Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Joseph Campbell

Joseph Campbell

right Joseph Campbell (26. března 1904, New York - 30. října 1987, Honolulu) byl významným americkým komparativním religionistou. Jeho hlavním tématem, kterým se zabýval, byla otázka mýtu.

Život

Během studií cestoval do Evropy. V roce 1927 získal titul Master of Arts (M.A.) na Columbia University v oboru angličtina a komparativní literatura. Ve studiích pokračoval v Paříži a Mnichově, kde se zabýval artušovskými legendami. Během dalších pěti let, které strávil zpět ve Spojených státech (ve Woodstocku, New Yorku a Carmelu) zformuloval svou hlavní tezi, že mýtus je obrazový komunikační slovník z pramenů naší energie pronikající do racionálního vědomí (the pictorial vocabulary of communication from the source zones of our energies to the rational consciousness). Od roku 1934 učill na Sarah Lawrence Colledge v Bronxwille (v New Yorku), kde setrval dalších 38 let. V roce 1938 se oženil s Jean Erdmanovou. V roce 1985 obdržel čestnou medaili National Arts Club za literaturu a v roce 1987 byl zvolen do American Academy of Arts and Letters. Cambellovým přítelem byl i George Lucas, jenž z Campbellových poznatků o mýtech a hrdinech čerpal pro svou trilogii Hvězdné války. Campbell zemřel v Honolulu 30. října 1987 po krátké nemoci.

Dílo

Z Campbellových nejvýznačnějších děl:
- The Hero with a Thousand Faces (1948) (česky Tisíc tváří hrdiny: archetyp hrdiny v proměnách věků. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-354-4). Cituje se jako Cambellova nejzdařilejší kniha. Cambell zde srovnává mýty amerických domorodců, starých Řeků, hinduistů, buddhistů, Mayů či artušovských legend a Bible a nastiňuje obecné schéma hrdinovy dobrodružné cesty skrze přechodové rity ke konečnému proměnění. Zde se v obecném pojetí příběhu hodně podobá např. ruskému lingvistovi Proppovi.
- The Masks of God (1950).
- Myth To Live By (1972).
- The Transformation of Myth Through Time (1990) (česky Proměny mýtu v čase : vývoj mýtů od raných kultur až po středověké legendy. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178-397-8). Cambell popisuje vývoj mýtů v různých kulturách od počátku civilizace a prvních nálezů lidských maleb v jeskyních až po středověké legendy a snaží se zachytit proměňující se prvky mýtů i jejich stálé aspekty, odrážející obecnou povahu mýtu a lidského myšlení a cítění vůbec. Campbell, Joseph Campbell, Joseph Campbell, Joseph Campbell, Joseph Campbell, Joseph

1904

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1899 1900 1901 1902 1903 - 1904 - 1905 1906 1907 1908 1909 ----

Události

Česko
- 11. prosince – v Praze byl otevřen vyšehradský tunel Svět
- 5. ledna – Japonsko přerušuje diplomatické styky s Ruskem a stahuje své diplomaty ze země
- 10. ledna – vyhlašuje Japonsko Rusku válku po předchozím útoku japonských torpédových člunů na ruskou eskadru v přístavu Port Arthur
- 8. dubna – Anglie a Francie uzavřeli tzv. srdečnou dohodu o rozdělení sféry vlivu na kolonie.
- 10. května – obklíčila japonská armáda přístav Port Arthur a zahájila jeho obléhání, přitom padlo 192 000 Japonců a 27 000 ruských vojáků
- 14. června – zahájen provoz Pacifické železnice, spojující kanadský Montreal s pacifickým pobřežím
- 3. srpna – obsazuje britská vojenská expedice tibetskou Lhasu, kterou předtím opustil dalajláma, smlouva o podřízení Tibetu britské nadvádě byla podepsána 7. září
- 10. srpna – porážejí Japonci definitvně ruské loďstvo u Port Arthuru
- 25. září – byla zprovozněna celá trať Transsibiřské magistrály, spojující Moskvu a Vladivostok
- 5. prosince – dobyla japonská vojska významnou strategickou vyvýšeninu nad přístavem Port Arthur, což vedlo k brzkému zničení celeho obleženého přístavu

Vědy a umění


- 21. ledna – se v Brně konala premiéra opery Leoše Janáčka Její pastorkyňa
- 16. června – Bloomsday. Den, během kterého se odehrává Joyceův román Odysseus
- 26. listopadu – zahájena souborná výstava díla Antonína Slavíčka v pražském Mánesu
- automobilka Renault zavádí do výroby hydraulické tlumiče kol
- byl vynalezen ofsetový tisk (William Rubel)

Sport


- červenec – druhý ročník cyklistického závodu Tour de France, řada skandálů a nesportovního chování účastníků
- 29. srpna – začaly 3. novodobé olympijské hry v americkém Saint Louis, hry se konaly jako součást světové výstavy a oslav na počest 100. výročí připojení St. Louis k USA (skončily 3. září)

Nobelova cena

udělování proběhlo 10. prosince ve švédském Stockholmu a norské Kristiánii (dnešní Oslo)
- literatura: Francouz Frédéric Mistral a Španěl José Echegaray
- medicína: Rus Ivan Petrovič Pavlov – podmíněné a nepodmíněné reflexy v jednání
- fyzika: Brit John Rayleigh
- chemie: Brit William Ramsay
- cena míru: belgický Institut pro mezinárodní právo

Narození

Česko
- 6. dubna – Jiří Frejka, český režisér a divadelní teoretik († 27. října 1952 - sebevražda)
- 2. května – Václav Holzknecht, hudební kritik a teoretik († 13. srpna 1988)
- 11. června – Emil František Burian, český režisér, dramatik a hudební skladatel († 9. srpna 1959)
- 19. června – Aloys Skoumal, český překladatel († 4. července 1988)
- 2. července – fotbalový brankář Franišek Plánička († 20. července 1996)
- 10. července – skladatel a dirgent Iša Krejčí, (vlastním jménem František Krejčí) († 6. března 1968)
- 8. srpen – Václav Morávek, český vohák († 21. března 1942)
- 19. srpna – František Omelka, český spisovatel († 23. července 1960)
- 18. října – Erik Adolf Saudek, český překladatel († 16. července 1963)
- 10. prosince – Antonín Novotný, československý prezident († 28. ledna 1975)
- Stan Bubenič, český esperantista († 1979)
- Rudolf Purkert, československý lyžař Svět
- 4. května – Umm Kulthum, egyptská zpěvačka († 3. února 1975)
- 8. září – Yves Giraud Cabantous, francouzský automobilový závodník
- 2. října – Graham Greene, anglický spisovatel († 3. dubna 1991)

Úmrtí

Česko
- 1. května – Antonín Dvořák, český hudební skladatel (
- 8. září 1841) Svět
- 10. května – sir Henry Morton Stanley (vlastním jménem John Rowlands), světoznámý cestovatel, proslul především objevitelskými cestami po střední Africe a nalezením nezvěstného cestovatele Livingstona
- 6. května – Franz von Lenbach, německý portrétista (
- 13. prosince 1836)
- 15. července – Anton Pavlovič Čechov, ruský spisovatel (
- 29. ledna 1860)
- 4. října – Frédéric Auguste Bartholdi, francouzský sochař, autor řady monumentálních soch, nejznámější je patrně Socha svobody v New Yorku

Hlava státu


- Rakousko-Uhersko – František Josef I. Kategorie:20. století ja:1904年 ko:1904년 simple:1904

30. října

30. říjen je 303. den roku podle gregoriánského kalendáře (304. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 62 dní. Svátek má Tadeáš, v církevním kalendáři Marcel.

