:: wikimiki.org ::

Dogma

Dogma

Dogma (pl. dogmata; řec. δόγμα dogma názor, učení < δοκεῖν dokein ukazovat se správným) je výpovědí o víře, kterou církev považuje za natolik důležitou, že ten, kdo ji popírá, nemůže být křesťanem či v plném společenství s církví. Dogma vymezuje, dává hranice, kam až křesťan může ve své víře jít.

Raná podoba dogmatu

Rané podoby dogmatu lze nalézt již v Novém zákoně. Těmito prvotními vyznáními víry, dogmaty, jsou tedy například tvrzení: „Ježíš je Pán“ (Řím 10,9; 1 Kor 8,6; 12,3), „Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých“ (Sk 2,32; 4,10; 5,30; 13,33; Řím 10,9), „Ježíš přišel v těle“ (1 Jan 4,2; 2 Jan 7).

Historická proměna pojmu

Od dob apoštolských Otců bylo slovo dogma používáno též o učení Ježíše Krista a apoštolů. Jako terminus technicus se ovšem v katolické církvi uchytilo až v 19. století. Velmi důležitým ukotvením významu se stala definice Vincenc z Lerina († 450), který označuje dogma jako „to, co všude, co vždy, a co ode všech bylo věřeno“. Za dogmata vyhlásil císař Justinián I. († 565) též usnesení prvních koncilů coby říšský zákon. Tridentský koncil označuje poměrně vágně za dogma buď učení víry nebo falešnou výpověď (falsum).

Dogma v katolické církvi

V současné podobě církevní terminologie (která je v užívání zhruba od 19. století), označuje dogma výrok, o němž církev svým řádným učitelským úřadem nebo papežskou či koncilní definicí prohlásila, že je zjevený Bohem tak, že jeho popírání je herezí (definováno 1. vatikánským koncilem, 3. zasedání, dogmatická konstituce Dei Filius, 24. dubna 1870, DS 3011). Pro přesný pojem dogmatu jsou rozhodující dvě kritéria:
- výslovné a definitivní předložení výroku církví jako zjeveného,
- příslušnost ke křesťanskému zjevení. Katolická církev považuje takto vyjádřené dogma za nerevidovatelné, pokud by to znamenalo, že její poznání Božího slova (i v jednotlivém dogmatu) bylo chybné (to souvisí se sebepochopením církve jakožto obdarované neomylností ve věcech víry). Všechna dogmata, pokud se týkají Boha, jsou vždy formulována jen analogicky a jsou podmíněna též společensky, kulturně, psychologicky apod.

Rozdělení dogmat

Dogmata lze rozdělit podle jejich závažnosti či vztahu k ústředním otázkám víry na:
- obecné, základní pravdy křesťanství (fundamentální články víry),
- speciální dogmata (ostatní) Rozlišujícím kritériem je otázka, zda dané dogma musí být nezbytně a explicitně vždy a všude součástí víry člověka tak, aby mohl dosáhnout spásy. 2. vatikánský koncil klade dogmata do vzájemného vztahu, když učí, že existuje hierarchie pravd či jejich řád vzhledem k různé spojitosti se základem křesťanské víry (Unitatis redintegratio 11).

Vyhlašování dogmatu

Dogma se vyhlašuje slavnostním způsobem, a to jedním z těchto způsobů: #na koncilech, tj. shromážděních katolických biskupů z celého světa, kteří se o sporných otázkách radí s věřícími a teology #
- viz např. Nicejské vyznání víry, Nicejsko-konstantinopolské vyznání, Koncily #
- tato dogmatická vyjádření koncilů mají často formu anathématu, tj. negativní vyjádření, které končí „... budiž vyloučen (ze společenství)“ #vyhlášením římským biskupem, tj. papežem, který se o otázce radí s ostatními biskupy. Tohoto způsobu bylo v dějinách církve použito pouze dvakrát: #
- Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie #
- Dogma o nanebevzetí Panny Marie

Reference

- BEINERT, W. Slovník katolické dogmatiky. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994.
- RAHNER, K.; VORGRIMMLER, H. Teologický slovník. Praha: Zvon, 1996. ISBN 8071132128.

Související odkazy

- Víra
- Křesťanství
- Vyznání víry
- Kánon
- Magisterium Kategorie:Dějiny křesťanství Kategorie:Vyznání Kategorie:Teologie ja:教義

Víra

Víra je přesvědčení, důvěra, jistota o existenci nadpřirozených jevů. Předmětem víry může být osoba (nebo i neživý objekt) nebo tvrzení (např. krédo).

Náboženský kontext

V náboženském kontextu získává víra několik rozdílných významů. #Víra může znamenat věrnost vlastnímu náboženství (např. katolické víře, islámské víře). #V náboženstvích, která disponují vyznáním víry či krédem, víra značí, že člověk přijímá náboženskou nauku jako pravdivou ve smyslu tohoto kréda. #V náboženstvích, které takové vyznání nemají, znamená víra příslušnost a věrnost určitému náboženskému společenství (komunitě). #Někdy se mluví o víře jako o vztahu s Bohem, znamená pak věrnost. Taková víra může, ale nemusí být slepá anebo poddajná (viz Víra#Hebrejská bible). #Někdy bývá také víra chápána v úzkém slova smyslu, jako víra pouze v rámci daného náboženství. Jeho příslušníci pak označují zastánce jiných náboženství a myšlenkových směrů jako nevěřící. V nenáboženském kontextu nabírá podle některých lidí náboženská víra význam čehosi iracionálního, vymykajícího se lidské logice. Víra může v takovém kontextu znamenat víru v Boží existenci nebo rozlišení předmětu víry jednotlivých náboženství. Avšak víra v Boží existenci může podle příslušníků různých náboženství přesahovat hranice zmiňované iracionality, protože mnoho hinduistů, židů, křesťanů i muslimů tvrdí, že existuje dostatečný historický důkazní materiál, že Bůh v jejich pojetí existuje a stýká se s lidmi. Někteří věřící a jejich kritikové mluví o víře jako určitém vyznání víry bez stálého zkoumání důkazů pro její pravdivost.

Hebrejská bible

V hebrejské bibli (tanach existuje pro víru slovo ^emúná (אֱמוּנָה víra), který ovšem má trochu jiný význam, než je v češtině obvyklé:
- věrnost -- z pasivní formy (נֶאֱמָן důvěryhodný)
- důvěra či jistota ohledně jednání Boha a jeho slova. Toto pojetí vyplývá ze vztahu mezi Hospodinem a Izraelem, definovaném smlouvou. Abrahám přemlouvá Boha, aby nezničil Sodomu a Gomoru, Mojžíš kritizuje Hospodina, že s Izraelity jedná příliš tvrdě. Bůh v takovém vztahu víry stojí jako partner, s nímž je možno zápolit (srov. Jákobův zápas u doubravy Manre, kde jej Bůh přejmenuje na Izrael, tj. zápolí s Bohem: Genesis 32).

