:: wikimiki.org ::

Jan Valerián Jirsík

Jan Valerián Jirsík

Jan Valerián Jirsík (19. června 1798, Kácov – 23. února 1883, České Budějovice) byl český vlastenec a v letech 1851–1883 čtvrtý biskup českobudějovický. Studoval v Praze a Hradci Králové, knězem byl vysvěcen 28. prosince 1820. Jako kněz působil nejdříve na Mělnicku, roku 1836 se stal kanovníkem Svatovítské kapituly. Nějakou dobu byl redaktorem časopisu ČKD. 25. března 1851 byl jmenován biskupem českobudějovickým (vysvěcen 19. října 1851). V Českých Budějovicích vynaložil obrovské úsilí na rozvoj českého školství. Založil zde první české gymnázium, obstaral mu budovu a první tři roky je financoval. Spoluzakládal též českou dívčí obecnou školu (Dívčí klášterní škola u Sv. Josefa, založena 1871), Českou obecnou školu chlapeckou (1873) a Ústav pro hluchoněmé (existuje dodnes). Zemřel 23. února 1883 a byl pohřben v Českých Budějovicích na hřbitově u sv. Prokopa. Českobudějovičtí Češi mu po smrti nechali zbudovat sochu v nadživotní velikosti. Po příchodu německých jednotek do Budějovic v roce 1939 byla stržena, nyní opět stojí u Černé věže.

Publikované texty

- Škola nedělní
- Proč jsem se stal katolíkem
- Bohomil
- Populární dogmatika
- Dvanáctero listů k odděleným bratřím Jirsík, Jan Valerián Jirsík, Jan Valerián Jirsík, Jan Valerián

19. červen

19. červen je 170. den roku podle gregoriánského kalendáře (171. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 195 dní. Svátek slaví Leoš.

Události

Česko
- 1910 - Jan Kašpar v Pardubicích absolvoval první veřejný let v letadle vlastní konstrukce.
- 1945 - Vydán dekret presidenta republiky o potrestání nacistických zločinců a kolaborantů.
- 1946 - Edvard Beneš byl jednomyslně zvolen presidentem ČSR.
- 1968 - Masový sraz Lidových milicí v Praze-Ruzyni kritizoval komunistické vedení. Svět
- 1961 - Kuvajt vyhlásil nezávislost
- 1978 - Vyšel první z řady komiksů Garfield.

Narození

Česko
- 1717 - Jan Václav Stamic, skladatel († 1757)
- 1798 - Jan Valerián Jirsík, český biskup (
- 23. února 1883)
- 1881 - František Gellner, básník († ? po roce 1914)
- 1886 - Rudolf Kremlička, malíř († 1932)
- 1904 - Aloys Skoumal, český překladatel († 4. července 1988)
- 1905 - Jiří Voskovec, herec († 1981)
- 1926 - Josef Nesvadba, český spisovatel († 26. dubna 2005)
- 1941 - Václav Klaus, ekonom a politik
- 1941 - Jan Vodňanský, textař a scénárista
- 1942 - Vít Olmer, filmový režisér a herec Svět
- 1919 - Robert Pinget, francouzský avantgardní spisovatel († 25. srpna 1997)
- 1623 - Blaise Pascal, francouzský matematik a fyzik (+ 1662)
- 1924 - Vasil Bykav, běloruský spisovatel († 22. června 2003)
- 1945 - Aung San Suu Kyi, barmská prodemokratická aktivistka
- 1947 - Salman Rushdie, indický spisovatel
- 1957 - Anna Lindh, švédská politička a ministryně zahraničních věcí (+ 2003)
- 1962 - Paula Abdul, americká zpěvačka

Úmrtí

Česko
- 1942 popraven - Alois Eliáš, generál, předseda protektorátní vlády (
- 1890)
- 1947 - Ferenc Futurista, herec (
- 1891) Svět
- 1928 - Roald Amundsen, norský polární badatel (
- 16. červenec 1872)
- 1953 - Julius a Ethel Rosenbergovi, špióni pro SSSR

Svátky

Česko
- Leoš Svět
- Alžírsko - Národní den připomínající svržení Mohammada Ben Belly v roce 1965.
- Kambodža - Vzpomínkový den na počest založení revolučních sil Kambodže.
- Kuvajt - Den nezávislosti (1961)
- Koptský a etiopský liturgický rok zahajuje období záplav

Viz také:

- 18. červen 20. červen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červen ja:6月19日 ko:6월 19일 simple:June 19 th:19 มิถุนายน

1798

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1793 1794 1795 1796 1797 - 1798 - 1799 1800 1801 1802 1803 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Česko
- 14. červen František Palacký, český spisovatel, historik a politik († 26. květen 1876) Svět
- 24. prosinec Adam Mickiewicz, polský spisovatel († 26. listopad 1855)

Úmrtí

Hlava státu

- František I. Kategorie:18. století ko:1798년 ms:1798

23. únor

23. únor je 54. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 311 dní (312 v přestupném roce).

