:: wikimiki.org ::

Ježíš Kristus

Ježíš Kristus

Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.

Život Ježíše Krista

Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako taumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením (podle tradice) byl vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.

Tradiční křesťanské podání

Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen a popraven ukřižováním. Jeho učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Dalším učedníkům se údajně po své smrti zjevoval.

Historicita Ježíše

Hlavní písemné prameny o Ježíšově životě jsou čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Většina historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány za živé paměti Ježíšova života. Připouští tedy, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto staré historie) o historické existenci Ježíše a základních faktech o jeho životě a smrti.

Raná nekřesťanská svědectví

Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého. Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti: :„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost“ (Annales 15,44,2n.). Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti. Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.

Zpochybnění historicity Ježíšova života

Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala. I ti, kteří jeho existenci připouští, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků. Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či Osiris Dionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty. Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale v zápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.

Související odkazy

- Testimonium flavianum

Ježíšovo učení a působení

Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona. Základními důrazy jeho učení bylo
- navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
- evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.

- požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
- nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
- podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
- milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
- smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
- odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
- podpora racionálního uvažování a rozeznávání "znamení doby"
- oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
- extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.

Citáty k článku

- Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Matouš 5,20)

- Dobře prorokoval Izajáš o vás pokrytcích, jak je psáno: Tento lid ctí mé rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. (Marek 7,6)

- Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě... Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (Jan 4,21)

- Kdo z vás je bez hříchu, hoď první na ni kamenem (...) Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. (Jan 8,7)

- Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Matouš 9,13)

Ježíš jako předmět víry

Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.

Křesťanství

Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace "jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi). Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván "Pantokrátór", vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud. Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha).

Islám

Ježíš je pro muslimy jedním z proroků, kteří předcházeli poslednímu a největšímu Prorokovi, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že by byl ukřižován nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by byl Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží.

Židovství

Jelikož byl Ježíš Žid, považují ho někteří Židé za rabína a učitele, jiní za zakladatele původně židovské sekty, která se později (kolem roku 100 po Kr.) s židovstvím definitivně rozešla pro neslučitelné názory.

Podívej se také na

- Ježíš
- Kristus
- Křesťanství
- Islám
- Christologie Kategorie:Křesťanství Kategorie:Teologie Kategorie:Islám Kategorie:Náboženství ko:예수 그리스도 ms:Yesus Kristus ja:イエス・キリスト simple:Jesus th:เยซู คริสต์ zh-cn:耶穌基督 zh-tw:耶穌基督

4 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století Roky: 9 8 7 6 5 4 3 2 1 1 2 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

- Herodes Veliký, židovský král idumejského původu

Hlavy států

Kategorie:1. století př. n. l.

29

Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století Roky: 24 25 26 27 28 - 29 - 30 31 32 33 34 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlava státu

Kategorie:1. století

33

Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století Roky: 28 29 30 31 32 - 33 - 34 35 36 37 38 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

- 3. duben - Ježíš Kristus (upřednostňovaná možnost), zmrtvýchvstání by tedy připadlo na 5. duben

Hlavy států

- Římská říše
- Tiberius Kategorie:1. století ko:33년

Letopočet

Letopočet (éra) je nepřetržitá řada let od významné události, historické nebo legendární - epochy. Epocha je tedy den počátku éry. Je sporné, zda epocha má číslo nula či jedna. Astronom Jacques Cassini v roce 1740 prosadil pro astronomii 0, avšak občanský život zůstává na 1 n. l.

Příklady

- Byzantský letopočet - počítá se od 1.9. 5508 př.n.l., mýtického stvoření světa.
- Astronomický letopočet - počítá se od 1.1. 4713 př.n.l., doby, kdy se shoduje několik astronomických cyklů (počítá se ve dnech)
- Židovský letopočet - počítá se od 7.10. 3761 př.n.l., mýtického stvoření světa
- Mayský letopočet - počítal se od 13. 7. 3114 př.n.l. proč, přesně nevíme
- Starořecký letopočet - počítá se od 1.7. 776 př.n.l., konání prvních olympijských her
- Římský letopočet - počítá se od 21.6. 753 př.n.l., založení města Říma (označuje se ab urbe condita)
- Křesťanský letopočet - počítá se od 1.1. 1, údajného (a nesprávně vypočteného) narození Ježíše Krista (označuje se anno Domini, zkr. AD, znamená léta Páně)
- Starý arménský kalendář - počítá se od 11.7. (po úpravě ve 12. stol. 11.8.) 552
- Islámský letopočet - počítá se od 16.7. 622., Mohamedova útěku z Mekky do Medíny (tzv. hidžra)
- Francouzský republikánský letopočet - počítá se od 22.9. 1792, vyhlášení Republiky (používal se do 1806)

