:: wikimiki.org ::
| 22. Prosince |
22. prosince
22. prosinec je 356. den roku podle gregoriánského kalendáře (357. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 9 dní. Svátek slaví Šimon.
Události
Česko
- 1561 Kladno bylo povýšeno na městečko
- 1573 vznikla Univerzita Palackého v Olomouci
Svět
- 69 Vitelliova smrt, Vespasianus uznán císařem v celé říši
- 1636 volba a korunovace Ferdinanda III. římským císařem v Řezně
- 1882 Thomas Alva Edison udělal první elektricky osvícený vánoční strom
- 1917 uznána nezávislost Finska
Narození
Česko
- 1867 František Xaver Šalda, český literární kritik († 4. duben 1937)
- 1896 Jaroslav Zaorálek, český překladatel (&daggr; 20. října 1947)
- 1897 Vojtěch Jarník, český matematik († 1970)
Svět
- 1876 Filippo Tommaso Marinetti, italský básník a dramatik († 2. prosinec 1944)
- 1905 Kenneth Rexroth, americký básník († 6. června 1982)
- 1960 Jean-Michel Basquiat, americký malíř († 12. srpna 1988)
Úmrtí
Česko
- 1941 Karel Hašler, herec, textař, skladatel, spisovatel, dramatik, režisér ( - 31. říjen 1879)
Svět
- 1989 Samuel Beckett, irský dramatik ( - 13. dubna 1906)
Svátky
Česko
- Šimon
Svět
-
Viz také:
- 21. prosinec 23. prosinec - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
Kategorie:Prosinec
ja:12月22日
ko:12월 22일
ms:22 Disember
simple:December 22
th:22 ธันวาคม
Kladno
Kladno je statutární město ve středních Čechách, se 69 355 obyvateli (2005) je největším městem Středočeského kraje.
Poloha a přírodní podmínky
Kladno se nachází 25 km severozápadně od Prahy () v Kladenské tabuli, která představuje západní část Pražské plošiny na rozhraní s Křivoklátskou vrchovinou. Jižní a západní část města se nachází na poměrně rovinatém území, které tvoří rozvodí mezi Vltavou a Berounkou; směrem k severovýchodu se odtud začíná zahlubovat několik mělkých údolí. Ve městě nejsou žádné větší vodní toky, pouze několik potoků (Týnecký ve Švermově, Dřetovický v Dubí a Vrapicích). Kladno je téměř celé obklopeno lesy - nejzazší okraj lesnatého pásma Křivoklátska a Džbánu. Na většině území města a v jeho severním až západním okolí jsou v hloubce ložiska černého uhlí karbonského stáří, dnes zčásti vytěžená. Krajina je místy poznamenána stopami těžební a průmyslové činnosti uplynulých dvou století - zarůstající haldy důlní hlušiny a železárenské strusky nejsou k přehlédnutí.
Chráněná území
Ve Vrapickém lese na východním okraji Kladna se nalézá přírodní památka Žraločí zuby. V těsné blízkosti města jsou i další chráněná území (Vinařická hora, Pašijová draha, Záplavy). Přírodní park Džbán zasahuje do severozápadní části města. Pozoruhodné jsou revitalizované mokřady na Týneckém potoce v lokalitě Čabárna.
Rozloha a nadmořská výška
Kladno zaujímá rozlohu 36,96 km2 (z toho 12,75 km2 představují lesy). Centrum (náměstí Starosty Pavla) se nachází v nadmořské výšce 381 m, nejvyšší místo je v lese Propadník na západním okraji města (430 m), nejnižším bodem je místo, kde Dřetovický potok za Vrapicemi opouští území města (283 m).
Kladno v dnešní podobě je aglomerací celé řady obcí, které prošly prudkým rozvojem ve 2. polovině 19. století (Kladno, Újezd pod Kladnem, Dubí, Dříň, Vrapice, Kročehlavy, Štěpánov, Rozdělov, Motyčín, Hnidousy).
Dějiny města
Poddanské městečko
Poprvé se Kladno zmiňuje v zemských deskách roku 1318. Už sám název (související se slovem kláda) odkazuje na lesnatou polohu někdejší osady. Po několik století byla ves Kladno v majetku rozvětveného šlechtického rodu Kladenských z Kladna, kteří zde měli tři tvrze.
- Dolní tvrz poblíž dnešní hlavní pošty,
- Horní tvrz, jejímž pokračovatelem je kladenský zámek,
- Vlaškovu tvrz na Ostrovci.
Posledním příslušníkem kladenské větve rodu byl Zdeněk Kladenský z Kladna († 1543), který panství odkázal svému synovci Oldřichu Ždárskému ze Žďáru a jeho synům. Oldřichův syn Jiří, který byl vlivným dvořanem Ferdinanda I., vymohl na králi povýšení Kladna na městečko. Privilegiem z 22. prosince 1561 tak Kladno dostalo právo pořádat dva výroční a týdenní trh a byl mu udělen znak (půlený modrý štít s polovinou stříbrné orlice a rysem v přirozených barvách).
Horní tvrz se dočkala přestavby na renesanční zámek (1566). I Jiříkův syn Ctibor Tiburcí († 1615) byl úspěšným hodnostářem (zemský soudce, hejtman Menšího města Pražského, purkrabí karlštejnský); založil též na Kladně špitál (v sousedství dnešní Floriánské kaple).
Druhá polovina 16. století byla pro Kladno příznivá. Městečko bylo malé (čítalo jen něco přes třicet domů), ale bylo sídlem rozsáhlého panství Žďárských, sahajícího především východním a jihovýchodním směrem. Ač katolíci, připojili za stavovského povstání 1619 kladenský pán Jan Jiří († 1626) i jeho synovec a dědic panství Florián Jetřich Žďárští svůj podpis pod stavovskou konfederaci. Zároveň se však Florián Jetřich oženil s Alžbětou Koronou, dcerou jednoho z nejvlivnějších představitelů císařské strany Jaroslava Bořity z Martinic, pána na sousedním Smečně.
Neštěstí postihlo Kladno 7. listopadu 1620, kdy městečko při tažení od Rakovníka ku Praze vydrancovali polští kozáci v císařských službách (za své přitom vzal i archiv ostrovsko-svatojánského kláštera, který si tamější opat na kladenském zámku u svého katolického souseda uschoval). Po porážce stavů byly Floriánu Jetřichovi († 1653) dřívější poklesky prominuty, ba naopak, záhy se dočkal povýšení do hraběcího stavu (1628). Roku 1630 Ferdinand II. potvrdil kladenské městské výsady a rozmnožil počet výročních trhů na tři.
Florián Jetřich s Alžbětou Koronou dali roku 1623 zbudovat v Hájku u Unhoště loretánskou kapli (druhou v Čechách), jako prosbu za narození syna. Když se následujícícho roku vytouženého potomka dočkali, nemohli tušit, že František Adam Eusebius Seraficus Žďárský zemře roku 1670 bezdětný a odkáže rozsáhlé panství, zahrnující 42 vesnic, vedlejší větvi Žďárských, žijících v Sasku, s podmínkou, že přestoupí na katolickou víru. Saské příbuzenstvo, které víru nezměnilo, bylo nakonec po dlouhých letech sporů vyplaceno částkou 76000 zlatých a kladenské panství roděleno mezi pět sester zesnulého Adama Eusebia.
