:: wikimiki.org ::

Viktor Dyk

Viktor Dyk

Viktor Dyk (31. prosince 1877 – 14. května 1931), byl český básník, prozaik, dramatik, politik a právník. Narodil se v Pšovce u Mělníka. Zemřel na ostrově Lopudu (Jugoslávie) – utonul. Studoval gymnasium v Praze, poté vystudoval právnickou fakultu. Od roku 1907 až do své smrti (1931) se podílel na redigování Lumíru, v letech 1910 - 1914 redigoval časopis Samostatnost. Za první světové války byl za svoji literární činnost vězněn (1916 – 1917) ve Vídni. Od roku 1918 byl redaktor Národních listů. Dykova politická činnost započala roku 1911 (V. Dyk byl orientován pravicově), kdy se stal členem Státoprávně pokrokové strany. Roku 1918 se podílel na založení Národní demokratické strany, byl za ni zvolen poslancem Národního shromáždění, r. 1925 se stal senátorem.
V. Dyk byl velkým odpůrcem tzv. "hradní politiky", a především jejího tvůrce T. G. Masaryka.

Dílo

V. Dyk často využíval aforistickou úsečnost, satiru a pravidelný rytmický verš. Jeho díla zpravidla obsahují jasnou pointu, využíval paradoxy. Počátek jeho literární tvorby je spojen se značnou skepsí, která pramení z potlačení omladinářských bouří v první polovině 90. let. Sbírky jsou spojovány s tvorbou skupiny soustředěné kolem Moderní revue.
- Satiry a sarkasmy
- Pohádky z naší vesnice
- A porta imferi – básnická sbírka
- Síla života
- Marnosti
- Milá sedmi loupežníků - lyricko – epická balada (báseň), psána formou dialogu. Jsou zde dávány na odiv síla a vášeň. Dílo je ovlivněno anarchismem.
- Domy
- Devátá vlna – melancholie, objevuje se předtucha smrti. Následující čtyři díla patří do Válečná tetralogie, kde píše o povinnosti bránit vlast, varuje před zradou. „Opustíš – li mne nezahynu, Opustíš – li mne, zahyneš“‘‘ :
- Lehké a těžké kroky :
- Anebo :
- Okno :
- Poslední rok
- V zrcadle kritiků
- Krysař – Krysaři ve městě slibují odměnu za vylákání krys z města, krysař město zbaví myší, ale odměnu nedostane. Proto krysař svojí píšťalkou, žene lidi do záhuby, přežije pouze blázen a dítě. Tj. alegorie – blázen už nemá rozum, zatím co dítě ho nemá ještě.
- Zmoudření dona Quiota – drama, výrazně symbolistické. Tragédie při rozporu mezi sny a skutečností.
- O národní stát - posmrtně (1932 - 1938, 7 svazků), jeho politické články, názory, úvahy, atd..

Odkazy

- Seznam českých spisovatelů
- Česká literatura v letech 1900–1945 Dyk, Viktor Dyk, Viktor Dyk, Viktor Dyk, Viktor Dyk, Viktor

31. prosinec

31. prosinec je 365. a poslední den roku podle gregoriánského kalendáře (366. v přestupném roce).

Události

Česko
- 1992 - Ve 24:00 hodin zanikla Československá republika
- 2002 - Ve 24:00 hodin přestaly v České republice existovat okresní úřady, jejichž pravomoc přešla od 1. ledna 2003 na obce s rozšířenou působností Svět
-

Narození

Česko
- 1877 Viktor Dyk, český básník a politik († 14. květen 1931)
- 1902, český spisovatel Jan Čep († 25. leden 1973) Svět
- 1908 - Simon Wiesenthal - "lovec nacistů"

Úmrtí

Česko
- Svět
-

Svátky

Česko
- Silvestrovské oslavy - největší hromadný mejdan v roce. Bujaré oslavy posledního dne roku spojené často s větší či menší konzumací alkoholu a o půlnoci se zábavnou pyrotechnikou. Svět
-

Viz také:

- 30. prosinec 1. leden - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Prosinec ja:12月31日 ko:12월 31일 ms:31 Disember simple:December 31 th:31 ธันวาคม

1877

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1872 1873 1874 1875 1876 - 1877 - 1878 1879 1880 1881 1882 ----

Události

Vědy a umění

- 4. března - Emil Berliner vynalezl mikrofon
- Julius Richard Petri vynalezl Petriho misky

Námětem

Narození

Česko
- 19. leden Fráňa Šrámek, český spisovatel a dramatik († 1. červenec 1952)
- 25. únor Karel Toman, český básník († 12. červen 1946)
- 31. prosinec Viktor Dyk, český básník a politik († 14. květen 1931) Svět

Úmrtí

Česko
- 15. února Antonín Marek, český spisovatel (
- 5. září 1785)
- 8. listopad Karel Sabina, český spisovatel a novinář (
- 28. prosinec 1811) Svět

Hlavy státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1877년

14. květen

14. květen je 134. den roku podle gregoriánského kalendáře (135. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 231 dní. Svátek slaví Bonifác. 14. květnu podle gregoriánského kalendáře nyní odpovídá 1. květen podle juliánského kalendáře, v letech 1800 - 1899 to byl 2. květen, v letech 1700 - 1799 to byl 3. květen, v letech 1583 - 1699 to byl 4. květen.

Události

Česko
- 1855 - byla poprvé vydána kniha Babička Boženy Němcové
- 1921 - založena Komunistická strana Československa
- 1950 - V ČSR začala rozsáhlá propagandistická kampaň – podpisová akce k rezoluci sjezdu obránců míru ve Stockholmu. Do konce května podepsalo tzv. Stockholmskou výzvu 9 448 548 občanů ČSR. Svět
- 1928 - poprvé se objevila postavička Mickey Mouse.
- 1940 - američtí podnikatelé bratři McDonaldové otevřeli svou první restauraci McDonald's v San Bernardinu v Kalifornii.

