Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Friedrich Nietzsche

Friedrich Nietzsche

Friedrich Wilhelm Nietzsche (15. října 1844 Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900 Výmar) byl německý filozof. Jakožto brilantní student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil jako duševně nemocný (progresivní paralýza). Byl ovlivněn především dílem Schopenhauera a Wagnera, od kterých se později odvrátil. Sepsal řadu filozofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Vůdčím pojmem je "vůle k moci", která se postupně stává základním metafyzickým principem, pronikajícím celek skutečnosti. Vůle k moci je nepodmíněným principem neustálého sebe-přemáhání, tj. úsilím o to být více než doposud. O něco dříve publikoval Charles Darwin své evoluční teorie o přírodním výběru, které se dají popsat jako "vůle života po zachování". Vůle k moci nesměřuje k žádnému jinému cíli, proto celek skutečnosti jako takový nemá žádný jiný smysl než překonání dosavadních úspěchů jedince či skupiny v boji o přežití a v tom spočívá tzv. "nihilismus". Tomuto nihilismu (hrůze z toho, že žijeme nadarmo) se snažili četní myslitelé čelit tím, že koncipovali tzv. "morálku", v níž ustanovili tzv. nejvyšší hodnoty, v nichž však dochází k zfalšování (pasivní nihilismus) skutečné povahy bytí, jež bezcílně směřuje pouze k tomu, aby bylo více (a déle) než doposud (aktivní nihilismus, v němž přitakáme absenci smyslu a cílů a účelu a žijeme tvořivě tak, abychom si tak vždy znovu chtěli zvolit po celou věčnost, jelikož nám stejně ani nic jiného nezbývá - viz "věčný návrat téhož".) Ale protože možnosti skutečnosti jsou omezené a konečné, musí vůle k moci jednou vyčerpat všechny kombinace svého projevu a nekonečněkrát procházet znovu a v nezměněné podobě svými fázemi. Pro tuto "nejhlubší myšlenku" Nietzsche razí označení "věčný návrat téhož". Věčný návrat téhož je způsobem, jak vůle k moci se projevuje a uskutečňuje. "Vše je vůle k moci - a nic mimo to", jak Nietzsche praví v závěrečném paragrafu knihy "Wille zur Macht" (1901), který svévolně koncipovala Nietzscheho sestra Elizabeth Förster-Nietzsche, jež se o nemocného bratra starala až do konce jeho života. Poté založila ve Výmaru Nietzscheův archiv, kde přivítala i Adolfa Hitlera, jemuž věnovala bratrovu vycházkovou hůl. Samotný Nietzsche však odmítal antisemitismus i německý nacionalismus své doby – na mnoha místech se o nich vyjadřuje výsměšně. Přitakání bezcílnému sebe-přemáhání vůle k moci se pro Nietzscheho nejadekvátnějí odehrává v umění, jež cíleně a vědomě "falšuje" skutečnost a žehná jí a svým způsobem ospravedlňuje, čímž však Nietzsche upadá do stejné iluze, jako jím kritizovaní moralisté, tj. Sókratés, Platón, Immanuel Kant a jiní.

Dílo

(nekompletní seznam)
- Das Geburt der Tragödie im Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby) 1872
- Morgenröthe (Ranní červánky) 1881
- La Gaya Scienza (Radostná věda) 1882
- Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra) 1885
- Jenseits von Gut und Böse (Mimo dobro a zlo) 1886
- Zur Genealogie der Moral (Genealogie morálky) 1887
- Der Antichrist (Antikrist) 1895
- Ecce Homo 1908 - pokus o autobiografii

Vliv


- Na psychoanalysu:
  - na Sigmunda Freuda
  - na C. G. Junga
  - na Ludvíka Binswangera
- Na filozofii:
  - na existencialismus
  - na fenomenologii, především na Heideggera
- Na literaturu:
  - na Ladislava Klímu
- [http://www.agellus.org/nietzsche/ Wiki Nietzsche] Nietzsche, Friedrich Nietzsche, Friedrich Nietzsche, Friedrich ja:フリードリヒ・ニーチェ ko:프리드리히 니체

15. října

15. říjen je 288. den roku podle gregoriánského kalendáře (289. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 77 dní.

Události

Česko Svět
- 1582 – Ve většině katolických zemí začal platit gregoriánský kalendář. Po 4. říjnu následoval rovnou 15. říjen.
- 1997 – K Saturnu odstartovala americko-evropská kosmická sonda Cassini-Huygens.
- 2003 – Čína vyslala do vesmíru svého prvního kosmonauta. Jang Li-wej kroužil v lodi Šen-čou 5 kolem Země 21,5 hodin.

Narození

Česko
- Svět
- 70 př. n. l. – Publius Vergilius Maro († 21. září 19 př. n. l.)
- 1814 – Michail Jurjevič Lermontov, ruský básník, prozaik, dramatik († 27. července 1841)
- 1844 – Friedrich Nietzsche, německý filosof († 25. srpna 1900)
- 1929 – Milorad Pavić, srbský spisovatel
- 1953 – Walter Jon Williams, americký spisovatel

Úmrtí

Česko
- 1981 – Čestmír Jeřábek, český spisovatel (
- 18. srpna 1893)
- 2003 – Antonín Liška, biskup českobudějovický (
- 17. září 1924) Svět
- 1946 – Hermann Göring (sebevražda těsně před popravou), nacistický maršál a politik

Svátky

Česko
- Tereza Římskokatolická církev
- Terezie od Ježíše Svět
- Den bílé hole

Viz také:


- 14. říjen 16. říjen – kalendář Kategorie:Říjen ja:10月15日 ko:10월 15일 simple:October 15 th:15 ตุลาคม

Lipsko

Lipsko (německy Leipzig) je statutární město na úrovni okresu (Kreisfreie Stadt) v Německu, největší město ve Svobodném státě Sasko a centrum stejnojmenného vládního obvodu. Má asi 500 000 obyvatel a leží na soutoku několika řek.

Historie

Název Lipsko skutečně pochází z názvu lípa, město bylo založeno slovanskými osadníky již v roce 1015 jako tržiště. Už v roce 1165 bylo povýšeno na město a místní trhy se staly významnou událostí. Na začátku 15. století, v roce 1409 byla založená Lipská Univerzita, která zvýšila význam města natolik, že se zde začala rozvíjet rychle řemesla a později i průmysl. U Lipska byla ve dnech 16. až 19. října 1813 svedena největší bitva napoleonských válek, tzv. Bitva národů, v níž protifrancouzská koalice dosáhla rozhodujícího vítězství. Mezi Lipskem a Drážďany byla také otevřena první německá železniční trať, nedlouho potom se město stalo železničním dopravním uzlem. Ve 20. letech 20. století narůstal rychle počet obyvatel, a to až nad 500 000, lidé se sestěhovávali z venkova za vidinou lepšího života ve městě. Za nacistické vlády město zažilo tzv. Křišťálovou noc, kdy byly vypáleny synagogy a pobiti židé. Křišťálová noc se stala velkou manifestací síly, moci a hrůzy NSDAP. Ke konci války bylo město z velké části zničeno spojeneckým bombardováním, obsadila ho americká armáda, která ho předala pod správu Rudé armády. Po vyhlášení NDR začala mohutná přestavba města podle socialistického stylu, byly vybudovány velká sídliště i nové průmyslové podniky. Lipsko se mělo stát "perlou Německa". Ke konci života Východního německa, v roce 1988 a 1989 se konaly ve městě velké demonstrace proti SED, německé komunistické straně. Ačkoliv město po pádu berlínské zdi a sjednocení dostalo velkou podporu ze západu, trápí ho nezaměstnanost a velký odliv lidí.

