:: wikimiki.org ::

Euro

Euro

Euro, zkratka EUR (měnový kód ISO 4217), značka €, je společná měna Evropské unie. Státy, které euro používají, ale i všechny ostatní členské státy EU jsou členy Evropské hospodářské a měnové unie (EMU). 1 euro (EUR) se dělí na 100 centů.

Členské státy EMU

- Belgie
- Finsko
- Francie
- Irsko
- Itálie
- Lucembursko
- Německo
- Nizozemsko
- Portugalsko
- Rakousko
- Řecko
- Španělsko Ve Finsku neplatí jednocentové a dvoucentové mince. Kromě výše zmíněných států používá Euro i Vatikán, San Marino a Monako (aniž by byly členy v EMU, ale vzhledem k měnové unii s Itálií resp. s Francií). Jednostraně bylo euro zavedeno i státy Andorra, Kosovo a republika Černá Hora (ve státě Srbsko a Černá Hora tedy platí různé měny), které se vzdaly svých dřívějších měn. Andorra chce vydávat vlastní mince, prozatím však nemá povolení.

Kurz Eura k národním měnám

Kurzy platné k 1. lednu 1999 (u řecké drachmy k 1. lednu 2001).

Podívejte se též na

- Kódy měnových jednotek
- členské země EU

Externí odkazy

- [http://europa.eu.int/euro/entry.html Bankovky a mince]
- [http://kurzy.fin.cz/indexpg_DM-EUR-eur-euro-emu-100-centu-kurz-eura/ Kurzy měny Euro, grafy vývoje kurzů] Category:Evropská unie Category:Měny fiu-vro:Õuro ja:ユーロ ko:유로 ms:Euro simple:Euro th:ยูโร zh-min-nan:Euro

ISO 4217

Toto je seznam kódů měnových jednotek podle normy ISO 4217. V seznamu jsou uvedeny i dnes již zastaralé kódy (např. bývalé měny států EU, které byly nahrazeny eurem). __TOC__

Kódy

Externí odkazy

- [http://www.iso.org/iso/en/prods-services/popstds/currencycodeslist.html Oficiální seznam] (anglicky) Měny ja:ISO 4217 ko:ISO 4217 th:ISO 4217

Evropská unie

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2004 tvoří 25 členských zemí s celkem 455 miliony obyvatel (přibližně 7% světové populace). EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století. Mezi základní principy Evropské unie patří přenášení pravomocí národních států na mezinárodní evropské instituce. EU však nemá pravomoc přivlastnit si vyšší pravomoci, než jí udělí jednotlivé státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis. Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí. Aktivity EU pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz. politiky Evropské unie.

Historie

Poválečné počátky

Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech s 2.světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace zabezpečení míru a bezpečnosti na Evropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu a jeho potenciální nebezpečnost pro západní demokracie; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt se státy východního bloku. Zdůrazňovala se také potřeba "nového ducha" v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Důsledkem ekonomického nacionalismu byla velmi vysoká cla a jiná tarifní i netarifní opatření (mnohonásobně vyšší než před 1. světovou válkou), která vedla k hospodářské stagnaci, ještě umocněné Velkou hospodářskou krizí. Politický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. světové války. Proto lze za jednu z hlavních příčin poválečné evropské integrace označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur. Občané evropských zemí také toužili po volném pohybu po Evropě, který byl mezi světovými válkami velmi omezen. Svobodné podnikání ve spojení se společným trhem mělo zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilitu. Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou Evropskou integraci byly následující:
- zabezpečení míru na Evropském kontinentě
- překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur
- umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu

Padesátá, šedesátá léta

Evropští politici museli v poválečných letech najít způsob, jakým efektivně předejít rozpoutání válečného konfliktu. Nutností se ukázala kontrola uhelného a především ocelářského průmyslu, bez kterého je vedení války nemyslitelné. Francie se již o podobné pokusila ve 20. letech 20. století, kdy okupovala německé Porýní ve snaze kontrolovat německý válečný průmysl, přesto nedokázala zabránit druhé světové válce. Bylo tedy zřejmé, že se tato kontrola bude muset provádět jinou cestou.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce. Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, co se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. V rámci několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo "prointegračním jádrem" evropských společenství.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

Velká Británie se tohoto uskupení nechtěla zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu jí však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založila Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Římské smlouvy, EHS a Euratom

Evropské sdružení volného obchodu Po uvolňování světové politické situace koncem 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr. V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, jejích právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích. V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následné mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, oslabených navíc zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a začala se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi, zejména hutní a textilní průmysl, což ještě více zvyšovalo sociální napětí. Toto nepříznivé klima se začalo měnit k lepšímu až v letech osmdesátých. Není proto překvapivé, že v této atmosféře proces evropské integrace spíše stagnoval.

Evropský měnový systém (EMS), ECU

Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Jednotný evropský akt (JEA)

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací se začaly množit reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:
- fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
- technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
- daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé JEA v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou (v reakci na rozšíření ES o nové země). JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení; o mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států začalo spolurozhodovat ES – jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky.

