:: wikimiki.org ::

17. Listopad

17. listopad

17. listopad je 321. den roku podle gregoriánského kalendáře (322. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 44 dní.

Události

Česko
- 1939 – Nacisti uzavřeli české vysoké školy a nechali popravit 9 studentů.
- 1989 – V Praze se koná pokojná demonstrace studentů při příležitosti 50. výročí studentských manifestací na počátku 2. světové války. Po počátečních proslovech na Albertově a kladení květin a svíček na Vyšehradě se průvod vydává směrem na Václavské náměstí, je však zastaven na Národní třídě pořádkovou policií a násilně rozehnán. To následně vedlo k dalším rozsáhlým protestům studentů a veřejnosti proti československému komunistickému režimu, tzv. Sametové revoluci, k pádu vlády a nastolení demokracie.
- Ve večerních hodinách byla pozorována polární záře, jev v této zeměpisné šířce pozorovatelný jen zřídka. Svět
- 1869 – Suezský průplav otevřen pro dopravu.
- 1997 – Islámští teroristé zabili v Luxoru v Egyptě 62 turistů.
- 2003 – Arnold Schwarzenegger se stal guvernérem Kalifornie.

Narození

Česko
- 1983 – Kateřina Kůrková, česká sportovní střelkyně Svět
- 1790 – August Ferdinand Möbius, významný německý matematik a teoretický astronom († 26. září 1868)
- 1902 – Eugene Wigner, maďarský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku († 1995)
- 1906 – Soichiro Honda, japonský průkopník automobilismu († 1992)
- 1944 – Danny DeVito, americký herec

Úmrtí

Česko
- 1897 – Julius Firt, český politik (
- 27. května 1979)
- 1986 – Laďka Kozderková, česká muzikálová zpěvačka (
- 26. června 1949)
- 1989 – Martin Šmíd, fiktivní oběť zásahu na Národní třídě Svět
- 1796 – Kateřina Veliká, ruská carevna (
- 2. května 1729)
- 1858 – Robert Owen, britský utopický socialista (
- 14. května 1771)
- 1917 - Auguste Rodin, francouzský sochař (
- 1840)
- 1990 – Robert Hofstadter, americký fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku (
- 1915)
- 2000 – Louis Eugène Félix Néel, francouzský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku (
- 1904)

Svátky

;Česko
- Státní svátek: Den boje za svobodu a demokracii
- Mahulena
- Socialistický kalendář: Mezinárodní den studentstva ;Katolický kalendář
- Svatá Alžběta Uherská ;Svět
- Mezinárodní den studentstva
- Mezinárodní nekuřácký den

Viz také:

- 16. listopad 18. listopad – kalendář Kategorie:Listopad ja:11月17日 ko:11월 17일 ms:17 November simple:November 17 th:17 พฤศจิกายน

1989

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1984 1985 1986 1987 1988 - 1989 - 1990 1991 1992 1993 1994 ----

Události

Česko
- 15. ledna začíná v Praze na Václavském náměstí série mohutných protikomunistických demonstrací - později nazvána jako Palachův týden
- červen - vychází manifest Několik vět
- říjen - od léta masově roste počet emigrantů z NDR žádajících na pražském velvyslanectví SRN o azyl, nátlak západoněmeckých a čs. orgánů na NDR vyústil v otevření hranic mezi NDR a SRN tzv. "pád Berlínské zdi"
- 17. listopadu - začátek sametové revoluce a tím i pádu komunismu v Československu
- 27. listopadu Generální stávka v Československu
- Prosinec - třetí obnova skautské organizace Junák, zakázána komunisty v roce 1970
- 10. prosince G. Husák jmenoval Čalfovu „vládu národního porozumění“
- 29. prosince Václav Havel byl zvolen prezidentem Československa
- byly rozpuštěny Lidové milice Svět
- George H. W. Bush se stal prezidentem USA
- únor - probíhala jednání u kulatého stolu mezi opoziční Solidaritou a komunistickou vládou v Polsku - začátek konce komunismu v Polsku
- 9. listopadu - pád Berlínské zdi
- 28. listopadu byl Náhorní Karabach vrácen Ázerbájdžánu
- Jásir Arafat byl v Tunisu jmenován exilovým prezidentem Palestiny
- Nicolai Ceausescu byl svržen a poté popraven i se svou manželkou, Rumunsko
- SSSR se stáhl z Afghánistánu
- Malta a Turecko členy EUROCONTROLu
- Nelson Mandela propuštěn z vězení
- na trh byl uveden počítač SAM Coupé
- silné zemětřesení v Kalifornii
- Jordánsko se formálně zřeklo území Předjordánska - vznik nezávislé Palestiny
- podepsána Basilejská úmluva - mezinárodní smlouva omezující pohyb nebezpečných odpadů přes hranice a jejich zneškodňování

Vědy a umění

- začal vznikat dnešní Mac OS X jako NeXTSTEP, objektově-orientovaný operační systém
- schválen jako ANSI X3.159-1989 "Programming Language C" - viz Jazyk C
- první ročník Love Parade
- 18. říjen - start vesmírné sondy Gallileo
- 17. prosince začali se vysílat Simpsonovi
- založena americká hudební skupina The Offspring

Nobelova cena

Narození

Česko Svět

Úmrtí

Česko
- 20. května Pavel Juráček, český filmový režisér (2. srpna 1935)
- 7. listopadu Jan Skácel, český spisovatel (
- 7. února 1922)
- 8. srpna Jiří Šotola, český literát
- Jiří Kořínek, český esperantista a překladatel operních árií a písní (
- 1906) Svět
- 13. října Cesare Zavattini, italský filmový scenárista (
- 20. září 1902)
- 22. prosince Samuel Beckett, irský dramatik (
- 13. dubna 1906)

Hlava státu

- do 10.12. Gustáv Husák - abdikoval
- od 29.12. Václav Havel Kategorie:20. století als:1989 ja:1989年 ko:1989년 simple:1989 th:พ.ศ. 2532 zh-min-nan:1989 nî

2. světová válka

II. světová válka (1. září 1939 - 2. září 1945) je dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles, Velká hospodářská recese na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versaillského systému. Válka zasáhla prakticky celý svět - bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů. Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení - zatímco ještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly bombardování měst jako barbarismus, posléze sami začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst a to dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediska velmi sporná. Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti - holokaust (nacistické Německo + jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocida porobených národů (Nacistické Německo, SSSR)). Z jistého úhlu pohledu (nesdíleného všemi historiky) k nim lze přiřadit ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb. Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie SSSR a vytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v tzv. Studenou válku, která se krom politických třenic projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, Arabsko-izraelské války etc.)

Druhá světová válka jako pokračování první

Druhá světová válka vzešla z výsledků první světové války, která zrodila až příliš mnoho států neuspokojených, pokořených a toužících po odvetě a vytvořila z politického hlediska nestabilní uspořádání Evropy i světa. Postupně se začala profilovat skupina nespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přepracovat a dosáhnout postavení, které jim právem náleží. Tito nespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených, tak ze skupiny vítězných. Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího, než byl ten předchozí.

Nespokojení a jejich požadavky

Poražení nespokojenci

Skupina poražených nespokojenců představovala nesourodou skupinku států, které během první světové války skončily na straně poražených a ztratily obrovská území. Jejich pokoření spolu s nacionalistickými vášněmi a celosvětovou recesí vytvořilo podhoubí pro vznik militaristických režimů, jejichž cílem byla pomsta a minimálně napravení těch nejpodstatnějších "křivd" (s jídlem však roste chuť a s vítězstvím sebevědomí). Nejdůležitější státy této skupiny jsou Německo, Maďarsko a Sovětský svaz. ¨¨

Německo

Sovětský svaz Německo bylo nejvýznamnějším a nejagresívnějším evropským nespokojencem. Jeho územní ztráty byly rozsáhlé, Německo bylo částečně roztříštěno a milióny Němců se ocitly mimo v nově vzniklých "nepřirozených" a "slabých" státech pod nadvládou jiných národů. Němci to pociťovali jako nespravedlnost zejména v souvislosti s tím, že se na jejich území vůbec nebojovalo. Většina řadových vojáků a nižších důstojníků, jakož i obyvatel, se cítila podvedena poválečným uspořádáním, které pro ně bylo mnohem horší, než které jim v době kapitulace sliboval americký prezident Wilson, a vlastně ani nechápala, proč bylo nutno kapitulovat. Nechápali naprostou beznadějnost postavení Centrálních mocností v roce 1918 a výsledek války pro ně byl trpkou zradou, kterou zinscenovala Dohoda a německé vedení. Mohutná hospodářská recese, která v Německu po válce propukla a vygradovala na přelomu dvacátých a třicátých let vynesla k moci Adolfa Hitlera, charismatického řečníka, který se prosadil zvládnutím hospodářské recese a inflace (byť v mnoha ohledech pouze umělým a dočasným), jednak agresívním programem ve vztahu k zahraničí, který měl vrátit Německu jeho velikost. Hitler vsadil na nacionalismus a antisemitismus, které se v poválečných podmínkách v Německu rozbujely. Jeho program vycházel z odmítnutí versailleského systému. Pod jeho vedením Německo přestalo platit reparace, znovu vyzbrojilo armádu a začalo ji rozšiřovat, obsadilo demilitarizované Porýní, připojilo k Německu zpět Sársko. Otevřeně začalo hovořit o spojení se s Rakouskem (což v roce 1938 napůl násilně provedlo) a začalo vznášet územní nároky proti Československu a po jejich prosazení i proti Polsku. S každým krokem tohoto plánu, který byl doprovázen ústupkem ze strany Anglie a Francie, které již ničím nepřipomínaly sebevědomé vítěze, rostla Hitlerova popularita a podpora mezi lidem. Velmi dovedně přitom využíval sporů a bolavých ran mezi svými nepřáteli, jako byl spor o Těšínsko mezi Československem a Polskem. Definitivní důvěru a absolutní moc získal v roce 1939, když bez boje a za skoro již směšných protestů Francie a Velké Británie dorazil Československo (podle některých historiků se tak stalo již o půl roku dříve uzavřením Mnichovské dohody). S podporou Itálie, Maďarska a dalších satelitů Hitlerova odvaha ještě vzrostla a když se mu podařilo dohodnout se o rozdělení sfér vlivu se Stalinem (viz Pakt Ribbentrop-Molotov a s ním související smlouvy a dodatky) a získat tak důležitého spojence, byla pro něj válka otevřena. První obětí, která se bránila, bylo Polsko.

