Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Jiří Šotola

Jiří Šotola

Jiří Šotola (28. května 1924 Smidary - 8. srpna 1989 Praha) byl český básník, prozaik a dramatik, kterého proslavily především jeho historické romány Kuře na rožni a Tovaryšstvo Ježíšovo. Po maturitě (1942), byl nuceně nasazen do Německa. Po druhé světové válce studoval dramatickou konzervatoř a vystudoval herectví na DAMU (1951) později studoval filosofii. Spolu s mj. Miroslavem Florianem a Karlem Šiktancem patřil mezi tzv. básníky všedního dne kolem časopisu Květen, kteří se snažili změnit tehdejší patosu plnou poezii a vrátit do ní realitu jako hlavní téma. Byl i šéfredaktorem Května, a to od roku 1958 do jeho zrušení, po němž pracoval v čas. Kultura a v Literárních novinách. V letech 1964 až 1967 byl také tajemníkem Svazu českých spisovatelů. Po roce 1968 nesměl publikovat, po několika letech provedl "sebekritiku" a jeho díla mohla opět vycházet. Jako herec a režisér působil v divadle v Hradci Králové.

Dílo

Hlavním motivem jeho tvorby byla válečná tématika. Styl jeho děl je snadno rozpoznatelný, používá krátké věty a úsečné dialogy. Dalším typickým prvkem jeho děl je časté využití ironie a archaismů. Jeho hrdinové jsou obyčení lidé.
- Náhrobní kámen, 1946 - bás.sbírka
- Červený květ, 1955
- Za život, 1955
- Óda na hazard, zde projevuje kladný vztah k dobrodružství
- Čas dovršený
- Psí hodinky
- Svět náš vezdejší, 1957 - básn.sbírka, tzv. poezie všedního dne, laděno velmi pacifisticky, objevuje se zde varování před atomovou válkou.
- Venuše z Mélu, 1959 - bás.sbírka [http://www.sweb.cz/antologie/autori/sotola.htm ukázka básně], milostná moezie
- Bylo to v Evropě, 1960 - protiválečná poema s židovskou tématikou, projevuje zde snahu pochopit "smysl dějin". Dílo je oslavou socialismu.
- Hvězda Ypsilon, 1962 - básně s častým tématem stárnutí, smrti i koloběhu života, pravděpodobně jeho nejznámnější sbírka. Základ sbírky tvoří čtyři básně na smrt V. Tháma, K. H. Máchy, přírodovědce J. B. Lamarca a politika A. Bendy. Myšlenkou zde je, že smrt hodnotí život.
- Poste restante, 1963 - bás.sbírka kde píše básně ve formě fiktivních dopisů, psaných židovské dívce své lásce z mládí. Tato dívka zde funguje jako jeho svědomí.
- A co básník : antologie čes. poezie 20. století, 1964
- Co a jak, 1964 - bás.sbírka, verše jsou velmi pesimistické, pochybuje zde o smyslu života
- Podzimníček, 1967 - bás.sbírka
- Oranžová ryba, 1968 - výbor z milostné poezie s motivy hledání smyslu života v moderní době
- Tovaryšstvo Ježíšovo, 1969 - historická románová epopej z doby po konci třicetileté války na panství Košumberk, kterou vlastně zahájil svoji prozaickou činnost; děj se soustřeďuje na hraběnku Marii Maximiliánu Slavatovnu, skromnou vdovu, která se zřekla majetku ve prospěch jezuitského řádu, další význ.postavou je i o svém poslání pochybující páter Had, člen Tovaryšstva Ježíšova (Jezuitů)
- Kuře na rožni, 1974 v samizdatu, 1976 oficiálně - mistrný román z doby napoleonských válek; hl.hrdinou je zběh Matěj Kuře, který se přidá k potulným hercům a loutkařům; je úspěšný, dostane se až do Benátek
- Waterloo, 1967 - div.hra
- Julián Odpadlík, 1970 - TV hra
- Ajax : Komedie o 3 dějstvích,1977
- Svatý na mostě, 1978 - historický román; postava Jana Nepomuckého, pražského generálního vikáře, který byl r.1393 na králův rozkaz shozen z mostu do Vltavy; proticírkevní hledisko
- Možná je na střeše kůň: Komedie o 3 obrazech, 1980
- Pěší ptáci, 1981
- Bitva u Kreščaku, 1982
- volná trilogie:
  - Malovaný děti, 1983
  - Róza Rio, 1986
  - Podzim v zahradní restauraci, 1988
- Padalo listí, padala jablíčka, 1985 - poeticko-skeptické drama
- Osmnáct Jeruzalémů, 1986 - novela o křížové výpravě zfanatizovaných dětí do Svaté země
- A jenom země bude má : Máchovská variace : Hra o 2 dílech, 1987
- Podzim v zahradní restauraci, 1988
- Cesta Karla IV. do Francie a zpět - drama
- Antiorfeus, drama
- Chicago, drama
- Rellevue, drama
- Příběh, lásky a cti, scénář k filmu o J. Nerudovi a K. Světlé. Dále psal kritiky a učebnicové stati o poezii. Kromě toho překládal díla B. Pasternaka, B. Sluckého,

Viz též:


- Seznam českých spisovatelů
- Česká literatura v letech 1945 - 1990 Šotola, Jiří Šotola, Jiří Šotola, Jiří Šotola, Jiří

28. května

28. květen je 148. den roku podle gregoriánského kalendáře (149. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 217 dní.

Události

Česko
- Svět
-

Narození

Česko
- 1884 - Edvard Beneš, druhý československý prezident v letech 1935-1938 a 1945-1948
- 1924 Jiří Šotola, český literát Svět

Úmrtí

Česko
- Svět
-

Svátky

Česko
- Vilém Svět
-

Viz také:


- 27. květen 29. květen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Květen ja:5月28日 ko:5월 28일 simple:May 28 th:28 พฤษภาคม

1924

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1919 1920 1921 1922 1923 - 1924 - 1925 1926 1927 1928 1929 ----

Události

Česko Svět
- 25. února Sarajevo přestalo být hlavním městem Bosny a Hercegoviny, ale pouze sídlem Sarajevské oblasti.
- Dominikánská republika se stala členem společnosti národů
- norské hlavní město bylo přejmenováno na Oslo

Vědy a umění


- André Breton vydal Surrealistický Manifest
- objeven chemický prvek rhenium

Nobelova cena

Narození

Česko
- 30. dubna Ilja Prachař, český herec († 10. srpna 2005)
- 1. květen Karel Kachyňa, český režisér († 12. březen 2004)
- 28. května Jiří Šotola, český literát
- 17. září Antonín Liška, český biskup († 15. říjen 2003)
- 27. září Josef Škvorecký, český spisovatel
- Vladimír Menšík, český herec († 1988)
- Jan Otčenášek, český spisovatel († 1979) Svět
- 13. leden Paul Karl Feyerabend, rakouský filosof († 11. února 1994)
- 9. května Bulat Šalvovič Okudžava, ruský básník († 12. června 1997)
- 19. června Vasil Bykav, běloruský spisovatel († 22. června 2003)
- 10. října James Clavell, anglický spisovatel († 7. září 1994)
- A. D. Atanasov, bulharský redaktor, esperantista
- John Francis, skotský esperantista
- Marjorie Boulton, anglická spisovatelka, esperantistka
- Jean-François Lyotard, francouzský filosof († 1998)
- George Herbert Walker Bush, 41. prezident USA

