Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
22. června

22. června

22. červen je 173. den roku podle gregoriánského kalendáře (174. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 192 dní.

Události

Česko
- 1197 - Českým a moravským panovníkem se stává Vladislav Jindřich
- 1448 - Ustavena jednota poděbradská, jejím správcem zvolen Jiří z Poděbrad
- 1995 - Podepsána integrační dohoda mezi ODS a KDS, zajišťující sloučení obou politických stran.
- 1998 - Prezident Václav Havel pověřil Miloše Zemana sestavením vlády. Svět
- 168 př. n. l. - Bitva u Pydny, konec 3. Makedonské války
- 431 - Zahájen Efeský koncil
- 1633 - italský vědec Galileo Galilei odvolal před inkvizičním soudem Koperníkovo učení, že Země se točí kolem Slunce.
- 1846 - Adolph Sax si patentuje saxofon.
- 1941 - Nacistické Německo přepadlo bez vyhlášení války SSSR.
- 1946 - Pavel VI. zvolen papežem.
- 1948 měnová reforma provedena v sovětské okupační zóně viz Berlínská blokáda
- 1976 - Kanada ruší trest smrti
- 1978 objeven Charon - měsíc Pluto

Narození

Česko
- 1900 - Ladislav Rašín, právník a politik († 1945)
- 1909 Vlasta Hilská, docentka japonské filologie († 26. května 1968)
- 1930 - Zdeněk Mlynář, politik († 1997) Svět
- 1757 - George Vancouver, britský námořní výzkumník († 1798)
- 1767 - Wilhelm von Humboldt, německý filozof, diplomat a politik († 1835)
- 1898 - Erich Maria Remarque, německý spisovatel († 1970)
- 1906 - Billy Wilder, americký filmový režisér († 2002)
- 1906 - Anne Morrow Lindberghová, americká pilotka a spisovatelka († 2001)
- 1930 - Charles Augustus Lindbergh III, syn Charlese Lindbergha a Anne Morrow Lindberghové († 1932)
- 1936 - Kris Kristofferson, americký zpěvák a herec
- 1944 - Klaus Maria Brandauer, rakouský herec a režisér
- 1949 - Meryl Streepová, americká herečka

Úmrtí

Česko
- 1972 - Jiří John, malíř a ilustrátor (
- 1923)
- 1999 Luboš Fišer, český skladatel. (
- 30. září 1935) Svět
- 431 - Biskup Paulinus z Noly
- 1276 - Papež Inocenc V. (
- cca 1225)
- 1527 - Niccolò Machiavelli, italský historik a filozof (
- 1469)
- 1969 - Judy Garlandová, americká herečka a zpěvačka (
- 1922)
- 1979 - Louis Chiron, monacký automobilový závodník (
- 1899)
- 1987 - Fred Astaire, americký herec a tanečník (
- 1899)
- 2003 Vasil Bykav, běloruský spisovatel (
- 19. června 1924)

Svátky

Česko
- Pavla Svět
- Anglikánská církev: Svátek Svatého Albana.
- Chorvatsko: Den boje proti fašismu

Viz také:


- 21. červen 23. červen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červen ja:6月22日 ko:6월 22일 simple:June 22 th:22 มิถุนายน

Vladislav Jindřich

Vladislav Jindřich (1160 – 12. srpna 1222) byl kníže český a markrabě moravský. Druhorozený syn Vladislava II. a jeho ženy Judity z Türingenu. Prožil své mládí v době rozepří uvnitř přemyslovského rodu. Roku 1192 obdržel od císaře Jindřicha VI.. markraběcí titul a panství nad Moravou. Po dvou letech mu byla moc odebrána českým knížetem, který ho odvelel ho na Pražský hrad, aby ho měl pod kontrolou. Potom tedy žil na dvoře svého bratrance knížete a biskupa Jindřicha Břetislava. Roku 1197 starší bratr Vladislava Jindřicha Přemysl Otakar I. vtrhl do Čech, který nedůvěřoval svému bratranci a nechal Vladislava uvěznit. O rok později kníže zemřel. Česká šlechta osvobodila Vladislava Jindřicha a zvolila ho 23. června 1197 českým knížetem. Tento titul si také nárokoval jeho starší bratr Přemysl Otakar I., který v prosinci roku 1197 opět vtrhl do Čech. Vše vypadalo, že se schyluje k válce mezi bratry. Aby zabránil vzestupu politické nestability, která panovala během nepřetržitého boje o moc uvnitř přemyslovského rodu, učinil Vladislav Jindřich něco tehdy jedinenčného. Vzdal se titulu a s tím spojených privilegií a dědických nároků ve prospěch svého bratra. Po rodinné dohodě se 6. prosince 1197 stal prvním moravským markrabětem. Jeho nástupcům měl být tento titul dědičně zachován. Ve Zlaté bule z roku 1212 byla potom Morava mlčky uznána za novou součást království. Vladislav Jindřich obdržel od císaře symbolicky část Saska, aby se nadále také mohl řadit mezi říšská knížata. Roku 1205 založil Vladislav Jindřich cisterciácký klášter ve Velehradě. Chtěl tímto naznačit spojitost s Velkou Moravou. Klášter se měl současně stat hrobkou markrabat. Politicky úzce spolupracoval se svým bratrem, knížetem a později králem českým. Roku 1216 vyhlásili dokument, ve kterém byl stanoven princip primogenitury (prvorozeného) pro nástupce trůnu. Tím měly být odstraněny spory a intriky, ke kterým docházelo během volby panovníka. Až do svého skonu prokazoval loajlitu vůči svému bratrovi a na základě jejich dohody ho podporoval proti císaři. Jeho největším ziskem pro Moravu byla vnitropolitická stabilita, které dosáhl. Vladislav Jindřich se oženil s Hedvigou, jejíž původ není známý. Zemřel bez potomků, takže nástupnictví v markrabství spadlo do rukou krále Přemysla Otakara I. Byl pochován ve velehradském klášteře. Jindřich, Vladislav Jindřich, Vladislav Jindřich, Vladislav Jindřich, Vladislav Jindřich, Vladislav

1448

Století: 14. století - 15. století - 16. století Roky: 1443 1444 1445 1446 1447 1448 1449 1450 1451 1452 1453 ----

Události

Narození

Úmrtí


- 20. prosinec Jan z Příbrami, český spisovatel a kazatel Kategorie:15. století ko:1448년

1995

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1990 1991 1992 1993 1994 - 1995 - 1996 1997 1998 1999 2000 ----

Události

Česko
- nové územněsprávní členění města Praha, zavedení samosprávy městských částí
- zpoplatněno používání dálnic a rychlostních silnic
- centrum Kutné Hory zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO
- strakonický hrad se stal národní kulturní památkou
- Česko vstoupilo do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Svět
- 1. ledna - Evropská unie se rozšířila o Rakousko, Švédsko a Finsko
- 13. října společností Microsoft uvedla na trh Windows 95
- 19. prosince podepsána mírová smlouva v americkém Daytonu; viz Sarajevo
- 24. prosince Askar Akajev byl znovu zvolen prezidentem Kyrgyzstánu
- Aleksander Kwaśniewski se stal prezidentem Polska
- Jacques Chirac se stal prezidentem Francie a Andorry
- přijata nová ústava Jihoafrické republiky
- Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost
- První systém wiki
- IBM koupilo Lotus
- První veřejná verze Apache
- Commonwealth - Mozambik a Kamerun se staly členy, členství suspendováno Nigérii
- ukrajinská vláda zrušila krymskou ústavu a prezidentský úřad a zavedla přímou správu ukrajinského prezidenta
- Slovinsko a Švédsko členy EUROCONTROLu
- Hamád Ibn Chalífa as-Sání svrhl otce a stal se emírem Kataru

Vědy a umění


- 23. května firma Sun představila objektově orientovaný programovací jazyk Java
- 30. září NASA ukončila pravidelné spojení se sondou Pioneer 11
- Sonda Galileo byla navedena na oběžnou dráhu kolem Jupiteru
- Hans Bethe zveřejnil otevřený dopis žádající všechny vědce, aby „přerušili a odmítali“ práci na jakékoli části vývoje a výroby jaderných zbraní
- vznikla slovenská hudební skupina Iné Kafe

Nobelova cena

Narození

Česko Svět

Úmrtí

Česko
- 19. března - tragicky zahynul Josef Vavroušek, bývalý federální ministr životního prostředí; v Tatrách ho zavalila lavina
- 22. července Otakar Borůvka, český matematik (
- 10. května 1899)
- 15. prosince Miroslav Katětov, český matematik (
- 17. března 1923)
- Jiří Šust, český hudební skladatel (
- 1919) Svět
- 23. únor James Herriot, britský veterinář a spisovatel
- 17. červenec - Juan Manuel Fangio, argentinský pilot Formule 1
- 22. října Kingsley Amis (
- 16. dubna 1922), anglický spisovatel
- Albert Goodheir, skotský esperantista, spisovatel a překladatel (
- 1912)

