:: wikimiki.org ::

Jan Drda

Jan Drda

Jan Drda (4. dubna 1915 Příbram – 28. listopadu 1970 Dobříš) byl český prozaik a dramatik. Jan Drda se narodil v Příbrami jako syn dělníka a nalezenkyně. V roce 1921 ztratil matku, která zemřela při porodu dalšího dítěte. Jeho otec se po rozpadu svého druhého manželství dal na pití a od dětí odešel. Jana a jeho sestru Marii pak vychovával dědeček. Měl se vyučit klempířem, ale jeho babička prosadila, aby studoval na klasickém gymnáziu v Příbrami, kde roku 1934 maturoval a začal studovat filologii na pražské Karlově univerzitě. Od mládí psal povídky i hry pro ochotnické divadlo. Studium filologie nedokončil, zato už od roku 1932 přispíval do novin a časopisů. Svoji románovou prvotinu Městečko na dlani vydal v pouhých 25 letech. V letech 1937–1942 byl redaktorem Lidových novin, do kterých přispíval fejetony, črtami a reportážemi. Po osvobození přesídlil do Svobodných novin, později do deníku Práce, aby se v roce 1948 vrátil do LN, tentokrát jako šéfredaktor (do r. 1952). Roku 1945 vstoupil do KSČ. Po Únoru zastával významné kulturní i politické funkce, mj. byl 1948–1960 poslancem Národního shromáždění a 1949–1956 předsedou Svazu československých spisovatelů. Významná byla i jeho spolupráce s filmem, především se uplatnil jako autor námětů a scénářů. Ke konci života byl šéfredaktorem týdeníku Svět práce, který roku 1968 sám založil. Postavil se proti invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968, za což byl hned roku 1969 z tohoto místa vyhozen. Zemřel osamělý na zámku v Dobříši. Je pohřben na dobříšském hřbitově.

Dílo

Próza

- Městečko na dlani, 1940 – obraz městečka Rukapáň (ve skut. autorova rodná Příbram) těsně před 1. svět. válkou; šťastné i smutné osudy města i jednotlivých obyvatel
- Živá voda, 1942 – román o životě umělecky založeného venkovského chlapce v poválečných letech
- Putování Petra Sedmilháře, 1943 – román, příběh nemanželského chlapce, nyní sirotka a tuláka, který hledá svého neznámého otce a vymýšlí si o něm fantatické příběhy
- Svět viděný zpomaloučka, 1943 – knižní vydání výboru z jeho tvorby pro Lidové noviny
- Listy z Norimberka, 1946 – kniha fejetonů, tématem Norimberský proces
- Kuřák dýmky, 1948
- Němá barikáda, 1948 – sbírka povídek z války, asi nejznámější autorovo dílo; obsahuje povídky: Třetí fronta, Včelař, Vyšší princip, Hlídač dynamitu, Vesnická historie, Nenávist, Padlý bez jména, Pancéřová pěst, Zákeřník, Až vstanou mrtví ..., Němá barikáda
- Dětství soudruha Stalina, 1953 – životopisná črta o Stalinově životě až do jeho 16 let
- Krásná Tortiza, 1952 – sbírka povídek
- Jednou v máji, 1958 – román pro mládež o obraně Trojského mostu ve dnech květnového povstání, hrdinství jeho obránců z lidu
- České pohádky, 1959 – 12 lidových pohádek s ilustracemi Josefa Lady
- Posvícení v Tramtárii, 1972 – 3 pohádky (Posvícení v Tramtárii, Sláva a pád Matesa Přespolňáka a O třech králích, jak panovali jeden za druhým, a o princeznách Pyšnilce, Fintilce a Brebentilce, jak na ně Modroočka pěkně vyzrála); poslední autorovo dílo, formou navazuje na Hrátky s čertem; většinou motiv neschopného starého krále a rozumnějšího nástupce
- České lidové hádanky v podání Jana Drdy: pro čtenáře od 6 let , 1984
- Nedaleko Rukapáně, 1989 – posmrtně vydaný výběr z autorových povídek
- Milostenky nemilostivé, 1995 – sbírka soudniček z let 1939–40

Dramatická tvorba

- Magdalenka, 1941 – jednoaktová komedie
- Jakož i my odpouštíme, 1941 – hra o třech jednáních
- Romance o Oldřichu a Boženě, 1953 – komedie s dobově poplatným tématem – milostný příběh kombajnéra Oldřicha a svazačky Boženy
- Hrátky s čertem, 1946 – jinotajná báchorka, komedie o 10 obrazech, zfilmována a zpracována jako opera i loutková hra, premiéra ve Stavovském divadle
- Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert, 1960 – komedie o 8 obrazech, polepšený čert pomůže odhalit ďábla převlečeného za faráře
- Jsou živí, zpívají, 1961 – opět téma Květnového povstání

Filmové scénáře a náměty

- Druhá směna, 1940 – námět
- Děvčica z Beskyd, 1944 – scénář
- Znamení kotvy, 1947 – námět a scénář
- Němá barikáda, 1949 – námět a scénář
- Hrátky s čertem, 1956 – námět a scénář
- Dařbuján a Pandrhola, 1959 – námět a scénář
- Vyšší princip, 1960 – námět a scénář
- Zlaté kapradí, 1963 – námět
- O princezně Jasněnce a létajícím ševci, 1987 – námět Drda, Jan Drda, Jan Drda, Jan Drda, Jan Drda, Jan Drda, Jan

4. duben

4. duben je 94. den roku podle gregoriánského kalendáře (95. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 271 dní.

Události

Česko
- 1950 - Vynesením těžkých trestů skončil pražský proces s představiteli církevních řádů. Svět
- 2004 - Grand Prix Bahrajnu třetí závod Formule 1 vyhrál Michael Schumacher na Ferrari.

Narození

Česko
- 1915 - Jan Drda, český prozaik a dramatik Svět
- 1896 - Tristan Tzara, francouzský básník († 27. prosinec 1963)
- 1932 - Andrej Tarkovskij, ruský režisér
- 1950 - Christine Lahti americká herečka
- 1952 - Rosemarie Ackermann atletka NDR, výškařka

Úmrtí

Česko
- 1587 - Prokop Lupáč z Hlaváčova (nar. asi 1530)
- 1937 - František Xaver Šalda, český literární kritik (
- 22. prosinec 1867)
- 2005 - Helena Zmatlíková, ilustrátorka dětských knížek (
- 19. listopadu 1923) Svět
-

Svátky

Česko
- Ivana
- Socialistický kalendář: Státní svátek Maďarské lidové republiky Svět
-

Viz také:

- 3. duben 5. duben
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Duben ja:4月4日 ko:4월 4일 simple:April 4 th:4 เมษายน

1915

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1910 1911 1912 1913 1914 - 1915 - 1916 1917 1918 1919 1920 ----

