:: wikimiki.org ::
| Hospodin |
Hospodin
JHVH (hebr. יהוה, yhwh) je tzv. tetragrammaton, tzn. čtyři písmena označující posvátné a nevyslovitelné jméno Boží ve Starém zákoně / Tanachu. Jeho původ je nejasný. Patrně je spojen se slovesem být.
Jelikož se jedná o jméno posvátné, již záhy nebylo dovoleno je vyslovovat. Tento zákaz se odvozuje většinou od Lv 24,16: Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Jak host, tak domorodec zemře, jestliže bude lát Jménu. Lát se zde rozšiřuje obecně na (nevhodné) použití. Proto se vždy, když v se v biblickém textu objevuje, bývá nahrazováno jiným termínem: Adonáj (אדני Pán), Šém (שם jméno) apod. Když byl hebrejský text Písma vokalizován, byla u tetragrammatu vložena vokalizace podle slova, kterým se na daném místě toto Boží jméno nahrazovalo, většinou "adonaj" (אדני Pán) nebo "elohim" (אלהים Bůh). Pokud někdo neví, že se tato vokalizace týká nahrazovaných slov a nikoli nevyslovitelného Božího jména a vysloví souhlásky YHWH s danou vokalizací, dostane většinou podobu "Jehova" nebo "Jahve".
Septuaginta překládá výskyt tetragrammatu většinou termínem κύριος (kýrios, Pán). V českém ekumenickém překladu se používá termín Hospodin, který svou archaičností odpovídá archaičnosti a výlučnosti tetragrammatu (pochází ze staroslověnského gospodъ „pán“).
Kvůli nedovolenému vyslovování tetragrammatu se stalo, že se pravá výslovnost tohoto jména zapomněla. Dnes tedy je jen otázkou teorií, jak se vlastně původně vyslovovalo. Vodítkem nám k tomu mohou být texty z egyptské Elefantiny, kde stál heterodoxní židovský chrám či různí starověcí autoři. Možnosti jsou pestré: Jaoth, Jaho, jaou, Jabe, Jehjeh apod.
V psané podobě znázorňuje vždy nevyslovitelné Boží jméno, tj. Boha samotného. Najdeme je často v mnoha kostelích či kaplích na malbách nebo rytinách.
Zkrácená forma
V Starém zákoně najdeme Boží jméno nejen ve formě tetragrammatu, ale i v jeho kratší, jednodušší formě יה (yh "jáh"). Že se jedná o alternativu k יהוה, je nesporné. Otázkou však zůstává, zda je tato forma jen zkráceninou používanou v kultu a jako součást jmen, nebo zda se jedná o archaičtější formu Božího jména. Setkáme se s ní totiž nejčastěji v žalmech a v židovských jménech.
Externí odkazy
- [http://www.newadvent.org/cathen/08329a.htm Heslo :Jehova: v Catholic Encyclopedia (anglicky)]
kategorie:Bible
Kategorie:židovství
kategorie:křesťanství
ja:テトラグラマトン
Hebrejština
Hebrejština (עברית) v dnešním slova smyslu označuje moderní hebrejštinu (ivrit), tedy jazyk, jímž se hovoří ve státu Izrael. Vedle toho však lze označovat jako hebrejštinu i klasickou hebrejštinu, tj. biblickou hebrejštinu.
Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, k jejich severozápadní skupině, tzv. kananejské formě. Její původ sahá zřejmě do pozdní kananejštiny. Nejstarší stopy kananejské řeči s hebrejskými idiomaty objevili archeologové v Ras Šamra (Ugaritu) a pocházejí z 20. století př. Kr.
Hebrejské písmo
Hebrejským písmem se píše zprava doleva. Jeho psaná podoba, tzv. kvadrátní čili čtvercová, pochází z aramejštiny používané v Persii v 5. století př. n. l. Předtím však hebrejština užívala vlastní formy vyvinuté asi v 13. století př. n. l. ve Fénicii; tuto podobu písma používá dodnes u Samaritánů. Odtud pochází fakt, že hebrejština má 22 znaků pro souhlásky; samohlásky se nepsaly. Pro rozlišení vokalizace se používá tzv. punktace vyvinutá židovskými učenci a použitá např. v masoretském textu. Blíže viz heslo hebrejské písmo.
Biblická hebrejština
Biblickou hebrejštinu můžeme sledovat ve tří obdobích.
# Od Mojžíše do začátku království (asi 1500 -- 1000 př. Kr.). Jedná se o archaickou podobu jazyka.
# Od počátků království do babylónského zajetí (1000 -- 586 př. Kr. -- zlatý věk hebrejštiny.
# Od babylónského zajetí je hebrejština stále více znamenána výpůjčkami z aramejštiny a řečtiny.
Gramatika biblické hebrejštiny
Gramatika hebrejštiny je ryze semitská a má velmi mnoho spoolečných rysů s ostatními semitskými jazyky. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci.
Charakteristickým rysem jazyka základní kořen slova určený většinou třemi souhláskami -- ten je pak shodný pro substantiva, adjektiva i slovesa. Proto je zvykem řadit jednotlivá slova ve slovníku sice podle abecedy, ale řadí se tak nikoli jednotlivá slova, ale kmeny. Podobně se slovesa udávají v 3. osobě sg. m. perfekta, neboť tento tvar větršinou plně odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje.
Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. Neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas. Ten se buď opisuje nebo závisí na kontextu. Zato hebrejština překypuje mnoha slovesnými formami. "Čas" zaznamenává hebrejština dvěma rozlišovacími formami -- dokonavou a nedokonavou (tzv. perfektum a imperfektum). Proto může i perfektum i imperfektum vyjadřovat ve své podstatě kterýkoli čas. Každý z těchto časů má několik možných modů (způsobů, které upřesňují a mění význam slovesa. Zkladní jsou: qal (prostý význam slovesa, "poslal"), nifal (zvratný význam, "poslal se" resp. "byl poslán"), piel (intensivní význam, "vyhnal"), hifil (kauzativní význam, "nechal poslat"), pual (pasivní význam, "byl poslán"), hofal (kauzativní pasivum), hitpael (intensivní reflexivum, "vyhnal se"), případně další odvozené způsoby.
Zájmena se obvykle připojují k slovesům, předložkám a jménům ve formě sufixů.
Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves, zato využívá hojně jmenných tvarů sloves.
Pro hebrejštinu je významný jeden jev, který jen těžko najdeme jinde, a to je "waw conversivum". Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou "waw", česky "a", a to ve významu slučovacím, vylučovací či jiném. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka "waw" mění svůj "čas". Tzn. je-li to perfektum, má význam imperfekta a obráceně. Je docela možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy ("času", "konjunktivu"), který se používal po této předložce "waw", která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s "waw conversivum".
Z této gramatické struktury vyplývá i nám v lecčem vzdálený způsob uvažování -- hebrejské uvažování není na rozdíl od evropského abstraktní, ale zcela konkrétní.
Kategorie:Semitské jazyky
Kategorie:Bible
ja:ヘブライ語
ko:히브리어
simple:Hebrew language
th:ภาษาฮีบรู
Bůh
Pojem bůh odkazuje na mocnou nadpřirozenou bytost, obvykle nesmrtelnou. Pokud v náboženství existuje více druhů nadpřirozených bytostí, jako bohy označujeme ty na nejvyšších stupních hierarchie, zatímco nižší nadpřirozené bytosti se nazývají duchové, démoni, andělé a podobně.
Slovem bůh byli také označováni někteří vynikající lidé:
- Božská kvalita mohla být připisována náboženským divotvorcům a prorokům. Nejdůležitějším příkladem je Ježíš z Nazareta, o němž hlavní proud křesťanství věří, že je boží syn a Bůh.
- Jako bohové byli uctíváni vládcové některých říší především v antice, například předkonstantinovští římští císaři. Božství se zpravidla stávalo součástí jejich oficiální titulatury.
- Dnes je občas používáno zpola žertovné označení bůh pro obdivovanou osobu, idol. Příkladem může být volání fanoušků "Hašek je bůh," oslavující úspěchy tohoto slavného brankáře 90. let 20. století.
Charakter a postavení bohů v náboženstvích
- V monoteistických náboženstvích (judaismus, křesťanství a islám) označuje pojem Bůh (obvykle psaný s velkým B jako projev úcty a protože se jedná o jedinečnou bytost) nejvyšší bytost, která je nadřazena osudu lidstva a vesmíru -– tato náboženství Boha chápou jako stvořitele světa a jediného vládce života.
- V polyteistických náboženstvích existuje bohů více a vztahují se k různým oblastem života (božstvo války, moře, lásky apod.). Jim pak obvykle vládne bůh nejvyšší (např. v řecké mytologii Zeus).
Filozofické pohledy na boží existenci
V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často zcela neslučitelné, názory na Boha a bohy.
Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh podle něho má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota).
Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje.
Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Tento názor má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná. V této otázce tedy podle něho my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu.
A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus. Ten má za jisté, že žádný bůh neexistuje. Proto považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným strašákem (Karl Marx).
V západním myšlení posledních staletí se hlavní proud postupně přesunul od teismu přes deismus k ateismu a agnosticismu.
Důvody pro boží existenci
Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.
- Ontologický důkaz se snaží doložit, že bůh existuje nutně či samotnou definicí boha, tj. boží existence je přímým důsledkem vlastností boží přirozenosti.
- Kosmologický důkaz se snaží doložit, že existence vesmíru je kontingentní skutečností závislou na existenci boha.
- Teleologický důkaz tvrdí, že struktura a různé vlastnosti vesmíru, např. pozorovaná vysoká míra jeho komplexity závisející na přesném nastavení fyzikálních konstant, vyžaduje boha, který vesmír takto navrhl či zamýšlel.
- Mravní důkaz zakládá boží existenci na prosté existenci konceptu dobra a zla.
Další argumenty pro boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou argument zkušeností (= bůh je, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži) a tzv. Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud se ve své víře mýlil.
Důvody proti boží existenci
Důvody proti boží existenci, resp. argumenty snažící se vyvrátit výše uvedené důkazy boží existence, byly vypracovávány především počínaje osvícenstvím.
- Problém zla čili teodiceje nastoluje problém utrpení, které je neslučitelné s představou všemocného a laskavého boha.
- Důkaz nekonzistentních zjevení vychází z mnohosti různých náboženství, což zpochybňuje platnost pravdy přítomné v různých náboženských tradicích.
- Důkaz sporných vlastností vychází z toho, že některé vlastnosti připisované bohu se zdají být navzájem nekonzistentní.