Události

Česko
- 1654 - Císař Ferdinand III. vytvořil v Praze tzv. Karlo-Ferdinandovu univerzitu tím, že spojil Karolinum s jezuitskou kolejí; práva a medicína zůstaly v Karolinu, sídlem fakult filozofické a teologické se stalo jezuitské Klementinum. Karlo-Ferdinandova univerzita pak existovala až do roku 1918
- 1943 - K. H. Frank pronesl v pražské Lucerně projev k zahájení totální mobilizace v českých zemích. To znamenalo zvýšení nároků na pracovní sílu, totální nasazení na práci do říše a další omezování a likvidaci nedůležité výroby pro válku. Už od podzimu 1942 přišly do říše na práci celé ročníky mládeže 1921-1922, později ročníky 1918-1920.
- 1948 byly založeny Lidové milice
- 1991 - Vnitřní krize v OF mezi dvěma proudy (jeden hlásal přeměnu hnutí v klasickou politickou stranu - V. Klaus, druhý chtěl uchovat původní "hnutí" bez organizačně pevné struktury - "liberální klub" v čele s J. Dienstbierem) vedla po lednovém sněmu 1991, který schválil přetvoření OF v politickou stranu, k rozdělení OF na pravicovou Občanskou demokratickou stranu (ODS) a liberálně demokratické Občanské hnutí (OH). Svět
- 1992 - Česko se stalo 172. členským státem UNESCO. Československo patřilo mezi dvacet zakládajících států UNESCO.

Narození

Česko
- 1756 František Josef Gerstner, český matematik († 25. července 1832)
- 1903 Julius Fučík, český spisovatel († 8. září 1943 popraven)
- 1938 Jiří Menzel, český režisér Svět
- 1685 - hudební skladatel Georg Friedrich Händel
- 1899 Erich Kästner, německý spisovatel († 29. července 1974)

Úmrtí

Česko
- 1908 Svatopluk Čech, český básník (
- 21. únor 1846) Svět
- 1934 - anglický skladatel Edward Elgar
- 1942 Stefan Zweig, rakouský spisovatel (
- 28. listopad 1881)
- 1945 Alexej Nikolajevič Tolstoj, ruský spisovatel (
- 10. leden 1883)
- 1995 James Herriot, britský veterinář a spisovatel

Svátky

Česko
- Svatopluk
- Socialistický kalendář: Den sovětské armády a Sovětských námořních sil Svět
-

Viz také:

- 22. únor 24. únor - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Únor ja:2月23日 ko:2월 23일 simple:February 23 th:23 กุมภาพันธ์

1883

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1878 1879 1880 1881 1882 - 1883 - 1884 1885 1886 1887 1888 ----

Události

Česko
- v Praze bylo otevřeno Národní divadlo Svět
- 12. srpna vyhynula Zebra kvaga
- 20. říjen byl uzavřen mír v Ancónu
- exploze sopečného ostrov Krakatoa v Indonésii

Vědy a umění

- byl objeven Edisonův jev, jenž je základem elektronky
- znovu otevřeno Národní divadlo v Praze

Narození

Česko
- 30. dubna Jaroslav Hašek, český spisovatel († 3. ledna 1923)
- 3. červenec Franz Kafka, německý spisovatel († 3. června 1924) Svět
- 10. leden Alexej Nikolajevič Tolstoj, ruský spisovatel († 23. února 1945)
- 18. února Nikos Kazantzakis, řecký spisovatel († 26. října 1957)
- 31. října Marie Laurencinová, francouzská malířka († 8. června 1956)

Úmrtí

Česko
- 23. února Jan Valerián Jirsík, čtvrtý biskup českobudějovický (
- 19. červen 1798) Svět
- 19. květen Samo Chalupka, slovenský spisovatel (
- 27. února 1812)
- 3. září Ivan Sergejevič Turgeněv, ruský spisovatel (
- 9. listopad 1818)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1883년 th:พ.ศ. 2426

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.

Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km² (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km² (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km² (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura

- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na

- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy

- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

1883

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1878 1879 1880 1881 1882 - 1883 - 1884 1885 1886 1887 1888 ----

Události

Česko
- v Praze bylo otevřeno Národní divadlo Svět
- 12. srpna vyhynula Zebra kvaga
- 20. říjen byl uzavřen mír v Ancónu
- exploze sopečného ostrov Krakatoa v Indonésii

Vědy a umění

- byl objeven Edisonův jev, jenž je základem elektronky
- znovu otevřeno Národní divadlo v Praze

Narození

Úmrtí

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1883년 th:พ.ศ. 2426

Praha

Praha – od roku 1920 Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha – je hlavním a součastně největším městem České republiky.

