:: wikimiki.org ::
| Jim Lovell |
Jim Lovell
James Arthur Lovell, Jr. (
- 25. března 1928) je bývalý americký kosmonaut NASA, který proslul zejména jako kapitán poškozeného Apolla 13, které dokázal bezpečně dostat zpátky na zem. Byl také kapitánem na lodi Apollo 8, jejíž posádka jako první uviděla na vlastní oči odvrácenou stranu měsíce. Zúčastnil se ovšem už předtím programu Gemini, v lodi Gemini 7 vytvořil tehdejší rekord v době pobytu na oběžné dráze, který byl překonán až v roce 1973, zúčastnil se rovněž letu Gemini 9.
Spolu s Jeffreym Klugerem napsal knihu Lost Moon (Ztracený Měsíc) o Apollu 13. Velké množství lidí ho zná zejména z filmu Rona Howarda Apollo 13, kde byl ztvárněn Tomem Hanksem, ve filmu ovšem v nepatrné roli i hraje sám Lovell (kapitán lodi, která vyzvedne přistávací kapsli).
Jeho matka měla český původ a i to byl důvod jeho několika náštěv v Česku.
Podívejte se také na
- Program Apollo
- Apollo 13
- Program Gemini
Lovell, Jim
Lovell, Jim
1928Století: 19. století - 20. století - 21. století
Roky: 1923 1924 1925 1926 1927 - 1928 - 1929 1930 1931 1932 1933
----
Události
Česko
- 1. prosince spojením Moravy a země Slezské vzniká v Československu země Moravskoslezská.
Svět
- 25. května vzducholoď Italia ztroskotala při návratu ze severního pólu
- 18. září první let vzducholodi Graf Zeppelin
- Kemal Atatürk zahájil velkou reformu turečtiny
Vědy a umění
- Bairdův úspěšný televizní přenos z Velké Británie do USA na vlně 45 m
- zaveden název Universal Time
- Paul Dirac předpověděl existenci pozitronu
- v Revui Devětsilu (č. 9) vydán Manifestech poetismu
- objeveno semitské město Ugarit
Nobelova cena
Narození
Česko
- 5. července Josef Macur, český právník († 15. března 2002)
- 10. července Karel Šiktanc, český spisovatel
- 20. července Pavel Kohout, český spisovatel
- 26. srpen - Zdeněk Veselovský český zoolog
Svět
- 1. leden - Hap Sharp americký automobilový závodník
- 16. únor - Les Costello americký hokejista
- 12. března Edward Franklin Albee, americký dramatik
- 23. dubna Shirley Templeová Blacková, americká filmová herečka a politička
- 26. července Stanley Kubrick, americký režisér († 7. března 1999)
- 7. prosinec - Noam Chomsky, americký lingvista
- Ernesto „Che“ Guevara, kubánský revolucionář († 1967)
- Gabriel Laub, česko-polský esejista († 1998)
Úmrtí
Česko
- 12. ledna – sebevražda Rudolf Těsnohlídek, český spisavatel (
- 7. červen 1882)
- 12. srpna – Leoš Janáček , hudební skladatel (
- 3. července 1854)
- 16. srpna – Antonín Sova, český básník (
- 26. února 1864)
Svět
- 19. červen – Roald Amundsen, norský polární badatel (
- 16. červenec 1872)
Hlava státu
Kategorie:20. století
ja:1928年
ko:1928년
simple:1928
th:พ.ศ. 2471
USA
Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – jsou federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantického po Tichý oceán, díky exklávě Aljaška vlastni USA i břehy Severního ledového oceánu a na některých tichomořských ostrovech (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu (District of Columbia), přidružených států s vnitřní samosprávou (Portoriko, Severní Mariany a další) a samosprávných území Spojených států (Guam, Panenské ostrovy, Americká Samoa a další).
Historie
Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000 (Leif Eriksson), ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492.
V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantického pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia), základ budoucích USA.
Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena (ratifikace ukončena 1791) tzv. Bill of Rights (listina práv, prvních 10 doplňků ústavy).
Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796), Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (její část přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812). Pokračující agresivní politika Velké Británie vůči USA (útoky na americké lodě, zajímání amerických námořníků etc.) vedla k britsko-americké válce (někdy nazývána druhá válka za nezávislost) (1812-1814), ve které sice jednoznačně nezvítězil žádný z obou států, ale obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko způsobilo zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni) v USA (tzv. era of good feelings, éra dobré shody). Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820), Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie (stát od 1850) a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858), Oregon (1859).
Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi (odtržení) 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem (Konfederací) a Severem (Unií) trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový (Západní Virgine).
Mohutný hospodářský rozvoj (kolem roku 1890 se USA staly hospodářsky nejsilnější zemí světa) po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867), Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona, Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do karibské oblasti a do Tichomoří (protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německem roku 1899, Průplavové pásmo v Panamě atd.). Kromě západné polokoule (resp. Ameriky) se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická (Monroeova doktrína)
Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců významně přispěla k jejich vítězství.
Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojené státy (Marshallovy ostrovy, Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj.
Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území USA (kromě Havajských ostrovů), se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.
Administrativní členění
Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když mezi ně bývá často řazen) – a dalších území, např. ostrovních teritorií či indiánských rezervací.
Při podepsání americké Deklarace nezávislosti se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Viginie).
Západní Virginie
Podívejte se též na
- Seznam amerických prezidentů
- Saul Alinsky
- Jerry Mander
Kategorie:Spojené státy americké
ja:アメリカ合衆国
ko:미국
ms:Amerika Syarikat
simple:United States
th:สหรัฐอเมริกา
zh-min-nan:Bí-kok
NASANASA (National Aeronautics and Space Administration, Národní úřad pro letectví a kosmonautiku) je americká vládní agentura zodpovědná za americký kosmický program a všeobecný výzkum v oblasti letectví.
americká
Historie
Vznik a začátky
NASA vznikla jako americká reakce na úspěchy sovětského kosmického programu. 29. července 1958 americký prezident Eisenhower podepsal "National Aeronautics and Space Act", zákon, kterým vznikla NASA. Agentura začala fungovat 1. října 1958 a po Národním poradním výboru pro letectví (National Advisory Committee for Aeronautics - (NACA) zdědila 4 laboratoře a zhruba 8 000 zaměstnanců.
První programy NASA byly zaměřeny na výzkum letů člověka do vesmíru. Program Mercury, zahájený v roce 1958, měl za cíl hlavně zjistit, zda člověk může přežít ve vesmíru. 5. května 1961 uskutečnil Alan Shepard balistický skok v kabině Mercury 3 a 20. února 1962 se John Glenn stal prvním Američanem, který obletěl zeměkouli v kosmické lodi Mercury 6.