Nový zákon

Slovo víra, v Nový zákon v řecké podobě πίστις) v sobě nese ideu důvěry, jistoty, pevného přesvědčení, někdy též věrnosti. Význam tohoto řeckého pojmu nám odhalují nalezené papyry s obchodními dokumenty, ve kterých je smlouva výměnou jistot, které zaručují budoucí přesun majetku, který smlouva popisuje. Tyto jistoty se právě skrývají pod pojmem πίστις, jehož používá např. i novozákonní list Židům, který obsahuje pojednání o víře: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme (Židům 11,1).“ Stručně řečeno je v Novém zákoně víra spolehnutím se na Boží sebezjevení člověku, zvláště ve významu důvěry v zaslíbení, která Písmo obsahuje. Takový pojem víry je velmi blízký představě víry v hebrejských posvátných spisech. Novozákonní autoři však staví rovnítko mezi víru v Boha a víru v Ježíše. Janovo evangelium právě tuto víru v Ježíše zdůrazňuje: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal“ (tj. Ježíše Krista, Jan 6,29). Věřit v Krista znamená zde téměř totéž jako přijímat Krista. Termín se velmi často objevuje i v souvislosti s misijní činností církve. Jak píše současný německý teolog Walter Kasper: :Víra je tu terminus technicus pro odpověď na zvěstování evangelia; pochází ze slyšení a je proto poslušností vůči slovu zvěstování jako dobré zvěsti o Božích skutcích spásy v Ježíši Kristu (Řím 10,17) (O víře. Brno: Cesta, 1990. s. 27. ISBN 8090008704).

Katolický pohled

#Víra se v katolickém prostředí chápe stejně jako v kontextu Starého a Nového zákona. #Katolická církev chápe oproti protestantství víru bez praktického propojení se životem jako mrtvou podle listu Jakubova: „Stejně tak i víra, není-li spojena se skutky, je sama o sobě mrtvá“ (Jak 2,17). Životní projevy křesťana jsou podle tohoto pohledu projevem jeho víry, tzn. součástí víry. Ta se nechápe pouze jako vnitřní postoj, ale jako vnitřní postoj, s nímž je člověk činný. #Krom toho představuje víra v objektivním významu je souhrn pravd, zjevených Bohem v Písmu a tradici a které církev představuje ve stručné podobě v krédech. #Subjektivně představuje víra habitus či ctnost, s nimiž člověk tyto pravdy přijímá.

Protestantský pohled

Protestantští reformátoři pojímají víru jako druh poznání, jehož předmětem je Boží slovo a na němž závisí spása člověka. Víra přijímá a věří v Boží slovo s jistotou, že toto je pravda. Zvláštní úkon víry však má jako svůj předmět osobu a činnost Ježíše Krista. Specifikem protestantského pohledu je, že pouhou vírou je člověk coby hříšník ospravedlněn před Bohem (viz sola fide). Autorem této víry v člověku je Duch svatý, který zjevuje pravdu a ručí za její hodnověrnost (z toho vyplývají další protestantské nauky, zvláště o předurčení ke spáse -- predestinace). Základem pro tuto víru je svědectví Boha, nikoli logika věci či její rozumnost, ale prostý fakt, že toto slovo promlouvá Bůh: „Toto praví Hospodin.“

Vztah náboženské víry a vědy

- [http://www.hcjb.cz/Zapas_o_dusi/74/zodc7417.phtml Sedm modelů vztahu vědy a víry]

Nenáboženský kontext

Víra v nenáboženském slova smyslu znamená pevné převědčení o pravdivosti nějakého tvrzení, principu nebo o pravdomluvnosti či schopnostech nějaké osoby, aniž by toto tvrzení bylo podloženo důkazy či jinými důvody vedoucími k evidenci daného tvrzení. Tento pojem zahrnuje i náboženskou víru, ovšem bez její mystiky. V některých pojetích je pojem víra ještě rozlišován od pojmu znalost. V tomto užším pojetí je jako víra popisováno pouze přesvědčení o věcech, pro jejichž pravdivost nemá patřičný věřící obecně přijatý důkaz. Víra označuje také cosi, co tvoří součást identity osoby. Je to přijetí základních předpokladů o fungování světa. člověk se na základě nich identifikuje například jako muslim nebo skeptik. Kategorie:Náboženství Kategorie:Křesťanství Kategorie:Teologie

Víra

Víra je přesvědčení, důvěra, jistota o existenci nadpřirozených jevů. Předmětem víry může být osoba (nebo i neživý objekt) nebo tvrzení (např. krédo).

Náboženský kontext

Hebrejská bible

Nový zákon

Katolický pohled

Protestantský pohled

Vztah náboženské víry a vědy

- [http://www.hcjb.cz/Zapas_o_dusi/74/zodc7417.phtml Sedm modelů vztahu vědy a víry]

Nenáboženský kontext

Apoštol

Apoštol (z řec. ἀπόστολος apostolos poslaný) je v křesťanském chápání ten, koho Ježíš Kristus vyslal,, aby hlásal evangelium. V uzším slova smyslu se jím rozumí Dvanáct Ježíšových učedníků, které „ustanovil, aby byli s ním, aby je posílal kázat s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,14-15). Podle učení katolické a pravoslavné církve je na dvanácti Ježíšových apoštolech (coby symbolu obnovy dvanácti izraelských kmenů) založena církev. Proto je pro tyto církve důležitá apoštolská posloupnost čili doslova fyzické pojítko mezi současnými biskupy a Dvanácti.

Seznamy apoštolů

Následující tabulka obsahuje seznamy apoštolů, tak jak je uvádějí jednotlivé knihy Nového zákona, evangelia a Skutky apoštolů.

Další apoštolové

Názvem apoštol jsou též pojmenováni někteří důležití křesťané prvních let křesťanství, zvláště sv. Pavel z Tarsu, „apoštol národů“ a sv. Barnabáš. V listu Římanům (16,7) je zmiňován jako apoštol Andronikos a Iúnia (či Iúnias). List Efezanům (4,11) zmiňuje úřad apoštola mezi ostatními službami -- proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů. Konečně jako „apoštola a velekněze“ popisuje List Židům samotného Ježíše Krista. Tři ženy, které velikonočního rána přišly k Ježíšovu hrobu pomazat jeho mrtvé tělo a zjistily, že byl Ježíš vzkříšen, zvěstovaly zprávu o tom apoštolům -- a proto jsou někdy nazývány jako „apoštolky apoštolů“.

