:: wikimiki.org ::

Francouzská Literatura

Francouzská literatura

Stručný přehled francouzské literatury

Francouzskou literaturou rozumíme literaturu psanou na území Francie, výjimečně i jinde (např. kolonie, autoři v exilu), narozdíl od české do této literatury řadíme pouze literaturu psanou francouzsky, velmi zřídka i některé památky vzniklé na francouzském území v jiných jazycích (latina, hebrejština).

Středověká literatura (9. - 13. století)

Za počátek francouzské literatury považujeme 9. století, kdy vznikla jako pokračování latinské literatury. Nejstarší písemnou památkou je tzv. Štrasburská přísaha, která pochází z roku 842. V tomto období (do 11. století) vznilklo ještě několik, většinou nábožensky zaměřených textů (např. Kantiléna o svaté Eulálii).
V průběhu 11. století do literatury začaly pronikat také světské prvky a postupně začala vznikat i světská literatura, v oblibě byly předevší tzv. hrdinské eposy (Píseň o Rolandovi).
Z konce 12. století pochází první francouzské divadelní hry (Hra o Adamovi). Zhruba na přelomu 12. a 13. století (podle některých datací ještě o trochu dříve) začala být velmi populární milostná lyrika opěvující ideály lásky, nositelé této litaratury byly tzv. trubadúři, (později i truvéři). Zhruba ve stejné době se začala rozvíjet měšťanská literatura, která často směřovala k satiře (Román o Lišákovi). Ve 13. století se ve Francii objevily rytířské romány (Tristan a Izolda). Z této doby pochází i známý Román o růži.

Od 14. století do náboženských válek (1562)

V průběhu 14. století se objevují první kroniky a brzy na to i polemiky o morálce, které samozřejmě ovlivnila probíhající stoletá válka (1337 - 1453). Na přelomu 14. a 15. století se objevují velmi známí autoři jako byl Eustache Deschamps, Charles d'Orléans, Francois Villon, toto období bývá nazýváno "obdobím Velkých rétoriků". Došlo u nich k markantnímu nárůstu kvality formy, což bylo bohužel na úkor lyriky.
Některá díla posledně jmenováného - F. Villona již předznamenávají nástup nového společenského hnutí - humanismu a renesance. Tato dvě hnutí se zcela prosadila v průběhu 16. století a ovlivnila nejen literaturu, ale i způsob myšlení celé společnosti (Francois Rabelais, Rierre de Ronsard, Michel de Montaigne). V tomto období vznikla i velmi zajímavá básnická škola, jejíž význam bývá často podceňován - Plejáda, pravděpodobně proto že její cíle byly příliš velké na to, aby mohly být realizovány. Každopádně lze říci, že v této době již francouzská literatura měla značný vliv, nejen na okolní státy, ale i na vzdálenější území.

1562 - 1815

Protože v r. 1562 se Francie dostala do náboženských válek k jejichž ukončení došlo prakticky až v r. 1596, objevil se v literatuře tzv. skepticismus - Michel de Montaigne. Po vzpamatování se z těchto válek (zhruba kolem roku 1650) došlo k prudkému rozvoji literatury a divadla. V literatuře se nejvíce prosadil klasicismus, jehož francouzští představitelé ovlivnili světovou literaturu na dlouhou dobu (Pierre Corneille, Moliére, Jan Racine). Ve stejné době napsala hraběnka La Fayette román Kněžna z Cléves, který se stal stěžejním dílem pro tzv. psychologický román.

Klasicismus (1650 - 1700)

Klasicismus ve Francii vzniká jako reakce na barokní umění. Přestože se časově jedná o docela krátké období (někdy pouze 1660-1680), je klasicismus ve Francii nabit velkými osobnostmi.

Historický kontext

barokní umění 17. století ve Francii se odehrává ve znamení vznešenosti a okázalosti (la grandeur). V roce 1643 usedá na francouzský trůn Ludvík XIV. a nastoluje absolutistickou monarchii. V roce 1685 ruší platnost ediktu nantského a obnovuje postih prostestantů.
Na vývoji francouzského jazyka se podílel také kardinál Richelieu, ministr předchozího krále, který v roce 1635 zakládá Francouzskou akademii. Ta má za úkol kodifikovat a dohlížet na formu jazyka.

