Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
16. července

16. července

16. červenec je 197. den roku podle gregoriánského kalendáře (198. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 168 dní.

Události

Česko
- 1608 – Zemský sněm zvolil moravským zemským hejtmanem Karla st. ze Žerotína, čímž skončila prozatimní vláda direktoria.
- 1992 – Neúspěšně proběhlo druhé kolo prezidentských voleb; jediným kandidátem byl Václav Sládek.
- 1997 – Česku bylo doporučeno zahájit jednání o členství v Evropské unii (spolu s Estonskem, Kyprem, Polskem, Maďarskem, a Slovinskem). Svět
- 622 – Počátek Islámského kalendáře.
- 1880 – V Kanadě dostala Dr. Emily Howard Stoweová jako první žena licenci k provozování lékařské praxe.
- 1918 – Bolševici popravili cara Nikolaje II. s rodinou.
- 1942 – Podle rozkazu Vichystické vlády zatkla a uvěznila francouzská policie asi 13–20 000 Židů.
- 1945 – Projekt Manhattan: Jaderný věk byl zahájen úspěšným testem jaderné pumy v Novém Mexiku.
- 1957 – John Glenn provedl let z Kalifornie do New Yorku za 3 hodiny, 23 minut a 8 sekund, čímž vytvořil nový rekord.
- 1969 – Apollo 11 odstartovalo z mysu Canaveral na svou misi k Měsíci.
- 1979 – Po rezignaci iráckého prezidenta Hasana al-Bakra se prezidentem stal Saddám Husajn.
- 1990 – Filipíny postihlo zemětřesení o síle 7,7 stupně Richterovy stupnice; vyžádalo si přes 1600 životů.
- 1994 – Na Jupiter dopadly úlomky komety Shoemaker-Levy 9.
- 2001 – FBI zatkla v Las Vegas (USA) Dmitrije Sklarova pro porušení zákona DMCA.

Narození

Česko
- 1773 – Josef Jungmann, národní buditel, jazykovědec a spisovatel († 1847)
- 1876 – František Roith, architekt († 1942)
- 1901 – Karol Sidor, československý politik († 1953)
- 1906 – Alois Fišárek, malíř († 1980)
- 1931 – Eva Sidková, scénáristka a režisérka Svět
- 1313 Giovannini Boccaccio, italský básník († 21. prosince 1375 v Certaldu)
- 1486 – Andrea del Sarto, italský malíř († 1530)
- 1872 – Roald Amundsen, norský polární výzkumník († 1928)
- 1888 – Frits Zernike, nizozemský fyzik, držitel Nobelovy ceny († 1996)
- 1896 – Trygve Lie, norský politik, první generální tajemník OSN († 1968)
- 1911 – Ginger Rogersová, americká tanečnice a herečka († 1995)
- 1963 – Fatboy Slim, britský hudebník
- 1964 – Miguel Induráin, španělský cyklista

Úmrtí

Česko
- 1572 – Vilém Prusinovský, šlechtic, duchovní, biskup olomoucký (
- 1534)
- 1740 – Jan Kupecký, malíř (
- 1667)
- 1923 – Karel Klostermann, český a německý spisovatel (
- 15. únor 1848)
- 1954 – Anna Iblová, herečka (
- 1893)
- 1964 – Jaromír Smutný, diplomat (
- 1892)
- 1973 – Jaromír Dolanský, politik (
- 1895)
- 1983 – Jaroslav Krombholc, dirigent (
- 1918) Svět
- 1770 – Francis Cotes, anglický malíř (
- 1726)
- 1848 – Jöns Jacob Berzelius, švédský chemik (
- 1779)
- 1953 – Hilaire Belloc, anglický spisovatel (
- 1870)
- 1963 – Erik Adolf Saudek, český překladatel (
- 18. října 1904)
- 1985 – Heinrich Böll, německý spisovatel (
- 21. prosince 1917)
- 1999 – John F. Kennedy, Jr., americký právník a novinář, syn JFK (
- 1960)