Úmrtí

Česko
- 3. leden Jiří Wolker, český básník (
- 29. březen 1900) Svět
- 21. leden Vladimír Iljič Lenin, ruský komunistický politik a revolucionář a první premiér SSSR (
- 22. duben 1870)
- 3. červen Franz Kafka, německý spisovatel (
- 3. červenec 1883)
- 10. června, zavražděn italský socialistický poslanec Giacomo Matteotti,
- 1. září Joseph Henry Blackburne, britský šachista (
- 10. prosinec 1841)
- Woodrow Wilson, americký politik (1856)

Hlava státu

Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1924年 ko:1924년 simple:1924

Smidary

Městečko Smidary leží na soutoku Cidlina a Javorky asi 6 km severně od města Nový Bydžov v okrese Hradec Králové. V obci je registrováno 672 domů a asi 1500 obyvatel. Obec Smidary se skládá z pěti částí - Smidary, Křičov, Červeněves, Chotělice, Loučná hora. PSČ je 503 53.

Historie obce

Na počátku 13. století stávala na místě pozdějšího zámku tvrz, patřící pražské kapitule, od níž ji koupil kapitulní děkan a daroval ji své neteři Elišce, manželce Beneše z Vartenberka. V letech 1360 - 1381 držel Smidary Henslin z Turgova, který je prodal Markvartovi z Vartenberka a ten je dále prodal Janu Ohnišťkovi z Ohništan. Poněvadž se Jan z Ohnišťan postavil za husitských válek na stranu pánů z Hradce, tak byly Smidary v roce 1424 vypáleny vojskem Jana Žižky z Trocnova. V roce 1456 přešly Smidary do majetku Sezimy z Doupova a později ke zboží novobydžovskému. V roce 1562 byly Smidary povýšeny na městečko. Poněvadž se tehdejší majitel Smidar Jan z Pilínkova zúčastnil stavovského povstání, byly jeho statky zkonfiskovány a v roce 1622 je koupila Magdaléna Trčková z Lípy a od ní v roce 1629 Albrecht z Valdštejna. Po jeho zavraždění bylo panství konfiskováno a prodáno Janu Gordonovi. V roce 1651 kupuje panství Smidary Rudolf Colloredo, v držení jeho rodu zůstaly až do roku 1810, kdy je kupuje průmyslník Martin Wagner, který zde v roce 1835 buduje Cukrovar. Od roku 1895 do první světové války drží Smidary Čížkové ze Smijdachu. Za první republiky bylo panství Smidary rozparcelováno a zbytkový statek získal v roce 1924 Baltazar Bártl.

Pamětihodnosti obce


- Zámek - postaven v empírovém slohu v roce 1825
- Kostel Sv. Stanislava - gotická stavba z roku 1540 byla v letech 1749 - 1752 od základu přestavěna v barokním stylu a nově opravena v roce 1847. Vnitřní vybavení pochází z 18. století

Externí odkazy


- [http://smidary.qx.cz/ stránky obecního úřadu Smidary] Kategorie:okres Hradec Králové Kategorie:Česká městečka a městysy

8. srpna

8. srpen je 220. den roku podle gregoriánského kalendáře (221. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 145 dní.

Události

Česko
- Svět
- 449 Koncil svolaný Theodosiem II
- [1945]] uzavřena Londýnská dohoda o stíhání válečných zločinců

Narození

Česko
- 1904 Václav Morávek, český voják († 21. března 1942)
- 1926 Jiří Levý, Český literární teoretik a historik († 17. ledna 1967)
- 1949 Bhútán vyhlásil nezávislost Svět

Úmrtí

Česko
- 1989 Jiří Šotola, český literát
- 1993 - Jiří Adamíra, český herec Svět
- 1900 Emil Škoda, český technik a velkopodnikatel (
- 19. listopadu 1839)
- 1974 Baldur von Schirach - vůdce nacistické mládeže
- 1994 Leonid Maximovič Leonov, ruský spisovatel a dramatik (
- 31. května 1899)

Svátky

Česko
- Soběslav Svět
-

Viz také:


- 7. srpen 9. srpen - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Srpen ja:8月8日 ko:8월 8일 ms:8 Ogos simple:August 8 th:8 สิงหาคม

Praha

Praha – od roku 1920 Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha – je hlavním a součastně největším městem České republiky.

Poloha a charakteristika

České republiky]] Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů, kde žije zhruba 1 170 000 obyvatel (údaj ČSÚ za rok 2005). Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je památkovou rezervací UNESCO. Praha je statutárním městem a vyšším územním samosprávným celkem na úrovni kraje. Leží uprostřed území Čech na řece Vltavě a je ze všech stran obklopena Středočeským krajem, jehož správní úřady rovněž sídlí v Praze.

Historie

:Hlavní článek: Dějiny Prahy

Počátky hradu a města Prahy

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6.století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži (nebo Sizi), kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat "kmene" Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9.století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10.století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Středověk

Počátkem 12.století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze koncem 11.století. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinským terminem Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již od 10.století. Tak vzniklo Nové, později Menší Město Pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil další Nové Město pražské a vytýčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. "Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Sjednocení pražských měst

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha neexistovala dlouho. Zanikla již roku 1528. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Tehdy se stala jedním z předních průmyslových a obchodních center Evropy. Roku 1893 byla asanována severní část Starého Města; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se zároveň připojil Karlín a Libeň.

Velká Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, jakým byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jakými byly Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo obyvatelstvo českého, německého a židovského původu, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus - vznikly první moderní budovy a byla také dostavěna gotická Svatovítská katedrála. Světově unikátní je architektura kubistická - jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30.let Prahu začaly opouštět první obyvatelé.

Druhá světová válka

Za války bylo z Prahy odsunuto v transportech do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. "méněcenných ras". Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Pečkově paláci nebo Střelnice v Kobylisích. Stavby Prahy byly uchráněny. K lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích), ale plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. Podle vůle komunistických předáků pražského povstání (Smrkovský) a předem stanovených smluv mezi spojenci z protihitlerovské koalice Prahu musela osvobodit Rudá armáda, zatímco Americká armáda vyčkávala u Plzně. Dříve než sovětská vojska do města dorazila, vypuklo zde 5.května 1945Pražské květnové povstání, které ukončil 9.května příjezd Rudé armády.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

V únoru 1948 se chopili moci komunisté, plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu "socialistického realismu". Vznikla tak první sídliště (Dvouletky) a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a Hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele, kteří přicházeli do Prahy z celé republiky, byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce. Sametová revoluce

Praha po sametové revoluci

Otevření státních hranic přivedlo do města početné davy turistů. Rozvoj soukromého podnikání se projevil na mnoha starších, leckdy chátrajících budovách i menších domech, které byly opraveny. Došlo k výstavbě mnoha obchodních komplexů, ve městě se zmnohonásobil dopravní provoz, který působí řadu problémů.

