:: wikimiki.org ::
| John F. Kennedy |
John F. Kennedy
John Fitzgerald Kennedy (29. května 1917 – 22. listopadu 1963), často označovaný též jako Jack Kennedy či JFK, byl 35. (1961–1963) prezident USA.
Je považován za ikonu amerického liberalismu. Je jediný prezident v historii USA, který se hlásil k katolické církvi a poslední demokratický kandidát ze severních států, který byl zvolen za prezidenta.
Americká veřejnost jej považuje za jednoho z největších prezidentů (historikové jsou opatrnější a mluví spíše o mírně nadprůměrném). Během jeho vlády, ukončené kulkou atentátníka, proběhly následující významné události: Invaze v Zátoce sviní, Kubánská krize, byla vybudována Berlínská zeď a začaly první střety Války ve Vietnamu. Dále pokračovalo vesmírné soupeření mezi USA a SSSR a ve svém tažení pokračovalo v Evropě i v USA Hnutí za lidská práva.
Pro veřejnost byl Kennedy mladý, hezký, charismatický člověk. Jeho reprezentativní vzhled a neodolatelný šarm působil na devadesát procent žen z lidské populace. Byl okouzlující, inteligentní a žádaný. Byl to prezident Spojených států. To vše byl Jack před americkou a světovou veřejností. V soukromém životě to byl především nemocný člověk, nepolepšitelný sukničkář, ohleduplný manžel a oddaný syn. To vše vystihuje jen velmi málo z nesmírně složité a rozporuplné povahy JFK, která byla z velké podstaty nepříliš šťastně utvářena v dětství v psychicky nezdravém prostředí typické americké zbohatlické rodiny.
Narodil se 29. května 1917 necitlivé Rose Fitzgerald Kennedyové a jejímu autoritativnímu manželu Josephu Kennedymu. Měl postupem času osm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra. V rodině už od útlého dětství nepanovala příznivá atmosféra pro formování nových malých osobností. Otec Joe, „velvyslanec“, byl autoritativní, ctižádostivý a nenapravitelně nevěrný patriarcha kennedyovského klanu, který dokázal jen svou přítomností vybičovat své potomky k mimořádnému úsilí, které sledovalo jediný cíl: zavděčit se otci. Vychoval své děti k mimořádné ctižádosti, soutěživosti a snaze za každou cenu vyhrát. Jackova matka, zbožná katolička Rose, na něj neměla o nic kladnější vliv. Její výchova byla nesnesitelně pedantská a neláskyplná. Ona děti nevychovávala, nepečovala o ně, jen je spravovala, vštěpovala jim „dobré návyky“ a ráda tělesně trestala. V domácnosti Kennedyů na Abbotsford Road v Brookline v Bostnu se lidé k sobě chovali slušně, ale v čistém slova smyslu se nemilovali, existovali vedle sebe, žili spolu, děti mezi sebou soutěžily o přízeň rodičů, kteří jim dávali sami v sobě poněkud pokřivené příklady. Prostě typická americká rodina, která měla peníze, ale nearistokratický původ zbohatlických irských přistěhovalců.
Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut nastoupil Jack stejně jako jeho starší bratr Joe ml. na Harvard. V roce 1940 absolvoval s vyznamenáním a jeho disertační práce „Proč Anglie spala“ se stala díky jeho otci bestsellerem. V roce 1941 nastoupil přes svůj chatrný zdravotní stav do armády v hodnosti podporučíka. Během celého dětství a dospívání prošel Jack několika školami a prodělal snad všechny možné dětské nemoci. Lze říci, že s menšími či větším přestávkami v mládí, měl zdravotní problémy téměř pořád. (Později lékaři zjistili, že trpí Addisonovou nemocí, která mu pomalu ale jistě likvidovala nadledviny a imunitní systém a nutila ho brát pravidelně injekce. Také měl po zranění ve válce věčné problémy se zády a musel prodělat několik operací.) Už v době puberty se začal nesmírně zajímat o ženy. Po svém otci byl přímo nenasytný a slabší polovičku lidstva opravdu neuvěřitelně přitahoval. 12. srpna 1944 tragicky zahynul jeho starší bratr Joe v letecké vojenské akci a Jack zaujal jeho místo nejstaršího ambiciózního syna. V roce 1947 se ve dvaceti devíti letech stal kongresmanem.
Svou budoucí manželku Jacqueline Bouvierovou poznal v květnu 1951 na večeři u manželů Bartlettových. Oba na sebe navzájem zapůsobili, ale rozešli se bez dalšího významnějšího zájmu. V té době se také Kennedy intimněji seznámil s Audrey Hepburnovou a o něco později s Marilyn Monroe. A nebyly to zdaleka jediné milenky, které Jack měl. S Jackie se zasnoubil až 23. června 1953 a 12. září se v kostele Panny Marie v New Portu vzali. Jackie byla zajímavá žena. Vysoce inteligentní, okouzlující, vtipná a reprezentativně působící Jacqueline pocházela stejně jako Jack z citově ochuzené rodiny. Její matka Janet se podobně jako Rose ke svým dětem příliš láskyplně neprojevovala a její otec, „Černý Jack“, který je měl snad opravdu rád, na ni a její sestru Lee neměl pro své záletnické avantýry a jiné skandální činnosti mnoho času. Vztahu v rodině nepřidala skutečnost, že se Janet s Jackem v roce 1937 rozvedla a vzala si v roce 1942 Hugha Dudleye Auchinclosse, který stál na společenském žebříčku přece jen výše než Černý Jack. Proto Jackie podobně jako JFK citově strádala a stala se rozpolcenou osobností. Na veřejnosti projevovala své emoce minimálně, byla dokonalá herečka a dokázala se stejně jako její manžel až nadlidsky ovládat. V rodinném prostředí však byla schopna vyvolat hysterické scény, zejména pokud šlo o bránění soukromí jejích dětí. Když se rodina nastěhovala do Bílého domu Jackie celé zařízení s velkým vkusem přestavěla a vedla prezidentskou domácnost s velkou zodpovědností. Jack jí za těch několik let jejich manželství za mnohé dlužil.
Na podzim roku 1954 prodělal Jack složitou operaci páteře, která ho téměř stála život. Jeho manželka ho v té době velmi podržela a starala se o něj v době jeho dlouhé rekonvalescence. Během tohoto období napsal Jack i svou první opravdovou knihu „Profil odvahy“, se kterou mu Jackie velmi pomohla a která byla oceněna (zase díky Jackovu otci) Pulitzerovou cenou.
V roce 1956 se Jack pustil do budování svého vlivu a popularity v očích amerického národa. Byl rozhodnut stát se prezidentem. V jeho úsilí ho bezvýhradně podporovala celá rodina. Jeho kampaně se zúčastňovala i Jackie, přes svůj odpor k politice a dvě riziková těhotenství. V tomto uštvaném období Jackova života prodělalo jeho manželství krizi, přišel o nenarozené dítě a narodila se mu 27. listopadu 1957 dcera Caroline. V listopadu 1960 se mu po nepředstavitelném úsilí splnil sen. Získal těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách a 20. ledna 1961 se oficiálně stal prezidentem Spojených států. V témže roce 1960 se narodil i jeho další syn John junior.
Za těch dva a půl roku, co byl JFK nejmocnějším mužem USA, se zapsal do historie naší modré planety, přičemž jeho soukromý život a zázemí v Bílém domě měla na starost Jackie. Byl iniciátorem karibské krize, kdy se Spojené státy snažily zabránit Kubě a s ní spřátelenému východnímu bloku, aby ohrožovali svět držením jaderných zbraní, přičemž obě strany stály na pokraji celosvětového jaderného konfliktu a jen pud sebezáchovy jim umožnil zabránit katastrofě, která by se rovnala třetí světové válce. Se svou reprezentativně vypadající manželkou Jackie podnikl několik zahraničních cest po Evropě. Oba úžasným způsobem zapůsobili na většinu lidi, kteří tento sehraný par poznali. Kromě hájení státních zájmů USA v zahraničí se konaly i bankety pro hosty z ciziny v Bílém domě, které většinou zařizovala Jackie s armádou úředníků. Z pozice nejmocnějšího muže planety sehrál JFK svou roli i v jaderné politice světa.
