:: wikimiki.org ::

Jim Lovell

Jim Lovell

James Arthur Lovell, Jr. (
- 25. března 1928) je bývalý americký kosmonaut NASA, který proslul zejména jako kapitán poškozeného Apolla 13, které dokázal bezpečně dostat zpátky na zem. Byl také kapitánem na lodi Apollo 8, jejíž posádka jako první uviděla na vlastní oči odvrácenou stranu měsíce. Zúčastnil se ovšem už předtím programu Gemini, v lodi Gemini 7 vytvořil tehdejší rekord v době pobytu na oběžné dráze, který byl překonán až v roce 1973, zúčastnil se rovněž letu Gemini 9. Spolu s Jeffreym Klugerem napsal knihu Lost Moon (Ztracený Měsíc) o Apollu 13. Velké množství lidí ho zná zejména z filmu Rona Howarda Apollo 13, kde byl ztvárněn Tomem Hanksem, ve filmu ovšem v nepatrné roli i hraje sám Lovell (kapitán lodi, která vyzvedne přistávací kapsli). Jeho matka měla český původ a i to byl důvod jeho několika náštěv v Česku.

Podívejte se také na

- Program Apollo
- Apollo 13
- Program Gemini Lovell, Jim Lovell, Jim

25. března

25. březen je 84. den roku podle gregoriánského kalendáře (85. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 281 dní.

Události

Česko
- Svět
-

Narození

Česko
- 1896 František Tichý, český malíř a grafik († 7. říjen 1961)
- 1921 Jan Kozák, český spisovatel († 1995) Svět
-

Úmrtí

Česko
- 1929 Otokar Březina, český básník (
- 13. září 1868) Svět
-

Svátky

Česko
- Marián Svět
-

Viz také:

- 24. březen 26. březen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Březen ja:3月25日 ko:3월 25일 simple:March 25 th:25 มีนาคม

USA

Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – jsou federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantického po Tichý oceán, díky exklávě Aljaška vlastni USA i břehy Severního ledového oceánu a na některých tichomořských ostrovech (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu (District of Columbia), přidružených států s vnitřní samosprávou (Portoriko, Severní Mariany a další) a samosprávných území Spojených států (Guam, Panenské ostrovy, Americká Samoa a další).

Historie

Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000 (Leif Eriksson), ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492. V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantického pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia), základ budoucích USA. Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena (ratifikace ukončena 1791) tzv. Bill of Rights (listina práv, prvních 10 doplňků ústavy). Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796), Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (její část přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812). Pokračující agresivní politika Velké Británie vůči USA (útoky na americké lodě, zajímání amerických námořníků etc.) vedla k britsko-americké válce (někdy nazývána druhá válka za nezávislost) (1812-1814), ve které sice jednoznačně nezvítězil žádný z obou států, ale obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko způsobilo zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni) v USA (tzv. era of good feelings, éra dobré shody). Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820), Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie (stát od 1850) a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858), Oregon (1859). Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi (odtržení) 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem (Konfederací) a Severem (Unií) trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový (Západní Virgine). Mohutný hospodářský rozvoj (kolem roku 1890 se USA staly hospodářsky nejsilnější zemí světa) po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867), Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona, Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do karibské oblasti a do Tichomoří (protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německem roku 1899, Průplavové pásmo v Panamě atd.). Kromě západné polokoule (resp. Ameriky) se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická (Monroeova doktrína) Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců významně přispěla k jejich vítězství. Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojené státy (Marshallovy ostrovy, Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj. Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území USA (kromě Havajských ostrovů), se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.

Administrativní členění

Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když mezi ně bývá často řazen) – a dalších území, např. ostrovních teritorií či indiánských rezervací. Při podepsání americké Deklarace nezávislosti se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Viginie).

- Alabama
- Aljaška (Alaska)
- Arizona
- Arkansas
- Colorado
- Connecticut
- Delaware
- Florida
- Georgia
- Havaj (Hawaii)

- Idaho
- Illinois
- Indiana
- Iowa
- Jižní Dakota (South Dakota)
- Jižní Karolína (South Carolina)
- Kalifornie (California)
- Kansas
- Kentucky
- Louisiana

- Maine
- Maryland
- Massachusetts
- Michigan
- Minnesota
- Mississippi
- Missouri
- Montana
- Nebraska
- Nevada

- New Hampshire
- New Jersey
- New York
- Nové Mexiko (New Mexico)
- Ohio
- Oklahoma
- Oregon
- Pensylvánie (Pennsylvania)
- Rhode Island
- Severní Dakota (North Dakota)

- Severní Karolína (North Carolina)
- Tennessee
- Texas
- Utah
- Vermont
- Virginie (Virginia)
- Washington
- Wisconsin
- Wyoming
- Západní Virginie (West Virginia)

Západní Virginie

Podívejte se též na

- Seznam amerických prezidentů
- Saul Alinsky
- Jerry Mander Kategorie:Spojené státy americké ja:アメリカ合衆国 ko:미국 ms:Amerika Syarikat simple:United States th:สหรัฐอเมริกา zh-min-nan:Bí-kok