Hospodářství

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu, dnes ale upadajícího, a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Sametová revoluce Hrubý domácí důchod (HDP) v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Zpracovatelský průmysl

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech 14 regiónů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než 20 zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 procent na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů (20 procent celkové produkce země a současně i první místo v regionální struktuře). Sametová revoluce Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 procent celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regiónů. Sametová revoluce Mimo to se však v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
- výroba kovodělných výrobků
- výroba strojů a zařízení
- chemie a farmaceutický průmysl
- průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
- výroba dopravních prostředků (mimo výroby automobilů), zde zejména kolejní soupravy, motocykly, lehká letadla a jiné Další odvětví hrají spíše podřadnou roli.

Doprava

:Hlavní článek: Hlavní článek: Pražská doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.

Členění Prahy

: Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Královské hlavní město Praha, Velká Praha a Části Prahy.

Katastrální členění

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1947 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území (čtvrtí). Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a číslování budov.

Správní členění

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem, radou, starostou a úřadem městské části. Od 1. července 2001) mají úřady 22 z těchto městských částí rozšířenou působnost státní správy pro své území nebo i pro několik dalších městských částí. Vzniklo tak 22 správních obvodů. Tyto obvody (s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však nejsou totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly do roku 2001 správními obvody a do roku 1990 i samosprávnými.

22 správních obvodů

V seznamu je nejprve uveden městský správní obvod. V závorce jsou pak uvedeny městské části, které do správního obvodu spadají, přičemž městská část, jejímuž úřadu působnost státní správy přísluší, je uvedena tučně. Od 1. ledna 2002 mají všechny tyto městské části stejný název jako celý jejich správní obvod, tedy pouze slovo Praha s číslovkou. Pro lepší orientaci je v seznamu uveden i původní název městské části. 2002
- Praha 1
- Praha 2
- Praha 3
- Praha 4 (Praha 4, Kunratice)
- Praha 5 (Praha 5, Slivenec)
- Praha 6 (Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry)
- Praha 9
- Praha 10
- Praha 11 (Praha 11, Šeberov, Újezd u Průhonic, Křeslice)
- Praha 12 (Praha 12, Libuš)
- Praha 13 (Praha 13, Řeporyje)
- Praha 14 (Praha 14, Dolní Počernice)
- Praha 15 (Praha 15, Dolní Měcholupy, Štěrboholy, Petrovice, Dubeč)
- Praha 16 (Radotín, Velká Chuchle, Lochkov, Zbraslav, Lipence)
- Praha 17 (Řepy, Zličín)
- Praha 18 (Letňany)
- Praha 19 (Kbely, Vinoř, Satalice, Čakovice)
- Praha 20 (Horní Počernice)
- Praha 21 (Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje, Běchovice)
- Praha 22 (Uhříněves, Královice, Nedvězí, Kolovraty, Benice)

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle Zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 však nejsou tyto obvody samosprávnými celky a od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

10 městských obvodů, jejich městské části

Seznam deseti obvodů, v závorce jsou uvedeny městské části, které tvoří území obvodu: městských obvodů
- Praha 1 (Praha 1)
- Praha 2 (Praha 2)
- Praha 3 (Praha 3)
- Praha 4 (Praha 4, Praha 11, Praha 12, Libuš, Kunratice, Újezd, Šeberov)
- Praha 5 (Praha 5, Velká Chuchle, Slivenec, Lochkov, Praha 16–Radotín, Lipence, Zbraslav, Praha 13, Řeporyje, Zličín)
- Praha 6 (Praha 6, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Praha 17–Řepy, Suchdol)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Březiněves, Dolní Chabry, Ďáblice)
- Praha 9 (Praha 9, Praha 14, Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Praha 20–Horní Počernice, Praha 19–Kbely, Klánovice, Koloděje, Praha 18–Letňany, Satalice, Praha 21–Újezd nad Lesy, Vinoř)
- Praha 10 (Praha 10, Praha 15, Benice, Dolní Měcholupy, Dubeč, Kolovraty, Královice, Křeslice, Nedvězí, Petrovice, Štěrboholy, Praha 22–Uhříněves)

Významné čtvrti

Podívejte se také na


- Královské hlavní město Praha
- Velká Praha

Externí odkazy


- [http://www.praha-mesto.cz praha-mesto.cz] – Informační server hlavního města Prahy
- [http://www.vpraze.info vpraze.info] – Wiki stránky o Praze
- [http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home Hlavní město Praha] na stránkách ČSÚ
- [http://www.firmy-praha.cz Firmy Praha] firmy v Praze Kategorie:České kraje Kategorie:České okresy Kategorie:Praha Kategorie:Česká města Kategorie:Čechy Kategorie:Hlavní města Evropy ja:プラハ ko:프라하 simple:Prague

1942

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1937 1938 1939 1940 1941 - 1942 - 1943 1944 1945 1946 1947 ----

Události

Česko
- 21. březen - št. kpt. Václav Morávek, nejdéle činný ze Tří králů, zahynul v přestřelce s několika desítkami agentů Gestapa
- 10. června němečtí nacisté vyhladili vesnici Lidice u Kladna Svět
- 1. ledna - vydána Deklarace Spojených národů
- 11. leden - Japonsko vyhlašuje válku Nizozemí a napadá Holandskou Východní Indii
- 11. leden - Japonci dobyly Kuala Lumpur
- 19. leden - Japonci zahajují invazi do Barmy
- 20. leden - nacisté na konferenci ve Wannsee (Berlín) rozhodli, že konečným řešením židovské otázky bude likvidace Židů
- 25. leden -Thajsko vyhlašuje válku USA a Velké Británii
- 26. leden - do Evropy se přesunuly první americké jednotky
- 11. únor - operace Cerberus, silná německá eskadra opustila Brest a proplula průlivem La Manche do severoněmeckých přístavů
- 15. únor - Singapur kapituluje
- 19. únor - Japonci bombardovali australský Darwin
- 26. únor - výbuch uhelného prachu v čínském dole Honkeika, přes 1500 mrtvých
- 9. duben - Japonci zlomili odpor amerických jednotek na Bataanu
- 4. - 8. květen - bitva v Korálovém moři, první bitva letadlových lodí
- 6. květen - kapitulace amerických sil na Corregidoru, Japonci ovládli Filipíny
- 27. květen - atentát na Heydricha
- 4. - 6. červen - bitva u Midway, drtivé vítězství Spojenců
- 28. červen - začala bitva o Stalingrad
- 7. srpen - americké síly se vylodily na Guadalcanalu na Šalomounových ostrovech a obsadili letiště, které tu Japonci pracně vybudovali. Začíná bitva o Guadalcanal
- 9. srpen - bitva u ostrova Savo, první námořní bitva bitvy o Guadalcanal. Americké námořnictvo utrpělo jednu z nejdrtivějších porážek ve své historii.
- 19. srpen - nájezd na Dieppe, těžká spojenecká porážka s obrovskými ztrátami
- 11. říjen - bitva u mysu Esperance
- 16. říjen - hurikán a záplavy v Bombaji... Asi 40 000 mrtvých
- 23. říjen - 4. listopad - druhá bitva u El Alameinu
- 8. listopad - operace Torch, vylodění angloamerických jednotek ve francouzských koloniích v severní Africe
- 10. listopad - Němci zahajují okupaci vichistické Francie
- 19. listopad - Rudá armáda zahájila operaci Uranus
- 2. prosinec - projekt Manhattan - tým Enrica Fermiho uskutečnil první uměle vyvolanou jadernou řetězovou reakci