J. F. Kennedy patří mezi nejpopulárnější z amerických prezidentů ne snad pro své nijak zvlášť výjimečné zásluhy pro blaho světa, ale jako symbol okouzlujícího a přitažlivého muže a zavražděného státníka. Jeho život ukončil atentát 22. listopadu 1963 na Elm street v Dallasu ve státě Texas. O jeho smrti toho bylo napsáno mnoho, ale stoprocentní pravdu se už zřejmě nikdo nedoví. Spekulací a podezření je nespočet, oficiálně byl za vraha uznán Lee Harvey Oswald, který byl krátce po atentátu také zastřelen. Je možné, že za celou akci stála CIA, které začal být mladý prezident nepohodlný pro styky s Východem, nebo mafie, ke které patřila jedna z mnoha Jackovych milenek. Jisté ovšem je, že tenkrát skončil život jednoho amerického prezidenta a jednoho amerického páru. Jack a Jackie byli jednou z nejoblíbenějších dvojic Ameriky…
Reference
# Christopher Andersen: Jack a Jackie Kennedyovi - americké manželství, Nakladatelství PRÁH pro Knižní klub, Praha 1997.
Kennedy, John Fitzgerald
Kennedy, John Fitzgerald
Kennedy, John Fitzgerald
ja:ジョン・F・ケネディ
ko:존 F. 케네디
simple:John F. Kennedy
th:จอห์น เอฟ. เคนเนดี
1917Století: 19. století - 20. století - 21. století
Roky: 1912 1913 1914 1915 1916 - 1917 - 1918 1919 1920 1921 1922
----
Události
Česko
- 31. července Hejnice byly povýšeny na město
Svět
- 6. dubna – USA vstoupily do první světové války
- 2. července – bitva u Zborova
- 7. listopad – VŘSR v Rusku
- 9. listopadu – vydán dekret o tisku, jímž byla zlikvidována svoboda tisku; Rusko
- 12. listopadu – se v Rusku konaly svobodné volby.
- 5. prosince – byla zřízena nová tajná policie; Rusko
- 6. prosince – Finsko vyhlásilo nezávislost
- 22. prosinec – uznání Finska
- 24. prosince – byly zestátněny všechny podniky; Rusko
- Anglie dobyla Bagdád, Tel Aviv a Jeruzalém.
- Japonci obsadili Marshallovy ostrovy
- Nový Foundland se stal dominiem
- Jan Smuts poprvé použil slovo Apartheid
- Vzhlášena nezávislost Ukrajiny
Vědy a umění
- vydán Manifest českých spisovatelů
- otevřena galeria Dada
- objeven chemický prvek protaktinium
- vyšel Kodex kanonického práva
Nobelova cena
Narození
;Česko
- 29. června – Josef Kainar, český básník († 16. listopadu 1971)
- 16. prosince – Hanuš Fantl, český básník († 18. března 1942 koncentrační tábor Mauthausen)
;Svět
- 11. února – Giuseppe de Santis, italský režisér († 17. května 1997)
- 23. května – Edward Norton Lorenz, americký matematik a meteorolog
- 21. prosince – Heinrich Böll, německý spisovatel († 16. července 1985)
- 29. prosinec – David Hampshire, britský automobilový závodník
Úmrtí
Česko
- 17. června – Jan Čapek, český legionář (
- 1876)
Svět
- 8. března – Ferdinand von Zeppelin, německý konstruktér vzducholodí (
- 8. července 1838)
- 14. dubna – Ludvík Lazar Zamenhof, autor esperanta (
- 15. prosince 1859)
- 20. prosinec – Lucien Petit-Breton francouzský cyklista, vlastním jménem Lucien
Georges Mazan
- Émile Boirac, francouzský esperantista (
- 1851)
Hlava státu
Karel I.
Kategorie:20. století
ja:1917年
ko:1917년
simple:1917
22. listopad
22. listopad je 326. den roku podle gregoriánského kalendáře (327. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 39 dní.
Události
Česko
-
Svět
- 1922 – Howard Carter, a Lord Carnarvon, otevřeli hrob faraóna Tutanchamona.
- 1943 – Libanon získal nezávislost na Francii.
- 1963 – V Dallasu byl zavražděn americký prezident John F. Kennedy.
- 1975 – Po smrti generála Franca byl Juan Carlos prohlášen španělským králem.
- 1977 – British Airways zavedly lety Londýn – New York nadzvukovým letounem Concord.
- 1990 – Margaret Thatcherová rezignovala na post premiérky Spejeného království.
- 2003 – V Gruzínském Tbilisi obsadili oponenti prezidenta Šavarnadzeho budovu parlamentu a požadovali jeho demisi.
- 2004 – V reakci na zfalšování prezidentských voleb na Ukrajině začíná tzv. Oranžové revoluce.
Narození
Česko
-
Svět
- 1852 – Paul-Henri-Benjamin d'Estournelles de Constant, francouzský diplomat, nositel Nobelovy ceny míru († 1924)
- 1869 – André Gide, francouzský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu († 19. února 1951)
- 1890 – Charles de Gaulle, francouzský politik a generál († 9. listopadu 1970)
- 1899 – Wiley Post, americký letec, historicky první sólový let kolem světa
- 1904 – Louis Eugène Félix Néel, francouzský fyzik, Nobelovy ceny za fyziku († 2000)
- 1940 – Terry Gilliam, americký filmový režisér
- 1967 – Boris Becker, německý tenista
Úmrtí
Česko
- 1982 – Oleg Sus, český estetik, literární vědec a kritik (
- 9. září 1924)
Svět
- 1718 – Černovous (Edward Teach), britský pirát
- 1916 – Jack London, americký spisovatel (
- 12. ledna 1876)
- 1963 – John F. Kennedy, 35. prezident USA (
- 29. května 1917)
- 1963 – C. S. Lewis, irský spisovatel (
- 1898)
Svátky
Česko
- Cecílie
Katolický kalendář
- Svatá Cecílie
Svět
-
Viz také:
- 21. listopad 23. listopad – kalendář
Kategorie:Listopad
ja:11月22日
ko:11월 22일
simple:November 22
1961Století: 19. století – 20. století – 21. století
Roky: 1956 1957 1958 1959 1960 – 1961 – 1962 1963 1964 1965 1966
----
Události
;Československo
- zahájena stavba Nechranické přehrady
;Svět
- 31. ledna – šimpanz Ham se stal v rámci projektu Merkur prvním živým tvorem, který byl Američany dopraven do vesmíru
- 12. dubna – první člověk ve vesmíru: Nadporučík Jurij Alexejevič Gagarin byl vybrán k letu do vesmíru generálem N. P. Kamaninem. Jako první člověk na světě uskutečnil na palubě lodi Vostok 1 kosmický let.
- 16. dubna – Stirling Moss na voze Lotus se stal vítězem Preis Von Wien.
- 5. května – Alan Bartlett Shepard mladší (1923–1998) je prvním Američanem ve vesmíru. Vesmírný let v lodi Freedom 7 trvá 15 minut, což je méně než jeden úplný oblet Země (letěl po balistické dráze).
- 25. května – Prezident USA John F. Kennedy ve svém projevu uvedl, že by Spojené státy měly v rámci programu Apollo dopravit člověka na Měsíc a bezpečně zpět na Zemi do roku 1970.
- 7. srpna – Sovětský kosmonaut German S. Titov byl na palubě Vostoku 2 druhým sovětem ve vesmíru a prvním člověkem, který strávil v kosmu více než den. Za 25 a půl hodiny obletěl Zemi sedmnáctkrát.
- 13. srpna – zahájena stavba Berlínské zdi.
- Vznik OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj).
- Kypr se stal členem Commonwealthu.
Vědy a umění
- Americký fyzik Albert Ghiorso a jeho kolegové objevili chemický prvek lawrencium.
- Americký vědec Edward Lorenz začal vyvíjet matematický obor, ze kterého se vyvine teorie chaosu.
- Byl objeven a izolován virus spalniček. Vakcína poskytující dlouhodobou imunitu proti spalničkám bude k dispozici během desetiletí.
- Český chemik Otto Wichterle vyrobil první měkké kontaktní čočky. V polovině 90. let je bude používat přes 100 milionů lidí na celém světě.
- Americký fyzik Murray Gell-Mann vypracoval systém třídění elementárních částic hadronů, který je rozděluje do rodin podle jejich měnících se vlastností. Systém nazval termínem vypůjčeným z buddhismu „osmerá cesta“.
- Sovětští vědci vytvořili dosud nepřekonaný rekord – největší jaderný výbuch při zkoušce padesátiosmimegatunové jaderné pumy.
- Britský fyzik Jeffrey Goldstone formuloval tzv. Goldstoneovu poučku, která předvídá existenci částic s nulovou hmotností a s nulovým spinem, zvaných Goldstoneovy bosony, v určitých případech souměrnosti.
