Progress (rus.Прогресс) je automatická nákladní kosmická loď. Výrobcem a provozovatelem je NPO Energija <=НПО Энергия> (nyní RKK Energija im. S. P. Koroljova), Kaliningrad (nyní Koroljov), Moskovskaja obl., RSFSR (SSSR).
Kosmické lodi typu Progress o celkové délce 7 m a maximálním průměru 2,72 m a vzletové hmotnosti od 7020 do 7250 kg (včetně nákladu) tvoří tři části:
- nákladní sekce GO (gruzovoj otsek);
- sekce pro dopravu kapalných pohonných látek OKD (otsek komponentov dozapravky);
- přístrojová sekce PAO (priborno-agregatnyj otsek).
Sekce GO ogiválního tvaru o průměru 2,2 m, délce 3,15 m včetně stykovacího zařízení a s vnitřním hermetizovaným prostorem 6,6 m3 slouží k uložení kusového nákladu, dopravovaného na kosmickou stanici. V přední části se nachází průlez uzavřený hermetickým poklopem a zakončený aktivním stykovacím zařízením. Na obvodu příruby jsou umístěny spojky pro propojení potrubí pro přečerpávání paliva a okysličovadla, vzduchu pro klimatizační systémy stanice a elektrické konektory. V nehermetizované sekci OKD tvaru komolého kužele o maximálním průměru 2,1 m a délce 1 m jsou umístěny dvě nádrže s palivem, dvě nádrže s okysličovadlem, tlakové láhve s dusíkem a se vzduchem. Sekce PAO válcového tvaru o maximuálním průměru 2,72 m a délce 3,1 m nese ve své válcové hermetizované části o průměru 2,1 m a délce 1,1 m řídicí, navigační a telekomunikační systémy. V přechodové části mezi PAO a OKD je umístěno 10 manévrovacích motorků. V zadní části je umístěn hlavní korekční motor o tahu 3,1 kN; další 4 manévrovací motorky a 10 trysek systému orientace spolu s nádržemi kapalných pohonných látek. Všechny motory pracují s hypergolickými kapalnými pohonnými látkami (asymetrický dimethylhydrazin a oxid dusičitý). Na vnějším plášti PAO je umístěn radiátor termoregulačního systému.
Celková nosnost nákladní lodi činí od 2300 do 2500 kg (kusový náklad v sekci GO, pohonné látky pro stanici a plyny pro klimatizační systém stanice).
Motorů nákladní lodi se obvykle využívá též ke korekcím oběžné dráhy stanice. Po splnění všech úkolů je nákladní loď naplněna odpadky a věcmi určenými k likvidaci, odpojí se od stanice a je navedena do atmosféry Země nad jižními oblastmi Pacifiku, kde shoří a její zbytky bez nebezpečí dopadnou na hladinu oceánu.
Kosmická loď Progress je vynášena do vesmíru různými variantami nosných raket typu Sojuz.
Tento typ nákladních kosmických lodí byl odvozen z pilotované transportní lodě typu Sojuz.
Kosmická loď Progress je průběžně zdokonalována. Existují čtyři hlavní modifikace:
- Progress (1 až 42)
- Progress-M (1 až 53)
- Progress-M SO-1 (modifikace Progress-M, dopravila modul Pirs na ISS)
- Progress-M1 (1 až 11)
Nejstarší varianta (Progress) byla používána pro zásobování sovětskýchdružicových stanicSaljut 6 a Saljut 7 a společně s Progressy-M též pro zajišťování provozu stanice Mir. V současné době jsou používány obě nejnovější modifikace, zvané Progress-M a Progress-M1 k zásobování Mezinárodní vesmírné stanice (ISS). Celkem bylo tedy zatím vysláno 106 nákladních lodí typu Progress.
Kategorie:Kosmické dopravní prostředky
Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí i v mnoha jinak neruských zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost.
V dobách studené války se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP, v řadě z nich se povinně vyučovala na školách (např. v Československu do roku 1990. I v zemích nespadajících do sovětského bloku byla ruština nejčastěji voleným cizím jazykem ze slovanských jazyků.
Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.
Historie
Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech.
Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury.
V roce 1917 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.
Abeceda a výslovnost
Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:
- Na rozdíl od češtiny Rusové rozlišují výslovnost měkkého a tvrdého I/Y.