Vědy a umění


- 12. června Anne Franková začala psát deník, kteý po válce vydal její otec
- 1. prosince provedena první řízená řetězová reakce
- Vznikla Skupina 42; Česko
- vznikl časopis Vedem, který psala skupina židovských chlapců v terezínském koncentračním táboře

Nobelova cena

Narození

Česko
- 28. květen Božidara Turzonovová,slovenská herečka Svět
- 28. květen Stanley B. Prusiner, americký lékař
- 17. červen Mohamed El Baradei, ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii

Úmrtí

Česko
- 3. června – František Josef Čečetka, český spisovatel (
- 23. dubna 1871)
- 17. březen – Josef Svatopluk Machar, český spisovatel a politik (
- 29. února 1864)
- 21. března – Jindřich Štyrský, český malíř (
- 11. srpen 1899)
- 21. března – Václav Morávek, český voják a bojovník proti nacismu. Padl v boji. (
- 8. srpen 1904)
- 1. červen – popraven Vladislav Vančura, český spisovatel (
- 23. červen 1891)
- 19. června – popraven Alois Eliáš, český voják a politik (
- 29. září 1890) Svět
- 1. leden – Jaroslav Ježek, český skladatel a klavírista (
- 25. září 1906)
- 23. únor – Stefan Zweig, rakouský spisovatel (
- 28. listopad 1881)
- 18. března – koncentrační tábor Mauthausen Hanuš Fantl, český básník (
- 16. prosince 1917)
- 9. srpna – Svatá Edith Stein, židovská mučednice (
- 12. října 1891)

Hlavy států


- Československo
  - Edvard Beneš (v exilu)
- Protektorát Čechy a Morava
  - Emil Hácha (teoreticky)
- Papež
  - Pius XII.
- USA
  - Franklin Delano Roosevelt
- Sovětský svaz
  - Stalin
- Velkoněmecká říše
  - Adolf Hitler Kategorie:20. století ja:1942年 ko:1942년 simple:1942 th:พ.ศ. 2485

1951

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky:1946 1947 1948 1949 1950 - 1951 - 1952 1953 1954 1955 1956 ----

Události

Československo
- Milešovka byla vyhlášena národní přírodní rezervací
- 1. července - Přestavba katastrů obcí Ostravice a Staré Hamry, a vznik obce Bílá. Svět
- 29. březen - v USA byly k tretu smrti odsouzeni manželé Rosenbergovi (jaderná špionáž pro SSSR)
- 18. dubna - Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Německo podepsaly v Paříži Smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli
- 7. červenec - Začátek barevného televizního vysílání
- 13. červenec - Velká Británie a Francie ukončili válečný stav s Německem
- 8. září - většina světa (vyjma SSSR) podepsala mírovou smlouvu s Japonskem
- 19. říjen - USA ukončili válečný stav s Německem
- 24. prosince Libye vyhlásila nezávislost
- uzavřena smlouva mezi Dánskem a USA o společné obraně Grónska

Vědy a umění


- Gerard Kuiper navrhl teorii, o původu některých komet v bližší oblasti než Oortův oblak
- román Quo vadis byl poprvé zfilmován

Nobelova cena

Narození

Česko
- 10. leden - Tomáš Töpfer, herec, režisér, ředitel divadla, dramatik.
- 22. duben - Vladimír Špidla, český předseda vlády. Svět
- 1. leden - Hans Joachim Stuck, německý automobilový závodník
- 21. září Aslan Maschadov, prezident Čečenska († 8. března 2005)
- 27. září Meat Loaf, americký herec
- 12. prosince Jaco Pastorius, jazzový a rockový baskytarista († 21. září 1987)

Úmrtí

Česko
- 12. dubna Bohuslav Hostinský, český estetik (
- 5. prosince 1884)
- 1. říjen Karel Teige, český kritik a teoretik umění (
- 13. prosinec 1900)
- 12. listopad - sebevražda Konstantin Biebl, český básník (
- 26. únor 1898) Svět
- 27. ledna Carl Gustaf Mannerheim, finský politik a vojevůdce (
- 4. červen 1867)
- 19. únor André Gide, francouzský spisovatel (
- 22. listopad 1869)
- 9. duben Vilhelm Bjerknes, norský fyzik a meteorolog (
- 14. březen 1862)
- 25. květen Paula von Preradović, rakouská spisovatelka (
- 12. říjen 1887)
- Vsevolod Vitaljevič Višněvskij, sovětský dramatik (
- 1900)

Hlava státu

Kategorie:20. století ja:1951年 ko:1951년 simple:1951

Miroslav Florian

Miroslav Florian (10. května 1931 – 10. května 1996) byl český básník a překladatel. Zasloužilý umělec 1975, národní umělec 1982, nositel státní ceny Klementa Gottwalda 1973, Národní cena ČSR 1985. Byl dlouholetý člen výboru Svazu československých spisovatelů. Pocházel z Kutné Hory, kde roku 1950 maturoval, poté vystudoval knihovnictví na Karlově universitě. V letech 1952–1954 absolvoval vojenskou službu, kde se dostal do časopisu Československý voják, vojnu dokončil v redakci tohoto časopisu, to vedlo k jeho přestěhování do Prahy, kde zůstal i po vojně. Od roku 1955 pracoval v Československém rozhlase a od roku 1958 až do roku 1977 v redakci nakladatelství Československý spisovatel. Roku 1976 byl zvolen poslancem České národní rady.

