Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
31. říjen

31. říjen

31. říjen je 304. den roku podle gregoriánského kalendáře (305. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 61 dní. Svátek má Štěpánka, v církevním kalendáři Wolfgang.

Události

Česko
- Svět
- 1517 – Martin Luther uveřejnil 95 tezí.
- 1892 – Arthur Conan Doyle vydal knihu Dobrodružství Sherlocka Holmese.
- 1922 – Benito Mussolini se stává nejmladším premiérem v historii Itálie.
- 1940 – Končí Bitva o Británii.
- 1961 – Z Leninova mauzolea je odstraněno tělo Stalina.
- 2003 – Abdullah bin Ahmad Badawi se stal premiérem Malajsie.
- 2004
  - Při minometném útoku na hotel v iráckém městě Tikrít zahynulo 15 Iráčanů.
  - V prvním kole prezidentských voleb na Ukrajině nezvítězil žádný kandidát, do druhého kola postoupili současný premiér Viktor Janukovyč a opoziční kandidát Viktor Juščenko. Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě prohlásila, že volby nevyhověly evropským demokratickým standardům.

Narození

Česko
- 1821 – Karel Havlíček Borovský, český spisovatel a novinář († 29. července 1856)
- 1851 – Alfred August Windischgrätz, český politik a šlechtic († 24. listopadu 1927)
- 1879 – Karel Hašler, herec, textař, skladatel, spisovatel, dramatik, režisér († 22. prosince 1941)
- 1944 – Jana Koubková, česká jazzová zpěvačka Svět
- 1705 – papež Klement XIV. († 1774)
- 1883 – Marie Laurencin, francouzská malířka a básnířka († 8. června 1956)
- 1887 – Čankajšek, čínský politik († 5. dubna 1975)
- 1892 – Alexandr Alexandrovič Aljechin, ruský šachista († 24. března 1946)
- 1920 – Dick Francis, anglický žokej a spisovatel detektivních románů
- 1925 – John Anthony Pople, anglický chemik, laureát Nobelovy ceny († 2004)
- 1929 – Bud Spencer, italský herec, scénárista a sportovec
- 1930 – Michael Collins, americký astronaut
- 1950 – Zaha Hadid, britská architektka iráckého původu
- 1961 – Peter Jackson, novozélandský filmový režisér
- 1961 – Larry Mullen, irský hudebník, bubeník skupinu U2

Úmrtí

Česko
- 1980 – Jan Werich, český herec (
- 6. února 1905) Svět
- 1926 – Harry Houdini, americký iluzionista (
- 1874)
- 1981 – Georges Brassens, francouzský písničkář (
- 22. října 1921)
- 1984 – Indira Gándhíová, indická politička (
- 1917)
- 1993 – Federico Fellini, italský filmový režisér a scenárista (
- 20. ledna 1920)

Svátky

Česko
- Štěpánka Katolický kalendář
- Svatý Wolfgang Svět
- Světový den spoření
- Evangelická církev slaví Den reformace

Viz také:


- 30. říjen 1. listopad – kalendář Kategorie:Říjen ja:10月31日 ko:10월 31일 simple:October 31

Martin Luther

Martin Luther (10. listopadu 1483 Eisleben – 18. února 1546 Eislenben) byl německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu, autor řady duchovních, politických, pedagogických spisů, církevních písní a překladů. Jeho nejvýznamnějším dílem je překlad Bible do němčiny. němčiny

Život

Martin Luther se narodil 10. listopadu 1483 v Eislebenu jako jedno z devíti dětí horníka. Vyrůstal v chudých poměrech, spojených s tvrdou výchovou. Jeho otec se postupně vypracoval na úspěšného podnikatele, což mu umožnilo financovat studia svého syna. V letech 1501–1505 Martin Luther studuje na univerzitě v Erfurtu filozofii. Po získání titulu magistra se zapisuje na studia práv, krátce poté se však rozhoduje vstoupit do augustiniánského kláštera v Erfurtu. Ač je vzorný mnich, pobyt v klášteře v něm od začátku vyvolává pochybnosti o možnosti spasení z vlastní moci. V roce 1507 byl vysvěcen katolickým knězem. Po vysvěcení přechází v roce 1508 na univerzitu ve Wittenbergu, kde s krátkými přestávkami – 1511 cestuje ve věci svého řádu do Říma – přednáší filozofii, později i teologii. V roce 1512 se stává dr. teologie a získává doživotní biblickou profesuru, a od roku 1513 začíná ve Wittenbergu kazatelskou činnost. V tomto období Luther překonává své pochybnosti a při studiu Písma dospívá k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme. Zkušenosti s rozporem mezi svým svědomím, vycházejícím ze studia Bible a oficiálním učením tehdejší církve a její praxí vedou Luthera ve Wittenbergu 31. října 1517 k uveřejnění 95 tezí, určených pro akademickou diskusi, které zejména kriticky reagovaly na praxi odpustků. (Papež Lev X. vydal v roce 1515 bulu o prodeji odpustků pro stavbu svatopeterského chrámu v Římě.). Teze, které se bez vědomí Luthera rychle rozšířily, vyvolaly kvůli tehdejší všeobecné nespokojenosti s církví velký ohlas. Oficiální místa zprvu reagují přes obviňování z kacířství ze strany dominikánů velmi zdrženlivě, Luther je totiž chráněncem saského kurfiřta Bedřicha Moudrého. Místo aby šel do Říma, kam je předvolán, prosadí kurfiřt, aby Luthera vyslechl kardinál Kajetán v Augsburgu (1518). Ten Lutherovi hrozí klatbou. V roce 1519 se Luther účastní disputace s Eckem v Lipsku, ve které popírá neomylnost papeže a koncilů. Řím v roce 1520 oficiálně vydává bulu s hrozbou klatby. Luther vydává reformační spisy, ve kterých své názory dále obhajuje. Když po jejich veřejném pálení reaguje Luther spálením papežské buly, nařídí Lev X. 1521 jeho exkomunikaci. Když své teze neodvolal ani na říšském sněmu ve Wormsu, vydává císař Karel V. proti Lutherovi wormský edikt (prohlášení kacířem, zákaz spisů). Bedřich Moudrý nechá Luthera bezprostředně unést do azylu na hrad Wartburg, kde reformátor pobývá v letech 1521–1522. Zde překládá Nový zákon. Lutherovy myšlenky se mezitím lavinovitě šíří a vyvolávají v celé zemi bouřlivé přijetí. Od radikálních projevů příznivců nového učení se Luther od počátku ostře distancuje. 1522 se vrací do Wittenbergu, aby učinil přítrž obrazoborectví. 1524 začíná Luther opět přednášet, vystupuje proti Tomáši Müntzerovi, který svým kázáním podněcoval sedláky k nepokojům. Dne 13. června 1525 uzavírá Luther manželství s bývalou jeptiškou Kateřinou von Bora. 1528 se reformátor účastní vizitací na farnostech v saském kurfiřství, při kterých se přesvědčí o jejich duchovně zaostalém stavu. Marburské náboženské rozhovory 1529, na kterých diskutuje Luther mj. s Zwinglim, s cílem vytvořit teologickou jednotu evangelické strany proti katolíkům, ztroskotají. Se svým spolupracovníkem Philippem Melanchthonem pokládá Martin Luther základy institucializované nové, evangelické církve (Melanchthonovo Augsburské vyznání z roku 1530). Překlad Starého zákona Luther dokončuje za spolupráce jiných wittenberských teologů v roce 1534. Ve zbývajícím období svého života se Luther věnuje podpoře nově vznikající instituce, řešení církevněpolitických a praktických teologických otázek a vydává v neposlední řadě řadu ostrých polemických spisů. Před svou smrtí trpí přepracováním. Umírá v Eislebenu dne 18. února 1546.