Kultura a památky

Vzhledem k zničení města během dvou světových válek je v Lipsku jako téměř ve všech velkých německých městech poměrně málo historických budov. Protože Lipsko bylo vždy město hudby - v 18. století zde pracoval Johann Sebastian Bach, má několik oper. Také je zde zoologická zahrada. Lipsko má pověst tradičního veletržního města, nejvýznamnější akcí, pořádanou na novém výstavišti z roku 1996 je Lipský knižní veletrh.

Externí odkazy


- http://www.leipziger-messe.de/ - Lipské veletrhy Kategorie:Německá města Kategorie:Sasko ja:ライプツィヒ ko:라이프치히 simple:Leipzig

25. srpna

25. srpen je 237. den roku podle gregoriánského kalendáře (238. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 128 dní.

Události

Česko
- Svět
- 1825 – Uruguay vyhlásila nezávislost
- 1991 – Bělorusko vyhlásilo nezávislost

Narození

Česko Svět
- 1530 – Ivan IV., ruský car († 18. března 1584)
- 1744 – Johann Gottfried Herder, německý spisovatel a filosof († 18. prosince 1803)

Úmrtí

Česko
- Svět
- 1822 – William Herschel, britský astronom, skladatel a stavitel dalekohledů (
- 15. listopadu 1738)
- 1900 – Friedrich Nietzsche, německý filozof (
- 15. října 1844)
- 1990 – David Hampshire, britský automobilový závodník (
- 29. prosince 1917)
- 1997 – Robert Pinget, francouzský spisovatel (
- 19. června 1919)
- 2002 – Karolina Lanckorońska, polská vědkyně (
- 11. srpna 1898)

Svátky

Česko
- Radim Svět
-

Viz také:


- 24. srpen 26. srpen - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Srpen ja:8月25日 ko:8월 25일 ms:25 Ogos simple:August 25 th:25 สิงหาคม

1900

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1895 1896 1897 1898 1899 - 1900 - 1901 1902 1903 1904 1905 ----

Události

Česko
- založena Česká strana lidová
- Na Sněžce byla postavena dřevěná budova meteorologické stanice, Stavba vysoká 18 metrů byla po 2. světové válce jedinou fungující meteorologickou stanicí ve střední Evropě.
- Kamenický Šenov byl povýšen na město
- vznikl politický okres Moravská Ostrava Svět
- 27. února Piet Cronje kapituloval i s celou svou armádou
- Svobodný Oranžský stát se stal britskou kolonií
- vybudování metra v Berlíně
- začal vycházet Kronen Zeitung
- svolán Panafrický kongres
- potlačení povstání boxerů; Čína

Vědy a umění


- Na pařížské výstavě Expo 1900 byl poprvé použit termín televize.
- Max Planck publikoval Planckův vyzařovací zákon
- David Hilbert předložil tzv. Hilbertovy problémy
- objeven chemický prvek radon
- Paul Ulrich Villard objevil záření gama
- Thomas Alva Edison patentoval akumulátor na bázi NiFe
- objeven vrak v němž byl nalezen tzv. Mechanismus z Antikythery

Narození

Česko
- 29. březen Jiří Wolker, český básník († 3. leden 1924)
- 26. dubna Alén Diviš, český malíř († 15. listopadu 1956)
- 17. května Pierre de Lasenic, český hermetik († 23. června 1944)
- 26. květen Vítězslav Nezval, český básník († 6. duben 1958)
- 28. července Josef Knap, český spisovatel
- 16. listopadu Eliška Junková, česká automobilová závodnice († 5. ledna 1994)
- 13. prosinec Karel Teige, český kritik a teoretik umění († 1. říjen 1951) Svět
- 4. února Jacques Prévert, francouzský básník († 11. dubna 1977)
- 12. února Vasilij Ivanovič Čujkov, sovětský voják († 18. března 1982)
- 6. března Gottlieb Daimler, německý vynálezce (
- 17. března 1834)
- 29. června Antoine de Saint-Exupéry, francouzský spisovatel († 31. července 1944
- Nikolaj Fjodorovič Pogodin, sovětský dramatik († 1962)
- Vsevolod Vitaljevič Višněvskij, sovětský dramatik († 1951)

Úmrtí

Česko
- 8. srpna Emil Škoda, český technik a podnikatel (
- 19. listopadu 1839) Svět
- 25. srpna Friedrich Nietzsche, německý filozof (
- 15. října 1844)

Hlava státu


- František Josef I. Kategorie:19. století ja:1900年 ko:1900년 simple:1900

Německo

Spolková republika Německo (SRN, do r. 1990 též nazývána "Spolková republika Německa, SRN", "Německá spolková republika, NSR", západní Německo) je federace 16 spolkových zemí ležící ve střední Evropě. Německo hraničí s Nizozemskem (577 km), Belgií (167 km) a Lucemburskem (138 km) na západě, s Francií (451 km) na jihozápadě, se Švýcarskem (334 km) a Rakouskem (784 km) na jihu, s Českem (646 km) a Polskem (456 km) na východě a s Dánskem (68 km) na severu. Ze severovýchodu má Německo přístup k Baltskému moři, ze severozápadu k Severnímu moři. Celková délka pobřeží je 2389 km. Německo je členskou zemí Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Německa Německo bylo zdecimováno dvěma světovými válkami v první polovině 20. století. Po ukončení 2.světové války v roce 1945 bylo území Německa rozděleno na čtyři okupační zóny, které obsadili vítězní Spojenci USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz. Z okupačních zón vznikly dva německé státy: Spolková republika Německo a Německá demokratická republika. K opětovnému sjednocení Německa došlo až v roce 1990. Německo je zakládajícím členem Evropské unie.

Politický systém

Administrativní členění

16 spolkových zemí (Bundesländer), které se dále dělí na 438 okresů (Kreise): Velká města : Berlín (3 388 434), Hamburk (1 726 363), Mnichov (1 227 958), Kolín nad Rýnem (967 940), Frankfurt nad Mohanem (641 076), Essen (591 889), Dortmund (589 240)

Přírodní podmínky


- Nejníže položené místo: Neuendorf bei Wilster -3,54 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Zugspitze 2962 m n. m.

Ekonomika

Obyvatelstvo

Němci 91,5 % Turci 2,4 % ostatní 6,1 %

Kultura

Podívejte se též na


- Zeměpis
- als:Deutschland fiu-vro:S'aksamaa ja:ドイツ ko:독일 ms:Jerman roa-rup:Ghirmânii simple:Germany th:สหพันธ์สาธารณรัฐเยอรมนี zh-min-nan:Tek-kok

Filozofie

Filosofie (řecky φιλοσοφία, složenina ze slov φιλώ (filó) miluji, objímám, líbám a σοφία (sofía) moudrost) je věda zkoumající neempirické otázky: o smyslu života, možnostech poznání, podstatě světa a vesmíru apod. Podle své etymologie je filosofie láska k moudrosti. V antice byla filosofie souhrn veškerého vědění. V sémantickém významu je filozofie zkoumání, jak můžeme věci vědět, zda můžeme vědět něco o budoucnosti, když jediné, co známe, je minulost; co je hodnota a jak ji poznáme; co je eticky přípustné a co není. Filosofie stojí mimo empirické (reálné) vědy na jedné straně, a nekontrolované, nekritické, libovolné myšlení na druhé straně. Běžná mluva používá pojem filozofie také pro názor.

Hlavní filosofické disciplíny


- Ontologie, neboli teorie bytí
- Epistemologii neboli Filosofie vědy a vědění.
- Gnozeologie či Noetika, teorie poznání
- Axiologie, neboli teorie hodnoty.
- Etika, neboli teorie morálky.