Apoštolové v dějinách církve

Za nástupce apoštolů, nikoli za apoštoly samé, jsou v katolické a pravoslavné církvi zváni biskupové. Apoštolští Otcové, skupina autorů křesťanských spisů z 1. poloviny 2. století, jsou považováni za žáky apoštolů -- a jako jejich očití svědkové požívají ve zmíněných církvích jejich spisy velké autority. V širším smyslu se za apoštoly považují také ti, kdo přinesli křesťanskou víru nějakému národu nebo na nějaké území, např.:
- Sv. Irenej z Lyonu (130 -- 200), apoštol Galie
- Sv. Dionýsios (3. století), apoštol Franků
- Sv. Řehoř Thaumatúrgos (256 -- 331), apoštol Arménů
- Sv. Martin z Tours (338 -- 401), apoštol Galie
- Sv. Patrik (373 -- 463), apoštol Irska
- Sv. Ninian (5. století), apoštol Piktů
- Sv. Columba (521 -- 597), apoštol Skotska
- Sv. Augustin z Canterbury († 604) -- apoštol Anglie
- Sv. Bonifác (680 -- 775, apoštol Germánů
- Sv. Ansgar (801 -- 864), apoštol Skandinávie
- Sv. Cyril († 869 a Metoděj († 885), apoštolové Slovanů
- Sv. František Xaverský (1506 -- 1552), apoštol Dálného východu

Mimokřesťanský kontext

Za apoštoly se někdy v sekulárním užití prohlašují osoby, kteří se zasloužili o prosazení určité nauky nebo názoru (v původním řeckém smyslu slova: vyslanec).

Související odkazy

- Apoštolská posloupnost
- Apoštolští Otcové
- Evangelium
- Učedník
- Nový zákon Kategorie:Křesťanství Kategorie:Bible ja:使徒 ko:사도

19. století

Dějepis > Století Kategorie:Staletí ja:19世紀 ko:19세기 simple:19th century zh-min-nan:19 sè-kí

450

Století: 4. století - 5. století - 6. století Roky: 445 446 447 448 449 450 451 452 453 454 455 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

- Papež
- Lev I. Veliký (440-461) Kategorie:4. století ko:450년

565

Století: 5. století - 6. století - 7. století Roky: 560 561 562 563 564 565 566 567 568 569 570 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

- Papež
- Jan III. (561-574) Kategorie:6. století als:565 ko:565년

Tridentský koncil

Tridentský koncil je 19. ekumenickým koncilem uznaným katolickou církví. Svolal jej papež Pavel III. roku 1545 a zasedal v italském Trentu (lat. Tridentum). Účastnilo se jej asi 255 biskupů, kteří řešili otázku protestantství a katolické reformace. Plodem koncilu je celkem 16 dogmatických dekretů, které se věnují mnoha aspektům katolictví. Koncil probíhal ve třech oddělených zasedáních mezi 13. prosincem 1545 a 4. prosincem 1563 za předsednictví tří papežů -- Pavla III., Julia III. a Pavla IV. Jasně vymezil katolickou nauku o spáse a ospravedlnění, svátostech a biblickém kánonu proti reformaci. Zasadil se o sjednocení liturgie v římskokatolické církvi a omezil rozdílné místní praxe; tím byla fixována podoba tzv. tridentská mše, která přetrvala v užívání římskokatolické církve až do obnovy liturgie po 2. vatikánském koncilu.

Cíl a výsledek koncilu

Cíle koncilu byly dva: #Reagovat na vznik protestantství a definovat nauku katolické církve v diskutovaných otázkách. Císař se zasazoval, aby protestanté měli na koncilu svůj hlas. Během 2. zasedání koncilu v letech 1551 - 1552 byli protestanti dvakrát pozváni a koncil vydal záruky pro bezpečnost reformátorských vyslanců. Bylo jim nabídnuto právo diskutovat, avšak upřeno hlasování. Philipp Melanchthon a Johann Brenz spolu s dalšími německými lutherány vyrazili na cestu na koncil, a to spolu se svými vyznáními (Melanchthon se svým ironickým vyznáním známým jako Confessio Saxonica). Avšak upření práva hlasovat a průběžný úspěch vojenské kampaně proti císaři Karlu V. je přimělo ukončit protestantskou spolupráci s koncilem. #Připravit reformu církevní discipliny a správy. Tento cíl byl důvodem svolání i předešlého, 5. lateránského koncilu, kterému předsedali Julius II. a Lev X., a jedním z důvodů úspěchu reformace. Koncil zasedal v 25 zasedáních, avšak celá polovina z nich byla věnována slavnostním vyhlášením. Hlavní část práce byla vykonána ve výborech a kongregacích, jejichž práci koordinoval papežský legát. Koncil učinil přítrž zneužívání církevní moci a zavedl disciplinární reformu, která zahrnovala i odpustky, stav řádů, vzdělání kléru, rezidence biskupů a zákaz soubojů. Doktrinální rozhodnutí koncilu jsou rozděleny do dekretů, které obsahují pozitivní vyjádření dogmat katolické církve a kratší kánony, které zavrhují (anathematizují) protestantský pohled na sporné otázky. Tato vyjádření jsou velmi strohá a přesná. Protestantské pozice však často dokumenty zachycují ve vyhrocené podobě a někdy jsou směšovány s jinými herezemi, které zavrhují i protestanti.

Kánony a dekrety

Po znovustvrzení Nicejsko-konstantinopolského vyznání víry (3. zasedání) byl schválen dekret (4. zasedání) stvrzující, že deuterokanonické knihy jsou na stejné úrovni jako ostatní knihy biblického kánonu (proti Lutherovu zúžení biblického kánonu). Tentýž dekret staví do vztahu k Písmu tradici jako měřítko víry. Latinská Vulgata je označena za autoritativní text pro použití v teologii. Ospravedlnění (6. zasedání) podle koncilu je nabídnuto na základě víry a dobrých skutků proti protestantské nauce „sola fide“ a popisuje víru jako postoj, který v průběhu života člověka postupně roste. Je odmítnuta také teze, že člověk je pod vlivem milosti zcela pasivní a nečinný. Největší péči věnuje koncil svátostem. Koncil stvrzuje svátostnou povahu sedmi svátostí a označuje eucharistii za účast na skutečné Kristově oběti, kdy je chleba a víno proměněno v tělo a krev Krista (13. a 22. zasedání). Koncil užívá pojmu transsubstanciace, avšak pouze v kontextu aristotelské hylemorfické teorie a nemá dogmatickou závaznost. Dekret stanovuje, že Kristus je „vere, realiter, substantialiter“ (opravdu, skutečně, podstatně) přítomen v konsekrovaných způsobách. Kristova oběť může být při mši vztažena na živé i zemřelé a její zpřítomňování se děje na základě Ježíšova příkazu apoštolům „To čiňte na mou památku,“ čímž ustanovil zároveň svátost kněžství. Koncil potvrdil praxi přijímání pod jednou způsobou (21. zasedání), ačkoli s určitými regionálními výjimkami, a předal v této otázce poslední slovo papeži. Svěcení (23. zasedání) podle koncilu a učení církve vtiskuje nezrušitelné znamení (character) do duše. Kněžství Nového zákona nahrazuje kněžství starozákonní. Souhlas Božího lidu není nezbytný k platnosti svátostí. V dekretu o manželství (24. zasedání) se potvrzuje hodnota celibátního způsobu života, zavrhuje se konkubinát. Platnost manželství je církevně-právně vázána na výměnu souhlasu před knězem a dvěma svědky. V případě rozvodu není nevinné straně dovoleno oženit se za života manžela znovu, i když se ten dopustil cizoložství. Koncil se zabývá i dalšími konkrétními praxemi v církvi, naukou o očistci, svatých, uctívání ostatků, o odpustcích. Koncil dává za úkol zvlášť zřízené komisi připravit seznam zakázaných knih (Index librorum prohibitorum), avšak tato komise index svěřuje do správy papeži. Papeži je postoupena i příprava katechismu a nové vydání breviáře a misálu. Ustanovení koncilu schválil 26. ledna 1564 papež Pius IV. bulou, která zavazuje všechny členy katolické církve uposlechnout rozhodnutí koncilu.

