:: wikimiki.org ::

1923

1923

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1918 1919 1920 1921 1922 - 1923 - 1924 1925 1926 1927 1928 ----

Události

Česko
- Československý rozhlas začal pokusně vysílat Svět
- Řecko zavedlo gregoriánský kalendář
- zanikla Osmanská říše a Kemal Atatürk založil republiku; Turecko
- Adolf Hitler se neúspěšně pokusil o puč (Mnichovský puč); Německo
- Etiopie členem Společnosti národů
- Standardizována Beaufortova stupnice
- Náhorní Karabach a Naxçivan byly připojeny k Ázerbajdžánu
- založeno Interhelpo průmyslové dělnické družstvo

Vědy a umění

- Nalezena soška keltského původu Hermés z Roquepertuse
- objeven chemický prvek hafnium

Nobelova cena

Narození

Česko
- 29. ledna – Alexej Pludek, český spisovatel († 7. září 2002)
- 7. února – Lubor Tokoš, český herec († 29. září 2003)
- 10. března – Zdenka Bergrová, česká básnířka a překladatelka
- 24. září – Ladislav Fuks, český prozaik
- 7. října – Zdeněk Janík, český básník
- 9. listopadu – Jaroslav Moučka, český herec
- 19. listopadu – Helena Zmatlíková, ilustrátorka dětských knížek († 4. dubna 2005) Svět
- 31. ledna – Norman Mailer, americký spisovatel
- 12. března – Wally Schirra, americký astronaut
- 1. května – Joseph Heller, americký spisovatel († 12. prosince 1999)
- 31. května – monacký kníže Rainier III. († 6. dubna 2005)
- 8. listopadu – Jack Kilby, americký elektroinženýr, vynálezce integrovaného obvodu († 20. června 2005)

Úmrtí

Česko
- 3. ledna – Jaroslav Hašek, český spisovatel (
- 30. dubna 1883)
- 6. února – Adolf Heyduk, český básník (
- 6. června 1835)
- 16. července – Karel Klostermann, český a německý spisovatel (
- 15. února 1848)
- 29. září – Antonín Cyril Stojan, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský (
- 22. května 1851) Svět

Hlava státu

- Československo – Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1923年 ko:1923년 simple:1923

Století

19. století

Dějepis > Století Kategorie:Staletí ja:19世紀 ko:19세기 simple:19th century zh-min-nan:19 sè-kí

20. století

Dějepis > Století ja:20世紀 ko:20세기 simple:20th century

21. století

Dějepis > Století Kategorie:Staletí ja:21世紀 ko:21세기 nb:21. århundre simple:21st century

1918

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1913 1914 1915 1916 1917 - 1918 - 1919 1920 1921 1922 1923 ----

Události

Česko
- 14. října - Prohlášení Prozatimní československé vlády.
- 14. října - Generální stávka v českých zemích na protest proti vývozu potravin z českých zemí do Rakouska.
- 28. října - Vznik Československa
- 14. listopadu Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prvním presidentem Svět
- 3. března uzavřela ruská vláda s ústředními mocnostmi brestlitevský mír
- 25. března Bělorusko vyhlásilo nezávislost
- 1. listopadu bitva o Lvov mezi Poláky a Ukrajinci, kterou Poláci vyhráli.
- 1. listopadu začala u Padovy v severní Itálii jednání mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří
- 3. listopadu příměří mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska bylo podepsáno
- 8. listopadu moc v Sasku převzaly dělnicko-vojenské rady
- 10. listopadu vyhlášena Saskou republiku
- 11. listopadu Císař Karel I. podepsal abdikační listinu, Rakousko-Uhersko se rozpadlo.
- 11. listopadu - obnovení samostatnosti Polska (státní svátek Polska)
- 13. listopadu poslední král z rodu Wettinů Friedrich August III. abdikoval na zámku Guteborn u Ruhlandu; Sasko
- 30. listopadu Lotyšsko vyhlásilo nezávislost
- 1. prosince Island vyhlásil nezávislost
- 1. prosince vyhlášení sjednocení Království Srbska - vznik Jugoslávie
- Rusko přijalo Gregoriánský kalendář
- Halič připadla Polsku
- Monako se stalo smluvním protektorátem Francie

Vědy a umění

- 19. října byl založen American National Standards Institute
- Ernest Rutherford objevil proton

Nobelova cena

Narození

Česko
- 26. června Jiří Krejčík, český režisér
- 10. listopadu Miroslav Horníček, český herec († 15. února 2003) Svět
- 19. ledna Eric Lambert, anglo-australský spisovatel († 16. dubna 1966)
- 16. duben - Dick Gibson, britský automobilový závodník
- 11. května Richard Feynman, americký fyzik († 15. února 1988)
- 13. červenec - Alberto Ascari, italský automobilový závodník
- 18. červenec - Nelson Mandela, jihoafrický politik
- 16. říjen - Tony Rolt, britský pilot formule 1.
- 11. prosince - Alexandr Isajevič Solženicyn, ruský spisovatel
- Leonard Bernstein, americký dirigent († 1990)
- asi Rosario Stroscio, italský římskokatolický kněz

Úmrtí

Česko Svět
- 6. ledna Georg Cantor, matematik (
- 3. března 1845)
- 9. listopad Guillaume Apollinaire, francouzský básník (
- 26. srpen 1880)
- Stanislav Schulhof, lékař a básník píšící v esperantu (
- 1864)

Hlava státu

- Karel I. - císař rakousko-uherské monarchie, jejíž součástí byly i české země
- Tomáš Garrigue Masaryk - československý prezident Kategorie:20. století ja:1918年 ko:1918년 simple:1918

1920

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1915 1916 1917 1918 1919 - 1920 - 1921 1922 1923 1924 1925 ----