Narození

Česko
- 1316 - Karel IV., římský císař († 29. listopadu 1378)
- 1863 - Vilém Mrštík, český spisovatel († 2. březen 1912)
- 1924 - Eduard Petiška, český spisovatel († 6. června 1987) Svět
- 1666 - Viktor Amadeus II., první král Sardinie - Piemontu († 31. října 1732)
- 1771 - Robert Owen, jeden z prvních socialistů († 17. listopadu 1858)
- 1867 - Kurt Eisner, německý sociálně demokratický státník († 21. února 1919)
- 1944 - George Lucas, americký filmový režisér, autor Hvězdných válek

Úmrtí

Česko
- 1931 - Viktor Dyk, český básník a politik (
- 31. prosinec 1877) Svět
-

Svátky

Česko
- Bonifác
- Socialistický kalendář: Založení Komunistické strany Československa (1921) Svět
-

Viz také:

- 13. květen 15. květen
- kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Květen ja:5月14日 ko:5월 14일 simple:May 14 th:14 พฤษภาคม

Česko

Česko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Sousedí na západě s Německem, na severu s Polskem, na východě se Slovenskem a na jihu s Rakouskem. Území České republiky se skládá z 3 historických zemí: Čechy, Morava a České Slezsko, přičemž od roku 1920 jsou součástí Čech a Moravy malé okrajové části původních Dolních Rakous, kterými jsou České Velenice s okolím (tzv. Vitorazsko), a Valticko s tzv. Dyjským trojúhelníkem. Česko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a Evropské unie (EU).

Dějiny

Hlavní článek: Dějiny Česka O osídlení území Česka z doby od 28 000 let př. n. l. svědčí řada archeologických nálezů. Od 3. stol. př. n. l. obývají tuto oblast Keltové a v 1. století n. l. přicházejí kmeny Germánů. Od 5. století se na území dnešního Česka objevují Slované. V 7. století slovanské kmeny vytvořily Sámovu říši. V roce 833 na Moravě, na Slovensku, v severním Maďarsku a na západním Zakarpatsku vzniká Velkomoravská říše, která postupně zahrnuje i Čechy (890-894), Slezsko, Lužice, Malopolsko a zbytek Maďarska. Velkomoravská říše, od níž se Čechy v roce 894 odtrhly, byla v roce 907 rozvrácena Maďary. Počátky českého státu spadají do druhé poloviny 9. stol., kdy je mj. pokřtěn první doložený český kníže z dynastie Přemyslovců Bořivoj. V průběhu 10. a 11. století dochází ke konsolidaci státu, je připojena Morava a země se stává královstvím. Svého vrcholu dosahuje za posledních Přemyslovců, ale hlavně za vlády Karla IV. V 15. století české země výrazně oslabily husitské války. V roce 1526 definitivně nastoupila na český trůn dynastie Habsburků, která zemi včlenila do habsburské monarchie. V roce 1547 a v roce 1618 vypuklo proti panovníkovi ozbrojené povstání. Defenestrace místodržících se stala počátkem třicetileté války. Stavové byli rychle poraženi a potrestáni tvrdými represemi. Začala násilná rekatolisace českých protestantů. Náboženskou toleranci a zrušení nevolnictví přinesly až reformy Josefa II. v roce 1781. Od konce 18. století začíná v českých zemích národní obrození, které usiluje o obnovu české kultury a jazyka a později o získání politické moci. Po porážce Rakouska–Uherska v první světové válce (1914 – 1918) se české země 28. října 1918 osamostatnily a staly se jádrem nově vzniklého Československa (Republika československá, Československá republika, ČSR, nazývaná též první republika), jehož území zahrnovalo i Slovensko a Podkarpatskou Rus (jinak též Zakarpatskou Ukrajinu). Na nátlak nacistického Německa a evropských mocností bylo v září roku 1938 Československo mnichovskou dohodou donuceno postoupit Německu pohraničí (tzv. Sudety). Jižní oblasti Slovenska a Podkarpatské Rusi připadly Maďarsku, malou část československého území (zejména oblast Těšínska) získalo Polsko. Po tomto aktu se do názvu Československa vrátil spojovník (Česko-Slovensko) a hovoří se o tzv. druhé republice. 14. března 1939 se Slovensko odtrhlo a po okupaci německými vojsky 15. března 1939 byl na zbytku československého území vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V květnu 1945 Československo osvobodili spojenci a Němci byli vysídleni do Německa a Rakouska. V únoru 1948 se převratem v Československu chápou moci komunisté; země se stává totalitním státem a součástí sovětského bloku. V roce 1960 byl její politický název změněn na Československá socialistická republika (ČSSR). Liberalizační hnutí roku 1968, známé jako Pražské jaro, bylo poraženo invazí vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) 21. srpna 1968. Zákonem o federalisaci Československé socialistické republiky, který nabyl účinnosti 1. ledna 1969, se Československo formálně změnilo na federaci dvou národních států – Česka (oficiálně Česká socialistická republika, ČSR) a Slovenska (oficiálně Slovenská socialistická republika, SSR). Politické poměry v zemi změnila až sametová revoluce 17. listopadu 1989. Počátkem roku 1990 byl z politického názvu obou národních republik odstraněn přívlastek „socialistická“. Počátkem jara téhož roku se politický název Československa změnil na Československá federativní republika (ČSFR), který byl necelý měsíc poté opět upraven do ne příliš vhodné podoby Česká a Slovenská Federativní Republika. Jako státní útvar přestalo Československo existovat 1. ledna 1993, kdy se mírovou cestou rozdělilo na Česko a Slovensko. Roku 1999 bylo Česko přijato do NATO. Česko spolu se Slovenskem schválily v referendu v roce 2003 svůj přístup k Evropské unii, který nabyl účinnosti 1. května 2004.

Politický systém

Hlavní článek: Politický systém Česka Česká republika je parlamentní demokracie. Výkonnou moc má vláda, která vydává nařízení a navrhuje zákony. Je odpovědná Poslanecké sněmovně. Hlavou státu je prezident, volený každých pět let Parlamentem. Prezident navrhuje ústavní soudce, které musí schválit Senát, za určitých podmínek může rozpustit Poslaneckou sněmovnu a vetovat zákony (kromě ústavních). Jmenuje také předsedu vlády a další její členy na návrh předsedy. Přijímá demisi předsedy vlády a jeho prostřednictví i od jednotlivých členů vlády. Český Parlament je dvoukomorový, s Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Do Poslanecké sněmovny se volí 200 poslanců každé čtyři roky na základě poměrného zastoupení. Každý z 81 senátorů má šestiletý mandát. Jednou za dva roky se obmění třetina Senátu na základě dvoukolových většinových voleb.