Charakteristika

Teorie klasicismu se opírá o tři základní pilíře:
- Svět, ve kterém žijeme, je stabilní a neměnný a veškeré dění v něm podléhá řádu, kterému vládne příroda (la Nature).
- Nad vším vládne rozum (la Raison).
- Vše podléhá pravidlům (les règles), která se projevují nejenom ve sféře exaktních věd, ale také ve společenském životě a umění. Kromě těchto se do popředí dostává ideál čestného člověka, který zdůrazňuje ctnosti jak navenek, tak vnitřně. Ideál se logicky vztahuje i na osobnost spisovatele, tedy i na literaturu, kterou píše.
Žánry klasicistní literatury jsou dvojího druhu:
- Vysoký (le genre haut): sem patří tragédie.
- Nízký (le genre bas): sem patří komedie.

Autoři

V tomto období působila ve francouzské literatuře celá řada dalších významných osobností:
- Jean de La Fontaine,
- Pierre Corneille,
- Jean Racine,
- Molière,
- Francois de La Rochefoucauld. Dále se zde objevil nový proud lieratury a tou byla filosofická literatura (filosofické spisy samozřejmě vznikaly i dříve, ale ty lze do literatury řadit s velkými obtížemi, neboť se jednalo o čistě filosofická díla, u těchto spisovatelů lze mluvit o filosofické literatuře) - jejími zástupci byli především:
- René Descartes a
- Blaise Pascal.

Osvícenství (18. století)

Tito filosofové pomohli položit základ francouzskému osvícenství, které se ve Francii plně rozvinulo v průběhu 18. století, vůdčími osobnosti literatury se v této době stali často proti nábožensky a proti tradicím zaměření filosofové-encyklopedisté - Voltaire, Denis Diderot, d'Alembert. Myšlenky těchto filosofů ještě doplnil Jean Jacques Rousseau.
Lze tvrdit, že klasická literatura této doby ve Francii, byla ve vleku filosofie a nedokázala se vymanit z myšlenek osvícenství, což je velmi zajímavé, neboť jejich myšlenky rozhodně neměly předpoklady pro popularizaci v literatuře dramatik Pierre-Augustin Beaumarchaisa spisovatelé Alain-René Lesage, Pierre Carlet Marivaux. Jejich víra v rozum, matematiku, atp. ve svých důsledcích vedla až k Velké francouzské revoluci (1792 - 1804), následném direktoriu (do 1799) a pozdějších napoleonských válek (do r. 1815), za této situace nastal samozřejmě pokles zájmu o literaturu, rozvíjelo se především řečnictví, novinařina a francouzské písně.

Romantismus (1815 - 1900)

Z touto situací se literatura vypořádaval velmi těžko, počátkem 19. století došlo k nástupu romantismu, jehož francouzští představitelé jsou dodnes pokládáni za klasiky světové literatury Victor Hugo, Francois-René de Chateaubriand, Alphonse de Lamartine, Alfred de Musset, Alfered de Vigny, , Stendhal, atd. Roku 1848 došlo ve Francii k únorové revoluci, jejímž výsledkem byl vznik druhé republiky, tento fakt se projevi jakousi krizí společenských hodnot, která ovlivňovala francouzskou literaturu prakticky až do počátku 20. století. Na ideály romantismu přímo navázali, ačkoliv je rozvíjeli nečekaným směrem prokletí básníci (Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, ale i Lautréamont), jimž dal základ Charles Pierre Baudelaire.

Realismus

Mimo pokračování romanismu se rozvinul prakticky opačný směr literatury - realismus: Gustav Flaubert,Honoré de Balzac, v této době se mj. prosadil i parnasismus.

Naturalismus

Z realismu se vyvinul naturalismus - Alphonse Daudet, Guy de Maupassant, Émile Zola.

20. století

Na počátku 20. století prošla literatura, především francouzská, velmi složitým obdobím, kdy došlo k přechodu od symbolismu (Stéphane Mallarmé) k avantgardě (Guillame Appollinaire). Avantgardní hnutí se dále rozvíjelo - dadaismus, surrealismus (André Breton, Paul Eluard). Lze tvrdit, že v tomto vývoji měla Francie, zhruba od roku 1900 do roku 1939, v literatuře hlavní slovo i v celosvětovém měřítku. Zároveň s těmito směry se rozvíjel román, ten lze v této době rozdělit na tradiční (Maurice Barres), revoluční (Henri Barbusse) a humanistický - Romain Rolland, Antoine de Saint-Exupéry. Ve 30. letech 20. století se začala objevovat politicky velmi angažovaná díla (tzv. odbojová) poezie - Louis Aragon, z této literatury se vyvinul existencialismus (Jean-Paul Sartre, Albert Camus). V 50. letech 20. století vznik tzv. nový román (Alain Robbe-Grillet), dále se ve Francii rozvíjí tzv. absurdní divadlo (Eugene Ionesco, Samuel Beckett). Tradiční literaturu v současnosti zastupuje realismus (Robert Merle) a historický román (Margueritte Yourcenarová, Bernard Clavel).

