římskokatolická církev (úřední jazyk ve Vatikáně, dále v církevních institucích po celém světě), odborná terminologie pův. z latiny ve většině vědeckých disciplín, tzv. monumentální jazyk
Latina (lingua latina) je mrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stol. př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí Římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila např. i jazyk anglický.
Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a v době po 3. stol. n. l. se stala mezinárodním kulturním jazykem. Díky úředně-správnímu, církevnímu a literárně-uměleckému užívání si latina podržela své mezinárodní postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stává jazykem mrtvým, její využítí zůstává v církevní liturgii a správě, stejně jako v odborném využití terminologickém (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, theologie, historie ad.).
Různé typy latinského jazyka
Latina, jazyk používaná po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.
- klasická latina -- latina starověké římské říše, jazyk velkých "klasických" antických autorů, především z doby přelomu letopočtu (např. Ovidius, Horatius, Livius... ). Většinou bývá považována za obtížnější. Byla vzorem při obou velkých reformách latinského jazyka (karolinské a humanistické).
- středověká latina -- latina od konce římské říše až (přibližně) do humanismu, nebo úžeji od doby karolinské reformace (cca. 800) do humanismu. Počátky tohoto jazyka se kladou do posledních let západořímské říše, kdy se latina stala lidovým jazkem v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení skloňování koncovkami, omezení konjunktivů, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). Prosazování nové vulgární či začínající středověké latiny je možné pozorovat v některých dílech Augustinových, v nichž tento biskup naráží na "lidový způsob mluvy", nebo v díle poutnice do Svaté země Egerie (Itinerarium Egeriae); zde je lidovým jazykem psaný celý spis. Středověká latina doznala reformy v době Karla Velikého (tzv. karolinská reforma). Tato latina byla v mnohých aspektech ovlivněna národními jazyky a liší se tedy částečně od kraje ke kraji, hlavně v lexiku.
- humanistická latina -- latina vzešlá z reformy za humanismu. V době humanismu stále větší prosazování národních jazyků vytlačoval pomalu latinu z každodenního života; na druhé straně obdiv ke klasickým autorům způsobil opouštění "lidové" mluvy a studium a úmyslý návrat ke klasické latině. Ten se projevoval především v syntaxi a stylistice; slovní zásoba musela naopak odpovídat své době.
- církevní latina -- latina používaná v církevních kruzích. Latina, původně jazyk "všech věd", se snad nejdéle jako oficiální jazyk udržel v církvi. "Církevnost" spočívá nikoli v mluvnici (ta kopíruje vždy svou dobu), jako spíše v lexiku a idiomech. Zaměňování církevní latiny se středověkou je tedy z lingvistického hlediska nepřesné. Přesto byl vliv křesťanství ve středověku na latinu značný a pronikal i daleko mimo sféru ryze náboženskou. Křesťanství zavedlo do latiny mnoho nových slov (přejatých většinou z řečtiny či hebrejštiny, někdy přímo novotvary) již ve starověku - baptisma/baptismum, sabbatum, trinitas, aj. Díky křesťanskému vlivu také mnoho slov dostalo nový význam či nové pádové vazby (confiteri alicui - chválit někoho; misereri alicui namísto misereri alicuius atd.).
Chronologie vývoje latinského jazyka
- prehistorická fáze (? - 600 př. n. l.)
- protohistorická fáze (600 - 240 př. n. l.)
- historická fáze (od 240 př. n. l.)
- archaická latina (240 - 80 př. n. l.)
- klasická latina (80 př. n. l. - 14 n. l.)
- Ciceronovo období (80 - 30 př. n. l.)
- Augustovo období (30 př. n. l. - 14 n. l.)
- poklasická latina (14 - 117 n. l.)