Rozšíření a výstup z EU

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí:
- Velká Británie, Dánsko, Irsko – 1973

- Řecko – 1981

- Španělsko, Portugalsko – 1986

- Německá demokratická republika – 1990 Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání nezávislosti na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Schengenská dohoda

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Devadesátá léta

Maastrichtská smlouva

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkaji, že Evropská unie "stojí na Třech pilířích": 1. pilíř – Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní, regionální, sociální aktivity spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou: 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika 3. pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavní cíle Maastrichtské smlouvy bylo proto také vytvoření Evropské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny. V průběhu devadesátých let byly uzavřeny ještě dvě smlouvy významně ovlivňující fungování EU:
- Amsterdamská smlouva
- Smlouva z Nice

Amsterdamská smlouva

Amsterdamská smlouva rozšířila spolupráci v oblasti Třetího pilíře o spolupráci v imigrační politice a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.

Smlouva z Nice

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce aby byla i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států. Radě ministrů

Eurodohody, PHARE

Po rozpadu Sovětského bloku začaly státy střední a východní Evropy transformovat své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s tržním hospodářstvím. Evropská unie s nimi uzavírala tzv. Eurodohody (nebyly to ještě přístupové smlouvy), které měly za úkol podporu transformace a spolupráci institucí. Jako finanční nástroj pomoci byl vytvořen jako první fond PHARE, původně pouze na pomoc Polsku a Maďarsku.

Rozšíření 1995

V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO:
- Finsko
- Rakousko
- Švédsko

Východní rozšíření

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli "nestabilnímu politickému prostředí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani.

Euro

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu Euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu.

Aktuální vývoj

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá, tyto:

Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu

Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo v národních parlamentech.

Rozšíření EU o další státy

V roce 2007 je plánováno přijetí Bulharska a Rumunska do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měli přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. V roce 2004 se Chorvatsko stalo kandidátskou zemí

Revize Paktu stability a růstu

Poté, co více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

Reforma rozpočtu EU

Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.

Přehled

Členství

: Hlavní článek: Členové Evropské unie V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: "K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky." Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria: # politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin # ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie # kritéra přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Dnešní členové

Evropská unie má v současnosti 25 členských států, celkovou rozlohu 3 976 000 km² a přibližně 457 miliónů obyvatel, což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.). Do současné doby se EU rozšířila celkem pětkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Poslední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Přehled

Kandidátské země, možní budoucí členové

Bulharsko a Rumunsko

Přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem již byla završena a 25. dubna 2005 byly s těmito státy podepsány dohody o přistoupení. Členy EU se s největší pravděpodobností stanou 1. 1. 2007. Toto datum však lze odložit o jeden rok v případě, že tyto země nebudou dostatečně plnit své závazky vyplývající z přístupových smluv a v dostatečné míře neimplementují právo EU.

Chorvatsko

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat "nejméně 10 let". Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.

Evropské instituce

:Hlavní článek: Instituce Evropské unie Instituce Evropské unie Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. "institucionální trojúhelník" – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze "Rada") je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Rada rozhoduje bud jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Evropský parlament

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU. Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 732 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada

Lucemburk Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Další instituce

- Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
- Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
- Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
- Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
- Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
- Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
- Hospodářský a sociální výbor a
- Výbor regionů.

Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, čili politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, "na nichž stojí Evropská unie". Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.

Tři pilíře

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Ekonomika Evropské unie

právo veta V roce 2004 měla EU největší HDP na světě (12,48 biliónů USD). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

Společný trh

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
- je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
- neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
- snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)

Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna Euro. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií:
- průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
- dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
- deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
- měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %). Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

Geografie

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 3 975 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také: některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):
- Guadeloupe (Karibik)
- Guyana (Jižní Amerika)
- Martinik (Karibik)
- Réunion (Indický oceán) dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz. Oblasti EU se zvláštním statusem. Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s vyskou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 1627 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u Rumunsko-ukrajinských hranic. EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Satelitní pohled

Maltě

Podívejte se též na

- Češi v institucích EU
- Členské státy Evropské unie
- Euro
- Evropské společenství
- Fondy Evropské unie
- Instituce Evropské unie
- Seznam největších měst Evropské unie
- Ústava EU
- Vzdělávací programy EU

Externí odkazy

ČR:
- [http://www.euroskop.cz/cze/ Euroskop – server Ministerstva zahraničních věcí o Evropské unii] (česky) EU:
- [http://europa.eu.int/index_cs.htm Portál Evropské unie] (česky)
- [http://www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1230 Mapa stránek (přehledný obsah)] Zastoupení EK v ČR (česky)
- [http://europa.eu.int/comm/eurostat/Public/datashop/print-catalogue/EN?catalogue=Eurostat Eurostat – Statistický úřad Evropské komise] (německy, anglicky, francouzsky)
- [http://europa.eu.int/comm/mediatheque/multimedia/select/maps_en.html Informativní mapy EU] na webu EU
- [http://europa.eu.int/comm/anti_fraud OLAF] – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
- [http://euabc.com EUABC] – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
- [http://euobserver.com EUobserver] – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky) Kategorie:Evropská unie fiu-vro:Õuruupa Liit ja:欧州連合 ko:유럽 연합 ms:Kesatuan Eropah simple:European Union th:สหภาพยุโรป zh-min-nan:Europa Liân-bêng

EMU

Členy Evropské hospodářské a měnové unie, často zkráceně Evropské měnové unie, jsou všechny země EU, což například znamená, že jejich centrální banky spolupracují v Evropském systému centrálních bank nebo že je mezi nimi zabezpečen volný pohyb kapitálu. Členy Eurozóny jsou ale pouze ty země, které vstoupily do třetího stadia Evropské měnové unie a přijaly Euro jako svou měnu.