Další hesla

- Gregoriánský kalendář
- Juliánský kalendář Kategorie:Kalendář ja:紀元

Hebrejština

Hebrejština (עברית) v dnešním slova smyslu označuje moderní hebrejštinu (ivrit), tedy jazyk, jímž se hovoří ve státu Izrael. Vedle toho však lze označovat jako hebrejštinu i klasickou hebrejštinu, tj. biblickou hebrejštinu. Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, k jejich severozápadní skupině, tzv. kananejské formě. Její původ sahá zřejmě do pozdní kananejštiny. Nejstarší stopy kananejské řeči s hebrejskými idiomaty objevili archeologové v Ras Šamra (Ugaritu) a pocházejí z 20. století př. Kr.

Hebrejské písmo

Hebrejským písmem se píše zprava doleva. Jeho psaná podoba, tzv. kvadrátní čili čtvercová, pochází z aramejštiny používané v Persii v 5. století př. n. l. Předtím však hebrejština užívala vlastní formy vyvinuté asi v 13. století př. n. l. ve Fénicii; tuto podobu písma používá dodnes u Samaritánů. Odtud pochází fakt, že hebrejština má 22 znaků pro souhlásky; samohlásky se nepsaly. Pro rozlišení vokalizace se používá tzv. punktace vyvinutá židovskými učenci a použitá např. v masoretském textu. Blíže viz heslo hebrejské písmo.

Biblická hebrejština

Biblickou hebrejštinu můžeme sledovat ve tří obdobích. # Od Mojžíše do začátku království (asi 1500 -- 1000 př. Kr.). Jedná se o archaickou podobu jazyka. # Od počátků království do babylónského zajetí (1000 -- 586 př. Kr. -- zlatý věk hebrejštiny. # Od babylónského zajetí je hebrejština stále více znamenána výpůjčkami z aramejštiny a řečtiny.

Gramatika biblické hebrejštiny

Gramatika hebrejštiny je ryze semitská a má velmi mnoho spoolečných rysů s ostatními semitskými jazyky. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci. Charakteristickým rysem jazyka základní kořen slova určený většinou třemi souhláskami -- ten je pak shodný pro substantiva, adjektiva i slovesa. Proto je zvykem řadit jednotlivá slova ve slovníku sice podle abecedy, ale řadí se tak nikoli jednotlivá slova, ale kmeny. Podobně se slovesa udávají v 3. osobě sg. m. perfekta, neboť tento tvar větršinou plně odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje. Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. Neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas. Ten se buď opisuje nebo závisí na kontextu. Zato hebrejština překypuje mnoha slovesnými formami. "Čas" zaznamenává hebrejština dvěma rozlišovacími formami -- dokonavou a nedokonavou (tzv. perfektum a imperfektum). Proto může i perfektum i imperfektum vyjadřovat ve své podstatě kterýkoli čas. Každý z těchto časů má několik možných modů (způsobů, které upřesňují a mění význam slovesa. Zkladní jsou: qal (prostý význam slovesa, "poslal"), nifal (zvratný význam, "poslal se" resp. "byl poslán"), piel (intensivní význam, "vyhnal"), hifil (kauzativní význam, "nechal poslat"), pual (pasivní význam, "byl poslán"), hofal (kauzativní pasivum), hitpael (intensivní reflexivum, "vyhnal se"), případně další odvozené způsoby. Zájmena se obvykle připojují k slovesům, předložkám a jménům ve formě sufixů. Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves, zato využívá hojně jmenných tvarů sloves. Pro hebrejštinu je významný jeden jev, který jen těžko najdeme jinde, a to je "waw conversivum". Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou "waw", česky "a", a to ve významu slučovacím, vylučovací či jiném. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka "waw" mění svůj "čas". Tzn. je-li to perfektum, má význam imperfekta a obráceně. Je docela možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy ("času", "konjunktivu"), který se používal po této předložce "waw", která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s "waw conversivum". Z této gramatické struktury vyplývá i nám v lecčem vzdálený způsob uvažování -- hebrejské uvažování není na rozdíl od evropského abstraktní, ale zcela konkrétní. Kategorie:Semitské jazyky Kategorie:Bible ja:ヘブライ語 ko:히브리어 simple:Hebrew language th:ภาษาฮีบรู

