Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Eva Kantůrková

Eva Kantůrková

Eva Kantůrková (
- 11. června 1930 Praha) je česká prozaička a scénáristka. Pochází z literárně založené rodiny – otec Jiří Síla byl komunistický novinář a matka Bohumila spisovatelka. Má dva syny z prvního manželství s Janem Šternem Ivana Šterna (
- 1949, ekonom) a Jana Šterna (
- 1953, Ing., publicista). Po ukončení studia filosofie a historie na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1956 pracovala do r. 1958 pro Svaz mládeže a do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury; poté se věnovala literatuře. Byla členkou KSČ a angažovala se v Pražském jaru; v roce 1970 ze strany vystoupila, ocitla se na seznamu zakázaných autorů a publikovala jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích. Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 mluvčí, a i jinak se společně s druhým manželem Jiřím Kantůrkem (1932–1998) angažovala v disentu. Od 6. května 1981 do 22. března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra. V letech 1990–2 za ně byla poslankyní České národní rady. v letech 1994–6 byla předsedkyní Obce spisovatelů. V letech 1998–2000 byla ředitelkou odboru literatury a knihoven ministerstva kultury. Od 15. května 2003 je členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání; v únoru 2004 ji tzv. Občanské sdružení televizních a rozhlasových koncesionářů obvinilo ze střetu zájmů (syn Jan Štern působil jako producent ČT a Ivan Štern jako ředitel programu ČRo6) a neúspěšně žádalo o její odvolání.

Dílo


- Jen tak si maličko povyskočit, 1966 – sbírka psychologických povídek
- Smuteční slavnost, 1967 – společensko-kritický román, kde hlavním motivem je chystaný pohřeb komunistického tajemníka, dávají čtenáři příležitost seznámit se s událostmi na malém městě roku 1948 a následné kolektivizace zemědělství z různých pohledů několika vypravěčů; zfilmováno roku 1968 Zdeňkem Sirovým (film mohl být promítán až po roce 1989)
- Po potopě, 1969 – román; hrdinka románu, malířka a matka dospívající dcery, se po rozchodu s mužem psychicky zhroutí, z čehož se pak zotavuje na psychiatrické klinice
- Nulový bod, 1970 – ministerský úředník, který v roce 1948 přišel o kariéru a i nadále prožíval řadu osobních tragédií, se rozhodne pro sebevraždu; román formou retrospektivy vypráví příběh celého jeho života
- Černá hvězda, Kolín nad Rýnem 1982, Praha 1992 – příběh levicového novináře, který prožívá chvíli deziluze a rozpadu dosavadních životních hodnot – pokus autorky vyrovnat se s vlastní změnou postoje vůči komunismu
- Člověk v závěsu, 1977, Kolín nad Rýnem 1988 – sbírka novel
- Pozůstalost pana Ábela, 1977 Kolín nad Rýnem, Praha 1990
- Pán věže, samizdat 1979, Praha 1992 – román inspirovaný příběhem Ježíše Krista
- Přítelkyně z domu smutku, Kolín nad Rýnem 1984, Praha 1990 – nejznámější kniha, z prostředí vězení s autobiografickými prvky; roku 1993 byl podle románu natočen televizní seriál
- Jan Hus: příspěvek k národní identitě, samizdat 1986, Praha 1991 – historická studie o životě Jana Husa
- Památník, 1994 – deníkovou formou psaná autobiografie
- Záznamy paměti, 1997
- Zahrada dětství jménem Eden, 1998
- Nejsi, 1999 – kniha vyrovnávající se s manželovou smrtí
- Nečas, 2000 – autobiografický román

Viz též


- Česká literatura v letech 1945–1990

Externí odkazy


- [http://www.libri.cz/databaze/kdo20/search.php?zp=5&name=KANT%D9RKOV%C1+EVA Heslo] v publikaci Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
- [http://www.rrtv.cz/slozeni_rady/soucasni.html Stručný životopis na webu RRTV]
- [http://daidalos.ff.cuni.cz/2001/unor/kanturkova_anopress.htm Něco snad za mnou zůstalo] – rozhovor o jejím působení na ministerstvu, Mladá fronta Dnes, 3. března 2001 Kantůrková, Eva Kantůrková, Eva Kantůrková, Eva Kantůrková, Eva Kantůrková, Eva Kantůrková, Eva

11. červen

11. červen je 162. den roku podle gregoriánského kalendáře (163. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 203 dní.

Události

Česko
- Svět
- 1742 - Vratislavský (berlínský) mír
- 1979 - Skylab - americký projekt orbitální kosmické stanice dopadl na zem (vypuštěn 14. května 1973)

Narození

Česko
- 1805 - Anna Chadimová, provdaná Slezáková, služka, která vymyslela tanec polka. Zemřela 3. srpna 1884
- 1880 - Albert Pražák, český literární historik († 19. září 1956)
- 1904 - Emil František Burian, český režisér, dramatik a hudební skladatel († 9. srpna 1959)
- 1930 - Eva Kantůrková, česká spisovatelka Svět
- 1925 - William Styron, americký prozaik
- 1950 - Bjarne Stroustrup, dánský programátor

Úmrtí

Česko
- 1987 - Eduard Hofman, český tvůrce animovaných filmů (
- 16. května 1914) Svět
- 1936 - sebevražda Robert E. Howard, americký spisovatel (
- 22. ledna 1906)

Svátky

Česko
- Bruno Svět
-

Viz také:


- 10. červen 12. červen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červen ja:6月11日 ko:6월 11일 ms:11 Jun simple:June 11 th:11 มิถุนายน

Praha

Praha – od roku 1920 Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha – je hlavním a součastně největším městem České republiky.

Poloha a charakteristika

České republiky]] Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů, kde žije zhruba 1 170 000 obyvatel (údaj ČSÚ za rok 2005). Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je památkovou rezervací UNESCO. Praha je statutárním městem a vyšším územním samosprávným celkem na úrovni kraje. Leží uprostřed území Čech na řece Vltavě a je ze všech stran obklopena Středočeským krajem, jehož správní úřady rovněž sídlí v Praze.