Přehled koncilních dokumentů

Související články

Přehled koncilů Kategorie:Koncily Kategorie:16. století ja:トリエント公会議

Papež

(1526)]] Papež (latinsky papa), nazývaný též Svatý otec, je hlava katolické církve a suverén Městského státu Vatikán, biskup Říma a patriarcha Západu. Podle katolického učení je papež náměstkem Ježíše Krista na zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů.

Stručné dějiny papežství

Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18-19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy. 1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který zaznamenává přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Kléméns Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385 – 399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590 – 604). Titul papež označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě (takto po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451 označuje titulem papež i koptská církev). Teprve později se takto začal označovat jedině římský biskup. Od dob Lva I. (440 – 461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky a situaci, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se mění v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi a s bojem o investituru. Volba papeže je svěřena konkláve kardinálů. Roku 1309 po své volbě Klement V. stěhuje své sídlo do francouzského Avignonu, odkud se papežové vrátí do Říma teprve roku 1376. Toto avignonské zajetí bude mít dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové, od roku 1409, kdy Pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve Kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417 – 1431). Po období renesančních papežů přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Nové chápání papežství souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církvi nejvyšší jurisdikci.

Poznámky

Tento spis také dosvědčuje přítomnost a mučednickou smrt apoštolů Petra a Pavla v Římě.

Související odkazy

- Seznam papežů
- Vzdoropapež
- Seznam vzdoropapežů

Reference

- GELMI, J. Papežové. Praha : Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0457-0.
- HALAS, F. X. Fenomén Vatikán. Brno : CDK, 2004. ISBN 80-7325-034-9.

Externí odkazy

- [http://http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php?id_select=736 Heslo papež v Encyklopedii náboženství]
- [http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php?id_select=739 Heslo papežství v Encyklopedii náboženství] (viz také další pod P)
- [http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200411/so11a00d.asp Jak umírají papežové] - článek ve 100+1 ZZ
- [http://www.katechismus.cz/rejstrik-slovo.php?slovo=papež Záznam rejstříku na katechismus.cz] Kategorie:Křesťanství Kategorie:Papežové als:Papst ja:ローマ教皇 ko:교황 ms:Paus (Katholik) nb:Pave simple:Pope th:พระสันตะปาปา

Bůh

Pojem bůh odkazuje na mocnou nadpřirozenou bytost, obvykle nesmrtelnou. Pokud v náboženství existuje více druhů nadpřirozených bytostí, jako bohy označujeme ty na nejvyšších stupních hierarchie, zatímco nižší nadpřirozené bytosti se nazývají duchové, démoni, andělé a podobně. Slovem bůh byli také označováni někteří vynikající lidé:
- Božská kvalita mohla být připisována náboženským divotvorcům a prorokům. Nejdůležitějším příkladem je Ježíš z Nazareta, o němž hlavní proud křesťanství věří, že je boží syn a Bůh.
- Jako bohové byli uctíváni vládcové některých říší především v antice, například předkonstantinovští římští císaři. Božství se zpravidla stávalo součástí jejich oficiální titulatury.
- Dnes je občas používáno zpola žertovné označení bůh pro obdivovanou osobu, idol. Příkladem může být volání fanoušků "Hašek je bůh," oslavující úspěchy tohoto slavného brankáře 90. let 20. století.

Charakter a postavení bohů v náboženstvích

- V monoteistických náboženstvích (judaismus, křesťanství a islám) označuje pojem Bůh (obvykle psaný s velkým B jako projev úcty a protože se jedná o jedinečnou bytost) nejvyšší bytost, která je nadřazena osudu lidstva a vesmíru -– tato náboženství Boha chápou jako stvořitele světa a jediného vládce života.
- V polyteistických náboženstvích existuje bohů více a vztahují se k různým oblastem života (božstvo války, moře, lásky apod.). Jim pak obvykle vládne bůh nejvyšší (např. v řecké mytologii Zeus).

Filozofické pohledy na boží existenci

V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často zcela neslučitelné, názory na Boha a bohy. Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh podle něho má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Tento názor má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná. V této otázce tedy podle něho my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu. A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus. Ten má za jisté, že žádný bůh neexistuje. Proto považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným strašákem (Karl Marx). V západním myšlení posledních staletí se hlavní proud postupně přesunul od teismu přes deismus k ateismu a agnosticismu.

Důvody pro boží existenci

Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.
- Ontologický důkaz se snaží doložit, že bůh existuje nutně či samotnou definicí boha, tj. boží existence je přímým důsledkem vlastností boží přirozenosti.
- Kosmologický důkaz se snaží doložit, že existence vesmíru je kontingentní skutečností závislou na existenci boha.
- Teleologický důkaz tvrdí, že struktura a různé vlastnosti vesmíru, např. pozorovaná vysoká míra jeho komplexity závisející na přesném nastavení fyzikálních konstant, vyžaduje boha, který vesmír takto navrhl či zamýšlel.
- Mravní důkaz zakládá boží existenci na prosté existenci konceptu dobra a zla. Další argumenty pro boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou argument zkušeností (= bůh je, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži) a tzv. Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud se ve své víře mýlil.

Důvody proti boží existenci

Důvody proti boží existenci, resp. argumenty snažící se vyvrátit výše uvedené důkazy boží existence, byly vypracovávány především počínaje osvícenstvím.
- Problém zla čili teodiceje nastoluje problém utrpení, které je neslučitelné s představou všemocného a laskavého boha.
- Důkaz nekonzistentních zjevení vychází z mnohosti různých náboženství, což zpochybňuje platnost pravdy přítomné v různých náboženských tradicích.
- Důkaz sporných vlastností vychází z toho, že některé vlastnosti připisované bohu se zdají být navzájem nekonzistentní.
- Důkazní břemeno je logická pozice, že boží existence je mimořádné tvrzení, které by mělo být odmítnuto, pokud není dokázáno jako pravdivé mimořádným důkazem. (Jinak řečeno, břemeno důkazu nese ten, kdo něco neobvyklého tvrdí.)

