Flavius IosephusIosephus či Josephus (37/38 Jeruzalém – kolem 100 Řím), původním jménem Josef ben Mattijahú byl židovský kněz, učenec a historik, který zanechal významné poznámky o první židovské válce v letech 66–70. Své jméno Flavius si Iosephus přibral podle rodového jména císaře Vespasiana.
Život
Znalosti o svém životě nám Josef poskytl sám ve svém autobiografickém díle. Narodil se v kněžské židovské rodině pocházející svými kořeny z rodu Hasmonejců. Byl vynikajícím studentem náboženských otázek a již ve věku 14 let byl dotazován na některé otázky jeruzalémským veleknězem. V 16 letech se přidal na stranu asketického poustevníka Banna. V roce 57 se vrátil zpět do Jeruzaléma, kde se přidal na stranu farizeů. V Judsku tehdy panovalo stále silnější napětí jak mezi Židy a Římem, tak mezi Židy samotnými. Když v roce 64 římský prokurátor v Judsku poslal několik kněží v okovech do Říma, vydal se Josef s delegací za jejich propuštění k Neronovu císařskému dvoru. Jeho mise byla úspěšná i díky císařově manželce Poppeji, která se jeho případu ujala.
Při jeho návratu v Judsku začínalo velké národní povstání. V roce 66 Juda Galilejský obsadil pevnost Antonii a Josef s dalšími kněžími se přidali na stranu bojovníků za nezávislost. V zápětí byl Josef poslán do Galileje, aby ji připravil na válku, opevnil a nasbíral brannou sílu. Na jeho stranu se přidala židovská města, ale města s převážnou většinou řeckých obyvatel se mu získat nepodařilo. Nakonec se opevnil v Jotapatě, která však byla Římany dobyla. Josef byl zajat, ale jelikož vojevůdci Vespasianovi předpověděl, že se stane císařem, zůstal naživu. Jeho předpověď se naplnila krátce po Neronově sebevraždě. Josef zůstal v římském táboře jako rukojmí a byl přítomen dobývání Jeruzaléma pod velením Vespasiánova syna Tita. Jeruzalém padl v roce 70.
Josefus byl odveden do Říma, kde byl osvobozen, byla mu vykázána penze a ubytování na císařovy útraty. Josef tehdy přijal po císaři i jméno Flavius. Od té doby je v latinském světě znám jako Flavius Iosephus. I když zůstal ve službách Říma a svým dětem dal pohanská jména (Hyrkán, Iustus, Agrippa), zůstal vždy věrný svému židovskému původu a věnoval se psaním děl, v nichž hájil židovskou víru a tradici.
Dílo
Poté, co skončila jeho vojenská služba, sepsal Josef dvě díla, která zachycují neocenitelným způsobem židovské reálie 1. století.
- Židovská válka (Peri tú Iúdaikú polémú, lat. Bellum Iudaicum) – poznámky o první židovské válce (68–70); čes. překlad: Flavius Iosephus, Válka židovská I.-II., přel. J. Havelka, J. Šonka, Praha 2004.
- Židovské starožitnosti (Iúdaiké archaiologiá, lat. Antiquitates Iudaicae) – poznámky k dějinám židů od stvoření světa až po židovskou válku. Prvních třináct knih je paralelních ke Starému zákonu, avšak kniha 14-20 popisuje čas od doby Makabejců až po židovskou válku. Josef užívá židovských i řeckých pramenů.
- Proti Apiónovi (Kata Apionos, lat. Adversus Apionem), obrana židovského náboženství
- Životopis, dodatek k druhému vydání Starožitností po smrti Heroda Agrippy II. (mezi lety 93 a 100), obrana proti obviněním ze strany Justa Tiberiadského.
Související odkazy
- Testimonium flavianum
Kategorie:Historikové
Kategorie:Dějiny křesťanství
Kategorie:Antický Řím
Kategorie:Narození 1. století
Kategorie:Úmrtí 1. století
ja:フラウィウス・ヨセフス
ko:요셉푸스 플라비우스
37Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 31 32 34 35 36 - 37 - 38 39 40 41 42
----
Události
Vědy a umění
Narození
- 15. prosince - Nero, římský císař.
- Flavius Iosephus, židovský historik.
Úmrtí
- 16. března - Tiberius, římský císař.