Program Apollo
Poté, co program Mercury prokázal, že kosmické lety s lidskou posádkou jsou uskutečnitelné, byl zahájen program Apollo. Ten měl původně za cíl další výzkum vesmíru a eventuálně dosažení oběžné dráhy Měsíce. Jeho cíl byl předefinován poté, co prezident USA John F. Kennedy ve svém projevu z 25. května 1961 uvedl, že by Spojené státy měly dopravit člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do roku 1970. Hlavním cílem programu Apollo se stalo právě přistání na Měsíci. Mezitím byl zahájen program Gemini, který měl umožnit vyzkoušení technologií a postupů nezbytných pro měsíční mise.
Po osmi letech, během kterých se uskutečnila řada zkušebních letů a při kterých zahynuli první američtí kosmonauti (požár Appola 1 během tréninku startu), se podařilo cíl programu Appolo splnit. Posádka Appola 11 přistála na Měsíci 20. července 1969 a po ní se procházelo po Měsíci ještě 10 dalších kosmonautů.
Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Appolo - ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Appola 17 (je zajímavé, že to bylo poprvé a prozatím naposledy, kdy se na povrch Měsíce dostal profesionální vědec - geolog Harrison Schmitt). Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu.
Další rané mise
Ačkoli většina rozpočtu NASA byla věnována na pilotované kosmické lety, NASA vyslala také řadu bezpilotních sond. V roce 1962 odstartoval Mariner 2, který jako první lidmi vyrobená sonda proletěl kolem jiné planety - Venuše. Programy Ranger, Surveyor a Lunar Orbiter byly klíčové pro průzkum podmínek na Měsíci před přistáním lidí v rámci programu Appolo. Dvě sondy Viking přistály na Marsu a sondy Pioneer a Voyager se vydaly k vnějším planetám sluneční soustavy - Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu, odkud vedle vědeckých dat vyslaly i barevné snímky.
V roce 1973 NASA vypustila svoji první družicovou stanici - Skylab. Vystřídaly se na ní tři tříčlenné posádky, ale již v roce 1975 byla opuštěna.
Po vítězství USA v závodech o dosažení Měsíce se obě mocnosti začaly orientovat na vzájemnou spolupráci. 17. července 1975 se americká loď Appolo spojila se sovětským Sojuzem 19. Tento projekt znamenal zahájení mezinárodní spolupráce ve výzkumu vesmíru a mnohé projekty, které existují dnes, mají počátek v té době.
Éra raketoplánů
Sojuzem 19
Od druhé poloviny 70. let se hlavní úsilí NASA soustředilo na projekt raketoplánu. Do roku 1985 byly postaveny 4 raketoplány Space Shuttle, zamýšlené jako opakovaně použitelný dopravní prostředek na oběžnou dráhu Země. První z nich, Columbia, odstartoval 12. dubna 1981. Lety raketoplánů však byly podstatně dražší než se původně plánovalo a katastrofa Challengeru v roce 1986 ukázala jejich bezpečnostní vady.
Raketoplány byly využívány i k čistě vojenským letům (program některých expedic byl zcela tajný), ale jejich vědecký přínos byl značný. V roce 1990 vynesl raketoplán na oběžnou dráhu kolem Země Hubbleův vesmírný dalekohled (společný projekt s ESA, začátek významnější spolupráce obou organizací) a posádky raketoplánů na něm provedly i několik oprav a vylepšení přímo na oběžné dráze.
V roce 1995 se raketoplán připojil k ruské orbitální stanici Mir. Od roku 1998 pak na oběžné dráze Země začala výstavba mezinárodní stanice ISS, ke které americké raketoplány uskutečnily řadu letů. Při dosud posledním z nich 1. února 2003 se nejstarší z flotily raketoplánů, Columbia, rozpadl nad Texasem vinou poškozené tepelné izolace na křídle. Od té doby až dosud (2004) jsou lety raketoplánů zastaveny.
Během 90. let NASA čelila ztenčujícímu se rozpočtu. Devátý ředitel NASA Daniel S. Goldin proto prosadil přístup nazvaný "rychleji, lépe, laciněji", který měl snížit náklady na kosmické lety. Tento přístup byl kritizován a přehodnocen po ztrátě sond Mars Climate Orbiter a Mars Polar Lander v roce 1999.
Směr Mars
Přistání malého vozítka Sojourner na Marsu v roce 1997 si získalo značnou pozornost veřejnosti. Menší zájem si vysloužila dosud fungující družice Marsu Global Surveyor, uvedená na oběžnou dráhu kolem rudé planety ve stejném roce. Od roku 2001 jí na oběžné dráze dělá společnost další sonda - Mars Odyssey, která hledá stopy bývalé vulkanické aktivity a působení vody na Marsu.
Po úspěšném přistání dalšího vozítka - Mars Exploration Rover Spirit - na Marsu pronesl 14. ledna 2004 americký prezident George W. Bush projev, ve kterém vytyčil svoji vizi pro další průzkum vesmíru. Podle ní se mají lidé vrátit na Měsíc do roku 2020 a vytvořit tam stálou základnu. Ta má sloužit jako pokusná stanice i jako potenciální základna pro další výpravy. Lety raketoplánů budou zastaveny v roce 2010 a od roku 2014 by je měl nahradit nový dopravní prostředek - Crew Exploration Vehicle. Ten by měl být schopen jak spojení s ISS, tak meziplanetárních letů. Budoucnost samotné ISS je v plánu poněkud nejasná. Její stavba má být dokončena, ale další využití není jasné.
