:: wikimiki.org ::

Estonsko

Estonsko

Estonsko ležící v Severní Evropě je nejsevernější z pobaltských zemí. Hraníčící na západě s Baltským mořem a na severu s Finským zálivem. Na souši hraničí Estonsko s Lotyšskem na jihu a Ruskem na východě a v moři s Finskem na severu. Estonsko má 1,4 miliónu obyvatel a hlavním městem je Tallin. Krajina je nížinná, s velmi malým podílem lesů, zato velkým podílem obdělávané půdy a půdy mokřadní. Nejvyšším bodem je Suur Munamägi (317 m n. m.) v jihovýchodním cípu země. Oficiálním jazykem je estonština, která patří mezi uralské jazyky. Estonsko je od roku 2004 členskou zemí NATO a EU. Jediným významným surovinovým zdrojem jsou hořlavé břidlice. Země se oddělila od SSSR v roce 1991 společně s ostatními pobaltskými zeměmi. Dnes je v hodnocení HDP někde mezi Litvou a Lotyšskem. Roku 1945 zabrala RSFSR část východního území tehdejšího Estonska, o která se Estonsko s Ruskem dodnes soudí. V zemi žije také mnoho etnických Rusů. Hymna: Mu isamaa Další významější města:
- Haapsalu
- Kohtla-Järve
- Kunda
- Narva
- Paldiski
- Pärnu
- Tartu
- Viljandi Kategorie:Estonsko fiu-vro:Eesti ja:エストニア ko:에스토니아 ms:Estonia roa-rup:Estonia simple:Estonia th:ประเทศเอสโตเนีย zh-min-nan:Eesti

Baltské moře

Baltské moře (německy Ostsee, dánsky Østersøen, švédsky Östersjön, finsky Itämeri, estonsky Läänemeri, lotyšsky Baltijas jūra, litevsky Baltijos jūra, rusky Балтийское море, polsky Morze Bałtyckie) je šelfové moře Atlantského oceánu, od nějž ho dělí ještě Severní moře a průlivz Skagerrak a Kattegat. Plocha Baltského moře činí 422 300 km², největší hloubka je 459 m. Původ jména pochází z latinského Mare Balticum, jež je odvozeno od gótského kmene Baltů. Gótsky znamená balt smělý, litevsky bílý. Velké výběžky Baltského moře představují Botnický záliv, Finský záliv a Rižský záliv, mimo ně jsou zde ještě menší Viipurský záliv, Gdaňský záliv a další... Známé ostrovy a souostroví: Ålandy, Bornholm, Gotland, Haiuloto, Saaremaa, Velassaaret, Rujána... Evropská pevnina k Baltskému moři přiléhá z jihu pobřežím Německa a Polska, na západě leží Dánsko, na severozápadě Švédsko a na východě postupně (od severu k jihu) Finsko, Rusko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a znova Rusko. Patrně nejdůležitějšími řekami, které do Baltského moře přivádějí své vody, jsou Něva v Rusku, Daugava v Lotyšsku, Visla v Polsku a Odra na pomezí Německa a Polska.

Zajímavosti

- Baltské moře je nejméně slaným mořem na světě.
- V Baltském moři došlo v roce 1994 k potopení trajektu Estonia. Category:Baltské moře ja:バルト海 ko:발트 해 simple:Baltic Sea th:ทะเลบอลติก

Finský záliv

] Finský záliv (finsky Suomenlahti, estonsky Soome laht, rusky Финский залив, Finskij zaliv) je rameno Baltu, které se nachází mezi Finskem, Estonskem a Ruskem. Na jeho konci, při ústí řeky Něvy, leží Petrohrad. Na jeho březích též leží hlavní města Finska (Helsinky) a Estonska (Tallinn)). V zálivu se nachází velké množství ostrovů a souostroví. Známý je například Kotlin (s pevností Kronštadt). Finský záliv zaujímá plochu přibližně 29 500 km², jeho šířka se pohybuje mezi 70 km při ústí až 120 km ve východní části, délka dosahuje 420 km. Hloubka nepřesahuje 100 metrů, na mnoha místech je podstatně menší. Největšími chráněnými oblastmi jsou Národní park Lahemaa (Lahemaa rahvuspark) na estonském pobřeží východně od Tallinnu a mořský Národní park Východní Finský záliv (Itäisen Suomenlahden kansallispuisto) u finského města Kotka. Kategorie:Zálivy Baltského moře Kategorie:Finsko Kategorie:Rusko Kategorie:Estonsko ja:フィンランド湾 ko:핀란드 만

Rusko

Rusko , oficiálním názvem Ruská federace (Российская Федерация) je s rozlohou 17 075 200 km² největší země na světě. Zahrnuje značnou část východní Evropy a drtivou část severní Asie. S počtem téměř 145 milionů obyvatel je mezi nejlidnatějšími zěměmi na světě sedmá.