- Důkazní břemeno je logická pozice, že boží existence je mimořádné tvrzení, které by mělo být odmítnuto, pokud není dokázáno jako pravdivé mimořádným důkazem. (Jinak řečeno, břemeno důkazu nese ten, kdo něco neobvyklého tvrdí.)
Hebrejská a arabská boží jména
Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé antické národy připisovaly jménu doslova magickou moc a nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno boží.
- יהוה jhvh, hebrejské slovo překládané jako „Hospodin“. Toto boží jméno židé nevyslovují, avšak většinou je přepisují jiným slovem, např. אדני adonáj „pán“ či שם šem „jméno“. Více viz YHVH. Toto užití božího jména v Pentateuchu je typické pro tzv. jahvistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- אלהים elohím hebrejsky „Bůh“. Jde o plurálovou formu slova אל, bůh, tzv. plurál maiesticus, slovo אלהים lze přeložit správně jak Bůh, tak i bohové. Toto pojmenování Boha pochází ze starosemitského Ul, jež znamená „cíl“. Pojmenování Boha tímto jménem v Pentateuchu (Tóře) je typické pro tzv. elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- الله arabsky „Bůh“. Toto označení pro Boha v arabštině není typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané. Chápe se zpravidla jako al-iláh, kde určitý člen al má podobný význam, jako psaní velkého „B“ v českém „Bůh“, tedy zdůrazňuje výjimečnost Boha oproti jiným božstvům.
Kategorie:Filosofie
Kategorie:Náboženství
Kategorie:Teologie
ja:神
ko:하느님
ms:Tuhan
simple:God
Starý zákonStarý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. V otázce šíře biblického kánonu nepanuje shoda. Protestantství přijalo židovský kánon ustálený okolo roku 100 a spolu s dnešním židovstvím uznává 39 samostatných knih (Židé udávají 22 knih, ale odlišnost je jen ve způsobu dělení knih, nikoli v šíři kánonu). Katolická církev uznává kánon o něco širší, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje za závazných celkem 46 spisů.
Označení Starý zákon je křesťanské a "starý zde stojí v protikladu/doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Židé "Starý zákon", který je pro ně celým Písmem, nazývají obvykle Tanach (zkratka z Tóra - Neviím - Ketuvím, podle tří částí, z nichž se skládá).
Podle klasického židovského dělení má 3 části: Tóra, Spisy a Proroci. Křesťané jej obvykle dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy.
Starý zákon byl sepsán v průběhu cca 800 let mnoha autory. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. Kr., nejmladší texty jsou z posledních staletí př. Kr. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. Kr. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: Výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a řecky.
Odkazy
- Masoretský text
- Biblický kánon
Kategorie:Bible
ja:旧約聖書
zh-min-nan:Kū-iok Sèng-keng
TanachStarý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. V otázce šíře biblického kánonu nepanuje shoda. Protestantství přijalo židovský kánon ustálený okolo roku 100 a spolu s dnešním židovstvím uznává 39 samostatných knih (Židé udávají 22 knih, ale odlišnost je jen ve způsobu dělení knih, nikoli v šíři kánonu). Katolická církev uznává kánon o něco širší, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje za závazných celkem 46 spisů.
Označení Starý zákon je křesťanské a "starý zde stojí v protikladu/doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Židé "Starý zákon", který je pro ně celým Písmem, nazývají obvykle Tanach (zkratka z Tóra - Neviím - Ketuvím, podle tří částí, z nichž se skládá).
Podle klasického židovského dělení má 3 části: Tóra, Spisy a Proroci. Křesťané jej obvykle dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy.
Starý zákon byl sepsán v průběhu cca 800 let mnoha autory. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. Kr., nejmladší texty jsou z posledních staletí př. Kr. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. Kr. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: Výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a řecky.
Odkazy
- Masoretský text
- Biblický kánon
Kategorie:Bible
ja:旧約聖書
zh-min-nan:Kū-iok Sèng-keng
Leviticus
Leviticus neboli 3. kniha Mojžíšova je třetí z knih Starého zákona a TóraTóry. Její název pochází z latiny, kam se dostal z řeckého názvu leuitikon. Název ukazuje na obsah knihy, která popisuje především židovské náboženské a kultovní zákony týkající se kněžského kmene Levi. V hebrejštině se kniha podle svých prvních slov nazývá ויקרא vajjikrá ("a zavolal").
Obsah knihy
Děj knihy je zařazen mezi události odehrávajjící se při ustavení smlouvy mezi Bohem a Izraelem a předáním Zákona na hoře Sínaj. Kromě několika málo výpravných úryvků se kniha zabývá především otázkou kultických zákonů, přinášením obětí a slavením svátků. I vyprávění, která se v ní nacházejí, se týkají bezprostředně kultu" ustavení Árona veleknězem a zahájení obětí (Lv 8-10). Obsahem knihy jsou tedy především zákony.
Struktura knihy
- Zákony o přinášení obětí (1-7)
- Vyprávění o ustavení velekněze a prvních obětí (8-10)
- Zákony o čistém a nečistém (11-15)
- Den smíření (16)
- Zákon svatosti (17-26)
- Závěrečné předpisy (27)
Historicita a vznik knihy
Podle povahy zákonů se kniha připisuje v rámci teorie pramenů tzv. Kněžskému kodexu. Výjimku tvoří tzv. Zákon svatosti, který je pravděpodobněji pozdějšího data a byl do celku připojen krátce nato. Zákony se soustřeďují na kult a na obětní řády druhého chrámu, tzn. po návratu z babylonského zajetí na konci 6. století př. Kr.. Do této doby či do doby o něco pozdější se proto datuje i samotná kniha Leviticus.
