:: wikimiki.org ::

Země

Země

O jejích dějinách, vývoji názoru na ní, viz Země (dějiny). Země, známá též pod názvy latinského původu Terra, Tellus a pod řeckým Gaia je třetí planetou Sluneční soustavy. Jde o největší terestrickou planetu ve Sluneční soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Planeta vznikla před 4,57 miliardami let a krátce po svém vzniku (před 4,533 miliardami let) získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Měsíc Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellūs) a geo- (např. geocentrický model, geologie).

Fyzikální charakteristiky

Tvar Země

Střední poloměr Země je skoro 6,5 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení v důsledku kulatosti. Proto se lidé v minulosti domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování, například zatmění Měsíce a obeplutí Země na lodích. Éra kosmických letů pak přinesla přímá pozorování a fotografie jako konečný důkaz, že Země je kulatá. Kulatost Země (stejně jako jiných planet, Slunce i Měsíce) je dána vlastnostmi gravitační síly, která působí centrálně kolem těžiště a má sférickou symetrii. Tvar dokonalé koule je však narušen. Lepším přiblížením skutečnosti je rotační elipsoid s malou excentricitou. Vzdálenost pólů je přibližně o 43 km menší, než střední průměr rovníku. To je způsobeno rotací Země kolem své osy, která způsobuje odstředivou sílu. Ta směřuje od osy rotace a vektorově se skládá s gravitační silou, z čehož plyne, že na pólech je největší tíhové zrychlení a na rovníku nejmenší. Rovnoběžky jsou tedy kružnice, zatímco poledníky jsou elipsy s malou výstředností. Skutečný tvar je ještě složitější a pro jeho matematický popis se užívá pojem geoid. Poznámky:
- Ještě během druhé světové války někteří němečtí nacističtí vůdci věřili, že ve skutečnosti žijeme na vnitřním povrchu duté země a tento "poznatek" chtěli využít pro vojenské účely
- Na internetu existují recesistické stránky [http://www.alaska.net/~clund/e_djublonskopf/Flatearthsociety.htm Flat Earth Society] (anglicky), propagující "teorii" placaté Země. :Viz též: Země (dějiny).

Složení

Vnitřek Země je, stejně jako u jiných terestrických planet, rozdělen na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť, tekuté vnější jádro, které je mnohem méně viskózní než plášť a pevné vnitřní jádro. Tekuté vnější jádro umožňuje existenci slabého magnetického pole díky konvekci jeho elektricky vodivého materiálu. Nový materiál se dostává na povrch skrz vulkány a trhliny v oceánských deskách (vizte kontinentální drift). Mnoho hornin, z nichž je zemská kůra tvořena, se vytvořilo před méně než 100 milióny let; nejstarší známé žíly minerálů jsou však 4,4 miliardy let staré, což znamená, že Země měla pevnou kůru přinejmenším po tuto dobu [http://spaceflightnow.com/news/n0101/14earthwater/]. Globální zemské složení podle hmotnosti [http://earthref.org/cgi-bin/er.cgi?s=erda.cgi?n=547] je:

Vnitřní stavba

Struktura Země (podle hloubky pod povrchem):
- 0 až 60 km – litosféra (místně kolísá 5-200 km)
- 0 až 35 km – kůra (místně kolísá mezi 5-70 km)
- 35 až 60 km – svrchní plášť
- 35 až 2890 km – plášť
- 100 až 700 km – astenosféra
- 2890 až 5100 km – vnější jádro
- 5100 až 6378 km – vniřní jádro

Zemská kůra

:Viz hlavní článek: Zemská kůra Tloušťka kůry kolísá od 5 do 70 km. Nejtenší částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z (mafických) hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu, a obsahuje především vrstvu složenou z (felsických) hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičičova diskontinuita. Ze příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence. ofiolitické sekvence

Zemský plášť

Zemský plášť zasahuje do hloubky 2890 km. Tlak ve spodní části pláště je ~140 GPa (1,4×10⁶atmosfér). Z větší části je složen z materiálů bohatých na železo a hořčík. Jejich bod tání závisí na tlaku, jemuž jsou vystaveny. Protože je zde žár a při cestě do hloubky se zvyšuje tlak, spodní části této oblasti jsou považovány za pevné, zatímco horní jsou tvárné (polotekuté). Viskozita svrchního pláště se pohybuje od 10²¹ do 10²⁴ Pa·s, v závislosti na hloubce [http://www2.uni-jena.de/chemie/geowiss/geodyn/poster2.html]. Materiál svrchního pláště tedy může téct jen velmi zvolna. Proč si vědci myslí, že vnitřní jádro je pevné, vnější jádro tekuté a plášť polotekutý? Bod tání materiálů bohatých na železo je vyšší než železa samotného. Jádro je složeno téměř zcela z čistého železa, zatímco železem bohaté materiály se hojně vyskytují především mimo něj. Na povrchu jsou materiály bohaté na železo pevné, ve svrchním plášti polotekuté (neboť je horký a panuje zde ještě relativně malý tlak), ve spodním plášti pevné (neboť jsou pod velkým tlakem), čisté železo vnějšího jádra je tekuté, neboť má velmi nízký bod tání (navzdory enormnímu tlaku), naproti tomu vnitřní jádro je pevné kvůli extrémnímu tlaku ve středu planety.

Zemské jádro

:Viz hlavní článek: Zemské jádro Průměrná hustota Země je 5515 kg/m³, což ji činí nejhustší planetou ve Sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m³, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami (4,5×10⁹) let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu zvaném planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem (80%) spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky jako olovo nebo uran jsou buďto příliš vzácné než aby byly významnými nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky a zůstaly proto v kůře (viz felsické horniny). Jádro se dělí na dvě části, na pevné vnitřní jádro s poloměrem ~1250 km a tekuté vnější jádro o poloměru ~3500 km, které se rozprostírá se kolem něj. Všeobecně se předpokládá, že vnitřní jádro je pevné a složené především ze železa a z menší části z niklu. Někteří obhajují názor, že vnitřní jádro by mohlo být ve formě jediného krystalu železa. O vnějším jádru obklopujícím vnitřní se soudí, že je složeno ze směsi tekutého železa a niklu a stopového množství lehčích prvků. Obecně se věří, že konvekce ve vnějším jádru kombinovaná s mícháním způsobeným zemskou rotací (viz Coriolisova síla) způsobuje zemské magnetické pole procesem popsaným teorií dynama. Pevné vnitřní jádro je příliš horké, než aby bylo nositelem stálého magnetického pole (viz Curiova teplota), pravděpodobně však přispívá ke stabilizaci pole generovaného tekutým vnějším jádrem. Poslední důkazy naznačují, že vnitřní jádro Země nejspíš rotuje poněkud rychleji než zbytek planety o asi ~0-2° za rok (Comins DEU-str.82).

Zemský povrch

Výškové extrémy: (měřené relativně k úrovni moře)
- Nejnižší suchozemský bod: hladina Mrtvého moře −417 m
- Nejnižší bod vůbec: Mariánský příkop v Tichém oceánu −10 911 m ([http://web-japan.org/atlas/technology/tec03.html měření] z roku 1995)
- Nejvyšší bod: Mount Everest 8 850 m (měření z roku 1999)