Historie

:Hlavní článek: Dějiny Prahy

Počátky hradu a města Prahy

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6.století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži (nebo Sizi), kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat "kmene" Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9.století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10.století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Středověk

Počátkem 12.století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze koncem 11.století. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinským terminem Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již od 10.století. Tak vzniklo Nové, později Menší Město Pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil další Nové Město pražské a vytýčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. "Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Sjednocení pražských měst

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha neexistovala dlouho. Zanikla již roku 1528. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Tehdy se stala jedním z předních průmyslových a obchodních center Evropy. Roku 1893 byla asanována severní část Starého Města; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se zároveň připojil Karlín a Libeň.

Velká Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, jakým byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jakými byly Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo obyvatelstvo českého, německého a židovského původu, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus - vznikly první moderní budovy a byla také dostavěna gotická Svatovítská katedrála. Světově unikátní je architektura kubistická - jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30.let Prahu začaly opouštět první obyvatelé.

Druhá světová válka

Za války bylo z Prahy odsunuto v transportech do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. "méněcenných ras". Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Pečkově paláci nebo Střelnice v Kobylisích. Stavby Prahy byly uchráněny. K lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích), ale plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. Podle vůle komunistických předáků pražského povstání (Smrkovský) a předem stanovených smluv mezi spojenci z protihitlerovské koalice Prahu musela osvobodit Rudá armáda, zatímco Americká armáda vyčkávala u Plzně. Dříve než sovětská vojska do města dorazila, vypuklo zde 5.května 1945Pražské květnové povstání, které ukončil 9.května příjezd Rudé armády.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

V únoru 1948 se chopili moci komunisté, plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu "socialistického realismu". Vznikla tak první sídliště (Dvouletky) a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a Hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele, kteří přicházeli do Prahy z celé republiky, byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce. Sametová revoluce

Praha po sametové revoluci

Otevření státních hranic přivedlo do města početné davy turistů. Rozvoj soukromého podnikání se projevil na mnoha starších, leckdy chátrajících budovách i menších domech, které byly opraveny. Došlo k výstavbě mnoha obchodních komplexů, ve městě se zmnohonásobil dopravní provoz, který působí řadu problémů.

Hospodářství

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu, dnes ale upadajícího, a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Sametová revoluce Hrubý domácí důchod (HDP) v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Zpracovatelský průmysl

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech 14 regiónů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než 20 zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 procent na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů (20 procent celkové produkce země a současně i první místo v regionální struktuře). Sametová revoluce Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 procent celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regiónů. Sametová revoluce Mimo to se však v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
- výroba kovodělných výrobků
- výroba strojů a zařízení
- chemie a farmaceutický průmysl
- průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
- výroba dopravních prostředků (mimo výroby automobilů), zde zejména kolejní soupravy, motocykly, lehká letadla a jiné Další odvětví hrají spíše podřadnou roli.

Doprava

:Hlavní článek: Hlavní článek: Pražská doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.

Členění Prahy

: Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Královské hlavní město Praha, Velká Praha a Části Prahy.

Katastrální členění

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1947 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území (čtvrtí). Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a číslování budov.

Správní členění

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem, radou, starostou a úřadem městské části. Od 1. července 2001) mají úřady 22 z těchto městských částí rozšířenou působnost státní správy pro své území nebo i pro několik dalších městských částí. Vzniklo tak 22 správních obvodů. Tyto obvody (s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však nejsou totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly do roku 2001 správními obvody a do roku 1990 i samosprávnými.

22 správních obvodů

V seznamu je nejprve uveden městský správní obvod. V závorce jsou pak uvedeny městské části, které do správního obvodu spadají, přičemž městská část, jejímuž úřadu působnost státní správy přísluší, je uvedena tučně. Od 1. ledna 2002 mají všechny tyto městské části stejný název jako celý jejich správní obvod, tedy pouze slovo Praha s číslovkou. Pro lepší orientaci je v seznamu uveden i původní název městské části. 2002
- Praha 1
- Praha 2
- Praha 3
- Praha 4 (Praha 4, Kunratice)
- Praha 5 (Praha 5, Slivenec)
- Praha 6 (Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry)
- Praha 9
- Praha 10
- Praha 11 (Praha 11, Šeberov, Újezd u Průhonic, Křeslice)
- Praha 12 (Praha 12, Libuš)
- Praha 13 (Praha 13, Řeporyje)
- Praha 14 (Praha 14, Dolní Počernice)
- Praha 15 (Praha 15, Dolní Měcholupy, Štěrboholy, Petrovice, Dubeč)
- Praha 16 (Radotín, Velká Chuchle, Lochkov, Zbraslav, Lipence)
- Praha 17 (Řepy, Zličín)
- Praha 18 (Letňany)
- Praha 19 (Kbely, Vinoř, Satalice, Čakovice)
- Praha 20 (Horní Počernice)
- Praha 21 (Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje, Běchovice)
- Praha 22 (Uhříněves, Královice, Nedvězí, Kolovraty, Benice)

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle Zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 však nejsou tyto obvody samosprávnými celky a od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

10 městských obvodů, jejich městské části

Seznam deseti obvodů, v závorce jsou uvedeny městské části, které tvoří území obvodu: městských obvodů
- Praha 1 (Praha 1)
- Praha 2 (Praha 2)
- Praha 3 (Praha 3)
- Praha 4 (Praha 4, Praha 11, Praha 12, Libuš, Kunratice, Újezd, Šeberov)
- Praha 5 (Praha 5, Velká Chuchle, Slivenec, Lochkov, Praha 16–Radotín, Lipence, Zbraslav, Praha 13, Řeporyje, Zličín)
- Praha 6 (Praha 6, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Praha 17–Řepy, Suchdol)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Březiněves, Dolní Chabry, Ďáblice)
- Praha 9 (Praha 9, Praha 14, Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Praha 20–Horní Počernice, Praha 19–Kbely, Klánovice, Koloděje, Praha 18–Letňany, Satalice, Praha 21–Újezd nad Lesy, Vinoř)
- Praha 10 (Praha 10, Praha 15, Benice, Dolní Měcholupy, Dubeč, Kolovraty, Královice, Křeslice, Nedvězí, Petrovice, Štěrboholy, Praha 22–Uhříněves)