Teologie knihy
Jak samotné praktické příkazy regulující obětní a kultovní řád v chrámu, tak celková teologie knihy odopvídá Kněžskému kodexu, jak jej nacházíme v ostatních částech Pentateuchu. Jedná se o zdůraznění stvoření a kultu coby účasti na něm (viz zachovávání soboty), obřízky a slavení Velikonoc. Velmi úzce je spojeno vyprávění o stvoření světa (Gen 1,1-2,4a) s vyprávěním o vybudování svatostánku v poušti a strukturou jeruzalémského chrámu.
Veškerý obsah knihy, i když se týká až druhého jeruzalémského chrámu, je zpětně promítnut do doby pustování Izraele pouští z Egypta do zaslíbené země. Proto je prostředníkem vydání zákona Mojžíš. Příjemci a strážci se stávají levité, resp. Áronovi potomci, předci kněžské vrstva, která v převzala výlučně do svých rukou kult v Jeruzalémě po vybudování druhého chrámu.
Podívejte se také na:
- Bible
- Tóra
Externí odkazy
- [http://www.pcdir.cz/srom/Bible_CE/Lvt.htm Český ekumenický překlad]
- [http://www.fh-augsburg.de/~harsch/graeca/Chronologia/S_ante03/VT/vte_pd03.html Řecká verze Leviticu (Septuaginta)]
Kategorie:Knihy Starého zákona
ja:レビ記
ko:레위기
zh-min-nan:Lāi-bī-kì
BibleBible (z řec. βιβλíα knihy, svitky) je křesťanský soubor posvátných knih. Skládá se ze dvou částí, ze Starého zákona (v doslovnějším, ale proti české tradici jdoucím překladu „Staré smlouvy“) a Nového zákona (resp. „Nové smlouvy“).
Starý zákon, původně židovský soubor posvátných knih, převzali křesťané z židovství. Je napsaný z velké části v hebrejštině, některé části aramejsky a řecky. Druhá část Bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a navazuje na Starý zákon, jehož je podle křesťanské víry i sebepochopení samotných novozákonních textů naplněním. Nový zákon je napsaný v řečtině. Pro Bibli se používají také názvy Písmo svaté nebo Slovo Boží.
Biblický kánon
:Hlavní článek: Biblický kánon
Židé, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Židovský (tzv. palestinský) kánon byl definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu židovském. Protestantský kánon má svůj počátek v době protestantské reformace, katolický kánon byl definitivně schválen Tridentským koncilem 8. dubna 1546.
Biblický text
Nejstaršími knihami bible jsou tzv. knihy Mojžíšovy, známé též jako Tóra či Pentateuch. Jsou sepsány hebrejsky. Původní židovská i křesťanská tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše, současná biblická věda hovoří o více redaktorech knih a více pramenech.
Hebrejská bible obsahuje krom Tóry (תורה) ještě Proroky (neviím נביאים) a Spisy (ketúvím כּתובים), dohromady se tomuto korpusu říká též tanak (תנ־ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (Daniel, Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují Kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.
V době přelomu letopočtu Židé již hebrejsky nemluvili, avšak mluvili řecky či aramejsky. Tehdy začíná doba překladů hebrejské bible -- nejvýznamnějším z těchto překladů je Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikají též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.
Od 40. let 1. století vznikají až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně stanou společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných bible.
Dělení na kapitoly a verše
V běžných edicích Bible je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše (až na některé knihy, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, jen verše). Obojí dělení (na kapitoly a na verše) je křesťanského původu. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203. Na verše kapitoly rozčlenil o něco později Robert Estienne neboli Stephanus, který jako linguista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu. K tomuto rozdělení textu na verše došlo v roce 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.
Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.
Své vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské.
Biblické překlady
Starověké překlady
Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po Kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih.
Řecké překlady
Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu překladatelů). O několik století po ní, od 2. do 3. století, vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny (viz Starořecké překlady Bible).
Syrské překlady
Než byl vůbec do syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze čtyř evangelií, tzv. Tatiánův Diatessaron. Další, pozdější překlady Nového zákona jsou: Starosyrský překlad Nového zákona, jeho revize v Pešitě, Harkelův Nový zákon či Filoxenův Nový zákon. Nejstarším překlady Starého zákona do syrštiny je verze nacházející se v Pešitě; druhým významným překladem je Syrská hexapla.
Latinské překlady
Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2. a 3. stoletím. Nejedná se o ucelený překlad, ale obecně o latinské překlady všech biblických knih pořízených před Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž základem jsou Jeronýmovy překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta postupně nahradila a od karolinské doby téměř zcela vytlačila Vetus Latinu. Vulgáta, oficiální text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu staletí různých verzí a přepracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv. Nova Vulgata.
Staroslověnské překlady
Velmi významným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem během jejich velkomoravské mise (poč. 862. Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.
Koptské překlady
Koptské biblické rukopisy obsahující všechny knihy bible jsou známy až z 10. a 11. století. Přesto již ve třetím století po Kr. byly do koptštiny, konkrétně do Sahidského dialektu. Jelikož byl později tento dialekt potlačen dialektem bahairským, byly biblické knihy přeloženy do tohoto dialektu. Bahairské manuskripty jsou dochovány již z 4. a 5. století. Jejich předností je skutečnost, že v případě Nového zákona staví na tzv. alexandrijském textu (viz Textové rodiny Nového zákona).