Odkazy

- Seznam francouzských spisovatelů
- Prokletí básníci
- Nový román
- Zpívaná, recitovaná a experimentální poezie

Externí odkazy

- [http://www.biblioweb.org Biblioweb] (Francouzsky) Kategorie:Francouzská literatura ko:프랑스 문학 ja:フランス文学

Francie

Francie (francouzsky La France, oficiální název Francouzská republika, République française) je demokratický stát v západní Evropě. Hraničí s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem, Itálií, Monakem, Andorrou a Španělskem. Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU). Součásti Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii.

Geografie

Hlavní článek: Geografie Francie
Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Hlavní pohoří jsou Pyreneje na jihozápadě a Centrální masív a Alpy na jihovýchodě. Nejvyšší bod Francie i celé Evropy je Mont Blanc (4808 m). Francie bývá podle tvaru svého území přezdívána l'Hexagone (šestiúhelník). Mimo hlavního města Paříže (v jehož okolí žije 12 milionů lidí) jsou nejdůležitějšími městy Marseille, Lille a Lyon. Viz též: Seznam francouzských měst

Historie

Politický systém

Administrativní členění

Ekonomika

Obyvatelstvo

Kultura

Podívejte se též na

- Dějiny Francie
- Francouzská literatura

Externí odkazy

- [http://www.pictures-europe.com/holidays-france.htm Francouzské obrázky]
- [http://www.pictures-europe.com/map/map-france.htm Francouzské mapy] Kategorie:Francie als:Frankreich fiu-vro:Prantsusmaa ja:フランス ko:프랑스 ms:Perancis simple:France th:ประเทศฝรั่งเศส zh-min-nan:Hoat-kok

Latina

Latina (Lingua latina)
Rozšíření:	římskokatolická církev (úřední jazyk ve Vatikáně, dále v církevních institucích po celém světě), odborná terminologie pův. z latiny ve většině vědeckých disciplín, tzv. monumentální jazyk
Počet mluvčích:	mrtvý jazyk
Klasifikace:	- Indoevropské jazyky - Italické jazyky
Písmo:	Latinka
Postavení
Liturgický jazyk:	Římskokatolická církev
Úřední jazyk:	antická Římská říše, většina evropských středověkých států, v některých až do 19. stol., dnes pouze Vatikán
Živý jazyk:	Římská říše (přibližně 8. stol. př. n. l.-5. stol. n. l.)
Regulátor:
Kódy
ISO 639-1:	la
ISO 639-2:	lat
SIL:	[http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=LTN LTN]
Wikipedie
[http://la.wikipedia.org la.wikipedia.org]

Latina (lingua latina) je mrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stol. př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí Římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila např. i jazyk anglický. Spisovná, literární latina se ve vzdělaném světě nadále užívala a v době po 3. stol. n. l. se stala mezinárodním kulturním jazykem. Díky úředně-správnímu, církevnímu a literárně-uměleckému užívání si latina podržela své mezinárodní postavení až do prosazení národních jazyků v Evropě v průběhu renesance. Posléze se latina stává jazykem mrtvým, její využítí zůstává v církevní liturgii a správě, stejně jako v odborném využití terminologickém (v oborech lékařství, biologie, právo, filosofie, filologie, theologie, historie ad.).