Judsko

Tento článek pojednává o Judském království mezi 10. a 6. stoletím př. Kr. Ohledně ostatních státních celků na tomto území viz Hasmonejské království a římská provincie Judea. Judské království je státní útvar vytvořený na konci 10. století př. Kr. (přibližně 922 př. Kr.) po oddělení všech okolních národů včetně Izraele od davidovské dynastie, které zbyl Jeruzalém a území obecně označované jako kmen Juda a část kmene Benjamín (teoreticky i kmen Šimeón, ale o tom v této době již nejsou doklady). Šalomoun (asi 961-922) byl posledním panovníkem sjednoceného Izraelského státu. Prvním panovníkem novho království Judsko byl jeho syn Rechabeám, který nebyl s to si udržet okolní národy v područí. V judském hlavním městě Jeruzalému i nadále vládne davidovská dynastie. Kult a politika Judska byly na tuto dynastii silně vázány a tato dynastie přetrvala (ideologicky) po celou dobu trvání státu, tj. až do roku 587/6 př. Kr. Ve skutečnosti možná došlo k jejímu faktickému přerušení, když se královna-regentka Atalja v roce 842 pokusila celou dynastii vyvraždit. Zatímco o severním izraelském království se dochovalo relativně hodně mimobiblických záznamů, v případě Judska je jich daleko méně.

Dějiny království

Po rozdělení jednotné říše do Judska vpadl faraon Šešonk I. Krátce nato se Judsko dostalo do sporu se severním Izraelem. Judský král, aby zachránil svou říši před silnějším sousedem, králem Baešou, se obrátil o pomoc k damašskému králi Ben Hadadovi, který vpádem do zad Izraeli odvrátil jeho hrozbu. Judský král Ása tak posunul judské hranice s Izraelem na sever. right

Před zánikem Izraele (před r. 722 př. Kr.)

Později však se všechny kenaánské státy spojují v koalici, aby společně bojovaly proti Asýrii. O tom, že by se Judsko pod vedením krále Jóšafata této koalice a bitvy u Karkaru (853 př. Kr.) účastnilo, nejsou žádné zprávy, je to však pravděpodobné. V roce 841 dochází v celém Kenaánu k politickému zvratu. V Damašku přebírá moc při puči Chazael, v Izraeli se trůnu zmocňuje nový dynastie v osobě Jehúa a v Judsku, po násilné smrti krále Achazjáše se vlády ujímá jeho matka Atalja. Tyto události jsou možná spojeny s asyrskou snahou rozbít protiasyrskou koalici. Podle popisu událostí v 2. knize Královské (11. kap.) královna-matka Atalja po smrti svého syna Achazjáše dala vyvraždit všechny zbývající členy davidovské dynastie a sama se ujala vlády. Unikl jí však nejmladší potomek, Achazjášův syn Jóaš. Ten byl ukryt v chrámu, kde byl vychován kněžími. V sedmém roce vlády královny Atalji byla Atalja svržena a na trůn dosazen Davidovec Jóaš. Zda se jednalo o skutečného Davidovce, nebo zda šlo pouze o ideologické obnovení této dynastie pomocí dobře zvoleného chlapce, není možno dnes s jistotou určit. Ekonomického růstu dosáhlo Judsko podobně jako severní Izrael v polovině 8. století za dlouhé vlády Uziáše (783 př. Kr.-742 př. Kr.), když na nějakou dobu povolil asyrský tlak. V pokročilém věku tohoto krále s ním vládl společně jeho syn Jótam, neboť král Uziáš trpěl "malomocenstvím" (tj. pravděpodobně blíže neurčenou kožní chorobou). Do područí Asýrie se Judsko dostalo dobrovolně za tzv. syrsko-efraimské války. Izraelské království spolu s Damaškem a za přislíbené podpory Egypta se roku 734 př. Kr. vzbouřilo proti Asýrii. Když tito králové chtěli do koalice přibrat i Judského krále Achaza, ten svou účast odmít. Jelikož severní koalice o judskou pomoc velmi stála, rozhodla se Jeruzalém dobýt a dosadit na tamní trůn svého favorita, který by s nimi šel do války proti Asýrii. Achaz se však tehdy obrátil o pomoc právě na asyrského krále Tiglatpilesara III., který zasáhl a Izrael i Damaše porazil, nicméně tak Judsko přešlo pod asyrský vliv.

Po zániku Izraele (po r. 722 př. Kr.)