Teologická pozice

Luther zpočátku neusiloval o založení nové církve, ale o reformu stávající církve na základě těchto principů:
- Sola scriptura: Autorita Písma je vyšší než autorita církve.
- Sola fide: Člověka ospravedlňuje jeho víra, nikoliv dobré skutky.
- Sola gratia: Boží milost je dar, není možné si ji nijak zasloužit nebo koupit. Z nich vyplývají i negativní stanoviska k otázkám pelagianismu (skutkaření), sedmi svátostí, uctívání svatých a Marie, učení o očistci, neomylnosti církevních institucí, papežství ad.

Dílo

Luther byl velmi plodný spisovatel, kritické vydání jeho spisů obsahuje více než 100 svazků. Následuje stručný výběr:

Překlady


- Bible – Nový zákon poprvé 1522, Starý zákon 1534. Lutherovo životní dílo, na jehož redakčních úpravách pracoval až do své smrti (Za Lutherova života vyšlo ve Wittenbergu 83 vydání a dále 253 přetisků). Lutherova Bible, přeložena z původních jazyků, se od reformace používá v liturgii evangelických církví v německy hovořících zemích. Poslední revize vyšla v roce 1984. K obrovskému rozšíření a popularitě Lutherovy Bible ve své době přispěl nejen Gutenbergův vynález knihtisku, ale i srozumitelný styl překladu (Luther někdy hledal i několik dní vhodný výraz, aby byl čtenáři překlad srozumitelný, nepřekládal doslovně) a použitý jazyk, který měl oslovit lid v jižní (hovořící horní němčinou) i severní části Německa (hovořící dolní němčinou). Lutherova němčina, vycházející z jazyka míšeňského kancléřství a lidového jazyka, měla velký vliv na sjednocovací tendence němčiny a další vývoj spisovného jazyka.
- Ezopovy Bajky (1530)

Spisy


- 95 tezí (1517)
- Křesťanské šlechtě německého národa o zlepšení stavu křesťanstva (1520)
- Zvěst o babylónském zajetí církve (1520)
- O svobodě křesťanského člověka (1520)
- O světské vrchnosti (1523)
- Proti loupežným a vražedným hordám sedláků (1525)
- Malý katechismus (1529)
- Velký katechismus (1529)
- List o tlumočení (1530)
- Šmalkaldské články (1537)
- Proti Hanswurstovi (1541)
- Proti židům a jejich lžím (1542)
- Proti římskému papežství, založenému od ďábla (1545)
- Vyobrazení papežství (1545)

Písně


- Bůh přepevný hrad jest můj (protestantská "hymna")
- Z hluboké nouze
- Všichni věříme v jednoho Boha

Externí odkazy


- [http://bibel.cid.net Lutherova Bible 1984]
- [http://www.iclnet.org/pub/resources/text/wittenberg/wittenberg-home.html Projekt Wittenberg – Lutherovy texty v angličtině]
- [http://www.newadvent.org/cathen/09438b.htm Katholický pohled na Luthera] (anglicky)
- [http://www.luther.de/staedte.html Lutherova města na internetu]
- [http://www.archiv-vegelahn.de/nachschlagwerke_luther.html Martin Luther – Eine Bibliographie] (německy) Luther, Martin Luther, Martin Luther, Martin Luther, Martin Luther, Martin Luther, Martin ja:マルティン・ルター ko:마르틴 루터 ms:Martin Luther simple:Martin Luther

Arthur Conan Doyle

Sir Arthur Conan Doyle (22. května 1859 – 7. července 1930) byl anglický spisovatel. Narodil se 22. května 1859. Nejprve navštěvoval stonyhurstskou školu, pak studoval medicínu na edinburské univerzitě. Po studiích pracoval 7 měsíců jako lodní chirurg na velrybářské lodi Hope, poté sehnal lépe placené místo na jiné lodi, zde onemocněl tyfem. Uzdravil se a počátkem roku 1882 se vrátil do Edinburghu, kde si se svým přítelem za studií otevřel lékařskou praxi. Jejich pokus však záhy ztroskotal a tak se A. C. Doyle přestěhoval do Portsmouthu, kde si otevřel lékařskou ordinaci v Southsea a právě v této době založení ordinace začal psát svoje knihy. Doyle nebyl jenom lékařem, velice se zapojoval do občanského života. Hodně sportoval; byl schopným detektivem; jako doktor se zapojil do búrské války. Byl mimo jiné také misionářem a kazatelem; propagoval výstavbu tunelu pod Lamanšským kanálem aj.

Dílo


- Sherlock Holmes – soubor 60 příběhů (případů), které mistrně vyřešil detektiv Sherlock Holmes
- Ztracený svět
- Historie búrské války

Historické romány


- Bílá společnost
- Micah Clarke
- The Great Shadow (1892)
- The Refugees (1893)
- Uncle Bernac (1897)
- Sir Nigel (1906) Doyle Arthur Conan Doyle Arthur Conan Doyle Arthur Conan ja:アーサー・コナン・ドイル simple:Sir Arthur Conan Doyle th:อาเธอร์ โคแนน ดอยล์

1922

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1917 1918 1919 1920 1921 - 1922 - 1923 1924 1925 1926 1927 ----

Události

Česko
- Holešovice a Vinohrady byly připojeny k Praze
- Byl založen fotbalový klub FC Baník Ostrava Svět
- 28. února Egypt vyhlásil nezávislost
- 28. října se po pochodu na Řím chopil v Itálii Benito Mussolini
- 6. prosince získala Irská republika mezinárodní uznání
- 6. února byl zvolen novým papežem Pius XI.

