Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Josef Knap

Josef Knap

Josef Knap (28. července 1900 Podůlší u Jičína – 13. prosince 1973 Praha) byl český prozaik, básník a literární kritik, spolu s Janem Čepem a Františkem Křelinou čelní představitel ruralistické literatury.

Život

Narodil se v Podůlší u Jičína. Gymnázium ukončil v roce 1919 a v roce 1924 vystudoval moderní literaturu na filosofické fakultě University Karlovy. V meziválečném období procestoval pak řadu evropských zemí, mezi nimi Německo, Švédsko, Norsko, Itálii a Francii. Více než 25 let (1925–51) pracoval v divadelním oddělení Národního muzea, které později vedl. Za nacistické okupace prošel totálním nasazením. Kvůli náboženskému tónu jeho literárních prací se stal v 50.letech obětí politických procesů s katolickými intelektuály: v roce 1952 byl odsouzen k jedenácti letům vězení, i když propuštění se dočkal již v roce 1955. Když se poměry na konci 60.let přechodně uvolnily, byl v roce 1967 soudně rehabilitován. Po propuštění pracoval jako stavební dělník, až později získal zaměstnání v Památníku národního písemnictví. V 60. letech se zabýval dějinami divadelních společností – na základě této své práce vydal knihu Umělcové na pouti v roce 1961. Zemřel v Praze, pohřben byl v Železnici u Jičína. V roce 1997 vyšly knižně Knapovy vzpomínky nazvané Bez poslední kapitoly.

Dílo

Knapovo dílo kombinuje realistické a impresionistické prvky. Ispiraci pro svoji literární tvorbu nacházel u severských autorů a z českých např. u Antala Staška, Karla Václava Raise a impresionisty Fráni Šrámka. Většinu témat svých děl věnoval zcela v duchu ruralismu venkovskému životu.

povídkové knihy


- Píseň na samotě, 1924 - povídková kniha
- Zaváté šlépěje, 1929-40 - povídková kniha
- Žloutnou stráně, 1929
- Polní kytice, 1935 - povídková kniha
- Trojlístek, 1943 - kniha zaměřená na mladší čtenáře, obsahující 3 povídky
- Čas kopřiv, 1970 - povídkový soubor vydaný k autorovým 70.narozeninám, část nákladu byla zabavena

romány


- Ztracené jaro, 1922
- Réva na zdi, 1926 - román s tématem selství; sedlák Kašpar je na syna Josefa tvrdý, jedná s ním hůř než s čeledínem; Josef se zamiluje a ožení, otec jej nechá bydlet na statku ale odveze si všechen majetek a syn tak musí začít od píky
- Muži a hory, 1928 - román z prostředí Podkarpatské Rusi, o životě domorodých pastevců
- Vysoké jarní nebe, 1932 - román s tématem krize mladého manželství
- Cizinec, 1934 - tragický příběh hospodáře-ztroskotance
- Puszta, 1937 - román z prostředí Podkarpatské Rusi
- Dívčí hlas, 1938 - úředník se dostává do těžké situace, když se po rozvodu stará o svoji dcerku
- Věno, 1944 - román v podkrkonošské vesnice
- Dokud vane vítr, 1968 - budoucí herečka jede přes otcův zákaz do Prahy, aby viděla položení základního kamene Národního divadla
- Vzdálená země, 1969 - příběhem o promarněném životě; hrdinou je vesnický lékař, který ve válce ztratí přítele; až díky tomu si uvědomuje, jak důležitá pro něj musí být jeho dcera dceři
- Bez poslední kapitoly, 1997 - vzpomínková kniha

odborné práce o divadle


- Hilbert, 1926
- Zöllnerové: Dějiny divadelního rodu, 1958
- Umělcové na pouti: České divadelní společnosti v 19. století, 1961
- Čtyři herečky: Spurná, Vojtová, Brzková, Beníšková, 1967

literárně-historické práce


- Alej srdcí, 1920 - debutová kniha esejů věnovaných českému poválečnému básnictví
- Úvod do krásné literatury, 1924
- Cesty a vůdcové: k literatuře let dvacátých, 1926
- Básníci selství, 1932
- Fráňa Šrámek, 1937
- Literatura české půdy, 1939
- Selma Lagerlöfová, 1949 - studie o této velké švédské autorce

bás.sbírky


- Neznámému bohu, 1929
- Zaslechnutý hlas, 1997 - verše z vězení Knap, Josef Knap, Josef Knap, Josef Knap, Josef Knap, Josef

28. červenec

28. červenec je 209. den roku podle gregoriánského kalendáře (210. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 156 dní. Svátek slaví Viktor.