Události

Česko
- 29. února byla schválena ústava
- 31. července zákonem 450/1920 Sb. připojuje Československo Valticko, Dyjský trojúhelník a část Vitorazska
- první sloka Nad Tatrou sa blýska se stala součástí československé hymny
- vznikla Církev československá husitská
- návrat Československé legie z Ruska Svět
- 24. února vznik NSDAP
- 4. června Smlouva z Trianonu spojenci podepsali mírovou smlouvu s Maďarskem
- 27. července na základě dohody velvyslanců ve Spa získalo Polsko východní oblasti Těšínska.
- 10. srpna Smlouva ze Sèvres spojenci podepsali mírovou smlouvu s Tureckem
- vznikla Společnost národů
- založena MPL (Maltese Labour Party)
- zákon o Velkém Berlíně (poslední velké rozšíření území města)
- vznikl polonezávislý stát Střední Litva
- konal se 2. kongres Komunistické internacionály
- Tartskou dohodou byla stvrzena hranice mezi Finskem a Ruskem
- polsko-bolševická válka
- otevřeno metro v Madridu
- část Arménie byla připjena k Sovětskému svazu a zbytek zůstal součástí Turecka
- sovětský Ázerbájdžán s připojením Náhorního Karabachu
- Jana z Arku byla prohlášena za svatou
- rozdělení Ulsteru
- Tirana se stala hlavním městem Albánie, do té doby jím bylo město Drač
- Turecko odmítlo ponižující mírové dohody

Vědy a umění

- vznikla loutka Spejbl
- vznikl Svaz moderní kultury Devětsil
- Stefan Banach definoval prostor, který dnes nazýváme Banachův

Nobelova cena

Narození

Česko
- 13. duben – Karel Otčenášek, 23. biskup královéhradecký
- 15. srpna – Ctirad John, český imunolog a mikrobiolog
- 17. října – Rudolf Hrušínský, český herec († 13. dubna 1994)
- 15. prosince – Vlastimil Brodský, český herec († 20. dubna 2002)
- 24. prosince – Jiří Hanzelka, český cestovatel († 15. února 2003)
- 27. prosince – Jiří Sovák, český herec († 6. září)
- Vilém Flusser – český filozof († 1991)
- Eva Seemannová – česká překladatelka do esperanta († 2000) Svět
- 20. ledna – Federico Fellini, italský filmový režisér a scénárista († 31. října 1993)
- 10. března – Boris Vian, francouzský spisovatel a hudebník († 23. června 1959)
- 5. dubna – Arthur Hailey, americký spisovatel († 24. listopadu 2004)
- 18. května – Jan Pavel II., 264. papež (2. dubna 2005)
- 20. srpen – Ray Bradbury, americký spisovatel
- 8. října – Frank Herbert, americký spisovatel († 11. února 1986)
- 10. prosince – Reginald Rose, americký scénárista a spisovatel († 19. dubna 2002)
- Eduard V. Tvarožek – slovenský esperantista († 1999)

Úmrtí

Česko
- 1. leden Růžena Svobodová, česká spisovatelka (
- 10. červenec 1868)
- 10. února Josef Antonín Hůlka, biskup českobudějovický (
- 10. února 1851)
- 31. květen Eduard Vojan, český herec (
- 5. květen 1853) Svět
- Hector Hodler, švýcarský esperantista (
- 1887)

Hlava státu

Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1920年 ko:1920년 simple:1920

1921

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1916 1917 1918 1919 1920 - 1921 - 1922 1923 1924 1925 1926 ----

Události

Česko
- 16. května – založení KSČ
- 26. září – Edvard Beneš se stal předsedou vlády Svět
- 11. července – Mongolsko vyhlásilo nezávislost
- 20. října – Německo na základě výsledků referenda odstoupilo Polsku východní oblasti pruské provincie Horní Slezsko
- 6. prosince – Irsko vyhlásilo nezávislost
- Sun Jat-sen se stal řádným prezidentem Čínské republiky
- Píseň İstiklâl Marşı byla schválena jako turecká hymna
- byla založena Komunistická strana Číny
- Společnost národů rozhodla, že Ålandy zůstanou autonomní a demilitarizovanou součástí Finska
- skončila Rusko-polská válka

Vědy a umění

- založena Literární skupina

Nobelova cena

Narození

Česko
- 20. ledna – Václav Kotva, český herec († 3. listopadu 2004)
- 24. února – Ludvík Aškenazy, český spisovatel († 18. března 1986)
- 2. dubna – Jiří Adamíra, český herec († 8. srpna 1993) Svět
- 5. ledna – Friedrich Dürrenmatt, švýcarský dramatik († 14. prosince 1990)
- 11. května – Geoff Crossley, britský pilot Formule 1 († 7. ledna 2002)
- 21. června – Helmut Heißenbüttel, německý spisovatel († 19. září 1996)
- 29. června – Harry Schell, americký pilot Formule 1 († 16. května 1960)
- 31. července – Peter Benenson, britský právník, zakladatel Amnesty International († 25. února 2005)
- 19. srpna – Gene Roddenberry, tvůrce seriálu Star Trek († 24. října 1991)
- 12. září – Stanisław Lem, polský spisovatel
- 22. října – Georges Brassens, francouzský písničkář († 31. října 1981)
- 3. listopadu – Charles Bronson, americký herec († 30. srpna 2003)

Úmrtí

Česko
- 14. prosince – Vincenc Jarolímek, český matematik (
- 25. června 1846) Svět
- 7. srpna – Alexander Alexandrovič Blok, ruský básník (
- 28. listopadu 1880)
- 8. srpna – Juhani Aho, finský básník (
- 11. září 1861)

Hlavy států

- Československo
- Tomáš Garrigue Masaryk
- Papež
- Benedikt XV.
- Velká Británie
- Jiří V. (král)
- David Lloyd George (premiér)
- Rusko
- Lenin
- USA
- Woodroow Wilson
- Warren G. Harding Kategorie:20. století ja:1921年 ko:1921년 simple:1921

1924

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1919 1920 1921 1922 1923 - 1924 - 1925 1926 1927 1928 1929 ----

Události

Česko Svět
- 25. února Sarajevo přestalo být hlavním městem Bosny a Hercegoviny, ale pouze sídlem Sarajevské oblasti.
- Dominikánská republika se stala členem společnosti národů
- norské hlavní město bylo přejmenováno na Oslo