Události

Česko
- Založen dívčí skauting. Začíná vydávání časopisu Junák. Svět
- leden bitva u Jassínu
- 6. února byl rozpuštěn bosenský parlament (Sabor)
- 7. května byl bez varování potopen u irských břehů anglický zámořský parník Louisitania německou ponorkou U-20
- 27. června Německo anektovalo Moresnet
- Rakousko-Uhersko, znovu získalo Lvov
- Německo obsadilo Vilnius
- Itálie se v první světové válce připojila na stranu Dohody

Vědy a umění

- Albert Einstein publikoval obecnou teorii relativity

Nobelova cena

Narození

Česko
- 4. dubna - Jan Drda, český prozaik a dramatik Svět
- 28. ledna - Brian Shawe-Taylor, irský automobilový závodník († 1. května 1999)
- 27. březen - Eugene Martin, francouzský automobilový závodník
- 20. května - Moše Dajan, izraelský generál a politik († 16. říjen 1981)
- 26. září - Joe Fry britský automobilový závodník
- 17. říjen - Arthur Miller, americký spisovatel a dramatik († 10. únor 2005)
- 28. listopadu - Konstantin Michajlovič Simonov, ruský spisovatel († 28. srpna 1979)
- Adolf Staňura - český esperantský literát

Úmrtí

Česko
- 8. září František Adolf Schubert, český dramatik (
- 27. březen 1849) Svět
- 9. květen - François Faber lucemburský cyklista

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:20. století ja:1915年 ko:1915년 simple:1915

28. listopad

28. listopad je 332. den roku podle gregoriánského kalendáře (333. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 33 dní.

Události

Česko
- 1989 – Sametová revoluce: KSČ oznámila že umožní konec vlády jedné strany. Svět
- 1912 – Albánie vyhlásila nezávislost.
- 1960 – Mauritánie získala nezávislost na Francii.
- 1994 – Norsko v referendu odmítlo přistoupit k EU.
- 2004 – Při explozi v uhelném dole v čínské provincii Šan-si zahynulo 166 horníků, 127 dalších se podařilo zachránit.
- 2004 – Nevládní nezávislá organizace Otevřená Ukrajina publikovala zprávu týkající se falšování voleb během druhého kola. (viz. Oranžová revoluce - sled událostí).

Narození

Česko
- 1906 – Jaroslav Žák, český spisovatel († 29. srpen 1960)
- 1911 – Václav Renč, český básník, dramatik a překladatel († 30. dubna 1973) Svět
- 1820 – Friedrich Engels, německý sociolog a filosof
- 1880 – Alexander Alexandrovič Blok, ruský básník († 7. srpen 1921)
- 1881 – Stefan Zweig, rakouský spisovatel († 23. únor 1942)
- 1907 – Alberto Moravia, italský spisovatel († 26. září 1990)
- 1915 – Konstantin Michajlovič Simonov, ruský spisovatel († 28. srpna 1979)
- 1943 – Randy Newman, americký skladatel a muzikant

Úmrtí

Česko
- 1688 – Bohuslav Balbín, český spisovatel (
- 3. prosinec 1621)
- 1968 – Jarmila Fastrová, česká překladatelka (
- 1. června 1899)
- 1970 – Jan Drda, český prozaik a dramatik Svět
- 741 – Papež Řehoř III.
- 1680 – Gian Lorenzo Bernini, italský architekt a sochař (
- 7. prosince 1598)
- 1954 – Enrico Fermi, italský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku (
- 29. září 1901)
- 1993 – Joe Kelly, irský automobilový závodník (
- 13. březen 1913)

Svátky

Česko
- René
- Socialistický kalendář: Bedřich Engels (
- 1820) Katolický kalendář
- Svatý Mansuet (Miloslav) Svět
- státní svátek Albánie

Viz také:

- 27. listopad 29. listopad – kalendář Kategorie:Listopad ja:11月28日 ko:11월 28일 simple:November 28

Dobříš

Dobříš (rod ženský, i když místní používají i rod mužský) je město ve Středočeském kraji v okrese Příbram.

Historie

První písemná zmínka je z roku 1252, kdy zde král Václav I. podepsal listinu práv plaskému klášteru. Již tehdy patřila Dobříš mezi královská lovecká sídla. Král Jan Lucemburský tu vybudoval hrad Vargač se sídlem úřadu královského lovčího. Jezdívali sem na lov i jeho synové, Karel IV. a Václav IV., který povýšil Dobříš na městečko.
V období Husitských válek městečko zažilo několik vojenských tažení a zpustlo. Bývalá práva udělil opět král Ferdinand roku 1543. Další práva a výsady, včetně městského znaku udělil císař Maxmilián II..
Roku 1630 koupil dobříšský zámek a statky Bruno, hrabě z Mansfeldu. Tento rod, který roku 1780 přešel sňatkem v rod Colloredo-Mansfeldů, vlastní zámek Dobříš s rozsáhlým francouzským a anglickým parkem dosud.

Školství a zdravotnictví

- Základní školy: 2 + ZVŠ
- ZUŠ
- Gymnázium Karla Čapka
- Střední odborné školy: 1
- Mateřské školy: 3
- Zdravotnické zařízení: 2
- Léčebna dlouhodobě nemocných
- Domov důchodců
- Dům s pečovatelskou službou

Památky a okolí

- Mezi nejvýznamější pamětihodnosti patří zámek patřící rodu Colloredo-Mansfeld. Za dob totality v něm sídlil klub Československých spisovatelů, někteří (např. Bohumil Říha) zde i zemřeli. Zámek je přísupnný veřejnosti
- U zámku je Anglický a Francouzský park
- V minulosti zde převládal kožedělný průmysl, město proslulo výrobou rukavic, kterou sem přinesl v 19. století Šalamoun Abeles. Židovská obec je připomínána již koncem 16. století. Z této doby pochází i nejstarší náhrobky na Židovském hřbitově
- Ve Staré Huti u Dobříše je u rybníka Strž dům, kde bydlel Karel Čapek
- V blízkosti Dobříše jsou zbytky dvou hradišť, jedno u hájovny Obora, druhé na kopci Hradec (628 m)
- Kostel Nejsvětější Trojice byl vybudován naproti zámku v letech 1791 – 1797.
- Nad městem bylo ve 30. letech 20. století postaveno Masarykovo sanatorium pro choroby nervové a vnitřní. Za dob totality zde bývala léčebna pro význačné osoby. Dnes je z něj Léčebna dlouhodobě nemocných.
- Obora u Dobříše je místem, kde byl vysazen Jelenec virginský
- Na Huťském rybníce byla poprvé v evropě vysazena Ondatra. Na ostrůvku je pomník této události.

Externí odkaz

- [http://www.czso.cz/lexikon/mos2003.nsf/mos?openform&:540111 statistické údaje města Dobříš] Kategorie:Česká města Kategorie:Okres Příbram

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.

Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km² (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km² (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km² (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura

- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na

- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy

- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

Univerzita Karlova

Univerzita Karlova v Praze je nejstarší univerzita ve střední Evropě a přední české vysoké učení, které se skládá z 17 fakult sídlících především v Praze.