Senátem
Mapa České republiky (přehled)

Senátem
Kraje České republiky

Administrativní rozdělení

podívejte se také na: kraj, okres, CZ-NUTS, NUTS

Kraje

V roce 2000 začalo fungovat 14 nových samosprávných krajů. Pro výkon státní správy na krajské úrovni byl rovněž zvolen smíšený model: krajský úřad je krajským orgánem; v jeho čele stojí ředitel. Hlavou každého kraje je hejtman; pouze hlavou Prahy je primátor.

Historie krajů

Ještě v rámci Československa se území dnešní České republiky dělilo na 8 krajů: Hlavní město Praha, Středočeský (Praha), Jihočeský (České Budějovice), Západočeský (Plzeň), Severočeský (Ústí nad Labem), Východočeský (Hradec Králové), Jihomoravský (Brno) a Severomoravský (Ostrava). Kraje se dále dělily na okresy, dohromady bylo v Česku 75 okresů (sedmdesátý šestý, Jeseník, vznikl až v 90. letech 20. století). Toto rozdělení platilo od roku 1960. Tehdejší kraje nebyly samosprávné. Krajské národní výbory (KNV) byly státní úřady. KNV byly zrušeny v roce 1990, kraje jako územní článek existovaly dále, ale neměly žádný obecný správní úřad.

Okresy

V roce 1990 byly rovněž okresní národní výbory přejmenovány na okresní úřady. Místní a městské národní výbory byly zrušeny a byla obnovena obecní samospráva. Pro výkon státní správy na nejnižší úrovni byl zvolen smíšený model: obecní úřad je obecním orgánem. Česko se 1. ledna 1993 stalo samostatným státem, ale na vnitřní územní členění to vliv nemělo. Ke dni 1. ledna 2003 byly zrušeny okresní úřady. Okresy jako jednotka státní správy nadále existují, okresy také zůstávají jednotkou statistickou. Některé úřady mají okresní působnost, např. okresní soudy.

Správní obvody, malé okresy, obce III. typu

Z hlediska všeobecné státní správy se kraje dělí na správní obvody obcí s rozšířenou působností (někdy též zvané "malé okresy" nebo "obce III. [typu]"). Takovými obcemi se samozřejmě stala všechna dosavadní okresní města, přibyla k nim však řada dalších. Tyto obvody se někde dále dělí na obvody obcí s pověřeným obecním úřadem, které vykonávají některé pravomoci i pro okolní obce.

NUTS

NUTS)]]
Statistické oblasti NUTS 2
v České republice, CZ-NUTS 2

Některé kraje se, směrem nahoru, sdružují do statistických oblastí zvaných též NUTS 2, které mají mít srovnatelný počet obyvatel, aby mohly být centrálně řízeny v projektech partnerství Evropské unie, a při financování místních projektů. Plzeňský a Jihočeský kraj jsou tak sdruženy do oblasti NUTS Jihozápad, Karlovarský a Ústecký do oblasti NUTS Severozápad, Liberecký, Královéhradecký a Pardubický do oblasti NUTS Severovýchod, Vysočina a Jihomoravský do oblasti NUTS Jihovýchod, Olomoucký a Zlínský do oblasti NUTS Střední Morava. Oblast NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko je každá tvořená jediným krajem. Kraje jsou umístěny na úrovni NUTS 3, přičemž NUTS Praha, NUTS Střední Čechy a NUTS Moravskoslezsko zárověň i na úrovni NUTS 2.

Euroregiony

:viz hlavní článek Euroregion Euroregiony jsou zakládány k regionální spolupráci v Evropě, zpravidla v regionech do nedávna (v našich oblastech do listopadu 1989) dělených státními hranicemi.

Zeměpisné podmínky

Českým územím prochází hlavní rozvodí oddělující povodí Severního, Baltského a Černého moře. Hlavní říční osy jsou v Čechách Labe (370 km) s Vltavou (433 km), na Moravě řeka Morava (246 km) s Dyjí (306 km) a ve Slezsku Odra (135 km) s Opavou (131 km). Z hlediska fyzicko-geografického leží Česko na rozhraní dvou horských soustav. Západní a střední část Česka vyplňuje Česká vysočina, mající převážně ráz pahorkatin a středohory (Šumava, Český les, Krušné hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky). Do východní části státu zasahují Západní Karpaty (Beskydy). Více na stránce o geomorfologickém členění Česka. Podnebí Česka se vyznačuje vzájemným pronikáním a míšením oceánských a kontinentálních vlivů. Je charakterizováno západním prouděním s převahou západních větrů, intenzivní cyklonální činností a poměrně hojnými srážkami. Přímořský vliv se projevuje hlavně v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přibývá kontinentálních podnebních vlivů. Velký vliv na podnebí Česka má nadmořská výška a reliéf. Z celkové plochy státního území leží 52 817 km² (67 %) v nadmořské výšce do 500 m, 25 222 km² (32 %) ve výšce 500 až 1 000 m a pouze 827 km² (1,05 %) ve výšce nad 1 000 m. Střední nadmořská výška je 430 m. Rovněž flora a fauna vyskytující se na území Česka svědčí o vzájemném pronikání hlavních směrů, kterými se v Evropě šířilo rostlinstvo a živočišstvo. Lesy, převážně jehličnaté, zaujímají 33 % celkové rozlohy země. Také půdní pokryv se vyznačuje značnou variabilitou. Nejrozšířenějším typem půd v Česku jsou hnědé půdy. Délka západní společné hranice Česka s Německem činí 810,7 km, z toho se Saskem 453,9 km a s Bavorskem 356,8 km. Společná jižní hranice s Rakouskem je dlouhá 466,1 km, se Slovenskem na východě 251,8 km a s Polskem na severu 761,8 km, podle polských údajů 789,89 km.
- Nejníže položené místo: Labe na odtoku ze země, 115 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Sněžka, 1602 m n. m.

