Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Huygens (sonda)

Huygens (sonda)

Huygens je západoevropská planetární sonda, součást kombinované mise Cassini-Huygens, určená k průzkumu atmosféry a povrchu největšího Saturnova měsíce Titanu. Pro organizaci ESA a italskou národní kosmickou agenturu ASI ji vyrobila francouzská firma Aerospatiale. Na přístrojovém vybavení se podílela též americká organizace NASA a řada amerických univerzit. Vlastní atmosférická sonda tvaru nízkého komolého kužele o maximálním průměru 2,7 m byla stabilizována rotací. Během balistického sestupu bylo pouzdro s přístroji chráněno proti tepelnému namáhání krytem o celkové hmotnosti asi 100 kg, tvořeným vpředu ablativním štítem na ochranu proti žáru během sestupu a na zádi hliníkovým krytem, pod nímž byl umístěn padákový systém tvořený třemi postupně vypouštěnými nylonovými padáky: pilotním, hlavním a stabilizačním. Proti prochladnutí bylo přístrojové pouzdro vybaveno 35 topnými elementy s plutoniem 238. Sonda nesla soubor vědeckých přístrojů, který tvořily:
- sestupová kamera a spektrální radiometr se 13 čidly pro měření teploty částic v atmosféře, atmosféry a povrchu, spektrální výzkum a pořízení snímků pod vrstvou oblačnosti;
- reflektor určený k osvětlení povrchu, pro záběry ve viditelné a infračervené oblasti;
- plynový chromatograf a hmotový spektrometr pro chemickou analýzu plynů a aerosolových částic;
- lapač aerosolů a pyrolytické zařízení na zachycení částic v oblacích a jejich následné odpaření;
- soubor experimentů pro povrchový výzkum pro určení fyzikálních vlastností a složení povrchu v místě dopadu, který tvoří:
  - akustický detektor umožňující měření výšky i případného pohybu povrchu (vlny, hloubka moře v případě přistání na hladině);
  - přístroj pro měření kývání sondy při sestupu i po přistání;
  - čidla měřící hustotu, teplotu, index lomu, tepelné vlastnosti atp. kapalného povrchu;
- zařízení pro výzkum atmosféry obsahující čidla pro měření fyzikálních a elektrických vlastností atmosféry, hustoty atmosféry, větrného proudění, mohutnosti vln, teploty a tlaku;
- anemometr pro měření rychlosti větru. Během letu po meziplanetární dráze a v počáteční fázi letu po oběžné dráze kolem Saturnu byla sonda Huygens připojena k mateřské sondě Cassini, určené k průzkumu planety, jejích prstenců a systému jejích měsíců. Na mateřské sondě bylo umístěno jednak zařízení pro vypuštění sondy Huygens, jednak přijímače pro retranslaci naměřených dat z atmosférické sondy na Zemi.

Průběh letu

Po startu 15. října 1997 z kosmodromu na mysu Canaveral na Floridě (USA) bylo vzhledem k značné hmotnosti spojených sond Cassini a Huygens během letu k Saturnu využito gravitačních manévrů při dvou průletech kolem Venuše (26. dubna 1998 ve výši 234 km a 24. června 1999 ve výši 600 km), kolem Země (18. srpna 1999 ve výši 1171 km) a kolem Jupitera (30. prosince 2000 ve výši přibližně 10 mil. km). Každý z těchto gravitačních manévrů sondu urychlil, čímž se podstatně zkrátila doba přeletu k Saturnu bez nároku na pohonné látky. Během přeletu meziplanetárním prostorem technici dodatečně přišli na problém související s dopplerovským posunem frekvence modulujícího digitálního signálu přenášených dat ze sondy Huygens na sondu Cassini během přistávacího manévru na Titanu. Problém byl nakonec vyřešen přesunutím přistání sondy Huygens z prvního na třetí oběh a zvětšením vzájemné vzdálenosti obou sond v průběhu manévru, čímž se nežádoucí efekt zmírnil. Do Saturnovy sféry gravitačního vlivu vstoupily spojené sondy 9. března 2004. Zážehem hlavního korekčního motoru na dobu 96 minut byla 1. července 2004 sonda Cassini navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Dne 14. září 2004 byly zahájeny přípravy pouzdra Huygens k samostatnému letu. Do té doby byla sonda Huygens až na krátké okamžiky prověrek jejího technického stavu hibernována. Vlastní odpojení sondy Huygens od mateřské sondy Cassini proběhlo 25. prosince 2004. Sonda Huygens 14. ledna 2005 úspěšně přistála na měsíci Titan. Sestup atmosférou trval 2 hodiny 32 minut a 15 sekund. Během přistávání a pobytu na povrchu sloužila sonda Cassini jako retranslační stanice pro předávání vědeckých a technických dat ze sondy Huygens na Zemi. Atmosférická sonda přistála na zmrzlé bažině tvořené směsí křemičitanových hornin a tuhého metanu. Nad očekávání vědců přežila přistání o více než 4 hodiny a spojení mezi ní a retranslující sondou Cassini bylo ztraceno až 2 hodiny po přistání, když se jí Cassini ztratila za obzorem. Slabý signál nosné frekvence (bez možnosti získání smysluplných dat) byl přijímán přímo na Zemi ještě další 2 hodiny poté. V důsledku programátorské chyby došlo ke ztrátě přibližně poloviny dat přijatých na sondě Cassini, která nebyla nahrána do palubní paměti a proto nemohla být později předána na Zemi. Přesto je mise Huygens považována za mimořádný technický a vědecký úspěch.

Původ jména

Sonda je pojmenována na počest nizozemského astronoma, fyzika a matematika Christiaana Huygense (1629 – 1695), který v roce 1659 popsal skutečný tvar Saturnových prstenců.

Externí odkazy


- [http://www.lib.cas.cz/www/space.40/1997/I061C.HTM Encyklopedie SPACE-40 - Huygens]
- [http://www.ian.cz/detart_fr.php?id=1433 přistání v přímém přenosu]
- [http://www.astro.cz/cz/news/show.php?id=1853 první snímky ze sondy Huygens ] a [http://www.astro.cz/cz/news/show.php?id=1854 další série snímků] na astro.cz anglicky:
- [http://www.esa.int/esaSC/SEM77EUZJND_1_spk.html Cassini-Huygens: Press Kit]
- [http://saturn.jpl.nasa.gov/news/index.cfm Cassini-Huygens Home Page]
- [http://science.nasa.gov/headlines/y2005/16jan_titan.htm pohledy na Titan]
- [http://anthony.liekens.net/index.php/Main/Huygens složené obrázky] Kategorie:Kosmické sondy zh-min-nan:Huygens cheng-chhek-ki

Mise Cassini-Huygens

Mise Cassini-Huygens je společný projekt planetární sondy, vyvinuté a provozované ve spolupráci americké organizace NASA, západoevropské organizace ESA a italské kosmické agengtury ASI a určené pro výzkum Saturnu, jeho okolí, prstenců a měsíců. Sonda má dvě samostatné části: mateřskou sondu Cassini (pojmenovanou po italském astronomovi Giovanni Domenico Cassinim) a atmosférickou sondu Huygens (pojmenovanou po holandském vědci Christiaanu Huygensovi). Sonda byla 15. října 1997 vynesena do vesmíru z kosmodromu na mysu Canaverl raketou Titan IVB/Centaur. Sonda Cassini byla navedena na oběžnou dráhu kolem Saturnu 1. července 2004. Má do roku 2008 obíhat kolem planety a provádět systematický dálkový průzkum jejího okolí. Sonda Huygens přistála na měsíci Titanu 14. ledna 2005 a během sestupu atmosférou a 2 hodiny po přistání shromáždila značné množsví vědeckých poznatků o tomto tělese.