Poloha a charakteristika

České republiky]] Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů, kde žije zhruba 1 170 000 obyvatel (údaj ČSÚ za rok 2005). Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je památkovou rezervací UNESCO. Praha je statutárním městem a vyšším územním samosprávným celkem na úrovni kraje. Leží uprostřed území Čech na řece Vltavě a je ze všech stran obklopena Středočeským krajem, jehož správní úřady rovněž sídlí v Praze.

Historie

:Hlavní článek: Dějiny Prahy

Počátky hradu a města Prahy

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6.století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži (nebo Sizi), kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat "kmene" Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9.století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10.století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Středověk

Počátkem 12.století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze koncem 11.století. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinským terminem Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již od 10.století. Tak vzniklo Nové, později Menší Město Pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil další Nové Město pražské a vytýčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. "Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Sjednocení pražských měst

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha neexistovala dlouho. Zanikla již roku 1528. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Tehdy se stala jedním z předních průmyslových a obchodních center Evropy. Roku 1893 byla asanována severní část Starého Města; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se zároveň připojil Karlín a Libeň.

Velká Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, jakým byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jakými byly Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo obyvatelstvo českého, německého a židovského původu, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus - vznikly první moderní budovy a byla také dostavěna gotická Svatovítská katedrála. Světově unikátní je architektura kubistická - jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30.let Prahu začaly opouštět první obyvatelé.

Druhá světová válka

Za války bylo z Prahy odsunuto v transportech do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. "méněcenných ras". Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Pečkově paláci nebo Střelnice v Kobylisích. Stavby Prahy byly uchráněny. K lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích), ale plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. Podle vůle komunistických předáků pražského povstání (Smrkovský) a předem stanovených smluv mezi spojenci z protihitlerovské koalice Prahu musela osvobodit Rudá armáda, zatímco Americká armáda vyčkávala u Plzně. Dříve než sovětská vojska do města dorazila, vypuklo zde 5.května 1945Pražské květnové povstání, které ukončil 9.května příjezd Rudé armády.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

V únoru 1948 se chopili moci komunisté, plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu "socialistického realismu". Vznikla tak první sídliště (Dvouletky) a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a Hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele, kteří přicházeli do Prahy z celé republiky, byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce. Sametová revoluce

Praha po sametové revoluci

Otevření státních hranic přivedlo do města početné davy turistů. Rozvoj soukromého podnikání se projevil na mnoha starších, leckdy chátrajících budovách i menších domech, které byly opraveny. Došlo k výstavbě mnoha obchodních komplexů, ve městě se zmnohonásobil dopravní provoz, který působí řadu problémů.

Hospodářství

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu, dnes ale upadajícího, a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Sametová revoluce Hrubý domácí důchod (HDP) v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Zpracovatelský průmysl

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech 14 regiónů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než 20 zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 procent na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů (20 procent celkové produkce země a současně i první místo v regionální struktuře). Sametová revoluce Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 procent celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regiónů. Sametová revoluce Mimo to se však v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
- výroba kovodělných výrobků
- výroba strojů a zařízení
- chemie a farmaceutický průmysl
- průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
- výroba dopravních prostředků (mimo výroby automobilů), zde zejména kolejní soupravy, motocykly, lehká letadla a jiné Další odvětví hrají spíše podřadnou roli.

Doprava

:Hlavní článek: Hlavní článek: Pražská doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.

Členění Prahy

: Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Královské hlavní město Praha, Velká Praha a Části Prahy.

Katastrální členění

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1947 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území (čtvrtí). Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a číslování budov.

Správní členění

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem, radou, starostou a úřadem městské části. Od 1. července 2001) mají úřady 22 z těchto městských částí rozšířenou působnost státní správy pro své území nebo i pro několik dalších městských částí. Vzniklo tak 22 správních obvodů. Tyto obvody (s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však nejsou totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly do roku 2001 správními obvody a do roku 1990 i samosprávnými.