Ekonomika

Hlavní článek: Ekonomika Česka Česko vykazuje jednu z nejstabilnějších a nejvíce prosperujících ekonomik ze všech postkomunistických zemí. Během 90. let došlo k základním změnám ve vlastnických vztazích – malé a velké privatizaci, restituci, dále k restrukturalizaci a technologické modernizaci, umožněných jak domácími úvěry, tak zejména otevřením země a přílivem zahraničních investic. Po počáteční expansi česká ekonomika podlehla malé recesi, z které se zotavovala od poloviny roku 1999. Růst v letech 2000 – 2001 byl zapříčiněn hlavně vývozem do EU, především do Německa, dalším přílivem zahraničních investic a oživující domácí poptávkou. Velký problém v budoucnosti mohou způsobit vysoké rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh. S potížemi se také potýká nedokončená privatizace státních podniků. Nedokončeny jsou také změny v zákonodárství a zejména v soudnictví. Ke klíčovým nerostným surovinám těženým v Česku patří černé a hnědé uhlí. Dále se ještě v malém rozsahu těží ropa a zemní plyn, kaolín nebo stavební hmoty. Zemědělská výroba téměř uspokojuje domácí poptávku. Pěstuje se hlavně obilí (pšenice, ječmen, kukuřice), brambory, cukrová řepa, zelenina, len a řepka. Svůj význam má i pěstování chmele, sadařství a vinohradnictví. Základem živočišné výroby je chov skotu, prasat a drůbeže, dále včelařství nebo chov sladkovodních ryb (zvl. kaprů). Základem energetiky jsou tepelné elektrárny (75 %) a jaderné elektrárny (Temelín a Dukovany). Hlavními průmyslovými centry jsou Praha, Brněnsko, Ostravsko a Plzeňsko. Mezi důležitá odvětví průmyslu patří hutnictví, strojírenství, textilní průmysl, potravinářský průmysl, elektroprůmysl a výroba dopravních prostředků. Nejdynamičtěji se rozvíjejícím odvětvím je stavebnictví. Česko má hustou dopravní síť. Prudce se rozvíjejí telekomunikace. Zahraniční obchod má v posledních letech pasivní bilanci, danou hlavně dovozem paliv a moderních technologií, kterou ale vyrovnávají vysoké příjmy z turistiky.

Obyvatelstvo

Hlavní článek: Obyvatelstvo Česka Přirozený přírůstek obyvatelstva je záporný -0,08 % (odhad 2003). Průměrná délka života se postupně pomalu prodlužuje a přesahuje 75 let (odhad 2003). Ve městech žije celkem 71 % populace. Většina obyvatel Česka má českou národnost (90,4 %) nebo moravskou národnost (3,7 %) a mluví česky. Čeština patří do západoslovanské větve indoevropské jazykové skupiny. Dalšími etnickými skupinami jsou Poláci, Němci (zbytek dřívější velké menšiny), Romové, Maďaři, Ukrajinci a další. Po rozdělení Československa v roce 1993 zůstali někteří Slováci v Česku a dnes tvoří asi 2 % obyvatelstva. Většina populace (59 %) je bez vyznání. Nejpočetnější církev je římskokatolická (27 %), 1 % obyvatel je členy Církve československé husitské, necelé 1 % Českobratrské církve evangelické. Počet vyznavačů judaismu je nepatrný.

Kultura

- Světové kuturní a přírodní dědictví: Český Krumlov, Holašovice, Kutná Hora, Praha, Telč, Karlovy Vary, Olomouc.
- Turistická místa: Krnov, Pardubice, Svatý Jan pod Skalou, oblast severní Moravy, hory - Krkonoše, Šumava, Jeseníky, Beskydy; dále Moravský kras, Český ráj, hrady a zámky - Karlštejn, Konopiště, Hluboká, Pernštejn
- Český film

Pohledy ze satelitu

Český film Český film

Podívejte se též na

- Seznam českých měst
- Chráněná území
- Zeměpis
- Evropa

Externí odkazy

- [http://www.czech.cz Oficiální český portál]
- [http://www.vlada.cz Úřad vlády]
- [http://www.hrad.cz/cz/ Pražský hrad]
- [http://www.psp.cz Poslanecká sněmovna]
- [http://www.senat.cz Senát]
- [http://www.portal.gov.cz Portál veřejné správy] K názvu Česka:
- [http://www.national-geographic.cz/detail.asp?id=951 Základní publikace ČÚZK k českému geografickému názvosloví] Leoš Jeleček, 27.4.2004, National Geographic, Česko (ČÚZK = Český úřad zeměměřický a katastrální) Category: Česko ja:チェコ ko:체코 simple:Czech Republic zh-min-nan:Česko

Jugoslávie

Jugoslávie (Jugoslavija) je zaniklý stát v jihovýchodní Evropě, na břehu Jadranského moře. Jadranského moře Hlavní město: Bělehrad

Statistiky

Obyvatelstvo

Počet obyvatel: 23 528 230 (1991) Z toho v jednotlivých zemích:
- Srbsko 9 800 000
- Chorvatsko 4 800 000
- Bosna a Hercegovina 4 400 000
- Makedonie 2 000 000
- Slovinsko 1 700 000
- Černá Hora 584 000 a jednotlivé národnosti:
- Srbové 36 %
- Chorvati 20%
- Muslimové (Bosňáci) 10 %
- Albánci 9 %
- Slovinci 8 %
- Makedonci 6 %
- Jugoslávci 3 %
- Černohorci 2 %

Rozloha

Rozloha: 255 804 km² (1991)

Ekonomika

- Měna: dinár (YUD) = 100 para
- HDP na osobu: 5 464 USD
- vývoz: v hodnotě 13,1 miliardy USD
- dovoz: v hodnotě 13,8 miliardy USD
- zahraniční dluh: 17 miliard USD

Státní zřízení

- (1918-1941) království
- (1941-1945) faktická neexistence státu
- (1945-1992) federace 6 republik a 2 autonomních oblastí (Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Makedonie, Slovinsko, Srbsko + Vojvodina a Kosovo a Metohije)
- (1992-2003) federace 2 republik (Srbsko a Černá Hora)

Doba trvání

- 1. prosinec 1918 - 6. leden 1929 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS; Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca)
- 6. leden 1929 - 10. duben 1941 Království Jugoslávie (Kraljevina Jugoslavija)
- 10. leden 1941 - 1945 rozpad země na několik částí (Nezávislý stát Chorvatsko); okupace Německem, Itálií, Maďarskem a Bulharskem
- 1945 - 29. listopad 1945 Demokratická federativní Jugoslávie (DFJ; Demokratska federativna Jugoslavija)
- 31. leden 1946 - 7. duben 1963 Federativní lidová republika Jugoslávie (FLRJ; Federativna narodna republika Jugoslavija)
- 7. duben 1963 - 28. duben 1992 Socialistická federativní republika Jugoslávie (SFRJ; Socijalistička federativna republika Jugoslavija)
- 28. duben 1992 - 4. únor 2003 Svazová republika Jugoslávie (SRJ; Savezna republika Jugoslavija)