Založení

Kdy přesně byla založena (tj. který ze dvou komplementárních právních aktů je primární pro její formální existenci), je předmětem sporů. Naprostá většina literatury již od Ottova slovníku naučného, údajně snad v souvislosti s rozvojem antiklerikalismu v 19. století, uvádí 7. duben 1348. Menšinový názor však obhajuje 26. leden 1347 s touto argumentací: Ve sporu o investituru získala Římskokatolická církev nezávislost na státu. Stát plně respektoval autonomii Církve, včetně oprávnění zakládat vlastní právnické osoby, např. církevní řády. K potvrzení světských imunit církevních právnických osob však obvykle bylo nezbytné rozhodnutí světské moci. Tak i pražská univerzita byla jako každá církevní korporace založena rozhodnutím Církve, zde bullou papeže Klementa VI., danou v Avignonu 26. ledna 1347. Po vzniku univerzity potvrdila exempci ze světské moci listina římského a českého krále Karla IV. ze 7. dubna 1348. Univerzita byla založena jako úplná, tj. se všemi 4 fakultami – přípravnou fakultou svobodných umění (dnešní filosofickou) a pokračovacími fakultami právnickou, lékařskou a teologickou. Na univerzitě působily 4 národy: český, bavorský, saský a polský. V roce 1403 bylo na univerzitě zakázáno šířit učení Johna Wyclifa, které však získávalo větší popularitu. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoce ve prospěch Čechů, což vedlo k odchodu některých profesorů a studetů na univerzitu v Lipsku.

Název

Pražská univerzita původně žádný název neměla. Brzy se však vžil název Universita Karlova. Po spojení Karolina a Klementina univerzita přijala název Universita Karlo-Ferdinandova. V roce 1882 byla zákonem č. 24/1882 ř. z. rozdělena na dvě části. Jedna se jmenovala "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a druhá "Německá universita Karlo-Ferdinandova". Zákon č. 135/1920 Sb. z. a n., o poměru pražských univerzit, pak v § 1 al. 2 stanovil: "Jména obou pražských universit, ustanovená zákonem ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z.: "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a "Německá universita Karlo-Ferdinandova" se zrušují. České univerzitě vrací se jméno "Universita Karlova". O jménu německé university rozhodne se zvláštním zákonem." Podle zákona č. 111/1998 Sb. je dnes jméno univerzity: "Univerzita Karlova v Praze".

Dnešní stav

UK připravuje odborníky pro širokou oblast humanitních věd, přírodních věd a věd o umění, dále teology, právníky, lékaře, farmaceuty, filology, tlumočníky a překladatele, knihovníky, žurnalisty, učitele aj.

Fakulty

Podívejte se též na

- Katolická teologická fakulta
- Evangelická teologická fakulta
- Husitská teologická fakulta
- Právnická fakulta
- 1. lékařská fakulta
- 2. lékařská fakulta
- 3. lékařská fakulta
- Lékařská fakulta v Plzni
- Lékařská fakulta v Hradci Králové
- Farmaceutická fakulta v Hradci Králové
- Filozofická fakulta
- Přírodovědecká fakulta
- Matematicko-fyzikální fakulta
- Pedagogická fakulta
- Fakulta sociálních věd
- Fakulta tělesné výchovy a sportu
- Fakulta humanitních studií

Reference

- Jiří Spěváček: Založení Univerzity Karlovy. Slovo k historii 15. Melantrich, Praha 1988, 40 pp.

Externí odkazy

- [http://www.cuni.cz www.cuni.cz] – Oficiální stránky
- http://www.cuni.cz/cuni/history/listinac.html
- http://www.cuni.cz/cuni/history/historie.html.cs
- [http://cupress.cuni.cz/cgi-bin/caroshow/recenze/r4.htm#sktf Recenze historické práce obhajující datum 1347] Kategorie:Univerzita Karlova ko:카를 대학교

Komunistická strana Československa

Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj.

Vznik, 20. a 30. léta

KSČ vznikla 14. až 16. května 1921 přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie. Jejím prvním předsedou byl Bohumír Šmeral. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou největších komunistických stran na světě. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševisace“, což znamenalo utužení programové závislosti na KI. Na V. sjezdu v roce 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem. Z KSČ odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ji opustila i většina voličů.

Za II. světové války a po válce

Za II. republiky (1938 – 1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Za druhé světové války nejprve v souladu s pokyny z Moskvy akceptovala likvidaci Československa, později se stala významou silou domácího i zahraničního odboje. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů. Jako významná odbojová síla se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu. Již během války, za podpory SSSR a vzorové Všesvazové komunistické strany - bolševiků (VKS(b)) se připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu. Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946. Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatisanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatisanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč, doba teroru – 50. léta

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na presidenta republiky Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované vládě Klementa Gottwalda důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců. Totalitární vláda KSČ pak trvala až do 17. listopadu 1989. Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení prosazeni lidé loyalní politice KSČ. Československá sociální demokracie byla sloučena s KSČ, což je považováno za protiprávní. V období teroru (1948 - 54) bylo popraveno 241 lidí - oběti justičních vražd. Další stovky lidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Až do konce komunistického režimu byly desetitisíce lidí nespravedlivě vězněny. Obětmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, soukromí rolníci a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání. V rámci stalinské these o zostřování třídního boje byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského. Reformní rok 1956 se v KSČ příliš neprojevil.

Krátká doba tání

Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za Pražského jara 1968. Obrodný proces byl ukončen sovětskou okupací 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968.

Čistky, tzv. normalizace

V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, odstranili většinu svobod z doby Pražského jara. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77. Není divu, že na sovětskou perestrojku (1985 - 91) reagovala KSČ značně neochotně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

Po listopadu 1989

Po listopadu 1989 se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS, která se později přejmenovala na Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa; federace tak zanikla 7. dubna 1992. Nástupnickou organisací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je legální parlamentní stranou, jejíž podpora od poloviny 90. let stále stoupá. Podle názoru antikomunistů by měla být zakázána, neboť se domnívají, že šíření komunistické ideologie je trestné na základě § 260 trestního zákona, který zakazuje podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Téměř žádné zločiny spáchané v době vlády KSČ nebyly soudně projednány a nikdo nebyl potrestán.

Podívejte se též na

- Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968
- Komunistická strana Čech a Moravy
- Komunistická strana Československa (1995)
- Komunistická strana Československa - Československá strana práce
- Rudé právo

Externí odkazy

- [http://www.totalita.cz/vysvetlivky/s_ksc.php Historie KSČ na totalita.cz]
- [http://www.libri.cz/databaze/dejiny/text/t99.html průběh únorové krise] - na serveru libri.cz
- [http://psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/094schuz/s094001.htm Rozprava v parlamentu 1946] Kategorie:České politické strany Kategorie:Komunismus

Norimberský proces

Mezinárodní soudní tribunál, ustanovený dle Londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 (mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií), pro potrestání válečných zločinů za druhé světové války, se do dějin zapsal pod označením Norimberský proces. Souzeno bylo 22 hlavních představitelů Třetí říše. Soudní proces byl zahájen 20. listopadu 1945 a byl ukončen vynesením rozsudků 1. října 1946. Současně s tím odsouzeny SS, Gestapo, SD a vedoucí štáb NSDAP jako zločinecké organizace. Podobný proces se konal také v Japonsku – Tokijský proces.