Kladno, Kročehlavy, Újezd pod Kladnem, Dubí, Hnidousy, Motyčín a další zbyly na Marii Maxmilianu Evu. Po její smrti dědicové upadající panství roku 1701 obratem prodali za 132000 zlatých Anně Marii Františce, velkovévodkyni toskánské, majitelce rozsáhlého sousedního panství s centrem na Buštěhradě.
Ani v jejím držení nezůstalo Kladno dlouho; roku 1705 koupili kladenské panství benediktini z břevnovsko-broumovského opatství.
Za uměnímilovných opatů Otmara Zinckeho a Bennona Löbla se Kladno opět pozvedlo. Především Benno Löbl ve spolupráci s architektem Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem vtiskli městu barokní tvář, jejíž pozůstatky jsou patrné dodnes.
Byl přestavěn zámek, Floriánská kaple, na náměstí vztyčeno mariánské sousoší. Během válek o české dědictví se v letech 1741 a 1742 břevnovští mniši opakovaně uchylovali před vojenskými akcemi z exponovaného kláštera sv. Markéty na Kladno. Roku 1780 nechal opat Stephan Rautenstrauch založit dvě nové osady - Štěpánov u Kročehlav a Rozdělov západně od Kladna; noví osadníci byli povoláni z Broumovska. Kladno prosperovalo, ale i na prahu 19. století bylo malým bezvýznamným městečkem na řídce osídleném zemědělském venkově; když je roku 1814 postihl požár, mělo jen kolem 650 obyvatel.
1814
Firmy
Pod značkou nkt cables [http://www.kablo.cz] dnes působí výrobce kabelů Kablo Kladno s historií sahající do roku 1865. Pokračovatelem tradice značky Poldi jsou Strojírny Poldi [http://www.strojpoldi.cz] (hřídele). Na výrobní program někdejší Poldi navazují též Třinecké železárny [http://www.trz.cz] (ocelárna Dříň), POLDI Hütte [http://www.poldi.cz] (ocelárna, kovárna) a Beznoska [http://www.beznoska.cz] (chirurgické nástroje a implantáty). Další významné firmy působící v Kladně jsou například Celestica [http://www.celestica.com] (tištené spoje), Showa Aluminium [http://www.showa.cz/czech.htm] (automobilové klimatizace), Dr.Oetker [http://www.oetker.cz] (práškové potraviny a přísady), LEGO Production [http://www.lego.com/eng/info/?page=pressdetail&contentid=2470&countrycode=2057&yearcode=2003&archive=true] (hračky), ESA [http://www.esa.cz] (spedice, logistika), ECK Generating [http://www.eckg.cz] (elektrárna, teplárna), Zenitel Colsys [http://www.colsys.cz] (monitorovací systémy, elektrické instalace), MAO [http://www.mao.cz] (stavebnictví).
Osobnosti
K proslulým kladenským rodákům patří malíř a grafik Cyril Bouda, politici Antonín Čermák a Petr Pithart, houslista Jiří Panocha, aninimátor a ilustrátor Zdeněk Miler, písničkáři Jiří (Wabi) a Mirko (Miki) Rywolové nebo hokejista Jaromír Jágr.
Žili zde politik Antonín Zápotocký, spisovatelé Marie Majerová, Bohumil Hrabal a František Stavinoha či výtvarník a básník Jiří Kolář.
Družební město ve Francii
Družebním městem Kladna je francouzké :fr:Vitry-sur-Seine.
Kategorie:Česká města
Kategorie:Kladno
1573Století: 15. století - 16. století - 17. století
Roky: 1568 1569 1570 1571 1572 1573 1574 1575 1576 1577 1578
----
Události
Narození
- 10. ledna – Simon Marius, německý astronom († 26. prosince 1624)
Úmrtí
Kategorie:16. století
ko:1573년
Olomouc
Olomouc je statutární město na střední Moravě a centrum Olomouckého kraje, rozkládající se v Hornomoravském úvalu na řece Moravě, obklopené úrodnou krajinou Hané. Ve městě o rozloze 10 336 ha žije 100 752 obyvatel (ke 31.03.2005). Střed města leží v nadmořské výšce 219 metrů nad mořem na zeměpisných souřadnicích 49°45´ severní šířky a 17°15´ východní délky. Olomouc byla vedle Brna historicky politickým centrem Moravy, dnes v Olomouci sídlí Univerzita Palackého a arcibiskupství, město je tedy pro celou Moravu centrem duchovní správy a střediskem vzdělání.
V historickém jádru města, obklopeném rameny řeky Moravy, jehož formování bylo započato počátkem 11. stol. a dokončeno v polovině 19. stol., je situováno několik velkých náměstí, z nichž na Horním náměstí je umístěna radnice s orlojem z 15. stol., Herkulova a Caesarova kašna, a především památka UNESCO sloup Nejsvětější Trojice, postavený v roce 1740. Pozoruhodný je také arcibiskupský kostel dóm sv. Václava, kde roku 1469 prohlásila část českých a moravských pánů uherského krále Matyáše Korvína králem českým a kde se taktéž nachází hrobka českého krále Václava III., zavražděného roku 1306 právě v Olomouci (jeho smrt znamenala vymření hlavní linie panovnického rodu Přemyslovců). Na druhé straně historického jádra je budova Univerzity Palackého (dříve známá jako Univerzita císaře Františka, založená v roce 1573, zrušená roku 1860 a obnovená roku 1946).
__TOC__
Historie
Starověk
Nedávnými archeologickými výzkumy byla odhalena na území města lokalita římského vojenského tábora, potvrzující přítomnost římských legií na střední Moravě ve 2. stol. n. l. Neznamená to však potvrzení renezančních pověstí, podle nichž založil Olomouc sám římský vojevůdce Iulius Caesar, podle nějž také byl vytvořen latinský název města Iuliomontium (vedle běžně užívaného Olomucium či Olomutium).