Dílo

V 50. letech byl vyznavač tzv. poezie všedního dne, kterou ozvláštnil citovým zaujetím. V pozdějším období zdůrazňoval občanskou angažovanost a úsilí postihnout základní etické normy tehdejší společnosti. Zcela se ztotožnil z Husákovou linií.
- Snubní prsten – 1948
- Záznam o potopě – 1953
- Otevřený dům – 1957
- Blízký hlas
- Závrať – 1957
- Tichá pošta – 1965, milostná lyrika
- Svatá pravda
- Iniciály
- Jízda na luční kobylce – 1974
- Hvězdná réva
- Modré z nebe – 1976
- Jeřabiny – 1977
- Dejte mi – zde se objevuje vidění světa v protikladech.
- Zelená flétna
- Odliv noci
- Zítřejší sněhy
- Prodloužený čas
- Vidět Neapol
- Sanatorium aneb Večer v králíkárně – 1995

Odkazy


- Seznam českých spisovatelů
- Česká literatura v letech 1945–1990 Florian, Miroslav Florian, Miroslav Florian, Miroslav Florian, Miroslav Florian, Miroslav Florian, Miroslav

Karel Šiktanc

Karel Šiktanc (
- 10. července 1928 Hřebeč u Kladna) je přední český básník. Působil také jako novinář a překladatel. Vystudoval učitelský ústav. Následné studium Vysoké školy pedagogické nedokončil, jelikož dal přednost žurnalistické praxi. Novinářskou práci začal v Mladé frontě. Jeho počátky byly velmi ovlivněny komunistickou ideologií. Od roku 1950 byl redaktorem Československého rozhlasu, kde pracoval až do roku 1960. Působil v časopise Květen, spoluredigoval Almanach Květen a Hlubší než smrt. V letech 1961–1971 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. Za normalizace upadl v nemilost a musel opustit své zaměstnání. Publikoval v samizdatu a v cizině, vystřídal několik zaměstnání (např. údržbář dvorců na Štvanici). Podepsal Chartu 1977. V roce 1989 obdržel cenu Jaroslava Seiferta (sbírka Srdce svého nejez) a v roce 2000 cenu Českého literárního fondu. Za sbírku Šarlat (1999) získal Státní cenu za literaturu. Společná kniha s Oldřichem Králem Tři nadání se stala knihou roku 1999 dle ankety Lidových novin. Sbírka Zimoviště získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší básnickou knihu roku 2004.

Dílo

Poezie


- Tobě, živote, 1951
- Pochodeň jara, 1954
- Vlnobití, 1956
- Žízeň, 1959
- Heinovské noci, 1960
- Patetická, 1961 (poema o Únoru 1948)
- Nebožka smrt, 1963
- Artéská studna, 1964
- Paměť, 1964 (výbor)
- Zaříkávání živých, 1966
- Město jménem Praha 1967
- Adam a Eva, 1968
- Slepá láska, 1968 (soubor tří knih)
- Horoskopy, 1969
- Mariášky, 1970
- Český orloj, 1974 samizdat, 1981 v Mnichově, 1990 oficiálně
- Jak se trhá srdce, 1978 samizdat, 1983 v Mnichově, 1991 oficiálně
- Pro pět ran blázna krále, 1978 samizdat
- Tanec smrti aneb Ještě pánbu neumřel, 1979 samizdat, 1992 oficiálně
- Sakramenty, 1979 samizdat
- Srdce svého nejez, 1981 samizdat, 1994 oficiálně
- Ostrov Štvanice, 1991
- Utopenejch voči, 1991 (= Pro pět ran blázna krále + Sakramenty)
- Hrad Kost, 1995
- Tři nadání, 1999 z čínštiny přeložil Oldřich Král a následně přebásnil Karel Šiktanc
- Šarlat, 1999
- Zimoviště, 2003
- Fidlátka, 2004
- Řeč vestoje, 2005

Pro televizi


- Nejkrásnější sen
- Štědrovečerní romance, 1963 (spolu s J. Šotolou)
- Stříbrný a Ryšavec, 1998
- Paní mlha, 2000

Pro rozhlas


- Královna s vlčí tváří, 1992
- O Králi jasnozřivém a slepci převozníku, 1995
- Svatební šat, 1995

Knihy pro děti


- Pohádky chudé na řádky, 1962
- Kapela pana Anděla, 1965
- Královské pohádky, 1970
- O dobré a zlé moci, 2000 Překlady ruské poezie: J. A. Jevtušenka, B. L. Pasternaka, B. Sluckého

Externí odkazy


- [http://www.libri.cz/databaze/kdo20/search.php?zp=7&name=%A9IKTANC Heslo] v publikaci KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století
- [http://www.souvislosti.cz/clanek.php?id=266 Recenze 6. svazku Díla]
- [http://hanka.wz.cz/Diplomka.htm Zachycení cyklu roku v české poezii XX.století] - diplomová práce srovnávající Český orloj a Měsíce Karla Tomana

Básně


- [http://ven.misto.cz/_MAIL_/siktanc/strana1.htm Adam a Eva]
- [http://ven.misto.cz/_MAIL_/siktanc/pamet1.htm Modlitba k Bohyni paměti]
- [http://www.almanachwagon.cz/data/t_w04IV.htm Zaříkávání žen] (z Jak se trhá srdce)
- [http://www.sweb.cz/antologie/autori/siktanc.htm Smrt Vladimíra Holana, Praha] - z internetové antologie Vrh křídel
- [http://christnet.cz/diskuse/prispevek.asp?zobraz=54456 Bůh se myje, Ta tvář]
- [http://www.revprirody.cz/data/0404/zaly.htm Žalý]
- [http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=128 České jaro] - z Literárních novin, květen 1955
- [http://www.budovatel.cz/poezie.phtml/Cerne_deti Černé děti] - z Mateřídoušky 1951 Šiktanc, Karel Šiktanc, Karel Šiktanc, Karel Šiktanc, Karel

Hradec Králové

Hradec Králové (německy: Königgrätz) je statutární město na východě Čech a metropole Královéhradeckého kraje, ležíci na soutoku Labe s Orlicí.

Zajímavosti a památky

Historický střed města tvoří Velké náměstí. Významnými budovami zde jsou katedrála Svatého Ducha, Bílá věž, radnice, biskupská rezidence, barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie a bývalá jezuitská kolej se Santiniho atriem. Málokdo asi ví, že město má nejkrásnější panorama na světě - setkávají se zde totiž hned tři stavební slohy (gotická katedrála Svatého Ducha, o několik metrů vedle renesenční zvonice zvaná Bílá věž a barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie). To vše na malé ploše Velkého náměstí, což nemá nikde ve světě obdoby. Město je proslulé moderní výstavbou, dokonce mu bylo přisouzeno označení Salon republiky. Počátky této intenzivní práce významných architektů patří Janu Kotěrovi, autorovi secesní budovy muzea. Po 1. světové válce se pak stává vůdčím architektem města Josef Gočár, jemuž vděčí za vznik mnoho staveb nové části města, mezi jinými budova Ředitelství drah na Ullrichově náměstí (dnes Magistrát města), úprava Masarykova náměstí s pomníkem prezidenta, komplex škol na Tylově nábřeží (dnešní Gymnázium J. K. Tyla a přilehlá základní škola), areál budov Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské, budova Magistrátu na třídě ČSA. O působení těchto architektů viz dále.

