Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Kosmologie

Kosmologie

Kosmologie (z řeckého κοσμολογία nauka o světě) je odvětvím, které se zabývá vesmírem jako celkem. Předmětem studia kosmologie je vznik, vývoj a budoucí osudy vesmíru. Věnuje se jí astronomie, filozofie a teologií.

Počátky kosmologie

První popisy představ o světě pocházejí z Číny z 3. tisíciletí př. n. l. (Kniha proměn), z Babylóna (Enúma Elíš) a předjónského období (Hésiodova Theogonia). Babylónské mýty měly pak mj. vliv na další mytologické představy, mezi nimi též na biblickou představu obsaženou v knize Genesis. Rané kosmologie měly především mýtický charakter, ale u předsókratičtí filozofové začali vznik světa zkoumat kriticky (Thálés z Milétu, Anaximandros). Stejným směrem se ubírá i myšlení Démokritovo a Anaxagorovo. Důležitého posunu dějiny kosmologie nabraly s prvním doloženým systémem, který nestavěl Zemi do středu vesmíru a který jí dával kulový tvar -- ten pochází od Filolaa, žáka Pýthagorova, z 5. nebo 4. století př. n. l.

Podívejte se také na


- Vznik a vývoj vesmíru
- Stvoření
- Obecná teorie relativity
- Velký třesk
- Kosmogonie Kategorie:Vesmír Kategorie:Filosofie Kategorie:Teologie ja:宇宙論 ko:우주론 simple:Cosmology th:จักรวาลวิทยา

Astronomie

Astronomie, řecky αστρονομία z άστρον (astron) hvězda a νόμος (nomos) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem.

Části astronomie

Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve Sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona. Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objekt zájmu.

Astronomické pozorování

Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských. Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou
- gama-astronomie
- rentgenovská astronomie
- ultrafialová astronomie
- optická astronomie
- infračervená astronomie
- mikrovlná astronomie
- radioastronomie Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účině pohlcuje, takže gama a rentgenovské pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky. Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření.
- neutrinová astronomie pozoruje neutrina, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné vodou nebo jiným pozorovacím médiem
- studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky (v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích). Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry, nadějný projekt LIGO je ve stádiu ověřování.

Astronomická teorie

Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.). Kosmologie studuje Vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, vývoj, a budoucí vývoj. Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru.

Astronomie podle objektu zájmu

Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce. Galaktická astronomie - zkoumání struktury, součástí a vývoje galaxií, v prvé řadě naší Galaxie. Extragalaktická astronomie - objekty za hranicemi naší Galaxie. Planetární vědy zkoumají planety v naší Sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi. (Například geologie Marsu).

Vztah astronomie k dalším vědám

Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější "laboratoří", přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další.

Podívejte se také na


- Astrofyzika
- Galaxie
- Hvězda
- Hvězdárna Suhora
- Kometa
- Obzor
- Planeta
- Planetka
- Sluneční soustava
- Slunovrat
- Vesmír
- Významní astronomové Kategorie:Astronomie Kategorie:Pozorování vesmíru Kategorie:Znalosti a technika ja:天文学 ko:천문학 ms:Astronomi simple:Astronomy th:ดาราศาสตร์

Teologie

Teologie, původním pravopisem theologia (θεολογία) z řeckých slov θέος (Bůh) a λόγος (slovo), je nauka o Bohu, bohosloví. Věda, jejímž předmětem je náboženství se však nazývá religionistika. Zjednodušeně řečeno vychází teologie z toho, že bůh existuje, zatímco religionistika se snaží vědecky zkoumat různá náboženství a existence nebo neexistence boha pro ni z tohoto hlediska není podstatná.

Rozdělení teologie

Teologii můžeme rozdělit na mnoho oborů podle různých měřítek. Toto rozdělení se věnuje akademickým odvětvím teologie v křesťanství:
- biblická teologie -- se zaměřuje na výzkum a interpretaci Bible (biblická textová kritika, biblická exegeze, ...),
- dějiny teologie -- se věnují výzkumu rozvoje náboženského nebo teologického myšlení,
  - patristická teologie -- též patrologie či patristika, zkoumá období církevních Otců (do cca. roku 800),
  - scholastická teologie -- období středověké „školské“ teologie a její druhé vlny v 16. století,
  - církevní dějiny -- někdy též dějiny církve, pojímají církev v jejích historických souvislostech,
- systematická teologie, dogmatická teologie či dogmatika -- se snaží rozčlenit a systematizovat jednotlivé teologické koncepty,
- morální teologie -- zkoumá teologické důvody, proč by měl člověk konat dobro a nekonat zlo,
- spirituální teologie -- se věnuje teologickému zkoumání díla různých duchovních autorů a náboženských skupin či hnutí, modlitba,
- srovnávací teologie -- se věnuje srovnání jednotlivých témat mezi různými náboženstvími,
- praktická teologie -- má za cíl zkoumat praktické uplatnění teologických myšlenek, patří do ní např.:
  - pastorální teologie
  - homiletika
  - katechetika Podle svého předmětu (locus)) můžeme teologii dělit takto:
- teologie v úzkém slova smyslu -- Bůh, jeho vlastnosti, vztah ke světu,
- teodicea -- snaží se ospravedlnit existenci zla a utrpení ve světě ve srovnání s Boží mocí,
- trinitární teologie -- zkoumá Boha jako společenství tří osob: Trojice,
- christologie (pouze v křesťanství) -- Ježíš Kristus, jeho přirozenost, vztah mezi božským a lidským v Kristu,
- pneumatologie - Duch svatý,
- teologická antropologie -- člověk, stvoření,
  - nauka o milosti,
  - hamartologie -- hřích, vykoupení,
- soteriologie -- spása, vykoupení,
- biblistika -- Bible, biblická textová kritika, interpretace Bible, exegeze,
- ekleziologie -- církev,
  - misiologie -- misie, evangelizace
- sakramentální teologie -- teologie svátostí (křest, ...),
- eschatologie -- „poslední věci“: smrt, věčný život, poslední soud,
- angelologie -- andělé, neviditelný svět,
- démonologie -- Satan, démoni, zlí duchové. Podle své povahy lze dělit teologii na:
- přirozená teologie -- diskuse o těch aspektech, které lze zkoumat bez pomoci konceptu zjevení, Bible nebo tradice,
- pozitivní teologie či katafatická teologie -- protějšek přirozené teologie; zkoumá s pomocí zjevení, bible a tradice,
- negativní teologie či apofatická teologie -- diskuse o tom, co Bůh není. Podle příslušnosti teologa k jednotlivému náboženství nebo skupině církví lze dělit teologii na:
- ekumenická teologie,
- evangelická teologie,
- katolická teologie,
- pravoslavná teologie,
- scholastická teologie,
- liberální teologie,
- postliberální teologie,
- postmoderní teologie,
- transcendentální teologie,
- feministická teologie,
- teologie osvobození,
- teologie „po Osvětimi“ (hrůzy holokaustu vyvolaly zvláště u židovských teologů potřebu přehodnotit některé pohledy -- viz teodicea.