Události

Česko
- Svět
-

Narození

Česko
- 1900 – Josef Knap, český spisovatel Svět
- 1909 – Aenne Burdová, vydavatelka módních časopisů († 3. listopadu 2005)

Úmrtí

Česko
- 1715 – Jakub Kresa, významný český matematik (
- 1648)
- 1869 – Jan Evangelista Purkyně, český fyziolog (
- 18. prosince 1787) Svět
-

Svátky

Česko
- Viktor Svět
-

Viz také:


- 27. červenec 29. červenec - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Červenec ja:7月28日 ko:7월 28일 th:28 กรกฎาคม

1900

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1895 1896 1897 1898 1899 - 1900 - 1901 1902 1903 1904 1905 ----

Události

Česko
- založena Česká strana lidová
- Na Sněžce byla postavena dřevěná budova meteorologické stanice, Stavba vysoká 18 metrů byla po 2. světové válce jedinou fungující meteorologickou stanicí ve střední Evropě.
- Kamenický Šenov byl povýšen na město
- vznikl politický okres Moravská Ostrava Svět
- 27. února Piet Cronje kapituloval i s celou svou armádou
- Svobodný Oranžský stát se stal britskou kolonií
- vybudování metra v Berlíně
- začal vycházet Kronen Zeitung
- svolán Panafrický kongres
- potlačení povstání boxerů; Čína

Vědy a umění


- Na pařížské výstavě Expo 1900 byl poprvé použit termín televize.
- Max Planck publikoval Planckův vyzařovací zákon
- David Hilbert předložil tzv. Hilbertovy problémy
- objeven chemický prvek radon
- Paul Ulrich Villard objevil záření gama
- Thomas Alva Edison patentoval akumulátor na bázi NiFe
- objeven vrak v němž byl nalezen tzv. Mechanismus z Antikythery

Narození

Česko
- 29. březen Jiří Wolker, český básník († 3. leden 1924)
- 26. dubna Alén Diviš, český malíř († 15. listopadu 1956)
- 17. května Pierre de Lasenic, český hermetik († 23. června 1944)
- 26. květen Vítězslav Nezval, český básník († 6. duben 1958)
- 28. července Josef Knap, český spisovatel
- 16. listopadu Eliška Junková, česká automobilová závodnice († 5. ledna 1994)
- 13. prosinec Karel Teige, český kritik a teoretik umění († 1. říjen 1951) Svět
- 4. února Jacques Prévert, francouzský básník († 11. dubna 1977)
- 12. února Vasilij Ivanovič Čujkov, sovětský voják († 18. března 1982)
- 6. března Gottlieb Daimler, německý vynálezce (
- 17. března 1834)
- 29. června Antoine de Saint-Exupéry, francouzský spisovatel († 31. července 1944
- Nikolaj Fjodorovič Pogodin, sovětský dramatik († 1962)
- Vsevolod Vitaljevič Višněvskij, sovětský dramatik († 1951)

Úmrtí

Česko
- 8. srpna Emil Škoda, český technik a podnikatel (
- 19. listopadu 1839) Svět
- 25. srpna Friedrich Nietzsche, německý filozof (
- 15. října 1844)

Hlava státu


- František Josef I. Kategorie:19. století ja:1900年 ko:1900년 simple:1900

13. prosinec

13. prosinec je 347. den roku podle gregoriánského kalendáře (348. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 18 dní.

Události

Česko
- Svět
- 1981 - v Polsku byl vyhlášen výjimečný stav (přesněji válečný stav - stan wojenny), vládu přebírá vojsko.

Narození

Česko
- 1900 Karel Teige, český kritik a teoretik umění († 1. říjen 1951) Svět
-

Úmrtí

Česko
- 1622 Jan Campanus Vodňanský, český spisovatel (
- 27. prosinec 1572)
- 1959 Jiří Weil, český spisovatel (
- 6. srpna 1900)
- 1973 Josef Knap, český spisovatel Svět
-

Svátky

Česko
- Lucie Svět
-

Viz také:


- 12. prosinec 14. prosinec - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Prosinec ja:12月13日 ko:12월 13일 ms:13 Disember simple:December 13 th:13 ธันวาคม

1973

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1968 1969 1970 1971 1972 - 1973 - 1974 1975 1976 1977 1978 ----

Události

Česko
- Praha – postaven Nuselský most, součást budované severojižní magistrály Svět
- 1. ledna – Evropské hospodářské společenství (EHS) se rozšířilo o Velkou Británii, Irsko a Dánsko.
- 11. září – generál Augusto Pinochet převzal vojenským převratem moc v Chile
- Norsko odmítlo členství v EU (referendum)
- spuštěna Eurodicautom – databáze obsahující terminologii EU
- Karel XVI. Gustav korunován švédským králem
- vznik World Taekwondo Federation (WTF)
- Muhammad Dáúd Chán zahájil nekrvavý puč; Afghánistán
- Ekvádor členem Organizace zemí vyvážejících ropu
- Nový Zéland členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

Vědy a umění


- 7. března – poprvé pozorována Kohoutkova kometa
- 6. dubna – NASA vypustila vesmírnou sondu Pioneer 11
- 14. května – NASA vypustila svoji první družicovou stanici – Skylab

Nobelova cena

Narození

Česko
- 6. února – Aleš Valenta, český sportovec
- 15. února – Kateřina Neumannová v Písku, česká lyžařka Svět
- 14. ledna – Giancarlo Fisichella, italský pilot formule 1
- 19. září – Cristiano da Matta, brazilský pilot formule 1

Úmrtí

Česko
- 31. března – Ota Pavel, český prozaik a novinář
- 13. prosince – Josef Knap, český spisovatel Svět
- 25. ledna – Jan Čep, český spisovatel (
- 31. prosince 1902)
- 30. března – Yves Giraud Cabantous, francouzský automobilový závodník (
- 8. září 1904)
- 7. května – Egon Hostovský, český spisovatel (
- 23. dubna 1908)
- 10. června – Erich von Manstein, německý polní maršál (
- 24. listopadu 1887)
- 2. září – John Ronald Reuel Tolkien, spisovatel, lingvista, tvůrce knihy Pán prstenů (
- 3. ledna 1892)

Hlava státu


- Československo – Ludvík Svoboda Kategorie:20. století als:1973 ja:1973年 ko:1973년 simple:1973 th:พ.ศ. 2516

Praha

Praha – od roku 1920 Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha – je hlavním a součastně největším městem České republiky.