Nobelova cena
- Fyzika – Robert Hofstadter (USA; za průkopnický výzkum rozptylu elektronů na atomových jádrech a tím dosažené objevy týkající se struktury nukleonů), Rudolf Ludwig Mössbauer (Německo; za výzkum rezonanční absorpce gama záření a s tím spojený objev po něm pojmenovaného jevu)
- Chemie – Melvin Calvin (USA; za výzkum asimilace oxidu uhličitého v rostlinách)
- Fyziologie a lékařství – Georg von Békésy (USA; za objevy fyzikálního mechanismu stimulace kochlei)
- Literatura – Ivo Andrić (Jugoslávie)
- Mír – Dag Hjalmar Agne Carl Hammarskjöld (Švédsko, generální tajemník OSN)
Narození
;Česko
;Svět
- 9. června – Michael J. Fox, kanadský herec
- 20. srpna – Greg Egan, australský programátor a autor hard sci-fi
- 12. listopadu – Nadia Comaneciová, rumunská gymnastka
Úmrtí
;Česko
- 9. února – František Kadeřávek, český geometr (
- 26. června 1885)
- 10. února – Jakub Deml, český spisovatel (
- 20. srpna 1878)
;Svět
- 1. července – Louis-Ferdinand Céline, francouzský sopisovatel (
- 27. května 1894)
- 2. července – Ernest Hemingway, americký spisovatel (
- 21. července 1898)
- 6. června – Carl Jung, švýcarský psycholog (
- 26. července 1875)
Hlava státu
- Antonín Novotný
Kategorie:20. století
ja:1961年
ko:1961년
simple:1961
Prezident Spojených států amerických
Prezident Spojených států amerických (angl. President of the United States of America, POTUS) je hlavou státu v USA. Podle Ústavy Spojených států je šéfem exekutivy federální vlády a vrchní velitel ozbrojených sil. Spojuje v sobě pravomoce, které se v evropských zemích obvykle dělí mezi prezidenta (či jinou formální hlavu státu) a premiéra. Vzhledem k jeho silné pozici se tak mluví o prezidentském systému. Vzhledem k velmocenskému postavení USA je v současné době vnímán jako nejmocnější osoba na Zemi. Současným, 43. prezidentem USA je George W. Bush, syn 41. prezidenta USA George H. W. Bushe.
Volby a funkční období
Jedno funční období trvá 4 roky a nikdo nesmí kandidovat na více než dvě po sobě jdoucí. V případě úmrtí prezidenta se úřadu pro zbytek funkčního období ujme jeho viceprezident. Prezident je volen nepřímou volbou – volí jej sbor volitelů nominovaných jednotlivými státy USA (počet volitelů za stát odpovídá jeho lidnatosti a hlasují podle toho, kdo v jejich státě byl zvolen voliči). Jedním z důsledků tohoto systému je fakt, že vyhrát může i kandidát s menším počtem hlasů, jsou-li jeho voliči lépe rozdistribuováni (viz například Geroge W. Bush v roce 2000).
Galerie amerických prezidentů
Image:George-Washington.jpg|1.George Washington(1789–1797)
Image:Johnadamsvp.flipped.jpg|2.John Adams(1797–1801)
Image:Thomas Jefferson rev.jpg|3.Thomas Jefferson(1801–1809)
Image:Jm4.gif|4.James Madison(1809–1817)
Image:Jamesmonroe-npgallery.jpg|5.James Monroe(1817–1825)
Image:John Quincy Adams.jpg|6.John Quincy Adams(1825–1829)
Image:Andrew jackson head.gif|7.Andrew Jackson(1829–1837)
Image:Martin Van Buren.jpg|8.Martin Van Buren(1837–1841)
Image:William Henry Harrison.png|9.William Henry Harrison(1841)
Image:John Tyler.jpg|10.John Tyler(1841–1845)
Image:Polkpolk.jpg|11.James K. Polk(1845–1849)
Image:Zachary Taylor.jpg|12.Zachary Taylor(1849–1850)
Image:Millard Fillmore.jpg|13.Millard Fillmore(1850–1853)
Image:Franklin Pierce.jpg|14.Franklin Pierce(1853–1857)
Image:James Buchanan.jpg|15.James Buchanan(1857–1861)
Image:Lincoln.jpg|16.Abraham Lincoln(1861–1865)
Image:Andrew Johnson.jpg|17.Andrew Johnson(1865–1869)
Image:Ulysses Grant 1870-1880.jpg|18.Ulysses S. Grant(1869–1877)
Image:President Rutherford Hayes 1870 - 1880.jpg|19.Rutherford B. Hayes(1877–1881)
Image:James a garfield illustration.3.jpg|20.James A. Garfield(1881)
Image:Chester a arthur illustration.3.jpg|21.Chester A. Arthur(1881–1885)
Image:Grover Cleveland.jpg|22., 24.Grover Cleveland(1885–1889, 1893–1897)
Image:Benjamin harrison.jpg|23.Benjamin Harrison(1889–1893)
Image:Mckinley.jpg|25.William McKinley(1897–1901)
Image:T Roosevelt.jpg|26.Theodore Roosevelt(1901–1909)
Image:William Howard Taft.jpg|27.William Howard Taft(1909–1913)
Image:Wilson.jpg|28.Woodrow Wilson(1913–1921)
Image:Wharding.jpg|29.Warren G. Harding(1921–1923)
Image:Ccool.jpg|30.Calvin Coolidge(1923–1929)
Image:HerbertHoover.jpg|31.Herbert Hoover(1929–1933)
Image:FDR in 1933.jpg|32.Franklin Delano Roosevelt(1933–1945)
Image:Harry-truman.jpg|33.Harry S. Truman(1945–1953)
Image:Eisenhower official.jpg|34.Dwight D. Eisenhower(1953–1961)
Image:JFKofficial.jpg|35.John F. Kennedy(1961–1963)
Image:Lbj2.jpg|36.Lyndon B. Johnson(1963–1969)
Image:Nixon.jpg|37.Richard Nixon(1969–1974)
Image:Jerryford.jpg|38.Gerald R. Ford(1974–1977)
Image:Presidentcarter.jpg|39.Jimmy Carter(1977–1981)
Image:Official Portrait of President Reagan 1981.jpg|40.Ronald Reagan(1981–1989)
Image:Georgebush.jpg|41.George_H._W._Bush(1989–1993)
Image:Bill Clinton.jpg|42.Bill Clinton(1993–2001)
Image:George-W-Bush.jpeg|43.George W. Bush(od 2001)
- Grover Cleveland byl zvolen dvakrát ve dvou nesouvisejících obdobích, počítá se tak tedy jako 22. a 24. prezident USA. George W. Bush je tak 43. přezidentem USA a zároveň 42. osobou, která zastávala tento úřad.
Amerických presidentů
Kategorie:Spojené státy americké
Kategorie:Američtí prezidenti
ja:アメリカ合衆国大統領
ko:미국의 대통령
simple:President (United States)
th:ประธานาธิบดีแห่งสหรัฐอเมริกา
PrezidentPrezident je titul, kterým se označuje vedoucí organizace, obchodní společnosti nebo státu. V některých jazycích (francouzština) "prezident" znamená i "předseda".
Prezident nejčastěji označuje hlavu státu v republice, která je volena parlamentem, nepřímo či přímo obyvateli státu. V monarchii obvykle funkce prezidenta neexistuje, pokud funkce prezidenta v zemi existuje, je tento většinou hlavou státu. Prezidenti často stojí i v čele různých diktátorských režimů. Prezident je vůbec nejrozšířenějším titulem hlav států.
I některé státy, jež nejsou monarchiemi buďto funkci prezidenta nemají (San Marino - 2 kapitáni regenti, Vatikán - papež) nebo používají jiné označení (Libye - vůdce revoluce, Kuba - předseda státní rady, předseda vlády, Chorvatsko-predsjednik)
Další části tohoto článku se věnují prezidentovi jako hlavě státu.
Prezident v prezidentské republice
Prezidenstká republika je založena na oddělení státních mocí - soudní, výkonné i zákonodárné. Prezident je hlavou moci výkonné, většinou zároveň předsedou vlády. Je nezávislý na parlamentu, současně však nemá žádné pravomoci ve vztahu k parlamentu. Je volen přímo či nepřímo občany státu.
Soustředění takového množství moci do jedněch rukou však zvyšuje nebezpečí vzniku autoritativního státu nebo přímo diktatury. Prezidentská republika nebývá dlouhodobě stabilní a demokratická. Výjimkou v tomto směru jsou Spojené státy americké.
Prezidentská republika je nejrozšířenější formou vlády s Severní a Jižní Americe.
Prezident v parlamentní republice
V parlamentní republice je prezident reprezentantem a symbolem státu navenek. Jeho vnitrostátní pravomoci jsou omezené a často jen formální. Zdaleka nejdůležitější je pravomoc rozpustit parlament (většinou jen v ústavně stanovených případech) a vyhlásit nové parlamentní volby. Je volen většinou parlamentem.
Parlamentní republika je rozšířená hlavně v Evropě.