Vznik nezávislého Ruska

Ruská federace byla vytvořena po rozpadu Sovětského svazu na konci roku 1991, zaujímá přitom převážnou část území bývalého SSSR (v sovětském správním členění nazvanou Ruská sovětská federativní socialistická republika). Převažující část populace a průmyslové produkce bývalého Sovětského svazu je soustředěna právě v Ruské federaci. S ostatními postsovětskými státy utvořilo Rusko Společenství nezávislých států.

Problémy Ruska

Po vzniku nezávislého, postsovětského Ruska v zemi zavládla bída, která trvala celá 90. léta. Spousty státních podniků zkrachovalo, a ti, co zůstali zaměstnáni, ještě neměli jistou výplatu. Vědci z bývalého SSSR, především z oboru kosmonautiky, která je dnes v útlumu, odcházejí do USA, nebo do Japonska. V zemi se začal rozmáhat zločin a kriminalita, vznikla vrstva extrémě bohatých a extrémě chudých. V roce 1998 vyhlásilo Rusko bankrot. Až za vlády prezidenta Putina se začala situace zlepšovat. Závažný problém, jehož řešení je v nedohlednu, představuje nízká porodnost, která speciálně u obyvatel ruské národnosti patří mezi nejnižší na světě. Tento údaj se ovšem netýká některých neruských národností, zejména pak těch, u nichž převládájí vyznavači islámu. Jejich porodnost je většinou vysoká, ovšem v současné době nepředstavují tak velký podíl obyvatelstva, aby mohli negativní trendy v celonárodním měřítku zvrátit. Rozdíl v porodnostech se však projevuje postupnou změnou poměru obyvatel těchto národností a etnických Rusů, která je patrná zejména v okrajových částech země. Pokud nedojde k radikální změně populačních a migračních trendů, mohli by se Rusové podle některých odhadů stát do konce 21. století v Rusku menšinou, což by mohlo ohrozit stabilitu celého státu.

Těžba surovin

Hlavními těženými surovinami jsou ropa, zemní plyn, hnědé uhlí a nikl. Významnými komoditami rostlinné a živočišné výroby jsou brambory, ječmen, pšenice, luštěniny, cukrová řepa; vepřové, drůbeží a skopové maso; rybolov. Rusko má ohromné zásoby ropy a titanu. V zemi existují velké společnosti, zaměřené na těžbu ropy (Jukos, Sibněft, Juganskněftěgaz)

Poslední vývoj

Poslední dobou v Ruské Federaci sílí snahy o slučování krajů, republik nebo autonomních okruhů. Plánuje se pokles členských entit z dnešních 80 až na 30.

Možná nebezpečí

Díky snahám o udržení Ruské federace jednotné, zaútočila v 90. letech ruská armáda na Čečenskou republiku, která se snažila odtrhnout a vyhlásit nezávislost. Časem se však válka změnila v partyzánský boj a čečenští teroristé začali páchat bombové útoky i v Moskvě.

Statistiky

- Kód státu: RU
- Politický systém: federativní prezidentská republika
- Administrativní dělení: 21 federálních republik, 49 oblastí, 6 krajů, 10 autonomích okruhů, 1 autonomní oblast, dále 2 federální města a 7 federálních okruhů
- Velká města: Moskva (11 200 000), Sankt-Peterburg (4 700 000)
- Nejníže položené místo: hladina moře
- Nejvýše položené místo: Elbrus, 5 633 m n. m.
- Turistická místa: Moskva, Sankt-Peterburg (a mnohá další)

Podívejte se na

- Seznam ruských měst

Externí odkazy

- [http://www.bedekr.cz/staty/Evropa/Rusko/ Rusko na bedekr.cz]
- [http://atlas.netway.cz/evropa/rusko.htm Rusko na atlas.netway.cz]
- [http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?id=5371&ido=236&idj=1&amb=1 Informace ministerstva zahraničí] Kategorie:Rusko als:Russland ja:ロシア ko:러시아 ms:Russia roa-rup:Rusii simple:Russia th:สหพันธรัฐรัสเซีย zh-min-nan:Lō·-se-a

Tallin

Tallin nebo Tallinn (estonsky Tallinn) je hlavní město Estonska a přístav na Baltickém moři (na jižním pobřeží Finského zálivu).

Historie

Tallin byl silným hospodářským centrem už v 10. století. Často se v něm usazovali finští kupci. V roce 1154 slavný arabský učenec Al Idrisi zmiňoval místo Kalevanlinna (dřívější jméno Tallinu). Městská práva město obdrželo v roce 1157. V roce 1219 během křížové výpravy dobyl dánský král Waldemar II. finský hrad v Kalevalinně, který nechal zbořit a dal vybudovat novou tvrz. Ve finštině i v estonštině se jméno Tallin vysvětluje jako „dánská tvrz“ („taani linn“) nebo „rolnické město“ („talu linn“). Další historická jména města jsou Revel (Reveln, Reval, Revalia), Kolyvan (Koluvan, Kolõvan) a Lindanise (Lindanäs), jméno Tallin platí od roku 1918. Dánové v roce 1227 po porážce u Bornhøvedu ztratili město, které získal řád mečových bratří a o tři roky později získalo město Revel městská práva. Dánové, kteří město opět ovládli v roce 1236 potvrdili lokaci podle lübeckého práva v roce 1248. V roce 1265 začali budovat v této části svých území největší pevnost, hradby byly 2,5 km dlouhé (jedny z nejdelších ve středověké Evropě), vysoké až 16 m, s 45 baštami. Po dvaceti letech se v roce 1285 Revel stal členem Hansy. V roce 1346 bylo Estonsko spolu s Revelem koupeno Křižáckým řádem, který přestavěl hrad ze 13. století na vrchu Toompea a přistavěli mj. baštu „Dlouhý Herman“.