- Měkký znak a Е, И, Ю, Я změkčují předcházející souhlásku, např. дети se čte [ďeťi], мать se čte [mať]. V takových případech se počáteční [j] z výslovnosti trochu ztrácí, "vyčerpá" se na změkčení.
- Tvrdý znak se používá výjimečně pro vyznačení švu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá: въезд čti [vjezd].
- Silový přízvuk je na různých slabikách, v písmu se však nerozlišuje (s výjimkou jazykových učebnic, slovníků apod.)
- Nepřízvučné О se čte skoro jako [a], např. свобода čti [svabóda].
- Ё je přízvučné Е a Rusové ho v písmu zřídka odlišují. Pokud by nevznikla nejednoznačnost ve významu slova, píší místo něj Е.
- Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny, v ruštině se praslovanské [g] nezměnilo na [h].
Gramatika
- Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí na jeho místě být alespoň osobní zájmeno.
- V minulém čase chybí pomocné sloveso být (я написал = ja napisal = napsal jsem).
- V přítomném čase chybí spona (он дурак = on durak = je to hlupák).
Slovní zásoba
Ve starší slovní zásobě jsou výpůjčky z turkických jazyků (лошадь = lošad = kůň; кабан = kaban = kanec; казан = kazan = kotel). V novější zásobě se objevují slova přejatá z němčiny, francouzštiny a angličtiny.
Vzorový text
Všeobecná deklarace lidských práv
rusky
Все люди рождаются свободными и равными в своем достоинстве и правах. Они наделены разумом и совестью и должны поступать в отношении друг друга в духе братства.
přepis
Vse ljudi roždajutsja svobodnymi i ravnymi v svoem dostoinstve i pravah. Oni nadeleny razumom i sovest'ju i dolžny postupat' v otnošenii drug druga v duhe bratstva.
přepis na MFA
[fsʲe ˈlʲudʲə rʌʒˠˈdaytʦə svʌˈbodnɨmʲə: ˈravnəmʲə f svʌˈjøm dʌˈstoi̯nstvʲə: prʌˈvax|| ʌˈnʲi nadʲəlʲɪˈnɨ ˈrazuməm ə ˈsovʲəsʲtʲju ɪ dʌlʒˠˈnɨ pəstuˈpatʲ vətnʌˈʃˠɛnʲə: drug ˈdrugɐ v ˈduçə ˈbraʦtvɐ||].
česky
Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do
důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
- [http://www.ixl.ru rusko-český slovník]
- [http://www.languagehelpers.com/Russian/RussianLinks.html Russian words & phrases with sound (languagehelpers.com)]
- [http://www.departments.bucknell.edu/russian/language/ Reference Grammar]
- [http://wikibooks.org/wiki/Russian:Contents Wikibooks Russian]
- [http://www.websters-online-dictionary.org/definition/Russian-english/ Russian - English Dictionary]
- [http://www.lorem-ipsum.info/_russian Generator for Russian typographical filler text]
- [http://www.andaman.org/book/reprints/weber/rep-weber.htm G. Weber, "Top Languages"]
- [http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=RUS SIL Ethnologue Report for Russian]
Category:Ruskoja:ロシア語ko:러시아어ms:Bahasa Russiasimple:Russian languageth:ภาษารัสเซีย
Sojuz (kosmická loď)
Sojuz (rus.Союз) je označení řady sovětských resp. ruských pilotovaných transportních kosmických lodí různých variant. Vyvinulo je, vyrábělo a provozovalo Centralnoje konstruktorskoje bjuro eksperimentalnogo mašinostrojenija (CKBEM) (Центральное конструкторское бюро экспериментального машиностроения /ЦКБЕМ/), nyní RKK "Energija" im. S. P. Koroljova (РКК "Энергия" имени С. П. Королёва), Koroljov (dříve Kaliningrad), Moskovskaja obl., RSFSR (SSSR).
Tyto lodi o celkové délce 6,98 m a maximálním průměru 2,72 m sestávají ze tří části: z návratového modulu SA (spuskajemyj apparat, спускаемый аппарат), z obytné sekce BO (bytovoj otsek, бытовой отсек) a přístrojové sekce PAO (priborno-aggregatnyj otsek, приборно-аггрегатный отсек). Pokud slouží jako transportní lodi, mají v přední části obytné sekce umístěno aktivní stykovací zařízení, sloužící k připojení lodi ke kosmické stanici nebo jinému kosmickému objektu. V zadní části přístrojové sekce je umístěn zdvojený korekční motor, který slouží jednak k manévrování na oběžné dráze, jednak k brzdicímu manévru pro sestup z oběžné dráhy na Zemi. Některé verze byly vybaveny výklopnými panely fotovoltaických (solárních) baterií. Jednotlivé varianty se od sebe liší podle účelu, ke kterému byly určeny. Jejich podrobný popis je uveden v samostatných heslech (viz dále). Vzletová hmotnost lodí se pohybovala podle varianty od 6560 do 7250 kg.