Prezident v poloprezidentské republice
Poloprezidentská republika má prvky obou předchozích systémů. Prezident je volen přímo a má i pravomoci ve vztahu k zákonodárné moci. Má právo veta k zákonům, může překládat předkládat zákony parlamentu nebo přímo občanům formou referenda.
Vzorem pro poloprezidentské republiky je ústavní systém Francie, převážně poloprezidentská je i Ruská federace.
Prezident v nedemokratických systémech
I v nedemokratických režimech bývá většinou hlavou státu prezident.
Často je prezidentem sám diktátor. Často si svévolně (nebo formou referenda) prodlužuje svoje volební období nebo sám sebe jmenuje doživotním prezidentem. Prezidentské volby se buď nekonají vůbec, nebo diktátor je v nich jedniným kandidátem. Prezident v rukách drží veškerou moc.
Někdy je prezidentem jen nesamostatná figurka, která je plně v moci diktátora nebo vládnoucí strany. V tomoto případě jsou jeho pravomoci prakicky nulové.
Podívejte se také na
- Prezident České republiky
- monarcha
zh-min-nan:Chóng-thóng
ko:대통령
ja:大統領
simple:President
th:ประธานาธิบดี
Kategorie:Politický systém
Kategorie:Ústavní právo
USA
Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – jsou federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantického po Tichý oceán, díky exklávě Aljaška vlastni USA i břehy Severního ledového oceánu a na některých tichomořských ostrovech (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu (District of Columbia), přidružených států s vnitřní samosprávou (Portoriko, Severní Mariany a další) a samosprávných území Spojených států (Guam, Panenské ostrovy, Americká Samoa a další).
Historie
Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000 (Leif Eriksson), ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492.
V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantického pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia), základ budoucích USA.
Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena (ratifikace ukončena 1791) tzv. Bill of Rights (listina práv, prvních 10 doplňků ústavy).
Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796), Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (její část přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812). Pokračující agresivní politika Velké Británie vůči USA (útoky na americké lodě, zajímání amerických námořníků etc.) vedla k britsko-americké válce (někdy nazývána druhá válka za nezávislost) (1812-1814), ve které sice jednoznačně nezvítězil žádný z obou států, ale obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko způsobilo zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni) v USA (tzv. era of good feelings, éra dobré shody). Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820), Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie (stát od 1850) a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858), Oregon (1859).
Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi (odtržení) 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem (Konfederací) a Severem (Unií) trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový (Západní Virgine).
Mohutný hospodářský rozvoj (kolem roku 1890 se USA staly hospodářsky nejsilnější zemí světa) po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867), Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona, Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do karibské oblasti a do Tichomoří (protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německem roku 1899, Průplavové pásmo v Panamě atd.). Kromě západné polokoule (resp. Ameriky) se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická (Monroeova doktrína)
Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců významně přispěla k jejich vítězství.
Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojené státy (Marshallovy ostrovy, Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj.
Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území USA (kromě Havajských ostrovů), se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.
Administrativní členění
Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když mezi ně bývá často řazen) – a dalších území, např. ostrovních teritorií či indiánských rezervací.
Při podepsání americké Deklarace nezávislosti se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Viginie).
Západní Virginie
Podívejte se též na
- Seznam amerických prezidentů
- Saul Alinsky
- Jerry Mander
Kategorie:Spojené státy americké
ja:アメリカ合衆国
ko:미국
ms:Amerika Syarikat
simple:United States
th:สหรัฐอเมริกา
zh-min-nan:Bí-kok
Válka ve VietnamuVálka ve Vietnamu byla válka, která mezi lety 1964 a 1975 proběhla jako pozemní válka v Jižním Vietnamu a pohraničních oblastech Kambodže a Laosu a jako bombardovací válka (operace Rolling Thunder) nad Severním Vietnamem.
Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako americká válka. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně jen poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v roce 1945/46 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (vizte též Válka v Indočíně). Proto se často udává i dřívější začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957.
Na jedné straně bojovala aliance USA a Vietnamské republiky (Jižní Vietnam), podporovaná menšími kontingenty ze zemí SEATO (Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny). Na straně druhé to byla aliance Vietnamské demokratické republiky (Severní Vietnam) a Národní fronty osvobození Jižnho Vietnamu (Vietkong), partyzánské komunistické organizace infiltrující Jižní Vietnam. SSSR a Čína poskytovaly Severnímu Vietnamu a Národní frontě osvobození vojenskou pomoc, přímo však nezasahovaly. Od roku 1970 USA rozšířily vojenské akce, zejména bombardování, na sousední státy Kambodžu a Laos.
Čína
Válka byla vedena se značnou krutostí, při níž trpěli civilisté (masakr v My Lai, ale i povraždění 3 000 osob Vietkongem během dočasné okupace města Hue v únoru 1969) a bylo ničeno životní prostředí: USA použily proti rostlinným porostům defoliant agent orange, po odlistění totiž prales přestal partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Agent orange je však také velmi silný jed, který lidem způsobuje rakovinu a poškozuje jejich dědičný materiál (DNA). I po desetiletích se proto ve Vietnamu a americkým vojákům, kteří se s agent orange dostali do kontaktu, rodí postižené děti. Dále byla použita kyselina dimethylarsinová (agent blue) na zničení úrod rýže.
Předehra
Po porážce Francouzů byla Indočína roku 1954 rozdělena na Kambodžu, Laos, Severní Vietnam (Vietnamskou demokratickou republiku v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Jižní Vietnam (Vietnamskou republiku – s vedením v Saigonu). Obě části země byly rozdělené 17. rovnoběžkou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly.
Komunisti se rozhodli, že zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převážně díky solidární pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a už po dvou letech byli schopni posílat do Jižního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými teroristickými a diverzními aktivitami v Jižním Vietnamu už koncem 50. let. Cílem jejich činnosti bylo sjednocení obou států a nastolení socialistického zřízení. K infiltraci do Jižního Vietnamu přitom používali tzv. Ho-Či-Minovu stezku: síť infiltračních cest, chodníků a jiných provizorních komunikací vedoucích ze Severního Vietnamu podél jihovietnamské západní hranice pohraničními oblastmi sousedního Laosu a Kambodže, které byly přes svou oficiální neutralitu pod plnou kontrolou severovietnamské armády (Vietnamské lidové armády – VLA) a partyzánů. V té době je ale ještě podporovalo místní obyvatelstvo, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu. Ta byla prohnilá a nespolehlivá, tak jako celý byrokratický aparát plný úředníků, kterým v první řadě šlo o vlastní blaho. To spolu s tím, že ani jihovietnamská armáda (ARVN – Army of the Republic of Vietnam) nebyla schopná zastavit nebo potlačit partyzány, rozvířilo politickou scénu. Vůdce Jižního Vietnamu Ngo-dinh Diem se přitom stal brzy velmi nepopulárním. Jeho desetileté účinkování na jihovietnamské politické scéně ukončil za tiché americké podpory převrat skupiny důstojníků ARVN 1. listopadu 1963.
Vypuknutí války
Situace ve Vietnamu se začala brzy zhoršovat, nastalo nestabilní období střídání vlád, problémy začaly i s partyzány, kteří byli shodou okolností do té doby v útlumu kvůli rozbrojům ve vlastních řadách. Roku 1963 bylo ve Vietnamu už 16 000 Američanů, většinou vojenští poradci a jiní odborníci, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.
30. července 1964 se malé jihovietnamské komando účastnilo akce, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž pobřeží Severního Vietnamu. Akce proběhla v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobřeží. V oblasti (ale údajně stále v mezinárodních vodách) se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox. Ten 2. srpna při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu napadly tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva, pokládající ho za jihovietnamskou loď. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jedinou kulometnou střelou.
4. srpna Maddox spolu s dalším torpédoborcem Turner C. Joy zhruba dvě hodiny ostřelovaly radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně šlo pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá; někteří kritikové americké vlády dokonce tvrdí, že incident byl záměrně připraven s cílem ospravedlnit vstup do války.
Americký prezident nejprve varoval Hanoj před nevyprovokovanými útoky. Po druhém incidentu schválil jednorázové letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.
Prvních náletů (5. srpna 1964) se kromě letadel jihovietnamského letectva účastnila i americká letadla ze 3 letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu (:wikisource:H.J. RES 1145), která prezidenta opravňovala k „použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO“. Zatímco se boje v Jižním Vietnamu pomalu stupňovaly, přešlo koncem roku 1964 Ho-Či-Minovou stezkou více než 10 000 vojáků VLA, aby podpořili partyzánské jednotky na jihu.