Hebrejská a arabská boží jména

Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé antické národy připisovaly jménu doslova magickou moc a nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno boží.
- יהוה jhvh, hebrejské slovo překládané jako „Hospodin“. Toto boží jméno židé nevyslovují, avšak většinou je přepisují jiným slovem, např. אדני adonáj „pán“ či שם šem „jméno“. Více viz YHVH. Toto užití božího jména v Pentateuchu je typické pro tzv. jahvistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- אלהים elohím hebrejsky „Bůh“. Jde o plurálovou formu slova אל, bůh, tzv. plurál maiesticus, slovo אלהים lze přeložit správně jak Bůh, tak i bohové. Toto pojmenování Boha pochází ze starosemitského Ul, jež znamená „cíl“. Pojmenování Boha tímto jménem v Pentateuchu (Tóře) je typické pro tzv. elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- الله arabsky „Bůh“. Toto označení pro Boha v arabštině není typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané. Chápe se zpravidla jako al-iláh, kde určitý člen al má podobný význam, jako psaní velkého „B“ v českém „Bůh“, tedy zdůrazňuje výjimečnost Boha oproti jiným božstvům. Kategorie:Filosofie Kategorie:Náboženství Kategorie:Teologie ja:神 ko:하느님 ms:Tuhan simple:God

Hereze

1. Hereze, kacířství či blud (z řeckého αἵρεσις hairesis volba < αἵρειν hairein vybírat, brát) označuje původně takový teologický názor, který „volí“ nebo si „vybírá“ určitý odlišný pohled, který je neslučitelný s obecnou vírou dané církve, tj. ortodoxií. Zastánce hereze je touto církví označován jako heretik, kacíř či bludař. 2. Hereze je též v přeneseném smyslu slova pojmenování nenáboženského názoru na nenáboženskou ortodoxní záležitost, například idismus (používání jiného umělého jazyka) je pro esperantisty herezí. Termín kacíř je zevšeobecněním pojmu katar (z řeckého καθαρός katharos = čistý), což byl příslušník francouzské středověké sekty, vyhlazené křížovými výpravami počátkem 13. století. Pojmy kacířství a kacíř se používají pouze ve vztahu ke středověkým herezím.

Vymezení pojmu

Pravověrná doktrína je vymezována církvemi prostřednictvím dogmat. Mezi herezí a schismatem (rozkolnictvím) je rozdíl v tom, že hereze se chápe jako odchylka od víry uvnitř církve, schisma je naproti tomu rozštěpení církve na dva nové subjekty.

Přehled herezí

Heretické názory byly v historii násilím potlačovány, dnes ve vlastním smyslu je hereze příčinou ukončení společenství víry s danou církví, tedy exkomunikace - vyloučení. Církev předpokládá, že kacířství je překážkou spásy, že kacíř bude věčně zatracen, pokud Bůh ve své nekonečné milosti nerozhodne jinak. Za prvního popraveného heretika lze považovat španělského mnicha Priscilliana z Avily, kterého nechal na formální žádost dvou biskupů popravit císař Magnus Maximus v roce 385. I ve středověku, poté, co byla zřízena inkvizice na vyhledávání kacířství, byli zatrvzelí nebo znovu upadlí kacíři vydáváni světské moci k potrestání. Hereze byla totiž kodifikována světskou mocí jako zločin a obvykle za něj byl stanoven trest smrti upálením. Při vyšetřování kacířství byli oběti často nuceny k přiznání nelidským zacházením, včetně mučení.

Starověké hereze

- Gnosticismus – vlivné intelektuální helénské synkretické myšlenkové hnutí. Částečně absorbovalo i křesťanství, což dalo vyrůst mnoha křesťanským gnostickým sektám. Největšího rozkvětu dosáhl po roce 150. Proti gnostikům se postavili apologeti, kteří bránili.
- Monarchianismus – učení stojící na přísném monoteismu, které neuznává rozlišení tří osob v Bohu (Trojice)
- Dynamický monarchianismus neboli adopcionismus – Ježíš byl pouze přijat za Božího syna
- Modalistický monarchianismus neboli modalismus či patripassianismus – Bůh se pouze zjevuje jako různé osoby, ale zůstává striktně pouze jeden; další podobou této hereze je sabellianismus.
- Ariánství – učení alexandrijského kněze Areia (Aria), že Ježíš Kristus je pouhý člověk
- Apollinarismus – učení Apollinaria z Laodiceje, že Ježíš Kristus má lidské pouze tělo, ale božího ducha či rozum.
- Nestoriánství – jeho podstatou je tvrzení, že Kristus má obě podstaty oddělené a navzájem nezávislé, jeho člověčenství je pouhá pláštěnka pro božství, jeho manifestací. Proto Panna Maria není Matkou Boží (θεοτόκος), neboť Syn Boží je nestvořený, přijal lidské tělo a v něm přebýval. Jako Syn Boží má božskou podstatu, jako syn Marie lidskou. S touto herezí přišel cařihradský patriarcha, Peršan Nestοrios (428 – 431). Na konci roku 428 Nestorios odmítl učení o Matce Boží jako nové ariánství. Laici však Nestoria vnímali jako propagátora teze, že Kristus je pouhý člověk nebo že v jsou v něm 2 osoby. Na teologické úrovni byl hlavním kritikem nestoriánství sv. Cyril I. (375 – 444), patriarcha alexandrijský (412 – 444), který obhajoval jednotu Bohočlověka. V srpnu 430 Nestoria odsoudil i papež sv. Celestýn I. (422 – 432). Přes odpor patriarchy antiochijského III. všeobecný sněm v Efesu (431) nestoriánství prohlásil za kacířství. Nestoriánství existuje dodnes jako orientální církev syrská (assyrská).
- Monofyzitismus – tvrdí, že Syn má jen jednu přirozenost – božskou. Byl odsouzen na Chalcedonském koncilu (451). Radikální monofyzitismus Eutychův dnes nezastává nikdo; Společenství východních církví vyznává miafyzitismus (Ježíš nemá pouze jednu přirozenost, nýbrž smíšenou).
- Monotheletismus – tvrdí, že Syn má jen jednu vůli – božskou. Byl odsouzen na 3. cařihradském koncilu (680 – 681), který z monotheletismu obviňoval též papeže Honoria I. (625 – 638).
- Filioque – tedy víra, že Duch svatý vychází společně z Otce i Syna, je herezí z pohledu pravoslaví. Více viz hlavní článek.
- Obrazoborectví (ikonoklasmus) – bylo zavedeno pod vlivem předsudku císaře Lva III. Syrského (717 – 741). Mělo dvě fáze: 730 – 787 a 814 – 843. Obnovení ctění obrazů v roce 843 je pravoslavnými a řeckými katolíky slaveno každý rok 2. neděli po Letnicích jako svátek pravoslaví. V novověku nalézáme ikonoklasmus u kalvinismu
- Ekumenismus označují za kacířství starokalendářní pravoslavní.