Historie

Již v 10. století zde existovalo slovanské hradiště rodu Slavníkovců ležící zároveň na staré obchodní stezce od Krakova. První historické zmínky o osídlení tohoto území pocházejí z roku 995, kdy se Hradec stal sídlem knížete a správním střediskem severovýchodních Čech. 995 Daleko dříve se datují první doložené důkazy o osílení místa v okolí soutoku Labe s Orlicí. Při posledních archeologických průzkumech nedaleko Velkého náměstí, v areálu budoucího sídla krajského úřadu, byly nalezeny artefakty z období cca 5.000 let př. n. l. Nejvýznamnějším datem v historii města je rok 1225, kdy se hradiště stalo svobodným královským městem. Václav II. ustanovil Hradec součástí věna českých královen. Odtud pochází přídomek "Králové". První královnou, která strávila část svého života v Hradci byla Eliška Rejčka, vdova právě po Václavu II. Další majitelkou a obyvatelkou se pak stala Eliška Pomořanská, vdova po Karlu IV. Ve 14. století vzrostla významně prestiž města právě díky pobytu dvorů obou královen. Dokladem bohatství města v době, kdy v Hradci sídlil skvělý dvůr královny Elišky Rejčky, je přestavba zřejmě již staršího kostela Svatého Ducha, který byl později povýšen na katedrálu (1664). Od roku 1362 je město také držitelem městské pečeti s českým lvem, který v pozdějším období ještě drží v tlapách písmeno G. V období husitských válek stálo město na straně Jana Žižky a chrám Sv. Ducha se stal v budoucnu na dlouhá staletí i místem odpočinku jeho ostatků. Rovněž historické Velké náměstí neslo jeho jméno - Žižkovo náměstí. V následujícím období město za vlády Jiřího z Poděbrad a Jagellonců opět začalo rozkvétat a nabývat na významu. Za období vlády Ferdinanda I. z rodu Habsburků došlo k významnému ochuzení všech českých měst a trvalo dlouhá léta, než se z toho Hradec vzpamatoval. Dalším bohatým období se tak pro město stal až nástup renesance, kdy došlo k rozsáhlé renesační přestavbě středověkého centra města a byla vybudována další z historických dominant, Bílá věž (16. století) s druhým největším zvonem v Čechách Augustinem. Období třicetileté války bylo pro město pohromou. Umístění císařské posádky, švédská okupace, příchod jezuitů, násilné nucení ke katolické víře. Švédské vpády postihly Hradec nejen vysokým výpalným, ale i těžkými ztrátami na obytných domech na předměstích. Rozsáhlá a lidnatá předměstí byla opakovanými požáry a budováním opevnění proměněna v poušť. V roce 1664 bylo v Hradci Králové zřízeno biskupství. V následujícím období za přispění církve vyrostla na náměstí monumentální stavba chrámu Nanebevzetí Panny Marie s jezuitskou kolejí, biskupský palác, vznosná kaple sv. Klimenta, nový morový sloup a v místech bývalého hradu kostel sv. Jana Nepomuckého. Velmi nepřiznivý pro vývoj města byl rok 1762 kdy téměř polovina města lehla popelem při ničivém požáru založeném pruskými vojáky. Tato událost znamenala pohromu pro město na následujícíh více než 100 let, kdy se z rozhodnutí císaře Josefa II. stala z Hradce Králové vojenská pevnost. Roku 1866 se v blízkosti hradecké pevnosti u obce Chlum konala nejznámější a závěrečná bitva války mezi Rakouskem a Pruskem. Tehdy se ukázala existence pevnosti jako zcela zbytečná a pevnostní hradby se staly brzdou rozvoje města. O zrušení pevnosti, zbourání hradeb a odprodej vojenských pevnostních objektů a pozemků městu se zasloužil starostův náměstek Ladislav Jan Pospíšil. Konečné rozhodnutí padlo až roku 1893. Novější části města pocházejí z 1. poloviny 20. století a byly projektovány a regulovány významnými českými architekty Josefem Gočárem, Janem Kotěrou či Oldřichem Liskou a dalšími. Dokladem jejich působení je např. budova Obchodní akademie na náměstí Svobody (dnes Universita Hradec Králové), Okresní dům v Palackého ul. (přístavba Grandhotelu), budova Městského muzea, Labská elektrárna, garážový dům Palace, areál Masarykových škol v Lipkách, adreál budov Sboru kněze Ambrože Církve československé husitské, Gymnázium J. K. Tyla a řada dalších staveb.

Významné osobnosti

K nejvýznamnějším starostům města patřil JUDr.František Ulrich, jehož zásluhou bylo město Hradec Králové ve 30. letech 20. století nazýváno "Salónem republiky". O toto honosné označní města se významně zasloužili i významní architekti [http://www.e-architekt.cz/index.php?PId=768&KatId=7/ Jan Kotěra] a Josef Gočár. Mezi další osobnosti spojené s historií města patří: Bohuslav Balbín, Václav Kliment Klicpera, profesor Jozef Chmela, Jaroslav Durych, František Cyril Kampelík, lékař z Kuklen, podnikatel Václav František Červený, zakladatel slavné hradecké továrny na hudební nástroje, Antonín Petrof - zakladatel továrny na piana a řada dalších. Na královéhradeckém gymnáziu studovali například Václav Hanka, Josef Jaroslav Langer, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, František Škroup, Alois Jirásek a na počátku 20. století i Karel Čapek nebo Emil Vachek.

Odkazy


- [http://www.hradeckralove.org/ hradeckralove.org] Kategorie:Česká města Kategorie:Okres Hradec Králové Kategorie:Čechy

Socialismus

Socialismus (z latinského socialis družný, společenský) je v užším slova smyslu demokratická ideologie, která klade hlavní důraz na solidaritu a která věří, že by ekonomika i další odvětví společnosti měly být do značné míry centrálně řízeny. V širším slova smyslu zahrnuje vedle demokratického socialismu též komunismus.

Vývoj socialismu

Původ slova socialismus se datuje do počátku 19. století. Filozofické kořeny socialismu jsou však mnohem starší, objevují se nejdříve u Platóna, mnohem později u Thomase Mora, na kterého navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. K předchůdcům socialismus se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce, která také přinesla nový pohled na lidská práva. V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu, kde byli nejvýznamnějšími představiteli Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navrhnuté Ferdinandem Lassalem) či anarchistická filosofie. Tyto prvky ovšem socialismus také silně ovlivnily. Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivých (následně Svazu komunistů). Mezinárodní význam měla Internacionála. V 80. letech došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana s tzv. Gothajským programem. V 90. letech začíná další štěpení sociální demokracie. # ortodoxní marxismus: Karl Kautsky # revizionismus: Edward Bernstein. Poukazoval na to, že ekonomické a politické předpovědi marxismu se nepotvrdily. Požadoval dosáhnout cíle socialismu parlamentní cestou. # revoluční (marxismus) ## demokratický: Rosa Luxemburgová ## komunistický: Vladimir Iljič Uljanov. Revoluci musí zorganisovat malá hrstka předvoje dělnické třídy. Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí. Zatímco extrémní socialistická platforma dala vzniknout komunistickým stranám, z umírněného sociálnědemokratického směru se vytvořily strany blízké levostředové orientaci. Koncem 20. století marxistická varianta socialismu vlivem kulturně politických a ekonomických událostí pozbyla většího významu.