Památky

1346 1346 1346 1346 1346 Na vrchu Toompea se kromě fortifikace z 13. a 14. století nachází gotická katedrála Nejsvětější Panny Marie, ve které jsou náhrobky a epitafy (mj. renesanční náhrobek Pontuse de la Gardie z roku 1585, švédského místodržícího Estonska, a také gotické kostely: Kostel sv. Mikuláše ze 13. století s mohutnou věží a později dostavěnými kaplemi, kostel sv. Michala přeměněný na pravoslavný kostel v roce 1716 s barokním ikonostasem z roku 1720, kostel sv. Ducha z pozdně gotickým (1483) dřevěným oltářem Bernta Notkeho a štíhlou věží, budovy dominikánského kláštera sv. Kateřiny z 14. – 15. století s ruinami kostelu (od roku 1531). Koncem 15. století byl v Tallinu postaven kostel sv. Olafa (s kaplí Nejsvětější Panny Marie z počátku 16. století), jehož gotická věž, vysoká 159 m, byla pravděpodobně jednou z nejvyšších staveb v Evropě i na světě. Po požárech byla přestavovaná, nyní měří 123 m. Ruiny kostela klášteru brigidek v Pirita z 15. století zbořeného v roce 1577, kostel sv. Petra a sv. Pavla a pravoslavný kostel z 19. století. Z nesakrálních budov lze zmínit gotickou radnici spolu s věží a vyřezávanými ozdobnými lavicemi v sále magistrátu z 14. – 15. století, gotický Dům Velké Gildii s dvoulodním sálem z 15. století a ze stejného období gotické obytné domy (např. Tři sestry – komplex tří domů) a renesanční dům Bratrstva černohlavých z roku 1597. V Tallinu přes četná poškození z období druhé světové války bylo pečlivě obnoveno středověké městské opevnění s baštami a bránami – bašty Megede a Kiek in de Kök (14. – 15. století), bašta Tlustá Margarita (16. století), Mořská brána (16. století). Nacházejí se zde také ranně klasicistický (podle jiné klasifikace pozdně barokní) Palác Kadriorg navržený Italem Nicolem Michettim (letní rezidence Petra Velikého), nyní muzeum umění (ulice Weizenbergi 37), obklopen krásnými zahradami, palác místodržícího z 18. století, klasicistní palác z roku 1813, četné veřejné budovy (neogotická banka z roku 1904, modernistické divadlo z roku 1910, dům umění z roku 1934 ve funkcionalistickém stylu, prezidentský palác na ulici Weizenbergi 39 z roku 1938 ve stylu navazujícím na sousední palác Palác Kadriorf), památkové vily a činžovní domy. Tallin se také pyšní nejdéle fungující lékárnou v Evropě, která funguje již od středověku. Na břehu zálivu, kilometr od Paláce Kadriorg byl postaven pomník „Rusalky“ – okřídlený anděl zahleděný na mořský obzor. Tento pomník připomíná 177 ruských námořníků, kteří utonuli v roce 1893 spolu se svou válečnou lodí „Rusalka“. Toto místo, orientační bod, je tradičně navštěvován ruskými novomanželi, kteří mají zvyk tam klást květiny. Tallinské staré město bylo v roce 1997 zapsáno na listinu světového dědictví UNESCO.

Doprava

Asi 5 km od centra města se nachází letiště. Město má dobré železniční spojení s Rigou v Lotyšsku a Petrohradem v Rusku. V jižním směru do Lotyšska, Litvy a Polska je evropská silnice E67 "Via Baltica". Tato silnice je v některých úsecích čtyřproudová, dálničního typu. Na jihu Estonska je částečně ve výstavbě, ovšem její propustnost je poměrně dostatečná a nevznikají zde dopravní problémy. Na výstavbu této magistrály v celém Pobaltí přispívá Evropská unie. Trajektem se lze dostat do Helsinek a Stockholmu.

Externí odkazy

- http://www.tallinn.ee Kategorie:Estonsko Kategorie:Přístavy Baltského moře ko:탈린 ja:タリン

Uralské jazyky

Uralské jazyky tvoří samostatnou rodinu. Mluví jimi asi 24 miliónů obyvatel střední a východní Evropy, zejména ve Finsku, Maďarsku, Estonsku a Rusku.