Podívejte se také na


- sonda Cassini
- sonda Huygens

Externí odkazy


- [http://www.esa.int/SPECIALS/Cassini-Huygens/ Cassini-Huygens Home Page ESA] (anglicky)
- [http://saturn.jpl.nasa.gov/home/index.cfm Cassini-Huygens Home Page JPL] (anglicky)
- [http://www.lib.cas.cz/www/space.40/1997/I061A.HTM Encyklopedie SPACE 40 - Cassini] (česky)
- [http://www.lib.cas.cz/www/space.40/1997/I061C.HTM Encyklopedie SPACE 40 - Huygens] (česky) Kategorie:Kosmické sondy ja:カッシーニ ko:카시니-호이겐스 호 th:ยานแคสซีนี

Saturn (planeta)

Saturn je šestou planetou Sluneční soustavy, po Jupiteru druhou největší.

Historie

Saturn je pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei. Díky nedokonalé optice použitých dalekohledů neodhalil podstatu saturnových prstenců a pokládal je za dvě samostatná tělesa, doprovázející vlastní planetu. Teprve asi o 50 let později přinesl správné vysvětlení pozorovaných jevů holandský astronom, matematik a fyzik Christiaan Huygens a jako první prohlásil, že Saturn je obklopen kruhovým prstencem. Skutečnost, že pozorovaný prstenec se ve skutečnosti skládá z řady vzájemně oddělených prstenců zjistil jako první francouzský astronom Giovanni Domenico Cassini. Jím objevená mezera mezi prstenci se dodnes označuje termínem Cassiniho dělení. Teprve v 19. století prokázal J. E. Keller, že jednotlivé prstence nejsou jednolité, ale skládají se z nesmírného počtu malých částic. Současná astronomie čerpá většinu detailních znalostí o Saturnu ze snímků, pořízených sondou Pioneer 11, která prolétla v blízkosti Saturnu roku 1979. Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. V roce 1997 odstartovala z kosmodromu na mysu Canaveral raketa Titan, nesoucí na palubě planetární sondu Cassini-Huygens. Tato sonda se skládá ze dvou částí, jedna z nich, sonda (Cassini), by měla obihat minimálně 4 roky kolem planety, studovat magnetické pole Saturnu a fotografovat a spektroskopicky zkoumat planetu, její prstence a měsíce. Druhá část, sonda (Huygens), úspěšně přistála na Saturnově měsíci Titanu a odeslala na Zemi množství údajů o tomto zajímavém tělese.

Prstence a měsíce

Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou jen několik málo set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách.

Prstence

Nejvzdálenější část systému Saturnových prstenců viditelných ze Země tvoří prstenec A, který má průměr téměř 275 000 km. Prstenec A je od nejširšího a nejjasnějšího prstence B oddělen tmavou mezerou širokou 4500 km zvanou Cassiniho dělení, která je viditelná v dalekohledu o průměru alespoň 7,5 cm. Následuje částečně průhledný prstenec C. Slabší prstence D a F leží uvnitř a vně viditelných prstenců. Jiné dva prstence G a E leží za prstencem F. V roce 2004 objevila sonda Cassini náznaky dalších prstenců, které dostaly předběžná označení R/2004 S1 a R/2004 S2.

Měsíce

2004 Doposud je známo 47 měsíců Saturnu. Největší z nich je Titan o průměru 5150 km. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem Sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou.

Největší měsíce

Jak již bylo zmíněno největším měsícem je Titan. Následuje výčet dalších velkých měsíců směrem od planety: Pan, Atlas, Pandora, Prometheus, Janus, Epimetheus, Mimas, Enceladus, Tethys, Calipso, Telesto, Dione, Helene, Rhea, Titan, Hyperion, Japetus, Phoebe zpět: Fyzika - Astrofyzika - Sluneční soustava Kategorie: Planety ja:土星 ko:토성 ms:Zuhal simple:Saturn (planet) th:ดาวเสาร์ zh-min-nan:Thó·-chheⁿ

Evropská kosmická agentura

Evropská kosmická agentura (ESA, European Space Agency), je mezivládní organizace pro výzkum vesmíru která vznikla roku 1973 sloučením dvou původních západoevropských organizací European Space Research Organisation (ESRO) a European Launcher Development Organisation (ELDO). Členy ESA jsou: Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Německo, Rakousko, Řecko, Irsko, Itálie, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Lucembursko a Velká Británie. Česko, Maďarsko a Kanada spolupracují s ESA na některých projektech na základě vzájemných smluv. ESA také spolupracuje s Evropskou unií, na které je jinak nezávislá. Centrála agentury je umístěna v Paříži. V nizozemském Noordwijku je umístěno vývojové středisko pro kosmické lodě a další technologii ESTEC (angl. European Space Research and Technology Centre). V německém Darmstadtu je umístěno řídicí středisko ESOC (angl. European Space Operations Centre), odkud jsou řízeny družice a kosmické sondy. Středisko pro výcvik astronautů EAC (angl. European Astronaut Centre) se nachází rovněž v Německu, ve městě Kolín nad Rýnem (Köln am Rhein). Nedaleko Říma, ve městě Frascati, se nachází výzkumné středisko ESRIN (angl. European Space Research Institute), jehož úkolem je mimo jiné shromažďovat, ukládat a dále distribuovat data z družic a sond.

Externí odkazy

[http://www.esa.int Portál ESA] Kategorie:Kosmonautika ja:欧州宇宙機関 zh-min-nan:Europa Thài-khong Chóng-sú

NASA

NASA (National Aeronautics and Space Administration, Národní úřad pro letectví a kosmonautiku) je americká vládní agentura zodpovědná za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví. americká

Historie

Vznik a začátky

NASA vznikla jako americká reakce na úspěchy sovětského kosmického programu. 29. července 1958 americký prezident Eisenhower podepsal "National Aeronautics and Space Act", zákon, kterým vznikla NASA. Agentura začala fungovat 1. října 1958 a po Národním poradním výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics - (NACA) zdědila 4 laboratoře a zhruba 8 000 zaměstnanců. První programy NASA byly zaměřeny na výzkum letů člověka do vesmíru. Program Mercury, zahájený v roce 1958, měl za cíl hlavně zjistit, zda člověk může přežít ve vesmíru. 5. května 1961 uskutečnil Alan Shepard balistický skok v kabině Mercury 3 a 20. února 1962 se John Glenn stal prvním Američanem, který obletěl zeměkouli v kosmické lodi Mercury 6.