Události

Česko
- 1918 – Martinská deklarace proklamovala připojení Slováků k nově vznikající ČSR. Svět
- 1938 – Rozhlasové vysílání H. G. Wellsovy Války světů způsobilo paniku po celých Spojených státech.
- 1995 – Québecké referendum o samostatnosti skončilo těsnou porážkou nacionalistů (50,6 % : 49,4 %).

Narození

Česko
- 1934 – Zdeněk Mézl, český grafik
- 1969 – Stanislav Gross, český politik Svět
- 1900 – Ragnar Granit finský neurolog, nositel Nobelovy ceny za medicínu († 1991)
- 1906 – Giuseppe Farina, italský automobilový závodník, mistr světa Formule 1 z roku 1950 († 30. června 1966)
- 1956 – Juliet Stevensonová, anglická herečka

Úmrtí

Česko
- 1970 – Alexandr Hořejší, český básník a překladatel (
- 26. února 1901)
- 2004 – Rudolf Baudis, český sportovec, skokan do výšky Svět
- 1910 – Jean Henri Dunant, švýcarský spisovatel a spoluzakladatel Mezinárodníko Červeného kříže, nositel Nobelovy ceny za mír (
- 1828)
- 1975 – Gustav Ludwig Hertz, německý fyzik, nositel Nobelovy ceny (
- 1887)

Svátky

Česko
- Tadeáš
- Socialistický kalendář: Martinská deklarace (1918) Katolický kalendář
- Svatý Marcel Svět
-

Viz také:


- 29. říjen 31. říjen – kalendář Kategorie:Říjen ja:10月30日 ko:10월 30일 simple:October 30

Mýtus

Mýtus, původním pravopisem mythus, řecky μύθος, je symbolické vyprávění, které je vždy možné interpretovat více než jedním způsobem. Od starověku se nám zachovala nejenom tato vyprávění, ale i některé klíče, kterými je možné jejich obsah interpretovat. Zásadní rozdíl, který při čtení mýtů musíme mít na paměti je ten, že se nejedná o běžnou beletrii, která má svůj děj, více nebo méně závislý na fantazii tvůrce. Každé symbolické vyprávění také sděluje obsah, který není tak snadné nebo není vůbec možné sdělit přímo. Například všechna naše přísloví a pořekadla jsou symbolickým sdělením nečeho jiného než je fyzická skutečnost. To je jako "nosit dříví do lesa" znamená "to je úplně zbytečné". S mýty je to podobné, jen pro jejich interpretaci je nutná znalost symbolů, které jsou použity. Řekové například používají přísloví to je jako "nosit sovy do Athén". Pokud nevíme, že sova je starodávným symbolem bohyně Athény a že samotné město vždycky bylo plné jejích vyobrazení, těžko lze jen tak uhodnout, že to znamená totéž, co pro nás "nosit dříví do lesa". V Latinské Americe se ve stejném významu používá, že to je jako "prodávat pomeranče Paraguayi". V Paraquayi mají pomerančů opravdu nadbytek. Znalost symbolů je tedy základním východiskem pro studium a interpretaci mýtů. Většina dochovaných starodávných mýtů nám skrze symboliku přenáší mnoho zkušeností, kterými lidé již prošli na cestě svojí evolucí a které nutně nemusíme znovu a znovu opakovat. Studium mýtů je tedy jedním ze základním východisek při snaze navázat našimi životy na to dobré a moudré, co přinesla lidská minulost. Kategorie:Lingvistika Kategorie:Literatura Kategorie:Mytologie simple:Myth

1927

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1922 1923 1924 1925 1926 - 1927 - 1928 1929 1930 1931 1932 ----

Události

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

6. červenec Janet Leigh, americká herečka († 3. říjen 2004)

Úmrtí

Česko
- 3. listopad Karel Matěj Čapek-Chod, český spisovatel (
- 21. únor 1860) Svět
- Kate Elizabeth Bunce, prerafaelitská britská malířka (
- 1858)

Hlava státu

Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1927年 ko:1927년 simple:1927 th:พ.ศ. 2470

Paříž

Paříž (franc.: Paris) je hlavní město Francie. Je také zároveň centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z francouzských departementů (franc.: département de Paris). Paříž vytváří se svými předměstími a satelitními městy tzv. Velkou Paříž, sídelní aglomeraci, jejíž populace byla v r. 2004 odhadována na 11,5 miliónu obyvatel (poslední sčítání lidu v r. 1999 zjistilo 11 174 743 obyvatel). Paříž tak přestavuje nejlidnatější metropolitní oblast Evropské unie po Londýnu. Vlastní obvod města (v zásadě vymezený okružní dálnicí a dvěma lesíky), z historických důvodů poměrně malý, má naproti tomu podle odhadů z r. 2004 pouhých 2 142 800 obyvatel (2 125 246 při sčítání r. 1999) na ploše 86,928 km² (bez Bouloňského a Vincenneského lesíka). Celá metropolitní oblast (aire urbaine) čítající 1584 obcí (commune) má rozlohu 14 518 km². Hustota osídlení je ve vnitřním městě 24 448/km², v celé oblasti pařížské aglomerace pak 770/km² (podle údajů z r. 1999).

Dějiny Paříže

První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období kolem r. 4500 př. n. l. Kolem roku 300 př. n. l. osídlili kraj Galové z kmene Parisiů; od v r. 52 př. n. l. kraj dobyli Římané a pojmenovali jej Lutetia (francouzsky Lutèce; tj. „bažinaté místo“), respektive Lutetia Parisiorum. V té době byl osídlen pouze dnešní ostrov Île de la Cité, kde dnes stojí katedrála Notre-Dame. Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břeh Seiny. Po pádu římské nadvlády v r. 508 Chlodvík I. učinil z města hlavní město Francké říše. Chlodvík I. zahájil v r. 511 výstavbu katedrály sv. Etienna na Île de la Cité. Tam také vyrostla pevnost na obranu před Vikingy po r. 800, avšak 28. března 845 byla Paříž vikingskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému nárůstu moci pařížských hrabat. Odo, hrabě pařížský byl zvolen králem Francie navzdory nárokům Karel III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy byl Hugo Kapet, hrabě pařížský, zvolen po smrti posledního krále z rodu Karlovců za francouzského krále. V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. stol. za vlády Filipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly dlážděny, byl vybudován první Louvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrály Notre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvem Sorbonna, na níž studovali m.j. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Během Středověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejména Stoleté války s Anglií v 15. století, které vedly k tomu, že dvůr město přechodně dokonce opustil. Za vlády krále Ludvíka XIV., Krále Slunce (1643 - 1715) byla královská rezidence přesunuta do blízkých Versailles. V této době, označované jako Le Grand Siècle (tj. "Velké Století"), bylo ale ve městě vybudováno velké množství velkolepých paláců a dalších budov. Francouzská revoluce začala dobytím Bastilly 14. července 1789. V roce 1799 se díky nestabilitě nové vlády chopil moci Napoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám korunoval v katedrále Notre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády vyrostlo v Paříži zejména množství velkolepých pomníků. V roce 1814 ale byla Paříž dobyta anglickými, pruskými, rakouskými a ruskými vojsky a Napoleon byl vypovězen na ostrov Elbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale po porážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován na Ostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel. 1821 Po druhé revoluci v r. 1848, která svrhla krátce trvající monarchii, se v čase nejistoty chopil moci státním převratem Napoleonův synovec, který se jako Napoleon III. prohlásil v r. 1851 císařem. Za jeho vlády Paříž rozkvetla v nejkrásnější město Evropy. Za to vděčí především baronu Hausmannovi, který realizoval velkolepou přeměnu středověkého města na město s vzdušnými bulváry a třídami. Císařství ukončila v roce 1870 prohraná Prusko-francouzská válka, končící obléháním Paříže, následovaném Pařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu Paříže, nazývané také La Belle Époque (čili "Krásné období"), které dokumentuje pořádání Světové výstavy v r. 1889, pro niž byla vybudována Eiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nově budovaných budov ve stylu secese. V r. 1900 Paříž pořádala Letní olympijské hry a znovu v r. 1924. V 60. letech se Paříž opět stala centrem rozvoje a moderní architektury. To bylo symbolizováno především výstavbou obchodní čtvrti La Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex byl v roce 1989 doplněn budovou La Grande Arche ("Velký Oblouk"), ohromná krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame.Další významnou stavbou byl také mrakodrap Tour Montparnasse, vybudovaný v r. 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě.