Vědy a umění

- André Breton vydal Surrealistický Manifest
- objeven chemický prvek rhenium

Nobelova cena

Narození

Česko
- 30. dubna Ilja Prachař, český herec († 10. srpna 2005)
- 1. květen Karel Kachyňa, český režisér († 12. březen 2004)
- 28. května Jiří Šotola, český literát
- 17. září Antonín Liška, český biskup († 15. říjen 2003)
- 27. září Josef Škvorecký, český spisovatel
- Vladimír Menšík, český herec († 1988)
- Jan Otčenášek, český spisovatel († 1979) Svět
- 13. leden Paul Karl Feyerabend, rakouský filosof († 11. února 1994)
- 9. května Bulat Šalvovič Okudžava, ruský básník († 12. června 1997)
- 19. června Vasil Bykav, běloruský spisovatel († 22. června 2003)
- 10. října James Clavell, anglický spisovatel († 7. září 1994)
- A. D. Atanasov, bulharský redaktor, esperantista
- John Francis, skotský esperantista
- Marjorie Boulton, anglická spisovatelka, esperantistka
- Jean-François Lyotard, francouzský filosof († 1998)
- George Herbert Walker Bush, 41. prezident USA

Úmrtí

Česko
- 3. leden Jiří Wolker, český básník (
- 29. březen 1900) Svět
- 21. leden Vladimír Iljič Lenin, ruský komunistický politik a revolucionář a první premiér SSSR (
- 22. duben 1870)
- 3. červen Franz Kafka, německý spisovatel (
- 3. červenec 1883)
- 10. června, zavražděn italský socialistický poslanec Giacomo Matteotti,
- 1. září Joseph Henry Blackburne, britský šachista (
- 10. prosinec 1841)
- Woodrow Wilson, americký politik (1856)

Hlava státu

Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1924年 ko:1924년 simple:1924

1926

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1921 1922 1923 1924 1925 - 1926 - 1927 1928 1929 1930 1931 ----

Události

Česko
- tzv. druhá úřednická vláda - odchod sociálních demokratů a národních socialistů z vlády vedené agrárníky Svět
- založení Učené společnosti Šafaříkovi v Bratislavě
- Nacionalistický puč v Portugalsku
- Brazílie a Německo se stali členy Společnosti národů
- Benito Mussolini vyhlašuje fašistickou diktaturu s vládou jedné strany
- Turecko upustilo od islámského kalendáře

Vědy a umění

- 2. května první společné vystoupení Spejbla a Hurvínka
- Český rozhlas zahájil vysílání

Nobelova cena

Narození

Česko
- 21. února Bohumil Švarc, český herec
- 17. května Ludvík Souček, český spisovatel († 26. prosince 1978)
- 19. června Josef Nesvadba, český spisovatel († 26. dubna 2005)
- 23. července Ludvík Vaculík, český spisovatel a fejetonista
- 8. srpna Jiří Levý, český literární teoretik († 17. ledna 1967)
- 27. listopadu Jiří Vala, český herec († 15. listopadu 2003)
- 21. prosinec Arnošt Lustig, český spisovatel Svět
- 17. března Siegfried Lenz, německý spisovatel
- 1. června Marilyn Monroeová, americká herečka († 5. srpna 1962)
- 3. června Irwin Allen Ginsberg, americký básník († 5. dubna 1997)
- 14. září Michel Butor, francouzský spisovatel

Úmrtí

Česko
- 8. červenec Karel Václav Rais, český spisovatel (
- 4. leden 1859)
- 26. listopad Eliška Krásnohorská, česká spisovatelka (
- 18. listopad 1847) Svět
- 29. března Albert Škarvan, slovenský esperantista (
- 31. ledna 1869)

Hlava státu

Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1926年 ko:1926년 simple:1926

1927

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1922 1923 1924 1925 1926 - 1927 - 1928 1929 1930 1931 1932 ----

Události

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

6. červenec Janet Leigh, americká herečka († 3. říjen 2004)

Úmrtí

Česko
- 3. listopad Karel Matěj Čapek-Chod, český spisovatel (
- 21. únor 1860) Svět
- Kate Elizabeth Bunce, prerafaelitská britská malířka (
- 1858)

Hlava státu

Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1927年 ko:1927년 simple:1927 th:พ.ศ. 2470

Řecko

Řecko je země ležící v jižní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a na Korintském poloostrově.

Přírodní poměry a poloha

Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie a NATO. Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponésského poloostrova (odděleného od pevniny Korintskou úžinou) a početných ostrovů (okolo 3 000) včetně Kréty, Rhodosu, Euboea nebo Dodekanés či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1 160 kilometrů. Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindus má nejvyšší bod o výšce 2 636 metrů nad mořem. Pindus může být také označen za prodloužení Dinárských Alp. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny). Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteory a Vikos. Hora Olymp je nejvyšším bodem Řecka ve výšce 2 919 metrů nad mořem. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Název

Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy, z latinského Graecus, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Dále Jónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jediný jazyk, který se odlišuje je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova "brdzeni" – moudrý.

Historie

Pravěk a Antika

Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l. , kdy začala nová éra řeckých městských států, které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy řecká kultura stala základem helénské civilizace.

Nadvláda Římanů a Středověk

Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l. , přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středozemí. Když se říše konečně rozdělilo napůl, Východořímská říše, známá později jako Byzantská říše, se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíce samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol konečně 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.

Nadvláda Osmanů (Turků)

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a znovuosídlení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat. Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

Vznik současného řeckého státu

Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou, ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda nebo smrt.

Politika

Ústava z roku 1975 zahrnuje rozsáhlé specifické záruky občanských svobod. Prezident republiky, volený poměrnou většinou parlamentu na dobu 5 let, je formálně hlavou státu. Přesto se však jedná o premiéra a vládu, kteří hrají ústřední roli v politickém vývoji, zatímco prezident provádí velmi omezené vládní funkce, vedle slavnostních povinností. Řekové volí 300 členů zemského jednokomorového parlamentu tajným hlasováním na maximálně 4 roky, ale volby se mohou opakovat v mnohem kratších intervalech. Řecko používá komplexní posílený volební systém poměrného zastoupení, který znevýhodňuje drobné strany a zajisťuje, že strana, která zvítězí v národních volbách, získá většinu křesel. Aby strana získala zastoupení, musí získat v národních volbách alespoň 3 procenta hlasů. Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni” – prohlášené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě. To znamená, že prezident republiky je vázán jmenovat premiérem osobu, která bude schválena většinou členů parlamentu (tj. 151 hlasy). Se současným volebním systémem je zvolen za premiéra ten, kdo je to vůdce strany která získala většinu hlasu v parlamentních volbách. Administrativa může kdykoliv požadovat “volbu důvěry”; naopak určitý počet členů parlamentu může požadovat uskutečnění “volby nedůvěry”. Obě se vyskytují vzácně s většinou předvídatelnými výsledky, jelikož volby za stranickou linií se uskutečňují velmi zřídka.