Program Apollo

Poté, co program Mercury prokázal, že kosmické lety s lidskou posádkou jsou uskutečnitelné, byl zahájen program Apollo. Ten měl původně za cíl další výzkum vesmíru a eventuálně dosažení oběžné dráhy Měsíce. Jeho cíl byl předefinován poté, co prezident USA John F. Kennedy ve svém projevu z 25. května 1961 uvedl, že by Spojené státy měly dopravit člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do roku 1970. Hlavním cílem programu Apollo se stalo právě přistání na Měsíci. Mezitím byl zahájen program Gemini, který měl umožnit vyzkoušení technologií a postupů nezbytných pro měsíční mise. Po osmi letech, během kterých se uskutečnila řada zkušebních letů a při kterých zahynuli první američtí kosmonauti (požár Appola 1 během tréninku startu), se podařilo cíl programu Appolo splnit. Posádka Appola 11 přistála na Měsíci 20. července 1969 a po ní se procházelo po Měsíci ještě 10 dalších kosmonautů. Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Appolo - ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Appola 17 (je zajímavé, že to bylo poprvé a prozatím naposledy, kdy se na povrch Měsíce dostal profesionální vědec - geolog Harrison Schmitt). Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu.

Další rané mise

Ačkoli většina rozpočtu NASA byla věnována na pilotované kosmické lety, NASA vyslala také řadu bezpilotních sond. V roce 1962 odstartoval Mariner 2, který jako první lidmi vyrobená sonda proletěl kolem jiné planety - Venuše. Programy Ranger, Surveyor a Lunar Orbiter byly klíčové pro průzkum podmínek na Měsíci před přistáním lidí v rámci programu Appolo. Dvě sondy Viking přistály na Marsu a sondy Pioneer a Voyager se vydaly k vnějším planetám sluneční soustavy - Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, odkud vedle vědeckých dat vyslaly i barevné snímky. V roce 1973 NASA vypustila svoji první družicovou stanici - Skylab. Vystřídaly se na ní tři tříčlenné posádky, ale již v roce 1975 byla opuštěna. Po vítězství USA v závodech o dosažení Měsíce se obě mocnosti začaly orientovat na vzájemnou spolupráci. 17. července 1975 se americká loď Appolo spojila se sovětským Sojuzem 19. Tento projekt znamenal zahájení mezinárodní spolupráce ve výzkumu vesmíru a mnohé projekty, které existují dnes, mají počátek v té době.

Éra raketoplánů

Sojuzem 19 Od druhé poloviny 70. let se hlavní úsilí NASA soustředilo na projekt raketoplánu. Do roku 1985 byly postaveny 4 raketoplány Space Shuttle, zamýšlené jako opakovaně použitelný dopravní prostředek na oběžnou dráhu Země. První z nich, Columbia, odstartoval 12. dubna 1981. Lety raketoplánů však byly podstatně dražší než se původně plánovalo a katastrofa Challengeru v roce 1986 ukázala jejich bezpečnostní vady. Raketoplány byly využívány i k čistě vojenským letům (program některých expedic byl zcela tajný), ale jejich vědecký přínos byl značný. V roce 1990 vynesl raketoplán na oběžnou dráhu kolem Země Hubbleův vesmírný dalekohled (společný projekt s ESA, začátek významnější spolupráce obou organizací) a posádky raketoplánů na něm provedly i několik oprav a vylepšení přímo na oběžné dráze. V roce 1995 se raketoplán připojil k ruské orbitální stanici Mir. Od roku 1998 pak na oběžné dráze Země začala výstavba mezinárodní stanice ISS, ke které americké raketoplány uskutečnily řadu letů. Při dosud posledním z nich 1. února 2003 se nejstarší z flotily raketoplánů, Columbia, rozpadl nad Texasem vinou poškozené tepelné izolace na křídle. Od té doby až dosud (2004) jsou lety raketoplánů zastaveny. Během 90. let NASA čelila ztenčujícímu se rozpočtu. Devátý ředitel NASA Daniel S. Goldin proto prosadil přístup nazvaný "rychleji, lépe, laciněji", který měl snížit náklady na kosmické lety. Tento přístup byl kritizován a přehodnocen po ztrátě sond Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander v roce 1999.

Směr Mars

Přistání malého vozítka Sojourner na Marsu v roce 1997 si získalo značnou pozornost veřejnosti. Menší zájem si vysloužila dosud fungující družice Marsu Global Surveyor, uvedená na oběžnou dráhu kolem rudé planety ve stejném roce. Od roku 2001 jí na oběžné dráze dělá společnost další sonda - Mars Odyssey, která hledá stopy bývalé vulkanické aktivity a působení vody na Marsu. Po úspěšném přistání dalšího vozítka - Mars Exploration Rover Spirit - na Marsu pronesl 14. ledna 2004 americký prezident George W. Bush projev, ve kterém vytyčil svoji vizi pro další průzkum vesmíru. Podle ní se mají lidé vrátit na Měsíc do roku 2020 a vytvořit tam stálou základnu. Ta má sloužit jako pokusná stanice i jako potenciální základna pro další výpravy. Lety raketoplánů budou zastaveny v roce 2010 a od roku 2014 by je měl nahradit nový dopravní prostředek - Crew Exploration Vehicle. Ten by měl být schopen jak spojení s ISS, tak meziplanetárních letů. Budoucnost samotné ISS je v plánu poněkud nejasná. Její stavba má být dokončena, ale další využití není jasné.

Vesmírné programy NASA

Pilotované kosmické lety


- Program Mercury
- Program Gemini
- Program Apollo
- Skylab
- Space Shuttle (raketoplány)
- Mezinárodní kosmická stanice ISS

Nepilotované kosmické lety


- Výzkum Měsíce
  - Program Ranger
  - Program Surveyor
  - Program Lunar Orbiter
  - Sonda Clementine
  - Sonda Lunar Prospector
- Výzkum Merkuru
  - Sonda Mariner 10
  - Sonda MESSENGER
- Výzkum Venuše
  - Sondy Mariner 2, 5 a 10
  - Mise Pioneer Venus
  - Sonda Magellan
- Výzkum Marsu
  - Mariner 4, 6, 7, 8 a 9
  - Viking 1 a 2
  - Mars Observer
  - Mars Pathfinder
  - Mars Climate Orbiter
  - Mars Polar Lander
  - Mars Global Surveyor
  - 2001 Mars Odyssey
  - Mars Exploration Rover
  - Mars Reconnaissance Orbiter - plánovaná na rok 2005
  - Phoenix - plánovaná na rok 2007
  - Mars Science Laboratory - plánovaná na rok 2009
- Výzkum Jupitera
  - Pioneer 10
  - Galileo
  - JIMO (plánovaná - 2012)
- Výzkum Saturnu
  - Cassini-Huygens
- Lety k více planetám současně
  - Pioneer 11 - Jupiter a Saturn
  - Mariner 10 - Venuše a Merkur
  - Voyager 1 - Jupiter a Saturn
  - Voyager 2 - Jupiter, Saturn, Uran a Neptun
  - New Horizons - plánovaná, Jupiter, Pluto a Kuiperův pás
- Výzkum planetek a komet
  - Deep Space 1
  - NEAR Shoemaker
  - Stardust
  - CRAF - zrušená
  - Deep Impact (sonda)
- Výzkum Slunce
  - SOHO
  - Odysseus
- Vesmírné observatoře
  - Hubbleův vesmírný dalekohled
  - Comptonova gama observatoř
  - Rentgenová observatoř Chandra - rentgenový dalekohled
  - Spitzerův vesmírný dalekohled - infračervený dalekohled
  - COBE
  - IRAS
  - Vesmírný dalekohled Jamese Webba - plánovaný nástupce Hubbleova dalekohledu