Celá kosmická loď je pokryta izolační obšívkou zelené barvy. V průběhu startu je umístěna pod aerodynamickým krytem, jehož součástí je i motor záchranného systému SAS (sistěma avarijnogo spasenija, система аварийного спасения) na tuhé pohonné látky o tahu 785 kN.
Na oběžnou dráhu jsou tyto kosmické lodi vynášeny různými variantami nosných raket typu Sojuz.
Z kosmických lodí typu Sojuz byla odvozena i automatická nákladní kosmická loď typu Progress.
Zdá se, že konstrukcí Sojuzů byli inspirováni i čínští konstruktéři při návrhu kosmických lodí Šen-čou.
Varianty kosmických lodí Sojuz
Kosmická loď Sojuz byla postupně zdokonalována a stavěna ve čtyřech různých řadách, které byly označovány jako:
- Sojuz (1 až 40, varianty 7K-OK/A/, 7K-OK/P/, 7K-T a 7K-T/AF/)
- Sojuz-T (1 až 15)
- Sojuz-TM (1 až 34)
- Sojuz-TMA (1 až 6)
V současné době se používá jen poslední verze TMA jako transportní a záchranný prostředek pro Mezinárodní vesmírnou stanici
Historie
Projekt Sojuz byl zahájen v roce 1962, kdy se uvažovalo o stavbě kosmické lodi pro oblet Měsíce. Měsíční kosmická loď měla využívat tří samostatně vypouštěných dílů, a to vlastní kosmické lodi s projektovým označením 7K a motorových bloků 9K a 11K. Později byl tento projekt přerušen a omezen na jednoduchý balistický oblet měsíce modifikovanou lodí 7K-L1 (viz heslo Zond). Rozpracovaný projekt 7K byl změněn a na jeho základě se začala konstruovat víceúčelová kosmická loď 7K-OK (orbitalnyj korabl, орбитальный корабль), určený k nácviku manévrování na dráze kolem Země, spojovaní kosmických objektů ve vesmíru a k uskutečňování různých vědeckých experimentů. Tyto lodě byly stavěny ve několika modifikacích, lišicích se především tím, zda byly vybaveny aktivním nebo pasivním stykovacím uzlem. Stykovací zařízení použitého typu však neumožňovalo přestup z jednoho kosmického objektu na druhý.
Letové zkoušky byly zahájeny v roce 1966, ale všechny tři bezpilotní lety, uskutečněné utajeně v rámci programu Kosmos, byly neúspěšné. Pod politickým tlakem se v roce 1967 uskutečnil první pilotovaný let, který skončil katastrofou a při přistání se zabil kosmonaut V. M. Komarov. Následovaly proto další bezpilotní letové zkoušky, v jejichž rámci se v roce 1968 uskutečnilo první plně automatické spojení dvou kosmických těles (Kosmos 212 a Kosmos 213). Pilotované lety byly obnoveny v témže roce.
V souvislosti se zahájením programu dlouhodobých pilotovaných kosmických stanic v roce 1969, byla rozpracována nová verze kosmických lodí řady Sojuz s projektovým označením 7K-T (transportnyj, транспортный). Od předchozích variant se odlišoval především tím, že stykovací uzel byl vybaven průlezem, umožňujícím přechod na palubu kosmické stanice.
Tyto lodě sloužily především pro dopravu posádek na kosmické stanice Saljut 1, Saljut 3, Saljut 4, Saljut 5 a Saljut 6.
V první variantě byla v návratovém modulu umístěna tři křesla pro posádku, která však nemohla mít z prostorových důvodů skafandry. To se vymstilo při letu Sojuzu 11, u kterého došlo během sestupu z oběžné dráhy k dehermetizaci kabiny a celá posádka, kterou tvořili kosmonauti G. T. Dobrovolskij, V. N. Volkov a V. I.Pacajev, zahynula. Proto v dalších lodích tohoto typu byla umístěna jen dvě křesla, aby kosmonauti mohli být při startu a přistání oblečeni ve skafandrech.