Hlava státu


- Česko - Václav Havel
- Andorra - Jacques Chirac
- Francie - Jacques Chirac
- Polsko - Aleksander Kwaśniewski
- Katar - Hamád Ibn Chalífa as-Sání
- Kyrgyzstán - Askar Akajev Kategorie:20. století als:1995 ja:1995年 ko:1995년 simple:1995 th:พ.ศ. 2538

ODS

Občanská demokratická strana (ODS) je nejsilnější česká pravicová politická strana, v letech 1992–1997 vládní, od té doby v opozici. Je orientována konzervativně a (neo)liberálně, po odchodu do opozice (a odštěpení části členů, kteří založili Unii svobody) se začala orientovat víc nacionalisticky. ODS vznikla v dubnu 1991 po rozpadu Občanského fóra (OF) na středově až levicově orientované Občanské hnutí (OH) a pravicovou ODS. Hlavním zakladatelem a do roku 2002 předsedou ODS byl Václav Klaus. Současným předsedou je Mirek Topolánek. Václav Klaus je v současnosti tzv. čestným předsedou ODS, nemá však žádné faktické pravomoci. Odpůrci na ODS kritizují její nepřátelský postoj (reprezentovaný zvláště Václavem Klausem) k občanským sdružením a dalším „nepoliticky politickým“ projevům občanské společnosti.

Externí odkazy


- [http://www.ods.cz/ www.ods.cz] – Oficiální stránky Kategorie:České politické strany Kategorie:ODS

1998

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1993 1994 1995 1996 1997 - 1998 - 1999 2000 2001 2002 2003 ----

Události

Česko
- 2. ledna Josef Tošovský se stal premiérem
- 24. září Josef Lux odstoupil ze zdravotních důvodů ze všech svých politických funkcí
- 22. července Miloš Zeman se stal premiérem
- 17. července konec vlády J. Tošovského
- 8. listopadu byla otevřena trasa IV.B byla; Pražské metro
- Václav Havel byl znovuzvolen do funkce prezidenta
- pivovar Mostě byl uzavřen
- založena Stranu pro otevřenou společnost
- Protiklausovské křídlo ODS vytváří novou stranu - Unii Svobody
- podepsána opoziční smlouva
- Joseph Ratzinger otevřel archívy inkvizice Svět
- 1. března nabyla účinnosti Evropská charta jazyků
- duben v Evropě byla zavedena první fáze používání prostorové navigace B-RNAV
- 1. listopadu Makedonie vstoupila do EUROCONTROLu
- teroristický útok na americká velvyslanectví v Nairobi (Keňa) a Dar es Salaam (Tanzanie)
- Rafík Harírí přestal být premiérem Libanonu
- Pravopis němčina byl reformován
- povodeň na řece Jang-c'-ťiang; Čína

Vědy a umění


- červenec vyšla první verze Mandrake - linux
- Od října se správou doménových jmen zabývá organizace ICANN.
- 20. listopadu odstartovala raketa Proton s modulem Zarja; viz Mezinárodní vesmírná stanice
- prosinec - IEC (International Electrotechnical Commission) doporučila pro počítačové jednotky nový systém označování násobků, ve kterém byla pro původní 1 kilobyte = 1024 B navržena zkratka 1 KiB a zavedena jednotka 1 kilobyte = 1000 B se zkratkou 1 kB, tak jak je obvyklé v soustavě SI
- prosinec - zformován Projekt Partnerství 3. Generace (3GPP)
- založena Nadace Charty 77 se základním jměním navýšeným na 65 milionů
- Pyramidy v Güímaru byly otevřeny pro veřejnost; Kanárské ostrovy
- Arcibiskupský zámek v Kroměříži, spolu s oběma zahradami (Květná zahrada, Podzámecká zahrada) byl zasán na listině světového kulturního dědictví

Nobelova cena

Narození

Česko Svět

Úmrtí

Česko
- 17. září Gustav Nezval, český divadelní a filmový herec (
- 18. listopadu 1907) Svět
- 9. ledna Imi Lichtenfeld, tvůrce bojového systému Krav Maga (
- 26. května 1910)
- 9. června Agostino Casaroli, římskokatolický kněz a diplomat Vatikánu (
- 24. listopadu 1914)
- Jean-François Lyotard, byl francouzský představitel postmoderní filozofie (
- 1924)
- Gabriel Laub, česko-polský esejista (
- 1928)

Hlava státu

Václav Havel Kategorie:20. století als:1998 ja:1998年 ko:1998년 simple:1998 th:พ.ศ. 2541

Václav Havel

Václav Havel (
- 5. října 1936 Praha) spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident Česka.

Životopis

Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině. Jeho dědeček postavil pražský Palác Lucerna, jeho strýc založil Filmové studio Barrandov. Po komunistickém puči v roce 1948 nebylo umožněno Václavu Havlovi po ukončení základní školy dále řádně studovat. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a večerně studoval gymnázium. Z kádrových důvod nebyl přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření a proto krátce studoval na ekonomické fakultě Českého učení technického. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) pracoval jako jevištní technik (nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí) a dálkově studoval dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). V roce 1964 byla uvedena jeho první hra Zahradní slavnost. V roce 1964 se Václav Havel po osmileté známosti oženil se svou první ženou Olgou Šplíchalovou, která jej provázela těžkými životními zkouškami.

Disident

Během Pražského jara působil v Klubu nezávislých spisovatelů a Klubu angažovaných nestraníků. S nástupem tzv. normalizace, která následovala po potlačení Pražského jara 1968 sovětskými tanky, musel opustit divadlo. Soustavně vystupoval proti politické represi. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Gustavu Husákovi a vyvrcholením této činnosti bylo publikování Charty 77 v lednu roku 1977. Tyto politické aktivity jej stály 5 let života strávených ve vězení.

Prezident

V roce 1989 se stal vedoucím představitelem Sametové revoluce a 29. prosince 1989 byl komunistickým Federálním shromážděním zvolen po 40 letech prvním československým nekomunistickým prezidentem. Jedním z jeho prvních kroků bylo udělení rozsáhlé amnestie, při které byly propuštěny dvě třetiny kriminálních vězňů (političtí vězňové se na svobodu dostali ještě před jeho nástupem do funkce). Podruhé byl zvolen prezidentem po svobodných volbách, 5. července 1990. Když bylo jasné, že federace se Slovenskem spěje k rozdělení, odstoupil 20. července 1992 ze své funkce a na několik měsíců se z politického života stáhl. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem Česka. V roce 1996 umírá jeho žena Olga, on sám úspěšně bojuje s těžkým nádorovým onemocněním. V roce 1997 se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. V roce 1998 byl znovuzvolen do funkce prezidenta. Prezidentský úřad opustil po skončení svého druhého prezidentského období 2. února 2003. Jeho nástupcem se stává ekonom Václav Klaus. Ve druhé půli svého prezidentského období zkorigoval svůj dosavadní převážně pacifistický postoj a vyjádřil několikráte podporu vojenským zásahům, šlo zejména o útok NATO proti Jugoslávii a válku USA proti Iráku. V prezidentském úřadě byl vnímán poněkud kontroverzně. Významná část české veřejnosti například nesouhlasila s počtem udělených milostí a s udělením milostí, které zasáhly do soudních procesů proti Havlovým známým. Havlovu popularitu u široké veřejnosti snížil i sňatek s Dagmar Veškrnovou. Političtí oponenti, např. Václav Klaus, Havlovi vytýkali příliš aktivní zasahování do běžné politiky, především aktivní zásahy do formování vlády (zejména sestavení úřednické vlády v čele s Josefem Tošovským v roce 1997), využívání prezidentského veta a dalších pravomocí. Dalším předmětem kritiky se stalo zákulisní vedení politky, podpora tzv. stranám Hradu (KDU-ČSL, Unie svobody) nebo Havlova podpora občanské společnosti. Zatímco v Česku jeho popularita během doby v prezidentském úřadu spíše klesala, renomé v zahraničí to nijak neovlivnilo. Havel zůstal určitou ikonou boje za svobodu a demokracii, opakovaně byl navržen na Nobelovu cenu míru. Bývalá ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová o Václavu Havlovi prohlásila: "Prezident Havel učinil český národ hrdým, i já jsme díky němu hrdá na to, že jsem se jako Češka narodila. Myslím si, že bude velmi scházet na mezinárodní scéně. Pro mnoho lidí na celém světě znamená slovo 'Havel' a 'Čech' jedno a totéž. Havel položil Prahu a celou Českou republiku na mapu doby po studené válce."