Teorie socialismu

Od 19. století se slovo socialismus široce rozšířilo a bylo používáno různě na různých místech a v různých dobách jak jedinci a skupinami, kteří se považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně-spravedlivou rovnostářskou společnost s plánovaně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje upřednostňováním práv a zájmů kolektivu (většiny) před těmi individuálními a společenským pojetím práce - socialisté usilují o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. Takový model řízení společnosti, dle jejich názoru, bude přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině. Podle marxismu-leninismus je socialismus první fáze komunistické společenské formace; společnost, která vznikne, když socialistická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace.

Podívejte se též na


- Komunismus
- Konzervatismus
- Liberalismus
- Politologie
- Totalita
- SSSR
- ČLR
- Marxismus
- Anarchismus
- Nacismus (nácionální socialismus) Kategorie:Ideologie Kategorie:Politický systém ja:社会主義 ms:Sosialisme simple:Socialism zh-min-nan:Siā-hoē-chú-gī

Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha (10. listopadu 1810, Praha – 5. listopadu 1836, Litoměřice) byl český básník, největší představitel českého romantismu.

Život

Rodina

Narodil se 10. listopadu roku 1810 v Praze na Malé Straně v rodině, kde matka pocházela z hudební rodiny a otec byl mlynářský pomocník, jenž přišel do Prahy z venkova.

Studia

V letech 1824 – 1830 studoval na městském gymnáziu (německém), doma mluvili česky. Po maturitě začal studovat filozofii v Praze, vystudoval práva (r. 1836) a nastoupil jako advokátní praktikant u soudu v Litoměřicích.

Pozdější život

Jelikož se stýkal s polskými revolucionáři a pomáhal jim, měl poměrně často problémy s policií. Byl obdivovatel Velké francouzské revoluce. Působil jako herec v kajetánském divadle. Jeho velkým koníčkem bylo cestování po hradech. Zamiloval se do Marinky Štichové, ta však zemřela. Po její smrti je Máchova tvorba obzvlášť tragická. Poté se v kajetánském divadle seznámil s Eleonorou Šonkovou. Po tom co se jim narodil syn se Mácha rychle chystá ke svatbě. Umírá však 5. listopadu roku 1836 – pohřeb měl v den své svatby. Jeho pohřeb byl velice skromný. Zemřel na následky podchlazení z hašení požáru.

Inspirace

Mácha už jako student hltal vše co mu přišlo pod ruku, od rytířských románů až po Shakespeara. Ve svých dílech se nechal inspirovat především těmito autory:
- Shakespeare
- Goethe
- Byron (postavy jeho děl Máchu provázeli ve snech)
- Hájek
- Herder Jako další faktor v jeho dílech vyskytuje především příroda. Mácha jako dobrodruh se rad potuloval po kraji a např. v Máji se mu inspirací stala krajina okolo hradu Bezděz.

Dílo

První básně psal německy, pak psal oběma jazyky a nakonec tvořil pouze v češtině. Německé verše:
- Versuche des Ignac Macha
- Hoffnung Česká poezie:
- Svatý Ivan
- Na hřbitově
- Hrobka králů a knížat českých

Próza


- Krkonošská pouť
- Večer na Bezdězu
- Obrazy ze života mého
- Kat – měla to být tetralogie o hradech (Křivoklad, Valdek, Karlův Týn, Vyšehrad), stihl pouze první díl. Román. Děj se odehrává v době vlády Václava IV. Kat je přítelem a nevlastním bratrem Václava IV. Cítí se uražen, že není králem on.
- Klášter Sázavský – Pokus o román – nedokončen
- Večer na Bezdězu – není zde důležitý děj, ale zachycení myšlenkových stavů autora.
- Márinka – velice krásná dívka, která žije se svým otcem – slepým houslistou, který je žebrák. Márinka je pro básníka ideál krásy – brzy umírá. Povídka o jeho lásce.

Drama


- Bratři
- Král Fridrich
- Bratrovrah
- Boleslav

Lyricko-epické povídky


- Mnich
- Návrat
- Cikáni – próza, nemá samostatný děj, chtěl zde vyjádřit smutek a rozčarování ze života. Vybírá si postavy, které trpí.
- Máj – (1836) Máchovo nejznámější dílo (bylo přeloženo do mnoha jazyků). Z počátku Máj nebyl přijat, dílo bylo považováno za málo vlastenecké, báseň byla pochopena teprve při dalších vydáních. Májovci Máj pokládali za přelomovou báseň. :Jedná se o lyrickoepickou báseň s nerozvinutým dějem, obsahuje 4 zpěvy a 2 intermezza. Hlavním hrdinou je Vilém, který zavraždí svůdce své milé, který je zároveň jeho otcem, to ale Vilém nevěděl. Je odsouzen jako otcovrah k trestu smrti. Jarmila očekává Viléma (vůdce loupežníků), když se dozvídá o jeho odsouzení páchá sebevraždu skokem do jezera. Mácha se snažil zachytit pocity odsouzeného, přírodu. Obviňuje společnost, za to že ho dohnala k vraždě. Máj je jazykově velmi bohatý, jsou zde použity netradiční obraty, výrazy a přirovnání, zvukomalba, volná asociace myšlenek.

Ukázka z Máje

Podívejte se též na


- Česká literatura v letech 1815 - 1918
- Seznam českých spisovatelů

Externí odkazy


- [http://www.lupomesky.cz/maj/maj-puv.html Karel Hynek Mácha: Mág] Mácha, Karel Hynek Mácha, Karel Hynek Mácha, Karel Hynek Mácha, Karel Hynek Mácha, Karel Hynek ko:카렐 히네크 마하

Jan Nepomucký

, 1693)]] Sv. Jan Nepomucký (asi 1340 v Pomuku, dnešním Nepomuku – 1393 v Praze) byl generální vikář pražské arcidiecéze a mučedník katolické církve, jeden z českých zemských patronů.

Život

Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 ve vsi Pomuku, který náležel nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. V místě, kde dnes stojí barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, stál podle ústního podání domek, kde se Jan narodil. Janův otec Velfín (či Welfin) byl v Pomuku v letech 1355 až 1367 rychtářem, o matce není nic známo. Základní vzdělání získal zřejmě ve škole zřízené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia nejsou s jistotou doložena, dále studoval na pražské univerzitě. Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze a od roku 1380 byl u sv. Víta oltářníkem. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo v Padově. Po návratu se stává kanovníkem u sv. Jiljí a doktorem dekretů. O dva roky později je již kanovníkem vyšehradské kapituly a generálním vikářem pražského arcibiskupa ve věcech duchovních. Následujícího roku vyměňuje Jan svou farnost u sv. Havla za úřad žateckého arcijáhna. Dne 20. března 1393 Jan umírá během mučení na staroměstské rychtě (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku), jeho tělo je svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. 17. dubna nacházejí Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy (v místech dnešního Čechova mostu) cyriaci, kteří jej pochovávají v kostele sv. Kříže při svém klášteře.