Hlavní filosofické pozice


- Atomismus vs. Holismus
- Monismus vs. Dualismus a Pluralismus
- Materialismus vs. Idealismus
- Empirismus vs. Racionalismus
- Historicismus, Perspektivismus, Psychologismus a Nominalismus vs. Pozitivismus a Realismus
- Hedonismus
- Humanismus
- Naturalismus
- Pragmatismus
- Novopozitivismus
- Objektivismus

Filosofové

Filosofem je člověk studovaný, logicky uvažující, zkoumající podstatu věci, doposlouchávající, a také si uvědomující, že na něm pracovaly generace předků. Že staré umí vidět nově, a nové umí podat i starým.

Filosofie orientální


- Filosofie Indická: Védské písně
- Filosofie Čínská: Konfucius, Laozi, Zhuangzi
- Filosofie Japonská: Zen

Filosofie antická


- Předsókratikové: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Pythagoras, Démokritos, Parmenidés, Hérakleitos, Empedoklés, Anaxagorás
- Vrcholné období: Sókratés, Platón a Aristotelés
- Helénismus: Stoicismus, Epikurejství, Skepticismus, Eklektismus

Filosofie středověku


- Patristika: Aurelius Augustin
- Scholastika: Tomáš Akvinský, William Ockham

Filosofie renesance, baroka a osvícenství


- Baroko: René Descartes, Baruch Spinoza, Gottfried Leibniz, Thomas Hobbes a Isaac Newton
- Osvícenství: John Locke, George Berkeley, David Hume, a Immanuel Kant

Filosofie romantiky a idealismus


- Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling a Georg Wilhelm Friedrich Hegel
- Perspektivismus a psychologie: Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche, Søren Kierkegaard, Ladislav Klíma
- Dialektický materialismus: Karl Marx

Fenomenologie a existencialismus


- Edmund Husserl, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer.
- Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Maurice Merleau-Ponty, Paul Ricoeur
- Jan Patočka

Objektivismus


- Ayn Rand, Leonard Peikoff, David E. Kelley

Současné filozofické směry v České republice


- Na dnešních českých univerzitách se většinou přednáší fenomenologie a existencialismus. Krom toho se na nekterých místech dobře daří i analytické filozofii (zejména Praha a Plzeň). Nezanedbatelnou roli hraje i aristotelská filozofie.
- Více podob má dnes i aristotelská filozofie: o rehabilitaci aristotelských témat, zejména ve scholastické podobě, v rámci analytické filozofie se snaží okruh filozofů kolem prof. S. Sousedíka (FF UK, KTF UK): Petr Dvořák (FF UK, CMTF UP), Tomáš Machula, Lukáš Novák, Daniel Heider (všichni TF JU), David Svoboda (KTF UK). Východiskem je dílo Tomáše Akvinského (1225-1274), J. D. Scota (1266-1308) a autorů tzv. druhé scholastiky 16.-17. století (tomismus, scotismus, jezuitská scholastika), které vykazuje mnoho styčných bodů s dnešní metafyzikou a logickou sémantikou v rámci analytické filozofie. v linii ortodoxnější novoscholastiky, z níž nejvýznamnější je novotomismus, vycházející z Tomášova díla, píše a přednáší mimoakademičtí filozofové Jiří Fuchs, Roman Cardal a teolog Václav Wolf. Jiří Fuchs přednáší mimo akademické kruhy už z dob před listopadem 1989 v současnosti v kontaktu s Občanským institutem. Spíše než tomistická, je Fuchsova pozice suareziánská. Tato skupina se od předchozí liší menší otevřeností vůči podnětům novověké filozofie a moderní logiky.

Filosofie jazyka


- Ludwig Wittgenstein, Ferdinand de Sausure, Noam Chomsky, Umberto Eco

Filosofie anglicky mluvících: pragmatická a analytická


- Bertrand Russell, George Edward Moore, Rudolf Carnap V devatenáctém století žil filosof a ekonom John Stuart Mill. Ve dvacátém století žili filosofové Karl Popper, Paul Karl Feyerabend a Thomas Kuhn. Názory na to, kteří z těto uvedených jsou skuteční myslitelé a kteří se snaží vyvolat zdání filosofie pomocí používání modního slovníku a nejasných výroků, se různí.

Pravopis

Jazyky píšící latinkou: # ph: :de:Philosophie, :en:Philosophy, :fr:Philosophie, :ia:Philosophia, :la:Philosophia, :simple:Philosophy, :tl:Pilosopiya # s: :af:Filosofie, :ca:Filosofia, :da:Filosofi, :es:Filosofía, :et:Filosoofia, :fi:Filosofia, :fy:Filosofy, :gl:Filosofía, :id:Filsafat, :it:Filosofia, :lt:Filosofija, :nl:Filosofie, :no:Filosofi, :pt:Filosofia, :sv:Filosofi, :tr:Felsefe, :vo:Filosop # z: :bs:Filozofija, :eo:Filozofio, :hr:Filozofija, :hu:Filozófia, :lv:Filozofija, :pl:Filozofia, :ro:Filozofie, :sk:Filozofia, :sl:Filozofija Jazyky nepíšící latinkou: # s: :ru:Философия, :uk:Філософія, :bg:Философия Podle § 99 Pravidel českého pravopisu z roku 1957 se "v latinské příponě -ismus píše jen s; rovněž tak v několika slovech humanistické tradice filosofie, gymnasium, president, presidium, universita (a v jejich odvozeninách); jen s se ovšem píše též v slovech nezdomácnělých, jako např. cirrhosis, gnose, gnoseologie, konsensus, spasmus, tenesmus, a rovněž v některých vlastních jménech osobních a zeměpisných (viz § 108 – 113)." Toto pravidlo bylo zrušeno v PČP 1983, kdy bylo zavedeno psaní z, avšak psaní s též povoleno. V PČP 1993 bylo z stanoveno jako jediná možnost. Závazný Pilipův dodatek se však vrátil ke stavu z roku 1983.

Podívejte se též na


- Morální realismus
- Filozofické poradenství

Vnější odkazy


- [http://filosofie.cz filosofie.cz]
- [http://wikisource.org/wiki/Wikisource:Biblioth%C3%A8que_philosophique Wikisource] Category:Filosofie ja:哲学 ko:철학 ms:Falsafah simple:Philosophy th:ปรัชญา

1869

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1864 1865 1866 1867 1868 - 1869 - 1870 1871 1872 1873 1874 ----

Události

Česko
- 17. srpna – v Brně zahájena první koňská tramvajová linka v českých zemích.
- Emil Škoda odkoupil firmu Škoda Svět
- 17. listopadu – Suezský průplav otevřen pro dopravu
- 8. prosince – konalo se první zasedání 1. vatikánského koncilu, který katolická církev uznává jako jako 20. ekumenický
- Dmitrij Ivanovič Mendělejev publikoval Periodický zákon, známý dnes ve formě Periodické tabulky
- Objevena pandou

Vědy a umění

V tomto roce byl na území ČR nalezen 1. diamant.

Narození

Česko
- 7. února – Jindřich Šimon Baar, český spisovatel († 24. října 1925) Svět
- 31. ledna – Albert Škarvan, slovenský lékař a esperantista († 29. března 1926)
- 2. října – Móhandás Gándhí, psáno též Mahátma Ghándhí, indický politik († 30. ledna 1948)
- 22. listopadu – André Gide, francouzský spisovatel († 19. února 1951)

Úmrtí


- 28. července – Jan Evangelista Purkyně, český fyziolog (
- 18. prosince 1787)

Hlavy státu


- Habsburská monarchie – František Josef I. Kategorie:19. století ko:1869년 simple:1869

1879

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1874 1875 1876 1877 1878 - 1879 - 1880 1881 1882 1883 1884 ----

Události

Vědy a umění

Narození


- 14. březen - Albert Einstein - teoretický fyzik, jeden z největších vědců 20. století
- 5. červen - René Pottier francouzský cyklista
- 18.prosinec - Paul Klee - švýcarský malíř

Úmrtí

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1879년 simple:1879

1889

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1884 1885 1886 1887 1888 - 1889 - 1890 1891 1892 1893 1894 ----

Události

Vědy a umění

Narození


- 1. leden - Dario Beni italský cyklista
- 6. květen - Stanley Morison britský typograf, typografický teoretik, písmař a novinář.