Různé typy latinského jazyka

Latina, jazyk používaná po více než tisíc let, se vyvíjel a dnes se třídí do několika skupin podle vývoje a sféry použití. Tyto skupiny však nejsou často mezi sebou přesně vymezitelné.
- klasická latina -- latina starověké římské říše, jazyk velkých "klasických" antických autorů, především z doby přelomu letopočtu (např. Ovidius, Horatius, Livius... ). Většinou bývá považována za obtížnější. Byla vzorem při obou velkých reformách latinského jazyka (karolinské a humanistické).
- středověká latina -- latina od konce římské říše až (přibližně) do humanismu, nebo úžeji od doby karolinské reformace (cca. 800) do humanismu. Počátky tohoto jazyka se kladou do posledních let západořímské říše, kdy se latina stala lidovým jazkem v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení skloňování koncovkami, omezení konjunktivů, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). Prosazování nové vulgární či začínající středověké latiny je možné pozorovat v některých dílech Augustinových, v nichž tento biskup naráží na "lidový způsob mluvy", nebo v díle poutnice do Svaté země Egerie (Itinerarium Egeriae); zde je lidovým jazykem psaný celý spis. Středověká latina doznala reformy v době Karla Velikého (tzv. karolinská reforma). Tato latina byla v mnohých aspektech ovlivněna národními jazyky a liší se tedy částečně od kraje ke kraji, hlavně v lexiku.
- humanistická latina -- latina vzešlá z reformy za humanismu. V době humanismu stále větší prosazování národních jazyků vytlačoval pomalu latinu z každodenního života; na druhé straně obdiv ke klasickým autorům způsobil opouštění "lidové" mluvy a studium a úmyslý návrat ke klasické latině. Ten se projevoval především v syntaxi a stylistice; slovní zásoba musela naopak odpovídat své době.
- církevní latina -- latina používaná v církevních kruzích. Latina, původně jazyk "všech věd", se snad nejdéle jako oficiální jazyk udržel v církvi. "Církevnost" spočívá nikoli v mluvnici (ta kopíruje vždy svou dobu), jako spíše v lexiku a idiomech. Zaměňování církevní latiny se středověkou je tedy z lingvistického hlediska nepřesné. Přesto byl vliv křesťanství ve středověku na latinu značný a pronikal i daleko mimo sféru ryze náboženskou. Křesťanství zavedlo do latiny mnoho nových slov (přejatých většinou z řečtiny či hebrejštiny, někdy přímo novotvary) již ve starověku - baptisma/baptismum, sabbatum, trinitas, aj. Díky křesťanskému vlivu také mnoho slov dostalo nový význam či nové pádové vazby (confiteri alicui - chválit někoho; misereri alicui namísto misereri alicuius atd.).

Chronologie vývoje latinského jazyka

- prehistorická fáze (? - 600 př. n. l.)
- protohistorická fáze (600 - 240 př. n. l.)
- historická fáze (od 240 př. n. l.)
- archaická latina (240 - 80 př. n. l.)
- klasická latina (80 př. n. l. - 14 n. l.)
- Ciceronovo období (80 - 30 př. n. l.)
- Augustovo období (30 př. n. l. - 14 n. l.)
- poklasická latina (14 - 117 n. l.)
- stříbrné období
- úpadková latina (117 - 700)
- středověká latina (700 - 1300)
- karolinská renesance
- ottonská renesance
- humanistická latina (1300 - 1550)
- barokní latina (1550 - 1750)
- klasicistní latina (po 1750)
- moderní latina (od 1900)

Podívejte se také na

- Seznam jazyků
- Antický Řím
- Římská říše
- Antika
- Řečtina
- L.S.
- Okcitánština
- Lingvistika
- Chronogram ja:%E3%83%A9%E3%83%86%E3%83%B3%E8%AA%9E simple:Latin Kategorie:Latina Kategorie:Indoevropské jazyky Kategorie:Mrtvé jazyky

Hebrejština

Hebrejština (עברית) v dnešním slova smyslu označuje moderní hebrejštinu (ivrit), tedy jazyk, jímž se hovoří ve státu Izrael. Vedle toho však lze označovat jako hebrejštinu i klasickou hebrejštinu, tj. biblickou hebrejštinu. Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, k jejich severozápadní skupině, tzv. kananejské formě. Její původ sahá zřejmě do pozdní kananejštiny. Nejstarší stopy kananejské řeči s hebrejskými idiomaty objevili archeologové v Ras Šamra (Ugaritu) a pocházejí z 20. století př. Kr.

Hebrejské písmo

Hebrejským písmem se píše zprava doleva. Jeho psaná podoba, tzv. kvadrátní čili čtvercová, pochází z aramejštiny používané v Persii v 5. století př. n. l. Předtím však hebrejština užívala vlastní formy vyvinuté asi v 13. století př. n. l. ve Fénicii; tuto podobu písma používá dodnes u Samaritánů. Odtud pochází fakt, že hebrejština má 22 znaků pro souhlásky; samohlásky se nepsaly. Pro rozlišení vokalizace se používá tzv. punktace vyvinutá židovskými učenci a použitá např. v masoretském textu. Blíže viz heslo hebrejské písmo.

