:: wikimiki.org ::

Francie

Francie

Francie (francouzsky La France, oficiální název Francouzská republika, République française) je demokratický stát v západní Evropě. Hraničí s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem, Itálií, Monakem, Andorrou a Španělskem. Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU). Součásti Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii.

Geografie

Hlavní článek: Geografie Francie
Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Hlavní pohoří jsou Pyreneje na jihozápadě a Centrální masív a Alpy na jihovýchodě. Nejvyšší bod Francie i celé Evropy je Mont Blanc (4808 m). Francie bývá podle tvaru svého území přezdívána l'Hexagone (šestiúhelník). Mimo hlavního města Paříže (v jehož okolí žije 12 milionů lidí) jsou nejdůležitějšími městy Marseille, Lille a Lyon. Viz též: Seznam francouzských měst

Historie

Politický systém

Administrativní členění

Ekonomika

Obyvatelstvo

Kultura

Podívejte se též na

- Dějiny Francie
- Francouzská literatura

Externí odkazy

- [http://www.pictures-europe.com/holidays-france.htm Francouzské obrázky]
- [http://www.pictures-europe.com/map/map-france.htm Francouzské mapy] Kategorie:Francie als:Frankreich fiu-vro:Prantsusmaa ja:フランス ko:프랑스 ms:Perancis simple:France th:ประเทศฝรั่งเศส zh-min-nan:Hoat-kok

Belgie

Belgie je federativní konstituční monarchie ležící v západní Evropě. Belgie hraničí s Francií (620 km) na jihu, s Lucemburskem (148 km) a Německem (167 km) na západě, a s Nizozemskem (450 km) na severu. Ze severozápadu omývá Belgii Severní moře (66 km). Belgie je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Velká města

- Antverpy (448 709)
- Gent (226 220)
- Charleroi (200 578)
- Lutych (185 131)
- Brusel (136 730)
- Brugy (116 836) (:nl:Brugge)

Stručná hitorie

Hlavní článek Dějiny Belgie Belgie získala nezávislost na Nizozemsku v roce 1830. Během první i druhé světové války byla Belgie okupována Německem. Belgie je zakládajícím členem Evropského hospodářského společenství, Evropského společenství uhlí a oceli a Euratomu, které daly základ budoucí Evropské unii.

Administrativní rozdělení

10 provincií tvoří 2 regiony a Brusel je 3. regionem:

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa

Odkazy

- [http://www.ilotsacre.be/ Mapa Bruselu] Kategorie:Belgie als:Belgien fiu-vro:Belgiä ja:ベルギー ko:벨기에 ms:Belgium simple:Belgium th:ประเทศเบลเยียม zh-min-nan:Belgien

Německo

Spolková republika Německo (SRN, do r. 1990 též nazývána "Spolková republika Německa, SRN", "Německá spolková republika, NSR", západní Německo) je federace 16 spolkových zemí ležící ve střední Evropě. Německo hraničí s Nizozemskem (577 km), Belgií (167 km) a Lucemburskem (138 km) na západě, s Francií (451 km) na jihozápadě, se Švýcarskem (334 km) a Rakouskem (784 km) na jihu, s Českem (646 km) a Polskem (456 km) na východě a s Dánskem (68 km) na severu. Ze severovýchodu má Německo přístup k Baltskému moři, ze severozápadu k Severnímu moři. Celková délka pobřeží je 2389 km. Německo je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Německa Německo bylo zdecimováno dvěma světovými válkami v první polovině 20. století. Po ukončení 2.světové války v roce 1945 bylo území Německa rozděleno na čtyři okupační zóny, které obsadili vítězní Spojenci USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Z okupačních zón vznikly dva německé státy: Spolková republika Německo a Německá demokratická republika. K opětovnému sjednocení Německa došlo až v roce 1990. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.

Politický systém

Administrativní členění

16 spolkových zemí (Bundesländer), které se dále dělí na 438 okresů (Kreise): Velká města : Berlín (3 388 434), Hamburk (1 726 363), Mnichov (1 227 958), Kolín nad Rýnem (967 940), Frankfurt nad Mohanem (641 076), Essen (591 889), Dortmund (589 240)

Přírodní podmínky

- Nejníže položené místo: Neuendorf bei Wilster -3,54 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Zugspitze 2962 m n. m.

Ekonomika

Obyvatelstvo

Němci 91,5 % Turci 2,4 % ostatní 6,1 %

Kultura

Podívejte se též na

- Zeměpis
- als:Deutschland fiu-vro:S'aksamaa ja:ドイツ ko:독일 ms:Jerman roa-rup:Ghirmânii simple:Germany th:สหพันธ์สาธารณรัฐเยอรมนี zh-min-nan:Tek-kok

Švýcarsko

Švýcarská konfederace, krátce Švýcarsko (zastarale Švýcary) – německy Schweizerische Eidgenossenschaft, Schweiz, francouzsky Confédération suisse, La Suisse, italsky Confederazione Svizzera, Svizzera, rétorománsky Confederaziun svizra, Svizra, latinsky Confoederatio Helvetica, Helvetia – je vnitrozemní stát ve střední Evropě. Tato federace 26 kantonů má 7,4 milionů obyvatel, z toho je 1/5 cizinců. Je členem Rady Evropy, OSN, EFTA a WTO. Švýcarsko leží mezi Bodamským jezerem na severovýchodě, Ženevským jezerem na západě, Horním a Alpským Rýnem na východě a Rýnem na severu, Jurou na severu a jižními Alpami. Délka hranic společných s Itálií je 734,2 km s Francií 571,8 km, s Německem 345,7 km, s Rakouskem 165,1 km (přerušena Lichtenštejnskem) a s Lichtenštejnskem 41,1 km; celkem 1857,9 km.
Zajímavost: Za Rakouska-Uherska měli Češi se Švýcarskem, jako občani zemí tohoto mocnářství, u Bodamského jezera a v Alpách společnou hranici.

Přehled

Moderní Švýcarsko vzniklo v první polovině 19. století. Tehdejší elity do přelomu 18. a 19. století spolu soupeřících států (kantonů), z nichž některé již byly členy starého spolku, se po posledním ozbrojeném konfliktu, 27 denní válce Sonderbundkrieg v roce 1847, odhodlaly ukončit tuto staletou tradici válčení a v tradici několika předcházejících menších svazků se zasadily o vytvoření "národa vzešlého z vůle" – německy "Willensnation". V roce 1848 tyto snahy vyvrcholily formálním založením moderní konfederace a spolkovou ústavou (revidována 1874 zejména v následku rozšíření politických práv). K tomuto kroku vedly vedle ekonomických důvodů i důvody politické, na území konfederace do té doby válčily – mimo kantonů a měst – i mnohé tehdejší mocnosti Evropy. Menší celky samy o sobě proti nim nemohly vojensky obstát, mimo spojenectví zvolily i proto politiku přísné neutrality a neúčasti na válkách. Zároveň konfederace začala budovat silnou spolkovou armádu – jak komentuje anglické "neutral but heavily armed". Stejně důležité bylo ale poznání, že války nevedou k prosperitě a spokojenosti. Poznání na svou dobu revoluční, které se v ostatní Evropě prosadilo teprv o století později, po ukončení 2. světové války. Podobně se, také o století později, v Evropě začíná diskutovat o participaci občanů na politice, ve Švýcarsku (kde "občan je nejvyšším suverénem") a některých státech USA běžné od posledních desetiletí 19. století. Ještě v 19. století bylo Švýcarsko jen v některých oblastech vyspělým hospodářstvím – především v řemeslech a průmyslu (zpočátku hodinářství, vzniklé jako zimní zaměstnání zemědělců, jemné přístroje, později od jemného strojírenství po těžké, chemii a farmaceutiku), některých odvětvích zemědělské produkce a zpracování potravin (např. sýry, čokoláda) a ve finančních službách (banky, pojišťovny, zakládané s rozvojem průmyslu a železnic). Tehdy ale už započal ekonomický rozmach země, který 2. světová válka sice zpomalila, aby po ní následovala desetiletí široce zakotvené prosperity. Dnešní HDP obnáší 58 000 CHF (38 000 eur, 53 000 USD ) na obyvatele a rok. Hlavním sektorem jsou služby s 3/4 výdělečně činných. Problémy dnešního Švýcarska jsou v rostoucí byrokratizaci (jak veřejného sektoru tak i některých firem, což u některých z nich vedlo ke krachu), a ve vytrácející se zodpovědnosti některých velkých firem (stinná stránka amerického způsobu hospodaření "od kvartálu ke kvartálu"). Poukazování na nesrovnatelně horší situaci u bezprostředních sousedů je pro sebevědomé a svobodomyslné Švýcary slabou útěchou. Švýcarské šance jsou v "rodinných podnicích" (anglicky tzv. SME; s drtivou většinou ekonomického výkonu, 90% až 97% podle statistiky), na této mentalitě založené zodpovědnosti a schopnosti rychlých změn a vývoje, ve vyspělém výzkumu a vývoji (jak veřejný, tak soukromý, tak ve spolupráci), vysoce integrované specializované ekonomice (špičkový průmysl, produkční a distribuční systémy, finančnictví) na trzích Evropy a celého světa. Švýcarská mentalit kolísá od uzavřeně konzervativní, netoleratní a ohraničující se, po kosmopolitně otevřenou, tolerantní a integrující.

