:: wikimiki.org ::

Jan Blažej Santini-Aichel

Jan Blažej Santini-Aichel

Jan Blažej Santini-Aichel (3. února 1677 Praha – 7. prosince 1723 Praha) byl významný český architekt italského původu, který se proslavil svým jedinečným stylem nazývaným barokní gotika. Narodil se na den sv. Blažeje jako nejstarší syn do vážené rodiny pražského kameníka Santina Aichela a druhého dne byl pokřťěn v chrámu sv. Víta jako Jan Blažej Aichl. Narodil se s tělesnou vadou – byl na část těla ochrnutý a chromý, což mu bránilo úspěšně pokračovat v otcově kariéře a převzít po něm kamenickou dílnu. Kamenictví se přesto vyučil (stejně jako bratr František), ale studoval také malířství, pravděpodobně u Kristiána Schrödera. Po vyučení se okolo roku 1696 vydal se sbírat zkušenosti obvyklou vandrovní cestou. Prochází Rakousko a v Itálie dorazil až do Říma, kde má možnost se seznámit s díly tesinského Francesca Borominiho, radikálního architekta považovaného římskými konzervativními současníky za "blázna". V Itálii také přebírá do svého jména otcovo jméno Santini, stejně tak učinil i bratr František. V roce 1700 už Santini samostatně staví, projektuje a má vlastní peníze, tzn. je členem některého ze stavitelských cechů a vlastní stavební firmu. V činnosti navazuje na architekta J. B. Matheye, po jehož smrti některé projekty přebírá a dokončuje, přebírá i Matheyův okruh staveníků a částečně navazuje i na jeho styl. Santinimu se daří a v roce 1705 kupuje Valkounský dům (čp. 211) v Nerudově ulici za 3000 zlatých v hotovosti. O dva roky později připojuje sousední dům U zlaté číše (čp. 212) a oba domy spojuje. Po Schröderově smrti si Santini roku 1707 vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. S Veronikou měl čtyři děti, ale všichni tři synové – Jan Norbert Lukáš (
- 1707), Josef Rudolf Felix Řehoř (
- 1708) a František Ignác (
- 1710) – zemřeli na souchotiny ještě jako děti a zbyla jen dcera Anna Veronika (
- 1713). Když v roce 1720 manželka Veronika umřela, ožení se s jihočeskou šlechtičnou Antonií Ignatií Chřapickou z Mohliškovic a získává tak povýšení do šlechtického stavu. S ní má v roce 1721 dceru Janu Ludmilu a v roce Santiniho smrti syna Jana Ignáce Rochuse. Kmotry všech Santiniho dětí se stávájí Santiniho mecenáši z řad vysoké šlechty.

Dílo

- kaple Panny Marie, Mladotice (1708–1710)
- dostavba sýpky, Klášter Plasy
- konvent, Klášter Plasy
- proboštství s poutním kostelem Zvěstování Panny Marie zvané Mariánská Týnice
- klášterní kostel Nanebevzetí P. Marie, Klášter Kladruby
- probošství kláštera Údolí blahoslavené Panny Marie, Pohled (1714)
- poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Žďár nad Sázavou
- zámek Karlova Koruna, Chlumec nad Cidlinou
- kaple sv. Anny, Panenské Břežany
- chrám Panny Marie, Sedlec, Kutná Hora
- kostel sv. Václava, Zvole
- poutní kostel Narození Panny Marie, Křtiny
- Thunovský palác, Malá Strana, Praha
- klášter v Želivi
- panská hospoda v Ostrově nad Oslavou na půdorysu ve tvaru W
- kostel na půdorysu želvy v Obyčtově

Citát

„Santiniho Zelená Hora je báseň... Zatímco stavby dvacátého století jsou jenom slogany.“ --Mojmír Horyna

Mnoho podob jména

Sám Santini, ale i doba a mnohonárodnostní evropské prostředí jsou zdrojem mnoha podob jeho jména. Setkat se můžeme s tvary a přepisy: Jan Blažej Santini, Jan Santini Aichl, Giovanni Santini, Jan Blažej Santini-Eichel, Giovanni Santini-Aichl, Johann Blasius Santini-Aichel, Giovanni Blasius Santini či Jan Blažej Santini-Aüchel. Santini-Aichel, Jan Blažej Santini-Aichel, Jan Blažej Santini-Aichel, Jan Blažej Santini-Aichel, Jan Blažej

3. únor

3. únor je 34. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 331 dní (332 v přestupném roce).

Události

Česko
- Svět
- 1950 – V Londýně byl zatčen fyzik německého původu Klaus Fuchs, jenž byl poté odsouzen ke 14 letům vězení. Fuchs musel utéct z nacistického Německa, protože byl členem studentské komunistické organizace. Studia dokončil ve Velké Británii; v letech 1943-1946 spolupracoval v USA na vývoji atomové bomby a poté vedl oddělení teoretické fyziky v jedné z nejdůležitějších britských laboratoří pro jaderný výzkum. Informace o výrobě vodíkové bomby, jež posílal do Moskvy, umožnily Sovětskému svazu vyrovnat americký náskok v této oblasti.
- 1958 – havaroval Sputnik 3a
- 1969 – Jásir Arafat byl jmenován vůdcem OOP.
- 2005 – Boeing 737 afgánských aerolinií se 104 osobami na palubě zmizel za sněhové bouře při letu z Herátu do Kábulu

Narození

Česko
- 1677 – Jan Blažej Santini-Aichel, český architekt († 7. prosince 1723)
- 1896 – Jaroslav Havlíček, český spisovatel († 7. dubna 1943) Svět
- 1859 – Hugo Junkers, německý technik, letecký konstruktér
- 1950 – Morgan Fairchild, americká herečka

Úmrtí

Česko
- 1997 – Bohumil Hrabal, český prozaik Svět
- 1935 – Hugo Junkers, německý technik, letecký konstruktér
- 1956 – Johnny Claes, belgický automobilový závodník (
- 11. května 1916)
- 1975 – Umm Kulthum, egyptská zpěvačka (
- 4. května 1904)
- 2005 – Zurab Žvanija, předseda gruzínské vlády, byl nalezen mrtev (
- 9. prosince 1963)

Svátky

Česko
- Blažej Svět
-

Viz také:

- 2. únor 4. únor - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Únor ja:2月3日 ko:2월 3일 simple:February 3 th:3 กุมภาพันธ์

1677

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1672 1673 1674 1675 1676 - 1677 - 1678 1679 1680 1681 1682 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Česko
- 3. únor – Jan Blažej Santini-Aichel, český architekt († 7. prosinec 1723) Svět
-

Úmrtí

- Václav Hollar, grafik (
- 1607)

Hlava státu

Kategorie:17. století ko:1677년

7. prosinec

7. prosinec je 341. den roku podle gregoriánského kalendáře (342. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 24 dní.