Svátky

Česko
- Luboš Svět
- Botswana: Prezidentský den (2. den svátku)

Viz také:


- 15. červenec 17. červenec - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červenec ja:7月16日 ko:7월 16일 ms:16 Julai simple:July 16 th:16 กรกฎาคม

1608

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1603 1604 1605 1606 1607 1608 1609 1610 1611 1612 1613 ----

Události


- převrat na Moravě, Karel starší ze Žerotína se stává zemským hejtmanem

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1608년

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.
Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2
Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura


- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na


- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy


- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

Evropská unie

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2004 tvoří 25 členských zemí s celkem 455 miliony obyvatel (přibližně 7% světové populace). EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století. Mezi základní principy Evropské unie patří přenášení pravomocí národních států na mezinárodní evropské instituce. EU však nemá pravomoc přivlastnit si vyšší pravomoci, než jí udělí jednotlivé státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis. Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí. Aktivity EU pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz. politiky Evropské unie.

Historie

Poválečné počátky

Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech s 2.světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace zabezpečení míru a bezpečnosti na Evropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu a jeho potenciální nebezpečnost pro západní demokracie; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt se státy východního bloku. Zdůrazňovala se také potřeba "nového ducha" v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Důsledkem ekonomického nacionalismu byla velmi vysoká cla a jiná tarifní i netarifní opatření (mnohonásobně vyšší než před 1. světovou válkou), která vedla k hospodářské stagnaci, ještě umocněné Velkou hospodářskou krizí. Politický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. světové války. Proto lze za jednu z hlavních příčin poválečné evropské integrace označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur. Občané evropských zemí také toužili po volném pohybu po Evropě, který byl mezi světovými válkami velmi omezen. Svobodné podnikání ve spojení se společným trhem mělo zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilitu. Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou Evropskou integraci byly následující:
- zabezpečení míru na Evropském kontinentě
- překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur
- umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu

Padesátá, šedesátá léta

Evropští politici museli v poválečných letech najít způsob, jakým efektivně předejít rozpoutání válečného konfliktu. Nutností se ukázala kontrola uhelného a především ocelářského průmyslu, bez kterého je vedení války nemyslitelné. Francie se již o podobné pokusila ve 20. letech 20. století, kdy okupovala německé Porýní ve snaze kontrolovat německý válečný průmysl, přesto nedokázala zabránit druhé světové válce. Bylo tedy zřejmé, že se tato kontrola bude muset provádět jinou cestou.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce. Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, co se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. V rámci několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo "prointegračním jádrem" evropských společenství.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

Velká Británie se tohoto uskupení nechtěla zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu jí však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založila Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Římské smlouvy, EHS a Euratom

Evropské sdružení volného obchodu Po uvolňování světové politické situace koncem 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr. V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, jejích právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích. V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následné mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, oslabených navíc zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a začala se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi, zejména hutní a textilní průmysl, což ještě více zvyšovalo sociální napětí. Toto nepříznivé klima se začalo měnit k lepšímu až v letech osmdesátých. Není proto překvapivé, že v této atmosféře proces evropské integrace spíše stagnoval.

Evropský měnový systém (EMS), ECU

Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Jednotný evropský akt (JEA)

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací se začaly množit reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:
- fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
- technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
- daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé JEA v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou (v reakci na rozšíření ES o nové země). JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení; o mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států začalo spolurozhodovat ES – jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky.