Přehled významných teologů

Ve východní křesťanské tradici se vlastním jménem Teolog (ὁ Θεολόγος) nazývají pouze tři postavy: sv. Jan Evangelista, sv. Řehoř z Nazianzu a Symeon Nový Teolog. Více viz
- Seznam křesťanských teologů
- Seznam českých teologů

Podívejte se také na


- Tomáš Akvinský
- Seznam základních teologických a filozofických pojmů Kategorie:Teologie

Čína

Čína (tradiční znaky: 中國, zjednodušené znaky: 中国, hanyu pinyin: Zhōngguó, počeštěný Wade-Giles: Čung-kuo; doslova „Říše středu“) je nejlidnatější země světa. Leží v Asii. Čína se od roku 1949 dělí na: :
- pevninskou Čínu, Čínskou lidovou republiku (ČLR), anglicky People's Republic of China (PRC) :
- a ostrovní Činu na Tchaj-wanu (Taiwan), Čínskou republiku, anglicky Republic of China (ROC). Hlavním městem Čínské lidové republiky je Peking, hlavním městem Tchaj-wanu je Taibei (Tchaj-pej).

Rozdělení obyvatelstva podle etnik

(zdroj: tisková agentura Xinhua)

Podívejte se též na


- Dějiny Číny
- Čínština

Externí odkazy

v češtině
- [http://cz.chinabroadcast.cn/1/2004/02/25/1@2861.htm Psané zprávy Čínského rozhlasu]
- [http://www.olympicwatch.org/czech/ Lidská práva v Číně a Peking 2008 - Olympic Watch]
- [http://www.jurasholoubek.com/travel/san.php Povídání o životě v Číně] Kategorie:Čína ja:中国 ms:China simple:China zh-cn:中国zh-tw:中國

Babylón

Babylón neboli Brána boží (Bab-ilu), bez diakritiky Babylon, řecky Βαβυλών, v Bibli (Genesis a Žalmy) též Bábel, bylo hlavní město jižní Mesopotámie. Jeho ruiny leží 88 kilometrů jižně od Bagdádu poblíž města al-Hillah u Eufratu.

Historie

Babylón byl založen již v akkadském období, ale svůj největší význam získal až v starobabylónském období za Chammurabiho (1792 př. n. l. – 1750 př. n. l.). V roce 1570 př. n. l. přešla vláda nad městem od Amorejců ke Kassitům, kteří tak založili druhou (střední) babylónskou dynastii (1595 př. n. l. – 1157 př. n. l.). Během ní byl Babylón největší město na světě. Po jejich pádu nastalo období zmatků a politického vakua. Po většinu času byl Babylón pod asyrskou nadvládou. V letech 689 př. n. l. – 678 př. n. l. byl vypálený. Novobabylónská říše byla založena v roce 626 př. n. l. v centrem v Babylónu. Byl zde jeden ze 7 divů světa: visuté zahrady Semiramidiny. V roce 539 př. n. l. město dobyl Peršan Kýros II. Veliký (Kuruš, 559 – 530), čímž vyvrátil novobabylónskou říši. Babylón se stal hlavním městem nejbohatší satrapie perské říše. V roce 331 př. n. l. Babylón dobyl Alexandr Veliký. Město ho velice překvapilo a vědom si jeho významu a polohy v rámci jeho nověvznikající říše, učinil z něj své budoucí nové sídlo. V roce 323 př. n. l. zde po návratu z tažení na východ zemřel. Po boji diadochů se město zpočátku stalo centrem seleukovského království (312 př. n. l. – 64 př. n. l.). Význam Babylónu skončil vybudováním Seleukeie na Tigridu. V roce 130 př. n. l. byl Babylón vypálen a obyvatelstvo odvlečeno do Médie. Vypálením Seleukeie v roce 165 n. l. končí v Mesopotámii hellénismus. Při budování Bagdádu byl použit materiál z obou měst.

Bible

Podle Gn 11, 1 – 9 se lidé rozhodli postavit věž až do nebe - Babylónskou věž (zřejmě se tím myslí zikkurat (ziggurat) Etemenanki). Bohu Hospodinovi se to nelíbilo, a proto rozhodl: "zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli". Od té doby prý lidé hovoří různými jazyky. Moderní vědecké výzkumy prokázaly, že tato biblická theorie není pravdivá. Je založena na chybné etymologii. Sumerština, akkadština a egypština jsou mnohem starší než babylónský zikkurat. Na druhé straně není bez zajímavosti, že nás moderní výzkumy o původu jazyků vedou právě na území, kde se rozkládalo město Babylon. Možná bychom proto mohli říci, že předpoklad "zikkurat, který známe" = "Babylónská věž zmíněná v Bibli", není správný. Kategorie:Mezopotámie Kategorie:Zaniklá města ja:バビロン

Genesis

1. kniha Mojžíšova neboli Genesis je první knihou Starého zákona. Řadí se do Tóry čili do Pentateuchu. V hebrejštině (jazyk, kterým je psána) se nazývá בְרֵאשִׁית Beré'šít, podle slov, kterými začíná: Na počátku. Jméno Genesis pochází z řeckého překladu Septuaginty a znamená zrod, vznik. Kniha se tak nazývá pro svůj obsah, neboť obsahuje vyprávění o vzniku světa a o počátcích lidstva i zaslíbeného lidu.