Jmenný seznam souzených

Tokijský proces ;Trest smrti:
- Martin Borman – vůdcův tajemník (souzen v nepřítomnosti)
- Herman Wilhelm Goring – říšský maršál a velitel letectva († 15. října 1946, krátce před plánovanou popravou spáchal sebevraždu)
- Joachim von Ribbentrop – říšský ministr zahraničních věcí († 16. října 1946)
- Wilhelm Keitl – polní maršál a náčelník štábu vrchního velitelství († 16. října 1946)
- Ernst Kaltenbrunner – polní maršál a šéf bezpečnostní služby († 16. října 1946)
- Alfred Rosenberg – ministr pro okupování východního území († 16. října 1946)
- Hans Frank – guvernér Polska († 16. října 1946)
- Julius Streicher – majitel a vydavatel protižidovského listu Der Stürmer († 16. října 1946)
- Fritz Sauckel – zmocněnec pro nasazení pracovních sil († 16. října 1946)
- Alfred Jodl – náčelník Operačního štábu Vrchního velitelství brané moci (OKW, Oberkommando der Wehrmacht) († 16. října 1946)
- Wilhelm Frick – ministr vnitra a říšský protektor v Čechách a na Moravě († 16. října 1946)
- Arthur Seyss-Inquart – guvernér Rakouska a Nizozemský komisař († 16. října 1946) ;Doživotí:
- Rudolf Hess – Hitlerův zástupce a vůdce NSDAP (zemřel 17. srpna 1987 ve vězení ve Spandau)
- Walter Funk – ministr hospodářství (byl propuštěn 16. května 1957 a zemřel 31. května 1960)
- Erik Reader – velkoadmirál a vrchní velitel námořnictva (ale kvůli zdravotnímu stavu byl 26. září 1955 propuštěn a zemřel 6. ledna 1960) ;20 let:
- Baldur von Schirach – vůdce sdružení nacistické mládeže Hitler-Jugend (po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn a zemřel 8. srpna 1974)
- Albert Speer – Hitlerův architekt a ministr zbrojní výroby (po odpykání trestu byl 30. září 1966 propuštěn a zemřel 1. září 1981) ;15 let:
- Konstantin von Neurath – první protektor Čech a Moravy (v listopadu 1955 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a zemřel 14. srpna 1956) ;10 let:
- Karl Dönitz – admirál a Hitlerův nástupce ve funkci hlavy státu (po odpykání byl 1. října 1956 propuštěn a zemřel 24. prosince 1980) ;Osvobozeni:
- Hjalmar Schacht – prezident říšské banky
- Hans Fritsche – vedoucí říšského rozhlasu
- Franz von Papen – velvyslanec v Turecku a Rakousku

Výtky proti Norimberskému procesu

Ač je Norimberský proces obecně přijímán jako nutná součást vyrovnání se s nacismem, vyskytují se námitky proti způsobu jeho provedení a poukazy na to, že minimálně z právního hlediska nebyl fér. Následuje seznam hlavních výtek:
- porušení práva na rovnost stran. Zatímco obžaloba měla přístup ke všem zabaveným archivům a materiálům, z nichž si mohla libovolně vybírat důkazní materiál, obhajobě byl tento přístup odepřen a mohla tak pouze reagovat na selektovaný materiál předložený obžalobou.
- zpětné uplatnění nově zavedených zákonů (zejména pak nově zavedeného zločinu přípravy útočné války)
- určitou morální námitkou je i upozornění, že mnoha zločinů, za které byli němečtí politici a vojáci odsouzeni k smrti (genocida, příprava útočné války etc.), se dopouštěli (ovšem beztrestně) i vítězové, jejichž zástupci zasedli v soudním tribunálu (konkrétně SSSR). Norimberský proces ja:ニュルンベルク裁判

Stalin

Josif Vissarionovič Džugašvili (6. prosince 1878 – 5. března 1953), známý též jako Stalin (Сталин, česky Muž z ocele, tuto přezdívku mu vybral Lenin) nebo Koba (česky Vyznamenaný, přijal ji v mládí) byl neomezeným vládcem SSSR v letech 1927–1953. Je považován za jednoho z nejkrutějších diktátorů v historii lidstva; oběti jeho hrůzovlády se nejspíše nikdy nepodaří zcela spočítat (jen počet mrtvých při uměle vyvolaném hladomoru na Ukrajině se odhaduje na 6 miliónů), někteří historici zastávají názor, že přímo či nepřímo zavraždil více občanů SSSR, než jich zabila Druhá světová válka. Tento názor však není obecně přijímán.

Mládí (1878–1900)

Narodil se 18. prosince 1878 (přestože později vytrvale tvrdil, že to bylo 9. prosince 1879 a toto datum je jeho stoupenci nadále oslavováno) v gruzínském městě Gori. Otec byl obuvník a pravděpodobně pijan, matka byla zbožná křesťanka a chtěla mít ze syna kněze. V 16 letech tak na její přání Stalin vstoupil do pravoslavného semináře. O tři roky později byl vyloučen, podle svého tvrzení za propagaci marxismu, pravděpodobněji ale za nedostavení se ke zkouškám. V té době již byl členem podzemní organizace sociálních demokratů Mesame dasi.

Revolucionář a bandita (1900–1917)