- stříbrné období - úpadková latina (117 - 700)
- středověká latina (700 - 1300)
- karolinská renesance - ottonská renesance - humanistická latina (1300 - 1550)
- barokní latina (1550 - 1750)
- klasicistní latina (po 1750)
- moderní latina (od 1900)
Mytologie (též mythologie) je výraz, používaný ve dvou významech:
# Mytologie je věda, studující mýty, jejich vznik a šíření.
# Mytologie je tradicí předávané pojetí víry a kultu nějaké skupiny lidí.
Mýty jsou obvykle příběhy založené na tradičních legendách, které vysvětlují řád světa, jeho stvoření, přírodní síly a jiné jevy a události. Mnohé mýty ukazují působení různých nadpřirozených sil nebo božstev, mnohé mýty jsou jednoduché příběhy, které byly předávány z pokolení na pokolení ústně.
Mytologické postavy jsou často svázány s nějakým náboženstvím.
Slunce je naše nejbližší hvězda. Je asi 150 milionů km (1 AU) daleko od Země. Je to koule žhavých plynů o hmotnosti 1,989×1030 kg (330 000 krát více než Země a 99,8% hmotnosti sluneční soustavy), která neustále produkuje ohromné množství energie. Její výkon je zhruba 4×1026W, z něhož na Zemi dopadá jen asi 45 miliardtin. I tak tok energie ze Slunce na Zemi činí asi 1,4 kW m-2. Slunce je hvězda hlavní posloupnosti, spektrální třídy G2. Slunce patří do třídy svítivosti V. Slunce obíhá okolo středu Galaxie ve vzdálenosti od 25 000 do 28 000 světelných let od jejího středu. Oběh trvá přibližně 226 milionů let.
Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let, což ho řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 7 miliard let. Teplota na povrchu Slunce činí asi 5800 K, proto ho vnímáme jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km což je asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce je průměrně 1400 kg m-3. Slunce se otáčí jinou rychlostí u pólů a na rovníku. Na rovníku se otočí jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Jeho absolutní magnituda je +4,1, relativní pak -26,8. Je to tak nejjasnější těleso na obloze.
Složení Slunce
:
V hmotnostních poměrech je Slunce složeno ze zhruba 3/4 vodíku a 1/4 hélia.
Struktura Slunce
Jádro
Uprostřed Slunce se nachází jádro, kde dochází k uvolňování energie.
Teplota v jádru dosahuje 1,5×107 K a hustota plazmy se zde pohybuje okolo 130000 kg m-3. V tomto prostředí se vodík postupně a velmi pomalu mění na hélium za uvolnění obrovského množství energie. Každou sekundu se při tom spálí 700 000 000 tun vodíku. Ani to však neznamená, že uvnitř Slunce děj probíhá nějak překotně. Musíme mít na paměti velké rozměry Slunce. Hustota výkonu Slunce je pouhých 0,19 mW kg-1.
Postupně přes několik mezistupňů v tzvn. proton-protonovém cyklu dojde ke sloučení čtyř protonů v jednu α-částici - jádra hélia, přičemž dva z protonů se přemění na neutrony. Řetězec těchto reakcí produkuje mnoho energie ve formě fotonů tvrdého gama záření. Ty pronikají k chladnějšímu povrchu, což jim trvá asi sto tisíc let. Za tu dobu předají většinu své energie hmotě Slunce a stanou se z nich fotony o mnohem delších vlnových délkách, například fotony viditelného světla. Mnohem rychleji se k povrchu dostanou vzniklá neutrina, pro které hmota Slunce prakticky není překážkou.
Vrstva v zářivé rovnováze
Tato vrstva je široká zhruba půl milionu km. Zářivá rovnováha znamená, že co atomy v této vrstvě pohltí, to také později vyzáří, přičemž tlak záření vyrovnává gravitační tlak. Právě tato vrstva způsobuje výrazné zpomalení fotonů, protože každý foton, který je pohlcen, je následně vyzářen v náhodném směru.
Konvektivní zóna
Tato vrstva o tloušťce asi 200 tisíc km se podobá hrnci s vroucí vodou. Studenější hmota padá směrem ke středu Slunce, ohřátá se dere k povrchu.
Fotosféra
Fotosféra je to, co na Slunci vidíme. Je na ní možné pozorovat vrcholky vystupujících proudů z konvektivní zóny. Nápadné jsou také sluneční skvrny a protuberance.
Chromosféra
Chromosféra je vcelku tenká vrstva nad fotosférou. Její teplota stoupá směrem od Slunce. Objevují se v ní chromosférické erupce.