Události

Česko
- Svět
- 1941 – Japonský útok na Pearl Harbor, Spojené státy vstupují do války.

Narození

Česko Svět
- 1598 – Gian Lorenzo Bernini, italský architekt a sochař († 28. listopadu 1680)
- 1928 – Noam Chomsky, americký lingvista

Úmrtí

Česko
- 1723 – Jan Blažej Santini-Aichel, český architekt (
- 3. února 1677) Svět
- 1990 – Horst Bienek, německý spisovatel (
- 7. května 1930)

Svátky

Česko
- Ambrož, Benjamín Svět
- Mezinárodní den civilního letectví

Viz také:

- 6. prosinec 8. prosinec – kalendář Kategorie:Prosinec ja:12月7日 ko:12월 7일 ms:7 Disember simple:December 7 th:7 ธันวาคม

Praha

Praha – od roku 1920 Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha – je hlavním a součastně největším městem České republiky.

Poloha a charakteristika

České republiky]] Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů, kde žije zhruba 1 170 000 obyvatel (údaj ČSÚ za rok 2005). Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je památkovou rezervací UNESCO. Praha je statutárním městem a vyšším územním samosprávným celkem na úrovni kraje. Leží uprostřed území Čech na řece Vltavě a je ze všech stran obklopena Středočeským krajem, jehož správní úřady rovněž sídlí v Praze.

Historie

:Hlavní článek: Dějiny Prahy

Počátky hradu a města Prahy

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6.století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži (nebo Sizi), kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat "kmene" Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9.století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10.století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Středověk

Počátkem 12.století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze koncem 11.století. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinským terminem Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již od 10.století. Tak vzniklo Nové, později Menší Město Pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil další Nové Město pražské a vytýčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. "Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Sjednocení pražských měst

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha neexistovala dlouho. Zanikla již roku 1528. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Tehdy se stala jedním z předních průmyslových a obchodních center Evropy. Roku 1893 byla asanována severní část Starého Města; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se zároveň připojil Karlín a Libeň.

Velká Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, jakým byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jakými byly Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo obyvatelstvo českého, německého a židovského původu, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus - vznikly první moderní budovy a byla také dostavěna gotická Svatovítská katedrála. Světově unikátní je architektura kubistická - jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30.let Prahu začaly opouštět první obyvatelé.

Druhá světová válka

Za války bylo z Prahy odsunuto v transportech do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. "méněcenných ras". Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Pečkově paláci nebo Střelnice v Kobylisích. Stavby Prahy byly uchráněny. K lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích), ale plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. Podle vůle komunistických předáků pražského povstání (Smrkovský) a předem stanovených smluv mezi spojenci z protihitlerovské koalice Prahu musela osvobodit Rudá armáda, zatímco Americká armáda vyčkávala u Plzně. Dříve než sovětská vojska do města dorazila, vypuklo zde 5.května 1945Pražské květnové povstání, které ukončil 9.května příjezd Rudé armády.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

V únoru 1948 se chopili moci komunisté, plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu "socialistického realismu". Vznikla tak první sídliště (Dvouletky) a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a Hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele, kteří přicházeli do Prahy z celé republiky, byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce. Sametová revoluce

Praha po sametové revoluci

Otevření státních hranic přivedlo do města početné davy turistů. Rozvoj soukromého podnikání se projevil na mnoha starších, leckdy chátrajících budovách i menších domech, které byly opraveny. Došlo k výstavbě mnoha obchodních komplexů, ve městě se zmnohonásobil dopravní provoz, který působí řadu problémů.

Hospodářství

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu, dnes ale upadajícího, a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Sametová revoluce Hrubý domácí důchod (HDP) v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Zpracovatelský průmysl

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech 14 regiónů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než 20 zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 procent na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů (20 procent celkové produkce země a současně i první místo v regionální struktuře). Sametová revoluce Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 procent celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regiónů. Sametová revoluce Mimo to se však v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
- výroba kovodělných výrobků
- výroba strojů a zařízení
- chemie a farmaceutický průmysl
- průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
- výroba dopravních prostředků (mimo výroby automobilů), zde zejména kolejní soupravy, motocykly, lehká letadla a jiné Další odvětví hrají spíše podřadnou roli.

Doprava

:Hlavní článek: Hlavní článek: Pražská doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.

Členění Prahy

: Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Královské hlavní město Praha, Velká Praha a Části Prahy.

Katastrální členění

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1947 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území (čtvrtí). Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a číslování budov.

Správní členění

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem, radou, starostou a úřadem městské části. Od 1. července 2001) mají úřady 22 z těchto městských částí rozšířenou působnost státní správy pro své území nebo i pro několik dalších městských částí. Vzniklo tak 22 správních obvodů. Tyto obvody (s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však nejsou totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly do roku 2001 správními obvody a do roku 1990 i samosprávnými.

22 správních obvodů

V seznamu je nejprve uveden městský správní obvod. V závorce jsou pak uvedeny městské části, které do správního obvodu spadají, přičemž městská část, jejímuž úřadu působnost státní správy přísluší, je uvedena tučně. Od 1. ledna 2002 mají všechny tyto městské části stejný název jako celý jejich správní obvod, tedy pouze slovo Praha s číslovkou. Pro lepší orientaci je v seznamu uveden i původní název městské části. 2002
- Praha 1
- Praha 2
- Praha 3
- Praha 4 (Praha 4, Kunratice)
- Praha 5 (Praha 5, Slivenec)
- Praha 6 (Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry)
- Praha 9
- Praha 10
- Praha 11 (Praha 11, Šeberov, Újezd u Průhonic, Křeslice)
- Praha 12 (Praha 12, Libuš)
- Praha 13 (Praha 13, Řeporyje)
- Praha 14 (Praha 14, Dolní Počernice)
- Praha 15 (Praha 15, Dolní Měcholupy, Štěrboholy, Petrovice, Dubeč)
- Praha 16 (Radotín, Velká Chuchle, Lochkov, Zbraslav, Lipence)
- Praha 17 (Řepy, Zličín)
- Praha 18 (Letňany)
- Praha 19 (Kbely, Vinoř, Satalice, Čakovice)
- Praha 20 (Horní Počernice)
- Praha 21 (Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje, Běchovice)
- Praha 22 (Uhříněves, Královice, Nedvězí, Kolovraty, Benice)

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle Zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 však nejsou tyto obvody samosprávnými celky a od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