Vesmírné programy NASA
Pilotované kosmické lety
- Program Mercury
- Program Gemini
- Program Apollo
- Skylab
- Space Shuttle (raketoplány)
- Mezinárodní kosmická stanice ISS
Nepilotované kosmické lety
- Výzkum Měsíce
- Program Ranger
- Program Surveyor
- Program Lunar Orbiter
- Sonda Clementine
- Sonda Lunar Prospector
- Výzkum Merkuru
- Sonda Mariner 10
- Sonda MESSENGER
- Výzkum Venuše
- Sondy Mariner 2, 5 a 10
- Mise Pioneer Venus
- Sonda Magellan
- Výzkum Marsu
- Mariner 4, 6, 7, 8 a 9
- Viking 1 a 2
- Mars Observer
- Mars Pathfinder
- Mars Climate Orbiter
- Mars Polar Lander
- Mars Global Surveyor
- 2001 Mars Odyssey
- Mars Exploration Rover
- Mars Reconnaissance Orbiter - plánovaná na rok 2005
- Phoenix - plánovaná na rok 2007
- Mars Science Laboratory - plánovaná na rok 2009
- Výzkum Jupitera
- Pioneer 10
- Galileo
- JIMO (plánovaná - 2012)
- Výzkum Saturnu
- Cassini-Huygens
- Lety k více planetám současně
- Pioneer 11 - Jupiter a Saturn
- Mariner 10 - Venuše a Merkur
- Voyager 1 - Jupiter a Saturn
- Voyager 2 - Jupiter, Saturn, Uran a Neptun
- New Horizons - plánovaná, Jupiter, Pluto a Kuiperův pás
- Výzkum planetek a komet
- Deep Space 1
- NEAR Shoemaker
- Stardust
- CRAF - zrušená
- Deep Impact (sonda)
- Výzkum Slunce
- SOHO
- Odysseus
- Vesmírné observatoře
- Hubbleův vesmírný dalekohled
- Comptonova gama observatoř
- Rentgenová observatoř Chandra - rentgenový dalekohled
- Spitzerův vesmírný dalekohled - infračervený dalekohled
- COBE
- IRAS
- Vesmírný dalekohled Jamese Webba - plánovaný nástupce Hubbleova dalekohledu
Seznam ředitelů NASA
# T. Keith Glennan (1958 - 1961)
# James E. Webb (1961 - 1968)
# Thomas O. Paine (1969 - 1970)
# James C. Fletcher (1971 - 1977)
# Robert A. Frosch (1977 - 1981)
# James M. Beggs (1981 - 1985)
# James C. Fletcher (1986 - 1989)
# Richard H. Truly (1989 - 1992)
# Daniel S. Goldin (1992 - 2001)
# Sean O'Keefe (2001 - 2005)
# Michael D. Griffin (2005 - dosud)
Externí odkazy
[http://www.nasa.gov Portál NASA]
Kategorie:Kosmonautika
ja:アメリカ航空宇宙局
ko:미국항공우주국
th:องค์การนาซา
Apollo 8
Apollo 8 je označení druhého pilotovaného letu programu Apollo. Zapsal se do historie světové kosmonautiky tím, že při něm dne 24. prosince 1968 poprvé uskutečnila lidská posádka oblet Měsíce.
Posádka
Členové tříčlenné posádky ve složení
- velitel Frank Borman
- pilot velitelského modulu James Lovell
- pilot lunárního modulu William Anders (ale lunární modul ještě nebyl součástí tohoto letu)
se zapsali do historie jako první lidé, kteří se dostali mimo oběžnou dráhu kolem Země.
Naplánování letu
Je zajímavé, že NASA vyslala hned druhý pilotovaný let programu Apollo a první pilotovaný let s využitím rakety Saturn 5 k Měsíci. Dalo by se očekávat, že program bude postupovat po menších krocích. Skutečně. Původní program předpokládal postupné plnění následujících kroků:
A - test kompletu velitelský+servisní modul při bezpilotním letu
B - test lunárního modulu při bezpilotním letu
C - pilotovaný let velitelského+servisního modulu na nízké oběžné dráze kolem Země
D - pilotovaný let kompletu velitelský+servisní+lunární modul na nízké oběžné dráze kolem Země. K tomuto testu měly být původně použity dvě rakety Saturn 1B, z nichž jedna měla vynést na oběžnou dráhu posádku v kosmické lodi sestávající z velitelského a servisního modulu, zatímco druhá raketa Saturn 1B měla vynést lunární modul.
E - pilotovaný let kompletu velitelský+servisní+lunární modul na eliptické oběžné dráze kolem Země s apogeem 7400 km (4600 mil). Celý komplet kosmické lodi Apollo měl být na oběžnou dráhu vynesen raketou Saturn 5.
F - pilotovaný let kompletu velitelský+servisní+lunární modul na oběžné dráze kolem Měsíce
G - přistání člověka na Měsíci.
Startu Apolla 8 předcházel let Apolla 7, kterým byl naplněn cíl kroku C. Logicky tedy měly následovat kroky D, E, F a G. Proč byl tedy po splnění kroku C naplánován pro Apollo 8 let, který měl za úkol splnit podstatnou část (s výjimkou použití lunárního modulu) úkolů naplánovaných pro krok F?
Odpověď musíme hledat v politických souvislostech té doby. Kosmonautika se stala součástí politického soupeření USA a SSSR. Sovětská kosmonautika dosud držela většinu prvenství. V průběhu roku 1968 pokytla CIA agentuře NASA informaci o tom, že se na sovětském komodromu Bajkonur připravuje ke startu velká raketa. Jednalo se o přípravu bezpilotního letu kosmické lodi Sojuz 7K-L1 s označením Zond 5. Při tomto letu pak 18. září 1968 kosmická loď Sojuz 7K-L1 bez lidské posádky skutečně uskutečnila oblet Měsíce, k němuž se přiblížila na nejmenší vzdálenost 1950 km, a 21. září 1968 přistála v Indickém oceánu. Odborníci NASA se obávali, že jsou Rusové tak daleko, že by mohli dosáhnout dalšího prvenství v dobývání vesmíru uskuteněním obletu Měsíce s lidskou posádkou. NASA proto během pouhých čtyř měsíců přeplánovala další průběh programu Apollo takto:
- Po Apollu 7 bude následovat Apollo 8, jehož úkolem bude dosažení rekordu - první oblet člověka kolem Měsíce. Přestože byla nyní na řadě k letu do vesmíru posádka připravovaná k uskutečnění testu D ve složení James McDivitt (velitel), David Scott (pilot velitelského modulu) a Russell Schweickart (pilot lunárního modulu), byla pro let Apolla 8 určena posádka Franka Bormana, původně určená k uskutečnění testu E.
- Následovat bude krok D (Apollo 9) s tou modifikací, že celý komplet Apollo, sestávající z velitelského, servisního a lunárního modulu, bude na oběžnou dráhu vynesen jedinou raketou Saturn 5.
- Krok E ztrácí po letu Apolla 8 a 9 význam a proto bude vynechán.
- Program Apollo pak bude pokračovat krokem F (Apollo 10) ...
- ... a vyvrcholí krokem G (Apollo 11).
Průběh letu
Apollo 11
- Start 21. prosince 1968 ve 13:51 pražského času
- Za 11 minut a 32 sekund dosáhla kosmická loď nízké oběžné dráhy kolem Země 190 km x 180 km a periodou 88,15 minuty.
- Po 2 hodinách a 41,5 minutě strávené na nízké oběžné dráze kolem Země, tedy ke konci druhého obletu Země, zažehli astronauti znovu třetí stupeň rakety Saturn 5 a po dalších 5 minutách a 6 sekundách loď přešla na translunární dráhu. Po dalších 25 minutách se kosmická loď, tvořená velitelským a servisním modulem, oddělila od nepotřebného třetího stupně nosné rakety Saturn 5.