Poloha a charakteristika

České republiky]] Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů, kde žije zhruba 1 170 000 obyvatel (údaj ČSÚ za rok 2005). Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je památkovou rezervací UNESCO. Praha je statutárním městem a vyšším územním samosprávným celkem na úrovni kraje. Leží uprostřed území Čech na řece Vltavě a je ze všech stran obklopena Středočeským krajem, jehož správní úřady rovněž sídlí v Praze.

Historie

:Hlavní článek: Dějiny Prahy

Počátky hradu a města Prahy

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6.století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži (nebo Sizi), kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat "kmene" Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9.století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10.století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Středověk

Počátkem 12.století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze koncem 11.století. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinským terminem Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již od 10.století. Tak vzniklo Nové, později Menší Město Pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil další Nové Město pražské a vytýčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. "Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Sjednocení pražských měst

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha neexistovala dlouho. Zanikla již roku 1528. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Tehdy se stala jedním z předních průmyslových a obchodních center Evropy. Roku 1893 byla asanována severní část Starého Města; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se zároveň připojil Karlín a Libeň.

Velká Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, jakým byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jakými byly Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo obyvatelstvo českého, německého a židovského původu, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus - vznikly první moderní budovy a byla také dostavěna gotická Svatovítská katedrála. Světově unikátní je architektura kubistická - jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30.let Prahu začaly opouštět první obyvatelé.

Druhá světová válka

Za války bylo z Prahy odsunuto v transportech do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. "méněcenných ras". Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Pečkově paláci nebo Střelnice v Kobylisích. Stavby Prahy byly uchráněny. K lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích), ale plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. Podle vůle komunistických předáků pražského povstání (Smrkovský) a předem stanovených smluv mezi spojenci z protihitlerovské koalice Prahu musela osvobodit Rudá armáda, zatímco Americká armáda vyčkávala u Plzně. Dříve než sovětská vojska do města dorazila, vypuklo zde 5.května 1945Pražské květnové povstání, které ukončil 9.května příjezd Rudé armády.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

V únoru 1948 se chopili moci komunisté, plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu "socialistického realismu". Vznikla tak první sídliště (Dvouletky) a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a Hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele, kteří přicházeli do Prahy z celé republiky, byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce. Sametová revoluce

Praha po sametové revoluci

Otevření státních hranic přivedlo do města početné davy turistů. Rozvoj soukromého podnikání se projevil na mnoha starších, leckdy chátrajících budovách i menších domech, které byly opraveny. Došlo k výstavbě mnoha obchodních komplexů, ve městě se zmnohonásobil dopravní provoz, který působí řadu problémů.

Hospodářství

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu, dnes ale upadajícího, a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Sametová revoluce Hrubý domácí důchod (HDP) v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Zpracovatelský průmysl

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech 14 regiónů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než 20 zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 procent na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů (20 procent celkové produkce země a současně i první místo v regionální struktuře). Sametová revoluce Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 procent celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regiónů. Sametová revoluce Mimo to se však v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
- výroba kovodělných výrobků
- výroba strojů a zařízení
- chemie a farmaceutický průmysl
- průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
- výroba dopravních prostředků (mimo výroby automobilů), zde zejména kolejní soupravy, motocykly, lehká letadla a jiné Další odvětví hrají spíše podřadnou roli.

Doprava

:Hlavní článek: Hlavní článek: Pražská doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.

Členění Prahy

: Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Královské hlavní město Praha, Velká Praha a Části Prahy.

Katastrální členění

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1947 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území (čtvrtí). Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a číslování budov.

Správní členění

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem, radou, starostou a úřadem městské části. Od 1. července 2001) mají úřady 22 z těchto městských částí rozšířenou působnost státní správy pro své území nebo i pro několik dalších městských částí. Vzniklo tak 22 správních obvodů. Tyto obvody (s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však nejsou totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly do roku 2001 správními obvody a do roku 1990 i samosprávnými.