Maďarsko

válka Maďarsko bylo druhým velkým poraženým první světové války. Zatímco na jejím začátku zahrnovalo polovinu Rakousko-Uherska. I v jeho případě se mnoho Maďarů ocitlo mimo zmenšený stát. Za nejbolestivější byla považována ztráta Slovenska a Podkarpatské Rusi, další územní požadavky však byly vznášeny proti Rumunsku a Jugoslávii. Nutno však říci, že Maďaři včele s regentem Horthym sice chtěli ztracená území zpět, ale zpočátku o ně nehodlali vážněji bojovat. Připojili se sice k územní požadavkům Německa proti Československu v roce 1938, ale drtivá většina tehdejších politiků, stejně jako dnešních historiků, se shoduje na tom, že se nehodlalo podílet na případném válečném řešení dříve, než by bylo jasné, že Československo je zcela ztraceno. V dalších letech se Maďarsko ocitalo stále více pod vlivem a tlakem Německa, které je do války "vzalo s sebou". Společně s Německem se podílelo na likvidaci Československa v roce 1939. Maďarská karta byla pro Němce skvělým způsobem, jak si zajistit absolutní poslušnost svého nejvěrnějšího satelita - Slovensko. Možnost, že by bylo celé předáno zpět Maďarsku, děsila slovenské politiky natolik, že pro iluzi samostatnosti v přátelství s Německem udělali prakticky cokoliv (viz Slovenský štát).

SSSR

Slovenský štát Posledním velkým poraženým, který se nehodlal s omezením své moci smířit, byl SSSR. Sovětský svaz se považoval za zvěstovatele a vůdce komunistického hnutí, které se mělo spolu s ním rozšířit po celém světě. Již v roce 1920 plánovalo vedení ruských bolševiků a Rudé armády v čele se Stalinem a Tuchačevským dobytí většiny Evropy, když hodlali spojit své síly s bouřícími se komunisty v Maďarsku, Německu a Francii. Těžko říci, byl-li to reálný cíl, rozhodně se stal bezpředmětným v okamžiku, kdy Poláci materiálně podporovaní zbytkem Evropy rozdrtili Tuchačevského v bitvě u Varšavy (tzv. Zázrak na Visle) a v následujících několika měsících poráželi Rudou armádu v jedné bitvě za druhou. Proti SSSR se postavila hrozivá koalice Polska, Francie, Anglie, nedemobilizovaných německých jednotek, ruských Bílých gard, Finů, Pobaltský států a Japonska. Ukázalo se sice, že Francie a Velká Británie nemyslí celou věc úplně vážně, nicméně i tak výsledkem bylo, že SSSR neudržel ani celé území carského Ruska, za jehož nástupce se považoval. Ztratil Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, část Polska a posledně jmenovanému musel odstoupit významné části Běloruska a Ukrajiny. Ani hranice s Rumunskem se neodvíjela podle jeho představ. Stalin od počátku třicátých let urputně budoval armádu a připravoval se na vlastní renesanci impéria. Byl však opatrný, zřejmě se obával, aby se proti němu svět nespojil jako ve dvacátých letech. Hodlal pracovat hezky pomalu, postupně, jeden cíl zpracovávat po druhém. Aby si kryl záda, začal před válkou vyjednávat s různými státy - Francií, Velkou Británií a Německem. Francouzi byli docela vstřícní, Britové však reagovali na veškeré návrhy spíše chladně a dali Stalinovi najevo, že nehodlají garantovat jeho územní požadavky. Stalin se tedy rozhodl dohodnout s Německem, které sice proti němu organizovalo mezinárodní koalice (viz článek Osa Berlín-Řím-Tokio), nicméně jako každý diktátorský režim bylo schopno své předsudky a principiální postoje bez problémů překonat, šlo-li o zisk. Uzavření Paktu o neútočení a s ním souvisejících dodatků a dokumentů tak i Sovětskému svazu rozvázalo ruce a on se společně se svým novým spojencem chystal na válku.

Ostatní

Byli zde samozřejmě i další nespokojenci a potenciální spojenci nespokojenců, z nichž nejdůležitějším bylo Turecko. Tyto státy se ale nakonec moudře rozhodly zůstat stranou konfliktu.

Vítězní nespokojenci

Druhou skupinou byla skupina zklamaných vítězů - států, které se po váhání připojily k Dohodě, neboť od toho očekávaly nějaký zisk a posílení svých pozic. Nejvýznamnějšími státy tohoto typu byly Japonsko a Itálie.

Itálie

Itálie byla největším evropským nespokojencem. V roce 1915 se připojila na stranu Dohody vyloženě s cílem rozšířit své panství. Nárokovala si prostor a dominantní roli ve Středozemním moři, Jižní Tyrolsko, Terst, dominantní vliv na Balkáně a německé kolonie v Africe. V tomto ohledu však zůstaly její tužby převážně nevyslyšeny, nakonec získala jen Jižní Tyrolsko, Terst a několik nepříliš významných ostrůvků ve východním Středomoří. Její koloniální touhy a balkánské plány zůstaly z velké části nenaplněny a Itálie brzy dospěla k názoru, že byla zneuctěna. Do čela Itálie se dostali fašisté v čele s Benitem Mussolinim, který se rozhodl vrátit Itálii zpět na výsluní a dobýt jí postavení velmoci. Jeho koloniální snahy v Africe, které vygradovaly v invazi do Habeše, se však nesetkaly s pochopením a vedly k ostrakizaci Itálie ze spolku civilizovaných zemí, což logicky jen upevnilo její spojení s Německem. V následných letech se Mussolini po boku Německa nerozhodně potácel mezi válečným nadšením a nabádáním k opatrnosti, nicméně v rozhodujících chvílích se k Německu připojil.

Japonsko

Habeš Jestliže Itálie představovala zhrzeného spojence, kterého nebylo nutno brát zase až tak vážně, Japonsko bylo dřímajícím asijským obrem, který se nedal brát na lehkou váhu. Když se Japonsko připojilo na stranu Dohody, očekávalo, že zaujme postavení velmoci na Dálném východě. Převzetí správy německých kolonií, volná ruka v Koreji a Mandžunsku, dominantní role v Tichomoří a Číně, po propuknutí VŘSR ještě nějaká ruská východní území - to byla minimalistická očekávání Japonců. V drtivé většině z nich se však zklamali. Namísto toho se dočkali mezinárodních smluv, které definovaly poměr námořních sil, jejichž hlavním účelem bylo zachovat námořní převahu Británie a znemožnit jakoukoliv hegemonii Japonska. Japonsko na to zareagovalo rozhořčením a pevným odhodláním si svou zaslouženou pozici vydobýt. Po určité době odstoupili od smluv, které omezovaly jejich námořní výrobu a začali budovat námořní a armádní síly, které jim měly zajistit prostředky k ovládnutí vysněného impéria silou. Jejich vojáci získávali obrovské zkušenosti při bojích proti Číně, které byly předehrou ke druhé světové válce v Asii. Japonsko se připojilo k paktu Berlín - Řím a bylo odhodláno si svoji novou pozici vybojovat. Velká Británie, Francie a posléze i USA si tuto skutečnost dobře uvědomili, jejich tragédie však spočívala v tom, že Japonsko hrubě podcenili. Zejména Velká Británie se dlouho domnívala, že na východní barbary docela postačí druhořadé jednotky, a teprve řetěz zdrcujících porážek jí ukázal, jak hrubá to byla chyba...

Slabost vítězů

Další skupinou, která se zde vyskytovala byli spokojení vítězové. Jednak šlo o vítězné velmoci (USA, Francie, Velká Británie), jednak o nové státy, které vznikly demontáží Centrálních mocností a carského Ruska (Polsko, Československo, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko). Obě podskupiny byl se současným stavem spokojeny a hodlaly jej udržet. Společně se snažily vytvořit jednak rozumný a stabilní systém smluv a záruk, jednak mezinárodní organizaci, která by dohlížela na mír a spolupráci ve světě - Společnost národů. Ani v jednom ohledu však příliš neuspěli. Nejzásadnější problém zpočíval v tom, že všechny tři velmoci zcela zanedbaly své ozbrojené síly, takže za jejich smlouvami a Společností národů neexistovalo reálná síla, která by je mohla podpořit a zaštítit.