Gótský překlad
Překlad Písma do gótštiny byl pořízen v polovině 4. století Wulfilou. Blíže viz Gótský překlad Bible.
Etiopské překlady
Arménské překlady
Do Arménie se křesťanství dostalo ze Sýrie, což mělo vliv i na první arménské překlady. Literární (vlastní i překladová) tvorba byla umožněna, když Mesrop Maštoc vytvořil v roce 406 arménskou abecedu. Sám Maštoc a několik jeho spolupracovníků pak přeložili Písmo, liturgické texty a některé texty církevních Otců, zvláště syrských.
První překlad byl vytvořen na základě předloh jak syrských, tak řeckých (v tom případě se u Starého zákona jednalo o Lúkianovu verzi). Druhý překlad nebo revize (těžko posoudit) vznikl již na základě řeckého střídavě hexaplárního a Lúkianova textu. Evangelia první verze byla přeložena ze syrštiny, v druhé verzi již z řečtiny patrně na základě textu raného byzantského typu.
Přesto i druhý překlad kopíroval rozsah syrského kánonu; v kánonu chybělo Zjevení Janovo, 2. list Petrův a navíc se zde nacházel apokryfní 3. list Korintským. Starozákonní kánon obsahuje knihy v závislosti na Septuagintě s výjimkou 4. knihy Makabejské; navíc některé rukopisy obsahují 4. knihu Ezdrášovu a Závěť dvanácti patriarchů. Kniha Zjevení, 4. kniha Ezdrášova a Sírachovec se začaly objevovat častěji poté, co se Arménie v Kilikii dostala do styku se západním křesťasnstvím a jeho Vulgatou.
Gruzínské překlady Bible
Moderní překlady
Celá Bible nebo její část byla přeložena do více než 2 100 jazyků. Každého roku se jí vydává více než 60 miliónů výtisků.
České překlady
Hlavní článek České překlady Bible.
Ve 14. století vznikají nejstarší české překlady - např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.
Nejvýznamnějším a nejznámnějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579 -– 1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677 -- 1715.
Ve 20. století se objevují např. překlady Hejčlův, Colův, Žilkův, Petrů a další.
Český ekumenický překlad vznikal v letech 1961 – 1979. Byl tvořen metodou dynamického ekvivalentu, tj. překlad myšlenky myšlenkou. Je tedy poměrně volný.
V 90. letech byl kralický překlad převeden do moderní češtiny jako Nová Bible kralická – v tomto překladu byly odstraněny archaismy a použita moderní větná stavba. V posledních letech se objevil také parafrázovaný překlad Nového zákona Slovo na cestu. Zvláště pro liturgické použití užívá se v římskokatolické církvi dnes běžně překladu dr. Bognera (tzv. liturgický překlad).
Externí odkazy
- [http://www.biblenet.cz/home/index.php Český server Mezinárodní biblické společnosti], poskytuje vyhledávání v textech hlavních překladů, listování je horší
- [http://www.bible-cz.org Katolické biblické dílo]
- [http://www.theophilos.sk Software k offline čtení bible v různých jazycích a překladech vč. češtiny] - základní zdarma, některé překlady jen zčásti, rozšířenější nabídka placená
- [http://www.skepticsannotatedbible.com Skeptikova komentovaná bible - v angličtině] - text Bible v překladu krále Jakuba (KJV) rozebíraný "skeptickou" skupinou ateistů
Texty Bible online
- [http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/ Bible kralická a NBK]
- [http://mujweb.cz/www/advent/bible/f0_bible.htm Ekumenický překlad]
- [http://bible.poutnici.com Nová smlouva (překlad KMS)]
Kategorie:Bible
ja:聖書
ko:성서
nb:Bibelen
simple:Bible
zh-min-nan:Sèng-keng
VokalizaceVokalizace je proces doplnění či dosazení samohlásek (vokálů) do souhláskového textu.
Vokalizace v semitských jazycích
Slovní zásoba semitských jazyků je založena na souhláskových kmenech. Jednotlivá slova odvozená od tohoto kmene pomocí přípon, předpon a rozdílného vkládání samohlásek (tj. vokalizace) se pak vytvářejí rozná slova, mající podobný význam. Jako ukázkový příklad se uvádí např. hebrejský kořen M-L-K týkající se panování, kralování: „MeLeK“ znamená „král“, „MaLaK“ znamená „kraloval“, „maMLaKah“ znamená „království“ apod. Často mají semitské jazyky podobné nebo stejné či odvozené kmeny, liší se však jejich vokalizací. Proto např. zmíněný kmen „M-L-K“ nalezneme např. v aramejštině nebo v arabštině.
Z tohoto důvodu jsou slovníky těchto jazyků uspořádávány většinou nikoli striktně podle abecedního pořádku, jak jsme zvyklí v češtině, nýbrž podle abecedního pořadí kmenů. Následně u každého kmene se uvádějí nejrůznější odvozená slova a jejich významy. Proto určení slovního souhláskového kmene je v těchto jazycích primární.
Jelikož jsou samohlásky (vokály) považovány jen za modulaci souhlásek, nikoli za samostatné hlásky, neexistují pro ně ve většině semitských abeced zvláštní znaky. Zapisují se jen souhlásky a doplnění samohlásek při čtení záleží na znalosti čtenáře. Text proto může mít někdy podle různého dosazení samohlásek poněkud odlišný smysl.