Kosmonaut

Kosmonaut nebo též astronaut je člověk, který se dostal do vesmíru. Podle definice komitétu pro kosmický výzkum COSPAR se za kosmický let považuje let trvající nejméně jeden oběh kolem Země, nebo let kosmickým prostorem trvající nejméně 90 minut. Podle sportovních pravidel FAI ([http://www.fai.org/documents/sportingcode FAI Sporting Code]) lze za cestu do vesmíru považovat let do výšky vyšší než 100 km. Americké vojenské letectvo USAF jako nejnižší dosaženou výšku pro uznání kosmického letu stanovilo dokonce jen 50 mil, tj. 80,5 km. Termín kosmonaut se začal používat v Rusku (rusky космонавт), jako složení řeckých slov κοσμος (kosmos, vesmír) a ναύτης (nautes, námořník) a někteří autoři jej používají pouze pro lidi, kteří letěli sovětskými či ruskými kosmickými loděmi, kdežto osoby využívající amerických kosmických prostředků označují slovem astronaut, z řeckého άστρον (astron, hvězda) a ναύτης (nautes, námořník). Když vypustila prvního člověka do kosmu Čína, začalo se v západních médiích objevovat i slovo taikonaut, které se však v Číně samotné nepoužívá; Číňané používají výrazu jü-chang-jüan ((宇航员, přepis pynyin yuhangyuan, doslova "účastník kosmického letu") nebo chang-tchien-jüan (航天员, pynyin hangtianyuan, doslova "člověk, plující nebem"). Prvním člověkem ve vesmíru byl Jurij Alexejevič Gagarin, který 12. dubna 1961 na lodi Vostok 1 jedenkrát obletěl Zemi. První Američan, který vykonal orbitální let kolem Země, byl John Herschel Glenn, Jr. (20. února 1962). První ženou ve vesmíru se stala Valentina Vladimirovna Těreškovová. Od té doby do 25. června 2005 se do vesmíru podívalo celkem 437 lidí ze 32 zemí. Z nich 12 stanulo na povrchu Měsíce v rámci programu Apollo. Současným největším pilotovaným programem je Mezinárodní vesmírná stanice. V průběhu dosavadních pilotovaných kosmických letů zahynulo 18 osob, z toho 13 Američanů, 4 Rusové a 1 Izraelec.

Podívejte se také na

Seznam kosmonautů Kategorie:Kosmonauté ja:宇宙飛行士 simple:Astronaut th:นักบินอวกาศ

NASA

NASA (National Aeronautics and Space Administration, Národní úřad pro letectví a kosmonautiku) je americká vládní agentura zodpovědná za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví. americká

Historie

Vznik a začátky

NASA vznikla jako americká reakce na úspěchy sovětského kosmického programu. 29. července 1958 americký prezident Eisenhower podepsal "National Aeronautics and Space Act", zákon, kterým vznikla NASA. Agentura začala fungovat 1. října 1958 a po Národním poradním výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics - (NACA) zdědila 4 laboratoře a zhruba 8 000 zaměstnanců. První programy NASA byly zaměřeny na výzkum letů člověka do vesmíru. Program Mercury, zahájený v roce 1958, měl za cíl hlavně zjistit, zda člověk může přežít ve vesmíru. 5. května 1961 uskutečnil Alan Shepard balistický skok v kabině Mercury 3 a 20. února 1962 se John Glenn stal prvním Američanem, který obletěl zeměkouli v kosmické lodi Mercury 6.

Program Apollo

Poté, co program Mercury prokázal, že kosmické lety s lidskou posádkou jsou uskutečnitelné, byl zahájen program Apollo. Ten měl původně za cíl další výzkum vesmíru a eventuálně dosažení oběžné dráhy Měsíce. Jeho cíl byl předefinován poté, co prezident USA John F. Kennedy ve svém projevu z 25. května 1961 uvedl, že by Spojené státy měly dopravit člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do roku 1970. Hlavním cílem programu Apollo se stalo právě přistání na Měsíci. Mezitím byl zahájen program Gemini, který měl umožnit vyzkoušení technologií a postupů nezbytných pro měsíční mise. Po osmi letech, během kterých se uskutečnila řada zkušebních letů a při kterých zahynuli první američtí kosmonauti (požár Appola 1 během tréninku startu), se podařilo cíl programu Appolo splnit. Posádka Appola 11 přistála na Měsíci 20. července 1969 a po ní se procházelo po Měsíci ještě 10 dalších kosmonautů. Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Appolo - ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Appola 17 (je zajímavé, že to bylo poprvé a prozatím naposledy, kdy se na povrch Měsíce dostal profesionální vědec - geolog Harrison Schmitt). Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu.

Další rané mise

Ačkoli většina rozpočtu NASA byla věnována na pilotované kosmické lety, NASA vyslala také řadu bezpilotních sond. V roce 1962 odstartoval Mariner 2, který jako první lidmi vyrobená sonda proletěl kolem jiné planety - Venuše. Programy Ranger, Surveyor a Lunar Orbiter byly klíčové pro průzkum podmínek na Měsíci před přistáním lidí v rámci programu Appolo. Dvě sondy Viking přistály na Marsu a sondy Pioneer a Voyager se vydaly k vnějším planetám sluneční soustavy - Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, odkud vedle vědeckých dat vyslaly i barevné snímky. V roce 1973 NASA vypustila svoji první družicovou stanici - Skylab. Vystřídaly se na ní tři tříčlenné posádky, ale již v roce 1975 byla opuštěna. Po vítězství USA v závodech o dosažení Měsíce se obě mocnosti začaly orientovat na vzájemnou spolupráci. 17. července 1975 se americká loď Appolo spojila se sovětským Sojuzem 19. Tento projekt znamenal zahájení mezinárodní spolupráce ve výzkumu vesmíru a mnohé projekty, které existují dnes, mají počátek v té době.