Rozšíření a výstup z EU

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí:
- Velká Británie, Dánsko, Irsko – 1973

- Řecko – 1981

- Španělsko, Portugalsko – 1986

- Německá demokratická republika – 1990 Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání nezávislosti na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Schengenská dohoda

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Devadesátá léta

Maastrichtská smlouva

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkaji, že Evropská unie "stojí na Třech pilířích": 1. pilíř – Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní, regionální, sociální aktivity spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou: 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika 3. pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavní cíle Maastrichtské smlouvy bylo proto také vytvoření Evropské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny. V průběhu devadesátých let byly uzavřeny ještě dvě smlouvy významně ovlivňující fungování EU:
- Amsterdamská smlouva
- Smlouva z Nice

Amsterdamská smlouva

Amsterdamská smlouva rozšířila spolupráci v oblasti Třetího pilíře o spolupráci v imigrační politice a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.

Smlouva z Nice

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce aby byla i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států. Radě ministrů

Eurodohody, PHARE

Po rozpadu Sovětského bloku začaly státy střední a východní Evropy transformovat své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s tržním hospodářstvím. Evropská unie s nimi uzavírala tzv. Eurodohody (nebyly to ještě přístupové smlouvy), které měly za úkol podporu transformace a spolupráci institucí. Jako finanční nástroj pomoci byl vytvořen jako první fond PHARE, původně pouze na pomoc Polsku a Maďarsku.

Rozšíření 1995

V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO:
- Finsko
- Rakousko
- Švédsko

Východní rozšíření

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli "nestabilnímu politickému prostředí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani.

Euro

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu Euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu.

Aktuální vývoj

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá, tyto:

Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu

Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo v národních parlamentech.

Rozšíření EU o další státy

V roce 2007 je plánováno přijetí Bulharska a Rumunska do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měli přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. V roce 2004 se Chorvatsko stalo kandidátskou zemí

Revize Paktu stability a růstu

Poté, co více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

Reforma rozpočtu EU

Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.

Přehled

Členství

: Hlavní článek: Členové Evropské unie V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: "K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky." Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria: # politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin # ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie # kritéra přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Dnešní členové

Evropská unie má v současnosti 25 členských států, celkovou rozlohu 3 976 000 km² a přibližně 457 miliónů obyvatel, což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.). Do současné doby se EU rozšířila celkem pětkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Poslední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Přehled

Kandidátské země, možní budoucí členové

Bulharsko a Rumunsko

Přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem již byla završena a 25. dubna 2005 byly s těmito státy podepsány dohody o přistoupení. Členy EU se s největší pravděpodobností stanou 1. 1. 2007. Toto datum však lze odložit o jeden rok v případě, že tyto země nebudou dostatečně plnit své závazky vyplývající z přístupových smluv a v dostatečné míře neimplementují právo EU.

Chorvatsko

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat "nejméně 10 let". Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.

Evropské instituce

:Hlavní článek: Instituce Evropské unie Instituce Evropské unie Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. "institucionální trojúhelník" – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze "Rada") je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Rada rozhoduje bud jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Evropský parlament

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU. Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 732 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada

LucemburkEvropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Další instituce


- Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
- Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
- Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
- Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
- Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
- Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
- Hospodářský a sociální výbor a
- Výbor regionů.

Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, čili politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, "na nichž stojí Evropská unie". Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.

Tři pilíře

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Ekonomika Evropské unie

právo veta V roce 2004 měla EU největší HDP na světě (12,48 biliónů USD). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

Společný trh

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
- je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
- neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
- snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)

Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna Euro. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií:
- průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
- dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
- deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
- měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %). Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

Geografie

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 3 975 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také: některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):
- Guadeloupe (Karibik)
- Guyana (Jižní Amerika)
- Martinik (Karibik)
- Réunion (Indický oceán) dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz. Oblasti EU se zvláštním statusem. Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s vyskou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 1627 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u Rumunsko-ukrajinských hranic. EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Satelitní pohled

Maltě

Podívejte se též na


- Češi v institucích EU
- Členské státy Evropské unie
- Euro
- Evropské společenství
- Fondy Evropské unie
- Instituce Evropské unie
- Seznam největších měst Evropské unie
- Ústava EU
- Vzdělávací programy EU