10 městských obvodů, jejich městské části

Seznam deseti obvodů, v závorce jsou uvedeny městské části, které tvoří území obvodu: městských obvodů
- Praha 1 (Praha 1)
- Praha 2 (Praha 2)
- Praha 3 (Praha 3)
- Praha 4 (Praha 4, Praha 11, Praha 12, Libuš, Kunratice, Újezd, Šeberov)
- Praha 5 (Praha 5, Velká Chuchle, Slivenec, Lochkov, Praha 16–Radotín, Lipence, Zbraslav, Praha 13, Řeporyje, Zličín)
- Praha 6 (Praha 6, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Praha 17–Řepy, Suchdol)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Březiněves, Dolní Chabry, Ďáblice)
- Praha 9 (Praha 9, Praha 14, Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Praha 20–Horní Počernice, Praha 19–Kbely, Klánovice, Koloděje, Praha 18–Letňany, Satalice, Praha 21–Újezd nad Lesy, Vinoř)
- Praha 10 (Praha 10, Praha 15, Benice, Dolní Měcholupy, Dubeč, Kolovraty, Královice, Křeslice, Nedvězí, Petrovice, Štěrboholy, Praha 22–Uhříněves)

Významné čtvrti

Podívejte se také na

- Královské hlavní město Praha
- Velká Praha

Externí odkazy

- [http://www.praha-mesto.cz praha-mesto.cz] – Informační server hlavního města Prahy
- [http://www.vpraze.info vpraze.info] – Wiki stránky o Praze
- [http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home Hlavní město Praha] na stránkách ČSÚ
- [http://www.firmy-praha.cz Firmy Praha] firmy v Praze Kategorie:České kraje Kategorie:České okresy Kategorie:Praha Kategorie:Česká města Kategorie:Čechy Kategorie:Hlavní města Evropy ja:プラハ ko:프라하 simple:Prague

Barokní gotika

Barokní gotika nebo též gotizující baroko je jedinečný architektonický sloh, který spojuje dynamické baroko s výrazovými prostředky gotiky. Jejím tvůrcem a nejvýraznějším představitelem je český architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Po konci třicetileté války se české země pozvolna vzpamatovávaly z válečných útrap včetně starých klášterů. Základní obnovu klášterních panství následuje ke konci 17. století obnova a rozvoj samotných opatství. Některé kláštery při rekonstrukci svých chrámů žádají zachování kontinuity se středověkými stavbami, aby proti novým protireformačním řádům demonstrovaly vlastní starobylost. V jiných případech je nutné se starými stavbami počítat pro omezené zdroje. Pro architekta, který s pražskou gotickou Katedrálou sv. Víta vyrůstal (jeho otec i děd na výstavbě Pražského hradu pracovali), který gotiku nepovažuje za starý a překonanýmódní trend, ale způsob konstrukce, a který je ze svých vandrovních cest okouzlen náznaky gotiky v barokních stavbách, jsou taková přání požehnáním. V první třetině 18. století tak v Čechách vzniká řada historizujících staveb. Přesto nelze mluvit o pouhém kopírování nalezených původních vzorů – jsou rozšiřovány o prvky zahraniční pozdní gotiky, dále rozvíjeny a kombinovány s prvky odpovídající současnosti. Mezi nejkrásnější ukázky patří klášterní kostel v Želivi, přestavba kostela Nanebevzetí P. Marie v kladrubském klášteře a především novostavba kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. Kategorie:Umělecké směry

Santini Aichel

Santini Aichel (též Eichel, Aychel, Aeuchl; pokřtěn 23. října 1652 Praha – 27. září 1702 Praha) byl český kameník italského původu, otec Jana Blažeje Santini-Aichela. Narodil se Antonínu Aichelovi a Kristýně Ostové na Starém Městě, při křtu v kostele sv. Jakuba mu byl za kmotra významný italský architekt Carlo Lurago, Santini de Bossi, Giovanni Battista Ceresol a Matěj Valkoun, přísedící nejvyššího purkrabství na Pražském hradě. Vyrost na Starém Městě, kde se také ve zdejším cechu vyučil kameníkem, což oproti otcově zednictví znamenalo pracovní a společenský postup. V učení se pravděpodobně seznámil se svým celoživotním přítelem Adamem Kulichem, pozdějším kamenickým mistrem, se kterým pracoval na řadě významných památek. Získal práci na Hradčanech, kam se za prací také stěhuje – bydlel v jednom z malých domků za Jelením příkopem. 27. října 1675 se oženil s Alžbětou Thimovou († 20. ledna 1701), se kterou má nejstaršího syna Jana Blažeje, dceru Alžbětu (křtěná 25. září 1678) a Františka Jakuba. V roce 1680 se stává malostranským měšťanem a v roce 1686 kupuje dům U tří hvězd na Pohořelci. Umírá předčasně v roce 1702. Jako zručný kameník se podílel na realizacích projektů francouzského architekta Jana Baptisty Matheye ve stavební firmě Carla Luraga – křížovnickém kostele sv. Františka Sarafinského na Starém Městě (1679–1688), konventu strahovského kláštera či v 80. létech na arcibiskupském semináři a kostele sv. Vojtěcha na Starém Městě. Od roku 1690 pracoval i na monumentálním Černínském paláci od Francesca Carattiho, kromě sochařské výzdoby paláce a zahrady připravoval také hlavní portál (není však zřejmé, zda byl dokončen). Podle návrhu Giovanni Battisty Maderny vytvořil epitaf hraběte Humprechta Jana Černína z Chudenic v kapli sv. Zikmunda v katedrále sv. Víta – detaily konzultoval osobně s Matheyem. Pro kostel Povýšení sv. Kříže v Kosmomosích vytvořil křtitelnici, která se do současnosti nedochovala. Dále realizoval blíže neurčené práce pro křížovníky s červenou hvězdou, malostranské karmelitány, hradčanský palác hraběte Leopolda Trauttsmannsdorfa či Šlikovský dům. V roce své smrti pracoval se synem Františkem na novoměstské jezuitské koleji. Aichel, Santini Aichel, Santini Aichel, Santini Aichel, Santini

František Santini-Aichel

František Jakub Santini-Aichel (pokřtěn 28. dubna 1680 Praha – 1709) byl český kameník italského původu, bratr Jana Blažeje Santini-Aichela. Narodil se jako nejmladší dítě do vážené rodiny pražského kameníka Santina, pokřtěn byl v chrámu sv. Víta. Vyučil se taktéž kameníkem, aby mohl převzít otcovu dílnu místo nejstaršího Jana Blažeje, který pro kamenickou práci neměl fyzické předpoklady. Společně s otcem pracuje v roce 1702 na novoměstské jezuitské koleji. Po smrti otce téhož roku přijímá jeho jméno k příjmení. Bratr mu přenechává svůj díl peněz z otcova dědictví, aby mohl provozovat kamenické řemeslo, ale pro jeho nešetrnost Jan ze společného podniku v roce 1704 vystupuje. Ačkoliv vztahy mezi bratry nejsou harmonické, pomáhá bratr Františkovi zadáváním zakázek na jím prováděných staveb, jako např. na chrámu Nanebevzetí Panny Marie cisterciáckého kláštera v Sedlci v roce 1708, či jej Jan doporučuje dalším architektům. František Santini tak pracoval jako kamenický mistr na řadě staveb Kryštofa Dientzenhofera, např. stavbách Šternberského paláce (1702–1707), zámeckého kostela Zjevení Páně ve Smiřicích (1707) a mnoha dalších. Ze sochařských děl v Praze je Františkovi např. připisována socha sv. Josefa na úpatí Radničních schodů na Hradčanech (světec v rozevlátém rouchu s malým Ježíškem v náručí), autorství ale není jisté. V roce 1707 si František bere za ženu Barboru Kulichovou, dceru otcova celoživotního přítele, kamenického mistra Adama Kulicha. Po předčasné smrti Františka neváhal bratr Jan vést se vdovou dlouhý soudní spor o Františkovu pozůstalost. Santini-Aichel, František Santini-Aichel, František Santini-Aichel, František Santini-Aichel, František