Dvě z těchto lodí označované jako 7K-TM (transportnyj modificirovannyj, транспортный модифицтрованный), byly vybaveny speciálním androgynním stykovacím zařízením a byly využity v rámci společného sovětsko-amerického kosmického letu v rámci projektu ASTP/EPAS.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. stol. začaly projekční práce na vojenské verzi kosmické lodi pod projektovým označením 7K-S. Tyto lodi měly být především vybavovány modernizovaným elektronickým vybavením včetně palubního řídicího počítače, nového systému řízení letu a zdokonaleného pohonného systému. Ministerstvo obrany SSSR však brzy od záměru využívat tyto lodě upustilo a konstrukční kancelář je předělala na typ 7K-ST, známou veřejně pod označením Sojuz-T. Vylepšení interiéru návratového modulu umožnilo opět let tří kosmonautů oblečených ve skafandrech. Tato varianta byla používána pro obsluhu kosmických stanic Saljut 6 a Saljut 7.
Dalším zdokonalením, především použitím nového hlavního manévrovacího motoru, zdokonaleného padákového přistávacího systému a nového radiotechnického systému setkávání na oběžné dráze vznikla další verze kosmické lodi, Sojuz-TM (transportnyj modificirovannyj, транспортный модифицтрованный). Ten sloužil od roku 1986 pro zajišťování výměny posádek kosmické stanice Mir a v období let 2000 až 2002 též k obsluze Mezinárodní vesmírné stanice.
Vzhledem k tomu, že někteří američtí astronauti vyššího vzrůstu by nemohli lodí Sojuz-TM využívat jako záchranného člunu, byla vytvořena další verze, označovaná Sojuz-TMA (transportnyj modificirovannyj antropometričeskij, транспортный модифицтрованный антропометрический) s upravenými křesly; kromě toho byla zdokonalena elektronika, výpočetní technika a motory měkkého přistání. Používá se od roku 2002.
Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Rusové první umělou družici - Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné satelity, a byli vysláni i pokusní psi. 12. dubna 1961 se po mnoha pokusech, častokrát neúspěšných vyslán kosmonaut Jurij Gagarin. Ten několikrát obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v ruských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálnich stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání američanů na Měsíci, kdy rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky) odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran letěl v roce 1988 a to bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil rozestavěný protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě.
Na konci 80. let se podařil Sovětskému Svazu ještě jeden kousek - vyslat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci vojenské stanice Almaz, a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech byla jedinou orbitální stanicí v provozu (Provoz amerického Skylabu byl ukončen z důvodu nedostatku financí), byly na něj dodány další moduly, i americké. Technický stav stanice se však , hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo rozhodnuto v roce 2001, že bude stanice navedena do atmosféry, kde shoří.
Správní rozdělení
SSSR od roku 1956 zahrnoval 15 sovětských socialistických republik (SSR), základní správní jednotkou byl rajón (tj. okres), některé svazové republiky dále měly:
: - oblasti
: - kraje
: - národnostní okruhy (NO)
: - autonomní oblasti (AO)
: - autonomní republiky (ASSR)
Seznam svazových republik (k roku 1967):
- Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) (dnešní Rusko)
- hl. město: Moskva - další dělení: 16 ASSR, 5 AO, 10 NO, kraje, oblasti
- Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) (dnešní Ukrajina)
- hl. město: Kyjev - další dělení: oblasti
- Běloruská SSR (dnešní Bělorusko)
- hl. město: Minsk - další dělení: oblasti
- Uzbecká SSR (dnešní Uzbekistán)
- hl. město: Taškent - další dělení: 1 ASSR, oblasti
- Kazašská SSR (dnešní Kazachstán)
- hl. město: Alma-Ata - další dělení: oblasti
- Gruzínská SSR (dnešní Gruzie)
- hl. město Tbilisi - další dělení: 2 ASSR, autonomní oblasti
- Ázerbájdžánská SSR (dnešní Ázerbájdžán)
- hl. město: Baku - další dělení: 1 ASSR, autonomní oblasti
- Litevská SSR (dnešní Litva)
- hl. město: Vilnius - Moldavská SSR (dnešní Moldavsko )
- hl. město: Kišiněv - Lotyšská SSR (dnešní Lotyšsko)
- hl. město Riga - Kyrgyzská SSR (dnešní Kyrgyzstán)
- hl. město: Frunze - další dělení: 1 oblast
- Tádžická SSR (dnešní Tádžikistán)
- hl. město: Dušanbe - další dělení: 1 autonomní oblast
- Arménská SSR (dnešní Arménie)
- hl. město: Jerevan - Turkmenská SSR (dnešní Turkmenistán)
- hl. město: Ašchabad - Estonská SSR (dnešní Estonsko)
- hl. měto Tallin
Mezinárodní vesmírná stanice (anglicky International Space Station ISS, nesprávně Alpha) je v současné době jediná trvale obydlená vesmírná stanice. První stálá posádka na ni vstoupila 2. listopadu 2000 a od té doby se každých 6 měsíců posádky mění.