Obsah knihy

Kniha začíná stvořením světa. Prvních jedenáct kapitol tvoří po obsahové stránce zvláštní oddíl, neboť pojednává o tzv. pradějinách, (zažitý je německý termín Urgeschichte). Vypráví o stvoření světa, o stvoření člověka, o lidském pádu a o jeho vyhnání ze zahrady v Edenu. Dále o Adamových potomcích, o Kainovi a Ábelovi, o potopě, Noemovi a jeho arše a o babylonské věži. Většina těchto textů je notoricky známých. 12. - 50. kapitola vyprávějí tzv. příběhy patriarchů. Za patriarchy čili praotce Izraelského národa jsou považováni Abrahám, jeho syn Izák, vnuci Jákob a Ezau a dvanáct Jákobových synů. Rozlišují se různé cykly: Abrahámův cyklus (12,1-23,20; 25,1-19); Izákův cyklus (24; 25,19-26,35); Jákobův cyklus (27,1-36); Josefův cyklus (37-50 s výjimkou vyprávění o Judovi a Támar v kap. 38). Dělení na cykly není jednoznačné, vyprávění se na několika místech totiž prolínají. Hlavní těžiště leží na Abrahámovi, Jákobovi a Josefovi. Jendotlivé příběhy či cykly mají na sobě nezávislý původ, nicméně ve stávajícím umístění a redakci tvoří ucelený výpravný rámec. Bůh povolává Abraháma z chaldejského Uru a posílá ho do kanaánské země, kterou mu zaslíbil. Abrahám se vydává na cestu a v zemi se usazuje. Jeho synové pak v této zemi žijí i po něm jako kočovníci. Jákobův cyklus vypráví převážně o Jákobově cestě za strýcem Lábanem, kde si prací vysloužil nevěsty Leu a Ráchel. Vyprávění o Josefovi je spíše ucelenou novelou popisující, jak ho jeho bratři prodali do egyptského otroctví. Josef se zprvu dostane do vězení, potom však díky svému umění vykládat sny vejde ve faraonovu milost a stane se správcem země, kterou zachrání od sedmiletého hladu. Josefův příběh a celá kniha Genesis končí tím, jak Jákob s celou svou rodinou se stěhují za Josefem do Egypta, čímž se připravuje úvodní scéna pro knihu Exodus popisující východ Izraelců z Egypta.

Vznik a datace knihy

Knihy Pentateuchu (Tóry) tvoří jeden celek a je nutné pojednat o vzniku celého Pentateuchu, nikoli jednotlivých knih. Více viz teorie vzniku Pentateuchu. Tradičně se připisují Mojžíšovi, proto se také často nazývají 1. až 5. kniha Mojžíšova.

Historicita knihy

Nakolik jsou události popisované v Genesi historické, je předmětem diskuze. Vyloučit můžeme zcela část Gn 1-11, která popisuje mýtické události a nemá zájem na historii jako takové. Co se týká Gn 12-50, je otázka složitější. Vzhledem na časté opakování a schematizaci motivů a také na zdůrazňování různých symbolických prvků je pravděpodobné, že pokud se vyprávění někdy zakládala na dějinných událostech, tuto historickou spolehlivost již dnes ztratila. Musíme si uvědomit, že pokud opravdu mají mít historické jádro, pak byla tradována několik set let (cca. 500-800), než byla zapsána. Navíc podléhala i teologickým interpretacím, v neposlední řadě i konečné redakční úpravě. Není proto dobré se v detailech snažit odhalit přesné a konkrétní historické události. Co je však jen těžko zpochybnitelné, jsou naopak samotné hlavní postavy příběhů, na které pravděpodobně později byly navršeny příběhy nebo jejichž životní události byly převypravovány a pozměňovány. Navíc se pravděpodobně jednalo o zcela odlišné osoby, které teprve později, když začal vznikat izraelský národ slučováním různých kmenů, byly jako tradice různých kmenových uskupení spojovány do jednoho rodokmenu, čímž vytvářely jednu společnou tradici nově utvořeného národního celku. Narozdíl od jednotlivých prvků vyprávění se velmi dobře, jak dosvědčuje Mircea Eliade, uchovává jejich kulturní a sociální pozadí. To skutečně může odkazovat na život kočovných nomádských předků izraelských kmenů.

Struktura knihy

Kniha Genesis vznikala velmi složitě a jsou v ní slity nejrůznější tradice a texy, z nichž každý má pohnuté literární dějiny. Přesto stávající uspořádání textu má svou strukturu a řád, který je obvykle spatřován v deseti tóledót (תוֹלְדוֹת) neboli genealogiích. Jedná se o výčet otců a jejich potomků, jak šli za sebou. Pět z těchto genealogií se nachází v celku Gn 1-11, pět v Gn 12-50. Tyto genealogie mají několikerý účel: Z obsahového hlediska
- spojují všechny hlavní postavy všech příběhů do jedné linie;
- ukazují na to, jak je plněn Boží příkaz množit se a naplnit zemi;
- spolu s množením lidí na zemi (hlavně v části Gn 1-11) se množí a šíří i hřích;
- paralelně s neustále se rozšiřujícím lidstvem čtenář může sledovat pomalé krystalizování jediné rodinné linie, kterou si Bůh vyvolí a která se stane zárodkem spásy pro zbytek lidtva (Gn 12,1n). Ze strukturálního hlediska
- tvoří základní kostru, na kterou jsou navázány všechny jednotlivé příběhy, které působí jako jejich narativní rozšíření;
- tvoří tedy základní dějovou kostru, která zamezuje, aby se čtenář po kratších či delších narativních blocích ztratil ve víru událostí. Z toho důvodu má každý příběh smysl jednak jako součást tohoto jednoho velkého příběhu, jehož je částí, jednak ale i sám o sobě jako nezávislé vyprávění.

