:: wikimiki.org ::

Efeský Koncil

Efeský koncil

Efeský koncil zasedal mezi 22. červnem 431 a 10. červencem 431) v maloasijském Efesu. Koncil byl svolán císařem Theodosiem II., vnukem Theodosia I. Koncilu se účastnilo 200 až 250 biskupů; zasedání však probíhalo poměrně rychle, aby se k závěrům dospělo před příjezdem západních biskupů. Jednání se vyznačovalo vystupňovanou atmosférou, ostrými střety a obviněními. Koncil je uznáván jako třetí ekumenický koncil. Hlavní otázkou, kterou se zabýval, bylo nestoriánství. Podle závěrů koncilu přecenil Nestorios místo lidské přirozenosti Ježíše Krista na úkor přirozenosti božské. Proto bylo učení patriarchy Nestoria odsouzeno jako mylné. Nestorius učil, že Panna Maria porodila člověka Ježíše Krista, avšak nikoli Ježíše coby Logos, Božího syna. Logos v Kristu pouze přebýval jako v chrámě; Ježíš tak byl pouze θεοφόρος theoforos, nositel Boha. Proto i jeho matka Marie byla Nestoriem nazývána χριστοτόκος christotokos nositelka Krista. Efeský koncil proti tomuto tvrzení vyhlásil jako učení církve, že Maria je θεοτόκος theotokos, nositelka Boha, též Bohorodička; toto pojmenování bylo přeloženo do latiny jako dei genetrix. Koncil prohlásil, že Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami -- zcela Bohem i zcela člověkem s racionální duší a tělem. Maria je theotokos, protože porodila tohoto Ježíše, Boha a zároveň člověka. Spojení dvou přirozeností v Kristu bylo takové povahy, že jedna přirozenost nerušila přirozenost druhou. Koncil též vyhlásil text Nicejsko-konstantinopolsého vyznání, které složili Otcové 1. nikajského koncilu roku 325 a 1. konstantinopolského koncilu roku 381, k němuž zakázal dodávat jakékoli přídavky. Krom toho odsoudil koncil též pelagianismus.

Související odkazy

- Nestorios
- Nestoriánství
- Theotokos Kategorie:Koncily Kategorie:5. století ja:エフェソス公会議

22. června

22. červen je 173. den roku podle gregoriánského kalendáře (174. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 192 dní.

Události

Česko
- 1197 - Českým a moravským panovníkem se stává Vladislav Jindřich
- 1448 - Ustavena jednota poděbradská, jejím správcem zvolen Jiří z Poděbrad
- 1995 - Podepsána integrační dohoda mezi ODS a KDS, zajišťující sloučení obou politických stran.
- 1998 - Prezident Václav Havel pověřil Miloše Zemana sestavením vlády. Svět
- 168 př. n. l. - Bitva u Pydny, konec 3. Makedonské války
- 431 - Zahájen Efeský koncil
- 1633 - italský vědec Galileo Galilei odvolal před inkvizičním soudem Koperníkovo učení, že Země se točí kolem Slunce.
- 1846 - Adolph Sax si patentuje saxofon.
- 1941 - Nacistické Německo přepadlo bez vyhlášení války SSSR.
- 1946 - Pavel VI. zvolen papežem.
- 1948 měnová reforma provedena v sovětské okupační zóně viz Berlínská blokáda
- 1976 - Kanada ruší trest smrti
- 1978 objeven Charon - měsíc Pluto

Narození

Česko
- 1900 - Ladislav Rašín, právník a politik († 1945)
- 1909 Vlasta Hilská, docentka japonské filologie († 26. května 1968)
- 1930 - Zdeněk Mlynář, politik († 1997) Svět
- 1757 - George Vancouver, britský námořní výzkumník († 1798)
- 1767 - Wilhelm von Humboldt, německý filozof, diplomat a politik († 1835)
- 1898 - Erich Maria Remarque, německý spisovatel († 1970)
- 1906 - Billy Wilder, americký filmový režisér († 2002)
- 1906 - Anne Morrow Lindberghová, americká pilotka a spisovatelka († 2001)
- 1930 - Charles Augustus Lindbergh III, syn Charlese Lindbergha a Anne Morrow Lindberghové († 1932)
- 1936 - Kris Kristofferson, americký zpěvák a herec
- 1944 - Klaus Maria Brandauer, rakouský herec a režisér
- 1949 - Meryl Streepová, americká herečka

Úmrtí

Česko
- 1972 - Jiří John, malíř a ilustrátor (
- 1923)
- 1999 Luboš Fišer, český skladatel. (
- 30. září 1935) Svět
- 431 - Biskup Paulinus z Noly
- 1276 - Papež Inocenc V. (
- cca 1225)
- 1527 - Niccolò Machiavelli, italský historik a filozof (
- 1469)
- 1969 - Judy Garlandová, americká herečka a zpěvačka (
- 1922)
- 1979 - Louis Chiron, monacký automobilový závodník (
- 1899)
- 1987 - Fred Astaire, americký herec a tanečník (
- 1899)
- 2003 Vasil Bykav, běloruský spisovatel (
- 19. června 1924)

Svátky

Česko
- Pavla Svět
- Anglikánská církev: Svátek Svatého Albana.
- Chorvatsko: Den boje proti fašismu

Viz také:

- 21. červen 23. červen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červen ja:6月22日 ko:6월 22일 simple:June 22 th:22 มิถุนายน

10. července

10. červenec je 191. den roku podle gregoriánského kalendáře (192. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 174 dní.