Na projektu se podílí 16 zemí: Rusko, USA, Japonsko, Kanada, Brazílie a 11 zemí Evropy sdružených v ESA.
Stanice je na nízké oběžné dráze v přibližné výšce 360 km nad porvchem Země a 1 oběh urazí za 92 minut.
Dopravu na stanici a zpět zajišťují hlavně raketoplány, transportní pilotované kosmické lodě Sojuz a automatické nákladní kosmické lodě Progress. Od zastavení letů raketoplánů po havárii Columbie byla zastavena další výstavba, pro kterou je nutné vynášení dalších části právě raketoplány.
Historie
Historie Mezinárodní vesmírné stanice se začala psát již roku 1984, kdy americký prezident Ronald Reagan vyhlásil plán stavby vesmírné stanice pojmenované Freedom. Následující roky byly ve znamení oddalování začátku výstavby a finančních potíží. Roku 1991 se k plánu výstavby připojili Kanada, Japonsko a Evropská vesmírná agentura (ESA). K nim se roku 1993 připojilo Rusko a stanice se začala nazývat Alpha. Rok 1995 lze považovat za počátek přípravy na výstavbu. V letech 1995-98 se uskutečnilo 9 zkušebních spojení s vesmírnou stanicí Mir, při kterých se trénovalo připojování a výměny posádek.
Plánovaný start prvního modulu Zarja byl zpožděn opět finančními problémy, a proto byl raději celý zaplacen americkou stranou. Dne 20. listopadu 1998 odstartovala raketa Proton se zmiňovaným modulem Zarja. Stavba ISS byla zahájena. O 16 dní později se se Zarjou setkal raketoplán Endeavour a ve svém nákladovém prostoru k ní připojil modul Unity.
Modul Zarja původně sloužil pro zajišťování telekomunikačních služeb a řízení letu. Později by měl složit především jako skladovací prostor a zásobník. Modul Unity slouží jako křižovatka modulů. Může k němu být připojeno až 6 dalších modulů.
Již vypuštěné moduly nebyly schopny udržet potřebnou dráhu a byly nutné časté korekce. Čekalo se na dalším plánovaný modul - ruská Zvezda. Opět finanční potíže způsobily zpoždění jejího vypuštění a tím i pokračování ve výstavbě. Modul byl vypuštěn až 12. července2000 a připojen k modulu Zarja, aby tvořil základ ruské části stanice.
Tento servisní modul slouží jako dočasný obytný prostor a zajišťuje dodávky elektrického proudu, telekomunikaci s pozemními středisky a korekce dráhy.
Již 31. října 2000 mohla stanici navštívit první stálá posádka. Její hlavní náplní bylo zabydlení stanice. Kosmonauti dále vybalovali uložené zásoby a zařízení. Museli se také připravit na přijetí raketoplánu Atlantis s novým modulem Destiny. Tento modul byl připojen 10. února 2001 k modulu Unity a po několika dnech se raketoplán vrátil na Zem.
Modul Destiny je hlavním centrem vědeckých experimentů na stanici.
Kosmonauti oživili modul a dále čekali na raketoplán Discovery, který 10. března přivezl novou posádku a nákladní modul Leonardo.Raketoplán modul plný odpadu odvezl zpět spolu s první posádkou.
Další důležitou součást je Kanadská ruka, kterou přivezl raketoplán Endeavour 16. dubna 2001. Kanadská ruka je robotický manipulátor dlouhý 17,6 m vymodelovaný podle lidské ruky, který slouží přemisťování lidí i nákladu podél příhradové konstrukce.