Administrativní rozdělení

13 krajů rozdělených do 51 prefektur (nomoi; jednotné číslo: nomos) a 1 autonomní region
- : Agion Oros
- (Mt. Athos), Achaia, Aitolia kai Akarmania, Argolis, Arkadia, Arta, Attiki, Chalkidiki, Chanion, Chios, Dodekanisos, Drama, Evros, Evrytania, Evvoia, Florina, Fokidos, Fthiotis, Grevena, Ileia, Imathia, Ioannina, Irakleion, Karditsa, Kastoria, Kavala, Kefallinia, Kerkyra, Kilkis, Korinthia, Kozani, Kyklades, Lakonia, Larisa, Lasithi, Lefkas, Lesvos, Magnisia, Messinia, Pella, Pieria, Preveza, Rethynnis, Rodopi, Samos, Serrai, Thesprotia, Thessaloniki, Trikala, Voiotia, Xanthi, Zakynthos

Příroda

Krajina

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit I v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.

Fauna a flóra

Okolo 50% řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy a další vzácní mořští živočichové.

Ekonomika

Řecko má smíšenou kapitalistickou ekonomiku s veřejným sektorem zodpovídající za asi polovinu HDP. Cestovní ruch je velmi podstatný, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registravaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4% jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů. Za posledních pár let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10% celkového počtu obyvatel. Hlavní problémy, kterým země nyní čelí, jsou snížení nezaměstnanosti, privatizace několika státních podniků, reformy socialního zabezpečení, přepracování daňového systému, minimalizace byrokratické neefektivnosti. Předpovědi předvídaly v roce 2004 ekonomický růst o 4 až 4,5%. Hlavním problémem nadále zůstává snížení vládního deficitu, který v současnosti činí téměř dvojnásobek 3%ního přípustného limitu Eurozóny. Nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešle poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé. Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky (rozpočty na rok 2005 a 2006), aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s Evropským paktem stability. “Banka Řecka”, nyní pobočka Evropské centrální banky, funguje jako národní centrální banka. Nejedná se o banku totožnou s “Národní bankou Řecka”, která je pouze komerční bankou.

Demografické údaje

Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 800 tisíc obyvatel). Většina obyvatel (98%) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3% patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina. Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11.018.000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8% na městských územích, přičemž jen 28,4% žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších Řeckých měst – Atén a Thessaloniki – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Thessaloniki je to mírně přes 1 milión. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10.930.000 obyvatel, z nichž 760.000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace. Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Rómů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejíc tak druhou nejpočetnější skupinu.

Přistěhovalectví

Podle statistických údajů o přistěhovalcích v Řecku se odhaduje, že v Řecku žije 1,15 miliónu přistěhovalců, z nichž 60 – 65% přišlo z Albánie, přičemž asi 200.000 z nich bylo zadokumentováno jako příslušníci řecké národnostní skupiny nebo “homogeneis”. Dalšími většími národnostmi jsou podle údajů o povolení k pobytu Bulhaři (67.000), Rumuni (29.000), Ukrajinci (23.000), Pákistánci (17.000) a Gruzijci (15.000), přestože je zde hlášeno přes více než 180 různých národností. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný (stejně jako po celé jižní Evropě) a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý probíhá nyní v roce 2005). V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho. Přistěhovalectví je v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích Evropské unie, kontroverzní zaležitostí. Průzkum Centra Evropského unie pro monitorování rasismu a xenofobie, oficiální agentury Evropské unie studující přístupy související s rasou a národností v EU, z roku 2003 zjistil, že Řekové mají větší negativní přístup vůči mnohonárodnosti než jacíkoliv jiní lidé ve státech EU a mnohem více než ostatní občané EU také upřednostňují o navrácení do vlasti nezaměstnaných legálních přistěhovalců. Přesto Řekové mají mírnější vztah než ostatní členové EU k tomu, zda by měli mít legální přistěhovalci stejnou právní ochranu jako rodilí Řekové a zda by se měli podřídit místním zákonům a konvencím. V roce 2005 vláda navrhla další zákon o přistěhovalectví se záměrem zefektivnit imigrační procedury a minimalizovat rozsáhlé byrokratické problémy, které se táhly od roku 1991. Po francouzských občanských nepokojích vůdce opoziční strany „Pasok“ navrhl lepší řízení integrace přistěhovalců a to hlavně v místním volebním právu. Tento přístup byl vřele uvítán vládou. Přesto několik veřejných průzkumů v té době prokázalo veřejné znepokojení nad všeobecným vlivem přistěhovalců v řecké společnosti. Zda bude vládní směr zrychlení sociálního zařazení mezi veřejností populární je zatím stále nejasné.

Náboženství

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech o převrácení na svou víru Jezuity a poté Protestanty, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo. Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou. Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi je ortodoxní církev a světský stav jsou vzájemně blízce spjati. Společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence. V lednu 2005 vyšla najevo série vysoce publikovaných korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení rozdělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku. Většina Řeků (95 – 98%) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3% populace a žijí převážně v Thrákii. V Řecko je také pár římsko-katolíků, hlavně ve městě Patras, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, nějací protestanté a Židé hlavně v Thessaloniki, (které bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit helénismus, staré řecké pohanské náboženství. Malá část Řecka, hora Athos, je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je hora Athos pod patriarchátem Konstantinopole a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávnou odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 fanatických mnichů, kteří tvrdohlavě oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století, zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi. Židé byli v Řecku přítomni posledních 2.000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86% řeckých Židů při vpádu na Axis a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4.500 lidí.