Hlava státu
Římská říše:
- Tiberius (do března)
- Caligula
Parthská říše:
- Artabanos II.
Kategorie:1. století
ko:37년
38Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 32 34 35 36 37 - 38 - 39 40 41 42 43
----
Události
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
- Artabanos II.
Hlava státu
Římská říše:
- Caligula
Parthská říše:
- Artabanos II.
- Vardanés I.
Kategorie:1. století
ko:38년
100Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 95 96 97 98 99 100 101 102 103 104 105
----
Události
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
- Jan Evangelista (zhruba)
- Flavius Iosephus (zhruba)
Hlavy států
- Římská říše
- Traianus (98-117)
- Papež
- Evaristus (99-107)
Kategorie:1. století
ko:100년
nb:100
Řím
Řím (Roma) je hlavním městem Itálie, regionu Lazio a provincie Roma (RM). Jedno z nejstarších měst Evropy, bylo založeno před více jak 2 700 lety. Jako středisko římské říše a později katolické církve měl nesmírný vliv na svět. Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů.
Historie Říma je ohromující, jsou tu dochované památky, které pokrývají víc jak dvě tisíciletí. Řím vznikl v době železné v polovině 8. století př. n. l. spojením několika místních osad. V roce 616 př. n. l. se dostali k moci sousední Etruskové. Podle etruského rodu Ruma snad bylo i město nazváno. V roce 509 př. n. l., kdy byla zřízena římská republika, byli Etruskové vyhnáni. Do roku 270 př.n.l. republika postupně zabrala většinu území apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu demokracie. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města postaveného dosud převážně z kamene stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fora, lázně, cirky, paláce - hlavním stavebním mateiálem se stává mramor.
Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli pronásledováni až do 4. století, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu, ale s jeho upadajícím vlivem, upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobitím. Roku 410 Město dobili a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha.
Město zůstalo témeř po celou dobu středověku papežským sídlem. Během tzv. avignonského zajetí papežů však bylo opuštěno velkou částí vyšších vrstev, což vedlo k dalšímu období úpadku. V roce 1378, kdy se vrací papežové, nebyl Řím o nic větší než vesnice uprostřed ruin. Řím své postavení křesťanského středobodu znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let ho zkrášlovali největší renesanční a barokní umělci. Nakonec v roce 1870 získal Řím statut hlavního města nově sjednocené Itálie.
Hlavní článek: Antický Řím
- 496 – Anastasius II. Je prvním papežem, který získal titul pontifex maximus (nejvyšší kněz)
- 590 - 604 – Papež Řehoř I. upevňuje papežství
- 609 – Pantheon je vysvěcen na křesťanský kostel
- 725 – Král Ine z Wessexu zakládá první ubytovnu pro poutníky v Borgu
- 778 – Karel Veliký, francký král dobývá severní Itálii
- 800 – Karel Veliký je korunován na císaře v bazilice sv. Petra
- 852 – Po nájezdu Saracénů je Vatikán opevněn hradbami
- 880 - 932 – Římu vládnou dvě ženy: Teodora a poté její dcera Marozia
- 962 – Východofranský král Ota I. Veliký je korunován římským císařem, a obnovuje tak středověkou římskou říši, pro niž sepo zději ujal název Svatá říše římská
- 1108 – Přestavba San Clemente
- 1200 – Řím se stává nezávislou obcí
- 1300 – Papež Bonifác VIII. vyhlašuje první svatý rok.