Vědy a umění


- Literární skupina vydala manifest
- založena British Broadcasting Company

Nobelova cena

Narození

Česko
- 19. ledna Taťjana Hašková, česká překladatelka († 4. březen 1985)
- 7. února Jan Skácel, český básník († 7. listopadu 1989)
- 14. dubna Stella Zázvorková, česká herečka († 18. května 2005)
- 20. červenec Josef Rumler, český básník a literární kritik († 1. listopadu 1999)
- 22. srpna - Miloš Kopecký, český herec
- 4. září Filip Jánský, český spisovatel († 20. srpen 1987)
- Zdeněk Liška, český skladatel filmové hudby († 1983) Svět
- 5. března Pier Paolo Pasolini, italský spisovatel a režisér († 2. listopadu 1975 zavražděn)
- 12. března Jack Kerouac, americký spisovatel († 21. října 1969)
- 13. dubna John Gerard Braine, anglický spisovatel († 28. října 1986)
- 16. dubna Kingsley Amis, anglický spisovatel († 22. října 1995)
- 30. června Miron Białoszewski, polský básník († 17. června 1983)
- 18. srpna Alain Robbe-Grillet, francouzský spisovatel
- 15. říjen Angelica Rozeanuová, rumunská stolní tenistka
- 3. listopadu Anton Myrer, americký spisovatel († 19. leden 1996)
- 9. listopadu Imre Lakatos, maďarsko-britký filosof († 2. února 1974)
- 11. listopadu Kurt Vonnegut Junior, americký spisovatel

Úmrtí

Česko
- 3. srpen Matyáš Lerch, český matematik (
- 20. února 1860) Svět
- 22. leden - Camille Jordan, francouzský matematik (
- 5. leden 1838)
- 1. dubna Karel I., císař rakouský (
- 17. srpna 1887)
- 18. listopad Marcel Proust, francouzský spisovatel (
- 10. červenec 1871)

Hlava státu

Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1922年 ko:1922년 simple:1922

Benito Mussolini

Benito Amilcare Andrea Mussolini (29. červenec 1883 Predappio – 28. duben 1945 (zastřelen) Giulio di Mezzegra) byl italský fašistický politik. B. Mussolini vystudoval učitelský ústav (1901), poté jeden rok působil jako učitel. Roku 1902 odešel do Švýcarska, kde se živil různými nekvalifikovanými pracemi, téhož roku se stal členem Italské socialistické strany. Roku 1904 se vrátil do Itálie, kde nastoupil vojenskou službu. Od r 1908 byl novinář, 1912 se stal redaktorem Avanti - noviny Italské socialistické strany . Roku 1914 se stal šéfredaktorem těchto novin. V tomto roce se rozešel se socialistickou stranou, protože měl odlišné názory na vstup Itálie do první světové války. Po tomto rozchodu se Mussoliny rozhodl vydávat noviny Il popolo d'Italia, kde podporoval vstup Itálie do první světové války a to na straně Dohody. V letech 1915 – 1917 byl vojákem italské armády, kterou opustil pro zranění. Roku 1919 založil svoji organizaci Fasci di Combattimento (tzn. Bojové svazky), tato organizace se roku 1921 změnila na fašistickou stranu - Partito Nazionale Fascista. Roku 1921 byl zvolen do italského parlamentu (ještě za Fasci di Combattimento). V říjnu roku 1922 zorganizoval pochod na Řím, čímž si vynutil své jmenování předsedou italské vlády. Jako premiér pak zahájil velké reformy, během nichž neustále zvyšuje své pravomoce, od r. 1925 vládl již jako diktátor. V této době začal používat titul capo del governo e duce del fascimo (šéf strany a vůdce státu). Roku 1935 Itálie pod jeho vedením obsadila Habeš, kterou v květnu 1936 zařadila do svého koloniálního panství. V dubnu 1939 Itálie obsadila Albánii a 10. června 1940 se Itálie stala členem Paktu tří a aktivně se zapojila do bojů druhé světové války. Dne 25. července 1943 mu velká fašistiská rada vyslovila nedůvěru a král Viktor Emanuel III. ho pak odvolal z funkce premiéra, poté byl zatčen a uvězněn, 12. září byl německým speciálním komandem osvobozen. Na příkaz A. Hitlera zřídil na italském území ovládaném Německem fašistickou diktaturu tzv. Republica Sociale Italiana (Italská socialistická republika). V roce 1945 se pokusil o úrěk do Švýcarska při kterém byl italskými partyzány zajat a následně i se svojí milenkou C. Petacciovou popraven. Jejich těla byla poté veřejně vystavena v Miláně. Mussolini, Benito Mussolini, Benito Mussolini, Benito Mussolini, Benito ja:ベニート・ムッソリーニ simple:Benito Mussolini

Itálie

Itálie je země ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO.
- Stručná historie: Itálie vznikla roku 1861 spojením městských států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benito Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
- Nejníže položené místo: Středozemní moře, 0 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Mont Blanc (Monte Bianco) de Courmayeur, 4748 m n. m. (vedlejší vrchol Mont Blancu)
- Turistická místa: Řím, Florencie, Bologna, Neapol, Cinqueterre, Capri

Historie

Starověk a středověk

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsoliduje z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určuje dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadá a definitivně zaniká roku 476 n. l. Sám Řím zůstává centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy je Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk

Až do roku 1861 existovalo na Apeninském poloostrově více městských států. Tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem. Na počátku 20. let 20. století se moci uchopil Benito Mussolini, který v Itálii vytvořil fašistickou diktaturu. Jeho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství.

Administrativní rozdělení

Itálie se dělí na 20 oblastí, z toho 5 má autonomní status: Oblasti se dále dělí na celkem 95 provincií.

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Evropa Category:Itálie als:Italien fiu-vro:Itaalia ja:イタリア ko:이탈리아 ms:Itali simple:Italy th:ประเทศอิตาลี zh-min-nan:Italia

1940

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1935 1936 1937 1938 1939 - 1940 - 1941 1942 1943 1944 1945 ----