V případě možného různočtení, nebo je-li nutné přesně stanovit podobu čtení textu, používají některá semitská písma systém speciálních znaků, kterými doplňují souhláskový text. Týká se to především (z těch nejznámějších jazyků) například arabštiny nebo hebrejštiny. Vokalizace hebrejského textu Bible byla fixována před 10. stoletím v takzvaném masoretském textu. Vokalizací se zde dosáhlo jednak toho, že se zamezilo různočtením a tím i odlišnému výkladu textu, jednak toho, že se uchovala výslovnost v té době již mrtvého jazyka. Přesto musíme pamatovat na to, že tato vokalizace je poměrně mladá a pozdní, a musíme počítat pří interpretaci textu i s jinými variantami vokalizace.
Problematická je vokalizace textů zaniklých semitských jazyků, které byly objeveny a rozluštěny v nedávné době. Pokud nemáme soudobé přepisy do jiných písem, která obsahovala samohlásky, potom je vokalizace textů nesmírně obtížná, ne-li nemožná. V tom případě se texty buď přepisují bez samohlásek, nebo se doplňuje konvenčně vokalizace arabská, která je považována za jednu z nejstarších a nejpůvodnějších. Sestavení přesné gramatiky takových textů bez znalosti samohlásek však zůstává velmi hypotetické.
Podívejte se také na
- Semitské jazyky
- Seznam písem
Kategorie:Lingvistika
kategorie:písma
ChrómChrom je světle bílý, lesklý, velmi tvrdý a zároveň křehký kov. Používá se v metalurgii jako při výrobě legovaných ocelí a dalších slitin, tenká vrstva chromu chrání povrch kovových předmětů před korozí a zvyšuje jejich tvrdost.
Základní fyzikálně - chemické vlastnosti
Chemická značka Cr, (lat. Chromium)
Relativní atomová hmotnost: 51,996 amu
Atomové číslo: 24
Hustota: 7,47 g/cm3
Tvrdost: 8,5 (Mohsova stupnice tvrdosti)
Teplota tání: 1 875 - 1 907 °C , tj. 2 148 - 2 180 K (různé zdroje)
Teplota varu: 2 672 ° C, tj. 2 945 K
Elektronegativita (Pauling): 1,66
Chrom je nejtvrdším elementárním kovem a vyznačuje se mimořádně nízkou reaktivitou a vysokou chemickou odolností. Byl objeven roku 1797 Nicolasem-Louisem Vauqelinem. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře.
Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství Cr+3 a Cr+6, sloučeniny Cr+2 jsou silnými redukčními činidly a za normálních podmínek jsou oxidovány vzdušným kyslíkem na trojmocné.
Přes svoji značnou chemickou stálost se chrom pomalu rozpouští v neoxidujících kyselinách (kyselina chlorovodíková), zatímco kyseliny s oxidačním působením povrch kovu pasivují.
Výskyt a výroba
Chrom patří mezi prvk s poměrně značným zastoupením na Zemi i ve vesmíru. V zemské kůře činí průměrný obsah chromu kolem 0,1 – 0,2 g/kg. V mořské vodě se jeho koncentrace pohybuje pouze na úrovni 0,05 mikrogramů v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadají na jeden atom chromu přibližně 3 miliony atomů vodíku.
V přírodě se chrom vyskytuje velmi často současně s rudami železa například jako ruda chromit, chemicky podvojný oxid železnato-chromitý FeO . Cr2 O3. Dalším důležitým minerálem chomu je krokoit, chemicky chroman olovnatý PbCrO4. Malá množství chromu přispívají k zabarvení drahokamů smaragdu a rubínu.
Největším světové zásoby chromu jsou v Jihoafrické republice, která vyrábí přibližně polovinu veškeré světové produkce tohoto kovu. Dalšími význačnými producenty chromu jsou Kazachstán, Indie a Turecko.
Hlavním postupem metalurgického získávání chromu je redukce chromitu uhlíkem (koksem) ve vysoké peci:
: FeCr2O4 + 4 C → Fe + 2 Cr + 4 CO
Výsledkem je přitom slitina chromu se železem – ferrochrom, který lze dále přímo používat při legování speciálních ocelí a slitin s obsahem Fe a Cr.
Výroba čistého chromu je poněkud komplikovanější. Nejprve je z chromové rudy působením roztaveného louhu sodného (NaOH) připraven dvojchroman sodný Na2Cr2O7, který je uhlíkem redukován za vzniku oxidu chromitého Cr2O3. Posledním krokem je redukce oxidu hliníkem nebo křemíkem za vzniku elementárního chromu.
: Cr2O3 + 2 Al → 2 Cr + Al2O3
Využití
Největší podíl světové produkce chromu najde jednoznačně využití v metalurgickém průmyslu především při výrobě vysoce kvalitních ocelí. Obsah chromu ve slitině určuje především její tvrdost a mechanickou odolnost. Proto nejkvalitnější oceli, používané pro výrobu nástrojů pro opracování jiných kovů (rychlořezná ocel) obsahují až 18 % Cr. Podobné druhy ocelí s nižším zastoupením chromu slouží k výrobě geologických vrtných nástrojů, frézovacích nástrojů pro opracování dřeva a v řadě podobných aplikací.