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa Category:Řecko Category:Balkán fiu-vro:Kriika ja:ギリシャ ko:그리스 ms:Yunani roa-rup:Gârţii simple:Greece th:ประเทศกรีซ zh-min-nan:Hi-lia̍p

Turecko

Turecko (oficiálním názvem Türkiye Cumhuriyeti, česky Republika Turecko) je demokratickou zemí ležící v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě. Na severovýchodě Turecko hraničí s Gruzií, na východě s Arménií a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Z jihu omývá břehy Turecka Středozemní moře, ze západu Egejské moře. Na západním okraji evropské části Turecka probíhá hranice s Bulharskem a Řeckem. Severní břehy Turecka omývá Černé moře.

Dějiny

Na území dnešního Turecka existovala ve starověku mimo jiné Chetitská říše. Část Turecka pak byla osídlena Řeky, později se stala součástí Římské říše a nakonec Byzantské říše. Od 11. století docházelo k osídlování tureckým obyvatelstvem. Roku 1299 se Osman I. stal prvním sultánem Osmanské říše, která jako muslimský stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Sultán jako hlava Osmanské říše měl neomezenou (absolutní) moc. Osmanská říše se během první světové války podílela na tzv. první genocidě dvacátého století, kdy dala osmanská vláda pod vedením strany Mladoturků, v čele s Talaatem pašou příkaz k vyhlazení arménského národa. Masakry probíhaly již za vlády sultána Abdulhamida, ale největších rozměrů dosáhly zejména mezi lety 1914-1922, s největší kulminací v roce 1915. Tehdy při nich zahynulo kolem 1,5 milionu Arménů. Mnoho z nich zahynulo při deportacích, kdy byly celé průvody pěšky vlečeny do pouští Sýrie a Mezopotámie. Ti, co přežili, emigrovali a jejich potomci dnes tvoří značnou část arménské diaspory ve světě. Arménské genocidě se věnuje román Franze Werfela Čtyřicet dnů na Musa Daghu. Turecko dodnes popírá jakoukoli souvislost s genocidou a snaží se celou záležitost ututlat. Neváhá ji ani obracet naruby a obviňovat Armény z pokusu o spáchání genocidy na Turcích. Osmanská říše zanikla v roce 1923, kdy byla založena republika Kemalem Atatürkem. Ten sekularizoval stát a zavedl mnohé jiné reformy s dalekosáhlými důsledky. Turecko se i přesto potýkalo s ekonomickými a politickými problémy, zejména pak v druhé polovině 20. století. V Turecku žije přes dva miliony Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině dosud není zcela vyřešen.

Turecko a Evropská unie

Cesta Turecka do Evropy - a tím i do Evropské unie - počíná již vznikem Turecké republiky roku 1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.
- 1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
- 1952 přistupuje Turecko k NATO
- 1959 podává žádost o členství v EHS
- 1964 vstupuje v platnost asociační smlouva s EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
- 1987 podává Turecko žádost o plné členství v ES
- 1989 je tato žádost odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
- 1996 celní unie s EU vstupuje v platnost
- 1997 se na summitu v Lucembursku EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
- 1999 na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
- 2002 poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
- 2004 nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014

Literatura

2004
- The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN 1862077908 (anglicky) [http://eubookshop.com/1/76]

Podívejte se též na

- Istanbul
- Asie
- Zeměpis
- Osmanská říše
- Seznam tureckých měst

Externí odkazy

- [http://www.genocide1915.info Další informace o arménské genocidě]
- [http://www.aragorn.cz/jilm/Turecko.pdf Turecko: Od Osmanské říše k modernímu evropskému státu] Kategorie:Turecko ja:トルコ ko:터키 ms:Turki simple:Turkey th:ประเทศตุรกี zh-min-nan:Türkiye

Adolf Hitler

Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau na Inu, Rakousko – 30. dubna 1945 Berlín) byl jeden z nejmocnějších a nejkrutějších diktátorů moderní doby.

Dětství

Narodil se 20. dubna 1889 jako čtvrté dítě rakouskému celníkovi Aloisu Heidlerovi, který si své jméno na Hitler změnil až po smrti svého otce, Adolfova dědečka, a Klaře Polzlové. Jejich první tři děti zemřely ve velmi brzkém věku během epidemie záškrtu, po Adolfovi ztratili ještě syna a poslední šesté dítě – holčička Paula, sice přežila, ale byla slabomyslná. Klara proto veškerou svou mateřskou lásku, kterou by byla rozdělila mezi šest dětí, věnovala pouze Adolfovi. Neustále se mezi odborníky vedou spekulace o tom, jaké národnosti Adolf vlastně byl. Klaru údajně zastihly porodní bolesti, když byla navštívit svého manžela v práci na celnici na německé straně hranic, kde posléze Adolfa i porodila. S dítětem však přešla zpět na rakouskou stranu, kde Adolf vyrůstal v městečku Braunau am Inn. Již od raného dětství snil Adolf o kariéře umělce. Studijní výsledky na základní škole měl vynikající, ale na střední škole nastal obrat, kdy v některých předmětech vynikal a jiné naprosto ignoroval. V žádném případě nechtěl pokračovat ve stopách svého otce a stát se úředníkem. Prvních sedmnáct let svého života býval mladý Adolf často svědkem násilnických a sexuálních útoků alkoholického otce na svou matku. Alois Heidler – Hitler zemřel roku 1903 na srdeční infarkt. Jeho epitaf (Ta ostrá slova, která občas vyšla z jeho úst, nemohla pošpinit žhavé srdce, které bušilo v jeho nitru) vytvořil Adolfovi velmi mylnou představu o jeho otci. O 4 roky později neuspěl Adolf při zkouškách na Všeobecnou malířskou školu na Umělecké akademii ve Vídni. Rektor mu doporučil spíše studium architektury, k tomu mu však chyběla maturita. Brzy poté onemocněla Adolfova matka Klara rakovinou prsu. Jejím lékařem byl Žid Eduard Bloch, který rovněž léčil Hitlerovi syfilis. V této době byl Adolf na studiu ve Vídni kam mu zavolali, aby se vrátil zpět do Lince, kde jeho matka pomalu umírala ve velkých bolestech. Na Hitlerovo naléhání dr. Bloch podal Klaře jodoform, který se jen velmi výjimečně používal při léčbě zhoubných nádorů. Ten ale nepomohl, naopak jen zvýšil trýznění, způsobil halucinace a přivedl Klaru do agonie, v níž zemřela. Hitler byl smrtí své matky velmi zdrcen a byl to jeden z mála důvodů jeho počínající nenávisti vůči židovské rase. Po této tragické události se nadobro odstěhoval do Vídně.