Budoucnost
Ke stanici by měly být postupně připojen japonský a evropský experimentální modul a venkovní plošina. Plánovaný obytný modul pro 6 kosmonautů a záchranný návratový člun by měl být z finančních důvodů zcela zrušen nebo alespoň výrazně zlevněn. Pro všechny moduly bude potřeba mnoho energie, která se bude získávat z fotovoltaických článků na 108 metrů dlouhé příhradové konstrukci.
Stavba stanice
Stavba stanice bude vyžadovat více než 50 montážních a dalších letů. Z tohoto počtu by měly 39 obstarat raketoplány a přibliže 30 letů nákladních lodí Progress.
Stanice se skládá z řady modulů a dílů:
Již vypuštěné (v pořadí v jakém byly připojeny)
- Zarja (Заря, funkcionalno-gruzovoj blok, FGB, функционально-грузовой блок, ФГБ)
- Unity (Node 1)
- Zvezda (Звезда, servisnyj modul, сервисный модуль, СМ)
- laboratorní modul Destiny
- přechodová komora Quest (Joint Airlock)
- stykovací modul Pirs (Пирс, stykovočnyj modul, стыковочный модуль-1, СМ-1)
Dočasně připojitelné pro doplňování zásob
- přetlakový transportní modul (MPLM) - jsou vyrobeny tři, používá se vždy jen jeden, který je vynesen raketoplánem v nákladovém prostoru
Další důležité součásti
- příhradová kontrukce tvořící kostru stanice (ISS Truss)
- fotovoltaické (solární) panely
- mobilní servisní systém (součástí je Kanadská ruka - Canadarm2)
- kosmická loď Sojuz sloužící jako provizorní záchranný prostředek
Arkivverket
Arkivverket er en norsk statlig etat som oppbevarer statlige arkiver, fører tilsyn med offentlig arkivering og arbeider for å ta vare på private arkiver.
Arkivverket er underlagt Kultur- og kirkedepartementet og består av Riksarkivet og åtte regionale statsarkiver. Riksarkivet oppbevarer arkivene etter statlige etater og andre riksdekkende institusjoner. Statsarkivene oppbevarer arkiver etter lokale og regionale statlige etater og dessuten private arkiver fra bedrifter, organisas
Riksarkivet
Arkivverket er en norsk statlig etat som oppbevarer statlige arkiver, fører tilsyn med offentlig arkivering og arbeider for å ta vare på private arkiver.
Arkivverket er underlagt Kultur- og kirkedepartementet og består av Riksarkivet og åtte regionale statsarkiver. Riksarkivet oppbevarer arkivene etter statlige etater og andre riksdekkende institusjoner. Statsarkivene oppbevarer arkiver etter lokale og regionale statlige etater og dessuten private arkiver fra bedrifter, organisas
Riksarkivar
Arkivverket er en norsk statlig etat som oppbevarer statlige arkiver, fører tilsyn med offentlig arkivering og arbeider for å ta vare på private arkiver.
Arkivverket er underlagt Kultur- og kirkedepartementet og består av Riksarkivet og åtte regionale statsarkiver. Riksarkivet oppbevarer arkivene etter statlige etater og andre riksdekkende institusjoner. Statsarkivene oppbevarer arkiver etter lokale og regionale statlige etater og dessuten private arkiver fra bedrifter, organisas
Riksarkivaren
Arkivverket er en norsk statlig etat som oppbevarer statlige arkiver, fører tilsyn med offentlig arkivering og arbeider for å ta vare på private arkiver.
Arkivverket er underlagt Kultur- og kirkedepartementet og består av Riksarkivet og åtte regionale statsarkiver. Riksarkivet oppbevarer arkivene etter statlige etater og andre riksdekkende institusjoner. Statsarkivene oppbevarer arkiver etter lokale og regionale statlige etater og dessuten private arkiver fra bedrifter, organisas
Direktoratet for kulturminneforvaltning
Riksantikvaren – direktoratet for kulturminneforvaltning er en norsk statlig etat med ansvar for forvaltning av kulturminner og kulturmiljøer. Etaten er underlagt Miljøverndepartementet.
De deuterokanoniske bøkene
De deuterokanoniske bøker er syv gammeltestamentlige bøker samt to tillegg til gammeltestamentlige bøker som ble tatt med i den greske bibeloversettelsen Septuaginta. Navnet (deuteros betyr 2. på gresk) kommer av at bøkene var tatt med etter at den jødiske kanon i all hovedsak var fastlagt. Forfatterne av Det nye t