Pamětihodnosti

Paříž oplývá množstvím památek z dob keltských až po současnost. Z historické Paříže však po rekonstrukcích v 18. a 19. století zbylo jen málo z původní tváře. Mezi nejznámější památky patří:
- Katedrála Notre-Dame
- Louvre
- Vítězný oblouk
- Invalidovna
- Conciergerie a Sainte-Chapelle
- Bazilika Sacre Coeur

Moderní architektura

V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. Kromě Eiffelovy věže a Louvre se skleněnými pyramidami před vchodem, je zde také supermoderní čtvrť La Défense, plná mrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže - Grande Arche, vybudovaný roku 1989 k 200. výročí Francouzské revoluce. "Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili to, co je napadne" - to je zkušenost, kterou získala Paříž po výstavbě Pompidouova centra přímo v centru města.

Nejvýznamnější čtvrti

Pompidouova centra
- Île de la Cité a Île St-Louis: Nejstarší osídlení města je spojeno právě s ostrovem Île de la Cité ("Městský ostrov"), kde vyrostla první galská osada, později přeměněná na římské město. Také v pozdějším období zde bylo jedno z center města, takže tady najdeme významné památky jako katedrálu Notre-Dame, bývalou věznici z doby Francouzské revoluce Conciergerie s úžasnou gotickou kaplí Sainte-Chapelle v areálu dnešního Justičního paláce. Ostrov Île St-Louis ("Ostrov Sv. Ludvíka") byl tvořen dlouho jen bažinatými pastvinami a až v 17. stol. zde vyrostla obytná čtvrť.
- Marais: Jedna z nejzajímavějších čtvrtí města. Název čtvrti dokumentuje, že zde původně byly bažiny (marais znamená bažinu). Po vysušení mokřin se však stala oblíbenou oblastí, zvláště pak v 17. století, kdy zde vyrostlo velké množství paláců. Čtvrť se stala také sídlem královského dvora - královské urbanistické úsilí lze vidět na Place des Vosges. Z mnoha paláců stojí za zmínku především Hôtel de Sully, z dalších pak Hôtel de Rohan, Hôtel de Sens aj. Zde také stávala proslulá pevnost a věznice Bastilla. Na nábřeží Seiny se nachází překrásná radnice ze 17. stol. (franc. Hôtel de Ville).
- Beaubourg a Les Halles: Dominantou této části jsou modernistické náměstí Forum des Halles a avantgardní stavba Pompidouova centra.
- Tuileries: Čtvrť mezi Náměstím Svornosti (franc. Place de Concorde) a Louvrem, kde sídlili francouzští králové, dnes také sídlo řady špičkových hotelů, butiků a dalších obchodů. Z dalších památek je třeba zmínit palác Palais Royal.
- Opéra: Dominantou čtvrti je divadlo Opéra National de Paris. Významnou stavbou je také kostel St. Madeleine, vybudovaný Napoleonem jako ohromná stavba vzhledu antických chrámů.
- Champs-Elysees: Čtvrť pojmenovaná podle široké třídy Avenue Champs-Elysees, proslulá především Vítězným obloukem. Nacházejí se zde také Elysejský palác, sídlo francouzského prezidenta, či výstavní pavilony Grand Palais a Petit Palais, postavené u příležitosti Světové výstavy v r. 1900. Z nich "Velký palác" ohromuje svými rozměry. Od něj vede přes řeku Seinu nádherný Most Alexandra III. (vybudovaný při stejné příležitosti) k Invalidovně.
- Montmartre: Čtvrť umělců na vyvýšenině na Paříží, proslulá jak svým nočním životem (zejména v oblasti náměstí Pigalle - nachází se zde také proslulý podnik Moulin Rouge), tak bělostnou bazilikou Sacre Coeur, tyčící se vysoko nad střechami čtvrti. Na hřbitově Montmartre jsou pohřbeni mj. Heinrich Heine, Edgar Degas, Hector Berlioz či Jacques Offenbach.
- Invalides: tato čtvrť je proslulá především Eiffelovou věží a monumentálním komplexem Invalidovny, podle níž má svůj název. Nachází se zde také Bourbonský palác, dnes sídlo Národního shromáždění.
- St-Germain-des-Prés: Kdysi jedna z nejstarších čtvrtí města, kde stojí nejstarší kostel v Paříži - opatský kostel St-Germain-des-Prés, se po 2. světové válce stala centrem intelektuálského dění, soustředěného kolem kaváren a barů. Z významných staveb je nutné zmínit Museum Orsay, muzeum výtvarného umění, umístěné v nádherně modernizované budově bývalého nádraží.
- Latinská čtvrť: Tato starobylá čtvrť je proslulá především svou školskou historií, ostatně její jméno pochází od prvních latinsky mluvících studentů. Zde stojí slavná Sorbonna, nacházejí se tu i proslulá lycea. Jinak je čtvrť spojována s umělci, intelektuály a bohémským způsobem života. Z významných památek se zde nachází také Pantheon.
- Luxembourg: Klidnější čtvrť kolem Lucemburských zahrad s významnými objekty Lucemburským palácem a kostelem St. Sulpice.
- Montparnasse: Do 2. světové války umělecké a literární centrum, později vystavena značnému úpadku, jemuž měla zabránit výstavba administrativního centra s mrakodrapem Tour Montparnasse. Z dalších zajímavostí se zde nachází vstup do pařížských katakomb. Na montparnasském hřbitově nalezli poslední odpočinek mj. Guy de Maupassant, André Citroën, Frédéric Auguste Bartholdi, Charles Baudelaire, Samuel Beckett či Jean-Paul Sartre.