22 správních obvodů

V seznamu je nejprve uveden městský správní obvod. V závorce jsou pak uvedeny městské části, které do správního obvodu spadají, přičemž městská část, jejímuž úřadu působnost státní správy přísluší, je uvedena tučně. Od 1. ledna 2002 mají všechny tyto městské části stejný název jako celý jejich správní obvod, tedy pouze slovo Praha s číslovkou. Pro lepší orientaci je v seznamu uveden i původní název městské části. 2002
- Praha 1
- Praha 2
- Praha 3
- Praha 4 (Praha 4, Kunratice)
- Praha 5 (Praha 5, Slivenec)
- Praha 6 (Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry)
- Praha 9
- Praha 10
- Praha 11 (Praha 11, Šeberov, Újezd u Průhonic, Křeslice)
- Praha 12 (Praha 12, Libuš)
- Praha 13 (Praha 13, Řeporyje)
- Praha 14 (Praha 14, Dolní Počernice)
- Praha 15 (Praha 15, Dolní Měcholupy, Štěrboholy, Petrovice, Dubeč)
- Praha 16 (Radotín, Velká Chuchle, Lochkov, Zbraslav, Lipence)
- Praha 17 (Řepy, Zličín)
- Praha 18 (Letňany)
- Praha 19 (Kbely, Vinoř, Satalice, Čakovice)
- Praha 20 (Horní Počernice)
- Praha 21 (Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje, Běchovice)
- Praha 22 (Uhříněves, Královice, Nedvězí, Kolovraty, Benice)

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle Zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 však nejsou tyto obvody samosprávnými celky a od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

10 městských obvodů, jejich městské části

Seznam deseti obvodů, v závorce jsou uvedeny městské části, které tvoří území obvodu: městských obvodů
- Praha 1 (Praha 1)
- Praha 2 (Praha 2)
- Praha 3 (Praha 3)
- Praha 4 (Praha 4, Praha 11, Praha 12, Libuš, Kunratice, Újezd, Šeberov)
- Praha 5 (Praha 5, Velká Chuchle, Slivenec, Lochkov, Praha 16–Radotín, Lipence, Zbraslav, Praha 13, Řeporyje, Zličín)
- Praha 6 (Praha 6, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Praha 17–Řepy, Suchdol)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Březiněves, Dolní Chabry, Ďáblice)
- Praha 9 (Praha 9, Praha 14, Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Praha 20–Horní Počernice, Praha 19–Kbely, Klánovice, Koloděje, Praha 18–Letňany, Satalice, Praha 21–Újezd nad Lesy, Vinoř)
- Praha 10 (Praha 10, Praha 15, Benice, Dolní Měcholupy, Dubeč, Kolovraty, Královice, Křeslice, Nedvězí, Petrovice, Štěrboholy, Praha 22–Uhříněves)

Významné čtvrti

Podívejte se také na


- Královské hlavní město Praha
- Velká Praha

Externí odkazy


- [http://www.praha-mesto.cz praha-mesto.cz] – Informační server hlavního města Prahy
- [http://www.vpraze.info vpraze.info] – Wiki stránky o Praze
- [http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home Hlavní město Praha] na stránkách ČSÚ
- [http://www.firmy-praha.cz Firmy Praha] firmy v Praze Kategorie:České kraje Kategorie:České okresy Kategorie:Praha Kategorie:Česká města Kategorie:Čechy Kategorie:Hlavní města Evropy ja:プラハ ko:프라하 simple:Prague

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.
Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2
Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km2 (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km2 (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km2 (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura


- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na


- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy


- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

František Křelina

František Křelina (26. července 1903 – 25. října 1976), byl český prozaik, básník, dramatik. Působil v Praze jako učitel. V 50. letech 20. století byl obžalován z protistátní činnosti a vězněn až do roku 1960.

Dílo

Začínal jako rurarista, spolupracoval s měsíčníkem Sever, ale později se přiklonil ke katolické literatuře.

Romány


- Hlas kořenů – 1927
- Hlas na poušti (1935)
- Jalovčí stráně – 1937, přepracováno 1947
- Klíče království (1939)
- Dcera královská, blahoslavená Anežka česká – (1940) dílo nevzniklo na základě historických pramenů, ale jako oslava světice Anežky české.
- Amarú, syn hadí (1942) – román o českých misionářích v peruánských pralesích na konci 17. století.
- Každý své břímě (1969)
- Půlnoční svítání
- Předjitřní tma
- Plaché světlo
- Jalovčí stráně
- Má přítelkyně Dora
- Země dědičná, trilogie :
- Hubená léta – (1935) sociálně realistický román, zobrazuje vliv hospodářské krize na chalupníky a dělníky. :
- Puklý chrám – (1937) zcela pod vlivem ruralismu, vrhá zjednodušeně světlo a stín na venkov a město. Proti zkaženému městu stojí čistý venkov. :
- Bábel – 1968

Pro mládež


- Z bukového dřeva
- Zmijí dědek a jiné povídky pro mládež
- Můj otec kapitán

Divadelní hry


- Postila Některá díla s Křelinovy pozůstalosti stále ještě nevyšla.

Odkazy


- Seznam českých spisovatelů
- Česká literatura v letech 1900–1945
- Česká literatura v letech 1945–1990 Křelina, František Křelina, František Křelina, František Křelina, František Křelina, František

Univerzita Karlova

Univerzita Karlova v Praze je nejstarší univerzita ve střední Evropě a přední české vysoké učení, které se skládá z 17 fakult sídlících především v Praze.