Státní zřízení

Švýcarsko je federace (formálně stále konfederace) 26 spolkových států. 20 z nich jsou kantony, 6 jsou polokantony (kanton vysílá do Rady států 2 zástupce, zatímco polokanton jednoho). Postavení kantonů a polokantonů co se týče míry autonomie se nijak neliší. Každý z těchto 26 států má, podobně jako spolkové země v Německu nebo spolkové státy USA, vlastní parlament, zákony, vládu, rozpočet i ústavu. Politickou, zákonodárnou – ale i výkonnou – moc na úrovni obcí, kantonů a konfederace představují občané, jimž jsou podřízeny i jejich parlamenty (spolkový, kantonální, městské), někde nazývané radou (kantonální, městská, obecní) – "občan je nejvyšším suverénem". Na spolkové úrovní je jim podřízen dvoukomorový Spolkový parlament, který tvoří Rada států (46 členů, volených v jednotlivých kantonech a půlkantonech, 2 reprezentanti za každý kanton) a Národní rada (200 členů, proporční počet podle počtu obyvatel každého z kantonů). Členové parlamentu jsou voleni na 4 roky. Tyto komory volí nejvyšší spolkový výkonný orgán – sedmičlenou Federální radu. Funkční období jejich členů – ministrů – jsou 4 roky. Prezidentem konfederace se každoročně stává jeden z nich, formálně potvrzovaný Sjednoceným spolkovým parlamentem (obě komory se při těchto příležitostech sloučí v jednu).

Politická práva občanů

Suverénem na úrovni obcí/měst, kantonů a na úrovni spolkové – je lid, tedy občané, jimž podléhají s konečnou platností všechna rozhodování, což je zakotveno ve spolkové ústavě a ústavách kantonů: :
- o zákonech a ústavách (legislativa) :
- o věcných záležitostech (exekutiva) V praxi je zvykem, některá práva – podle oblasti a zájmů – propůjčit reprezentantům. Jedná se ale vždy o propůjčení dočasné a záleží na spokojenosti občanů, jestli si tu či onu pravomoc nevrátí do svých výlučných kompetencí. K politickým právům občanů – na úrovni obcí/měst, kantonů a úrovni spolkové – patří: :
- referendum, jehož rozhodnutí jsou pro reprezentanty závazná: :
- referendum povinné, v důležitých záležitostech :
- referendum fakultativní, vyvolané iniciativou, ve všech otázkách ostatních :
- iniciativa, pro reprezentanty závazná všichni obyvatelé maji právo: :
- petice, které je pozůstatkem z ještě nevyvinuté demokracie počátku 19. století. mimo dnes, ve většině zemí běžného, práva volebního: :
- "aktivního" – volit :
- a "pasivního" – být kandidován a zvolen a ve Švýcarsku mnohem častěji – tak každé dva měsíce – vykonávané: :
- právo hlasovat. Původní starší většinový systém v reprezentativní části politiky během 19. a 20. století nahradil systém poměrný. Tato – ve vyspělých demokraciích bežná – forma zaručuje účast i těch, kteří jsou mnohde jinde stále ještě z reprezentativní politiky vyloučeni. Jedním ze základů jeho fungování je kolegialita a konkordance, tedy nutnost, ne-li samozřejmost ("společenská objednávka"), najít věcná řešení a to přes často rozdílná stanoviska, názory a zkušenosti. K federálnímu systému nerozlučně patří subsidiarita. Tedy zásada, že co je možné vyřídit na té nejzákladnější (jinde zvané "nejnižší") úrovni uspořádání státu patří k ní. A tuto úroveň tvoří obce, a jejich spolupráce v sítích, která se v poslední době rozšiřuje i na komplexnější záležitosti – něco více k tom například na (v němčině): [http://zweckgemeinde.ch Zweckgemeinde]. Teprve to, co má smysl, co jde kvalitativně lépe, vyřizovat na úrovni kantonální, nebo spolkové, patří tam. O přednostech vyspělé demokracie – její efektivnosti, dobrého základu pro ekonomiku ale i základu spokojenosti občanů – o příkladu a zkušenostech Švýcarska, se začalo v západní části Evropy diskutovat v letech osmdesátých minulého století. Nejprve v akademických a politických kruzích. Někde se už věc "více demokracie" stala záležitostí občanů, kteří ji i začali prosazovat, například v Bavorsku a pak i v dalších zemích spolkového Německa – více (v němčíně): [http://www.mehr-demokratie.de/infocenter.html Infocenter Mehr Demokratie]. V současné době probíhá diskuze – započatá v Konventu – občanů, politiků a akademiků o "více demokracie" na úrovni EU s představiteli Komise a Parlamentu.

Rovnoprávnost žen

Zajímavostí je, že na spolkové úrovni bylo volební a hlasovací právo pro švýcarské ženy ustaveno až v únoru roku 1971. (Předtím volili a hlasovali pouze muži starší 20 let., v 19. století ale jenom pokud byli schopni vojenské služby).

Jazykové oblasti

Podle své ústavy, kterou se Švýcarsko v předminulém století rozhodlo i pro rovnoprávnost jazyků, má čtyři úřední jazyky: němčinu (63,7%), francouzštinu (20,4%), italštinu (6,7%) a rétorománštinu (0,5%). Rozšířeným pracovním jazykem je také angličtina. Zákonem zaručené je právo na komunikaci se spolkovými úřady ve všech úředních jazycích. Dobrovolně, podle svých možností, se přidávají i některé další úřady, kantonální a obecní. S pokračující integrací cizinců a imigrantů úřady umožňují komunikaci i v jiných jazycích. Francouzština je hlavním úředním jazykem v 6 kantonech (Fribourg/Freiburg, Jura, Neuchâtel, Vaud, Valais/Wallis, Ženeva) a druhým úředním jazykem kantonu Berne/Bern. Italština je hlavním úředním jazykem v kantonu Ticino a druhým úředním jazykem kantonu Kanton Graubünden/Grigioni/Grischun. Rétorománština je třetím úředním jazykem kantonu Kanton Graubünden/Grigioni/Grischun. Němčina je hlavním úředním jazykem na severu, ve středu a na východě Švýcarska (celkem ve 13 kantonech a 6 polokantonech včetně kantonu Graubünden) a dále druhým úředním jazykem v kantonech Freiburg/Fribourg a Wallis/Valais. V německy mluvících částech se v běžném styku používá švýcarská němčina, jeden z alemánských dialektů.