Události

Česko
- 1819 – Nový učební plán pro gymnázia zavedl šest tříd, čtyři nižší (gramatikální třídy) a dvě vyšší (humanitní třídy).
- 1920 – Ministr zahraničí Edvard Beneš s polským premiérem podepsali v belgickém Spa úmluvu, podle které se plná moc k určení státní hranice na Těšínsku předává spojenecké Nejvyšší radě.
- 1946 – V Moskvě byla podepsána smlouva umožňující volyňským Čechům zpět do jejich bývalé vlasti.
- 1947 – Československá vláda po jednání v Moskvě odvolala svou účast na pařížské konferenci, na které se měl projednávat Marshallův plán.
- 1968 – Poslanci Národního shromáždění zvolili 150 poslanců České národní rady. Svět
- 48 př. n. l. – Bitva u Dyrrhachia: Caesar musel prchnout před Pompeiovou armádou.
- 431 – Ukončen Efeský koncil, který odsoudil nestorianismus
- 1609 založena Katolická liga
- 1778 – Americká revoluce: Ludvík XVI. vyhlásil válku Velké Británii.
- 1850 – Millard Fillmore se stal 13. prezidentem USA.
- 1890 – Wyoming byl přijat jako 44. stát USA.
- 1925 – Založena tisková agentura Sovětského svazu (ITAR-TASS)
- 1925 – V americkém státě Tennessee byl zahájen soud s Johnem T. Scopesem, který porušil tehdy platný státní zákon zakazující výuku Evoluční teorie.
- 1938 – Howard Hughes obletěl svět za 91 hodin, čímž vytvořil nový rekord.
- 1940 – Začátek bitvy o Británii – Luftwaffe začala útočit na britské konvoje v průlivu La Manche.
- 1951 – Korejská válka: v Kaesongu začala jednání o příměří.
- 1962 – Na oběžnou dráhu byl vypuštěn první komunikační satelit Telstar.
- 1973 – Bahamy získaly nezávislost v rámci Britského společenství národů.
- 1985 – Agenti francouzské tajné služby potopili loď Rainbow Warrior ekologické organizace Greenpeace.
- 1991 – Boris Jelcin se stal prvním demokraticky zvoleným prezidentem Ruska.
- 1992 – V americkém Miami byl bývalý panamský vládce Manuel Noriega odsouzen ke 40 letům ve vězení za obchodování s drogami a vydírání.
- 2000 – Na jihu Nigérie zabila exploze ropovodu asi 250 vesničanů, kteří si brali ropu.

Narození

Česko
- 1583 – Pavel Skála ze Zhoře, český exulantský spisovatel a historik († 1640)
- 1780 – František Ignác Kassián Halaška, vědec († 1847)
- 1868 – Růžena Svobodová, česká spisovatelka († 1. leden 1920)
- 1928 – Karel Šiktanc, český básník Svět
- 1452 – Jakub III., skotský král († 1488)
- 1509 – John Calvin, francouzský náboženský reformátor († 1564)
- 1842 – Adolphus Busch, americký pivovarník, spoluzakladatel společnosti Anheuser-Busch († 1913)
- 1856 – Nikola Tesla, chorvatský fyzik († 1943)
- 1871 – Marcel Proust, francouzský spisovatel († 1922)
- 1895 – Carl Orff, německý skladatel († 1982)
- 1902 – Kurt Alder, německý chemik, držitel Nobelovy ceny († 1958)
- 1903 – John Wyndham, britský spisovatel († 1969)
- 1914 – Joe Shuster, kanadský malíř komiksů, spoluautor postavy Supermana († 1992)
- 1920 – Owen Chamberlain, americký fyzik, držitel Nobelovy ceny
- 1942 – Pjotr Klimuk, sovětský kosmonaut
- 1943 – Arthur Ashe, americký tenista černé pleti († 1993)
- 1949 – Ronnie James Dio, americký hudebník, člen kapely Black Sabbath
- 1954 – Neil Tennant, britský hudebník, člen kapely Pet Shop Boys
- 1968 – Hassiba Boulmerkaová, alžírská atletka

Úmrtí

Česko
- 1913 – Mikoláš Aleš, malíř (
- 1852)
- 1942 – Václav Jaroslav Klofáč, politik a novinář (
- 1868)
- 1942 – Ludwig Czech, českoněmecký politik (
- 1870)
- 1974 – Jaroslav Cuhra, politik, účastník odboje (
- 1904)
- 2004 – Josef Špaček, politik, člen Dubčekova vedení KSČ v roce 1968 (
- 7. srpna 1927) Svět
- 138 – Hadrián, římský císař (
- 76)
- 983 – papež Benedikt VII.
- 1559 – Jindřich V., francouzský král (
- 1519)
- 1584 – Vilém I. Oranžský, nizozemský místodržící (
- 1533)
- 1884 – Paul Morphy, americký šachista (
- 1837)
- 1920 – Jackie Fisher, britský admirál a politik (
- 1841)
- 1965 – Wilson Smith, britský bakteriolog (
- 1897)
- 1978 – John D. Rockefeller III., americký průmyslník (
- 1906)
- 1978 – Joe Davis, anglický hráč snookeru (
- 1901)
- 1979 – Arthur Fiedler, americký dirigent (
- 1894)
- 1989 – Mel Blanc, americký dabér, hlas králíka Bugse, kačera Daffyho, ptáčka Tweetyho a mnoha dalších (
- 1908)

Svátky

Česko
- Libuše, Amálie Svět
- Začíná týden Baltského moře
- Bahamy: Den nezávislosti (1973)
- Mauritánie: Den ozbrojených sil

Viz také:

- 9. červenec 11. červenec
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červenec ja:7月10日 ko:7월 10일 ms:10 Julai simple:July 10 th:10 กรกฎาคม

Efesos

Efesos (řecky Ἔφεσος, turecky Efes) bylo jedním z velkoměst Iónského Řecka v Malé Asii, které se nacházelo v Lýdii na pobřeží Egejského moře (asi 50 km jižně od dnešního İzmiru na západním pobřeží (Ägäis) Turecka; dnes se nachází několik kilometrů od pobřeží. Založili jej kolonisti především z Athén. Ke zříceninám Efesu se lze dostat dnes z přístavu Kusadasi.

Dějiny starověkého Efesu

Kusadasi] Kusadasi Místo bylo známé již ve 2. tisíciletí př. n. l., neboť se nám dochovalo v chetitských textech, kde je zřejmě totožné s osídlením zvaným Apasa -- důležitým střediskem pod vlivem chetitské a mykénské kultury. Asi v 10. století př. n. l. začalo osídlení místa jónskými Řeky. Až do dobytí města lydským králem Kroisem roku 560 př. n. l. ležel Efesos severně od pozdější metropole. K městu přiléhal chrámový okrsek Artemidina chrámu (Artemision), jednoho ze sedmi divů starověkého světa a největším chrámem na světě. Chrám byl obnoven a rozšířen thráckým králem Lysimachem roku 296 př. n. l. V této době se Efesos stává důležitým centrem o rozloze téměř 350 ha. Od roku ha do roku 133 př. n. l. náležel Efesos pergamskému království, od roku 133 př. n. l. pak náležel k římské říši. Tehdy se stal Efesos jedním z nejdůležitějších měst říše. Ve městě vyrostlo mnoho nových staveb, které financovali bohatí občané. Město se stalo sídlem prokonzula a provincie Asie. V pozdní antice se stává město též důležitým poutním místem, sídlem biskupství a střediskem (správní) diecéze Asiana. Městu dodávala na významu též knihovna a divadlo, které bylo největší na světě a do něhož se vešlo až 50 tisíc diváků. V Efesu byly vystavěny též lázně (termae), v nichž byly instalovány zřejmě první kryté toalety s kanalizačním odpadem. divadlo Efesos je zmiňován též v Novém zákoně. List Efeským sepsal apoštol Pavel křesťanům v Efesu. Podle legendárního podání se v Efesu usídlila po Ježíšově ukřižování jeho matka Maria společně s jeho učedníkem Janem. Jejich údajné bydliště 7 km od Selcuku má být místem odchodu Panny Marie ze života a poutním místem. Do Efesu je adresován též list antiochijského biskupa, sv. Ignáce někdy z roku 106, který patří k raným křesťanským písemným památkám. Roku 431 se v Efesu konal Efeský koncil svolaný císařem Theodosiem II.