Kristián Schröder

Kristián Schröder (1655 Goslar Německo – 1702 Praha) byl císařský a královský malíř, správce a inspektor obrazárny na Pražském hradě. Schröder neoplýval tvůrčím nadáním, ale do historie se zapsal jako učitel dvou velikánů – u Schrödera se malířství učil Petr Brandl a také Jan Blažej Santini-Aichel. Za učení Brandla nebyl Schröder ještě členem malířského cechu a neměl právo řádného školitele, Brandl byl osmým žákem, který se u něj nedoučil. Do cechu vstoupil Schröder až roku 1694. Schröderovi nemůže být dnes s jistotou připsáno ani jedno samostatné malířské dílo. Po Schröderově smrti si Santini-Aichel roku 1707 vzal za ženu jeho dceru Veroniku Alžbětu. Schröder, Kristián Schröder, Kristián Schröder, Kristián

1696

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1691 1692 1693 1694 1695 - 1696 - 1697 1698 1699 1700 1701 ----

Události

Vědy a umění

Narození

- 1. srpna Prokop Diviš - vynálezce hromosvodu

Úmrtí

Hlava státu

Kategorie:17. století ko:1696년

Rakousko

Rakousko je federace 9 spolkových zemí ležící ve střední Evropě, bez přístupu k moři. Rakousko hraničí s Lichtenštejnskem (35 km) a Švýcarskem (164 km) na západě, s Itálií (430 km) a Slovinskem (330 km) na jihu, s Maďarskem (366 km) a Slovenskem (91 km) na východě a s Českem (362 km) a Německem (784 km) na severu. Rakousko je členskou zemí Evropské unie.
- Oficiální název: Rakouská republika (Republik Österreich)
- Administrativní dělení: 9 spolkových zemí
- Velká města: Graz, Linz, Salzburg, Innsbruck
- Nejníže položené místo: Neusiedler See, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Grossglockner, 3798 m n. m., Alpy
- Turistická místa: Vídeň, Salzburg, Innsbruck, Zell am See, Grossglocknerská vysokohorská silnice, Kitzbühel

Historie

Rakousko bylo kdysi centrem Rakousko-uherské říše. Po první světové válce, kterou Rakousko-Uhersko prohrálo, bylo mocnářství rozděleno na menší státy. V roce 1938 bylo Rakousko anektováno hitlerovským Německem a po roce 1945 obsazeno vítěznými Spojenci. Státní smlouva z roku 1955 ukončila období okupace, uznala nezávislost Rakouska a zakázala unifikaci s Německem. Ústavní zákon v témže roce vyhlásil "věčnou neutralitu" Rakouska, což bylo podmínkou ke stažení sovětských vojsk. Rakousko se v roce 1995 stalo členskou zemí Evropské unie.

Administrativní rozdělení

Spolkové země

Evropské unie

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy

- [http://www.vseorakousku.cz Vše o Rakousku] Kategorie:Rakousko fiu-vro:Austria als:Österreich ja:オーストリア ko:오스트리아 ms:Austria simple:Austria th:ประเทศออสเตรีย zh-min-nan:Tang-kok

Řím

Řím (Roma) je hlavním městem Itálie, regionu Lazio a provincie Roma (RM). Jedno z nejstarších měst Evropy, bylo založeno před více jak 2 700 lety. Jako středisko římské říše a později katolické církve měl nesmírný vliv na svět. Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů. Historie Říma je ohromující, jsou tu dochované památky, které pokrývají víc jak dvě tisíciletí. Řím vznikl v době železné v polovině 8. století př. n. l. spojením několika místních osad. V roce 616 př. n. l. se dostali k moci sousední Etruskové. Podle etruského rodu Ruma snad bylo i město nazváno. V roce 509 př. n. l., kdy byla zřízena římská republika, byli Etruskové vyhnáni. Do roku 270 př.n.l. republika postupně zabrala většinu území apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu demokracie. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města postaveného dosud převážně z kamene stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fora, lázně, cirky, paláce - hlavním stavebním mateiálem se stává mramor. Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli pronásledováni až do 4. století, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu, ale s jeho upadajícím vlivem, upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobitím. Roku 410 Město dobili a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha. Město zůstalo témeř po celou dobu středověku papežským sídlem. Během tzv. avignonského zajetí papežů však bylo opuštěno velkou částí vyšších vrstev, což vedlo k dalšímu období úpadku. V roce 1378, kdy se vrací papežové, nebyl Řím o nic větší než vesnice uprostřed ruin. Řím své postavení křesťanského středobodu znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let ho zkrášlovali největší renesanční a barokní umělci. Nakonec v roce 1870 získal Řím statut hlavního města nově sjednocené Itálie.

Historie Říma

Hlavní článek: Antický Řím

Středověk

- 496 – Anastasius II. Je prvním papežem, který získal titul pontifex maximus (nejvyšší kněz)
- 590 - 604 – Papež Řehoř I. upevňuje papežství
- 609 – Pantheon je vysvěcen na křesťanský kostel
- 725 – Král Ine z Wessexu zakládá první ubytovnu pro poutníky v Borgu
- 778 – Karel Veliký, francký král dobývá severní Itálii
- 800 – Karel Veliký je korunován na císaře v bazilice sv. Petra
- 852 – Po nájezdu Saracénů je Vatikán opevněn hradbami
- 880 - 932 – Římu vládnou dvě ženy: Teodora a poté její dcera Marozia
- 962 – Východofranský král Ota I. Veliký je korunován římským císařem, a obnovuje tak středověkou římskou říši, pro niž sepo zději ujal název Svatá říše římská
- 1108 – Přestavba San Clemente
- 1200 – Řím se stává nezávislou obcí
- 1300 – Papež Bonifác VIII. vyhlašuje první svatý rok.
- 1347 – Cola di Rienzo se pokouší obnovit římskou republiku
- 1348 – Vypuká epidemie moru