Éra raketoplánů

Sojuzem 19 Od druhé poloviny 70. let se hlavní úsilí NASA soustředilo na projekt raketoplánu. Do roku 1985 byly postaveny 4 raketoplány Space Shuttle, zamýšlené jako opakovaně použitelný dopravní prostředek na oběžnou dráhu Země. První z nich, Columbia, odstartoval 12. dubna 1981. Lety raketoplánů však byly podstatně dražší než se původně plánovalo a katastrofa Challengeru v roce 1986 ukázala jejich bezpečnostní vady. Raketoplány byly využívány i k čistě vojenským letům (program některých expedic byl zcela tajný), ale jejich vědecký přínos byl značný. V roce 1990 vynesl raketoplán na oběžnou dráhu kolem Země Hubbleův vesmírný dalekohled (společný projekt s ESA, začátek významnější spolupráce obou organizací) a posádky raketoplánů na něm provedly i několik oprav a vylepšení přímo na oběžné dráze. V roce 1995 se raketoplán připojil k ruské orbitální stanici Mir. Od roku 1998 pak na oběžné dráze Země začala výstavba mezinárodní stanice ISS, ke které americké raketoplány uskutečnily řadu letů. Při dosud posledním z nich 1. února 2003 se nejstarší z flotily raketoplánů, Columbia, rozpadl nad Texasem vinou poškozené tepelné izolace na křídle. Od té doby až dosud (2004) jsou lety raketoplánů zastaveny. Během 90. let NASA čelila ztenčujícímu se rozpočtu. Devátý ředitel NASA Daniel S. Goldin proto prosadil přístup nazvaný "rychleji, lépe, laciněji", který měl snížit náklady na kosmické lety. Tento přístup byl kritizován a přehodnocen po ztrátě sond Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander v roce 1999.

Směr Mars

Přistání malého vozítka Sojourner na Marsu v roce 1997 si získalo značnou pozornost veřejnosti. Menší zájem si vysloužila dosud fungující družice Marsu Global Surveyor, uvedená na oběžnou dráhu kolem rudé planety ve stejném roce. Od roku 2001 jí na oběžné dráze dělá společnost další sonda - Mars Odyssey, která hledá stopy bývalé vulkanické aktivity a působení vody na Marsu. Po úspěšném přistání dalšího vozítka - Mars Exploration Rover Spirit - na Marsu pronesl 14. ledna 2004 americký prezident George W. Bush projev, ve kterém vytyčil svoji vizi pro další průzkum vesmíru. Podle ní se mají lidé vrátit na Měsíc do roku 2020 a vytvořit tam stálou základnu. Ta má sloužit jako pokusná stanice i jako potenciální základna pro další výpravy. Lety raketoplánů budou zastaveny v roce 2010 a od roku 2014 by je měl nahradit nový dopravní prostředek - Crew Exploration Vehicle. Ten by měl být schopen jak spojení s ISS, tak meziplanetárních letů. Budoucnost samotné ISS je v plánu poněkud nejasná. Její stavba má být dokončena, ale další využití není jasné.

Vesmírné programy NASA

Pilotované kosmické lety

- Program Mercury
- Program Gemini
- Program Apollo
- Skylab
- Space Shuttle (raketoplány)
- Mezinárodní kosmická stanice ISS

Nepilotované kosmické lety

- Výzkum Měsíce
- Program Ranger
- Program Surveyor
- Program Lunar Orbiter
- Sonda Clementine
- Sonda Lunar Prospector
- Výzkum Merkuru
- Sonda Mariner 10
- Sonda MESSENGER
- Výzkum Venuše
- Sondy Mariner 2, 5 a 10
- Mise Pioneer Venus
- Sonda Magellan
- Výzkum Marsu
- Mariner 4, 6, 7, 8 a 9
- Viking 1 a 2
- Mars Observer
- Mars Pathfinder
- Mars Climate Orbiter
- Mars Polar Lander
- Mars Global Surveyor
- 2001 Mars Odyssey
- Mars Exploration Rover
- Mars Reconnaissance Orbiter - plánovaná na rok 2005
- Phoenix - plánovaná na rok 2007
- Mars Science Laboratory - plánovaná na rok 2009
- Výzkum Jupitera
- Pioneer 10
- Galileo
- JIMO (plánovaná - 2012)
- Výzkum Saturnu
- Cassini-Huygens
- Lety k více planetám současně
- Pioneer 11 - Jupiter a Saturn
- Mariner 10 - Venuše a Merkur
- Voyager 1 - Jupiter a Saturn
- Voyager 2 - Jupiter, Saturn, Uran a Neptun
- New Horizons - plánovaná, Jupiter, Pluto a Kuiperův pás
- Výzkum planetek a komet
- Deep Space 1
- NEAR Shoemaker
- Stardust
- CRAF - zrušená
- Deep Impact (sonda)
- Výzkum Slunce
- SOHO
- Odysseus
- Vesmírné observatoře
- Hubbleův vesmírný dalekohled
- Comptonova gama observatoř
- Rentgenová observatoř Chandra - rentgenový dalekohled
- Spitzerův vesmírný dalekohled - infračervený dalekohled
- COBE
- IRAS
- Vesmírný dalekohled Jamese Webba - plánovaný nástupce Hubbleova dalekohledu