Významné čtvrti

Podívejte se také na


- Královské hlavní město Praha
- Velká Praha

Externí odkazy


- [http://www.praha-mesto.cz praha-mesto.cz] – Informační server hlavního města Prahy
- [http://www.vpraze.info vpraze.info] – Wiki stránky o Praze
- [http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home Hlavní město Praha] na stránkách ČSÚ
- [http://www.firmy-praha.cz Firmy Praha] firmy v Praze Kategorie:České kraje Kategorie:České okresy Kategorie:Praha Kategorie:Česká města Kategorie:Čechy Kategorie:Hlavní města Evropy ja:プラハ ko:프라하 simple:Prague

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.
Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2
Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura


- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na


- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy


- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

Univerzita Karlova

Univerzita Karlova v Praze je nejstarší univerzita ve střední Evropě a přední české vysoké učení, které se skládá z 17 fakult sídlících především v Praze.

Založení

Kdy přesně byla založena (tj. který ze dvou komplementárních právních aktů je primární pro její formální existenci), je předmětem sporů. Naprostá většina literatury již od Ottova slovníku naučného, údajně snad v souvislosti s rozvojem antiklerikalismu v 19. století, uvádí 7. duben 1348. Menšinový názor však obhajuje 26. leden 1347 s touto argumentací: Ve sporu o investituru získala Římskokatolická církev nezávislost na státu. Stát plně respektoval autonomii Církve, včetně oprávnění zakládat vlastní právnické osoby, např. církevní řády. K potvrzení světských imunit církevních právnických osob však obvykle bylo nezbytné rozhodnutí světské moci. Tak i pražská univerzita byla jako každá církevní korporace založena rozhodnutím Církve, zde bullou papeže Klementa VI., danou v Avignonu 26. ledna 1347. Po vzniku univerzity potvrdila exempci ze světské moci listina římského a českého krále Karla IV. ze 7. dubna 1348. Univerzita byla založena jako úplná, tj. se všemi 4 fakultami – přípravnou fakultou svobodných umění (dnešní filosofickou) a pokračovacími fakultami právnickou, lékařskou a teologickou. Na univerzitě působily 4 národy: český, bavorský, saský a polský. V roce 1403 bylo na univerzitě zakázáno šířit učení Johna Wyclifa, které však získávalo větší popularitu. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoce ve prospěch Čechů, což vedlo k odchodu některých profesorů a studetů na univerzitu v Lipsku.

Název

Pražská univerzita původně žádný název neměla. Brzy se však vžil název Universita Karlova. Po spojení Karolina a Klementina univerzita přijala název Universita Karlo-Ferdinandova. V roce 1882 byla zákonem č. 24/1882 ř. z. rozdělena na dvě části. Jedna se jmenovala "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a druhá "Německá universita Karlo-Ferdinandova". Zákon č. 135/1920 Sb. z. a n., o poměru pražských univerzit, pak v § 1 al. 2 stanovil: "Jména obou pražských universit, ustanovená zákonem ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z.: "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a "Německá universita Karlo-Ferdinandova" se zrušují. České univerzitě vrací se jméno "Universita Karlova". O jménu německé university rozhodne se zvláštním zákonem." Podle zákona č. 111/1998 Sb. je dnes jméno univerzity: "Univerzita Karlova v Praze".

Dnešní stav

UK připravuje odborníky pro širokou oblast humanitních věd, přírodních věd a věd o umění, dále teology, právníky, lékaře, farmaceuty, filology, tlumočníky a překladatele, knihovníky, žurnalisty, učitele aj.

Fakulty

Podívejte se též na


- Katolická teologická fakulta
- Evangelická teologická fakulta
- Husitská teologická fakulta
- Právnická fakulta
- 1. lékařská fakulta
- 2. lékařská fakulta
- 3. lékařská fakulta
- Lékařská fakulta v Plzni
- Lékařská fakulta v Hradci Králové
- Farmaceutická fakulta v Hradci Králové
- Filozofická fakulta
- Přírodovědecká fakulta
- Matematicko-fyzikální fakulta
- Pedagogická fakulta
- Fakulta sociálních věd
- Fakulta tělesné výchovy a sportu
- Fakulta humanitních studií

Reference


- Jiří Spěváček: Založení Univerzity Karlovy. Slovo k historii 15. Melantrich, Praha 1988, 40 pp.

Externí odkazy


- [http://www.cuni.cz www.cuni.cz] – Oficiální stránky
- http://www.cuni.cz/cuni/history/listinac.html
- http://www.cuni.cz/cuni/history/historie.html.cs
- [http://cupress.cuni.cz/cgi-bin/caroshow/recenze/r4.htm#sktf Recenze historické práce obhajující datum 1347] Kategorie:Univerzita Karlova ko:카를 대학교

KSČ

Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj.

Vznik, 20. a 30. léta

KSČ vznikla 14. až 16. května 1921 přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie. Jejím prvním předsedou byl Bohumír Šmeral. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou největších komunistických stran na světě. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševisace“, což znamenalo utužení programové závislosti na KI. Na V. sjezdu v roce 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem. Z KSČ odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ji opustila i většina voličů.