Teologie knihy

Celkový smysl knihy je třeba chápat v rámci celé pětice Mojžíšových knih, repektive následných knih. V tomto kontextu pojednává o dějinách světa (Gn 1-11) a o počátcích dějin vyvoleného lidu Izraele; o tom, jak lidstvo padlo a jak je Bůh začal vykupovat. Vše se soustřeďuje na příslib země daný Bohem Abrahámovi a na požehnání a dar potomstva. To vše se naplňuje na konci Deuteronomia a v knize Jozue. Vzhledem k tomu, že konečnou podobu dostala kniha Genesis někdy po návratu z babylonského exilu, odráží se v příbězích Genese i mnoho ze zkušenosti hříchu a Božího trestu, opuštění země, jejího znovunabytí a návratu do ní. Babylonský exil je z nemála hledisek hlavním interpretačním klíčem. Kromě toho si každé vyprávění a celek často uchovává i svůj původní význam, který zařazením do celkového rámce neztratil na své významnosti. Mnoho textů se vyznačuje aitiologií, výkladem vzniku různých názvů, objasnění vztahů mezi národy, různých přírodních jevů apod. Mnoho textů také kopíruje jednotné schéma (viz např. motiv ohrožení pramatky: 12,10-20; 20,1-18; 26,1-14). Zvláštní pozornost si zaslouží sekce Gn 1-11. Všechny události se zde týkají nikoli jen úzké vymezené části lidstva, jak tomu bude později, ale celého lidstva. Vyprávění jsou zasazena do doby, kterou Mircea Eliade nazval mýtickou: je mimo čas a představuje archetypy lidského/Božího jednání, jakási paradigmata, která se v čase neustále opakují; přitom – stále podle Eliada – jsou události a činy, jak je známe my, jen natolik reálné, nakolik kopírují svůj mýtický archetyp. Mýtus, tak jak je chápán tímto rumunským religionistou, je významným klíčem k pochopení Gn 1-11.

Podívejte se také na:


- Bible
- Tóra

Externí odkazy


- [http://www.fh-augsburg.de/~harsch/graeca/Chronologia/S_ante03/VT/vte_pd01.html Řecká verze Genese (Septuaginta)]
- [http://www.pcdir.cz/srom/Bible_CE/Gen.htm Český ekumenický překlad] Kategorie:Knihy Starého zákona ja:創世記 Kategorie:Knihy Starého zákona

Filozof

Filosofie (řecky φιλοσοφία, složenina ze slov φιλώ (filó) miluji, objímám, líbám a σοφία (sofía) moudrost) je věda zkoumající neempirické otázky: o smyslu života, možnostech poznání, podstatě světa a vesmíru apod. Podle své etymologie je filosofie láska k moudrosti. V antice byla filosofie souhrn veškerého vědění. V sémantickém významu je filozofie zkoumání, jak můžeme věci vědět, zda můžeme vědět něco o budoucnosti, když jediné, co známe, je minulost; co je hodnota a jak ji poznáme; co je eticky přípustné a co není. Filosofie stojí mimo empirické (reálné) vědy na jedné straně, a nekontrolované, nekritické, libovolné myšlení na druhé straně. Běžná mluva používá pojem filozofie také pro názor.

Hlavní filosofické disciplíny


- Ontologie, neboli teorie bytí
- Epistemologii neboli Filosofie vědy a vědění.
- Gnozeologie či Noetika, teorie poznání
- Axiologie, neboli teorie hodnoty.
- Etika, neboli teorie morálky.

Hlavní filosofické pozice


- Atomismus vs. Holismus
- Monismus vs. Dualismus a Pluralismus
- Materialismus vs. Idealismus
- Empirismus vs. Racionalismus
- Historicismus, Perspektivismus, Psychologismus a Nominalismus vs. Pozitivismus a Realismus
- Hedonismus
- Humanismus
- Naturalismus
- Pragmatismus
- Novopozitivismus
- Objektivismus

Filosofové

Filosofem je člověk studovaný, logicky uvažující, zkoumající podstatu věci, doposlouchávající, a také si uvědomující, že na něm pracovaly generace předků. Že staré umí vidět nově, a nové umí podat i starým.

Filosofie orientální


- Filosofie Indická: Védské písně
- Filosofie Čínská: Konfucius, Laozi, Zhuangzi
- Filosofie Japonská: Zen

Filosofie antická


- Předsókratikové: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Pythagoras, Démokritos, Parmenidés, Hérakleitos, Empedoklés, Anaxagorás
- Vrcholné období: Sókratés, Platón a Aristotelés
- Helénismus: Stoicismus, Epikurejství, Skepticismus, Eklektismus

Filosofie středověku


- Patristika: Aurelius Augustin
- Scholastika: Tomáš Akvinský, William Ockham

Filosofie renesance, baroka a osvícenství


- Baroko: René Descartes, Baruch Spinoza, Gottfried Leibniz, Thomas Hobbes a Isaac Newton
- Osvícenství: John Locke, George Berkeley, David Hume, a Immanuel Kant

Filosofie romantiky a idealismus


- Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling a Georg Wilhelm Friedrich Hegel
- Perspektivismus a psychologie: Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche, Søren Kierkegaard, Ladislav Klíma
- Dialektický materialismus: Karl Marx

Fenomenologie a existencialismus


- Edmund Husserl, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer.
- Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Maurice Merleau-Ponty, Paul Ricoeur
- Jan Patočka

Objektivismus


- Ayn Rand, Leonard Peikoff, David E. Kelley

Současné filozofické směry v České republice


- Na dnešních českých univerzitách se většinou přednáší fenomenologie a existencialismus. Krom toho se na nekterých místech dobře daří i analytické filozofii (zejména Praha a Plzeň). Nezanedbatelnou roli hraje i aristotelská filozofie.
- Více podob má dnes i aristotelská filozofie: o rehabilitaci aristotelských témat, zejména ve scholastické podobě, v rámci analytické filozofie se snaží okruh filozofů kolem prof. S. Sousedíka (FF UK, KTF UK): Petr Dvořák (FF UK, CMTF UP), Tomáš Machula, Lukáš Novák, Daniel Heider (všichni TF JU), David Svoboda (KTF UK). Východiskem je dílo Tomáše Akvinského (1225-1274), J. D. Scota (1266-1308) a autorů tzv. druhé scholastiky 16.-17. století (tomismus, scotismus, jezuitská scholastika), které vykazuje mnoho styčných bodů s dnešní metafyzikou a logickou sémantikou v rámci analytické filozofie. v linii ortodoxnější novoscholastiky, z níž nejvýznamnější je novotomismus, vycházející z Tomášova díla, píše a přednáší mimoakademičtí filozofové Jiří Fuchs, Roman Cardal a teolog Václav Wolf. Jiří Fuchs přednáší mimo akademické kruhy už z dob před listopadem 1989 v současnosti v kontaktu s Občanským institutem. Spíše než tomistická, je Fuchsova pozice suareziánská. Tato skupina se od předchozí liší menší otevřeností vůči podnětům novověké filozofie a moderní logiky.

