:: wikimiki.org ::
| Ježíš |
JežíšJežíš je vlastní jméno židovského (hebrejského) původu. V hebrejštině zní יְהוֹשֻׁעַ Jehóšua´ a znamená Bůh je spása/záchrana. Z biblických postav toto jméno nesl, kromě jiných, především:
- Jozue, syn Núnův
- Jéšua, syn Jósadakův
- Ježíš Sirach
- Ježíš z Nazareta (Ježíš Kristus)
Řecká verze toho jména zní Ἰησοῦς Iésús, latinská Vulgata rozlišuje: Iosue pro Jozua a Jéšuu, Iesus pro Ježíše. Z těchto latinských verzí pak vznikly české ekvivalenty (Jozue a Ježíš), zatímco ostatní překlad ostatních jmen se většinou řídí podle hebrejské předlohy.
Podívej se také na:
- Ježíš Kristus
- Kristus
Kategorie:Biblické postavy
ŽidŽid má následující významy:
- příslušník židovského národa (píše se Žid s velkým Ž)
- vyznavač židovského náboženství (píše se žid s malým ž)
Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k národu Židů. Dalšími rysy bylo území Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština, aramejština, později např. jidiš).
Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože během středověku žili Židé v ghettech a nemísili se s nežidovským obyvatelstvem, lze i tak nadále mluvit o národu. Během novověku se však židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti.
Od roku 1948 existuje moderní stát Izrael, v němž Židé opět tvoří hlavní národnost. Hovoří moderní hebrejštinou (ivrit). Přestože hlavním náboženstvím země má být židovství, většina obyvatel Izraele se považuje za sekulární. Pro ně se však častěji užívá označení Izraelci, zatímco Izraelité označuje starověké židovské kmeny.
Kategorie:Národy
ko:유대인
ja:ユダヤ人
simple:Jew
th:ยิว
Ježíš Kristus
Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.
Život Ježíše Krista
Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia.
Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku.
Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako taumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením (podle tradice) byl vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.
Tradiční křesťanské podání
Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen a popraven ukřižováním. Jeho učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Dalším učedníkům se údajně po své smrti zjevoval.
Historicita Ježíše
Hlavní písemné prameny o Ježíšově životě jsou čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Většina historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány za živé paměti Ježíšova života. Připouští tedy, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto staré historie) o historické existenci Ježíše a základních faktech o jeho životě a smrti.
Raná nekřesťanská svědectví
Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého.
Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti:
:„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost“ (Annales 15,44,2n.).
Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.
Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.
Zpochybnění historicity Ježíšova života
Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala. I ti, kteří jeho existenci připouští, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků.
Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či Osiris Dionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty.
Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale v zápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.
Související odkazy
- Testimonium flavianum
Ježíšovo učení a působení
Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona.
Základními důrazy jeho učení bylo
- navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
- evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.
- požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
- nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
- podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
- milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
- smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
- odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
- podpora racionálního uvažování a rozeznávání "znamení doby"
- oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
- extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem
Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.
Citáty k článku
- Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Matouš 5,20)
- Dobře prorokoval Izajáš o vás pokrytcích, jak je psáno: Tento lid ctí mé rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. (Marek 7,6)
- Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě... Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (Jan 4,21)
- Kdo z vás je bez hříchu, hoď první na ni kamenem (...) Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. (Jan 8,7)
- Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Matouš 9,13)
Ježíš jako předmět víry
Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.
Křesťanství
Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace "jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají.
Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi).
Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván "Pantokrátór", vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud.
Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha).
Islám
Ježíš je pro muslimy jedním z proroků, kteří předcházeli poslednímu a největšímu Prorokovi, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že by byl ukřižován nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by byl Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží.
Židovství
Jelikož byl Ježíš Žid, považují ho někteří Židé za rabína a učitele, jiní za zakladatele původně židovské sekty, která se později (kolem roku 100 po Kr.) s židovstvím definitivně rozešla pro neslučitelné názory.
Podívej se také na
- Ježíš
- Kristus
- Křesťanství
- Islám
- Christologie
Kategorie:Křesťanství
Kategorie:Teologie
Kategorie:Islám
Kategorie:Náboženství
ko:예수 그리스도
ms:Yesus Kristus
ja:イエス・キリスト
simple:Jesus
th:เยซู คริสต์
zh-cn:耶穌基督
zh-tw:耶穌基督
ČeštinaČeština je západoslovanský jazyk nejvíce příbuzný se slovenštinou, poté polštinou a lužickou srbštinou. Patří tedy mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských.
Česky mluví zhruba 12 mil. lidi, z toho přes 10 mil. v Česku. V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí.
Mluvnice
Čeština má 7 pádů a tři časy (minulý, budoucí a přítomný). Má jednotné a množné číslo (schod - schody, nůž - nože), ale i pozůstaky duálu (číslovky: dvě, obě a párové části těla - (7.pád) s oběma rukama, s dvěma ženami, s třemi ženami)
Čeština má pomnožná, hromadná a látková podstatná jména:
- Pomnožná podstatná jména mají tvar množného čísla, ale označují jednu věc (kamna, nůžky, kalhoty).
- Hromadná podstatná jména mají tvar jednotného čísla, ale označují větší počet (listí, mládež, slova s příponou -stvo, -ctvo : lidstvo, ptactvo).
- Látková podstatná jména mají tvar jednotného čísla a označují látku bez ohledu na množství (voda, sníh, cukr).