Hydrosféra

1999 Země je jedinou planetou naší sluneční soustavy, jejíž povrch je pokryt kapalnou vodou. Hydrosféra pokrývá 71 % zemského povrchu (97 % z toho je mořská voda a 3 % sladká voda) a tvoří ji o oceány a moře, na kontinentech pak řeky a jezera. Oběžná dráha, vulkanismus, gravitace, skleníkový efekt, magnetické pole a na kyslík bohatá atmosféra jsou jedinečné vlastnosti, které dohromady vytvořily ze Země vodní planetu. Oběžná dráha Země leží za hranicí oběžných drah zaručujících dostatečné teplo pro kapalnou vodu. Bez nějaké formy skleníkového efektu by byla voda na Zemi zamrzlá. Paleontologické nálezy naznačují, že v jednom okamžiku poté, co modrozelené sinice (Cyanobacteria) kolonizovaly oceány a vyčerpaly z atmosféry oxid uhličitý, selhal skleníkový efekt a zemské oceány nejspíš zcela zamrzly na 10 až 100 miliónů let (Země-ledová koule). Na jiných planetách, jako je např. Venuše, byly molekuly vodních par rozloženy slunečním ultrafialovým zářením a vodík byl ionizován a odvanut slunečním větrem. Tento proces je pomalý, ale neúprosný. Jde o jednu z hypotéz vysvětlujících, proč nemá Venuše žádnou vodu. Bez vodíku kyslík reaguje s materiálem povrchu a ukládá se v pevných minerálech. V zemské atmosféře existuje ve stratosféře tenká vrstva ozónu, která absorbuje většinu vysokoenergetického ultrafialového záření a efekt rozbíjení molekul tak potlačuje. Ozón se může tvořit jen v atmosféře s vysokým podílem volného dvouatomového kyslíku, jehož existence je závislá na biosféře (rostlinách). Magnetosféra také chrání ionosféru před přímým odfukováním slunečním větrem. Nakonec, vulkanickou činností se na povrch neustále dostává voda zevnitř planety. Zemská desková tektonika v procesu recyklace subdukuje do pláště uhlík a vodu ve formě vápencových hornin a uvolňuje je při vulkanické činnosti jako plynný oxid uhličitý a páru. Odhaduje se, že horniny v plášti mohou obsahovat až 10× více vody než je nyní v oceánech, většina z této zadržované vody však nikdy nebude uvolněna. Celková hmotnost hydrosféry je asi 1,4×10²¹ kg, přibližně 0,023 % z celkové hmotnosti Země.

Atmosféra

Země má relativně hustou atmosféru složenou ze 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 1 % argonu a stopového množství jiných plynů včetně oxidu uhličitého a vodních par. Atmosféra chrání povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření. Její složení je nestabilní a silně ovlivněno biosférou. Jde především o velké množství volného dvouatomového kyslíku, který vyrábějí pozemské rostliny a bez nichž by se kyslík v atmosféře v geologicky krátkém čase sloučil s materiály z povrchu Země. Volný kyslík v atmosféře je známkou života. Tloušťka jednotlivých vrstev atmosféry (troposféry, stratosféry, mezosféry, termosféry a exosféry) na různých místech planety kolísá v závislosti na sezónních vlivech. Celková hmotnost atmosféry je asi 5,1×10¹⁸ kg, tedy přibližně 0,000 000 9 celkové hmotnosti Země.

Země jako těleso ve Sluneční soustavě

Rotace Země kolem její osy spojující severní a jižní pól trvá 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund (1 siderický den). Ze Země se hlavní část zdánlivého pohybu nebeských těles na obloze (kromě meteorů, které jsou mezi atmosférou a nízko obíhajícími satelity) jeví jako pohyb směrem na západ o rychlosti 15 °/h = 15'/min, tedy o sluneční nebo měsíční průměr každé dvě minuty. Země oběhne Slunce za 365,2564 průměrných slunečních dní (1 siderický rok). Ze Země to dává zdánlivý pohyb Slunce vzhledem ke hvězdám o rychlosti 1 °/den, tj. pohyb směrem na východ o sluneční či měsíční průměr za každých 12 hodin. Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země–Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny. Země má jeden přirozený satelit, Měsíc, který kolem ní oběhne jednou za 27 1/3 dnů. Ze Země se to jeví jako pohyb Měsíce vzhledem ke Slunci a hvězdám o rychlosti 12 °/den, tj. o měsíční poloměr směrem na východ každou hodinu. Viděno ze zemského severního pólu jsou pohyb Země, jejího měsíce a její rotace kolem osy všechny proti směru hodiných ručiček. Roviny orbity a rotace se přesně nekryjí. Zemská osa je vychýlena zhruba o 23,5 stupňů proti rovině Země–Slunce (které způsobuje roční období); a rovina Země–Měsíc má sklon asi 5 stupňů proti rovině Země–Slunce (jinak bychom pozorovali zatmění každý měsíc). Poloměr Hillovy sféry (sféry vlivu) Země je asi 1,5 Gm (1,5 miliónu km), do čehož se oběžná dráha jediného přirozeného satelitu (Měsíce) pohodlně vejde. V inerciální vztažné soustavě podléhá zemská osa pomalému precesnímu pohybu s periodou dobrých 25 800 let, stejně jako nutaci s hlavní periodou 18,6 let. Tyto pohyby jsou způsobeny diferenciálním vlivem Slunce a Měsíce na rovníkovou deformaci způsobenou zploštěním Země. Ve vztažné soustavě spojené se zemským tělesem je její rotace také lehce nepravidelná kvůli pohybu pólů. Pohyb pólu je kvaziperiodický, obsahující roční složku a složku se čtrnáctiměsíčním cyklem zvanou Chandlerova perioda. Rychlost rotace vlivem slapových sil v průběhu času klesá, jev je známý jako proměnná délka dne. V současné době nastává zemský perihel vždy kolem 3. ledna a afel kolem 4. července. V jiných dobách tomu bylo jinak, viz precese a Milankovičovy cykly.

Měsíc

Milankovičovy cykly 1968.]] :Viz hlavní článek: Měsíc (Země) Měsíc, nazývaný též Luna, je relativně velká terestrická planetě podobná oběžnice, jejíž průměr je asi jedna čtvrtina zemského. S výjimkou Plutova Charona je to v poměru k velikosti planety největší měsíc ve sluneční soustavě. Přirozené satelity obíhající kolem planet se nazývají „měsíce“ právě podle pozemského Měsíce. Gravitační síly mezi Zemí a Měsícem způsobují na Zemi příliv. Tatáž síla působící na Měsíc vedla k jeho vázané rotaci: jeho rotační perioda je rovna době, která je potřebná k jeho oběhu Země. Následkem toho ukazuje planetě stále stejnou stranu. Jak Měsíc obíhá Zemi, jsou Sluncem osvětlovány jeho různé části, což vede k měsíčním fázím: Temná polokoule je oddělena od osvětlené slunečním terminátorem. Měsíc dramaticky ovlivnil vývoj života tím, že brání prudkým změnám podnebí. Paleontologické důkazy a počítačové simulace ukazují, že výchylka zemské osy je stabilizována jeho slapovými interakcemi. Někteří teoretikové věří, že bez této stabilizace by točivý moment od Slunce a planet na zemskou rovníkovou deformaci způsobil chaotickou nestabilitu rotační osy, jako je tomu u Marsu. Pokud by se zemská osa rotace přiblížila rovině ekliptiky, podnebí by začalo být extrémně nepříznivé s obrovskými sezónními rozdíly. V létě by byl pól nasměrován přímo směrem ke Slunci, zatímco po celou zimu by byl od Slunce odvrácen. Planetologové, kteří tento jev studovali, prohlašují, že by vedl k vyhynutí všech větších zvířat a vyšších forem života. Toto téma však zůstává kontroverzním, další studie Marsu — který sdílí zemskou rotační periodu a vychýlení osy, nikoliv však velký měsíc ani tekuté jádro — mohou poskytnout na tuto problematiku jiný náhled. Měsíc je dost vzdálený, aby měl, viděno ze Země, téměř stejnou zdánlivou úhlovou velikost jako Slunce (Slunce je ovšem 400× vzdálenější). Díky tomu lze na Zemi pozorovat úplná i prstencovitá zatmění. Zde je diagram ukazující relativní velikost Země a Měsíce a velikost mezi nimi (kliknutím možno zvětšit): zatmění Široce přijímaná teorie o původu Měsíce prohlašuje, že se zformoval po kolizi rané Země s protoplanetou velikosti Marsu (teorie velkého impaktu). Tato hypotéza (mezi jinými věcmi) vysvětluje relativní nedostatek železa a těkavých prvků na Měsíci a fakt, že jeho složení je téměř identické se zemskou kůrou. Země má také minimálně jeden asteroid, který s ní má sladěnou oběžnou dráhu – 3753 Cruithne.

Biosféra

Lidská společnost

Kategorie:Země ja:地球 ko:지구 ms:Bumi simple:Earth th:โลก zh-min-nan:Tē-kiû

Planeta

Planeta (z řeckého πλανήτης, planétés - "poutníci") nebo oběžnice je těleso značného objemu, jehož hmotnost je menší než 80 MJ (hmotností Jupiteru), které obíhá na oběžné dráze kolem hvězdy a které neprodukuje žádnou nebo velmi málo energie prostřednictvím termonukleárních reakcí.

Charakteristika

Vznik

Předpokládá se, že planety vznikly ze smršťující se mlhoviny, z které se zformovala také jejich mateřská hvězda. Prvotní planety (protoplanety) vznikly nashromážděním plynu a prachu obíhajícího protohvězdu v hustém protoplanetárním disku předtím, než v jádru hvězdy začala termonukleární reakce a sluneční vítr odfoukl zbylý materiál pryč.