Filosofie jazyka


- Ludwig Wittgenstein, Ferdinand de Sausure, Noam Chomsky, Umberto Eco

Filosofie anglicky mluvících: pragmatická a analytická


- Bertrand Russell, George Edward Moore, Rudolf Carnap V devatenáctém století žil filosof a ekonom John Stuart Mill. Ve dvacátém století žili filosofové Karl Popper, Paul Karl Feyerabend a Thomas Kuhn. Názory na to, kteří z těto uvedených jsou skuteční myslitelé a kteří se snaží vyvolat zdání filosofie pomocí používání modního slovníku a nejasných výroků, se různí.

Pravopis

Jazyky píšící latinkou: # ph: :de:Philosophie, :en:Philosophy, :fr:Philosophie, :ia:Philosophia, :la:Philosophia, :simple:Philosophy, :tl:Pilosopiya # s: :af:Filosofie, :ca:Filosofia, :da:Filosofi, :es:Filosofía, :et:Filosoofia, :fi:Filosofia, :fy:Filosofy, :gl:Filosofía, :id:Filsafat, :it:Filosofia, :lt:Filosofija, :nl:Filosofie, :no:Filosofi, :pt:Filosofia, :sv:Filosofi, :tr:Felsefe, :vo:Filosop # z: :bs:Filozofija, :eo:Filozofio, :hr:Filozofija, :hu:Filozófia, :lv:Filozofija, :pl:Filozofia, :ro:Filozofie, :sk:Filozofia, :sl:Filozofija Jazyky nepíšící latinkou: # s: :ru:Философия, :uk:Філософія, :bg:Философия Podle § 99 Pravidel českého pravopisu z roku 1957 se "v latinské příponě -ismus píše jen s; rovněž tak v několika slovech humanistické tradice filosofie, gymnasium, president, presidium, universita (a v jejich odvozeninách); jen s se ovšem píše též v slovech nezdomácnělých, jako např. cirrhosis, gnose, gnoseologie, konsensus, spasmus, tenesmus, a rovněž v některých vlastních jménech osobních a zeměpisných (viz § 108 – 113)." Toto pravidlo bylo zrušeno v PČP 1983, kdy bylo zavedeno psaní z, avšak psaní s též povoleno. V PČP 1993 bylo z stanoveno jako jediná možnost. Závazný Pilipův dodatek se však vrátil ke stavu z roku 1983.

Podívejte se též na


- Morální realismus
- Filozofické poradenství

Vnější odkazy


- [http://filosofie.cz filosofie.cz]
- [http://wikisource.org/wiki/Wikisource:Biblioth%C3%A8que_philosophique Wikisource] Category:Filosofie ja:哲学 ko:철학 ms:Falsafah simple:Philosophy th:ปรัชญา

Démokritos

Démokritos z Abdér (přibližně 470 - 360 př. n. l.) byl řecký předsokratovský filozof. Démokritos pocházel z Abdér v Thrákii. Odtud se nejprve vydal díky příznivým majetkovým poměrům na dlouhé a daleké cesty do nejrůznějších končin včetně Indie. Podle vlastních slov tím výrazně převýšil jeho vrstevníky. Posléze se vrátil do rodného místa, kde dožil. Démokritovo učení se přímo nedochovalo, protože nejspíše nezaložil žádnou vlastní školu. Navíc jeho díla odmítal již za jeho života Platón a později křesťané, tudíž podlehla několikerému ničení. Přestože byl asi nejplodnějším autorem antického Řecka, zbyly po něm tedy z valné části jen zlomky a citace od Aristotela, Diogena a dalších. I díky tomuto dění se dnes dá obtížně rozlišit, které myšlenky pochází přímo od Démokrita, a které přejal od svého předchůdce Leukippa. Přijímána tak bývá teze, že podle Leukippových základů vytvořil ucelený systém. Démokritem dotvořený systém je důsledně materialistický. Jeho základem jsou nekonečné prázdno a v něm se pohybující nekonečné množství atomů. Atomy jsou nevzniklá, neviditelná, nedělitelná, neměnná a tudíž nezničitelná tělíska, ze kterých se vše skládá (od bohů, přes nespočet světů, hvězdy, cokoli oduševnělé až po poslední věc). Atomy se pohybují díky vzájemnému střetávání se. Pokud si odpovídají, tak se spojují, čímž všechno vzniká. Takto vzniklé objekty se pak od sebe liší díky různorodému tvaru, poloze a uspořádání atomů. Pokud má něco zaniknout, musí zapůsobit vnější síla, která atomy od sebe rozloučí a dá je opět do pohybu, díky němuž mohou v budoucnu vytvořit zase něco jiného. Zároveň podle Aristotela Démokritos na příkladu času dokazuje, že není pravda, že vše vzniklo. Démokritos rozlišil primární a sekundární vlastnosti u všeho vzniklého, což se v dalších dějinách filosofického myšlení mnohokrát opakovalo. Mezi primární zařadil tíhu, hustotu a tvrdost, které přísluší věcem samotným. Ostatní vlastnosti věcí (barva, vůně, chuť...) k nim přidáváme sekundárně my díky tomu, jak je vnímáme. Démokritos rozdělil naše poznání na světlé (pravé) - rozumové a na temné - smyslové, které sice jako základ potřebujeme, ale musíme ho umět filtrovat, tak abychom se jím nenechali zmást. Podobně i v jeho pojetí etiky neodmítá tělesné slasti, ale na vyšší stupeň staví duševní sílu, když např. upřednostňuje odhalení nějakého myšlenkového důkazu před získáním trůnu. Kategorie:Antičtí filozofové Kategorie:Předsókratici Kategorie:Antické Řecko Kategorie:Narození 5. století př. n. l. Kategorie:Úmrtí 4. století př. n. l. ja:デモクリトス ko:데모크리토스