Za II. světové války a po válce

Za II. republiky (1938 – 1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Za druhé světové války nejprve v souladu s pokyny z Moskvy akceptovala likvidaci Československa, později se stala významou silou domácího i zahraničního odboje. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů. Jako významná odbojová síla se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu. Již během války, za podpory SSSR a vzorové Všesvazové komunistické strany - bolševiků (VKS(b)) se připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu. Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946. Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatisanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatisanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč, doba teroru – 50. léta

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na presidenta republiky Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované vládě Klementa Gottwalda důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Totalitární vláda KSČ pak trvala až do 17. listopadu 1989. Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení prosazeni lidé loyalní politice KSČ. Československá sociální demokracie byla sloučena s KSČ, což je považováno za protiprávní. V období teroru (1948 - 54) bylo popraveno 241 lidí - oběti justičních vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Až do konce komunistického režimu byly desetitisíce lidí nespravedlivě vězněny. Obětmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, soukromí rolníci a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání. V rámci stalinské these o zostřování třídního boje byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Reformní rok 1956 se v KSČ příliš neprojevil.

Krátká doba tání

Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces byl ukončen sovětskou okupací 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968.

Čistky, tzv. normalizace

V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, odstranili většinu svobod z doby Pražského jara. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77. Není divu, že na sovětskou perestrojku (1985 - 91) reagovala KSČ značně neochotně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

Po listopadu 1989

Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS, která se později přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa; federace tak zanikla 7. dubna 1992. Nástupnickou organisací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je legální parlamentní stranou, jejíž podpora od poloviny 90. let stále stoupá. Podle názoru antikomunistů by měla být zakázána, neboť se domnívají, že šíření komunistické ideologie je trestné na základě § 260 trestního zákona, který zakazuje podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Téměř žádné zločiny spáchané v době vlády KSČ nebyly soudně projednány a nikdo nebyl potrestán.

Podívejte se též na


- Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968
- Komunistická strana Čech a Moravy
- Komunistická strana Československa (1995)
- Komunistická strana Československa - Československá strana práce
- Rudé právo

Externí odkazy


- [http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc.php Historie KSČ na totalita.cz]
- [http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t99.html průběh únorové krise] - na serveru libri.cz
- [http://psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/094schuz/s094001.htm Rozprava v parlamentu 1946] Kategorie:České politické strany Kategorie:Komunismus

Pražské jaro 1968

Pražské jaro se nazývá období od konce roku 1967 do okupace Československa v srpnu 1968. V těchto měsících došlo postupně k uvolnění politické situace v Československu, demokratizaci společnosti a k pokusu o opatrnou reformu socialistického politického systému. V Československu završilo Pražské jaro dobu tání v zájmové sféře SSSR tehdejších jeho satelitů. To bylo umožněno uvolněním v SSSR, zahájeným Chruščovem koncem 50. let. Dva nejvýznamnější dokumenty z této doby byly: :1. Akční program KSČ :2. manifest Dva tisíce slov

Stav společnosti

Na konci 60. let 20. století byla Evropa rozdělena v důsledku 2. světové války na dva nesmiřitelné tábory: kapitalistický (v terminologii socialistických států imperialistický) a socialistický. Socialistické státy byly ovládány Sovětským svazem a svůj režim udržovaly pomocí silně represivního aparátu. Společnost v Československu byla řízena komunistickou stranou, která řídila stát jak politicky, tak ekonomicky - vedení strany bylo prakticky totožné s vedením státu. Volby byly zdánlivě svobodné, ale kandidáti byli pouze z této jediné povolené politické strany. Demokratické principy byly silně potlačeny. V ostatních státech socialistického tábora byla situace obdobná. V celé Evropě i ve světě ale docházelo k mírným změnám, celá 60. léta probíhala ve znamení uvolňování napětí, vznikaly nové impulsy kulturní (Beatles), bylo zahájeno dobývání vesmíru. Tyto vlivy se projevovaly i v socialistických zemích. Byly umožněny táním v SSSR, zahájeným po Stalinově smrti Chruščovem koncem 50. let. Prezidentem ČSSR a současně prvním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany (UV KSČ) byl Antonín Novotný. Ke konci roku 1967 se ostře postavil proti snahám o liberalizaci společnosti. V Martině na oslavách Matice slovenské A. Novotný svým urážlivým chováním postavil proti sobě i stranickému vedení značnou část slovenské veřejnosti. Později v projevu k posluchačům vojenských škol vyzýval k boji proti liberalismu a proti propagování různých kapitalistických směrů v politické praxi, ekonomice a kultuře; znamenalo to revizi základního závěru XIII. sjezdu KSČ.

Události

Rok 1967


- 26.-27. září: Na schůzi ÚV KSČ došlo k ostřejším sporům v komunistickém vedení, jež byly vyvolány administrativními opatřeními vůči spisovatelům (zastavení Literárních novin a stranické tresty pro I. Klímu, P. Kohouta, M. Kunderu, A. J. Liehma, J. Procházku, L. Vaculíka).
- 30.-31. října: Ústřední výbor KSČ jednal o postavení strany ve společnosti. Bezprostředním podnětem konfliktu se stalo vystoupení A. Dubčeka, které zpochybnilo veškeré "řízení strany" ve státě - (vládnout by měla vláda) a napadlo kumulaci funkcí - právě typické pro období vlády A. Novotného. Dubčekova kritika uvolnila cestu k "Pražskému jaru".
- 31. října: Na vysokoškolských kolejích v Praze na Strahově byla opakovaně vypnuta elektřina; studenti vyšli do ulic se svíčkami a voláním: "Chceme světlo!". Pochod brutálně rozehnala v Nerudově ulici Veřejná bezpečnost (policie).
- 11.-13. prosince: Zasedalo předsednictvo ÚV KSČ, kde zazněla ostrá kritika Novotného. Došlo ke střetu mezi jeho zastánci a jeho kritiky. Spor skončil kompromisem: souhlasem s rozdělením nejvyšších funkcí až v pozdější době.
- 19.-21. prosince: Sešel se ústřední výbor KSČ, jehož větší část členů vystoupila opět s kritikou metod práce a způsobu řízení A. Novotného. Pod tímto tlakem se Novotný rozhodl dát svou stranickou funkci k dispozici.