Doprava

Paříž má od 19. století široké bulváry, které však automobilové dopravě často nestačí. Městská doprava má 4 druhy:
- Métro (14 tras, poslední 2001, linka 14 - automatická)
- RER - příměstská železnice, rychlejší než metro s vzdálenejšími stanicemi. 5 tras značených písmeny A-E a číslicemi např A1-A5 podle větví dané linky
- autobusy - v Paříži jezdí asi 4000 autobusů
- tramvaje - nové tratě na severu u hranice se čtvrtí Saint Denis Paříž má dvě letiště - starší Orly a letiště Charlese de Gaulla. letiště Charlese de Gaulla Kategorie:Francie Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Paříž als:Paris (Stadt) ko:파리 시 ja:パリ simple:Paris th:ปารีส

Mnichov

Město Mnichov (německy München) leží na řece Isar a s 1,3 miliony obyvatel je třetím největším v Německu (po Berlínu a Hamburku). Hamburk Vznik města se přisuzuje roku 1158, kdy zde Jindřich Lev zřídil celnici, mincovnu a sklady soli. V okolí už stály vesnice od 8. století, dnes mnichovská předměstí. Statut města získává roku 1214. Nejdelší doba v historii Mnichova se připisuje bavorským vévodům a králům z rodu Wittelsbachů, kteří zde sídlili mezi lety 1255 a 1918. V roce 1634 město zasáhla morová epidemie. Vyžádala si 15 000 životů. O umělecký rozvoj v 19. století se zasloužily Ludvík I. a Max II. zakládáním sbírek a stavebními proměnami v klasicistním stylu. Mezi významné stavební památky patří gotický kostel Frauenkirche z let 1468 až 1488 s náhrobkem císaře Ludvíka Bavorského z roku 1625 a poblíž kostel sv. Ludvíka z první poloviny 19. století. Roku 1919 centrum Bavorské republiky, ve dvacátých letech místo vzniku Hitlerova nacistického hnutí. Dne 29. září 1938 zde byla podepsána mnichovská dohoda za účasti Chamberlaina, Daladiera, Hitlera a Mussoliniho o zabrání českého pohraničí. Z řady průmyslových odvětví vyniká pivovarnictví s tradicí z 16. století, ale hlavně automobilka BMW. V říjnu se na každoročně pořádané slavnosti piva "Oktoberfest" sjede obvykle více než 3 miliony návštěvníků. Sedmnácté letní olympijské hry konané v roce 1972 jsou mimo jiné známy incidentem spáchaným palestinskými fanatiky na sportovcích z izraelského družstva, kdy deset Izraelců útok nepřežilo. Olympijský areál, 4 km na sever od centra, architektů Freie Otta a Günthera Behnische je světovým architektonickým unikátem. Střechy ze 7 cm silného plexiskla pokrývají téměř 75 000 m2. Nesou je až 80 m vysoké stožáry a ocelová lana o celkové délce 410 km. Celkový náklad dosáhl téměř 200 milionů marek, tedy třináctinásobek původního předpokladu. Poblíž stojí 290 metrů vysoká olympijská věž s televizní anténou a vyhlídkovým ochozem. Kategorie:Německá města Kategorie:Bavorsko ja:ミュンヘン ko:뮌헨 simple:Munich th:มิวนิก

1934

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1929 1930 1931 1932 1933 - 1934 - 1935 1936 1937 1938 1939 ----

Události

Česko


- vydání protifašistického manifestu českých spisovatelů

Svět


- 30. června - V Německu proběhla tzv. "noc dlouhých nožů", při které byli vyvraždeni nepohodlní příslušníci nacistické strany

Vědy a umění


- založena Skupina surrealistů v ČSR

Nobelova cena

Narození


- 14. března - Eugene Cernan, americký astronaut
- 17. března - Richard Honzovič, hlasatel a voiceover
- 10. dubna - Carel Godin De Beaufort, nizozemský automobilový závodník

Úmrtí


- 25. července – F. Háj, česká spisovatelka (27. května 1887)

Hlava státu


- SSSR - Josif Vissarionovič Stalin
- Německo - Adolf Hitler
- Itálie - Benito Mussolini
- ČSR - Tomáš Garrigue Masaryk Kategorie:20. století ja:1934年 ko:1934년 simple:1934 th:พ.ศ. 2477

1987

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1982 1983 1984 1985 1986 - 1987 - 1988 1989 1990 1991 1992 ----

Události

Česko
- Svět
- 11. července - počet lidí na Zemi překročil hranici 5 miliard

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

Česko
- 29. duben Železník, kůň - 4x vítěz velké pardubické († 29. prosinec 2004) Svět
- 4. květen Francesc Fabregas - španělský fotbalista

Úmrtí

Česko
- 2. července český literární vědec Václav Černý (
- 26. března 1905) Svět
- 30. října zemřel Joseph Campbell, americký srovnávací religionista.

Hlava státu

Gustáv Husák Kategorie:20. století als:1987 ja:1987年 ko:1987년 simple:1987

George Lucas

George Walton Lucas, Jr. (narozen 14. května 1944) je americký filmový režisér, producent a scénárista známý svou ságou Hvězdné války a trilogií Indiana Jones. Lucas, George Walton Jr. Lucas, George Walton Jr. Lucas, George Walton Jr. Lucas, George Walton Jr. ja:ジョージ・ルーカス simple:George Lucas th:จอร์จ ลูคัส

1987

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1982 1983 1984 1985 1986 - 1987 - 1988 1989 1990 1991 1992 ----

Události

Česko
- Svět
- 11. července - počet lidí na Zemi překročil hranici 5 miliard

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

Česko
- 29. duben Železník, kůň - 4x vítěz velké pardubické († 29. prosinec 2004) Svět
- 4. květen Francesc Fabregas - španělský fotbalista

Úmrtí

Česko
- 2. července český literární vědec Václav Černý (
- 26. března 1905) Svět
- 30. října zemřel Joseph Campbell, americký srovnávací religionista.

Hlava státu

Gustáv Husák Kategorie:20. století als:1987 ja:1987年 ko:1987년 simple:1987

1948

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1943 1944 1945 1946 1947 - 1948 - 1949 1950 1951 1952 1953 ----

Události

Československo
- 25. února - dovršen komunistický převrat v Československu, tzv. Vítězný únor. Svět
- 14. května - Izrael vyhlašuje nezávislost
- 15. května - Libanon, Syrie, Irák, Egypt, Transjordánsko a palestinští Arabové útočí na židovský stát. Začátek třináctiměsíční arabsko-izraelské války.

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

Úmrtí


- 10. březen - Jan Masaryk, československý ministr zahraničí
- Edvard Beneš

Hlava státu


- Edvard Beneš
- Klement Gottwald Kategorie:20. století als:1948 ja:1948年 ko:1948년 simple:1948

Řecko

Řecko je země ležící v jižní Evropě na jihu Balkánského poloostrova a na Korintském poloostrově.

Přírodní poměry a poloha

Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie a NATO. Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponésského poloostrova (odděleného od pevniny Korintskou úžinou) a početných ostrovů (okolo 3 000) včetně Kréty, Rhodosu, Euboea nebo Dodekanés či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1 160 kilometrů. Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindus má nejvyšší bod o výšce 2 636 metrů nad mořem. Pindus může být také označen za prodloužení Dinárských Alp. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny). Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteory a Vikos. Hora Olymp je nejvyšším bodem Řecka ve výšce 2 919 metrů nad mořem. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Název

Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy, z latinského Graecus, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Dále Jónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jediný jazyk, který se odlišuje je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova "brdzeni" – moudrý.

Historie

Pravěk a Antika

Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l. , kdy začala nová éra řeckých městských států, které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy řecká kultura stala základem helénské civilizace.

Nadvláda Římanů a Středověk

Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l. , přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středozemí. Když se říše konečně rozdělilo napůl, Východořímská říše, známá později jako Byzantská říše, se soustředila okolo Konstatinopole (tehdy známé jako Byzantium), zůstala v jádru řecká, zahrnujíce samotné Řecko. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol konečně 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Paleologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století.