Založení

Kdy přesně byla založena (tj. který ze dvou komplementárních právních aktů je primární pro její formální existenci), je předmětem sporů. Naprostá většina literatury již od Ottova slovníku naučného, údajně snad v souvislosti s rozvojem antiklerikalismu v 19. století, uvádí 7. duben 1348. Menšinový názor však obhajuje 26. leden 1347 s touto argumentací: Ve sporu o investituru získala Římskokatolická církev nezávislost na státu. Stát plně respektoval autonomii Církve, včetně oprávnění zakládat vlastní právnické osoby, např. církevní řády. K potvrzení světských imunit církevních právnických osob však obvykle bylo nezbytné rozhodnutí světské moci. Tak i pražská univerzita byla jako každá církevní korporace založena rozhodnutím Církve, zde bullou papeže Klementa VI., danou v Avignonu 26. ledna 1347. Po vzniku univerzity potvrdila exempci ze světské moci listina římského a českého krále Karla IV. ze 7. dubna 1348. Univerzita byla založena jako úplná, tj. se všemi 4 fakultami – přípravnou fakultou svobodných umění (dnešní filosofickou) a pokračovacími fakultami právnickou, lékařskou a teologickou. Na univerzitě působily 4 národy: český, bavorský, saský a polský. V roce 1403 bylo na univerzitě zakázáno šířit učení Johna Wyclifa, které však získávalo větší popularitu. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoce ve prospěch Čechů, což vedlo k odchodu některých profesorů a studetů na univerzitu v Lipsku.

Název

Pražská univerzita původně žádný název neměla. Brzy se však vžil název Universita Karlova. Po spojení Karolina a Klementina univerzita přijala název Universita Karlo-Ferdinandova. V roce 1882 byla zákonem č. 24/1882 ř. z. rozdělena na dvě části. Jedna se jmenovala "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a druhá "Německá universita Karlo-Ferdinandova". Zákon č. 135/1920 Sb. z. a n., o poměru pražských univerzit, pak v § 1 al. 2 stanovil: "Jména obou pražských universit, ustanovená zákonem ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z.: "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a "Německá universita Karlo-Ferdinandova" se zrušují. České univerzitě vrací se jméno "Universita Karlova". O jménu německé university rozhodne se zvláštním zákonem." Podle zákona č. 111/1998 Sb. je dnes jméno univerzity: "Univerzita Karlova v Praze".

Dnešní stav

UK připravuje odborníky pro širokou oblast humanitních věd, přírodních věd a věd o umění, dále teology, právníky, lékaře, farmaceuty, filology, tlumočníky a překladatele, knihovníky, žurnalisty, učitele aj.

Fakulty

Podívejte se též na


- Katolická teologická fakulta
- Evangelická teologická fakulta
- Husitská teologická fakulta
- Právnická fakulta
- 1. lékařská fakulta
- 2. lékařská fakulta
- 3. lékařská fakulta
- Lékařská fakulta v Plzni
- Lékařská fakulta v Hradci Králové
- Farmaceutická fakulta v Hradci Králové
- Filozofická fakulta
- Přírodovědecká fakulta
- Matematicko-fyzikální fakulta
- Pedagogická fakulta
- Fakulta sociálních věd
- Fakulta tělesné výchovy a sportu
- Fakulta humanitních studií

Reference


- Jiří Spěváček: Založení Univerzity Karlovy. Slovo k historii 15. Melantrich, Praha 1988, 40 pp.

Externí odkazy


- [http://www.cuni.cz www.cuni.cz] – Oficiální stránky
- http://www.cuni.cz/cuni/history/listinac.html
- http://www.cuni.cz/cuni/history/historie.html.cs
- [http://cupress.cuni.cz/cgi-bin/caroshow/recenze/r4.htm#sktf Recenze historické práce obhajující datum 1347] Kategorie:Univerzita Karlova ko:카를 대학교

Švédsko

Švédsko, v místní řeči , je země ve Skandinávii na severu Evropy. Pro svou velkou rozlohu a relativně malý počet obyvatel je známé pro krásnou přírodu: rozlehlé lesy a vysoké kopce.
- Hlavním městem je Stockholm [stokholm].
- Formou vlády je konstituční monarchie, s králem Gustavem.
- Sousedí s Norskem na západě a Finskem na severovýchodě.

Provincie

známé věci ze Švédska

podniky


- ABB
- Electrolux
- Ericsson
- IKEA
- Oriflame
- SAAB
- Volvo

hudební skupiny


- ABBA
- Ace of Base
- Bathory
- Black Sweden
- E-Type
- Hammerfall
- Nasum
- Roxette
- Unleashed Kategorie:Švédsko als:Schweden fiu-vro:Roodsi [[got:

Norsko

Norsko je země ve Skandinávii. Má zhruba 4,5 mil. obyvatel. Hlavním městem je Oslo. Formou vlády je konstituční monarchie. Sousedí se Švédskem na většině jihovýchodní hranice, Finskem a Ruskem na severovýchodě.

Fyzickogeografické poměry

Norsko se rozkládá v severní Evropě na západní straně Skandinávského poloostrova a na mnoha ostrůvcích v Severním moři, Norském moři, Barentsově moři a Severním ledovém oceánu. Pevninskými ostrovy jsou Lofoty a severněji ležící Vesteraly. K Norsku také patří ostrov Jan Mayen a Špicberky (Svalbard).