Externí odkazy

ČR:
- [http://www.euroskop.cz/cze/ Euroskop – server Ministerstva zahraničních věcí o Evropské unii] (česky) EU:
- [http://europa.eu.int/index_cs.htm Portál Evropské unie] (česky)
- [http://www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1230 Mapa stránek (přehledný obsah)] Zastoupení EK v ČR (česky)
- [http://europa.eu.int/comm/eurostat/Public/datashop/print-catalogue/EN?catalogue=Eurostat Eurostat – Statistický úřad Evropské komise] (německy, anglicky, francouzsky)
- [http://europa.eu.int/comm/mediatheque/multimedia/select/maps_en.html Informativní mapy EU] na webu EU
- [http://europa.eu.int/comm/anti_fraud OLAF] – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
- [http://euabc.com EUABC] – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
- [http://euobserver.com EUobserver] – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky) Kategorie:Evropská unie fiu-vro:Õuruupa Liit ja:欧州連合 ko:유럽 연합 ms:Kesatuan Eropah simple:European Union th:สหภาพยุโรป zh-min-nan:Europa Liân-bêng

Estonsko

Estonsko ležící v Severní Evropě je nejsevernější z pobaltských zemí. Hraníčící na západě s Baltským mořem a na severu s Finským zálivem. Na souši hraničí Estonsko s Lotyšskem na jihu a Ruskem na východě a v moři s Finskem na severu. Estonsko má 1,4 miliónu obyvatel a hlavním městem je Tallin. Krajina je nížinná, s velmi malým podílem lesů, zato velkým podílem obdělávané půdy a půdy mokřadní. Nejvyšším bodem je Suur Munamägi (317 m n. m.) v jihovýchodním cípu země. Oficiálním jazykem je estonština, která patří mezi uralské jazyky. Estonsko je od roku 2004 členskou zemí NATO a EU. Jediným významným surovinovým zdrojem jsou hořlavé břidlice. Země se oddělila od SSSR v roce 1991 společně s ostatními pobaltskými zeměmi. Dnes je v hodnocení HDP někde mezi Litvou a Lotyšskem. Roku 1945 zabrala RSFSR část východního území tehdejšího Estonska, o která se Estonsko s Ruskem dodnes soudí. V zemi žije také mnoho etnických Rusů. Hymna: Mu isamaa Další významější města:
- Haapsalu
- Kohtla-Järve
- Kunda
- Narva
- Paldiski
- Pärnu
- Tartu
- Viljandi Kategorie:Estonsko fiu-vro:Eesti ja:エストニア ko:에스토니아 ms:Estonia roa-rup:Estonia simple:Estonia th:ประเทศเอสโตเนีย zh-min-nan:Eesti

Polsko

Polsko je země ležící ve střední Evropě. Polsko hraničí s Německem (456 km) na západě, s Českem (658 km) a Slovenskem (444 km) na jihu, Běloruskem (407 km) a Ukrajinou (526 km) na východě, a s Litvou (91 km) a Ruskem (Kaliningradská oblast, 206 km) na severu. Ze severu má Polsko přístup k Baltskému moři (491 km pobřeží). Polsko je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).
- Velká města: Lodž (:pl:Łódź), Krakov(:pl:Kraków), Gdaňsk (:pl:Gdańsk), Poznaň, Štětín (:pl:Szczecin), Varšava(:pl:Warszawa),Vratislav (:pl:Wrocław)
- Kulturní dědictví:
- Turistická místa: Krakov, Tatry (Zakopane), Mazurská jezera
- Polská kultura:
- Polská věda:
- Polský sport: Nejznámějším sportovcem je skokan na lyžích Adam Małysz