Velmoci

USA

USA se po konci první světové války pomalu vrátily ke svému izolacionismu a radikálně omezily své ozbrojené síly. Jejich pozemní armáda v době těsně před válkou byla podle evropských měřítek natolik směšná, že prostě nebyly schopny reálně zastrašit vůbec nikoho. Pouze americké loďstvo mohlo představovat hrozbu, ale ani to nebylo tak velké, jak by si Američané přáli. Například Japonci se celkem oprávněně domnívali, že jejich flotila je lepší a dokáže USA porazit. Pokud měli někteří japonští admirálové v čele s Isoroku Jamamotem výhrady k válce s USA, bylo to proto, že je děsila představa flotily, kterou by Spojené státy americké dokázaly postavit, ne té reálně existující. V evropském kontextu byl vliv USA na "inkubaci války" v většině ohledů marginální.

Francie

Francie byla vlastně jediným evropským státem, který měl silnou a početnou pozemní armádu. Když Německo přestalo platit reparace, francouzská armáda obsadila Porýní. Nedostalo se jí však patřičné podpory ani od nejbližších spojenců a proto se posléze stáhla, aniž by obnovené placení prosadila, a co hůř, vzala si z toho poučení a přestala o podobných akcích uvažovat. Francie měla problematickou smlouvu s SSSR a klíčovou smlouvu s Velkou Británií. Francie též garantovala bezpečnost Československu a Polsku. Vzrůstající neochota používat své ozbrojené síly a evidentní obavy francouzských představitelů z další světové války však Francii i její armádu diskvalifikovala. Co bylo ještě horší, Hitler i němečtí generálové shodně dospěli k názoru, že francouzská armáda je sice velká, ale neefektivní, že myšlenkami i koncepcí stále vězí v první světové válce a pro nová a moderně uspořádaná a vedená německá vojska nebude důstojným soupeřem. jejich sebevědomí rostlo s tím, jak Francie začala pomalu kupit jeden ústupek za druhým ve snaze vyhnout se střetům. Když Hitler vyhlásil své územní požadavky proti Československu, byl si již téměř jist, že Francie svého spojence bránit nebude. Francie sice zpočátku tvrdila, že spojence ochrání, ale když zjistila, že Velká Británie jí v tom nepomůže, ustoupila a požadavky Německa akceptovala s tím, že se vzdá jakýchkoliv dalších územních požadavků. Zároveň vyhlásila spolu s Velkou Británií nejvyšší garance československé druhé republice. Likvidace tohoto torza bývalého spojence v roce 1939 Německem a Maďarskem ukázala, nakolik se Francie v očích protivníků změnila z velmoci na obyčejného šaška.

Velká Británie

1939 Velká Británie trpěla podobnými problémy jako ostatní velmoci. Nominálně zůstávala světovou velmocí číslo 1, faktem však bylo, že tato skutečnost byla reálně podpořena pouze námořní silou, pozemní vojska Velké Británie byla v žalostném stavu. A ani námořnictvo nebylo v tak dobrém stavu, jakém by mělo být, bylo sice početně silné, nicméně jeho náskok se snížil a jeho připravenost na válku byla problematická. Dalším základním problémem Británie byl její vlastní izolacionismus vycházející z přesvědčení, že dění v Evropě se jí zas až tak nemusí týkat, neboť její loďstvo jí spolu s průlivem La Manche zajišťuje naprostou nedobytnost. V případě Tichomoří se pak přidalo ještě naprosto zcestné podceňování potenciálního protivníka. Velká Británie zapadla do iluze, že Japonci jsou zaostalí barbaři s druhořadou technikou, a teprve japonský útok, který smetl velkou část jejích držav na Dálném východě, jí ukázal, jak tragický omyl to byl. Velká Británie byla hlavním hráčem prosazujícím vůči Hitlerovi politiku ústupků. V této otázce byla její politická scéna relativně konzistentní, i když důvody různých politiků byly různé. Skalní pacifisté se domnívali, že Hitlera nakrmí a až bude spokojen, tak se dohodnou. Izolacionisté věřili, že se celý problém Británie netýká a že by bylo zločinem posílat své muže do války za pár nezajímavých státečků v Evropě. Antikomunisté se domnívali, že je třeba vypěstovat silné Německo, které by bylo protiváhou Sovětského svazu. Politiků, kteří si uvědomovali, jak hrozné nebezpečí tu roste, jako byl například Winston Churchill, byla menšina. Politika ústupků (appeasementu) vyvrcholila v politice premiéra Neville Chamberlaina, který přivedl Británii i s Francií k Mnichovské dohodě, v níž obětoval československé pohraničí. Měl to být poslední a největší ústupek, při kterém si vymínil od Hitlera písemné ujištění o nedotknutelnosti zbytku Československa a o tom, že tím jsou jeho veškeré územní nároky vůči sousedům ukončeny. Chamberllain smlouvu o novém uspořádání hranic vydával za velké vítězství a záruku míru pro věčné časy. Při projevu po návratu z Mnichova pronesl nanejvýš úsměvné prohlášení: „My good friends, for the second time in our history, a British Prime Minister has returned from Germany bringing peace with honour. I believe it is peace for our time.“ („Milí přátelé, po druhé v naší historii se britský premiér vrací z Německa, aby nám se ctí přinesl mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“ Pokud tomu skutečně věřil (mnoho historiků se domnívá, že nikoliv), čekalo jej o půlroku později kruté vystřízlivění, když Hitler zlikvidoval Československo a s armádou dovyzbrojenou československými zbraněmi vznesl nároky proti Polsku. Německo již Velkou Británii jako neporazitelnou velmoc nevnímalo. Hitler si jí sice ještě stále vážil, ale už se jí neobával. A smlouvy pro něj nic neznamenaly.

Nové státy

Konec první světové války spojený s rozpadem Rakouska-Uherska a ořezáním Německa a carského Ruska (SSSR) vyústil ve vznik několika nových států. Tyto nově vzniklé útvary byly buďto smluvně vázány s vítěznými mocnostmi, nebo se jim alespoň snažily přiblížit, neboť samy byly příliš slabé a nedokázaly by vzdorovat nárokům sousedních mocností, byť dočasně oslabených. Faktem je, že u všech následně vyjmenovaných států došlo k tomu, že s počátkem války veškeré jejich smluvní záruky (respektive alternativní způsoby zajištění bezpečnosti) selhaly a tyto státy byly rozparcelovány mezi Německo a SSSR. Jedinou výjimku představovalo Finsko, kteréžto však taktéž nevyvázlo bez šrámů a za své přežití zaplatilo strašlivou cenu.

Československo

Československo vzniklo jako jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska. Mělo explicitní spojenecké smluvní závazky s Francií a navíc hrálo hlavní roli ve vlastním obranném spolku (poněkud posměšně nazývaném Malá dohoda) s Rumunskem a Jugoslávií. Československo v této době představovalo jednoho z nejvýznamnějších světových exportérů zbraní a tomu také odpovídalo prvotřídní vybavení Československé armády. Tento stát navíc v druhé polovině 30. let intenzívně budoval systém pohraničního opevnění, který mu měl usnadnit obranu. Ačkoliv však Československo pro svoji obranu udělalo nejvíce z potenciálních obětí německého agresora, nemělo to stačit. Anšlus Rakouska rozšířil jeho hranice s nepřáteli o další úsek, kde nebylo pohraniční opevnění dostatečně dokončeno. Polsko vystoupilo se svými nároky na Těšínsko, čímž Československo doplatilo na hrubou chybu Beneše a Masaryka z roku 1919, kteří tehdy dospěli k závěru, že Polsko v boji s SSSR prohrává, a rozhodli se řešit spor o Těšínsko silou. K Polsku se po Mnichovu přidalo s nároky na ČS území Maďarsko požadující alespoň "jednoznačně maďarskou část Horních Uher" (rozuměj část Slovenska s maďarskou většinou) a Podkarpatskou Rus. Geografická pozice Československa a poměr sil prakticky neumožňovaly úspěšnou obranu bez pomoci Francie, ale ta se odmítla angažovat. Malá dohoda, zaměřená původně proti Maďarsku, se tváří v tvář německé přesile zhroutila. Československo, zmítané rozbroji mezi Čechy a Slováky, s početnými německými a maďarskými menšinami v kritickém pohraničí, se samo ubránit nemohlo. Mnichovská dohoda je přiměla odstoupit pohraničí, čímž je dostala z vojenského hlediska do zcela zoufalé situace. V březnu 1939 byla existence Československa ukončena. Někteří historikové obviňují prezidenta Háchu ze zrady, když vydal příkaz ke kapitulaci, což ovšem většina historiků a zejména vojenských odborníku zpochybňuje. Bojovat mělo smysl v roce 1938, situace v roce 1939 už byla zcela jiná, československá armáda už neměla možnost účinného odporu, mohla se pouze nechat zmasakrovat. Se zkázou Československa však měla jeden velmi neblahý důsledek pro vítězné velmoci – do rukou Německa padl bez boje nepoškozený československý válečný průmysl a arzenál Československé armády, včetně výborného dělostřelectva a zejména vynikajících lehkých tanků LT-35 a LT-38 (Němci převzato jako Pz 35(t) a Pz 38(t)), které se kvalitou vyrovnaly nejlepším německým obrněncům a umožnily Wehrmachtu vytvořit nová tanková uskupení (tanky Pz 38(t) se účastnily ještě operace Barbarossa). Veškeré lehké tanky (jednalo se spíš o tančíky) se ukázaly v nadcházející válce jako omyl. Více informací:
- Československé pohraniční opevnění
- Malá Dohoda
- Československo-polský spor o Těšínsko