Seznam ředitelů NASA

# T. Keith Glennan (1958 - 1961) # James E. Webb (1961 - 1968) # Thomas O. Paine (1969 - 1970) # James C. Fletcher (1971 - 1977) # Robert A. Frosch (1977 - 1981) # James M. Beggs (1981 - 1985) # James C. Fletcher (1986 - 1989) # Richard H. Truly (1989 - 1992) # Daniel S. Goldin (1992 - 2001) # Sean O'Keefe (2001 - 2005) # Michael D. Griffin (2005 - dosud)

Externí odkazy

[http://www.nasa.gov Portál NASA] Kategorie:Kosmonautika ja:アメリカ航空宇宙局 ko:미국항공우주국 th:องค์การนาซา

Anemometr

Anemometr (z řeckého anemos = vítr), větroměr je přístroj pro měření rychlosti proudění anebo rychlosti a směru proudění. V meteorologii se používájí anemometry k měření rychlosti větru anebo rychlosti a směru větru. Rychlost větru se standardně měří v 10 metrech nad zemí.

Typy anemometrů

Vzhledem k potřebě měřit rychlost proudění tekutin, bylo k jejich měření vyvinuto mnoho způsobů a přístrojů pracujících na různých principech.

Mechanické anemometry

Energie větru se přenáší na konstrukci, kterou vítr otáčí, rotuje či vychyluje z ustálené polohy. Mezi mechanické anemometry patří miskové anemometry (Robinsonův kříž), lopatkové anemometry, anemometry s výkyvnou deskou (Wildova korouhev, Dalozův kyvadlový anemometr).

Aerodynamické anemometry

Tlak proudící vzduchu je přenášen a porovnáván s tlakem statickým .

Zchlazovací anemometry

Čidlo tvořené drátkem je vystaveno zchlazujícímu účinku větru, přičemž můžeme určit rychlost zchlazování nebo energii potřebnou k náhradě (kompenzaci) odejmuté energie. Z obojího lze vyvodit rychlost větru.

Značkovací anemometry

Pomocí tepelného a chemického značkování se určuje rychlost ale i směr větru.

Akustické anemometry

Akustické anemometry měří nebo odvozují rychlost, ale i směr větru, ze změn šíření zvuku v atmosféře.

Ostatní anemometry

K dispozici jsou dnes i anemometry založené na Dopplerově principu, takto lze rychlost větru odhadovat pomocí meteorologických radarů.

Registrační anemometry

Registrační anemometry jsou nazývány anemografy. Kategorie:Meteorologie Kategorie:Přístroje

Cassini (sonda)

Cassini je americká planetární sonda, určená pro průzkum planety Saturn, jejích prstenců a systému jejích měsíců. Na jejím přístrojovém vybavení se podílely také evropská organizace pro výzkum vesmíru ESA a italská národní kosmická agentura ASI. Sonda nese soubor vědeckých přístrojů, který tvoří:
- kamerový systém se dvěma CCD kamerami;
- ultrafialový zobrazující spektrograf;
- mapující spektrograf pro viditelnou a infračervenou oblast;
- kombinovaný infračervený spektrometr;
- radiolokátor a radarový výškoměr;
- analyzátor kosmického prachu;
- plazmový spektrometr;
- hmotový spektrometr;
- magnetometr;
- magnetosférické zobrazovací zařízení;
- soubor přístrojů pro studium vlastností plazmatu. Kromě toho je využíváno pozemního sledování rádiového signálu vysílaného sondou jednak ke studiu vysoké atmosféry a ionosféry planety, jednak ke zjišťování vlastností gravitačního pole Saturnu a jeho jednotlivých měsíců. V během letu po meziplanetární dráze a v počáteční fázi letu sondy Cassini po oběžné dráze kolem planety byla k ní připojena i sonda Huygens, určená k průzkumu měsíce Titan.

Průběh letu

Po startu 15. října 1997 z kosmodromu na mysu Canaveral na Floridě (USA) bylo vzhledem k značné hmotnosti sondy během letu k Saturnu využito gravitačních manévrů při dvou průletech kolem Venuše (26. dubna 1998 ve výši 234 km a 24. června 1999 ve výši 600 km), kolem Země (18. srpna 1999 ve výši 1171 km) a kolem Jupiteru (30. prosince 2000 ve výši přibližně 10 mil. km). Každý z těchto gravitačních manévrů sondu urychlil, čímž se podstatně zkrátila doba přeletu k Saturnu. Průletů kolem Venuše a Země bylo využito ke kalibraci vědeckých přístrojů, v oblasti planety Jupiter sonda prováděla v omezeném rozsahu vědecká měření. Do Saturnovy sféry gravitačního vlivu vstoupila sonda 9. března 2004. Zážehem hlavního korekčního motoru na dobu 96 minut byla 1. července 2004 sonda navedena na oběžnou dráhu kolem planety. Dne 25. prosince 2004 se od sondy Cassini oddělila sonda Huygens, která 14. ledna 2005 úspěšně přistála na měsíci Titan. Během jejího přistávání sloužila sonda Cassini jak retranslační stanice pro předávání vědeckých a technických dat ze sondy Huygens na Zemi. V průběhu plánované mise, která má trvat do 30. června 2008 má sonda Cassini zblízka pozorovat řadu měsíců planety Saturn.

Původ jména

Sonda je pojmenována na počest italsko-francouzského astronoma G. D. Cassiniho (1625 – 1712), který se nebývalou měrou zasloužil pro výzkum Saturnu a objevil čtyři jeho měsíce.

Podívejte se také na


- Kosmická sonda

Externí odkazy


- [http://saturn.jpl.nasa.gov/home/index.cfm Cassini-Huygens Home Page] (anglicky)
- [http://www.lib.cas.cz/www/space.40/1997/I061A.HTM Encyklopedie SPACE 40 - Cassini] (česky) Kategorie: Kosmické sondy

Saturnovy měsíce

Poznámky: Magnituda - je uvedena střední hodnota magnitudy (zdánlivé hvězdné velikosti) v opozici Saturnu se Zemí. - Rozměr - je uveden střední průměr tělesa; v případě těles nepravidelného tvaru jsou uvedeny velikosti hlavních os trojosého nebo dvouosého elipsoidu aproximujícího tvar měsíce (v závorce je pak uveden průměr kulového tělesa o srovnatelném objemu); u malých těles jsou rozměry odhadnuty na základě pozorované magnitudy a předpokládaného albeda těchto těles (0,04).