Dílo

Dramatická tvorba


- Rodinný večer, 1960
- Zahradní slavnost, 1963 premiéra v Divadle Na zábradlí. Hlavním hrdinou hry je Hugo Pludek, jehož genialita spočívá v tom, že dokáže jakýkoliv systém přivést k dokonalosti s zcela sním splynout. Tím vlastně ztrácí svoji identitu.
- Vyrozumění, 1965 hra je založena na konfrontaci umělosti a přirozenosti. Umělý svět je zde budován na umělém jazyku ptydepe, který má zajistit štěstí vyloučením emocionality, nepřesností, mnohoznačnosti, atp.
- Ztížená možnost soustředění, 1968
- Anděl strážný, 1968
- Motýl na anténě, 1968
- Spiklenci, 1971
- Žebrácká opera, 1972
- Audience, 1975
- Vernisáž, 1975
- Horský hotel, 1976
- Protest, 1978
- Chyba, 1983
- Largo desolato, 1984
- Pokoušení, 1985
- Asanace, 1987
- Zítra to spustíme, 1988

Zásadní politické eseje


- Dopis Gustávu Husákovi, 1975
- Moc bezmocných, 1978
- Politika a svědomí, 1984
- Anatomie jedné zdrženlivosti, 1985
- Děkovná řeč za Erasmovu cenu, 1986
- O smyslu Charty 77, 1986
- Příběh a totalita, 1987
- Slovo o slovu, 1989

Knižní vydání


- Antikódy, 1964
- Protokoly, 1966
- Dopisy Olze, 1983
- O lidskou identitu, 1984
- Dálkový výslech, 1986
- Do různých stran, 1989
- Projevy, 1990
- Letní přemítání, 1991

Podívejte se též na


- Seznam hlav českého státu

Externí odkazy


- [http://www.amazon.com/gp/product/product-description/0465037208/ref=dp_proddesc_0/103-4226638-6553428?%5Fencoding=UTF8&n=283155 John Kean: Vaclav Havel, political tragedy in six acts] - anglicky, biografie Johna Keana: Václav Havel, politická tragédie o šesti aktech
- [http://www.libri.cz/databaze/kdo20/search.php?zp=6&name=HAVEL+V%C1CLAV Heslo v encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století] z konce 90. let
- [http://www.vaclavhavel.cz vaclavhavel.cz], [http://old.hrad.cz/president/Havel old.hrad.cz/president/Havel] - oficiální stránky Havel, Václav Havel, Václav Havel, Václav Havel, Václav Havel, Václav Havel, Václav Havel, Václav Havel, Václav Havel, Václav ja:ヴァーツラフ・ハヴェル ko:바츨라프 하벨

168 př. n. l.

Staletí: 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. Roky: 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

Kategorie:2. století př. n. l.

Efeský koncil

Efeský koncil zasedal mezi 22. červnem 431 a 10. červencem 431) v maloasijském Efesu. Koncil byl svolán císařem Theodosiem II., vnukem Theodosia I. Koncilu se účastnilo 200 až 250 biskupů; zasedání však probíhalo poměrně rychle, aby se k závěrům dospělo před příjezdem západních biskupů. Jednání se vyznačovalo vystupňovanou atmosférou, ostrými střety a obviněními. Koncil je uznáván jako třetí ekumenický koncil. Hlavní otázkou, kterou se zabýval, bylo nestoriánství. Podle závěrů koncilu přecenil Nestorios místo lidské přirozenosti Ježíše Krista na úkor přirozenosti božské. Proto bylo učení patriarchy Nestoria odsouzeno jako mylné. Nestorius učil, že Panna Maria porodila člověka Ježíše Krista, avšak nikoli Ježíše coby Logos, Božího syna. Logos v Kristu pouze přebýval jako v chrámě; Ježíš tak byl pouze θεοφόρος theoforos, nositel Boha. Proto i jeho matka Marie byla Nestoriem nazývána χριστοτόκος christotokos nositelka Krista. Efeský koncil proti tomuto tvrzení vyhlásil jako učení církve, že Maria je θεοτόκος theotokos, nositelka Boha, též Bohorodička; toto pojmenování bylo přeloženo do latiny jako dei genetrix. Koncil prohlásil, že Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami -- zcela Bohem i zcela člověkem s racionální duší a tělem. Maria je theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka. Spojení dvou přirozeností v Kristu bylo takové povahy, že jedna přirozenost nerušila přirozenost druhou. Koncil též vyhlásil text Nicejsko-konstantinopolsého vyznání, které složili Otcové 1. nikajského koncilu roku 325 a 1. konstantinopolského koncilu roku 381, k němuž zakázal dodávat jakékoli přídavky. Krom toho odsoudil koncil též pelagianismus.

Související odkazy


- Nestorios
- Nestoriánství
- Theotokos Kategorie:Koncily Kategorie:5. století ja:エフェソス公会議

Galileo Galilei

Galileo Galilei (15. února 1564, Pisa – 8. ledna 1642, Arcetri) byl toskánský astronom, filosof a fyzik těsně spjatý s vědeckou revolucí. Mezi jeho úspěchy řadíme vylepšení dalekohledu, rozmanitá astronomická pozorování, první z Newtonových zákonů pohybu a účinnou podporu Koperníka. Často je uváděn jako „otec moderní astronomie“, „otec moderní fyziky“ a dokonce „otec vědy“. Jeho experimentální činnost je obecně považována za důležitý doplněk spisů Francise Bacona, jimiž byla založena moderní vědecká metoda. Galileova kariéra se kryla s tvůrčím obdobím Johannese Keplera. Galileovo dílo je považováno za nejvýznamnější průlom od dob Aristotelových. Navíc jeho konflikt s římskokatolickou církví je brán jako nejvýznamnější příklad počátečního konfliktu náboženství a svobodné mysli, zvláště vědou v západní společnosti.

Počátek kariéry

Navštěvoval Universitu v Pise, byl však z finančních důvodů nuceně „vyloučen.“ Nicméně v roce 1589 mu byla nabídnuta pozice na fakultě, kde vyučoval matematiku. Nedlouho poté se přestěhoval na Universitu v Padově, na jejíž fakultě sloužil podle potřeby jako učitel geometrie, mechaniky a astronomie až do roku 1610. V této době objevoval vědu a učinil mnoho významných objevů.

Experimentální věda

V panteonu vědecké revoluce zaujímá Galileo vysoké postavení především pro své průkopnické užívání kvantitativních experimentů, jejichž výsledky matematicky analyzoval. Tyto metody neměly v té době v evropském myšlení žádnou tradici; největší experimentátor předcházející Galileovi, William Gilbert, kvantitativní postupy nepoužíval. (Galileův otec Vincenzo Galilei však prováděl experimenty, ve kterých objevil asi nejstarší známý nelineární fyzikální vztah — mezi napětím, frekvencí a délkou natažené struny.) Galileo také přispěl k odmítnutí slepé důvěry k autoritám (např. církvi) nebo jiným myslitelům (jako Aristotelovi) ve věcech vědy a k oddělení vědy od filosofie a náboženství. To jsou hlavní důvody jeho označování jako „otce vědy“. Ve 20. století někteří odborníci kriticky rozebrali opravdovost Galileiho experimentů, především významný francouzský historik vědy Alexandre Koyré. Experimenty popsané v Matematických rozpravách a pokusech (Discorsi e dimostrazioni matematiche, intorno à due nuove scienze), které sloužily k určení zákona pro zrychlení padajících těles, například vyžadovaly přesné měření času, což se zdálo být nemožným technologií roku 1600. Podle Koyrého byl zákon učen deduktivně a experimenty byly dělány jen pro experimenty a aby zákon přibližně ilustrovaly. Pozdější výzkum naproti tomu potvrdil platnost těchto experimentů. Experimenty s padajícími tělesy (konkrétně s valícími se koulemi) byly zopakovány metodami popsanými Galileem (Settle, 1961) a přesnost výsledků byla ve shodě s Galileovými zprávami. Pozdější výzkumy Galileových nepublikovaných pracovních zápisků z doby před rokem 1604 jasněji ukázaly reálnost experimentů a dokonce naznačily mezivýsledky, které vedly k odvození zákona obsahujícího kvadrát času (Drake, 1973).