Dělení

- Ugrofinské jazyky
- Baltofinské jazyky
- Severní
- Finština
- Karelština
- Vepština
- Východní
- Estonština
- Livština
- Votština
- Laponština
- Volžské jazyky
- Mordvinština
- Marijština
- Permské jazyky
- Udmurtština
- Komi-zyrjanština
- Komi-permjačtina
- Ugrické jazyky
- Maďarština
- Chanština
- Mansijština
- Samodijské jazyky
- Něnečtina
- Selkupština
- Nganasanština
- Enečtina Baltofinské jazyky jsou si navzájem podobné asi jako jazyky slovanské, finština s laponštinou nebo mordvinštinou jsou si příbuzné asi jako slovanské jazyky s baltskými. Finština a maďarština jsou si na první pohled zcela cizí, jejich vzdálená příbuznost byla však vědecky dokázána. Kategorie:Jazyky Kategorie:Uralské jazyky ja:ウラル語族

EU

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2004 tvoří 25 členských zemí s celkem 455 miliony obyvatel (přibližně 7% světové populace). EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století. Mezi základní principy Evropské unie patří přenášení pravomocí národních států na mezinárodní evropské instituce. EU však nemá pravomoc přivlastnit si vyšší pravomoci, než jí udělí jednotlivé státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis. Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí. Aktivity EU pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz. politiky Evropské unie.

Historie

Poválečné počátky

Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech s 2.světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace zabezpečení míru a bezpečnosti na Evropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu a jeho potenciální nebezpečnost pro západní demokracie; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt se státy východního bloku. Zdůrazňovala se také potřeba "nového ducha" v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Důsledkem ekonomického nacionalismu byla velmi vysoká cla a jiná tarifní i netarifní opatření (mnohonásobně vyšší než před 1. světovou válkou), která vedla k hospodářské stagnaci, ještě umocněné Velkou hospodářskou krizí. Politický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. světové války. Proto lze za jednu z hlavních příčin poválečné evropské integrace označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur. Občané evropských zemí také toužili po volném pohybu po Evropě, který byl mezi světovými válkami velmi omezen. Svobodné podnikání ve spojení se společným trhem mělo zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilitu. Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou Evropskou integraci byly následující:
- zabezpečení míru na Evropském kontinentě
- překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur
- umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu

Padesátá, šedesátá léta

Evropští politici museli v poválečných letech najít způsob, jakým efektivně předejít rozpoutání válečného konfliktu. Nutností se ukázala kontrola uhelného a především ocelářského průmyslu, bez kterého je vedení války nemyslitelné. Francie se již o podobné pokusila ve 20. letech 20. století, kdy okupovala německé Porýní ve snaze kontrolovat německý válečný průmysl, přesto nedokázala zabránit druhé světové válce. Bylo tedy zřejmé, že se tato kontrola bude muset provádět jinou cestou.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce. Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, co se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. V rámci několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo "prointegračním jádrem" evropských společenství.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

Velká Británie se tohoto uskupení nechtěla zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu jí však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založila Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Římské smlouvy, EHS a Euratom

Evropské sdružení volného obchodu Po uvolňování světové politické situace koncem 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr. V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, jejích právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích. V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následné mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, oslabených navíc zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a začala se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi, zejména hutní a textilní průmysl, což ještě více zvyšovalo sociální napětí. Toto nepříznivé klima se začalo měnit k lepšímu až v letech osmdesátých. Není proto překvapivé, že v této atmosféře proces evropské integrace spíše stagnoval.

Evropský měnový systém (EMS), ECU

Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Jednotný evropský akt (JEA)

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací se začaly množit reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:
- fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
- technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
- daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé JEA v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou (v reakci na rozšíření ES o nové země). JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení; o mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států začalo spolurozhodovat ES – jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky.

Rozšíření a výstup z EU

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí:
- Velká Británie, Dánsko, Irsko – 1973

- Řecko – 1981

- Španělsko, Portugalsko – 1986

- Německá demokratická republika – 1990 Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání nezávislosti na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Schengenská dohoda

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Devadesátá léta

Maastrichtská smlouva

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkaji, že Evropská unie "stojí na Třech pilířích": 1. pilíř – Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní, regionální, sociální aktivity spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou: 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika 3. pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavní cíle Maastrichtské smlouvy bylo proto také vytvoření Evropské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny. V průběhu devadesátých let byly uzavřeny ještě dvě smlouvy významně ovlivňující fungování EU:
- Amsterdamská smlouva
- Smlouva z Nice

Amsterdamská smlouva

Amsterdamská smlouva rozšířila spolupráci v oblasti Třetího pilíře o spolupráci v imigrační politice a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.