- 1347 – Cola di Rienzo se pokouší obnovit římskou republiku
- 1348 – Vypuká epidemie moru
- 1452 – Začíná se bourat stará bazilika sv. Petra
- 1475 – Narození Michelangela (u Florencie)
- 1483 – Narození Raffaela
- 1486 – Výstavba Palazzo della Cancelleria
- 1506 – Papež Julius II. Začína se stavbou chrámu sv. Petra
- 1508 – Michelangelo maluje strop Sixtinské kaple
- 1527 – Karel V. drancuje Řím
- 1547 – Papež Pavel III. Jmenuje Michelangela architektem chrámu sv. Petra
- 1585 – Papež Sixtus V. navrhuje nové ulice
- 1600 – Upálen Giordano Bruno
- 1626 – Dokončení chrámu sv. Petra
- 1633 – Galileo Galilei odsouzen k smrti
- 1651 – Bernini přestavuje Piazza Navona
- 1732 – začátek stavby Fontány de Trevi
- 1735 – Navrženy Španělské schody
Sjednocení
- 1762 – Dokončení Fontány de Trevi
- 1797 – Napoleon dobyl Řím
- 1800 – Napoleon znovu zabírá Itálii
- 1820 – Nepokoje v celé Itálii
- 1848 – povstání nacionalistů v Římě. Papež prchá a je vyhlášena republika
- 1849 – Papež se znovu dostává k moci za podpory francouzských jednotek
- 1860 – Garibaldi osvobozuje Sicílii a Neapol
- 1861 – vytvoření italského království se sídlem v Turíně
Moderní Řím
Oblasti Říma
- Kapitol
- Forum Romanum
- Palatin
- Piazza della Rotonda
- Piazza Navona
- Piazza di Spagna
- Campo de' Fiori
- Kvirinál
- Eskvilin
- Laterán
- Caracalla
- Aventin
- Trastevere
- Janicul
- Vatikán
- Via Veneto
Památky a zajímavosti
Kostely a chrámy
Řím se jako centrum křesťanství pyšní bohatstvím krásných a působyvých kostelů, počínaje velkolepými bazilikami, jež měly zdůrazňovat význam středověké a renesanční katolické církve, a konče menšími skromějšími budovami, v níchž se se často tajně sházeli první křesťané. Mezi nejkrásnější rané kostely patří stánky z původně antických římských chrámů. Jeden z nich zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven Pantheon. Ostatní antické hrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda, Santa Constanza.
Seznam římských kostelů:
- Baptisterium u San Giovanni
- Chiesa Nuova
- Domine Quo Vadis
- Il Gesù
- La Maddalena
- Oratorio del Filippini
- Pantheon
- Sanť Agata dei Goti
- Sanť Agnese In Agone
- Sanť Agnese fuori le Mura
- Santi Ambrogio e Carlo al Corso
- Sanť Anastasia
- Sanť Andrea delle Fratte
- Sanť Andrea al Quirinale
- Sanť Andrea della Valle
- Sanť Angelo in Pescheria
- Sanť Anselmo
- Sanť Apollinare
- Santi Apostoli
- Santa Balbina
- San Bartolomeo alľ Isola
- Bazilika sv. Petra
Links
- [http://www.compart-multimedia.com/virtuale/ Virtual Rome]: Virtual panoramas and photo gallery (ita/ing)
Kategorie:Hlavní města Evropy
Kategorie:Italská města
als:Rom
ja:ローマ
ko:로마
simple:Rome
ŽidŽid má následující významy:
- příslušník židovského národa (píše se Žid s velkým Ž)
- vyznavač židovského náboženství (píše se žid s malým ž)
Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k národu Židů. Dalšími rysy bylo území Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština, aramejština, později např. jidiš).
Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože během středověku žili Židé v ghettech a nemísili se s nežidovským obyvatelstvem, lze i tak nadále mluvit o národu. Během novověku se však židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti.
Od roku 1948 existuje moderní stát Izrael, v němž Židé opět tvoří hlavní národnost. Hovoří moderní hebrejštinou (ivrit). Přestože hlavním náboženstvím země má být židovství, většina obyvatel Izraele se považuje za sekulární. Pro ně se však častěji užívá označení Izraelci, zatímco Izraelité označuje starověké židovské kmeny.
Kategorie:Národy
ko:유대인
ja:ユダヤ人
simple:Jew
th:ยิว
66Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 61 62 63 64 65 - 66 - 67 68 69 70 71
----
Události
- V Palestině propuká povstání Židů pro Římu, tzv. První židovská válka
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
Hlavy států
- Papež
- Petr (42-67)
Kategorie:1. století
70Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 65 66 67 68 69 - 70 - 71 72 73 74 75
----
Události
- 10. srpna byl zpálen a zničen jeruzalémský chrám, když dobýval Titus se svými legiemi dobýval Jeruzalém. Asi o měsíc později padlo celé město.
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
Hlavy států
- Papež
- Linus (67-77)
Kategorie:1. století
AskezeAskeze (z řeckého ἄσκησις askésis cvičení, praxe, disciplina; z ἀσκέω askó cvičit) původně znamenala jakoukoli formu praxe, jíž se upevňuje disciplina. Pojem asketa pak značí toho, kdo se prakticky zříká světských zájmů, aby mohl dosáhnout pokroku v duchovním životě. V určitém kontextu může askeze znamenat též určitý druh umrtvování či trýznění těla.