Nadvláda Osmanů (Turků)

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a znovuosídlení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat. Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

Vznik současného řeckého státu

Řecko získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provicie. Přesto ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. Téměř 500 let trvající okupace zapříčila dnešní nenávist Řeků ke všemu tureckému. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO. V letech 1967 – 1974 bylo Řecko vojenskou diktaturou, ve které bylo mnoho politických svobod omezeno a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda nebo smrt.

Politika

Ústava z roku 1975 zahrnuje rozsáhlé specifické záruky občanských svobod. Prezident republiky, volený poměrnou většinou parlamentu na dobu 5 let, je formálně hlavou státu. Přesto se však jedná o premiéra a vládu, kteří hrají ústřední roli v politickém vývoji, zatímco prezident provádí velmi omezené vládní funkce, vedle slavnostních povinností. Řekové volí 300 členů zemského jednokomorového parlamentu tajným hlasováním na maximálně 4 roky, ale volby se mohou opakovat v mnohem kratších intervalech. Řecko používá komplexní posílený volební systém poměrného zastoupení, který znevýhodňuje drobné strany a zajisťuje, že strana, která zvítězí v národních volbách, získá většinu křesel. Aby strana získala zastoupení, musí získat v národních volbách alespoň 3 procenta hlasů. Řecká parlamentní politika je založena na principu “dedilomeni” – prohlášené důvěře parlamentu a premiérovi a jejich administrativě. To znamená, že prezident republiky je vázán jmenovat premiérem osobu, která bude schválena většinou členů parlamentu (tj. 151 hlasy). Se současným volebním systémem je zvolen za premiéra ten, kdo je to vůdce strany která získala většinu hlasu v parlamentních volbách. Administrativa může kdykoliv požadovat “volbu důvěry”; naopak určitý počet členů parlamentu může požadovat uskutečnění “volby nedůvěry”. Obě se vyskytují vzácně s většinou předvídatelnými výsledky, jelikož volby za stranickou linií se uskutečňují velmi zřídka.

Administrativní rozdělení

13 krajů rozdělených do 51 prefektur (nomoi; jednotné číslo: nomos) a 1 autonomní region
- : Agion Oros
- (Mt. Athos), Achaia, Aitolia kai Akarmania, Argolis, Arkadia, Arta, Attiki, Chalkidiki, Chanion, Chios, Dodekanisos, Drama, Evros, Evrytania, Evvoia, Florina, Fokidos, Fthiotis, Grevena, Ileia, Imathia, Ioannina, Irakleion, Karditsa, Kastoria, Kavala, Kefallinia, Kerkyra, Kilkis, Korinthia, Kozani, Kyklades, Lakonia, Larisa, Lasithi, Lefkas, Lesvos, Magnisia, Messinia, Pella, Pieria, Preveza, Rethynnis, Rodopi, Samos, Serrai, Thesprotia, Thessaloniki, Trikala, Voiotia, Xanthi, Zakynthos

Příroda

Krajina

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit I v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.

Fauna a flóra

Okolo 50% řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy a další vzácní mořští živočichové.

Ekonomika

Řecko má smíšenou kapitalistickou ekonomiku s veřejným sektorem zodpovídající za asi polovinu HDP. Cestovní ruch je velmi podstatný, poskytuje vysokou část HDP a příjmy ze směnárenství. Řecko také platí za světového hráče v oblasti lodní přepravy (první v kategorii počtu vlastněných lodí a třetí v počtu lodí registravaných na vlajku). Řecko je předním příjemcem pomoci Evropské unie (rovnající se 2,4% jeho HDP). Vývoz vyráběného zboží včetně telefonního vybavení a softwaru, potravin a paliv zodpovídá za velkou část zbytku řeckých příjmů. Za posledních pár let se ekonomika stabilně zlepšovala tím, jak vláda zpřísňovala rozpočtovou politiku v přípravě na vstup Řecka do Eurozóny 1. 1. 2001. Průměrný příjem na hlavu byl v roce 2004 odhadován na 22 000 USD (550 000 Kč, měsíčně 46 000 Kč). Řecko má expandující sektor služeb a telekomunikačního průmyslu a stalo se jedním z největších investorů v související oblasti. Nejen to, Řecko nyní figuruje jako dovozce pracovní síly a zahraničních pracovníků (hlavně z východní Evropy, středovýchodní Evropy, Pakistánu a Afriky). Lidé z těchto oblastí nyní tvoří 10% celkového počtu obyvatel. Hlavní problémy, kterým země nyní čelí, jsou snížení nezaměstnanosti, privatizace několika státních podniků, reformy socialního zabezpečení, přepracování daňového systému, minimalizace byrokratické neefektivnosti. Předpovědi předvídaly v roce 2004 ekonomický růst o 4 až 4,5%. Hlavním problémem nadále zůstává snížení vládního deficitu, který v současnosti činí téměř dvojnásobek 3%ního přípustného limitu Eurozóny. Nová konzervativní vláda odhalila Eurostatu, že předešle poskytnuté hodnoty, které byly základem řeckého vstupu do Eurozóny, byly nepravdivé. Po dohodě dala Evropská unie Řecku dva roky (rozpočty na rok 2005 a 2006), aby dostalo svoji ekonomiku do pořádku v souladu s Evropským paktem stability. “Banka Řecka”, nyní pobočka Evropské centrální banky, funguje jako národní centrální banka. Nejedná se o banku totožnou s “Národní bankou Řecka”, která je pouze komerční bankou.

Demografické údaje

Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 800 tisíc obyvatel). Většina obyvatel (98%) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3% patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina. Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11.018.000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8% na městských územích, přičemž jen 28,4% žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších Řeckých měst – Atén a Thessaloniki – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Thessaloniki je to mírně přes 1 milión. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10.930.000 obyvatel, z nichž 760.000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace. Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Rómů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejíc tak druhou nejpočetnější skupinu.

Přistěhovalectví

Podle statistických údajů o přistěhovalcích v Řecku se odhaduje, že v Řecku žije 1,15 miliónu přistěhovalců, z nichž 60 – 65% přišlo z Albánie, přičemž asi 200.000 z nich bylo zadokumentováno jako příslušníci řecké národnostní skupiny nebo “homogeneis”. Dalšími většími národnostmi jsou podle údajů o povolení k pobytu Bulhaři (67.000), Rumuni (29.000), Ukrajinci (23.000), Pákistánci (17.000) a Gruzijci (15.000), přestože je zde hlášeno přes více než 180 různých národností. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný (stejně jako po celé jižní Evropě) a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý probíhá nyní v roce 2005). V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho. Přistěhovalectví je v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích Evropské unie, kontroverzní zaležitostí. Průzkum Centra Evropského unie pro monitorování rasismu a xenofobie, oficiální agentury Evropské unie studující přístupy související s rasou a národností v EU, z roku 2003 zjistil, že Řekové mají větší negativní přístup vůči mnohonárodnosti než jacíkoliv jiní lidé ve státech EU a mnohem více než ostatní občané EU také upřednostňují o navrácení do vlasti nezaměstnaných legálních přistěhovalců. Přesto Řekové mají mírnější vztah než ostatní členové EU k tomu, zda by měli mít legální přistěhovalci stejnou právní ochranu jako rodilí Řekové a zda by se měli podřídit místním zákonům a konvencím. V roce 2005 vláda navrhla další zákon o přistěhovalectví se záměrem zefektivnit imigrační procedury a minimalizovat rozsáhlé byrokratické problémy, které se táhly od roku 1991. Po francouzských občanských nepokojích vůdce opoziční strany „Pasok“ navrhl lepší řízení integrace přistěhovalců a to hlavně v místním volebním právu. Tento přístup byl vřele uvítán vládou. Přesto několik veřejných průzkumů v té době prokázalo veřejné znepokojení nad všeobecným vlivem přistěhovalců v řecké společnosti. Zda bude vládní směr zrychlení sociálního zařazení mezi veřejností populární je zatím stále nejasné.