Vývoj EMU

Předstupněm Evropské měnové unie byl Evropský měnový systém, který zavedl navázání evropských měn na ECU. Samotná Evropská měnová unie byla vytvořena na základě Delorsovy zprávy, která předpokládala vytvoření EMU ve třech stadiích:

1. stadium

1. 7. 1990 - 31. 12. 1993
- 1. července 1990 byly v EU plně liberalizovány kapitálové transakce
- Maastrichtská smlouva zavedla tzv. Maastrichtská kritéria pro vstup do EMU, viz. stránky o Evropské unii
2. stadium
1.1. 1994 - 31.12. 1998
- 1. ledna 1994 byl vytvořen Evropský měnový institut (EMI) s cílem posilování měnové spolupráce mezi státy EU
- 16. prosince 1995 byly dokončeny detaily ohledně budoucí společné měny, například její název "Euro"
- 16.-17. července 1997 rozhodla Evropská rada na zasedání v Amsterdamu o vytvoření Paktu stability, který měl zabezpečit rozpočtovou disciplínu zemí po přijetí Eura. Na témže summitu byl vytvořen EMS II, který zavedl navázání měn na Euro místo na ECU
- 3. května 1998 bylo vybráno 11 zemí, které směly vstoupit do třetího stadia vytváření EMU
- 1. července 1998 byla vytvořena Evropská centrální banka
- 31. prosince 1998 se zavedly fixní poměry mezi jedenácti měnami zemí, které vstoupily dále do třetího stadia EMU
3. stadium
1.1.1999 - 30.6. 2002
- 1. ledna 1999: Evropská centrální banka začala provádět společnou měnovou politiku
- 1. ledna 2001: Řecko vstoupilo do třetí fáze EMU
- 1. ledna 2002: euromince a eurobankovky byly dány do oběhu
Členové EMU
Členy Evropské měnové unie jsou všechny členské státy Evropské unie. Členy Eurozóny (země Evropské unie, které zavedly Euro jako měnu) je 12 zemí: Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělsko. Třináct států Evropské unie nezavedlo Euro jako svou měnu: Česko, Dánsko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Švédsko, Slovensko, Slovinsko a Velká Británie. Dánsko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko a Slovinsko jsou zároveň členy EMS II (jednou z podmínek přijetí Eura je dvouleté setrvání v EMS II). Měnové kurzy v EMS II se smí pohybovat +/- 15 % od kurzu Eura, Dánsko se dobrovolně zavázalo, že bude dodržovat fluktuační pásmo +/- 2,25 %.
Další státy používající Euro

- Monako, San Marino a Vatikán: tyto státy na základě dohod používají Euro jako vlastní měnu, mají právo razit vlastní euromince
- Andorra také používá Euro jako vlastní měnu, vlastní euromince však nerazí
- Kosovo a Černá Hora se jednostranně rozhodly používat Euro jako vlastní měnu
Státy s měnami navázanými na Euro

- Dánsko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko a Slovinsko jsou členy EMS II a mají tedy své měny navázány na Euro
- Bulharsko a Bosna a Hercegovina mají režim pevného kursu s navázáním na Euro
- 14 zemí střední a západní Afriky používá CFA frank, který byl dříve navázán v pevném poměru na francouzský frank, nyní na Euro: Čad, Benin, Burkina Faso, Gabun, Guinea-Bissau, Kamerun, Kongo, Mali, Niger, Pobřeží slonoviny, Rovníková Guinea, Senegal, Středoafrická republika, Togo
- Francouzská Polynésie, Nová Kaledonie a Wallis a Futuna jsou sice součástí Francie, ale nepatří do Evropské unie. Používají CFP frank, který byl stejně jako CFA frank navázán na francouzský frank, nyní na Euro.
- Komory a Kapverdy mají své měny navázány v pevném poměru k Euro Kategorie:Evropská unie

EUR

Členské státy EMU

Kurz Eura k národním měnám

Kurzy platné k 1. lednu 1999 (u řecké drachmy k 1. lednu 2001).

Podívejte se též na

- Kódy měnových jednotek
- členské země EU

Externí odkazy

Belgie

Belgie je federativní konstituční monarchie ležící v západní Evropě. Belgie hraničí s Francií (620 km) na jihu, s Lucemburskem (148 km) a Německem (167 km) na západě, a s Nizozemskem (450 km) na severu. Ze severozápadu omývá Belgii Severní moře (66 km). Belgie je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Velká města

- Antverpy (448 709)
- Gent (226 220)
- Charleroi (200 578)
- Lutych (185 131)
- Brusel (136 730)
- Brugy (116 836) (:nl:Brugge)

Stručná hitorie

Hlavní článek Dějiny Belgie Belgie získala nezávislost na Nizozemsku v roce 1830. Během první i druhé světové války byla Belgie okupována Německem. Belgie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství, Evropského společenství uhlí a oceli a Euratomu, které daly základ budoucí Evropské unii.