Rodiny Saturnových satelitů

Na základě charakteru oběžných drah jsou Saturnovy satelity rozdělovány do několika skupin, nazývaných obvykle rodinami.
- Pastýřské měsíce: Tyto měsíce obíhají uvnitř a při okraji jednotlivých prstenců Saturnu ve stejném smyslu, jako se otáčí planeta kolem své osy (tzv. přímé neboli prográdní dráhy). Jejich gravitační vliv je odpovědný jednak za vytváření ostrých okrajů prstenců (zahánějí zbloudilé částečky prstenců zpět jako pastýři ovce do stáda, odtud jejich název), za vznik dělení prstenců (mezer v prstencích) a vytváření gravitačních vln ve struktuře prstenců. Jejich rotace kolem osy je vázaná. Do této rodiny patří měsíce Pan, Atlas, Prometheus, Pandora, Epimetheus a Janus a dosud nepotvrzené a nepojmenované měsíce S/2004 S4, S/2004 S3 a S/2005 S1.
- Rodina vnitřních měsíců: Tato skupina měsíců obíhá v Saturnově velmi řídkém prstenci E. Pohybují se po stabilních prográdních kruhových drahách s malým sklonem k Saturnovu rovníku. Jejími členy jsou relativně velké měsíce Mimas, Enceladus, Tethys a Dione a velmi malé objekty Methone a Pallene.
- Koorbitální měsíce: Pod tímto pojmem se rozumí skupiny měsíců obíhajících po identických drahách, které jsou tvořeny jedním velkým měsícem a dvěma drobnými tělesy, nacházejícím se v Lagrangeových bodech L4 a L5. Pohybují se po stabilních prográdních kruhových drahách s malým sklonem k Saturnovu rovníku. Jejich rotace kolem osy je vázaná. V Saturnově systému se jedná o dvě rodiny:
  - Rodina Tethys: Tvoří ji jako řídicí těleso měsíc Tethys a jako podřízená tělesa Telesto a Calypso.
  - Rodina Dione: Tvoří ji jako řídicí těleso měsíc Dione a jako podřízená tělesa Polydeuces a Helene.
- Rodina vnějších velkých měsíců: Všechny tyto objekty obíhají vně prstence E. Skupinu tvoří měsíce Rhea, Hyperion, Titan a Japetus.
- Rodina Inuitů: Tyto velmi malé měsíce obíhají planetu ve vzdálenosti 11 až 18 mil. km po drahách se sklonem 45° až 50° k Saturnovu rovníku. Pravděpodobně se jedná o asteroidy zachycené gravitačním polem Saturnu, které však mohou opět opustit. Jsou pojmenovány po eskymáckých (inuitských) bozích. Rodinu tvoří měsíce Kiviuq, Ijiraq, Paaliaq a Siarnaq a dosud nepotvrzený a nepojmenovaný objekt S/2004 S11.
- Rodina Norů: Tyto většinou velmi malé měsíce obíhají planetu ve vzdálenostech 13 až 21 mil. km po retrográdních drahách (obíhají proti smyslu rotace planety) se sklonem 147° až 176° k Saturnovu rovníku. Pravděpodobně se jedná o asteroidy zachycené gravitačním polem Saturnu, které však mohou opět opustit. S výjimkou největšího člena Phoebe jsou pojmenovány po bozích severské (norské) mytologie: Skathi, Mundilfari, Narvi, Suttungr, Thymr a Ymir. Ke skupině patří též dosud nepojmenované objekty S/2004 S13, S/2004 S17, S/2004 S15, S/2004 S10, S/2004 S12, S/2004 S18, S/2004 S9, S/2004 S7, S/2004 S14, S/2004 S8 a S/2004 S16.
- Skupina Galů: Tyto velmi malé měsíce obíhají planetu ve vzdálenosti 16 až 18 mil. km po přímých (prográdních) drahách se sklonem 33 až 35 k Saturnovu rovníku. Pravděpodobně se jedná o asteroidy zachycené gravitačním polem Saturnu, které však mohou opět opustit. Jsou pojmenovány po galských bozích: Albiorix, Erripao a Tavros.

Podívejte se také na


- Saturn (planeta)
- přirozený satelit

Externí odkazy


- [http://www.news.cornell.edu/releases/Oct00/Saturn.moons.deb.html Saturnovy nové měsíce (objevené v roce 2000)] (anglicky)
- [http://www.ifa.hawaii.edu/~sheppard/satellites/sat2003.html Saturnovy nové měsíce (objevené v roce 2003)] (anglicky)
- [http://www.planetary.org/learn/solarsystem/moons.html Měsíce sluneční soustavy (The Planetary Society)] (anglicky)
- [http://www.ifa.hawaii.edu/~sheppard/satellites Stránka Scotta Shepparda] (anglicky)
- [http://ssd.jpl.nasa.gov Stránka JPL – dynamika slunečního systému] (anglicky)
- [http://www.johnstonsarchive.net/astro/sssatellitedata.html Properties of the planetary satellites of the solar system / W. R. Johnston] (anglicky) Kategorie:Měsíce Kategorie:Saturn ja:土星の衛星

1997

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1992 1993 1994 1995 1996 - 1997 - 1998 1999 2000 2001 2002 ----

Události

Česko
- vláda reagovala na zhoršující se ekonomickou situaci řadou rozpočtových škrtů, označovaných jako „úsporné balíčky“
- 5. červenec - 16. červenec - povodeň na Moravě
- listopad Václav Klaus podal demisi z funkce předsedy vlády
- 16. prosince Josef Tošovský byl jmenován předsedou vlády
- vyšel zákon o územním členění státu - Kraje
- ratifikována česko-německá deklarace
- dokončen celý úsek Dálnice D5 z Plzně až do pohraničního městečka Waidhaus v Německu
- dokončena vodní nádrž Slezská Harta
- Litovelské Pomoraví bylo připsáno na list ohrožených mokřadů Svět
- 1. ledna Kofi Annan se stal generálním tajemníkem OSN
- 27. leden Aslan Maschadov zvolen prezidentem Čečny
- 24. května Kenneth Davis Anthony se stal premiér ostrova Svatá Lucie
- srpen Dame Pearlette Louisy se stal generální guvernér ostrova Svatá Lucie
- 10. září vstoupila v platnost mezinárodní dohoda o vyhodnocování vlivů na životní prostředí
- 24. září prezident Vietnamu se stal Tran Duc Luong
- 25. září premiér Vietnamu se stal Phan Van Khat
- 2. října byla podepsána Amsterdamská smlouva
- 10. října se Jihoafrická republika připojila k Africkému hospodářskému společenství
- 5. prosince bylo DVD Fórem schválené rozšíření standardizovaných zvukových formátů o formát Dolby Digital (AC-3)
- příchod Hale-Boppovy komety způsobil hromadnou sebevraždu kultu Nebeská brána
- Astana se stala hlavním městem Kazachstánu
- Angola - byla nastolena vláda národní jednoty
- byla rozdělena bývalá sovětská černomořská flotila, kotvící v Sevastopolu, na ruskou a ukrajinskou část. Sevastopolská námořní základna byla současně pronajata Rusku.
- Hongkong opět vrácen Číně
- Tony Blair se stal premiérem británie
- Sajjid Muhammad Chátamí se stal prezidentem Íránu
- Španělsko, Slovensko, Monako, Chorvatsko a Bulharsko se staly členy EUROCONTROLu
- konec občanské války v Kongu
- Ptačí chřipka v Hongkongu