Pýthagorás

Pythagoras ze Samu (okolo 582 př. n. l. - okolo 496 př. n. l.) byl řecký matematik, astronom a filozof. filozof Pythagoras, přezdívaný otec čísel, se narodil na ostrově Samos. Založil dva stupně škol, v Egyptě a Itálii. Doktríny tohoto kulturního střediska byly vázány velmi přísnými pravidly chování, někdy byli považováni za sektu - ovlivněni náíboženskou sektou orfiků:
- vliv orientální filosofie, hlavně v otázce reinkarnace, víra ve stěhování duší
- název odvozen od Orfea
- duše je v těle vězněna Jeho škola byla otevřená mužům i ženám, a diskriminační chování bylo zakázáno. Mezi jeho studenty se nacházeli lidé všech národností, barev pleti, náboženství, a finančního nebo sociálního postavení. Prazákladem a prapříčinou jsou podle něj čísla, tím se tedy vzdaluje od naivního materialismu Eleatů, čísla jsou již abstraktní a nehmotný prvek. Každá věc má také dvě stránky, hmotnou (vnímatelnou) a číslo. Vše se snaží převádět na geometrii - čísla značí poměr a rozměr věcí. Nejdokonalejší geometrické obrazce jsou koule a kruh, potom čtverec jakožto symbol čtyř elementů. Matematické vztahy vidí i v hudbě. Kosmos je vytovřen ze spočitatelných jednotek, ty vytvářejí pohybem hudbu sfér, existence zákonů. Podstatou vesmíru je něco nehmotného, podstatou člověka také - uznává existenci duše. Zabýval se tedy také etikou a tvrdí, že duše je ve špatném vlivu těla a je třeba ji tedy zdokonalovat pomocí askeze. S tím také souisí jeho teorie o vzniku člověka, když tvrdí, že člověk vznikl z popelu titánů a získal proto hmotně jejich vlastnosti jako touha po moci, sobectví apod. Kategorie:Matematikové Kategorie:Antičtí filozofové Kategorie:Předsókratici Kategorie:Antické Řecko Kategorie:Narození 6. století př. n. l. Kategorie:Úmrtí 5. století př. n. l. ja:ピュタゴラス ko:피타고라스 simple:Pythagoras th:พีทาโกรัส

5. století př. n. l.

Dějepis - Století Kategorie:Staletí ja:紀元前5世紀

4. století př. n. l.

Dějepis - Století Kategorie:Staletí ja:紀元前4世紀

Stvoření

Stvoření, kreace, tvoření je proces vytváření, vyrábění něčeho nového (česky stvoření, anglicky creation, latinsky creatio (ex nihilo), nizozemsky schepping, německy Schöpfung, francouzsky création). Pokud je psáno s velkým počátečním písmenem (Stvoření), jde o kauzální referenci k počátku vesmíru. Hovorové použití tohoto termínu poukazuje, ne vždy záměrně, k víře, že všechny věci mají počátek. Stvoření všech věcí, proces, kterým nynější vesmír začal svou existenci, je předmětem vědeckého, náboženského a mytologického zájmu.

Náboženské víry o Stvoření

Některá náboženství zahrnují víru ve stvoření, některá z nich vysvětlují existenci a současnou podobu vesmíru stvořitelským aktem svrchované bytosti, nebo Boha Stvořitele. Většina těchto vysvětlení popisují bohy, kteří vytvářejí věci ze sebe samých nebo z preexistující hmoty. Výjimkami v této myšlence jsou některé filozofické směry a náboženství judaismus, křesťanství a islám, které zastávají tvrzení o stvoření ex nihilo (z latiny: z ničeho). Opírají se o texty z apokryf (viz 2. Kniha Makabejským 7,28 Prosím tě, dítě moje, podívej se na nebe a na zemi, všimni si všeho, co je na nich, a poznáš, že Bůh je stvořil z ničeho a že lidské pokolení také povstalo.) nebo určitým způsobem vykládané texty, např. list Židům 11,3 ("Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy [dosl. věky], takže to, na co ledíme, nevzniklo z viditelného" [Ekumenický překlad]). Těmto tradicím víra, že Bůh dal tvar preexistujícím věcem, nebyla původně zcela cizí, ale myšlenka stvoření z ničeho se začala stále více artikulovat, zvláště pod vlivem řecké filozofie. Jak v judaismu, tak v křesťanství někdy v druhém století našeho letopočtu však začínala víra ve stvoření "z ničeho" tradicím naprosto dominovat jako způsob, jak vyjádřit učení, že Bůh je věčný, v reakci na vývody filozofie. Následující citát z druhého století rabiho Gamaliela II. ilustruje tuto reakci: Jeden filozof řekl Gamalielovi: Tvůj Bůh byl velkým umělcem, ale objevil dobrý materiál, který mu pomáhal: Tohu-wa-Vohu a temnoty a vítr a vodu a prvotní hlubinu. Gamaliel mu řekl: Nechť vítr zavane z tohoto muže! Každý materiál je míněn jako stvořený. Tohu-wa-Vohu: "Činím pokoj a tvořím zlo"; temnoty: "Tvaruji světlo a tvořím temnoty“; voda: "Velebte ho, vy, nebesa nebes, i vy, vody“ --- proč? --- "Protože on přikázal a ony byly stvořeny"; vítr: "Neboť on vytvořil pohoří a stvořil vítr"; prvotní hlubina: "Když tu nebyly hlubiny, byl jsem vynesen". BR 1.9, Th-Alb:8 Odklánějíce se od této tradice, někteří moderní badatelé argumentovali, že tato tvrzení a všechna ostatní jsou stále přístupná dvojznačné interpretaci, tedy že stvoření ex nihilo nemůže být jasně podepřeno ani starověkými texty, zahrnujíce bibli. Poukazují na shody biblických vysvětlení s jinými starověkými náboženskými vírami, že vesmír byl stvořen Bohem anebo bohy z pre-existující hmoty, a nikoli „z ničeho“. Někteří učenci vidí důkaz, že biblické vysvětlení, jakož i jiné starověké náboženské pohledy, předpokládají pre-existenci nějakého druhu materiálu, i když bez tvaru: "Nyní zem byla bez tvaru a pustá, temnoty byly nad propastí, a Duch Boží se vznášel nad vodami." Bůh pak upravuje neuspořádaný materiál, a tak stvoří svět. Jeden z hlavních problémů interpretací základních biblických textů hovořících o stvoření je skutečnost, že dnes je původní význam stěžejních termínů (tohu-wa-vohu nebo 'ed) neznámý.
- [http://etext.lib.virginia.edu/cgi-local/DHI/dhi.cgi?id=dv1-68 Dictionary of the history of Ideas:] Creation in Religion – Stvoření v náboženství (anglicky)

