:: wikimiki.org ::
| Albedo |
AlbedoAlbedo je míra odrazivosti tělesa nebo jeho povrchu. Jde o poměr odraženého elektromagnetického záření ku množství dopadajícího záření. Zlomek, obvykle vyjadřovaný procentuelně od 0 % do 100 %, je důležitým pojmem v klimatologii a astronomii. Poměr závisí na frekvenci uvažovaného záření: pokud není specifikována, bere se průměr podél spektra viditelného světla. Závisí také na úhlu dopadu záření: pokud není specifikován, uvažujeme o pravém úhlu. Albedo čerstvého sněhu je vysoké: až 90 %. Povrch oceánu má albedo nízké. Průměrné albedo Země je 37–39 %, zatímco u Měsíce dosahuje jen asi 12 %. V astronomii lze podle albeda satelitů a asteroidů usuzovat na jejich složení, především na podíl ledu.
Lidská činnost mění albedo (například kácením lesů a farmařením) různých oblastí zemského povrchu. Přesné vyčíslení tohoto efektu v globálním měřítku je však obtížné: není zřejmé, zda tyto změny přispívají ke zvyšování nebo snižování globálního oteplování.
Typickým příkladem albedo efektu je zpětná vazba teploty sněhu. Pokud se v oblasti pokryté sněhem oteplí a sníh taje, albedo se sníží, je absorbováno více slunečního záření, což přispívá k dalšímu oteplování. Obráceně to platí také: při vytváření sněhu se uplatňuje ochlazovací cyklus. Intezita albedo efektu závisí na velikosti změny albeda a na množství slunečního záření; z toho důvodu je v tropických oblastech potenciálně velmi výrazný.
Některé příklady albedo efektů
Fairbanks, Aljaška
Podle GHCN 2 dat amerického National Climatic Data Center, složených z vyhlazených 30letých klimatických průměrů pro tisíce klimatologických stanic po celém světě je univerzitní klimatologická stanice v aljašských Fairbanks asi o 3 °C (5 °F) teplejší než letiště ve Fairbanks, částečně kvůli systému odvodňovacích kanálů, více však pro nižší albedo na univerzitě způsobené vyšší koncentrací borovic a tedy menším množstvím otevřené sněhové plochy odrážející teplo zpět do vesmíru. Neunke a Kukla ukázali, že tento rozdíl je ještě výraznější během pozdních zimních měsíců, kdy množství slunečního záření roste.
Tropy
Přestože teplotní vlivy albeda jsou nejznámější v chladnějších podnebných pásmech, jelikož zde padá více sněhu, ve skutečnosti jsou mnohem silnější v tropických regionech, protože v tropech je logicky více slunečního světla. Když brazilští farmáři pokácejí tmavý tropický deštný prales a nahradí jej ještě tmavšími poli, na nichž pěstují plodiny, průměrná roční teplota oblasti stoupne v průměru o asi 3 °C (5 °F).
V menším měřítku
Albedo má vliv i v menším měřítku. Lidem, kteří si oblékají v létě tmavé šaty, hrozí mnohem větší nebezpečí úpalu než těm, kteří nosí bílé šaty.
Borové lesy
Albedo borového lesa, ve kterém stromy kompletně pokrývají zemský povrch, rostoucího na 45 °N v zimě je pouze asi 9 %, což je vůbec nejméně mezi přirozeně se vyskytujícími suchozemskými prostředími. Částečně to způsobuje barva borovic, částečně se na tom podílí mnohačetný rozptyl slunečního světla mezi stromy, který snižuje celkové množství odraženého světla. Snadnost vnikání světla do vody snižuje oceánské albedo na asi 3,5 %, což silně ubírá z celkového množství dopadajícího světla. Albedo hlubokých bažin se pohybuje mezi 9 % a 14 %. U opadavých stromů je přibližně 13 %. U travnatého povrchu se zvyšuje na asi 20 %. Albedo holé země závisí na barvě půdy, rozmezí se pohybuje od 5 % do 40 %, na farmářské půdě průměrně 15 %. U pouště nebo rozsáhlé pláže se pohybuje v průměru kolem 25 % s odchylkami v závislosti na barvě písku. [Reference za všechny: Studie Edwarda Walkera v prérijních oblastech Great Plains v zimě okolo 45 °N].