Polsko

Československo-polský spor o Těšínsko Tragédií Polska bylo to, že se po svém vzniku ocitlo v kleštích mezi Německem a SSSR. Oba státy proti němu měly územní požadavky a hodlaly si je propadit. Celá situace byla ještě zhoršena faktem, že Polsko samo sebe považovalo za regionální mocnost a mělo územní spory s ostatními sousedy - Litvou (Vilnius) a Československem (Těšínsko a několik vesnic na hranicích se Slovenskem). Polsko mělo spojenecké smlouvy s Francií a bezpečnostní záruky Anglie. S Německem uzavřelo pakt o neútočení. Jako hlavního nepřítele Poláci identifikovali Sovětský svaz. Nebyl to tak úplně špatný odhad, koneckonců útoku na Polsko předcházela dohoda mezi Německem a Sovětským svazem o společném postupu proti němu, ovšem první a zásadní úder připravilo Německo. Polsko si fakt, že Německo je stejně, resp. ještě víc nebezpečné než SSSR, uvědomilo až později. Dalším problémem Polska byla zastaralá armáda nedisponující dostatečným počtem dopravních prostředků, kterou Polsko i jeho spojenci přeceňovalo. Stejně tak Poláci přeceňovali schopnost svých spojenců přispět jim na pomoc a naopak podceňovali schopnosti svých nepřátel - Rusů i Němců.

Pobaltské státy

Pobaltské státy na tom byly opravdu špatně. Neměly prakticky žádné záruky od nikoho, jejich vlastní armády nebyly nijak zvlášť oslňující a SSSR dával jednoznačně najevo, že očekává, že tyto budoucí svazové republiky budou začleněny zpět do jeho impéria. Sice se vyskytly určité nesmělé pokusy utvořit obranný pakt Pobaltskými státy a Finskem, nicméně tyto snahy zkrachovaly na striktní finské neutralitě a snaze všech zúčastněných států neprovokovat Sovětský svaz. Německo a SSSR si Pobaltské státy mezi sebou původně rozdělily: Litva připadla Německu a Lotyšsko s Estonskem SSSR. SSSR však nakonec násilně zabral všechny tři, což Hitler se skřípěním zubů akceptoval - aby se vzápětí revanšoval ve finské otázce...

Finsko

Vilnius Finsko bylo stejně jako Pobaltské státy "budoucí svazovou republikou". Jako prostředek k zajištění své bezpečnosti zvolilo postoj striktní neutrality a aktivní členství ve Společnosti národů. Nijak zvlášť nerozvíjelo armádu (vlastně ji, pokud jde o materiální stránku věci, hrubě zanedbávalo) a pečlivě se snažilo neprovokovat SSSR. V roce 1932 s ním uzavřelo pakt o neútočení (v roce 1934 se prodloužila jeho platnost o deset let). Tento pakt však nebránil sovětskému stranickému rozhlasu a tisku vést štvavou kampaň proti Finsku a Stalinovi označovat je za budoucí svazovou republiku. V paktu mezi Hitlerem a Stalinem bylo Finsko přiděleno do sféry SSSR. Narozdíl od Pobaltských zemí se však Finsko postavilo na odpor a k obrovskému překvapení všech se ukázalo jako mnohem tužší oříšek, než se předpokládalo - SSSR si je nedokázal na jediný zátah podmanit (viz Zimní válka). Hitler toho vzápětí využil, aby vrátil Stalinovi jeho žertík s Litvou, a nabídl Finům podporu. Sovětský svaz tak dokázal husarský kousek, když "předělal" striktně neutrální stát v odhodlaného nepřítele a věrného spolubojovníka Německa.

Jugoslávie

Ostatní hráči

Poslední skupinou hráčů byly staré státy, které se již vzdaly jakýchkoliv myšlenek na hegemonii a soustředily se sami na sebe. Jednalo se především o neutrální státy, leckdy nevhodně umístěné.

Belgie, Nizozemí a Lucembursko

Belgie, Nizozemí a Lucembursko byly jakožto malé státy vklíněné mezi Německo a Francii ve velmi nepříjemné situaci. Osobně deklarovaly svoji neutralitu (sporná byla u Belgie) a zárukou jim měla být blízkost Francie a Velké Británie, u nichž bylo jisté, že nestrpí agresívní hegemonii Německa v těsné blízkosti svých hranic. Na druhé straně toto znamenalo i strašlivou nevýhodu, neboť tyto tří státy vyloženě překážely nejvhodnějšímu směru německého úderu na Francii. Tyto státy si toho byly vědomy a přijaly opatření (relativně silná armáda, silné opevnění), která měla buďto Německo odradit od útoku jejich směrem, nebo alespoň zadržet nápor nepřítele, dokud nepřijde pomoc. Nakonec se však přes předchozí varování německý úder ukázal natolik zničující, že se veškeré plány na úspěšnou obranu padly a akce francouzské a britské armády směřující na podporu hroutícím se armádám Belgie a Nizozemí se staly jednou z příčin jejich porážky.

Dánsko, Norsko, Švédsko

Tyto tři Severské země podobně jako Finsko propagovaly přísnou neutralitu. Pevně doufaly, že se konfliktu zcela vyhnou, ale celá věc byla komplikována enormním významem švédské železné rudy pro Třetí říši a blízkostí agresívního Sovětského svazu. Zatímco druhá hrozba byla nakonec díky neúspěchům Rudé armády v Zimní válce alespoň částečně zažehnána, hrozba ze západu se nakonec realizovala. Význam železné rudy ze Švédska byl natolik zásadní, že ani Německo, ani Velká Británie z Francií nehodlaly respektovat neutralitu Severských zemí. Velká Británie s Francií několikráte porušily neutralitu norských výsostných vod a během Zimní války pod záminkou pomoci Finsku Severským zemím vyhrožovaly a zjevně připravovaly invazi, která by, pokud by se uskutečnila, zcela zničila německý válečný průmysl. Německo, které pravděpodobně zprvu plánovalo neutralitu severských zemí dodržet (možná s vyjímkou Dánska), pod tlakem výše zmíněných událostí raději změnilo názor a v roce 1940 provedlo invazi do Dánska a Norska, aby své životně důležité zdroje ochránilo. Neutralita Švédska zůstala z větší části nedotčeny, byť se to neobešlo bez mnohých ústupků.

Španělsko a Portugalsko

Státy Pyrenejského poloostrova se v druhé světové válce výrazněji neangažovaly. Portugalsko představovalo neutrální území, které se zásadně nemíchalo do konfliktu vůbec. Španělsko zase zápasilo s vlastními problémy. Země byla po celá třicátá léta zmítána politickými střety mezi tzv. "Rudým" a "Černým" Španělskem. Situace se prudce zradikalizovala po volbách v roce 1936, které vyhrály levicové strany. Radikální strany levicové koalice hlásící se ke komunismu a anarchismu se rozhodly využít příležitosti a začaly si vyřizovat účty se svými oponenty z řad fašistů, konzervativců a římskokatolické církve nejen pomocí ne vždy demokratických zákonů, ale také násilím a vraždami, které levicová vláda minimálně tolerovala, v některých případech dokonce podporovala. Rudý teror sílil a jeho bezprostředním následkem bylo, že 17. července propuklo v zemi povstání vedené generálem Franciscem Francem. Tato Španělská občanská válka je někdy považována za přímou předehru druhé světové války, nebo dokonce za její součást. Zatímco provládní "Rudé", resp. "Republikánské" straně se dostalo podpory ze strany Francie a Sověstkého svazu, povstalecká "Černá", resp. "Nacionalistická" strana byla podpořena Německem a Itálií. Španělsko se tak stalo zemí, kde si tyto státy poměřily síly a vyzkoušely nové zbraně a bojové taktiky. Německo si zde vyzkoušelo zásady tankového boje, nasazení vojenského letectva a některá nová děla, zejména 37 mm protitankové dělo a víceúčelové 88 mm protiletadlové dělo. Rozhodlo-li však něco tuto válku, spíše než zahraniční pomoc (zhruba vyrovnaná) to byly vnitřní faktory: omezené schopnosti republikánských velitelů, nejednotnost jejich velení a zejména vnitřní rozpory a boje, které nakonec vyústily v to, že tuto stranu zcela ovládly radikální anarchistické a komunistické oddíly, které se navzájem vyvražďovaly a svým chováním přesvědčily většinu obyvatelstva, že Francovi nacionalisté a fašisté představují "menší zlo". Po vítězství Franca, který měl být proč zavázán fašistickému táboru, to nejdříve vypadalo, že Německo a Itálie získaly nového spojence, brzy se však ukázalo, že to je omyl. Španělsko sice omezilo průchod uprchlíků před nacismem skrze své území a souhlasilo s odchodem dobrovolníků na východní frontu, ale tím se jeho ochota k angažovanosti vyčerpala. Odmítlo se připojit k válčení Osy, odmítlo povolit průchod jednotek Osy přes své území (čímž pohřbilo plány Německa na likvidaci Gibraltaru) i další požadavky. Francovi tak druhá světová válka přinesla v očích některých historiků pověst "machiavellistického génia", který si od Hitlera vzal mnoho, aby mu pak na oplátku nedal nic.