Leden 1968


- 3.-5. ledna: Plenární zasedání ÚV KSČ rozhodlo o rozdělení nejvyšších funkcí. Prvním tajemníkem byl zvolen A. Dubček. Skončila zhruba desetiletá éra A. Novotného.

Únor 1968


- 26. února: Útěk generála J. Šejny do Itálie a odtud za pomoci CIA odchod do USA; sdělovací prostředky přispěly k tomu, že se z útěku protekční osoby A. Novotného vyvinula aféra "semínkového" generála (obviněn z rozkrádání státního majetku - jetelových semínek).

Březen 1968


- 21. března:
  - Byl ustaven přípravný výbor pro obnovu skautské organizace - Junáka.
  - Vznikl prozatímní výbor katolického duchovenstva v čele s biskupem a apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze F. Tomáškem.
- 22. března: Abdikace prezidenta A. Novotného.
- 22.-23. března: Celostátní aktiv zástupců všech vysokoškolských center konaný v Brně se vyslovil pro vytvoření samostatné organizace vysokoškoláků (mimo rámec oficiálního ČSM).
- 23. března: Bývalí funkcionáři sociální demokracie ustavili akční skupinu pro obnovu strany, která se rozšířila v ústřední přípravný výbor.
- 23.-24. března: V Drážďanech se konalo setkání vedoucích představitelů Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR s československou delegací (Dubček, Lenárt, Černík, Kolder, Bilak), na níž zazněla ostrá kritika poměrů v Československu ("plíživá kontrarevoluce").
- 29. března:
  - Funkcionáři jednotné tělovýchovné organizace provedli přestavbu na principu národním a odvětvovém.
  - Při Svazu spisovatelů vznikl Klub nezávislých spisovatelů, sdružující nekomunistické členy z Čech i Slovenska (do svého čela zvolil V. Havla, P. Koptu a A. Klimenta).
- 30. března: Národní shromáždění zvolilo na návrh A. Dubčeka prezidentem republiky L. Svobodu; svůj program navázání kontinuity s předcházejícími prezidenty vyjádřil symbolicky tím, že po volbě položil věnce na hrob K. Gottwalda a A. Zápotockého, ale i T. G. Masaryka a E. Beneše.
- 31. března:
  - Skupina politických vězňů, odsouzených podle zákona 231/1948 Sb., v čele s K. Nigrinem, ustavila ústřední výbor Klubu 231; během tří měsíců fungovaly jeho výbory ve všech krajích a ve většině okresů českých zemí, ústředí registrovalo na 80 tisíc zájemců o členství.
  - Ústřední výbor Československé strany lidové zvolil novým předsedou A. Pospíšila (vystřídal J. Plojhara); lidová strana měla v červenci 1968 46 028 členů.

Duben 1968


- 31. března-5. dubna: V Praze se sešlo III. všekřesťanské mírové shromáždění za účasti 500 představitelů katolické, protestantské a pravoslavné církve z 55 zemí světa; jednalo se o světové sympozium těch, kdo se rozhodli vést dialog s "pokrokovými marxisty".
- 1.-5. dubna: Na Pražském hradě pokračovalo zasedání ÚV KSČ. Vedle volby nového předsednictva se počítalo se sestavením nové vlády a s rehabilitací občanů. Poslední den jednání byl jednomyslně přijat tzv. Akční program KSČ (zveřejněn 10. dubna), který měl navodit socialismus s lidskou tváří. Obsahoval změny, které v příštích dvou letech chtěla komunistická strana (stále jako ústavou "uzákoněná" vedoucí politická síla) uskutečnit v oblasti politické (zejména v oblasti občanských práv a politického systému), ekonomické (ekonomická reforma v rámci socialismu), kulturní a zahraniční politice. Součástí změn měla být takzvaná demokratizace.
- 5. dubna:
  - Na setkání 144 účastníků (hlavně z řad inteligence) byl založen Klub angažovaných nestraníků - KAN; v krátké době měl KAN 40-50 tisíc zájemců o členství.
  - Byla schválena komise pro dokončení stranické rehabilitace, tzv. Pillerova komise. Závěrečná zpráva komise byla později několikrát přepracována, v důsledku událostí po srpnu 1968 se nikdy zevrubně neprojednávala.
- 8. dubna: Jmenována nová vláda v čele s O. Černíkem. Vláda se stávala samostatným a iniciativním mocenskopolitickým faktorem.
- 18. dubna: Z funkce předsedy Národního shromáždění odstoupil B. Laštovička a byl nahrazen J. Smrkovským.

Květen 1968


- 3. května: V Národním shromáždění bylo schváleno programové prohlášení vlády; za jeden z hlavních úkolů považovala vláda přípravu federace. To již vyjádřila ve svých usneseních z 12. a 24. dubna.
- 4. května:
  - V Moskvě probíhala československo-sovětská jednání na nejvyšší úrovni; československá delegace (Dubček, Černík, Smrkovský a Bilak) vyslechla od Brežněva, Kosygina a Podgorného velmi ostrou kritiku politických poměrů v ČSSR. Ti požadovali rázná opatření proti antisocialistickým a pravicovým silám, které se podle jejich mínění výrazně aktivizují.
  - Přes dva tisíce bývalých funkcionářů Sokola zvolilo přípravný výbor, který řídil obnovu této tělovýchovné organizace.
- 14. května: Byla ustavena organizace Dílo koncilové obrody v čele s pražským apoštolským administrátorem F. Tomáškem.
- 15. května: Usnesením vlády zřízeny speciální orgány pro nové státoprávní uspořádání - tj. výbor pod vedením předsedy vlády O. Černíka a vládní komise pro řešení odborných otázek federace v čele s místopředsedou vlády G. Husákem. Tato komise odmítla 4. června požadavek na trojdílné uspořádání federace; s tím vystoupily oba moravské kraje ve společné tzv. moravské deklaraci.
- 16. května: V Praze proběhl za mimořádného zájmu veřejnosti vysokoškolský majáles, který odrážel stupňující radikalizaci veřejného mínění.
- 23. května: Konalo se první jednání zástupců ÚV KSČ a přípravného výboru sociální demokracie; komunistické vedení obnovu sociální demokracie odmítlo, označilo ji za protikomunistickou akci; v červenci již existovalo na 150 odboček sociálně demokratické strany s 1500 členy.
- 29. května-1. června: Zasedání ÚV KSČ jednalo o současné politické situaci v zemi; střetly se zde dvě rozdílné politické linie - Dubčekova a Bilakova. Přijatá rezoluce obsahovala zásady Dubčekova referátu a byla namířena proti extrémům "zprava i zleva" a jako pozitivní směr označila plnění Akčního programu KSČ. Plénum rozhodlo svolat na 9. září t. r. mimořádný XIV. sjezd KSČ.