Hospodářství

Síla, a základ, švýcarské ekonomiky je v malých a středních firmách, které vytvářejí přes 90 % jejího výkonu (HDP) a jsou integrované po celém světě.
- Průmysl – hodinářství, jemné stroje, přístroje, strojírenství, chemický, potravinářský, farmaceutický, lékařské přístroje a vybavení (medicinální)
- Výzkum – veřejné instituty (univerzity, polytechnika), instituty velkých společností, aplikovaný výzkum v menších firmách
- Služby
- banky – UBS (největší švýcarská a jedna z největších na světě), Credit Suisse (druhá největší) a mnoho dalších, specialitou jsou soukromé bankovní domy, kde jejich majitelé ručí celým svým jměním, stále silné bankovní tajemství (přes tlaky konkurence, zprvu USA, nověji Londýna je oslabit), přísná pravidla proti praní špinavých peněz
- pojišťovny – Winterthur, Zürich, Baloise, ...
- Turistika, všechny služby s ní spojené – švýcarské Alpy, jezera, horské řeky, ubytování, stravování, sport, kultura
- Doprava (provoz) a infrastruktura (stavby, zařízení)
- hustá sít silnic a dálnic, silnice přes pasy, tunely, poštovní autobusy (Postauto)
- městská a aglomerační doprava, autobusy, rychlodráhy (S-Bahn), systémy sítí
- železnice, lanovky: SBB-CFF-FFS a další, horské dráhy, horské lanovky
- přeložení ze silnice na železnici, zejména tranzitní dopravy
- letecké společnosti, nově vzniklé zřejmě pomalu nahradí Swiss ("Swissair without air"), letiště

Turistika

Turistika přispěla v 19. a 20. století k rozvoji těch nejchudších částí Švýcarska, Alp. Zpočátku záležitost nejbohatších se v druhé polovině 20. století stala záležitostí masovou. K nejnavštěvovanějším místům patří :
- Alpy – Arosa, Davos, Engelberg, Jungfrauregion [http://www.swissworld.org/eng/index.html?searchString=jungfrau&search.x=11&search.y=9&descending=true&siteSect=1215&sourceId=232&language=eng&SEARCH_STRING_PERIOD=131064 >swissworld], St. Moritz, Zermatt a Matterhorn [http://www.swissworld.org/eng/index.html?searchString=matterhorn&search.x=11&search.y=9&descending=true&siteSect=1215&sourceId=232&language=eng&SEARCH_STRING_PERIOD=131064 >swissworld], ...
a jezera – Bodamské (Bodensee), Curyšské (Zürichsee), Vierwaldstättersee, Lago maggiore, Lago di Lugano, Thunské (Thunersee), Ženevské (Lac Léman), ...
- francouzská část – Lausanne, Ženeva, ...
- italská část – Locarno a Ascona, Lugano, ...
- německá část – Basilej, Bern, Curych, Lucern, ..., Ballenberg, ... Švýcarské speciality, zajímavosti : Glacier Express, [http://sbb.ch SBB-CNF-FFS], ... Nejznámější tradiční švýcarská jídla : Fondue, Raclette, Rösti, ...

Topografie, satelitní pohled

Rösti

Mapa

Rösti a řekami]]

Podívejte se také na

- Švýcarská vlajka a znak
- Evropa | Zeměpis
- Politická práva | Demokracie

Externí odkazy

- [http://map.search.ch map.search.ch Interaktivní mapy Švýcarska (včetně měst a obcí)1]
- [http://www.swissgeo.ch swissgeo.ch Interaktivní mapy Švýcarska (včetně měst a obcí)2]
- [http://www.swissworld.org swissworld.org Mnoho informací o Švýcarsku, v mnoha světových jazycích]
- [http://www.eda.admin.ch/repadd/e/home/emb/land170.html Švýcarské velvyslanectví] Kategorie:Švýcarsko Kategorie:Politický systém als:Schweiz ja:スイス ko:스위스 ms:Switzerland simple:Switzerland th:ประเทศสวิตเซอร์แลนด์ zh-min-nan:Sūi-se

Itálie

Itálie je země ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO.
- Stručná historie: Itálie vznikla roku 1861 spojením městských států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benito Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
- Nejníže položené místo: Středozemní moře, 0 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Mont Blanc (Monte Bianco) de Courmayeur, 4748 m n. m. (vedlejší vrchol Mont Blancu)
- Turistická místa: Řím, Florencie, Bologna, Neapol, Cinqueterre, Capri

Historie

Starověk a středověk

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsoliduje z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určuje dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadá a definitivně zaniká roku 476 n. l. Sám Řím zůstává centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy je Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk

Až do roku 1861 existovalo na Apeninském poloostrově více městských států. Tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem. Na počátku 20. let 20. století se moci uchopil Benito Mussolini, který v Itálii vytvořil fašistickou diktaturu. Jeho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství.

Administrativní rozdělení

Itálie se dělí na 20 oblastí, z toho 5 má autonomní status: Oblasti se dále dělí na celkem 95 provincií.

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa Category:Itálie als:Italien fiu-vro:Itaalia ja:イタリア ko:이탈리아 ms:Itali simple:Italy th:ประเทศอิตาลี zh-min-nan:Italia

Monako

Monako - Knížectví Monako (francouzsky: Principauté de Monaco nebo Monaco) - je druhý nejmenší stát na světě. Leží na středomořském pobřeží francouzské riviery - Azurového pobřeží. Patří mezi země s největší hustotou osídlení. francouzské francouzské francouzské

Časové pásmo

GMT + 1 hod.

Rozloha

1,95 km2

Obyvatelstvo

32 000 obyv. (2003); hustota zalidnění 16 410 obyv./km2; roční přírůstek 0,6 %

Hlavní město

Monaco-Ville, 33 000 obyvatel

Administrativní dělení

4 městské čtvrti

Členství

Spojené národy (OSN) (1993), OBSE

Měna

euro (EUR) = 100 eurocentů

Úřední jazyk

francouzština

Přírodní poměry

Malé knížectví se prostírá na pobřeží Côte d’Azur jen 8 km od italské hranice na výběžku Přímořských Alp. Od skalnatého pobřeží stoupá terén terasovitě k pohoří, jež omezuje monacké teritorium proti francouzkému zázemí. Celé území státu je zastavěno. Má několik městských částí: vlastní Monako se starým m., knížecím palácem ze 13. a 16. století, s neoromantickou katedrálou a oceánografickým muzeem, založeno 1910; Nové m. La Condamine s přístavem, bankami a obchodní čtvrtí; luxusní lázně Monte Carlo s hernou (vybudováno v letech 1878–79) a kongresovým centrem a dále také na náspu do moře vzniklé Fontvieille s obytnými a průmyslovými stavbami, přír. parkem a sportovními areály i novým jachtovým přístavem. Mírné přímořské podnebí dovoluje růst i velmi pestré mediteránní vegetaci.

Obyvatelstvo

32000 obyvatel. Největší část tvoří cizinci, především Francouzi (téměř 50 %) a Italové (17 %). Monackých občanů je necelá pětina celkového počtu obyvatel. Přes 90 % obyvatel jsou římští katolíci. Školství je zavedeno podle francouzkého vzoru.

Státní zřízení

Podle ústavy z roku 1962 je Monako dědičnou konstituční monarchií. Hlavou státu je kníže, jako poradní orgány má k dispozici korunní radu (11 členů) a státní radu (12 členů). Výkonnou moc má pod autoritou knížete jeden státní ministr se třemi vládními rady. Legislativu vykonává kníže spolu s parlamentem, Národní radou s 18 volenými poslanci. V zahraničních vztazích zastupuje Monako Francie. Také právní systém je vybudován podle francouzkého vzoru.

Hospodářství

Nejdůležitějším hospodářským odvětvím knížectví je celoroční turistický ruch. Velký význam má kromě toho i sektor služeb, bankovnictví a pojišťovnictví. Státní příjmy vytváří převážně daň z přidané hodnoty a daň z obratu, dále státní monopoly jako telefon, pošta, daň z tabákových výrobků, vydávání známek aj. Výnos z kasina tvoří jen asi 4 %. Přímé daně se v Monaku nevybírají (jen Francouzi podléhají francouzkým daňovým předpisům). V průmyslovém sektoru převládají malé a střední podniky v oboru chemie (hlavně farmacie a kosmetika), dále v produkci plastických hmot a elektroniky. S Francií je Monako spojeno měnovou, hosp. a celní unií. Nejbližším mezinárodním letištěm je francouzké Nice. HDP podle parity kupní síly asi 870 mil. US $, tj. 27 188 na 1 obyvatele (2003).