Od přelomu let 1900/1901 byl hledán carskou policií jako obzvláště nebezpečný zločinec a levicový radikál. Již tehdy prosazoval „co možná nejkrvavější“ boj, který měl dle něho přinést nejrychlejší a nejlepší řešení. Policejní hlášení z roku 1902 jej uvádějí jako vůdce batumské organizace radikálů, ovšem dodávají, že jeho brutalita a despotismus vedly k rozštěpení skupiny. V dubnu 1902 byl zatčen a uvězněn, půldruhého roku poté byl odeslán na Sibiř. V lednu 1904 však odtamtud uprchl a vrátil se do Tbilisi. Až do roku 1908 žil zde a v Baku. V roce 1906 byl zatčen a z vazby utekl. Někteří jeho spoluodbojáři vyslovili názor, že se zavázal ke spolupráci s carskou policií, a dávali jej do souvislosti s agentem Vasilijem (jediný agent carské policie v Gruzii, u nějž se nepodařilo po roku 1917 zjistit jeho totožnost). Faktem je, že pro tato obvinění neexistují důkazy, byť ve Stalinovu okolí v letech 1905–1908 docházelo k podezřelým úspěchům carské policie. Tato obvinění byla ostatně oboustranná a zjevně šlo o jednu z běžných taktik vnitrostranického boje. V roce 1905 se Stalin setkal na konferenci ve Finsku s Leninem. Byl zvolen delegátem na dvou zahraničních sjezdech (1906, 1907), kde se opakovaně střetával s tzv. menševiky. Iremašvili shrnul jeho tehdejší názory takto „Kdyby mohl, vyhubil by všechno ohněm a mečem…“ Někdy v této době se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou (zemřela v listopadu 1907). V roce 1907 se soukromě setkal v Berlíně s Leninem. 13. června 1907 zorganizoval přepadení transportu peněz do Tbiliské banky – na rušné ulici. Výsledkem byla obrovská kořist a asi 50 mrtvých, jen menšinu z toho tvořila ostraha transportu. Peníze byly předány stranické pokladně, nicméně někteří členové vedení vyslovili pobouření nad používáním teroristických a banditistických metod a požadovali Stalinovo vyloučení. Lenin však jakékoliv diskuse na toto téma odmítl. V roce 1908 byl Stalin zatčen, dle oficiálního životopisu za ilegální politickou činnost, pravděpodobně ale spíše za vydírání obchodníků v Tbilisi (další způsob, jak zaopatřit sobě a straně peníze). V následujících letech se ve Stalinově životě rychle střídala zatčení, vyhnanství, útěky... I za těchto okolností zůstával politicky činný. Prchl ze Sibiře a přijel do Petrohradu, aby se zapojil do stranického života zde, ovšem již po třech dnech byl zatčen a poslán zpět. V roce 1912 Lenin svolal stranickou konferenci v Praze (ovšem pouze pro své příznivce), důsledkem bylo vytvoření Ústředního výboru, jehož byl Stalin členem. Stalin poté uposlechl Leninovy výzvy doručené mu na Sibiř Ordžonikidzem a v únoru 1912 opět uprchl a stanul v čele výboru. Krátce na to byl opět zatčen a poslán do vzdálenější oblasti Sibiře, ale dlouho tam nevydržel. V letech 1912–1913 (hledán policií a bez platných dokladů) několikrát překročil rusko-rakouské hranice a pendloval mezi Krakovem, Petrohradem a Vídní. Předpokládá se, že minimálně v této době s vědomím Lenina spolupracoval s carskou policií. Jednoznačné důkazy pro to nejsou, ale určitě by mu to umožnilo snadné cestování a slavné úniky, o elegantním odstraňování jeho a Leninových ideových odpůrců nemluvě. Pokud ale tato podvojná spolupráce trvala, nejpozději roku 1912 skončila. V roce 1913 byl zatčen a Ochranka se s ním tentokrát nemazlila. Skončil ve stanici Kurejka, jednom z nejhorších míst na Sibiři, které si carská vláda schovávala pro ty nejhorší a nejnebezpečnější vězně. V roce 1917 využil pádu carského režimu a vrátil se do Petrohradu. Původně propagoval spojenectví se všemi stranami levého spektra, ale po příjezdu Lenina přijal jeho ideu nesmiřitelného boje proti všem buržoazním stranám a proti vládě. Ve volbách do UV pak získal třetí nejvyšší počet hlasů (po Leninovi a Zinověvovi). V květnu 1917 Lenin vytvořil čtyřčlenné byro UV ve složení Lenin, Zinověv, Kameněv a Stalin. Od července 1917, kdy se Lenin musel uchýlit do ilegality, vedl Stalin toto byro i ÚV. Již nyní si postupně vypracovával pozici nad svými nejdůležitějšími spolupracovníky (a konkurenty): Zinověvem, Kameněvem, Sverdlovem a Trockým. Během říjnového převratu hrál Stalin klíčovou úlohu společně s Leninem a Trockým.

Občanská válka (1917–1920)

Po uchopení moci bolševiky Lenin sestavil vládu, v níž se Stalin stal komisařem pro národnostní problematiku, ovšem většina okrajových provincií, obývaných jinými národnostmi, byla pod kontrolou bílých – většinou procarských generálů, kteří hodlali bolševický puč rozdrtit. Spoléhali na své schopnosti a na neschopnost rudých. Skutečnost však byla taková, že bolševici zcela ovládli jádro říše se všemi důležitými centry a z tohoto hlediska se situace bílých jevila naprosto zoufalá. Nedostávalo se jim dostatek mužů ani průmyslové a zemědělské základny a operovali v tom nejlepším případě na neutrálním území. Byli závislí na rozsáhlé podpoře ze zahraničí, které se jim ovšem v dostatečné míře nedostalo. Stalin s Leninem navíc použili geniální trik, když prohlásili, že národy carského impéria mají nárok na sebeurčení. Jejich plán byl prostý – ovládnout Rusko a pak si znovu podmanit jeho okrajové provincie – jednu po druhé. Navíc tím poskytly velikou vzpruhu bolševickým frakcím v těchto provinciích, které tak získaly jako zastánci politiky sebeurčení v očích obyvatel veliké plus proti bílým generálům, kteří jim toto právo odpírali. Při zvážení těchto hledisek pak lze souhlasit s tvrzením těch historiků, kteří považují vítězství bolševiků v občanské válce za „historickou nutnost“ a tvrdí, že bílí nikdy neměli reálnou šanci na vítězství. Jelikož za výše popsané situace byla národnostní politika bolševické vlády dost nekomplikovaná (a navíc si ji z velké části vyhradil Lenin), byl Stalin vyslán na frontu, aby prospíval straně tam. Dostal za úkol obranu Caricynu v Povolží a zajištění dodávek obilí pro centrální Rusko. Zde se v roce 1919 oženil s 18tiletou Naděždou Allilujevovou. Úkol zadaný Leninem nakonec splnil (vzhledem k silám, které měl k dispozici, byl neúspěch prakticky nemožný, přesto se k němu za vydatné pomoci svého přítele Vorošilova hodně přiblížil), nicméně již zde se naplno používal metody, které vadily i části jeho spolustraníků. Jednalo se zejména o systematické vyvražďování rodin všech podezřelých z nedostatku loyality, včetně malých dětí (zpočátku vedlo téměř ke vzpouře rudoarmějců, kteří měli popravy vykonávat) a intriky proti konkurentům – v tomto případě proti vojenským velitelům a tvůrci armády Trockému. Stalin vybudoval v Caricynu vlastní „despocii“ (formálně místní sovět se sebou samým v čele), začal vést politický boj proti armádním silám a prosazoval dělnické a partyzánské jednotky. Došlo k prvnímu z řady zuřivých střetů s Trockým, který se obrátil na Lenina s žádostí o Stalinovo odvolání. Lenin mu vyhověl a poslal Stalina nejdříve na Sibiř (kde společně s Dzerdžinským utužili morálku jednotek a obyvatelstva masovými popravami v Permi) a posléze do Petrohradu, kde provedl totéž. V letech 1919–1920 se účastnil poslední velké fáze obnovy Ruského impéria – úderu Rudé armády proti Polsku. Lenin, Tuchačevskij i Stalin v té době zřejmě dokonce věřili, že by mohli ovládnout podstatnou část Evropy (po smetení Polska a spojení se s maďarskými, německými a francouzskými soudruhy). Těžko říci, zda to byl realistický cíl, nicméně byl to Stalin, kdo jej odeslal do říše snů. Jako politický velitel se měl podílet na vedení jižního křídla armády útočícího na Lvov (fakticky je vedl). Byl to on, kdo nejdříve odmítl splnit Trockého rozkazy předat elitní Buďonného jízdní armádu Tuchačevskému a kdo mu ji posléze, poté co mu ji přece jen předal, zase svévolně odebral a oslabil tak v kritickou chvíli levé křídlo Tuchačevského severní skupiny stojící před Varšavou. Účelem tohoto jednání bylo zvýšení Stalinovy osobní prestiže (chtěl dobýt Lvov před tím, než Tuchačevskij dobude Varšavu). V tomto ohledu sice uspěl, ale následky byly strašlivé. Tuchačevského vojska byla v bitvě u Varšavy zcela rozdrcena. A krátce poté se maršál Pilsudský střetl se Stalinovým uskupením a připravil mu krutou porážku. Vítězné tažení se změnilo na zoufalý útěk a skončilo ztrátou podstatné části Běloruska a Ukrajiny. Tato porážka zároveň znamenala zmaření snah na znovudobytí Pobaltí a Finska. Trocký i Tuchačevský byli nepříčetní, Tuchačevský prý dokonce požadoval Stalinovu popravu, nicméně Lenin jej opět podržel.