Seznam ředitelů NASA

# T. Keith Glennan (1958 - 1961) # James E. Webb (1961 - 1968) # Thomas O. Paine (1969 - 1970) # James C. Fletcher (1971 - 1977) # Robert A. Frosch (1977 - 1981) # James M. Beggs (1981 - 1985) # James C. Fletcher (1986 - 1989) # Richard H. Truly (1989 - 1992) # Daniel S. Goldin (1992 - 2001) # Sean O'Keefe (2001 - 2005) # Michael D. Griffin (2005 - dosud)

Externí odkazy

[http://www.nasa.gov Portál NASA] Kategorie:Kosmonautika ja:アメリカ航空宇宙局 ko:미국항공우주국 th:องค์การนาซา

Apollo 13

Let Apollo 13 byl sedmým pilotovaným letem programu Apollo. Jeho cílem bylo uskutečnit třetí přistání lidské posádky na povrchu Měsíce, tentokrát v oblasti Fra Mauro. V průběhu letu však došlo k výbuchu jedné z kyslíkových nádrží, který vážně poškodil servisní modul. Následky výbuchu byly velmi vážné. Nejen, že zabránily posádce splnit úkol letu, ale ohrozily životy jejích členů. Řídicí středisko v Houstonu (tehdy s názvem "Manned Spacecraft Center", dnes "Lyndon B. Johnson Center") muselo v průběhu následujících čtyř dnů s vynaložením nesmírného úsilí vyvinout nouzové scénáře, díky nimž se podařilo posádku dopravit živou zpět na Zemi. Přestože Apollo 13 nesplnilo zadaný úkol, stal se jeho let legendou. Na motivy této události, kterou Jim Lovell popsal ve své knize Lost Moon (Ztracený Měsíc), natočil režisér Ron Howard v roce 1995 film s názvem Apollo 13, v němž ztvárnil hlavní roli Jima Lovella herec Tom Hanks.

Posádka

Let uskutečnila tříčlenná posádka ve složení
- velitel Jim Lovell
- pilot velitelského modulu John Swigert
- pilot lunárního modulu Fred Haise.

Naplánování letu

Hlavní posádka připravovaná pro let Apolla 13 měla původně jiné složení. Pilotem velitelského modulu měl totiž původně být Ken Mattingly. Tři dny před startem však onemocněl zarděnkami a byl nahrazen Johnem Swigertem, který se na stejný post připravoval jako člen záložní posádky. Ken Mattingly se později zúčastnil ve funkci pilota velitelského modulu letu Apolla 16. Apollo 8, Apollo 10 a Apollo 11 letěly k Měsíci po tzv. bezpečné translunární dráze (free-return trajectory). To je taková dráha, která přivede kosmickou loď, v případě že při průletu kolem Měsíce nesníží svou rychlost zážehem motorů, zpět do zemské atmosféry. Mimochodem - tuto dráhu poprvé zmínil ve svém románu Do Měsíce Jules Verne. Má tu výhodu, že pokud by došlo k poruše motorů kosmické lodi nacházející se na bezpečné translunární dráze, loď se bez potřeby dalšího paliva vrátí bezpečně zpět na Zemi. Bezpečná translunární dráha má ovšem rovněž své nevýhody. Lze se po ní dostat pouze na tzv. rovníkovou (ekvitoriální) oběžnou dráhu kolem Měsíce, která umožňuje přistání pouze v oblastech ležících kolem jeho rovníku - tedy nikoliv například v oblasti Fra Mauro, kam směřovalo Apollo 13. Dalším argumentem proti používání bezpečné translunární dráhy je skutečnost, že vhodné startovací okno, zohledňující zejména světelné podmínky v době startu, přistání na Měsíci a při návratu na Zemi, nenastává příliš často, což omezuje frekvenci startů kosmické lodi k Měsíci. Lety Apollo 12, Apollo 13 a Apollo 14, tzv. H mise (H od slova hybrid), proto sice zahájily let po bezpečné translunární dráze, ale po určité době ji opustily tak, aby mohly uskutečnit přistání ve své cílové oblasti. Lety Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17 jsou také označovány jako tzv. J mise. Tyto lety byly rovnou navedeny na translunární dráhu, která nebyla bezpečnou. Zatímco Apollo 15 se mohlo dostat na bezpečnou translunární dráhu za pomocí řídicích motorů RCS (Reactive Control System), Apollo 17 již letělo po dráze natolik odlišné od bezpečné translunární dráhy, že by mělo problémy se na ní v případě potíží dostat i s využitím motorů přistávacího stupně lunárního modulu.

Průběh letu

Start a počáteční fáze letu

Apollo 13 bylo vyneseno na oběžnou dráhu kolem Země dne 11. dubna 1970 v 19:13 UT. 30 hodin a 40 minut po startu posádka zažehla hlavní motor servisního modulu a přešla tak z bezpečné translunární dráhy na dráhu hybridní, jež umožňovala přistání v cílové oblasti Fra Mauro.