Astronomie a astrologie

V roce 1600 byli astronomové zaměstnáni velkým sporem mezi Koperníkovým systémem (planety kroužící kolem Slunce) a geocentrickým systémem (planety a Slunce kroužící kolem Země). Roku 1604 oznámil Galileo svou podporu Koperníkově myšlenkové škole, scházely mu však prostředky k posílení svého úsudku. Ačkoliv lidová představa o Galileovi vynalézajícím dalekohled není přesná, rozhodně byl prvním člověkem, který použil dalekohledu k pozorování oblohy. Inspirován náčrtkovými popisy dalekohledů vynalezených v Nizozemí v roce 1608, vyrobil Galileo jeden zvětšující 8x, poté vyráběl vylepšené modely zvětšující až 20x. Svůj první dalekohled demonstroval 25. srpna 1609 před benátskými zákonodárci. Jeho práce na tomto zařízení mu přinesla výnosný vztah s kupci, kteří jej shledali užitečným při námořním obchodu. Svá první teleskopická astronomická pozorování (včetně objevu Jupiterových měsíců) publikoval v březnu v krátkém pojednání nazvaném Sidereus Nuncius (Hvězdný posel), které vyšlo v tehdy vysokém nákladu 550 výtisků a bylo rozebráno za několik dnů. pozorování. Plný popis zveřejnil v březnu 1610 v publikaci Sidereus Nuncius.]] 7. ledna 1610 objevil Galileo Jupiterovy čtyři největší satelity (měsíce): Io, Europa, Ganymede a Callisto. (Tato jména jim však nedal on, ale německý astronom Simon Marius, který publikoval až o 4 roky později, ale dožadoval se prvenství.) Určil, že tyto měsíce obíhají planetu, protože občas mizely; to připisoval jejich pohybu za Jupiterem. Tento objev přinesl Galileimu jmenování čestným profesorem na universitě v Pise a v Padově, kde působil, mu byl zvýšen plat s doživotní platností na 1000 florinů. Další pozorování měsíců vykonal v roce 1620. (Astronomové později odmítli Galileovo pojmenování těchto těles, změnili jeho medičejské hvězdy na galileovské měsíce.) Ukázka planety, která má menší planety kolem ní obíhající, byla velmi problematická pro spořádaný a úplný obraz geocentrického modelu vesmíru, kde vše obíhá okolo Země. Galileo zaznamenal, že Venuše vykazuje stejnou sadu fází jako Měsíc. Protože zdánlivá jasnost Venuše je přesto téměř konstantní, Galileo usoudil, že Venuše nemůže kroužit kolem Země v konstantní vzdálenosti. Naproti tomu v heliocentrickém modelu sluneční soustavy vytvořeném Koperníkem by se dala stálá jasnost elegantně vysvětlit tím, že ve chvíli „plné Venuše“ jsou obě planety od sebe mnohem dále, na protilehlých stranách Slunce, přičemž Venušina osvětlená polokoule je přivrácena k Zemi. Galileo byl jedním z prvních Evropanů, kteří pozorovali sluneční skvrny, ačkoliv existují důkazy, že čínští astronomové tak činili již dříve. Právě existence slunečních skvrn ukázala další úskalí předpokladu dokonalosti nebes ze staré filosofie. A každoroční odchylky v jejich pohybech, kterých si poprvé všiml Francesco Sizzi, představovaly velké potíže ať už pro geocentrický systém tak i pro systém Tycha Brahe. Diskuse o prvenství objevu slunečních skvrn vedl k dlouhému a trpkému sporu s Christophem Scheinerem; ve skutečnosti zde existuje podezření, že je oba předběhl David Fabricius a jeho syn Johannes. Jako první podal zprávu o měsíčních pohoří a kráterech, jejichž existenci vyvodil ze vzorů vymodelovaných světlem a stínem na měsíčním povrchu. Navíc z pozorování odhadl výšku pohoří. To ho vedlo k závěru, že Měsíc je „hrbolatý a nerovný stejně jako samotný povrch Země“ a není přesnou koulí, jak tvrdil Aristotelés. Galileo pozoroval Mléčnou dráhu považovanou dosud za mrak a zjistil, že se skládá z velké spousty hvězd namačkaných na sebe tak těsně, že se ze Země jeví jako mrak. Lokalizoval také mnoho jiných hvězd příliš vzdálených, než aby byly viditelné pouhým okem. Galileo v roce 1611 pozoroval také planetu Neptun, nevěnoval jí však žádnou pozornost; v jeho poznámkách se objevila jen jako mnoho jiných nezajímavých nejasných hvězd. Galileova teoretická a experimentální práce o pohybech těles spolu s prakticky nezávislou prací Keplera a Reného Descarta byla předchůdcem klasické mechaniky vytvořené Isaacem Newtonem. Byl průkopníkem, přinejmenším v evropské tradici, v provádění pečlivých experimentů a v trvání na matematickém popisu přírodních zákonů. Jedna z nejznámějších historek o Galileovi říká, že pouštěl koule o rozdílných hmotnostech z Nakloněné věže v Pise, aby demonstroval, že rychlost jejich pádu je nazávislá na jejich hmotnosti (neuvažujeme-li omezený vliv odporu vzduchu). Tento výsledek odporoval Aristotelovu tvrzení, že těžší objekty padají rychleji než lehčí, v přímé úměře k jejich hmotnosti. Přestože se tento příběh objevil v jeho životopise sestaveném Galileovým žákem Vincenzem Vivianim, nyní se má za to, že není pravdivý. Nicméně Galileo skutečně prováděl experimenty včetně valení koulí dolů po nakloněné rovině, čímž dokazoval tutéž věc: padající nebo koulející se objekty (koulení je pomalejší verzí padání) se zrychlují nezávisle na jejich hmotnosti. Určil správné matematické vyjádření zákona pro zrychlení: počínal-li pohyb z klidu, je celková uražená vzdálenost přímo úměrná čtverci času. (Tento zákon je považován za předchůdce mnoha pozdějších vědeckých zákonů vyjádřených matematickou formou.) Usuzoval také, že objekty si udržují svou rychlost, dokud na ně nepůsobí síla, nebo častěji tření, čímž popřel uznávanou Aristotelovu hypotézu, že objekty přirozeně zpomalují a zastaví se, pokud na ně nepůsobí síla. Tento princip zahrnul Newton do svých zákonů pohybu (1. zákon). Galileo také zaznamenal, že kmity kyvadla vždy trvají stejný časový úsek, nezávisle na aplitudě výchylky. I když Galileo věřil, že rovnost periody je přesná, tento vztah platí pouze přibližně pro malé výchylky. Lze to však dobře využít k usměrňování hodinových impulsů, což si Galileo jako první uvědomil. (Podívejte se na sekci Technologie dále.) Na počátku prvního desetiletí 17. století zkusil Galileo se svým asistentem změřit rychlost světla. Stáli na dvou různých kopcích a každý držel lucernu s okenicemi. Když Galileo otevřel svou okenici, měl jeho asistent, jakmile uvidí záblesk, otevřít svou okenici. Na vzdálenost menší než míli Galileo nezjistil rozdíl větší než chyba měření oproti případu, kdy on a jeho asistent byli pouze několik yardů vzdáleni. Neučinil předčasný závěr, že se světlo šíří okamžitě, raději uznal, že vzdálenost mezi kopci byla asi příliš malá pro dobré měření.

Technologie

Galileo se v několika případech podílel na tom, co nyní nazýváme technologií, abychom ji odlišili od čisté fyziky, a inspiroval ostatní. Není to tentýž význam, jaký používal Aristotelés, který by považoval všechnu Galileovu fyziku za techne neboli užitečnou znalost, oproti episteme neboli filosofickému zkoumání příčin věcí. V letech 1595–1598 Galileo vynalezl a zdokonalil „geometrický a vojenský kompas“ vhodný pro dělostřelce a zeměměřiče. Rozšířil tím dřívější přístroje navržené Niccolou Tartagliou a Guidobaldim del Monte. Pro dělostřelce nabídl kromě nové a bezpečnější cesty přesného zvedání kanónů, také způsob rychlého spočítání náplně střelného prachu pro dělové koule různých velikostí a materiálů. Jeho geometrické pomůcky umožnily kostrukci libovolného pravidelného mnohoúhelníku, výpočet povrchu libovolného mnohoúhelníku nebo kruhové výseče a mnoho dalších výpočtů. Někdy mezi lety 1606–1607 (nebo možná dříve) vyrobil Galileo teploměr, když využil expanze a kontrakce bubliny vzduchu k pohybu vodního sloupce v připojené trubici. Roku 1610 použil dalekohledu jako složeného mikroskopu a od roku 1623 vyráběl vylepšené mikroskopy. Zdá se, že jeho počin byl prvním dokumentovaným užitím složeného mikroskopu. V roce 1612, když určil doby oběhů Jupiterových satelitů, Galileo navrhl, že s dostatečně přesnou znalostí jejich oběžných drah je možné užít jejich pozice jako vesmírných hodin, což mělo umožnit určení zeměpisné délky. Na tomto problému z času na čas pracoval až do konce svého života; praktické problémy byly stále příliš vážné. Metodu poprvé úspěšně použil Giovanni Domenico Cassini v roce 1681 a později byla široce využívána v kartografii; první praktickou metodou pro navigaci byl chronometer Johna Harrisona. V posledním roce svého života, už úplně slepý, navrhl krokové ústrojí kyvadlových hodin. První plně funkční kyvadlové hodiny vytvořil Christiaan Huygens v padesátých letech 17. století. Vytvořil skicy mnoha dalších vynálezů, jako například kombinaci svíčky a zrcadla k odrážení světla po budovách, automatický sběrač rajčat, kapesní hřeben sloužící zároveň jako jídelní příbor a to, co nyní nazýváme kuličkovým perem. kuličkovým perem