Koróna
Koróna nemá vnější hranici a zasahuje hluboko do sluneční soustavy. Její teplota je okolo 1 500 000 K. Velmi dobře se dá pozorovat při zatměních Slunce.
Další drobné informace
Astronomický symbol pro Slunce je kruh s bodem uprostřed, v Unikódu ☉.
Varovaní: přímý pohled do Slunce může poškodit zrak!
Mor v širším slova smyslu znamená jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost (v moderní mluvě se v tomto významu už prakticky nepoužívá, ale ve starší literatuře a zejména ve středověkých a raně novověkých kronikách a dějepisných pojednáních je toto pojetí běžné), v užším pak konkrétní chorobu způsobovanou bakteriíYersinia pestis.
Epidemiologie
Yersinia pestis
Onemocnění způsobuje gramnegativní tyčinkovitá bakterie Yersinia pestis. Onemocnění má dvě formy - plicní (té se říká černá smrt) a bubonickou (dýmějový mor). Forma bubonická je na člověka přenášena blechami, které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně kryse]. Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousnace, poté se objeví boule v oblasti uzlin. Forma plicní se přenáší kapénkovou infekcí z člověka na člověka a je mnohem nebezpečnější. Působí velice rychle a neléčena má velice vysokou smrtnost (až přes 90 %).
Poslední epidemie postihla Čechy a Moravu počátkem osmnáctého století. V současnosti se u nás, stejně tak jako v celé Evropě onemocnění morem téměř nevyskytuje. Jeho výskyt je však stále hlášen z USA, Jižní Ameriky, Jižní Asie a Afriky.
Klinický obraz
Po krátké inkubační době dochází k prudkému zvýšení teploty, doprovázenému třesavkou, bolestmi v kloubech a únavou. Pro bubonickou formu je charakteristický hnisavý zánět mízních uzlin, hlavně v tříslech a podpaží. Časem dochází k prasknutí hnisavých ložisek, což může způsobit celkovou sepsi. Plicní forma probíhá jako těžký zápal plic s velmi vysokou úmrtností. Při neléčené bubonické formě je úmrtnost kolem 60 %, při léčbě antibiotiky významně klesá. Z antibiotik jsou účinné chloramfenikol, aminoglykosidy a chimolony. V místech výskytu je též dostupné preventivní očkování.
Středověké epidemie
Původ
gramnegativní
Nemoc má původ ve střední Asii, kde občas propukala v pandemie jak u místních kočovných tak usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. Její šíření v Asii i Evropě nicméně bylo umožněno různými okolnostmi: dlouhé (1205-1353) období mongolského podmaňování Číny vedlo k rozvratu čínského zemědělství a obchodu a opakovaným obdobím hladu, jejichž účinky zesilovalo i zhoršení podnebí na konci 13. století ("malá doba ledová"). Rovněž Evropa procházela na počátku 14. století obdobím hospodářského poklesu, v některých oblastech (severní Evropa, Vlámsko) vyústivšího až v hladomor. Všechny tyto pohromy oslabily zdravotní odolnost značného počtu lidí v rozsáhlých oblastech a usnadnily šíření nakažlivých nemocí.
První zprávy o vypuknutí moru pocházejí z Číny z počátku roku 1330, jako první zasáhl provincii Chu-pej ve střední Číně, odkud se rozšířil do jižních i severních provincií. Odtud se vojenskými přesuny a cestami kupců po karavanních stezkách šířil mor dále na západ. Ze západních asijských stepí se rozšířil jednak do Mezopotámie, Sýrie, arabského poloostrova a severní Afriky, jednak do Evropy.
Šíření moru po Evropě
gramnegativní
V roce 1347 byl mor (zvaný též černá smrt) poprvé zaznamenán ve městech Cařihradu a Trapezuntu, které měly čilý obchodní styk s asijským východem. Téhož roku mor zasáhl vojsko krymských Tatarů, podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží (obléhající dobyli město i házením nakažených mrtvol přes městské hradby). Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc mnoho námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané také na některé opuštěné lodi, jejichž celé posádky zemřely, chodili rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i dalších oblastí, kde měl vliv Janov, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží.