Osobnosti spojené s Efesem

- Narodil se zde roku 535 př. n. l. filozof Hérakleitos.
- Proslavil se zde Hérostratos jakožto žhář Artemidina chrámu.
- V Efesu se zdržoval na své cestě do exilu kartáginský vojevůdce Hannibal.
- Xenofón z Efesu, autor románu Ephesiaca.
- Sv. Jan Evangelista zde zřejmě sepsal své evangelium. Jeho jméno nesl i velký kostel z Justiniánovy doby.
- Panna Maria, matka Ježíše Krista se sem měla přestěhovat s Janem z Jeruzaléma a zde se měl také ukončit její život.
- Tiberius Claudius Aristio byl bohatý měšťan, který v římské době usiloval o okázalou výstavbu ve městě.
- Sedmispáči, legendární mladíci, které místní obyvatelstvo uctívá až dodnes, kteří se měli podle legendy zachránit před pronásledováním křesťanů dvousetletým spánkem v jeskyni na východním okraji města.

Efesos dnes

Část kdysi tak slavného města dnes zabírá malá turecká vesnice Ayasaluk, jejíž jméno zřejmě vzniklo zkomolením řeckých slov ἅγιος θεολόγος, hagios theologos (svatý Teolog); toto pojmenování patří sv. Janu, který měl podle zmíněného legendárního podání v městě přebývat. Město není zcela archeologicky prozkoumáno, avšak nalezené fragmenty starověkého města dávají tušit slávu a moc, jíž se město těšilo. Nalezneme zde zbytky velkého amfiteátru, přední fasádu Celsovy knihovny. Ze slavného Artemidina chrámu, jenž byl jedním ze sedmi divů světa, však zbyl jediný sloup.

Související odkazy

- Efeský koncil
- Jan Evangelista
- Nový zákon

Externí odkazy

[http://www.tuerkeitour.de/tf/pics.pl?offer=efesus&check.x=51&check.y=12 Fotografie Efesu] Kategorie:Antický Řím Kategorie:Antické Řecko Kategorie:Zaniklá města Kategorie:Turecko ja:エフェソス ko:에페소스

Theodosius II.

Flavius Theodosius II. (duben 401 - 28. července 450), též Theodosios II., byl nejstarším synem Eudoxie a Arcadia, který se v 7 letech stal po smrti svého otce východořímským císařem. Theodosius je historiky považován za císaře s mizivými panovnickými schopnostmi. To bylo ostatně vlastní již jeho otci Arcadiovi. Velmi jej ovlivňovala jeho nejstarší sestra Pulcheria, která měla významné postavení při formování císařových politických názorů i křesťanské víry. Její postava stojí například za Theodosiovými antisemitskými postoji, které vedly ke zničení židovských synagog. V roce 421 se oženil s básnířkou Aelií Eudocií. Roku 429 ustanovil komisi, která měla shromáždit všechny zákony od doby Constantinovy a vytvořit formalizovaný systém římského práva. Tento jeho záměr nebyl dokončen, avšak výsledky práce druhé komise, která se scházela v Konstantinopoli, byly shromážděny do sbírky zvané Codex Theodosianus roku 438. Zákoník Theodosia II. zahrnoval všechny edikty vydané od uznání křesťanství coby povoleného náboženství a stal se podkladem pro vznik zákoníku Justinianova v dalším století. Theodosius II. má též zásluhy na vzniku Konstantinopolské univerzity. Za Theodosiovy vlády začali ohrožovat východořímskou říši Hunové, jejichž moc v Karpatské kotlině se významně upevnila a dosáhla za vlády náčelníka Attily vrcholu. Theodosius zemřel roku 450 v důsledku nehody při jízdě na koni.

Podívejte se též na

- Seznam byzantských císařů

Externí odkazy

- [http://rim.me.cz/rodokmeny/valentiniansko_theodosiovska_dynastie.jpg Rodokmen valentiniánsko-theodosiovské dynastie]
- [http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1497 Římské právo] Kategorie:5. století Kategorie:Římští císaři Kategorie:Byzantští císaři ja:テオドシウス2世

Theodosius I.

Theodosius I., plným jménem Flavius Theodosius, známý též jako Theodosius Veliký (11. ledna 347 v Cauca v Hispánii -- 17. ledna 395 v Miláně), byl v letech 379 až 394 císařem východu římské říše a od roku 394 posledním císařem jednotné římské říše.

Smlouva s Góty

Období Theodosiovy vlády znamenalo pro římské impérium období velkých a významných změn. Na trůn nastoupil v době, kdy na Balkáně probíhalo rozsáhlé povstání Gótů, barbarů, kteří zde byli nedlouho předtím usazeni. Gótové vyplenili téměř celý Balkán a roku 378 porazili římské vojsko u Adrianopole. Podle římského historika Ammiana Marcellina to byla nejhorší porážka Římanů od dob kartaginského vojevůdce Hannibala. Císař Valens podlehl zraněním z bitvy, a stal se tak prvním římským imperátorem, který zahynul v boji. Spolu s ním padly dvě třetiny vojáků. Obranný systém říše na dolním Dunaji se rozpadl, cesta na římské území se otevřela dalším barbarům. Současně se zhroutila římská hranice také na Rýnu. Teprve roku 382 se císařům Theodosiovi I. a jeho spoluvládci Gratianovi podařilo Góty pacifikovat a uzavřít s nimi dohodu. Gótové byli znovu usazeni na území říše, získali půdu a bylo jim povoleno řídit se vlastními zákony. To znamená, že si zachovali značnou autonomii, nesměli však mít svého náčelníka. Jako foederati byli povinni službou v římském vojsku a řada gótských velmožů poté udělala kariéru v římských legiích. Smlouva z roku 382 byla v podstatě dodržována až do Theodosiovy smrti, nicméně gótský element představoval pro východní část říše neustálé ohnisko napětí a potenciální revolty

Křesťanství státním náboženstvím

Roku 380 vydal Theodosius I. edikt, jímž povýšil křesťanství na jediné oficiálně uznávané náboženství v římské říši. To znamenalo jednak zákaz uctívání pohanských kultů, ale především ostrá opatření proti křesťanským herezím. Roku 381 svolal druhý ekumenický koncil do Konstantinopole (1. konstantinopolský koncil), kde bylo definitivně odsouzeno ariánství jako kacířský směr a kde došlo k dotvoření vyznání křesťanské víry (odtud nicejsko-cařihradské vyznání).