Spory s církví

Galileo byl vroucím katolíkem, jeho spisy o koperníkovském heliocentrismu pobouřily některé představitele katolické církve, kteří věřili v geocentrický model sluneční soustavy. Argumentovali, že heliocentrismus je v přímém rozporu s Biblí, přinejmenším jak byla interpretována církevními Otci, a s vysoce ceněnými starými spisy Aristotela a Platóna. Geocentrický model byl v té době obecně přijímán z několika důvodů. V době sporů se katolická církev z velké části vzdala Ptolemaiova modelu ve prospěch modelu Tychona Brahe, ve kterém stojí Země ve středu vesmíru, Slunce se otáčí kolem Země a ostatní planety krouží kolem Slunce. Tento model byl geometricky ekvivalentní Koperníkově modelu a měl další výhodu, že nepředpokládal paralaxu hvězd, kterýžto efekt nebylo možno zjistit tehdejšími prostředky. Z pohledu Tychonova a jiných vysvětloval tento model tehdejší pozorování lépe než geocentrický model. (Tento závěr by byl správný, nicméně pouze za předpokladu, že nebyl pominut žádný velmi malý jev: jako například to, že tehdejší přístroje nebyly zcela přesné, nebo to, že by vesmír mohl být mnohem větší, než se v té době předpokládalo. Až do pozdější doby byla víra ve velký, snad i nekonečný vesmír součástí kacířských myšlenek (panteismus), za které byl upálen na hranici v roce 1600 Giordano Bruno.) Pochopení tohoto sporu, pokud je vůbec možné, vyžaduje věnování pozornosti ne pouze politice náboženských organizací, ale také politice akademicko-filosofických organizací. Před Galileovými problémy s jezuity a s dominikánským mnichem Caccinim, který jej kritizoval z kazatelny, slyšel jeho zaměstnavatel, jak je proklínán za protiřečení Písmu svatému profesorem filosofie Cosimem Boscagliou, který nebyl ani teologem ani knězem. Prvním, kdo se Galilea zastal, byl benediktinský opat Benedetto Castelli, který byl také profesorem matematiky a bývalým Galileovým žákem. Na oplátku mu Galileo napsal Dopis velkovévodkyni Kristýně. (Castelli zůstal Galileovým přítelem, navštěvoval ho v Arcetri na sklonku Galileiho života, po měsících úsilí k získání povolení od inkvizice, aby tak vůbec mohl činit.) Nicméně opravdová moc byla spjata s církví a Galileiho argumenty nejintenzívněji bojovaly na náboženské úrovni. Na konci 19. století a na začátku 20. století historik Andrew Dickson White napsal z protiklerikálního pohledu: :Válka se stávala stále drsnější a drsnější. Dominikánský otec Caccini kázal následující text, „Vy mužové galilejští, proč stojíte a hledíte do nebes?“ (Galilea je území Palestiny, odkud pocházel Ježíš i apoštolové) a tato ubohá slovní hříčka se jménem velkého astronoma byla jen předzvěstí ostřejších zbraní; neboť než Caccini skončil, prohlásil, že „geometrie je ďábel,“ a že „matematici by měli být vyhnáni jako tvůrci všeho kacířství.“ Církevní autority Cacciniho podpořily. Otec Lorini dokazoval, že Galileiho doktrína není jen kacířská ale „ateistická,“ a naléhavě se dožadoval intervence inkvizice. Fiesolský biskup ve vzteku vykřikoval proti koperníkovskému systému, veřejně urážel Galilea a pomlouval ho u velkovévody. Arcibiskup Pisy tajně přikázal najít a chytit Galilea a předvést ho před inkvizici v Římě. Arcibiskup Florencie formálně odsoudil nové nauky jako nebiblické; a papež Pavel V. zatímco objímal Galilea a zval ho jako největšího astronoma světa na návštěvu Říma, tajně poslal arcibiskupa Pisy, aby posbíral důkazy proti němu. Zdaleka nejstrašnějším protivníkem, který se nyní objevil, však byl kardinál Bellarmino, jeden z největších teologů, jaké svět znal. Byl svědomitý, upřímný a vzdělaný, ale zaujatý budováním vědy v souladu s Písmem. Zbraně, které užívali muži Bellarminova ražení, byly čistě teologické. Bránili svět před strašlivými následky, které by musely dopadnout na křesťanskou teologii, pokud by bylo dokázáno, že nebeská tělesa krouží kolem Slunce a ne okolo Země. Jejich nejstrašnější dogmatickým nástrojem bylo tvrzení, že „jeho předstírané objevy kazí celý křesťanský plán spásy.“ Otec Lecazre vyhlásil „to vrhá podezření na dogma o vtělení“. Jiní prohlašovali: „To uráží samé základy teologie. Pokud je Země planetou a jen jednou mezi několika planetami, není možné, aby žádná z těch velkých věcí byla dělána čistě jen pro ni, jak křesťanství učí. Pokud jsou zde jiné planety a protože Bůh nedělá nic nadarmo, musí být obydlené; a jsou jejich obyvatelé potomky Adamovými? Jak mohou obvozovat svůj původ z Noemovy archy? Jak mohou být vykoupeni Spasitelem?“ Ačkoliv tohoto argumentu používali především katoličtí teologové, protestant Melanchthon jej již použil při jeho útocích na Koperníka a jeho školu. (White, 1898; [http://www.santafe.edu/~shalizi/White/astronomy/war.html online text]). V roce 1616 varovala inkvizice Galilea, aby neschvaloval ani nebránil hypotézu obsaženou v Koperníkově spisu O obězích sfér nebeských (De revolutionibus orbium coelestium), předmětem debat bylo však také to, aby byl srozuměn s tím, že nemá heliocentrickou teorii „učit žádným způsobem“. Když to Galileo v roce 1633 zkusil, inkvizice zahájila soudní při s tím, že mu bylo přikázáno neučit ji vůbec, založenou na listině se záznamy z roku 1616, Galileo však dodal dopis od kardinála Ballarmina, který obsahoval pouze příkaz „neschvalovat ani nebránit“. Listina byla psána Bellarmineho vlastní rukou a nepochybně autentická; listina se záznamy však byla jen nepodepsanou kopií, což porušovalo vlastní pravidlo inkvizice, že záznamy o takových varováních musí být podepsány všemi stranami a notářsky zaznamenány. Necháme-li stranou technická pravidla evidence, co lze pokládat za reálné události? Existují na to dva názory. Podle Stillmana Drakea byl příkaz neučit doručen neoficiálně a nesprávně; Bellarmino nedovolil, aby byl vytvořen formální záznam o jeho doručení a Galileiho v dopise ujistil, že jediný příkaz, který vstoupil v platnost byl „neschvalovat ani nebránit.“ Naproti tomu podle Giorgio di Santillana byl nepodepsaný záznam jednoduše falsifikátem vyrobeným inkvizicí. V roce 1623 zemřel papež Řehoř XV. a Galileův blízký přítel Maffeo Barberini se stal papežem Urbanem VIII. Nový papež dal Galileovi vágní svolení ignorovat zákaz a napsat knihu o svých názorech, i když stále nesměl otevřeně tuto teorii podporovat. Galileo souhlasil a napsal své mistrovské dílo, Dialogy o dvou největších systémech světa (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo) (často zkracováno jako Dialogy). Zaměřil se na argumentaci mezi dvěma intelektuály, jedním geocentrickým, druhým heliocentrickým a laikem, neutrálním, ale jevícím zájem. Ačkoliv byla kniha prezentována z hlediska pohledu církve, geocentrik byl vykreslen hloupě, zatímco heliocentrikovy argumenty často dominovaly a na konci přesvědčily i neutrálního účastníka sporu. Dialogy byly publikovány v roce 1632 se souhlasem katolických censorů. Intelektuálové jim tleskali, z církevního tábora se však vzedmul hněv. Navzdory jeho neustávajícímu trvání na tom, že jeho práce v této oblasti byla čistě teoretická, navzdory jeho přesnému dodržování církevního protokolu pro publikování svých prací (což zahrnovalo prvotní prozkoumání církevními censory a následnou žádost) a navzdory jeho těsnému přátelství s papežem (který předsedal řádům), byl Galileo roku 1633 předvolán před tribunál římské inkvizice. Inkvizice zamítla počáteční Galileovy prosby odložit nebo přeložit proces pro jeho podlomené zdraví. Na zasedání předsedané papeřem Urbanem VIII. se inkvizice rozhodla informovat Galileiho, že buďto přijde do Říma nebo bude zatčen a dopraven tam v řetězech. Galileo dorazil do