Středověk
Caesar]
V průběhu středověku byla Olomouc správním centrem Moravy, soupeřícím o toto postavení s městem Brnem. Prapočátek tohoto sporu je již v závěti českého vévody Břetislava I., který svým mladším synům odkázal Moravu, a to tak, že Vratislav dostal její severovýchodní polovinu s centrem v Olomouci, Konrád a Ota jihozápadní polovinu s centrem v Brně. Toto dělení je počátkem více než stopadesátileté existence údělů, které znemožnily vytvoření jednoho centra země. To se však nevytvořilo ani po politickém sjednocení Moravy pod vládou Vladislava Jindřicha na počátku 13. století, neboť předpokládaná markraběcí dynastie se svým sídelním městem nevznikla. Důležitý úřad s celozemskou působností, zemský soud, vznikl během 13. století sjednocováním provinčních soudů do dvou středisek - Brna a Olomouce; snaze Olomouce stát se jediným sídlem soudu se Brno bránilo. Soupeření obou měst posilovalo i to, že každé bylo střediskem městského právního okruhu (ostatní města si v nich brala právní ponaučení). Brnu na úkor Olomouce zjevně přál markrabě a později král a císař Karel Lucemburský, lucemburská markrabata ostatně právě v Brně sídlila. Formální postavení hlavního města si však nadále uchovávala Olomouc, zejména díky tomu, že byla sídlem moravského biskupa, a toto postavení si také pravidelně nechávala potvrzovat od panovníků. V období stavovské vlády nad zemí (od husitských válek do Třicetileté války) se zasedání zemského soudu a zejména zemského sněmu (jakéhosi parlamentu) odehrávala střídavě v Brně a Olomouci. Přednější postavení ovšem náleželo Olomouci jako sídlu biskupa, jehož knížecí dvůr se stal střediskem kultury a umění a nahrazoval tak do jisté míry chybějící dvůr panovnický (to se odrazilo i ve skutečnosti, že Olomouc byla větší a výstavnější než Brno). Postavení Olomouce umocňovalo i to, že byla sídlem jediné moravské univerzity (viz výše). Roku 1624 získali olomoučtí jezuité jako dar město Nový Jičín. Období Třicetileté války znamenalo obrat ve prospěch Brna. V roce 1636 byl se sídlem v Brně založen Královský tribunál, zeměpanský úřad s rozsáhlými správními a soudními pravomocemi. Ten se sice načas odstěhoval do Olomouce, ale roku 1641 nařídil markrabě a císař Ferdinand III. jeho opětovné přeložení do Brna, a to spolu s definitivně sjednoceným zemským soudem. Tím se Brno stalo jediným sídlem nejvyšších zemských úřadů. Olomouc poškodilo jistě to, že se vzdala následujícího roku (1642) švédskému vojsku, které město okupovalo příštích osm let; Brno bylo naproti tomu jediné město na Moravě, které bylo schopno v závěru Třicetileté války Švédům odolávat. Na skutečnosti, že se faktickým hlavním městem stalo Brno, pak v následujícím století nezměnily ani snahy Olomouce o přesídlení nejvyšších úřadů z Brna, jen formální titul hlavního města se Olomouci podařilo udržet (i když se Brno svévolně takto označovalo také). Podpora Brna ze strany habsburských panovníků byla motivována praktickými důvody, z nichž nejpádnější asi byla blízkost císařské Vídně. Konec sporu obou měst učinil roku 1782 markrabě a císař Josef II., který přiznal nárok na označení hlavního města Brnu. Velký hospodářský rozmach Brna v následujících desetiletích pak způsobil, že Brno svým významem Olomouc zastínilo a spor se tak již nikdy až do zániku politické Moravy neobnovil.
Po skončení Třicetileté války byla Olomouc díky své strategické pozici prohlášena pevnostním městem. Výstavbě olomoucké pevnosti se pak věnovala především císařovna Marie Terezie.
Olomoucké biskupství bylo roku 1777 povýšeno na arcibiskupství, jako podřízená biskupství měla být založena brněnské a opavské; druhé jmenované však pro spory s řádem německých rytířů nevzniklo. Během revolučního roku 1848 do Olomouce dočasně přesídil rakouský císařský dvůr.
- 1860 - zrušena univerzita
- 1. října 1867 - založení Slovanského gymnázia
- V listopadu 1886 došlo do Olomouce císařské nařízení z 9. března 1886(!), kterým byla olomoucká pevnost zrušena a byl tak umožněn další rozvoj města. Již v roce 1876 však byla zbořena Hradská brána vedoucí na východ směrem k železničnímu nádraží.
- 1919 - k Olomouci se připojila 2 města a 11 vesnic
- 1921 - 57 206 obyvatel v Olomouci (sčítání obyvatel Československa)
- 15. března 1939 - obsazení města německou armádou
- 8. května 1945 - osvobození města
- 1946 - obnovení univerzity Palackého
- Městská památková rezervace v historickém jádru města byla vyhlášena roku 1971.
- 2000 - sloup Nejsvětější Trojice vyhlášen památkou světového kulturního dědictví UNESCO
Primátoři
UNESCO
- 1851 - 1865 Franz Kreilm
- 1865 - 1866 Franz Hein
- 1866 - 1872 Dr. Karl Borom. Johann Nep. Alois Schrötter
- 1872 - 1896 Josef von Engel
- 1896 - 1918 Karl Brandhuber
- 1918 - 1919 prázdniny
- 1919 - 1923 Dr. Karel Mareš
- 1923 - 1939 Dr. Richard Fischer
- 1939 - 1941 Dr. Fritz Czermak
- 1942 - 1945 Dr. Julius Schreitter
- 1945 - 1947 Václav Stibor - Kladenský
- 1947 - 1949 Jan Kučera
- 1949 - 1950 Ladislav Bernatský
- 1950 - 1956 Antonín Eliáš
- 1957 - 1960 Josef Drmola
- 1960 - 1970 František Řeháček
- 1970 - 1986 Dr. Jan Tencian
- 1986 - 1989 Ing. Josef Votoček
- 1989 - 1990 Břetislav Baran
- 1990 - 1994 Milan Hořínek Ph.D.
- 1994 - 1998 Dr. Ivan Kosatík
- 1998 - dnes Ing. Martin Tesařík
Kultura
Martin Tesařík Sv. Gorazda v Olomouci.]]
Kostely
V Olomouci jsou kostely katolické, pravoslavné, husitské a byla zde i synagoga (zničena za nacistické okupace).
- gotické
- kostel sv. Mořice má Englerovy varhany - největší varhany ve střední Evropě
- kostel Neposkvrněného početí Panny Marie
- novogotické
- dóm sv. Václava
- kostel sv. Cyrila a Metoděje
- barokní
- Klášter Hradisko
- kostel sv. Michala
- kostel Panny Marie Sněžné
- v okolí: poutní kostel Navštívení Panny Marie s bývalou premostrátskou rezidencí na Svatém Kopečku
- kostely pravoslavné
- kostel Sv. Gorazda
- církev československá husitská
- kostel v Olomouci-Černovíře
- luteránské (německá evangelická církev augšpurského vyznání)
- Červený kostel - novogotický kostel severoněmecké cihlové gotiky stojí na místě hradeb původní bastionové pevnosti. 1902 dostvěn, 1945 připadl českým evangelíkům, 1956 omezování církevní činnosti, 1959 předán Univerzitní knihovně (dnes Vědecká knihovna v Olomouci) jako sklad pro knihy (dodnes, uloženo 250 000 svazků). Zachovaná dřevěná kazatelna. Varhany jsou v husitském kostele v Chudobíně. Lavice spáleny. Od r. 1959 byl veřejnosti zpřístupněn pouze dvakrát v rámci Dnů evropského kulturního dědictví (2004 a 2005).