Energie

Uvnitř planety neprobíhají žádné termonukleární reakce, které by produkovaly energii. Všechnu vyzařovanou energii získávají planety z gravitačních, mechanických a termodynamických jevů, rozpadů radioaktivních prvků, shromažďování a odrážení energie z centrální hvězdy.

Ve sluneční soustavě

right Kromě Země (která ve starověku nebyla považována za planetu) jsou všechny planety ve sluneční soustavě pojmenované podle řeckých a římských bohů; některé neevropské jazyky, jako například čínština, však používají odlišné názvy. Měsíce jsou také pojmenované podle bohů a postav z mytologie (převážně klasické) nebo podle postav z Shakespearových her (měsíce Uranu). Asteroidy můžou být nazvané podle uvážení svých objevitelů, podle téměř kohokoliv nebo čehokoliv (zakázaní jsou např. politici, názvy podléhají schválení terminologické poroty Mezinárodní astronomické unie). O pojmenování planet a jevů na nich se stará planetární terminologie.

Uznané planety

Podle rozhodnutí autority Mezinárodní astronomické unie je v sluneční soustavě devět planet, tedy "dominantních" těles obíhajících kolem Slunce. Jsou to (vzestupně podle vzdálenosti od Slunce): # Merkur (☿) # Venuše (♀) # Země (♁) # Mars (♂) # Jupiter (♃) # Saturn (♄) # Uran (♅) # Neptun (♆) # Pluto (♇) (oběžná dráha Pluta leží zčásti uvnitř oběžné dráhy Neptunu; někteří astronomové považují Pluto jen za větší asteroid a nikoliv za skutečnou planetu)

Definice planety

Sluneční soustava se skládá ze Slunce, planet, planetek, meteoroidů a meziplanetárního plynu a prachu (řazeno podla velikosti). Velká tělesa Sluneční soustavy, která mají rozměry větší než Pluto a nepatří mezi měsíce planet, označujeme jako planety. Menší tělesa se nazývají planetky (nebo taky asteroidy). Hranice mezi planetami a planetkami není ostrá. Tato hranice a přesná definice planety je v současné době zdrojem sporů. Příkladem buď samo Pluto. Jestliže za planetu považujeme těleso, které vzniklo při vzniku sluneční soustavy z protoplanetární mlhoviny nabalováním hmoty na sebe (viz výše), pak Pluto mezi planety nepatří. Jeho velikost je podstatně menší než velikost kterékoliv jiné planety. Také jeho složení se mnohem více podobá ledovým měsícům Saturna, než planetám (průměrná hustota Pluta je 2 g/cm³, Marsu 4 g/cm³). Předpokládá se, že všechny další tělesa za drahou Neptunu (TNO, transneptunická tělesa) jsou rovněž složením podobna Plutu, čili hrouda kamení a ledu (viz výše ledové planety). Nicméně, IAU (Mezinárodní astronomická unie) v roce 1999 shodla, že budeme mít 9 planet. Dá se tedy říct, že z nomenklaturního hlediska máme planet devět, ale z hlediska kosmogonického pouze osm. V roce 2005 po objevu dalších velkých těles za drahou Neptuna se opět začalo diskutovat na téma definice planety. Jedním z podnětů bylo rozhodnutí Amerického přírodopisného muzea (American Museum of Natural History) v New Yorku vyřadit Pluta ze seznamu planet. Devatenáctičlenný panel pak navrhl definici planety upřesnit přídavnými jmény. Podle tohoto návrhu by pak byly tři druhy planet:
- terestrické planety (terrestrial planets)
- obří plynné planety (gas-giant planets)
- transneptunické planety (trans-Neptunian planets) Proti poslednímu druhu jsou výhrady, že není vhodné definovat typ těles podle jejich umístění ve Sluneční soustavě a vzniklo alternativní označení ledoví trpaslíci (ice dwarfs).

10. planeta nebo 8 planet?

V roce 2003 bylo objeveno těleso 2003 UB313, které se ukazuje být větší než Pluto. Na astronomické konferenci v roce 2006 v Praze se rozhodne, zda bude uznáno za planetu, nebo po dlouhých diskuzích tuto výsadu ztratí i Pluto.

Další objekty sluneční soustavy, podobné planetám

Nedávno objevený objekt 90377 Sedna obíhá Slunce ve vzdálenosti 13 miliard kilometrů, což je třikrát dále než Pluto. Průměr Sedny, pojmenované podle inuitské bohyně moře, není stále přesně známý, odhaduje se na 1/2 až 3/4 průměru Pluta, což je 1180 až 2360 km. Několik zdrojů již informovalo o Sedně jako o desáté planetě [http://www.theaustralian.news.com.au/common/story_page/0,5744,8968352%255E29098,00.html], všeobecně však astronomové tuto skutečnost neakceptují. Další "možná planeta" je 90482 Orcus, objekt oběžnou dráhou a velikostí podobný Plutu. Mezi dalšími kandidáty jsou např. 50000 Quaoar a 20000 Varuna. V současnosti považováno za téměř vyloučené, aby se našlo těleso, jehož velikost by byla srovnatelná nebo větší než např. Marsu nebo Merkuru. Viz http://www.princeton.edu/~willman/tno-comet/ a http://www.johnstonsarchive.net/astro/tnos3.gif . V různých obdobích historie se uvažovalo o několika hypotetických planetách, jako například Planeta X (předpokládaný výskyt za oběžnou dráhou Pluta) nebo Vulcan (s možnou oběžnou dráhou mezi Merkurem a Sluncem), které byly předměty intenzívního, ale neúspěšného hledání.

Klasifikace

Astronomové rozlišují mezi malými tělesy Sluneční soustavy, jako jsou planetky, komety a transneptunická tělesa, a mezi skutečnými planetami. Planety v sluneční soustavě lze rozdělit podle složení do víc kategorií:
- terestrické nebo též kamenné — planety podobné Zemi, složené převážně z hornin: Merkur, Venuše, Země, Mars
- joviální nebo též plynní obři — planety podobné Jupiteru, jejichž materiál je tvořen převážně z plynů: Jupiter, Saturn, Uran, Neptun
- uranské nebo též ledoví obři — podkategorie plynných obrů lišící se vyčerpáním vodíku a hélia a významným podílem hornin a ledu: Uran, Neptun
- ledové planety — někdy se uvádí tato třetí kategorie, ve které jsou tělesa jako Pluto, složené převážně z ledu. Tato kategorie "ledových" těles zahrnuje také neplanetární tělesa, jako například ledové měsíce vnějších planet naší sluneční soustavy (například Triton). Osm kamenných a plynných planet je všeobecně uznáváno jako hlavní planety. Ceres byl po svém objevení označený jako planeta, ale poté, co bylo nalezeno mnoho podobných objektů, byl překlasifikován na asteroid. Na základě nedávných objevů těles za oběžnou dráhou Neptunu, které se podobají Plutu svou oběžnou dráhou, velikostí a složením, si mnoho lidí myslí, že Pluto by mělo být definováno spíše jako planetka. Například Mike Brown z Caltechu definuje planetu jako každé těleso v sluneční soustavě, které je hmotnější než celková hmotnost všech ostatních těles na podobných oběžných drahách. Podle této definice by Pluto ani Sedna nebyly planetami. Mnoho lidí považuje Zemi a Měsíc za dvojplanetu z několika důvodů:
- Měsíc, měřený podle svého průměru, je 1,5× větší než Pluto.
- Gravitační síla, kterou působí Slunce na Měsíc, je větší než ta, kterou působí na Měsíc Země (asi 2,2×). Druhá skutečnost není v sluneční soustavě ojedinělá, pro tak velký satelit je však neobvyklá. Jiné měsíce, na které působí Slunce větší gravitací než jejich mateřská planeta, jsou:
- Nejvzdálenější měsíc Jupiteru (S/2003 J; 1,5×)
- Nejvzdálenější měsíc Uranu (S/2001 U 2; 1,2×)
- Dva najvzdálenější měsíce Neptunu (S/2002 N 4 a S/2003 N 1; 2,1×)
- Několik měsíců asteroidů (například S/2001 (22) 1 Linus 1,6×; S/1998 (45) 1 Petit-Prince 2,8×; S/1993 243 (1) 1,3×; a, najnápadnější, S/2001 (66391) 1 625×)