22 správních obvodů

V seznamu je nejprve uveden městský správní obvod. V závorce jsou pak uvedeny městské části, které do správního obvodu spadají, přičemž městská část, jejímuž úřadu působnost státní správy přísluší, je uvedena tučně. Od 1. ledna 2002 mají všechny tyto městské části stejný název jako celý jejich správní obvod, tedy pouze slovo Praha s číslovkou. Pro lepší orientaci je v seznamu uveden i původní název městské části. 2002
- Praha 1
- Praha 2
- Praha 3
- Praha 4 (Praha 4, Kunratice)
- Praha 5 (Praha 5, Slivenec)
- Praha 6 (Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry)
- Praha 9
- Praha 10
- Praha 11 (Praha 11, Šeberov, Újezd u Průhonic, Křeslice)
- Praha 12 (Praha 12, Libuš)
- Praha 13 (Praha 13, Řeporyje)
- Praha 14 (Praha 14, Dolní Počernice)
- Praha 15 (Praha 15, Dolní Měcholupy, Štěrboholy, Petrovice, Dubeč)
- Praha 16 (Radotín, Velká Chuchle, Lochkov, Zbraslav, Lipence)
- Praha 17 (Řepy, Zličín)
- Praha 18 (Letňany)
- Praha 19 (Kbely, Vinoř, Satalice, Čakovice)
- Praha 20 (Horní Počernice)
- Praha 21 (Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje, Běchovice)
- Praha 22 (Uhříněves, Královice, Nedvězí, Kolovraty, Benice)

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle Zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 však nejsou tyto obvody samosprávnými celky a od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

10 městských obvodů, jejich městské části

Seznam deseti obvodů, v závorce jsou uvedeny městské části, které tvoří území obvodu: městských obvodů
- Praha 1 (Praha 1)
- Praha 2 (Praha 2)
- Praha 3 (Praha 3)
- Praha 4 (Praha 4, Praha 11, Praha 12, Libuš, Kunratice, Újezd, Šeberov)
- Praha 5 (Praha 5, Velká Chuchle, Slivenec, Lochkov, Praha 16–Radotín, Lipence, Zbraslav, Praha 13, Řeporyje, Zličín)
- Praha 6 (Praha 6, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Praha 17–Řepy, Suchdol)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Březiněves, Dolní Chabry, Ďáblice)
- Praha 9 (Praha 9, Praha 14, Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Praha 20–Horní Počernice, Praha 19–Kbely, Klánovice, Koloděje, Praha 18–Letňany, Satalice, Praha 21–Újezd nad Lesy, Vinoř)
- Praha 10 (Praha 10, Praha 15, Benice, Dolní Měcholupy, Dubeč, Kolovraty, Královice, Křeslice, Nedvězí, Petrovice, Štěrboholy, Praha 22–Uhříněves)

Významné čtvrti

Podívejte se také na

- Královské hlavní město Praha
- Velká Praha

Externí odkazy

- [http://www.praha-mesto.cz praha-mesto.cz] – Informační server hlavního města Prahy
- [http://www.vpraze.info vpraze.info] – Wiki stránky o Praze
- [http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home Hlavní město Praha] na stránkách ČSÚ
- [http://www.firmy-praha.cz Firmy Praha] firmy v Praze Kategorie:České kraje Kategorie:České okresy Kategorie:Praha Kategorie:Česká města Kategorie:Čechy Kategorie:Hlavní města Evropy ja:プラハ ko:프라하 simple:Prague

Kněz

Kněz (z praslovanského
- kъnędzь < staroněmeckého kunning kníže) je osoba, která je v církvi nebo náboženské společnosti prostředníkem mezi božstvem a člověkem. Podle pravidel svého náboženství provádí náboženské nebo kultovní obřady (bohosužby, mše, přinášení oběti apod.)

Křesťanské pojetí kněze

Pro chápání pojmu kněze v křesťanství je zapotřebí rozlišení řeckých slov, která se vyskytují v Novém zákoně. Prvním z nich je slovo ἱερεύς (hiereus kněz), které stejně jako latinské sacerdos označuje kněze, který přináší oběti v chrámu; kněze pohanského nebo židovského. Jediným knězem (ἱερεύς) v křesťanství, tj. prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je Ježíš Kristus (1 Tim 2,5; List Židům). Na tomto Kristově kněžství pak mají účast všichni věřící jako celek (srov. 1 Pt 2,9-10). Tomuto kněžství věřících se říká též kněžství královské. Druhým pojmem, který označuje kněze podle chápání katolických, anglikánských a pravoslavných církví, je πρεσβύτερος (presbyteros starší). Tito kněží pak přinášejí jedinou oběť, kterou přinesl kněz Ježíš Kristus, když slaví eucharistii. Již ve 2. století však nalezneme svědectví o tom, že řecky mluvící křesťané používají o novozákonních „starších“ pojmu ἰερεύς. Stejně tak latinsky mluvící část církve označuje již na přelomu 2. a 3. století (Tertullianus) své služebníky (biskupy a „kněze“) pojmem sacerdos. Ve zmíněných církvích se toto kněžství nazývá též služebné kněžství. Kněz je, stejně jako ostatní tzv. hierarchické služby, ustanoven vkládáním rukou biskupa a takto je spojen s první generací Ježíšových učedníků a Dvanácti (apoštoly). Posláním kněze je především předsedat eucharistii, sloužit Božímu lidu hlásáním Božího slova, slavit uprostřed něho svátosti. Knězem může být jedině pokřtěná osoba, v katolických a pravoslavných církvích výhradně muž.