Náboženství

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech o převrácení na svou víru Jezuity a poté Protestanty, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo. Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou. Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi je ortodoxní církev a světský stav jsou vzájemně blízce spjati. Společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence. V lednu 2005 vyšla najevo série vysoce publikovaných korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení rozdělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku. Většina Řeků (95 – 98%) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3% populace a žijí převážně v Thrákii. V Řecko je také pár římsko-katolíků, hlavně ve městě Patras, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, nějací protestanté a Židé hlavně v Thessaloniki, (které bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit helénismus, staré řecké pohanské náboženství. Malá část Řecka, hora Athos, je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je hora Athos pod patriarchátem Konstantinopole a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávnou odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 fanatických mnichů, kteří tvrdohlavě oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století, zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi. Židé byli v Řecku přítomni posledních 2.000 let. Nejstarší zmínka o řeckých Židech je nápis, datovaný asi 300-250 let před naším letopočtem nalezený v Oroposu, malém přímořském městě mezi Aténami a Boeotií, a cituje se v něm o “Moschosovi, synu Žida Moschiona”, který byl podle všeho otrokem. První řecká židovská populace se stala známou jako Romaniotové a jejich jazyk se stal známý pod názvem Jevanština (podle židovského slova pro Řecko “Javan”). Od 16. století a dále do budoucna, měla Salonica, město v severním Řecku, jednu z největších (tehdy převážně sefardických) židovských komunit na světě a také slušný základ rabínské tradice. Na ostrově Kréta hráli Židé důležitou roli v přepravních obchodech. Během 2. světové války, když bylo Řecko okupováno nacistickým Německem, bylo zavražděno 86% řeckých Židů při vpádu na Axis a přežila pouze menšina, přičemž většina z nich emigrovala do Izraele. Dnes je řecká židovská komunita odhadována na 4.500 lidí.

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Evropa Category:Řecko Category:Balkán fiu-vro:Kriika ja:ギリシャ ko:그리스 ms:Yunani roa-rup:Gârţii simple:Greece th:ประเทศกรีซ zh-min-nan:Hi-lia̍p

Hinduismus

Hinduismus je souborné označení pro velké množství náboženských a filozofických směrů, zvyklostí a tradic. Vyznává ho téměř jedna miliarda lidí, hlavně v Indii a v Nepálu, ale i v Bangladéši, Pákistánu a na Srí Lance. Určitým kriteriem příslušnosti k hinduismu je uznávání védských tradic (védy jsou nejstarší duchovní a náboženské spisy na světě z doby před přibližně 5000 lety), i když v praxi se od nich řada pozdějších směrů odchyluje. Obecně lze říci, že hinduismus je velmi různorodé, otevřené a tolerantní náboženství s absencí jediného standardního dogmatu. Cílem hinduisty je konečné duchovní vysvobození z koloběhu života a smrti (mókša). Mezi nejvýznamnější směry hinduismu patří višnuismus, šivaismus a šaktismus. V Čechách je hinduismus zastoupen dvěma církvemi: Českou hinduistickou náboženskou společností a Hnutím Hare Kršna.

Externí odkazy


- [http://www.harekrsna.cz Hnutí hare Kršna]
- [http://www.hinduismus.cz Česká hinduistická náboženská společnost] Kategorie:Náboženství Kategorie:Hinduismus ko:힌두교 ja:ヒンドゥー教 nb:Hinduisme

Bible

Bible (z řec. βιβλíα knihy, svitky) je křesťanský soubor posvátných knih. Skládá se ze dvou částí, ze Starého zákona (v doslovnějším, ale proti české tradici jdoucím překladu „Staré smlouvy“) a Nového zákona (resp. „Nové smlouvy“). Starý zákon, původně židovský soubor posvátných knih, převzali křesťané z židovství. Je napsaný z velké části v hebrejštině, některé části aramejsky a řecky. Druhá část Bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a navazuje na Starý zákon, jehož je podle křesťanské víry i sebepochopení samotných novozákonních textů naplněním. Nový zákon je napsaný v řečtině. Pro Bibli se používají také názvy Písmo svaté nebo Slovo Boží.

Biblický kánon

:Hlavní článek: Biblický kánon Židé, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Židovský (tzv. palestinský) kánon byl definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu židovském. Protestantský kánon má svůj počátek v době protestantské reformace, katolický kánon byl definitivně schválen Tridentským koncilem 8. dubna 1546.

Biblický text

Nejstaršími knihami bible jsou tzv. knihy Mojžíšovy, známé též jako Tóra či Pentateuch. Jsou sepsány hebrejsky. Původní židovská i křesťanská tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše, současná biblická věda hovoří o více redaktorech knih a více pramenech. Hebrejská bible obsahuje krom Tóry (תורה) ještě Proroky (neviím נביאים) a Spisy (ketúvím כּתובים), dohromady se tomuto korpusu říká též tanak (תנ־ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (Daniel, Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují Kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů. V době přelomu letopočtu Židé již hebrejsky nemluvili, avšak mluvili řecky či aramejsky. Tehdy začíná doba překladů hebrejské bible -- nejvýznamnějším z těchto překladů je Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikají též židovské překlady či parafráze známé jako targumy. Od 40. let 1. století vznikají až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně stanou společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných bible.

Dělení na kapitoly a verše

V běžných edicích Bible je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše (až na některé knihy, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, jen verše). Obojí dělení (na kapitoly a na verše) je křesťanského původu. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203. Na verše kapitoly rozčlenil o něco později Robert Estienne neboli Stephanus, který jako linguista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu. K tomuto rozdělení textu na verše došlo v roce 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická. Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají. Své vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské.