Renesance

- 1452 – Začíná se bourat stará bazilika sv. Petra
- 1475 – Narození Michelangela (u Florencie)
- 1483 – Narození Raffaela
- 1486 – Výstavba Palazzo della Cancelleria
- 1506 – Papež Julius II. Začína se stavbou chrámu sv. Petra
- 1508 – Michelangelo maluje strop Sixtinské kaple
- 1527 – Karel V. drancuje Řím
- 1547 – Papež Pavel III. Jmenuje Michelangela architektem chrámu sv. Petra

Baroko

- 1585 – Papež Sixtus V. navrhuje nové ulice
- 1600 – Upálen Giordano Bruno
- 1626 – Dokončení chrámu sv. Petra
- 1633 – Galileo Galilei odsouzen k smrti
- 1651 – Bernini přestavuje Piazza Navona
- 1732 – začátek stavby Fontány de Trevi
- 1735 – Navrženy Španělské schody

Sjednocení

- 1762 – Dokončení Fontány de Trevi
- 1797 – Napoleon dobyl Řím
- 1800 – Napoleon znovu zabírá Itálii
- 1820 – Nepokoje v celé Itálii
- 1848 – povstání nacionalistů v Římě. Papež prchá a je vyhlášena republika
- 1849 – Papež se znovu dostává k moci za podpory francouzských jednotek
- 1860 – Garibaldi osvobozuje Sicílii a Neapol
- 1861 – vytvoření italského království se sídlem v Turíně

Moderní Řím

Oblasti Říma

- Kapitol
- Forum Romanum
- Palatin
- Piazza della Rotonda
- Piazza Navona
- Piazza di Spagna
- Campo de' Fiori
- Kvirinál
- Eskvilin
- Laterán
- Caracalla
- Aventin
- Trastevere
- Janicul
- Vatikán
- Via Veneto

Památky a zajímavosti

Kostely a chrámy

Řím se jako centrum křesťanství pyšní bohatstvím krásných a působyvých kostelů, počínaje velkolepými bazilikami, jež měly zdůrazňovat význam středověké a renesanční katolické církve, a konče menšími skromějšími budovami, v níchž se se často tajně sházeli první křesťané. Mezi nejkrásnější rané kostely patří stánky z původně antických římských chrámů. Jeden z nich zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven Pantheon. Ostatní antické hrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda, Santa Constanza. Seznam římských kostelů:
- Baptisterium u San Giovanni
- Chiesa Nuova
- Domine Quo Vadis
- Il Gesù
- La Maddalena
- Oratorio del Filippini
- Pantheon
- Sanť Agata dei Goti
- Sanť Agnese In Agone
- Sanť Agnese fuori le Mura
- Santi Ambrogio e Carlo al Corso
- Sanť Anastasia
- Sanť Andrea delle Fratte
- Sanť Andrea al Quirinale
- Sanť Andrea della Valle
- Sanť Angelo in Pescheria
- Sanť Anselmo
- Sanť Apollinare
- Santi Apostoli
- Santa Balbina
- San Bartolomeo alľ Isola
- Bazilika sv. Petra

Links

- [http://www.compart-multimedia.com/virtuale/ Virtual Rome]: Virtual panoramas and photo gallery (ita/ing) Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Italská města als:Rom ja:ローマ ko:로마 simple:Rome

Francesco Borromini

Francesco Borromini (25. září 1599 Bissone – 3. srpna 1667 Řím) byl italský architekt, tvůrce dynamického baroka. Jeho chrámové stavby se vyznačovaly složitými půdorysy, samostatným vnitřním prostem a na něm nezávislým interiérem. Borrominiho stavby byly inspirací pro českého architekta Jana Blažeje Santini-Aichela.

Dílo

- kostel San Carlo alle Quattro Fontane v Římě
- kostel sv. Agnes in Agone
- bazilika di San Giovanni in Laterano Borromini, Francesco Borromini, Francesco Borromini, Francesco ja:フランチェスコ・ボッロミーニ

1700

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1695 1696 1697 1698 1699 1700 1701 1702 1703 1704 1705 ----

Události

- 1. ledna Rusko zavádí juliánský kalendář.

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1700년

Jan Baptista Mathey

Jan Baptista Mathey (Jean Baptiste) (1630 Dijon – 1696 Paříž) byl francouzský architekt, stavitel a malíř. Vyučil se malířem, ale později se stal věhlasným architektem. Mathey léta pracoval v Itálii, odkud byl v roce 1675 Janem Bedřichem z Valdštejna povolán do Prahy. Do roku 1695 pracoval pro české církevní instituce (arcibiskupství i řády), Pražský hrad a šlechtu. Českou barokní architekturu obohatil o trojkřídlý zámek s hlavním sálem v převýšené střední části, církevní architekturu o chrám s půdorysem řeckého kříže a oválnou kopulí nad centrálním prostorem. Po jeho smrti přebírá a dokončuje některé Matheyovy zakázky Jan Blažej Santini-Aichel, jehož otec pracoval na stavbách Matheye. Santini přebírá i okruh stavebníků a ve svém díle na Matheye navazuje.

Dílo

- arcibiskupský palác, Praha
- Jízdárna, Pražský hrad
- zámek Trója, Praha
- zámek Duchcov
- schodiště zámku Červený Hrádek u Jirkova
- chrám sv. Františka Serafínského, Staré Město v Praze
- chrám sv. Františka, řád Křížovníků s červenou hvězdou, Praha 1679–1689
- rozšíření královské kaple na sýpky, Klášter Plasy, 1685–1686
- přestavba hřbitovního kostela sv. Václava, Klášter Plasy, do 1690
- prelatura, Klášter Plasy, dokončena 1698
- kostel svatého Michaela archanděla, 1685 - 94, Litvínov
- kostel Nanebevzetí Panny Marie, 1694 - 1700, Horní Jiřetín
- kostel Bolestné P. Marie v Mariánských Radčicích
- kostel Panny Marie, sv. Jiří a sv. Martina, Martínkovice, 1692–1698
- kaple sv. Kateřiny, Nynice 1699–1701
- rozšíření kostela sv. Barbory, Manětín Mathey, Jan Baptista Mathey, Jan Baptista Mathey, Jan Baptista Mathey, Jan Baptista Mathey, Jan Baptista Mathey, Jan Baptista

1705

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1700 1701 1702 1703 1704 - 1705 - 1706 1707 1708 1709 1710 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

- 5. května - Leopold I., habsburský panovník (
- 1640)
- Jacob Bernoulli, švýcarský matematik (
- 1654)

Hlava státu

Leopold I., Josef I. Kategorie:18. století ko:1705년 ms:1705 simple:1705

1707

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1702 1703 1704 1705 1706 - 1707 - 1708 1709 1710 1711 1712 ----

Události

Vědy a umění

Narození

- 22. duben Henry Fielding, anglický spisovatel († 8. říjen 1754)

Úmrtí

Hlava státu

Kategorie:18. století ko:1707년 ms:1707

1710

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1705 1706 1707 1708 1709 - 1710 - 1711 1712 1713 1714 1715 ----