Poslední kroky k válce

Ještě na počátku roku existovaly v Evropě (potažmo ve světě) tři bloky, které již pomalu šly do války a které byly navzájem znepřáteleny mezi sebou navzájem: Osa a s ní spojené státy, Francie a Velká Británie plus malé státy pod jejich ochranou a SSSR. Pokud se vůbec očekávalo nějaké překvapení a změna rovnováhy sil, tak se hledalo ve vztahu mezi Francií a SSSR, neboť vztahy mezi těmito státy se zlepšovaly a v občanské válce ve Španělsku bojovaly na stejné straně. Jak však již bylo řečeno, Velká Británie odmítla garantovat a podporovat Stalinovu hegemonii a ten tudíž pragmaticky dospěl k závěru, že Německo mu může nabídnout více. Novým lidovým komisařem zahraničních věcí se stal Vjačeslav Michajlovič Molotov, který neváhal veřejně prohlásit, že nejraději jedná s diktátory, neboť tam je to vždycky jednodušší. 23. srpna 1939 uzavřela Hitlerova Třetí říše prostřednictvím svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa se Sovětským svazem (za který se podepsal Molotov) pakt o neútočení, který vešel ve známost jako Pakt Ribbentrop-Molotov, který zcela rozvrátil veškerou rovnováhu v Evropě a uvolnil Hitlerovi i Stalinovi ruce k zahájení expanze. A ačkoliv již samotný pakt vyděsil Velkou Británii, Francii i jejich spojence, nebyl nic proti tajnému dodatku, který obsahoval jmenovité rozdělení sfér vlivu mezi SSSR a Německem a který výslovně připouštěl likvidaci Polska. Cesta k válce byla volná.

Průběh války

1939

Pakt Ribbentrop-Molotov Invaze do Polska Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo "jen" mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka (1937-1945), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila společně se Slovenskem invazi do Polska. Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku Velká Británie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada, Jihoafrická unie...). Ovšem tyto věci měly mít vliv až v dlouhodobém horizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západní frontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat a Polsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutil a 17. září utrpěl rozhodující úder, když se SSSR připojil k německému útoku a Polsko tak "dorazil". Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, které chtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec jej však počasí a obstrukce jeho generálů přinutily akci odložit. Zimní válka Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo se na další fázi bojů, tentokráte proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupně přinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou a vojenskou spoluprácí (včetně rozmístění svých jednotek na jejich území), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro další expanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i od něj. Nejdříve přišel se "seriózními návrhy", posléze přešel k hrubým výhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30. listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl. Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba 14-21 dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěch politický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora, kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útok očekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudé armády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami - ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik a přípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativní úloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborů obou armád - zatímco kvalita finského velení byla je ve všech stupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhá popsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovaném světě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, jí staví velice nízko). Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalina představoval směs neuvěřitelného diletantismu a naprosto mylných předpokladů a rozhodně nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a Severské země.

1940

SSSR zahájil druhou fázi operací proti Finsku 1. února 1940. Proti unavené finské armádě, která již trpěla akutním nedostatkem munice, byly vrženy obrovské síly (poměr mužů bojových liniích byl 1:10 až 1:15 ve prospěch Rudé armády). Po 15 dnech intenzívních bojů prolomila sovětská vojska hlavní opevnění Mannerheimovy linie a po dalších 21 dnech překročila Viipurský záliv. Finská armáda byla k smrti vyčerpána a ztráty bojových jednotek dosáhly 40% původních stavů, nicméně stále ještě držela frontovou linii. 13. března 1940 bylo uzavřeno příměří, podle jehož podmínek poskytlo Finsko SSSR velkou část svého území a další ústupky. Zimní válka měla za následek tři věci:
- prudký pokles reputace Rudé armády
- reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě + odstranění Vorošilova z jejího vedení (někteří odborníci zastávají názor, že bez tohoto by Rudá armáda byla v roce 1941 rozdrcena a SSSR zlikvidován)
- zpečetila osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Francie a Británie respektovat Norskou neutralitu a tudíž i nutnosti Dánsko a Norsko obsadit. Konec Zimní války zastihl Velkou Británii a Francii v poslední fázi příprav invaze do Skandinávie (přesněji řečeno Norska a Švédska) a sebral jim záminku pro tuto operaci. Obě země i nadále pokračovaly váhavě v přípravách, ale zdlouhavé rozhodování, jak zdůvodnit narušení tradiční neutrality těchto zemí, dalo Německu, které se k akci rozhodlo až na poslední chvíli, šanci dohnat ztrátu. Nakonec obě strany spustily své akce prakticky současně: 8. dubna zahájilo britské loďstvo zaminovávání norských výsostných vod. Na druhý den přinesla řádná vydání novin obsáhlé zdůvodnění britské vlády, proč se rozhodla narušit Norskou neutralitu, rozhlas a mimořádná vydání pak oznámily, že Německo zahájilo invazi do Dánska a Norska, aby (dle vlastního odůvodnění) ochránilo neutralitu těchto států (viz Operace Weserübung). Pro západní spojence představovala německá invaze šok, byť podle odborníků nejdříve spíše příjemný. Postupem času se však ukázalo, že odborníci se buďto mýlili, nebo to britské námořnictvo a expediční sbor nenapravitelně zpackaly (pravda bude asi někde uprostřed). Německo rázným a skvěle připraveným útokem (byť místy až příliš riskantním a velkorysým - viz Narvik a Oslo), obsadilo všechny klíčové body a porazilo Norsko dříve, než se to zmohlo na odpor (pokračující odpor norských jednotek ve vnitrozemí už nemohl být dostatečně účinný). Britské vylodění u Narviku nepředstavovalo adekvátní protitah, navíc německé letectvo si nad Norskem v té době už dávno vypracovalo absolutní vzdušnou převahu a britský expediční sbor by byl odsouzen ke zkáze nebo evakuaci, i kdyby zkáza Francie a stupňující se bitva o Atlantik nepřinutila Velkou Británii přesměrovat většinu kapacit jinam. Bitva o Francii 10. května zahájilo nacistické Německo útočné operace na západní frontě. Jeho vojska vyrazila vpřed ve dvou směrech. První směřoval proti Belgii a Nizozemí a měl vzbudit ve francouzsko-britských silách dojem, že jde o hlavní útok a že se Německo podobně jako za první světové války drží tzv. Schieffenova plánu. Západní spojenci tomu uvěřili a již předem vysunuli do tohoto prostoru své elitní oddíly. Druhý německý útok, ten skutečn2 hlavní, však směřoval jižněji - přes Ardeny (které byly tehdy západními spojenci považovány za "nepřekročitelné" pro tankovou techniku) do relativně malé mezery mezi Maginotovou linií a jádrem hlavního britsko-francouzského uskupení. Jeho ideou bylo hlavní francouzsko-britské síly obklíčit a zničit. To se také podařilo (až na většinu anglického kontingentu, který byl (bez těžkých zbraní) evakuován od Dunkerque. Velkou úlohu sehrála okolnost, že francouzské velení nedokázalo na německý plán adekvátně zareagovat ani tehdy, když už byl zřejmý. Správně a včas zareagovala pouze část britského expedičního sboru, který se u Arrasu pokusil zboku udeřit proti pronikajícím německým kolonám. Tento úder byl však příliš izolovaný a neměl potřebnou sílu, aby mohl uspět, byť německé velení notně znervóznil. Velmi se projevila německá převaha ve vzduchu a fakt, že francouzské letectvo nebylo schopno narozdíl od německého účinně napadat pozemní jednotky nepřítele. Po zničení hlavních sil francouzské armády a spěšné evakuace britských jednotek už byl konec jen otázkou času. Selhaly pokusy francouzského velení opevnit se na Bretaňském poloostrově i snaha o vytvoření nové obranné linie ve střední Francii. Jediným úspěchem francouzských vojsk byl výprask uštědřený Italům. Itálie totiž ve snaze získat podíl na kořisti vstoupila do války a zaútočila na jižní Francii, její jednotky však utrpěly od několikanásobně slabších francouzských rezerv ostudnou porážku. Porážka ve Francii navíc samozřejmě ovlivnila i další bojiště. 10. června (dva dny po evakuaci britských jednotek) kapitulovalo Norsko. Francie sama se vzdala 22. června. Kapitulace Francie navíc vedla k prudké roztržce mezi bývalými spojenci a Británie pro jistotu napadla francouzské loďstvo, aby nepadlo do rukou nepřítele, což značně pošramotilo francouzsko-britské vztahy a zkomplikovalo budoucí spolupráci. Na východě zatím SSSR násilně zabral Pobaltské státy a anektoval rumunskou Bessarábii a Severní Bukovinu. O měsíc později zahájila Luftwaffe dlouhou sérii vzdušných útoků proti Británii s cílem eliminovat její letectvo a připravit tak vhodné podmínky pro invazi (viz Bitva o Anglii. Nové britsko-italské fronty se po vstupu Itálie do války otevřely v Severní Africe a v oblasti Somálska a Etiopie, koncem října pak Itálie zahájila vojenské operace proti Řecku (28. říjen). Zároveň začala gradovat Bitva o Atlantik. Podzim však přinesl Ose první neúspěchy. Luftwafe neuspěla ve své snaze zničit RAF a Hitler se rozhodl odložit invazi do Anglie na později. Momentálně ho zajímala spíše situace na východě a on se rozhodl zcela se soustředit na Operaci Barbarossa. Skutečné katastrofy ale čekaly Itálii. Její invaze do Řecka skončila debaklem (nejenže byl italský útok odražen, ale Řekové dokonce začali vytlačovat italské jednotky z východní Albánie) a vážnou porážku utrpěly i její síly v severní Africe. Obsazení Britského Somálska rozhodně nebylo adekvátní náhradou, navíc značné posily vyslané Brity do Keni a Egypta dávaly tušit, že zde dosažené výsledky nemusejí být definitivní. V Asii pokračovalo Japonsko v dobývání Číny, zabralo francouzskou Indočínu a vyhlásilo podporu Německu a Itálii. To dále zhoršilo jeho vztahy s Velkou Británií a USA a vedlo k široce pojatému embargu vůči této zemi.