Vládci

Svazová republika Jugoslávie Svazová republika Jugoslávie Svazová republika Jugoslávie Králové:
- (1918-1921) Petr I. Karađorđević
- (1921-1934) Alexandr I. Karađorđević
- (1934-1941) regentská rada za nezletilého Petra II. Karađorđeviće
- (1941-1946) Petr II. Karađorđević Předseda prezídia Lidového shromáždění:
- (1945-1953) Ivan Ribar Svazový prezident:
- (1953-1980) Josip Broz Tito Předsedové Předsednictva SFRJ:
- 1980-1980 Lazar Koliševski
- 1980-1981 Cvijetin Mijatović
- 1981-1982 Sergej Kraigher
- 1982-1983 Petar Stambolić
- 1983-1984 Mika Špiljak
- 1984-1985 Veselin Đuranović
- 1985-1986 Radovan Vlajković
- 1986-1987 Sinan Hasani
- 1987-1988 Lazar Mojsov
- 1988-1989 Raif Dizdarević
- 1989-1990 Janez Drnovšek
- 1990-1991 Borisav Jović
- 1991 předsednictvo
- 1991 Janez Drnovšek
- 1991-1992 Branko Kostić (úřadující) Prezidenti Svazové republiky Jugoslávie:
- 1992-1992 Branko Kostić (úřadující)
- 1992-1993 Dobrica Ćosić
- 1993 Miloš Radulović (úřadující)
- 1993-1997 Zoran Lilić
- 1997 Srdja Božović (úřadující
- 1997-2000 Slobodan Milošević
- 2000-2003 Vojislav Koštunica

Historie

Jugoslávské království

Během bouřlivého roku 1929, kdy se za pomoci vojenských kruhů chopil moci, změnil nejen název, ale také především politické prostředí své země. Okamžitě zakázal všechny politické strany založené na národnostním, náboženském nebo teritoriálním základě. V té době také začala nekompromisní perzekuce členů Komunistické strany Jugoslávie (KSJ). Změny postihly i samosprávní členění státu. Původní oblasti byly nahrazeny devíti bánovinami, popírajícími historické hranice jednotlivých krajů. V šesti z nich mělo vetšinu srbské obyvatelstvo, v dvou chorvatské a v jednom slovinské. Následníkem trůnu se stal nezletilý Petr II. Karađorđević (1923-1970), kterému v roce 1934 bylo pouhých jedenáct let. Do nabytí plnoletosti měl být zastupován svým strýcem Pavlem Karadjordjevićem, avšak politická situace v Evropě to neumožnila. Ihned po napadení Polska Německem se silně zradikalizovaly chorvatsko-srbské vztahy, které vyústily v podepsání dohody Maček-Cvetković. Došlo k vytvoření Chorvatské bánoviny, oblasti pod samosprávou chorvatských orgánů, ktera mimo jiné zahrnovala značnou část Bosny a Hercegoviny.

Druhá světová válka

Po vyhrocení vnitřních sporů a následné válce s Německem přestalo 10. ledna 1941 Království Jugoslávie existovat. Chorvatští fašisté v čele s Antem Pavelićem vytvořili na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Nezávislý stát Chorvatsko (NDH; Nezavisna država Hrvatska). Slovinsko bylo rozděleno na tři části, o které se podělilo Německo, Itálie a Maďarsko. Severní část Srbska - Vojvodina byla obsazena Maďarskem, východní a jižní (Makedonie) zas Bulharskem. V samotném Srbsku byla k moci dosazena proněmecká fašistická vláda vedená generálem Milanem Nedićem. Černá Hora získala částečnou autonomii, přičemž dohled nad jejím územím si ponechala Itálie.

Spory

Politické zřízení

Společný stát však musel již od svého vzniku překonávat mnoho problémů. Jedním z nejzásadnějších sporů se stala otázka o politickém uspořádání země. Chorvatští představitelé požadovali decentralizovaný stát s značnými prvky samosprávy (nejlépe federativní uspořádání), srbští naopak prosazovali centralizovaný unitaristický stát s vůdčí silou v hlavním městě Bělehradě. K dočasnému smíru došlo až v roce 1939, kdy vznikla Chorvatská bánovina.

Srbochorvatský (chorvatskosrbský) jazyk

Ožehavá byla také otázka společného srbochorvatského jazyka. Do vytvoření společného státu byla silná tendence ze strany srbských jazykovědců sjednotit jazyk na základě ekavského nářečí, tedy dialektu, kterým hovořila srbská populace ve Vojvodině a v centrálním Srbsku. Naopak Chorvati usilovali o jazykovou autonomii - zachování ijekavského dialektu. K nim se později přidali i chorvatští a bosenští [[Srbové]], [[Bosňáci a Černohorci, kteří mluví stejným nářečím. Původní snahou zakladatele a propagátora srbochorvatštiny Vuka Stefanoviće Karadžiće bylo konstituování jazyka na východobosenském ijekavském nářečí, což narazilo na odpor většiny srbské inteligence ze Srbska a Vojvodiny. Neshody vyústily v dohodu, který vymezila dvě jazyková centra srbochorvatského (popř. chorvatskosrbského) jazyka v Bělehradě (východní ekavské) a Záhřebu (západní ijekavské). Po druhé světové válce se začalo diskutovat i o uznání třetí - bosenské varianty, též nazývané jižní ijekavské, jelikož se vymykala jak východnímu, tak západnímu standardu. K tomuto kroku však nikdy nedošlo. Separatistické snahy jednotlivých národů SFRJ v 80. a 90. letech 20. století zapříčinily i rozpad srbochorvatštiny na srbštinu a chorvatštinu. Poslední tečkou za společným jazykem bylo konstituování bosenského jazyka v roce 1996. V nastávajících letech se předpokládá i zformování černohorštiny, dnes považované za součást srbštiny. Kategorie: Jugoslávie Kategorie:Zaniklé státy Evropy ja:ユーゴスラビア ko:유고슬라비아 zh-cn:南斯拉夫

Praha

Praha – od roku 1920 Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha – je hlavním a součastně největším městem České republiky.