Biblické překlady

Starověké překlady

Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po Kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih. Řecké překlady Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu překladatelů). O několik století po ní, od 2. do 3. století, vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny (viz Starořecké překlady Bible). Syrské překlady Než byl vůbec do syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze čtyř evangelií, tzv. Tatiánův Diatessaron. Další, pozdější překlady Nového zákona jsou: Starosyrský překlad Nového zákona, jeho revize v Pešitě, Harkelův Nový zákon či Filoxenův Nový zákon. Nejstarším překlady Starého zákona do syrštiny je verze nacházející se v Pešitě; druhým významným překladem je Syrská hexapla. Latinské překlady Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2. a 3. stoletím. Nejedná se o ucelený překlad, ale obecně o latinské překlady všech biblických knih pořízených před Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž základem jsou Jeronýmovy překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta postupně nahradila a od karolinské doby téměř zcela vytlačila Vetus Latinu. Vulgáta, oficiální text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu staletí různých verzí a přepracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv. Nova Vulgata. Staroslověnské překlady Velmi významným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem během jejich velkomoravské mise (poč. 862. Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice. Koptské překlady Koptské biblické rukopisy obsahující všechny knihy bible jsou známy až z 10. a 11. století. Přesto již ve třetím století po Kr. byly do koptštiny, konkrétně do Sahidského dialektu. Jelikož byl později tento dialekt potlačen dialektem bahairským, byly biblické knihy přeloženy do tohoto dialektu. Bahairské manuskripty jsou dochovány již z 4. a 5. století. Jejich předností je skutečnost, že v případě Nového zákona staví na tzv. alexandrijském textu (viz Textové rodiny Nového zákona). Gótský překlad Překlad Písma do gótštiny byl pořízen v polovině 4. století Wulfilou. Blíže viz Gótský překlad Bible. Etiopské překlady Arménské překlady Do Arménie se křesťanství dostalo ze Sýrie, což mělo vliv i na první arménské překlady. Literární (vlastní i překladová) tvorba byla umožněna, když Mesrop Maštoc vytvořil v roce 406 arménskou abecedu. Sám Maštoc a několik jeho spolupracovníků pak přeložili Písmo, liturgické texty a některé texty církevních Otců, zvláště syrských. První překlad byl vytvořen na základě předloh jak syrských, tak řeckých (v tom případě se u Starého zákona jednalo o Lúkianovu verzi). Druhý překlad nebo revize (těžko posoudit) vznikl již na základě řeckého střídavě hexaplárního a Lúkianova textu. Evangelia první verze byla přeložena ze syrštiny, v druhé verzi již z řečtiny patrně na základě textu raného byzantského typu. Přesto i druhý překlad kopíroval rozsah syrského kánonu; v kánonu chybělo Zjevení Janovo, 2. list Petrův a navíc se zde nacházel apokryfní 3. list Korintským. Starozákonní kánon obsahuje knihy v závislosti na Septuagintě s výjimkou 4. knihy Makabejské; navíc některé rukopisy obsahují 4. knihu Ezdrášovu a Závěť dvanácti patriarchů. Kniha Zjevení, 4. kniha Ezdrášova a Sírachovec se začaly objevovat častěji poté, co se Arménie v Kilikii dostala do styku se západním křesťasnstvím a jeho Vulgatou. Gruzínské překlady Bible

Moderní překlady

Celá Bible nebo její část byla přeložena do více než 2 100 jazyků. Každého roku se jí vydává více než 60 miliónů výtisků.

České překlady

Hlavní článek České překlady Bible. Ve 14. století vznikají nejstarší české překlady - např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská. Nejvýznamnějším a nejznámnějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579 -– 1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677 -- 1715. Ve 20. století se objevují např. překlady Hejčlův, Colův, Žilkův, Petrů a další. Český ekumenický překlad vznikal v letech 1961 – 1979. Byl tvořen metodou dynamického ekvivalentu, tj. překlad myšlenky myšlenkou. Je tedy poměrně volný. V 90. letech byl kralický překlad převeden do moderní češtiny jako Nová Bible kralická – v tomto překladu byly odstraněny archaismy a použita moderní větná stavba. V posledních letech se objevil také parafrázovaný překlad Nového zákona Slovo na cestu. Zvláště pro liturgické použití užívá se v římskokatolické církvi dnes běžně překladu dr. Bognera (tzv. liturgický překlad).

Externí odkazy


- [http://www.biblenet.cz/home/index.php Český server Mezinárodní biblické společnosti], poskytuje vyhledávání v textech hlavních překladů, listování je horší
- [http://www.bible-cz.org Katolické biblické dílo]
- [http://www.theophilos.sk Software k offline čtení bible v různých jazycích a překladech vč. češtiny] - základní zdarma, některé překlady jen zčásti, rozšířenější nabídka placená
- [http://www.skepticsannotatedbible.com Skeptikova komentovaná bible - v angličtině] - text Bible v překladu krále Jakuba (KJV) rozebíraný "skeptickou" skupinou ateistů

Texty Bible online


- [http://www.etf.cuni.cz/~rovnanim/bible/ Bible kralická a NBK]
- [http://mujweb.cz/www/advent/bible/f0_bible.htm Ekumenický překlad]
- [http://bible.poutnici.com Nová smlouva (překlad KMS)] Kategorie:Bible ja:聖書 ko:성서 nb:Bibelen simple:Bible zh-min-nan:Sèng-keng

Vladimir Jakovlevič Propp

Vladimir Jakovlevič Propp (29. dubna 1895 Petrohrad - 22. srpna 1970 Leningrad) byl ruským lingvistou. Propp vyučoval ruštinu a ruskou literaturu a později i literaturu německou na leningradské univerzitě. Zabýval se folklórem a mnoho svých spisů věnoval studiu prvků lidových pohádek. Proppovy dvě hlavní studie o skladbě, prvcích a dějinných a kulturních kořenech pohádek jsou
- Morfologie pohádky (Vladimír Jakovlevič Propp. Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany : H&H, 1999. ISBN 8086022161)
- Historické kořeny magických příběhů. V první knize velice přesně a podrobně třídí různé větve pohádkového žánru a identifikuje neměnné funkce postav a jejich základní charakteristiky na základě přesvědčivé empirické dokumentace. V druhé knize (Historické kořeny magických příběhů) se věnuje rekonstrukci vzniku pohádky a zasazuje ji do širokého kulturního a dějinného kontextu. V magickém příběhu nalézá kreativní a autenticky lidové ztvárnění dávných vztahů výroby a příslušných magicko-náboženských projevů.

Struktura pohádky

Podle Proppa pohádka ve své "úplné" formě obsahuje celkem 31. bodů. Nemusí být přítomny všechny, někdy mohou mít jiné pořadí, ale představují strukturu "ideální" pohádky. Tyto body jsou následující: # Člen rodiny odchází pryč (uvedení hrdiny); # Zákaz uložený hrdinovi; # Porušení zákazu (uvedení záporného hrdiny); # Záporný hrdina se pokouší o řešení (pokouší se najít děti/poklad apod. nebo se budoucí oběť obrací na něj); # Záporný hrdina získává informace o hrdinovi; # Záporný hrdina se pokouší oklamat oběť a zmocnit se jí/jejích předmětů; # Oběť je oklamána a nevědomky pomáhá zápornému hrdinovi; # Záporný hrdina poškozuje člena rodiny; # Neštěstí je odhaleno (hrdina je vyslán, je zavolán na pomoc apod., resp. poškozený hrdina je vyslán pryč; # Hledač souhlasí s protiakcí nebo se pokouší o protiakci; # Hrdina opouští domov; # Hrdina je zkoušen, dotazován, napadán apod. připravuje se cesta, na níž získá magickou pomoc („dárce“); # Hrdina reaguje na akci budoucího dárce (zkouška, osvobození zajatého, usmíření hádajících se, vykonává službu apod.; # Hrdina získává magický předmět; # Hrdina se přesouvá nebo je veden k tomu, za čím se vydal; # Hrdina a záporný hrdina svádějí přímý boj; # Hrdina je zraněn/označen; # Záporný hrdina je poražen (zabit v boji, poražen v hádankách, zabit ve spánku, vyhnán apod.); # Původní neštěstí je napraveno; # Hrdina se vrací; # Hrdina je pronásledován (někdo se ho pokouší zabít, oklamat apod.); # Hrdina je zachráněn od pronásledování; # Hrdina – nepoznán – přichází domů; # Falešný hrdina si nárokuje jeho pocty; # Hrdinovi je předložen těžký úkol (ordál, zkouška, hádanka, zkouška síly či vytrvalosti apod.); # Zkouška složena; # Hrdina je rozpoznán (díky znamení/zranění, které mu vtiskl záporný hrdina, nebo díky předmětu); # Falešný hrdina nebo záporný hrdina je zajat; # Hrdina získává nový vzhled (krásný, nové šaty apod.); # Záporný hrdina je potrestán; # Hrdina se žení a nastupuje na trůn (je odměněn). Když se těchto 31 bodů pokusíme ještě více schématizovat, dostaneme celkem 5 základních bodů: # Hrdina objevuje nedostatek. # Hrdina se vydává na cestu. # Hrdina nachází pomocníka/protivníka. # Hrdinovi je uložena zkouška. # Hrdina je odměněn, nebo se rozvíjí nový nedostatek. Při zabstraktnění jednotlivých bodů můžeme toto schéma aplikovat nejen na pohádky, ale i na jakýkoli ucelený příběh. Propp, Vladimir, Jakovlevič Propp, Vladimir, Jakovlevič Propp, Vladimir, Jakovlevič Propp, Vladimir, Jakovlevič