Pevninská část

Kontinentální část Norska leží mezi 58° s. š. (Lindesneský maják ) a sahá až k nejsevernějšímu výběžku pevninské Evropy na Nordkinnu . Místa jsou od sebe vzdálená 1 700 km. Reliéf byl modelován mnoha ledovci, na západním pobřeží jsou četné fjordy, které vznikly zatopením ledovcových údolí. Pobřeží je tedy členité, příkré a fjordové s mnoha drobnými ostrovy a zálivy. K jihovýchodu je pobřeží méně členité a pozvolné, ale přemodelování ledovci je také patrné. Celým Norskem se od jihu táhne Skandinávské pohoří s recentním zaledněním. Jeho nejvyšší horou je Galdhøpiggen s 2 469 metry nad mořem. Nachází se tam také největší evropský ledovec Jostedalsbre. Podnebí Norska je ovlivněno oceánem a především systémem Golfského proudu. Nejvýrazněji se projevuje větev Norského proudu. Jižní oblasti Norska jsou řazeny k mírně teplému, vlhkému podnebí západních pobřeží, v Köppenově klasifikaci podnebí označované Cfb. Nejvíce srážek spadne na podzim. Severně od Ålesundu až k 70° s. š. se táhne pás, který odpovídá mírně teplému podnebí západních podnebí s chladným létem Cfc. Na východ od Skandinávského pohoří se táhne pás mírně studeného kontinentálního podnebí s chladným létem Dfc. Oblast jižního Skandinávského pohoří je pod vlivem horského podnebí H. Za polárním kruhem panuje podnebí tundry ET. Z tabulky je patrné, že Norsko je srážkově bohaté. Četné a vodné řeky s velkým spádem jsou velkým norským bohatstvím. Říční síť je hustá, neboť se utvářela jen velice krátce. Spádové křivky řek jsou charakteristicky nevyrovnané. Řeky: Glomma a Lagen (Vorma), Dramselv, Lågen, Otra, Sira, Namsen, Vefsna, Altelv, Tana, Lundeelv. V Norsku jsou četná jezera a silně podmáčené oblasti. Hornindalsvatnet je nejhlubší norské a evropské jezero, jeho hloubka je 514 metrů. Jezera: Mjøsa, Røsvatn, Femund. Půdy jsou v nižších polohách podzolované, ve větších nadmořských výškách Skand slabě vyvinuté. V teplejších částech Norska jsou i luvisoly. Četné je i zastoupení histosolů.

Hospodářství

Norsko je rozvinutý průmyslový stát s výraznou odvětvovou specializací. Významnou roli hraje rybolov, těžba dřeva, těžba ropy a zemního plynu, a dalších nerostných surovin. Norsko je velkým výrobcem poměrně čisté elektrické energie.

Před průmyslovou revolucí

Před průmyslovou revolucí bylo norské hospodářství založeno převážně na zemědělství a rybolovu. Norové žili v nedostatku, ale hladomory byly vzácné. Kromě několika úrodných oblastí v Hedemarken a Østfold, sklizeň se omezovala na obiloviny - oves, žito a ječmen, a hospodářská zvířata – ovce, kozy, skot, prasata a drůbež. Na některých místech bylo zemědělství doplněno lovem. V severním Norsku přebývají Saamové, kteří kočovali a kočují se stády sobů, jiní Saamové také chovají sobi a věnují se rybolovu. Rybolov byl podél celého pobřeží drsnou a nebezpečnou prací. Rybí populace byli velice hojné, lovili se sledi, tresky, platýzi a další spíše chladnomilnější druhy. S příchodem brambor se Norům, značně ulevilo. Hospodářská situace v Norsku nikdy plně neumožnila vytvoření feudálního zemědělství, přestože někteří králové odměňovali půdou své oddané, kteří se stávali rytíři. Samostatně hospodařící zemědělci měli a stále mají hlavní podíl při obhospodařování půdy. Na počátku 19. století byla všechna dostupná zemědělská půda zcela zabrána a mnoho rodin pracovalo v nájmu pachtýřů, to se stalo také hlavní hybnou silou norské emigrace do Spojených států a Kanady. Třída obchodníků a úředníků byla v Norsku jen málo vyvinuta. V některých městech, zejména v Bergenu, vzrůstal obchod s různým zbožím. Také první, skutečně zámožní lidé byli mezi lodními přepravci.

Státní zřízení

Norsko je dědičná konstituční monarchie, jejíž oficiální hlavou je král. Moc zákonodárná je v rukou parlamentu – Storting, který je volen na čtyři roky. Moc výkonná je v rukou norské vlády v čele s ministerským předsedou. Král je nejen hlavou Norského království, ale stojí také v čele Norské církve, Vrchní velitel Norských ozbrojených sil a plní reprezentativní funkce. Vládnoucí panovník je také Velmistrem Norského královského řádu svatého Olafa. Norský parlament sídlí v Oslo. Storting se dělí na Lagting (horní komora) a Odelsting (dolní komora). Počet křesel ve Stortingu se měnil: v roce 1882 měl 114 křesel, v roce 1903 117, v roce 1906 123, v roce 1918 126, v roce 1921 150, v roce 1973 155, v roce 1985 157, v roce 1989 165 a v roce 2005 169 křesel.