V každodenním životě se s chromem setkáme spíše jako s materiálem, chránícím kovové povrchy před korozí za současné zvýšení jejich estetického vzhledu. Klasickým příkladem je chromování chirurgických nástrojů i jiných zařízení používaných v medicíně (sterilizátory, zubařské nástroje a podobné předměty sloužící k vyšetření pacienta. V civilním životě nalezneme hromované předměty často ve vybavení koupelen, jako součást luxusních automobilových doplňků a v řadě dalších aplikací.
Sloučeniny
Ve sloučeninách se chrom vyskytuje v mocenství Cr+2, Cr+3 a Cr+6, vyjíměčně se setkáme i se sloučeninami Cr+4 a Cr+5.
Sloučeniny dvojmocného chromu jsou silná redukční činidla, působením vzdušného kyslíku se samovolně oxidují za vzniku Cr+3. Prakticky se využívaji v analytické chemii při reduktometrických titracích jako jedny z nejsilnějších redukčních činidel. Obvykle se přitom připravují až v roztoku redukcí chromitých solí v kyselném prostředí zinkovým amalgámem, nad nímž jsou také dlouhodobě uchovávány bez přístupu vzduchu. Pokrytí kovového zinku rtutí přitom slouží ke zpomalení jinak bouřlivého rozpouštění zinku kyselinou a umožní uchovat kyselý roztok chromnaté soli nad amalgámem i po dobu několika měsíců.
Sloučeniny trojmocného chromu jsou neomezeně stálé a mají obvykle zelenou barvu. Oxid chromitý Cr2O3 se používá jako barevný pigment pod označením chromová zeleň. Soli trojmocného chromu slouží také ve sklářském průmyslu k barvení skla a kožedělném průmyslu při činění kůží.
Šestimocný chrom je středně silným oxidačním činidlem. Prakticky se s nimi setkáme jako se solemi kyseliny chromové, chromany(CrO4)-2 nebo kyseliny dvojchromové, dvojchromany (Cr2O7)-2. Chromany a dvojchomany v roztocích mohou navzájem přecházet mezi sebou v závislosti na pH prostředí. Přitom platí, že chromany jsou stálé v alkalickém prostředí a mají obvykle žlutou barvu. Dvojchromany jsou oranžové a jsou stabilní v kyselém pH. V analytické chemii se dvojchroman draselný K2Cr2O7 používá jako primární oxidimetrický standard pro titrace, protože jej lze připravit ve velmi vysoké čistotě a je prakticky neomezeně stálý.
Při výrobě barev je důležitý hlavně chroman barnatý BaCrO4, známý pod označením žlutý ultramarín a chroman olovnatý PbCrO4 - chromová žluť.
Biologický význam
Biologické účinky chromu jsou silně závislé na mocenství, ve kterém se do organizmu dostává. Zatímco trojmocný chrom je pokládán za převážně prospěšný a je nezbytnou součástí každodenní stravy, pak naopak šestimocný chrom působí negativně a je pokládán za potenciální karcinogen. Z těchto důvodů je při provádění zdravotních studií nutno důsledně zkoumat ne pouze obsah chromu v prostředí, ale především to, v jaké formě (mocenství) se tento prvek setkává s živými organizmy.
Z potravin bohatých na trojmocný chrom lze uvést především melasu a přírodní hnědý cukr, červenou řepu, lesní plodiny, kvasnice a pivo. V prodávaných potravinových doplňcích se obvykle používá organická sloučenina pinakolát chromu. Doporučená denní dávka je přibližně 0,1 mg chromu.
Dostatečný obsah chromu v organizmu je důležitý pro správný metabolismus cukrů a tuků. Pomáhá stabilizovat hladinu krevního tuku a tlumí chuť na sladké potraviny. Farmaceutické přípravky s obsahem chromu jsou vhodné ke kontrole tělesné hmotnosti a také jako doplněk sportovní stravy pro růst svalové hmoty – viz kulturistika.
Kategorie:Chemické prvky
Kategorie:Kovy
Kategorie:Doplňky stravy
Kategorie:Sport
ja:クロム
th:โครเมียม
ŽalmyKniha žalmů je jednou z knih Starého zákona. Židé ji řadí mezi ketúvím (spisy), křesťané mezi mudroslovnou (sapienciální) literaturu. Někdy se kniha žalmů označuje také jako žaltář. Kniha žalmů - jak napovídá sám název - je sbírkou různých žalmů, tj. starých židovských modliteb.
V hebrejštině se pro žalmy používá termín תהלים tehílím, čili "chvalozpěvy", "hymny". Do řečtiny se tento termín překládá jako ψαλμοί psalmoi ("zpěvy za doprovodu strunných nástrojů"). Do češtiny se slovo žalm dostalo přes latinu (psalmus). S žalozpěvy to tedy nemá nic společného, i když některé z žalmů se řadí mezi nářky.
Žalmy jakožto básnické formy modliteb se nevyskytují jen v knize žalmů, ale najdeme je i jinde v Písmu (Sdc 5, Jon 2 apod.). Do společných celků byly tyto modlitby shromažďovány relativně brzy, avšak samotná kniha žalmů, jak ji známe dnes, je hodně pozdní. Ještě v Kumránu se nacházelo víc knih žalmů, které se lišily co do obsahu a šíře. Texty jednotlivých žalmů však vykazují jen málo odchylek. Na druhé straně v nich najdeme relativně mnoho chyb a textových porušení, což je zaviněno značným stářím žalmů.