Po Achazovi nastoupil na judský trůn jeho syn Chizkijáš (715-687 př. Kr.. Z jeho mezinárodních podniků je významná jeho vzpoura proti Asýrii, která však skončila zdrcující porážkou a obležením Jeruzaléma králem Sinacheribem v roce 701. Chizkijáš se tehdy sice draze vykoupil, nicméně město bylo uchráněno vpádu asyrských vojsk a zničení (tak zní jedna verze biblická a verze asyrská). Na základě této události pak vzniklo vyprávění o zázračné záchraně města (druhá biblická verze). Z vnitrostátních Chizkijášových počinů je významná jeho politická a náboženská reforma doložená i archeologickými nálezy. Za vlády tohoto krále padlo Samaří a Izraelité byli odvedeni do zajetí. Mnoho z těch, kteří tehdy byli ponecháni v Izraeli, se přestěhovali na jih do Judska, čímž značně zvýšili jeho počet obyvatel, ale také s sebou přinesli nové či v Judsku do té doby jen okrajové náboženské tradice. Chizkijáš se také jako první pokusil o centralizaci náboženského kultu do jeruzalémského chrámu. Do doby krále Chizkijáše spadá působení známého proroka Izajáše. Po Chizkijášovi nastoupil a velmi dlouho vládl jeho syn Menaše (687-642). Menašeho vláda baly klidná, Menaše akceptoval asyrskou nadvádu a pravidelně platil povinné dávky (jak udávají asyrské záznamy). Po jeho smrti a po svržení jeho syna Amóna byl na trůn dosazen Menašeho vnuk Jóšijáš. Jóšijáš, podobně jako Chizkijáš, se vyznačil především tím, že pokračoval v reformním díle svého praděda Chizkijáše. Mimo jiné ničil všechny svatyně kromě Jeruzaléma. Možná také využil situace úpadku Asýrie (612 pád Ninive) a rozšířil své území o severní oblasti, dříve spadající pod Izraelské království, což by vysvětlovalo mnohé, jinak nejasné biblické pasáže v prorockých knihách. Za dnů tohoto krále a v rámci národní reformy také působí autoři Deuteronomia a vzniká základ pozdějších židovských Písem. Na jejich činnost mělo vliv patrně i spojení severních a jižních náboženských a národních tradic po smíšení severního a jižního obyvatelstva (tj. Izraelitů a obvatelů Judska po pádu Samaří v roce 722 př. Kr.).

Poslední události

Po Jóšijášově smrti berou události rychlý spád. Jóšijáš sám zahynul, když r. 609 vyjel k Megiddu vstříc egyptskému faraonovi Nekovi, který byl se svým vojskem na tažení do Mezopotámie, aby pomohl podléhající Asýrii. O co Jóšijášovi šlo, zda jen Neka pozdravit, nebo proti němu bojovat, není zcela jasné. Jeho syna Jóachaza po třech měsících vlády Neko zajal a odvedl do Egypta. Na judský trůn dosadil Jóachazova bratra Eljakíma a změnil mu jméno na Jójakím. Od tohoto okamžiku bylo Judsko jen bezmocnou obětí ve sporu Egypta a sílící Novobabylonské říše. Jójakím, dosazený Egyptem, se roku 605 podřídil Nabukadnezarovi II. (datace nejistá), avšak krátce poté se proti němu za přislíbené pomoci Egypta vzbouřil. Babylonská vojska dobyla Jeruzalém v letech 598/7. Jójakím během obležení zemřel, a jeho syn Jójakín byl odvlečen do zajetí. V tomto roce, kdy do babylonského zajetí odchází první, menší vlna vystěhovalců, se začíná tzv. babylonské zajetí. Na trůn byl Nabukadnezarem II. dosazen Jóšijášův syn Matanjáš pod novým jménem Sidkijáš. Když se vzbouřil, Nabukadnezar II. Jeruzalém oblehl a po deseti měsících obležení jej v červenci 587 (nebo 586) dobyl. Při dobytí Jeruzaléma bylo město i chrám vydrancovány a chrám zanikl. Značná část obyvatelstva, především ta vlivnější, byla podle staré praxe přesídlena a do země byli přivedeni cizí skupiny. Tímto datem zaniká Judské království.