Biblická hebrejština

Biblickou hebrejštinu můžeme sledovat ve tří obdobích. # Od Mojžíše do začátku království (asi 1500 -- 1000 př. Kr.). Jedná se o archaickou podobu jazyka. # Od počátků království do babylónského zajetí (1000 -- 586 př. Kr. -- zlatý věk hebrejštiny. # Od babylónského zajetí je hebrejština stále více znamenána výpůjčkami z aramejštiny a řečtiny.

Gramatika biblické hebrejštiny

Gramatika hebrejštiny je ryze semitská a má velmi mnoho spoolečných rysů s ostatními semitskými jazyky. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci. Charakteristickým rysem jazyka základní kořen slova určený většinou třemi souhláskami -- ten je pak shodný pro substantiva, adjektiva i slovesa. Proto je zvykem řadit jednotlivá slova ve slovníku sice podle abecedy, ale řadí se tak nikoli jednotlivá slova, ale kmeny. Podobně se slovesa udávají v 3. osobě sg. m. perfekta, neboť tento tvar větršinou plně odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje. Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. Neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas. Ten se buď opisuje nebo závisí na kontextu. Zato hebrejština překypuje mnoha slovesnými formami. "Čas" zaznamenává hebrejština dvěma rozlišovacími formami -- dokonavou a nedokonavou (tzv. perfektum a imperfektum). Proto může i perfektum i imperfektum vyjadřovat ve své podstatě kterýkoli čas. Každý z těchto časů má několik možných modů (způsobů, které upřesňují a mění význam slovesa. Zkladní jsou: qal (prostý význam slovesa, "poslal"), nifal (zvratný význam, "poslal se" resp. "byl poslán"), piel (intensivní význam, "vyhnal"), hifil (kauzativní význam, "nechal poslat"), pual (pasivní význam, "byl poslán"), hofal (kauzativní pasivum), hitpael (intensivní reflexivum, "vyhnal se"), případně další odvozené způsoby. Zájmena se obvykle připojují k slovesům, předložkám a jménům ve formě sufixů. Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves, zato využívá hojně jmenných tvarů sloves. Pro hebrejštinu je významný jeden jev, který jen těžko najdeme jinde, a to je "waw conversivum". Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou "waw", česky "a", a to ve významu slučovacím, vylučovací či jiném. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka "waw" mění svůj "čas". Tzn. je-li to perfektum, má význam imperfekta a obráceně. Je docela možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy ("času", "konjunktivu"), který se používal po této předložce "waw", která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s "waw conversivum". Z této gramatické struktury vyplývá i nám v lecčem vzdálený způsob uvažování -- hebrejské uvažování není na rozdíl od evropského abstraktní, ale zcela konkrétní. Kategorie:Semitské jazyky Kategorie:Bible ja:ヘブライ語 ko:히브리어 simple:Hebrew language th:ภาษาฮีบรู

842

Století: 8. století - 9. století - 10. století Roky: 837 838 839 840 841 842 843 844 845 846 847

Události

- Podpis Štrasburské přísahy vnuky Karla Velikého. Vznik prvního dokumentu v moderním francouzském jazyce.

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlava státu

Kategorie:9. století ko:842년

1562

Století: 15. století - 16. století - 17. století Roky: 1557 1558 1559 1560 1561 1562 1563 1564 1565 1566 1567 ----

Události

Narození

Úmrtí

Kategorie:16. století ko:1562년

1337

Století: 13. století - 14. století - 15. století Roky: 1332 1333 1334 1335 1336 - 1337 - 1338 1339 1340 1341 1342

Události

Narození

- 25. únor Václav český, český spisovatel († 1. prosinec 1383)

Úmrtí

Hlavy státu

Kategorie:14. století ko:1337년

1453

Století: 14. století - 15. století - 16. století Roky: 1448 1449 1450 1451 1452 1453 1454 1455 1456 1457 1458 ----

Události

- 29. květen - Turci v čele se sultánem Mehmedem II. dobyli Konstantinopol, Byzantská říše zanikla. (Toto datum bývá některými zdroji považováno za konec středověku.)
- 17. červenec - bitva u Castillonu, Francouzi vítězí v poslední velké bitvě Stoleté války
- 23. listopad - Ladislav Pohrobek korunován českým králem
- 19. říjen - Francouzi dobyli Bordeaux, konec Stoleté války
- Hagia Sofia přestavěna na mešitu

Narození

- 1. září - Gonzalo Fernández de Córdoba, známý též jako El Gran Capitán, španělský vojevůdce a státník
- 13. říjen - Edward z Westminsteru, princ z Walesu
- Afonso de Albuquerque, portugalský admirál