1965
:wikisource:H.J. RES 1145
Začátkem roku 1965 bylo v Jižním Vietnamu už 170 000 partyzánů. Komunisté pochopili, že už nemají čas a pokud se nechopí iniciativy, bude Jih plný amerických vojáků. Jejich plán útoku počítal s tím, že zaútočí z hornaté oblasti Centrální vysočiny, kterou kontrolovali už delší dobu, po dosažení mořského pobřeží by rozdělili Jižní Vietnam na dvě části a zbylá ohniska odporu potom lehce zlikvidovali. První americké bojové jednotky, které dorazily do Vietnamu 22. února 1965, byly oddíly námořní pěchoty, které zajistily důležitou oblast letiště Da Nang. Tam se už delší dobu nacházely jednotky letectva.
Komunisté zatím 11. května odstartovali ofenzívu, když rozdrtili jednotky ARVN v provincii Phuoc Long, severně od Saigonu. Jejich poměrně dobrý plán ale spoléhal na to, že jim nebudou Američané klást odpor. Americké velení se však rozhodlo energicky obklíčit s jednotkami, které právě přišly ze Spojených států, rozsáhlé oblasti Centrální vysočiny, ve kterých se vyskytovalo v té době mnoho partyzánů. Hlavní úlohu v nastávajících bojích měla sehrát 1. aeromobilní divize. To byla nově vytvořená jednotka, která dosud neměla ve světě obdoby. Jejích 440 vrtulníků bylo schopných v průběhu jednoho výsadku přemístit až 2500 plně vyzbrojených pěšáků.
14. listopadu byl vyslán 7. pluk zajistit údolí Ia Drang, nad kterým se vypínal hraniční kopec Chu Pon. Američané netušili, že kopec protkaný sítí tunelů, je základnou VLA. Partyzáni byli v zhruba desetinásobné početní převaze, pustili se neohroženě do boje. 7. pluk se dostal do obklíčení, avšak vytrvale se bránil celý den a noc. Ranění američtí vojáci byli odsouváni vrtulníky, které též přivážely munici a poskytovaly vojákům krytí. Na podporu obklíčeným bylo použito i dělostřelectvo a letectvo, strategické bombardéry B-52 tak byly na přímou podporu jednotek použity poprvé. Partyzáni si uvědomili, že nemůžou nepřítele porazit a stáhli se do Kambodže, kam je Američané nesměli pronásledovat a pronásledování ukončili na vietnamsko-kambodžských hranicích. Padlo více než 4500 partyzánů, Američané ztratili 229 vojáků a měli 250 raněných. Američané tímto útokem zastavili postup partyzánů a VLA Centrální vysočinou.
1966
Dílčí úspěchy, ale neznamenaly konečné vítězství neboť ARVN byla v rozkladu a polovinu venkovských oblastí kontrolovali partyzáni. Genenerál Westmoreland, který byl v té době velitelem amerických vojsk ve Vietnamu, byl přesvědčený, že nepřátelé se nesmí nechat čas na obnovení sil, a od začátku roku 1966 vedle agresivní útočné operace. Ke konci roku bylo ve Vietnamu více než 300 000 amerických, 50 000 jihokorejských, australských vojáků.
Bombardování severu
Spolu s boji v Jižním Vietnamu, který se marně snažil vyhnat partyzány a jednotky VLA ze svého území, probíhaly i nálety na Severní Vietnam a v podobné míře i na pohraniční oblasti neutrální Kambodže a Laosu, kudy vedla zásobovací Ho-Či-Minova cesta. Bombardování však bylo vedeno neefektivním způsobem. Vojenští experti a poradci amerického prezidenta totiž vymysleli množství omezení, aby nevyprovokovali válku s Čínou neútočilo se v blízkosti hranic. Omezení útoků na civilní cíle vedlo k výstavbě protileteckých zbraní třeba v blízkosti škol. Do poloviny 70. let měla Vietnamská demokratická republika nejdokonalejší protiletadlovou obranu na světě. Nálety však pokračovaly, od roku 1965 s přestávkami až do roku 1973. Za 8 let přinesly smrt 100 000 civilistům a způsobily obrovské materiální škody.
1967
Westmoreland
To všecko však neznamenalo nic oproti hrůzám, které se děly v Jižním Vietnamu. V lednu 1967 obklíčily jednotky americké a jihovietnamské armády oblast tzv. „železného trojúhelníku“, na západ od Saigonu. Oblast se Američané snažili marně dobýt už delší dobu. V této opevněné oblasti se ukrývalo velké množství partyzánů a byly odtud často podnikány útoky proti Saigonu. V průběhu několika dní dní americké a jihovietnamské jednotky oblast obsadily, padlo při tom 78 Američanů a asi 700 partyzánů, dalších 400 jich bylo zajato. Nečekaný útok sice partyzány zaskočil, ale ti neztratili duchapřítomnost a převážná většina z nich se stáhla z oblasti bez boje. Americké jednotky asi měsíc prozkoumávali oblast, ničili bunkry a sklady, ale nakonec z oblasti odešli, čímž dovolili partyzánům vrátit se. V té samé době navrhly USA Vietnamské straně jednání o míru. Komunisti je odmítli. USA obnovily nálety, přičemž pomoc Jižnímu Vietnamu poskytlo i Thajsko, které vyslalo 3000 vojáků a poskytlo svoje letecké základny.
Odpor proti válce v USA před rokem 1968 a zkreslování reality médii
V USA se od poloviny 60. let rozmohlo pacifistické hnutí, které žádalo ukončení války ve Vietnamu. Válka se právě v této době stávala stále více nepopulární, zčásti i proto , že do Vietnamu bylo posíláno stále více Američanů. Koncem roku 1967 jejich tam bylo 463 000, z toho většinu čast tvořili povolaní 18 a 19 letí branci, kterým byl smysl války přinejmenším nejasný. Proti válce preběhlo několik velkých demonstrací po celém světě.
Je smutné, že jen málo z účastníků těchto demonstrací skutečne vědělo, co se ve Vietnamu děje. Média v té době velmi překrucovala fakta o válce. Záběry bojů, které si mohli diváci televizie denně zhlédnout ve večerních zprávách, vyvolávaly jen zhnusení nad válkou, nikdo neukazoval hroby plné civilistů postřílených osvoboditeli z Vietkongu, ani pověšených členů organizace pro rozvoj venkova, které popravili komunisti za spolupráci se „západními imperialisty“. Na demonstracích před Bílým domem přitom levicově orientovaná mládež mávala vlajkami Vietkongu a své krajany bojující ve Vietnamu označovala za válečné zločince.
Konec 1967 a 1968
Bílým domem
Právě v této rozporuplné době, začalo Hanojské politbyro plánovat novou ofenzívu, která by vyhnala Američany ze země. Severovietnamci naplánovali novou ofenzívu na svátky „Tet“, vietnamský Nový rok – největší svátek v roce, kdy bude příměří, Američané budou méně ostražití, Jihovietnamci budou oslavovat a většina z jejich vojáků bude na dovolené doma. Američané od konce roku 1967 zachytávali zprávy a zajatce, kteří tvrdili, že přijde ofenzíva která vyžene všechny interventy z země. Těmto zprávám nepřisuzoval nikdo velký význam, protože právě v průběhu roku 1967 utrpělo partyzánské hnutí nejtěžší porážky. Z čistě vojenského hlediska bylo pro partyzány nemožné udržet obývané oblasti, na které se ofenzíva měla soustředit, pod kontrolou. Partyzánům se ale postupně podařilo odlákat velké množství amerických jednotek do neobývaných pohraničních oblastí. Jednou z nich byla odloučená základna americké Námořní pěchoty Khe Sanh, nacházející se nedaleko místa, kde se setkávaly jihovietnamská, severovietnamská a laoská hranice. Tam soustředili partyzáni obrovské množství vojáků a vydali falešné zprávy o tom, že hlavní útok celé ofenzívy bude směřovat právě sem.
Zatím co se celý svět díval na boje v okolí Khe Sanhu, Vietkong infiltroval všechny významnější jihovietnamská města. Po celém Jižním Vietnamu, s výjimkou Khe Sanhu, začalo platit koncem ledna 1968 příměří. Američané brali dosavadní zprávy na lehkou váhu, o to větší bylo překvapení, když se v noci z 29. na 31. ledna 1968 spustily nečekané boje po celé zemi. Každé větší město se stalo cílem komunistů. Tvrdé boje hned od počátku probíhaly v Saigonu, kde se terčem partyzánského komanda stalo americké velvyslanectví ale i prezidentský palác a většina významných institucí a objektů. Zprvu partyzáni pronikli do většiny měst, Američané, ale i ARVN která se na překvapení nedala zaskočit, se dali na rozhodný odpor a brzy vyhnali většinu partyzánů z velkých měst.