Říma před inkviziční tribunál 13. února 1633. Po dvoutýdenní karanténě byl Galileo držen v pohodlné rezidenci toskánského velvyslance jako projev přízně vlivného velkovévody Ferdinanda II. Medici. Když velvyslanec oznámil Galileův příchod a ptal se, jak dlouho by mělo trvat soudní řízení, papež odpověděl, že Svatý stolec postupuje pomalu, a že je stále v procesu příprav na zahájení formálního jednání. Poté co se podrobil naléhavým žádostem inkvizice, že se musí do Říma dostavit okamžitě, musel Galileo čekat téměř dva měsíce, než soudní řízení vůbec mohlo začít. Dne 12. dubna 1633 byl Galileo předveden před tribunál a formální výslech vedený inkvizicí začal. Během tohoto výslechu Galileo uváděl, že neobhajoval Koperníkovu teorii a citoval dopis kardinála Bellarmina z roku 1615, aby podpořil toto tvrzení. Inkvizice se ho dotázala, zdali mu nebylo přikázáno v roce 1616, aby neučil koperníkovské myšlenky žádným způsobem (jak bylo popsáno výše); on odpověděl, že si žádný takový příkaz nepamatuje a předložil dopis od Bellarmina podle něhož nesmí zastávat ani obhajovat tyto myšlenky. Poté byl držen osmnáct dní v místnosti inkvizičního úřadu (nikoliv ve vězeňské cele). V této době jej několikrát navštívil hlavní komisař inkvizice Vincenzo (později kardinál) Maculano a nabízel mu dohodu o přiznání se k vině, přesvědčoval Galilea, aby uznal, že při psaní knihy zašel příliš daleko. Při druhém slyšení 30. dubna Galileo uznal, že pochybil při psaní této knihy, kvůli svým marnivým ambicím, nepochopení a nepozornosti. Poté mu byl umožněn návrat do rezidence toskánského velvyslance. 10. května odevzdal svoji psanou obhajobu, ve které se brání proti obvinění z porušování církevního příkazu, uznává, že pochybil pýchou při psaní své knihy, a prosí o prominutí trestu kvůli svému věku a podlomenému zdraví. O měsíc později (21. června), byl na příkaz papeže podroben zkoumání záměrů, formálnímu procesu zahrnujícímu ukazování nástrojů mučení obviněnému. Při tomto procesu řekl, „Jsem zde, abych byl poslušný, ale já nezastával koperníkovské názory poté, co bylo rozhodnutí učiněno, jak jsem již řekl.“ Dne 22. června 1633 inkvizice konala závěrečné slyšení Galilea, jemuž bylo tehdy 69 let a žádal o slitování s poukazem na svůj „politovánihodný stav tělesné indispozice.“ Vyhrožováním mučením, vězněním a smrtí na hranici donutil demonstrační proces Galilea „odvolat, zatratit a zošklivit si“ svou práci a slíbit, že odsoudí jiné, kteří budou zastávat jeho předchozí pohled. Galileo udělal vše, co po něm církev žádala a dodržel tak (nakolik jen můžeme říct) dohodu o přiznání viny uzavřenou před dvěma měsíci. Byl odsouzen a potrestán doživotním vězením. Ačkoliv v případu zasedalo 10 kardinálů inkvizitorů, rozsudek vynesený 22. června nesl podpisy jen sedmi z nich; jedním ze tří chybějících byl kardinál Barberini, papežův synovec. Obecně se má za to, že to znamená, že odmítl podporovat rozsudek. Sedm, kteří podepsali, byli ti, kteří byli přítomni v den procesu; nicméně kardinálové Barberini a Borgia byli ten den na audienci u papeže. Analýza záznamů inkvizice ukázala, že přítomnost pouze sedmi z deseti kardinálů nebyla výjimečná, proto lze zpochybnit závěr, že Barberini protestoval proti rozsudku. Hrozba mučením a smrtí, které byl Galileo vystaven, byla církví již skutečně vykonána v dřívějším procesu proti Giordanu Brunovi, který shořel na hranici v roce 1600, protože zastával panteistické a dokétistické pozice. Příběh, že Galileo, když se po odvolání zvedl z kolen, řekl „Přece se točí!“ (Eppur si muove!) nemůže být pravda; říct něco takového před úředníky inkvizice by mu zajistilo lístek k následování Bruna na hranici. Rozšířená domněnka, že celý incident byl vynálezem 18. století, je však také falešná. Španělské plátno, datované někdy mezi léta 1643 a 1645, zobrazuje Galilea zapisujícího tuto frázi na zeď vězeňské cely. Tady tedy máme druhou verzi této historky, která také nemůže být pravda, neboť Galileo nebyl nikdy uvězněn ve vězení; malba však ukazuje stejný příběh „Eppur si muove,“ který koloval už od Galileových časů. V měsících bezprostředně následujících po jeho odsouzení bydlel Galileo u arcibiskupa Ascania Piccolominiho ze Sieny, vzdělaného muže a sympatizujícího hostitele; fakt, že Piccolominiho bratr byl vojenským ataché v Madridu, kde byl obraz o několik let později vyroben, svědčí o tom, že Galileo pronesl tuto poznámku před arcibiskupem, který nejspíš napsal své rodině o této příhodě, která byla později stálým převypravováním překroucena. Galileo byl odsouzen k žaláři, pro jeho vysoký věk (a/nebo kvůli církevní politice) byl rozsudek změněn na domácí vězení v jeho vilách v Arcetri a ve Florencii. Pro bolestivou kýlu žádal o dovolení poradit se s lékaři ve Florencii, což bylo v Římě odmítnuto a byl varován, že podobné žádosti mohou vést k uvěznění. V domácím vězení byl nucen pravidelně recitovat kající žalmy a odmítat návštěvy, nicméně bylo mu dovoleno pokračovat v méně kontroverzních výzkumech a potrestání zákazem sociálních kontaktů nebylo uplatňováno tak přísně. Publikace byly další věcí. Jeho Dialogy byly umístěny na Index librorum prohibitorum, oficiální seznam zakázaných knih, kde zůstal až do roku 1822 (Hellman, 1998). Ačkoliv rozsudek vynesený proti Galileimu neuváděl další knihy, Galileo o dva roky později zjistil, že jakékoliv publikace o čemkoliv, co kdy napsal, byly tiše zakázány. Zákaz byl striktně uplatňován ve Francii, Polsku a německých státech, ale nikoliv například v Nizozemí. I když stále v domácím vězení, Galileo se mohl v roce 1638 přestěhovat do svého domu poblíž Florencie. Ačkoliv byl již zcela slepý, pokračoval v učení a psaní. Zemřel ve své vile v Arcetri, severně od Florencie, v roce 1642. Podle Andrewa Dickson Whitea v jeho Historii boje vědy s teologií v křesťanském světě ([http://abob.libs.uga.edu/bobk/whitewtc.html A History of the Warfare of Science with Theology in Christendom (III.iii)], 1896), je Galileova zkušenost klasickým případem vzdělance donuceného odvolat vědeckou představu, protože tím urazil mocné konzervativní síly ve společnosti: pro církev v tehdejší době to nebyla vědecká metoda, co by mělo sloužit k hledání pravdy — zvláště v jistých oblastech — nýbrž dogma, jak bylo definováno a interpretováno církevními učenci. White dokumentoval, jak církev bránila tuto doktrínu mučením, vraždami, omezováním svobody a censurou. V méně polemické rovině se tento pohled stal hlavním proudem v historii vědy. Úhel pohledu Whitea a podobně smýšlejících kolegů nebyl nikdy akceptován katolickou komunitou, zvláště protože Whiteova konečná analýza vylíčila křesťanství jako destruktivní sílu. Prudký výraz tohoto kritického stanoviska lze najít ve hře Bertolta Brechta o Galileovi, která se stala zdrojem populárních představ o vědcích. Navíc hlubší zkoumání primárních zdrojů o Galileovi a jeho procesu ukázaly, že tvrzení o strádání byly nadsazené. Sobelova biografie Galileova dcera (Galileo's Daughter) nabízí odlišný pohled na Galilea a jeho svět, z větší části díky soukromé korespondenci Marii Celeste, dceři z názvu titulu, a jejího otce. V roce 1992, 359 let po Galileově procesu, vydal papež Jan Pavel II. omluvu, v níž ruší výnos inkvizice proti Galileovi: „Galileo pociťoval ve svých vědeckých výzkumech přítomnost Stvořitele, který podnítil hloubku jeho ducha, povzbuzoval ho, předesílal a podporoval jeho intuice.“ Dále se o něm vyjadřuje, že „… Galileo, upřímný věřící, se ukázal z tohoto pohledu [popisu vědeckých a biblických pravd] mnohem citlivější než teologové, kteří stáli proti němu.“