Boj o nástupnictví (1920–1927)

V roce 1921 byl Stalin znovu zvolen do politbyra a o rok později se stal generálním tajemníkem strany (opět díky vydatné podpoře Lenina). Své funkce využil okamžitě k upevnění své moci. Ve stranickém boji používal naprosto vše, co člověka může napadnout – odposlouchávání telefonů, křivá obvinění, udavačství, vraždy. V roce 1922 se střetl ze samotným Leninem (rozbuškou se stala Stalinova idea přeměnit svazové republiky na autonomní oblasti), nakonec ustoupil, ale řevnivost zůstala. Lenin se pravděpodobně hodlal spojit s Trockým a Stalina zničit (Stalin už byl natolik silný, že se mu mohl postavit), nicméně jeho zdravotní stav se prudce zhoršoval a mrtvice spolu s progresívní paralýzou mu znemožnily bojovat. Stihl už jen sepsat tzv. Závěť, v níž napsal mimo jiné toto: :Soudruh Stalin jako generální tajemník soustředil ve svých rukou obrovskou moc a já si nejsem jist, že jí dokáže vždy dost obezřetně užívat… :S. Stalin je příliš hrubý. Tato jeho vada … je nepřijatelná ve funkci generálního tajemníka. Proto navrhuji s. Stalina z této funkce odvolat. Stalin se Leninovy závěti zmocnil a byl si svou pozicí již natolik jist, že ji osobně přečetl na Ústředním výboru, přičemž maximálně využil toho, že kritizovala i do další jeho členy. Vzápětí nato nabídl svoji rezignaci, kterou ale výbor odmítl. Odmítli ji dokonce i jeho největší oponenti, kteří by sice byli jako celek silnější než on, ale nenáviděli se navzájem natolik, že jim prozatímní ponechání Stalina připadalo jako rozumné řešení. Zahodili tak poslední vážnou šanci Stalina sesadit a zachránit své životy. Velkou roli zřejmě sehrálo to, že Stalin za sebe často nechával rozhodující boj vést jiné a jeho protivníkům dosud zcela nedošlo, jak nebezpečný vlastně je. V následujících pěti letech Stalin zlikvidoval všechny své významné odpůrce. Nejdříve s pomocí Zinověva a Kameněva odstavil od velení v armádě Trockého. Pak za přihlížení Trockého a Kameněva vyhnal Zinověva z politbyra. Poté s Kameněvem vyhnal z politbyra Trockého a zcela je ovládl. V roce 1927 prosadil vyloučení Zinověva a Trockého ze strany, Trockého pak nechal vypovědět ze Sovětského svazu, což byla ovšem chyba. Trockij v zahraničí nemlčel a jeho proslovy, články a knihy způsobovaly Stalinovy spoustu potíží minimálně na mezinárodní úrovni. Situace se vyřešila až poté, co se Stalinovi podařilo zorganizovat Trockého zavraždění. Posledním veřejně vystupujícím odpůrcem Stalina ve vedení strany byl Bucharin (jeho věrný spojenec až do roku 1928), který se postavil proti brutální kolektivizaci vesnice a teroru, který Stalin rozpoutal, nicméně šlo spíše o gesto, neboť v této době již proti Stalinovi neměl nikdo šanci.

Diktátor upevňuje moc (1927–1938)

Poté, co vyřídil oponenty, zahájil Stalin upevňování své moci a připravoval se na nové rozšíření Impéria a Revoluce. V následujících letech si zcela podřídil světové komunistické hnutí, zničil všechny potenciální stranické i ideové odpůrce a začal budovat říši a armádu, která měla znovu ovládnout nejdříve bývalé carské impérium a posléze rozvoz revoluce do celého světa. Svými plány se od půli třicátých let nijak netajil, byly prezentovány na schůzích ÚV, na stranických sjezdech i v tisku. V zahraničí se jeho plány střetávaly se smíšenou odezvou. Zatímco velmoci (s výjimkou Británie) a ostatní bohaté státy je často braly se shovívavým úsměvem (a některé z nich uzavíraly s SSSR spojenecké smlouvy), Brity a Poláky vážně znepokojovaly a Finy a obyvatele Pobaltí přímo děsily. V roce 1932 zemřela za záhadných okolností Stalinova druhá manželka. Příčinou smrti bylo střelné zranění, otázkou zůstává, zda se zastřelila sama nebo zda ji Stalin zavraždil. Stalin na přelomu dvacátých a třicátých let rozpoutal v zemi teror. Jeho aktuálním plánem bylo dokončení kolektivizace vesnice, kterého mělo být dosaženo nezměrnou brutalitou. Rolníkům bylo odebíráno i obilí na setbu a když pak vypěstovali málo, byli postihováni za sabotáž. Totéž čekalo i vedoucí kolchozů. Vesnice měla být zlomena a zotročena. Její obyvatelé byli vražděni a odesíláni na Sibiř a do pracovních táborů, posléze se přidala další metoda: uměle vyvolaný hladomor. Počet obětí kolektivizace se odhaduje na deset miliónů mrtvých (Jde ovšem jen o hrubý odhad, rozptyl statistik, které většina historiků uvažuje za použitelné, se pohybuje mezi 3-27 milióny lidí). Nebo víc. Výsledkem byl výrazný pokles zemědělské produkce i počtu obyvatelstva. To se Stalinovi nelíbilo, on plánoval vzestup a růst, takže nezbylo než pro něj falšovat statistiky (do sčítání lidu byla například započítávána i dosud nenarozená embrya a „odhady počtu“ těch, co sčítání „nějak unikli“) atd. Vesnice nebyla jedinou obětí, dalším cílem byly ideoví nepřátelé: věřící osoby a církevní hodnostáři, inteligence, příslušníci nebolševických stran (v tomto případě šlo převážně o "dočišťovací práci, kterou začal a z velké části provedl Lenin). V polovině třicátých let se přidala vnitrostranická čistka. Za záminku posloužila Stalinem objednaná vražda Kirova (při posledních volbách do ÚV získal jako jediný více hlasů než Stalin), po které prakticky vyhladil většinu svých spolupracovníků a spolubojovníků z doby revoluce a občanské války. Práci „dokončil“ obrovskými čistkami v armádě, při které Stalin nezapomněl na Tuchačevského. Zcela si tak podrobil i armádu, zlikvidoval však také spoustu schopných a zkušených důstojníků, které nahradili lidé sice politicky spolehliví, ale nezkušení a mnohdy naprosto neschopní. Stalin to však zřejmě nepovažoval za problém, známý je jeho výrok, že v moderní době „vyhraje válku ten, kdo bude mít větší množství lepších strojů“. Nyní byl připraven na expanzi a obnovení carského impéria. Stalin byl pokud šlo o zahraniční politiku opatrný pragmatik. Hodlal expandovat, ale měl obavy, aby se proti němu svět nespojil. Během 20. a první poloviny 30. let se omezil na podporu komunistických stran v Evropě a jejich postupné ovládnutí. Zároveň postupně uzavíral smlouvy o spolupráci s Německem. Od poloviny 30. let vstoupil aktivně do tří mezinárodních krizí celosvětového významu. Nejprve šlo o občanskou válku ve Španělsku. Zde podpořil republikánskou stranu, což mu vyneslo určité sympatie, ovšem jeho pomoc se ukázala být danajským darem. Materiální pomoc (tanky a letadla) sice zhruba vyvážila pomoc Německa a Itálie frankistům, ale dobrovolnické oddíly, které do Španělska vyslal, začaly nakonec krom bojů proti povstalcům očišťovat řady republikánů od "nepřizpůsobivých elementů" (zejména PUOM a ke konci i anarchistů), což nakonec vedlo k rozkladu provládních jednotek. Druhou krizi, další čínsko-japonskou válku, využil k uchvácení Mongolska. Třetím mezinárodním střetem byla krize spojená s italskou agresí proti Habeši. Stalin nejdříve agresi ostře odsoudil a nešetřil výhrůžkami na adresu Itálie, poté ale obrátil a odmítl na ni uvalit byť i jen symbolické sankce.