Vědecké teorie o stvoření

Astronomové, kosmologové a jiní mají pokročilé vědecké teorie o stvoření vesmíru před určitým časem, kde však termíny "stvoření" a "vesmír" mohou mít odlišné významy, než které mají v jiných kontextech. Například, mnoho vědců věří, že fyzický vesmír, který pozorujeme, dnes vstoupil do své existence ve shodě s teorií Velkého třesku Big Bang bez nutnosti zahrnout, že vesmír byl stvořen "z ničeho" v absolutním významu slova. Podobně mnoho vědců, kteří souhlasí s teorií Velkého třesku, neschvaluje pohled, že výskyt Velkého třesku má být vysvětlen vědeckými pojmy. Někteří vědci například spekulovali, že před Velkým třeskem bylo Velké smrštění Big Crunch. Teorie Velkého třesku je v současnosti nejpopulárnější vědeckou teorií stvoření, předpověděla velké množství experimentálních výsledků, zahrnujíce měření anizotropie (závislost fyzikálních vlastností prostředí na směru, ve kterém se měří) záření kosmického pozadí, které nemohlo být známo v době, kdy byla teorie poprvé navržena.
- [http://www.uark.edu/~cdm/creation/presentation.htm Presenting the Creation Model] by Patrick Briney, Ph.D.(anglicky)
- [http://www.iclnet.org/pub/resources/text/crs/bk_list.html Creation Research Society (CRS)] Vědecká výzkumná společnost, anglický website
- [http://mall.turnpike.net/C/cs/links.htm Creation Science of the World Wide Web] linky na weby o Vědě o stvoření

Stvoření/vznik z přirozených příčin

Moderní ateisté a agnostikové tvrdí, že jak stvoření/vznik vesmíru, tak života nastalo čistě z přirozených příčin/zákonitostí. Zastávají tento názor, a nabízejí důkaz, že vesmír se vyvinul sám od sebe ve shodě s fyzikálními zákony, cestou evolučního procesu, a požadují, aby se věda dále pokoušela o vysvětlování věcí ve velké časové vzdálenosti v minulosti, vyhlídky na pokračující úspěch jsou dobré. S tímto pohledem na věc je tu jeden potenciální problém – problém času. Někteří vynikající osobnosti (Augustin z Hippo) také zastávají názor, že Bůh je naprosto zcela mimo čas a že čas existuje pouze uvnitř stvořeného vesmíru. Tento výklad se v současnosti nejeví jako nemožný. Velký třesk je většinou přijímán jako začátek vesmíru, tak jak ho dnes vidíme, ale pro vědu je to počátek času a prostoru, jak ho nyní pozorujeme. Formace všech věcí ve vesmíru tehdy nastala, ale to byl spíše vedlejší efekt Velkého třesku. Je nepřípustné ptát se, co bylo před počátkem času (před Velkým třeskem), protože před tímto okamžikem nebyl čas (ani prostor). Také celému konceptu času samotnému je stále ještě sotva porozuměno.

Stvoření ex nihilo

Stvoření ex nihilo je v rozporu s každodenní zkušeností, protože nic samo od sebe nepřichází (ani nezmizí) do existence, ale namísto toho hmota a energie pouze mění formu. Ovšem neznáme žádný takový proces, kterým bychom mohli hmotu nebo energii zničit, nebo stvořit. V současné době nejsme schopni vysvětlit stvoření ex nihilo, nebo dokonce dokázat, že je nutné. Jak poznamenáno výše, nekonečná extrapolace nazpět příčin a účinků se zdá nesmyslná, ale stejně tak není přesvědčivý důvod proč. Při absenci pevných dat se musíme spokojit s teorií. Populární nevědecké vysvětlení mezi teologicky motivovanými evangelickými křesťany je, ovšem, že Bůh stvořil vesmír z ničeho. Svědectví pro to není bez nedostatků v názoru těch samých křesťanů. Mnoho současných vědců nesdílí tento názor. Převládající evolucionistický pohled je, že život začal na Zemi, ačkoli jiné pohledy drží názor, že organické komponenty z komet mohly být důležitým zdrojem materiálu pro objevení se života. Miller-Ureyův experiment ukázal, že aminokyseliny by mohly povstat z primitivního prostředí, ale bylo to založeno na nekompletních datech o prvotní atmosféře. Nicméně, vědecký výzkum Abiogenese pokračuje. Také argument neredukovatelné komplexity (všechny jednotlivé biologické mechanismy musí být přítomny současně, neboť jinak brání, ničí nebo znemožňují udržení daného organismu při životě) je navržen jako argument proti evoluci. Příklady neredukovatelné komplexity mohou být nalezeny v nespočetném množství organismů jako jsou datel, žirafa a brouci bombardier beetle a blister beetle. Evoluce však nezakazuje vývoj rysů pro jeden účel použitý pro jiný, ko-evoluci rysů, nebo zaniknutí ne-nezbytných rysů, které ukazují schopnost, co se zdá být jako objevení rysů neredukovatelného komplexu.

Omezení ontologie stvoření

Zatímco je náboženstvím a vědou navrženo mnoho scénářů, jak identifikovat 'první příčinu', původ stvoření (ontologie), existují tu některá základní omezení znalosti lidského rodu, která představují bariéru pro nalezení definitivní odpovědi. Filozofie v současné době zastává názor, že neexistuje nic, co by mohlo být považováno za jisté. Kant vyvozuje, že protože nahlížíme vesmír skrze čočky mysli, které jsou 'zaostřeny' prostorem, časem a věcmi vnořenými do prostoru a času, je nemožné, abychom viděli 'skutečnosti jak existují samy o sobě' (noumenon) – skutečné předměty, které leží za subjektivními předměty, které poznáváme. Jestliže je to pravda, je mimo schopnosti lidské mysli, abychom si představili stav, kdy není prostor a čas. Mnoho jiných filozofů, v poslední době Popper, ukázali, že tímto si můžeme být jisti, což nám může poskytnout dobrý startovní bod k určení 'první příčiny', která vedla ke stvoření. Náboženství obsahuje pouze filosofii snažící se dokázat, jak Bůh přivedl vesmír k existenci. A tedy je vázáno limity této filozofie. Moderní fyzika je empirickou vědou (založenou na experimentech). Jako taková, se deskriptivní moc fyziky zastavuje u Planckova času/Planckovy délky: omezení naší schopnosti vykonávat smysluplné experimenty. Odtud je nemožné poskytnout odpověď stvoření, protože není přístup k 'první příčině'. Fyzikové vysvětlují, jak se věci stávají, kdy se stávají a jaké věci mohou nastat, ale to neposkytuje základ k vysvětlení 'proč' se věci stávají v základní (ontologické) rovině. Když fyzikové říkají, že nastal 'Velký třesk', to nic neříká samo o sobě, proč se vesmír rozhodl to udělat. Současní matematici také nejsou schopni osvětlit první příčinu, protože je založena na axiomech, které ačkoli jsou jednoduše zřejmé, nejsou dokazatelné (viz Godelův Teorém neúplnosti). Matematika je pouze (velmi rozvinutý a elegantní) popisný nástroj. Jestliže se zítra změní fyzika, nebo svět, matematici by se také změnili a všichni bychom se usmívali a říkali: 'Přesně tak'. Avšak kauza stvoření by zůstala mimo hranice matematiky.