Seznam Judských králů

- Rechabeám (922-915)
- Abíjám (915-913)
- Ása (913-873)
- Jóšafat (Jóšafat (849-842)
- Achazjáš (8412)
- Atalja (královna-regentka) (842-837)
- Jóaš (837-800)
- Amasjáš (800-783)
- Azarjáš (též Uziáš) (783-742)
- Jótam (750-735)
- Achaz (735-715)
- Chizkijáš (715-687)
- Menaše (687-642)
- Amón (642-640)
- Jóšijáš (640-609)
- Jóachaz (609)
- Eljakím (přejmenován na Jójakím) (609-598)
- Jójakín (598-597)
- Matanjáš (přejmenován na Sidkijáš) (597-587/586)
- Gedaljáš (správce) (587/586)

Související odkazy

- Přehled starověkých dějin Izraele
- Izraelské království Kategorie:Starověk Kategorie:Bible Kategorie:Izrael ja:ユダ王国 ko:유다 왕국

Samaří

Samaří (hebr. שומרון Šóm^erón, řecky Σεβαστη Sebasté) je město v Galileji (dnešním Izraeli). Dal je postavit izraelský král Omri (886-875 př. Kr.) a učinil z něj hlavní město Izraelského království. Bylo dobyto a zničeno v roce 722 př. Kr. asyrským králem Salmanassarem V. Za perské vlády (od konce 6. století př. Kr. do konce 4. století př. Kr.) bylo Samaří sídlem Sanballatovců, správců na území bývalého Judska a Izraele. Již v této době se ze Samaří stalo opozičním centrem proti Jeruzalému, pro některé Židy příliš upjatému a nábožensky restriktivnímu. Podle tohoto města se také nazývá židovská sekta Samaritánů, kteří zde vznikli. Za helenizace dostalo nové, řecké jméno Sebasté. Kategorie:Historie Kategorie:Geografie Kategorie:Bible

Nový zákon

Nový zákon je označení druhé části křesťanské Bible. Obsahuje 27 knih, jež se všechny přímo či nepřímo týkají osoby Ježíše Krista. 4 evangelia (v nichž je líčen život Ježíše Krista), Skutky apoštolů (popisují vznik Církve a misijní činnost apoštola Pavla), epištoly (listy apoštolů Pavla, Petra, Jakuba a Jana) a Zjevení Janovo (Apokalypsa). Všechny knihy Nového zákona byly psány řecky a vznikly v 1. století n. l. Kategorie:Bible zh-min-nan:Sin-iok Sèng-keng ja:新約聖書 th:คำพยากรณ์ในคัมภีร์ไบเบิลใหม่

Pavel z Tarsu

ského kostela S. Maria del Popolo]] Svatý Pavel z Tarsu, apoštol Pavel, též Saul (česky obvykle překládáno jako Šavel), byl raně křesťanský teolog, autor větší části listů Nového zákona. Někdy pokládán za jednoho z Ježíšových apoštolů. Z religionistického hlediska je často považován za faktického zakladatele křesťanství.

Mládí

Saul se narodil ve městě Tarsos, které bylo z obchodního hlediska významným střediskem. To pravděpodobně umožnilo studovat Pavlovi u rabbiho Gamaliela, jenž vyučoval v Jeruzalémě. Získal tak velmi dobré vzdělání a vládl velmi dobrou řečtinou, jak ukazují jeho listy. Pavel se narodil do židovské rodiny, ale již od narození byl římským občanem. Občanství pravděpodobně získal jeho otec či děd jako odměnu za zásluhy pro Tarsos. Skutečnost, že byl římským občanem, mu také nejednou usnadnila situaci, někdy dokonce i zachránila život. Pavlovo římské občanství může též vysvětlovat, proč používal jak hebrejskou, tak latinskou podobu svého jména (Saul, resp. Paulus). Odmalička byl vychováván ve víceméně řecké kultuře, avšak ve víře otců, tj. v židovství. Víme, že patřil ke skupině farizeů.

Šavel křesťanem

Když se po Ježíšově smrti začalo v Judsku a Galeleji šířit křesťanství, postavil se Pavel jednoznačně za pravou tradiční židovskou víru a pomáhal nové hnutí potlačovat. Sám o sobě píše jako o zavilém pronásledovateli, nicméně jeho činnost se omezovala jen na židovské společenství a na synagogu. Když byl na cestě do Damašku, aby tam z pověření jeruzalémských židů pronásledoval křesťany (tj. našel je, usvědčil a vyloučil ze synagogy), měl velmi silný osobní zážitek, při němž se, podle jeho vlastních slov, setkal se vzkříšeným Ježíšem. Tento okamžik znamenal zlom v celém jeho životě i v dějinách křesťanství. Pavel přijal křesťanskou víru, kterou do té doby pronásledoval. Nejprve se utáhl do ústraní (nepočítáme-li záhadné arabské působení), několik let žil v Damašku (kde se učil řemeslu šití stanů?), posléze se připojil k misijním skupinám a kázal. Nakonec působil jako samostatný křesťanský potulný kazatel v křesťanstvím dosud nezasažených končinách tehdejšího světa. Podnikl několik misijních cest (celkem se uvádějí 3), navštívil Malou Asi, Řecko, možná Ilýrii a Řím. V jeho plánech byla i návštěva Hispánie (Španělska), ale badatelé se neshodují v názoru, zda se tam nakonec dostal, či nikoli, většina se shoduje na tom, že zemřel v Římě, kde byl sťat. Jako místo jeho smrti je udáván dnešní kostel Sv. Pavla v trapistickém klášteře Tre Fontane na jihu Říma. Jeho hrob se nachází pod římskou Bazilikou sv. Pavla za hradbami. Bazilikou Obrázek znázorňuje misijní cesty sv. Pavla od jeho cesty do Damašku v roce 33 po Kr., kde přijal křesťanskou víru, až po jeho zatčení v Jeruzalémě. Datace a sled událostí ztvárněné na tomto obrázku jsou zpracovány podle Murphy-O'Connor.