V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor objevil na přelomu roků 1347/1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 jednak do jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na britské ostrovy, jednak na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Jen nemnohé oblasti zůstaly moru ušetřeny (viz mapu), zejména kvůli řídkému osídlení nebo izolaci od obchodních cest.
První morová vlna, která prošla celou Evropu, nebyla vlnou poslední. V následujícím století se ve zhruba dvacetiletých intervalech vracela, nikdy už nicméně nezasáhla celou Evropu. Po 15. století se návraty moru zpomalily, mezi větší epidemie z té doby patří např. velký londýnský mor 1665-66, mor v Itálii 1629-31 nebo ve Vídni 1679. V letech 1720-21 se mor v Evropě objevil naposledy.
Důsledky morové epidemie
Benátkách
První, celoevropská epidemie moru měla na svědomí 25 miliónů mrtvých, tedy asi třetinu obyvatel tehdejší Evropy.
Nebezpečí infekce existovalo všude tam, kde lidé přicházeli vzájemně do styku, což ulehčovalo situaci venkovu, kde byla jednotlivá osídlení mnohdy daleko od sebe. Zranitelná byla naopak města, v nichž se soustřeďovala velká množství lidí, navíc do nich neustále vzhledem k jejich demografické nesoběstačnosti stále přicházeli lidé z venkova.
Vládci evropských států nebyli schopni učinit žádné preventivní opatření, protože nikdo nevěděl, co mor způsobuje a jak se šíří. Hospodářské následky se nicméně pokoušeli, byť poměrně málo úspěšně, zmírňovat. Smrt velkého počtu lidí vedla k úbytku pracovní síly a následně poklesu zásobování potravinami. Často se proto objevovaly zákazy vývozu potravin, nařízení potírající podvody prodejců a černý trh a regulace cen. Úbytek rolníků vedl k větší poptávce po nich, což jim přineslo hospodářský užitek i jisté zlepšení společenského postavení. Někdy bylo z nutnosti třeba zavádět inovace, které se stávaly zárodky kapitalizmu. Ve východní Evropě vypadala situace jinak, kvůli řidšímu osídlení nebyl úbytek pracovní síly příliš velký a mor nevedl k velkým společenským změnám. V zásadě ovšem morová epidemie zasáhla Evropu v době ekonomické stagnace a sama ji ještě prohloubila, čímž urychlila společenské změny ve 14. a 15. století.
kapitalizmu
Morová rána zanechala stopy také na smýšlení lidí. Rozsáhlé umírání vedlo k šíření pesimistických nálad, lidé se začali více zabývat smrtí. Byla rovněž podlomena víra ve schopnosti lékařů, kteří nedokázali mor léčit ani zabránit jeho šíření. Jako lék na černou smrt se objevil líh, což vedlo ke zvýšení spotřeby destilovaného alkoholu v následujících stoletích. Rovněž kněží nebyli schopni odpovědět na mor podle požadavků lidí, což vedlo k částečnému odklonu i od církve (nehledě na to, že církev měla pošramocenou pověst již tím, že papež sídlil v té době v Avignonu a podle mínění mnohým byl pouhou loutkou francouzských králů). Odcizení k církvi ve spojení se zvýšenou morbiditou vedly k velkému rozšíření flagelantství, snaze usmířit rozhněvaného Boha pomocí sebemrskačství, trestáním sebe samých za hříchy, které měly být důvodem morové epidemie. Rovněž kláštery jakožto jedna z mála míst pokusů o léčbu, se rovněž stávaly obětmi moru. Zemřelé mnichy a jeptišky museli vzápětí nahradit nově příchozí, kteří však mnohdy nedosahovali potřebných morálních kvalit a svým chováním v následujících obdobích zvětšovali nedůvěru lidu vůči církvi.