Dějiny

V 5. století př. n. l. založena foinická obchodní stanice, kterou Římané nazvali podle Héraklova chrámu Herculis Monoeci portus. V 6. století ovládli území Monak dočasně Vizigóti, poté patřilo k Francké říši. 1162 obdrželi janovští kupci v Monaku právo skladu. Koncem 13. století vládl Monaku poprvé rod Grimaldi (definitivně od 1419), od 15. století převážně pod francouzkou ochranou (od 1865 celní unie). Od roku 1949 do roku 2005 vládl kníže Rainier III., který liberalizoval ústavu a posílil práva Národní rady. Po jeho smrti vládne jeho syn Albert. V letech 1963 až 1993 byla nejsilnější stranou Národní a demokratická unie (UND), od 1993 má absolutní většinu Campora. Monako je členem OSN. Kategorie:Monako ja:モナコ ko:모나코 ms:Monaco simple:Monaco th:ประเทศโมนาโก zh-min-nan:Monaco

Andorra

Andorra je monarchií v jihozápadní Evropě ležící mezi Francií na severu (56,6 km hranice) a Španělskem (63,7 km hranice) na jihu v nadmořské výšce 900 metrů nad mořem. Tento malý stát leží v kruhovité kotlině obklopen hřebeny Pyrenejí. Jediné město Andorra la Vella se nachází v údolí řeky Valira.
- Administrativní dělení: 7 farností
- Nejníže položené místo: Riu Runer, 840 m n.m.
- Nejvýše položené místo: Coma Pedrosa, 2 946 m n.m.
- Státní svátek: 8. září (Svátek Panny Marie)

Historie

První zmínka o malém pyrenejském knížectví z roku 805 se nachází v Karolínské listině. Roku 1278 se Andorra díky Paréagské smlouvě, potvrzené papežem stala kondominiem pod vládou dvou knížat. Práva těchto knížat přešla nejprve na hrabata z Foix, od doby Jindřicha IV. (1589 - 1610) byla vykonávána francouzskou korunou, dnes prezidentem a španělským biskupem ze Séo de Urgell. Za francouzské revoluce byl protektorát zrušen a obnoven až za císaře Napoleona I. Reformní hnutí v letech 1866 až 1868 omezilo biskupskou moc.

Státní zřízení

1868 Starý feudální systém byl modifikován v roce 1993, když Andořané 14. března v referendu schválili první psanou ústavu. Od 4. května 1993 je Andorra parlamentní demokracií, ve které titulárními hlavami státu zůstávají francouzský prezident a španělský biskup ze Séo de Urgell, kteří jsou ale zastupováni místními zástupci. Ženy v Andořře získaly volební právo až v roce 1970. Andorra nemá armádu.

Administrativní rozdělení

7 farností (parroquies; jednotné číslo: parroquia): Andorra la Vella, Canillo, Encamp, La Massana, Escaldes-Engordany, Ordino, Sant Julià de Lòria

Přírodní poměry

volební právo volební právo Andorra leží ve východní části Pyrenejí a je obklopena 3000 m vysokými horami. Údolím řeky Valira probíhá hranice se Španělskem. Téměř polovina země leží v polohách na hranicí zalesnění, jen na jihu je několik málo oblastí položených níže než 1000 m. n. m. Na zalesněných svazích převažuje černá borovice. Klima je podobné jako v okolních zemích, jenom je díky velkým nadmořským výškám v zimě víc sněhu a jsou chladnější léta.

Ekonomika

Ačkoliv Andorra není oficiálně členem Evropské unie, je součástí celní unie EU. Pro obchod s průmyslovými výrobky je považována za člena EU, pro obchod se zemědělskými výrobky pak za nečlena. Hlavním zdrojem příjmů je cizinecký ruch. Lidé ze Španělska a Francie využívají k nákupu zboží bez daně. Ročně navštíví Andorru asi 8 milionů turistů. Neplatí se tu žádné daně z příjmů a z přidané hodnoty. V zemědělství je zaměstnáno jen 1 % obyvatel, hlavním odvětvím je chov ovcí. Dříve se v Andořře platilo jak španělskými pesetami, tak francouzskými franky. Se zavedením eura v obou zemích se zjednodušilo placení i v Andořře. Od roku 2002 se tedy platí eury.

Obyvatelstvo

frank 33 % obyvatel jsou Andořané, náležící k etnické skupině Katalánců. Jediným úředním jazykem je katalánština, nicméně španělština a francouzština jsou také hodně užívány.

Podívejte se také na

- Evropa
- Zeměpis Kategorie:Andorra fiu-vro:Andorra ja:アンドラ ko:안도라 ms:Andorra simple:Andorra th:ประเทศอันดอร์รา zh-min-nan:Andorra

Španělsko

Španělsko je země ležící na Pyrenejském poloostrově, člen Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Další základní údaje

- Administrativní dělení: 17 autonomních společenství a 2 autonomní města (dále 52 provincií).
- Velká města: Barcelona, Valencia, Sevilla
- Oblíbený ostrov: Ibiza

Administrativní rozdělení

17 autonomních společenství (comunidadades autónomas) a 2 autonomní města (ciudades autónomas): autonomních společenství

Podívejte se také na

- Zeměpis
- Evropa
- Ayerbe
- Muixeranga
- Seznam španělských měst Kategorie:Španělsko fiu-vro:Hispaania ja:スペイン ko:에스파냐 ms:Sepanyol simple:Spain th:ประเทศสเปน zh-min-nan:Se-pan-gâ

EU

Evropská unie (EU) je mezinárodní společenství, které od posledního rozšíření v roce 2004 tvoří 25 členských zemí s celkem 455 miliony obyvatel (přibližně 7% světové populace). EU byla vytvořena v roce 1992 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější pod názvem Maastrichtská smlouva, která navazovala na předchozí evropské integrační aktivity, sahající do 50. let 20. století. Mezi základní principy Evropské unie patří přenášení pravomocí národních států na mezinárodní evropské instituce. EU však nemá pravomoc přivlastnit si vyšší pravomoci, než jí udělí jednotlivé státy, nelze tedy hovořit o EU jako federaci. Její způsob rozhodování je ve světovém měřítku unikátní, proto je Evropská unie považována za státní uspořádání sui generis. Proklamovaným cílem EU je Evropa s výrazným hospodářským růstem, konkurenceschopnou sociální ekonomikou a zlepšující se kvalitou životního prostředí. Aktivity EU pokrývají celou řadu oblastí – zemědělství, obchodní politiku, měnovou politiku apod., viz. politiky Evropské unie.

Historie

Poválečné počátky

Po druhé světové válce se musely evropské státy vypořádat s řadou problémů, v prvé řadě bylo třeba zabezpečit základní životní potřeby pro obyvatelstvo. Po otřesných zkušenostech s 2.světovou válkou bylo hlavním motivem evropské integrace zabezpečení míru a bezpečnosti na Evropském kontinentě – po válce byl ve společnosti hluboce zakořeněný názor, že mír a bezpečnost nedokáží zajistit klasické národní státy, ale sjednocující se Evropa. Svou roli hrál také rostoucí vliv Sovětského svazu a jeho potenciální nebezpečnost pro západní demokracie; sjednocená západní Evropa měla větší šanci ustát potenciální konflikt se státy východního bloku. Zdůrazňovala se také potřeba "nového ducha" v protikladu k meziválečnému ekonomickému a politickému nacionalismu. Důsledkem ekonomického nacionalismu byla velmi vysoká cla a jiná tarifní i netarifní opatření (mnohonásobně vyšší než před 1. světovou válkou), která vedla k hospodářské stagnaci, ještě umocněné Velkou hospodářskou krizí. Politický nacionalismus se stal přímou příčinou 2. světové války. Proto lze za jednu z hlavních příčin poválečné evropské integrace označit snahu o překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur. Občané evropských zemí také toužili po volném pohybu po Evropě, který byl mezi světovými válkami velmi omezen. Svobodné podnikání ve spojení se společným trhem mělo zabezpečit dlouhodobý hospodářský růst a sociální stabilitu. Celkově lze říci, že důvody pro poválečnou Evropskou integraci byly následující:
- zabezpečení míru na Evropském kontinentě
- překonání nacionalisticky orientovaných státních struktur
- umožnění společného trhu jakožto prostředku ke zvyšování hospodářského blahobytu

Padesátá, šedesátá léta

Evropští politici museli v poválečných letech najít způsob, jakým efektivně předejít rozpoutání válečného konfliktu. Nutností se ukázala kontrola uhelného a především ocelářského průmyslu, bez kterého je vedení války nemyslitelné. Francie se již o podobné pokusila ve 20. letech 20. století, kdy okupovala německé Porýní ve snaze kontrolovat německý válečný průmysl, přesto nedokázala zabránit druhé světové válce. Bylo tedy zřejmé, že se tato kontrola bude muset provádět jinou cestou.