Smlouva z Nice

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce aby byla i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států. Radě ministrů

Eurodohody, PHARE

Po rozpadu Sovětského bloku začaly státy střední a východní Evropy transformovat své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s tržním hospodářstvím. Evropská unie s nimi uzavírala tzv. Eurodohody (nebyly to ještě přístupové smlouvy), které měly za úkol podporu transformace a spolupráci institucí. Jako finanční nástroj pomoci byl vytvořen jako první fond PHARE, původně pouze na pomoc Polsku a Maďarsku.

Rozšíření 1995

V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO:
- Finsko
- Rakousko
- Švédsko

Východní rozšíření

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli "nestabilnímu politickému prostředí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani.

Euro

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu Euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu.

Aktuální vývoj

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá, tyto:

Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu

Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo v národních parlamentech.

Rozšíření EU o další státy

V roce 2007 je plánováno přijetí Bulharska a Rumunska do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měli přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. V roce 2004 se Chorvatsko stalo kandidátskou zemí

Revize Paktu stability a růstu

Poté, co více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

Reforma rozpočtu EU

Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.

Přehled

Členství

: Hlavní článek: Členové Evropské unie V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: "K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky." Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria: # politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin # ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie # kritéra přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Dnešní členové

Evropská unie má v současnosti 25 členských států, celkovou rozlohu 3 976 000 km² a přibližně 457 miliónů obyvatel, což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.). Do současné doby se EU rozšířila celkem pětkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Poslední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Přehled

Kandidátské země, možní budoucí členové

Bulharsko a Rumunsko

Přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem již byla završena a 25. dubna 2005 byly s těmito státy podepsány dohody o přistoupení. Členy EU se s největší pravděpodobností stanou 1. 1. 2007. Toto datum však lze odložit o jeden rok v případě, že tyto země nebudou dostatečně plnit své závazky vyplývající z přístupových smluv a v dostatečné míře neimplementují právo EU.

Chorvatsko

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat "nejméně 10 let". Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.

Evropské instituce

:Hlavní článek: Instituce Evropské unie Instituce Evropské unie Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. "institucionální trojúhelník" – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze "Rada") je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Rada rozhoduje bud jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Evropský parlament

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU. Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 732 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada

Lucemburk Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Další instituce

- Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
- Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
- Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
- Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
- Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
- Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
- Hospodářský a sociální výbor a
- Výbor regionů.

Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, čili politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, "na nichž stojí Evropská unie". Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.

Tři pilíře

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Ekonomika Evropské unie

právo veta V roce 2004 měla EU největší HDP na světě (12,48 biliónů USD). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

Společný trh

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
- je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
- neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
- snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)

Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna Euro. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií:
- průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
- dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
- deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
- měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %). Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

Geografie

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 3 975 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také: některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):
- Guadeloupe (Karibik)
- Guyana (Jižní Amerika)
- Martinik (Karibik)
- Réunion (Indický oceán) dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz. Oblasti EU se zvláštním statusem. Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s vyskou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 1627 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u Rumunsko-ukrajinských hranic. EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Satelitní pohled

Maltě

Podívejte se též na

- Češi v institucích EU
- Členské státy Evropské unie
- Euro
- Evropské společenství
- Fondy Evropské unie
- Instituce Evropské unie
- Seznam největších měst Evropské unie
- Ústava EU
- Vzdělávací programy EU

Externí odkazy

ČR:
- [http://www.euroskop.cz/cze/ Euroskop – server Ministerstva zahraničních věcí o Evropské unii] (česky) EU:
- [http://europa.eu.int/index_cs.htm Portál Evropské unie] (česky)
- [http://www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1230 Mapa stránek (přehledný obsah)] Zastoupení EK v ČR (česky)
- [http://europa.eu.int/comm/eurostat/Public/datashop/print-catalogue/EN?catalogue=Eurostat Eurostat – Statistický úřad Evropské komise] (německy, anglicky, francouzsky)
- [http://europa.eu.int/comm/mediatheque/multimedia/select/maps_en.html Informativní mapy EU] na webu EU
- [http://europa.eu.int/comm/anti_fraud OLAF] – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
- [http://euabc.com EUABC] – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
- [http://euobserver.com EUobserver] – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky) Kategorie:Evropská unie fiu-vro:Õuruupa Liit ja:欧州連合 ko:유럽 연합 ms:Kesatuan Eropah simple:European Union th:สหภาพยุโรป zh-min-nan:Europa Liân-bêng