Jak bylo obvyklé v období nejistot, mor roznítil náboženskou horlivost a také náboženský fanatizmus. Všichni hledali původ moru a mnozí ho nalezli v menšinách. Týkalo se to malomocných, kteří byli opatřováni viditelnými znameními, odsouváni na okraj společnosti, někde dokonce vybíjeni. Za malomocného byl označen i ten, kdo měl trudovitost nebo lupénku. Jakékoli poškození kůže bylo bráno jako vnější příznak nečisté duše. Největším viníkem se ovšem v očích morem sužovaných lidí stali Židé. Židé se stávali snadným a do jisté míry pochopitelným terčem nenávisti, protože vyznávali jiné náboženství, jehož zvyky málokdo znal, často se živili jinou činností než jejich křesťanské okolí, v mnoha částech Evropy na ně doléhala různá omezení, kvůli nimž např. museli žít v oddělených a uzavřených prostorách. Podezření budilo i to, že během moru zemřelo méně Židů než křesťanů (což ovšem bylo dáno jednak lepšími hygienickými návyky (nábožensky motivovanými) jednak izolací židovských ghet). Mnohde po Evropě lidé uvěřili, že zapříčinili mor otravováním studen s vodu, v Savojsku na mučidlech vynutili od několika jedinců přiznání ke světovému židovskému spiknutí. Většina židovských osídlení pocítila hněv křesťanů, pro rok 1351 se počítá s 350 ozbrojenými útoky na Židy a 210 zcela zničenými židovskými sídly. Toto řádění se téměř nikdo nesnažil zastavit, mnozí vládci se naopak na něm snažili vydělat, jako basilejská městská rada, která dala na jednom rýnském ostrově speciálně postavit dřevěné domy k upalování Židů. Z evropských panovníků jedině císařKarel IV. se snažil vraždění Židů zabránit a prohlašoval, že jsou nevinní. Neměl však příliš úspěch stejně tak jako s podobnými prohlášeními papež Klement VI.. Protižidovské pogromy tak vedly k tomu, že se Židé hromadně stěhovali na východ (Polsko, Ukrajina, Rusko), kde vytvořili největší evropské židovské osídlení trvající až do 20. století. Židé se tak spolu s malomocnými stali hlavním obětním beránkem morové pohromy.
Dobové svědectví
Jedno z nejživějších svědectví následků moru nám zanechal Ital Agnolo di Tura, autor Sienské kroniky zaznamenávající události z let 1300-1351. Řádění moru ve městě Siena v roce 1348 popisuje takto: Umírání začalo v Sieně v květnu. Bylo to ukrutné a strašné; a nevím, kde mám začít vyprávět o ukrutnosti a způsobech nemilosrdnosti. Téměř každému se zdálo, že musí oněmět při pohledu na tu bolest. A lidskému jazyku je nemožné vylíčit tu strašnou věc. Vskutku každý, kdo nespatří tu hrůzu, smí být zván blažený. A oběti umíraly téměř ihned. Otékaly pod pažemi a ve slabinách a padaly k zemi mrtvy během řeči. Otec opouštěl dítě, žena muže, jeden bratr druhého; neboť tato nemoc, zdálo se, zachvacovala dechem a pohledem. A tak umírali.pogromA nedal se nalézt nikdo, kdo by zakopal mrtvého za peníze nebo kvůli přátelství. Členové domácnosti nosili své mrtvé do příkopu jak jen mohli, bez kněze, bez bohoslužby. Ani zvony za mrtvé nezněly. Na mnoha místech v Sieně se vykopávaly velké jámy a plnily množstvím mrtvých. A umírali po stovkách ve dne v noci a všichni byli vhazováni do těch jam a zahazováni hlínou. A jakmile se tyto jámy naplnily, vykopávaly se další. A já, Agnolo z Tury, zvaný Tlustý, jsem vlastníma rukama zakopal svých pět dětí. A někteří byli jen tak málo pokryti hlínou, že je psi vytahovali ven a po městě požírali těla. Nebyl nikdo, kdo by plakal pro něčí smrt, pro všechny ty očekávané mrtvé. A tak mnoho lidí umíralo, že všichni věřili, že je to konec světa. A žádný lék či jiná ochrana nebyly k ničemu. A páni vybrali tři občany, kteří od sienské obce obdrželi sto zlatých florénů, které měli dát na ubohé nemocné a na zakopání mrtvých. A všechno to bylo tak strašné, že já, pisatel, na to nemohu pomyslet a proto