Okolnosti Janovy smrti

Důvodů, které zapříčinily Janovu smrt, existuje více. Kvůli velkému západnímu schizmatu vzniká nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna. Jejich spor byl také sporem o jmenování biskupů a vůbec vysokých církevních úřadů. Tyto spory se vyhrotily na začátku roku 1393 kvůli volbě nového opata kláštera v Kladrubech. Jan z Pomuku byl Jenštejnovým úředníkem, a tuto volbu stvrdil tak rychle, že král čekající několik let na smrt předchozího opata, nestačil vznést formální námitky a dosadit svého člověka. Některé historické prameny hovoří o tom, že Jan kritizoval samotného krále, jiné, že nechtěl vyzradit králi zpovědní tajemství královny, jíž měl být zpovědníkem. Důvody, které převažovaly, jsou nejisté. Podle katolické církve svědčí o tom, že hlavním důvodem je poslední z uvedených, i králova nezvyklá aktivita v mučírně. Král měl osobně Jana pálit na boku pochodní a tak jej nutit, aby vyzradil potřebné informace. Opačný názor je, že král se mstil především za zmaření svých mocenských plánů.

Jan Nepomucký jako legenda

Kladrubech Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí, ale osud jeho života je v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavý a vrtkavý. Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti (1401) jeho životopis uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka. Augustiniánský opat Ludolf kolem roku 1398 označuje Jana z Pomuku za "ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům". Před rokem 1416 je tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v katedrále sv. Víta. Roku 1449 zveřejňuje Tomáš Ebendorfer z Haselbachu domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Kolem roku 1480 zachycuje inventář svatovítského pokladu votivní dar ke cti "blahoslaveného Jana z Pomuku". Jan z Krumlova, děkan svatovítské kapituly zaznamenává roku 1483 omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka - 1383. Tato svědectví promlouvají o tom, že vzpomínka na Jana z Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v českých zemích živá. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541) rozlišuje dva Jany, Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383, druhý roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky své doby nakonec v obecném mínění převládl. Roku 1599 však zařazuje Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka "Jana Zpovědníka" mezi české zemské patrony. To potvrzuje domněnku Pekařovu, že kult sv. Jana by se v Čechách nejspíše prosadil, i kdyby nebylo Bílé hory. Druhá polovina 17. století je obdobím dvou důležitých životopisů Jana Nepomuckého - v jazyce latinském od kanovníka Jana Ignáce Dlouhoveského (1668) a od Bohuslava Balbína roku 1680. Roku 1683 je na pražském mostě, nyní Karlově, vztyčena socha Jana Nepomuckého od Jana Brokofa. Roku 1708 je v Hradci Králové sv. Janu Nepomuckému zasvěcen první kostel.

Kanonizace

Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století. Odpůrci tohoto svatořečení byli především jezuiti, kteří se drželi Balbínova životopisu sledujícího Hájkovu kroniku. Důvodem snahy o svatořečení, došlo-li k ní až v této době, kdy byla rekatolizace Čech již v podstatě skončena, pak ale zjevně nemohla být snaha jezuitů použít si sv. Jana jako nástroj katolické reformace (Pekař, 288). Řím se k celé této snaze o kanonizaci staví od počátku velmi skepticky a teprve roku 1715 pražský arcibiskup Ferdinand Khünburg zahajuje beatifikační proces Jana Nepomuckého. 31. května 1721 prohlašuje papež Inocenc XIII. (1721–1724) Jana za blahoslaveného. Následujícího roku je zahájen kanonizační proces, kanonizace papežem Benediktem XIII. proběhla 19. března 1729. Roku 1736 bylo instalováno stříbrné mauzoleum Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále. Historikové se shodují v tom, že v otázce kanonizace došlo při stavu tehdejšího dějepisectví a zmatenosti pramenů k tomu, že základem obrazu svatého, jehož se kongregace sv. ritu rozhodla kanonizovat, byla osoba, jíž Hájek a Balbín líčí jako Jana z Nepomuka, jenž byl utopen roku 1383. Tento obraz však přesto vypovídá něco o Janu Nepomuckém, ač pouze částečně, neboť chybí druhá část postavy ("mučedník z roku 1393"), která je s vylíčenou totožná.

Spor o sv. Jana až do 20. století

Roku 1747 Eliáš Sandrich vyvrací Hájkův omyl, jenž rozdělil Jana do dvou postav a datuje Janovu smrt do roku 1393. O pět let později se do Prahy dostává text Jenštejnovy žaloby z doby těsně po Janově smrti. Gelasius Dobner roku 1784 kritickým zkoumáním pramenů na konci 18. století potvrzuje nespolehlivost Hájkovy kroniky a konkrétně odhalil také Hájkovo chybné čtení dobových pramenů. Podle něj je tedy historický vikář Jan z Pomuku totožný s legendárním mučedníkem zpovědního tajemství. S Dobnerem polemizuje Josef Dobrovský, který vylučuje zpověď jako důvod Janovy smrti. Dobnerova názoru se později přidrží např. František Palacký. Roku 1849 publikuje Ferdinand Břetislav Mikovec teorii, podle níž pravým důvodem "umělého vytvoření" postavy sv. Jana, jeho kanonizace v 18. století a podporovaného kultu byla snaha zastínit touto postavou památku Jana Husa. Základem argumentace odpůrců kultu sv. Jana se stává roku 1855 kniha Otto Abela Legenda o svatém Janu Nepomuckém. Po vzniku Československé republiky dochází v letech 1919 až 1920 k vlně ničení nepomucenských památek. V reakci na toto ničení a celé ideové pozadí (zvl. proti Janu Herbenovi) uveřejňuje roku 1921 Josef Pekař sérii novinových článků, později shrnutých ve spisku Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde se brání tomu, aby se osoba sv. Jana Nepomuckého stavěla proti osobě Husově. Roku 1925 ruší československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého jako den pracovního klidu. V 70. letech je proveden antropologický průzkum ostatků Jana z Pomuka, který potvrzuje jejich autenticitu. Tentýž výzkum zároveň potvrzuje, že domnělý světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mozkové tkáně. Tento pozůstatek Janova těla hrál svou roli při kanonizačním procesu, neboť byl mylně považován za zázračný a měl potvrzovat, že důvodem Janovy smrti bylo nevyzrazení zpovědního tajemství.

Úcta ke sv. Janu

Sv. Jan Nepomucký má díky jezuitským misiím velký věhlas po celém světě, především Bavorsku a zemích Latinské Ameriky. Je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodním (díky způsobu jeho smrti). Jeho vyobrazení lze nalézt na m