Události

Česko Svět
- 8. ledna − bitva o Suomussalmi skončila zdrcující porážkou Rudé armády
- 20. ledna − začíná Druhá bitva u Taipale (skončila 13. března)
- 1. února − Rudá armáda zahajuje svou druhou velkou ofenzívu na Karelské šíji, začíná druhá bitva u Summy
- 15. února − Rudá armáda prolomila hlavní pozice Mannerheimovy linie u Summy, Finové ustupují na rezervní pozice
- 6. března − Rudá armáda ovládla západní břeh Viipurského zálivu
- 12. března − Moskevský mír (finsko-sovětská mírová smlouva)
- 13. března − v souladu s Moskevským mírem končí válečné operace Zimní války
- 8. dubna − Royal Navy zahájilo zaminovávání norských výsostných vod
- 9. dubna − zahájení operace Weserübung, Německo napadlo Dánsko a Norsko
- 10. května − Německo zahájilo útok na Belgii, Nizozemsko a Lucembursko
- 8. června − evakuace britských jednotek z Norska
- 10. června − kapitulace Norska a vstup Itálie do války
- 14. června − Německo obsadilo Paříž
- 17. června − SSSR anektoval Lotyšsko
- 22. června − příměří z Compiégne, Francie kapituluje
- 3. července − operace Katapult, britská flotila napadla francouzské loďstvo kotvící v Oranu a způsobila mu těžké ztráty. Zahynulo přes tisíc námořníků, neboť Britové neváhali ostřelovat i malé lodě zachraňující trosečníky
- 10. července − začíná bitva o Británii
- 23. září − operace Menace, Britové se neúspěšně pokouší o vylodění ve francouzském Dakaru a jsou s těžkými ztrátami odraženi
- 25. září − 83 francouzských letounů útočí na Gibraltar, jde o největší nálet provedený francouzským letectvem v roce 1940.
- 28. října − začátek italského útoku na Řecko
- 31. října − končí nejurputnější fáze bitvy o Británii
- 11. listopadu − nálet na Tarent, letadla HMS Illustrious provedla první letecký útok na přístav v historii a způsobila italskému loďstvu těžké ztráty
- založeno vyznamenání Jiřího kříž − Velká Británie
- v SSSR byla zakázána lotyšská hymna
- vzducholoď Graf Zeppelin byla na příkaz ministra vzdušných sil Hermanna Göringa rozebrána do šrotu.

Vědy a umění


- začal se natáčet animovaný seriál Tom a Jerry
- objeveny chemické prvky: astat, neptunium a polonium

Nobelova cena

Narození

Česko
- 13. června − Václav Hrabě, český básník
- 16. září − Petr Čepek, český herec († 20. září 1994) Svět
- 9. října − John Lennon, člen skupiny Beatles († 8. prosince 1980)

Úmrtí

Česko
- 22. srpna − Rudolf Medek, český spisovatel a voják (
- 8. ledna 1890)
- 8. října − Josef František, český pilot, stíhací eso polského letectva v Bitvě o Británii (
- 7. února 1914) Svět
- 29. června − Paul Klee, švýcarský malíř
- 24. srpna − Paul Nipkow, německý vynálezce (
- 22. srpna 1860)
- 21. prosince − Francis Scott Fitzgerald, americký spisovatel (
- 24. září 1896)

Hlavy států


- Československo − Edvard Beneš (v exilu)
- Protektorát Čechy a Morava − Emil Hácha (Protektorát Čechy a Morava)
- Papež − Pius XII.
- SSSR − Stalin
- USA − Franklin Roosevelt
- Velká Británie
  - Jiří VI. (král)
  - Winston Churchill (premiér)
- Velkoněmecká říše − Adolf Hitler Kategorie:20. století ja:1940年 ko:1940년 simple:1940 th:พ.ศ. 2483

Bitva o Británii

Bitva o Anglii nebo též Bitva o Británii (10. červenec 1940 - květen 1941, s nejvyšší gradací cca od půli srpna po 31. říjen 1940) představuje střetnutí, které mezi sebou vybojovaly Luftwaffe a RAF nad Anglií a kanálem La Manche. Smyslem této vzdušné bitvy, kterou rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň těžce zdecimovat RAF a získat tak drtivou a nenarušitelnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění invaze do Anglie (viz Operace Seelöwe). Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná. V první fázi, dokud se Luftwaffe soustředila na bombardování okrajových letišť a boje nad pobřežím a kanálem, se bitva vyvíjela lépe pro Německo, pak se však Hitler po britském náletu na Berlín nechal vyprovokovat k systematickému strategickému bombardování Londýna. Tato hrubá strategická chyba zcela změnila obraz bojů, neboť přinutila Luftwaffe vést boj za nevýhodných podmínek, na něž nebyla připravena. Hlavní nevýhody německého letectva při útocích na Londýn:
- Německo zpravidla nedokázalo svým bombardérům zajistit dostatečnou stíhací ochranu po celé trase, což enormně zvýšilo jejich ztráty;
- němečtí stíhači měli nad Londýnem kriticky málo paliva: po většinu času tedy museli věnovat část pozornosti jeho ukazateli a navíc to radikálně omezovalo jejich taktiku;
- Britové měli více času na reakci a shromáždění stíhacích skupin;
- boje se odehrávaly relativně daleko od německých základen nad nepřátelským územím, což znamenalo, že ztráty německých pilotů byly definitivní; zpravidla ani poškozený letoun se nedostal dost daleko od nepřítele, aby mohla být jeho posádka zachráněna svými. Naproti tomu piloti RAF byly sestřelování nad domácím územím a pokud nebyli zraněni, mohli teoreticky již pár hodin nato opět odstartovat k boji v novém letadle. Koncem října 1940 Hitler pochopil, že není schopen dosáhnout svého cíle a zničit RAF, a začal omezovat své akce. V roce 1941 pak byla většina kapacit Luftwaffe převelena na jiná bojiště (Středomoří a východní fronta).

Související články


- Operace Seelöwe
- Bombardování Kategorie:Druhá světová válka ja:バトル・オブ・ブリテン

Stalin

Josif Vissarionovič Džugašvili (6. prosince 1878 – 5. března 1953), známý též jako Stalin (Сталин, česky Muž z ocele, tuto přezdívku mu vybral Lenin) nebo Koba (česky Vyznamenaný, přijal ji v mládí) byl neomezeným vládcem SSSR v letech 1927–1953. Je považován za jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva; oběti jeho hrůzovlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat (jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině se odhaduje na 6 miliónů), někteří historici zastávají názor, že přímo či nepřímo zavraždil více občanů SSSR, než jich zabila Druhá světová válka. Tento názor však není obecně přijímán.

Mládí (1878–1900)

Narodil se 18. prosince 1878 (přestože později vytrvale tvrdil, že to bylo 9. prosince 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno) v gruzínském městě Gori. Otec byl obuvník a pravděpodobně pijan, matka byla zbožná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech tak na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, pravděpodobněji ale za nedostavení se ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů Mesame dasi.