- 24. prosince 1968 v 10:59 pražského času, tedy po 69 hodinách, 8 minutách a 20 sekundách od startu ze Země, v době, kdy se loď nacházela nad odvrácenou stranou Měsíce a nebylo s ní tedy možno komunikovat ze Země, zažehli astronauti motor servisního modulu a loď přešla na oběžnou dráhu kolem Měsíce s parametry 312 km × 111 km a periodou 128 minut, kterou zhruba po dvou obletech astronauti upravili na téměř kruhovou s parametry 113 km × 115 km a periodou 120 minut. Celkem uskutečnili 10 obletů Měsíce.
- 25. prosince 1968 v 7:10 pražského času, tedy po 89 hodinách, 19 minutách a 17 sekundách od startu ze Země, zažehli astronauti znovu motor servisního modulu a nastoupili cestu zpět k Zemi.
- 27. prosince 1968 v 16:25 pražského času se velitelský modul oddělil od nepotřebného servisního modulu a po dalších 12 minutách a 16 sekundách vstoupil do atmosféry ve výši cca 120 km nad povrchem Země. V té chvíli zbývalo 14 minut a 27 sekund do přistání.
Země
- V 16:52 pražského času přistál velitelský modul Apolla 8 na hladině Tichého oceánu asi 2,5 km od plánovaného bodu, odkud byli astronauti vrtulníkem přeneseni na palubu lodi USS Yorktown. Celý let trval 6 dní, 3 hodiny a 1 minutu.
Kategorie:Program Apollo
MěsícMěsíc má několik významů:
- V astronomii:
- Měsíc je vesmírné těleso obíhající kolem Země. Střední vzdálenost Měsíce od Země je 384 000 km. Z jeho oběhu se v astronomii odvozují časové intervaly:
- siderický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k hvězdám
- synodický měsíc je doba mezi stejnými fázemi Měsíce jak se jeví ze Země
- tropický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k jarnímu bodu
- anomalistický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem k perigeu
- drakonický měsíc je doba oběhu Měsíce vzhledem vzestupnému uzlu
- měsíc je přirozená družice nějaké planety, případně i planetky. Země má jeden měsíc, Mars má měsíce dva, velké planety mají po několika desítkách měsíců.
- Obecně je měsíc časová jednotka, úsek kalendáře. Kalendářní měsíce mají 30 nebo 31 dnů. Únor mívá 28 dnů, v přestupném roce dnů 29.
Program Apollo
Program Apollo (1961–1972) byl americký program pilotovaných kosmických letů realizovaný americkým Národním úřadem pro letectví a kosmonautiku (NASA).
Poté, co program Mercury prokázal, že kosmické lety s lidskou posádkou jsou uskutečnitelné, byl zahájen program Apollo. Ten měl původně za cíl další výzkum vesmíru a eventuálně dosažení oběžné dráhy Měsíce. Jeho cíl byl předefinován poté, co prezident USA John F. Kennedy ve svém projevu z 25. května 1961 uvedl, že by Spojené státy měly dopravit člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do roku 1970. Hlavním cílem programu Apollo se stalo právě přistání na Měsíci. Mezitím byl zahájen program Gemini, který měl umožnit vyzkoušení technologií a postupů nezbytných pro měsíční mise.
Po osmi letech, během kterých se uskutečnila řada zkušebních letů a při kterých zahynuli první američtí kosmonauti (požár Apolla 1 během tréninku startu), se podařilo cíl programu Apollo splnit. Posádka Apolla 11 přistála na Měsíci 20. července 1969 a po ní se procházelo po Měsíci ještě 10 dalších kosmonautů.
Po splnění Kennedyho úkolu dopravit člověka na Měsíc podpora pro americký kosmický program ochabla. To se projevilo i předčasným ukončením měsíčních misí Apollo – ačkoli byly plánovány ještě tři další lety, program byl ukončen v prosinci 1972 letem Apolla 17 (je zajímavé, že to bylo poprvé a prozatím naposledy, kdy se na povrch Měsíce dostal profesionální vědec – geolog Harrison Schmitt). Jednou z příčin předčasného ukončení programu byly i rozpočtové škrty vyvolané válkou ve Vietnamu. Zbylé rakety Saturn a kosmické lodi Apollo byly po zastavení programu využity v projektech Skylab a Sojuz-Apollo. Bez zajímavosti také není to, že od programu Apollo se žádný člověk nevydal do vesmíru dál, než na nízkou oběžnou dráhu.
Šest letů (Apollo 11, Apollo 12, Apollo 14, Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17) dosáhlo Měsíce. Apollo 7 a 9 vzlétly pouze na oběžnou dráhu Země, aby otestovaly velitelský a lunární modul. Apollo 8 a 10 testovaly různé komponenty na oběžné dráze Měsíce a fotografovaly jeho povrch. Apollo 13 nepřistálo na Měsíci z důvodu poruchy, ale získalo také jeho fotografie. Šest letů, které přistály na Měsíci, získalo cenná vědecká data a téměř 400 kilogramů měsíčních vzorků. Prováděné pokusy a pozorování zahrnovaly mechaniku zemin, meteoroidy, otřesy země, šíření tepla, měření vzdálenosti Měsíce od Země, magnetická pole a sluneční vítr.
Mise s posádkou
- Apollo 1 - Posádka zahynula po vypuknutí požáru během předletového testu 27. ledna 1967.
- Apollo 7 - 11. října 1968. První let Apolla a rakety Saturn IB s posádkou.
- Apollo 8 - 21. prosince 1968. První oblet měsíce a použití rakety Saturn V s posádkou.
- Apollo 9 - 3. března 1969. První let lunárního modulu s posádkou.
- Apollo 10 - 18. května 1969. První oblet Měsíce lunárním modulem s posádkou.
- Apollo 11 - 16. července 1969. První přistání lidí na Měsíci - 20. července.
- Apollo 12 - 14. listopadu 1969. První přesné přistání lidí na Měsíci.
- Apollo 13 - 11. dubna 1970. Zásobník kyslíku explodoval během cesty, přistání bylo zrušeno
- Apollo 14 - 31. ledna 1971. Alan Shepard se stal jediný kosmonautem programu Mercury, který se dostal na Měsíc.
- Apollo 15 - 26. července 1971. První mise s měsíčním vozítkem.
- Apollo 16 - 16. dubna 1972. První přistání na měsíční vrchovině.
- Apollo 17 - 7. prosince 1972. Poslední let Apolla k Měsíci, první noční start, jediná mise s profesionálním geologem.