Jiné příbuzné výrazy

Protože je kněz ve společenství, v němž působí, též výraznou otcovskou postavou (i z archetypálního hlediska), je v pravoslaví a katolictví zvykem oslovovat jej též „otče“ či o něm mluvit jako o „paterovi“ (latinsky pater = otec). Často se o knězi mluví jako o farářovi. Toto slovo však není označením kněze, ale jeho funkce (tj. ne všichni kněží jsou faráři) ve farnosti (z latinského parochus < parochia farnost). Faráře proto mají i protestantské církve. Kategorie:Liturgie Kategorie:Náboženství Kategorie:Svátosti ja:司祭

28. prosince

28. prosinec je 362. den roku podle gregoriánského kalendáře (363. v přestupném roce). Do konce roku zbývají 3 dny. Svátek slaví Žaneta.

Události

Česko
- Svět
-

Narození

Česko
- 1811 Karel Sabina, český spisovatel a novinář († 8. listopad 1877 Svět
- 1898 Carl-Gustav Arvid Rossby, švédsko-americký meteorolog († 19. srpen 1957)

Úmrtí

Česko
- 1992 Eugen Jegorov, český herec (
- 9. října 1937) Svět
- 1925 Sergej Alexandrovič Jesenin, ruský spisovatel (
- 3. říjen 1895)
- 1945 Theodore Dreiser, americký spisovatel (
- 27. srpen 1871)
- 2004 Susan Sontagová, americká spisovatelka (
- 16. leden 1933)

Svátky

Česko
- Bohumila Svět
-

Viz také:

- 27. prosinec 29. prosinec - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Prosinec ja:12月28日 ko:12월 28일 ms:28 Disember simple:December 28 th:28 ธันวาคม

1820

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1815 1816 1817 1818 1819 - 1820 - 1821 1822 1823 1824 1825 ----

Události

Vědy a umění

Narození

- 4. února Božena Němcová, česká spisovatelka († 21. ledena 1862)

Úmrtí

- 29. září Antonín Jaroslav Puchmajer, český spisovatel (
- 7. leden 1769)

Hlava státu

- František I. Kategorie:19. století ko:1820년 ms:1820 simple:1820

25. března

25. březen je 84. den roku podle gregoriánského kalendáře (85. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 281 dní.

Události

Česko
- Svět
-

Narození

Česko
- 1896 František Tichý, český malíř a grafik († 7. říjen 1961)
- 1921 Jan Kozák, český spisovatel († 1995) Svět
-

Úmrtí

Česko
- 1929 Otokar Březina, český básník (
- 13. září 1868) Svět
-

Svátky

Česko
- Marián Svět
-

Viz také:

- 24. březen 26. březen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Březen ja:3月25日 ko:3월 25일 simple:March 25 th:25 มีนาคม

Biskup

: Biskup (z řeckého έπίσκοπος episkopos dohlížitel, moderátor, ochránce, zodpovědný; < έπι-σκέπτεσθαι episkeptesthai dohlížet) je v křesťanství nejvyšším představitelem diecéze, jenž je považován za nástupce apoštolů, které ustanovil Ježíš.

Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj

Pojem biskup v křesťanských církvích označuje různé druhy administrátorů (což může být jeden z dobrých překladů slova). V Novém zákoně apoštolové po nanebevstoupení Ježíše Krista ustanovili další učedníky, aby spravovali jimi založené církevní obce. Ti jsou pak označováni jako biskupové. Ustanovení těchto biskupů se děje vzkládáním rukou nad ustavovaného a modlitbou. Tato praxe svěcení nových biskupů se dochovala dodnes. Biskup může podobně sám vzkládáním rukou a modlitbou ustanovit jako své spolupracovníky jáhny a kněze (tj. presbytery).

Biskup v různých církvích

Váha a náplň tohoto úřadu se mezi jednotlivými církvemi liší, obecně lze říci, že vyšší je u těch církví, které si zachovaly tzv. apoštolskou posloupnost: (katolická církev, pravoslavné církve, anglikánská církev a další), kde se biskupské hodnosti většinou dosahuje svěcením a jde zde o hodnost doživotní. Naproti tomu u většiny protestantských denominací jsou biskupové voleni a jejich pravomoci bývají zpravidla menší.