Expanze (1939–1941)

V roce 1939 stál svět na prahu další velké války a Stalin se cítil být dost silný, aby začal prosazovat své zájmy v evropském prostoru. I nyní však byl opatrný. Považoval za nutné mít spojence a záruky, že svět bude natolik rozštěpen, že se nebude o jeho tažení zajímat. Hodlal tedy zůstat silný a postupovat po krůčkách. Tento systém je patrný na celém jeho tažení v letech 1939–1941, kdy důsledně dbal, aby stanul vždy jen proti jednomu malému nepříteli. V srpnu 1939 jeho SSSR uzavřel pakt o neútočení s Hitlerovým Německem, v jehož dodatcích si oba státy rozparcelovaly přilehlou část Evropy a přislíbily vzájemnou podporu svých tažení. SSSR 17. září 1939 napadl Polsko, prohrávající svůj boj s Německem (tvrdil, že jde chránit ukrajinské a běloruské obyvatelstvo). Rezervní jednotky polské armády rozmístěné na východních hranicích pochopitelně nedokázaly Rudou armádu zastavit. Hrozbou násilím si vynutil spojenecké smlouvy a rozmístění svých jednotek v Litvě, Lotyšsku a Estonsku. Když se však s těmito a ještě dalšími požadavky obrátil na Finsko, byl odmítnut. „Budoucí svazová republika“, jak Stalin Finsko opakovaně nazýval, velice dobře chápala smysl a cíle jeho politiky a byla odhodlána bojovat. 30. listopadu 1939 SSSR Finsko napadl. Vzápětí byla ustavena Dělnicko-rolnická vláda Finska pod vedením Otto Kuusinena, kterou Stalin označil za jedinou legitimní vládu Finska, s níž je ochoten jednat. Jenže Finové, byť hůře vyzbrojeni a několikanásobně přečísleni, bojovali s výjimečnou urputností a Rudá armáda zdecimovaná čistkami měla s lámáním jejich odporu obrovské potíže. Svět navíc vyjádřil svou nelibost – SSSR byl za tuto nevyprovokovanou agresi vyloučen ze Společnosti národů a Británie a Francie začaly navzdory své válce s Německem uvažovat o intervenci. Stalin se tedy rozhodl prozatím ustoupit od podmanění celého Finska (po otřesném výkonu jeho vojsk to není zas až tak překvapivé) a spokojil se s vysokými územními zisky. Celkově si však velmi ztížil situaci, protože nepovedené tažení zničilo vynikající pověst, kterou Rudá armáda získala obsazením Polska a porážkami Japonců a Číňanů v předchozích letech. Krátce po ukončení Zimní války SSSR násilím obsadil Pobaltí (včetně Litvy, což bylo v rozporu s Paktem, nicméně Německo to překouslo) a poté přinutil Rumunsko k odevzdání Bessarábie. Pak znovu obrátil pozornost k Finsku, ale to získalo už podporu a záruky Německa. Když pak se v severním Finsku objevily německé jednotky, rozhodl se Stalin prozatím od jeho obsazení ustoupit. Následně musel svoji expanzi Evropou ukončit, protože na utkání s Německem se necítil a všechny potenciální cíle byly pod německou ochranou. Soustředil se tedy na budování armády a pacifikaci území, která obsadil, kde rozpoutal teror takových rozměrů, že vzhledem k němu se jinak úděsné ztráty Finska ze Zimní války (25 000 mrtvých a 60 000 raněných při celkovém počtu 3,8 miliónů obyvatel) jeví jako „dobrý obchod“ (jen počet přímo zavražděných Litevců během let 1940–1941 se odhaduje na minimálně 100 000). Většina historiků se domnívá, že Stalin již v té době počítal s válkou proti Německu, přesněji řečeno, že čekal na příležitost, kdy je přepadnout (zjevně doufal, že se Hitler pokusí vylodit v Británii a utrpí při tom značné ztráty), ovšem teze Suvorova, že Hitler svým útokem v roce 1941 předešel Stalina o pár týdnů, je téměř všeobecně odmítána. Většinové stanovisko je takové, že Stalin hodlal zaútočit buď po podstatném oslabení Německa, tj. po jeho invazi do Anglie, nebo teprve tehdy, až by si byl jist svojí naprostou převahou (odhadují se roky 1942 - 1944). Stalin byl velice překvapen jistým ochlazením vztahů s Německem a hodně stál o jejich nápravu. Ačkoliv měl dost zpráv o připravovaném útoku, odmítl jim uvěřit a znemožnil včasné provedení protiopatření proti němu.