Historie

Zakopane Polsko jako státní útvar existovalo již v 10. století. První zprávy o něm pocházejí z roku 962/963 a týkají se knížete Meška I., který je prvním historicky doloženým vládcem polského státu. Roku 1385 bylo smlouvou v Krevě dohodnuto spojení polského království s litevským velkoknížectvím. Na polský trůn usedli litevští Jagellonci. Toto soustání začalo být později nazýváno Rzecz pospolita (=věc společná, píše se už jako jedno slovo Rzeczpospolita). K jeho velkému rozkvětu došlo v 16. století. Posilování venkovské šlechty a vnitřní rozbroje ale během 17. století oslabily zemi, takže v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení rozdělily Polsko na základě vzájemné dohody. Polsko opět získalo nezávislost v roce 1918 po rozpadu Rakousko-Uherska a udrželo si ji i v následné válce se sovětským Ruskem. Během druhé světové války bylo Polsko okupováno Německem a Sovětským svazem. Po válce SSSR většinu svého původního záboru anektoval a Polsko bylo naopak rozšířeno o západní "nová území" až po novou hranici s Německem na Nise a Odře. V roce 1980 byly po vlně stávek vytvořeny nezávislé odbory Solidarita (Solidarność), které se postupně staly důležitou politickou silou a nakonec zvítězily v prvních postkomunistických volbách v roce 1990. Po pádu komunismu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

Administrativní členění

Od 1. ledna 1999 má Polsko trojstupňové členění na vojvodství (województwo), okresy (powiat) a obce (gmina). Vzhledem k rozdílnosti chápání českého výrazu „obec“ oproti polskému – gmina je spíše ekvivalentní působnosti pověřeného obecního úřadu – se v článcích používá výraz gmina. Polsko se dělí na následující vojvodství:
- Dolnoslezské (Dolnośląskie)
- Kujavsko-pomořské (Kujawsko-pomorskie)
- Lodžské (Łódzkie)
- Lublinské (Lubelskie)
- Lubušské (Lubuskie)
- Malopolské (Małopolskie)
- Mazovské (Mazowieckie)
- Opolské (Opolskie)
- Podkarpatské (Podkarpackie)
- Podleské (Podlaskie)
- Pomořské (Pomorskie)
- Slezské (Śląskie)
- Svatokřížské (Świętokrzyskie)
- Varmijsko-mazurské (Warmińsko-mazurskie)
- Velkopolské (Wielkopolskie)
- Západopomořské (Zachodniopomorskie)

Svátky


- Stálé svátky
  - 1. ledna Nový rok (Nowy rok)
  - 1. května Svátek práce (Święto pracy)
  - 3. května Ústava 3. května (1791)
  - 15. srpna Nanebevzetí Panny Marie (Najświętszej Marii Panny)
  - 1. listopadu Všech svatých (Wszystkich świętych)
  - 11. listopadu Den nezávislosti Polska (1918) (Odzyskanie niepodległości)
  - 25. prosince První svátek vánoční
  - 26. prosince Druhý svátek vánoční
- Pohyblivé svátky
  - Velikonoční neděle
  - Velikonoční pondělí
  - Těla a Krve Páně (Boží tělo) - ve čtvrtek, 60 dnů po Velikonoční neděli

Ochrana přírody

Celkově je v Polsku chráněno 101 588 km² území, což představuje 32,1 % rozlohy země. Ochrana přírody se v Polsku soustřeďuje zejména do 23 národních parků: Babiogórski, Białowieski, Biebrzański, Bieszczadzki, Bory Tucholskie, Drawieński, Gorczański, Gór Stołowych, Kampinoski, Karkonoski, Magurski, Narwiański, Ojcowski, Pieniński, Poleski, Roztoczański, Słowiński, Swiętokrzyski, Tatrzański, Ujście Warty, Wielkopolski, Wigierski, Woliński