nebudu pokračovat. Takovy poměry panovaly do září a zabralo by příliš mnoho místa se o tom rozepisovat. A shledalo se, že v ten čas zemřelo v Sieně 36 000 dvacetiletých nebo mladších, a umírali staří a ostatní, celkem 52 000 v celé Sieně. A na předměstí Sieny zemřelo 28 000 lidí; takže celkem se shledalo ve městě a předměstích 80 000 mrtvých. Tedy toho času má Siena se svými předměstími přes 30 000 lidí a v Sieně samé zůstalo méně než 10 000 lidí.A ti, kteří přežili, byli jakoby zmatení a bez citů. A mnohé hradby a další věci byly opuštěny a všechny stříbrné, zlaté a měděné doly, které se nacházely na sienském území, byly opuštěny, jak se spatřuje; neboť na venkově... zemřelo mnohem víc lidí, mnoho pozemků a vsí bylo opuštěno a nikdo tam nezůstal. Nebudu psát o ukrutnosti, která byla na venkově, o vlcích a divokých zvířatech, která žrala nezcela spálená těla, a o dalších krutostech, které by byly příliš bolestné pro ty, kteří o nich čtou... Město Siena se zdálo skoro neobydlené, neboť se téměř nikdo ve městě nenalézal. A potom, když se mor zmírnil, se všichni přeživší oddali radostem: mniši, kněží, jeptišky, laici, všichni se radovali a nikdo si nedělal starosti s výdaji a hrami. A každý se považoval za bohatého, protože unikl a znovu získal svět a nikdo nevěděl, jak se přimět k nicnedělání... V tom čase v Sieně velký a vznešený plán zvětšení sienské katedrály, který byl započat před několika roky, byl zrušen...Kategorie:NemociKategorie:Bakteriální onemocnění
Tanec
Tanec je pohybová společenská aktivita, provozovaná převážně za doprovodu hudby. Tanec může navodit lepší náladu, a také je vyjádřením pocitů tanečníka, takže může být považován za druh umění.
Vznik tance je kladen do období rodové společnosti, kde umocňoval rituální obřady. Tuto funkci zastával až do starověku, kdy k této funkci přibyla ještě funkce umělecká. V této době neexistoval tanec v páru, ale pouze individuální tanec – umění, nebo tanec skupinový – rituální.
Ve 20. století vznikla řada soutěží, které se dělí podle druhu tance. Se systémem soutěží vznikl i systém hodnocení pro různé tance, toto hodnocení je založeno na kombinace subjektivních dojmů (radost z tance, výraz v obličeji, přirozenost, atd.) a na objektivních skutečnostech obtížnost taneční sestavy a její provedení (zvláště u akrobatických tanců se hodnotí poměr mezi záměrem a provedením).
Taneční styly a rytmy
starověk
Tance společenské (Ballroom dancing), se dělí na dvě skupiny. Toto rozdělení je bežné i na tanečních soutěžích. Paradoxní je, že toto rozdělení neodpovídá skutečné lokalitě vzniku některých tanců, příkladem budiž tango, které je původem tanec latinskoamerický, ale řadí se do skupiny tanců standardních:
- standardní
- waltz - tango - valčík - slowfoxtrot - quickstep - latinskoamerické
- samba - cha-cha - rumba - paso doble - jivejive]
Různé, které by se daly zařadit mezi společenské (učí se v tanečních, případně v nějakých rozšiřujících kurzech a pod.)
- foxtrot - polka - flamenco - salsa - mambo - argentinské tango - two-step - mazurkamazurka]
Sólo (nepárové tance)
- břišní tanec - break dance - rap - step - balet - výrazový tanec - moderna
- hiphop
Skupinové
- čtverylka - beseda - kankán - country tance
Dalším možným dělením tanců je jejich dělení podle doby vzniku:
- Gotické
- Barokní
- Renesanční - Moderní
Zajímavou skupinou tanců je:
- Lidový tanec
- Scénický tanec
Existuje i etnoické dělení tanců - tyto tance často ještě mají svůj původní (rituální) význam a jednotlivé pohyby vyjadřují určitý význam:
- Africké tance
- Indiánské tance
- Tance australských domorodců
- Orientální tance
Velmi zvláštní skupinou tance je krasobruslení, které již vlastně tancem není, ale přebírá mnoho prvků z klasických tanečních systémů.