Asketický život je spojený většinou s náboženskou praxí, takže velké osobnosti světových náboženství lze pro jejich zřeknutí se světa označit za mystiky -- např. Lao-C', Gautama Buddha, Jan Křtitel, Ježíš Kristus, sv. Antonín, sv. František z Assisi a další. Askeze se chápe jako dobrovolné odpírání si čehosi, zejména rozkoší a požitků, aby asketa mohl pokračovat v nastoupené cestě pokání či ctnosti dle určitého morálního kodexu nebo z přesvědčení.
Askeze v různých náboženstvích a filozofiích
Některým nábožensko-etickým systémům je askeze zcela cizí, např. některým přírodním náboženstvím, zoroastrismu a konfuciánství.
Hinduismus
Zřejmě nejstarším náboženským systémem, jehož součástí je asketická praxe, je hinduismus. Již kultura Indu znala askety -- např. jogíny. Součástí džínismu je i postní praxe, jak o tom svědčí např. i život Mahátmy Gándhího.
Buddhismus
Také v dějinách i současnosti buddhismu se nachází asketické hnutí, které sahá až k životu Buddhovu a jím založeným mnišským společenstvím. Některé proudy v buddhismu praktikují praxi poměrně náročnou, která zahrnuje např. pouze jedno jídlo denně a spánek v sedu.
Antické Řecko a Řím
Pojem askeze znamenal původně cvičení či trénink řeckých vojáků a atletů. Asketickou podobu měl též životní styl kyniků, který se opíral o nadvládu nad vášněmi, chudobu a bezdomovectví.
Od 1. století př. Kr. nabývá síly hnutí, které se zříká světa a odmítá jej, např. v gnostických systémech či novoplatonismu. Extrémní gnostické proudy požadovaly po svých následovnících radikální sebezapření či naprostou sexuální zdrženlivost. Časných statků si necenili ani stoikové. Půst znalo i řecké a římské náboženství, zvláště v určitých mysterijních kultech.
Manicheismus využívá askeze k tomu, aby se jeho vyznavač věren dualistickému pojetí světa mohl odřeknout světa.
Židovství
Židovství zná též asketickou praxi, za kterou považuje především studium Tóry. Též o velkém dnu smíření, Jom Kippur, se praktikuje půst jako znamení pokání. Půst je chápán jako duchovní příprava na Boží zjevení. V židovství existovalo též hnutí nazorejců, kteří orientovali svůj přirozený život včetně abstinence od vína a stříhání vlasů podle studia Tóry. Tento nazorejský slib mohl být složen pouze na určitý čas anebo na celý život.
Křesťanství
Askeze je chápána jako disciplina, kterou věřící přijme, aby mohl dosáhnout spásy a konat pokání. Zvláště ve východních církvích je askeze spojena především s mnišstvím, a to ve velmi striktní podobě. Spása přichází pouze Boží milostí, avšak tato milost má změnit život věřícího i co se chování týče. Askeze v křesťanském chápání obsahuje též modlitbu, účast v kostele na liturgii, půst, almužnu a sebeovládání.
Nový zákon
Nejznámějším asketou Nového zákona je Jan Křtitel a jeho učedníci, kteří odmítali vlastnictví, stálé bydliště apod. I Ježíš se modlil, avšak nezanechal žádný výslovný příkaz ohledně askeze. O jeho životě panovalo právě opačné smýšlení než jako o životě asketickém a Ježíš sám kritizoval asketickou praxi, která postrádá skutečného a hlubokého významu. Křesťanský život se však v Písmu chápe jako život pod vládou Kristovou, a tudíž jako život podrobený též určité disciplině.
Výslovným slovem, kterému lze rozumět jako povolání k askezi jsou Ježíšova slova o kříži jeho učedníků. Evangelní rady obsahují též výzvu k chudobě, sexuální zdrženlivosti a odmítnutí vlastní vůle (srov. řeholní sliby křesťanských mnichů: chudoba, čistota a poslušnost).
Raná církev
Systematické pokyny k askezi pro křesťany nalezneme již u Tertulliana, který kladl značné těžiště na celibát či sexuální abstinenci v manželství. Órigenés uváděl tento způsob života ve skutečnost svým životem, neboť dle jeho chápání má aktivní život přerůstat v život kontemplativní. Askeze je tak pro něj podmínkou k vidění či spatřování Boha v životě.