Podívejte se také na


- Zeměpis
- Andrzej Zaucha
- Lidzbark Warmiński
- Marek Grechuta

Externí odkazy

;Instituce
- [http://www.poland.gov.pl/ www.poland.gov.pl] – Oficiální portál
- [http://www.president.pl/ www.president.pl] – Prezident
- [http://www.kprm.gov.pl/ www.kprm.gov.pl] – Předseda vlády
- [http://www.sejm.gov.pl/ www.sejm.gov.pl] – Sejm
- [http://www.senat.gov.pl/ www.senat.gov.pl] – Senát
- [http://www.trybunal.gov.pl/ www.trybunal.gov.pl] – Ústavní soud
- [http://www.sn.pl/ www.sn.pl] – Nejvyšší soud
- [http://www.poczta-polska.pl/ www.poczta-polska.pl] – Polská pošta ;Stránky o Polsku
- [http://www.pot.gov.pl/ www.pot.gov.pl] – Informační turistický portál
- [http://dmoz.org/World/%C4%8Cesky/St%C3%A1ty_a_regiony/Evropa/Polsko/ Polsko na ODP]
- [http://zamki.net.pl polské zámky]
- [http://www.pilot.pl/ www.pilot.pl] – elektronická mapa Polska
- [http://www.ga.com.pl/ Obrázky na ga.com.pl]
- [http://webcam.deili.info/ Web kamery]
- [http://www.poland.com/ poland.com]
- [http://www.poland-tourism.pl/ www.poland-tourism.pl]
- [http://www.seepoland.pl seepoland.pl]
- [http://www.polandtour.pl polandtour.pl]
- [http://www.polandtour.org polandtour.org]
- [http://www.willgoto.com/categories.aspx?Destination=353&Langue=1 Willgoto Poland, turistický průvodce]
- [http://www.lodging-poland.com www.lodging-poland.com] – hotelový průvodce
- [http://www.zamki.pl/ www.zamki.pl] – polské zámky
- [http://www.travelphoto.pl/polska.htm Obrázky na TravelPhoto.pl]
- [http://hometown.aol.de/Questius/Polska/Warszawa.htm Obrázky] als:Polen fiu-vro:Poola ja:ポーランド ko:폴란드 ms:Poland simple:Poland th:ประเทศโปแลนด์ zh-min-nan:Polska

Maďarsko

Maďarsko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Maďarsko hraničí s Rakouskem (366 km) a Slovinskem (102 km) na západě, s Chorvatskem (329 km) a Srbskem (151 km) na jihu, s Rumunskem (443 km) a Ukrajinou (103 km) na východě a se Slovenskem (677 km) na severu. Maďarsko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a od r. 2004 novou členskou zemí Evropské unie. Evropské unie

Historie

Na konci prvního tisíciletí byla země obydlena hunskými kmeny, které se vzdaly výbojů a začaly obdělávat úrodnou panonskou nížinu. Zhrubá v této době také přijali křesťanství. Ve středověku žili Maďaři v Avarské říši, jejíž vlády se načas zmocnil i český král. Historické Uhersko zahrnovalo panonskou nížinu, Slovensko, Podkarpatskou Rus, Slavonii, Vojvodinu a Transylvánii. Od 16. století bylo ohrožováno a na čas i zničeno Osmanskou říší, turecká vojska obsadila nížinu a postoupila až k Vídni, kde byla poražena. Poté už výboje Osmanů nebyly tak zničující. Na začátku 19. století bylo v Rakousku-Uhersku Uhersko určeno jako zemědělská země. Maďarsko bylo až do roku 1918 jednou ze dvou částí Rakousko-Uherska. Po rozpadu Rakousko-Uherska Maďarsko ztratilo skoro dvě třetiny své původní rozlohy, což v meziválečné době určovalo jeho vztahy k sousedním zemím s maďarskými menšinami a významně je ovlivňuje i dnes. Po druhé světové válce, jíž se účastnilo na straně nacistického Německa a získalo tak dočasně zpět Transylvánii, se Maďarsko stalo jednou ze zemí komunistického bloku. Na podzim 1956 rostoucí protikomunistické cítění vyústilo ve změnu vlády, kterou však v tuhých pouličních bojích smetly sovětské tanky. Nový režim zejména od 60. let však zachoval jisté liberální prvky především v ekonomické oblasti ("gulášový socialismus") a tak se v 80. letech Maďarsko mohlo vydat cestou pozvolných reforem a předání moci demokratické opozici. V roce 1999 se Maďarsko stalo členem NATO, po průběhu úspěšných reforem v roce 2004 členem EU.