1941

1943

1944

1945

Jaltská konference

Výsledky války

Vítězové a poražení

Nové technologie

Studená válka

Podívejte se též na

- První světová válka
- Pařížské předměstské smlouvy – k poválečnému uspořádání, německým reparacím
- Mnichovská dohoda
- Protektorát Čechy a Morava
- Holocaust
- Španělská občanská válka (1936-1938)
- kamikaze

Externí odkazy

- [http://www.cafebabel.com/en/dossier.asp?id=169 WWII, divisive memories (en)] na cafebabel.com
- [http://www.fronta.cz Kvalitní web o 2. světové válce] Kategorie:Druhá světová válka ---- als:Zweiter Weltkrieg ja:第二次世界大戦 ko:제2차 세계 대전 ms:Perang Dunia II simple:World War II th:สงครามโลกครั้งที่สอง

Vyšehrad

Vyšehrad je historické opevnění na skále nad pravým břehem řeky Vltavy v Praze a taktéž stejnojmenná čtvrť na jihu správního obvodu a městské části Prahy 2, zaujímající jeho bezprostřední okolí. Váže se k němu řada pověstí z počátků českých dějin. Vyšehrad vznikl jako knížecí hradiště ve druhé polovině 10. století. Na přelomu 11. a 12. století byl místem, kde sídlili čeští panovníci, byla zde zřízena kapitula při kostele sv. Petra a Pavla. Později se stal především pevností, střežící od jihu Prahu, rozsáhle barokně přebudovanou ve 2. polovině století 17. Od 15. do 19. století byl Vyšehrad s podhradím též samosprávným městem, do roku 1848 podřízeným vyšehradské kapitule a připojeným ku Praze roku 1883. V téže době došlo k přetvoření hřbitova při kostele sv. Petra a Pavla na pohřebiště zasloužilých českých osobností se Slavínem. Od roku 1962 je sadově upravený vyšehradský areál národní kulturní památkou. K roku 2001 zaujímalo katastrální území Vyšehradu rozlohu 36,26 ha a čítalo ve 114 domech 1 731 obyvatel.

Poloha

katastrální území Vyšehrad se rozkládá něco málo přes 3 km jihovýchodně od Pražského hradu na pravém břehu Vltavy. Pankrácká pláň o nadmořské výšce kolem 230 m v těchto místech vybíhá k severozápadu přibližně 600 m dlouhou ostrožnou, vklíněnou mezi řeku Vltavu a údolí potoka Botiče. Severní, západní i jižní svahy návrší jsou velmi strmé, jihozápadní okraj dokonce představuje 42 metry vysoká skála z ordovických břidlic, spadající přímo do Vltavy, která má v tomto místě také největší hlobuku na celém území Prahy. Katastrální území Vyšehradu je ze západu vymezeno středem Vltavy, z jihu a východu hradbami pevnosti, na severní straně pak ulicemi Na Slupi, Botičskou, Na Děkance a Svobodovou.

Prehistorie

Nejstarší doklady osídlení Vyšehradu kladou archeologické nálezy do období eneolitu na konci 4. a ve 3. tisíciletí př. n. l. Jedná se o pozůstatky sídliště kultury nálevkovitých pohárů (datované přibližně 3200 až 3000 př. n. l.) a poté kultury řivnáčské (2500 až 2300 př. n. l.). Podobných výšinných sídlišť je v Praze doložena celá řada, mj. Zámka, Šárka či Butovice. Opevnění z této doby však na Vyšehradě není doloženo. Významnější nálezy z dalších období nebyly přes rozsáhlý průzkum učiněny, objevují se až v 1. polovině 10. století. To, že scházejí i nejmenší stopy raně slovanského osídlení ze 6. a 7. století, zvláště tzv. keramika pražského typu, ba i pozůstatky ze dvou století následujících, je v příkrém rozporu s podáním o Vyšehradu jako počátku české státnosti, které se rozvinulo ve středověkých pověstech.

Počátky Vyšehradu

Teprve do 10. století spadají počátky Vyšehradu nynějšího. Z této doby byly zjištěny četné zbytky keramiky na různých místech návrší, pozůstatky dřevohlinitých valů s čelní kamennou zdí na severním okraji v dnešních Karlachových sadech a základy kostelíka na půdorysu řeckého kříže pod zbytky pozdější baziliky sv. Vavřince, dochovanými v objektu nynějšího Starého děkanství. Tato stavba bývá datována přibližně do 80. až 90. let 10. století. Všechny tyto nálezy, stejně jako písemné prameny, nasvědčují, že Vyšehrad je zhruba o jedno století mladší než Pražský hrad. Písemně je existence Vyšehradu (v podobe VVISEG, WISEG, VVISEGRAD, VAISGRAD atp.) poprvé dosvědčena opisem na rubní straně denárových mincí ze závěru vlády Boleslava II. Přibližně v letech 992 až 1012, tedy za Boleslava II., Boleslava III. a Jaromíra zde fungovala knížecí mincovna. Vedle mincí je Vyšehrad zmiňován teprve v prvních letech 11. století. Kronikář Kosmas k letům 1003 a 1004 uvádí, že kníže Jaromír se ze svého pohanění Vršovci na Velizi zotavoval na Vyšehradě a že mu vyšehradská posádka zůstala věrná po obsazení země Boleslavem Chrabrým, taktéž Thietmar Merseburský k roku 1004 zmiňuje, že zvoněním na Vyšehradě byl dán signál k vyhnání Poláků z Prahy. Přesný průběh opevnění z této doby nelze vzhledem k míře pozdějších terénních změn určit, rozloha hradiště bývá odhadována na 9 až 10 hektarů.

Panovnické sídlo

Thietmar Merseburský Kníže Vratislav II., pozdější první český král, který měl vážné rozepře se svým mladším bratrem, pražským biskupem Jaromírem (Gebhartem), přesídlil kolem roku 1070 pryč z jeho blízkosti na Pražském hradě. Za své nové sídlo si vybral právě Vyšehrad a aby vyvážil biskupův vliv i po církevní stránce, založil tehdy na Vyšehradě kostel Sv. Petra a Pavla, k němuž zřídil sbor kněží – kapitulu. Nová, bohatě nadaná (66 vesnic), kapitula se měla těšit exempci, čili měla být vyňata z biskupské pravomoci a podřízena přímo římskému papeži. Exempce, jediná svého druhu v českých zemích, byla potvrzena papežem Luciem II. roku 1144. Panovický palác stával kdesi v jihozápadní části hradu, přibližně nad vyšehradskou skalou. Jeho areál, obehnaný příkopem, spojoval kamenný most (zbytky mostu se dochovaly dodnes) s okrskem kapitulního chrámu v severním sousedství. Vedle zmíněné baziliky sv. Petra a Pavla se na Vyšehradě nacházelo také několik dalších kostelů. Alespoň jmenovitě je známa mj. existence kostela sv. Klimenta a rotundy sv. Jana Evangelisty v areálu paláce (ke kostelu sv. Jana se snad vztahují již některé nápisy na mincích z přelomu 10. a 11. století). V této době byly také zbudovány bazilika sv. Vavřince (s pozoruhodnou dlaždicovou podlahou) a dodnes stojící rotunda sv. Martina u hlavní brány na východním předhradí. Při Vyšehradě se, stejně jako pod Pražským hradem, nacházela zámožná kupecká osada. Vyšehrad byl i důležitým kulturním střediskem. Ke korunovaci Vratislava II. králem byl kolem roku 1085 zhotoven bohatě zdobený evangeliář, označovaný dnes jako Kodex vyšehradský, jedno z nejhodnotnějších děl románské knižní malby v Evropě. K Vyšehradu má blízko i dílo, navazující na Kosmovu kroniku a popisující dálosti let 1125 až 1141, kronika anonymního autora, oznčovaného jako kanovník vyšehradský. kanovník vyšehradský Vyšehrad sloužil jako sídlo českých panovníků od Vratislava II. až po Soběslava I. , tedy do roku 1140. Za Soběslavovy vlády (1129) bylo také provedeno rozšíření baziliky sv. Petra a Pavla, v jejíž kryptě byli postupně pohřbeni někteří příslušníci vládnoucího rodu: Vratislav II., jeho žena Svatava, Konrád I. Brněnský, Soběslav I. a také Soběslav II.. Vladislavem II. počínaje sídlili čeští panovníci opět na Pražském hradě.