Na konci 3. století se v Egyptě objevuje mnišské hnutí, jehož výrazným představitelem byl sv. Antonín (zvaný Egyptský či Veliký) -- ten je považován za otce mnišství. Mnišství v průběhu dalších staletí nabralo výrazných forem (stylité, eremité, anachoréti). Ve 4. století vytvořil Pachomios první mnišskou řeholi, tzv. Andělskou řeholi, a mnichy sdružil do větších společenství, čímž vznikly první křesťanské kláštery.
Sv. Basileios z Kaisareie vytvořil na základě řehole Pachomiovy a Makariovy vlastní mnišskou řeholi, jejímž základem byla tělesný práce a intenzivní studium Bible. Basilova řehole je dodnes základním mnišským dokumentem v pravoslaví. Součástí této řehole je zřeknutí se vlastnictví a zajištěnosti, půst (zvláště od masa) a noční modlitba spojená s nedostatkem spánku.
Sv. Benedikt z Nursie vytvořil na základě této řehole vlastní mnišskou řeholi, která se stala základem západního mnišství a katolictví ji považuje za nejvýznamnější mnišské či asketické pravidlo. Základem této řehole je rovnoměrné rozdělení života mezi práci a modlitbu (ora et labora).
Raným asketickým fenoménem byly v křesťanství též poutě, zvláště na místa spojená s Ježíšovým pozemským životem.
Katolická církev
V katolické církvi se askeze považuje za součást běžného křesťanského života a je i jistým cvičením se v ctnosti, školou plného křesťanského života. Zahrnuje např. tyto praktiky:
- meditace a kontemplace nad Písmem a studium Bible
- modlitba -- ať už slovní či vnitřní
- liturgie, svátosti, adorace apod.
- půst, almužna
Řehole různých řádů napomáhají v asketické praxi různých řeholních společenství, a to již od středověku (např. cisterciáci. František z Assisi praktikoval radikální chudobu jako solidaritu s chudými a jako relativizaci bohatství (v této praxi mají pokračovat františkáni). Askeze byla též součástí středověkých heretických hnutí, např. katarů, vandenských apod. Asketickou metodou jsou též duchovní cvičení čili exercicie sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele jezuitů, které se staly hybnou silou katolické reformace od 16. století.
Pravoslaví
V pravoslaví se asketická tradice soustředí na vícero postních praxí, které se týkají všech věřících (postní údobí, svátky apoštolů, dormitio, advent). Pravoslavná postní praxe je přísnější než praxe západní, odmítá zvířecí produkty, víno a olej a nasazení pro intenzivnější modlitbu. Oproti katolictví nechápe pravoslaví askezi jako pokání za hříchy. Půst je pro člověka příležitostí seřadit správně priority svého života a osvobodit se pro společenství s Bohem.
Islám
Islámský životní styl se chápe vcelku jako askeze. Pojmu askeze odpovídá v arabštině pojem džihád (svatá válka, doslova "namáhání"). K němu se pojí pravidelné časy na modlitbu, půst (ramadán), poutě (hadž) a poměrně striktní příkazy a zákazy.
Související odkazy
- Mnich
- Půst
- Pokání
- Zdrženlivost
Kategorie:Náboženství
57Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 52 53 54 55 56 - 57 - 58 59 60 61 62
----
Události
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
Hlavy států
- Papež
- Petr (42-67)
Kategorie:1. století
ja:57
ko:57년
70Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 65 66 67 68 69 - 70 - 71 72 73 74 75
----
Události
- 10. srpna byl zpálen a zničen jeruzalémský chrám, když dobýval Titus se svými legiemi dobýval Jeruzalém. Asi o měsíc později padlo celé město.
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
Hlavy států
- Papež
- Linus (67-77)
Kategorie:1. století
68Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století
Roky: 63 64 65 66 67 - 68 - 69 70 71 72 73
----
Události
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
- Nero, římský císař
Hlavy států
- Papež
- Linus (67-77)
- Římská říše
- Nero (37-68)
- rok čtyř císařů
Kategorie:1. století
ko:68년
Категория:Умершие 15 декабряСм. также 15 декабря
М15
appartamenti bruxelles mieszne zdjcia odywki Kabarety doda
|