Kategorie:Program Apollo
ja:アポロ計画
ko:아폴로 계획
Apollo 13
Let Apollo 13 byl sedmým pilotovaným letem programu Apollo. Jeho cílem bylo uskutečnit třetí přistání lidské posádky na povrchu Měsíce, tentokrát v oblasti Fra Mauro. V průběhu letu však došlo k výbuchu jedné z kyslíkových nádrží, který vážně poškodil servisní modul. Následky výbuchu byly velmi vážné. Nejen, že zabránily posádce splnit úkol letu, ale ohrozily životy jejích členů. Řídicí středisko v Houstonu (tehdy s názvem "Manned Spacecraft Center", dnes "Lyndon B. Johnson Center") muselo v průběhu následujících čtyř dnů s vynaložením nesmírného úsilí vyvinout nouzové scénáře, díky nimž se podařilo posádku dopravit živou zpět na Zemi. Přestože Apollo 13 nesplnilo zadaný úkol, stal se jeho let legendou. Na motivy této události, kterou Jim Lovell popsal ve své knize Lost Moon (Ztracený Měsíc), natočil režisér Ron Howard v roce 1995 film s názvem Apollo 13, v němž ztvárnil hlavní roli Jima Lovella herec Tom Hanks.
Posádka
Let uskutečnila tříčlenná posádka ve složení
- velitel Jim Lovell
- pilot velitelského modulu John Swigert
- pilot lunárního modulu Fred Haise.
Naplánování letu
Hlavní posádka připravovaná pro let Apolla 13 měla původně jiné složení. Pilotem velitelského modulu měl totiž původně být Ken Mattingly. Tři dny před startem však onemocněl zarděnkami a byl nahrazen Johnem Swigertem, který se na stejný post připravoval jako člen záložní posádky. Ken Mattingly se později zúčastnil ve funkci pilota velitelského modulu letu Apolla 16.
Apollo 8, Apollo 10 a Apollo 11 letěly k Měsíci po tzv. bezpečné translunární dráze (free-return trajectory). To je taková dráha, která přivede kosmickou loď, v případě že při průletu kolem Měsíce nesníží svou rychlost zážehem motorů, zpět do zemské atmosféry. Mimochodem - tuto dráhu poprvé zmínil ve svém románu Do Měsíce Jules Verne. Má tu výhodu, že pokud by došlo k poruše motorů kosmické lodi nacházející se na bezpečné translunární dráze, loď se bez potřeby dalšího paliva vrátí bezpečně zpět na Zemi.
Bezpečná translunární dráha má ovšem rovněž své nevýhody. Lze se po ní dostat pouze na tzv. rovníkovou (ekvitoriální) oběžnou dráhu kolem Měsíce, která umožňuje přistání pouze v oblastech ležících kolem jeho rovníku - tedy nikoliv například v oblasti Fra Mauro, kam směřovalo Apollo 13. Dalším argumentem proti používání bezpečné translunární dráhy je skutečnost, že vhodné startovací okno, zohledňující zejména světelné podmínky v době startu, přistání na Měsíci a při návratu na Zemi, nenastává příliš často, což omezuje frekvenci startů kosmické lodi k Měsíci.
Lety Apollo 12, Apollo 13 a Apollo 14, tzv. H mise (H od slova hybrid), proto sice zahájily let po bezpečné translunární dráze, ale po určité době ji opustily tak, aby mohly uskutečnit přistání ve své cílové oblasti.
Lety Apollo 15, Apollo 16 a Apollo 17 jsou také označovány jako tzv. J mise. Tyto lety byly rovnou navedeny na translunární dráhu, která nebyla bezpečnou. Zatímco Apollo 15 se mohlo dostat na bezpečnou translunární dráhu za pomocí řídicích motorů RCS (Reactive Control System), Apollo 17 již letělo po dráze natolik odlišné od bezpečné translunární dráhy, že by mělo problémy se na ní v případě potíží dostat i s využitím motorů přistávacího stupně lunárního modulu.
Průběh letu
Start a počáteční fáze letu
Apollo 13 bylo vyneseno na oběžnou dráhu kolem Země dne 11. dubna 1970 v 19:13 UT.
30 hodin a 40 minut po startu posádka zažehla hlavní motor servisního modulu a přešla tak z bezpečné translunární dráhy na dráhu hybridní, jež umožňovala přistání v cílové oblasti Fra Mauro.
Nehoda
Fra Mauro
V čase 55:53 po startu signalizovaly přístroje (zřejmě vlivem rušení při telemetrickém přenosu dat) řídicímu středisku nízký tlak ve vodíkové nádrži. Středisko proto dalo ve snaze aktualizovat údaje o tlaku posádce příkaz zapnout ve všech nádržích ohřívače a promíchávací vrtule. Krátce poté uslyšela posádka výbuch a pocítila nezvyklé vibrace kosmické lodi. V řídicím středisku na 1,8 vteřiny vypadly všechny telemetrické údaje. V kabině se rozsvítily kontrolky indikující nízkou úroveň stejnosměrného napětí ma sběrnici B, jednoho ze systémů rozvodu elektrické energie uvnitř lodi. Krátce poté Jack Swigert ohlásil řídicímu středisku: "Ok, Houston, we've had a problem here". K nehodě došlo 14. dubna 1970 v 03:08:53 UT, v době, kdy se již loď nepohybovala po bezpečné translunární dráze a kdy byla vzdálena 321 860 km od Země.
Po několik minut nemohlo řídicí středisko zjistit, co se přesně stalo. Teprve když posádka zjistila, že kyslíková nadrž č. 2 ztratila celý svůj obsah, kyslíková nádrž č. 1 obsah pozvolna ztrácí a když Jim Lovell oznámil: "It looks to me, looking out of the hatch, that we are venting something out into the space" (Při pohledu průhledem se mi zdá, že nám něco uniká do vesmíru), v řídicím středisku pochopili, že se nejedná o pouhou poruchu měřicích přístrojů, ale že se stalo něco závažnějšího.
Při promíchávání kyslíku v nádrži vzniknul zkrat na elektrickém přívodu k motoru promíchávací vrtule, od něj se vzňala teflonová izolace a otevřený oheň v kyslíkové nádrži způsobil její výbuch, který, jak se později ukázalo, roztrhnul hliníkový obal servisního modulu v celé jeho délce. Nádrž č. 2 byla zničena zcela, nádrž č. 1 pozvolna ztrácela kyslík trhlinami v potrubí. Kyslík byl nezbytně potřeba nejen pro dýchání posádky, ale také k výrobě elektřiny a vody. Servisní modul obsahoval totiž palivové články, jež z vodíku a kyslíku vytvářely elektřinu a vodu. Pokračující únik kyslíku znamenal, že články přestanou brzy dodávat elektřinu. Velitelský modul měl sice akumulátor a svou vlastní malou nádrž kyslíku, ty ale byly určeny pro sestup zemskou atmosférou. Přesto posádka akumulátor k rozvodu elektřiny připojila.