Strany


- Norská strana práce – Det norske Arbeiderparti (DNA) též Arbeiderpartiet (AP)
- Pravice, Norská konzervativní strana – Høyre (H)
- Strana rozvoje – Fremskrittspartiet (FrP)
- Křesťanská lidová strana – Kristelig Folkeparti (KrF)
- Středová strana – Senterpartiet (Sp)
- Socialistická levicová strana – Sosialistisk Venstreparti (SV)
- Levice, Norská liberální strana – Venstre (V)

Správní členění

Norsko je rozděleno na 19 provincií (fylke, pl. fylker), do roku 1918 známých jako amt, pl. amter. Ty mají 433 samosprávných obcí (kommune, pl. kommuner). Hlavní město Oslo je taktéž považováno za provincii a samosprávné město. V mapě krajů je uveden oficiální číselník ISO 3166-2:NO, který má začátek na jihovýchodě a jde do vnitrozemí a pokračuje dále podél pobřeží k severu Norska. Číslo 13 bylo vypuštěno ze systému v roce 1972, když se Bergen s číslem 13 sloučil s Hordalanskou provincií s číslem 12.

Provincie

Abecední seznam norských provincií a jejich správních center s jejich hlavními městy (v závorce): Kategorie:Norsko als:Norwegen [[got:

Itálie

Itálie je země ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO.
- Stručná historie: Itálie vznikla roku 1861 spojením městských států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benito Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
- Nejníže položené místo: Středozemní moře, 0 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Mont Blanc (Monte Bianco) de Courmayeur, 4748 m n. m. (vedlejší vrchol Mont Blancu)
- Turistická místa: Řím, Florencie, Bologna, Neapol, Cinqueterre, Capri

Historie

Starověk a středověk

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsoliduje z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určuje dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadá a definitivně zaniká roku 476 n. l. Sám Řím zůstává centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy je Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk

Až do roku 1861 existovalo na Apeninském poloostrově více městských států. Tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem. Na počátku 20. let 20. století se moci uchopil Benito Mussolini, který v Itálii vytvořil fašistickou diktaturu. Jeho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství.

Administrativní rozdělení

Itálie se dělí na 20 oblastí, z toho 5 má autonomní status: Oblasti se dále dělí na celkem 95 provincií.

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Evropa Category:Itálie als:Italien fiu-vro:Itaalia ja:イタリア ko:이탈리아 ms:Itali simple:Italy th:ประเทศอิตาลี zh-min-nan:Italia

Francie

Francie (francouzsky La France, oficiální název Francouzská republika, République française) je demokratický stát v západní Evropě. Hraničí s Belgií, Lucemburskem, Německem, Švýcarskem, Itálií, Monakem, Andorrou a Španělskem. Je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU). Součásti Francouzské republiky jsou také zámořské departementy a zámořská území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii.

Geografie

Hlavní článek: Geografie Francie
 Pevninská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Hlavní pohoří jsou Pyreneje na jihozápadě a Centrální masív a Alpy na jihovýchodě. Nejvyšší bod Francie i celé Evropy je Mont Blanc (4808 m). Francie bývá podle tvaru svého území přezdívána l'Hexagone (šestiúhelník). Mimo hlavního města Paříže (v jehož okolí žije 12 milionů lidí) jsou nejdůležitějšími městy Marseille, Lille a Lyon. Viz též: Seznam francouzských měst

Historie

Politický systém

Administrativní členění

Ekonomika

Obyvatelstvo

Kultura

Podívejte se též na


- Dějiny Francie
- Francouzská literatura

Externí odkazy


- [http://www.pictures-europe.com/holidays-france.htm Francouzské obrázky]
- [http://www.pictures-europe.com/map/map-france.htm Francouzské mapy] Kategorie:Francie als:Frankreich fiu-vro:Prantsusmaa ja:フランス ko:프랑스 ms:Perancis simple:France th:ประเทศฝรั่งเศส zh-min-nan:Hoat-kok

Karel Václav Rais

Karel Václav Rais (4. leden 1859 - 8. červenec 1926), byl český spisovatel s regionálním zaměřením na Podkrkonoší, představitel realismu a tzv. venkovské prózy. Narodil se v Lázních Bělohrad, pocházel z chudé rodiny. Vystudoval učitelský ústav v Jičíně. Učil v Železných horách. Později (1894) se stal ředitelem měšťanských škol na Vinohradech v Praze. Zakladatel beletristického časopisu Zvon.

Dílo

Počáteční práce psal pro mládež, tyto práce souvisejí s jeho učitelským povoláním, jejich cílem bylo vychovávat mládež.
Později (zhruba od r. 1890) ho začaly zajímat horalé, výminkářská otázka a především generační problémy. V jeho díle najdeme postavy s vysokými morálními zásadami, které by rády něco změnili, ale v podstatě jsou velmi slabé.
Všechna díla vycházejí z podkrkonošského venkova a zabývá na sociální problematikou, problémy neřeší, ale pouze je popisuje. Charakteristiku tvoří pomocí dialogu. Nejvíce se zajímal o osudy, těch kteří se nemohli bránit, tj. starých lidí a dětí.