Administrativní rozdělení

10 provincií tvoří 2 regiony a Brusel je 3. regionem:

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa

Odkazy

- [http://www.ilotsacre.be/ Mapa Bruselu] Kategorie:Belgie als:Belgien fiu-vro:Belgiä ja:ベルギー ko:벨기에 ms:Belgium simple:Belgium th:ประเทศเบลเยียม zh-min-nan:Belgien

Finsko

Finská republika (finsky: Suomen Tasavalta, švédsky: Republiken Finland) je severská země v severovýchodní Evropě, kterou omývá Baltické moře na jihozápadě, Finský záliv na jihovýchodě a Botnický záliv na západě. Finsko sousedí na souši s Ruskem na východě, Švédskem na severozápadě a Norskem na severu a na moři má společnou hranici navíc s Estonskem. Pod finskou suverenitu patří také souostroví Ålandy na jihozápad od pobřeží, které však má rozsáhlou autonomii.

Geografie

autonomii Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, přesněji 187 888 jezer a 179 584 ostrovů. Jezero Saimaa je páté největší v Evropě. Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Nejvyšším bodem je Haltitunturi s výškou 1328 m nad mořem. Nalézá se daleko na severu Finska. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 68 % souše, a trocha obdělávané půdy. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Ålandy) a podél jižního pobřeží ve Finského zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se plocha země díky izostatickému zvedání každý rok zvětšuje o zhruba 7 km². Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplými léty. subarktické podnebí 2002 a 19. února 2003]] Počasí významně ovlivňuje jak Golfský proud, tak vnitrozemské podnebí západní Sibiře. Teploty se mohou, zejména v zimě, měnit velmi rychle. Někdy se teplota změní i o několik desítek °C během jednoho dne. V zimě je většina území Finska pod sněhem. V jižním Finsku je po většinu zimy několik desítek cm sněhu, který postupně připadává. Jezera v zimě zamrzají, obvykle v listopadu, větší jezera v prosinci. Rozmrzají pak v dubnu. Zamrzají i okolní moře, které je nutno prorážet ledoborci. Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční Slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. V jižním Finsku pak v létě sice Slunce zapadá, ale nesetmí se. V době okolo letního slunovratu jsou noci takzvaně bílé. Okolo zimního slunovratu pak zde jsou nejkratší dny asi pět až šest hodin dlouhé.

Historie

Hlavní článek: Dějiny Finska Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli lovci-sběrači, kteří žili hlavně z toho, co nabízel les a moře. Hrnčířství je známo z šestého tisíciletí př. n. l. Rozšíření osinku a mastku z východního Finska a nálezy křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie dokládá existenci čilého výměnného systému. Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky. Příchod halapartnové kultury do jižního Finska okolo roku 3200 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země. Doba bronzová (1500 – 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. – 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím. Téměř sedmisetletá příslušnost Finska k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mnoho finských pohanů křesťany již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura. V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišnou kulturu, ustanovil Finsko velkovévodstvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem následného vývoje se roku 1835 vydání národního eposu Kalevala. Finština získala rovnoprávnost se švédštinou v roce 1892. Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917, vyhlásilo Finsko samostatnost. Bolševické Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri.. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920. Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky. meritokracie V roce 1918 země prošla krátkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stáli vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo. Během Druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, který jej napadl. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska. Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940). Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. "YYA dohoda" (Finsko-sovětský pakt přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům. Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.