Listy Nového zákona

Z listů (dopisů) obsažených v Novém zákoně mu tradice připisuje celkem 13, resp. 14, pokud do nich započítáme i List Židům. Jsou to: List Římanům, 1. list Korinťanům, 2. list Korinťanům, List Galaťanům, List Efezanům, List Filipanům, List Kolosanům, 1. list Tesalonickým (Soluňanům), 2. list Tesalonickým (Soluňanům), 1. list Timotejovi, 2. list Timotejovi, List Titovi a List Filemonovi. Z těchto listů se za autenticky Pavlovy považuje obvakle sedm, a to Římanům, oba Korintským, Galaťanům, Filipanům, 1. Tesalonickým a 2. Timotejovi. Ostatní mu byly pravděpodobně později připsány. Pavlovy listy odrážejí konkrétní situace a problémy církví, které ve většině případů sám založil a o které se i nadále staral listovní formou. Odráží se v nich situace prvotní církve, Pavlovo učení a každodenní problémy křesťanských společenství.

Poznámky pod čarou

- Sk 21, 39.
- Sk 22, 28.
- Srov. Sk 13, 9.
- Sk 23, 6; Flp 3,5.

Externí odkazy

- [http://sweb.cz/sv.Pavel Cesty svatého Pavla] Kategorie:Svatí Kategorie:Teologové Kategorie:Bible ja:パウロ ko:사도 바울

Flavius Iosephus

Iosephus či Josephus (37/38 Jeruzalém – kolem 100 Řím), původním jménem Josef ben Mattijahú byl židovský kněz, učenec a historik, který zanechal významné poznámky o první židovské válce v letech 66–70. Své jméno Flavius si Iosephus přibral podle rodového jména císaře Vespasiana.

Život

Znalosti o svém životě nám Josef poskytl sám ve svém autobiografickém díle. Narodil se v kněžské židovské rodině pocházející svými kořeny z rodu Hasmonejců. Byl vynikajícím studentem náboženských otázek a již ve věku 14 let byl dotazován na některé otázky jeruzalémským veleknězem. V 16 letech se přidal na stranu asketického poustevníka Banna. V roce 57 se vrátil zpět do Jeruzaléma, kde se přidal na stranu farizeů. V Judsku tehdy panovalo stále silnější napětí jak mezi Židy a Římem, tak mezi Židy samotnými. Když v roce 64 římský prokurátor v Judsku poslal několik kněží v okovech do Říma, vydal se Josef s delegací za jejich propuštění k Neronovu císařskému dvoru. Jeho mise byla úspěšná i díky císařově manželce Poppeji, která se jeho případu ujala. Při jeho návratu v Judsku začínalo velké národní povstání. V roce 66 Juda Galilejský obsadil pevnost Antonii a Josef s dalšími kněžími se přidali na stranu bojovníků za nezávislost. V zápětí byl Josef poslán do Galileje, aby ji připravil na válku, opevnil a nasbíral brannou sílu. Na jeho stranu se přidala židovská města, ale města s převážnou většinou řeckých obyvatel se mu získat nepodařilo. Nakonec se opevnil v Jotapatě, která však byla Římany dobyla. Josef byl zajat, ale jelikož vojevůdci Vespasianovi předpověděl, že se stane císařem, zůstal naživu. Jeho předpověď se naplnila krátce po Neronově sebevraždě. Josef zůstal v římském táboře jako rukojmí a byl přítomen dobývání Jeruzaléma pod velením Vespasiánova syna Tita. Jeruzalém padl v roce 70. Josefus byl odveden do Říma, kde byl osvobozen, byla mu vykázána penze a ubytování na císařovy útraty. Josef tehdy přijal po císaři i jméno Flavius. Od té doby je v latinském světě znám jako Flavius Iosephus. I když zůstal ve službách Říma a svým dětem dal pohanská jména (Hyrkán, Iustus, Agrippa), zůstal vždy věrný svému židovskému původu a věnoval se psaním děl, v nichž hájil židovskou víru a tradici.