Exoplanety

Před rokem 1990 bylo známých jen devět planet, všechny v naší sluneční soustavě; v současnosti (listopad 2004) je jich známých 133 a všechny nově objevené jsou planety mimo naši sluneční soustavu. Nazývají se exoplanety. Většina exoplanet, které byly objevené, má hmotnost větší nebo porovnatelnou s plynnými obry v sluneční soustavě. Výjimku tvoří tři planety obíhající vyhaslou hvězdu nebo zbytek supernovy zvaný pulzar, jejichž hmotnost je srovnatelná se Zemí; a planeta obíhající μ Arae s hmotností přibližně 14-krát větší než je hmotnost Země [http://www.eso.org/outreach/press-rel/pr-2004/pr-22-04_pf.html]. Není jasné, zda se budou nově objevené planety podobat plynným obrům naší sluneční soustavy nebo zda budou úplně jiného typu, který v naší sluneční soustavě není známý. Zvláště některé z těchto planet, známé jako horké Jupitery, obíhají v extrémní blízkosti svých mateřských hvězd po téměř kružnicových oběžných dráhách. Přijímají proto o mnoho více záření než plynní obři v naší sluneční soustavě. Vyvstává proto otázka, zda se jedná o stejný typ planet. NASA má v plném proudu projekt na vyvinutí umělé družice pro hledání planet pozemského typu (anglicky Terrestrial Planet Finder), který bude schopen nalézat planety velikosti Země. Frekvence výskytu takových planet je jednou z proměnných v Drakeově rovnici, která odhaduje počet inteligentních, komunikujících civilizací existujících v naší galaxii. Existuje minimální zachytitelná úroveň kmitání, kterou je současná technika ještě schopna zaznamenat. Zatím se daří objevovat především planety, které jsou dostatečně velké a obíhají ve značné blízkosti mateřské hvězdy tak, že tuto hvězdu rozkmitají alespoň na tuto minimální zachytitelnou úroveň. Postupem času, jak budou sestrojovány stále lepší dalekohledy, bude možné zachytit v dnešní době hypotetické menší a vzdálenější planety.

Mezihvězdné planety

Mezihvězdné planety jsou samotáři v mezihvězdném prostoru, kteří nejsou gravitačně spojeni se žádnou hvězdnou soustavou. Dodnes není známá žádná mezihvězdná planeta, jejich existence je však považována za možnou na základě toho, že výsledky počítačových simulací původu a vývoje planetárních systémů často obsahují procesy zformování a následného odvrhnutí těles o značné hmotnosti.

Externí odkazy

- [http://physics.hallym.ac.kr/education/oregon/imamura/121/oct6/planet.html Planetární pohyby (anglicky)]
- [http://planetquest.jpl.nasa.gov/ Planetární výpravy NASA (anglicky)]
- [http://www.ciw.edu/IAU/div3/wgesp/definition.html Pracovní definice "planet" (anglicky)]
- [http://cfa-www.harvard.edu/cfa/ps/icq/ICQPluto.html Stránka Dana Greena o členění planet (anglicky)]
- [http://www.spacedaily.com/news/outerplanets-04b.html Gravitační zákony: Přirozenost a smysl označení planeta]; S. Alan Stern; March 22, 2004 (anglicky)
- [http://exoplanets.org/almanacframe.html Seznam exoplanet] anglicky Planety als:Planet ja:惑星 ko:행성 ms:Planet simple:Planet th:ดาวเคราะห์ zh-min-nan:He̍k-chheⁿ

Sluneční soustava

Sluneční soustava je planetární systém kolem hvězdy známé pod názvem Slunce. Systém tvoří především 9 planet, více než 70 měsíců těchto planet (především planet Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) a další menší tělesa jako planetky, komety, meteoroidy apod. Planety obíhají po eliptických drahách kolem Slunce, které je v ohnisku elipsy. Měsíce také obíhají kolem planet po eliptických drahách. Sluneční soustava je součástí Galaxie známé také pod názvem Mléčná dráha. Ta je částí tzv. Supergalaxie, kam patří mj. i galaxie M 31 v Andromedě. Více než 99 % celkové hmotnosti Sluneční soustavy tvoří samo Slunce, které svojí gravitační silou udržuje soustavu pohromadě. Kategorie:Astronomie Kategorie:Sluneční soustava ja:太陽系 ko:태양계 ms:Sistem suria nb:Solsystem simple:Solar system th:ระบบสุริยะ

Terestrická planeta

Terestrická planeta je planeta, která je složena především z křemičitanových hornin. Název je odvozen z latinského slova pro Zemi, „Terra“, takže alternativní definicí může být, že jde o planetu, jejíž rysy jsou výrazně „podobné Zemi“. Terestrické planety jsou podstatně odlišné od plynných obrů, kteří nemají pevný povrch a jsou složeni především z vodíku, hélia a vody v různých kombinacích a v různých skupenstvích. Terestrické planety mají všechny přibližně stejnou strukturu: centrální kovové jádro, většinou ze železa, obklopuje křemičitanový plášť. Měsíc je podobný, ale schází mu železné jádro. Terestrické planety mají kaňony, krátery, hory a sopky. Sluneční soustava má čtyři terestrické planety: Merkur, Venuše, Země a Mars. Po určitý čas pravděpodobně obsahovala mnohem více terestrických těles, většina však byla ze sluneční soustavy odmrštěna nebo zničena jiným způsobem. Pouze u jedné terestrické planety, Země, je známa aktivní hydrosféra. hydrosféra a Saturnův Mimas.
Třetí řada: Saturnovy měsíce Enceladus, Tethys, Dione, Rhea a Titan.
Čtvrtá řada: Saturnův měsíc Japetus, Uranovy měsíce Miranda, Ariel, Umbriel a Titania.
Pátá řada: Uranovy měsíce Oberon, Neptunovy měsíce Proteus a Triton a nakonec Pluto a Charon.
Na pozadí je ve správném měřítku kotouč Slunce.]] NASA uvažuje o plánovaný projekt Terrestrial Planet Finder („Hledač terestrických planet“), který by měl umožnit detekci terestrických planet vně naší sluneční soustavy (které obíhají jiné hvězdy). Tři objevené asi terestrické planety obíhají hvězdy Mu Arae, 55 Cancri a GJ 436. Všechny ostatní známé exoplanety jsou příliš velké a pravděpodobně jde o plynné obry.

Podívejte se také na

- Joviální planeta
- Planeta typu plynný obr
- Planeta typu horký Jupiter Kategorie:Planety ja:地球型惑星

Život

Termín život má víc významů - může značit probíhající proces součástí kterého jsou živé bytosti, periodu mezi oplodněním (nebo bod, od kterého entita může být považována za individuální bytost) a smrtí organismu, stav narozené entity atd. Z hlediska biologického je pro definování tvora jako živého potřeba, aby tvor splňoval tyto podmínky: Schopnost rozmnožovat se, schopnost pohybu, růstu a příjmu energie. Ovšem tyto podmínky občas nemusí být vždy všechny. Příkladem je, že například virus je považován za živý organismus.

Relevantní odkazy

- Biologie
- Protista
- Baktérie
- Rostlina
- Živočich
- Zvíře
- Prehistorický život

Reference na anglický zdroj

- Kauffman, Stuart. The Adjacent Possible: A Talk with Stuart Kauffman. Retrieved Nov. 30, 2003 from [http://www.edge.org/3rd_culture/kauffman03/kauffman_index.html] Kategorie:Biologie ja:生命 ko:생명 ms:Benda hidup simple:Life

Rok

Rok je doba, která uběhne mezi dvěma opakováními události spojené s oběhem Země kolem Slunce. Siderický rok (též hvězdný rok) je doba, za kterou oběhne Země kolem Slunce vzhledem ke vzdáleným hvězdám. Trvá 365,256 363 051 dne (365 d 6 h 9 min 9 s). Tropický rok je doba mezi dvěma průchdy Slunce jarním bodem. Trvá 365,242 189 67 dne (365 d 5 h 48 min 45 s). Je to taky perioda se kterou se střídají roční období a jeho délka je tedy důležitá pro tvorbu kalendáře. Anomalistický rok je doba, která uplyne mezi dvěma průchody Země přísluním (perihéliem). Trvá 365,259 635 864 dne (365 d 6 h 13 min 52 s). Kategorie:Čas ja:年 ms:Tahun simple:Year zh-min-nan:Nî

Měsíc (Země)

Měsíc je jediným známým přirozeným satelitem Země. Nemá jiné formální jméno než „Měsíc,“ i když je občas zván Luna (starý slovanský a zároveň latinský výraz pro „měsíc“), aby byl odlišen od běžných „měsíců.“ Jeho symbolem je srpek (Unicode: ☾). Kromě slova lunární se k odkazu na Měsíc používá též kmene selene nebo seleno (podle řecké bohyně měsíce Seléné) (selenocentrický, Selenité, atd.). Střední vzdálenost z Měsíce od Země je 384 403 kilometrů. Měsíční rovníkový průměr dosahuje hodnoty 3 476 kilometrů. Roku 1969 přistáli Neil Armstrong a Edwin Aldrin jako první lidé na Měsíci.