Velká vlastenecká válka (1941–1945)

Když 22. června 1941 Hitlerovské Německo SSSR přepadlo, pro Stalina to byl strašlivý šok. Zprvu tomu nemohl uvěřit a tvrdil, že se jedná o provokaci německých generálů a že Hitler o tom nemůže vědět. Následky jeho neschopnosti se připravit na nepřátelský útok, čistek v armádě z třicátých let, apatie a neschopnosti vydávat rozhodnutí, které u něj přetrvávaly v prvních dnech invaze, a posléze diletantské zásahy do řízení operací, měly na SSSR a jeho armádu zničující dopad. Ztráty Rudé armády byly děsivé, její obrovské letectvo bylo z půli eliminováno a ještě horší osud čekal tanková vojska, která byla zničena z téměř 90% navzdory početní i technické převaze nad německými tanky. I přes to dokázal SSSR za pomoci zahraničních dodávek německému útoku odolat a na přelomu let 1942/43 převzal iniciativu a přešel do protiútoku. Získal zpět vše, co ztratil, znovu ovládl Pobaltí, Ukrajinu, Bessarábii a Bělorusko, které začlenil do Sovětského svazu jako svazové republiky. Finsko mu však opět uniklo. Stalo se sice satelitem SSSR pokud jde o mezinárodní politiku a částečně i zahraniční obchod, ale zachovalo si většinu nezávislosti pokud jde o vnitřní politiku a státní zřízení. Jiné státy ve Stalinově sféře zájmů (Polsko, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Bulharsko a Východní Německo) takové štěstí neměly a staly se satelity se vším všudy, i když režimy v nich vzniklé většinou nelze se Stalinovou diktaturou srovnávat. Stalin navíc získal jakožto vítěz nad nacismem gloriolu bojovníka za svobodu a osvoboditele národů, která oslepila spoustu levicových intelektuálů po celém světě. Ti pak velkoryse přehlédli zvěrstva, která doma páchal (pokud zprávám o nich vůbec věřili).

Poválečné období (1945–1953)

Stalin v poválečných letech sice i nadále plánoval expanzi a upevnění impéria, nicméně jeho postupy se změnily. Aby si uchoval své pozitivní tvář, snažil se postupovat méně nápadně. Měl obavy ze západních spojenců, kteří se ukázali silnější, než čekal, tím spíše, že SSSR byl válkou ekonomicky vyčerpán a na hraně kolapsu. Navíc se Stalinův zdravotní stav začal zhoršovat a on ztrácel síly. Jeho zahraniční politika se v mnoha ohledech míjela účinkem. Sice se mu podařilo zcela ovládnout státy ve své sféře vlivu (s výjimkou Jugoslávie), ale jeho podpora odsunu Němců z neněmeckého území se obrátila proti němu – vyhnanci, kteří měli rozvrátit ekonomiku Západního Německa, ji naopak posílili a konsolidovali. Izrael se k SSSR i přes Stalinovu počáteční podporu nakonec obrátil zády a ani Korejská válka se nevyvíjela dobře. Velkou roli v tomto ohledu hrály hospodářské problémy. Zemědělství se stále ještě nevzpamatovalo z kolektivizace a válečných odvodů a jeho produkce byla hluboko pod úrovní, kterou měla za carského Ruska. Přechod průmyslu na mírový stav byl komplikovaný a Stalin nebyl schopen přijít s nějakými účinnými modernizačními plány. Ruský průmysl navíc musel hodně svého úsilí věnovat na vývoj nukleární bomby. Dokud ji SSSR nezískal, byl Stalin velice opatrný, pokud šlo o provokování Západu. V letech 1948–1949 nechal Stalin zřídil obzvláště tvrdou formu Gulagu a zahájil tažení proti kosmopolitismu, menševismu a Židům, avšak teror už neměl tak veliký rozsah jako ve třicátých letech. Mimo to rozpoutal ještě několik menších genocid, ale jeho konec se blížil. V roce 1953 se už našli ve vedení strany lidé, kteří se s ním odvážili nesouhlasit, byť pouze na neveřejných zasedáních.

Smrt

Je zřejmé, že krátce před svou smrtí Stalin připravoval další vlnu teroru (patrně se mělo jednat o genocidu ruských Židů, ale úplně jisté to není), krátce před smrtí vydal příkaz pro přípravu dalších „pracovních táborů“ pro až čtvrt miliónů lidí. 1. března byl ale při hádce s členy politbyra raněn mrtvicí (podle jiných zdrojů byl otráven, ale je to nepravděpodobné). Ostatní členové politbyra nejdříve uložili Stalina na lůžko a pak se ho neodvážili rušit. Posléze 2. března zavolali Beriju, aby se na něj podíval a poradil jim, co mají dělat. Ten se v noci z 2. na 3. března dostavil, prohlédl nemocného, řekl jim, by nepanikařili a lékaře objednal, ale až na dopoledne 3. března. Když ti dorazili, byl už na tom Stalin velice špatně: chrčel, zvracel a nepoznával lidi okolo sebe. Zemřel 5. března 1953. K výše napsanému zbývá jen dodat, že Beria sice v té době představoval jednoho z nejmocnějších mužů SSSR a Stalinova osobního přítele, ale v posledních měsících se kolem něj začaly objevovat podezřelé příznaky (mimo jiné zatýkání jeho blízkých spolupracovníků). To bylo ve Stalinově Rusku obvykle předzvěstí útoku a likvidace. Není možné, aby si Beria nebyl této skutečnosti vědom, a nezbývá tedy než brát jeho tvrzení o tom, že Stalinovi bylo lépe a nebyl důvod volat lékaře bezprostředně, s velkou rezervou. Za mnohem pravděpodobnější je historiky považována verze, že Beria úmyslně zdržel přivolání lékařské pomoci a napomohl tak Stalinově smrti. Podle některých spolupracovníků tuto tezi několikrát potvrdil v soukromých rozhovorech krátce po Stalinově smrti, v nichž se sebevědomým úsměvem několikráte pronesl větu: „Já jsem ho oddělal…“

Podívejte se také na

- Komunistická strana Sovětského svazu
- Seznam představitelů Sovětského svazu
- Gulag, Komunismus, Totalita
- II. světová válka, Velká vlastenecká válka
- Operace Barbarossa

Literatura

- Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, 2002 (ISBN 80-86569-07-1)
- Václav Veber: Stalinovo impérium (Rusko 1924-1953), 2003, (ISBN 80-7254-391-1)
- J. Fishman, J. H. Hutton: Soukromý život Josefa Stalina, 1993 (ISBN 80-208-0286-X) Stalin, Josef Stalin, Josef Stalin, Josef Stalin, Josef Stalin, Josef ja:ヨシフ・スターリン ko:이오시프 스탈린 simple:Josef Stalin th:โจเซฟ สตาลิน

Kategorie:Čeští spisovatelé knížek pro děti

Děti Kategorie:Spisovatelé knížek pro děti

Kategorie:Čeští političtí spisovatelé

Kategorie:Političtí spisovatelé Politika

Kategorie:Narození 1915

Wikipedia:Articles for deletion/Classical Theism

Classical Theism

One line sub-stub which violates WP:NPOV and WP:BIAS There might be a way to create an article with this name which is not POV and Biased, but this isn't even close to a beginning. KillerChihuahua^?!? 19:26, 13 December 2005 (UTC)

Sepsa sms sitemap.html domeny praca

:: RELATED NEWS ::