Rozdělení říše

Theodosius I. byl posledním římským imperátorem, který soustředil ve svých rukách vládu nad celou říši. Počítal s tím, že po jeho smrti se o ni podělí jeho synové Arcadius a Honorius. Ve 4. století šlo o běžnou praxi, která neměla vést k rozdělení říše, ale pouze správy jejího rozlehlého území. Skutečnost však byla jiná. Po roce 395 se začaly Východ a Západ, mezi nimiž panovaly hluboké rozdíly etnické, kulturní, náboženské a stále více také sociální a ekonomické a jejichž vzájemné kontakty komplikovala migrační tažení barbarů, vzdalovat od sebe i po stránce politické. Kromě těchto dlouhodobých trendů na tom nesli konkrétní vinu také Theodosiovi omezení synové, kteří nebyli schopní samostatně vládnout ani velet armádě a svoje pravomoci přenechali dvorským hodnostářům. Za této situace se začala formovat dvě římská impéria, jejichž panovníci - nebo ti, kdo za ně vykonávali vládu - mnohdy neváhali jednat na újmu druhé části říše.

Související odkazy

- Seznam římských císařů Kategorie:Římští císaři Kategorie:4. století ja:テオドシウス

Biskup

: Biskup (z řeckého έπίσκοπος episkopos dohlížitel, moderátor, ochránce, zodpovědný; < έπι-σκέπτεσθαι episkeptesthai dohlížet) je v křesťanství nejvyšším představitelem diecéze, jenž je považován za nástupce apoštolů, které ustanovil Ježíš.

Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj

Pojem biskup v křesťanských církvích označuje různé druhy administrátorů (což může být jeden z dobrých překladů slova). V Novém zákoně apoštolové po nanebevstoupení Ježíše Krista ustanovili další učedníky, aby spravovali jimi založené církevní obce. Ti jsou pak označováni jako biskupové. Ustanovení těchto biskupů se děje vzkládáním rukou nad ustavovaného a modlitbou. Tato praxe svěcení nových biskupů se dochovala dodnes. Biskup může podobně sám vzkládáním rukou a modlitbou ustanovit jako své spolupracovníky jáhny a kněze (tj. presbytery).

Biskup v různých církvích

Váha a náplň tohoto úřadu se mezi jednotlivými církvemi liší, obecně lze říci, že vyšší je u těch církví, které si zachovaly tzv. apoštolskou posloupnost: (katolická církev, pravoslavné církve, anglikánská církev a další), kde se biskupské hodnosti většinou dosahuje svěcením a jde zde o hodnost doživotní. Naproti tomu u většiny protestantských denominací jsou biskupové voleni a jejich pravomoci bývají zpravidla menší.

Katolický pohled

Pro katolíky je biskupské svěcení svátostí, které předávají společně alespoň tři další biskupové, kteří jsou ve společenství s římským biskupem (papežem) a kteří sami jsou platně vysvěceni. Biskup je služebník církve, který má pravomoc nad diecézí čili biskupstvím. Má spravovat partikulární církev, což se týká především liturgie a vyučování ve víře. K tomu mu pomáhají kněží a jáhni.

Další označení biskupů v římskokatolické církvi

V praxi se lze setkat s dalším konkrétnějším určením jednotlivých biskupů, které tvoří buď čestné označení daného biskupa anebo jeho označení v rámci kanonického práva.
- Arcibiskup -- biskup v historicky významné diecézi -- arcidiecézi. Tento titul je často spojen s titulem metropolity -- představitele příslušné církevní provincie.
- Sídelní biskup je biskup spravující konkrétní existující diecézi. Titulární biskup je biskup příslušící již neexistující (zaniklé diecézi), který je obvykle pověřen zvláštními úkoly v rámci církve (typickým příkladem jsou nunciové).
- Pomocný biskup, též světící či auxiliární biskup je biskup, který vypomáhá ve správě diecéze sídelnímu biskupovi v záležitostech, které jsou vyhrazeny biskuppům; zůstává podřízen sídelnímu biskupovi.
- Biskup-koadjuktor, též biskup spolusprávce, je biskup, který bývá jmenován jako spolusprávce diecéze k dlouhodoběji nemocnému či přestárlému biskupovi. Po úmrtí sídelního biskupa se stává automaticky jeho nástupcem.
- Sufragánní biskup je sídelní biskup diecéze náležející k církevní provincii, který je podřízen metropolitovi.
- Papež je biskup církve města Říma.

Podívejte se také na

- Abecední encyklopedie náboženství on-line: (česky)
- episkopát http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=258
- biskup http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=105
- svěcení http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=1067
- ordinace http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=711
- Merriam-Webster Online Dictionary: (anglicky)
- bishop http://www.m-w.com/cgi-bin/dictionary?book=Dictionary&va=bishop&x=12&y=10 Co říká Tomáš Akvinský o heslu biskup: → Seznam základních teologických a filozofických pojmů Kategorie:Církev ja:司教 ko:주교