- kaple sv. Jana Sarkandra
Kašny
kaple sv. Jana Sarkandra
kaple sv. Jana Sarkandra
kaple sv. Jana Sarkandra
- konec 17. století:
- 1683 Neptunova kašna (na Dolním náměstí) - autoři: gdaňský sochař Michael Mandík a olomoucký kameník Václav Schüler
- 1687 Herkulova kašna (na Horním náměstí) - stejní autoři
- začátek 18. století:
- 1707 Jupiterova (na Dolním náměstí) autor původní sochy sv. Floriána: Václav Render; 1735 přestavěna autor: tyrolský sochař Filip Sattler
- 1709 Tritónů (Náměstí republiky) - autor: olomoucký měšťan a kameník Václav Render
- 1725 Caesarova (na Horním náměstí) - autor: Václav Render
- 1727 Merkurova kašna (mezi obchodním domem Prior a hotelem Národní dům) - autoři: Václav Render a Filip Sattler
- kašna z poloviny 18. století od sochaře Filipa Sattlera znovuobjevená r. 2005 na dvoře ZŠ Na hradě umístěna před dominikánský klášter v Sokolské ulici
- 2003 Ariónova kašna na Horním náměstí od sochaře Ivana Theimera
Další památky
- Edelmannův palác
Členění města
Místní části
Olomouc se člení na 26 částí města (katastrální území), odpovídající původním historickým obcím:
# Bělidla
# Droždín
# Černovír
# Hejčín
# Hodolany
# Holice u Olomouce
# Chomoutov
# Chválkovice
# Klášterní Hradisko
# Lazce
# Lošov
# Nedvězí u Olomouce
# Nemilany
# Neředín
# Nová Ulice
# Nové Sady u Olomouce
# Nový Svět u Olomouce
# Řepčín
# Olomouc-město
# Pavlovičky
# Povel
# Radíkov u Olomouce
# Slavonín
# Svatý Kopeček
# Topolany u Olomouce
# Týneček
Komise městských částí
Nejedná se o správní celky v pravém slova smyslu, ale o poradní orgány rady města Olomouce. Podrobnosti jsou uvedeny ve statutu města Olomouce
# Černovír - Hradisko
# Droždín
# Hejčín
# Holice
# Chomoutov
# Chválkovice
# Lazce
# Lošov
# Nedvězí
# Nemilany
# Tabulový vrch
# Neředín
# Nová Ulice
# Nové Hodolany
# Nové Sady
# Nový Svět
# Olomouc-střed
# Olomouc-západ
# Pavlovičky
# Povel
# Radíkov
# Řepčín
# Slavonín
# Staré Hodolany-Bělidla
# Svatý Kopeček
# Topolany
# Týneček
Edelmannův palác (za komínem), vlevo dvě věže chrámu Panny Marie Sněžné, vlevo od něj kostel Sv. Michala (za komínem), vlevo (za silem) je věž od radnice a hned vedle část kostela Sv. Mořice. Úplně na levém okraji fotky je výšková stavba s vodojemem (celá ta bílá krychle nahoře). V pozadí je kostel na Svatém Kopečku a napravo Radíkovská rozhledna. Vlevo od kostela na Sv. Kopečku je výšková budova poblíž hlavního nádraží a dále vlevo je vidět šedé odsířovací zařízení teplárny Olomouc a komín teplárny.]]
Vodní hospodářství
Jako jediné město v České republice má zachovalou parní vodárnu a jako jediné město v ČR s více než 100 000 obyvateli je 100 % zásobováno vodou z podzemních zdrojů.
Vydatnost zdrojů:
- Olomouc-Černovír 300 l / s (část lze použít bez úpravy)
- Příkazy 250 l / s
- Litovel 160 l / s (lze použít bez úpravy)
- Senice na Hané 50 l / s (lze použít bez úpravy)
Město spotřebuje denně asi 27 000 m3 vody.
Čistírna odpadních vod je v části Olomouc-Nové Sady.
Doprava
Doprava v Olomouci: městská hromadná doprava (autobusy, tramvaje), vlakové nádraží, autobusové nádraží, místní letiště v Neředíně.
Školství
Vysoké školy
- Univerzita Palackého - http://www.upol.cz
- Moravská vysoká škola - soukromá vysoká škola neuniverzitního typu, bakalářské vzdělání, obory: Ekonomika a management, Podnikové a informační systémy.
Střední školy
- Slovanské gymnázium
- Gymnázium Olomouc-Hejčín
- a další ...
Sport
- SK Sigma Olomouc - fotbalový klub
- HC Olomouc - hokejový klub
Doporučená literatura
- Nešpor V. (1998) Dějiny města Olomouce. - Votobia, s. r. o., Olomouc, 347 pp. ISBN 80-7198-343-8.
- Schindler A. (1998) Tajemná Olomouc aneb Olomouc jak ji neznáte. - Votobia, s. r. o., Olomouc, 143 pp. ISBN 80-7198-330-6.
- Schindler A. (2003) [http://www.votobia.cz/shop/www/d.htm?z=231 Tajemná Olomouc III. aneb Olomouc jak ji neznáte]. - Votobia, s. r. o., Olomouc, 128 pp.
- Rusinský J. (2004) [http://www.votobia.cz/shop/www/d.htm?z=232 Po stopách minulosti olomoucké městské části Neředín]. - Votobia, s. r. o., Olomouc.
Externí odkazy
- [http://www.olomoucko.cz Informační server statutárního města Olomouce]
- [http://www.olomouc-tourism.cz Oficiální turistické stránky města]
- [http://olomouc.com/webcam/ kamera snímající olomouckou radnici s orlojem]
- [http://www.veselemapy.info/index_ol.html Mapa okresu Olomouc s vyhledáváním ulic v Olomouci]
Kategorie:Česká města
Kategorie:Okres Olomouc
Kategorie:Morava
69Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 64 65 66 67 68 - 69 - 70 71 72 73 74
----
Události
- rok čtyř císařů: po Neronově smrti jsou císaři římské říše nakrátko Galba, Otho a Vitellius; nakonec se vlády zmocňuje Vespasianus.
- 15. ledna - zavraždění císaře Galby v Římě
- 14. dubna - bitva u Bedriaka, v níž Vitellius poráží Othonovy legie
- 24. října - bitva u Cremony, v níž Vespasianovi legáti porážejí Vitellia
- 22. prosince - Vitelliova smrt, Vespasianus uznán císařem v celé říši
Vědy a umění
Narození
- sv. Polykarp ze Smyrny
Úmrtí
- 15. ledna - Galba (zavražděn)
- 15. dubna - Otho (sebevražda)
- 22. prosince - Vitellius (zavražděn)
Hlavy států
- Římská říše:
- Galba (do ledna)
- Otho (do dubna)
- Vitellius (do prosince)
- Vespasianus
- Papež
- Linus (67-77)
- Parthská říše:
- Vologaisés I.