Viz také


- Kreační víra
- Kosmologie
- Existence
- Timeline of the Universe
- Ultimate fate of the Universe
- Kreace (teologie)
- Kreacionismus
- Bůh Stvořitel
- Datování Kreace
- Kreacionismus mladé Země
- Day-Age Creationism
- Kreacionismus staré Země
- Evolucionaristický kreacionismus
- Gap Creationism
- Kosmogonie
- Kosmologické argumenty
- Biblická kosmologie
- Deismus
- Teismus
- Inteligentní design
- Abiogeneze
- Biogeneze
- Evoluce
- Evolucionismus

Externí linky


- [http://www.uark.edu/~cdm/creation/idt.htm Inteligentní design] Dr. Briney, anglicky Kategorie:Kreacionismus

Obecná teorie relativity

Obecná relativita nebo obecná teorie relativity je základní fyzikální teorie gravitace formulovaná Albertem Einsteinem, která opravila a rozšířila Newtonův koncept gravitace, především v makroskopickém měřítku planet a hvězd. Obecnou relativitu lze chápat také jako rozšíření speciální relativity. Starší teorie poskytuje správný popis elektrodynamiky a šíření světla v inerciálních vztažných soustavách a opravuje nepřesnosti Newtonovy mechaniky při vysokých rychlostech. Obecná relativita navíc hraje mezi fyzikálními teoriemi jedinečnou roli v tom smyslu, že vykládá gravitační pole jako geometrický fenomén. Přesněji řečeno předpokládá, že libovolný objekt s vlastní hmotností zakřivuje „prostor,“ ve kterém se nachází, a toto zakřivení je rovno gravitaci. Abychom pochopili tuto rovnost, není dobré uvažovat, že by gravitace způsobovala nebo byla způsobována zakřivením časoprostoru, ale spíše, že gravitace je zakřivení časoprostoru. Teorie se zabývá pohybem těles v těchto „zakřivených prostorech“ a od svého formulování v roce 1915 dodnes přežila všechny experimenty pokoušející se o její falzifikaci.

Viz též


- Teorie relativity
- Speciální teorie relativity Kategorie:Fyzika ja:一般相対性理論 ko:일반 상대성 이론 simple:General relativity th:ทฤษฎีสัมพัทธภาพทั่วไป

Kosmogonie

Kosmogonie (z řeckého kosmos - pořádek, vesmír a gignomai - rodím se) je nauka o vzniku světa. U pravěkých a starověkých národů bývá součástí mytologie. Dnes tímto termínem označujeme přírodní nauku zabývající se vědecky podloženými teoriemi vzniku nebeských těles, např. planet.

Podívejte se také na


- kosmologie Kategorie:Astronomie

Kategorie:Vesmír

Hlavní článek: Vesmír Kategorie:Fyzika Kategorie:Astronomie

Kategorie:Filosofie

Hlavní článek: Filosofie Kategorie:Humanitní a společenské vědy Kategorie:Víra Kategorie:Hlavní strana ja:Category:哲学 ko:분류:철학 th:Category:ปรัชญา

Kategorie:Teologie

Hlavní článek: Teologie Kategorie:Humanitní a společenské vědy Kategorie:Hlavní strana ko:분류:신학

Kategorija:Samovozne havbice

Ta kategorija zajema samovozne havbice. Kategorija:Havbice Kategorija:Samovozna artilerija

media narty francja last minute egipt praca w anglii ebay










































:: RELATED NEWS ::
Mt. Diablo
Mount Diablo State Park is a state park in California, USA.
USA]]

Geography

The park surrounds and includes Mount Diablo, an isolated 1173 meter (3849 feet) volcanic peak that is visible from many places in the surrounding region. During the summer, visiblity can be somewhat hazy. The best views can be found the day afte
Dinosaur Hill Park

Dinosaur Hill Park (also known as Dino Hill) is a popular park in Pleasant Hill, California. Located off Taylor Blvd, the park includes 13 acres (53,000 m²) of open space, hiking, and scenic views. There is a small parking area accessible only by northbound traffic. From here a staircase and railroad tie steps lead to the top of the hill. This park offers one of the best views of
Wikipedia:Votes for deletion/The Dangi Family
This page is an archive of the discussion about the proposed deletion of the article below. This page is no longer live. Further comments should be made on the article's talk page rather than here so that this page is preserved as an historic record.
The result of the debate was Delete. Carried out at 00:24, 3 Jan 2005 bu User:Neu

Northern Branch (Conrail)
Conrail's Northern Branch runs from their Passaic and Harsimus Line at Marion Junction in western Jersey City, New Jersey (via a short connection known as the Marion Running Track) north to a junction with CSX's sohei were organized armies based out of specific temples in Kyoto and Nara, while the yamabushi were less organized clusters of mountain ascetics. Finally, the Ikko-ikki were rural mobs of grassroots monks who fought against the secular might of samurai warlor
Flaco Jimenez
Flaco Jiménez (born March 11, 1939) is a Tejano musician from San Antonio, Texas. Jimenez's father, Santiago Jimenez Sr. was a pioneer of conjunto music. By the time he was seven years old, Flaco was performing with his father. He began
Verlaines
The Verlaines were a rock band from Dunedin, New Zealand notable for combining rock passion with classical compositional ideas. Named after French poet Paul Verlaine, they formed in 1981 and released their last studio album in 1997. In 2003 a career retrospective You're just too obscure for me was released. The Verlaine
Panic (band)
Panic is the band that Dave Mustaine was in before he joined Metallica. The band was created in 1981. It was all chance because all the members were at a place called Slymickers watching another thrash metal band named Metal Might. Lead singer of Panic Charles Gooduson was talking with Dave Mus
All Rights Reserved 2005 wikimiki.org