Nestorios

Nestorios, řecky Νεστόριος, latinsky Nestorius, (po 381 Germanicia – asi 451 Horní Egypt) byl konstantinopolským patriarchou (428 – 431) a kacířem. Nestorios vystudoval u známého exegety Theodora z Mopsuestie v Antiochii a vyzískal si jméno svými promluvami. Proto jej také císař Theodosius II. jmenoval v roce 428 konstantinopolským patriarchou. Jako představitel antiošské školy se postavil proti novému pojmenování, které začalo být připisováno Ježíšově matce Marii -- θεοτόκος (Theotokos nositelka Boha, bohorodička). Namísto něj prosazoval titul Χριστοτόκος (christotokos nositelka Krista). Představitelé alexandrijské školy, především Cyril Alexandrijský rozvířili nato teologickou debatu o skutečných Nestoriových postojích. Otázka se netýkala pouze Marie, avšak především osoby Ježíše Krista a jejího vnímání, v další řadě pak sporů mezi patriarcháty v Antiochii a Alexandrii, vlivu císaře na konstantinopolský stolec a papežského primátu. Nestorios se stavěl označení Panny Marie jako theotokos, neboť se domníval, že zpochybňuje ve skutečnosti Ježíšovo božství. Marii považoval za matku pouze lidské části Ježíšovy osobnosti. Cyril Nestoriovi vytýkal, že tak vlastně popírá vtělení Boha v Ježíši Kristu, a že z Ježíše vytváří dvě rozlišené osoby -- jednu lidskou a jednu boží -- které se dělí o jediné tělo. Císař Theodosius II. (401 -- 450) posléze svolal ekumenický koncil do Efesu, který se měl této otázce věnovat. Podporoval přitom konstantinopolského patriarchu, kdežto papež Celestin I. stál na straně Cyrilově. Cyril pak zahájil Efeský koncil za nepřítomnosti antiošských biskupů, kteří nestačili přijet, a koncil tak Nestoria sesadil. V následujících měsících bylo sedmnácti biskupů, kteří Nestoria podporovali, sesazeno. 3. srpna 433 pak na nátlak své sestry Pulcherie císař poslal Nestoria do vyhnanství do hornoegyptského kláštera. Nestoriovy spisy byly zničeny, dochovaly se pouze zčásti v syrštině. Celý spor zapříčinil rozdělení církve a oddělení nestoriánských církví zvláště ve Střední Asii a na Středním Východě. Roku 1995 byla nalezena kniha sepsaná Nestoriem, známá jako Hérakleidův bazar. Nestorios ji sepsal ke sklonku svého života. V knize odmítá herezi, z níž byl obviněn, a jeho popis Krista se velmi podobá formuli Chalkedonského koncilu roku 451. Naopak dříve známé spisy dávají zapravdu obviněním, která proti Nestoriovi byla vznesena. Otázka, zda byl ve skutečnosti Nestorios přívržencem nestoriánství, zůstává otevřena.

Viz též

- Efeský koncil
- Nestoriánství
- Seznam konstantinopolských patriarchů Kategorie:Patriarchové Kategorie:Biskupové Kategorie:Heretici Kategorie:Teologové Kategorie:5. století Kategorie:Narození 4. století Kategorie:Úmrtí 5. století

Ježíš Kristus

Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.

Život Ježíše Krista

Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako taumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením (podle tradice) byl vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.

Tradiční křesťanské podání

Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen a popraven ukřižováním. Jeho učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Dalším učedníkům se údajně po své smrti zjevoval.

Historicita Ježíše

Hlavní písemné prameny o Ježíšově životě jsou čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Většina historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány za živé paměti Ježíšova života. Připouští tedy, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto staré historie) o historické existenci Ježíše a základních faktech o jeho životě a smrti.

Raná nekřesťanská svědectví

Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého. Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti: :„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost“ (Annales 15,44,2n.). Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti. Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.

Zpochybnění historicity Ježíšova života

Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala. I ti, kteří jeho existenci připouští, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků. Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či Osiris Dionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty. Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale v zápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.

Související odkazy

- Testimonium flavianum

Ježíšovo učení a působení

Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona. Základními důrazy jeho učení bylo
- navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
- evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.

- požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
- nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
- podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
- milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
- smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
- odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
- podpora racionálního uvažování a rozeznávání "znamení doby"
- oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
- extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.

Citáty k článku

- Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Matouš 5,20)

- Dobře prorokoval Izajáš o vás pokrytcích, jak je psáno: Tento lid ctí mé rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. (Marek 7,6)

- Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě... Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (Jan 4,21)

- Kdo z vás je bez hříchu, hoď první na ni kamenem (...) Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. (Jan 8,7)

- Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Matouš 9,13)

Ježíš jako předmět víry

Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.

Křesťanství

Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace "jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi). Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván "Pantokrátór", vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud. Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha).

Islám

Ježíš je pro muslimy jedním z proroků, kteří předcházeli poslednímu a největšímu Prorokovi, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že by byl ukřižován nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by byl Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží.

Židovství

Jelikož byl Ježíš Žid, považují ho někteří Židé za rabína a učitele, jiní za zakladatele původně židovské sekty, která se později (kolem roku 100 po Kr.) s židovstvím definitivně rozešla pro neslučitelné názory.

Podívej se také na

- Ježíš
- Kristus
- Křesťanství
- Islám
- Christologie Kategorie:Křesťanství Kategorie:Teologie Kategorie:Islám Kategorie:Náboženství ko:예수 그리스도 ms:Yesus Kristus ja:イエス・キリスト simple:Jesus th:เยซู คริสต์ zh-cn:耶穌基督 zh-tw:耶穌基督

Patriarcha

Patriarcha, řecky πατριάρχης (patriarchés), je představitel patriarchátu (řecky πατριαρχία). Patriarcha byl na základě původní definice (patriarcha je mužský člen rodiny či klanu, jenž požívá nejvyšší autority) v židovství, křesťanství a islámu jeden z biblických praotců (Abrahám, Izák, Jákob). Později začalo být v křesťanství pojem patriarchát používán pro partikulární církve založené apoštolem: Řím, Antiochie, Alexandrie, Konstantinopol a Jeruzalém. Postupem doby byl tento titul udělován i jiným biskupstvím. V církvích sjednocených s Římem je to titul současného hlavního představitele této církve (např. Arménská katolická církev). To platí i pro některé nekatholické církve, např. nejvyšší představitel Církve československé husitské je patriarcha. V historiografii označuje patriarchát období v pravěku, které následovalo po matriarchátu.

Historické patriarcháty

Od 2. století si v církvi začaly získávat zvláštní autoritu (auctoritas) jisté církevní obce, které odvozovaly svůj původ od apoštolů (apoštolská posloupnost), od níž odvozovaly též svou důstojnost (dignitas). Biskupové těchto církevních obcí byli považováni vzkládáním rukou za přímé následníky apoštolů. 1. nikajský koncil roku 325 ustanovil, že tyto tři biskupská sídla -- Alexandrie, Řím a Antiochie mají zvláštní právní i učitelskou pravomoc nad ostatními církvemi (Alexandrie nad Egyptem, Řím nad Západem a Antiochie nad Sýrií). 1. konstantinopolský koncil přiřadil tuto pozici též Konstantinopoli a zařadil ji co do důstojnosti hned za Řím. Od dob Justiniána I. se těmto obcím začalo říkat patriarcháty. Jejich pořadí bylo koncily pevně určeno: #Řím, založený apoštoly Petrem a Pavlem #Konstantinopol, založená apoštolem Ondřejem #Alexandrie, založená evangelistou Markem #Antiochie, založená apoštoly Petrem a Pavlem #Jeruzalém, založený všemi apoštoly Prostřednictvím církevního společenství (communio) si navzájem tato biskupství udělovala jurisdikci nad všemi místními církevními obcemi. Byly považovány za garanty jednoty církve. K řešení vzájemných konfliktů sloužily ekumenické koncily. Tato společná autorita patriarchátů zanikla velkým schizmatem mezi západní a východní církví roku 1054.