Červen 1968


- 6. června: Vláda vydala prozatímní rámcové zásady pro zřizování a volbu rad pracujících; pro jejich ustavování se vyslovila celostátní odborová porada a 90 % jejích delegátů. K zastavení zřizování rad pracujících vydala tatáž vláda pokyn 24. října 1968.
- 14. června: V Budapešti podepsána Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci mezi ČSSR a Maďarskem.
- 19. června: V Praze-Ruzyni (v jednom z hangárů) se konal sraz Lidových milicí; na masovém shromáždění asi 10 tisíc příslušníků Lidových milicí zazněly kritické hlasy proti komunistickému vedení, vytýkaly mu slabost v postupu proti pravici a žádaly mocenskoadministrativní zákroky. Celá akce vyvolala v zemi vlnu rozhořčení, která přerostla v podpisovou akci za zrušení milicí.
- 21.-30. června: Na československém území proběhlo vojenské cvičení států Varšavské smlouvy s názvem "Šumava"; oddalovaný odchod vojsk (sovětské jednotky odešly až 3. srpna) zvyšoval napětí v zemí a posiloval zejména protisovětské nálady.
- 25.-26. června: Parlament schválil rehabilitační zákon a novelu tiskového zákona.
- 27. června: Noviny Literární listy, Práce, Zemědělské noviny a Mladá fronta uveřejnily výzvu Dva tisíce slov, které patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům, všem, kterou vypracoval spisovatel L. Vaculík. Provolání vedle kritického pohledu na minulost vyznívalo jako výzva k nápravě; rozbouřilo a zdramatizovalo politický život v zemi. Odpůrci reformy hodnotili 2000 slov jako výzvu ke kontrarevoluci.

Červenec 1968


- 4. července: Vedení KSČ bylo pozváno na jednání s "bratrskými stranami" do Varšavy o vnitřních poměrech v ČSSR; předsednictvo ÚV KSČ v předtuše hrozeb ultimativních požadavků ze strany "spojenců" posléze (po jednání 8. a 12. července) rozhodlo navrhnout místo společné schůzky dvoustranná jednání.
- 10. července: Poslanci Národního shromáždění zvolili 150 poslanců České národní rady jako nejvyššího zákonodárného orgánu českých zemí; předsedou byl zvolen Č. Císař. Šlo o první krok k odstranění asymetrického modelu státní struktury.
- 14.-15. července: Představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR na schůzce ve Varšavě schválili Brežněvův koncept otevřeného dopisu adresovaného KSČ; podle názoru "pětky" se v Československu organizačně stmelila kontrarevoluce. Obsah dopisu byl směsicí velmi vážného varování se znatelnými prvky hrozby (Brežněvova doktrína s právem zasahovat do vnitřních záležitostí socialistických zemí).
- 17. července: Předsednictvo ÚV KSČ schválilo odpověď na varšavský dopis; střízlivým a uvážlivým tónem vyvracelo neopodstatněná obvinění a neoprávněnou kritiku, odmítlo tezi o internacionální pomoci "pětky" bránit socialismus v jiné zemi. 19. července odpověď schválil ÚV KSČ. Po zveřejnění varšavského dopisu i odpovědi na něj vypukla lavina souhlasných rezolucí, telegramů a dopisů veřejnosti. To vedlo ke sjednocení občanů, k posílení důvěry k vedení KSČ (78 % občanů) a práva na vlastní, československou cestu.
- 29. července-1. srpna: V Čierné nad Tisou (v železničním vagoně) se setkali členové vedení KSČ a KSSS; schůzce předcházelo tzv. Poselství československým účastníkům, jehož autorem byl spisovatel P. Kohout. Hned po zveřejnění začalo živelné podpisování Poselství (přes 1 milion podpisů za tři dny). Jednání bylo značně dramatické, vedení KSČ zde vystupovalo nejednotně (tři jeho členové - Kolder, Bilak a Švestka se značně ztotožňovali se sovětskými argumenty). Sovětská strana vystupňovala tlak na československou reformu; žádné dohody nebyly podepsány, avšak sovětská delegace odjížděla s představou "závazků" vedení KSČ "bojovat proti antisocialistickým silám". V průběhu jednání vznikla v zemi živelná masová akce nazvaná Fond republiky; začala formou dobrovolných pracovních směn a rozšířila se mezi občany v podobě peněžních darů a zlata na tzv. zlatý poklad republiky (do 21. srpna dosáhly dary výše 190,5 milionu Kčs a 60 kg zlata).
- 30. července: Moskevská Pravda otiskla dopis 99 zaměstnanců pražské Pragovky s výzvou k mocenskému zásahu ze strany SSSR.