Pro mládež


- Povídky starého zbrojnoše
- Karlštejnský havran
- Povídky ze starých hradů
- Poslední léto
- Listy z české kroniky
- České pohádky o Kristu Pánu
- Nová sbírka slovanských pohádek a pověstí
- Dárek maličkým - určeno malým dětem
- Když slunce svítí - určeno malým dětem

Básnické sbírky


- Doma
- Obrázky od nás
- Cesta k domovu

Drobná próza

Ve většině případech zde řeší otázky vztahů (nejčastěji rodičů s dětmi).
- Výminkáři - kniha povídek
- Potměchuť - kniha povídek
- Rodiče a děti
- Horské kořeny
- Lopota
- Půlpáni
- Vzkazy vlastenecké
- Po vlasti

Romány


- Kalibův zločin
- O ztraceném ševci - líčí rodinu ševce, jemuž zemře žena. Je zde podán národnostní problém Čechů a Němců, ten zde spočívá v nové ševcově manželce, která ho nutí opustit českou společnost a vstoupit do společnosti německé. Hlavní hrdina je slabý člověk, který ve všem ustupuje své ženě a postupně se poněmčuje nedělá toz přesvědčení, ale z nedostatku vůle vzdorovat.
- Západ
- Zapadlí vlastenci - Děj se odehrává ve 40. letech 19. stol. v podhůří Krkonoš, ve vesnici Pozdětín. Soustředil se na otázku buditelských knězů a učitelů. Hlavní postavy jsou učitel Čížek, preceptor Čermák a farář Stehlík, kteří zobrazují české buditele a vlastence. V tomto díle jim vzdává dík za vykonanou práci.
- Paničkou - zde konfrontuje život na vesnici a ve městě.
- Na lepším - osudy sedláků Vorala a Hanáka, řeší problém alkoholismu, pravděpodobně se jedná o první dílo v české literatuře, které popisuje tento problém.
- Sirotek
- Horské kořeny
- Pantáta Bezoušek - líčí příhody starého venkovana v Praze, který sem přijel navštívit svého syna a jeho rodinu. Tento venkovan je nositelem jeho myšlenek, kritizuje zde život v Praze, protože mu připadá narušený majetkem.
- Káča
- Skleník

Odkazy


- Seznam českých spisovatelů
- Česká literatura v letech 1815 - 1918 Rais, Karel, Václav Rais, Karel, Václav Rais, Karel, Václav Rais, Karel, Václav Rais, Karel, Václav Rais, Karel, Václav

Impresionismus

Impresionismus je umělecký směr, který vznikl koncem 19. století. Byl reakcí na ateliérovou malbu, jeho cílem je malba v přírodě, kde se pokouší zachytit okamžitou atmosféru dané chvíle. Navazuje na realismus, se kterým má mnoho společných prvků. Pojem impresionismus je odvozen od obrazu Clauda Moneta Impression, soleil levant (Dojem, východ slunce), který byl roku 1874 vystaven na výstavě nezávislých malířů v Paříži. Poprvé tento pojem (v hanlivém smyslu) použil kritik Louis Leroy, neboť obraz považoval za nedokončený. Prosazení impresionismu ukončilo tradiční akademické umění a nastal rozvoj moderního umění. moderního umění

Výtvarné umění

První impresionisté stáli ve své době mimo běžný vkus, neboť nerespektovali mnoho tehdy platných pravidel výtvarného umění. Zcela programově odmítli hledat ideální krásu, ale naopak chtěli zachytit přirozenou krásu v jejich okolí a v danou chvíli. Podstatné bylo i to, že nemalovali v ateliéru, ale venku v přírodě, zahradě (nebo alespoň z otevřených dveří), což jim umožnilo pozorovat přírodu a pokoušet se zachytit hru stínů a slunečního světla. Typické impresionistické obrazy se poznají podle toho, že jsou tvořeny krátkými tahy (resp. doteky) štětcem, s nemíchanou barvou (především zářivé a jasné barvy), čímž vznikl strukturní povrch, který je odlišuje od děl jejich předchůdců. Komposice díla bývá zjednodušená a inovační; důraz je kladen spíše na celkový efekt než na detaily. Celek díla je možno vnímat až s určitým odstupem.

Světoví malíři


- Eugene Boudin
- Marie Cassatt
- Gustave Caillebotte
- Camille Corot
- Edgar Degas
- Henri de Fantin-Latour
- Laura Muntzová Lyall
- Edouard Manet
- Claude Monet
- Berthe Morisot
- Camille Pissarro
- Pierre-Auguste Renoir
- Alfred Sisley

Čeští malíři


- Antonín Slavíček
- Soběslav Pinkas
- Karel Purkyně

Literatura

Literární impresionismus se projevil především posílením lyričnosti a hudebností verše. Tématicky se orientoval na intimní a přírodní poezii. Dále došlo k vyjadřování v náznacích, popisování emocí a nálad. To samozřejmě vedlo k jistému sblížení se symbolismem. Z toho logicky vyplývá, že se impresionismus se objevoval především v básních, kde lze poměrně dobře vystihovat nálady a pocity, pokud se objevil v próze nebo dramatu, byly u hrdinů také vyzdvihovány především jejich pocity a nálady, což nutně vedlo k chatrnosti děje, tato díla pak neměla úspěch.

Světová literatura


- Paul Verlaine - Francouz
- Paul Bourget - Francouz
- André Gide - Francouz
- Marcel Proust - Francouz
- Hugo von Hofmannsthal - Rakušan
- Anton Pavlovič Čechov - Rus
- Rainer Maria Rilke - pražský Němec

Česká literatura


-