Nehoda

Fra Mauro V čase 55:53 po startu signalizovaly přístroje (zřejmě vlivem rušení při telemetrickém přenosu dat) řídicímu středisku nízký tlak ve vodíkové nádrži. Středisko proto dalo ve snaze aktualizovat údaje o tlaku posádce příkaz zapnout ve všech nádržích ohřívače a promíchávací vrtule. Krátce poté uslyšela posádka výbuch a pocítila nezvyklé vibrace kosmické lodi. V řídicím středisku na 1,8 vteřiny vypadly všechny telemetrické údaje. V kabině se rozsvítily kontrolky indikující nízkou úroveň stejnosměrného napětí ma sběrnici B, jednoho ze systémů rozvodu elektrické energie uvnitř lodi. Krátce poté Jack Swigert ohlásil řídicímu středisku: "Ok, Houston, we've had a problem here". K nehodě došlo 14. dubna 1970 v 03:08:53 UT, v době, kdy se již loď nepohybovala po bezpečné translunární dráze a kdy byla vzdálena 321 860 km od Země. Po několik minut nemohlo řídicí středisko zjistit, co se přesně stalo. Teprve když posádka zjistila, že kyslíková nadrž č. 2 ztratila celý svůj obsah, kyslíková nádrž č. 1 obsah pozvolna ztrácí a když Jim Lovell oznámil: "It looks to me, looking out of the hatch, that we are venting something out into the space" (Při pohledu průhledem se mi zdá, že nám něco uniká do vesmíru), v řídicím středisku pochopili, že se nejedná o pouhou poruchu měřicích přístrojů, ale že se stalo něco závažnějšího. Při promíchávání kyslíku v nádrži vzniknul zkrat na elektrickém přívodu k motoru promíchávací vrtule, od něj se vzňala teflonová izolace a otevřený oheň v kyslíkové nádrži způsobil její výbuch, který, jak se později ukázalo, roztrhnul hliníkový obal servisního modulu v celé jeho délce. Nádrž č. 2 byla zničena zcela, nádrž č. 1 pozvolna ztrácela kyslík trhlinami v potrubí. Kyslík byl nezbytně potřeba nejen pro dýchání posádky, ale také k výrobě elektřiny a vody. Servisní modul obsahoval totiž palivové články, jež z vodíku a kyslíku vytvářely elektřinu a vodu. Pokračující únik kyslíku znamenal, že články přestanou brzy dodávat elektřinu. Velitelský modul měl sice akumulátor a svou vlastní malou nádrž kyslíku, ty ale byly určeny pro sestup zemskou atmosférou. Přesto posádka akumulátor k rozvodu elektřiny připojila. Lunární modul měl své vlastní kyslíkové nádrže, zásobu vody a nabité akumulátory s poměrně velkou kapacitou. Mohl tedy posloužit jako jakýsi záchranný člun. Avšak všechny zásoby byly určeny k zásobování dvou astronautů po dobu dvou dnů. Teď musely vystačit pro tři astronauty a čtyři dny.

Oživení lunárního modulu

Prvním, ne zcela snadným, úkolem bylo oživit lunární modul dříve než vypadne rozvod elektřiny ve velitelském modulu. Všechny systémy lunárního modulu byly totiž z důvodu úspory elektřiny během letu k Měsíci vypnuty a k jejich oživení, t.j. postupnému zapnutí v definovaném pořadí, mělo dojít až na oběžné dráze. Jedinou výjimkou byly elektrická topná tělíska, jež temperovala některé systémy lunárního modulu, aby nedošlo k jejich poškození vlivem extrémně nízkých teplot panujících v kosmickém prostoru. Tato topná tělesa byla napájena z rozvodu velitelského modulu. Ze stejného rozvodu byla napájena i relé tvořící přepínač, který měl odpojit rozvod lunárního modulu od velitelského modulu a připojit jej na výkonné akumulátory lunírního modulu. Problém ale spočíval v tom, že síť velitelského modulu již v tuto chvíli nebyla schopna poskytnout výkon dostačuiící k sepnutí relé přepínače. Podobný problém řešilo řídící středisko při jedné simulaci v rámci přípravy startu Apolla 10. Tehdy byla simulována havárie, při níž měl lunární modul také posloužit jako záchranný člun. Při simulaci se tehdy nepodařilo lunární modul včas oživit a simulace skončila "smrtí" posádky. NASA poté tento scénář vyřadila z přípravy letů, protože pravděpodobnost podobné havárie byla nízká. Pracovníci řídicího střediska se však tímto scénářem přesto (mimo oficiální úkoly) dále zabývali a získané zkušenosti se teď hodily. S využitím nabytých zkušeností se podřilo řídicímu středisku za necelých 30 minut sestavit seznam úkonů nutných k oživení elektrické sítě lunárního modulu. Klíčový trik vycházel ze skutečnosti, že lunární modul obsahoval dvě sady akumulátorů - výkonnější umístěnou v sestupové části (descent stage) a méně výkonné umístěné v návratové části (ascent stage). S využitím akumulátorů návratové části se astronautům podařilo sepnout relé přepínače a připojit tak rozvodnou síť lunárního modulu k výkonným akumulátorům sestupové části.