Politika

Ve Finská politika je založena na parlamentním systému, ačkoli prezident má také určité pravomoci. Většina exekutivní moci náleží vládě (Státní rada), kterou vede předseda vlády vybraný parlamentem. Státní rada je tvořená předsedou vlády, ministry jednotlivých ministerstev centrální vlády a také Kancléřem pro spravedlnost, který je nejvyšším ochráncem práv ve Finsku a dohlíží na zákonnost jednání veřejných činitelů a dodržování základních lidských práv. Podle finské Ústavy je nejvyšší legislativní autoritou jednokomorový parlament (finsky Eduskunta). Ten může měnit Ústavu, odvolávat předsedu vlády a přehlasovat prezidentské veto. Jeho zákony nejsou předmětem k soudnímu přezkoumání. Navrhuje je Státní rada nebo některý z poslanců. Poslanci jsou voleni na čtyřleté období poměrným systémem. Volič může při volbách dávat preferenční hlasy jednotlivým kandidátům. Soudní systém je rozdělen mezi soudy s běžnou občanskou a trestní soudní pravomocí a administrativní soudy řešící spory mezi jednotlivci a administrativními orgány státu a obcí. Jejich soudní pravomoc vystihuje následující příklad: Rodiče nespokojení s umístěním jejich dítěte do školy se mohou odvolat proti školskému výboru k administrativnímu soudu, protože umístění do školy je administrativní rozhodnutí. Finské právo je kodifikované a soudní systém sestává z místních soudů, oblastních odvolacích soudů a Nejvyššího soudu. Administrativní větev sestává z administrativních soudů a Nejvyššího administrativního soudu. Administrativní proces je populárnější, protože je levnější a představuje pro stěžujícího menší finanční risk. Navíc existuje několik zvláštních soudů pro některé oblasti administrativy. Parlament vznikl v roce 1906, kdy začalo platit všeobecné hlasovací právo. Největší strany v něm zastoupené jsou
- Strana národní koalice (pravicová),
- Finská strana středu (agrárníci),
- Finská strana sociálně demokratická a
- Levá aliance (komunisté) Je nutno poznamenat, že Finsko zůstalo během Studené války demokratické, ačkoli politická atmosféra byla velmi ovlivněná sousedícím Sovětským svazem. Poměry sil stran se ve volbách mění jen mírně, ale některé dlouhodobé trendy jsou viditelné. Finská Ústava a její místo v soudním systému jsou neobvyklé, protože neexistuje žádný Ústavní soud a Nejvyšší soud nemá výslovné právo prohlásit nějaký zákon za neústavní. V principu, ústavnost zákonů je ve Finsku ověřena hlasováním v parlamentu. Nicméně Ústavní komise posuzuje nejasné zákony a doporučuje změny, pokud je nutno. V praxi Ústavní komise plní povinnosti Ústavního soudu. Finskou specialitou je možnost přijímat v obyčejných zákonech výjimky z Ústavy, které jsou přijmuty stejným postupem jako Ústavní dodatky. Příkladem je třeba zákon o stavu pohotovosti, který dává Státní radě výjimečná práva v případě národního ohrožení. Protože tato práva hrubě porušují základní ústavní práva, zákon byl přijat stejným způsobem jako ústavní dodatek. Nicméně může být zrušen stejným způsobem jako běžný zákon. Všechny finské soudy mají povinnost dát přednost Ústavě před obyčejným zákonen. Tato pojistka však zatím nikdy nebyla využita. Jediné další evropské země, kterí nemají Ústavní soud, jsou Nizozemí a Spojené království (které nemá psanou Ústavu vůbec).

Provincie

Spojené království Dnes má Finsko šest administrativních provincií (finsky lääni). Pravomoc provincie je součást výkonné moci národní vlády. Systém zůstal bez velkých změn prakticky od jeho vzniku v roce 1634 až do nového rozdělení na větší provincie v roce 1997. Od té doby se používá toto členění: # Jižní Finsko # Západní Finsko # Východní Finsko # Oulu # Laponsko # Ålandy Ålandy mají rozsáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální ålandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí provincií. Ålandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie, například se na ně nevztahuje Evropská Ústava. Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo. Místní vláda je dále organizována do 432 samosprávných obcí. Od roku 1977 není žádného rozdílu mezi městy a ostatními obcemi. Obce spolupracují ve dvaceti regionech.

Ekonomika

Finsko patří mezi vysoce industrializované ekonomiky s volným trhem. Na hlavu vyprodukuje zhruba stejně jako Spojené království, Francie, Německo nebo Itálie. Životní standard ve Finsku je proto vysoký. Mezi klíčové ekonomické sektory se řadí půmyslová výroba, hlavně zpracování dřeva a kovů, strojírenství a odvětví telekomunikací (jmenujme firmu Nokia) a elektroniky. Důležitost obchodu podtrhuje fakt, že se vyváží téměř třetina z HDP. Až na dřevo a několik nerostů závisí hospodářství Finska na dovozu surovin, energie a také některých součástí vyráběného zboží. Zemědělství je soběstačné v základních produktech, přestože ho omezuje podnebí. Značná část venkovského obyvatelstva pracuje v lesnictví, které patří mezi důležité exportní příjmové zdroje. Ekonomický růst Finska se v posledních letech pohybuje v řádu procent. Rychle se zvětšující integrace se západní Evropou – Finsko bylo jednou z 11 zemí, které v roce 1999 přijaly euro – bude po příští léta finské ekonomice dominovat.

Demografie

1999 Ve Finsku jsou dva úřední jazyky: finština, kterou mluví 92 % obyvatel, a švédština, mateřský jazyk pro 5,5 % populace. Etničtí Finové a finští Švédové tvoří, jak se obecně přijímá, společný národ. Finští Švédové žijí především v pobřežních oblastech. Díky tomu přetrvává mezi etnickými Finy a finskými Švédy jemný kulturní rozdíl, kdy etničtí Finově jsou spíše zaměřeni na jezera a les a finským Švédů patří spíše pobřežní kultura. Nicméně tato diferenciace je velmi malá a obecně menší než rozdíly mezi kulturami východního a západního Finska. Dalšími menšinovými jazyky jsou ruština a estonština. V Laponsku žije asi 7000 Laponců (nebo též Sámů) s vlastním ugrofinským jazykem Sámi. Většina Finů (84 %) patří k Finské evangelické luteránské církvi. 1% menšina potom náleží k Finské pravoslavné církvi. Zbytek tvoří poměrně malé skupiny z ostatních protestantských církví, římsko-katolické církve, muslimové a židé. 14 % je pak bez vyznání. Nutno zdůraznit, že mezi aktivně věřící se řadí jen velmi malá část populace. Ve Finsku lidé platí církevní daň, pokud náleží k některé z církví. Po Zimní válce (potvrzené výsledkem Pokračovací války) muselo být 12 % populace Finska přesídleno. Válečné reparace, nezaměstnanost a nejistota v šancích zůstat suverénním a nezávislým státem na Sovětském svazu vedla ke značné emigraci slábnoucí až sedmdesátých letech. Do té doby emigrovalo zhruba půl milionu Finů, hlavně do Švédska. Asi polovina emigrantů se později vrátila zpět. Švédska Od konce devadesátých let Finsko přijímá uprchlíky a imigranty v měřítku porovnatelném s skandinávskými zeměmi, ačkoli jejich celkový počet ve Finsku je o mnoho menší. Značný podíl imigrantů pochází z bývalého Sovětského svazu, kteří se považují za etnické Finy. Dnes se ve Finsku mluví přes dvaceti většími jazyky (mluvčích více než tisíc). Regionální televize dokonce vysílají krátké zpravodajství nejen v angličtině a ruštině, ale třeba také v perštině. Finská populace byla vždy koncentrovaná v jižní části země, což urbanizace ve 20. století ještě zvýraznila. Největší a nejdůležitější města ve Finsku jsou Helsinky, Tampere, Turku a Oulu, přičemž Oulu je jediné město v severním Finsku s více než 100 000 obyvateli.