Dílo

Poté, co skončila jeho vojenská služba, sepsal Josef dvě díla, která zachycují neocenitelným způsobem židovské reálie 1. století.
- Židovská válka (Peri tú Iúdaikú polémú, lat. Bellum Iudaicum) – poznámky o první židovské válce (68–70); čes. překlad: Flavius Iosephus, Válka židovská I.-II., přel. J. Havelka, J. Šonka, Praha 2004.
- Židovské starožitnosti (Iúdaiké archaiologiá, lat. Antiquitates Iudaicae) – poznámky k dějinám židů od stvoření světa až po židovskou válku. Prvních třináct knih je paralelních ke Starému zákonu, avšak kniha 14-20 popisuje čas od doby Makabejců až po židovskou válku. Josef užívá židovských i řeckých pramenů.
- Proti Apiónovi (Kata Apionos, lat. Adversus Apionem), obrana židovského náboženství
- Životopis, dodatek k druhému vydání Starožitností po smrti Heroda Agrippy II. (mezi lety 93 a 100), obrana proti obviněním ze strany Justa Tiberiadského.

Související odkazy

- Testimonium flavianum Kategorie:Historikové Kategorie:Dějiny křesťanství Kategorie:Antický Řím Kategorie:Narození 1. století Kategorie:Úmrtí 1. století ja:フラウィウス・ヨセフス ko:요셉푸스 플라비우스

6 př. n. l.

Staletí: 2. století př. n. l. - 1. století př. n. l. - 1. století Roky: 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 ----

Události

Vědy a umění

Narození

- Ježíš Kristus (nejpravděpodobnější datum narození)

Úmrtí

Hlavy států

Kategorie:1. století př. n. l.

29

Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století Roky: 24 25 26 27 28 - 29 - 30 31 32 33 34 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlava státu

Kategorie:1. století

Nový zákon

Žid

Žid má následující významy:
- příslušník židovského národa (píše se Žid s velkým Ž)
- vyznavač židovského náboženství (píše se žid s malým ž) Oba významy se do jisté míry překrývají, protože židovské náboženství bylo původně náboženstvím národním a bylo jedním z určujících rysů příslušnosti k národu Židů. Dalšími rysy bylo území Izraele a Palestiny a jazyk (hebrejština, aramejština, později např. jidiš). Vzhledem k roztroušení Židů po světě přestalo být určujícím faktorem obývané území a postupně se vytratil i původní společný jazyk. Náboženství a kulturní tradice zůstaly. Protože během středověku žili Židé v ghettech a nemísili se s nežidovským obyvatelstvem, lze i tak nadále mluvit o národu. Během novověku se však židé stále více začali považovat za příslušníky národů, v jejichž zemích žili. V těchto případech už označení žid zůstalo pouze vyjádřením náboženské příslušnosti. Od roku 1948 existuje moderní stát Izrael, v němž Židé opět tvoří hlavní národnost. Hovoří moderní hebrejštinou (ivrit). Přestože hlavním náboženstvím země má být židovství, většina obyvatel Izraele se považuje za sekulární. Pro ně se však častěji užívá označení Izraelci, zatímco Izraelité označuje starověké židovské kmeny. Kategorie:Národy ko:유대인 ja:ユダヤ人 simple:Jew th:ยิว

Král

- Král - hlava státu - (monarcha).
- Král (šachy) je figurka v šachu
- Král (karty) je název hrací karty ja:国王 nb:Konge simple:King