Městské oblasti
Městské oblasti se vyznačují především velmi nepřirozenými hodnotami albeda, protože mnoho struktur postavených lidmi absorbuje světlo dříve než může vůbec dosáhnou povrchu. V severních částech světa jsou města relativně tmavá a Walkerova studie ukazuje, že jejich průměrné albedo je asi 7 % s pouze mírným nárůstem během léta. Ve většině tropických zemí je průměrné albedo měst kolem 12 %. Tato hodnota se podobá hodnotám typickým pro severská předměstí. Částečný důvod tvoří odlišné přírodní prostředí měst v tropických oblastech, kde například v okolí roste více velmi temných stromů; dalším důvodem je chudoba tropů a z ní vyplývající nutnost stavět z odlišných materiálů.
Stromy
Protože stromy mají tendenci mít nízké albedo, odstranění stromů by mělo vést k (snížení albeda a proto) ochlazení (?) planety (je ale nutné vzít potaz ochlazování výparem vody ze stromů - tento efekt je významný). Zpětné reakce oblak tento problém dále komplikují. V oblastech sezónně pokrytých sněhem jsou zimní albeda bezlesých oblastí o 10 % až 50 % vyšší než blízké lesnaté oblasti, neboť sníh nepokrývá stromy tak dokonale.
Studie Hadleyho centra vypátrala přímou úměru (obecně oteplujícího) dopadu změny albeda a (ochlazujícího) efektu pohlcování uhlíku rostoucími lesy. Zjistili, že nové lesy v tropických a středních zeměpisných šířkách mají ochlazující dopad; nové lesy ve vyšších zeměpisných šířkách (například na Sibiři) mají neutrální nebo oteplující dopad [http://66.102.11.104/search?q=cache:o7LD-owSkNgJ:www.ulapland.fi/home/arktinen/feed_pdf/Betts_revised.pdf+hadley+albedo+forest&hl=en].
Sníh
Albeda sněhu mohou být až 90 %. To platí pro ideální případ – čerstvý hluboký sníh na málo členitém povrchu. V Antarktidě se průměr pohybuje něco málo nad 80 %.
Pokud se oblast pokrytá sněhem oteplí, sníh začne tát, čímž se sníží albedo, což vede k dalšímu tání (zpětná vazba albeda ledu). Předpovědi dalšího oteplování pólů a oblastí sezónně pokrytých sněhem následkem globálního oteplování stojí především na znalosti tohoto jevu.
Oblaka
Oblaka jsou dalším prvkem zvyšujícím albedo, jejich příspěvek hraje velkou roli v rovnici globálního oteplování. Různé typy oblak mají různé hodnoty albeda, teoreticky se pohybují od minima kolem 0 % až do maxima nad 70 %. Klimatické modely ukazují, že pokud by byla celá Země pokryta bílými oblaky, povrchová teplota by klesla na hodnotu asi -151 °C (-240 °F). Tento model, ačkoliv velmi vzdálený od skutečnosti, také předpovídá, že na vyrovnání 5,0 °C (9 °F) změny teploty způsobené zvětšením skleníkového efektu, je třeba „pouze“ zvýšit celkové zemské albedo asi o 12 % přidáním dalších bílých oblak.
Albedo a klima v některých oblastech ovlivňují umělá oblaka, jako jsou například kondenzační stopy po silném leteckém provozu. Studie po útocích 11. září, po kterých všechny hlavní letecké společnosti v USA přerušily lety na 3 dny, ukázaly lokální zvýšení rozdílu mezi denní a noční teplotou o 1°C.
Efekty aerosolů
Aerosoly (velmi jemné částečky/kapičky v atmosféře) mají dva dopady – přímý a nepřímý. Přímý (albedo) efekt ochlazuje planetu; nepřímý dopad (částečky fungují jako kondenzační jádra a proto mění vlastnosti oblaků) je méně jistý [http://www.grida.no/climate/ipcc_tar/wg1/231.htm#671].