Úmrtí

Hlavy státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1889년

Turín

Turín (italsky: Torino) je průmyslové velkoměsto v severozápadní Itálii, metropole Piemontu a stejnojmenné provincie.

Historie

Název města pochází od keltského Tau, což znamená hory (podle nedalekých Alp). Osídlené bylo ještě před Římany, kteří zde vybudovali vojenský tábor (Castra Taurinorum). Od začáku 5. století zde bylo biskupství, v 6. až 8. století byl součástí Langobardského království, v roce 1404 tu byla založena univerzita. V roce 1562 se stal centrem savojského feudálního státu, které se roku 1720 změnilo na Sardinské království. Mezi lety 1802 a 1814 ho pak anektovala Francie, italským městem se stal až v roce 1861, a to na šest let dokonce jako její hlavní město. Společně s Milánem je dnes Turín jedním z ekonomických a kulturních center celé severní Itálie. V roce 2006 se zde a i v nedalekých horách budou konat olympijské hry.

Charakter města

Ve městě žije přes 850 000 obyvatel, i s předměstími přes 1,5 milionu. Turín bude hostit v roce 2006 zimní olympiádu. Sídlí zde automobilka FIAT (Fabrica Italiana Automobili Torino), a také mnoho dalších průmyslových podniků, zahrnující většinu všech průmyslových odvětví.

Fotbalové kluby


- Juventus
- [http://digilander.libero.it/fotogian/torino.html Photo] Kategorie:Italská města ja:トリノ ko:토리노

Richard Wagner

Wilhelm Richard Wagner (22. května 1813, Lipsko – 13. února 1883, Benátky) byl německý skladatel klasické hudby, který je známý svojí operou Bludný Holanďan.

Život

Vyrůstal v rodině hudebníků a divadelníků. Už od mala mu učarovaly opery, mimo jiné i opera Carla Webera, který byl i rodinným přítelem, Čarostřelec. Od 12 let se začal učit hrát na klavír, ale byl velice netrpělivý žák. V roce 1831 se začal učit hudbu na universitě v Lipsku, ale vydržel tam pouze rok. Ale i za jedinný rok se naučil základům hudební teorie a složil své první skladby. Jeho bratr Albert mu našel jeho první zaměstnání v divadle ve Würzburgu, kde cvičil sbory pro německé opery. Uvedení jeho první opery (Víly) mu bylo znemožněno, a proto opustil od německé opery a začal se zajímat o italskou operu. V době, kdy byl hudebním ředitelem divadla v Magdeburgu komponuje operu Zákaz lásky. A také v tomto divadle našel Wagner svoji první manželku Minnou Planerovou. Uvedení jeho opery Zákaz lásky bylo fiaskem, a proto se Wagner vydává do Rigy, kde komponuje svoji další operu Rienzi. Za nedlouho však Rigu opouští a odejde do Francie, kde mu zamítnou uvedení opery Rienzi. Po třech letech strádání mu umožnili uvedení Rienziho v drážďanském divadle, kte také příjmá místo kapelníka. Poté komponuje svoji další operu Bludný Holanďan, která sklidí obrovský úspěch. V revolučním roce 1848 se přidal na stranu rebelů, takže se o něho začala zajímat policie a on musel opět uprchnout. Tentokrát do Švýcarska, kde strávil 4 roky. V této době komponuje dalších 6 oper a uvedením několika z nich se zase dostal nahoru. Poté záhy roku 1866 mu umírá jeho žena a on je za své výstřední chování vyhozen od mnichovského dvorského divadla. Se svojí milou se usadil opět ve Švýcarsku, kde se rozhodl, že si postaví svoje divadlo. Postavil ho v bavorském Bayreuthu, kde uvádí s triumfem svoji operu Prsten Nibelungův, který se skládá ze čtyř částí: Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak Bohů.

Díla

Opery:
- Zákaz lásky
- Rienzi
- Bludný Holanďan
- Zlato Rýna
- Valkýra
- Siegfried
- Soumrak bohů
- Tannhäuser
- Lohergin
- Tristan a Isolda Wagner, Richard Wagner, Richard Wagner, Richard Wagner, Richard ja:リヒャルト・ワーグナー th:ริชาร์ด วากเนอร์

20. století

Dějepis > Století ja:20世紀 ko:20세기 simple:20th century

Adolf Hitler

Adolf Hitler (20. dubna 1889 Braunau na Inu, Rakousko – 30. dubna 1945 Berlín) byl jeden z nejmocnějších a nejkrutějších diktátorů moderní doby.

Dětství

Narodil se 20. dubna 1889 jako čtvrté dítě rakouskému celníkovi Aloisu Heidlerovi, který si své jméno na Hitler změnil až po smrti svého otce, Adolfova dědečka, a Klaře Polzlové. Jejich první tři děti zemřely ve velmi brzkém věku během epidemie záškrtu, po Adolfovi ztratili ještě syna a poslední šesté dítě – holčička Paula, sice přežila, ale byla slabomyslná. Klara proto veškerou svou mateřskou lásku, kterou by byla rozdělila mezi šest dětí, věnovala pouze Adolfovi. Neustále se mezi odborníky vedou spekulace o tom, jaké národnosti Adolf vlastně byl. Klaru údajně zastihly porodní bolesti, když byla navštívit svého manžela v práci na celnici na německé straně hranic, kde posléze Adolfa i porodila. S dítětem však přešla zpět na rakouskou stranu, kde Adolf vyrůstal v městečku Braunau am Inn. Již od raného dětství snil Adolf o kariéře umělce. Studijní výsledky na základní škole měl vynikající, ale na střední škole nastal obrat, kdy v některých předmětech vynikal a jiné naprosto ignoroval. V žádném případě nechtěl pokračovat ve stopách svého otce a stát se úředníkem. Prvních sedmnáct let svého života býval mladý Adolf často svědkem násilnických a sexuálních útoků alkoholického otce na svou matku. Alois Heidler – Hitler zemřel roku 1903 na srdeční infarkt. Jeho epitaf (Ta ostrá slova, která občas vyšla z jeho úst, nemohla pošpinit žhavé srdce, které bušilo v jeho nitru) vytvořil Adolfovi velmi mylnou představu o jeho otci. O 4 roky později neuspěl Adolf při zkouškách na Všeobecnou malířskou školu na Umělecké akademii ve Vídni. Rektor mu doporučil spíše studium architektury, k tomu mu však chyběla maturita. Brzy poté onemocněla Adolfova matka Klara rakovinou prsu. Jejím lékařem byl Žid Eduard Bloch, který rovněž léčil Hitlerovi syfilis. V této době byl Adolf na studiu ve Vídni kam mu zavolali, aby se vrátil zpět do Lince, kde jeho matka pomalu umírala ve velkých bolestech. Na Hitlerovo naléhání dr. Bloch podal Klaře jodoform, který se jen velmi výjimečně používal při léčbě zhoubných nádorů. Ten ale nepomohl, naopak jen zvýšil trýznění, způsobil halucinace a přivedl Klaru do agonie, v níž zemřela. Hitler byl smrtí své matky velmi zdrcen a byl to jeden z mála důvodů jeho počínající nenávisti vůči židovské rase. Po této tragické události se nadobro odstěhoval do Vídně.