Kultura

Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause. Národním finským eposem je Kalevala. Ze spisovatelů jmenujme Miku Waltariho a Tove Janssonovou, autorku oblíbených pohádek o Mumíncích. Finským národním hudebním nástrojem je strunné kantele. Za největšího finského skladatele se považuje Jean Sibelius, za největšího architekta Alvar Aalto. Velmi oblíbeným je sport, úspěšněšnými sportovci byli či jsou například Paavo Nurmi, Teemu Selanne či Mika Häkkinen. K životu každého Fina neodmyslitelně patří sauna, náleží zde ke standardnímu vybavení domácnosti.

Svátky

Všechny oficiální svátky ve Finsku jsou ustanoveny zákonem. Svátky se dělí na křesťanské a sekulární, ačkoli mnoho křesťanských svátků jen nahradilo původní pohanské svátky. Mezi nejdůležitější křesťanské svátky patří Vánoce, Tří králů, Velikonoce, Nanebevstoupení Páně, Svatodušní neděle a Svátek Všech svatých. Sekulárními svátky jsou pak Nový Rok, 1. máj (finsky Vappu) a letní slunovrat. Mezi oficiální svátky se řadí navíc všechny neděle. Když se pracovní týden ve Finsku zkrátil na 40 hodin, ze sobot se prakticky staly také svátky, i když ne oficiální. Velikonoční neděle a Svátek Všech svatých jsou neděle, kterým předchází zvláštní druh sobot. Obchody musí mít ze zákona v neděli zavřeno. Výjimkou jsou letní měsíce (od května do srpna) a předvánoční sezóna (listopad a prosinec). Obchody s méně než 400 m² plochy mohou mít v neděli otevřeno po celý rok kromě oficiálních svátků a některých nedělí, jako jsou třeba Den Matek nebo Den otců.

Další poznámky

- Datumový formát: DD.MM.YYYY (nepoužívají se nuly na začátku)
- Napětí: 220-240 V, 50 Hz; Zásuvky: typ CEE 7/7, kulaté s dvěma dírami, nemívají ochranný kolík, jen spony s ochranným vodičem (české spotřebiče lze používat bez větších problémů)
- PSČ: 5 číslic.
- Mobilní sítě a technologie: GSM 900, GSM 1800; GSM/GPRS/EDGE/UMTS
- Seznam finských národních parků

Postavení v mezinárodních žebříčcích

- IMD International, [http://www01.imd.ch/wcy/ Žebříček konkurenceschopnosti v roce 2004]: 8. ze 60 ekonomik (zemí a regionů)
- OECD, [http://www.oecd.org/pisa Žebříček připravenosti studentů v roce 2003]: 1. ze 41 zemí
- Reportéři bez hranic, [http://www.rsf.fr/article.php3?id_article=8247 Žebříček svobody tisku (říjen 2003)]: 1. ze 166 zemí (spolu s Islandem, Nizozemím a Norskem)
- Save the Children, [http://www.savethechildren.org/mothers/report_2004/images/pdf/SOWM_2004_final.pdf Stav matek ve světě v roce 2004]: 2. z 119 zemí (spolu s Dánskem)
- Transparency International, [http://www.transparency.org/pressreleases_archive/2004/2004.10.20.cpi.en.html Index korupce v roce 2004]: 1. ze 146 zemí
- UNDP: [http://hdr.undp.org/reports/global/2004/ Zpráva o lidském vývoji 2004], 13. ze 177 zemí
- Světové ekonomické fórum, [http://www.weforum.org/site/homepublic.nsf/Content/Global+Competitiveness+Programme%5CGlobal+Competitiveness+Report Zpráva o konkurenceschopnosti ve světě 2004-2005] 1. ze 104 zemí