Černé uhlíkaté sloučeniny
Další klimatický albedo efekt se týká černých uhlíkatých částeček. Tento jev je obtížné kvantifikovat: IPCC říká, že jejich odhad globálního průměru ovlivnění záření BC aerosoly z fosilních paliv je ... +0,2 Wm-2 (od +0,1 Wm-2 v SAR) v rozsahu +0,1 až +0,4 Wm-2 [http://www.grida.no/climate/ipcc_tar/wg1/233.htm].
Kategorie:Světlo
Kategorie:Meteorologie
ja:アルベド
ko:반사율
AstronomieAstronomie, řecky αστρονομία z άστρον (astron) hvězda a νόμος (nomos) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem.
Části astronomie
Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času.
Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve Sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona.
Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objekt zájmu.
Astronomické pozorování
Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských.
Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou
- gama-astronomie
- rentgenovská astronomie
- ultrafialová astronomie
- optická astronomie
- infračervená astronomie
- mikrovlná astronomie
- radioastronomie
Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účině pohlcuje, takže gama a rentgenovské pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky.
Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření.
- neutrinová astronomie pozoruje neutrina, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné vodou nebo jiným pozorovacím médiem
- studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky (v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích).
Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry, nadějný projekt LIGO je ve stádiu ověřování.
Astronomická teorie
Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.).
Kosmologie studuje Vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, vývoj, a budoucí vývoj.
Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru.
Astronomie podle objektu zájmu
Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce.
Galaktická astronomie - zkoumání struktury, součástí a vývoje galaxií, v prvé řadě naší Galaxie.
Extragalaktická astronomie - objekty za hranicemi naší Galaxie.
Planetární vědy zkoumají planety v naší Sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi. (Například geologie Marsu).
Vztah astronomie k dalším vědám
Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější "laboratoří", přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další.
Podívejte se také na
- Astrofyzika
- Galaxie
- Hvězda
- Hvězdárna Suhora
- Kometa
- Obzor
- Planeta
- Planetka
- Sluneční soustava
- Slunovrat
- Vesmír
- Významní astronomové
Kategorie:Astronomie
Kategorie:Pozorování vesmíru
Kategorie:Znalosti a technika
ja:天文学
ko:천문학
ms:Astronomi
simple:Astronomy
th:ดาราศาสตร์
Měsíc (Země)
Měsíc je jediným známým přirozeným satelitem Země. Nemá jiné formální jméno než „Měsíc,“ i když je občas zván Luna (starý slovanský a zároveň latinský výraz pro „měsíc“), aby byl odlišen od běžných „měsíců.“ Jeho symbolem je srpek (Unicode: ☾). Kromě slova lunární se k odkazu na Měsíc používá též kmene selene nebo seleno (podle řecké bohyně měsíce Seléné) (selenocentrický, Selenité, atd.).
Střední vzdálenost z Měsíce od Země je 384 403 kilometrů. Měsíční rovníkový průměr dosahuje hodnoty 3 476 kilometrů.
Roku 1969 přistáli Neil Armstrong a Edwin Aldrin jako první lidé na Měsíci.
Dvě strany
Edwin Aldrin
Edwin Aldrin
Edwin Aldrin
Edwin Aldrin
Měsíc je v synchronní rotaci se Zemí, což znamená, že jedna strana Měsíce („přivrácená strana“) je stále obrácená k Zemi. Druhou, „odvrácenou stranu,“ z větší části nelze ze Země vidět, kromě malých částí poblíž okraje disku, které mohou být příležitostně spatřeny díky libraci. Většina odvrácené strany byla až do éry kosmických sond zcela neznámá. Tato synchronní rotace je výsledkem slapových sil, které zpomalovaly rotaci Měsíce v jeho rané historii, až došlo k rezonanci oběhu a rotace (vázané rotaci).
Odvrácená strana je občas nazývána také „temnou stranou“. „Temná“ v tomto případě znamená „neznámá a skrytá“ a nikoliv „postrádající světlo“; ve skutečnosti přijímá odvrácená strana v průměru zhruba stejné množství slunečního světla jako přivrácená strana. Kosmická loď na odvrácené straně Měsíce je odříznuta od přímé radiové komunikace se Zemí.