Kategorie:1. století
1636Století: 16. století - 17. století - 18. století
Roky: 1631 1632 1633 1634 1635 1636 1637 1638 1639 1640 1641
----
Události
Narození
Úmrtí
- 19. září František kardinál z Ditrichštejna, kníže a biskup olomoucký, rádce 4 habsburských císařů
- 9. říjen Karel starší ze Žerotína, český (resp. moravský) šlechtic a politik ( - 15. září 1564)
Kategorie:17. století
ko:1636년
1882Století: 18. století - 19. století - 20. století
Roky: 1877 1878 1879 1880 1881 - 1882 - 1883 1884 1885 1886 1887
----
Události
Česko
- Univerzita Karlova byla rozdělena na českou a německou
- německé městské divadlo v Brně je jako první v Evropě osvětleno Edisonovými žárovkami
Svět
- byla postavena první vodní elektrárna Appleton, stát Wisconsin; USA
- byl vybudován železniční tunel St. Gotthard (15 km); Švýcarsko
Vědy a umění
- Robert Koch prokazuje původ Tuberkulosy
- Thomas Alva Edison patentoval elektrocentrálu
Narození
Česko
- 6. ledna Ivan Olbracht, český spisovatel († 20. prosince 1952)
- 1. února Marie Majerová, česká spisovatelka († 16. ledna 1967)
- 16. dubna Jaromír John, český spisovatel († 24. duben 1952)
- 7. června Rudolf Těsnohlídek, český spisavatel († 12. ledna 1928, sebevražda)
- 12. prosince Jiří Mahen, český spisovatel († 22. květen 1939)
Svět
- 30. leden - Franklin Delano Roosevelt Budoucí americký prezident
- 18. říjen - Lucien Petit-Breton francouzský cyklista, vlastním jménem Lucien Georges Mazan
Úmrtí
Česko
Svět
- 17. březen František Matouš Klácel, český básník, novinář a filosof ( - 7. duben 1808)
- 19. dubna Charles Darwin, anglický přírodovědec ( - 12. února 1809)
Hlava státu
František Josef I.
Kategorie:19. století
ko:1882년
simple:1882
Thomas Alva Edison
Thomas Alva Edison (11. únor 1847 stát Ohio – 18. říjen 1931 New Jersey) byl americký vynálezce, celosvětově jeden z nejproduktivnějších a nejvýznamnějších. Na jeho jméno je vedeno více než 1000 patentů, další tisíce jich registrovaly jeho firmy. Mezi nejznámnější Edisonovy vynálezy patří fonograf (předchůdce gramofonu) a žárovka. Edison je také zakladatelem dodnes vydávaného prestižního časopisu Science.
Nejslavnější Edisonovy vynálezy vznikaly v letech 1876–1883 ve městě Menlo Park (nyní asi 100 000 obyvatel) ve státě New Jersey (USA). To bylo v roce 1954 přejmenováno na Edison. V místě, kde se nacházela Edisonova laboratoř, byl v roce 1937 postaven památník a otevřeno muzeum [http://www.edisonnj.org/menlopark/museum.asp Menlo Park Museum], věnované tomuto úspěšnému podnikateli a vynálezci.
V roce 1886 se přestěhoval do menšího města West Orange (asi 45 000 obyvatel). Zde vybudoval Glenmont – rozsáhlý areál výzkumných pracovišť, jehož celková rozloha činí 5,5 hektaru. Ten je dnes spravován jako národní památka [http://www.nps.gov/edis/home.htm Edison National Historical Site].
Thomas Edison byl bez náboženského vyznání, vynikal svojí podnikavostí, pracovitostí a cílevědomostí. Byl dvakrát ženatý, z každého manželství měl tři děti. Společně se svojí druhou manželkou je pochován v Glenmontu ve West Orange, v místech, kde strávil podstatnou část svého života. V den jeho pohřbu 21. října 1931 byly na počest tohoto geniálního vynálezce v USA zhasnuty všechny žárovky.
Edisonovo dětství a začátky
Edison neměl lehké dětství. Od malička byl hodně nemocný, do školy chodil pouze krátce. Už jako chlapec se velmi zajímal o přírodní vědy, ve sklepě domu kde s rodiči bydlel vybudoval malou chemickou laboratoř ve svých 10 letech. Chemikálie byly drahé, musel si na ně vydělávat prodejem zeleniny a roznáškou novin. Jeho život silně ovlivnil fakt, že při svých pokusech částečně ohluchl. V 15 letech začal vydávat vlastní noviny – The Weekly Herald. Vystřídal různá zaměstnání, s mnoha jeho prvními vynálezy souvisela skutečnost, že pracoval jako telegrafista.
Tiskací telegraf, duplexní telegraf a vícekanálový automatický telegraf patřily mezi první vynálezy, které Edison prodal. Utržené desítky tisíc dolarů investoval do laboratoře v Menlo Park. Ta byla celosvětově prvním zařízením, které bylo vybudováno za účelem vývoje a aplikace nových vědeckých poznatků a technologií.
Nejdůležitější vynálezy a patenty
technologií
technologií
- 1868 - sčítač hlasů
- 1869 - tiskací telegraf pro potřeby burzy v New Yorku
- 1871 - podstatné vylepšení psacího stroje
- 1875 - duplexní a automatický telegraf a základní principy bezdrátové telegrafie
- 1876 - uhlíkový reostat
- 1877 - cyklostyl
- 1877 - fonograf (jeho vývoj probíhal dalších 10 let, než mohl být první model uveden na trh)
- 1878 - uhlíkový mikrofon, podstatné vylepšení Bellova telefonu
- 1879 - žárovka - Dne 21. října vydržela první pokusná žárovka svítit 13,5 hodiny. Za rok již vyráběné žárovky svítily přes 1200 hodin.
- 1880 - elektroměr
- 1880 - magnetický třidič železné rudy
- 1881 - dynamo na výrobu elektrického proudu
- 1882 - elektrocentrála
- 1882 - v New Yorku v praxi předvedl první elektrárnu a funkční elektrický rozvod
- 22. prosince 1882 - první elektricky osvícený vánoční strom
- 1883 - v jeho laboratořích byl objeven Edisonův jev, jenž je základem elektronky
- 1885 - tepelná pojistka
- 1889 - kinofilm - 35mm široký filmový pás s perforací, používaný i po více než 100 letech
- 1891 - kinematograf (filmovací kamera) a tzv. kinetoskop jako promítací stroj
- 1896 - fluorescenční stínítko pro zobrazení rentgenových paprsků
- 1900 - akumulátor na bázi NiFe
- 1902 - elektromobil
- 1903 - rotační pec pro výrobu cementu
- 1913 - synchronizace zvuku a promítaného filmu
- 1914 - gramofonová deska
- 1930 - umělý kaučuk
Bitva o elektrický proud
V letech počátků zavádění elektrické energie do běžného života byla velmi ostře diskutována otázka vhodnosti použití stejnosměrného nebo střídavého elektrického proudu. Edison byl stoupencem první možnosti, zastáncem druhé byli Nikola Tesla a George Westinghouse. Aby Edison a jeho zaměstnanci prokázali nebezpečnost střídavého napětí, vymysleli a veřejně prezentovali elektrické křeslo.