Revolucionář a bandita (1900–1917)

Od přelomu let 1900/1901 byl hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a levicový radikál. Již tehdy prosazoval „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší řešení. Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů, ovšem dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení skupiny. V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Tbilisi. Až do roku 1908 žil zde a v Baku. V roce 1906 byl zatčen a z vazby utekl. Někteří jeho spoluodbojáři vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s agentem Vasilijem (jediný agent carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roku 1917 zjistit jeho totožnost). Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinovu okolí v letech 1905–1908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje. V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech (1906, 1907), kde se opakovaně střetával s tzv. menševiky. Iremašvili shrnul jeho tehdejší názory takto „Kdyby mohl, vyhubil by všechno ohněm a mečem…“ Někdy v této době se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou (zemřela v listopadu 1907). V roce 1907 se soukromě setkal v Berlíně s Leninem. 13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých, jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl. V roce 1908 byl Stalin zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi (další způsob, jak zaopatřit sobě a straně peníze). V následujících letech se ve Stalinově životě rychle střídala zatčení, vyhnanství, útěky... I za těchto okolností zůstával politicky činný. Prchl ze Sibiře a přijel do Petrohradu, aby se zapojil do stranického života zde, ovšem již po třech dnech byl zatčen a poslán zpět. V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze (ovšem pouze pro své příznivce), důsledkem bylo vytvoření Ústředního výboru, jehož byl Stalin členem. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul v čele výboru. Krátce na to byl opět zatčen a poslán do vzdálenější oblasti Sibiře, ale dlouho tam nevydržel. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pendloval mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní. Předpokládá se, že minimálně v této době s vědomím Lenina spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy pro to nejsou, ale určitě by mu to umožnilo snadné cestování a slavné úniky, o elegantním odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě. Pokud ale tato podvojná spolupráce trvala, nejpozději roku 1912 skončila. V roce 1913 byl zatčen a Ochranka se s ním tentokrát nemazlila. Skončil ve stanici Kurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro ty nejhorší a nejnebezpečnější vězně. V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem buržoazním stranám a proti vládě. Ve volbách do UV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro UV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin. Od července 1917, kdy se Lenin musel uchýlit do ilegality, vedl Stalin toto byro i ÚV. Již nyní si postupně vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky (a konkurenty): Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým. Během říjnového převratu hrál Stalin klíčovou úlohu společně s Leninem a Trockým.

Občanská válka (1917–1920)

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku, ovšem většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit. Spoléhali na své schopnosti a na neschopnost rudých. Skutečnost však byla taková, že bolševici zcela ovládli jádro říše se všemi důležitými centry a z tohoto hlediska se situace bílých jevila naprosto zoufalá. Nedostávalo se jim dostatek mužů ani průmyslové a zemědělské základny a operovali v tom nejlepším případě na neutrálním území. Byli závislí na rozsáhlé podpoře ze zahraničí, které se jim ovšem v dostatečné míře nedostalo. Stalin s Leninem navíc použili geniální trik, když prohlásili, že národy carského impéria mají nárok na sebeurčení. Jejich plán byl prostý – ovládnout Rusko a pak si znovu podmanit jeho okrajové provincie – jednu po druhé. Navíc tím poskytly velikou vzpruhu bolševickým frakcím v těchto provinciích, které tak získaly jako zastánci politiky sebeurčení v očích obyvatel veliké plus proti bílým generálům, kteří jim toto právo odpírali. Při zvážení těchto hledisek pak lze souhlasit s tvrzením těch historiků, kteří považují vítězství bolševiků v občanské válce za „historickou nutnost“ a tvrdí, že bílí nikdy neměli reálnou šanci na vítězství. Jelikož za výše popsané situace byla národnostní politika bolševické vlády dost nekomplikovaná (a navíc si ji z velké části vyhradil Lenin), byl Stalin vyslán na frontu, aby prospíval straně tam. Dostal za úkol obranu Caricynu v Povolží a zajištění dodávek obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 oženil s 18tiletou Naděždou Allilujevovou. Úkol zadaný Leninem nakonec splnil (vzhledem k silám, které měl k dispozici, byl neúspěch prakticky nemožný, přesto se k němu za vydatné pomoci svého přítele Vorošilova hodně přiblížil), nicméně již zde se naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování rodin všech podezřelých z nedostatku loyality, včetně malých dětí (zpočátku vedlo téměř ke vzpouře rudoarmějců, kteří měli popravy vykonávat) a intriky proti konkurentům – v tomto případě proti vojenským velitelům a tvůrci armády Trockému. Stalin vybudoval v Caricynu vlastní „despocii“ (formálně místní sovět se sebou samým v čele), začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky. Došlo k prvnímu z řady zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. Lenin mu vyhověl a poslal Stalina nejdříve na Sibiř (kde společně s Dzerdžinským utužili morálku jednotek a obyvatelstva masovými popravami v Permi) a posléze do Petrohradu, kde provedl totéž. V letech 1919–1920 se účastnil poslední velké fáze obnovy Ruského impéria – úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně byl to Stalin, kdo jej odeslal do říše snů. Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). Byl to on, kdo nejdříve odmítl splnit Trockého rozkazy předat elitní Buďonného jízdní armádu Tuchačevskému a kdo mu ji posléze, poté co mu ji přece jen předal, zase svévolně odebral a oslabil tak v kritickou chvíli levé křídlo Tuchačevského severní skupiny stojící před Varšavou. Účelem tohoto jednání bylo zvýšení Stalinovy osobní prestiže (chtěl dobýt Lvov před tím, než Tuchačevskij dobude Varšavu). V tomto ohledu sice uspěl, ale následky byly strašlivé. Tuchačevského vojska byla v bitvě u Varšavy zcela rozdrcena. A krátce poté se maršál Pilsudský střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský byli nepříčetní, Tuchačevský prý dokonce požadoval Stalinovu popravu, nicméně Lenin jej opět podržel.

Boj o nástupnictví (1920–1927)

V roce 1921 byl Stalin znovu zvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (opět díky vydatné podpoře Lenina). Své funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl ze samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala. Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina zničit (Stalin už byl natolik silný, že se mu mohl postavit), nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresívní paralýzou mu znemožnily bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto: :Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat… :S. Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada … je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat. Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i do další jeho členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim prozatímní ponechání Stalina připadalo jako rozumné řešení. Zahodili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné a jeho protivníkům dosud zcela nedošlo, jak nebezpečný vlastně je. V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Zinověva a Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem chyba. Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovy spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co se Stalinovi podařilo zorganizovat Trockého zavraždění. Posledním veřejně vystupujícím odpůrcem Stalina ve vedení strany byl Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnice a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.