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Jean Monnet, vrcholný představitel francouzského komisariátu pro plán, přišel s nápadem, že by o uhelném průmyslu nerozhodovaly národní státy (vítězné mocnosti by také neměly mít větší pravomoci než poražené Německo); o průmyslu měla rozhodovat nová mezinárodní instituce. Na základě této myšlenky vzniklo roku 1951 Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Bylo to poprvé, co se sektor tradičně v rukách národních států dostal do kompetence nadnárodní instituce. V rámci několika let se měl vytvořit společný trh pro uhlí a ocel se společnou kontrolou, plánováním a managementem odbytu. Zakládajícími státy se kromě Francie a Německa staly ještě Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Těchto 6 zemí se na dlouhá desetiletí stalo "prointegračním jádrem" evropských společenství.

Evropské sdružení volného obchodu (ESVO)

Velká Británie se tohoto uskupení nechtěla zúčastnit hlavně z obavy o přenášení svých pravomocí na mezinárodní úroveň a tím ztráty části suverenity. Myšlenka volného trhu jí však nebyla proti mysli, a proto později spolu s dalšími státy (Dánsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Rakousko, Portugalsko a Finsko jako přidružená země) založila Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), které si dalo za cíl umožnění volného trhu, ale bez společných institucí (začalo fungovat v roce 1960).

Římské smlouvy, EHS a Euratom

Evropské sdružení volného obchodu Po uvolňování světové politické situace koncem 50. let se integrační zájmy začaly soustřeďovat na ekonomickou sféru. V roce 1957 byly podepsány takzvané Římské smlouvy (s platností od roku 1958) zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). EHS mělo za úkol vytvoření společného trhu a Euratom spolupráci na poli mírového využití jaderné energie. Organizační struktura obou společenství byla založena na stejném principu jako ESUO, měla tedy Komisi s výkonnými pravomocemi, Radu ministrů jako legislativní orgán, Parlamentní shromáždění a Soudní dvůr. V roce 1967 vstoupila v platnost smlouva o spojení orgánů EHS, Euratomu a ESUO, jejích právní subjektivita však nebyla dotčena. Od té doby se tyto tři smlouvy začaly souhrnně nazývat Smlouvy o evropských společenstvích. V roce 1968 byla na základě dohody o EHS vytvořena celní unie, tj. odstranění vnitřních cel a zavedení stejného celního tarifu vůči nečlenským zemím, jako mezistupeň ke společnému trhu. Liberalizace obchodu se zemědělskými produkty však postupovala pomaleji.

Sedmdesátá, osmdesátá léta

Sedmdesátá léta byla ve znamení surovinové a energetické krize zapříčiněné drastickým omezením dodávek ropy ze států Perského zálivu. Následné mnohonásobné zvýšení cen energií a pohonných hmot se negativně promítlo v rostoucích nákladech evropských podniků, oslabených navíc zvyšující se konkurencí východoasijských výrobců. Evropské ekonomiky ztrácely dynamiku a začala se objevovat chronická nezaměstnanost. Mnohá tradiční průmyslová odvětví procházela krizemi, zejména hutní a textilní průmysl, což ještě více zvyšovalo sociální napětí. Toto nepříznivé klima se začalo měnit k lepšímu až v letech osmdesátých. Není proto překvapivé, že v této atmosféře proces evropské integrace spíše stagnoval.

Evropský měnový systém (EMS), ECU

Počátkem sedmdesátých let se k těmto krizím přidala ještě krize měnová v podobě rozpadu Brettonwoodského měnového systému. Pro západoevropské státy to znamenalo zrušení navázání jejich měn na americký dolar a přechod na floating (režim volných měnových kurzů). V roce 1979 se evropské státy rozhodly zamezit možným velkým fluktuacím v měnových kurzech zavedením Evropského měnového systému (EMS), čímž se zavázaly udržovat své měnové kurzy ve stabilních poměrech. Zavedla se také košová měnová jednotka ECU (European currency unit) sloužící ke zúčtování mezinárodních měnových operací.

Jednotný evropský akt (JEA)

Se zlepšující se hospodářskou a sociální situací se začaly množit reformní návrhy, jak dále postupovat v stagnující evropské integraci. Zasedání Evropské rady v Lucemburku vyústila v podepsání Jednotného evropského aktu (JEA), který vstoupil v platnost v roce 1987. JEA představoval do té doby nejvýznamnější zásah do Římských smluv. Jeho hlavním cílem bylo dokončení jednotného vnitřního trhu do roku 1992 a identifikoval překážky, které ještě zbývaly k jeho dovršení:
- fyzické – odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro osoby, služby, zboží a kapitál
- technické – odstranění rozdílů v předpisech a normách a tedy omezení tzv. netarifních překážek obchodu
- daňové – jednalo se zejména o daňovou harmonizaci, toto téma je dosud nedořešené a velice politicky citlivé JEA v mnoha oblastech omezil rozhodování na základě jednomyslnosti a více podporoval rozhodování kvalifikovanou většinou (v reakci na rozšíření ES o nové země). JEA zvýšil také pravomoci Evropského parlamentu – jeho souhlas se začal vyžadovat pro přijímání nových členů nebo přidružení; o mnohých aktivitách, které byly do té doby zcela v kompetenci členských států začalo spolurozhodovat ES – jednalo se například o oblast vědy a výzkumu, životního prostředí a sociální politiky.

Rozšíření a výstup z EU

V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se Evropská společenství rozrostla o 6 zemí:
- Velká Británie, Dánsko, Irsko – 1973

- Řecko – 1981

- Španělsko, Portugalsko – 1986

- Německá demokratická republika – 1990 Jedinou zemí, která opustila ES, bylo Grónsko: po získání nezávislosti na Dánsku v roce 1979 se rozhodlo na základě referenda opustit ES v roce 1985.

Schengenská dohoda

V roce 1985 byla představiteli pěti zemí podepsána Schengenská dohoda, jejímž cílem bylo odstranění kontrol na vnitřních hranicích a spolupráce při ochraně hranic vnějších. Tato dohoda nebyla součástí právního řádu Evropských společenství, stala se jí až od Amsterdamské smlouvy. Signatářskými zeměmi byly v roce 1985 Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

Devadesátá léta

Maastrichtská smlouva

Podepsáním Maastrichtské smlouvy v roce 1992 uzavřeli vrcholní evropští představitelé výraznou reformu zakládajících smluv. Nově se na evropské úrovni začalo spolupracovat v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a justičních záležitostí. Smlouva změnila název "Evropského hospodářského společenství" na "Evropské společenství", protože integrační aktivity spadající pod tuto instituci již přesáhly původní pouze ekonomické záměry. Což ale bylo hlavní, podpisem Maastrichtské smlouvy vznikla Evropská unie, zastřešující všechny existující integrační aktivity. Ty se od Maastrichtské smlouvy začaly dělit do tří hlavních kategorií, čemuž úředníci říkaji, že Evropská unie "stojí na Třech pilířích": 1. pilíř – Evropské společenství: spadají sem všechny aktivity realizované již před Maastrichtem; mimo jiné politiky zemědělská, obchodní, regionální, sociální aktivity spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou: 2. pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika 3. pilíř – Justice a vnitřní bezpečnost Na počátku 90. let byl již dokončen projekt vnitřního trhu a mezi evropskými státy panoval konsensus, že by bylo vhodné pokračovat v integraci směrem k hospodářské a měnové unii. Mezi hlavní cíle Maastrichtské smlouvy bylo proto také vytvoření Evropské měnové unie a s tím spojené zavedení společné evropské měny. V průběhu devadesátých let byly uzavřeny ještě dvě smlouvy významně ovlivňující fungování EU:
- Amsterdamská smlouva
- Smlouva z Nice

Amsterdamská smlouva

Amsterdamská smlouva rozšířila spolupráci v oblasti Třetího pilíře o spolupráci v imigrační politice a ochrany menšin, definovala základní práva občanů EU a základní principy společné zahraniční politiky. Schengenské dohody se staly součástí právního systému EU.