V roce 1896 byla firmou Westinghouse Electric Corporation uvedena do provozu elektrárna na Niagarských vodopádech s rozvodným systémem využívajícím transformátory napětí. Edison tuto bitvu prohrál. Nijak to ale nesnižuje jeho význam.
Firmy a zaměstnanci
Thomas Alva Edison šel velmi pragmaticky a cílevědomě za výsledkem, kterým bylo využití jeho nápadů k výrobě prodejných produktů. Proto během svého života založil řadu firem. Zaměstnával v nich mnoho nadaných lidí, jež pečlivě osobně vybíral. Nejslavnějším zaměstnancem v celé historii Edisonových firem je Nikola Tesla, o kterém jsme již psali v části bitva o elektrický proud.
Nejvýznamnější Edisonovou firmou je zřejmě v roce 1878 založená Edison General Electric Company. V roce 1892 se změnila ve společnost General Electric, která je dnes jednou z největších nadnárodních firem celého světa.
Z mnoha společností jmenujme filmové studio Black Maria v New Jersey (1893) nebo Edison Botanic Research Company, která od roku 1927 hledala náhražku přírodního kaučuku.
Jedna z firem, Edison Illuminating Company, zaměstnávala od roku 1891 pozdějšího automobilového magnáta Henryho Forda. Ten byl až do Edisonovy smrti jeho velmi dobrým přítelem.
V továrně Edison Machine Company započal svoji praxi absolvent ČVUT Emil Kolben, který se později stal jedním z nejvýznamnějších československých podnikatelů.
Externí odkazy
- [http://www.hamelika.cz/slavnihoste/EDISON/S_EDISON.HTM V roce 1911 navštívil T. A. Edison Československo]
Edison, Thomas Alva
Edison, Thomas Alva
Edison, Thomas Alva
Edison, Thomas Alva
ja:トーマス・エジソン
ms:Thomas Edison
simple:Thomas Alva Edison
th:โทมัส เอดิสัน
1917Století: 19. století - 20. století - 21. století
Roky: 1912 1913 1914 1915 1916 - 1917 - 1918 1919 1920 1921 1922
----
Události
Česko
- 31. července Hejnice byly povýšeny na město
Svět
- 6. dubna – USA vstoupily do první světové války
- 2. července – bitva u Zborova
- 7. listopad – VŘSR v Rusku
- 9. listopadu – vydán dekret o tisku, jímž byla zlikvidována svoboda tisku; Rusko
- 12. listopadu – se v Rusku konaly svobodné volby.
- 5. prosince – byla zřízena nová tajná policie; Rusko
- 6. prosince – Finsko vyhlásilo nezávislost
- 22. prosinec – uznání Finska
- 24. prosince – byly zestátněny všechny podniky; Rusko
- Anglie dobyla Bagdád, Tel Aviv a Jeruzalém.
- Japonci obsadili Marshallovy ostrovy
- Nový Foundland se stal dominiem
- Jan Smuts poprvé použil slovo Apartheid
- Vzhlášena nezávislost Ukrajiny
Vědy a umění
- vydán Manifest českých spisovatelů
- otevřena galeria Dada
- objeven chemický prvek protaktinium
- vyšel Kodex kanonického práva
Nobelova cena
Narození
;Česko
- 29. června – Josef Kainar, český básník († 16. listopadu 1971)
- 16. prosince – Hanuš Fantl, český básník († 18. března 1942 koncentrační tábor Mauthausen)
;Svět
- 11. února – Giuseppe de Santis, italský režisér († 17. května 1997)
- 23. května – Edward Norton Lorenz, americký matematik a meteorolog
- 21. prosince – Heinrich Böll, německý spisovatel († 16. července 1985)
- 29. prosinec – David Hampshire, britský automobilový závodník
Úmrtí
Česko
- 17. června – Jan Čapek, český legionář ( - 1876)
Svět
- 8. března – Ferdinand von Zeppelin, německý konstruktér vzducholodí ( - 8. července 1838)
- 14. dubna – Ludvík Lazar Zamenhof, autor esperanta ( - 15. prosince 1859)
- 20. prosinec – Lucien Petit-Breton francouzský cyklista, vlastním jménem Lucien
Georges Mazan
- Émile Boirac, francouzský esperantista ( - 1851)
Hlava státu
Karel I.
Kategorie:20. století
ja:1917年
ko:1917년
simple:1917
Finsko
Finská republika (finsky: Suomen Tasavalta, švédsky: Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltické moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Ålandy na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii.
Geografie
autonomii
Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, přesněji 187 888 jezer a 179 584 ostrovů. Jezero Saimaa je páté největší v Evropě. Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Nejvyšším bodem je Haltitunturi s výškou 1328 m nad mořem. Nalézá se daleko na severu Finska. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 68 % souše, a trocha obdělávané půdy. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Ålandy) a podél jižního pobřeží ve Finského zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se plocha země díky izostatickému zvedání každý rok zvětšuje o zhruba 7 km2.
Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplými léty.
subarktické podnebí 2002 a 19. února 2003]]
Počasí významně ovlivňuje jak Golfský proud, tak vnitrozemské podnebí západní Sibiře. Teploty se mohou, zejména v zimě, měnit velmi rychle. Někdy se teplota změní i o několik desítek °C během jednoho dne. V zimě je většina území Finska pod sněhem. V jižním Finsku je po většinu zimy několik desítek cm sněhu, který postupně připadává. Jezera v zimě zamrzají, obvykle v listopadu, větší jezera v prosinci. Rozmrzají pak v dubnu. Zamrzají i okolní moře, které je nutno prorážet ledoborci.
Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční Slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. V jižním Finsku pak v létě sice Slunce zapadá, ale nesetmí se. V době okolo letního slunovratu jsou noci takzvaně bílé. Okolo zimního slunovratu pak zde jsou nejkratší dny asi pět až šest hodin dlouhé.
Historie
Hlavní článek: Dějiny Finska
Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli lovci-sběrači, kteří žili hlavně z toho, co nabízel les a moře. Hrnčířství je známo z šestého tisíciletí př. n. l.
Rozšíření osinku a mastku z východního Finska a nálezy křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie dokládá existenci čilého výměnného systému. Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky. Příchod halapartnové kultury do jižního Finska okolo roku 3200 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země.
Doba bronzová (1500 – 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím.
Téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mnoho finských pohanů křesťany již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura.
V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišnou kulturu, ustanovil Finsko velkovévodstvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem následného vývoje se roku 1835 vydání národního eposu Kalevala. Finština získala rovnoprávnost se švédštinou v roce 1892.
Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri.. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.
Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky.
meritokracie
V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.
Během Druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, který jej napadl. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.
Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940).
Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. "YYA dohoda" (Finsko-sovětský pakt přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům.
Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.
Politika
Ve Finská politika je založena na parlamentním systému, ačkoli prezident má také určité pravomoci. Většina exekutivní moci náleží vládě (Státní rada), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv.
Podle finské Ústavy je nejvyšší legislativní autoritou jednokomorový parlament (finsky Eduskunta). Ten může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Jeho zákony nejsou předmětem k soudnímu přezkoumání. Navrhuje je Státní rada nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům.
Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy.
Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné hlasovací právo. Největší strany v něm zastoupené jsou
- Strana národní koalice (pravicová),
- Finská strana středu (agrárníci),
- Finská strana sociálně demokratická a
- Levá aliance (komunisté)
Je nutno poznamenat, že Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění jen mírně, ale některé dlouhodobé trendy jsou viditelné.
Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu, ústavnost zákonů je ve Finsku ověřena hlasováním v parlamentu. Nicméně Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijmuty stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon.
Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonen. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita.
Jediné další evropské země, kterí nemají Ústavní soud, jsou Nizozemí a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec).
Provincie
Spojené království
Dnes má Finsko šest administrativních provincií (finsky lääni). Pravomoc provincie je součást výkonné moci národní vlády. Systém zůstal bez velkých změn prakticky od jeho vzniku v roce 1634 až do nového rozdělení na větší provincie v roce 1997. Od té doby se používá toto členění:
# Jižní Finsko
# Západní Finsko
# Východní Finsko
# Oulu
# Laponsko
# Ålandy
Ålandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální ålandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí provincií. Ålandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie, například se na ně nevztahuje Evropská Ústava.
Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo.
Místní vláda je dále organizována do 432 samosprávných obcí. Od roku 1977 není žádného rozdílu mezi městy a ostatními obcemi. Obce spolupracují ve dvaceti regionech.
Ekonomika
Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí půmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví telekomunikací (jmenujme firmu Nokia) a elektroniky. Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží.
Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní příjmové zdroje.
Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou – Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro – bude po příští léta finské ekonomice dominovat.
Demografie
1999
Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 92 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,5 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finově jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédů patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska.
Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština a estonština. V Laponsku žije asi 7000 Laponců (nebo též Sámů) s vlastním ugrofinským jazykem Sámi.
Většina Finů (84 %) patří k Finské evangelické luteránské církvi. 1% menšina potom náleží k Finské pravoslavné církvi. Zbytek tvoří poměrně malé skupiny z ostatních protestantských církví, římsko-katolické církve, muslimové a židé. 14 % je pak bez vyznání. Nutno zdůraznit, že mezi aktivně věřící se řadí jen velmi malá část populace. Ve Finsku lidé platí církevní daň, pokud náleží k některé z církví.
Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota v šancích zůstat suverénním a nezávislým státem na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci slábnoucí až sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět.
Švédska
Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném s skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, kteří se považují za etnické Finy. Dnes se ve Finsku mluví přes dvaceti většími jazyky (mluvčích více než tisíc). Regionální televize dokonce vysílají krátké zpravodajství nejen v angličtině a ruštině, ale třeba také v perštině.
Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli.
Kultura
Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause.
Národním finským eposem je Kalevala. Ze spisovatelů jmenujme Miku Waltariho a Tove Janssonovou, autorku oblíbených pohádek o Mumíncích. Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele. Za největšího finského skladatele se považuje Jean Sibelius, za největšího architekta Alvar Aalto. Velmi oblíbeným je sport, úspěšněšnými sportovci byli či jsou například Paavo Nurmi, Teemu Selanne či Mika Häkkinen. K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží zde ke standardnímu vybavení domácnosti.
Svátky
Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární, ačkoli mnoho křesťanských svátků jen nahradilo původní pohanské svátky. Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a Svátek Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový Rok, 1. máj (finsky Vappu) a letní slunovrat.
Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a Svátek Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot.
Obchody musí mít ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou jsou letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Obchody s méně než 400 m2 plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den Matek nebo Den otců.
Další poznámky
- Datumový formát: DD.MM.YYYY (nepoužívají se nuly na začátku)
- Napětí: 220-240 V, 50 Hz; Zásuvky: typ CEE 7/7, kulaté s dvěma dírami, nemívají ochranný kolík, jen spony s ochranným vodičem (české spotřebiče lze používat bez větších problémů)
- PSČ: 5 číslic.
- Mobilní sítě a technologie: GSM 900, GSM 1800; GSM/GPRS/EDGE/UMTS
- Seznam finských národních parků
Postavení v mezinárodních žebříčcích
- IMD International, [http://www01.imd.ch/wcy/ Žebříček konkurenceschopnosti v roce 2004]: 8. ze 60 ekonomik (zemí a regionů)
- OECD, [http://www.oecd.org/pisa Žebříček připravenosti studentů v roce 2003]: 1. ze 41 zemí
- Reportéři bez hranic, [http://www.rsf.fr/article.php3?id_article=8247 Žebříček svobody tisku (říjen 2003)]: 1. ze 166 zemí (spolu s Islandem, Nizozemím a Norskem)
- Save the Children, [http://www.savethechildren.org/mothers/report_2004/images/pdf/SOWM_2004_final.pdf Stav matek ve světě v roce 2004]: 2. z 119 zemí (spolu s Dánskem)
- Transparency International, [http://www.transparency.org/pressreleases_archive/2004/2004.10.20.cpi.en.html Index korupce v roce 2004]: 1. ze 146 zemí
- UNDP: [http://hdr.undp.org/reports/global/2004/ Zpráva o lidském vývoji 2004], 13. ze 177 zemí
- Světové ekonomické fórum, [http://www.weforum.org/site/homepublic.nsf/Content/Global+Competitiveness+Programme%5CGlobal+Competitiveness+Report Zpráva o konkurenceschopnosti ve světě 2004-2005] 1. ze 104 zemí
Odkazy na další zdroje
česky:
- [http://fincech.wz.cz Finčech]
- [http://www.severskelisty.cz Severské listy]
- [http://sinivalkoiset.gfxs.cz Sinivalkoiset]
- [http://www.czechembassy.org/wwwo/mzv/default.asp?ido=11424 MZV ČR]
- [http://www.eduskunta.fi/efakta/index01.htm Eduskunta.fi Finský Parlament] (finsky, švédsky, anglicky, francouzsky)
- [http://www.government.fi Government.fi Finská vláda] (finsky, švédsky, anglicky)
- [http://www.defmin.fi/ Finské Ministerstvo Obrany] (finsky, švédsky, anglicky)
- [http://www.tpk.fi Prezident Finska] (finsky, švédsky, anglicky)
- [http://virtual.finland.fi Virtuální Finsko] (anglicky, německy, španělsky, rusky)
- [http://connectedtofinland.com/index.htm Connectedtofinland.com] (anglicky)
Kategorie:Finsko
fiu-vro:Soomõ
[[got:
František Xaver ŠaldaFrantišek Xaver Šalda (22. prosince 1867 – 4. dubna 1937) byl český literární kritik, novinář a spisovatel.
Narodil se v Liberci, studoval práva – nedokončil je, v r. 1918 vystudoval filosofii.
Působil jako profesor na Univerzitě Karlově v Praze.
Někdy bývá považován za vůdčí osobnost literární generace 90. let; byl spoluautorem Manifestu České moderny.
V letech 1894–1908 psal pro redakci Ottova Slovníku naučného hesla z české, německé, francouzské a anglické literatury a ze světového malířství.