Srpen 1968


- 3. srpna: V Bratislavě proběhla schůzka "pětky" s vedoucími představiteli KSČ; přijaté prohlášení naznačovalo, že "bratrské strany nikomu nedovolí vrazit klín mezi socialistické státy" a že problémy vyřeší "vzájemnou pomocí a podporou".
- 9.-11. srpna: V Praze pobýval prezident Jugoslávie J. Broz-Tito. Jeho návštěva přispěla k převažujícímu optimismu a nadějím, že nebezpečí zásahu "pětky" nehrozí.
- 17. srpna: Na žádost maďarského vůdce J. Kádára došlo v Komárně k jeho setkání s A. Dubčekem; Kádár tlumočil značnou nespokojenost Moskvy s vývojem v Československu a poukazoval na možné vážné důsledky z toho plynoucí (vojenskou intervenci).
- 20. srpna:
  - V Praze započalo ve 14 hodin zasedání předsednictva ÚV KSČ; v jeho průběhu přišla ve 23.30 hodin první zpráva o obsazování republiky vojsky "socialistické pětky" (SSSR, NDR, Polska, Maďarska a Bulharska). Za dramatické situace došlo ke schválení rozkazu ministra obrany M. Dzúra, aby armáda nekladla odpor (totéž se vztahovalo na Bezpečnost /policii/ a Lidové milice) a bylo vydáno [http://wikisource.org/wiki/Provol%C3%A1n%C3%AD_%C3%9AV_KS%C4%8C_z_21._srpna_1968 Provolání ke všemu československému lidu], v němž se uvádělo, že vojska obsazují ČSSR proti vůli ústavních orgánů a bez jejich vědomí.
  - Vpádu do Československa se zúčastnilo 27 bojových divizí (12 tankových, 13 motostřeleckých, 2 výsadkové) a 1 letecká armáda.
  - Skupina A (sovětské a polské jednotky) zahájila nástup z prostoru Legnice - Krakov (Polsko)
  - Skupina B (jednotky SSSR a NDR) z Görlitz, Zittau, Drážďan a Kliegenthalu (NDR)
  - Skupina C (sovětské, maďarské a bulharské jednotky) z oblasti Györu (Maďarsko).
  - Intervenčním jednotkám v počtu 750 tisíc vojáků s 800 letadly, 6300 tanky a 2000 děly a raketami velel generál J. G. Pavlovskij.
- 21. srpna:
  - Vojenským vpádem byla obsazena většina důležitých měst v ČSSR. K mimořádné schůzi se sešla vláda a vyjádřila svůj protest vládám pěti států, které uskutečnily okupaci. O ČSSR se začalo jednat v Radě bezpečnosti OSN. V celé zemi rostl živelný lidový odpor k okupaci. Invaze vojsk Varšavské smlouvy si k 3. září 1968 vyžádala 72 mrtvých, 266 těžce a 436 lehce raněných československých občanů.
  - Po selhání pokusu o ustavení prosovětské tzv. dělnicko-rolnické vlády, který ztroskotal mj. díky spontánnímu nenásilnému odporu obyvatelstva, byli proreformní političtí představitelé KSČ v čele s A. Dubčekem odvlečeni do SSSR.
- 22. srpna: V továrně pražské ČKD ve Vysočanech zasedal XIV. mimořádný sjezd KSČ; z 1543 řádně zvolených delegátů se dostavilo 1219 delegátů. Sjezd zvolil nový ústřední výbor (v čele s internovaným A. Dubčekem) a významně se podílel na řízení občanského odporu proti okupaci. Sjezdu se na zákrok G. Husáka neúčastnili (až na výjimky) slovenští delegáti.
- 23.-26. srpna: Na žádost prezidenta L. Svobody probíhalo v Moskvě složité jednání československé a sovětské politické reprezentace; druhý den (24. srpna) se rozhovorů zúčastnili i internovaní českoslovenští politici (vězněni od ranních hodin 21. srpna) v čele s A. Dubčekem. Jednání skončila (pod psychickým nátlakem) podpisem tzv. moskevského protokolu, jenž obsahoval závazné úkoly pro vedení KSČ (splnění požadavků z Čierné, zákaz "protisocialistických organizací" a sociální demokracie, upevnění orgánů Bezpečnosti a armády, stranickou kontrolu tisku a konkrétní kádrové změny) a příslib etapovitého odchodu intervenčních vojsk. Podpis jako jediný z 26 českých a slovenských politiků odmítl připojit František Kriegel.
- 24. srpna:
  - Vyvrcholením lidového odporu proti vojenské intervenci (nápisy na ulicích a zdech, různá prohlášení, letáky, schůze, rezoluce apod.) byla jednohodinová generální stávka.
  - Na zasedání Rady bezpečnosti OSN se dostavil ministr zahraničí J. Hájek, který ve svém vystoupení odsoudil vojenskou okupaci Československa. V dalších dnech se však postoj československé delegace změnil a 27. srpna požádala československá mise o stažení tzv. československé otázky z jednání Rady.
- 31. srpna: Na zasedání ÚV KSČ (doplněném o členy zvolenými "vysočanským" sjezdem) byl přijat moskevský protokol jako jediné východisko z dané situace. Politickou iniciativu měly v rukou reformní síly v čele s A. Dubčekem, které se domnívaly, že existuje reálné východisko z tragické situace (možnost normalizovat situaci v zemi a dosáhnout odchodu cizích vojsk). Okupací Československa v podstatě skončil proces, kterému se začalo říkat Pražské jaro. Následovalo období, ve kterém se postupně dostali k moci politici, kteří poté zahájili tzv. normalizaci. Tím byly jakékoli pokusy o změnu politického systému v republice na dlouhou dobu 20 let potlačeny. Kategorie:Pražské jaro 1968 Kategorie:České dějiny ja:プラハの春

Charta 77

Charta 77 byla známá opoziční petice v nomalizačním Československu. __NOTOC__

Vznik

V roce 1976 se spojily názorově nesourodé skupiny občanů, kteří nesouhlasili s represivním postupem mocenských orgánů proti undergroundové skupině The Plastic People of the Universe. Takový postup mocenských orgánů byl možný proto, že vedení ČSSR nikdy v praxi nepřistupovalo k dodržování lidských práv tak, jak jej k tomu zavázal prezident Gustáv Husák svým podpisem pod mezinárodními pakty na Helsinské konferenci v roce 1975. V prosinci 1976 začaly být shromažďovány podpisy občanů různého politického i profesního zaměření pod prohlášení Charty 77 (plný text viz níže). Ti v něm poukazovali na to, že v Helsinkách podepsané pakty (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech), které byly v říjnu 1976 zveřejněny ve Sbírce zákonů, nejsou dodržovány a reálně tak platí pouze na papíře. Text prohlášení bezprostředně podepsalo 242 signatářů (jeden z nich později svůj podpis odvolal). Další podpisy však i přes represi signatářů přibývaly. V převážné většině však bylo prohlášení podepisováno jen v českých zemích, na Slovensku jej podepsalo jen několik desítek občanů.