Římskokatolické patriarcháty

V římskokatolické církvi existují dodnes biskupství, které jsou označovány jako patriarcháty, které však právně nemají zvláštní učitelskou či právní autoritu:
- Patriarchát Západu – Řím: totožný s papežem, je jediným katolickým patriarchátem, jenž má svou autoritu ze starověku,
- Latinský patriarchát v Jeruzalémě od roku 1099,
- Patriarcha východní Indie – arcibiskup v Goa od roku 1886,
- Arcibiskup v Benátkách – přesunuto roku 1451 z Grado,
- Arcibiskup v Lisabonu – od roku 1716,
- Patriarcha západní Indie – nejvyšší kaplan španělského panovníka v letech 1524–1963 (úřad náležel od roku 1540 do roku 1920 arcibiskupovi v Toledu),
- Arcibiskup v Aquileji – zrušen 1751,
- Latinský patriarcha Antiochie – zrušen 1964,
- Latinský patriarcha Konstantinopole – zrušen 1964,
- Latinský patriarcha Alexandrie – zrušen 1964.

Pravoslavné patriarcháty

Pravoslavná církev uznává čtyři z pěti starověkých patriarchátů (kromě Říma). Nověji byly založeny:
- Patriarchát moskevský a celého Ruska (od roku 1589 pátý co do pořadí autority)
- Patriarchát gruzínský od 11. století
- Patriarchát Srbský v Bělehradě od 14. století
- Patriarchát bulharský od roku 918 v Sofii
- Patriarchát rumunský v Bukurešti
- Patriarchát ukrajinský v Kyjevě

Etymologie

Jedná se o spojení slovo πατήρ (patér) otec a αρχή (arché) počátek, vláda.

Externí odkazy

- [http://www.greece.org/gopatalex/Home2.html The Greek Orthodox Patriarchate of Alexandria and All Africa] Kategorie:Církev Kategorie:Dějiny křesťanství Kategorie:Bible Kategorie:Sociologie ja:総主教

Maria

Maria (hebrejsky a aramejsky מַרְיָם Marjām; řecky Μαριαμ či Μαρια; arabsky مريم Marjam) je v křesťanství a islámu matka Ježíše z Nazareta, snoubenka tesaře Josefa.

Historicita

Otázka historicity Marie je úzce svázána se sporem o historicitu Ježíše Krista a důvěryhodností základních textů křesťanské víry jako historického pramene. Historikové, kteří přijímají svědectví evangelií a dalších novozákonních spisů, přirozeně postavu Marie považují za Ježíšovu matku. Marii tak označují tři ze čtyř evangelií a Skutky apoštolů. V jiných dobových pramenech (mimo Nový zákon) se Marie nevyskytuje. S odmítnutím důvěryhodnosti evangelií tak lze odmítnout i existenci Marie, ale jde spíše o podružnou otázku v širším sporu. Podle dostupných pramenů je pravděpodobné, že se stala matkou ve velmi mladém věku. Samotný Nový zákon neposkytuje příliš dalších informací, které by se jejího života týkaly, novozákonní apokryfy však nabízejí ještě několik dalších momentů. Jakubovo protoevangelium ze 2. století popisuje Mariino dětství. Odtud se také dovídáme o jejích rodičích, Jáchymovi a Anně. Katolická a pravoslavná tradice stojí na ústním podání, svědectví církevních Otců a výkladu Bible.

Maria v Novém zákoně

Lukášovo evangelium (kap. 3) zaznamenává Mariinu genealogii, podle níž pochází z kmene Juda, z rodu krále Davida. Byla neteří Alžbětinou, která pocházela z rodu Árónova. Bydlela v Nazaretě a byla zasnoubena Josefovi. Podle biblického podání jí po zasnoubení anděl Gabriel oznámil, že se stane matkou zaslíbeného Mesiáše, ačkoli zůstane pannou. Mezitím Augustův výnos o sčítání lidu stanovil, aby každý odešel do svého rodného města a dal se tam zapsat. Tak se stalo, že se Mariil syn narodil v Betlémě. Následují přinesení Ježíše do chrámu, útěk do Egypta, návrat zpět a usídlení se v Nazaretě. Z dalších 30 let života zaznamenávají evangelia pouze pouť do Jeruzaléma, když bylo Ježíšovi 12 let. Marii pak nalézáme, když Ježíš začíná veřejně působit -- při svatbě v galilejské vesnici zvané Kána, a kde na Mariinu žádost promění Ježíš štoudve s vodou ve víno (Jan 2,1-11). Další zmínku o ní nacházíme až spolu s dalšími ženami pod Ježíšovým křížem (Jan 19,26). Motiv Marie s mrtvým Ježíšovým tělem na klíně je častým motivem v umění (tzv. Pieta). Poslední zmínka o Marii v bibli pochází z popisu očekávání slíbeného Ducha svatého (Skutky 1,14). Její smrt Bible nezaznamenává.

Maria v církvi

Křesťanští teologové uvádějí, že se Ježíš narodil panně -- proto se často používá pro označení Ježíšovy matky výraz Panna Maria. Popírání panenského porodu Ježíšova považují za herezi katolíci, pravoslaví a evangelikální církve. Katolíci a pravoslavní Marii též označují podle formulace Efeského koncilu (431) θεοτόκος Theotokos, Bohorodička či Matka Boží (latinský překlad řeckého pojmu dei genetrix nebo deipara). Mnozí pravoslavní a katolíci považují za pravděpodobné vyprávění Jakubova protoevangelia, a proto označují za Mariiny rodiče Jáchyma a Annu. S tímto apokryfním evangeliem je spojena i víra těchto církví, že Maria byla v dětství zasvěcena Bohu. Katolíci a pravoslavní tvrdí, že Maria zesnula tři až patnáct let po Ježíšově smrti buď v Jeruzalémě nebo v Efesu. Po opětovném otevření hrobu apoštolové nemohli najít její tělo, a proto došli k závěru, že její tělo bylo vzato do nebe. Některá dogmata o Marii jsou specifická pro katolickou církev. Jde o:
- Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie
- Dogma o nanebevzetí Panny Marie Kritickým zkoumáním Mariiny postavy se věnuje zvláštní oblast teologie, zvaná mariologie.