Jediné větší město, v kterém se partyzáni udrželi delší bylo Hue. Toto město, historický klenot krajiny, bylo jihovietnamskými obránci považováno za nevojenský cíl. O to větší bylo jejich překvapení, když se Vietkong prostřílel do centra města a zřídil si velitelství uprostřed historické citadely, velké středověké pevnosti, sídla někdejších Vietnamských panovníků. Spolu s partyzány pronikli do města i komunističtí komisaři, jejichž úlohou bylo likvidovat nepřátele lidu. Mezi nich podle kritérií Vietkongu patřili příslušníci inteligence, úředníci, státní zaměstnanci, policisté, knězi, obchodníci, cizinci a množství žen a dětí. Uprostřed toho všeho se americká Námořní pěchota a jednotky jihovietnamských výsadkářů pokoušeli o protiútok, kterým chtěli vyhnat partyzány z města. Ti se ale postavili na tvrdý odpor, bojovalo se o každou ulici, každý dům, každý metr města. Vietkong se spoléhal na to, že v bojích nebudou použity těžké zbraně a letecká podpora, kvůli historické hodnotě města, stejně tak kvůli přítomnosti civilní obyvatelstva. Američané si však přece jen po prvních dnech těžkých bojů zavolali letectvo, protože dobývání každého metru města by muselo být vykoupeno vysokými ztráty. O město se bojovalo poměrně dlouho a tvrdě, ale po tom co se 1. Aeromobilní divizi. podařilo uzavřít poslední mezeru v obklíčení okolo města, byl osud partyzánů zpečetěn. O dva dni později, 23. února 1968 padli poslední z partyzánů, kteří pronikli do citadely. Město Hue bylo opět v rukách Američanů. Cena za toto vítězství byla ale vysoká. Padlo skoro 600 amerických a jihovietnamských vojáků, dalších 3000 bylo raněno. Padlo více než 5000 partyzánů, jen 89 bylo zajato. Nejhorší osud ale postihl civilní obyvatelstvo – Vietkong zavraždil 5800 obyvatelů města, 116 000 jejich zůstalo bez střechy nad hlavou.
Zatím co se zbytek země začal vzpamatovávat z těžkých bojů, boje pokračovali v pohraniční základně Khe Sanh. Ta byla od 21. ledna obklíčena několika divizemi VLA. Do okolí základny bylo v průběhu bitvy shozeno 110 000 tun bomb a napalmu, bylo to nejintenzivnější bombardování jednoho místa v historii vojenství. Severovietnamské jednotky v oblasti začali začátkem dubna ustupovat. 1. Aeromobilní divize., která byla vyslána na pomoc obklíčené základně, je sice pronásledovala, ale nemohla překročit hranice Vietnamské republiky. VLA utrpěla v okolí Khe Sanhu katastrofální ztráty, podle odhadů padlo 10 až 15 000 jejích bojovníků. Americké ztráty byly v porovnání s nimi nízké, padlo jen něco více než 400 vojáků. Z nepochopitelných důvodů byla ale americká. základna v Khe Sanhu po skončení bojů opuštěna a nechána na pospas partyzánů, kteří se o několik let později vrátili a začali jí používat.
Ofenzíva „Tet“ se skončila pro komunisty obrovským debaklem, namísto všeobecného povstání vyprovokovali mezi jihovietnamci jen nenávist. V průběhu prvního týdne bojů padlo okolo 30 000 partyzánů. Podařilo se jim však jiné celkem nečekané vítězství, americká veřejnost, která byla do té doby chlácholena tvrzeními že válka se brzy skončí, odrazu viděla v televizi nové ještě krutější boje, než kdykoliv předtím. A jakoby to nestačilo, ani po skončení bojů neboli ochotní komunisti jednat o míru. Bylo jasné, že válka se povleče. V Spojených státech začala převládat protiválečná nálada ještě více a byl vyvíjen velký tlak aby byli americká. vojska stáhnuta.
Jakoby to nestačilo, ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci na běžné kontrolní hlídce do vesnice My Lai, to ještě nikdo netušil, že se stanou iniciátory barbarského masakru, při kterém přijde o život více než 500 civilistů. Střelbu do civilistů inicioval velitel pěší čety, která vykonávala hlídku, zastavil jí až zákrok jednoho z pilotů vrtulníku, který pro výstrahu začal střílet těsně nad hlavy Američanů. Smutné je, že nešlo o ojedinělý incident, americký vojáci si často vylévali zlost na civilním obyvatelstvu, na kterém jim vůbec nezáleželo, ještě hůře působí fakt, že partyzáni ale i vládní jihovietnamská armáda se k svým krajanům chovali s podobnou, pokud ne s ještě větší krutostí jako cizinci. Civilisti si v průběhu války vytrpěli, ponižování a nezákonnosti od obou dvou bojujících stran, jako výsměch zní to, že partyzáni, Američané i jihovietnamci tvrdili, že bojují za demokracii a lidská práva, či za Vietnamský lid. Partyzáni však svoje ukrutné metody dotáhli nejdále, neváhali mrzačit a zabíjet své krajany, používat jejich jako živé štíty, a při tom ještě obviňovat Američany z barbarských válečných zločinů, které páchají na vietnamském lidu.
"...zdálo se, že nestranní lidé jsou na tom ze všech nejhůř. Zabíjel je Vietkong, zabíjela je Jihovietnamská armáda. Ubozí nešťastníci."
Roy Boehm, First Seal, ISBN: 078816046X
Po porážce ofenzívy „Tet“ byli Američané asi nejblíže k vítězství, tento fakt si v té době uvědomoval asi jen málo kdo. Vietkong byl po těžkých bojích doslova zmasakrovaný. Jeho osvobozovací úlohy musela definitivně zastoupit VLA, která už ale nebyla tvořena přesvědčenými bojovníky, kteří se postavili proti své vládě v Jižním Vietnamu, ale mladými branci ze Severního Vietnamu. Vietnamská válka v té době ztratila ráz národodněosvobozovacího boje. Stala se válkou dvou suverénních států. Do konce roku 1968 už ve Vietnamu neproběhlo žádné větší ozbrojené střetnutí. To ale neznamenalo, že vojáci dále neumírali v nesmyslných přestřelkách v džungli, palbou ostřelovačů, či při drtivých útocích amerického letectva. Partyzáni se začali více soustředit na kladení min a partyzánské přepady. Dále se pokoušeli udržet si aspoň ty oblasti, které měli pod kontrolou před ofenzívou „Tet“.
1969
Hue
30. dubna 1969 dosáhl počet amerických. vojáků ve Vietnamu svůj vrchol, nacházelo se tam 543 000 vojáků. Ve Vietnamu se nacházela většina amerických. ozbrojených sil. Jakékoliv zvyšování počtu vojáků ve Vietnamu by si vyžádalo povolání strategických záloh, čímž by se vyrovnalo některému z 2 předešlých světových konfliktů. Od tohoto momentu začal počet amerických. vojáků v oblasti snižovat.
Rok 1969 byl na bojové operace v porovnání s těmi předešlými poměrně pokojný. V květnu proběhl v blízkosti údolí A Shau desetidenní boj o kótu 937, kterou se snažili dobýt jednotky 503. a 506. pluku 101. výsadkové divize. Při boji došlo k nepříjemnému omylu, když vrtulníky vzdušného dělostřelectva spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních jednotek, zabily 2 a zranily 35 amerických vojáků. Přičemž tím pomohly nepřítelovi odrazit probíhající útok amerických výsadkářů. Postup k vrcholu byl zdlouhavý, převážně kvůli komplikovanému terénu a odhodlání obrany nepřítele. Kopec byl protkán tunely a partyzáni byli proto schopni každou noc přivážet posily a odvážet raněné. Palebné bunkry jim přitom poskytovaly solidní ochranu dokonce i před útoky letectva a dělostřelectva. Americké jednotky na kopec vychrlily 450 tun bomb a 68 tun napalmu. Vrchol kopce byl na konci boje celkem bez stromů. Většina vojáků VLA se poslední noc bojů stáhla. Temeno kopce bylo dobyto 20. května. Američtí vojáci ho pojmenovali „Hamburger Hill“, podle toho, že boje na něm dělaly z vojáků hamburgry. Boje o něj stály život 47 Američanů a dalších 372 bylo raněno. Američané napočítali 630 těl mrtvých vojáků VLA, 7. a 8. prapor 29. pluku VLA byly prakticky zničeny. Americké jednotky na vrcholu nasedli na vrtulníky a odletěli na základnu, přičemž tak dovolili Severovietnamcům znovu obsadit kopec bez boje.
3. září zemřel Ho Či Min, vůdce vietnamské revoluce ve své závěti přikazoval pokračovat v boji proti imperialistům až do vítězného konce.