Vědy a umění


- 23. února vytvořena ovce Dolly - první klon
- 15. říjen - k Saturnu odstartovala americko-evropská kosmická sonda Cassini-Huygens
- 18. prosince byla vydána verze 4.0 jazyka HTML
- 24. prosince AsiaSat 3/HGS-1 - průlet kolem Měsíce
- japonští chemici objevili směs organických sloučenin, která údajně rozpouští zlato
- staré toruňské město bylo zapsáno na seznam UNESCO
- Tallinské staré město bylo zapsáno na listinu světového dědictví UNESCO
- vyšla nová verze FAT nazývaná FAT32
- Přistání malého vozítka Sojourner na Marsu
- standard GPRS

Nobelova cena

Narození

Česko Svět

Úmrtí

Česko
- 6. února – Bohumil Hrabal, spisovatel Svět
- 5. dubna – Irwin Allen Ginsberg, americký básník (
- 3. června 1926)
- 17. května – Giuseppe de Santis, italský režisér (
- 11. února 1917)
- 29. května – Jeff Buckley, americký zpěvák a kytarista (
- 11. listopadu 1966)
- 12. června Bulat Šalvovič Okudžava, ruský básník (
- 9. května 1924)
- 2. srpna – William Seward Burroughs, americký spisovatel (
- 5. února 1914)
- 25. srpna – Robert Pinget, francouzský spisovatel (
- 19. června 1919)

Hlava státu


- Česko - Václav Havel
- Čečna - Aslan Maschadov
- Írán - Sajjid Muhammad Chátamí
- OSN - Kofi Annan Kategorie:20. století als:1997 ja:1997年 ko:1997년 simple:1997 th:พ.ศ. 2540

USA

Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – jsou federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantického po Tichý oceán, díky exklávě Aljaška vlastni USA i břehy Severního ledového oceánu a na některých tichomořských ostrovech (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu (District of Columbia), přidružených států s vnitřní samosprávou (Portoriko, Severní Mariany a další) a samosprávných území Spojených států (Guam, Panenské ostrovy, Americká Samoa a další).

Historie

Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000 (Leif Eriksson), ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492. V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantického pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia), základ budoucích USA. Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena (ratifikace ukončena 1791) tzv. Bill of Rights (listina práv, prvních 10 doplňků ústavy). Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796), Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (její část přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812). Pokračující agresivní politika Velké Británie vůči USA (útoky na americké lodě, zajímání amerických námořníků etc.) vedla k britsko-americké válce (někdy nazývána druhá válka za nezávislost) (1812-1814), ve které sice jednoznačně nezvítězil žádný z obou států, ale obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko způsobilo zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni) v USA (tzv. era of good feelings, éra dobré shody). Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820), Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie (stát od 1850) a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858), Oregon (1859). Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi (odtržení) 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem (Konfederací) a Severem (Unií) trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový (Západní Virgine). Mohutný hospodářský rozvoj (kolem roku 1890 se USA staly hospodářsky nejsilnější zemí světa) po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867), Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona, Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do karibské oblasti a do Tichomoří (protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německem roku 1899, Průplavové pásmo v Panamě atd.). Kromě západné polokoule (resp. Ameriky) se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická (Monroeova doktrína) Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců významně přispěla k jejich vítězství. Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojené státy (Marshallovy ostrovy, Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj. Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území USA (kromě Havajských ostrovů), se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.

Administrativní členění

Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když mezi ně bývá často řazen) – a dalších území, např. ostrovních teritorií či indiánských rezervací. Při podepsání americké Deklarace nezávislosti se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Viginie).

- Alabama
- Aljaška (Alaska)
- Arizona
- Arkansas
- Colorado
- Connecticut
- Delaware
- Florida
- Georgia
- Havaj (Hawaii)
- Idaho
- Illinois
- Indiana
- Iowa
- Jižní Dakota (South Dakota)
- Jižní Karolína (South Carolina)
- Kalifornie (California)
- Kansas
- Kentucky
- Louisiana
- Maine
- Maryland
- Massachusetts
- Michigan
- Minnesota
- Mississippi
- Missouri
- Montana
- Nebraska
- Nevada
- New Hampshire
- New Jersey
- New York
- Nové Mexiko (New Mexico)
- Ohio
- Oklahoma
- Oregon
- Pensylvánie (Pennsylvania)
- Rhode Island
- Severní Dakota (North Dakota)
- Severní Karolína (North Carolina)
- Tennessee
- Texas
- Utah
- Vermont
- Virginie (Virginia)
- Washington
- Wisconsin
- Wyoming
- Západní Virginie (West Virginia)
Západní Virginie

Podívejte se též na


- Seznam amerických prezidentů
- Saul Alinsky
- Jerry Mander Kategorie:Spojené státy americké ja:アメリカ合衆国 ko:미국 ms:Amerika Syarikat simple:United States th:สหรัฐอเมริกา zh-min-nan:Bí-kok

26. dubna

26. duben je 116. den roku podle gregoriánského kalendáře (117. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 249 dní.

Události

Česko
- 1945 sovětská vojska 2. ukrajinského frontu osvobodila Brno. Svět
- 1986 výbuch jaderné elektrárny v Černobylu

Narození

Česko
- 1841 Julius Zeyer - český spisovatel († 29. leden 1901)
- 1950 Vlastimil Třešňák - písničkář, prozaik, výtvarník a herec. Svět
-

Úmrtí

Česko
- 2005 Josef Nesvadba - český spisovatel (
- 19. června 1926) Svět
- 1865 byl zastřelen John Wilkes Booth, americký herec, který spáchal atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna.

Svátky

Česko
- Oto Svět
- Světový den duševního vlastnictví

Viz také:


- 25. duben 27. duben
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Duben ja:4月26日 ko:4월 26일 simple:April 26 th:26 เมษายน

1998

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1993 1994 1995 1996 1997 - 1998 - 1999 2000 2001 2002 2003 ----

Události

Česko
- 2. ledna Josef Tošovský se stal premiérem
- 24. září Josef Lux odstoupil ze zdravotních důvodů ze všech svých politických funkcí
- 22. července Miloš Zeman se stal premiérem
- 17. července konec vlády J. Tošovského
- 8. listopadu byla otevřena trasa IV.B byla; Pražské metro
- Václav Havel byl znovuzvolen do funkce prezidenta
- pivovar Mostě byl uzavřen
- založena Stranu pro otevřenou společnost
- Protiklausovské křídlo ODS vytváří novou stranu - Unii Svobody
- podepsána opoziční smlouva
- Joseph Ratzinger otevřel archívy inkvizice Svět
- 1. března nabyla účinnosti Evropská charta jazyků
- duben v Evropě byla zavedena první fáze používání prostorové navigace B-RNAV
- 1. listopadu Makedonie vstoupila do EUROCONTROLu
- teroristický útok na americká velvyslanectví v Nairobi (Keňa) a Dar es Salaam (Tanzanie)
- Rafík Harírí přestal být premiérem Libanonu
- Pravopis němčina byl reformován
- povodeň na řece Jang-c'-ťiang; Čína