Události

- vymřela nordenská větev rodu Cirksenů

Vědy a umění

- vynalezen bidet (přibližné datum)
- první zmínka o výskytu trnovníku akátu v Českých zemích

Narození

- 16. únor - Ludvík XV., král Francie

Úmrtí

- 19. září - Ole Rømer, dánský fyzik a astronom

Hlavy států

- České království
- Josef I., též císař Svaté říše římské, král uherský a arcivévoda rakouský
- Papež
- Klement XI. Kategorie:18. století ko:1710년 ms:1710

1713

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1708 1709 1710 1711 1712 - 1713 - 1714 1715 1716 1717 1718 ----

Události

- císař Karel VI. vydává Pragmatickou sankci

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

- 5. říjen Denis Diderot, francouzský spisovatel a filosof († 31. červenec 1784)

Hlava státu

Kategorie:18. století ko:1713년 ms:1713

1720

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1715 1716 1717 1718 1719 - 1720 - 1721 1722 1723 1724 1725 ----

Události

Vědy a umění

- Edmond Halley jmenován královským astronomem

Narození

- 11. května - Karl Friedrich Hieronymus Freiherr von Münchhausen, dobrodruh, známý u nás jako Baron Prášil (+ 1797)

Úmrtí

Hlava státu

Karel VI. Kategorie:18. století ko:1720년 ms:1720

1721

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1716 1717 1718 1719 1720 - 1721 - 1722 1723 1724 1725 1726 ----

Události

Vědy a umění

- Johann Sebastian Bach skládá Braniborské koncerty

Narození

- 29. prosince - Marquise de Pompadour, milenka francouzského krále Ludvíka XV. (+ 1764)

Úmrtí

- 12. prosince - Alexander Selkirk, skotský kupec, předloha pro postavu Robinson Crusoe

Hlava státu

Kategorie:18. století ko:1721년 ms:1721

Mladotice (okres Plzeň-sever)

Mladotice jsou vesnicí v severní části okresu Plzeň-sever, 9 km západně od Kralovic. Ve vsi žije okolo 430 obyvatel, její katastrální území je 986,96 ha a PSČ všech adres je 331 41. V celé obci Mladotice, která zahrnuje také Černou Hať, Chrášťovice a Strážiště, žije okolo 550 obyvatel a její 4 katastrální území zaujímají plochu 2264,79 ha. Obec je součástí Mikroregionu Kralovicko. Ves leží v údolí Mladotického potoka.

Okolí

Mladotice sousedí s Chrášťovicemi na severu, s Řemešínem na severovýchodě, s Trojany na východě, s Horním Hradištěm na jihu, s Křečovem na jihozápadě a Strážištěm na západě. Západně od vsi začíná přírodní park Horní Střela, který se rozkládá okolo údolí řeky Střely a dolního toku Manětínského potoka. Kategorie:České vesnice Kategorie:Okres Plzeň-sever

1710

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1705 1706 1707 1708 1709 - 1710 - 1711 1712 1713 1714 1715 ----

Události

- vymřela nordenská větev rodu Cirksenů

Vědy a umění

- vynalezen bidet (přibližné datum)
- první zmínka o výskytu trnovníku akátu v Českých zemích

Narození

- 16. únor - Ludvík XV., král Francie

Úmrtí

- 19. září - Ole Rømer, dánský fyzik a astronom

Hlavy států

- České království
- Josef I., též císař Svaté říše římské, král uherský a arcivévoda rakouský
- Papež
- Klement XI. Kategorie:18. století ko:1710년 ms:1710

Klášter Plasy

Klášter Plasy je cisterciácký klášter v městečku Plasy v okrese Plzeň-sever.

Od založení po husitství

Klášter byl založen knížetem Vladislavem II. roku 1144, když pro klášter vydal zakládající listinu. Klášter je osazen řeholníky z bavorského Langheimu, prvních devět řeholníků získává od Vladislava II. knížecí dvorec Plasy a vesnice v okolí – Kaznějov, Sechutice, Vrážné a Nebřeziny. Klášter vzniká na místě močálu v údolní nivě řeky Střely, dnes ležícího uprostřed městečka Plasy. Cisterciáci získávají postupně další vesnice a území, obdarováváni jsou nejen vládnoucím rodem, ale i šlechtou, některé vsi kupují, jiné vzdálené směňují za blízké lokality. Např. od knížete Soběslava II. získává klášter roku 1175 dva újezdy, s knížetem Bedřichem mění ves Tuškov za dvory Kočín a Dolní Sechutice. Řádové statuty cisterciákům ukládaly kultivaci neosídlených území pomocí velkých hospodářských dvorů (grangia) a zemědělským hospodařením, čímž zároveň byla zajištěna soběstačnost kláštera. V okolí Plas byla krajina osídlená, takže řeholníci přeměňovali některá získaná místa na hospodářské dvory, kde potřebnou manuální práci vykonávají mniši a laičtí konvrši. V letech 1154–1204 je vybudován klášter a konventní kostel, románská kamenná bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V době největší rozkvětu za vlády Václava I., který prý sám v klášteře několikrát pobýval, vzniká kolem roku 1260 tzv. Královská kaple, postavená po vzoru francouzských dvoupatrových palácových kaplí. Zachovaly se v ní fresky z doby kolem roku 1300, kaple je jediným svědkem gotického období kláštera. Od třicátých let 14. století přestává klášter lpět na svých řádových statutech a počíná vybírat peněžní feudální rentu, dříve zapovězenou. Stává se tak běžnou feudální vrchností. V druhé polovině 14. století se klášter dostává do finančních potíží, které zvýšil vysokými daněmi na sklonku své vlády Václav IV.. Přesto je klášter do husitských válek na vzestupu a ve 14. století ovládá 70 vesnic.

Husitský útlum

Za husitských válek, když královská koruna žádné neměla z kláštera žádné příjmy, odebírá roku 1420 král Zikmund klášteru 14 vesnic (Všehrdy, Bílov, Brodeslavy, …) a spolu s městečkem Kralovice je nechává zapsat bratřím Hanušovi a Bedřichovi z Kolovrat na Libštejně a Krašově. V březnu následujícího roku 1421 byl klášter vypálen husitskými vojsky, načež král Zikmund do roku 1425 postupně prodává zbývající statky kláštera. Klášter na dlouho dobu upadá a jeho vývoj stagnuje. V 16. století musel klášter odvádět vysoké daně, na které shání peníze zapůjčením zbývajících vesnic a hospodářských dvorů sousedním šlechticům. Zchudlým mnichům nakonec zůstává jen pět vesnic a několik pozemků s pustými vesnicemi. Za vlády opata Adama se některé vsi vracejí do majetku kláštera, ale již v roce 1543 opat Bohuslav zastavuje téměř všechny klášterní statky Floriánu Gryspekovi, aby mohl zaplatit dávky na válku s Turky. Na konci 16. století jsou poddaní přetíženi robotou a odmítají poslušnost opatovi. Navíc řádí mor a povodně. Císař Rudolf II. se snaží plaskému klášteru pomoci a přiděluje mu probošství v České Lípě, ale je to málo. Na začátku 17. století v roce 1608 zbývají v klášteře dva řeholníci. Opat Jiří Wasmutius se při Stavovském povstání postavil jednoznačně na stranu Habsburků: byl setníkem u dělostřelectva a při dobývání Plzně vedl obranu před vojsky generála Mansfelda. Po dobytí Plzně byl zajat a odsouzen k smrti, ale vyplatil se.