Návrat na bezpečnou translunární dráhu

Aby se ušetřilo co nejvíce energie v akumulátoru velitelského modulu pro fázi pozdějšího sestupu zemskou atmosférou, bylo přijato rozhodnutí vypnout navigační (guidance) systém velitelského modulu, který měl poměrně velkou spotřebu, protože ho kromě palubního počítače tvořily i elektricky poháněné gyroskopy inerciální plošiny. Lunární modul měl identický navigační systém. Jakmile byl oživen elektrický rozvod v lunárním modulu, bylo třeba oživit jeho navigační systém a přenést do něj data z navigačního systému velitelského modulu. Nestačilo ale jenom přečíst data z displeje ve velitelském modulu a zadat je do palubního počítače lunárního modulu. Data bylo třeba přepočítat, neboť lunární modul byl oproti velitelskému modulu o 180 stupňů otočen (velitelský a lunární modul byly spojeny "čely" k sobě, takže velitelský modul vlastně letěl pozpátku). Dále bylo třeba vyřešit problém, jak vrátit poškozenou loď k Zemi. Byl sice k dispozici scénář "přímého přerušení letu" (direct abort), který vyžadoval zažehnout hlavní motor servisního modulu a bylo by při něm spotřebováno veškeré palivo. Tento manévr byl však za dané situace velmi riskantní. Nikdo totiž neznal rozsah poškození servisního modulu. Hrozila dvě nebezpečí. Jednak hrozilo, že hlavní motor v důsledku poškození při nedávném výbuchu neudělí lodi potřebný impuls a loď narazí na povrch Měsíce, jednak hrozilo, že by při zažehnutí hlavního motoru mohlo dojít k dalšímu výbuchu. Řídicí středisko proto zavrhnulo scénář direct abort a nechalo loď pokračovat k Měsíci. Loď se ovšem nenacházela na bezpečné translunární dráze. Jak ji tam dostat? Z výše uvedeného důvodu nikoliv s využitím hlavního motoru servisného modulu. Zbývalo tedy provést manévr pomocí motorů sestupové části lunárního modulu, který byl zkonstruován pouze k relativně krátkému použití při sestupu na povrch Měsíce. Bylo třeba spočítat, kdy a na jak dlouho mají být motory zažehnuty. Ve výpočetním středisku ale neexistoval program pro takový výpočet. Bylo proto třeba takový program rychle vytvořit, spočítat parametry manévru a parametry překontrolovat odborníky v řídicím středisku. Během necelých tří hodin se podařilo určit parametry manévru pro návrat na bezpečnou translunární dráhu.

Korekční zážeh PC+2 burn

Po návratu na bezpečnou translunární dráhu bylo třeba vyřešit další problém. Při použití této dráhy by kosmická loď přistála za čtyři dny v Indickém oceánu, kam ale nebylo možné během té doby dopravit loď se záchranný týmem. Na palubě lunárního modulu byly zapnuty pouze životně důležité systémy, mezi něž nepatřilo topení, takže astronauti trpěli zimou blížící se bodu mrazu. Podařilo se snížit spotřebu z běžných 50-75 A na pouhých 12 A. Přesto byla při této spotřebě elektřiny doba čtyř dnů zbývajících do přistání vzhledem k omezené kapacitě akumulátorů lunárního modulu příliš dlouhá. Existovaly dvě možnosti, jak upravit dráhu tak, aby loď přistála v Tichém oceánu. Při použití první varianty by se let zkrátil o 36 hodin, při použití druhé by se zkrátil pouze o 12 hodin. První varianta ale s sebou nesla dvě rizika. Loď by musela okamžitě odhodit servisní modul a pokračovat bez něj. Tím by byl tepelný štít, chránící velitelský modul před žárem vznikajícím při sestupu třením o atmosféru, po příliš dlouhou dobu vystaven působení otevřeného vesmíru (mikrometeoritů). Navíc by bylo spotřebováno veškeré palivo sestupové části lunárního modulu a nezůstala by žádná rezerva pro eventuální korekci dráhy. Byla proto přijata druhá varianta, která zkrátila let pouze o 12 hodin. K jejímu uskutečnění bylo třeba 2 hodiny po dosažení bodu největšího přiblížení k Měsíci provést zážeh motoru sestupové části lunárního modelu (tzv. PC+2 burn). Tento zážeh bylo třeba uskutečnit velmi přesně, proto byl k jeho řízení použit palubní počítač navigačního systému. Protože měl navigační systém velkou spotřebu elektřiny a protože se nepředpokládalo, že bude zapotřebí provádět ještě nějaký korekční manévr, byl po provedení zážehu PC+2 burn navigační systém vypnut.