Odkazy na další zdroje

česky:
- [http://fincech.wz.cz Finčech]
- [http://www.severskelisty.cz Severské listy]
- [http://sinivalkoiset.gfxs.cz Sinivalkoiset]
- [http://www.czechembassy.org/wwwo/mzv/default.asp?ido=11424 MZV ČR]
- [http://www.eduskunta.fi/efakta/index01.htm Eduskunta.fi Finský Parlament] (finsky, švédsky, anglicky, francouzsky)
- [http://www.government.fi Government.fi Finská vláda] (finsky, švédsky, anglicky)
- [http://www.defmin.fi/ Finské Ministerstvo Obrany] (finsky, švédsky, anglicky)
- [http://www.tpk.fi Prezident Finska] (finsky, švédsky, anglicky)
- [http://virtual.finland.fi Virtuální Finsko] (anglicky, německy, španělsky, rusky)
- [http://connectedtofinland.com/index.htm Connectedtofinland.com] (anglicky) Kategorie:Finsko fiu-vro:Soomõ [[got:

Irská republika

Éire
Ireland

Motto (neoficiální): Éire go deo
(Irsko navždy)

Dublin
(Baile Átha Cliath)

Státní zřízení

republika

Prezidentka

Mary McAleese
(Máire Mhic Ghiolla Íosa)

Taoiseach
(předseda vlády)

Bertie Ahern
(Parthalán Ó hEachtairn)

Rozloha
- celkem
- % vodní plochy

117. na světě
70 273 km²
2 %

Počet obyvatel
- celkem
- hustota zalidnění

121. na světě
3 969 558 (2004)
56 / km²

Nezávislost
- vyhlášení
- uznání

(na Velké Británii)
21. ledna 1919
6. prosince 1922

HDP (2003)
- celkem
- na obyvatele

149 miliard USD (32.)
37 637 USD (5.)

Měna

euro (EUR)¹
1 euro = 100 centů

Časové pásmo

UTC

Národní hymna

Amhrán na bhFiann

MPZ

IRL

Internetová doména země

.ie

Telefonní předvolba

353

¹ do roku 1999 irská libra

Irská republika, irsky: Poblacht na hÉireann, anglicky: Republic of Ireland, je stát v severozápadní Evropě, zaujímající zhruba pět šestin povrchu ostrova Irsko. Zbývající šestina označovaná jako Severní Irsko je součástí Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Spojeného království Velké Británie a Severního Irska Kategorie:Irsko ja:アイルランド ko:아일랜드 ms:Ireland simple:Republic of Ireland

Lucembursko

Lucembursko, plným českým oficiálním názvem Velkovévodství lucemburské, je vnitrozemský stát na západě Evropy sousedící s Francií, Německem, a Belgií.

Dějiny

Dějiny samostatného Lucemburska se odvíjejí od vzniku lucemburského hradu. Okolo hradu postupně vznikalo středověké město, jenž se stalo střediskem nevelkého, leč svojí polohou nikoliv nepodstatného panství. Lucemburské hrabství vzniklo roku 963 a na vévodství bylo povýšeno roku 1354 Karlem IV. Ten byl zároveň českým králem. Na český trůn se Lucemburkové dostali v roce 1310, kdy se Jan Lucemburský oženil s Eliškou Přemyslovnou. Po dlouhém období nadvlády jiných zemí získalo Lucemburské velkovévodství samostatnost v 19. století. Lucembursko zpočátku vystupovalo jako neutrální země. Po opakovaném obsazení ze strany Německa však bylo nuceno tento stav změnit. Po druhé světové válce stálo Lucemburské velkovévodství u zrodu Organisace severoatlantické smlouvy, Organizace spojených národů, a Evropského hospodářského společenství.

Politika

Lucembursko je dědičnou konstituční monarchií. Podle ústavy z roku 1868 je výkonná moc soustředěna do rukou velkovévody a kabinetu, jenž se skládá z předsedy vlády a několika dalších ministrů. Zákonodárná moc spočívá v rukou členů poslanecké sněmovny volené obyvatelstvem přímo na 5 let. Druhá komora, "Conseil d'Etat" (Státní rada), je složena z 21 řadových občanů a plní poradní úlohu při poslanecké sněmovně. Její členové jsou jmenováni velkovévodou.

Správní rozdělení

Lucembursko má tři okresy nazvané podle svých správních středisek:
- Kostelec (Diekrich)
- Grevenmacher
- Lucemburk

Zeměpis

Lucembursko má kopcovitou krajinu. Nejvyšší horou země je Burgplatz (559 m n. m.) v severní části země, kde se rozprostírá část Arden. Východní hranici země utvářejí tři řeky: Mosela, Our, a Sûre Hlavní město Lucemburk je zároveň největším městem v zemi. Mezi další důležitá sídla patří Eš, Echternach, Kostelec a Třipanny. Mapa Lucemburska

Hospodářství

Lucembursko má nejvyšší HDP na hlavu v celém světě (přepočteno dle parity kupní síly činil v roce 2003 $55100). Příčinou této vysoce nadprůměrné hodnoty je, že asi třetinu pracovních sil (cca 100.000) tvoří příslušníci okolních států, kteří do Lucemburska dojíždějí a nejsou tudíž do obyvatelstva započítáni. Zemědělství je zastoupeno pouze 0,5 procenty v celkovém HDP. Služby naopak tvoří přes 80 %: v Lucembursku sídlí přes 200 bank. Důležitá je též průmyslová výroba, hlavně průmysl slévárenský, který je ale v celkovém úpadku. EU je jednoznačně největším obchodním partnerem Lucemburska; obchod s ní tvoří téměř 86 % celkové zahraničněobchodní výměny země. V hlavním městě má sídlo několik mezinárodních institucí, včetně institucí EU (Evropský statistický úřad Eurostat, Evropský soudní dvůr, generální sekretariát Evropského parlamentu, Evropská investiční banka aj.).