Dvě strany

Edwin Aldrin Edwin Aldrin Edwin Aldrin Edwin Aldrin Měsíc je v synchronní rotaci se Zemí, což znamená, že jedna strana Měsíce („přivrácená strana“) je stále obrácená k Zemi. Druhou, „odvrácenou stranu,“ z větší části nelze ze Země vidět, kromě malých částí poblíž okraje disku, které mohou být příležitostně spatřeny díky libraci. Většina odvrácené strany byla až do éry kosmických sond zcela neznámá. Tato synchronní rotace je výsledkem slapových sil, které zpomalovaly rotaci Měsíce v jeho rané historii, až došlo k rezonanci oběhu a rotace (vázané rotaci). Odvrácená strana je občas nazývána také „temnou stranou“. „Temná“ v tomto případě znamená „neznámá a skrytá“ a nikoliv „postrádající světlo“; ve skutečnosti přijímá odvrácená strana v průměru zhruba stejné množství slunečního světla jako přivrácená strana. Kosmická loď na odvrácené straně Měsíce je odříznuta od přímé radiové komunikace se Zemí. Odlišujícím rysem odvrácené strany je téměř úplná absence tmavých skvrn (oblastí s nízkým albedem), tzv. moří.

Oběh

Měsíc vykoná kompletní oběh asi jednou za kalendářní měsíc. Každou hodinu se Měsíc posune vzhledem ke hvězdám o vzdálenost zhruba rovnou jeho úhlovému průměru, přibližně o 0,5°. Měsíc se liší od většiny satelitů jiných planet tím, že je jeho orbita blízká rovině ekliptiky a nikoliv rovině zemského rovníku. Některé způsoby nazírání na oběh jsou podrobněji probrány v následující tabulce, ale dva nejběžnější jsou: siderický měsíc, což je doba úplného oběhu vzhledem ke hvězdám, trvající asi 27,3 dnů a synodický měsíc, což je doba, kterou zabere dosažení téže fáze, dlouhá přibližně 29,5 dne. Rozdíl mezi nimi je způsoben tím, že v průběhu oběhu urazí Země i Měsíc určitou vzdálenost na orbitě kolem Slunce. Gravitační přitažlivost, kterou Měsíc ovlivňuje Zemi, je příčinou mořského přílivu. Přílivová vlna je synchronizována s oběhem Měsíce kolem Země. Synchronnost rotace je přesná pouze v průměru, protože měsíční orbita má jistou výstřednost. Když je Měsíc v perigeu (přízemí), jeho rotace je pomalejší než pohyb po oběžné dráze, což nám umožňuje vidět asi osm stupňů délky z jeho východní (pravé) strany navíc. Na druhou stranu, když se Měsíc dostane do apogea (odzemí), jeho rotace je rychlejší než pohyb po oběžné dráze, což odkrývá dalších osm stupňů délky z jeho západní (levé) strany. To se nazývá optickou librací v délce. Slapová vzdutí Země způsobená měsíční gravitací se zpožďují za odpovídající polohou Měsíce kvůli odporu oceánského systému – především kvůli setrvačnosti vody a tření, jak se přelévá přes oceánské dno, proniká do zálivů a ústí řek a zase se z nich vrací. Následkem toho je část zemského rotačního momentu pozvolna přeměňována do oběhového momentu Měsíce, takže se Měsíc pomalu vzdaluje od Země rychlostí asi 38 mm za rok. Protože je měsíční orbita nakloněna k zemskému rovníku, Měsíc se zdá oscilovat nahoru a dolů (podobně jako lidská hlava, když pokyvuje na souhlas) při svém pohybu v ekliptikální šířce (deklinaci). Tento jev se nazývá optická librace v šířce a odkrývá pozorovateli z polárních oblastí Měsíce asi sedm stupňů šířky. Na konec, protože je Měsíc vzdálen jen asi 60 zemských poloměrů, pozorovatel na rovníku vidí Měsíc v průběhu noci ze dvou bodů vzdálených od sebe jeden zemský průměr. Tato vlastnost se nazývá optická librace paralaktická a odkrývá asi jeden stupeň měsíční délky. Země a Měsíc obíhají okolo jejich barycentra nebo obecněji těžiště, které leží asi 4700 km od zemského středu (asi 3/4 cesty k povrchu). Protože se barycentrum nachází pod povrchem Země, zemský pohyb se dá obecně popsat jako „kolébání“. Podíváme-li se ze zemského severního pólu, Země a Měsíc rotují proti směru hodinových ručiček okolo jejich os; Měsíc obíhá Zemi proti směru hodinových ručiček a Země obíhá Slunce také proti směru hodinových ručiček. Může vypadat podivně, že sklon lunární orbity a vychýlení měsíční osy rotace jsou v přehledu vypsány jako významně se měnící. Zde je třeba poznamenat, že sklon orbity je měřen vzhledem k primární rovníkové rovině (v tomto případě zemské) a vychýlení osy rotace vzhledem k normále vůči rovině orbity satelitu (měsíční). Pro většinu satelitů planet, nikoliv však pro Měsíc, tyto konvence odrážejí fyzikální realitu a jejich hodnoty jsou proto stabilní. Země a Měsíc formují prakticky „dvojplanetu“: jsou těsněji spjati se Sluncem než jeden s druhým. Rovina měsíční orbity zachovává sklon 5,145 396° vzhledem k ekliptice (orbitální rovině Země) a měsíční osa rotace má stálou výchylku 1,5424° vzhledem k normále na stejnou rovinu. Rovina měsíční orbity vykonává rychlou precesi (tj. její průnik s ekliptikou rotuje ve směru hodinových ručiček) během 6793,5 dnů (18,5996 let), kvůli gravitačnímu vlivu zemské rovníkové deformace. V průběhu této periody se proto zdá, že sklon roviny měsíční orbity kolísá mezi 23,45° + 5,15° = 28,60° a 23,45° - 5,15° = 18,30°. Současně se jeví, že výchylka osy měsíční rotace vzhledem k normále na rovinu oběžné dráhy měsíce kolísá mezi 5,15° + 1,54° = 6.69° a 5,15° - 1,54° = 3,60°. Za povšimnutí stojí, že výchylka zemské osy také reaguje na tento proces a sama kolísá o 0,002 56° na každou stranu kolem své průměrné hodnoty; tento jev se nazývá nutace. Body, ve kterých Měsíc protíná ekliptiku se nazývají „lunární uzly“: severní (neboli vzestupný) uzel je tam, kde Měsíc měsíc přechází k severu ekliptiky; jižní (neboli sestupný) je tam, kde přechází k jihu. Zatmění Slunce nastává, pokud se uzel střetne s Měsícem v novu; zatmění Měsíce, pokud se uzel střetne s Měsícem v úplňku.

Původ

Sklon měsíční dráhy činí dost nepravděpodobnou možnost, že by se Měsíc vytvořil spolu se Zemí nebo že by byl zachycen později. Jeho původ je předmětem mnoha vědeckých debat. Jedna z dřívějších spekulací – teorie odtržení předpokládala, že se Měsíc odtrhl ze zemské kůry vlivem odstředivé síly, zanechávaje za sebou dnešní oceánské dno jako jizvu. Tento koncept by však vyžadoval příliš rychlou počáteční rotaci Země. Někteří si mysleli, že se Měsíc zformoval jinde a byl zachycen na nynější oběžnou dráhu (teorie zachycení). Jiní dávali přednost teorii společné akreace, podle níž vznikly Země a Měsíc zhruba ve stejné době z akreačního disku. Tato teorie neumí vysvětlit nedostatek železa na Měsíci. Další navrhli, že se Měsíc mohl zformovat z úlomků zachycených na oběžnou dráhu po kolizi asteroidů nebo planetesimál. V současné době je přijímána Teorie velkého impaktu, podle níž Měsíc pochází z vyvrženého materiálu po kolizi formující se žhnoucí Země s planetesimálou velikosti Marsu (pracovně zvanou Theia). Určená geologická období Měsíce jsou definována na základě datování různých významných impaktů v měsíční historii. Slapové sily deformovaly dříve žhavý Měsíc do tvaru elipsoidu s jeho hlavní osou nasměrovanou k Zemi.