Odlišujícím rysem odvrácené strany je téměř úplná absence tmavých skvrn (oblastí s nízkým albedem), tzv. moří.
Oběh
Měsíc vykoná kompletní oběh asi jednou za kalendářní měsíc. Každou hodinu se Měsíc posune vzhledem ke hvězdám o vzdálenost zhruba rovnou jeho úhlovému průměru, přibližně o 0,5°. Měsíc se liší od většiny satelitů jiných planet tím, že je jeho orbita blízká rovině ekliptiky a nikoliv rovině zemského rovníku.
Některé způsoby nazírání na oběh jsou podrobněji probrány v následující tabulce, ale dva nejběžnější jsou: siderický měsíc, což je doba úplného oběhu vzhledem ke hvězdám, trvající asi 27,3 dnů a synodický měsíc, což je doba, kterou zabere dosažení téže fáze, dlouhá přibližně 29,5 dne. Rozdíl mezi nimi je způsoben tím, že v průběhu oběhu urazí Země i Měsíc určitou vzdálenost na orbitě kolem Slunce.
Gravitační přitažlivost, kterou Měsíc ovlivňuje Zemi, je příčinou mořského přílivu. Přílivová vlna je synchronizována s oběhem Měsíce kolem Země. Synchronnost rotace je přesná pouze v průměru, protože měsíční orbita má jistou výstřednost. Když je Měsíc v perigeu (přízemí), jeho rotace je pomalejší než pohyb po oběžné dráze, což nám umožňuje vidět asi osm stupňů délky z jeho východní (pravé) strany navíc. Na druhou stranu, když se Měsíc dostane do apogea (odzemí), jeho rotace je rychlejší než pohyb po oběžné dráze, což odkrývá dalších osm stupňů délky z jeho západní (levé) strany. To se nazývá optickou librací v délce. Slapová vzdutí Země způsobená měsíční gravitací se zpožďují za odpovídající polohou Měsíce kvůli odporu oceánského systému – především kvůli setrvačnosti vody a tření, jak se přelévá přes oceánské dno, proniká do zálivů a ústí řek a zase se z nich vrací. Následkem toho je část zemského rotačního momentu pozvolna přeměňována do oběhového momentu Měsíce, takže se Měsíc pomalu vzdaluje od Země rychlostí asi 38 mm za rok.
Protože je měsíční orbita nakloněna k zemskému rovníku, Měsíc se zdá oscilovat nahoru a dolů (podobně jako lidská hlava, když pokyvuje na souhlas) při svém pohybu v ekliptikální šířce (deklinaci). Tento jev se nazývá optická librace v šířce a odkrývá pozorovateli z polárních oblastí Měsíce asi sedm stupňů šířky.
Na konec, protože je Měsíc vzdálen jen asi 60 zemských poloměrů, pozorovatel na rovníku vidí Měsíc v průběhu noci ze dvou bodů vzdálených od sebe jeden zemský průměr. Tato vlastnost se nazývá optická librace paralaktická a odkrývá asi jeden stupeň měsíční délky.
Země a Měsíc obíhají okolo jejich barycentra nebo obecněji těžiště, které leží asi 4700 km od zemského středu (asi 3/4 cesty k povrchu). Protože se barycentrum nachází pod povrchem Země, zemský pohyb se dá obecně popsat jako „kolébání“. Podíváme-li se ze zemského severního pólu, Země a Měsíc rotují proti směru hodinových ručiček okolo jejich os; Měsíc obíhá Zemi proti směru hodinových ručiček a Země obíhá Slunce také proti směru hodinových ručiček.
Může vypadat podivně, že sklon lunární orbity a vychýlení měsíční osy rotace jsou v přehledu vypsány jako významně se měnící. Zde je třeba poznamenat, že sklon orbity je měřen vzhledem k primární rovníkové rovině (v tomto případě zemské) a vychýlení osy rotace vzhledem k normále vůči rovině orbity satelitu (měsíční). Pro většinu satelitů planet, nikoliv však pro Měsíc, tyto konvence odrážejí fyzikální realitu a jejich hodnoty jsou proto stabilní.