14. listopadu se uskutečnila největší protiválečná demonstrace v historii USA, zúčastnilo se na ní 250 000 demonstrantů. Mnoho protestujících proti válce vzešlo z řad vracejících se vojáků, kteří byli zklamaní z toho jakým způsobem se válka ve Vietnamu vede. V té době povinná vojenská služba v USA trvala 1 rok, po tom se každý branec mohl rozhodnout, zda si ji nechce prodloužit o další rok, nebo se vrátí domů. Armáda bojující ve Vietnamu vlastně nebyla jedna, bylo to 8 různých armád, protože jen velmi málo vojáků si prodlužovalo svou povinnost. Nedostatkem zkušených vojáků trpěli hlavně bojové jednotky, nezkušeným nováčkům většinou nikdo nepomáhal a ti se museli prokousat stejnými problémy jako jejich předchůdci. Do konce roku 1969 odešlo z Vietnamu 115 000 amerických. vojáků, do té doby už překročily americké ztráty 40 000 padlých. Úloha ochraňovat Jižní Vietnam přešla na půlmiliónu vojáků jihovietnamské armády - začala tzv. „vietnamizace“. Nový americký. prezident Richard Nixon sice začal se stahováním amerických jednotek, ale byl svým způsobem ochotný válku ukončit.
1970
Jedním ze strategických tahů Američanů bylo v dubnu roku 1970 překročení kambodžsko-vietnamských hranic a útok na část Kambodže, kudy procházela Ho-Či-Minova cesta. Její blokování mělo částečně ztížit partyzánům odříznutým na jihu. V USA ale rozšíření bojových operací i na Kambodžu způsobilo velké nepokoje, při jedné demonstraci byli zastřeleni 4 studenti na univerzitě v Ohiu. Následně bylo zavřeno 400 vysokých škol po celých USA, čímž se nepokoje mezi studenty neutišila. Aby upokojil veřejné mínění, Nixon oznámil, že americké jednotky proniknou jen 40 km do vnitrozemí Kambodže, jako i to že se po čase stáhnou zpět do Vietnamu. To samozřejmě využili partyzáni a okamžitě se bez boje stáhli za toto 40 km pásmo, kde byli v bezpečí. Při bojích v Kambodži padlo okolo 350 amerických. vojáků. V tom samém období partyzáni jako odvetu zabili v Jižním Vietnamu při různých útocích 450 civilistů.
Spolu s odchodem z Kambodže probíhalo i stahování amerických vojsk z Vietnamu, v jednotkách klesla morálka, nikdo nechtěl být posledním padlým Američanem ve válce. Na počátku roku 1970 dokonce jedna četa pěchoty 1. aeromobilní divize odmítla vykonávat rozkazy svého nového mladého velitele, zahodila zbraně a zůstala v džungli celý měsíc, dokud mladého poručíka neodvolali a nedovolili vojákům vrátit se k přistávací ploše jinou cestou, než tou kterou odešli. Vojáci pro návrat z průzkumných misí jsou zvyklí nepoužívat tu samou cestu po které přišli, protože jim hrozilo nebezpečí, že je na ní bude čekat nepřátelská past, nebo miny. Nový velitel pravděpodobně o podobných užívaných postupech vůbec nevěděl. V pozdějším období se podobné incidenty opakovaly. Stále více starostí o ochranu země přecházelo na bedra ARVN. Stoupal počet jejích vojáků, ale jejich odhodlání bojovat bylo dost nízké. Vysokou bojeschopnost srovnatelnou s americkými. jednotkami si udrželo jen několik málo divizí.
Pokračovaly též odvetné nálety na Laos, Kambodžu a Severní Vietnam. Prezident Nixon varoval Hanoj, že intenzita náletů se zvýší, pokud budou útoky na Jižní Vietnam nadále pokračovat.
1971
V následujícím roce proběhla invaze do Laosu, jíž se už však neúčastnili žádní američtí. pěšáci, asistovali jen letci a posádky vrtulníků, kteří pomáhali při bojích jihovietnamské armádě. Severovietnamci ale využili blízkost svých základen a vrhli do boje všechno co měli. Jihovietnamci se nakonec z Laosu předčasně stáhli, za vysokých ztrát.
V té samé době komunisti v Severním Vietnamu intenzivně zbrojili. Svou armádu vyzbrojovali novými tanky a dělostřelectvem. Byla to doslova těžká výzbroj, v porovnání s tím co nasadili proti Američanům v předešlém období. Začali též přípravy nové ofenzívy, která měla začít na jeře roku 1972.
1972
Richard Nixon
30. března zaútočilo 15 divizí, teď už převážně VLA, na jih ze všech stran – tedy z Kambodže, Laosu jako i přes demilitarizovanou zónu (hranici obou Vietnamů, na které se do té doby nebojovalo). Útok hlavně díky masivnímu nasazení tanků postupoval poměrně úspěšně. Jednotky ARVN které bránily demilitarizovanou zónu byli poraženy. 29. dubna padlo do rukou komunistů po těžkých bojích strategické město Quang Tri, největší jihovietnamské město ležící severně od Hue. Po jeho pádu se po cestě č. 1, hrnuli do zdánlivého bezpečí k Hue tisíce civilistů utíkajících před boji. VLA ale cestu přeťala a začala ji po celé délce ostřelovat. Při nechutném masakru zahynulo okolo 2000 civilistů.
Američané nebyli ochotní nečinně přihlížet postupu komunistů. Okamžitě po počátku ofenzívy spustili nejintenzivnější bombardování Severního Vietnamu za celou válku. Nálety byli vedené po prvé opravdu efektivně a bez omezení. Ruku v ruce s tím byli přímo podporovány i jednotky ARVN. Tak se postupně komunistická ofenzíva zpomalovala, až se nakonec zastavila. Jihovietnamci nejistě, ale přece jen přešli do protiútoku a osvobodili zpět většinu země. Quang Tri znovu osvobodili 14. září. Ofenzíva stála komunisty 100 000 padlých, Jižní Vietnam postrádal 40 000 vojáků.
V průběhu intenzivní letecké války nad Severním Vietnamem se znovu rozpoutali masové protesty proti válce. V tomto období byli při jednom z náletů jihovietnamského letectva omylem shozeny bomby na civilní obyvatelstvo. Známé záběry popálených a vystrašených dětí vybíhajících ze zasažené osady se staly jedněmi ze smutných obrazů války.
Konec války (1973-75)
Síla náletů komunisty přinutila poprvé si seriózně sednout k jednacímu stolu. Pařížské jednání je možné považovat za zrazení Jižního Vietnamu ze strany USA. Dohoda mezi USA, Jižným Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána koncem ledna 1973 v Paříži. Měli se ukončit bojové operace všech bojujících stran, a USA měli stáhnout zbytek svých vojáků z Vietnamu v průběhu 60 dní.
Jihovietnamský prezident Thieu označil dohodu za faktickou kapitulaci své země, protože dobře věděl, že komunisti ji budou ignorovat. Komunisti ji ignorovali i přes to, že do Vietnamu byla vyslána mezinárodní mise, která měla na její dodržování dohlížet. Thieu to však musel akceptovat, dohoda by byla platná i bez toho, že by ji podepsali představitelé Jižního Vietnamu, země na jejímž území probíhal v podstatě celý konflikt. Rozdíl by byl jen v tom, že potom by už Jižní Vietnam nemohl očekávat ze strany USA jakoukoliv pomoc. Právě v té době (začátek roku 1972) propukla v USA aféra Watergate a Vietnam se naráz ztratil ze sféry zájmů amerických politických špiček. Nepomohlo ani ubezpečení Nixona, že USA podpoří Jižní Vietnam v případě jakékoliv severovietnamské agrese. Od počátku příměří do konce roku 1974 zahynulo v bojích s komunisty 14 000 vojáků ARVN.
Komunisté, celkem jistí, že USA už nebudou zasahovat do bojů, začátkem roku 1975 začali další ofenzívu. Zprvu opatrně, zkoušejíc reakce Jihovietnamců. Ti byli v té době postihnuti nejen nízkou morálkou, ale už i nedostatkem náhradních děl a munice, kterou je teď už velmi nedostatečně zásobovali z USA. Začátkem února nečekaně padla po týdenních bojích Centrální vysočina. Nebyla žádná šance, že by bylo možné zachránit celou zemi, padlo rozhodnutí bránit jen pobřežní oblasti.