Vysoká hladina oxidu uhličitého

Mezitím se objevil další problém. V atmosféře lunárního modulu stoupala koncentrace oxidu uhličitého. K jímání oxidu uhličitého byly určeny filtry obsahující hydroxid litný (LiOH). Jejich kapacita instalovaná v lunárním modulu odpovídala obsazení dvěma astronauty po dobu dvou dní. V současné situaci ale byla nedostatečná. Na palubě velitelského modulu byly sice podobné filtry, ale byly jiného tvaru a tak nešly v lunárním modulu použít. Naštěstí vznik tohoto problému předvídal zodpovědný pracovník řídicího střediska již od okamžiku, kdy se dozvěděl o nehodě. Se svými spolupracovníky vymýšlel, jak s využitím pomůcek, které mají astronauti na palubě, přizpůsobit filtry velitelského modulu pro použití v lunárním modulu. Na základě jeho instrukcí astronauti z ponožky, lepicí pásky, plastového sáčku a plastového obalu letové příručky vytvořili adaptér, umožňující instalovat v lunárním modulu filtry z velitelského modulu.

Problém s navigací

Přestože byl zážeh PC+2 burn proveden přesně, začala se loď odchylovat od žádoucí dráhy. Ukázalo se, že příčinou je otvor na vypouštění odpadní vody (rozuměj moči) do volného prostoru. Fungoval jako svého druhu reaktivní motor, odchylující loď ze správné dráhy. Bylo potřeba provést další korekční zážehy motoru, ale navigační systém byl vypnut. Jak zajistit, že bude loď v okamžiku zážehu směřovat správným směrem? Přicházela v úvahu pouze technika používaná již v programu Mercury a Gemini, při níž byla k orientaci lodi použita na zemském povrchu dobře rozpoznatelná hranice mezi dnem a nocí. Zatímco v programu Mercury a Gemini byla tato metoda používána v malé vzdálenosti od Země, nyní se loď nacházela daleko od Země a tak hrozilo nebezpečí, že bude loď zorientována nepřesně. Přitom tzv. vstupní koridor do atmosféry byl velmi úzký. Kdyby loď vstoupila do atmosféry pod nedostatečně ostrým úhlem, odrazila by se od ní a zmizela by v hlubinách vesmíru. Kdyby naopak vstoupila do atmosféry pod příliš ostrým úhlem, shořela by v důsledku nadměrného tepelného namáhání způsobeného třením o atmosféru.

Příprava velitelského modulu na sestup

Zatím vrcholily v řídicím středisku práce na vývoji postupu, kterým astronauti připraví velitelský modul na sestup atmosférou. Zejména bylo potřeba zajistit dostatek elektrické energie pro přistání. Akumulátor velitelského modulu byl do značné míry vybit ve fázi před oživením lunárního modulu. Pozemní tým proto vypracoval postup, jak akumulátor dobít z rozvodné sítě lunárního modulu. Velitelský modul neměl být nikdy během letu vypnut. Neexistoval proto postup, jak ho za letu znovu oživit. Jediný existující postup oživení velitelského modulu se za normálních okolností prováděl dlouho před startem. Očekávalo se, že se podaří akumulátor velitelského modulu nabít na 20 až 25 %. Bylo proto třeba s energií šetřit. Za normálních okolností se zahajovalo oživení velitelského modulu zapnutím přístrojů zobrazujících naměřené údaje, aby bylo možno sledovat další postup oživování. V tomto případě bylo rozhodnuto přístroje zapnout až nakonec před závěrečnou kontrolou údajů. Celý postup oživení proto museli astronauti bezchybně provést naslepo navzdory jejich vyčerpání způsobeného zimou, nedostatkem spánku, stresem a pobytem v extrémně malém prostoru.

Přistání

Před vstupem do atmosféry byl odhozen lunární i servisní modul. Když se velitelský modul vzdálil od servisního modulu, uviděla teprve posádka rozsah poškození servisního modulu. V celé jeho délce chyběl pruh hliníkového pláště. Trhlina vedla až k hlavnímu motoru, takže je pravděpodobné, že byl poškozen a bylo tedy dobře, že nebyl po nehodě zažehnut. Stále ještě hrozila dvě nebezpečí. První obava vyplývala z možnosti, že výbuch poškodil tepelný štít, který teď při průchodu atmosférou nesplní svou funkci a kabina v atmosféře shoří. Tato obava padla, když se po tříminutovém výpadku spojení ve fázi největšího tepelného namáhání kabiny, způsobeným vrstvou ionizovaného vzduchu v okolí kabiny, podařilo navázat s navracející se lodí radiové spojení. Poslední riziko vycházelo z možnosti, že selže systém pro vypuštění brzdicích padáků, který mohl být nefunkční vlivem jeho vystavení extrémně nízké teplotě v té fázi letu, kdy byl vypnut napájecí systém velitelského a servisního modulu. Naštěstí se ani tato obava nenaplnila a velitelský modul Apolla 13 přistál dne 17. dubna 1970 v 18:07:41 UT po letu trvajícím 5 dní, 22 hodin, 54 minut a 41 sekund na hladinu Tichého oceánu severovýchodně od Americké Samoy, 4,5 km od záchranné lodi USS Iwo Jima.