Struktura a číslování knihy žalmů
Žalmů je celkem 150 (v Septuagintě 151). Kniha žalmů je rozdělena do pěti částí, které mají pravděpodobně odpovídat pěti knihám Mojžíšovým, a to následovně:
# 1 -- 41
# 42 -- 72
# 73 -- 89
# 90 -- 106
# 107 -- 150
Každá z těchto sekcí končí vlastní doxologií, která je dnes sice připojena vždy k poslednímu žalmu, avšak původně k němu nepatřila a sloužila jako uzávěr sekce. V případě páté sekce se nejedná o doxologii tvořenou jedním či dvěma verši, ale hned několika celými žalmy (146-150), které tak mohutně a oslavně zakončují celou knihu.
Toto dělení však bylo vytvořeno až sekundárně. Kniha žalmů obsahuje několik nezávislých sbírek žalmů, které původně kolovaly samostatně. Někdy výše zmíněné doxologie půlí tyto sbírky ve dví, čímž ukazují, že byly vsunuty až později. Ze sbírek jsou nejvýznamnější:
# Davidovy žalmy (3 -- 41)
# Elohistické žalmy (42 -- 83)
# Žalmy opěvující Boha-krále (93 a 95 -- 100)
# Poutní písně (120 -- 134)
Původní sbírka začínala žalmem 2; žalm 1 byl vsunut později jako meditaticní úvod do celé knihy. Dosvědčují to některé rukopisy Skutků apoštolských, které žalm 2 označují za první žalm žaltáře.
Kvůli této pestré struktuře knihy žalmů došlo i k tomu, že Septuaginta má částečně odlišné číslování žalmů než masoretský text. Ze septuaginty vychází v číslování i Vulgáta a mnoho moderních překladů (např. italské). Vzájemný poměr je následující:
Tituly žalmů
Žalmy jsou uvedeny tituly, které obsahují obvykle tři druhy informací: 1) hudební nástroje a melodie; 2) osobní jméno; 3) historické okolnosti.
Hudební nástroje a melodie jsou ryze praktického charakteru a říkají, jakým způsobem se mají žalmy provádět. Větěinou se objevují následující druhy označení žalmů:
- šír, šírá: píseň
- tehillá: chvála
- tefillá: pláč
- miktám, maskíl, šiggajón: neznámé významy
Osobní jména představují problém. Jsou obvykle uvozena předložkou "l", která může podle okolnosti uvozovat většinou posesivní genitiv nebo dativ. Můžou to tedy být žalmy, jejichž autorství je dané osobě připisováno, nebo žalmy, které jsou pro tuto osobu určeny. Nejčastější jména jsou:
- David (74 žalmů)
- Šalomoun, Mojžíš, Jeremjáš
- Asaf, Korachovci, Ethan a další...
Naprostá převaha Davidova jména vedla k tomu, že mu byl tradičně připisován celý žaltář.
Literární druhy
Žalmy se dělí podle literárního druhu do něklika skupin. Nejobvyklejší dělení je následující:
- Hymny. Mívají tři části. V úvodu se nachází výzva k chvále, následuje výčet důvodů k chvále, závěr pak většinou parafrázuje či opakuje úvod.
- Nářky. Většinou mají tuto strukturu: začínají úvodem, kde zpěvák vyzývá Boží jméno. Dále popisuje svou nouzi, prosí o pomoc, říká, proč by Bůh měl pomoci, skládá sliby a nakonec děkuje. Někdy může závěrečný děkovný prvek převládnout nad zbytkem žalmu.
- Královské žalmy. Tyto žalmy se týkají izraelského (resp. judského) krále a používaly se pravděpodobně při jeho intronizaci, svatbě či jiných svátcích s králem spojených.
- Historické žalmy. Tyto žalmy se soustřeďují na hymnické vyprávění dějin Izraelského národa a na oslavu Boha, který se v dějinách o svůj národ staral.
Kategorie:Knihy Starého zákona
Kategorie:Liturgie
ja:詩篇
ko:시편
Thomas BunburyMajor Thomas Bunbury (b.c1791), soldier and penal administrator, of the 80th Regiment, was commandant of the second convict settlement at Norfolk Island, from April to July 1839. He joined the army in 1807 and fought in the Peninsular War.
As commandant, he was confident in his ability to manage the hardened convicts under his command. He wrote that he could not understand why “a villain who has been guilty of every enormity, should feel shame at having his back scratched with the cat-o-nine-tails when he felt none for his atrocious crimes.” He also claimed that “if a man is too sick to work he is too sick to eat” and claimed that the queue at the hospital was halved. Although his punishments were harsh, he replaced hand hoeing with ploughs, rewarded good behaviour with improved jobs and gave older convicts lighter work.
He earned the ire of the soldiers on the island by ordering the destruction of huts built on the small gardens they kept for their own use and for trafficking with the convicts. The soldiers mutinied, a warship was sent to restore peace and Bunbury was recalled in July 1839.
Reference
- Hazzard, Margaret, Punishment Short of Death: a history of the penal settlement at Norfolk Island, Melbourne, Hyland, 1984. (ISBN 0-908090-64-1)
Rolety transport biaystok kalorie Prague appartements hotels Vienna
|
|
|
| :: RELATED NEWS :: |
Kanton Clierf
|
|