Galileova rodina

Ačkoliv byl upřímným katolíkem, Galileo byl otcem tří dětí mimo manželství. Všechno to byly děti Galilea a Mariny Gamby.
- Virginia (narozená 1600, přijala jméno Maria Celeste), Galileovo nejstarší dítě a jeho nejmilovanější, zdědila otcovu pronikavou mysl.
- Livia
- Vincenzio

Galileova díla


- 1610 Hvězdný posel (Sidereus Nuncius)
- 1615 Dopis velkovévodkyni Kristině
- 1624 Prubíř (Il saggiatore)
- 1632 Dialogy o dvou největších systémech světa (Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo)
- 1638 Matematické rozpravy a pokusy (Discorsi e dimostrazioni matematiche, intorno à due nuove scienze, poprvé vyšla v Holandsku)

Díla o Galileovi


- Galileo Galilei — opera od Philipa Glasse
- Galileo — hra od Bertolta Brechta
- Galileo — muzikál Janka Ledeckého

Reference


- Drake, Stillman (1973). "Galileo's Discovery of the Law of Free Fall". Scientific American v. 228, #5, strany 84-92.
- Drake, Stillman (1978). Galileo At Work. Chicago: University of Chicago Press. ISBN 0-226-16226-5
- Drake, Stillman. Discoveries and Opinions of Galileo. ISBN 0-385-09239-3
- Fantoli, Annibale (2003). Galileo—For Copernicanism and the Church, třetí anglické vydání. Vatican Observatory Publications. ISBN 88-209-7427-4
- Hellman, Hal (1988). Great Feuds in Science. Ten of the Liveliest Disputes Ever. New York: Wiley.
- Newall, Paul (2004). [http://www.galilean-library.org/hps.html "The Galileo Affair."]
- Settle, Thomas B. (1961). "An Experiment in the History of Science". Science, 133:19-23.
- White, Andrew Dickson (1898). A History of the Warfare of Science with Theology in Christendom. New York 1898. text s volnou licencí, [http://www.santafe.edu/~shalizi/White/ plná online verze].

Pojmenováno po Galileovi


- Mise Galileo na Jupiter
- Galileovské měsíce Jupiteru
- Galileo Regio (Galileova oblast) na Ganymedu
- Kráter Galilaei na Měsíci
- Rima Galilaei brázda na Měsíci poblíže kráteru Galilaei
- Kráter Galilaei na Marsu
- Planetka 697 Galilea (pojmenován u příležitosti 300. výročí objevu galileovských měsíců)
- Evropský satelitní navigační systém Galileo

Podívejte se také na


- Galileova transformace
- Lorentzovy transformační rovnice
- Renesance
- Vincenzo Galilei
- Galileiho princip relativity

Externí odkazy


- Galileovy životopisy: [http://zivotopisyonline.cz/galileo-galilei.php], [http://www.vesmirweb.net/clanek.php?id=172]
- [http://www.galilean-library.org/hps.html Aféra Galileo] (The Galileo Affair, anglicky) od Paula Newalla.
- [http://www.infidels.org/library/historical/andrew_white/Chapter3.html Boj vědy s teologií] (The Warfare of Science With Theology, anglicky)
- [http://galileo.rice.edu/ Projekt Galileo] na Riceho Universitě v Texasu
- [http://www.mpiwg-berlin.mpg.de/Galileo_Prototype/MAIN.HTM Elektronické znázornění Galileových poznámek o pohybu (MS. 72)]
- [http://www.firstthings.com/ftissues/ft0401/reviews/barr.html Od mýtů k historii a zpět] (From Myth to History and Back, anglicky) — recenze dvou knih o Galileovi
- [http://www.pbs.org/wgbh/nova/galileo/ PBS Nova Online: Galileova bitva o nebesa] (Galileo's Battle for the Heavens, anglicky) Galileo Galilei Galileo Galilei als:Galileo Galilei ja:ガリレオ・ガリレイ ko:갈릴레오 갈릴레이 simple:Galileo Galilei th:กาลิเลโอ กาลิเลอี

Koperník

Mikuláš Koperník (19. února 1473 Toruň – 21. května 1543 Frombork) byl astronom, matematik, právník, stratég a lékař. Tvůrce heliocentrické (sluncestředné) teorie. O tom, zda byl Polák či Němec, se vedly vášnivé spory, které přetrvávají v mírnější formě dodnes.

Život

heliocentrické (sluncestředné) teorie Mikołaj Kopernik nebo Nikolaus Kopernikus se narodil v rodině kupce Mikuláše a Barbary z domu Watzenrode. Po smrti otce se Mikuláše ujal bratr matky Lukáš Watzenrode, který byl v roce 1489 zvolen biskupem warminským. Díky úsilí strýce ukončil v roce 1491 školu sv. Jana v Toruni a zahájil studia na krakovské univerzitě, která zakončil v roce 1495. V roce 1496 začal studovat právo na univerzitě v Boloni, v roce 1500 absolvoval právnickou praxi v papežské kanceláři v Římu a v následujícím roce získal souhlas k zahájení studií medicíny v Padově spolu s pokračováním studia práva. V roce 1503 se ve Ferraře stal doktorem kanonického práva a v Padově ukončil lékařská studia a získal právo provádět lékařskou praxi. Na návrh fromborské kapituly se stal v roce 1507 osobním lékaře varmiňského biskupa. Ve stejném roce zpracoval komentář k teorii pohybu nebeských těles, první náčrt heliocentrické teorie a rozšířil ho v četných dopisech. V roce 1510 se přenesl do Fromborku a sestavil mapu Warmie. Spolu s fromborskou kapitulou složil v roce 1512 přísahu věrnosti polskému králi Zikmundovi I. V roce 1513 na výzvu lateránského koncilu vypracoval a poslal do Říma vlastní projekt reformy kalendáře. Mikuláš Koperník si opatřil ve Fromborku dům v místě příznivém k astronomickým pozorováním, kde vybudoval pozorovatelnu a shromáždil astronomické přístroje. V roce 1514 začal psát první knihu De Revolutionibus Orbium Coelestium. V letech 1516-1519 působil v funkci správce kapitulního majetku se sídlem v Olštýně. Přivedl nové osadníky na hospodářství kapituly a s úspěchem připravoval olštýnský hrad k obraně před očekávaným útokem křižáků. V roce 1522 na sjezdu stavů Královského Pruska ve městě Grudziądz přednesl traktát o mincích. Působil v mnoha úřadech, byl poslancem, kancléřem, vizitátorem a kapitulním správcem. Spolupracoval s Bernardem Wapowským na mapě Království polského a Litvy. Grudziądz V roce 1533 byly Koperníkovy názory v rukopise jeho díla De Revolutionibus přednesen papežovi Klemensovi VII. V roce 1537 je králem potvrzen jako jeden ze čtyř kandidátů na biskupa warminského. V roce 1539 biskup Jan Dantyszek obvinil Mikuláše Koperníka z konkubinátu, nařídil mu propustit hospodyni a připravoval kanonický proces. K Mikuláši Koperníkovi v roce 1539 přijel Georg Joachim von Lauchen zvaný Rhaeticus, profesor matematiky ve Wittenbergu, aby poznal jeho nauku. Ve stejném roce vyjádřil své mínění o Mikuláši Koperníkovi Martin Luther: Ten hlupák chce převrátit celé umění astronomie! Ale jak uvádí Písmo svaté, Jozue kázal zastavit se Slunci, a ne Zemi! Norimberský teolog Andreas Osiander přemluvil Mikuláše Koperníka, aby v předmluvě ke svému dílu představil svůj model jako hypotézu, čímž by zjemnil příliš odvážné myšlenky. V Basileji vyšlo v roce 1541 tiskem druhé vydání Narratio prima, Koperník vykonal své poslední astronomické pozorování v životě (zatmění Slunce). Téhož roku Georg Joachim Rhaeticus opouští Frombork s rukopisem De Revolutionibus, aby ho dal v Norimberku vytisknout. Lutherův spolupracovník Filip Melanchton řekl svůj názor na Mikuláše Koperníka: Někteří si myslí, že je vynikající vypracovat věc tak absurdní, jako onen sarmatský astronom, který uvádí do pohyby Zemi a zadržuje Slunce. Zajisté, moudří vládci by měli ovládnout talentovanou lehkomyslnost. V roce 1542 vyšly z tiskařských lisů první dva archy De Revolutionibus. Mikuláš Koperník posílá do Norimberku předmluvu dedikovanou papeži Pavlu III. Kapitoly 13 a 14 první knihy se ve Wittenbergu ukázaly tiskem v podobě samostatné knihy De lateribus et angulis triangulorum... (O stěnách a úhlech trojúhelníků) s předmluvou Georga Joachima Rhaetica. A v následujícím roce vyšla v Norimberku tiskem celá kniha De Revolutionibus.