Katolický pohled

Pro katolíky je biskupské svěcení svátostí, které předávají společně alespoň tři další biskupové, kteří jsou ve společenství s římským biskupem (papežem) a kteří sami jsou platně vysvěceni. Biskup je služebník církve, který má pravomoc nad diecézí čili biskupstvím. Má spravovat partikulární církev, což se týká především liturgie a vyučování ve víře. K tomu mu pomáhají kněží a jáhni.

Další označení biskupů v římskokatolické církvi

V praxi se lze setkat s dalším konkrétnějším určením jednotlivých biskupů, které tvoří buď čestné označení daného biskupa anebo jeho označení v rámci kanonického práva.
- Arcibiskup -- biskup v historicky významné diecézi -- arcidiecézi. Tento titul je často spojen s titulem metropolity -- představitele příslušné církevní provincie.
- Sídelní biskup je biskup spravující konkrétní existující diecézi. Titulární biskup je biskup příslušící již neexistující (zaniklé diecézi), který je obvykle pověřen zvláštními úkoly v rámci církve (typickým příkladem jsou nunciové).
- Pomocný biskup, též světící či auxiliární biskup je biskup, který vypomáhá ve správě diecéze sídelnímu biskupovi v záležitostech, které jsou vyhrazeny biskuppům; zůstává podřízen sídelnímu biskupovi.
- Biskup-koadjuktor, též biskup spolusprávce, je biskup, který bývá jmenován jako spolusprávce diecéze k dlouhodoběji nemocnému či přestárlému biskupovi. Po úmrtí sídelního biskupa se stává automaticky jeho nástupcem.
- Sufragánní biskup je sídelní biskup diecéze náležející k církevní provincii, který je podřízen metropolitovi.
- Papež je biskup církve města Říma.

Podívejte se také na

- Abecední encyklopedie náboženství on-line: (česky)
- episkopát http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=258
- biskup http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=105
- svěcení http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=1067
- ordinace http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=711
- Merriam-Webster Online Dictionary: (anglicky)
- bishop http://www.m-w.com/cgi-bin/dictionary?book=Dictionary&va=bishop&x=12&y=10 Co říká Tomáš Akvinský o heslu biskup: → Seznam základních teologických a filozofických pojmů Kategorie:Církev ja:司教 ko:주교

České Budějovice

České Budějovice jsou statutární město na jihu Čech a metropole Jihočeského kraje. Byly založeny v roce 1265 Přemyslem Otakarem II.