Formování politické osobnosti

Protože cesta do umělecké sféry se mu uzavřela, věnoval se převážně četbě a politickým otázkám. Z počátku byl Hitler nakloněn sociální demokracii a to zvláště pro to, že se zasazovali o lepší životní podmínky dělníků, ale nakonec se stal ostrým protivníkem marxismu a zároveň i Židů, o nichž si myslel, že se právě pomocí marxismu snaží dosáhnout toho, aby dělníky získali pro své účely při sociálních a hospodářských problémech. Stále silněji v něm převládal skoro mystický obdiv k německému národu a rasové čistotě. V jeho životopise chybí jeden rok pobytu ve Vídni. Spekuluje se o tom, že byl v té době hospitalizován na klinice, kde si léčil syfilis. Rovněž proto poučoval Hitler své známe o zákeřnosti prostituce a pošetilosti mladíků, kteří jí podléhali. Podle popisu se tehdy oblékal do bavorského horského kroje, který sestával z kožených kraťasů, které ještě více znázorňovaly jeho křivé nohy, dále z bílé košile a kšand. Měl ženskou postavu, široké boky, úzká ramena. Nikdy nechodil v čistém oblečení, měl špinavé nehty a zkažené hnědé zuby.

První světová válka

bavorského Roku 1913 se z Vídně odstěhoval do Mnichova. Odůvodnil to tím, že se chtěl vyhnout službě v rakouské armádě. Povolávací rozkaz ho sice neminul, ale u komise si dokázal prosadit svou a byl uznán služby neschopným. Navzdory tomuto však v roce 1914, dva týdny od vypuknutí války, narukoval k dělostřeleckému regimentu bavorské armády. V prosinci téhož roku obdržel Železný kříž II. třídy a v srpnu roku 1918 Železný kříž I. třídy. V zimě roku 1918 byl odvezen po otravě plynem do lazaretu v Pomořanech. Zde se dozvěděl o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Ještě když býval ve Vídni, seznámil se s myšlenkami německých nacionalistických extremistů, kteří se obraceli k tradiční myšlence o vykořisťovatelech a ničitelech nordického světa - Židech. Pravděpodobně v tuto dobu se zformovala jeho nenávist vůči židům a všem ostatním rasám, ačkoliv on tyto myšlenky formuloval zhruba o 5 let později. Tímto vysvětlením mu vše začalo dávat jasný smysl - Německu vrazili do zad dýku Židé. Svoji činnost chápal jako "povinnost" ochránit Německo před touto pohromou a dovést jej k cíli, k němuž bylo podle jeho názoru předurčeno. Dne 18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference ve Versailles. Jejím cílem bylo podepsat mírové smlouvy, jejichž podmínky diktovaly především Velká Británie, USA, Francie, ale i Itálie a Japonsko. Německo tuto smlouvu podepsalo pod tlakem ultimát] 28. června. Byly mu nadiktovány nejhorší podmínky: reparace stávající z odstoupení 13% říšského území, vydání válečné flotily a značného omezení výzbroje armády. Rovněž bylo Německo uznáno jako jediný viník války, což vyvolalo značné rozhořčení. Dne 5. června 1919 byl Hitler odvelen do objasňovacího kurzu, v němž měli demobilizovaní vojáci získat základní principy pro státoobčanské myšlení. Na těchto kurzech přednášel ing. Feder, jehož ideje, že za neštěstí Německa mohou jen a pouze Židé, značně ovlivnily Hitlera.

Hitlerovy začátky v NSDAP

Po skončení války neměl Hitler kam jít. Jeho známí se vrátili ke svým zaměstnáním, kdežto on nebyl ničím vyučen. Reichswehr ho nasadil jako důstojníka do objasňovacího oddělení a v této funkci byl pověřen návštěvou shromáždění tehdy bezvýznamné skupiny Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei - DAP). Toto shromáždění se konalo 24. února 1920 v Mnichově. Hitler ihned převzal iniciativu a v pětadvaceti bodech spolu s předsedou strany Drexlerem jako dalším řečníkem vytyčil politický program strany. Od tohoto dne se strana jmenovala Národně socialistická německá dělnická strana (Nazionalsozialistiche Deutsche Arbeitpartei - NSDAP). Požadoval v nich, na základě práva na sebeurčení národů, semknutí všech Němců, zrušení Versailleské smlouvy, získání kolonií a zvláštní zákonodárcovství pro Židy s možností jejich případného vyhoštění. Kromě šíření antisemitismu Hitler propagoval sociálně politické požadavky. Směšování nacionalistických a socialistických hesel mělo u mnoha lidí ohromnou odezvu. NSDAP bylo spojováno zejména s Hitlerovým jménem. Bylo mu nabízeno předsednické křeslo strany, které odmítal z důvodu, že se viděl především v propagandě. V červenci 1921 zcela překvapivě vystoupil ze strany a vyslovil požadavky, bez jejichž splnění se nebyl ochoten vrátit. Vzhledem k Hitlerově pozici byly jeho podmínky byly splněny, tím se však stal fakticky nazpochybnitelným vůdcem strany. Na dalším shromáždění NSDAP 29. července Hitler vysvětlil, že řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce. V těchto letech však revoluce byla ještě násilný akt. V tom, že Německo může být obnoveno pouze radikálními změnami, ho podporovala i bavorská zemská politika.

Mnichovský puč

V roce 1923 došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a Bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Mnichov tuto skutečnost odmítl přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimiž vynikali hlavně Herman Göring, Rudolf Hess, Ernst Rohm a Alfred Rosenberg, kteří se rozhodli, že nadešel čas převzít nad Bavorskem otěže. Hitlerova se pokusil převzít moc (8. a 9. listopadu), ale tento pokus byl prakticky ihned zmařen. Po tomto kroku byl A. Hitler byl odsouzen za velezradu k pšti letům ve vězení v Landsbergu, již 20. prosince 1924 byl podmínečně propuštěn. Ve vězení napsal svoji knihu Mein Kampf (Můj boj), kde Hitler seznámil okolí se svými cíli, projevil se zde jeho vyhraněný antisemitismus, rasismus a ukázal zde svoji představu o vůdčí roli nordické rasy. NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu.