Po Bílé hoře

Renesance kláštera nastává až po bitvě na Bílé hoře, kdy se majetkové poměry kláštera od roku 1623 jednoznačně zlepšují díky rozhodnutí vítězného císaře vrátit klášteru dřívější majetky konfiskované vzbouřencům. Jiří Wassmutius po roce 1623 začíná s obnovou kláštera likvidací zřícených staveb a pokračuje dostavbou raně barokního konventu na starých gotických základech. Probíhající třicetiletá válka a průtahy vojsk obou stran však znemožňovala rozvoj panství, řada vesnic zpustla. Hospodářství kláštera se skutečně vzmáhá až po skončení války. Okolo roku 1660 za opata Tenglera je obnovována bazilika, husity zničená ze dvou třetin. Nejstarší a největší bazilika českých zemích byla obnovena jen v přibližně poloviční délce, bylo jí vystaveno nové průčelí a zásadně změněna loď, závěr i interiér. Obnovený kostel je první uměleckým projevem raného baroka v západních Čechách. Postupně jsou opraveny budovy kláštera v Plasích a jsou přikupovány okolní statky – například opat Benenedikt Engelken kupuje od rodu Miseronů z Lisonu roku 1678 hrad Krašov i s panstvím.

Barokní rozvoj

Opat Trojer

Již prosperující klášter si může dovolit velkorysý rozvoj. Opat Ondřej Trojer se do architektonické podoby opatství v Plasech zapsal především spoluprací s francouzským architektem Janem Baptistou Matheyem. Opat jej podle vlastních slov považoval za architekta nejzkušenějšího a ze všech pražských nejvýtečnějíšího. Trojer také využívá potlačeného selského povstání proti klášteru z roku 1680 a odsouzence zavazuje k robotě při výstavbě v Plasích. Během let 1685–86 byla podle Matheyových plánů rozšířena bývalá královská kaple na barokní sýpku, do roku 1690 barokně přestavěl gotický hřbitovní kostel sv. Václava a především pak novou prelaturu, která byla dokončena až po Matheyově smrti v roce 1698 pod dohledem pražského architekta Pavla Ignáce Bayera. Opat Trojer podle plánů Matheye ješte začal stavět kapli sv. Kateřiny v Nynicích, ale v roce 1699 opat umírá a kapli dokončuje jeho nástupce Evžen Tyttl v roce 1701. Potrestaní sedláci robotují kromě Plas také na rozšíření kostela v Mariánském Týnci a jako součást trestu k ní vysazují lipovou alej z Kralovic, jejímž posledním zbytkem je Radimova lípa. K novému kostelu nechal přistavět kryté ambity s obytnou budovou a Mariánský Týnec povyšuje na probošství.

Opat Tyttl

Evžen Tyttl, který byl zvolen opatem ve věku třiatřiceti let, na Trojerovo dílo navázal více než důstojným způsobem. S energií se vrhl do zvelebování celého panství i samotného kláštera v Plasích, zřejmě i proto, že se o architekturu sám zajímal a byl v této oblasti mezi českými cisterciáckými opaty výraznou autoritou. Někteří pozdější historikové jej považovali za architekta a ani dnes není příliš jisté, do jaké míry ovlivňoval architekty a stavitele. Stavební rozvoj plaského panství za opata Trojera je spojen s jedním z největších českých architektů Janem Blažejem Santini-Aichelem, který pro klášter pracuje nejpozději od roku 1707 až do své smrti v roce 1723. Santini začal projektem kaple Panny Marie v Mladoticích, která nahradila zchátralou kapli sv. Kateřiny z 16. století stojící na místě románské kaple sv. Hedisy. Stavba kaple je protkána motivy šesticípé hvězdy: v exteriéru především svým šestiúhelníkovým půdorysem s konkávně prohnutými zdmi, v interéru pak vytvářejí hvězdy v klenbě a lucerně díky světelným podmínkám zdání jedné Mariánské dvanácticípé hvězdy. Velká okna v ose stěn vytvářejí ambientní osvětlení nad hlavami návštěvníků, prostor samotné lucerny je pak díky svému přesvícení a od něj sestupujícímu světlu živým symbolem zářící hvězdy. Na relativně malém prostoru kaple předvedl Santini své mistrovství a získal plnou opatovu důvěru. Do roku 1810 jsou vytvořeny a opatem schváleny i plány dvou dalších významných staveb – kostela Zázračné Panny Marie s novým proboštvím v Mariánském Týnci u Kralovic a budovu nového konventu s chrámem přímo v Plasích. Starý gotický konvent je zbořen a na jeho místě v letech 1711–1740 vystavěn velkolepý barokní. Při jeho zakládání byla použita obdivuhodná technika – je postaven na dřevěném roštu, který leží na štěrkovém podloží. Rošt je v některých místech umístěn na dubových pilotech zaražených do bahnitého podloží, jejich počet je uváděn cca 5100. Trvanlivost základů zajišťuje jejich trvalé uložení ve vodě zavodněných přes systém kanálů napájených místními prameny a nouzově vodou ze Střely. Tabulka u východního zrcadla (závěr schodiště) nese vzkaz stavitelů, že bez vody se stavba zřítí. Vodní systém kláštera je považován za technickou památku evropského významu. Přestavba kláštera ani samotného konventu nebyla dokončena v plánovaném rozsahu – 9. listopadu 1785 je klášter Josefem II. zrušen, majetek kláštera připadá správě Náboženského fondu.

Hospodářské dvory

Opati kláštera založili v okolí hospodářské dvory Lomany, Hubenov, Býkov, Sechutice, Rohy, Lednice, Kalec, Robčice a Velká Černá Hať.