Fyzikální charakteristiky

Složení

Před více než 4,5 miliardami let pokrýval povrch Měsíce tekutý oceán magmatu. Vědci se domnívají, že jeden typ lunárních kamenů, KREEP (K – draslík, REE – rare earth elements – na Zemi vzácné prvky, P – fosfor) reprezentuje po chemické stránce zbytek tohoto magmatického oceánu. KREEP je vlastně směsice toho, co vědci nazývají „nekompatibilní prvky“: ty, které se nemohly zapojit do krystalické struktury, zůstaly mimo ni a vyplavaly na povrch magmatu. Pro výzkumníky je KREEP vhodným svědkem schopným podat zprávu o vulkanické historii měsíční kůry a zaznamenat frekvenci dopadů komet a jiných nebeských těles. Měsíční kůra je složena z množství různých prvků, včetně uranu, thoria, draslíku, kyslíku, křemíku, hořčíku, železa, titanu, vápníku, hliníku a vodíku. Při bombardování kosmickým zářením vyzařuje každý prvek zpět do vesmíru vlastní radiaci jako gama paprsky. Některé prvky jako uran, thorium a draslík jsou radioaktivní a produkují gama paprsky samy o sobě. Gama paprsky jsou však, nezávisle na tom, co je způsobuje, pro každý prvek navzájem různé — všechny produkují jedinečné spektrální čáry, detekovatelné spektrometrem. Kompletní globální zmapování Měsíce podle míry výskytu těchto prvků dosud nebylo provedeno. Některé kosmické lodě jej však uskutečnily na části Měsíce; sonda Galileo se touto činností zabývala během svého průletu kolem Měsíce v roce 1992. [http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA00131] Věří se, že celkové složení Měsíce je podobné jako zemské až na nedostatek těkavých prvků a železa.

Geografie povrchu

1992] Měsíc je pokryt desítkami tisíc kráterů o průměru větším než 1 kilometr. Většina je stará stovky miliónů nebo miliardy let; nepřítomnost atmosféry, počasí a nových geologických procesů zajišťuje, že většina z nich zůstane prakticky navždy zachována. Největší kráter na Měsíci a vskutku největší známý kráter ve sluneční soustavě tvoří pánev South Pole-Aitken. Tento kráter se nachází na odvrácené straně poblíž jižního pólu, má 2 240 km v průměru a hloubku 13 km. Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře (latinsky mare, v množném čísle maria), protože staří astronomové věřili, že jde o moře naplněná vodou. Ve skutečnosti se jedná o rozlehlé prastaré čedičové proudy lávy, které vyplnily pánve velkých impaktních kráterů. Světlejší vrchoviny se označují jako pevniny (latinsky terra, v množném čísle terrae). Moře se nacházejí téměř výhradně na přivrácené straně Měsíce, na odvrácené je pouze několik rozptýlených fleků. Vědci se domnívají, že asymetrie v měsíční kůře je způsobena synchronizací mezi měsíční rotací a oběhem kolem Země. Tato synchronizace vystavuje odvrácenou stranu Měsíce častějším dopadům asteroidů a meteoridů než přivrácenou stranu, u níž nebyla moře překryta krátery tak rychle. Nejsvrchnější část měsíční kůry tvoří nesoudržná kamenná vrstva rozdrcených hornin a prachu zvaná regolit. Kůra i regolit nejsou po celém Měsíci rozloženy stejnoměrně. Mocnost kůry kolísá od 60 km na přivrácené straně do 100 km na odvrácené straně. Tloušťka regolitu se pohybuje od 3 do 5 m v mořích a od 10 do 20 m ve vrchovinách. V roce 2004 zjistil tým vedený Dr. Benem Busseym z Univerzity Johna Hopkinse na základě snímků získaných sondou Clementine, že čtyři hornaté oblasti lemující 73 km široký kráter Peary na měsíčním severním pólu se zdají být osvětleny po celý měsíční den. Tyto nejmenované „hory věčného světla“ mohou existovat díky extrémně malé výchylce měsíční osy, která na druhé straně umožňuje také existenci věčného stínu na dnech mnoha polárních kráterů. Na méně hornatém jižním pólu oblasti věčného světla nenajdeme, i když okraj kráteru Shackleton je osvětlen po 80% měsíčniho dne. Obrázky z Clementine byly získány, když severní měsíční polokoule zažívala letní období a není známo, zda se tyto čtyři hory v zimním období přece jen neskryjí do stínu.

Přítomnost vody

V průběhu času je Měsíc vytrvale bombardován kometami a meteoroidy. Mnoho z těchto objektů je bohatých na vodu. Sluneční energie ji následně disociuje (rozštěpí) na její základní prvky vodík a kyslík, které okamžitě unikají do vesmíru. Navzdory tomu existuje hypotéza, že na Měsíci mohou zůstávat významné zbytky vody buďto na povrchu nebo uvězněny v kůře. Výsledky mise Clementine naznačují, že malé zmrzlé kapsy ledu (zbytky po dopadu na vodu bohatých komet) mohou být nerozmraženy uchovány uvnitř měsíční kůry. Přestože se o kapsách uvažuje jako o malých, celkové předpokládané množství vody je dost významné — 1 km³. Jiné vodní molekuly mohly poletovat při povrchu a být zachyceny uvnitř kráterů na měsíčních pólech. Díky velmi mírné výchylce měsíční osy, jen 1,5°, do některých z těchto hlubokých kráterů nikdy nezasvitne světlo Slunce — je v nich trvalý stín. Clementine zmapovala ([http://www.lpi.usra.edu/research/clemen/clemen.html]) krátery na měsíčním jižním pólu ([http://www.lpi.usra.edu/research/clemen/2polar.gif]), které jsou zastíněny tímto způsobem. Je-li na Měsíci vůbec voda, pak by podle vědců měla být právě v těchto kráterech. Pokud tam je, led by mohl být těžen a rozštěpen na vodík a kyslík elektrárnami založenými na solárních panelech nebo nukleárním reaktorem. Přítomnost použitelného množství vody na Měsíci je důležitým faktorem pro osídlení Měsíce, neboť nákladnost přepravy vody (nebo vodíku a kyslíku) ze Země by podobný projekt prakticky znemožnila. Kameny z měsíčního rovníku sesbírané astronauty z Apolla neobsahovaly žádné stopy vody. Sonda Lunar Prospector ani dřívější mapování Měsíce, organizované například Smithsonovým ústavem, nepřinesly žádný přímý důkaz měsíční vody, ledu nebo vodních par. Pozorování sondy Lunar Prospector však přesto naznačují přítomnost vodíku v oblastech stálého stínu, který by se mohl nacházet ve formě vodního ledu.

Magnetické pole

Oproti Zemi má Měsíc velmi slabé magnetické pole. Zatímco část měsíčního magnetismu je považována za jeho vlastní (jako pásmo měsíční kůry zvané Rima Sirsalis), je možné, že kolize s jinými nebeskými tělesy jeho magnetické vlastnosti posílila. To, zda těleso sluneční soustavy bez atmosféry jako Měsíc může získat magnetismus díky dopadům komet a asteroidů, je vskutku dlouhotrvající vědeckou otázkou. Magnetická měření mohou poskytnout také informace o velikosti a elektrické vodivosti měsíčního jádra — tyto výsledky by vědcům pomohly lépe porozumět původu Měsíce. Například, pokud by se ukázalo, že jádro obsahuje více magnetických prvků (jako je železo) než Země, ubralo by to teorii velkého impaktu na věrohodnosti (i když jsou zde alternativní vysvětlení, podle kterých by měsíční kůra měla také obsahovat méně železa).

Atmosféra

Měsíc má relativně nevýznamnou a řídkou atmosféru. Jedním ze zdrojů této atmosféry je odplynování — uvolňování plynů, například radonu, který pochází hluboko z měsíčního nitra. Dalším důležitým zdrojem plynů je sluneční vítr, který je rychle zachycován měsíční gravitací.