Přestavba za Karla IV.

Vladislavem II I když Vyšehrad přestal být panovnickým sídlem, stavební ruch utichl a hrad začal upadat, významu zcela nepozbyl, vždyť v dobách před zřízením pražského arcibiskupství roku 1344 podléhala země ve věcech církevních cizímu arcibiskupství v Mohuči, zatímco vyšehradská kapitula byla podřízena přímo papežskému stolci. Představení kapituly tak byli hojně využíváni k diplomatickým jednáním a zejména ve 13. a počátkem 14. století bývala fakticky propojena hodnost probošta s funkcí královského kancléře. Mezi nejznámější osobnosti tohoto typu patří např. Gervasius, Petr z Aspeltu či Jan Volek. Protože probošti mnohdy ani nepobývali na Vyšehradě, běžný chod kapituly řídil její děkan. Vyšehradská kapitula v této době patřila k nejbohatším pozemkovým vlastníkům v zemi, patřilo jí např. město Prachatice. Roku 1249 postihl baziliku sv. Petra a Pavla požár a následné, již raně gotické, rekonstrukce se táhly několik desetiletí. Výraznou gotickou přestavbu zahájila královna Eliška Přemyslovna, která na Vyšehradě v domě svého nevlastního bratra Jana Volka 28. září 1330 zemřela. Chrám ve své nové podobě dosáhl délky kolem 110 m, čímž se stal zdaleka největším kostelem v Praze. Třeba podotknout, že půdorys této stavby se s chrámem nynějším překrývá jen částečně – základy větší části románské i gotické stavební fáze leží v prostoru vyšehradského hřbitova ve východním prodloužení dnešního kostela (někde v těchto místech pod novodobými hroby tak snad je i krypta s ostatky českých panovníků). Další rozsáhlé budování chrámu následovalo za Eliščina syna Karla IV. v 60. a 70. letech a pokračovalo i za Václava IV. Významným uměleckým dílem, které se dochovalo z období kolem roku 1360, je deskový oltářní obraz Panny Marie kojící Ježíška (galaktotrofusa), dnes známý jako Vyšehradská madona. Obraz pravděpodobně nechal namalovat Jan Očko z Vlašimi pro dnes již zaniklý špitální kostel Pokory Panny Marie, který stával ve vyšehradském podhradí v prostoru nynější křižovatky ulic Vratislavovy, Vnislavovy a Libušiny. Ze stejné doby je na Vyšehradě doloženo několik kaplí či kostelů, později zaniklých. K roku 1352 se poprvé připomíná kostel sv. Kříže, pozdější kostel Stětí sv. Jana Křtitele v hradbách. Zástavba hradu v předhusitském období nebyla souvislá, na Vyšehradě existovala řada kanovnických domů a samostatných dvorců, žilo zde odhadem přes 100 duchovních s nezanedbatelným počtem služebnictva. Svahy Vyšehradu byly v této době z velké části osázeny vinicemi. viniceDoba vlády Karla IV. znamenala v dějinách Vyšehradu druhý vrchol s rozsáhlou stavební činností. V souvislosti s velkorysým založením Nového Města pražského byl Vyšehrad napojen na budované městské hradby a jeho vlastní opevnění ve velice krátké době (1348 až 1350) zcela přebudováno a zesíleno. Vyšehrad obklopily gotické hradby s ochozem a cimbuřím, lemované v pravidelných 60m rozestupech asi 15 čtvercovými věžemi o rozměrech 7,5×7,5 m. Opevnění mělo dvě mohutné brány – Špičku na straně pankrácké a Jeruzalémskou (Pražskou) na straně novoměstské. Zatímco Špička se dochovala hluboko do novověku a její malá část je ke spatření dodnes, Jeruzalémská brána vzala za své už za husitských válek. Karel nechal na Vyšehradě zbudovat i výstavný areál královského paláce. Velký zájem, který tento panovník projevoval o Vyšehrad souvisel s potřebou přihlásit se k návaznosti na tradici přemyslovské dynastie. Proto se v jím sepsaném Korunovačním řádu českých králů započínají obřady v předvečer korunovace na Vyšehradě, kde mají být novému panovníkovi ukazovány údajné střevíce a mošna Přemysla Oráče, právě zde tradičně uchovávané.

Pevnost

Přemysla Oráče] Protože starý gotický systém opevnění byl s pokrokem vojenství a zvláště dělostřelby málo účinný, započalo se už v prvních letech třicetileté války s posilováním obrany Prahy a také Vyšehradu budováním předsunutých sypaných bastionů ma nejohroženějších místech stávajících hradeb. Na Vyšehradě se jednalo především o prostor před branou Špičkou ku Pankráci. Po roce 1639 byla v tomto prostoru zřízena rohová hradba s dnešní Táborskou branou, později přestavěná a doplněná počátkem 50. let. Známý je návrh generála Montecuccoliho, sepsaný bezprostředně po skončení švédského obležení v prosinci 1648, v němž předkládá vybudovat v zemi sedm moderních pevností, z toho dvě chránící přímo Prahu. Zatímco návrh na opevnění Strahova se neuskutečnil, po schválení císařem Ferdinandem III. roku 1653 se začalo s výstavbou vlastní vyšehradské pevnosti. Základem byly plány Innocenza Contiho s pozdějšími dodatky Josefa Priamiho. Vlastní stavbu prováděli mj. Carlo Lurago, Santino Bossi, později zejména Giovanni de Capauli. Třebaže hlavní objem prací spadá do 50. a 60. let 17. století, budování pevnosti probíhalo v menší míře i během následujících desetiletí. Do roku 1727 tak bylo na vyšehradském opevnění prostavěno přes 2 miliony zlatých. Opevňovací práce znamenaly úplnou zkázu pro horní vyšehradské město – jeho zástavba, prakticky vylidněná již během předchozích válečných událostí, byla zbořena v letech 1653 až 1654, z prostor pevnosti byla na dlouhý čas vysídlena i kapitula. Vlastní pevnost dostala tvar nepravidelného pětiúhelníka s pěticí bastionů, vybíhajících z jeho rohů (šestý atypický bastion byl zamýšlen na vltavské straně). Bastiony, původně pojmenované podle světců, dostaly později i pořadová čísla v rámci systému pražské pevnosti. Jejich označení jsou tedy následující: Bastion č. 33 (sv. Bernarda) při napojení novoměstských hradeb na severní straně nad údolím Botiče, bastion č. 34 (sv. Pavla, též sv. Rocha) na východě směrem k Nuslím, bastion č. 35 (sv. Petra, též sv. Anežky) na jihovýchodě směrem k Pankráci a Podolí, bastion č. 36 (sv. Ludmily) na jihozápadě, neúplný bastion č. 37 (sv. Václava) na západě a bastion č. 38 (sv. Leopolda) na sevrozápadním rohu pevnosti. Eskarpa (vnější zeď) pevnostních valů byla založena z kamene a v líci vyzděna z cihel, mocnost jejího zdiva, pro zmenšení účinku dopadajících koulí mírně sešikmeného směrem vzhůru, se pohybuje od 5 do 2,5 m, průměrná výška pevnostních hradeb přesahuje 13 m, v některých místech se opevnění zvedá až do výše 18 m. Pevnostní valy byly z větší části opatřeny spojovacími chodbami a kasematy, sloužícími jako sklady střeliva a potravin. Největší z těchto prostor, dnes zvaná Gorlice (330 m², výška 13 m) se nachází v nitru bastionu č. 33. Výrazným prvkem byla budova barokní zbrojnice ze druhé poloviny 50. let 17. století. Tato mohutná obdélná stavba o rozměrech 82×29 m stávala v jižním sousedství chrámu sv. Petra a Pavla až do roku 1927, kdy ji zničil požár. Kasárna k ubytování většího množství vojáků se v areálu pevnosti nenacházela, vojsko bylo ubytováno v různých objektech na jiných místech Prahy. Kasárnay č. 33 a 38 v letech 1835 až 1841]]Přesto, že byla budována a vylepšována po dvě století, vyšehradská pevnost se nakonec nikdy při obraně Prahy bojově neuplatnila. Její význam snižovalo nedostatečné zajištění posádkou, absence předsunutých opevnění a zejména poměrně okrajová poloha vůči většině území pražských měst. Za válek o rakouské dědictví byla v letech 1741 až 1742 byla okupována Francouzi, kteří provedli řadu stavebních vylepšení, poté na podzim 1744 opět bez boje na deset týdnů obsazena Prusy. Dalším výrazným obdobím stavební aktivity na opevnění byla léta 1808 až 1809 za napoleonských válek (mj. zřízeny dvě předsunuté reduty a šíp na Pankráci), vůbec posledním doplňkem byl dělostřelecký redan, zřízený bezprostředně po zkušenostech s revolucí roku 1848 pod bastionem č. 38, určený k případné pacifikaci Prahy dělostřeleckou palbou (podobná stanoviště tehdy vznikla i na bastionech č. 4 na Petříně a č. 19 na Klárově). Po prohrané válce s Pruskem roku 1866, která ukázala zastaralost a neúčinnost systému městských pevností, bylo ještě v roce 1866 rozhodnuto pražské opevnění zrušit a odprodat magistrátu. Od roku 1875 probíhala postupná likvidace hradeb kolem města, Vyšehrad však zůstal pod vojenskou správou až do roku 1911, kdy konečně došlo k předání pevnostních objektů městu Praze. Dodnes mu dominují mohutné cihlami zpevněné hradební valy. Uvnitř valů se nacházejí rozsáhlé kasematy, které z části slouží jako depozitář originálů soch z Karlova mostu. depozitář depozitář V 19. století byl do novogotického slohu výrazně přestavěn původně gotický kostel sv. Petra a Pavla. Uvnitř v té době získal nezvyklou secesní výzdobu. Vedle něj začalo vznikat národní pohřebiště významných osobností tzv. Slavín. Kategorie:Praha

Československo

Československo, také Česko-Slovensko (krátce ale opakovaně, od října 1918 po listopad 1989 ale i po něm). Formálněji Československá republika (ČSR), Československá socialistická republika (ČSSR), Česká a Slovenská federativní republika (ČSFR). Stát ve střední Evropě, který existoval od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Vznikl po 1. světové válce jako nástupnický stát rozpadlého Rakouska-Uherska. Zahrnoval území Čech, Moravy, Českého Slezska (jižní část Slezska), Slovenska a Podkarpatské Rusi („Horní Uhry“).