Diktátor upevňuje moc (1927–1938)

Poté, co vyřídil oponenty, zahájil Stalin upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření Impéria a Revoluce. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze rozvoz revoluce do celého světa. Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v tisku. V zahraničí se jeho plány střetávaly se smíšenou odezvou. Zatímco velmoci (s výjimkou Británie) a ostatní bohaté státy je často braly se shovívavým úsměvem (a některé z nich uzavíraly s SSSR spojenecké smlouvy), Brity a Poláky vážně znepokojovaly a Finy a obyvatele Pobaltí přímo děsily. V roce 1932 zemřela za záhadných okolností Stalinova druhá manželka. Příčinou smrti bylo střelné zranění, otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji Stalin zavraždil. Stalin na přelomu dvacátých a třicátých let rozpoutal v zemi teror. Jeho aktuálním plánem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Vesnice měla být zlomena a zotročena. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř a do pracovních táborů, posléze se přidala další metoda: uměle vyvolaný hladomor. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých (Jde ovšem jen o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3-27 milióny lidí). Nebo víc. Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, on plánoval vzestup a růst, takže nezbylo než pro něj falšovat statistiky (do sčítání lidu byla například započítávána i dosud nenarozená embrya a „odhady počtu“ těch, co sčítání „nějak unikli“) atd. Vesnice nebyla jedinou obětí, dalším cílem byly ideoví nepřátelé: věřící osoby a církevní hodnostáři, inteligence, příslušníci nebolševických stran (v tomto případě šlo převážně o "dočišťovací práci, kterou začal a z velké části provedl Lenin). V polovině třicátých let se přidala vnitrostranická čistka. Za záminku posloužila Stalinem objednaná vražda Kirova (při posledních volbách do ÚV získal jako jediný více hlasů než Stalin), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války. Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na Tuchačevského. Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval však také spoustu schopných a zkušených důstojníků, které nahradili lidé sice politicky spolehliví, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní. Stalin to však zřejmě nepovažoval za problém, známý je jeho výrok, že v moderní době „vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“. Nyní byl připraven na expanzi a obnovení carského impéria. Stalin byl pokud šlo o zahraniční politiku opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu. Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od "nepřizpůsobivých elementů" (zejména PUOM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.

Expanze (1939–1941)

V roce 1939 stál svět na prahu další velké války a Stalin se cítil být dost silný, aby začal prosazovat své zájmy v evropském prostoru. I nyní však byl opatrný. Považoval za nutné mít spojence a záruky, že svět bude natolik rozštěpen, že se nebude o jeho tažení zajímat. Hodlal tedy zůstat silný a postupovat po krůčkách. Tento systém je patrný na celém jeho tažení v letech 1939–1941, kdy důsledně dbal, aby stanul vždy jen proti jednomu malému nepříteli. V srpnu 1939 jeho SSSR uzavřel pakt o neútočení s Hitlerovým Německem, v jehož dodatcích si oba státy rozparcelovaly přilehlou část Evropy a přislíbily vzájemnou podporu svých tažení. SSSR 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem (tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo). Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích pochopitelně nedokázaly Rudou armádu zastavit. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut. „Budoucí svazová republika“, jak Stalin Finsko opakovaně nazýval, velice dobře chápala smysl a cíle jeho politiky a byla odhodlána bojovat. 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl. Vzápětí byla ustavena Dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat. Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže. Svět navíc vyjádřil svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie a Francie začaly navzdory své válce s Německem uvažovat o intervenci. Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska (po otřesném výkonu jeho vojsk to není zas až tak překvapivé) a spokojil se s vysokými územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců a Číňanů v předchozích letech. Krátce po ukončení Zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s Paktem, nicméně Německo to překouslo) a poté přinutil Rumunsko k odevzdání Bessarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo už podporu a záruky Německa. Když pak se v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že vzhledem k němu se jinak úděsné ztráty Finska ze Zimní války (25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel) jeví jako „dobrý obchod“ (jen počet přímo zavražděných Litevců během let 1940–1941 se odhaduje na minimálně 100 000). Většina historiků se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost, kdy je přepadnout (zjevně doufal, že se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty), ovšem teze Suvorova, že Hitler svým útokem v roce 1941 předešel Stalina o pár týdnů, je téměř všeobecně odmítána. Většinové stanovisko je takové, že Stalin hodlal zaútočit buď po podstatném oslabení Německa, tj. po jeho invazi do Anglie, nebo teprve tehdy, až by si byl jist svojí naprostou převahou (odhadují se roky 1942 - 1944). Stalin byl velice překvapen jistým ochlazením vztahů s Německem a hodně stál o jejich nápravu. Ačkoliv měl dost zpráv o připravovaném útoku, odmítl jim uvěřit a znemožnil včasné provedení protiopatření proti němu.

Velká vlastenecká válka (1941–1945)

Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, pro Stalina to byl strašlivý šok. Zprvu tomu nemohl uvěřit a tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět. Následky jeho neschopnosti se připravit na nepřátelský útok, čistek v armádě z třicátých let, apatie a neschopnosti vydávat rozhodnutí, které u něj přetrvávaly v prvních dnech invaze, a posléze diletantské zásahy do řízení operací, měly na SSSR a jeho armádu zničující dopad. Ztráty Rudé armády byly děsivé, její obrovské letectvo bylo z půli eliminováno a ještě horší osud čekal tanková vojska, která byla zničena z téměř 90% navzdory početní i technické převaze nad německými tanky. I přes to dokázal SSSR za pomoci zahraničních dodávek německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Bessarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko mu však opět uniklo. Stalo se sice satelitem SSSR pokud jde o mezinárodní politiku a částečně i zahraniční obchod, ale zachovalo si většinu nezávislosti pokud jde o vnitřní politiku a státní zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Východní Německo) takové štěstí neměly a staly se satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé většinou nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat. Stalin navíc získal jakožto vítěz nad nacismem gloriolu bojovníka za svobodu a osvoboditele národů, která oslepila spoustu levicových intelektuálů po celém světě. Ti pak velkoryse přehlédli zvěrstva, která doma páchal (pokud zprávám o nich vůbec věřili).

Poválečné období (1945–1953)

Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval své pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, kteří se ukázali silnější, než čekal, tím spíše, že SSSR byl válkou ekonomicky vyčerpán a na hraně kolapsu. Navíc se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat a on ztrácel síly. Jeho zahraniční politika se v mnoha ohledech míjela účinkem. Sice se mu podařilo zcela ovládnout státy ve své sféře vlivu (s výjimkou Jugoslávie), ale jeho podpora odsunu Němců z neněmeckého území se obrátila proti němu – vyhnanci, kteří měli rozvrátit ekonomiku Západního Německa, ji naopak posílili a konsolidovali. Izrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a ani Korejská válka se nevyvíjela dobře. Velkou roli v tomto ohledu hrály hospodářské problémy. Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace a válečných odvodů a jeho produkce byla hluboko pod úrovní, kterou měla za carského Ruska. Přechod průmyslu na mírový stav byl komplikovaný a Stalin nebyl schopen přijít s nějakými účinnými modernizačními plány. Ruský průmysl navíc musel hodně svého úsilí věnovat na vývoj nukleární bomby. Dokud ji SSSR nezískal, byl Stalin velice opatrný, pokud šlo o provokování Západu. V letech 1948–1949 nechal Stalin zřídil obzvláště tvrdou formu Gulagu a zahájil tažení proti kosmopolitismu, menševismu a Židům, avšak teror už neměl tak veliký rozsah jako ve třicátých letech. Mimo to rozpoutal ještě několik menších genocid, ale jeho konec se blížil. V roce 1953 se už našli ve vedení strany lidé, kteří se s ním odvážili nesouhlasit, byť pouze na neveřejných zasedáních.