Zatmění

Ač jde vskutku jen o shodu okolností, úhlové průměry Měsíce a Slunce viděné ze Země jsou v rámci svých změn schopny se navzájem překrývat, takže je možné jak úplné tak i prstencové zatmění Slunce. Při úplném zatmění Měsíc kompletně zakrývá sluneční disk a sluneční koróna je vidět pouhým okem. Protože se vzdálenost mezi Měsícem a Zemí během času velmi pomalu zvětšuje, úhlový průměr Měsíce se zmenšuje. To znamená, že před několika milióny let při slunečním zatmění Měsíc Slunce vždycky úplně zakryl a nemohlo nastat žádné prstencové zatmění. Na druhou stranu, za několik miliónů už nebude Měsíc schopen Slunce úplně zakrýt a žádná úplná zatmění už nebudou nastávat. Zatmění nastávají jen když jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce. Sluneční zatmění mohou nastat jen pokud je Měsíc v novu; zatmění Měsíce jen je-li v úplňku. Podívejte se také na Zatmění Slunce a Zatmění Měsíce.

Pozorování Měsíce

Zatmění Měsíce Měsíc (a také Slunce) se zdají být většími, když se přiblíží k horizontu. Je to čistě psychologický efekt (podívejte se na Měsíční iluze). Úhlový průměr Měsíce ze Země je asi půl stupně. Různé světleji a tmavěji zabarvené oblasti (především moře) tvoří vzor viděný různými kulturami jako Muž na Měsíci, králík a bizon i jinak. Krátery a horské hřbety také patří mezi nápadné měsíční rysy. Během nejjasnějšícho úplňku může mít Měsíc magnitudu asi −12,6. Pro srovnání, Slunce má magnitudu −26,8. Měsíc je nejjasnější v noci, ale občas je možné ho vidět i ve dne. Pro libovolné místo na Zemi kolísá největší výška Měsíce ve dne ve stejných mezích jako největší výška Slunce a závisí na ročním období a měsíční fázi. Například v zimě putuje Měsíc nejvýše, pokud je v úplňku a v úplňku putuje nejvýše právě v zimě. Podívejte se také na: Měsíční fáze.

Průzkum Měsíce

Měsíční fáze se připravuje na sestup k povrchu Měsíce]] Měsíční fáze stojí vedle balvanu na Taurus-Littrow během třetí EVA]] První člověkem vyrobený předmět, který dosáhl Měsíce, byla automatická sovětská sonda Luna 2, která na něj dopadla 4. září 1959 ve 21:02:24 Z. Odvrácená strana byla poprvé vyfotografována 7. října 1959 sovětskou sondou Luna 3. Luna 9 byla první sondou, která měkce přistála na Měsíci a 3. února 1966 přenesla obrázky měsíčního povrchu. Prvním umělým satelitem Měsíce byla sovětská sonda Luna 10 (odstartovala 31. března 1966). Členové posádky Apolla 8, Frank Borman, James Lovell a William Anders, se 24. prosince 1968 stali prvními lidmi, kteří na vlastní oči viděli odvrácenou stranu Měsíce. Lidé poprvé přistáli na Měsíci 20. června 1969, čímž vyvrcholil studenou válkou inspirovaný vesmírný závod mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Prvním mužem kráčejícím po měsíčním povrchu byl Neil Armstrong, velitel americké mise Apollo 11. Posledním člověkem, který stál na Měsíci, byl Eugene Cernan, který v rámci mise Apollo 17 kráčel po Měsíci v prosinci 1972. Podívejte se také na: Kompletní seznam měsíčních astronautů. Posádka Apolla 11 nechala na Měsíci 23×18 cm destičku z nerez oceli na oslavu přistání, která je schopna přinést základní informace o návštěvě jakýmkoliv jiným bytostem, které by ji mohly vidět. Nápis na ní praví: :Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec, LP 1969. :Přišli jsme v míru jménem celého lidstva. Destička zobrazuje dvě strany planety Země a je podepsána třemi astronauty a prezidentem USA Richardem Nixonem. Měsíční vzorky přivezené na Zemi pocházejí z šesti misí s lidskou posádkou a ze tří misí Luna (číslo 16, 20 a 24). V únoru 2004 se americký prezident George W. Bush přihlásil k plánu na obnovení letů k Měsíci s posádkou do roku 2020. V září 2005 organizace NASA upřesnila tyto plány a oznámila jako cílové datum nového přistání lidí na Měsíci rok 2018. Evropská vesmírná agentura stejně jako Čínská lidová republika, Japonsko a Indie mají také plán na brzké vypuštění sond na průzkum Měsíce. Evropská sonda Smart 1 odstartovala 27. září 2003 a vstoupila na měsíční oběžnou dráhu 15. listopadu 2004. Bude sledovat měsíční povrch a vytvářet jeho rentgenovou mapu. [http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/2818551.stm] [http://sci.esa.int/science-e/www/object/index.cfm?fobjectid=36091] Čína deklarovala ambiciózní plány na výzkum Měsíce a zkoumání vhodných nalezišť pro těžbu na Měsíci, zvláště hledání izotop hélium 3 využitelného jako energetický zdroj na Zemi. [http://space.com/missionlaunches/china_moon_030304.html] Japonsko a Indie se také chystají k Měsíci. Japonci již načrtli plány svých nadcházejících misí k našemu sousedovi: Lunar-A [http://www.jaxa.jp/missions/projects/sat/exploration/lunar_a/index_e.html] a Selene [http://www.jaxa.jp/missions/projects/sat/exploration/selene/index_e.html]. Japonskou vesmírnou agenturou (JAXA) je dokonce plánována obydlená lunární základna. Prvním pokusem Indie byl automatický orbitální satelit Chandrayan. Pokud jsme na povrchu Měsíce a chceme se odpoutat jak od Měsíce tak i od Země, potřebná úniková rychlost je druhou odmocninou součtu čtverců jednotlivých únikových rychlostí — 2,4 km/s (od Měsíce) a 1,5 km/s (od Země) dají celkově 2,8 km/s. Využijeme-li tedy orbitální rychlost 1,1 km/s a urychlíme-li se o 2,4 km/s, je to dohromady dost nejen k opuštění Měsíce, ale také k opuštění Země.

Lidské poznání Měsíce

Mýty a lidová kultura

Podívejte se na: Měsíc (mytologie).

Astrologie

Podívejte se na: Měsíc (astrologie)

Vědecké poznání

5 000 let starý otesaný kámen v irském Knowth asi reprezentuje měsíc a je-li tomu tak, jde o nejstarší dosud objevené zobrazení. Ve středověku, ještě před objevením dalekohledu, již někteří lidé uznali Měsíc za sféru, i když si mysleli, že je „dokonale hladký“. sféru Měsíci]] Leonardo da Vinci v Leicesteerském kodexu (napsán mezi 1506 a 1510), poprvé prohlásil, že Měsíc je hmotné těleso těžší než vzduch; současně správně vysvětlil jev tzv. popelavého svitu jako odraz záře Země od měsíčního povrchu[http://www.amnh.org/exhibitions/codex/2A2r.html]. V roce 1609 nakreslil Galileo Galilei do své knihy Sidereus Nuncius jednu ze svých prvních kreseb Měsíce pozorovaného dalekohledem a poznamenal, že není hladký, ale má krátery. Později v 17. století nakreslili Giovanni Battista Riccioli a Francesco Maria Grimaldi mapu Měsíce a pojmenovali řadu kráterů jmény, která známe dodnes. Na mapách se temné části měsíčního povrchu nazývají „moře“ (latinsky mare, v množném čísle maria) a světlejší části jsou pevniny (latinsky terra, v množném čísle terrae). Možnost existence vegetace na Měsíci či dokonce osídlení „selenity“ byla seriózně zmiňována některými významnými astronomy až do prvních desetiletí 19. století. Ještě v roce 1835 se řada lidí nechala napálit sérií článků v deníku New York Sun o smyšleném objevu exotických zvířat žijících na Měsíci. Naproti tomu prakticky ve stejné době (během let 1834–1836) publikovali Wilhelm Beer a Johann Heinrich Mädler své čtyřdílné kartografické dílo Mappa Selenographica a v roce 1837 knihu Der Mond, která solidním způsobem zdůvodnila závěr, že Měsíc nemá žádné vodní plochy ani patrnou atmosféru. Spornou otázkou zůstávalo, zda rysy Měsíce mohou podléhat změnám. Někteří pozorovatelé prohlašovali, že jisté malé krátery se objevují a zase mizí, ve 20. století se však zjistilo, že jde o omyly, vzniklé pravděpodobně odlišnými světelnými podmínkami nebo nepřesnostmi ve starých nákresech. Na druhou stranu dnes víme, že občas dochází k jevu odplynování. Během nacistického období v Německu prosazovali nacističtí vůdci teorii Welteislehre, která prohlašovala, že Měsíc je tvořen pevným ledem. Odvrácená strana Měsíce byla zcela neznámá až do průletu sondy Luna 3 v roce 1959. Její rozsáhlé zmapování bylo provedeno v rámci programu Lunar Orbiter v 60. letech 20. století.