Od kandidatury na prezidenta po druhou světovou válku

Ve stejném roce skončilo i Hindenburgovo úřední období a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat. V prvním kole získal 30,1 % hlasů, ve druhém byl ale těsně poražen Hindenburgem. Dne 31. ledna 1933 ho Hindenburg jmenoval říšským kancléřem. Poté co se A. Hitler dostal k moci začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušet se zlikvidovat své odpůrce. Požář Říšského sněmu z 27. února mu poskytl příležitost začít se zaútočit na komunisty. Jeho ekonomická politika měla značné úspěchy a postupný přechod na vojenskou výrobu výrazně snížil nezaměstnanost, inflaci a úrověň průměrné německé domácnosti. V Zahraniční politice se A. Hitler rozhodl vystoupit ze Společnosti národů (12. listopadu), tento krok přinesl Hitlerově politice mnoho výhod a jelikož na to ostatní státy prakticky nereagovaly byly nevýhody takřka nulové. V roce 1934 se Hitler rozhodl zakročit proti nespokojeným SA a některým dalším skupinám především tzv. konzervativcům. Takto vyprovokované násilí vstoupilo do dějina jako Noc dlouhých nožů. Dne 1. srpna 1934 se Hitlerovi podařilo prosadit spojení úřadu prezidenta a říšského kancléře, den nato zemřel říšský prezident Hindenburg. Tímto se Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa. Dne 17. listopadu 1933 měl Hitler projev v Říšském sněmu, kde se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Důležité bylo také uzavření desetiletého německo-polského paktu o neútočení, které Hitlerovi jen přispělo do voleb v Sárské oblasti. Dva měsíce po těchto volbách byly zahraniční vlády informovány o budování německé Luftwaffe a 16. března byla znovuzavedena všeobecná branná povinnost. Rovněž byly zrušeny vojenské podmínky Versailleské smlouvy. Později uzavřel spojenectví s fašistickou Itálií, která byla po napadení Habeše izolována. Proto Hitler musel dávat pozor, aby se kvůli Itálii nedostal do rozporů s Anglií. Dne 7. března 1936 Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území Porýní. Roku 1936 a 1937 došlo k vypracování plánů, které vedly k tomu že 12. března 1938 A. Hitler podepsal rakouský anšlus a německá vojska obsadila Rakousko. Dne 29. září došlo k Mnichovské konferenci, kterou lze považovat za výrazný úspěch politiky A. Hitlera. Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal vůdce, aby se směl oženit se ženou z lidu. Vůdce svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornografická herečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche obviněn z homosexuality. Vůdce byl touto zradou zklamán a oba muže propustil. Von Fritsche byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii.

Druhá světová válka

Koncem března nechal Hitler Ribbentropem rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Jádrem byl požadavek navrácení Gdaňska Německé říši. Jelikož se nepovedlo věci vyjednat politicky, proto se v polovině srpna Hitler rozhodl napadnout Polsko. Velkým úspěchem politiky A. Hitlera bylo uzavření německo-sovětského paktu o nenapadení z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla: V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc. Dne 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Molotov a jeho německý kolega Ribbentrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma státy. Hitlerovo vojenské řízení válečných operací bylo méně úspěšné než jeho politická aktivita, některé jeho chyby se ve válce opravdu projevily zásadním způsobem. Dne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu. 20. dubna 1945 oslavil své 56. narozeniny. O deset dní později 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu. V noci ze 7. května na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 8. května 1945 ve 23:03 byla podepsána kapitulace Německa. Hitler, Adolf Hitler, Adolf Hitler, Adolf Hitler, Adolf ja:アドルフ・ヒトラー ko:아돌프 히틀러 ms:Adolf Hitler roa-rup:Adolf Hitler simple:Adolf Hitler th:อดอล์ฟ ฮิตเลอร์

Etiopie

Etiopská federativní demokratická republika, dříve známá pod názvem Habeš, se rozkládá ve středu Afrického rohu. Etiopie je známa jako země se svébytnou, osobitou kulturou. Kromě krátkého období italské okupace v letech 1936–1941 nesdílí koloniální zkušenost jiných afrických zemí. Etiopie sousedí na jihu s Keňou, na západě se Súdánem, na severu s Eritreou a Džibutskem a na východě se Somálskem.

Ityop'iya Federalawi Demokrasiyawi Ripeblik
የኢትዮጵያ ፈደራላዊ ዲሞክራሲያዊ ሪፐብሊክ

Somálskem	Somálskem
(Podrobně)

Národní heslo:

image:LocationEthiopia.png

Plocha
- celkem
- % vodní plochy

26. na světě
1127127 km²
0,7 %

Obyvatelstvo
- celkem
- Hustota zalidnění

16. na světě
67673031
60/km²

UTC +3

Whedefit Gesgeshi Woude Henate Ethiopia (Kráčej vpřed, drahá matko Etiopie!)

Internetová doména země

.et

Telefonní předvolba

251

Dějiny

Etiopie je jednou ze zemí s nejstarším lidským osídlením. Na jejím dnešním území se patrně vyvinul člověk rozumný (homo sapiens). Slovem Etiopie (Αιθιοπία) staří Řekové označovali oblast jižně od Egypta. V 1. století n. l. vznikla na území Etiopie Aksúmská říše. V roce 330 byl Atanášem Alexandrijským vysvěcen první etiopský biskup, Frumentius, Řek pocházející ze syrského přístavu Tyr. Země tak přijala křesťanství, jež si uchovala dodnes. Spojení Etiopie s ostatními částmi křesťanského světa bylo až do 16. století velice omezené hlavně kvůli muslimským výbojům. V roce 1520 připlula na pomoc proti této hrozbě do Rudého moře portugalská flotila. Významnou roli sehrál císař (neguš) Menelik II, který se významně zasadil o sjednocení země. Zásadní roli i na mezinárodní scéně sehrál poslední etiopský císař Haile Selassie, který vládnul mezi léty 1930 až 1974 s pětiletou přestávkou během italské okupace. V roce 1974 byl sesazen revolucí, jež vyústila v nastolení vojenského režimu hlásícího se k socialismu. Ten se zhroutil v roce 1991. V letech 1977 až 1978 proběhla etiopsko-somálská válka. Po počátečním úspěchu východního souseda se Etiopii podařilo, díky vojenské pomoci SSSR a Kuby, útočníka vytlačit ze svého území. V roce 1993 se od Etiopie oddělila Eritrea. Společná hranice je dodnes předmětem sporů a ozbrojených střetů.