Formování politické osobnosti

Protože cesta do umělecké sféry se mu uzavřela, věnoval se převážně četbě a politickým otázkám. Z počátku byl Hitler nakloněn sociální demokracii a to zvláště pro to, že se zasazovali o lepší životní podmínky dělníků, ale nakonec se stal ostrým protivníkem marxismu a zároveň i Židů, o nichž si myslel, že se právě pomocí marxismu snaží dosáhnout toho, aby dělníky získali pro své účely při sociálních a hospodářských problémech. Stále silněji v něm převládal skoro mystický obdiv k německému národu a rasové čistotě. V jeho životopise chybí jeden rok pobytu ve Vídni. Spekuluje se o tom, že byl v té době hospitalizován na klinice, kde si léčil syfilis. Rovněž proto poučoval Hitler své známe o zákeřnosti prostituce a pošetilosti mladíků, kteří jí podléhali. Podle popisu se tehdy oblékal do bavorského horského kroje, který sestával z kožených kraťasů, které ještě více znázorňovaly jeho křivé nohy, dále z bílé košile a kšand. Měl ženskou postavu, široké boky, úzká ramena. Nikdy nechodil v čistém oblečení, měl špinavé nehty a zkažené hnědé zuby.

První světová válka

bavorského Roku 1913 se z Vídně odstěhoval do Mnichova. Odůvodnil to tím, že se chtěl vyhnout službě v rakouské armádě. Povolávací rozkaz ho sice neminul, ale u komise si dokázal prosadit svou a byl uznán služby neschopným. Navzdory tomuto však v roce 1914, dva týdny od vypuknutí války, narukoval k dělostřeleckému regimentu bavorské armády. V prosinci téhož roku obdržel Železný kříž II. třídy a v srpnu roku 1918 Železný kříž I. třídy. V zimě roku 1918 byl odvezen po otravě plynem do lazaretu v Pomořanech. Zde se dozvěděl o revoluci, která 9. listopadu vedla k abdikaci císaře. Měl pocit, že pád Německa nelze vysvětlit obvyklými metodami. Ještě když býval ve Vídni, seznámil se s myšlenkami německých nacionalistických extremistů, kteří se obraceli k tradiční myšlence o vykořisťovatelech a ničitelech nordického světa - Židech. Pravděpodobně v tuto dobu se zformovala jeho nenávist vůči židům a všem ostatním rasám, ačkoliv on tyto myšlenky formuloval zhruba o 5 let později. Tímto vysvětlením mu vše začalo dávat jasný smysl - Německu vrazili do zad dýku Židé. Svoji činnost chápal jako "povinnost" ochránit Německo před touto pohromou a dovést jej k cíli, k němuž bylo podle jeho názoru předurčeno. Dne 18. ledna 1919 byla zahájena Pařížská mírová konference ve Versailles. Jejím cílem bylo podepsat mírové smlouvy, jejichž podmínky diktovaly především Velká Británie, USA, Francie, ale i Itálie a Japonsko. Německo tuto smlouvu podepsalo pod tlakem ultimát] 28. června. Byly mu nadiktovány nejhorší podmínky: reparace stávající z odstoupení 13% říšského území, vydání válečné flotily a značného omezení výzbroje armády. Rovněž bylo Německo uznáno jako jediný viník války, což vyvolalo značné rozhořčení. Dne 5. června 1919 byl Hitler odvelen do objasňovacího kurzu, v němž měli demobilizovaní vojáci získat základní principy pro státoobčanské myšlení. Na těchto kurzech přednášel ing. Feder, jehož ideje, že za neštěstí Německa mohou jen a pouze Židé, značně ovlivnily Hitlera.

Hitlerovy začátky v NSDAP

Po skončení války neměl Hitler kam jít. Jeho známí se vrátili ke svým zaměstnáním, kdežto on nebyl ničím vyučen. Reichswehr ho nasadil jako důstojníka do objasňovacího oddělení a v této funkci byl pověřen návštěvou shromáždění tehdy bezvýznamné skupiny Německá dělnická strana (Deutsche Arbeiterpartei - DAP). Toto shromáždění se konalo 24. února 1920 v Mnichově. Hitler ihned převzal iniciativu a v pětadvaceti bodech spolu s předsedou strany Drexlerem jako dalším řečníkem vytyčil politický program strany. Od tohoto dne se strana jmenovala Národně socialistická německá dělnická strana (Nazionalsozialistiche Deutsche Arbeitpartei - NSDAP). Požadoval v nich, na základě práva na sebeurčení národů, semknutí všech Němců, zrušení Versailleské smlouvy, získání kolonií a zvláštní zákonodárcovství pro Židy s možností jejich případného vyhoštění. Kromě šíření antisemitismu Hitler propagoval sociálně politické požadavky. Směšování nacionalistických a socialistických hesel mělo u mnoha lidí ohromnou odezvu. NSDAP bylo spojováno zejména s Hitlerovým jménem. Bylo mu nabízeno předsednické křeslo strany, které odmítal z důvodu, že se viděl především v propagandě. V červenci 1921 zcela překvapivě vystoupil ze strany a vyslovil požadavky, bez jejichž splnění se nebyl ochoten vrátit. Vzhledem k Hitlerově pozici byly jeho podmínky byly splněny, tím se však stal fakticky nazpochybnitelným vůdcem strany. Na dalším shromáždění NSDAP 29. července Hitler vysvětlil, že řešení pro Německo nepřijde z parlamentu, ale z revoluce. V těchto letech však revoluce byla ještě násilný akt. V tom, že Německo může být obnoveno pouze radikálními změnami, ho podporovala i bavorská zemská politika.

Mnichovský puč

V roce 1923 došlo ke sporům mezi vládou v Berlíně a Bavorskou vládou, která usilovala o faktickou samostatnost s pravicovou diktaturou. Při těchto sporech byla Berlínem NSDAP zakázána, ale Mnichov tuto skutečnost odmítl přijmout. V listopadu tohoto roku se kolem Hitlera shromáždila skupina mužů, mezi nimiž vynikali hlavně Herman Göring, Rudolf Hess, Ernst Rohm a Alfred Rosenberg, kteří se rozhodli, že nadešel čas převzít nad Bavorskem otěže. Hitlerova se pokusil převzít moc (8. a 9. listopadu), ale tento pokus byl prakticky ihned zmařen. Po tomto kroku byl A. Hitler byl odsouzen za velezradu k pšti letům ve vězení v Landsbergu, již 20. prosince 1924 byl podmínečně propuštěn. Ve vězení napsal svoji knihu Mein Kampf (Můj boj), kde Hitler seznámil okolí se svými cíli, projevil se zde jeho vyhraněný antisemitismus, rasismus a ukázal zde svoji představu o vůdčí roli nordické rasy. NSDAP byla v tuto dobu ve značném rozkladu, ale díky Hitlerovým řečnickým schopnostem, silnému antisemitismu a hospodářské krizi strana nakonec velmi posílila a stala se postupně jednou z nejsilnějších stran v Německu.