Obyvatelstvo

Složení obyvatelstva je velmi pestré, což je dáno vysokou životní úrovní, nízkou nezaměstnaností, a jinými faktory. Hlavně slévárenský průmysl do země v minulosti přilákal mnoho Portugalců a Italů, kteří dnes tvoří významnou menšinu v zemi. 87 % obyvatel je římskokatolického vyznání. Ostatní jsou evangelíci, Židé, a muslimové.

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa Kategorie:Lucembursko als:Luxemburg ja:ルクセンブルク ko:룩셈부르크 ms:Luxembourg simple:Luxembourg th:ประเทศลักเซมเบิร์ก zh-min-nan:Luxembourg

Nizozemsko

Nizozemsko, také Nizozemí, (nepřesně také Holandsko) je království ležící v severozápadní Evropě. Je jednou z nejhustěji osídlených zemí světa. Holandsko je sice běžné označení pro celé Nizozemsko, pochází ale od názvu bývalého hrabství Holandsko, které zahrnuje dnešní province Severni a Jižní Holandsko, a přesně vzato znamená tedy jen část Nizozemí – viz Holandsko.

Poloha a charakter území

Nizozemsko je nížinatá země na pobřeží Severního moře. Na východě hraničí s Německem a na jihu s Belgií. Pro pobřežní oblasti Nizozemska jsou typické prolákliny mělkých přílivových pološin. Existují dva druhy těchto plošin – watty a marše. Watty jsou přílivem zaplavovány a odlivem obnažovány. Na mnoha místech obyvatelé země zpevnily písečné valy a přesypy, postavili hráze a odčerpáváním vody udržují watty vysušené-takto rozšiřují území státu. tyto plochy se nazývají poldery. Marše jsou úrodné pobřežní nížiny na říčních nánosech. Při jejich dostatečném odvodnění se mění v úrodná pole. Na východě a jihu Nizozemska se nachází pahorkatina, jejichž údolími protékají velké evropské řeky.Na jihozápadě se táhne lesnatá plošina, kde se nachází nejvyší vrchol Nizozemska, 322 metry vysoký Vaalserberg.

Podnebí

V Nizozemsku převládá podnebí oceánské. Roční úhrn srážek je poměrně vysoký, pohybuje se v rozmezí 750-850mm. Velmi často se ve vnitrozemí objevují mlhy a často vane silný vítr. Na pobřeží často zuří bouře. Tyto bouře mohou způsobovat záplavy. Jen šest dní v roce je v Nizozemsku bezvětrno. Podnebí v Nizozemsku ovlivňuje také teplý mořský proud v Atlantském oceánu. Díky němu jsou zimy relativně teplé, naopak léta nejsou příliš teplá.

Obyvatelstvo

90% všech Nizozemců žije ve městech. Ačkoli má Nizozemsko poloviční rozlohu České republiky je zde soustředěno více obyvatel než v ČR - 16 milionů. Skoro polovinu těchto obyvatel zahrnuje konurbace Ranstad, kterou především tvoří čtyři velké aglomerace Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht. Nizozemsko je příkladem téměř homogenního státu. Vedle drtivé většiny Nizozemců zde žijí menšiny Frísů (jejich jazyk fríština je úřední) a Němců. Ještě menší jsou pak menšiny přistěhovalců z Maroka, Surinamu, Antil, Indonésie a Turecka.

Hospodářství

Základem nizozemského hospodářství je průmysl, obchod a doprava. Svoji nezanedbatelnou roli hraje i zemědělství. Nejdůležitější těžbou nerostné suroviny je těžba zemního plynu (Nizozemsko je v těžbě zemního plnyu 6. na světě). Ten je určen především k výrobě elektrické energie, kterou vyrábějí tepelné elektrárny na zemní plyn, a na export. Kromě něj se těží ještě ropa, sůl kamenná, draselno-hořečnaté soli, vápenec, slín a keramická hlína. Zvláště zpracování ropy je velmi rozvinuté, největší rafinerie se nachází u Rotterdamu, dále je rozvinutý průmysl chemický, elektrostrojírenský, potravinářský, sklářský, textilní, keramický, papírenský a hutnictví železa a hliníku. Díky velmi výhodné poloze u moře se velmi dobře daří obchodu a dopravě, vždyť Nizozemsko se může chlubit přístavem Europort v Rotterdamu, který je největší na světě. V Nizozemsku je převaha nížin, je zde mírné vlhké podnebí a úrodné půdy, proto jsou zde předpoklady pro dobře rozvinuté zemědělství. Však nizozemské zemědělství je nejen že dobře rozvinuté, ale také intenzivní, výkonné a mechanizované. Zaměstnává ale jen 3,7% obyvatelstva. Pěstují se různé plodiny, nejvíce ale obilí, cukrová řepa, kukuřice a brambory. Živočišná výroba se na zemědělské produkci podílí celými 70% a zaměřuje se především na chov skotu, drůbeže a prasat.

Členství země v organizacích

Nizozemsko je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).