Smlouva z Nice

Smlouva z Nice měla připravit evropské instituce aby byla i po plánovaném rozšíření akceschopná. Omezila tedy národní veto a přerozdělila počet hlasů v Radě ministrů tak, aby odpovídal počtu obyvatel jednotlivých států. Radě ministrů

Eurodohody, PHARE

Po rozpadu Sovětského bloku začaly státy střední a východní Evropy transformovat své centrálně plánované ekonomiky na ekonomiky s tržním hospodářstvím. Evropská unie s nimi uzavírala tzv. Eurodohody (nebyly to ještě přístupové smlouvy), které měly za úkol podporu transformace a spolupráci institucí. Jako finanční nástroj pomoci byl vytvořen jako první fond PHARE, původně pouze na pomoc Polsku a Maďarsku.

Rozšíření 1995

V roce 1995 se EU rozšířila o tři vyspělé země ESVO:
- Finsko
- Rakousko
- Švédsko

Východní rozšíření

V prosinci 1997 se Evropská rada rozhodla zahájit přístupová jednání s nejlépe hodnocenými státy bývalého Sovětského bloku – Českem, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem. V Helsinkách v roce 1999 zahájila Evropská rada jednání se zbývajícími kandidáty – Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem. Turecko podalo přihlášku o plné členství do EHS již v roce 1987, ale ta byla o dva roky později odmítnuta kvůli "nestabilnímu politickému prostředí". Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. Pro deset nejlépe připravených zemí byla jednání uzavřena v prosinci 2002 na summitu v Kodani.

Euro

V lednu 1999 se 11 zemí Evropské unie (státy Beneluxu, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Německo, Portugalsko, Rakousko, Španělsko) dohodlo, že zavedou společnou měnu Euro a přestanou používat své národní měny. Řecko vstoupilo do Eurozóny o dva roky později, v roce 2001. Od 1. ledna 2002 vešly euromince a eurobankovky do oběhu.

Aktuální vývoj

V současné době jsou nejvýznamnější otázky, kterými se Evropská unie zabývá, tyto:

Ratifikace Smlouvy o Ústavě pro Evropu

Po neúspěšných referendech ve Francii a Nizozemsku nejsou evropští politici jednotní, jak by se mělo dále v této otázce postupovat – část z nich si přeje v ratifikaci pokračovat a druhá část chce ratifikaci buď úplně zastavit nebo zmrazit. Aby ústava vstoupila v platnost, musí jí odsouhlasit všechny členské státy EU, buď v referendu nebo v národních parlamentech.

Rozšíření EU o další státy

V roce 2007 je plánováno přijetí Bulharska a Rumunska do EU. Zejména v západních zemích však se objevují názory, že by se noví členové měli přijímat až po nutných reformách ve fungování EU, ať už by šlo o reformy institucí, společné zemědělské politiky nebo dalších oblastí. Po summitu v Helsinkách v roce 1999 byl Turecku přiznán oficiální status kandidátské země EU. V roce 2004 se Chorvatsko stalo kandidátskou zemí

Revize Paktu stability a růstu

Poté, co více let za sebou překračovaly Francie a Německo závazky vyplývající z jejich členství v Eurozóně (konkrétně se jednalo o překročení ročního deficitu veřejných financí o více než 3 %, jedno z kritérií Paktu stability), nebyly na ně uvaleny žádné sankce, ačkoliv ze smluv vyplývá opak. Toto kritérium bylo následně v březnu 2005 zmírněno. Toto je kritizováno zejména menšími zeměmi, které se snažily pod hrozbou sankcí a za nemalých obětí udržet své rozpočtové deficity v daných mezích.

Reforma rozpočtu EU

Na rozpočtu Evropské unie se dlouhodobě kritizuje vysoký podíl výdajů na zemědělskou politiku (přes 40 %) a malý podíl výdajů na vědu a výzkum (mezi 3 a 4 %). Reformní snahy však narážejí na odpor států s relativně silným zemědělstvím, jako je Francie, Španělsko a Polsko.

Přehled

Členství

: Hlavní článek: Členové Evropské unie V předchozích vlnách rozšíření nebyla ze strany Evropské unie pro kandidátské země stanovena žádná kritéria, která by bylo třeba splnit, aby se země stala plnoprávným členem EU (kromě obecně platných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Ekonomická i politická situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích kandidátů na členství, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani stanovila, že: "K přistoupení dojde, jakmile bude daná země schopna převzít závazky vyplývající z členství a zároveň bude schopna splňovat hospodářské a politické podmínky." Tyto požadavky je od té doby nutné splnit, aby se kandidátská země mohla stát plnoprávným členem EU. Jsou souhrně označovány jako tzv. Kodaňská kritéria: # politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin # ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie # kritéra přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Dnešní členové

Evropská unie má v současnosti 25 členských států, celkovou rozlohu 3 976 000 km² a přibližně 457 miliónů obyvatel, což je třetí největší populace na světě po Číně (1 306 mil.) a Indii (1 080 mil.). Do současné doby se EU rozšířila celkem pětkrát. Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Velkou Británii. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. Další rozšíření bylo v roce 1995, kdy se členy staly Finsko, Rakousko a Švédsko. Poslední rozšíření v květnu 2004 bylo největší v historii Unie. Členy se stalo těchto 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

Přehled

Kandidátské země, možní budoucí členové

Bulharsko a Rumunsko

Přístupová jednání s Bulharskem a Rumunskem již byla završena a 25. dubna 2005 byly s těmito státy podepsány dohody o přistoupení. Členy EU se s největší pravděpodobností stanou 1. 1. 2007. Toto datum však lze odložit o jeden rok v případě, že tyto země nebudou dostatečně plnit své závazky vyplývající z přístupových smluv a v dostatečné míře neimplementují právo EU.

Chorvatsko

Chorvatsko se stalo kandidátskou zemí v roce 2004. Evropská unie s ním zahájila přístupové rozhovory 3. října 2005 (ve stejný den jako s Tureckem). Do poslední chvíle však nebylo jisté, zda rozhovory vůbec začnou kvůli dřívější malé ochotě chorvatské strany spolupracovat s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V poslední době však Chorvatsko udělalo veliký pokrok při hledání generála Ante Gotoviny, obviněného z válečných zločinů, a tím splnilo zbývající podmínku pro zahájení přístupových rozhovorů. Cílem Chorvatska je vstup do EU v roce 2007, odhady evropských představitelů však hovoří o možném datu vstupu kolem roku 2010.

Turecko

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již po desetiletí. Turecko podalo oficiální přihlášku v roce 1987, ale oficiální status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999. Evropská unie dodržela předem plánovaný termín a 3. října 2005 zahájila s Tureckem rozhovory o vstupu do EU. Rakousko se do poslední chvíle snažilo, aby jediným výsledkem přístupových jednání nemuselo být pouze plné členství v EU, ale také nějaká forma přidružení. To se nakonec prosadit nepodařilo. Očekává se, že přístupové rozhovory budou trvat "nejméně 10 let". Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a pokrok v oblasti ochrany lidských práv. Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že jeho převážná část leží mimo Evropu a dále argumentují tím, že má velmi špatné vztahy se sousedním Kyprem a Arménií. Mnozí z nich také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy. Kritici přijetí Turecka do EU se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě (předpokládá se, že by Turecko bylo v době vstupu nejlidnatějším státem EU, navíc s většinovou muslimskou populací).