Od kandidatury na prezidenta po druhou světovou válku

Ve stejném roce skončilo i Hindenburgovo úřední období a Adolf Hitler se rozhodl kandidovat. V prvním kole získal 30,1 % hlasů, ve druhém byl ale těsně poražen Hindenburgem. Dne 31. ledna 1933 ho Hindenburg jmenoval říšským kancléřem. Poté co se A. Hitler dostal k moci začal uskutečňovat svoji politiku a pokoušet se zlikvidovat své odpůrce. Požář Říšského sněmu z 27. února mu poskytl příležitost začít se zaútočit na komunisty. Jeho ekonomická politika měla značné úspěchy a postupný přechod na vojenskou výrobu výrazně snížil nezaměstnanost, inflaci a úrověň průměrné německé domácnosti. V Zahraniční politice se A. Hitler rozhodl vystoupit ze Společnosti národů (12. listopadu), tento krok přinesl Hitlerově politice mnoho výhod a jelikož na to ostatní státy prakticky nereagovaly byly nevýhody takřka nulové. V roce 1934 se Hitler rozhodl zakročit proti nespokojeným SA a některým dalším skupinám především tzv. konzervativcům. Takto vyprovokované násilí vstoupilo do dějina jako Noc dlouhých nožů. Dne 1. srpna 1934 se Hitlerovi podařilo prosadit spojení úřadu prezidenta a říšského kancléře, den nato zemřel říšský prezident Hindenburg. Tímto se Hitler stal prakticky neomezeným vládcem Německa. Dne 17. listopadu 1933 měl Hitler projev v Říšském sněmu, kde se odvolal na životní práva národů a přihlásil se k mírové smlouvě. Důležité bylo také uzavření desetiletého německo-polského paktu o neútočení, které Hitlerovi jen přispělo do voleb v Sárské oblasti. Dva měsíce po těchto volbách byly zahraniční vlády informovány o budování německé Luftwaffe a 16. března byla znovuzavedena všeobecná branná povinnost. Rovněž byly zrušeny vojenské podmínky Versailleské smlouvy. Později uzavřel spojenectví s fašistickou Itálií, která byla po napadení Habeše izolována. Proto Hitler musel dávat pozor, aby se kvůli Itálii nedostal do rozporů s Anglií. Dne 7. března 1936 Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo demilitarizované území Porýní. Roku 1936 a 1937 došlo k vypracování plánů, které vedly k tomu že 12. března 1938 A. Hitler podepsal rakouský anšlus a německá vojska obsadila Rakousko. Dne 29. září došlo k Mnichovské konferenci, kterou lze považovat za výrazný úspěch politiky A. Hitlera. Roku 1938 došlo k vážné krizi ve vedení Wehrmachtu. Polní maršál von Blomberg požádal vůdce, aby se směl oženit se ženou z lidu. Vůdce svolil a byl dokonce za svědka. Později se ale zjistilo, že tato žena pracovala jako pornografická herečka a navíc si občas přivydělávala prostitucí. Takové manželství bylo pro ministra války nepřípustné. Navíc byl generál von Fritsche obviněn z homosexuality. Vůdce byl touto zradou zklamán a oba muže propustil. Von Fritsche byl propuštěn 4. února 1938 a Hitler se sám stal vrchním velitelem ozbrojených sil. Přímo ovládal nejen politiku státu, ale i celou vojenskou mašinérii.

Druhá světová válka

Koncem března nechal Hitler Ribbentropem rozšířit návrh k úpravě sporných německo-polských otázek. Jádrem byl požadavek navrácení Gdaňska Německé říši. Jelikož se nepovedlo věci vyjednat politicky, proto se v polovině srpna Hitler rozhodl napadnout Polsko. Velkým úspěchem politiky A. Hitlera bylo uzavření německo-sovětského paktu o nenapadení z 23. srpna. Rozhodující pasáž zněla: V případě, že jedna ze stran uzavírajících smlouvu by se měla stát předmětem válečných jednání ze strany třetí moci, nebude druhá ze stran uzavírajících smlouvu podporovat tuto třetí moc. Dne 28. září podepsali sovětský ministr zahraničních věcí Molotov a jeho německý kolega Ribbentrop společné německo-sovětské prohlášení a tajný dodatečný protokol, kde bylo rozdělení sfér zájmů dojednané mezi oběma státy. Hitlerovo vojenské řízení válečných operací bylo méně úspěšné než jeho politická aktivita, některé jeho chyby se ve válce opravdu projevily zásadním způsobem. Dne 20. července 1944 jen těsně unikl atentátu. 20. dubna 1945 oslavil své 56. narozeniny. O deset dní později 30. dubna 1945 spáchal sebevraždu. V noci ze 7. května na 8. května 1945 dobyly Berlín jednotky sovětské armády a 8. května 1945 ve 23:03 byla podepsána kapitulace Německa. Hitler, Adolf Hitler, Adolf Hitler, Adolf Hitler, Adolf ja:アドルフ・ヒトラー ko:아돌프 히틀러 ms:Adolf Hitler roa-rup:Adolf Hitler simple:Adolf Hitler th:อดอล์ฟ ฮิตเลอร์

Antisemitismus

Antisemitismus je odpor k židům, může být motivovaný odporem vůči židovskému náboženství nebo vůči židovskému národu. Jde v podstatě o formu xenofobie

Křesťanský antisemitismus

Křesťanský antisemitismus je založen na představě, že Židé zabili Krista. Oporou jsou mu slova Písma: "A všechen lid mu odpověděl: "Krev jeho na nás a na naše děti!"" (Mt 27, 25). Kategorie:Židovství Kategorie:Ideologie ja:反ユダヤ主義 simple:Anti-Semitism

Sókratés

Sókratés (4. června 469 v Athénách – 399 př. n. l. v Athénách), řecky Σωκράτης, bez diakritiky Sokrates, byl athénský filozof, učitel Platónův. Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie, neboť položil základy západního myšlení. Jak praví Cicero, „snesl filozofii z nebe na zem“.

Život Sókratův

Sókratés sám nezanechal po sobě žádných filozofických spisů. Thúkydidovy Dějiny peloponéské války zaznamenávají jeho službu v armádě. Aristofanés si ze Sókrata, jemuž tehdy bylo po čtyřicítce, dělá legraci ve své komedii Oblaka a v dalších hrách (např. Ptáci, Kalliás, Eupolis a Telekleidés). Hlavním pramenem informací o Sókratovi jsou spisy dvou jeho žáků -- Xenofónta a Platóna (Obrana Sókratova, Kritón, Faidón, Symposion, Theaitétos, Parmenidés). Další informace lze nalézt v díle Platónova žáka Aristotela. Sochy a busty, které jej znázorňují jako šeredného muže, si berou za svůj vzor Sókratův popis z pera Platónova. Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Antiochidova a narodil se v 3. roce 77. Olympiády. O jeho mládí nevíme mnoho, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout -- gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala studium Homéra, Hésioda a dalších básníků. Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny. Sókratés sám se zmiňoval o tom, že když se naučil žít s Xantippou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými. Mezi Sókratovy zábavy patřily návštěvy symposií, tedy pitek, v nichž nezůstával pozadu; naopak si vyzískal bezkonkurenční pověst pijana. Účastnil se bitvy u Potidají, bitvy u Délia a bitvy u Amfipole. Z Platónova Symposia se dovídáme, že byl dokonce vyznamenán pro statečnost. V nebezpečné situaci zůstal se zraněným Alkibiadem a zřejmě mu tak zachránil život. Alkibiadem Sókratés žil na přelomu zlatého období athénské demokracie a jejího úpadku po porážce Athén a jejich spojenců v Peloponéské válce. V době, kdy se Athény snažily vzpamatovat ze zdrcující porážky, athénský lidový soud veden třemi významnými osobami vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. Byl shledán vinným a odsouzen k trestu smrti požitím bolehlavu. Někteří historikové zastávají teorii, že Sókratés je pouze fiktivní postavou, kterou vynalezl Platón a zpopularizoval Xenofón s Aristofanem, kteří do postavy promítali své názory, které by společnost nemohla přijmout jako názory jejich. Tento pohled je však velmi menšinový.