Lunární modul měl své vlastní kyslíkové nádrže, zásobu vody a nabité akumulátory s poměrně velkou kapacitou. Mohl tedy posloužit jako jakýsi záchranný člun. Avšak všechny zásoby byly určeny k zásobování dvou astronautů po dobu dvou dnů. Teď musely vystačit pro tři astronauty a čtyři dny.
Oživení lunárního modulu
Prvním, ne zcela snadným, úkolem bylo oživit lunární modul dříve než vypadne rozvod elektřiny ve velitelském modulu. Všechny systémy lunárního modulu byly totiž z důvodu úspory elektřiny během letu k Měsíci vypnuty a k jejich oživení, t.j. postupnému zapnutí v definovaném pořadí, mělo dojít až na oběžné dráze. Jedinou výjimkou byly elektrická topná tělíska, jež temperovala některé systémy lunárního modulu, aby nedošlo k jejich poškození vlivem extrémně nízkých teplot panujících v kosmickém prostoru. Tato topná tělesa byla napájena z rozvodu velitelského modulu. Ze stejného rozvodu byla napájena i relé tvořící přepínač, který měl odpojit rozvod lunárního modulu od velitelského modulu a připojit jej na výkonné akumulátory lunírního modulu. Problém ale spočíval v tom, že síť velitelského modulu již v tuto chvíli nebyla schopna poskytnout výkon dostačuiící k sepnutí relé přepínače.
Podobný problém řešilo řídící středisko při jedné simulaci v rámci přípravy startu Apolla 10. Tehdy byla simulována havárie, při níž měl lunární modul také posloužit jako záchranný člun. Při simulaci se tehdy nepodařilo lunární modul včas oživit a simulace skončila "smrtí" posádky. NASA poté tento scénář vyřadila z přípravy letů, protože pravděpodobnost podobné havárie byla nízká. Pracovníci řídicího střediska se však tímto scénářem přesto (mimo oficiální úkoly) dále zabývali a získané zkušenosti se teď hodily. S využitím nabytých zkušeností se podřilo řídicímu středisku za necelých 30 minut sestavit seznam úkonů nutných k oživení elektrické sítě lunárního modulu. Klíčový trik vycházel ze skutečnosti, že lunární modul obsahoval dvě sady akumulátorů - výkonnější umístěnou v sestupové části (descent stage) a méně výkonné umístěné v návratové části (ascent stage). S využitím akumulátorů návratové části se astronautům podařilo sepnout relé přepínače a připojit tak rozvodnou síť lunárního modulu k výkonným akumulátorům sestupové části.
Návrat na bezpečnou translunární dráhu
Aby se ušetřilo co nejvíce energie v akumulátoru velitelského modulu pro fázi pozdějšího sestupu zemskou atmosférou, bylo přijato rozhodnutí vypnout navigační (guidance) systém velitelského modulu, který měl poměrně velkou spotřebu, protože ho kromě palubního počítače tvořily i elektricky poháněné gyroskopy inerciální plošiny. Lunární modul měl identický navigační systém. Jakmile byl oživen elektrický rozvod v lunárním modulu, bylo třeba oživit jeho navigační systém a přenést do něj data z navigačního systému velitelského modulu. Nestačilo ale jenom přečíst data z displeje ve velitelském modulu a zadat je do palubního počítače lunárního modulu. Data bylo třeba přepočítat, neboť lunární modul byl oproti velitelskému modulu o 180 stupňů otočen (velitelský a lunární modul byly spojeny "čely" k sobě, takže velitelský modul vlastně letěl pozpátku).
Dále bylo třeba vyřešit problém, jak vrátit poškozenou loď k Zemi. Byl sice k dispozici scénář "přímého přerušení letu" (direct abort), který vyžadoval zažehnout hlavní motor servisního modulu a bylo by při něm spotřebováno veškeré palivo. Tento manévr byl však za dané situace velmi riskantní. Nikdo totiž neznal rozsah poškození servisního modulu. Hrozila dvě nebezpečí. Jednak hrozilo, že hlavní motor v důsledku poškození při nedávném výbuchu neudělí lodi potřebný impuls a loď narazí na povrch Měsíce, jednak hrozilo, že by při zažehnutí hlavního motoru mohlo dojít k dalšímu výbuchu. Řídicí středisko proto zavrhnulo scénář direct abort a nechalo loď pokračovat k Měsíci. Loď se ovšem nenacházela na bezpečné translunární dráze. Jak ji tam dostat? Z výše uvedeného důvodu nikoliv s využitím hlavního motoru servisného modulu. Zbývalo tedy provést manévr pomocí motorů sestupové části lunárního modulu, který byl zkonstruován pouze k relativně krátkému použití při sestupu na povrch Měsíce. Bylo třeba spočítat, kdy a na jak dlouho mají být motory zažehnuty. Ve výpočetním středisku ale neexistoval program pro takový výpočet. Bylo proto třeba takový program rychle vytvořit, spočítat parametry manévru a parametry překontrolovat odborníky v řídicím středisku. Během necelých tří hodin se podařilo určit parametry manévru pro návrat na bezpečnou translunární dráhu.
Korekční zážeh PC+2 burn
Po návratu na bezpečnou translunární dráhu bylo třeba vyřešit další problém. Při použití této dráhy by kosmická loď přistála za čtyři dny v Indickém oceánu, kam ale nebylo možné během té doby dopravit loď se záchranný týmem. Na palubě lunárního modulu byly zapnuty pouze životně důležité systémy, mezi něž nepatřilo topení, takže astronauti trpěli zimou blížící se bodu mrazu. Podařilo se snížit spotřebu z běžných 50-75 A na pouhých 12 A. Přesto byla při této spotřebě elektřiny doba čtyř dnů zbývajících do přistání vzhledem k omezené kapacitě akumulátorů lunárního modulu příliš dlouhá.
Existovaly dvě možnosti, jak upravit dráhu tak, aby loď přistála v Tichém oceánu. Při použití první varianty by se let zkrátil o 36 hodin, při použití druhé by se zkrátil pouze o 12 hodin. První varianta ale s sebou nesla dvě rizika. Loď by musela okamžitě odhodit servisní modul a pokračovat bez něj. Tím by byl tepelný štít, chránící velitelský modul před žárem vznikajícím při sestupu třením o atmosféru, po příliš dlouhou dobu vystaven působení otevřeného vesmíru (mikrometeoritů). Navíc by bylo spotřebováno veškeré palivo sestupové části lunárního modulu a nezůstala by žádná rezerva pro eventuální korekci dráhy. Byla proto přijata druhá varianta, která zkrátila let pouze o 12 hodin. K jejímu uskutečnění bylo třeba 2 hodiny po dosažení bodu největšího přiblížení k Měsíci provést zážeh motoru sestupové části lunárního modelu (tzv. PC+2 burn).