SSSR

Sovětský svaz (celým názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR, rus. (СССР), byl komunistický svazový stát ve východní Evropě a severní části Asie existující v rozmezí let 1922 až 1991. Sovětský svaz byl formálně federací Sovětských socialistických republik (SSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Co se týče způsobu vlády, jednalo se po celou dobu jeho existence o totalitní stát. V Leninově a Stalinově éře zmizely miliony lidí na Sibiři v sovětské verzi koncentračních táborů - gulazích. Tato skutečnost byla před světem a vlastními občany úspěšně zakrývána propagandou a tajnou policií. V roce 1922 byly čtyři republiky sloučeny do Sovětského svazu – Ruská SFSR, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR a Zakavkazská SSR. V letech 1922 a 1940 SSSR vzrostl počet republik na 16 – některé z nich byla Sovětským svazem dobytá nebo okupovaná území, některé vznikly rozdělením stávajících republik. Sovětské republiky mimo území SSSR po I. světové válce :
- Maďarská republika rad od 21. března do začátku srpna 1919 :
- Bavorská republika rad od dubna do května 1919 :
- Slovenská republika rad na jižním a východním Slovensku od 16. června do 7. července 1919. :
- Lucemburská republika rad po dobu tří dnů, také v roce 1919. Expanse SSSR a změny před II. světovou válkou, během ní a po ní :
- 1939 - část Polska, známá jako Kresy, Východní Polsko, nebo Západní Bělorusko, okupována a připojena k Běloruské SSR, podle dohody s Hitlerem (Molotovův-Ribbentropův pakt, Hitlerův-Stalinův pakt, Nacisticko-Sovětský pakt) :
- 1940 - z autonomní oblasti založena Karelofinská SSR jako část příprav k okupaci Finska (viz též finsko-ruská Zimní válka) :
- 1940 - okupovány a připojeny baltské země – Estonsko, Litevsko, Lotyšsko – a přejmenovány na Estonská SSR, Litevská SSR, Lotyšská SSR :
- 1940 - okupováno Moldavsko, část tehdy rumunského území, a připojeno k autonomní oblasti Ukrajinské SSR, pojmenováno Moldavská SSR :
- 1944 - represe kavkazských a krymských obyvatel, deportace :
- 1945 - část Východního Pruska, část Německa, okupována a připojena k Ruské SFSR, jako Kaliningradská oblast, dnes exkláva Ruska :
- 1945 - Volyňské Vojvodství poválečného Polska, okupována a připojeno k Ukrajinské SSR jako Volyňský region :
- 1945 - Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu připojeny k Ruské SFSR :
- 1945 - Podkarpatsko odstoupeno Československem a připojeno k Ukrajinské SSR Po válce :
- 1954 - Krym přesunut od Ruské SFSR k Ukrajinské SSR :
- 1956 - Karelofinská SSR se zase stala autonomní oblastí Ruské SFSR

Sovětské hospodářství

Sovětský kosmický program

Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Rusové první umělou družici - Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné satelity, a byli vysláni i pokusní psi. 12. dubna 1961 se po mnoha pokusech, častokrát neúspěšných vyslán kosmonaut Jurij Gagarin. Ten několikrát obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v ruských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálnich stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání američanů na Měsíci, kdy rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky) odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran letěl v roce 1988 a to bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil rozestavěný protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě. Na konci 80. let se podařil Sovětskému Svazu ještě jeden kousek - vyslat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci vojenské stanice Almaz, a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech byla jedinou orbitální stanicí v provozu (Provoz amerického Skylabu byl ukončen z důvodu nedostatku financí), byly na něj dodány další moduly, i americké. Technický stav stanice se však , hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo rozhodnuto v roce 2001, že bude stanice navedena do atmosféry, kde shoří.

Správní rozdělení

SSSR od roku 1956 zahrnoval 15 sovětských socialistických republik (SSR), základní správní jednotkou byl rajón (tj. okres), některé svazové republiky dále měly: :
- oblasti :
- kraje :
- národnostní okruhy (NO) :
- autonomní oblasti (AO) :
- autonomní republiky (ASSR)

Seznam svazových republik (k roku 1967):

- Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) (dnešní Rusko)
- hl. město: Moskva
- další dělení: 16 ASSR, 5 AO, 10 NO, kraje, oblasti
- Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) (dnešní Ukrajina)
- hl. město: Kyjev
- další dělení: oblasti
- Běloruská SSR (dnešní Bělorusko)
- hl. město: Minsk
- další dělení: oblasti
- Uzbecká SSR (dnešní Uzbekistán)
- hl. město: Taškent
- další dělení: 1 ASSR, oblasti
- Kazašská SSR (dnešní Kazachstán)
- hl. město: Alma-Ata
- další dělení: oblasti
- Gruzínská SSR (dnešní Gruzie)
- hl. město Tbilisi
- další dělení: 2 ASSR, autonomní oblasti
- Ázerbájdžánská SSR (dnešní Ázerbájdžán)
- hl. město: Baku
- další dělení: 1 ASSR, autonomní oblasti
- Litevská SSR (dnešní Litva)
- hl. město: Vilnius
- Moldavská SSR (dnešní Moldavsko )
- hl. město: Kišiněv
- Lotyšská SSR (dnešní Lotyšsko)
- hl. město Riga
- Kyrgyzská SSR (dnešní Kyrgyzstán)
- hl. město: Frunze
- další dělení: 1 oblast
- Tádžická SSR (dnešní Tádžikistán)
- hl. město: Dušanbe
- další dělení: 1 autonomní oblast
- Arménská SSR (dnešní Arménie)
- hl. město: Jerevan
- Turkmenská SSR (dnešní Turkmenistán)
- hl. město: Ašchabad
- Estonská SSR (dnešní Estonsko)
- hl. měto Tallin