Podívejte se také na

- Modrý měsíc
- Detailní fotografie Měsíce v úplňku
- Lunární geologická časová osa
- Měsíční moře
- Kolonizace Měsíce
- Seléne, řecká bohyně měsíce
- Chang'e (mytologie), čínská bohyně měsíce
- Dočasné měsíční úkazy
- Měsíční meteority

Externí odkazy

Měsíční fáze

- [http://tycho.usno.navy.mil/vphase.html US Naval Observatory: fáze Měsíce pro libovolný datum a čas 1800–2199 n.l.] (anglicky)
- [http://www.amastro.org/at/mo/mopo.gif Schéma měsíčních fází] (anglicky)

Vesmírné mise

- [http://www.lpi.usra.edu/research/lunar_orbiter/ Digitální fotografický atlas Měsíce z programu Luar Orbiter] (anglicky)
- [http://www.apolloarchive.com/apollo_archive.html Archív projektu Apollo] (anglicky)
- [http://www.cmf.nrl.navy.mil/clementine/clib/ Prohlížeč obrázků Měsíce ze sondy Clementine] (anglicky)

Vědecké

- http://moon.astronomy.cz/
- [http://www.solarviews.com/eng/moon.htm The Moon – od Rosanny a Calvina Hamiltonových] (anglicky)
- [http://seds.lpl.arizona.edu/nineplanets/nineplanets/luna.html The Moon – od Billa Arnetta] (anglicky)
- [http://www.inconstantmoon.com „Nestálý Měsíc“ – od Kevina Clarka] (anglicky)
- [http://www.moonsociety.org The Moon Society (neziskový výukový web)] (anglicky)
- [http://cps.earth.northwestern.edu/GHM/ Geologická historie Měsíce od Dona Wilhelmse] (anglicky)

Mýty a folklór

- [http://www.straightdope.com/classics/a2_337.html „Nestávají se podivné věci, když je měsíc v úplňku?“ od Cecila Adamse] (The Straight Dope, anglicky)
- [http://www.infoplease.com/spot/bluemoon1.html „Jednou za modrý (uherský) měsíc - Co je to modrý měsíc?“ od Ann-Marie Imbornoni] (anglicky)
- [http://www.suite101.com/article.cfm/folklore/10667 „Měsíc ve folklóru“ - od Virginie Marin] (anglicky)
- [http://www.laputanlogic.com/articles/2004/04/05-0001.html „Králík na Měsíci“ - od Johna Hardyho] (anglicky)

Jiné

- [http://www.perseus.gr/Astro-Lunar-Scenes-Apo-Perigee.htm Měsíc v apogeu a perigeu] (pozoruhodné fotografické porovnání, anglicky)
- [http://www.straightdope.com/classics/a2_110.html Proč se zdá Měsíc větší poblíž horizontu?] (The Straight Dope, anglicky)
- [http://www.badastronomy.com Špatná astronomie]: Dr. Philip Plait, profesor astronomie na Státní univerzitě v Sonomě v Kalifornii, na tomto webu vysvětluje mnoho případů nekorektní astronomie a fyziky prezentované veřejnosti, včetně astrologie a označování programu Apollo za podvod. (anglicky)
- [http://news.bbc.co.uk/2/hi/world/monitoring/media_reports/1399132.stm 'Falšované' snímky Měsíce – zpráva BBC] (anglicky)
- [http://www.redzero.demon.co.uk/moonhoax/ Web Moonhoax] (anglicky)
- [http://www.moonpeople.com Úplná příručka k zemskému Měsíci] (včetně diskusního fóra, anglicky)
- [http://astrosurf.com/avl/ Virtuální atlas Měsíce, program, včetně české lokalizace] Kategorie:Země Kategorie:Měsíce ja:月 ko:달 ms:Bulan (satelit) simple:Moon th:ดวงจันทร์ zh-min-nan:Go̍eh-niû

Rovník

Rovník je nejdelší rovnoběžka o zeměpisné šířce 0°. Je to pomyslná čára vedoucí po povrchu planety, přesně na půli cesty mezi planetárními póly. Rovník rozděluje povrch planety na severní a jižní polokouli. Délka zemského rovníku je asi 40 070 km.

Podívejte se také na

- poledník Kategorie:Geografie

Geocentrický model

Geocentrismus je názor nebo tvrzení, že Země je středem vesmíru. Doslovně vyloženo „mající Zemi ve svém středu.“ Kategorie:Sluneční soustava Kategorie:Nebeská mechanika Kategorie:Náboženství ja:天動説

Kosmonautika

Kosmonautika, jako oblast techniky která se zabývá cestováním mimo zemskou atmosféru. Zahrnuje lety např. kosmických raketoplánů, které vzlétají jako vzdušné letadlo (:en:aircraft), přesněji jako letoun (:en:airplane), a pokračují v kosmu jako kosmická loď (:en:spacecraft).

Externí odkazy

- http://www.lib.cas.cz/www/space.40/INDEX1.HTM Encyklopedie SPACE 40
- http://www.kosmo.cz Český kosmonautický portál Kategorie:Letectví

Planeta

Charakteristika

Vznik

Energie

Ve sluneční soustavě

Uznané planety

Definice planety

10. planeta nebo 8 planet?

Další objekty sluneční soustavy, podobné planetám

Klasifikace

Exoplanety

Mezihvězdné planety

Externí odkazy

Slunce

Slunce je naše nejbližší hvězda. Je asi 150 milionů km (1 AU) daleko od Země. Je to koule žhavých plynů o hmotnosti 1,989×10³⁰ kg (330 000 krát více než Země a 99,8% hmotnosti sluneční soustavy), která neustále produkuje ohromné množství energie. Její výkon je zhruba 4×10²⁶ W, z něhož na Zemi dopadá jen asi 45 miliardtin. I tak tok energie ze Slunce na Zemi činí asi 1,4 kW m^-2. Slunce je hvězda hlavní posloupnosti, spektrální třídy G2. Slunce patří do třídy svítivosti V. Slunce obíhá okolo středu Galaxie ve vzdálenosti od 25 000 do 28 000 světelných let od jejího středu. Oběh trvá přibližně 226 milionů let. Slunce je staré přibližně 4,6 miliard let, což ho řadí mezi hvězdy středního věku. Bude svítit ještě asi 7 miliard let. Teplota na povrchu Slunce činí asi 5800 K, proto ho vnímáme jako žluté (i když maximum jeho vyzařování je v zelené části viditelného spektra). Průměr Slunce je zhruba 1 400 000 km což je asi 109 průměrů Země. Jeho objem je tedy asi 1,3 milionkrát větší než objem Země. Hustota Slunce je průměrně 1400 kg m^-3. Slunce se otáčí jinou rychlostí u pólů a na rovníku. Na rovníku se otočí jednou za 25 dní, na pólu za 36 dní. Jeho absolutní magnituda je +4,1, relativní pak -26,8. Je to tak nejjasnější těleso na obloze.

Složení Slunce

: V hmotnostních poměrech je Slunce složeno ze zhruba 3/4 vodíku a 1/4 hélia.

Struktura Slunce

Jádro

Uprostřed Slunce se nachází jádro, kde dochází k uvolňování energie. Teplota v jádru dosahuje 1,5×10⁷ K a hustota plazmy se zde pohybuje okolo 130000 kg m^-3. V tomto prostředí se vodík postupně a velmi pomalu mění na hélium za uvolnění obrovského množství energie. Každou sekundu se při tom spálí 700 000 000 tun vodíku. Ani to však neznamená, že uvnitř Slunce děj probíhá nějak překotně. Musíme mít na paměti velké rozměry Slunce. Hustota výkonu Slunce je pouhých 0,19 mW kg^-1. Postupně přes několik mezistupňů v tzvn. proton-protonovém cyklu dojde ke sloučení čtyř protonů v jednu α-částici - jádra hélia, přičemž dva z protonů se přemění na