Vědy a umění


- červenec vyšla první verze Mandrake - linux
- Od října se správou doménových jmen zabývá organizace ICANN.
- 20. listopadu odstartovala raketa Proton s modulem Zarja; viz Mezinárodní vesmírná stanice
- prosinec - IEC (International Electrotechnical Commission) doporučila pro počítačové jednotky nový systém označování násobků, ve kterém byla pro původní 1 kilobyte = 1024 B navržena zkratka 1 KiB a zavedena jednotka 1 kilobyte = 1000 B se zkratkou 1 kB, tak jak je obvyklé v soustavě SI
- prosinec - zformován Projekt Partnerství 3. Generace (3GPP)
- založena Nadace Charty 77 se základním jměním navýšeným na 65 milionů
- Pyramidy v Güímaru byly otevřeny pro veřejnost; Kanárské ostrovy
- Arcibiskupský zámek v Kroměříži, spolu s oběma zahradami (Květná zahrada, Podzámecká zahrada) byl zasán na listině světového kulturního dědictví

Nobelova cena

Narození

Česko Svět

Úmrtí

Česko
- 17. září Gustav Nezval, český divadelní a filmový herec (
- 18. listopadu 1907) Svět
- 9. ledna Imi Lichtenfeld, tvůrce bojového systému Krav Maga (
- 26. května 1910)
- 9. června Agostino Casaroli, římskokatolický kněz a diplomat Vatikánu (
- 24. listopadu 1914)
- Jean-François Lyotard, byl francouzský představitel postmoderní filozofie (
- 1924)
- Gabriel Laub, česko-polský esejista (
- 1928)

Hlava státu

Václav Havel Kategorie:20. století als:1998 ja:1998年 ko:1998년 simple:1998 th:พ.ศ. 2541

24. června

24. červen je 175. den roku podle gregoriánského kalendáře (176. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 190 dní.

Události

Česko
- 1276 - Nad Přemyslem Otakarem II. byla vyhlášena klatba.
- 1434 - Zahájen valný sněm českých a moravských stavů.
- 1942 - nacisty vyhlazena osada Ležáky
- 1947 - Vláda ustavila komisi, která měla připravit rozhodnutí o Marshallově plánu.
- 1981 - Podepsána Smlouva o přátelství a spolupráci mezi ČSSR a Afghánskou demokratickou republikou. Svět
- 217 př. Kr. - bitva u Trasimenského jezera. Hannibal v ní rozdrtil vojska konzula Gaia Falminia.
- 1314 - Bitva u Bannockburnu. Skotská armáda vedená Robertem Brucem porazila Eduarda II., čímž Skotsko získalo zpět nezávislost.
- 1441 - Založena škola v Etonu.
- 1497 - John Cabot přistál na pobřeží Severní Ameriky.
- 1509 - Jindřich VIII. korunován anglickým králem.
- 1664 - Založena kolonie New Jersey.
- 1793 - Ve Francii přijata první republikánská ústava.
- 1812 - Napoleon zahájil invazi do Ruska.
- 1861 - Jako poslední (11.) stát se od USA odtrhává Tennessee.
- 1910 - Japonsko vtrhává do Koreje.
- 1913 - Řecko a Srbsko ruší své spojenectví s Bulharskem.
- 1915 - V Chicagu se potopila loď Eastland, zahynulo přes 800 lidí.
- 1916 - Mary Pickfordová jako první filmová hvězda získává smlouvu v ceně milión dolarů.
- 1918 - Zahájeno bombardování Paříže kanónem Tlustá Berta.
- 1932 - Vojenský převrat v Siamu (Thajsko).
- 1948 - Zahájena blokáda Západního Berlína.
- 1974 - Poprvé použit čárový kód (UPC) pro nákup v supermarketu.

Narození

Česko
- 1913 – Jan Kubiš, voják († 1942)
- 1930 – Ilja Racek, herec
- 1947 – Helena Vondráčková, zpěvačka Svět
- 1686 – Jan Ferdinand Schor, rakouský malíř, inženýr a zahradní architekt působící v Čechách († 4. leden 1767)
- 1777 – John Ross, britský cestovatel († 1856)
- 1911 – Juan Manuel Fangio, argentinský pilot Formule 1 († 1995)
- 1915 – Fred Hoyle, britský astronom a spisovatel († 2001)
- 1945 – George Pataki, guvernér státu New York

Úmrtí

Česko
- 1974 - Václav Vilém Štech, historik umění (
- 1885) Svět
- 79 - Vespasián, římský císař (
- 9)
- 1519 - Lucrezia Borgia, italská šlechtična (
- 1480)
- 1908 - Grover Cleveland, prezident USA (
- 1837)
- 1922 - Walter Rathenau, ministr zahraničí Výmarské republiky (
- 1867)

Svátky

Česko
- Jan
- Socialistický kalendář: Vyhlazení Ležáků (1942) Svět
- Mezinárodní den osteoporózy
- Římskokatolická církev: Slavnost Narození sv. Jana Křtitele
- Slovensko: Jan
- Kanada: Discovery Day (výročí Cabotova objevu roku 1497)
- Skotsko: Bannockburn Day (výročí vítězství z roku 1314)
- Peru: Den indiánů

Viz také:


- 23. červen 25. červen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červen ja:6月24日 ko:6월 24일 simple:June 24 th:24 มิถุนายน

Země

O jejích dějinách, vývoji názoru na ní, viz Země (dějiny). Země, známá též pod názvy latinského původu Terra, Tellus a pod řeckým Gaia je třetí planetou Sluneční soustavy. Jde o největší terestrickou planetu ve Sluneční soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Planeta vznikla před 4,57 miliardami let a krátce po svém vzniku (před 4,533 miliardami let) získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Měsíc Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellūs) a geo- (např. geocentrický model, geologie).

Fyzikální charakteristiky

Tvar Země

Střední poloměr Země je skoro 6,5 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení v důsledku kulatosti. Proto se lidé v minulosti domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování, například zatmění Měsíce a obeplutí Země na lodích. Éra kosmických letů pak přinesla přímá pozorování a fotografie jako konečný důkaz, že Země je kulatá. Kulatost Země (stejně jako jiných planet, Slunce i Měsíce) je dána vlastnostmi gravitační síly, která působí centrálně kolem těžiště a má sférickou symetrii. Tvar dokonalé koule je však narušen. Lepším přiblížením skutečnosti je rotační elipsoid s malou excentricitou. Vzdálenost pólů je přibližně o 43 km menší, než střední průměr rovníku. To je způsobeno rotací Země kolem své osy, která způsobuje odstředivou sílu. Ta směřuje od osy rotace a vektorově se skládá s gravitační silou, z čehož plyne, že na pólech je největší tíhové zrychlení a na rovníku nejmenší. Rovnoběžky jsou tedy kružnice, zatímco poledníky jsou elipsy s malou výstředností. Skutečný tvar je ještě složitější a pro jeho matematický popis se užívá pojem geoid. Poznámky:
- Ještě během druhé světové války někteří němečtí nacističtí vůdci věřili, že ve skutečnosti žijeme na vnitřním povrchu duté země a tento "poznatek" chtěli využít pro vojenské účely
- Na internetu existují recesistické stránky [http://www.alaska.net/~clund/e_djublonskopf/Flatearthsociety.htm Flat Earth Society] (anglicky), propagující "teorii" placaté Země. :Viz též: Země (dějiny).