Pokusy o obnovení kláštera

Poslední opat Celestin Werner se dlouhá léta a nikoliv beznadějné snažil o obnovení kláštera, jeho snahy neuspěly především pro neochotu bývalých mnichů vrátit se zpět do konventu. Zemské stavy totiž po smrti císaře Josefa II. žadaly obnovení těch zrušených klášterů, které vedli opati se zastoupením na zemském sněmu, aby umrtím opatů nedošlo k oslabení hlasu duchovních. Zemský výbor předložil roku 1790 císaři návrh na obnovení klášterů, které zatím nebyly využívány pro veřejné účely či zbořeny. Císař do týdne přislíbil zastavení pronájmu statků plaského, doksanského a chotěšovského kláštera. V lednu roku 1792 však rozhodl, že pro příště nebudou takové návrhy vůbec přijímány. Opat Werner se pokusil v roce 1798 do kláštera usadit řád trapistů, ale neuspěl. Další žádost o obnovení kláštera směřoval opat přímo císaři, načež vláštní komise přezkoumala stav kláštera a shledala jej nevhodným pro využití jako kasárna. V lednu 1803 byl opat Werner vyzván, aby předložil písemné vyjádření žijících členů konventu, že žádají obnovení kláštera. Z původních šedesáti mnichů odpovědělo kladně pouze 14. Klášter již nebyl nikdy obnoven.

Metternichové

Za napolenských válek se vyprázdnila státní pokladna a to přispělo k tomu, že panství bývalého kláštera včetně budov bylo v roce 1826 odprodáno tehdejší nejmocnější politické osobnosti Rakouska-Uherska kancléři Klementu Václavu Lotharovi Nepomukovi Metternichovi. Ten upravuje bývalou klášterní prelaturu na zámek, z krypty hřbitovního kostela sv. Václava nechává odstranit pozůstatky mnichů a zřizuje v něm rodovou hrobku, do které posléze nechává převézt 9. srpna 1828 ostatky členů rodiny. Klement je v ní po své smrti v červnu 1859 také pochován. Posledním členem metterrnichovské rodiny pohřbeným v kryptě, je Klementův syn – Klement Václav Lothar Richard, který zemřel až v roce 1895. Samotný kostel sv. Václava nechavá přestavět z původní barokní podoby do podoby empírové. Následně Klement Metternich vybudoval v Plasích továrnu na zpracování železné rudy – litiny. Nechal zbořit např. kostel, který spojoval bývalou prelaturu s hospodářským dvorem. Materiál ze zbouraných staveb použil na výstavbu hutě (werku), správních a obytných budov pro dělníky. Vzhledem ke špatné dostupnosti železné rudy továrna brzy krachuje. Metternich se zde ještě pokoušel založit výrobu barev, ale i ta končí neúspěchem. Při požáru přilehlého pivovaru v roce 1894 byly shořely střechy a 2. patro konventu, čímž byly zničeny nástropní malby v tomto patře, a také stropní freska v letním refektáři, pojmenovaná "Zázračné nasycení pěti tisíců" (Mat 14, 17-21). Následky požáru byly odstraněny již v roce 1895.

Dvacáté století

Ke konci války sloužil klášter ruským vojákům – přes Plasy procházela tzv. demarkační čára. V roce 1945 bylo panství na základě Benešových dekretů znárodněno. Po roce 1948 objekt chátral a byl využívám k různým účelům, např. zde sídlila Okresní stavební správa. Za působení těchto "organizací" se klášteru dostalo opravdu hrubého zacházení, a také spousty nesmyslných stavebních zásahů, které stav kláštera ještě zhoršovaly. V rozmezí let 1995 a 1996 bylo provedeno několik sond v okolí kláštera, i v klášteře samotném, a byla potvrzena "pověst" o stavbě na vodě – byly nalezeny původní piloty i dubový rošt, na kterém je stavba kláštera založena. Byly také nalezeny separace – místnost pro fyzické tresty obyvatel kláštera. V roce 1998 bylo dokončena restaurování osmi velkoformátních obrazů (4×2,5m), původem z letního refektáře – výjevů ze Starého a Nového Zákona. Ty jsou nyní umístěny v jednom z rondelů konventu kláštera. V roce 1999–2000 byl po mnoha letech vystěhován Okresní archiv z druhého patra konventu do nově postavené budovy na Sokolce, zůstal zde pouze depositář Památkového ústavu. Zároveň byla utlumena činnost Lidové školy umění, která měla své prostory ve spodním patře konventu. V roce 2004 ukradl nový kastelán Martin Mejchar cca 50 starých tisků z konventu (depozit Národního muzea), část z nich zpeněžil, některé se již nikdy do depozitu plaského kláštera nikdy nevrátí – např. Atlas z 18. století.

Současnost

Dnes je klášter ve správě Památkového ústavu západočeského kraje a prochází rozsáhlou rekonstrukcí. V klášteře se zachovaly unikátní barokní prevety (WC), zajímavá je i expozice zaměřená na historii plaského lékárenství v obnoveném nemocničním křídle, galerie malířů Strettiů – plaských rodáků. Klášter Plasy je od roku 1995 národní kulturní památkou (dle Nařízení vlády č. 262/1995 Sb. ze dne 16.8.1995). Součástí NKP jsou čísla popisná 1, 2, 6, 11, tj. to je bývalý klášterní konvent, bývalá prelatura, sýpky, kostel Nanebevzetí Panny Marie, socha sv. Bernarda, sloup, kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého, litinová kašna, dva litinové kandelábry, hřbitovní kostel sv. Václava se hřbitovem, hrobníkův dům a bývalý klášterní dvůr.

Seznam opatů

V letech 1144–1785 se v klášteru vystřídalo celkem 53 opatů, v závorkách uváděny léta vlády.
- Konrád (asi od roku 1145) – první opat
- Ivo (doložen 1154–1169)
- Mainher (1169–1190)
- Albert (okolo 1194)
- Meingott (doložen 1204–1205)
- Albert (1214–1219)
- Jindřích (doložen 1219)
- Albert (doložen 1228)
- Siegbert (doložen 1228)
- Jindřich (doložen 1232–1257)
- Gerhardus (doložen 1269–1285)
- Jindřich (doložen 1287–1300)
- Bartoloměj (doložen 1301)
- Jan (doložen 1306–1329) – podílel se na přípravách příchodu rodu Lucemburků na uvolněný český trůn
- Jakub II. (okolo 1392)
- Bohumír (okolo 1404)
- Gotfrýd (okolo 1410)
- Jan Kelner (okolo 1460)
- Adam (1478–1485)
- Ondřej (okolo 1518)
- Bohuslav (1530–1556)
- Vavřinec Řinský (doložen 1571–1576)
- Kašpar z Werden (? –1593)
- Adam Wild (1593–1608)
- Adam Urat (1608–1610)
- Kašpar
- Jiří Wasmutius (1616–1639)
- Jakub Vrchota z Rosenwertu (1640–1651)
- Kryštof Tengler (1652–1666)
- Benedikt Engelken (1666–1681)
- Ondřej Trojer (1681–1699)
- Evžen Tyttl (1699–1738)
- Celestin Stoy (1738–1748)
- Silvester Hetzer (1748–1755)
- Fortunát Hartmann (1755–1779)
- Celestin Werner (1779–1785) – poslední opat

Externí odkazy

- [http://cestujme.cz/plasy/ cestujme.cz] &