Smrt

Je zřejmé, že krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není), krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších „pracovních táborů“ pro až čtvrt miliónů lidí. 1. března byl ale při hádce s členy politbyra raněn mrtvicí (podle jiných zdrojů byl otráven, ale je to nepravděpodobné). Ostatní členové politbyra nejdříve uložili Stalina na lůžko a pak se ho neodvážili rušit. Posléze 2. března zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, by nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953. K výše napsanému zbývá jen dodat, že Beria sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Beria nebyl této skutečnosti vědom, a nezbývá tedy než brát jeho tvrzení o tom, že Stalinovi bylo lépe a nebyl důvod volat lékaře bezprostředně, s velkou rezervou. Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Beria úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto tezi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…“

Podívejte se také na


- Komunistická strana Sovětského svazu
- Seznam představitelů Sovětského svazu
- Gulag, Komunismus, Totalita
- II. světová válka, Velká vlastenecká válka
- Operace Barbarossa

Literatura


- Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, 2002 (ISBN 80-86569-07-1)
- Václav Veber: Stalinovo impérium (Rusko 1924-1953), 2003, (ISBN 80-7254-391-1)
- J. Fishman, J. H. Hutton: Soukromý život Josefa Stalina, 1993 (ISBN 80-208-0286-X) Stalin, Josef Stalin, Josef Stalin, Josef Stalin, Josef Stalin, Josef ja:ヨシフ・スターリン ko:이오시프 스탈린 simple:Josef Stalin th:โจเซฟ สตาลิน

Malajsie

Malajsijská federace je volená federativní konstituční monarchie v jihovýchodní Asii, rozkládající se na jihu Malajského poloostrova a na severu ostrova Borneo. Jejími sousedy jsou Brunej, Indonésie, Thajsko.

Spolkové státy Malajsie

Malajsie se člení na 13 spolkových států, kterými jsou Džohor (mal. Johor), Kedah, Kelantan, Malaka (mal. Melaka), Negeri Sembilan, Pahang, Perak, Perlis, Pulau Pinang, Sabah, Saravak (mal. Sarawak), Selangor, a Trengganu (mal. Terengganu). Devět z nich jsou monarchie (vládce Perlisu má titul rádža, vládce Negeri Sembilanu titul "Yang Di-Pertuan Besar", ostatní jsou sultanáty), Sabah, Saravak, Malaka a Pulau Pinang jsou republikami. Kromě států jsou zde ještě tři spolková teritoria, kterými jsou Kuala Lumpur, Labuan a Putradžaja (mal. Putrajaya). Kategorie:Malajsie als:Malaysia ja:マレーシア ko:말레이시아 ms:Malaysia simple:Malaysia th:ประเทศมาเลเซีย zh-min-nan:Má-lâi-se-a

Viktor Janukovyč

Viktor Janukovyč, ukrajinsky Віктор Янукович, rusky Виктор Янукович (
- 9. července 1950 Jenakijev) je ukrajinský politik. V roce 1980 získal diplom inženýra-mechanika na Doněcké technice, v roce 2001 ukončil Ukrajinskou akademii zahraničního obchodu obor mezinárodní právo. Byl gubernátorem doněckého okruhu (gubernátor je jmenován prezidentem) a od 21. listopadu 2002 ukrajinským premiérem. V mládí byl třikrát soudně trestán, dvakrát k nepodmíněnému odnětí svobody za loupež a těžké ublížení na zdraví. V roce 2004 byl jedním z favoritů prezidentských voleb na Ukrajině, byl podporován prezidentem Leonidem Kučmou, ruskojazyčným obyvatelstvem na východě i Ruskem (štáb ruských poradců ve volební kampani). Ústřední volební komise ho přes řadu stížností na falšování voleb a aniž by se stížnostmi zabývala, prohlásila vítězem voleb.

Podívejte se také na


- Oranžová revoluce

Externí odkazy


- [http://www.ya2004.com.ua/ Volební stránky Viktora Janukovyče] (ukrajinsky, rusky) Janukovyč Viktor Janukovyč Viktor Janukovyč Viktor ja:ヴィクトル・ヤヌコヴィッチ simple:Viktor Yanukovych

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; anglicky Organization for Security and Cooperation in Europe, OSCE) je mezinárodní bezpečnostní organizace vzniklá roku 1995 transformací Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE, též Helsinská konference). OBSE sdružuje převážně evropské státy. Členem je 55 států, kromě států v Evropě a při Středozemním moři také státy zakavkazské, středoasijské a USA s Kanadou.

Hlavní cíle


- podpora a rozvoj plně demokratické společnosti
- prevence lokálních konfliktů
- obnovování stability a míru ve válečných oblastech
- prosazování kolektivní bezpečnosti
- odstraňování rozdílů mezi státy

Organizace

Orgány


- Následná schůze: nejvyšší orgán; shromáždění nejvyšších představitelů států (nepravidelné)
- Summit
- Ministerská rada
- Vysoká rada = Ekonomické fórum (jednou ročně)
- Stálá rada
- Fórum pro bezpečnostní spolupráci

Instituce


- Výkonný předseda: řídí OBSE v době, kdy nezasedá Následná schůze nebo Summit; pochází vždy z předsednické země
- Generální tajemník (sídlo ve Vídni); Sekretariát (sídlo ve Vídni)
- Úřad pro demokratické instituce a lidská práva (sídlo ve Varšavě)
- Vysoký komisař pro národnostní menšiny (sídlo v Haagu)
- OBSE uskutečňuje mise v krizových oblastech Evropy (Bosna a Hercegovina, Makedonie, Kosovo, Chorvatsko, Gruzie) s cílem pokoušet se o nastolení demokratických systémů