Norsko

Norsko požádalo o vstup do EU již dvakrát, v obou případech ale občané hlasovali v referendu proti vstupu do EU (v letech 1972 a 1994). Jako všechny severské státy se Norové obávají ztráty své suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát a navíc s velkými ložisky ropy a zemního plynu, tím také odpadá ekonomický motiv vstupu do EU.

Švýcarsko

V roce 1992 podala švýcarská spolková vláda přihlášku do Evropské unie, ale bez podpory parlamentu a voličů. Obdobně jako v Norsku občané odmítli v referendu již samotná přístupová jednání. Panovaly obavy ze ztráty tradiční švýcarské neutrality, omezení suverenity a politických práv, dále také z masivního zvýšení daní na úroveň EU.

Evropské instituce

:Hlavní článek: Instituce Evropské unie Instituce Evropské unie Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. "institucionální trojúhelník" – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament.

Rada Evropské unie

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze "Rada") je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Rada rozhoduje bud jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky jako např. antidumpingová ochrana. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Evropská komise

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 25. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Evropský parlament

Evropský parlament funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU. Na základě Smlouvy z Nice má dnes Evropský parlament 732 poslanců, kteří jsou od roku 1979 voleni obyvateli EU na období pěti let. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou.

Evropská rada

Lucemburk Evropská rada (pozor na záměnu s Radou Evropské unie, popř. Radou Evropy) se schází přibližně třikrát do roka, skládá se z hlav států a předsedů vlád členských států EU, ministrů zahraničí a představitelů Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti.

Další instituce

- Evropský soudní dvůr dbá nad dodržováním evropského práva a je významným kontrolním orgánem EU. Má sídlo v Lucemburku.
- Účetní dvůr má za úkol kontrolovat, zda finanční prostředky Unie jsou vynakládány podle správných zásad na správné účely, sídlí též v Lucemburku.
- Evropská investiční banka poskytuje veřejným i soukromým subjektům dlouhodobé půjčky na kapitálové investice. Sídlo banky je v Lucemburku, s pobočkami v Athénách, Lisabonu, Londýně, Madridu a Římě.
- Evropský investiční fond pomáhá s rozšiřováním transevropských infrastruktur a poskytuje záruky na půjčky malým a středním podnikům. Sídlí v Lucemburku.
- Evropský ombudsman se zabývá stížnostmi na činnosti orgánů a institucí EU. Sídlí ve Štrasburku.
- Evropská centrální banka je klíčovou institucí pro činnost Evropské měnové unie. Sídlí ve Frankfurtu nad Mohanem. Významné poradní a konzultativní orgány Evropské unie jsou:
- Hospodářský a sociální výbor a
- Výbor regionů.

Politiky Evropské unie

Od podpisu Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, čili politiky EU, dělí do tzv. Tří pilířů, "na nichž stojí Evropská unie". Pod první pilíř spadají ty politiky, které mají většinou spojitost s hospodářstvím členských států a byly realizované již před Maastrichtem; Evropská unie o nich rozhoduje sama prostřednictvím Evropské komise. Politiky spadající pod další dva pilíře byly zavedeny až Maastrichtskou smlouvou, integrace v těchto oblastech je velice politicky citlivá, a proto mají členské státy při rozhodování velmi často právo veta.

Tři pilíře

V současnosti je rozdělení do třech pilířů následující:

Ekonomika Evropské unie

právo veta V roce 2004 měla EU největší HDP na světě (12,48 biliónů USD). Evropská ekonomika má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé "patnáctky"); již několik let však zažívá ekonomickou stagnaci a s tím spojenou relativně vysokou nezaměstnanost. Je třeba říci, že mezi jednotlivými státy existují významné rozdíly jak v ekonomické vyspělosti, tak i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

Společný trh

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu, což znamená, že:
- je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
- neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavcích, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
- snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)

Dvanáct zemí EU (Francie, Německo, Rakousko, Finsko, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko a Irsko) je navíc členy Eurozóny, což znamená, že na jejich území platí jako jediná zákonná měna Euro. Nutnou podmínkou pro přijetí Eura je splnění Maastrichtských kritérií:
- průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více jak 1,5 % průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
- dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více jak 2 % průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
- deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU
kritérium státního dluhu menšího než 60 % se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje
- měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (EMS) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

Financování a rozpočet EU

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Narozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Na základě usnesení Rady v období 1999-2006 nesmí výdaje rozpočtu překročit 1,27 % HDP Unie (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP jednotlivých členských států se přitom pohybuje okolo 40 %). Návrh rozpočtu vypracovává Komise a předkládá jej ke schválení Radě. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit. Příjmy rozpočtu tvoří převážně odvody založené na HDP členských zemí (73,0 %), dále pak celní poplatky a zemědělské dovozní dávky (11,5 %) a podíl na dani z přidané hodnoty (DPH) členských zemí (14,4 %). Výdaje rozpočtu tvoří výdaje na zemědělství (42,9 %), strukturální fondy a Kohezní fond (35,6 %), vnitřní politiky (7,4 %), zahraniční aktivity (4,3 %), administrativa (5,2 %), rezervy (0,4 %) a předvstupní pomoc (2,9 %)

Geografie

Evropská unie se rozkládá na území o rozloze 3 975 000 km², její území ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou také: některé Francouzské zámořské departementy – Départements d´outre-mer (DOM):
- Guadeloupe (Karibik)
- Guyana (Jižní Amerika)
- Martinik (Karibik)
- Réunion (Indický oceán) dále pak španělské Kanárské ostrovy, španělské exklávy na marockém pobřeží Ceuta a Melilla a portugalská souostroví Azory a Madeira. Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz. Oblasti EU se zvláštním statusem. Nejvyšší horou Evropy a zároveň Evropské unie je Mont Blanc (4808 m), jehož vrchol leží na pomezí Francie a Itálie. Kdyby se členem EU stalo Turecko, nejvyšší horou EU by byl Ararat s vyskou 5166 m. Největším jezerem je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km², jeho největší hloubka činí 106 m. Nejdelší řekou EU je Dunaj (délka 2850 km, s čehož 1627 km se nachází v EU). Pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u Rumunsko-ukrajinských hranic. EU se nachází převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu -5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Satelitní pohled

Maltě

Podívejte se též na

- Češi v institucích EU
- Členské státy Evropské unie
- Euro
- Evropské společenství
- Fondy Evropské unie
- Instituce Evropské unie
- Seznam největších měst Evropské unie
- Ústava EU
- Vzdělávací programy EU

Externí odkazy

ČR:
- [http://www.euroskop.cz/cze/ Euroskop – server Ministerstva zahraničních věcí o Evropské unii] (česky) EU:
- [http://europa.eu.int/index_cs.htm Portál Evropské unie] (česky)
- [http://www.evropska-unie.cz/cz/article.asp?id=1230 Mapa stránek (přehledný obsah)] Zastoupení EK v ČR (česky)
- [http://europa.eu.int/comm/eurostat/Public/datashop/print-catalogue/EN?catalogue=Eurostat Eurostat – Statistický úřad Evropské komise] (německy, anglicky, francouzsky)
- [http://europa.eu.int/comm/mediatheque/multimedia/select/maps_en.html Informativní mapy EU] na webu EU
- [http://europa.eu.int/comm/anti_fraud OLAF] – Evropský úřad proti korupci / Evropský úřad pro potírání podvodů (Office européen de Lutt Antifraude)
- [http://euabc.com EUABC] – online lexikon o EU (ve všech řečech Evropy), včetně „Reader-friendly EU Constititution“ / „Ústava EU, která se dá (pře)číst“
- [http://euobserver.com EUobserver] – přehled tisku, medií, vlastní zpravodajství, komentáře o EU, zasíláni přehledu zpráv mailem (anglicky) Kategorie:Evropská unie fiu-vro:Õuruupa Liit ja:欧州連合 ko:유럽 연합 ms:Kesatuan Eropah simple:European Union th:สหภาพยุโรป zh-min-nan:Europa Liân-bêng