Národnost Koperníka

Současné pojetí národnosti vzniklo v 19. století a za života Koperníka neexistovalo. Nemohl se tedy považovat za osobu té či jiné národnosti. Koperník se často považuje za Poláka nebo Němce. Argumenty pro polskou národnost:
- Narodil se v Polsku. Ale Polsko nebylo národním státem
- Byl poddaným polského krále, účastnil se bojů proti křižákům na straně Polska. Ale rozdělení politické a etnicko-jazykovo-národní se pokrývaly jen v malé míře. Argumenty pro německou národnost:
- Jeho matka byla původem Němkou. Původ otce je sporný.
- Příjmení Koperník může pocházet od dolnoněmieckého Kopper (měď).
- Toruň bylo město s převážně německým obyvatelstvem.
- Nejsou důkazy, že uměl polsky. Zachovaly se pouze jeho latinské a německé texty. Ale polština tehdy nebyla v písemným projevu příliš používána

Hrob Mikuláše Koperníka

Po smrti byl Mikuláš Koperník pohřben ve fromborské katedrále u oltáře, o který se staral, jak bylo zvykem u kanovníku. Nebylo však známo, který oltář měl na starosti. Polští archeologové řadu let Koperníkův hrob v katedrále hledali a 3. listopadu 2005 oznámili, že v srpnu nalezená lebka s velkou pravděpodobností patřila Mikuláši Koperníkovi. Důkazem má být počítačová rekonstrukce tváře v Ústřední kriminalistické laboratoři ve Varšavě. Stoprocentní jistoty však nelze dosáhnout, protože chybí testy DNA jeho potomků, protože jako duchovní Koperník nemohl mít děti.

Externí odkazy


- [http://www.promocja.wsh.edu.pl/index.php?view=1&art_id=166&pid=14&ret_id=2 Počítačová rekonstrukce tváře Mikuláše Koperníka] - polsky Koperník, Mikuláš Koperník, Mikuláš Koperník, Mikuláš Koperník, Mikuláš ja:ニコラウス・コペルニクス ko:니콜라우스 코페르니쿠스 th:นิโคเลาส์ โคเปอร์นิคัส

Země

O jejích dějinách, vývoji názoru na ní, viz Země (dějiny). Země, známá též pod názvy latinského původu Terra, Tellus a pod řeckým Gaia je třetí planetou Sluneční soustavy. Jde o největší terestrickou planetu ve Sluneční soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Planeta vznikla před 4,57 miliardami let a krátce po svém vzniku (před 4,533 miliardami let) získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Měsíc Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellūs) a geo- (např. geocentrický model, geologie).

Fyzikální charakteristiky

Tvar Země

Střední poloměr Země je skoro 6,5 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení v důsledku kulatosti. Proto se lidé v minulosti domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování, například zatmění Měsíce a obeplutí Země na lodích. Éra kosmických letů pak přinesla přímá pozorování a fotografie jako konečný důkaz, že Země je kulatá. Kulatost Země (stejně jako jiných planet, Slunce i Měsíce) je dána vlastnostmi gravitační síly, která působí centrálně kolem těžiště a má sférickou symetrii. Tvar dokonalé koule je však narušen. Lepším přiblížením skutečnosti je rotační elipsoid s malou excentricitou. Vzdálenost pólů je přibližně o 43 km menší, než střední průměr rovníku. To je způsobeno rotací Země kolem své osy, která způsobuje odstředivou sílu. Ta směřuje od osy rotace a vektorově se skládá s gravitační silou, z čehož plyne, že na pólech je největší tíhové zrychlení a na rovníku nejmenší. Rovnoběžky jsou tedy kružnice, zatímco poledníky jsou elipsy s malou výstředností. Skutečný tvar je ještě složitější a pro jeho matematický popis se užívá pojem geoid. Poznámky:
- Ještě během druhé světové války někteří němečtí nacističtí vůdci věřili, že ve skutečnosti žijeme na vnitřním povrchu duté země a tento "poznatek" chtěli využít pro vojenské účely
- Na internetu existují recesistické stránky [http://www.alaska.net/~clund/e_djublonskopf/Flatearthsociety.htm Flat Earth Society] (anglicky), propagující "teorii" placaté Země. :Viz též: Země (dějiny).

Složení

Vnitřek Země je, stejně jako u jiných terestrických planet, rozdělen na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť, tekuté vnější jádro, které je mnohem méně viskózní než plášť a pevné vnitřní jádro. Tekuté vnější jádro umožňuje existenci slabého magnetického pole díky konvekci jeho elektricky vodivého materiálu. Nový materiál se dostává na povrch skrz vulkány a trhliny v oceánských deskách (vizte kontinentální drift). Mnoho hornin, z nichž je zemská kůra tvořena, se vytvořilo před méně než 100 milióny let; nejstarší známé žíly minerálů jsou však 4,4 miliardy let staré, což znamená, že Země měla pevnou kůru přinejmenším po tuto dobu [http://spaceflightnow.com/news/n0101/14earthwater/]. Globální zemské složení podle hmotnosti [http://earthref.org/cgi-bin/er.cgi?s=erda.cgi?n=547] je:

Vnitřní stavba

Struktura Země (podle hloubky pod povrchem):
- 0 až 60 km – litosféra (místně kolísá 5-200 km)
  - 0 až 35 km – kůra (místně kolísá mezi 5-70 km)
  - 35 až 60 km – svrchní plášť
- 35 až 2890 km – plášť
  - 100 až 700 km – astenosféra
- 2890 až 5100 km – vnější jádro
- 5100 až 6378 km – vniřní jádro

Zemská kůra

:Viz hlavní článek: Zemská kůra Tloušťka kůry kolísá od 5 do 70 km. Nejtenší částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z (mafických) hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu, a obsahuje především vrstvu složenou z (felsických) hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičičova diskontinuita. Ze příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence. ofiolitické sekvence

Zemský plášť

Zemský plášť zasahuje do hloubky 2890 km. Tlak ve spodní části pláště je ~140 GPa (1,4×106atmosfér). Z větší části je složen z materiálů bohatých na železo a hořčík. Jejich bod tání závisí na tlaku, jemuž jsou vystaveny. Protože je zde žár a při cestě do hloubky se zvyšuje tlak, spodní části této oblasti jsou považovány za pevné, zatímco horní jsou tvárné (polotekuté). Viskozita svrchního pláště se pohybuje od 1021 do 1024 Pa·s, v závislosti na hloubce [http://www2.uni-jena.de/chemie/geowiss/geodyn/poster2.html]. Materiál svrchního pláště tedy může téct jen velmi zvolna. Proč si vědci myslí, že vnitřní jádro je pevné, vnější jádro tekuté a plášť polotekutý? Bod tání materiálů bohatých na železo je vyšší než železa samotného. Jádro je složeno téměř zcela z čistého železa, zatímco železem bohaté materiály se hojně vyskytují především mimo něj. Na povrchu jsou materiály bohaté na železo pevné, ve svrchním plášti polotekuté (neboť je horký a panuje zde ještě relativně malý tlak), ve spodním plášti pevné (neboť jsou pod velkým tlakem), čisté železo vnějšího jádra je tekuté, neboť má velmi nízký bod tání (navzdory enormnímu tlaku), naproti tomu vnitřní jádro je pevné kvůli extrémnímu tlaku ve středu planety.

Zemské jádro

:Viz hlavní článek: Zemské jádro Průměrná hustota Země je 5515 kg/m3, což ji činí nejhustší planetou ve Sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m3, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami (4,5×109) let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu zvaném planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem (80%) spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky jako olovo nebo uran jsou buďto příliš vzácné než aby byly významnými nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky a zůstaly proto v kůře (viz felsické horniny). Jádro se dělí na dvě části, na pevné vnitřní jádro s poloměrem ~1250 km a tekuté vnější jádro o poloměru ~3500 km, které se rozprostírá se kolem něj. Všeobecně se předpokládá, že vnitřní jádro je pevné a složené především ze železa a z menší části z niklu. Někteří obhajují názor, že vnitřní jádro by mohl