Kategorie:Tanecja:ダンスms:Tariansimple:Dance
Delfín
Delfín může označovat různé pojmy:
- Delfín je název pro vodní savce řádu kytovci (Cetacea), podřádu ozubení (Odontoceti). Zpravidla se tak označují vlastní mořští delfíni, náležející do čeledi delfínovití(Delphinidae), a mnohdy také jejich říční příbuzní z čeledi delfínovcovití(Platanistidae).
- Delfín je malé souhvězdí severní oblohy poblíž nebeského rovníku.
- Delfín je jiný název pro plavecký styl motýlek.
- Delfín, francouzsky dauphin, byl historický šlechtický titul (původně přezdívka), později užívaný především jako označení následníka trůnu ve Francii.
Edward Montagu Manchester
Edward Montagu, 2nd Earl of Manchester (1602 - May 5, 1671), eldest son of the first earl by his first wife, Catherine Spencer, granddaughter of Sir John Spencer of Althorpe, was born in 1602, and was educated at Sidney Sussex College, Cambridge.
He was Member of Parliament for Huntingdonshire 1623-1626, and in the latter year was raised to the peerage in his father's lifetime as Baron Montagu of Kimbolton, but was known generally by his courtesy title of Viscount Mandeville. His first wife, who was related to the Duke of Buckingham, having died in 1625 after two years of marriage, Mandeville married in 1626 Anne, daughter of the 2nd Earl of Warwick. The influence of his father-in-law, who was afterwards admiral on the side of the parliament, drew Mandeville to the popular side in the questions in dispute with the crown, and at the beginning of the Long Parliament he was one of the recognized leaders of the popular party in the Upper House, his name being joined with those of the five members of the House of Commonsimpeached by the king in 1642. At the outbreak of the Civil War, having succeeded his father in the earldom in November 1642, Manchester commanded a regiment in the army of Robert Devereux, 3rd Earl of Essex, and in August 1643 he was appointed Major-General of the parliamentary forces in the eastern counties, with Cromwell as his second in command.
Having become a member of the "Committee of Both Kingdoms" in 1644, he was in supreme command at Marston Moor but in the subsequent operations his lack of energy brought him into disagreement with Cromwell, and in November 1644 he strongly expressed his disapproval of continuing the war. Cromwell brought the shortcomings of Manchester before Parliament in the autumn of 1644 and early in the following year, anticipating the Self-denying Ordinance, Manchester resigned his command. He took a leading part in the frequent negotiations for an arrangement with Charles, was custodian with William Lenthall of the Great Seal from 1646 to 1648, and frequently presided in the House of Lords. He opposed the trial of the king, and retired from public life during the Commonwealth but after the Restoration, which he actively assisted, he was loaded with honours by Charles II. In 1667 he was made a General, and he died on May 5, 1671. Manchester was made a Knight of the Order of the Garter in 1661, and became a Fellow of the Royal Society in 1667.
Men of such divergent sympathies as Baxter, Burnet and Clarendon agreed in describing Manchester as a lovable and virtuous man, who loved peace and moderation both in politics and religion. He was five times married, leaving children by two of his wives, and was succeeded in the title by his eldest son, Robert, 3rd Earl of Manchester (1634-1683). One of his daughters went on to become Lady Anne Montagu.
Category:Jewish History
Jewish history is the history of the Jewish people, faith (Judaism) and culture. Since Jewish history encompasses four thousand years and hundreds of different populations, any treatment can only be provided in broad strokes. Additional information can be found in the main articles listed below, and in the specific country histories listed in this article.
Murray McCully
Murray McCully (1953 - ) is a New Zealand politician. He is a member of the National Party. McCully first entered Parliament as MP for East Coast Bays in the 1987 elections, and became MP for the new seat of Albany in the 1999 elections. In the