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě

Konference o bezpečnosti a spolupráci (KBSE) v Evropě byla tvořena systémem mezinárodních jednání a smluv, které měly za cíl zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy. Roku 1966 státy Varšavské smlouvy iniciovaly úsilí o svolání KBSE. První ze série jednání byla přípravná konference v Helsinkách v listopadu 1972, které se účastnili diplomatičtí zastupitelé. Následná konference ministrů zahraničních věcí v Helsinkách byla uskutečněna v červenci 1973 a odstartovala vlastní proces jednání, byla stanovena pevná pravidla pro proces KBSE. Od září 1973 do června 1975 následovala konference expertů v Ženevě. V období do července 1975 probíhala jednání o podobě Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími představiteli 33 evropských států, Kanady a USA, čímž skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE. Závěrečný akt KBSE byl složen z pěti částí:
- otázky bezpečnosti v Evropě
- spolupráce v oblasti ekonomiky, vědy a techniky
- bezpečnost a spolupráce států při Středozemním moři
- spolupráce v oblasti humanitární ad.
- pokračování procesu KBSE, vč. dohody o uskutečnění Bělehradské schůzky účastníků KBSE v roce 1977 Proces KBSE pokračoval následnými schůzkami v Bělehradě (4. října 1977 - 8. března 1978, v Madridě (11. listopadu 1980 - 9. září 1983) a ve Vídni (4. listopadu 1986 - 19. ledna 1989). Celý systém konferencí KBSE a výsledek procesu jednání znamenal posílení stability v Evropě rozdělené geopoliticky na západní a východní blok, KBSE jako taková znamenala významný mezník ve vývoji Studené války, a to nejen v Evropě a ve Středozemním moři. Vliv KBSE zasáhl i do vnitropolitické situace zúčastněných států, v Československu byla produktem odezvy KBSE např. Charta 77. V souvislosti s kolapsem komunistických režimů ve státech východního bloku byla patrná potřeba změn i v rámci KBSE. Dne 21. listopadu 1990 byla podepsána pařížská smlouva, která započala s proměnou KBSE, ta byla ukončena dne 1. ledna 1995 transformací KBSE na Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE).

Zúčastněné státy KBSE

Členské státy OBSE

Externí odkazy


- [http://www.osce.org www.osce.org] Kategorie:Mezinárodní spolupráce Kategorie:Studená válka Kategorie:Evropa

1821

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1816 1817 1818 1819 1820 - 1821 - 1822 1823 1824 1825 1826 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Česko
- 31. říjen Karel Havlíček Borovský, český spisovatel, novinář a politik († 29. červenec 1856) Svět
- 9. duben Charles Pierre Baudelaire, francouzský básník († 31. srpen 1867)
- 11. listopad Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a filosof († 9. únor 1881)
- 12. prosinec Gustav Flaubert, francouzský spisovatel († 8. květen 1880)

Úmrtí

Hlava státu


- František I. Kategorie:19. století ko:1821년 ms:1821 simple:1821 th:พ.ศ. 2364

Karel Havlíček Borovský

Karel Havlíček Borovský též Havel, vlastním jménem Karel Havlíček (31. října 1821 v Borové u Přibyslavi – 29. července 1856 v Praze) byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky a satiry. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů. Příjmení Borovský získal podle jména vesnice, kde se narodil – Borová, takto totiž často podepisoval své články. Od roku 1832 studoval v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod) na gymnasiu. Od r. 1838 studoval filosofii v Praze. Jako první vystoupil proti přehnanému rusofilství 1. generace národních buditelů a rozhodl se přezkoumat stav a vhodnost slovanské vzájemnosti, proto se roku 1843 stal vychovatelem v Moskvě. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná. Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a České Wčely. Roku 1848 odešel z Pražských novin a založil vlastní noviny – Národní noviny, které dosáhly velké popularity. Podílel se na organizaci Všeslovanského sjezdu, navštívi Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu. Roku 1848 byl zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni však působil více jako novinář než jako poslanec. V tomto období (do vydání oktrojované ústavy – březen 1849), byl příznivec vlády a v Čechách byl obviňován, že se zaprodal vládě. Od března 1849 vystupoval velmi radikálně proti vládě a tak v červnu byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo další vydávání novin. V lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Poté založil ještě časopis Slovan, ale i ten byl roku 1851 nucen přestat vydávat. V listopadu 1851 vyhrál soud, byl obviněn za své články, přesto byl 16. prosince 1851 převezen do Brixenu, kde zůstal ve vyhnanství až do r. 1855. Propuštěn byl krátce před svou smrtí.

Dílo


- Epištoly kutnohorské
- Obrazy z Rus
- Tyrolské elegie – elegie je žalozpěv, nářek. Popisuje zde své zatčení a vězení. Jeho popis je humorný a lze říci, že dílo je satira. Kritizuje policii, společenský systém (nenavrhuje lepší). Používá skutečných jmen a příhod (např. příhoda o zatčení, kdy se splašili koně). O klasickou elegii se jedná pouze ze začátku, kdy líčí rozloučení s rodinou. Forma je tvořena 9 zpěvy. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo vytvořil formou čtyřverší, která se pravidelně rýmují.
- Král Lávra – Irská lidová pověst o králi s oslíma ušima. Králův holič nesmí prozradit jaké má král uši. Toto tajemství řekne vrbě, ze které si někdo udělá píšťalku a ta to roztroubí po celém kraji.
- Křest svatého Vladimíra – Příběh boha Peruna (slovanský Bůh hromu). Car chtěl, aby mu o svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Car dal Peruna chytit a utopit. V tomto díle je prakticky v každém čtyřverší použit vulgarismus, je psáno velmi čtivě. Borovský srovnává práci bohů s novinařinou. Dílo je velmi kritické, tato kritika vrcholí v závěru.
- Epigramy – krátké veršované skladby, které v první části uvádí jakousi představu a druhá končí pointou. Většinou se jedná o kritiku, parodii, či satiru. Borovský je definuje: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.

Odkazy


- Česká literatura v letech 1815–1918
- Seznam českých spisovatelů Havlíček, Borovský Karel Havlíček, Borovský Karel Havlíček, Borovský Karel Havlíček, Borovský Karel Havlíček, Borovský Karel Havlíček, Borovský Karel

29. července

29. červenec je 210. den roku podle gregoriánského kalendáře (211. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 155 dní.

Události

Česko
- Svět
-

Narození

Česko
- Svět
- 1793 Jan Kollár, český a slovenský básník, jazykovědec a historik slovenského původu († 24. leden 1852)
- 1981 - Fernando Alonso španělský automobilový závodník, účastník mistrovství světa formule 1

Úmrtí

Česko
- 1856 - Karel Havlíček Borovský, novinář a básník Svět
- 1950 - Joe Fry (
- 26.9.1915) britský automobilový závodník

Svátky

Česko
- Marta Svět
-

Viz také:


- 28. červenec 30. červenec - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červenec ja:7月29日 ko:7월 29일 th:29 กรกฎาคม

1856

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1851 1852 1853 1854 1855 - 1856 - 1857 1858 1859 1860 1861 ----

Události

Česko Svět
- Ålandské konvence - smlouva mezi Francií, Velkou británií a Ruskem o demilitarizaci Åland
- konec krymské války

Vědy a umění

Narození

Česko Svět
- 26. červenec George Bernard Shaw, anglický dramatik († 2. listopad 1950
- 6. květen Sigmund Freud, rakouský psychiatr († 23. září 1939)

Úmrtí

Česko
- 31. březen Milota Zdirad Polák, byl český básník (
- 14. února 1788)
- 11. červenec Josef Kajetán Tyl, český dramatik a spisovatel (
- 4. února 1808)
- 29. červenec Karel Havlíček Borovský, český spiso