Poloha a charakteristika

České republiky]] Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů, kde žije zhruba 1 170 000 obyvatel (údaj ČSÚ za rok 2005). Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je památkovou rezervací UNESCO. Praha je statutárním městem a vyšším územním samosprávným celkem na úrovni kraje. Leží uprostřed území Čech na řece Vltavě a je ze všech stran obklopena Středočeským krajem, jehož správní úřady rovněž sídlí v Praze.

Historie

:Hlavní článek: Dějiny Prahy

Počátky hradu a města Prahy

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6.století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži (nebo Sizi), kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat "kmene" Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9.století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10.století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Středověk

Počátkem 12.století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze koncem 11.století. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinským terminem Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již od 10.století. Tak vzniklo Nové, později Menší Město Pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil další Nové Město pražské a vytýčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. "Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Sjednocení pražských měst

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha neexistovala dlouho. Zanikla již roku 1528. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Tehdy se stala jedním z předních průmyslových a obchodních center Evropy. Roku 1893 byla asanována severní část Starého Města; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se zároveň připojil Karlín a Libeň.

Velká Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, jakým byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jakými byly Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo obyvatelstvo českého, německého a židovského původu, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus - vznikly první moderní budovy a byla také dostavěna gotická Svatovítská katedrála. Světově unikátní je architektura kubistická - jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30.let Prahu začaly opouštět první obyvatelé.

Druhá světová válka

Za války bylo z Prahy odsunuto v transportech do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. "méněcenných ras". Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Pečkově paláci nebo Střelnice v Kobylisích. Stavby Prahy byly uchráněny. K lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích), ale plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. Podle vůle komunistických předáků pražského povstání (Smrkovský) a předem stanovených smluv mezi spojenci z protihitlerovské koalice Prahu musela osvobodit Rudá armáda, zatímco Americká armáda vyčkávala u Plzně. Dříve než sovětská vojska do města dorazila, vypuklo zde 5.května 1945Pražské květnové povstání, které ukončil 9.května příjezd Rudé armády.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

V únoru 1948 se chopili moci komunisté, plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu "socialistického realismu". Vznikla tak první sídliště (Dvouletky) a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a Hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele, kteří přicházeli do Prahy z celé republiky, byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce. Sametová revoluce

Praha po sametové revoluci

Otevření státních hranic přivedlo do města početné davy turistů. Rozvoj soukromého podnikání se projevil na mnoha starších, leckdy chátrajících budovách i menších domech, které byly opraveny. Došlo k výstavbě mnoha obchodních komplexů, ve městě se zmnohonásobil dopravní provoz, který působí řadu problémů.

Hospodářství

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu, dnes ale upadajícího, a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Sametová revoluce Hrubý domácí důchod (HDP) v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Zpracovatelský průmysl

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech 14 regiónů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než 20 zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 procent na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů (20 procent celkové produkce země a současně i první místo v regionální struktuře). Sametová revoluce Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 procent celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regiónů. Sametová revoluce Mimo to se však v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
- výroba kovodělných výrobků
- výroba strojů a zařízení
- chemie a farmaceutický průmysl
- průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
- výroba dopravních prostředků (mimo výroby automobilů), zde zejména kolejní soupravy, motocykly, lehká letadla a jiné Další odvětví hrají spíše podřadnou roli.

Doprava

:Hlavní článek: Hlavní článek: Pražská doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.

Členění Prahy

: Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Královské hlavní město Praha, Velká Praha a Části Prahy.

Katastrální členění

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1947 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území (čtvrtí). Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a číslování budov.

Správní členění

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem, radou, starostou a úřadem městské části. Od 1. července 2001) mají úřady 22 z těchto městských částí rozšířenou působnost státní správy pro své území nebo i pro několik dalších městských částí. Vzniklo tak 22 správních obvodů. Tyto obvody (s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však nejsou totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly do roku 2001 správními obvody a do roku 1990 i samosprávnými.

22 správních obvodů

V seznamu je nejprve uveden městský správní obvod. V závorce jsou pak uvedeny městské části, které do správního obvodu spadají, přičemž městská část, jejímuž úřadu působnost státní správy přísluší, je uvedena tučně. Od 1. ledna 2002 mají všechny tyto městské části stejný název jako celý jejich správní obvod, tedy pouze slovo Praha s číslovkou. Pro lepší orientaci je v seznamu uveden i původní název městské části. 2002
- Praha 1
- Praha 2
- Praha 3
- Praha 4 (Praha 4, Kunratice)
- Praha 5 (Praha 5, Slivenec)
- Praha 6 (Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry)
- Praha 9
- Praha 10
- Praha 11 (Praha 11, Šeberov, Újezd u Průhonic, Křeslice)
- Praha 12 (Praha 12, Libuš)
- Praha 13 (Praha 13, Řeporyje)
- Praha 14 (Praha 14, Dolní Počernice)
- Praha 15 (Praha 15, Dolní Měcholupy, Štěrboholy, Petrovice, Dubeč)
- Praha 16 (Radotín, Velká Chuchle, Lochkov, Zbraslav, Lipence)
- Praha 17 (Řepy, Zličín)
- Praha 18 (Letňany)
- Praha 19 (Kbely, Vinoř, Satalice, Čakovice)
- Praha 20 (Horní Počernice)
- Praha 21 (Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje, Běchovice)
- Praha 22 (Uhříněves, Královice, Nedvězí, Kolovraty, Benice)

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle Zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 však nejsou tyto obvody samosprávnými celky a od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

10 městských obvodů, jejich městské části

Seznam deseti obvodů, v závorce jsou uvedeny městské části, které tvoří území obvodu: městských obvodů
- Praha 1 (Praha 1)
- Praha 2 (Praha 2)
- Praha 3 (Praha 3)
- Praha 4 (Praha 4, Praha 11, Praha 12, Libuš, Kunratice, Újezd, Šeberov)
- Praha 5 (Praha 5, Velká Chuchle, Slivenec, Lochkov, Praha 16–Radotín, Lipence, Zbraslav, Praha 13, Řeporyje, Zličín)
- Praha 6 (Praha 6, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Praha 17–Řepy, Suchdol)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Březiněves, Dolní Chabry, Ďáblice)
- Praha 9 (Praha 9, Praha 14, Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Praha 20–Horní Počernice, Praha 19–Kbely, Klánovice, Koloděje, Praha 18–Letňany, Satalice, Praha 21–Újezd nad Lesy, Vinoř)
- Praha 10 (Praha 10, Praha 15, Benice, Dolní Měcholupy, Dubeč, Kolovraty, Královice, Křeslice, Nedvězí, Petrovice, Štěrboholy, Praha 22–Uhříněves)