Příčiny havárie

Z popisu průběhu letu vyplývá, že příčinou nehody byla kyslíková nádrž číslo 2. Vyšetřování, které následovalo po úspěšném přistání Apolla 13, zjistilo, že k nehodě vedlo náhodné zřetězení několika událostí. Dodavatelem velitelského a servisního modulu byla společnost North American Rockwell, subdodavatelem kyslíkových nádrží pak společnost Beech Aircraft Corporation. Podle specifikací, jež North American Rockwell vydala v roce 1962, mělo být elektrické zařízení nádrže (zejména topná tělesa s termostatickými regulátory a motory pohánějící vrtule na promíchávání kapalného paliva) napájeno ze stejnosměrné soustavy velitelského modulu o napětí 28 V. V roce 1965 vydala North American Rockwell změnu specifikace, podle níž mělo být elektrické zařízení kyslíkových nádrží v době, kdy se raketa nachází na odpalovací rampě, napájeno stejnosměrným napětím 65 V. To mělo zkrátit dobu potřebnou k plnění a natlakování nádrží. Beech Aircraft Corporation objednala termostatické spínače, jejichž účelem bylo regulovat teplotu uvnitř nádrží, podle původní specifikace. Do nádrží tak byly montovány termostaty navržené pro původní napětí sítě 28 V. Tato chyba by sama o sobě havárii nezpůsobila, neboť za normálních okolností se topná tělesa zapínala vždy jen krátkodobě. Proto předchozí lety lodí Apollo proběhly úspěšně, přestože termostaty jejich kyslíkových nádrží byly rovněž poddimenzovány. V případě Apolla 13 však následovaly další události, jež v konečném efektu vedly k havárii. Kyslíková nádrž číslo 2 Apolla 13 byla původně určena pro let Apolla 10. Během přípravy letu Apolla 10 však došlo k jejímu pádu z výšky několika centimetrů. Do Apolla 10 proto byla pro jistotu zabudována náhradní nádrž a původní byla odeslána k inspekci. Inspekce žádné poškození nádrže neshledala a tak byla namontována do servisního modulu Apolla 13. Při nárazu však bylo zřejmě poškozeno plnicí/vypouštěcí potrubí uvnitř nádrže. To se projevilo během přípravy startu Apolla 13, když nebylo možné po zkušebním naplnění kapalným kyslíkem nádrž vyprázdnit. Vyprázdnění se normálně provádělo tak, že se do nádrže vháněl plynný kyslík, který měl vytlačit kapalný kyslík ven. Když se nedařilo nádrž vyprázdnit, padlo rozhodnutí zapnout topná tělesa uvnitř nádrže a tím napomoci vyprázdnění nádrže. Při dlouhodobém zatížení termostatu napětím 65 V se však jeho kontakty spekly a termostat přestal vypínat. Kdyby v té době někdo analyzoval údaje o proudu tekoucím topným tělesem, zjistil by, že je nepřerušovaný, z čehož by bylo možné vydedukovat, že termostat řádně nefunguje. Termostat měl zajistit, že teplota uvnitř nádrže nepřesáhne asi 27 °C. Jeho porucha však způsobila, že při vyprazdňování nádrže dosahovala teplota více než 500 °C. Tak vysoká teplota poškodila teflonovou izolaci napájení motorů promíchávacích vrtulí, takže, když posádka během letu zapnula na pokyn ze Země promíchávání paliva, došlo ke zkratu a následnému výbuchu.

Externí odkazy

- [http://history.nasa.gov/apsr/apsr.htm] Apollo Program Summary Report
- [http://history.nasa.gov/SP-4029/Apollo_13a_Summary.htm] APOLLO 13 The Seventh Mission: The Third Lunar Landing Attempt
- [http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/lunar/apollo13info.html] Apollo 13 – Mission Overview
- [http://www.hq.nasa.gov/office/pao/History/apollo/apo13.html] Apollo 13 - "...A Problem"
- [http://www.space.com/news/spacehistory/apollo13_focus_failure_000413.html] Banke J.: What Caused the Apollo 13 Disaster?
- [http://www.spectrum.ieee.org/WEBONLY/wonews/apr05/0405napola.html] Cass S.: Apollo 13, We Have a Solution IEEE Spectrum Online
- [http://myweb.accessus.net/~090/as13find.html] Haukap A. W.: Apollo 13 Findings - What actually happened onboard the CSM Odyssey
- [http://science.ksc.nasa.gov/history/apollo/apollo-13/apollo-13.html] Apollo-13 (29)
- [http://www.lib.cas.cz/www/space.40/1970/029A.HTM] 1970-029A - Apollo 13, In: Space 40 – Velký katalog družic a kosmických sond Kategorie:Program Apollo ja:アポロ13号

Měsíc

Měsíc má několik významů:
- V astronomii:
- Měsíc je vesmírné těleso obíhající kolem Země. Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 000 km. Z jeho oběhu se v astronomii odvozují časové intervaly:
- siderický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k hvězdám
- synodický měsíc je doba mezi stejnými fázemi Měsíce jak se jeví ze Země
- tropický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k jarnímu bodu
- anomalistický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k perigeu
- drakonický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem vzestupnému uzlu
- měsíc je přirozená družice nějaké planety, případně i planetky. Země má jeden měsíc, Mars má měsíce dva, velké planety mají po několika desítkách měsíců.
- Obecně je měsíc časová jednotka, úsek kalendáře. Kalendářní měsíce mají 30 nebo 31 dnů. Únor mívá 28 dnů, v přestupném roce dnů 29.

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.

Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km² (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km² (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km² (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura

- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na

- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy

- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

Apollo 13

Posádka

Let uskutečnila tříčlenná posádka ve složení
- velitel Jim Lovell
- pilot velitelského modulu John Swigert
- pilot lunárního modulu Fred Haise.