Psal do mnoha časopisů (Volné směry, Novina, Česká kultura, Literární směry), kde se věnoval otázkám a problémům výtvarného umění, literatury, kultury i politiky.
Od roku 1925 vydával časopis Tvorba (časopis pro kritiku a umění, zajímavostí je, že po jeho smrti tento časopis převzal Julius Fučík). V letech 1928–1937 vydával Šaldův zápisník, ve kterém uveřejňoval své umělecké kritiky a eseje.
Dílo
Jeho dílo ovlivnil pozitivismus, největšího významu dosáhl ve svých pracích o literatuře, především v kritikách, je považován za zakladatele české moderní kritiky. Byl pravděpodobně nejvýraznější a nejlepší český kritik v meziválečném období.
Jeho kritiky pomohly prosadit se mladým umělcům (velmi rychle dovedl rozpoznat talent). Kriticky posuzoval i nepodařené sbírky básníků jejichž jiných děl si vážil.
Požadoval, aby umění vycházelo ze života, bylo vnitřně pravdivé a neomezené žádnými ideoligickými požadavky.
- Strom bolesti – básnická sbírka
- Analýza – povídka
- Život ironický a jiné povídky – soubor povídek
- Dřevoryty staré a nové
- Loutky a dělníci boží – román
Drama
- Zástupové
- Dítě
- Tažení proti smrti
Literární věda (eseje, úvahy)
- Boje o zítřek – v tomto díle shrnul své názory na literaturu
:# Žádal novou tvarovou řeč
:# kritik musí mít osobní a prožitý poměr k umění
:# Musí být vnímavý, citlivý a senzitivní (prožívá pocity)
:# Kritiku považoval za druh umění
:# Kritik musí být schopen přebásnit dílo a přenést ho ve vyšší duchovnější typ
:# Musí mít nejen soucit, ale i odvahu a chuť nalézat pravdu
- Vědecká kritika – jedná se o překlad díla stěžejního Emila Hennequina (francouzský pozitivista), které přeložil a vydal v r. 1896
- Duše a dílo
- O nejmladší poezii české
- Básnická osobnost Dantova
- Antonín Sova
- Mácha snivec a buřič
- Básnický typ Jiřího Wolkra
- O poetismu
- Dva představitelé poetismu
- Nová proletářská poezie
- Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák – 1930, obsáhlá studie
- Antonín Sova – 1924
- O tzv. nesmrtelnosti díla básnického – 1928
- O nejmladší poezii české – 1928
- Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky – 1930
- Kritické glosy k nové poezii české – posmrtně 1939
Odkazy
- Seznam českých spisovatelů
- Česká literatura v letech 1900–1945
- Pozitivismus
Šalda, Xaver, František
Šalda, Xaver, František
Šalda, Xaver, František
Šalda, Xaver, František
Šalda, Xaver, František
1937Století: 19. století - 20. století - 21. století
Roky: 1932 1933 1934 1935 1936 - 1937 - 1938 1939 1940 1941 1942
----
Události
Česko
- 5. dubna byl zahájen provoz Letiště Praha-Ruzyně
- Začalo se budovat záložní vojenské Letiště Benešov
Svět
- 6. květen zřícení vzducholodi Hindenburg
- 13. srpna se vylodila japonská vojska u Šanghaje
- Myanmar se stal britskou korunní kolonií
- uskutečnil se první přímý televizní přenos (korunovace krále Jiřího VI.); Británie
- Itálie vystoupila ze Společnosti národů
Vědy a umění
- objeven chemický prvek technecium
Nobelova cena
Narození
Česko
- 1. březen Václav Wolf, český katolický kněz
- asi 28. dubna Saddám Husajn, irácký politik
- 17. květen Zdeněk Šmíd, český spisovatel,
- 19. říjen Eugen Jegorov, český herec († 28. prosinec 1992)
Svět
- 15. března Valentin Rasputin, ruský spisovatel a politik
- 26. prosinec Gnassingbe Eyadéma, prezident Toga († 5. února 2005)
Úmrtí
Česko
- 4. duben František Xaver Šalda, český literární kritik ( - 22. prosinec 1867)
- 14. září Tomáš Garrigue Masaryk, český politik ( - 7. březen 1850)
Svět
- 20. červenec Guglielmo Marconi, italský vynálezce ( - 25. duben 1874)
- 17. října Foday Sankoh, zakladatel Revolutionary United Front ( - 30. července 2003)
Hlava státu
- Edvard Beneš
Kategorie:20. století
ja:1937年
ko:1937년
simple:1937
Jaroslav ZaorálekJaroslav Zaorálek (22. prosince 1896 Spytihněv u Uherského Hradiště – 20. října 1947 Roztoky u Prahy) byl český překladatel, převážně z francouzštiny a němčiny, ale také z italštiny, angličtiny, španělštiny.
Byl synem venkovského učitele. Roku 1915 maturita (gymnázium Uherské Hradiště), po světové válce studoval češtinu a francouzštinu na pražské filozofické fakultě, chvíli zkoušel medicínu, vrátil se na filozofickou fakultu. Roku 1925 odjel na studijní pobyt do Francie, za rok se vrátil a až do smrti se věnoval překládání.
Přeložil na dvě stovky prací, většinou jazykově velmi náročných. Své mistrovství se snažil podřídit autorovi, aby potlačil vlastní osobnost a zachoval rytmus, vzněty a dojmy originálu. Ovládl češtinu ve všech stylových rovinách a historických vrstvách, zapisoval si i lidová rčení, která vydal tiskem.
Vlastní díla
- Kdo to řekl? (1940, slovník citátů, s B. Mathesiem)
- Lidová rčení (1947)
Překlady
z francouzštiny
- Guillaume Apollinaire: Fantazie (1924), Kacíř a spol. (1926)
- Louis Aragon: Karneval života (1938)
- Honoré de Balzac: Gobseck (1925), Toulavá mošna (1938), Succubus aneb Běs sviňavý ženský
- Francis Carco: Život mistra Villona (1928)
- Louis Ferdinand Céline: Cesta do hlubin noci (1933), Církev (1934), Smrt na úvěr (1936)
- François René de Chateaubriand: Atala, René (1926)
- Gabriel Chevalier: Zvonokosy (1937)
- Charles de Coster: Flanderské legendy (1941)
- Pierre Courthion: Delacroix (1940)
- Georges Duhamel: Notář z Havru (1935), Zahrada šelem (1936), Pohled do země zaslíbené (1937), Svatojánská noc (1938)
- Gustave Flaubert: Herodias (1924)
- Alain Fournier: Kouzelné dobrodružství, Veliký Meaulnes (1938)
- Anatole France: Traktér u královny Pedauky (1931); Život v květu (1935), Jana z Arku
- Jean Giono: Hlasy země (1933), Člověk z hor (1934), Kéž tonu v radosti (1935)
- Jean Giraudoux: Zuzanka a Tichý oceán (1927), Dobrodružství touhy (1935)
- Guéhenno: Zápisník čtyřicetiletého (1936 | | |