Tento zážeh bylo třeba uskutečnit velmi přesně, proto byl k jeho řízení použit palubní počítač navigačního systému. Protože měl navigační systém velkou spotřebu elektřiny a protože se nepředpokládalo, že bude zapotřebí provádět ještě nějaký korekční manévr, byl po provedení zážehu PC+2 burn navigační systém vypnut.
Vysoká hladina oxidu uhličitého
Mezitím se objevil další problém. V atmosféře lunárního modulu stoupala koncentrace oxidu uhličitého. K jímání oxidu uhličitého byly určeny filtry obsahující hydroxid litný (LiOH). Jejich kapacita instalovaná v lunárním modulu odpovídala obsazení dvěma astronauty po dobu dvou dní. V současné situaci ale byla nedostatečná. Na palubě velitelského modulu byly sice podobné filtry, ale byly jiného tvaru a tak nešly v lunárním modulu použít. Naštěstí vznik tohoto problému předvídal zodpovědný pracovník řídicího střediska již od okamžiku, kdy se dozvěděl o nehodě. Se svými spolupracovníky vymýšlel, jak s využitím pomůcek, které mají astronauti na palubě, přizpůsobit filtry velitelského modulu pro použití v lunárním modulu. Na základě jeho instrukcí astronauti z ponožky, lepicí pásky, plastového sáčku a plastového obalu letové příručky vytvořili adaptér, umožňující instalovat v lunárním modulu filtry z velitelského modulu.
Problém s navigací
Přestože byl zážeh PC+2 burn proveden přesně, začala se loď odchylovat od žádoucí dráhy. Ukázalo se, že příčinou je otvor na vypouštění odpadní vody (rozuměj moči) do volného prostoru. Fungoval jako svého druhu reaktivní motor, odchylující loď ze správné dráhy. Bylo potřeba provést další korekční zážehy motoru, ale navigační systém byl vypnut. Jak zajistit, že bude loď v okamžiku zážehu směřovat správným směrem? Přicházela v úvahu pouze technika používaná již v programu Mercury a Gemini, při níž byla k orientaci lodi použita na zemském povrchu dobře rozpoznatelná hranice mezi dnem a nocí. Zatímco v programu Mercury a Gemini byla tato metoda používána v malé vzdálenosti od Země, nyní se loď nacházela daleko od Země a tak hrozilo nebezpečí, že bude loď zorientována nepřesně. Přitom tzv. vstupní koridor do atmosféry byl velmi úzký. Kdyby loď vstoupila do atmosféry pod nedostatečně ostrým úhlem, odrazila by se od ní a zmizela by v hlubinách vesmíru. Kdyby naopak vstoupila do atmosféry pod příliš ostrým úhlem, shořela by v důsledku nadměrného tepelného namáhání způsobeného třením o atmosféru.
Příprava velitelského modulu na sestup
Zatím vrcholily v řídicím středisku práce na vývoji postupu, kterým astronauti připraví velitelský modul na sestup atmosférou. Zejména bylo potřeba zajistit dostatek elektrické energie pro přistání. Akumulátor velitelského modulu byl do značné míry vybit ve fázi před oživením lunárního modulu. Pozemní tým proto vypracoval postup, jak akumulátor dobít z rozvodné sítě lunárního modulu. Velitelský modul neměl být nikdy během letu vypnut. Neexistoval proto postup, jak ho za letu znovu oživit. Jediný existující postup oživení velitelského modulu se za normálních okolností prováděl dlouho před startem.
Očekávalo se, že se podaří akumulátor velitelského modulu nabít na 20 až 25 %. Bylo proto třeba s energií šetřit. Za normálních okolností se zahajovalo oživení velitelského modulu zapnutím přístrojů zobrazujících naměřené údaje, aby bylo možno sledovat další postup oživování. V tomto případě bylo rozhodnuto přístroje zapnout až nakonec před závěrečnou kontrolou údajů. Celý postup oživení proto museli astronauti bezchybně provést naslepo navzdory jejich vyčerpání způsobeného zimou, nedostatkem spánku, stresem a pobytem v extrémně malém prostoru.
Přistání
Před vstupem do atmosféry byl odhozen lunární i servisní modul. Když se velitelský modul vzdálil od servisního modulu, uviděla teprve posádka rozsah poškození servisního modulu. V celé jeho délce chyběl pruh hliníkového pláště. Trhlina vedla až k hlavnímu motoru, takže je pravděpodobné, že byl poškozen a bylo tedy dobře, že nebyl po nehodě zažehnut.
Stále ještě hrozila dvě nebezpečí. První obava vyplývala z možnosti, že výbuch poškodil tepelný štít, který teď při průchodu atmosférou nesplní svou funkci a kabina v atmosféře shoří. Tato obava padla, když se po tříminutovém výpadku spojení ve fázi největšího tepelného namáhání kabiny, způsobeným vrstvou ionizovaného vzduchu v okolí kabiny, podařilo navázat s navracející se lodí radiové spojení. Poslední riziko vycházelo z možnosti, že selže systém pro vypuštění brzdicích padáků, který mohl být nefunkční vlivem jeho vystavení extrémně nízké teplotě v té fázi letu, kdy byl vypnut napájecí systém velitelského a servisního modulu. Naštěstí se ani tato obava nenaplnila a velitelský modul Apolla 13 přistál dne 17. dubna 1970 v 18:07:41 UT po letu trvajícím 5 dní, 22 hodin, 54 minut a 41 sekund na hladinu Tichého oceánu severovýchodně od Americké Samoy, 4,5 km od záchranné lodi USS Iwo Jima.
Příčiny havárie
Z popisu průběhu letu vyplývá, že příčinou nehody byla kyslíková nádrž číslo 2. Vyšetřování, které následovalo po úspěšném přistání Apolla 13, zjistilo, že k nehodě vedlo náhodné zřetězení několika událostí.