Sókratovské dialogy

Sókratovské dialogy jsou dialogy Platónovy, literární forma rozhovoru mezi (fiktivním) Sókratem a dalšími postavami doby. Ideje, které se Platón snaží zprostředkovat, nevycházejí přímo z úst jednotlivých postav, ale objevují se postupně prostředním sókratovské metody a pod jeho vedením. Tato dialogické metoda nabývá své vrcholné podoby v dialogu o zbožnosti, Euthyfrón. V Platónově filozofickém systému je učení procesem vzpomínání či upamatování. Duše, dříve než se vtělí do těla, přebývala ve světě idejí (či nebi). Tam viděla věci, tak jak skutečně jsou, a nikoli jen stíny či obtisky těchto věcí, které pozorujeme na zemi. Procesem tázání může být duše přivedena k tomu, aby se upamatovala na ideje v jejich čisté podobě a došla tak moudrosti.

Sókratovská či maieutická metoda

Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání, která se nazývá sókratovská či maieutická. Jde o negativní metodu vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány, pokud vedou ke sporu. Postupně se dospívá k hypotézám, tvrzením a axiomům, na nichž tyto hypotézy stojí a které nevědomě vytvářejí názor člověka na danou otázku (převážně etického charakteru). Název maieutická metoda či maieutika pochází ze samotné metody, která přivádí na svět implicitní názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké μαιεύτρια maieutria znamená porodní bába). Kategorie:Antičtí filozofové Kategorie:Antické Řecko ja:ソクラテス ko:소크라테스 ms:Socrates

Platón

Řecký filosof Platón se narodil roku 427 př. n. l. Dětství směl prožívat jako syn jedné z předních athénských rodin. Bylo mu 20 let, když se setkal se Sókratem. Osm let mu naslouchal co by jeho pilný žák. Po odsouzení učitele a jeho popravě, rodné město opouští. Odešel do Megary. Podnikal tam odtud mnohé cesty. Snad byl i v Egyptě, a také v Indii (mnohé v jeho díle to potvrzuje.) Nějakou dobu se zdržoval v Syrákúsách, na dvoře tyrana Dióna. Roku 387 př. n. l., založil ve své zahradě v Athénách školu, která dlouhá staletí po jeho skonu měla existovat pod jménem „platónská Akadémie“. Zde vyučoval bezplatně. Platón dosáhl úctyhodného věku 80 let, a zesnul uprostřed práce.

Nauka o idejích

Erós K poznávání idejí se může povznést pouze ten, kdo má filosofický pud. Tento pud nazývá Platón „Erós“. Tím dává tomuto slovu zduchovnělý (vyšší) význam. Erós je puzením smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti. Pojem „platonická láska“ ve smyslu neopětované či „duchovní“ lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučen sexuální styk, spočívá na nepochopení Platónova textu. Na příslušném místě lze číst: „Špatný je nízký, přízemní milovník, který více než duši, miluje pouhé tělo.“ Dialektika Nazírání krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznávání idejí, je dialektické myšlení (pojmové myšlení). Při tvoření pojmů je třeba, vyvarovat se toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, jež nám může poskytnout jen pojem věcí. (viz Kratylos). Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné. Bytí idejí Ideje - řecky eidos, nebo ideá, původně obraz. „Ideu předpokládáme tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem.“ Ideje jsou podle Platóna, formy, rody, obecné rysy bytí. (podrobnosti viz „podobenství o jeskyni“ Ústava). Vězením je náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideje jsou veskrze reálné, jak nám ukazuje podobenství o jeskyni, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory. Idea a jev Jak vzniká svět stínů, viditelný svět? Jak dochází k tomu, že se ideje, které existují ve vyšší sféře mimo svět, zjevují byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Musí být přece ještě něco druhé, materiál v němž se ideje obrážejí. V Tímaiovi Platón toto popisuje jako (prázdný) prostor. Ale jaká síla vypůsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy vůbec v látce obrážely? Je nutný ještě třetí princip, který by mezi oběma prvními prostředkoval nebo stál nad nimi. Duše a nesmrtelnost Duše má podle Platóna tři části:
- Myšlení (je v hlavě – je jedinou nesmrtelnou částí duše), vůli (cit se nalézá v hrudi) a žádostivost (má své místo v podbřišku).
- Nesmrtelná duše, podle Platóna, nemá počátek ani konec, proto hledání a poznávání je tedy vzpomínání (anamnésis, podrobněji viz dialog Menón).
- Zdatnost (ctnost) V říší idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. V jistém smyslu je ideou idejí. Je nejvyšší cíl, je závěrem a koncem světa. Platónova etika je důsledkem spojení této ideje nejvyššího dobra a názoru, že na světě idejí se člověk spolupodílí nesmrtelnou duší. Proto je cílem a smyslem člověka osvojit si nejvyšší ideu tím, že se pozdvihuje do nadsmyslového světa. Tělo a smysly jsou pouta, jež zabraňují. Sóma séma – tělo (je) hrob (duše)

Nauka o státu

Polis správné uspořádání státu. Nejvyšší myslitelná forma mravního života, je mravní život společenství v dobrém státě. Ústav je tolik druhů, kolik je druhů lidí.
- Aristokracie vláda nejlepších
- Oligarchie vláda bohatých
- Demokracie vláda svobody
- Tyranie vláda násilí Vadná zřízení jsou podle Platóna: krétský model, oligarchie, demokracie, tyranis.

Ideální stát podle Platóna

Stát má tři přirozené úkoly # výživu a zisk jako základ # obranu navenek # řízení rozumem Stát má tři přirozené stavy # řemeslníky # strážce, vojáky # vládce

Dílo

Platón sám nikde souvislý systém nepodal. Ani ze spisů, které se dochovaly, nelze takový systém vystopovat. Jako první pracuje s filosofickým pojmovým jazykem. Co se Platón snaží překonat je sofistika. Jako základní omyl se jeví Prótagorova věta, že člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra. Na to říká Platón, taková nauka nutně ničí základy vědy a mravnosti. Rétorika sofistů jako umění jen přemlouvat nemůže být metodou filosofie. Stejně, jako podle Hérakleita, každá věc potřebuje svůj protiklad, tak potřebuje filosof mít protivníka. Co ale má Platón společného se sofisty Kromě dialektické metody především dvě věci # Ani on nedůvěřuje běžnému vědění # Nedůvěřuje obvyklé představě o ctnosti Co ale nemá Platón společného se sofisty O to výrazněji se od sofistů odlišuje, pokud jde o důsledky, které je potřeba vyvodit z poznání nedostatečnosti dosavadního poznání a tehdejší nauky o ctnosti. Platón jde mnohem dále než sofisté, a jeho učitel Sókratés. Učitelovo „Vím, že nic nevím“, nahrazuje naukou o idejích. V nich je dána míra, jíž lze myšlenkově uchopit a vytušit. U Platóna je temný, záhadný a obrazivý základ světa potlačen; jeho filosofie je „metafyzikou světla“. Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru). Ve spisech vystupuje Sókratés jako hlavní postava. Nejdůležitější dochované Platónovy dialogy jsou: # Obrana Sókratova # Kritón # Prótagorás # Gorgiás # Menón # Kratylos # Symposion (Hostina) # Faidón # Políteiá (Ústava) # Faidros # Theaitétos # Tímaios # Kritiás # Polítikos # Zákony (Nomoi)

Závěr

Platónův vliv na filosofii je nedozírný. Prvního obnovení se dočkal v novoplatónismu, který byl stěžejním filosofickým směrem pozdní antiky. Ve středověku nesmírně ovlivnil teologii a také filosofii. Filosofický zájem se k němu dnes opět obrací.

Odkazy


- František Novotný — překladatel Platónových dialogů do češtiny Kategorie:Antičtí filozofové ja:プラトン ko:플라톤 ms:Plato simple:Plato th:เพลโต

Immanuel Kant

Immanuel Kant (22. dubna 1724 Královec – 12. února 1804 Královec) byl pruským filozofem, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů, posledního z představitelů osvícenství, který ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století.