Středověk

- Albigenští
- Valdenští
- Lollardi
- Konciliarismus –- teze, že koncil je nadřazen papeži.
- Husitství –- odsouzeno na Kostnickém koncilu (1414 – 1418). Ve snaze potlačit husitství bylo vedeno pět křížových výprav, které byly všechny odraženy. Basilejský koncil (1431 – 1449) poté dohodl s husity dočasný kompromis: kališnictví (utrakvismus).

Novověk

- Protestantství -- bylo odsouzeno jako hereze Tridentským koncilem (1545 – 1563).
- Jansenismus
- Modernismus
- Ekumenismus -– označují za herezi starokalendářními pravoslavnými.

Významní heretici

Mezi zatvrzelé kacíře patřil Jan Hus (upálen). Giordano Bruno byl znovu upadlý kacíř (upálen). Galileo Galilei své kacířství odvolal a byl potrestán doživotním domácím vězením. :Viz Heretici
Hereze v křesťanských církvích

Katolická církev
Pouze katolická církev má orgán zvlášť určený pro zkoumání a definování náboženské nauky, který posuzuje, zda určitý autor není s naukou církve v rozporu. Jde o Kongregaci pro nauku víry, dříve Svaté officium (vzniklo reformou Inkvizice), která je jedním z výkonných orgánů papeže. Není to však jediná instituce, která může označit nějaké učení za herezi. Stejnou (ale nadřazenou) pravomoc má koncil.
Nekatolické církve
I jiné církve mají prostředky, jak deklarovat, že je nějaké učení heretické. Například anglikánská církev může požádat parlament, aby něco prohlásil za heretické. Ostaní pak mají pro podobná rozhodnutí minimálně možnost svolat koncil, pokud danou pravomoc nemají přímo sbory biskupů či rady starších.
Související odkazy

- Inkvizice
- Heterodoxie
- Schizma
Externí odkazy

- Guy Peters: [http://www.sprcha.com/story/2004/9/13/161713/493 Východní herese před Fótiem]. Kategorie:Hereze ja:異端 ko:이단

1. vatikánský koncil

První vatikánský koncil svolal papež Pius IX. bulou Aeterni Patris 29. června 1868. První zasedání se konalo ve Svatopetrské bazilice 8. prosince 1869. Koncil uznává katolická církev jako 20. ekumenický. Účastnilo se ho zhruba 800 biskupů a církevních představitelů. Koncil měl podpořit papežovu pozici, kterou zaujal vydáním Syllabu (1864), který odsoudil velké spektrum soudobých názorů -- mezi nimi racionalismus, liberalismus a materialismus. Koncil se též snažil o definování nauky o církvi. Během tří zasedání však přijal pouze dvě konstituce -- o katolické víře a o církvi, která se též věnovala otázce papežského primátu a papežské neomylnosti. Velmi ožehavá diskuse ohledně tohoto tématu vedla později ke vzniku starokatolické církve, která nepřijala závěry tohoto koncilu. Koncilnímu jednání učinil přítrž začátek prusko-francouzské války. Po dobytí Říma byl koncil přerušen, avšak nikdy se v něm již nepokračovalo. Závěry koncilu znamenaly výrazné upevnění pozic ultramontanismu.

Viz též

- Papežská neomylnost Kategorie:Koncily ja:第1ヴァティカン公会議

24. dubna

24. duben je 114. den roku podle gregoriánského kalendáře (115. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 251 dní.

Události

Česko
- 1978 – založen Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
- 1990 – Československo poprvé v celé jeho historii navštívil římský papež Jan Pavel II. Svět
- 1916 – irští republikáni se v Dublinu pokusili o vojenské povstání.
- 1950 – Bylo vyhlášeno Jordánské království, jež vzniklo po anexi arabské části Palestiny Zajordánskem
- 1968 – Mauritius se stal členským státem OSN.
- 2005
- Papež Benedikt XVI. byl na slavnostní mši ve Vatikánu oficiálně uveden do svého úřadu.
- V iráckém městě Tikrít bylo při dvou útocích sebevražedných útočníků v automobilech zabito nejméně 6 lidí a zraněno 33. Mezi mrtvými jsou nejméně 4 příslušníci vládních bezpečnostních sil. K zodpovědnosti za tento útok se přihlásila irácká pobočka organizace Al Kajdá. Ta převzala zodpovědnost i za nastražení bomby, která ve východním Bagdádu zabila jednoho vojáka amerických okupačních sil a dva zranila.
- Nedaleko šiítské mešity v Bagdádu vybuchla nastražená bomba a krátce poté se v davu lidí u místa prvního výbuchu odpálil sebevražedný útočník v automobilu. Nejméně 15 lidí bylo zabito a 57 zraněno.
- V Iráku byl propuštěn pákistánský konzul Málik Muhammada Javed, unesený 9. dubna.
- V Afghánistánu byla veřejně popravena ukamenováním 29-letá vdaná žena. K tomuto trestu byla odsouzena za údajnou nevěru. Údajně jde o první takový případ od svržení vlády hnutí Talibán; za jeho vlády byl tento trest běžný.
- Svržený ekvádorský prezident Lucio Gutiérrez odletěl z Ekvádoru do Brazílie, která mu poskytla politický azyl.

Narození

Česko
- 1865 – Jiří Janda, zakladatel a první ředitel zoologické zahrady v Praze. Zemřel 25. srpna 1938.
- 1963 – Ladislav Křížek, zpěvák Svět
- 1942 – Barbra Streisand, americká herečka

Úmrtí

Česko
- 1952 – Jaromír John, český spisovatel (
- 16. dubna 1882) Svět
- 1731 – Daniel Defoe, anglický spisovatel a novinář (
- asi 1660)
- 1904, Drážďany – Friedrich Siemens, německý podnikatel, zakladatel stejnojmenné firmy (
- 8. prosince 1826)
- 1939 – Louis Trousselier, francouzský cyklista
- 1960, Berlin – Max von Laue, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny (
- 9. října 1879)
- 1967, Kazachstán – kosmonaut Vladimír Komarov při přistání lodi Sojuz 1 (
- 16. března 1927)
- 1990 – Max Bense, německý filosof (
- 7. února 1910)

Svátky

Česko
- Jiří Svět
- Světový den sdružených měst
- Mezinárodní den skautů a skautek
- Světový den laboratorních zvířat

Viz také:

- 23. duben 25. duben
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Duben ja:4月24日 ko:4월 24일 simple:April 24 th:24 เมษายน

1870

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1865 1866 1867 1868 1869 - 1870 - 1871 1872 1873 1874 1875 ----