Politika

Současné politické zřízení upravuje ústava z roku 1994. Zákonodárnou moc má dvoukomorový parlament sestávající z Federálního shromáždění (117 křesel) a Sněmovny lidových zástupců (548 křesel). Lidoví zástupci jsou voleni na šest let ve všeobecných volbách. Poslední volby proběhly 8. října 2001. Sněmovna lidových zástupců volí prezidenta na šestileté funkční období.

Správní rozdělení

Podle ústavy z roku 1994 bylo vytvořena federace sestávající z devíti národnostních spolkových států:
a dvou samostatných měst:
- Addis Abeba
- Dire Dawa Každý spolkový stát se dále dělí na okresy (kebele) a obce (werada).

Zeměpis

Území Etiopie je převážně hornaté, většinu území zaujímá Etiopská vysočina, kterou od severovýchodu k jihu dělí Etiopský příkop. Východ země je rovinatý; tvoří jej Afarská nížina a Somálská tabule. Nejvyšší horou Etiopie je Ras Dashen Terara (4620 m n.m.), nejníže položeným místem je pak Danakilská proláklina (-125 m n.m.). Z jezera Tana na severu země vytéká Modrý Nil.

Hospodářství

Etiopské hospodářství je orientováno převážně na zemědělskou výrobu. Ta zaměstnává 80 % pracující populace. Vývoz kávy představuje ⅔ devizových příjmů země. Kromě toho Etiopie vyváží ještě luštěniny, kůže a olejnatá semena. Zemědělská výroba v nedávné minulosti značně utrpěla v důsledku opakujících se období sucha. Těží se omezené množství vápence a zlata, které se vyváží. Průmysl zaměstnává pouze 8 % pracujících; zaměřuje se hlavně na výrobu potravin, textilu, hutnictví a výrobu cementu. Země patří do skupiny tzv. Vysoce zadlužených chudých zemí. Je to jedna z nejchudších zemí světa. Hospodářský rozvoj brzdí také pozůstatky socialistické vlády. Stát stále vlastní veškerou půdu a pronajímá ji.

Obyvatelstvo

Etiopie má poměrně pestré národnostní i náboženské složení. Mezi nejpočetnější etnika patří Amharové, Tigrejci a Oromové. Další početnější národností skupiny žijící na území Etiopie jsou Sidamové, Šankelové, Somálci, Afarové a Guragové. Přibližně polovina obyvatel se hlásí k Islámu, 35-40 % k Etiopské pravoslavné církvi. Přibližně 12 % obyvatel stále vyznává vyznává původní kmenová náboženství.

Etiopské písmo

Za pracovní a úřední jazyk Etiopie je chápána amharština, která používá speciální písmo bez standardizované transkripce do latinky. U osobních jmen a geografických názvů se proto lze setkat s několika různými tvary či podobami.

Etymologie

Slovo Ethiopie pochází z řeckého aithó (hořím) a ops (obličej). Ve východních a jižních jazycích je psáno bez h.

Slovníky

- heslo Aethiópia. Ottův slovník naučný I, pp. 304 – 310

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Afrika Kategorie:Etiopie ja:エチオピア ko:에티오피아 ms:Habsyah th:ประเทศเอธิโอเปีย zh-min-nan:Ityop'iya

Beaufortova stupnice

Beaufortova stupnice byla vytvořena počátkem 19. století kontraadmirálem F. Beaufortem. Slouží k určování rychlosti větru podle jeho snadno pozorovatelných projevů na moři či souši. Má dvanáct stupňů.

Beaufortova stupnice

stupeň (rychlost větru v m/s; a v km/h; tlak větru v kg/m²) - jméno
- znaky na souši
- znaky na moři Nultý stupeň (0-0,2 m/s; 0-1 km/h; 0 kg/m2) - bezvětří
- kouř stoupá svisle vzhůru
- moře je zrcadlově hladké První stupeň (0,3-3,5 m/s; 1-5 km/h; 0-0,1 kg/m2) - vánek
- kouř už nestoupá úplně svisle, korouhev nereaguje
- malé šupinovitě zčeřené vlny bez pěnových vrcholků Druhý stupeň (1,6-3,3 m/s; 6-11 km/h; 0,2-0,6 kg/m2) - slabý vítr
- vítr je cítit ve tváři, listí šelestí, korouhev se pohybuje
- malé vlny, ještě krátké, ale výraznější,se sklovitými hřebeny, které se nelámou Třetí stupeň (3,4-5,4 m/s; 12-19 km/h; 0,7-1,8 kg/m2) - mírný vítr
- listy a větvičky v pohybu, vítr napíná prapory
- hřebeny vln se začínají lámat, pěna převážně skelná. Ojedinělý výskyt malých pěnových vrcholků. Čtvrtý stupeň (5,5-7,9 m/s; 20-28 km/h; 1,9-3,9 kg/m2) - dosti čerstvý vítr
- vítr zvedá prach a papíry, pohybuje větvičkami a slabšími větvemi
- vlny ještě malé, ale prodlužují se. Hojný výskyt pěnových vrcholků. Pátý stupeň (8-10,7 m/s; 29-38 km/h; 4,0-7,2 kg/m2) - čerstvý vítr
- hýbe listnatými keři, malé stromky se ohýbají
- dosti velké a výrazně prodloužené vlny. Všude bílé pěnové vrcholy, ojedinělý výskyt vodní tříště. Šestý stupeň (10,8-13,8 m/s; 39-49 km/h; 7,3-11,9 kg/m2) - silný vítr
- pohybuje silnějšími větvemi, telegrafní dráty sviští,