Složení

Vnitřek Země je, stejně jako u jiných terestrických planet, rozdělen na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť, tekuté vnější jádro, které je mnohem méně viskózní než plášť a pevné vnitřní jádro. Tekuté vnější jádro umožňuje existenci slabého magnetického pole díky konvekci jeho elektricky vodivého materiálu. Nový materiál se dostává na povrch skrz vulkány a trhliny v oceánských deskách (vizte kontinentální drift). Mnoho hornin, z nichž je zemská kůra tvořena, se vytvořilo před méně než 100 milióny let; nejstarší známé žíly minerálů jsou však 4,4 miliardy let staré, což znamená, že Země měla pevnou kůru přinejmenším po tuto dobu [http://spaceflightnow.com/news/n0101/14earthwater/]. Globální zemské složení podle hmotnosti [http://earthref.org/cgi-bin/er.cgi?s=erda.cgi?n=547] je:

Vnitřní stavba

Struktura Země (podle hloubky pod povrchem):
- 0 až 60 km – litosféra (místně kolísá 5-200 km)
  - 0 až 35 km – kůra (místně kolísá mezi 5-70 km)
  - 35 až 60 km – svrchní plášť
- 35 až 2890 km – plášť
  - 100 až 700 km – astenosféra
- 2890 až 5100 km – vnější jádro
- 5100 až 6378 km – vniřní jádro

Zemská kůra

:Viz hlavní článek: Zemská kůra Tloušťka kůry kolísá od 5 do 70 km. Nejtenší částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z (mafických) hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu, a obsahuje především vrstvu složenou z (felsických) hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičičova diskontinuita. Ze příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence. ofiolitické sekvence

Zemský plášť

Zemský plášť zasahuje do hloubky 2890 km. Tlak ve spodní části pláště je ~140 GPa (1,4×106atmosfér). Z větší části je složen z materiálů bohatých na železo a hořčík. Jejich bod tání závisí na tlaku, jemuž jsou vystaveny. Protože je zde žár a při cestě do hloubky se zvyšuje tlak, spodní části této oblasti jsou považovány za pevné, zatímco horní jsou tvárné (polotekuté). Viskozita svrchního pláště se pohybuje od 1021 do 1024 Pa·s, v závislosti na hloubce [http://www2.uni-jena.de/chemie/geowiss/geodyn/poster2.html]. Materiál svrchního pláště tedy může téct jen velmi zvolna. Proč si vědci myslí, že vnitřní jádro je pevné, vnější jádro tekuté a plášť polotekutý? Bod tání materiálů bohatých na železo je vyšší než železa samotného. Jádro je složeno téměř zcela z čistého železa, zatímco železem bohaté materiály se hojně vyskytují především mimo něj. Na povrchu jsou materiály bohaté na železo pevné, ve svrchním plášti polotekuté (neboť je horký a panuje zde ještě relativně malý tlak), ve spodním plášti pevné (neboť jsou pod velkým tlakem), čisté železo vnějšího jádra je tekuté, neboť má velmi nízký bod tání (navzdory enormnímu tlaku), naproti tomu vnitřní jádro je pevné kvůli extrémnímu tlaku ve středu planety.

Zemské jádro

:Viz hlavní článek: Zemské jádro Průměrná hustota Země je 5515 kg/m3, což ji činí nejhustší planetou ve Sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m3, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami (4,5×109) let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu zvaném planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem (80%) spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky jako olovo nebo uran jsou buďto příliš vzácné než aby byly významnými nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky a zůstaly proto v kůře (viz felsické horniny). Jádro se dělí na dvě části, na pevné vnitřní jádro s poloměrem ~1250 km a tekuté vnější jádro o poloměru ~3500 km, které se rozprostírá se kolem něj. Všeobecně se předpokládá, že vnitřní jádro je pevné a složené především ze železa a z menší části z niklu. Někteří obhajují názor, že vnitřní jádro by mohlo být ve formě jediného krystalu železa. O vnějším jádru obklopujícím vnitřní se soudí, že je složeno ze směsi tekutého železa a niklu a stopového množství lehčích prvků. Obecně se věří, že konvekce ve vnějším jádru kombinovaná s mícháním způsobeným zemskou rotací (viz Coriolisova síla) způsobuje zemské magnetické pole procesem popsaným teorií dynama. Pevné vnitřní jádro je příliš horké, než aby bylo nositelem stálého magnetického pole (viz Curiova teplota), pravděpodobně však přispívá ke stabilizaci pole generovaného tekutým vnějším jádrem. Poslední důkazy naznačují, že vnitřní jádro Země nejspíš rotuje poněkud rychleji než zbytek planety o asi ~0-2° za rok (Comins DEU-str.82).

Zemský povrch

Výškové extrémy: (měřené relativně k úrovni moře)
- Nejnižší suchozemský bod: hladina Mrtvého moře −417 m
- Nejnižší bod vůbec: Mariánský příkop v Tichém oceánu −10 911 m ([http://web-japan.org/atlas/technology/tec03.html měření] z roku 1995)
- Nejvyšší bod: Mount Everest 8 850 m (měření z roku 1999)

Hydrosféra

1999 Země je jedinou planetou naší sluneční soustavy, jejíž povrch je pokryt kapalnou vodou. Hydrosféra pokrývá 71 % zemského povrchu (97 % z toho je mořská voda a 3 % sladká voda) a tvoří ji o oceány a moře, na kontinentech pak řeky a jezera. Oběžná dráha, vulkanismus, gravitace, skleníkový efekt, magnetické pole a na kyslík bohatá atmosféra jsou jedinečné vlastnosti, které dohromady vytvořily ze Země vodní planetu. Oběžná dráha Země leží za hranicí oběžných drah zaručujících dostatečné teplo pro kapalnou vodu. Bez nějaké formy skleníkového efektu by byla voda na Zemi zamrzlá. Paleontologické nálezy naznačují, že v jednom okamžiku poté, co modrozelené sinice (Cyanobacteria) kolonizovaly oceány a vyčerpaly z atmosféry oxid uhličitý, selhal skleníkový efekt a zemské oceány nejspíš zcela zamrzly na 10 až 100 miliónů let (Země-ledová koule). Na jiných planetách, jako je např. Venuše, byly molekuly vodních par rozloženy slunečním ultrafialovým zářením a vodík byl ionizován a odvanut slunečním větrem. Tento proces je pomalý, ale neúprosný. Jde o jednu z hypotéz vysvětlujících, proč nemá Venuše žádnou vodu. Bez vodíku kyslík reaguje s materiálem povrchu a ukládá se v pevných minerálech. V zemské atmosféře existuje ve stratosféře tenká vrstva ozónu, která absorbuje většinu vysokoenergetického ultrafialového záření a efekt rozbíjení molekul tak potlačuje. Ozón se může tvořit jen v atmosféře s vysokým podílem