Dějepis (historická věda) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilisace především na základě písemných a hmotných pramenů.
Dějiny neboli historie (v širším slova smyslu) je souhrnem všech událostí, dějů a souvislostí v čase a prostoru. Dějiny v užším slova smyslu lze chápat jako dějiny lidské civilizace, ať už v politickém, ekonomickém, ideologickém, sociálním nebo kulturním slova smyslu.
Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.
Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem (kriticky analyzující) historické vědy existovala jen ("nevědecká" a do značné míry uměleckými styly ovlivněná) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu.
Historický výzkum, tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech.
Historické prameny
Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance. Mezi ty méně relevantní patří např. ústně předávané informace, naopak velmi spolehlivé jsou např. dobové oficiální dokumenty.
- písemné prameny: dobové písemné záznamy oficiálního i neoficiálního charakteru
- hmotné prameny: kosterní pozůstatky, výtvory lidské práce
- tradiční prameny: mytologie, ústní lidová slovesnost
- obrazové prameny: kresby, kartografické materiály
- audiovizuální prameny: rozličná záznamová média
Historiografii slouží k poznání pomocné vědy historické:
- archeologie (zkoumá nejstarší dějiny lidstva)
- numismatika (zkoumá platební prostředky - peníze)
- heraldika (zkoumá erby a znaky)
- genealogie (zkoumá vývoj rodů a vztah mezi rodově příbuznými jedinci)
- paleografie (zkoumá vývoj a druhy písma, snaží se o správné čtení a lokální i časové zařazení písemných pramenů)
- diplomatika (zkoumá úřední písemné prameny z pohledu obsahové struktury textu i z pohledu vnějšího, tj. formy, a to jako produkt určitého právního, sociálního a kulturního prostředí, přičemž současně zjišťuje i pravost dokumentů a sleduje i dějiny institucí, které tyto dokumenty vyprodukovaly)
- chronologie (zkoumá způsoby měření času v dějinách a přepočítává staré datovací systémy na dnešní)
- sfragistika (zkoumá pečeti)
- metrologie (nauka o soustavách měr vah)
- epigrafika (vznikla z paleografie, zkoumá nápisy na tzv. archeologických či nepaleografických látkách, tedy v kameni, na kovech, hlíně, dřevě, stěnách atd.)
- faleristika (zkoumá řády a vyznamenání)
- filigránologie (zkoumá průsvitky v papírech)
- kodikologie (zkoumá středověké rukopisy neúřední povahy)
- kampanologie (zkoumá zvony a jejich výzdobu)
- vexilologie (zkoumá zástavy a prapory)
a další.
V širším slova smyslu jsou při historickém bádání nápomocny i vědecké disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.