Úmrtí

- 29. květen - Konstantinos XI. Palailogos, poslední byzantský císař, padl v boji
- červen Giovanni Giustiniani - janovský kapitán a válečník, zemřel na následky zranění utrpěného při obraně Konstantinopole
- 24. prosinec - John Dunstable, angl. skladatel

Hlavy států

- České království
- Jiří z Poděbrad (zemský správce)
- Ladislav Pohrobek (král, formálně korunován až v listopadu)
- Svatá říše římská
- Fridrich III.
- Papež
- Mikuláš V. Kategorie:15. století ko:1453년

Francois Villon

Francois Villon (
- 1431 Paříž; † po roce 1463) byl francouzský básník. Roku 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku ULITA. Za svou činnost byl několikrát odsouzen (jednalo se o různé souboje, šarvátky v opilosti, atp.) – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Verše psal pod pseudonymem Vaillan.

Dílo

- Odkaz
- Závěť
- Malý testament
- Velký testament
- Kodicil
- Balady v žargoně
- Já Francois Villon Villon, Francois Villon, Francois Villon, Francois ja:フランソワ・ヴィヨン

Francois Villon

Dílo

Renesance

Slovo renesance (česky též renezance) pochází z francouzského renaissance (znovuzrození), jež je odvozeno z italského rinascimento. Pojem renesance může označovat několik jevů (sobě si blízkých):
- renesance (historická epocha) - období 14. - 17. století někdy také označované jako raná doba moderní
- renesance (umělecký sloh) - umělecký sloh typický pro 14.- 17. století
- období znovuzrození vzdělanosti a umění, často ve slovním spojení, např. otonská renesance, karolinská renesance atd.

1815

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1810 1811 1812 1813 1814 - 1815 - 1816 1817 1818 1819 1820 ----

Události

8. června - Založení Německého spolku.

Vědy a umění

Narození

- 10. prosince Ada, Lady Lovelace anglická hraběnka († 27. listopadu 1852)

Úmrtí

Hlava státu

- František I. Kategorie:19. století ko:1815년 ms:1815 simple:1815 th:พ.ศ. 2358

1562

Století: 15. století - 16. století - 17. století Roky: 1557 1558 1559 1560 1561 1562 1563 1564 1565 1566 1567 ----

Události

Narození

Úmrtí

Kategorie:16. století ko:1562년

Francie

Geografie

Historie

Politický systém

Administrativní členění

Ekonomika

Obyvatelstvo

Kultura

Podívejte se též na

- Dějiny Francie
- Francouzská literatura

Externí odkazy

Klasicismus

Klasicismus je umělecký směr, vzniklý ve Francii v 17. století a doznívající až do začátku 19. století. Klasicismus se snažil odvrátit od baroka a rokoka, tudíž byl střídmý, až jednoduchý. Přebíral mnoho prvků z antiky a zdůrazňoval rozum člověka. Projevil se ve všech druzích umění:
- V architektuře: stavby jsou jednoduše zdobeny, mají trojúhelníkové pilíře, používají se sloupy. Jsou velmi nepřívětivé. Staví se banky, úřady, nemocnice a divadla, nikoli církevní stavby.
- Literatura: dělí se na dva směry:
- vysoká - eposy, ódy, hymny, tragédie.
- nízká - komedie
- Autoři:
- Molière
- Pierre Corneille
- Jean Racine
- Hudba: Kategorie:Umění