Historie

Město České Budějovice začalo vznikat v druhé polovině 13. století na pravém břehu Vltavy pod soutokem s Malší na pozemcích, které Přemysl Otakar II. získal od dvorského sudího Čéče. Formálně je na jeho příkaz založil zvíkovský purkrabí a úspěšný lokátor Hirzo, který pro krále pracoval i na dalších místech v kraji. Nové královské město mělo představovat doposavad chybějící odpovídající základnu královské moci v jižních Čechách a být protiváhou moci Vítkovců (resp. Rožmberků). Tento svůj účel po většinu času zdatně plnilo, což bylo důvodem několikasetletého nepřátelství mezi těmito dvěma "lokálními mocnostmi", které bylo přerušenu pouze v průběhu husitských válek, kdy je potlačil společný mocný nepřítel - husité. První velký nájezd ze strany Rožmberků zažilo město už v květnu roku 1277, k všeobecnému překvapení však navzdory nedokončeným hradbám odolalo. O dva roky později Záviš z Falkenštejna město vyplenil a pobořil, měšťané je však rychle obnovili. Nájezdy a krátkou nadvládou Rožmberků trpělo město ještě roku 1289, ale Václav II. již následující rok zjednal pořádek. Roku 1304 čelilo město útoku vojsk římského krále Albrechta Habsburského, přečkalo jej však bez úhony, pouze okolí lehlo popelem. V březnu 1318 oblehl město Petr I. z Rožmberka v rámci své vzpoury proti Janu Lucemburskému, ale neuspěl. Další kolo nepřátelství přišlo se vzpourami Rožmberků proti Václavu IV., kdy Budějovice představovaly jednu z nejvýznamějších opor královské moci. Rožmberkové (Jindřich III. z Rožmberka) je opět několikrát neúspěšně obléhali. Během husitských válek stanuly Rožmberkové společně s Českými Budějovicemi na straně Zikmunda Lucemburského, což vedlo k tomu, že se obchod města přeorientoval spíše na rakouské země. Válečné štěstí bylo vrtkavé a měnilo se velice rychle - tak třeba v červnu 1420 budějovičtí spolu s Rožmberky obléhali Tábor a v září a říjnu se měšťané třásli před vojskem Jana Žižky, který na svém tažení proti Rožmberkům prošel okolo města, aniž by však na ně zaútočil. Postupem času město začalo válkou trpět a upadat - občasné vojesnské úspěchy nemohly vyvážit ztráty kupců na cestách, které ve válečných časech přestaly být bezpečné. I v následných letech po husitské revoluci město trpělo neuspořádanými poměry v zemi, navíc král Ladislav Pohrobek postoupil město doživotně Jindřichu IV. z Rožmberka, což se nesetkalo s pochopením. Za vlády Jiřího z Poděbrad zachovávaly Budějovice nejdříve neutralitu pokud šlo o spory katolické a královské strany, aby v srpnu 1468 uznaly za svého krále Matyáše Korvína, který v nich umístil silnou posádku. Po z vojenského hlediska relativně klidném 16. století, během kterého došlo k mimořádnému rozkvětu města (zejména díky rozsáhlé těžbě stříbra a příjmům z vaření piva, obchodu se solí, suknem či rybničního hospodaření), Budějovice opět čelily těžkým časům - v roce 1611 si v nich zřidili jednu ze svých základen Pasovští. V průběhu Českého stavovského povstání zůstaly Budějovice věrné Habsburkům. Díky tomu byly prakticky ihned oblehnuty vojskem vedeným Jindřichem Matyášem hrabětem z Thurmu. Ten však město nedokázal dobýt (vlastně to ani moc nezkoušel) a odtáhl od něj. V listopadu 1618 pak přitáhla k městu císařská vojska Karla Bonaventury Buquoye. Okolo města se poté rozpoutaly zuřivé boje, v nichž stavovská vojska zvítězila a přinutila císařské k ústupu do města nebo do Rakous. Město bylo opět obleženo. Zima 1618-1619 byla zlá pro obě strany, hůř ale strádaly Budějovice, v nichž vypukly epidemie, které si vyžádaly mnoho obětí jak mezi měšťany, tak v řadách císařských vojáků... Na jaře 1619 však dorazily Buquoyovy posily a situace začal spět k rychlému rozuzlení. 10. června 1619 porazil Buquoy silné stavovské vojsko v bitvě u Záblatí, což vedlo k urychlenému vyklizení jižních Čech ze strany stavovských jednotek. Budějovičtí využili příležitosti a přesvědčili Buqoye, že je třeba exemplárně potrestat vzbouřenecký Rudolfov, který Budějovicím značně konkuroval. Jelikož císařský velitel to původně za zas až tak nutné nepovažoval, byla mu v rámci diskuse na toto téma vyplacena nemalá částka ve zlatě, která ho následně zbavila všech pochybností a Rudolfov byl prakticky srovnán se zemí. Po zbytek třicetileté války se městu boje vyhnuly, sloužilo však jako týlová základna a prostor pro formování jednotek. Během třicátých let se díky bojům ve středních a severních Čechách staly dočasně hlavním městem, do kterého se přesunuly některé důležité úřady z Prahy. V letech 1634-5 byly dokonce v Budějovicích umístěny české korunovační klenoty. V červenci 1641 vypukl ve městě požár, během něhož lehly popelem 2/3 asi města. Jižní Čechy se staly bojištěm za první (1740-1742) i druhé slezské války (1744-1745). Budějovice zažili okupaci vojsky saského kurfiřta Karla Albrechta během první slezské války a boje mezi habsburskými vojsky a francouzskou armádou mezi Budějovicemi a Hlubokou v roce 1742. Během druhé slezské války se v okolí Budějovic rozpoutaly boje mezi rakouskou a pruskou armádou, město přitom bylo dočasně Prusy obsazeno. Další výrazný vzestup město zažilo na začátku 20. století, když sem přesídlila správa kraje z Písku a Tábora. Z tehdejšího devítitisícového města se také díky železnici stalo významné centrum. Boje se Budějovicím od druhé slezké války vyhýbaly, nicméně stále se často stávaly týlovou základnou, takže útrap zcela ušetřeny nebyly, což se týkalo i první světové války. Převrat a ustavení Československa se v Budějovicích obešlo bez problémů. Ve městě definitvně získalo rozhodující slovo české obyvatelstvo, kterýžto stav trval až do okupace města jednotkami Wehrmachtu (odpoledne 15. března 1939). Okupační správa poté rychle zlikvidovala českou obecní samosprávu, budějovické zastupitelstvo muselo ukončit činnost již 17. března. Vrcholné posty na městských úřadech ovládli Němci. Přímých bojových akcí se Budějovice dočkaly na konci druhé světové války - v březnu 1945 se dvakrát staly cílem náletů amerického letectva, které značně poškodily město a způsobily velké ztráty na životech. V květnu 1945 německá posádka město bez boje vyklidila a přenechala je sovětským jednotkám. Po válce došlo jako všude jinde k vyhnání německého obyvatelstva, což v případě Budějovic znamenalo odsun asi 7 500 lidí, což mohlo představovat přibližně 16% obyvatelstva.