Podívejte se též na

- Seznam představitelů Sovětského svazu
- Dějiny Ruska

Doporučená literatura

- Crozier, B. (2004) Vzestup a pád Sovětské říše. Kategorie:Sovětský svaz Kategorie:Zaniklé státy Evropy ja:ソビエト連邦 ko:소비에트 연방 simple:Soviet Union th:สหภาพโซเวียต

HDP

Hrubý domácí produkt (HDP) je celková peněžní hodnota statků a služeb vytvořená za dané období na určitém území. Tento ukazatel se používá v makroekonomii pro určování výkonnosti ekonomiky. Časovým obdobím bývá obvykle rok. V mezinárodních srovnáních se také používá HDP na obyvatele (HDP na hlavu). Produkt je toková veličina (udává se v Kč za čas). Narozdíl od bohatství, které představuje stav. Produkt představuje přírůstek bohatství.

Výpočet HDP

Domácí produkt lze vypočítat třemi způsoby. Každá metoda představuje jiný pohled na totéž. V HDP nejsou započítány služby, které lidé dělají mimo oficiální trh (např. práce na zahradě, vaření, práce protislužbou), a také ilegální produkce (např. výroba a prodej drog, prostituce, nepřiznané zisky). Existují různé varianty produktu (viz níže), které započítávájí různá hlediska. Tyto údaje se však obtížně zjišťují a většinou se jedná pouze o odhady. Proto se při ekonomických srovnáních používá nejčastěji HDP.

Výrobková metoda

HDP je součtem všech přidaných hodnot na daném území za dané období. Výrobce, který nakoupí materiál za 1000 Kč, zaplatí pracovníkům 800 Kč, spotřebuje energie za 300 Kč a výsledný výrobek prodá za 5000 Kč přispěje ke tvorbě produktu částkou 2900 Kč (5000 − (1000+800+300)). Pokud obchodník nakoupí tento výrobek za 5000 Kč a prodá jej za 7500 Kč, přispěje tak ke tvorbě produktu částkou 2500 Kč.

Výdajová metoda

Protože výdaj za zboží odpovídá ceně tohoto zboží (tzn. součtu přidaných hodnot), lze produkt měřit jako součet výdajů – agregátní výdaje. Do tohoto součtu započítáváme pouze finální výrobky, tzn. takové, které již nejsou vstupem další výroby (nebudou v přidané hodnotě jiného zboží).
- osobní výdaje na spotřebu (statky dlouhodobého užití, statky krátkodobého užití, služby)
- hrubé soukromé domácí investice (fixní investice firem, změny stavu zásob, fixní investice do bytové výstavby)
- vládní výdaje na nákup statků a služeb
- saldo obchodní bilance (hodnota vývozů - hodnota dovozů) Agregátní výdaje = spotřeba (C) + investice (I) + veřejné výdaje (G) + čistý vývoz (X nebo NX)

Důchodová metoda

Jelikož každý výdaj v ekonomice je něčím důchodem (příjmem), můžeme produkt vyjádřit jako součet důchodů (nepočítáme-li daně). Agregátní důchody = mzdy + nájmy (včetně imputovaných nájmů) + úroky + zisky

Varianty produktu

Přívlastek hrubý/čistý produkt určuje, jestli je do výsledku započítáno opotřebení kapitálu.
Čistý produkt = Hrubý produkt − opotřebení kapitálu Přívlastek domácí/národní produkt rozlišuje mezi produktem vytvořeným na určitém území (domácí produkt) a produktem vytvořeným výrobními faktory příslušníky určitého národa (národní produkt).
Národní produkt = Domácí produkt + produkt českých občanů v cizině - produkt cizích občanů v ČR

Vývoj HDP v České republice

Kategorie:Ekonomie Kategorie:Makroekonomie ja:国民総生産

1945

;Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1940 1941 1942 1943 1944 - 1945 - 1946 1947 1948 1949 1950 ----

Události

Leden

- 19. leden rozpuštění Zemské armády, Polsko

Únor

Březen

Duben

- 4. duben začalo Gruzínské povstání na Texelu
- 25. dubna - osvobozen koncentrační tábor Dachau
- 30. duben - A. Hitler páchá sebevraždu; Německo
- skončila Laponská válka - válka mezi Finskem a Německem (od září 1944)

Květen

- 5. květen V Praze začíná povstání proti německé okupaci.
- 8. květen - Konec Druhé světové války v Evropě
- 11. květen - U Slivice na Milínsku padají poslední výstřely Druhé světové války v Evropě
- 20. květen skončilo Gruzínské povstání na Texelu
- Slovensko opět součástí Československa

Červen

- 26. června byla podepsána Charta Spojených národů

Červenec

- 1. červenec - Německo je rozděleno mezi spojenecké okupační síly
- 16. červenec - v Nevadské poušti proběhl první pokusný jaderný výbuch
- 17. července zahájena jendnání Velké Trojky v Postupimy

Srpen

- 2. srpen ukončena jednání Velké Trojky v Postupimy
- 6. srpen - Spojené státy shazují uranovou atomovou bombu (Little Boy) na Hirošimu, v okamžiku zabito 80 tisíc lidí.
- 9. srpen - Spojené státy shazují plutoniovou atomovou bombu "Fat Man" na město Nagasaki v 23:02 místního času, odpovídající síle 22 kilotun TNT. Pravděpodobně bylo zabito 60 až 80 tisíc lidí, dalších 60 tisíc zraněno.