Pády
| 1. | kdo, co | nominativ |
| 2. | (bez) koho, čeho | genitiv |
| 3. | (ke) komu, čemu | dativ |
| 4. | (vidím) koho, co | akuzativ |
| 5. | (oslovujeme, voláme) | vokativ |
| 6. | (o) kom, čem | lokál |
| 7. | (s) kým, čím | instrumentál |
Písmo
Čeština používá upravenou latinku doplněnou o tyto znaky s diakritikou:
Čeština také používá jednu spřežku, ch. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na místě, kde se píše velké písmeno, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch.
Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože ě změkčuje předcházející souhlásku a použití ů je podmíněno jistými etymologickými jevy (původní hláska [u:] se píše ú; hláska [u:] vyvinutá z původního [o:] se píše ů).
Slovní zásoba
Slovní zásoba je původní (původní slova, slova vytvořená odvozením pomocí předpony nebo přípony či jiného složení písmen [počítat - počítač, les - lesní, vědět - dozvědět a mnoho dalších], zkrácená slova, zkratky a slova vytvořená složením dvou nebo více slov) nebo převzatá (z angličtiny, němčiny, ruštiny, řečtiny, latiny, francouzštiny, italštiny, japonštiny a dalších jazyků). Převzatá se dělí na dvě skupiny:
# přepsaná do češtiny, např. telefon, televize, rádio
# slova používaná v původním tvaru, případně foneticky přepsaná do latinky, např. ikebana, hardware a další.
Nářečí
Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Všichni Češi se mezi sebou domluví, protože každý Čech umí spisovnou nebo obecnou češtinu. Někde Češi používají spisovnou a obecnou češtinu dohromady, jinde zase spisovnou češtinu a nářečí či slang.
S Čechy se domluvíte snadno i slovensky. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. Jako příklad se dává vztah mezi dolnoněmčinou a hornoněmčinou.
Historie
První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: "Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu." Dále se dochovaly glossy z chorální knihy svatojiřské, rovněž z 12. století, od neznámé jeptišky: "Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se válé. Lector Vituz je krásný kurvy syn."
Kategorie:Česko
-
Odkazy
- [http://www.SlovoDne.cz/ SlovoDne.cz]- Každý den jedno české slovo komentované česky nebo anglicky.
ja:チェコ語
ko:체코어
Kristusthumb
Kristus (latinsky christus, řecky Χριστός - Christós, hebrejsky מַשִׁיחַ - maššíach) znamená „pomazaný“, „mesiáš“, „spasitel“, „Bohem vyvolený král“. V křesťanství jde o jeden z nejdůležitějších titulů, kterými je nazýván Ježíš Kristus z Nazareta.
Vývoj použití titulu
Řecké Χριστός je v překladu Starého zákona ekvivalentem pro hebrejské maššíach a znamená "pomazaný" v tom nejširším smyslu, především však jako kněz nebo král, což byly úřady, do nichž se vstupovalo skrze pomazání olejem. V pozdějším starozákonním židovství se maššíach (počeštěně mesiáš) stal eschatologickým očekávaným "Božím pomazaným" ve smyslu ideálního krále a velekněze.
Pro křesťanské věřící je tímto očekávaným mesiášem Ježíš z Nazareta. Proto mu od počátku přisuzují tento titul, který v Novém zákoně najdeme v řecké podobě - Χριστός, christós, počeštěně Kristus. Za pomazání u Ježíše považují jeho křest v Jordánu, kdy na něho sestoupil Duch svatý v podobě holubice (srov. Mt 3,12-15 a Lk 3,21-22). Jako titul je používán např. v Sk 9,22 (svými důkazy, že Ježíš je Kristus (= Mesiáš), přiváděl do úzkých damašské židy, Sk 17,3; Sk 26,23 nebo Flp 2,11 (každý jazyk aby vyznával: Pán Ježíš je Kristus [= Mesiáš] - možno přeložit několika způsoby). Ježíš je tak považován za očekávaného davidovského krále, za Božího pomazaného, ze konečného velekněze (List Židům), kterého předpovídali starozákonní proroci, naplněním všech nadějí.
Od tohoto titulu je odvozeno i slovo křesťan, tj. "kristovec", ten, kdo vyznává Ježíše jako Krista, Mesiáše.
Velmi rychle se však z titulu stala součást vlastního jména, a tak je už ve většině Nového zákona titul Kristus používán jako Ježíšovo vlastní jméno. V tomto smyslu je známe i my dnes. Na skutečný původ tohoto jména nás může upomenout např. arabská verze, znějící iású' al-masíh, a označení křesťana jako al-masíhí, "mesiášovec".
Související články
- Ježíš Kristus
- Ježíš
Kategorie:Křesťanství
Kategorie:Biblické postavyKategorie:Bible Marthasville, GAAtlanta, Georgia
katalog szkoy policealne Jamnik Jamniki Zoja sylwester na sowacji gry zrcznociowe
|
|
|
| :: RELATED NEWS :: |
Ford Island
Ford Island is located in the middle of Pearl Harbor, Hawaii. It is connected to the main island by the Ford Island Bridge. The island houses several naval facilities. It also has two main groups of military housing: Nob Hill and Luke Field.
History
Ancient Hawaiians called the island Moku-umeume —the isle of attraction. It is currently named after Dr. Iowa. As of the 2000 census, the city had a total population of 101.
| |