Život

Celý svůj život prožil Kant v Královci ve východním Prusku (Königsberg, dnes Kaliningrad). Od roku 1740 studoval ve svém rodném městě na univerzitě, kde se stal roku 1755 docentem a roku 1770 profesorem. Logiku a metafyziku přednášel do roku 1797. Syn pianistické křesťanky a sedláře. Kant byl deformovaného těla a zastáncem tvrdé pruské disciplíny. Vypracoval si velmi striktní denní režim, který s minutovou přesností dodržoval. Jako přednášející děkan, profesor byl velmi vyhledávaným (Jeho přednášky prý byly momentálním filosofováním – o cizích zemí mluvil, jako by je skutečně navštívil.. atp.). Stal se velmi populárním nejen v Královci mezi studenty a obyvateli, ale i u pruského vladaře, se kterým si dokonce i neosobně dopisoval. Kant měl rád návštěvy, ale vždy jen ve vymezený čas pro ně jím určený, jako společník byl velice zábavný a bystrý. Také obdivoval Rousseaua, říká se, že se naň výjimečně rozhněval, a to při jedné ze svých pravidelných procházek, když četl jeho dílo Emil čili o výchově – tato kniha se mu líbila, nicméně si začten prodloužil o několik minut procházku. Dodnes existuje tzv. Filosofova cesta – cesta po níž se Kant pravidelně procházel. Jeho hlavní práce (Kritika čistého rozumu) je psaná velmi nesrozumitelně, stylisticky je obtížně formulovaná, avšak hodnotově velmi kvalitní a propracovaná do detailů. Toho si byl Kant vědom a proto dovypracovával tzv. prolegomeny ke snadnějšímu pochopení. Známý je i Kantův pracovní vztah k idealistickému mysliteli Fichtemu. Jako nesmlouvavý perfekcionista a filosof se stal v Královci "atrakcí", na kterou byli obyvatelé velice hrdi i po jeho smrti (Královec se Kantem značně proslavil). Kantův konec byl velmi smutný, neboť ke konci svého života má tato velká postava problémy sestrojit i jednoduchou větu. Bývá s Aristotelem a Hegelem jistými kruhy řazen k největším filosofům dějin.

Kantova filozofie

Teorie poznání

Kant je známý především pro svůj transcendentální idealismus. Podle něj se člověk rodí s již vrozenými formami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Svět člověk poznává prostřednictvím smyslů a vrozených intuicí, a proto věc sama o sobě (Ding an sich) nemůže být poznána. Předměty našeho poznání, vnímané našimi smysly, jsou pouhými jevy. Kantova epistemologie se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty, kteří tvrdili, že poznání bez zkušenosti je myslitelné, a empiristy, kteří měli za to, že zkušenost je to jediné, co skutečně existuje. Kant tento spor řeší v úvodním výroku své Kritiky čistého rozumu: „Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti.“ :Viz též hlavní článek Transcendentální idealismus.

Etika

Dějiny a náboženství

Estetika

Bibliografie


- 1755 Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes – V tomto spise Kant předkládá hypotézu vzniku sluneční soustavy z mlhoviny (Kant-Laplaceova hypotéza).
- 1781 Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft) – Kant se ve svém centrálním spisu zabývá vymezením apriorního (předempirického) poznání. Pro zkoumání navrhuje metody matematiky a přírodních věd. Odmítá důkazy existence Boha, protože podle Kanta transcendentální kategorie není možné dokázat ani popřít, nemohou být tedy předmětem empirického zkoumání.
- 1783 Prologomena ke každé metafyzice, která se chce stát vědou – shrnutí základní myšlenek Kritiky čistého rozumu, návrh kritérií vědeckosti myšlenkových systémů
- 1785 Základy metafyziky mravů
- 1788 Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft) – navrhuje univerzální přirozenou etiku, založenou na kategorickém imperativu.
- 1790 Kritika soudnosti – rozebírá metodologii přírodních věd
- 1793 Náboženství v mezích rozumu – neuznává náboženské obřady a modlitby
- 1795 O věčném míru
- 1798 Antropologie
- 1799 Rozpravy o Bujakaši

Viz též


- Transcendentální idealismus
- Německý idealismus
- Gnozeologie

Externí odkazy


- [http://www.blisty.cz/2004/7/15/art18939.html Kant v dnešní filozofii a teologii] Kant, Immanuel Kant, Immanuel Kant, Immanuel Kant, Immanuel ja:イマヌエル・カント ko:이마누엘 칸트 simple:Immanuel Kant th:อิมมานูเอิล คานท์

1881

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1876 1877 1878 1879 1880 - 1881 - 1882 1883 1884 1885 1886 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Česko
- 19. červen František Gellner, český básník († od 13. září 1914 nezvěstný) Svět
- 29. červen - Louis Trousselier francouzský cyklista
- 25. listopad - Angelo Giuseppe Roncali, později papež Jan XXIII.
- 28. listopad Stefan Zweig, rakouský spisovatel († 23. únor 1942)

Úmrtí

Česko Svět
- 9. únor Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a filosof (
- 11. listopad 1821)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1881년

1885

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1880 1881 1882 1883 1884 - 1885 - 1886 1887 1888 1889 1890 ----

Události

Vědy a umění


- Pražský hvězdář Ladislaus Weinek jako první na světě vyfotografoval meteor.

Narození

Česko
- 17. leden Jaroslav Kratochvíl, český spisovatel († 20. březen 1945) Svět

Úmrtí

Česko Svět
- 22. květen Victor Hugo, byl francouzský básník († 26. únor 1802)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1885년 simple:1885

1886

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1881 1882 1883 1884 1885 - 1886 - 1887 1888 1889 1890 1891 ----

Události

Vědy a umění


- Objev fluoru - Henri Moissan

Narození

Česko
- 25. dubna Jindřich Hořejší, český básník a překladatel († 30. května 1941)
- 2. prosince Jaroslav Durych, český prozaik († 7. dubna 1962) Svět

Úmrtí

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1886년 simple:1886

1887

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1882 1883 1884 1885 1886 - 1887 - 1888 1889 1890 1891 1892 ----

Události

Česko Svět
- zveřejnění esperanta
- první elektrická tramvajová linka; Budapešť
- Alfred Nobel patentoval bezdýmý střelný prach (kordit)
- povodně na Žluté řece
- objevení el-amarnských klínopisných tabulek.

Vědy a umění


- důkaz šíření bezdrátových vln; Heinrich Rudolf Hertz

Narození

Česko
- 23. března Josef Čapek, český malíř a spisovatel († duben 1945)
- 11. dubna Vojtěch Martínek, český spisovatel († 25. dubna 1960)
- 27. května F. Háj, česká spisovatelka († 25. července 1934)
- 28. června Jarmila Hašková, česká novinářka († 20. září 1931)
- 30. září Oskar Brázda, český malíř († 19. prosince 1977) Svět
- 26. leden - François Faber lucemburský cyklista
- 25. května Pater Pio, italský kněz († 23. září 1968)
- 18. června Vidkun Quisling, norský fašistický politik
- 7. června Marc Chagall, běloruský malíř († 28. března 1985)
- 28.července Marcel Duchamp, francouzský malíř († 2.října 1968)
- 17. srpna Karel I., císař rakouský († 1. dubna 1922)
- 12. října Paula von Preradović, rakouská spisovatelka († 25. května 1951)
- 31. října Čankajšek, president Čínské republiky († 5. dubna 1975)
- 10. listopad Arnold Zweig, německý spisovatel († 26. listopad 1967)
- 24. listopad - Erich von Manstein, německý polní maršál
- Hector Hodler, švýcarský esperantista († 1920)

Úmrtí

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1887년 simple:1887 th:พ.ศ. 2430

1908

Století: 19. století - 20. stolet