Pierre Corneille

Pierre Corneille [pjér kornej] (6. června 1606, Rouen, Normandie – 1. října 1684) byl francouzský dramatik, básník a lyrik. Jeho otec, taktéž Pierre Corneille, byl královským advokátem pro Normandii a správce lesů a vod rouenského vikomství. Matka, Marthe Le Pesant de Bois-Guilbert, rovněž pocházela ze vznešené rodiny. Ze sedmi dětí byl Pierre nejstarší. Kromě něj se proslavil i mladší bratr Thomas Corneille a jejich synovec, slavný Bernard Le Bouyer de Fontenelle. Vzdělání získal na jezuitské koleji v Rouenu a advokátem se stal jen, aby nezklamal svého otce. Přísahu skládá v roce 1624. První hru, Mélite, Corneille píše jako poctu své první tajné lásce Madame du Pont. Jednalo se o jistou vysoce postavenou dámu města Rouen, manželku účetního správce. Corneille zapomíná na právnickou kariéru a rozvíjí svou vášeň k poezii. V roce 1634 má za sebou již vydání třech her, když jej rouenský arcibiskup pověřuje sepsáním oslavné básně pro krále Ludvíka XIII. a kardinála Richelieu. Po úspěšném uvedení her následuje další spolupráce s kardinálem. V roce 1636 potkává v Rouenu paní De Chalon, která mu vnukne myšlenku inspirovat se španělským divadlem. Tak v roce 1637 vzniká jeho vrcholné dílo Cid. Hru čekalo vřelé přijetí jak od krále, tak od královny. U kardinála vzbuzovala spíše žárlivost, což se projevilo na celkové kritice, které se tomuto dílu dostalo od Akademie. Ta jej pod tlakem kardinála označila jako nepravou klasicistní tragédii, která plně nevyhovuje daným pravidlům. Nakonec ale uznala její bohatost a přijala Corneillovy kvality. V roce 1640 potkává Pierre Corneille svou osudovou lásku, mladou dívku Marie, ale protože je přesvědčen, že se s ní nikdy nebude moci oženit, upadá do smutku. Kardinál proto pozve otce Marie, Mathieu de Lamperière, do Paříže a sňatek nařídí. Sňatek spisovateli přinesl šest dětí (dvě dívky a čtyři chlapce), z nichž dva chlapci předčasně zemřeli. Ve stejném roce píše Corneille své hry Horatius, Cinna a Polyenktos. Od roku 1647 byl člen Francouzské akademie. V roce 1670 požádala anglická princezna Henrieta, manželka Filipa Orleánského, dva významné autory své doby, Jeana Racina a Pierra Corneille, aby každý z nich sepsal svou verzi versů o láskách Bereniky. Princezna si nakonec zvolila a podpořila dnes slavnou tragédii Berenika (Bérénice) Jeana Racina. Corneillovu verzi, Titus a Berenika (Tite et Bérénice) později přepracoval jeho přítel Molière. Konec života trávil Corneille v chudobě, i přes svůj velkolepý život. Zemřel 1. října 1684 ve svém domě v ulici Argenteuil v Paříži.

Dílo

Jeho díla ovlivnila především antika. Jeho hrdinové jsou čestní a vlastenci, toto pojetí dramatu ovlivnilo celý klasicismus. Corneillovský hrdina (héros cornélien) objetuje svou lásku pro povinnost a čest. Corneille ukazuje své hrdiny takové, jací by měli dle ideálů klasicismu být. Jeho dílo stojí na následujících morálních principech:
- Filozofie stoicismu:
Hrdina je schopen ovládnout své vlastní pocity a vášně.
- Křesťanská morálka:
Corneille důvěřuje člověku a jeho schopnosti svobodně volit, přestože je zatížen prvotním hříchem.
- Descartesova filozofie - karteziánství:
Teorie kladných (láska, přátelství, lítost) a záporných (nenávist, hněv, žárlivost, touha po pomstě) vášní. Rozum nám pomáhá je rozlišit a svobodná vůle podněcuje k volbě kladných vášní, zatímco tlumí ty záporné.
- Cid (1637)
- Medeia
- Horatius
- Polyenktos
- Cinna

Podívejte se na

- Francouzská literatura
- Seznam francouzských spisovatelů

Externí odkazy

- [http://www.biblioweb.org/-CORNEILLE-Pierre-.html Biografie, bibliografie] (francouzsky)
- [http://wikisource.org/wiki/Auteur:Pierre_Corneille Wikisource] Corneille, Pierre Corneille, Pierre Corneille, Pierre Corneille, Pierre

Molière

Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, (15. ledna 1622 - 16. únor 1673), byl francouzský herec, spisovatel a dramatik.

Život

Syn měšťana, proti vůli rodiny se stal komediantem. Původně byl členem kočovné společnosti, později si založil svoji kočovnou společnost. Brzy se svými hrami proslavil, především mezi chudinou. Zabýval se tzv. nízkým dramatem, především komedií a fraškou. Protože ve svých hrách kritizoval a zesměšňoval společnost (předváděl mravy své doby), dostával se do častých sporů s královským dvorem. Zemřel na jevišti při výstupu, ve kterém měl hrát umírajícího.