Administrativní rozdělení

19 žup:
Župa Župní město Obyvatel (2001)
Bács-Kiskun Kecskemét 546 753
Baranya Pécs 408 019
Békés Békéscsaba 397 074
Borsod-Abaúj-Zemplén Miskolc 745 154
Csongrád Szeged 433 388
Fejér Székesfehérvár 434 547
Győr-Moson-Sopron Győr 434 956
Hajdú-Bihar Debrecen 553 043
Heves Eger 325 673
Jász-Nagykun-Szolnok Szolnok 415 819
Komárom-Esztergom Tatabánya 316 780
Nógrád Salgótarján 220 576
Pest Budapešť 1 080 759
Somogy Kaposvár 335 463
Szabolcs-Szatmár-Bereg Nyíregyháza 582 795
Tolna Szekszárd 250 062
Vas Szombathely 268 653
Veszprém Veszprém 374 346
Zala Zalaegerszeg 298 056

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Seznam maďarských měst

Užitečné odkazy


- [http://hungary.budapesthotelservice.com/ Rezervační systém pro ubytování v Maďarsku] (in English) Kategorie:Maďarsko als:Ungarn fiu-vro:Ungari ja:ハンガリー ko:헝가리 ms:Hungary simple:Hungary th:ประเทศฮังการี zh-min-nan:Magyar-kok

Slovinsko

Slovinsko (Slovenija), oficiálně Republika Slovinsko (Republika Slovenija) je středomořský stát v jižní Evropě. Samostatné Slovinsko vzniklo roku 1991 jako nástupnický stát Jugoslávie. Slovinsko je členem OSN, Evropské Unie a NATO.

Historie

Slovinsko tvořilo do roku 1918 součást habsburské monarchie. Do té doby bylo rozděleno mezi historické země vévodství kraňské, okněžněné hrabství Gorice a Gradiška, markrabství Istrie, vévodství štýrské, vévodství korutanské a království uherské. Po rozpadu Rakousko-Uherska se 29. října 1918 většina Kraňska a Jižní Štýrsko začlenilo do Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, jenž se stal 1. prosince 1918 součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Království SHS) (od 3. října 1929 Království Jugoslávie). 12. srpna 1919 se pak součástí Království SHS stala i převážně Slovinci obývaná část jihozápadního Uherska Prekmurje, a 10. října 1920 bylo ke Království SHS připojena i jihovýchodní část Korutanska (viz [http://www.terra.es/personal7/jqvaraderey/193818BK.GIF mapa]). Za druhé světové války bylo území dnešního Slovinska okupováno fašistickou Itálií a Německem. Po skončení války bylo Slovinsko znovuzačleněno do obnovené Jugoslávie. 2.prosince 1945 pak v rámci federalizované socialistické Jugoslávie vzniká Lidová republika Slovinsko, přejmenovaná 7. července 1963 na Socialistickou republiku Slovinsko. Součástí této republiky se stala i území získaná od Itálie (severní část Istrie, východní část bývalého okněžněného hrabství Gorice a Gradišky a západního Kraňska). Slovinsko bylo po roce 1945 nejrozvinutější částí Jugoslávie a její průmyslovou základnou, a celá léta doplácelo na chudší části. V roce 1991 Slovinci mobilizovali armádu a vyhlásili nezávislost na Jugoslávii. Ke konci roku 1991 už byla země uznána všemi mezinárodními společenstvími.

Politický systém

Slovinsko je republika v čele s prezidentem voleným na pět let. Výkonná moc je představována vládou v čele s prem