Rosa Parksová

Rosa Parksová, celým jménem Rosa Lee Parks (někdy též Rosa Louise Parks; 4. února 1913 v Tuskegee, Alabama, USA – 24. října 2005 v Detroitu, Michigan, USA), patří k nejznámějším aktivistkám za občanská práva v USA. V prosinci 1955 byla v městě Montgomery na jihu USA zatčena, protože odmítla v autobusu poskytnout místo bělochovi. Tento případ vedl k velkým protirasistickým protestům a vzniku hnutí za zrovnoprávnění černých obyvatel USA, Rosa Parksová se stala symbolem pro boj amerických černochů za svá práva. Segregace a rasová diskriminace v USA v padesátých letech 20. století byla zejména v jižních státech normálním a běžným jevem. To se týkalo možnosti návštěv restaurací, kin, škol a také užívání prostředků hromadné dopravy. V městě Montgomery (stát Alabama) platil zákon, že v přední části autobusu smí sedět pouze bílí; v prostřední části si směli sednout i černí resp. barevní občané, ale museli uvolnit celou řadu, chtěl-li si tam sednout i jen jeden běloch. V této situaci se stalo, že Rosa Parksová 1. prosince 1955 během jízdy v autobusu odmítla vstát. Přivolaná policie ji udělila pokutu 14 dolarů. Reakce byla na tehdejší poměry překvapivá. Došlo k bojkotu městské autobusové dopravy, který trval déle než jeden rok a jehož se zúčastnila většina černého obyvatelstva města (tehdy necelých 50 000 obyvatel). S protesty se solidarizovali i černí taxikáři, kteří po celou dobu vozili černé pracující do práce za symbolickou cenu několika centů. Dne 4. června 1956 rozhodl Spolkový soud, že politika rasové segregace není konformní s ústavou USA. Zástupci města Montgomery podali okamžitě odvolání proti tomuto rozsudku, rasová diskriminace byla ve městě samotném zesílena. 13. listopadu 1956 však Nejvyšší soud prohlašuje segregaci v autobusech města Montgomery za ilegální a protiústavní. Jedním z iniciátorů tohoto bojkotu, známého jako Montgomery Bus Boycott, byl tehdy ještě poměrně neznámý Martin Luther King, baptistický farář. Tento protest vedl jednak ke zrušení segregace v městských autobusech, zejména je však považován za zrod hnutí za občanská práva v USA. Rosa Parksová samotná i její manžel ztratili zaměstnání, po mnoha hrozbách se její muž nervově zhroutil. Parksovi se roku 1957 odstěhovali do Detroitu, zůstali však i zde aktivní v hnutí za občanská práva.

Externí odkazy

Česky
- [http://zpravy.idnes.cz/zahranicni.asp?r=zahranicni&c=A051025_124710_zahranicni_nel Článek na památku paní Parksové ve dne jejího úmrtí (iDnes.cz)]
- [http://ihned.cz/2-17082920-003000_d-1c Zemřela Rosa Parksová, žena, která nepustila sednout bělocha (iHNed.cz)]
- [http://www.blisty.cz/art/25534.html Zemřela Rosa Parksová (Britské listy)] Anglicky
- [http://www.montgomeryboycott.com/ Montgomery Bus Boycott]
- [http://www.legacy.com/Obituaries.asp?Page=APStory&Id=10245 Rosa Parks (Legacy.com)] Parksová, Rosa Parksová, Rosa Parksová, Rosa ja:ローザ・パークス ko:로자 파크스

ruletka gry Aloes Dorota Rabczewska wakacje jastrz�bia g�ra

:: RELATED NEWS ::

Белгија
Кралство Белгија (на холандски: Koninkrijk België, на француски: Royaume de Belgique, на германски: Königreich Belgien) е земја во западна

Австрија
Република Австрија (германски: Republik Österreich) е земја во Централна Европа, без излез на море. Се состои од 9 сојузни држави. Се граничи со Германиј�

Финска
Република Финска (на фински: Suomen tasavalta, на шведски: Republiken Finland) е Нордиска земја во североисточна Ев�

Аргентина
Аргентина е држава во Јужна Америка, сместена меѓу Андите на запад и Атлантскиот Океан на исток. Се граничи со Парагвај

Текст
Во јазиците, текст е нешто што содржи зборови да искаже нешто. Поимот обично има пошироко значење. Во лингвистика текстот вклучува два типа на контрасти. Еден е меѓу систем и текст, со тоа што под систем се подразбира способноста на го�

Германија
Сојузна Република Германија (германски: Bundesrepublik Deutschland) е една од водечките индустриски земји, лоцирана во централна Европа. Германија граничи на север со Северно �

Стих
Стих е запис што користи метрика како главен модел за организација, како контраст на проза, што користи граматички и

Есеј
Есеј е кратко пишано дело што третира одредена тема од гледишната точка на авторот, често земајќи ги во предвид субјективните искуства и лични размисли околу нив.

Поврзани поими

- извадок (преглед)
- верувања и пракси што ја вклучуваат способноста да се дијагнозира, лечи, и понекогаш да се предизвика човечко страдање заради посебна врска со, или контрола над, духовите. Се верува дека шаманите се способни да го контролираат времето, да кон�

Квантитет
Квантитет е генерички поим што се користи во однос на мерката (број, сума) на еден скалар, вектор, број на предмети или на некој друга начин за обележување на вредност на збир или гр