Dogma o panenství Mariině

Křesťanská víra, že Maria porodila Ježíše jako panna a pannou zůstala, je historicky jedním z nejlépe doložených mariologických článků víry, nacházíme je třeba již v Apoštolském vyznání víry a dalších raně křesťanských symbolech. Toto dogma bylo definováno na 1. konstantinopolské (381) a Chalkedonském koncilu (451): „Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.“ 2. konstantinopolský koncil (553) již užívá o Marii pojmenování ἀεὶ παρθένος (aei parthenos, lat. semper virgo vždy panna) v rámci potvrzení jejího Božího mateřství. Nikdy však nebylo definováno, co se tímto „vždy“ míní. Lateránská synoda roku 649 sice vyznala, že „svatá, ustavičná a neposkvrněná Panna Maria ... božské Slovo skutečně a vpravdě bez semene počala z Ducha svatého a neporušeně ho porodila a její panenství po porodu zůstalo netknuté“, ale protože nešlo o všeobecný sněm, nepatří toto dogma mezi ta, která byla slavnostně vyhlášena. Nicméně vírou většiny církví zůstává, že Maria byla pannou před narozením, při porodu i po narození Ježíše. Liturgicky však panenství Mariino nemá zvlášní svátek.

Islám

Islám vidí v Marii matku proroka Ísy, tj. Ježíše. Shoduje se s křesťanskou pozicí na tom, že Maria porodila Ježíše jako panna. Korán vypráví o Marii na dvou místech (3,35-47 a 19,16-34), ale je stručnější než biblické podání. Podle Koránu byla Maria zasvěcena Bohu ještě před narozením.

Viz též

- Ježíš Kristus
- Theotokos
- Efeský koncil
- Mariánská zjevení
- Růženec

Externí odkazy

- [http://apologia.cho.cz/?Maria+a+svat%ED Apologia: Vysvětlení katolické nauky o Marii]
- [http://krystal.op.cz/amen/1998/amen5-98/a9.htm Církevní učení o Marii (Amen 1/1997)]
- [http://www.katechismus.cz/rejstrik-slovo.php?slovo=Maria&typ=slova Rejstřík míst o Marii v Katechismu katolické církve] Kategorie:Křesťanství Kategorie:Biblické postavy Kategorie:Islám ja:イエスの母マリア

Logos

Řecké slovo logos (λόγος) znamenající „slovo“, „řeč“, „rozum“, je pojmem, který používá filozofie a křesťanská teologie. Slova ve filozofickém významu používá poprvé Hérakleitos z Efesu, aby jím popsal lidské poznání a řád vesmíru. V dobách Sókratových, Platónových a Aristotelových označuje pojem schopnost lidského rozumu a poznání člověka o světě a o sobě navzájem. Aristotelés pojmu používá pro popis pravidel lidského myšlení. Stoikové chápali logos jako sílu, která oživuje vesmír. Rané křesťanství připisuje pod vlivem Janova evangelia pojem logu Ježíši Kristu, a popisuje pomocí něho Ježíšovu podstatu. Tento křesťanský pojem vychází z teologické představy, že Ježíš jakožto Boží Syn je jediným sdělením, „slovem“, prostřednictvím něhož Bůh tvoří svět a skrze něž se světu dává poznat. Kategorie:Filosofie Kategorie:Teologie ja:ロゴス

Boží syn

Boží syn je biblické spojení, které křesťané vztahují na Ježíše Krista, o němž věří, že je jednorozeným synem božím.

Hebrejská písma

V židovských Písmech a křesťansém Starém zákoně může mít pojem Boží syn či Boží synové následující významy:
- Pojem בני־אלהים bné elohím, překládaný jako boží synové popisuje anděly nebo mimořádně nadané lidské bytosti. Někteří biblisté se domnívají, že se může jednat o odkaz na před- a mimobiblickou blízkovýchodní mytologii.
- Pojem může popisovat lidského soudce či vladaře, případně ideálního krále nad Izraelem - Davida a jeho dynastii.
- Spojení se vztahuje též na Izrael coby národ, případně celé lidstvo. V hebrejském myšlení se nejedná o příbuzenectví fyzické, ale o podstatné spojení s božstvím či boží podobou.

Deuterokanonické knihy a apokryfy

Apokryfní literatura vztahuje titul "boží syn" na Mesiáše a na ty, jejichž vztah s Bohem je synovského rázu (deuterokanonická Kniha Moudrosti.

Nový zákon

Spojení "jednorozený syn" je v podstatě synonymem pro "milovaný". Zároveň však pojem evokuje význam "vyvolený". Evangelium podle Jana a 1. list Janův přikládají pojmu metafyzický a dogmatický význam. Na toto pojetí měla zřejmě vliv též alexandrijská nauka Filónova o božím Logu. Filón představuje Logos jako Božího syna, jako prvorozeného, Bůh je otcem Logu. Filónův popis je ovšem obrazný spíše než reálný. Teologové a biblisté jsou za to, že zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje Ježíšův nárok na tento titul.

Dějiny teologie

V dějinách teologie má spojení Boží syn velký význam – zvláště ve spojitosti s ariánskými spory a nestoriánstvím. To, že Ježíš Kristus je podle křesťanské víry Boží syn, ustanovil roku 431 Efeský koncil, když prohlásil Ježíšůvu matku Marii za theotokos čili Bohorodičku. Teologie pak pojímá tento pojem v silném smyslu – Ježíš je druhým z Trojice osob v Bohu. Jeho synovství není získané, ale trvá od věčnosti, neboť od věčnosti existuje vzájemné láskyplné darování se Otce Synu a naopak, které nachází výraz v osobě Ducha svatého.

Poznámky

Gn 6,2-4. Žalm 82,6 "synové Nejvyššího". 2 Sam 7,14. Žalm 89,27-28. Ex 4,22; Oz 11,1. např. Henoch 55,2; 4. Ezdráš 7,28-29; 13,32.37.52; 14,9. Mdr 2,13.16.18; 5,5. Jan 3,16. srov. Gn 22,2 LXX. FILÓN ALEXANDRIJSKÝ, De agricultura Noe, 12; De profugis, 20.