Významné čtvrti

Podívejte se také na

- Královské hlavní město Praha
- Velká Praha

Externí odkazy

- [http://www.praha-mesto.cz praha-mesto.cz] – Informační server hlavního města Prahy
- [http://www.vpraze.info vpraze.info] – Wiki stránky o Praze
- [http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home Hlavní město Praha] na stránkách ČSÚ
- [http://www.firmy-praha.cz Firmy Praha] firmy v Praze Kategorie:České kraje Kategorie:České okresy Kategorie:Praha Kategorie:Česká města Kategorie:Čechy Kategorie:Hlavní města Evropy ja:プラハ ko:프라하 simple:Prague

1907

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1902 1903 1904 1905 1906 - 1907 - 1908 1909 1910 1911 1912 ----

Události

Česko
- automobilka Škoda Auto se změnila na akciovou společnost
- Na Řípu byla v sousedství rotundy postavena turistická chata, která dodnes slouží jako výletní restaurace Svět
- 31. říjen - Entente cordiale rozšířena o Rusko na Trojdohodu.
- Oklahoma se připojila k USA
- William Willett podal první návrh na letní čas
- Nový Zéland se stal dominiem

Vědy a umění

- Objeven chemický prvek lutecium

Nobelova cena

- za literaturu: Joseph Rudyard Kipling (Velká Británie)
- za medicínu: Charles Louis Alphonse Laveran (Francie)
- za fyziku: Albert Abraham Michelson (USA)
- za chemii: Eduard Buchner (Německo)
- za mír: Ernesto Teodoro Moneta (Itálie) a Louis Renault (Francie)

Narození

Česko
- 7. květen Helena Koželuhová, česká politička († 6. květen 1967)
- 6. července Jaroslav Foglar, český spisovatel († 23. ledna 1999)
- 18. listopadu Gustav Nezval, český divadelní a filmový herec († 17. září 1998) Svět
- 9. března Mircea Eliade, rumunský historik náboženství († 22. dubna 1986)
- 28. listopadu Alberto Moravia, italský spisovatel († 26. září 1990)

Úmrtí

Česko Svět
- 25. leden - René Pottier francouzský cyklista
- 2. února Dmitrij Ivanovič Mendělejev, ruský chemik (
- 8. února 1834)
- 7. února Martin Josef Říha, římskokatolický teolog (
- 11. listopadu 1839)
- 4. září Edvard Grieg, norský skladatel (
- 15. června 1843)
- 17. prosince William Thomson, skotský vynálezce (
- 26. června 1824)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:20. století ja:1907年 ko:1907년 simple:1907

1910

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1905 1906 1907 1908 1909 - 1910 - 1911 1912 1913 1914 1915 ----

Události

Česko
- sčítání lidu Svět
- 31. května Jižní Afrika získala nezávislost
- 5. října Portugalsko vyhlásilo republiku
- Portugalská píseň byla přijata jako oficiální hymna republiky
- vzducholodě se začali využívat k civilní letecké přepravě
- Britské Bečuánsko a Kapsko se stalo součástí dominia Jihoafrická unie (dnes Jihoafrická republika); Commonwealth
- Japonsko anektovalo Koreu
- vytvoření Jihoafrické unie

Vědy a umění

- vznikl pojem Expresionismus
- malíři vydali kubistický manifest
- založena skupinu Sursum
- Thomas Morgan prokázal že chromozómy nesou genetickou informaci

Nobelova cena

Narození

Česko
- 18. srpna Alexej Čepička, český politik († 30. září 1990)
- 17. září František Hrubín, český spisovatel († 1. března 1971) Svět
- 5. ledna Štefan Luby, slovenský právník († 10. října 1976)
- 7. února Max Bense, německý filosof († 24. dubna 1990)
- 26. května Imi Lichtenfeld, tvůrce bojového systému Krav Maga († 9. ledna 1998)
- 19. října Subrahmanyan Chandrasekhar, americký astrofyzik a matematik indického původu († 21. srpna 1995)
- 19. prosince Jean Genet, francouzský básník († 15. dubna 1986)

Úmrtí

Česko
- 6. prosince Gabriel Blažek, český matematik (
- 20. září 1842) Svět
- 20. listopad Lev Nikolajevič Tolstoj, ruský spisovatel a filosof (
- 9. září 1828)
- 27. květen Robert Koch, německý lékař a zakladatel bakteriologie (
- 27. květen 1843)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:20. století ja:1910年 ko:1910년

1914

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1909 1910 1911 1912 1913 - 1914 - 1915 1916 1917 1918 1919 ----

Události

Česko
- Vznik československé legie Svět
- 28. června - úspěšný atentát na Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu
- 28. července − Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, začala první světová válka
- 31. července − byla vyhlášena všeobecná mobilizace v Rakousko-Uhersku
- 12.−18. října − soud s účastníky atentátu na rakouského následníka trůnu.
- 4. srpna − vydal Woodrow Wilson proklamaci neutrality,
- 7. srpna − vyhlásila válku s Rakousko-Uherskem Černá Hora
- 11. srpna − vypověděla válku Rakousko-Uhersku Francie
- 12. srpna − vypověděla válku Rakousko-Uhersku Anglie
- 28. srpna − vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Belgii
- 1. listopad - bitva u Coronela, první porážka Royal Navy v bitvě na úrovni eskader od roku 1781
- 3.−5. listopadu − Bitva o Tangu
- 8. prosinec - bitva u Falklandských ostrovů, zničena Německý východoasijská eskadra admirála Spee
- Německo obsadilo Belgii
- Velká Británie anektovala Kypr
- Japonsko obsadilo Marshallovy ostrovy

Vědy a umění

- Založen spolek Junák - český skaut
- Viktor Kaplan vyrobil v Brně svou první turbínu
- rozpad německé expresionistické skupiny Der Blaue Reiter
- Ernest Rutherford a Edward Andrade dokázali, že záření gama je druh elektromagnetického záření
- Thomas Alva Edison patentoval gramofonovou desku