Události

Česko
- Vyšší Brod byl povýšen na město
- v Chomutově jsou založeny železárny Svět
- 19. červenec - Francie vyhlašuje válku Prusku
- 2. září - bitva u Sedanu končí drtivou porážkou Francie
- 20. září italská vojska obsadila Řím, což znamenalo zánik Papežského státu. Tato anexe vedla k předčasnému ukončení 1. vatikánského koncilu.
- 2. říjen - Řím se stává hlavním městem sjednocené Itálie.
- Wilhelm von Tegetthoff odstupuje ze zdravotních důvodů z funkce velitele rakousko-uherského loďstva
- pod Temží byl otevřen tunel pro pěší Tower subway

Vědy a umění

- Mendělejev předkládá opravenou verzi periodické tabulky prvků
- Louis Pasteur provádí úspěšné očkování dobytka proti anthraxu

Narození

Česko
- 12. duben - Josef Pekař, český historik
- 16. květen - Karel Kašpar, kardinál a arcibiskup pražský
- 10. prosinec - Adolf Loos
- 12. prosinec - msgre Jan Šrámek, český kněz a politik Svět
- 20. březen - Paul von Lettow-Vorbeck, německý generál
- 22. duben - Vladimír Iljič Lenin
- 6. květen - Safvet-beg Bašagić, bosenský básník, historik a politik
- 22. říjen Ivan Alexejevič Bunin, ruský spisovatel († 8. listopad 1953)
- 27. listopad - Juho Kusti Paasikivi - finský politik a diplomat
- Alfred Adler - psycholog

Úmrtí

Česko
- 21. listopadu Karel Jaromír Erben, český spisovatel, básník (
- 7. listopadu 1811) Svět
- 8. červen Charles Dickens, anglický spisovatel (
- 7. únor 1812)
- 12. říjen - Robert Edward Lee, americký generál

Hlavy států

- Rakousko-Uhersko
- František Josef I.
- Papež
- Pius IX. Kategorie:19. století ko:1870년 simple:1870

Církev

Církev (řecky κυριακή ἐκκλησία shromáždění Pánovo [z κύριος Pán - tj. Ježíš Kristus a ἐκκαλεὶν svolávat], latinsky ecclesia shromáždění, hebrejsky קהל qahal slavnostní shromáždění Božího lidu, do češtiny přes staroslověnské crky, gen. crkve církev) je českým právem chápána jako křesťanská náboženská společnost. Slova se užívá v těchto významech: # Ve smyslu společenství všech křesťanů; tomuto významu odpovídá teologický pojem tělo Kristovo, v němž jsou jednotliví věřící částmi tohoto těla a Kristus duchovní hlavou. Viz křesťanství. # Ve smyslu jednotlivé církve, tj. vyznání nebo denominace. V protestantských církvích se pro tento význam užívá též pojmu sbor ve smyslu jednotlivého shromáždění věřících. Pojem denominace (z latinského denominare vyjmenovávat) se používá pro označení takovéto jednotlivé církve. Podobně se používá i pojmů vyznání (náboženské) nebo konfese (z lat. confessio). Tomuto významu se věnuje tento článek. # V katolickém prostředí se tímto samotným pojmem označuje sama Katolická církev. # Teologicky se pojmu církev věnuje teologické odvětví ekleziologie, která se snaží popsat, jak církev sama sebe chápe.

Členění církví (resp. denominací)

O vzniku různých církví pojednávají dějiny církve.
- Katolická církev
- Římskokatolická církev
- další církve v jednotě s Petrovým stolcem (římskou církví), které mají svou vlastní organizace a bohoslužbu
- Starokatolická církev
- Anglikánská církev
- Protestantství
- luteránské církve
- reformované církve
- Pravoslavná církev
- Východní monofyzitské církve
- Nestoriánské církve Nestoriánské církve Některé skupiny nepovažuje většina křesťanů za součást křesťanství, ačkoliv oni sami se za křesťanské církve či společnosti považují. Mezi ně patří např.
- Svědkové Jehovovi
- mormoni

Seznam registrovaných církví v České republice

# Apoštolská církev # Bratrská jednota baptistů # Církev adventistů sedmého dne # Církev bratrská # Církev československá husitská # Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice # Církev řeckokatolická # Církev římskokatolická # Českobratrská církev evangelická # Evangelická církev augsburského vyznání v České republice # Evangelická církev metodistická # Jednota bratrská # Křesťanské sbory # Luterská evangelická církev a. v. v České republice # Novoapoštolská církev v České republice # Pravoslavná církev v českých zemích # Slezská církev evangelická augsburského vyznání # Starokatolická církev v České republice # Církev Křesťanská společenství # Obec křesťanů v České republice # Náboženská společnost českých unitářů – ostatními církvemi není považována za církev # Náboženská společnost Svědkové Jehovovi – ostatními církvemi není považována za církev

Zastoupení křesťanských církví v České republice

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi

	1950	1991	2001
Církev československá husitská	946 497	178 036	99 103
Církev římskokatolická	6 792 651	4 021 385	2 740 780
Českobratrská církev evangelická	401 729	203 996	117 212
Ostatní	212 405	120 317	330 993
bez vyznání	519 962	4 112 864	6 039 991
nezjištěno	228 890	1 665 617	901 981

Zastoupení věřících obyvatel v české společnosti

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Následující grafy ukazují, jak jsou věřící zastoupeni v jednotlivých věkových skupinách a jaký je samotný profil věřících podle věkové skupiny.

Odluka církve od státu

Odluka církve od státu znamená, že se stát nestará o církve více než o ostatní spolky a církve se nemluví do záležitostí státu. Prototypem tohoto modelu je Francie. V ČR nebyla dosud provedena; kněží jsou placeni ze státního rozpočtu na základě zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů.

Externí odkazy

- [http://www.cirkve.cz České církve] Kategorie:Křesťanství Kategorie:Církev ja:教会 nb:Kirke simple:Church

Spása

Spása (z praslovanského
- sъpasti chránit stádo; lat. salus nebo pozdější salutare, řec. σωτηρία sótéría) označuje záchranu, původně jak časnou (z každodenní životní zkušenosti, být zachráněn např. od nepřítele apod.), tak nadpřirozenou (náboženskou). Teologická nauka o spáse se nazývá soteriologie. Náboženská spása může být chápána jednak negativně jako spása "od", nebo pozitivně jako spása "pro".
- V prvním případě se jedná o spásu od něčeho, co člověka sužuje. Každé náboženství to definuje trochu jinak, ale snad vždy se jedná o totéž: bolest, utrpení, smrt.
- V pozitivní definici pak je kladen důraz nikoli na to, od čeho jsme spaseni, ale co spásou získáváme. Může se - opět v závislosti na náboženské tradici - jednat o nebe, ráj, nirvánu, věčný život, společenství s Bohem apod. Ne všechna náboženství mají rozvinutý pojem spásy.