Září

Říjen

- 18. říjen - zahájen mezinárodní vojenský tribunál, viz norimberský proces
- 24. říjen - začala platit Charta spojených národů; OSN
- 26. říjen - konec možnosti vydávání prezidentských dekretů; Československo

Listopad

- 20. listopad - začátek norimberského procesu

Prosinec

-
- Československo bylo přinuceno odstoupit Sovětskému svazu Podkarpatskou Rus

Vědy a umění

- V Nag Hammadi (Egypt) byla nalezena tzv. gnostická knihovna

Nobelova cena

Narození

Česko
- 26. červen Ondřej Neff, český spisovatel Svět
- 10. leden - narodil se Rod Steward, zpěvák
- 19. červen Aung San Suu Kyi, barmská politička
- Luis Royo, španělský malíř

Úmrtí

Česko
- 20. březen Jaroslav Kratochvíl, český spisovatel (
- 17. leden 1885)
- duben Josef Čapek, český malíř a spisovatel (
- 23. březen 1887)
- 27. červen Emil Hácha, československý politik (
- 12. červenec 1872)
- 21. června Josef Hora, český básník (
- 8. července 1891) Svět
- 23. února Alexej Nikolajevič Tolstoj, ruský spisovatel (
- 10. leden 1883)
- 12. duben Franklin Delano Roosevelt, americký president (
- 30. leden 1882)
- 30. duben Adolf Hitler, nacistický vůdce (
- 20. duben 1889)
- 24. října Vidkun Quisling, norský fašistický politik
- 28. prosinec Theodore Dreiser, americký spisovatel (
- 27. srpen 1871)
- Hendrik Bulthuis, holandský esperantista (
- 1865)

Hlavy států

- Československo
- Edvard Beneš - exilová vláda v Londýně a po osvobození Praha
- Protektorát Čechy a Morava
- Emil Hácha (do května)
- USA
- Franklin Delano Roosevelt (do dubna, zemřel)
- Harry S. Truman
- Papež
- Pius XII.
- SSSR
- Stalin Kategorie:20. století ja:1945年 ko:1945년 simple:1945 th:พ.ศ. 2488

Kunda

Kunda je malé přístavní město v severním Estonsku v oblasti Lääne-Viru. Leží při ústí stejnojmenné řeky do Finského zálivu 100 km východně od Tallinnu. Má rozlohu 9,85 km² a čítá 3 966 obyvatel (2005). Funguje zde největší estonská cementárna. První zmínka o zdejším osídlení pochází z roku 1241. Významnou se Kunda stala díky přístavu, postavenému v 19. století. Vápenec pro cementárnu se zde těží už přes sto let.

Externí odkazy

- http://www.kunda.ee - oficiální stránky města (estonsky) Kategorie:Estonsko

Kategorie:Estonsko

Hlavní článek: Estonsko Kategorie:Státy Evropy Kategorie:Státy EU Kategorie:Státy NATO ko:분류:에스토니아 ja:Category:エストニア simple:Category:Estonia fiu-vro:Category:Eesti

Maximos IV Saigh

Hans eminense Maximos IV Saigh M.S.S.P. (født 10. april 1878 i Aleppo i Syria, død 5. november 1967 i Beirut) var en av Den katolske kirkes kardinaler. Han var melkittisk-katolsk patriark av Antiokia 1947–1967. Han deltok under Annet Vatikankonsil. Han ble kreert til kardinal av pave Paul VI i 1965. Saigh, Maximos IV Saigh, Maximos IV Saigh, Maximos IV Saigh, Maximos IV Saigh, Maximos IV

Dorota Rabczewska gry sportowe BIELIZNA wynajem autokar�w Doda i Virgin

:: RELATED NEWS ::

Kruidachtig
Kruidachtige planten zijn vaatplanten die niet verhouten. Ze kennen geen secundaire diktegroei; dat wil zeggen dat ze geen stammen en takken hebben die jaarlijks dikker worden. Kruidachtigen worden ook wel eens kruiden genoemd, zoals in de 22ste druk van Heukels' flora van Nederland<

Geschiedenis

De bezitters van de burcht Waldeck voerden sinds 1189 de titel van graaf. Het grondgebied besloeg van Waldeck-Pyrmont bestond uit het het eigenlijke Waldeck en daarnaast het niet aangrenzende Pyrmont. In de 13e eeuw scheidde