1950

;Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1945 1946 1947 1948 1949 - 1950 - 1951 1952 1953 1954 1955 ----

Události

Leden


- 1. leden - V ČSR byla zrušena staletí trvající praxe vedení matrik na farách. Napříště budou o matriky pečovat státní orgány.
- 6. leden - Velká Británie diplomaticky uznala Čínskou lidovou republiku
- 12. leden - V Sovětském svazu byl opět zaveden trest smrti za vlastizradu, špionáž a sabotáž. (Původně byl zrušen v květnu 1947.)
- 21. leden - USA oznámily objevení 93. chemického prvku. Podle místa, kde byl objeven (Berkeley v Kalifornii), byl nazván berkelium
- 23. leden - Izraelský parlament proklamoval Jeruzalém za hlavní město země.
- 26. leden - V ČSR začaly Stavby mládeže; první z nich byla stavba hutního kombinátu v Kunčicích u Ostravy.
- 27. leden - V Marseille vrátili neznámí zloději šperky a drahé kameny v hodnotě 150 milionů franků, jež byly ukradeny manželce Agy Chána.
- 31. leden - Prezident USA Harry S. Truman vyzval komisi pro atomovou energii, aby urychlila vývoj vodíkové bomby.

Únor


- 1. únor - Urho Kekkonen byl zvolen finským předsedou vlády.
- 3. únor - V Londýně byl zatčen fyzik německého původu Klaus Fuchs, jenž byl poté odsouzen ke 14 letům vězení. Fuchs musel utéct z nacistického Německa, protože byl členem studentské komunistické organizace. Studia dokončil ve Velké Británii; v letech 1943-1946 spolupracoval v USA na vývoji atomové bomby a poté vedl oddělení teoretické fyziky v jedné z nejdůležitějších britských laboratoří pro jaderný výzkum. Informace o výrobě vodíkové bomby, jež posílal do Moskvy, umožnily Sovětskému svazu vyrovnat americký náskok v této oblasti.
- 6. únor - Americký vysoký komisař pro Německo John McCloy oznámil ve Stuttgartu politický program Spojenců pro Německo.
- 7. únor - USA a Velká Británie uznaly vietnamskou vládu Bao Daie, ač SSSR uznal 31. 1. vládu jeho protivníka Ho Či Mina.
- 8. únor - V NDR vzniklo Ministerstvo státní bezpečnosti, zaměřené na boj proti špionáži, sabotážím a protistátní činnosti – ve skutečnosti hlavní instituce represivního státního aparátu
- 12. únor - Albert Einstein varoval v televizním vystoupení před výrobou vodíkové bomby, kterou požadoval prezident Harry S. Truman
- 14. únor - V Moskvě byla podepsána smlouva o přátelství mezi SSSR a Čínou

Březen


- 1. březen - V ČSR bylo provedeno sčítání lidu. ČSR měla 12 338 450 obyvatel (z toho České země 8 896 133 a Slovensko 3 442 317).
- 1. březen - Klaus Fuchs, usvědčený ze špionáže pro SSSR, byl odsouzen k 14 letům káznice.
- 1. březen - Čankajšek byl opět zvolen prezidentem Tchajwanu.
- 6. březen - USA a Velká Británie protestovaly proti vykázání Němců z Polska.
- 7. březen - Island byl přijat do Rady Evropy
- 8. březen - Konrad Adenauer navrhl unii Německa a Francie se společným parlamentem
- 12. březen - V Belgii proběhlo referendum za návrat krále Leopolda III. do vlasti. 58 procent občanů se vyslovilo pro jeho návrat .
- 16. březen - Ministerstvo zahraničí ČSR požádalo představitele pražské nunciatury Vatikánu Ottavia de Livu, aby opustil ČSR.
- 20. březen - Římskokatoličtí biskupové a duchovní v ČSR byli donuceni složit tzv. slib věrnosti republice
- 23. březen - Při OSN byla založena Světová meteorologická organizace
- 31. březen - V Praze začal proces s představiteli církevních řádů

Duben


- 1. duben - Stalin oznámil v Moskvě svůj plán, který předpokládal dalekosáhlé přeměny přírodních podmínek Sovětského svazu až k Uralu.
- 2. duben - Na sjezdu v Praze vznikl jednotný Československý svaz žen.
- 4. duben - Vynesením těžkých trestů skončil pražský proces s představiteli církevních řádů.
- 8. duben - Sovětské bojové letadlo sestřelilo nad Baltským mořem neozbrojený hlídkový letoun amerického letectva, jenž údajně porušil sovětský vzdušný prostor. 10 členů posádky zahynulo
- 10. duben - Juan Manuel Fangio na voze Maserati, se stal vítězem Grand Prix Pau
- 10. duben - Reg Parnell na voze Maserati, se stal vítězem Richmond Trophy
- 13. duben - V celé ČSR proběhla „akce K“ – likvidace mužských řádů a řeholí. Po skončení této akce v květnu bylo 2376 mnichů soustředěno do internačních klášterů či táborů nucené práce.
- 16. duben - Juan Manuel Fangio na voze Alfa Romeo, se stal vítězem Grand Prix San Rema
- 19. duben - Čs. úřady zakázaly činnost střediska americké informační služby v Praze. (Činnost britského informačního střediska byla zastavena 12. května.)
- 24. duben - Bylo vyhlášeno Jordánské království, jež vzniklo po anexi arabské části Palestiny Zajordánskem
- 25. duben - V ČSR byl odvolán ministr národní obrany Ludvík Svoboda. Místo něj byl jmenován Alexej Čepička.
- 27. duben - Velká Británie uznala diplomaticky Izrael
- 28. duben - V ČSR proběhla „akce P“ – likvidace řeckokatolické církve.
- 30. duben - Georges Grignard na voze Talbot vyhrál Grand Prix Paříže.

Květen


- 1. květen - V Západním Berlíně proběhly demonstrace proti setkání FDJ (Svobodná německá mládež) ve východním Berlíně.
- 5. květen - V ČSR byli ze svých funkcí odvoláni Gustáv Husák (předseda Sboru pověřenců) a Ladislav Novomeský (pověřenec pro školství).
- 8. květen - Generál Čankajšek požádal USA o zbraně pro boj proti Čínské lidové republice.
- 9. květen - Veřejnosti byl představen Schumanův plán.
- 11. květen - V Königswinteru byla založena celoněmecká CDU; prvním předsedou se stal Konrad Adenauer.
- 13. květen - Giuseppe Farina s vozem Alfa Romeo vyhrál Grand Prix Velké Británie.
- 14. květen - V ČSR začala rozsáhlá propagandistická kampaň – podpisová akce k rezoluci sjezdu obránců míru ve Stockholmu. Do konce května podepsalo tzv. Stockholmskou výzvu 9 448 548 občanů ČSR.
- 16. květen