Dílo

- Žárlivý Petříček - fraška
- Létající doktor - fraška
- Gorgibus v pytli - fraška
- Domnělý paroháč - fraška
- Domnělá parohačka - fraška
- Don Juan
- Tartuffe - (svatoušek), ostře satirická komedie, spjatá s politickou situací Francie v pol. 17. stol. Tartuffe se vetřel do přízně zámožného měšťana Orgona a postupně ovládne celou rodinu. Orgon mu věří a dá mu svou dceru i majetek, jeho odhalení přichází pozdě. Tartuffe Orgona vyhání z domu a dostává ho do vězení. Nakonec je Tartuffe odhalen a zatčen. Hra míří na církev a byla dlouho zakázána. Pravděpodobně jeho stěžejní hra.
- Zdravý nemocný
- Popleta aneb láska s překážkami
- Zamilovaný doktor
- Hoře lásky
- Měšťák šlechticem
- Skapinova šibalství
- Misantrop - vyjadřuje rozčarování, zklamání.
- Lakomec - Satirická komedie kritizující lakotu. Hlavní postavou je Harpagon.

Odkazy

- Seznam francouzských spisovatelů

Externí odkazy

- [http://www.biblioweb.org/-MOLIERE-.html Biblioweb.org/-MOLIERE] Kategorie:Francouzští dramatici Kategorie:Francouzští herci Kategorie:Narození 1622 Kategorie:Úmrtí 1673 ja:モリエール ko:몰리에르

Francie

Geografie

Historie

Politický systém

Administrativní členění

Ekonomika

Obyvatelstvo

Kultura

Podívejte se též na

- Dějiny Francie
- Francouzská literatura

Externí odkazy

Baroko

] ] . Ve středověké logice se tak označovalo vše nabubřelé, nesprávné a směšné. Obecně se říká třeba, že každý stavební sloh prodělává svůj barok ve smyslu stárnutí projevujícího se bohatostí a zprohýbaností tvarů. Baroko vzniklo v 16. století v katolické Itálii. Nejpravděpodobnější výklad slova baroko je, že pochází z portugalštiny, výraz perles baroques se pro perly nepravidelného tvaru používal již počátkem 16. století. V průběhu 17. a 18. století se baroko rozšířilo do celé Evropy. Proniklo do všech uměleckých a životních projevů (architektura, výtvarné umění, literatura, divadlo, hudba). Byl to poslední univerzální a jednotný umělecký styl celé Evropy. Většina tvůrčích podnětů vyšla z Itálie, následovalo Německo, Rakousko, Francie a Nizozemí. Příznačné je stírání hranic mezi architekturou, plastikou a malbou s cílem vytvoření jednotného společného účinku. Malba se stává iluzionistickou. V architektuře předstírá plastické prvky – architektura používá malbu napodobených stavebních prvků (klenby, žebra, pilastry) ke zvýšení působivosti, plastika nechce vystupovat jako ojedinělé umělecké dílo, ale podřizuje se celku a doplňuje malbu (drapérie). Významně se uplatňuje ornamentální štukatura. Baroko obecně dává přednost asymetrickým formám, vyklenutým a vydutým zaoblením, nadsazeným proporcím, prostorově rozvinutým gestům, efektním perspektivám (využití souhry architektury a malby).

Související

- Barokní gotika Kategorie:Umělecké směry ja:バロック ko:바로크

17. století

Dějepis > Století Kategorie:Staletí ja:17世紀 ko:17세기 th:คริสต์ศตวรรษที่ 17

Francie

Geografie

Historie

Politický systém

Administrativní členění

Ekonomika

Obyvatelstvo

Kultura

Podívejte se též na

- Dějiny Francie
- Francouzská literatura

Externí odkazy

Drapeau du Belize

Catégorie:Belize Belize Belize Le drapeau du Belize est utilisé depuis le 21 septembre 1981 à l'occasion de l'indépendance.

Description

Les couleurs sont le bleu et le rouge. Le motif central représente deux hommes (un autochtone et un blanc) tenant des outils et soulignés de la devise du pays « Sub ombra floreo »

tablice Zam�wienia publiczne Doda i Virgin technologie gry zr�czno�ciowe

:: RELATED NEWS ::

Jelali Revolts
Jelali (Turkish Celalî), were a series of rebellions in Anatolia against the Ottoman Empire in 16th and 17th centuries. The first revolt occurred in 1519 during sultan Selim I's reign near December 29, 1760–May 9, 1803) was a Colonel in the Continental Army during the Revolutionary War, a member of the Virginia state legislature and a Republican Stevens Thomson Mason (October 27, 1811–January 4, 1843), also known as Stevens T. Mason, Tom Mason and The Boy Governor (and incorrectly referred to as Stephen T. Mason in several Internet sites). He guided the Michigan Territory into statehood, first appointed acting Territorial S