Viz též

- Syn člověka
- Ježíš Kristus
- Theotokos Kategorie:Křesťanství Kategorie:Teologie Kategorie:Náboženství

Bůh

Pojem bůh odkazuje na mocnou nadpřirozenou bytost, obvykle nesmrtelnou. Pokud v náboženství existuje více druhů nadpřirozených bytostí, jako bohy označujeme ty na nejvyšších stupních hierarchie, zatímco nižší nadpřirozené bytosti se nazývají duchové, démoni, andělé a podobně. Slovem bůh byli také označováni někteří vynikající lidé:
- Božská kvalita mohla být připisována náboženským divotvorcům a prorokům. Nejdůležitějším příkladem je Ježíš z Nazareta, o němž hlavní proud křesťanství věří, že je boží syn a Bůh.
- Jako bohové byli uctíváni vládcové některých říší především v antice, například předkonstantinovští římští císaři. Božství se zpravidla stávalo součástí jejich oficiální titulatury.
- Dnes je občas používáno zpola žertovné označení bůh pro obdivovanou osobu, idol. Příkladem může být volání fanoušků "Hašek je bůh," oslavující úspěchy tohoto slavného brankáře 90. let 20. století.

Charakter a postavení bohů v náboženstvích

- V monoteistických náboženstvích (judaismus, křesťanství a islám) označuje pojem Bůh (obvykle psaný s velkým B jako projev úcty a protože se jedná o jedinečnou bytost) nejvyšší bytost, která je nadřazena osudu lidstva a vesmíru -– tato náboženství Boha chápou jako stvořitele světa a jediného vládce života.
- V polyteistických náboženstvích existuje bohů více a vztahují se k různým oblastem života (božstvo války, moře, lásky apod.). Jim pak obvykle vládne bůh nejvyšší (např. v řecké mytologii Zeus).

Filozofické pohledy na boží existenci

V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často zcela neslučitelné, názory na Boha a bohy. Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh podle něho má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota). Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje. Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Tento názor má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná. V této otázce tedy podle něho my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu. A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus. Ten má za jisté, že žádný bůh neexistuje. Proto považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným strašákem (Karl Marx). V západním myšlení posledních staletí se hlavní proud postupně přesunul od teismu přes deismus k ateismu a agnosticismu.

Důvody pro boží existenci

Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.
- Ontologický důkaz se snaží doložit, že bůh existuje nutně či samotnou definicí boha, tj. boží existence je přímým důsledkem vlastností boží přirozenosti.
- Kosmologický důkaz se snaží doložit, že existence vesmíru je kontingentní skutečností závislou na existenci boha.
- Teleologický důkaz tvrdí, že struktura a různé vlastnosti vesmíru, např. pozorovaná vysoká míra jeho komplexity závisející na přesném nastavení fyzikálních konstant, vyžaduje boha, který vesmír takto navrhl či zamýšlel.
- Mravní důkaz zakládá boží existenci na prosté existenci konceptu dobra a zla. Další argumenty pro boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou argument zkušeností (= bůh je, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži) a tzv. Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud se ve své víře mýlil.

Důvody proti boží existenci

Důvody proti boží existenci, resp. argumenty snažící se vyvrátit výše uvedené důkazy boží existence, byly vypracovávány především počínaje osvícenstvím.
- Problém zla čili teodiceje nastoluje problém utrpení, které je neslučitelné s představou všemocného a laskavého boha.
- Důkaz nekonzistentních zjevení vychází z mnohosti různých náboženství, což zpochybňuje platnost pravdy přítomné v různých náboženských tradicích.
- Důkaz sporných vlastností vychází z toho, že některé vlastnosti připisované bohu se zdají být navzájem nekonzistentní.
- Důkazní břemeno je logická pozice, že boží existence je mimořádné tvrzení, které by mělo být odmítnuto, pokud není dokázáno jako pravdivé mimořádným důkazem. (Jinak řečeno, břemeno důkazu nese ten, kdo něco neobvyklého tvrdí.)

Hebrejská a arabská boží jména

Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé antické národy připisovaly jménu doslova magickou moc a nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno boží.
- יהוה jhvh, hebrejské slovo překládané jako „Hospodin“. Toto boží jméno židé nevyslovují, avšak většinou je přepisují jiným slovem, např. אדני adonáj „pán“ či שם šem „jméno“. Více viz YHVH. Toto užití božího jména v Pentateuchu je typické pro tzv. jahvistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- אלהים elohím hebrejsky „Bůh“. Jde o plurálovou formu slova אל, bůh, tzv. plurál maiesticus, slovo אלהים lze přeložit správně jak Bůh, tak i bohové. Toto pojmenování Boha pochází ze starosemitského Ul, jež znamená „cíl“. Pojmenování Boha tímto jménem v Pentateuchu (Tóře) je typické pro tzv. elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- الله arabsky „Bůh“. Toto označení pro Boha v arabštině není typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané. Chápe se zpravidla jako al-iláh, kde určitý člen al má podobný význam, jako psaní velkého „B“ v českém „Bůh“, tedy zdůrazňuje výjimečnost Boha oproti jiným božstvům. Kategorie:Filosofie Kategorie:Náboženství Kategorie:Teologie ja:神 ko:하느님 ms:Tuhan simple:God

Latina

Latina (Lingua latina)
Rozšíření:	římskokatolická církev (úřední jazyk ve Vatikáně, dále v církevních institucích po celém světě), odborná terminologie pův. z latiny ve většině vědeckých disciplín, tzv. monumentální jazyk
Počet mluvčích:	mrtvý jazyk
Klasifikace:	- Indoevropské jazyky - Italické jazyky
Písmo:	Latinka
Postavení
Liturgický jazyk:	Římskokatolická církev
Úřední jazyk:	antická Římská říše, většina evropských středověkých států, v některých až do 19. stol., dnes pouze Vatikán
Živý jazyk:	Římská říše (přibližně 8. stol. př. n. l.-5. stol. n. l.)
Regulátor:
Kódy
ISO 639-1:	la
ISO 639-2:	lat
SIL:	[http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=LTN LTN]
Wikipedie
[http://la.wikipedia.org la.wikipedia.org]

Latina (lingua latina) je mrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stol. př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí Římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila např. i jazyk anglický. Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a v době po 3. stol. n. l. se stala mezinárodním kulturním jazykem. Díky úředně-správnímu, církevnímu a literárně-uměleckému užívání si latina podržela své mezinárodní postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stává jazykem mrtvým, její využítí zůstává v církevní liturgii a správě, stejně jako v odborném využití terminologickém (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, theologie, historie ad.).

Různé typy latinského jazyka

Latina, jazyk používaná po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.
- klasická latina -- latina starověké římské říše</