Dodavatelem velitelského a servisního modulu byla společnost North American Rockwell, subdodavatelem kyslíkových nádrží pak společnost Beech Aircraft Corporation. Podle specifikací, jež North American Rockwell vydala v roce 1962, mělo být elektrické zařízení nádrže (zejména topná tělesa s termostatickými regulátory a motory pohánějící vrtule na promíchávání kapalného paliva) napájeno ze stejnosměrné soustavy velitelského modulu o napětí 28 V. V roce 1965 vydala North American Rockwell změnu specifikace, podle níž mělo být elektrické zařízení kyslíkových nádrží v době, kdy se raketa nachází na odpalovací rampě, napájeno stejnosměrným napětím 65 V. To mělo zkrátit dobu potřebnou k plnění a natlakování nádrží. Beech Aircraft Corporation objednala termostatické spínače, jejichž účelem bylo regulovat teplotu uvnitř nádrží, podle původní specifikace. Do nádrží tak byly montovány termostaty navržené pro původní napětí sítě 28 V. Tato chyba by sama o sobě havárii nezpůsobila, neboť za normálních okolností se topná tělesa zapínala vždy jen krátkodobě. Proto předchozí lety lodí Apollo proběhly úspěšně, přestože termostaty jejich kyslíkových nádrží byly rovněž poddimenzovány. V případě Apolla 13 však následovaly další události, jež v konečném efektu vedly k havárii.
Kyslíková nádrž číslo 2 Apolla 13 byla původně určena pro let Apolla 10. Během přípravy letu Apolla 10 však došlo k jejímu pádu z výšky několika centimetrů. Do Apolla 10 proto byla pro jistotu zabudována náhradní nádrž a původní byla odeslána k inspekci. Inspekce žádné poškození nádrže neshledala a tak byla namontována do servisního modulu Apolla 13.
Při nárazu však bylo zřejmě poškozeno plnicí/vypouštěcí potrubí uvnitř nádrže. To se projevilo během přípravy startu Apolla 13, když nebylo možné po zkušebním naplnění kapalným kyslíkem nádrž vyprázdnit. Vyprázdnění se normálně provádělo tak, že se do nádrže vháněl plynný kyslík, který měl vytlačit kapalný kyslík ven. Když se nedařilo nádrž vyprázdnit, padlo rozhodnutí zapnout topná tělesa uvnitř nádrže a tím napomoci vyprázdnění nádrže. Při dlouhodobém zatížení termostatu napětím 65 V se však jeho kontakty spekly a termostat přestal vypínat. Kdyby v té době někdo analyzoval údaje o proudu tekoucím topným tělesem, zjistil by, že je nepřerušovaný, z čehož by bylo možné vydedukovat, že termostat řádně nefunguje. Termostat měl zajistit, že teplota uvnitř nádrže nepřesáhne asi 27 °C. Jeho porucha však způsobila, že při vyprazdňování nádrže dosahovala teplota více než 500 °C. Tak vysoká teplota poškodila teflonovou izolaci napájení motorů promíchávacích vrtulí, takže, když posádka během letu zapnula na pokyn ze Země promíchávání paliva, došlo ke zkratu a následnému výbuchu.
Externí odkazy
- [http://history.nasa.gov/apsr/apsr.htm] Apollo Program Summary Report
- [http://history.nasa.gov/SP-4029/Apollo_13a_Summary.htm] APOLLO 13 The Seventh Mission: The Third Lunar Landing Attempt
- [http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/lunar/apollo13info.html] Apollo 13 – Mission Overview
- [http://www.hq.nasa.gov/office/pao/History/apollo/apo13.html] Apollo 13 - "...A Problem"
- [http://www.space.com/news/spacehistory/apollo13_focus_failure_000413.html] Banke J.: What Caused the Apollo 13 Disaster?
- [http://www.spectrum.ieee.org/WEBONLY/wonews/apr05/0405napola.html] Cass S.: Apollo 13, We Have a Solution IEEE Spectrum Online
- [http://myweb.accessus.net/~090/as13find.html] Haukap A. W.: Apollo 13 Findings - What actually happened onboard the CSM Odyssey
- [http://science.ksc.nasa.gov/history/apollo/apollo-13/apollo-13.html] Apollo-13 (29)
- [http://www.lib.cas.cz/www/space.40/1970/029A.HTM] 1970-029A - Apollo 13, In: Space 40 – Velký katalog družic a kosmických sond
Kategorie:Program Apollo
ja:アポロ13号
Kategorie:KosmonautéKategorie:Kosmonautika
Kategorie:Profese
ja:Category:宇宙飛行士
th:Category:นักบินอวกาศ
SaimenSaimen är Finlands största sjö och Europas femte största sjö med sina 1 147 km2. Den är belägen i sydöstra Finland. Större städer runt sjön är Imatra, Villmanstrand, Nyslott och S:t Michel.
Älven Vuoksen förbinder Saimen med Ladoga. Andra kanaler förbinder Saimen med mindre sjöar i östra Finland och bildar ett nätverk av vattenvägar. Dessa används främst för att transportera gods, men även turister använder vattenvägarna.
En av världens två sälarter som lever i sötvatten, vikaren, lever i Saimen.
Kategori:Finska sjöar
ruletka Nurkowanie Venezia alberghi House programy p2p
|
|
|
| :: RELATED NEWS :: |
Hydrate de carbone
Les glucides ou hydrates de carbone sont une classe de molécules de la chimie organique. Leur formule chimique est basée sur le modèle Cn(H2O)p.
Elles font partie, avec les protéines et les lipides, des constituants essentiels des êtres vivants et de leur nutrition, car elles so
|
Cruachan
Cruachan est un groupe de Celtic metal irlandais qui fut fondé en 1992 par Keith Fay après la dissolution de Minas Tirith, qui existait depuis 1989.
Cruachan mêle des éléments de la musique, l'his
|
Institut des techniques d'ingénieur de l'industrie des Pays de la Loire
L'Institut des techniques d'ingénieur de l'industrie des Pays de la Loire (ITII Pays de la Loire), anciennement ISGTA (Institut supérieur du génie technologique Atlantech) est une école d'ingénieurs française.
Rattaché au cercle ITII (Institut des techniques d'ingénieurs de l'industrie), cette école dispense une formation par l'intermédiaire de différentes écoles (ESEO,
|
Geasa (groupe de musique)
Geasa est un groupe de Celtic metal irlandais.
Le style de Geasa est comparable à celui de leur voisins, Primordial.
Dans la mythologie celte, un « Geis » est un devoir, une obligation (voir Geis).
Les illustrations sur la pochette de Angel's Cry est une œuvre de Louis Royo.
|
|
Lagny-sur-Marne
Catégorie:Commune de Seine-et-Marne
Lagny-sur-Marne est une commune française, située dans le département de la Seine-et-Marne et la région Île-de-France.
Ses
|
|
Basilique de la Visitation
Catégorie:Haute-Savoie
Visitation
Catégorie:Édifice religieux français
La basilique de la Visitation, dressée sur le crêt du Maure, qui est le premier contrefort du massif du Semnoz, apparaît comme dominant Annecy et se repère de tout lieu, des kilomètres à la ronde. E
|
|