Křesťanství

V křesťanském učení je dárcem spásy Bůh, spásou je pak dar Boží milosti, který se projevuje věčným životem a společenstvím s Bohem, které nepřichází až po smrti nebo po konečném vzkříšení, ale na němž spasení mají podíl již nyní. Prostředníkem (jediným a dokonalým) je Ježíš Kristus, dokonalý Bůh, který se vtělil, tj. stal se dokonalým člověkem, žil náš život, trpěl, zemřel a byl pohřben. Křesťané věří, že byl vzkříšen a že se stal prvorozeným z těch, kdo vstali z mrtvých. Tím dokonal spásu. každý člověk může tuto spásu, tkerá je nabídnuta všem, přijmout, pokud uvěří v Krista a v Boží lásku v něm zjevenou. Místem přijetí spásy par excellence je křest, k terý se stává v křesťanském pojetí podílem (účastí) na Kristově smrti a jeho vzkříšení. Po křtu již člověk žije věčným životem, dosáhl spásy. V jiném smyslu však se dá říct, že člověk spásy plně dosahuje až po vzkříšení, kdy bude moci naplno prožívat Boží přítomnost. V křesťanaství se objevilo několik druhů chápání podstaty Kristovy spásy. # Spásu nám Kristus přinesl svým učením. Jedná se o tzv. gnozi. Podle tohoto starého křesťanského učení (jedné z prvních křesťanských herezí) spása spočívá v poznání tajemných skutečností, které nám Kristus zjevil; Kristovo vtělení, život a smrt jsou jen druhotné a pro vlastní spásu bezvýznamné. Toto učení nebylo křesťanskými církvemi přijato, nicméně se v průběhu dějin objevuje znovu a znovu. # Spásu nám Kristus přinesl svou smrtí na kříži. Jedná se převážně o teologii západní. Hřích, příčina bolesti a smrti, je chápán jako urážka Boží, Kristova smrt pak je zástupnou obětí, kterou Kristus usmířil svého Otce a ospravedlnil nás. # Spásu nám Kristus přinesl svým vtělením. Jedná se převážně o východní teologii. Platí zde stará formulace: Krisus (Bůh) se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem. Kristova smrt a pohřeb jsou jen extrémními důsledky tohoto vtělení -- jen tak se Kristus stal dokonalým, opravdovým člověkem. Kristus svým vtělením přinesl možnost zbožštění člověka, možnost obnovy jeho společenství s Bohem, které svým hříchem ztratil.

Verše z Bible hovořící o spáse

(všechny citace z ekumenického překladu)
- Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem. (Titovi 2,11)
- Ježíš řekl: "Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6)
- To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé byli zachráněni a přišli k poznání pravdy. (1.Timoteovi 2,3-4)
- Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. (Římanům 8,1)
- Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: "V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete, ..." (Izajáš 30,15)
- Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, ten život nemá. Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život. (1. list Janův 5, 12)---

Ostatní náboženství

Podívejte se také na

- křesťanství
- náboženství
- religionistika
- soteriologie
- Tomáš Akvinský
- Armáda spásy.
- Seznam základních teologických a filozofických pojmů

Externí odkazy

- http://spaseni.faithweb.com/OBSAH_devet_stupnu.htm Devět stupňů k spasení (katolický spis, 1869)
- http://pospisil.webzdarma.cz/JAK_mohu_byt_SPASEN_NBK.htm teologická debata-víra ve spásu dle amerických baptistů a českých katolíků Kategorie:Křesťanství Kategorie:Teologie ja:救済

2. vatikánský koncil

Druhý vatikánský koncil bylo shromáždění více než 2 500 katolických biskupů na dosud posledním ekumenickém koncilu, které svolal papež Jan XXIII. (1958-1963), a jež zasedalo v letech 1962-1965. Cílem koncilu bylo reagovat na potřeby doby. Explicitně nedefinoval žádnou novou nauku či dogmata. Mezi nejvýraznější teologická vyjádření koncilu patří potvrzení svátostné povahy biskupského svěcení. Koncil měl výrazný vliv na obnovu liturgie v katolické církvi, která tímto koncilem započala, a výrazný posun ve způsobu, jak se katolická církev sama chápe (viz Ekleziologie).

Koncilní dokumenty

Koncil vydal 16 dokumentů:

Konstituce

Dekrety

Deklarace

Související odkazy

- Jan XXIII.
- Pavel VI.

Reference

- Dokumenty II. vatikánského koncilu. Mádr, O. [tr.]. Praha : Zvon, 1995. ISBN 80-7113-089-3.
- MORIN, D. Učení II. vatikánského koncilu. Praha : Paulínky, 1999. ISBN 80-86025-17-9.
- PESCH, O. H. Druhý vatikánský koncil 1962-1965. Příprava, průběh a odkaz. Praha : Vyšehrad, 1996. ISBN 80-7021-194-6.

Externí odkazy

- [http://www.vatican.va/archive/hist_councils/ii_vatican_council/index.htm Dokumenty 2. vatikánského koncilu] Kategorie:Koncily Kategorie:20. století ja:第2ヴァティカン公会議

Bahamas/Transnational issues

The Bahamas has strong bilateral relationships with the United States and the United Kingdom, represented by an ambassador in Washington and High Commissioner in London. The Bahamas also associates closely with other nations of the Caribbean Community (CARICOM). The Bahamas has diplomatic relations with Cuba, although not with resident ambassadors. A repatriation agreement was signed with Cuba in 1996, and there are commercial and cultural contacts between the two countries. The Commonwealth of The Bahamas became a member of the United Nations (UN) in 1973 and the Organization of American States (OAS) in 1982. The Bahamas holds membership in a number of international organizations: the UN and some specialized and related agencies, including Food and Agriculture Organization (FAO), International Civil Aviation Organization (ICAO), International Labour Organization (ILO), International Monetary Fund (IMF), International Telecommunication Union (ITU), World Bank, World Meteorological Organization (WMO), and World Health Organization (WHO); OAS and related agencies, including Inter-American Development Bank (IDB), Caribbean Development Bank (CDB), and Pan-American Health Organization (PAHO); the Caribbean Community (CARICOM), excluding its Caribbean (CARICOM) Single Market and Economy; the International Criminal Police Organization - Interpol; Universal Postal Union (UPU); the IMO (International Maritime Organization); and World Intellectual Property Organization (WIPO). Disputes - international: Have not been able to agree on the alignment of a maritime boundary with the United States. Illicit drugs: transshipment point for cocaine and marijuana bound for US and Europe; banking industry vulnerable to money laundering

Reference

Much of the material in this article comes from the CIA World Factbook 2000 and the 2003 U.S. Department of State website. Category:Bahamas Bahamas, Foreign affairs of The Bahamas has formal relations with other European countries, including Germany

prace magisterskie pozycjonowanie Baby names Sponsored Site hotels Vienna

:: RELATED NEWS ::