Činnost

Charta 77 si vytkla za cíl vést konstruktivní dialog s politickou a státní mocí. Zejména upozorňovala na různé konkrétní případy porušování lidských práv, vedla jejich dokumentaci a také navrhovala řešení. Chartu 77 navenek reprezentovala vždy trojice mluvčích, kteří byli jmenováni vždy na rok. Za dobu své existence se vyjádřila k řadě společenských problémů, jako např. k diskriminaci v zaměstnání a povolání, ke svobodě cestování, ke stavu životního prostředí, k právům věřících občanů a stavu řeholí, stavu ekonomiky, problematice důchodců, k toxikomanii a mnoha dalším. Několikrát též žádala amnestii pro konkrétní uvězněné politické vězně. Od roku 1978 vydávala nezávislá skupina signatářů časopis Informace o Chartě 77 ("Infoch"). V něm byly publikovány dokumenty Charty 77, sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a informace o samizdatových novinkách. Časopis byl nezávislý nejen na státní moci, ale i na samotné Chartě 77. Úzce však spolupracoval s jejími mluvčími. V roce 1992 byla činnost Charty 77, která se stala v 70. - 80. letech centrem opozice v Československu, oficiálně ukončena. V roce 1998 byla založena Nadace Charty 77 se základním jměním navýšeným na 65 milionů.

Podívejte se také na


- Prohlášení Charty 77 ve Wikisource
- Seznam mluvčích Charty 77 (chronologicky)
- Hnutí za občanskou svobodu Vilém Prečan: Charta 77 1977-1989: od morální k demokratické revoluci. Dokumentace. Praha - Scheinfeld - Bratislava 1990, ISBN 8090004221X

Externí odkazy


- [http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ch77.php Charta 77 na totalita.cz], seznam signatářů
- [http://cibulka.com/77/index.htm Dokumenty Charty 77] na serveru Petra Cibulky
- [http://libpro.cts.cuni.cz/publ_infoch.htm Informace o Chartě 77 - článková bibliografie] - předmluva ke knize
- [http://www.imaturita.cz/scripts/sem_show.php?id=44 Seminární práce] obsahující řadu citací z užitečných pramenů
- [http://krestanskegymnazium.wz.cz/komunismus/storage/15.htm Studentská práce] s podrobnostmi zejména o působení Nadace Charty 77 v 80. letech Kategorie:Charta 77 Kategorie:Československo ja:憲章77

Občanské fórum

Občanské fórum, ve zkratce OF bylo politické hnutí, které vzniklo dva dny po začátku tzv. „Sametové revoluce“ v Praze jako široká, spontánní platforma občanských nezávislých aktivit. OF odmítalo totalitní komunistický režim. Později se OF orientovalo politicky do pravého středu Předsedou OF byl od října 1990 Václav Klaus, který se později stal předsedou ODS, ministrem financí, předsedou vlády a prezidentem ČR. Na Slovensku obdobnou roli hrálo hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN).

Nástupnické politické strany


- Občanská demokratická aliance - V roce 1990 kandidují její členové na kandidátkách Občanského fóra. Později strana působí samostatně.
- Občanská demokratická strana - Vznikla roku 1991 při definitivním rozštěpení OF. Jejím vůdcem se stal Václav Klaus.
- Občanské hnutí - Vzniklo roku 1991 při definitivním rozštěpení OF z tzv. Liberálního klubu Občanského fóra. Strana se později přejmenovala na Svobodné demokraty a ještě později se sloučila s Národními socialisty
- Strana pro otevřenou společnost - Po neúspěchu ČSNS ve volbách v roce 1996 odcházejí roku 1997 někteří Svobodní demokraté ze strany a v roce 1998 vytvářejí Stranu pro otevřenou společnost

Podivejte se též na


- Liberalismus
- Konzervatismus
- Komunismus
- Socialismus

Externí odkazy


- [http://www.totalita.cz/vysvetlivky/of.php Občanské fórum] Kategorie:České politické strany

1948

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1943 1944 1945 1946 1947 - 1948 - 1949 1950 1951 1952 1953 ----

Události

Československo
- 25. února - dovršen komunistický převrat v Československu, tzv. Vítězný únor. Svět
- 14. května - Izrael vyhlašuje nezávislost
- 15. května - Libanon, Syrie, Irák, Egypt, Transjordánsko a palestinští Arabové útočí na židovský stát. Začátek třináctiměsíční arabsko-izraelské války.

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

Úmrtí


- 10. březen - Jan Masaryk, československý ministr zahraničí
- Edvard Beneš

Hlava státu


- Edvard Beneš
- Klement Gottwald Kategorie:20. století als:1948 ja:1948年 ko:1948년 simple:1948

Ježíš Kristus

Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.

Život Ježíše Krista

Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako taumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením (podle tradice) byl vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.

Tradiční křesťanské podání

Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen a popraven ukřižováním. Jeho učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Dalším učedníkům se údajně po své smrti zjevoval.

Historicita Ježíše

Hlavní písemné prameny o Ježíšově životě jsou čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Většina historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány za živé paměti Ježíšova života. Připouští tedy, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto staré