Proudy utečenců z Centrální vysočiny se spolu s ustupujícími vojáky stali lehkým terčem, zatím co se blížili k Tuy Hoa, kam z původních 200 000 dorazila 25. března zhruba třetina. Mezitím jednotky o síle pěti divizí VLA prorazili přes Quang Tri a blížili se k Hue, další jednotky přeťali cestu č. 1 mezi Hue a Da Nangem, a tak zpečetili osud starého císařského města. To dobyli komunisti 26. března. Zbytek demoralizovaných jednotek ARVN v oblasti se soustředil okolo Da Nangu. Město bylo přeplněné utečenci a vojáky. Na město zaútočili 4 divize VLA. Jejich útoku však předcházela silná dělostřelecká příprava. V městě vypukl chaos a po tom, co ho opustila většina velících důstojníků, už 100 000 vojáků ARVN a domobrany v městě neznamenalo žádnou vojenskou silu. Město padlo prakticky bez boje 30. března. Jihovietnamci dočasně zastavili komunisty 60 km od Saigonu. 22. dubna po týdenních bojích i táto obranná linie podlehla přesile. Začali boje o Saigon.
Dobytí Saigonu
Da Nang
K vietnamskému pobřeží se přiblížily lodě americké 7. flotily. Jejich úlohou byla evakuace asi 8000 Američanů a aspoň části Vietnamců, které by po obsazení země čekala nejistá budoucnost. Hlavní americkou silou byly 3 letadlové lodě. Přistávací zóny se nacházely na základně Tan Son Nhut a v areálu amerického velvyslanectví v Saigonu. Američanům se podařilo evakuovat 7000 lidí. Do oblasti přistávacích zón se tlačili obrovské davy vietnamských civilistů a vojáků. Při odletu posledních vrtulníků se museli američtí Námořní pěšáci před rozhněvanými zástupy bránit slzným plynem a pažbami zbraní. Na základně Tan Son Nhut byly zaznamenány i poslední americké ztráty, když severovietnamské dělostřelecké granáty usmrtily 2 příslušníky Námořní pěchoty. Ani jednomu z nich ještě nebylo 21 let. Americké a vietnamské vrtulníky přivážely utečence na letadlové lodě, a jejich paluby se brzy přeplnily. Američané byli nuceni překážející vrtulníky (mající hodnotu více než 250 000 dolarů) shazovat z palub lodí do moře. (USA ztratili v průběhu let 1962 – 1973 v jihovýchodní Asii 4860 vrtulníků, z toho 2588 v boji).
Marnou obranu Saigonu prorazilo 10 komunistických divizí. Dělostřelecká palba ustala a městem se valily tanky T-54. Do poledne zavlála nad prezidentským palácem vlajka Vietkongu. Následující den, 1. května 1975, více než deset let trvající boje skončily.
2. července 1976 vznikla sjednocením Vietnamské demokratické republiky a Vietnamské republiky Vietnamská socialistická republika.
Kategorie:Válečné konflikty
Kategorie:Vietnam
ja:ベトナム戦争
ko:베트남 전쟁
simple:Vietnam War
th:สงครามเวียดนาม
SSSR
Sovětský svaz (celým názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR, rus. (СССР), byl komunistický svazový stát ve východní Evropě a severní části Asie existující v rozmezí let 1922 až 1991.
Sovětský svaz byl formálně federací Sovětských socialistických republik (SSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Co se týče způsobu vlády, jednalo se po celou dobu jeho existence o totalitní stát. V Leninově a Stalinově éře zmizely miliony lidí na Sibiři v sovětské verzi koncentračních táborů - gulazích. Tato skutečnost byla před světem a vlastními občany úspěšně zakrývána propagandou a tajnou policií.
V roce 1922 byly čtyři republiky sloučeny do Sovětského svazu – Ruská SFSR, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR a Zakavkazská SSR. V letech 1922 a 1940 SSSR vzrostl počet republik na 16 – některé z nich byla Sovětským svazem dobytá nebo okupovaná území, některé vznikly rozdělením stávajících republik.
Sovětské republiky mimo území SSSR po I. světové válce
:
- Maďarská republika rad od 21. března do začátku srpna 1919
:
- Bavorská republika rad od dubna do května 1919
:
- Slovenská republika rad na jižním a východním Slovensku od 16. června do 7. července 1919.
:
- Lucemburská republika rad po dobu tří dnů, také v roce 1919.
Expanse SSSR a změny před II. světovou válkou, během ní a po ní
:
- 1939 - část Polska, známá jako Kresy, Východní Polsko, nebo Západní Bělorusko, okupována a připojena k Běloruské SSR, podle dohody s Hitlerem (Molotovův-Ribbentropův pakt, Hitlerův-Stalinův pakt, Nacisticko-Sovětský pakt)
:
- 1940 - z autonomní oblasti založena Karelofinská SSR jako část příprav k okupaci Finska (viz též finsko-ruská Zimní válka)
:
- 1940 - okupovány a připojeny baltské země – Estonsko, Litevsko, Lotyšsko – a přejmenovány na Estonská SSR, Litevská SSR, Lotyšská SSR
:
- 1940 - okupováno Moldavsko, část tehdy rumunského území, a připojeno k autonomní oblasti Ukrajinské SSR, pojmenováno Moldavská SSR
:
- 1944 - represe kavkazských a krymských obyvatel, deportace
:
- 1945 - část Východního Pruska, část Německa, okupována a připojena k Ruské SFSR, jako Kaliningradská oblast, dnes exkláva Ruska
:
- 1945 - Volyňské Vojvodství poválečného Polska, okupována a připojeno k Ukrajinské SSR jako Volyňský region
:
- 1945 - Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu připojeny k Ruské SFSR
:
- 1945 - Podkarpatsko odstoupeno Československem a připojeno k Ukrajinské SSR
Po válce
:
- 1954 - Krym přesunut od Ruské SFSR k Ukrajinské SSR
:
- 1956 - Karelofinská SSR se zase stala autonomní oblastí Ruské SFSR
Sovětské hospodářství
Sovětský kosmický program
Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Rusové první umělou družici - Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné satelity, a byli vysláni i pokusní psi. 12. dubna 1961 se po mnoha pokusech, častokrát neúspěšných vyslán kosmonaut Jurij Gagarin. Ten několikrát obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v ruských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálnich stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání američanů na Měsíci, kdy rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky) odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran letěl v roce 1988 a to bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil rozestavěný protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě.
Na konci 80. let se podařil Sovětskému Svazu ještě jeden kousek - vyslat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci vojenské stanice Almaz, a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech byla jedinou orbitální stanicí v provozu (Provoz amerického Skylabu byl ukončen z důvodu nedostatku financí), byly na něj dodány další moduly, i americké. Technický stav stanice se však , hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo rozhodnuto v roce 2001, že bude stanice navedena do atmosféry, kde shoří.
Správní rozdělení
SSSR od roku 1956 zahrnoval 15 sovětských socialistických republik (SSR), základní správní jednotkou byl rajón (tj. okres), některé svazové republiky dále měly:
:
- oblasti
:
- kraje
:
- národnostní okruhy (NO)
:
- autonomní oblasti (AO)
:
- autonomní republiky (ASSR)
Seznam svazových republik (k roku 1967):
- Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) (dnešní Rusko)
- hl. město: Moskva
- další dělení: 16 ASSR, 5 AO, 10 NO, kraje, oblasti
- Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) (dnešní Ukrajina)
- hl. město: Kyjev
- další dělení: oblasti
- Běloruská SSR (dnešní Bělorusko)
- hl. město: Minsk
- další dělení: oblasti
- Uzbecká SSR (dnešní Uzbekistán)
- hl. město: Taškent
- další dělení: 1 ASSR, oblasti
- Kazašská SSR (dnešní Kazachstán)
- hl. město: Alma-Ata
- další dělení: oblasti
- Gruzínská SSR (dnešní Gruzie)
- hl. město Tbilisi
- další dělení: 2 ASSR, autonomní oblasti
- Ázerbájdžánská SSR (dnešní Ázerbájdžán)
- hl. město: Baku
- další dělení: 1 ASSR, autonomní oblasti
- Litevská SSR (dnešní Litva)
- hl. město: Vilnius
- Moldavská SSR (dnešní Moldavsko )
- hl. město: Kišiněv
- Lotyšská SSR (dnešní Lotyšsko)
- hl. město Riga
- Kyrgyzská SSR (dnešní Kyrgyzstán)
- hl. město: Frunze
- další dělení: 1 oblast
- Tádžická SSR (dnešní Tádžikistán)
- hl. město: Dušanbe
- další dělení: 1 autonomní oblast
- Arménská SSR (dnešní Arménie)
- hl. město: Jerevan
- Turkmenská SSR (dnešní Turkmenistán)
- hl. město: Ašchabad
- Estonská SSR (dnešní Estonsko)
- hl. měto Tallin
Podívejte se též na
- Seznam představitelů Sovětského svazu
- Dějiny Ruska
Doporučená literatura
- Crozier, B. (2004) Vzestup a pád Sovětské říše.
Kategorie:Sovětský svaz
Kategorie:Zaniklé státy Evropy
ja:ソビエト連邦
ko:소비에트 연방
simple:Soviet Union
th:ส | | |