Doprava

V Českých Budějovicích existuje (od r. 1991) síť trolejbusů - vozy 14Tr a 15Tr. Také existuje síť autobusové dopravy, kde se momentálně zkouší nové vozy značky SOR. Městská doprava začala v Budějovicích už v roce 1909 zavedením tramvajové (k nádraží) a trolejbusové (ke hřbitovu) dopravy. Protože se do systému neinvestovaly žádné peníze, v roce 1951, ač existovaly plány na rozšíření sítě MHD, tramvajová doprava zanikla a byla nahrazena trolejbusovou. Ta zanikla asi o dvacet let později v rámci podpory odbytu nafty ze SSSR. Jihozápadně od města je vojenské letiště Planá se smíšeným provozem.

Školství, věda a výzkum

- Základní školy (vč. uměleckých): 27
- Gymnázia: 7
- Střední odborné školy: 10
- Integrované střední školy: 4
- Vyšší odborné školy: 5
- Střední odborná učiliště:4
- Vysoké školy: 2 (Jihočeská univerzita, Vysoká škola evropských a regionálních studií) Ve městě sídlí šest ústavů Akademie věd České republiky: Entomologický ústav, Hydrobiologický ústav, Parazitologický ústav, Ústav systémové biologie a ekologie (bývalý Ústav ekologie krajiny), Ústav molekulární biologie rostlin, Ústav půdní biologie

Významné podniky

- Budějovický Budvar - pivovar
- Budějovický měšťanský pivovar - pivo Samson
- GAMA - vývoj, výroba a prodej spotřebního zdravotnického materiálu, laboratorních a veterinárních produktů z plastů
- Gamex - výroba potravinářských obalů
- Koh-i-Noor Hardtmuth - výroba školních a kancelářských potřeb
- Madeta - mlékárny
- Robert Bosch - vývoj a výroba komponent motorů pro osobní automobily

Zajímavosti

České Budějovice jsou vděčným cílem turistů z Německa, Rakouska, Asie a dalších zemí. Jednak samy mají mnoho cenných historických památek, jednak jsou přirozeným centrem turisticky atraktivního Jihočeského kraje. V samotných Budějovicích lze za největší turistické atrakce považovat historické centrum města (Náměstí Přemysla Otakara II., Samsonova kašna, Radnice, Černá věž), Jihočeské muzeum, Muzeum konězpřežky. V blízkém okolí města se nachází Hluboká nad Vltavou s jedním z našich nejnavštěvovanějších zámků - Hlubokou a ves Hosín s nádherným kostelem. Zajímavá je též bývalé hornické městečko Rudolfov s naučnou stezkou v okolí. Turistické atraktivitě města odpovídá též velké množství ubytovacích zařízení (hotely, penzióny), z nichž některé stojí přímo na náměstí v historickém centru (Grand hotel Zvon, Hotel Dvořák). Severně od centra se nachází i největší z budějovických hotelů Gomel, výšková stavba z r. 1982 pojmenovaná po družebním běloruském městě.

Přírodní zajímavosti

- Přírodní rezervace Vrbenské rybníky na severozápadním okraji města
- Přírodní památka Tůně u Špačků na jižním okraji města na břehu řeky Malše
- Stromovka - park na západojihozápad od centra města (významný krajiný prvek)
- Památné stromy: jinan dvoulaločný u piaristického kláštera, lípa malolistá u plaveckého stadionu, jinan dvoulaločný v areálu Lannovy loděnice, buk lesní červenolistý v Dukelské ulici.

Externí odkazy

- [http://www.budnews.cz BudNews - zpravodajství]
- [http://www.rozhlas.cz/cb Český Rozhlas - zprávy z regionu]
- [http://www.jcu.cz Jihočeská univerzita]
- [http://www.vsers.cz Vysoká škola evropských a regionálních studií] Kategorie:České Budějovice Kategorie:Česká města

1871

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1866 1867 1868 1869 1870 - 1871 - 1872 1873 1874 1875 1876 ----

Události

Česko Svět
- 18. ledna - V Zrcadlovém sále na francouzském zámku ve Versailles je pruský král Vilém I. prohlášen německým císařem, čímž současně dochází k prvnímu sjednocení Německa jako Německého císařství.
- Eugène Pottier napsal text Internacionály

Vědy a umění

Narození

Česko
- 23. duben František Josef Čečetka, český spisovatel († 3. červen 1942) Svět
- 3. březen - Maurice Garin italský cyklista
- 27. březen Heinrich Mann, německý spisovatel († 12. březen 1950)
- 10. červenec Marcel Proust, franc