Severní Amerika

Severní Amerika je kontinent na severní zemské polokouli. Severní Amerika se rozkládá na východ od Tichého oceánu, na západ od Atlantského oceánu, na jih od Arktického oceánu a na sever od Jižní Ameriky. Severní Amerika má rozlohu 24 230 000 km². Na severoamerickém kontinentu se nacházejí tři velké a relativně lidnaté země:
- Kanada
- Mexiko
- USA Nejjižnější část Severní Ameriky se často označuje jako Střední Amerika. Na rozlohou malém území se nachází několik států:
- Belize
- Guatemala
- Honduras
- Kostarika
- Nikaragua
- Panama
- Salvador V Karibském moři je řada ostovů a ostrovních států, včetně:
- Americké Panenské ostrovy (území USA)
- Anguilla (britské závislé území)
- Antigua a Barbuda
- Aruba (součást Nizozemského království)
- Bahamy
- Barbados
- Bermudy (britské závislé území)
- Britské Panenské ostrovy (britské závislé území)
- Dominika
- Dominikánská republika
- Grenada
- Guadeloupe (zámořský department Francie)
- Haiti
- Jamajka
- Kajmanské ostrovy (britské závislé území)
- Kuba
- Martinik (zámořský department Francie)
- Montserrat (ostrov) (britské závislé území)
- Nizozemské Antily (součást Nizozemského království)
- Ostrovy Turks a Caicos (britské závislé území)
- Portoriko (volně přidružený stát USA)
- Svatá Lucie
- Svatý Kryštof a Nevis
- Svatý Vincenc a Grenadiny
- Trinidad a Tobago Grónsko, největší ostrov na světě, je zeměpisně považován za součást Severní Ameriky. Grónsko leží daleko na severu a východně od kanadského teritoria Nunavut a je samosprávným závislým územím Dánska. Další velké ostrovy u pobřeží Severní Ameriky jsou například Vancouver Island, Ostrovy královny Charlotty (Queen Charlotte Islands), Ostrov Prince Edwarda (Prince Edward Island), Aleutské ostrovy (Aleutian Islands), Baffinův ostrov (Baffin Island), Newfoundland, a Cape Breton Island. U pobřeží Kanady se rozkládá Saint Pierre a Miquelon (Saint Pierre and Miquelon), poslední z kdysi rozsáhlých francouzských držav v Severní Americe. Kategorie:Severní Amerika ja:北アメリカ ko:북아메리카 simple:North America th:ทวีปอเมริกาเหนือ zh-min-nan:Pak Bí-chiu

Jižní Amerika

Jižní Amerika je kontinent ležící větší částí na jižní polokouli. Jižní Amerikou prochází rovník; kontinent je ohraničen Tichým oceánem ze západu a Atlantským oceánem z východu. Jižní Amerika je spojena se Severní Amerikou úzkou pevninskou úžinou obvykle nazývanou Střední Amerika. K tomuto propojení došlo z geologického hlediska velmi nedávno. Po celé délce západního pobřeží Jižní Ameriky se vypíná pohoří And. Na východ od And, směrem do vnitrozemí, jsou rozlehlé oblasti tropického deštného pralesa. Většina jihoamerické pevniny východně od And patří do povodí Amazonky. K prvnímu osídlení Jižní Ameriky došlo zřejmě přechodem lidí přes pevninský most v dnešním Beringovu průlivu. Existují ovšem i náznaky migrace z jižního Tichého oceánu. Jihoamerický kontinent byl od 16. století do počátku 19. století téměř zcela rozdělen do kolonií pod španělskou a portugalskou správou. V současnosti zde existuje několik nezávislých republik a pár zbývajících kolonií: Francouzská Guyana, Falklandy a přilehlé ostrovy. K jihoamerickému kontinentu se počítají také přilehlé ostrovy, z nichž většina je kontrolována zeměmi na kontinentu. Ostrovy v Karibiku se přiřazují k Severní nebo Střední Americe.

Státy Jižní Ameriky

- Argentina
- Bolívie
- Brazílie
- Ekvádor
- Falklandy (Malvíny) (Velká Británie)
- Francouzská Guyana (Francie)
- Guyana
- Chile
- Jižní Georgie a Jižní Sandwichovy ostrovy (Velká Británie)
- Kolumbie
- Paraguay
- Peru
- Surinam
- Uruguay
- Venezuela

Externí odkazy

- [http://www.geographicguide.com/south-america.htm Jižní Amerika] (anglicky)
- [http://www.brasil-fotos.com Brazílie ve fotografii] (portugalsky) Category: Jižní Amerika ja:南アメリカ ko:남아메리카 simple:South America th:ทวีปอเมริกาใต้ zh-min-nan:Lâm Bí-chiu

Indický oceán

Indický oceán je třetím největším oceánem. Nachází se mezi Afrikou, Asií, Austrálií a Antarktidou a pokrývá 20% zemského povrchu (asi 73 556 000 km²). Obsahuje 292 131 000 km³ vody. V tomto oceánu dochází k minimálnímu výlovu ryb. Z přírodních krás oceán ukrývá korálové útesy (Lakadivy, Maledivy) - tím se stává atraktivním pro potápění. Z přírodního bohatství skýtá množství nerostných zdrojů. Vedou zde důležité obchodní trasy pro vývoz. Proto se tohoto oceánu také majoritně týká problematika pirátství. V oblastech východních moří Indického oceánu proudí monzunové větry.
- Nejhlubší místo: Jávský příkop −7 209 m
- Podíl na rozloze Země: 14,9 % Největším zálivem je Bengálský záliv (největší na Zemi). Nejteplejšími zálivy jsou Perský záliv a Rudé moře. Díky své poloze je nejteplejším oceánem Země.

Význačné přístavy

- Perth (Austrálie)
- Karáčí
- Kalkata (Indie)
- Bombai (Indie)
- Colombo
- Mogadisho (Somálsko) Kategorie:Moře a oceány ja:インド洋 ko:인도양 simple:Indian Ocean th:มหาสมุทรอินเดีย zh-min-nan:Ìn-tō·-iûⁿ

Oceánie

Oceánie je kontinent, který se rozkládá v Tichém oceánu. Zahrnuje řadu tichomořských ostrovů a Austrálii. Někdy se také nazývá Austrálie a Oceánie, nebo jen Austrálie. Jde o nejmenši kontinent.

Statistika

- Rozloha: 8,9 mil. km²
- Počet obyvatel: 35,0 miliónů
- Hustota obyvatelstva: 3,9 obyvatel na km²
- Střední výška: 340 m n.m.
- Nejvyšší vrchol: Puncak Jaya, Nová Guinea, Indonésie, 5 030 m n.m.
- Největší řeka: Murray, Austrálie, délka 3 370 km
- Největší jezero: Eyre, Austrálie, 9 500 km²
- Největší státy, rozloha:
- Austrálie 7 682 557 km²
- Papua-Nová Guinea 462 840 km²
- Nový Zéland 270 534 km²
- Největší města (obyvatel):
- Sydney 4 250 000
- Melbourne 3 611 000
- Brisbane 1 546 000
- Perth 1 375 000 Rozloha podle Rozumu do kapsy, 1988 (vlastní odečet):
- Austrálie a Oceánie: 8 511 000 km²
- Austrálie bez Oceánie (Australský svaz): 7 687 000 km²
- "Oceánie" samotná: 824 000 km²

Státy

- Americká Samoa
- Austrálie
- Cookovy ostrovy
- Federativní státy Mikronésie
- Fidži
- Francouzská Polynésie (Francie)
- Guam (USA)
- Havajské ostrovy (USA)
- Kiribati
- Marshallovy ostrovy
- Midwajské ostrovy (USA)
- Nauru
- Niue (Nový Zéland)
- Norfolk (Austrálie)
- Nová Kaledonie (Francie)
- Nový Zéland
- Palau
- Papua-Nová Guinea
- Pitcairn (Velká Británie)
-