Nobelova cena

Narození

Česko
- 7. února − Josef František, český pilot, stíhací eso polského letectva v Bitvě o Británii († 8. října 1940)
- 28. března − Bohumil Hrabal, český spisovatel († 3. února 1997)
- 24. září − Jiří Kolář, český básník a výtvarník († 11. srpna 2002)
- Viktor Knapp, český právník († 1996) Svět
- 19. ledna − Bob Gérard, britský pilot Formule 1 († 26. ledna 1990)
- 5. února − William Seward Burroughs, americký spisovatel († 2. srpna 1997)
- 10. dubna − Paul Russo, americký automobilový závodník († 23. června 1976)
- 16. května − Eduard Hofman, český tvůrce animovaných filmů († 11. června 1987)
- 18. května − Toulo de Graffenried švýcarský pilot Formule 1
- 18. června − Gino Bartali, italský profesionální cyklista († 5. května 2000)
- 15. července − Princ Bira, thajský princ a automobilový závodník († 24. prosince 1985)
- 31. července − Louis de Funès, slavný francouzský herec a komik († 27. ledna 1983)
- 27. října − Hermann Geiger, švýcarský horský pilot a záchranář († 26. srpna 1966)
- 15. prosince − Arthur Troop, anglický policista († 30. listopadu 2000)
- 24. listopadu − Agostino Casaroli, římskokatolický kněz a diplomat Vatikánu († 9. června 1998)

Úmrtí

Česko
- 8. dubna − Jakub Arbes, český spisovatel a novinář (
- 12. června 1840)
- 12. dubna − Josef Nešvera, český hudební skladatel (
- 24. října 1842)
- 13. září − od tohoto dne je nezvěstný František Gellner, český básník (
- 19. června 1881) Svět
- 27. srpna − Eugen von Böhm-Bawerk, rakouský ekonom a politik (
- 12. února 1851)
- 15. září − Koos de la Rey, búrský generál (
- 22. října 1847)
- 1. listopad - viceadmirál sir Christopher Cradock, padl v bitvě u Coronela
- 8. prosinec - admirál Maximilian von Spee, padl v bitvě u Falklandských ostrovů

Hlava státu

- Rakousko-Uhersko
- František Josef I.
- Papež
- Pius X.
- Benedikt XV. Kategorie:20. století ja:1914年 ko:1914년 simple:1914 th:พ.ศ. 2457

1916

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1911 1912 1913 1914 1915 - 1916 - 1917 1918 1919 1920 1921 ----

Události

Česko
- 30. dubna: Poprvé byl použit letní čas. Ve 23.00 si měli obyvatelé přesunout hodiny na 24.00 (a 1. květen tak začal o hodinu dříve); Rakousko-Uhersko
- 1. října: V 0.00 letního času se hodiny vrátily zpět k pásmovému času na 23.00, tedy 30. září; Rakousko-Uhersko Svět
- V únoru začala nejdelší bitva první světové války, bitva u Verdunu.
- 24. dubna vypuklo v Dublinu sedmidenní povstání
- 1. červenec-začátek bitvy na Sommě
- 26. srpen-vstup Itálie do války na straně spojenců
- 27. srpen-Rumunsko vyhlašuje válku Rakousku-Uhersku
- 15. září-tento den byly poprvé v historii použity v boji tanky
- 14. listopad-konec bitvy na Sommě
- 15. prosinec-konec bojů u Verdunu
- Grónská hymna se stala hymnou

Vědy a umění

- 6. října vznikl dadaismus
- vznikl strukturalismus
- Albert Einstein zveřejnil obecnou teorii relativity

Nobelova cena

Narození

Česko Svět
- 11. května Johnny Claes, belgický závodník († 3. února 1956)
- 6. srpna Dom Mintoff, maltský politik
- 15. září - Tony Branca, švýcarský pilot formule 1.
- 3. říjen - James Herriot, britský veterinář a spisovatel
- 8. listopadu Peter Weiss, německý spisovatel († 10. května 1982)

Úmrtí

Česko Svět
- 18. března Karl Gölsdorf, rakouský lokomotivní konstruktér (
- 8. června 1861)
- 15. listopadu Henryk Sienkiewicz, polský spisovatel (
- 5. května 1846)
- 21. listopadu - František Josef I., císař Rakousko-Uherska

Hlava státu

- František Josef I. do 21. listopadu
- Karel I. Kategorie:20. století ja:1916年 ko:1916년 simple:1916

1917

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1912 1913 1914 1915 1916 - 1917 - 1918 1919 1920 1921 1922 ----

Události

Česko
- 31. července Hejnice byly povýšeny na město Svět
- 6. dubna – USA vstoupily do první světové války
- 2. července – bitva u Zborova
- 7. listopad – VŘSR v Rusku
- 9. listopadu – vydán dekret o tisku, jímž byla zlikvidována svoboda tisku; Rusko
- 12. listopadu – se v Rusku konaly svobodné volby.
- 5. prosince – byla zřízena nová tajná policie; Rusko
- 6. prosince – Finsko vyhlásilo nezávislost
- 22. prosinec – uznání Finska
- 24. prosince – byly zestátněny všechny podniky; Rusko
- Anglie dobyla Bagdád, Tel Aviv a Jeruzalém.
- Japonci obsadili Marshallovy ostrovy
- Nový Foundland se stal dominiem
- Jan Smuts poprvé použil slovo Apartheid
- Vzhlášena nezávislost Ukrajiny

Vědy a umění

- vydán Manifest českých spisovatelů
- otevřena galeria Dada
- objeven chemický prvek protaktinium
- vyšel Kodex kanonického práva

Nobelova cena

Narození

;Česko
- 29. června – Josef Kainar, český básník († 16. listopadu 1971)
- 16. prosince – Hanuš Fantl, český básník († 18. března 1942 koncentrační tábor Mauthausen) ;Svět
- 11. února – Giuseppe de Santis, italský režisér († 17. května 1997)
- 23. května – Edward Norton Lorenz, americký matematik a meteorolog
- 21. prosince – Heinrich Böll, německý spisovatel († 16. července 1985)
- 29. prosinec – David Hampshire, britský automobilový závodník

Úmrtí

Česko
- 17. června –