Tři čtvrtě století, 1918–1992

Mezi dvěma válkami, 1918–1938

Po vzniku Československa bylo snahou zakladatelů Československa - reprezentovaných např. T.G. Masarykem, E. Benešem a dalšími - bylo vytvořit jednotný, centralistický „národní stát“ založený na ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie. A sice na území, kde se hovořilo více jak půl tuctem jazyků - česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí. Tehdy navrhované federativní uspořádání s ochranou a integrací menšin, podle příkladu Švýcarské konfederace, bylo zakladateli ČSR odmítnuto. Za státní jazyk byl prohlášen jazyk československý. Prvním československým prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk (T. G. M.), kterého v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš. Do československých poměrů vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak byl v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných.

Druhá světová válka, 1938–1945

Ústup české politiky před „mnichovskou dohodou“, diktátu podepsaného 29. září 1938, znamenal konec předválečné ČSR, první republiky. České pohraničí, tzv. Sudety, bylo o den později, 30. září 1938, postoupeno Německu a na Těšínsku částečně Polsku. Podobně byla Maďarsku na jeho severních hranicích postoupena slovenská území. K rozpadu zbylého Česko-Slovenska, druhé republiky, došlo 14. března 1939. Slovensko toho dne vyhlásilo samostatnost a stalo se satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území dnešního Česka se stalo 15. března 1939 tzv. Protektorátem Čechy a Morava. Odešla první vlna emigrace. Mnozí z těch, co zůstali, zejména Židé, Romové i jiné národnosti, jakož i odbojáři, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni. V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení ČSR, vznikla tedy československá exilová vláda.

Tři roky po válce, 1945–1948

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ. Podstatná část obyvatel, 3 až 4 miliony, německé a maďarské národnosti, byla „odsunuta“, resp. „vyhnána“, na základě Benešových dekretů v pojetí kolektivní viny se souhlasem spojenců. První vlna znárodnění převedla jak za války „arizované“, tak i další majetky do rukou nomenklaturních kádrů. Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Jak Beneš, tak i někteří další členové jeho exilové vlády v Londýně tyto přípravy nakonec přinejmenším pasivně tolerovali. Předpokládá se, že Jan Masaryk, syn T. G. M., exilový a poválečný ministr zahraničí, svůj nesouhlas s touto politikou, krátce po únorovém puči v březnu 1948, nakonec zaplatil životem (existuje však i verze o jeho sebevraždě).

První poválečné parlamentní volby

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů KSČ. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a SSSR jako vítěze nad fašismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zklamání naopak zažili národní socialisté s pouhými 24 %. Jako třetí se umístila lidová strana s 20 % a na posledním místě sociální demokraté (15 %). Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana a komunisté vzdor agresivní kampani, která místy hraničila s terorem, získala jen 30 %. Ale i přes neúspěch na Slovensku získali komunisté 30 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstva vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo premiéra, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.

Od „Února“ k „Listopadu“, 1948–1989

Komunistický puč, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako "Vítězný Únor", následně jeden z hlavních státních svátků, režimem oslavován až do roku 1989. Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami, vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající "nové třídy" (Milovan Džilas). Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k Pražskému jaru v roce 1968. Naděje na "socialismus s lidskou tváří" byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) neviděli jinou možnost než opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit. V této době odešla třetí vlna emigrace. Nastoupila tzv. normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu. Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

1989–1992

Jako důsledek vleklých národnostních sporů Československo zaniklo k 1. lednu 1993, kdy na jeho území vznikly dva samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika.

Od vzniku k zániku, přehled

Výhrady ke koncepci Československa (revisionismus)

Území, jež bylo v r. 1918 spojeno do nového státního útvaru, netvořilo nikdy předtím společný stát, navíc jím byla značně neorganicky propojena do jednoho celku historicky i kulturně velice odlišná entika - německý Eger (Cheb) a Karlsbad (Karlovy Vary) se staly součástí téhož unitárního státu jako dnes ukrajinský Užhorod a Čop. Dalším problémem byl politický koncept čechoslovakismu, jkterý ovšem opomíjel zásadní rozdíly mezi historií, kulturou a politickými ambicemi Čechů a Slováků a usiloval o to, aby v novém státě mohla být třímilionová německá komunita prohlášena za regulérní národnostní menšinu, spojil Čechy a Slováky do jediného fiktivního etnika (tzv. československého národa), jemuž připsal užívání neméně fiktivního "československého" jazyka. Tvářnost 1. československé republiky poznamenaly značnou měrou politické koncepce z doby národního obrození, zejména teze, že dějinným posláním Čechů je být hrází Slovanů proti německému živlu, a odpor ke katolické církvi, jež byla Čechy vnímána jako opora bývalé monarchie. Po vzniku republiky byla proto také založena církev Československá. Je proto logické, že ani Němci, ani Maďaři, ale ani Slováci se s takto pojatou státní ideou nikdy neidentifikovali a hledali pro své národní aspirace jiný rámec než společný stát s Čechy. V případě neslovanských obyvatel Československa k tomu přistoupil jazykový zákon č. 122/1920 Sb. a první reforma veřejné správy v letech 1920-1921, při níž byli československou státní správu nuceni opustit kariérní němečtí a maďarští úředníci. Značná nerovnost mezi národnostními skupinami československých obyvatel se nejvíc projevila v době velké hospodářské krize, kdy - Němců zbavený - státní aparát upřednostňoval české obyvatelstvo před německým, přestože důsledky krize postihly tíže sudetské okresy, jejichž průmysl byl orientován na výrobu zbytného spotřebního zboží (oděvy, bižuterii, sklo...). Toto napětí eskalovalo přijetím zákona o obraně státu (č. 136/1936 Sb.), podle něhož mohla okresní policejní ředitelství - bez odůvodnění a s velmi omezenou možností soudního přezkumu - označit kteroukoli osobu za státně nespolehlivou. Státně nespolehlivé osoby pak nesměly pracovat v podnicích, které dostávaly zakázky související s obranou země, a pokud v nich již pracovaly, zaměstnavatel byl povinen je propustit (§ 21 odst. 4 zákona o obraně státu dokonce stanovil, že "pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní"). Nadpráví Čechů nad Němci, kteří se stali ve vlastní zemi občany druhé kategorie, spolu s protiněmeckým sentimentem vládnoucích (českých) elit, jež namnoze v 1. republice spatřovaly odvetu za "300 let habsburské poroby", zneužil posléze pro vlastní politické cíle Hitler. To však nemůže zpochybnit racionální jádro nespokojenosti neslovanských národů, které v novém státě žily a které oprávněně usilovaly o emancipaci (heslo "Heim ins Reich!"). Idea Československa tedy představovala dokonalé a konečné naplnění národnostních a politických ambicí pro Čechy, kteří se s novým státem plně ztotožnili (viz např. novinářská a publicistická díla Karla Čapka), pro ostatní národy byla však druhořadým, dočasným řešením, z něhož legitimně a posléze úspěšně usilovaly se vymanit.

Podívejte se též na

;Dějiny
- Dějiny Česka, Rakousko-Uhersko, Vznik Československa ;Části Československa
- Česko, Morava, České Slezsko, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus ;Sousedé
- Německo, NSR, NDR, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina, SSSR, Rumunsko ;Představitelé
- Seznam československých prezidentů, československých premiérů, hlav českého státu
- Edvard Beneš, Tomáš G. Masaryk, Milan R. Štefánik – ČSR
- Andrej Hlinka, Jozef Tiso – Slovenský štát
- Václav Klaus, Vladimír Mečiar – rozdělení ČSFR, vznik ČR a SR Kategorie:České dějiny Kategorie:Československo ja:チェコスロヴァキア ko:체코슬로바키아

Komunismus

Komunismus je společenský systém založený na společném vlastnictví výrobních prostředků.

Vznik, vývoj a krize

Idea společného vlastnictví se objevila v 16. století u Thomase Mora (utopický socialismus) a v 18. století u francouzského revolucionáře Babeufa. Základy této utopické vize budoucnosti popsali ve svém díle filozofové Karl Marx a Friedrich Engels (u nás se vžila j