Země a Měsíc formují prakticky „dvojplanetu“: jsou těsněji spjati se Sluncem než jeden s druhým. Rovina měsíční orbity zachovává sklon 5,145 396° vzhledem k ekliptice (orbitální rovině Země) a měsíční osa rotace má stálou výchylku 1,5424° vzhledem k normále na stejnou rovinu. Rovina měsíční orbity vykonává rychlou precesi (tj. její průnik s ekliptikou rotuje ve směru hodinových ručiček) během 6793,5 dnů (18,5996 let), kvůli gravitačnímu vlivu zemské rovníkové deformace. V průběhu této periody se proto zdá, že sklon roviny měsíční orbity kolísá mezi 23,45° + 5,15° = 28,60° a 23,45° - 5,15° = 18,30°. Současně se jeví, že výchylka osy měsíční rotace vzhledem k normále na rovinu oběžné dráhy měsíce kolísá mezi 5,15° + 1,54° = 6.69° a 5,15° - 1,54° = 3,60°. Za povšimnutí stojí, že výchylka zemské osy také reaguje na tento proces a sama kolísá o 0,002 56° na každou stranu kolem své průměrné hodnoty; tento jev se nazývá nutace.
Body, ve kterých Měsíc protíná ekliptiku se nazývají „lunární uzly“: severní (neboli vzestupný) uzel je tam, kde Měsíc měsíc přechází k severu ekliptiky; jižní (neboli sestupný) je tam, kde přechází k jihu. Zatmění Slunce nastává, pokud se uzel střetne s Měsícem v novu; zatmění Měsíce, pokud se uzel střetne s Měsícem v úplňku.
Původ
Sklon měsíční dráhy činí dost nepravděpodobnou možnost, že by se Měsíc vytvořil spolu se Zemí nebo že by byl zachycen později. Jeho původ je předmětem mnoha vědeckých debat.
Jedna z dřívějších spekulací – teorie odtržení předpokládala, že se Měsíc odtrhl ze zemské kůry vlivem odstředivé síly, zanechávaje za sebou dnešní oceánské dno jako jizvu. Tento koncept by však vyžadoval příliš rychlou počáteční rotaci Země. Někteří si mysleli, že se Měsíc zformoval jinde a byl zachycen na nynější oběžnou dráhu (teorie zachycení).
Jiní dávali přednost teorii společné akreace, podle níž vznikly Země a Měsíc zhruba ve stejné době z akreačního disku. Tato teorie neumí vysvětlit nedostatek železa na Měsíci. Další navrhli, že se Měsíc mohl zformovat z úlomků zachycených na oběžnou dráhu po kolizi asteroidů nebo planetesimál.
V současné době je přijímána Teorie velkého impaktu, podle níž Měsíc pochází z vyvrženého materiálu po kolizi formující se žhnoucí Země s planetesimálou velikosti Marsu (pracovně zvanou Theia).
Určená geologická období Měsíce jsou definována na základě datování různých významných impaktů v měsíční historii.
Slapové sily deformovaly dříve žhavý Měsíc do tvaru elipsoidu s jeho hlavní osou nasměrovanou k Zemi.
Fyzikální charakteristiky
Složení
Před více než 4,5 miliardami let pokrýval povrch Měsíce tekutý oceán magmatu. Vědci se domnívají, že jeden typ lunárních kamenů, KREEP (K – draslík, REE – rare earth elements – na Zemi vzácné prvky, P – fosfor) reprezentuje po chemické stránce zbytek tohoto magmatického oceánu. KREEP je vlastně směsice toho, co vědci nazývají „nekompatibilní prvky“: ty, které se nemohly zapojit do krystalické struktury, zůstaly mimo ni a vyplavaly na povrch magmatu. Pro výzkumníky je KREEP vhodným svědkem schopným podat zprávu o vulkanické historii měsíční kůry a zaznamenat frekvenci dopadů komet a jiných nebeských těles.
Měsíční kůra je složena z množství různých prvků, včetně uranu, thoria, draslíku, kyslíku, křemíku, hořčíku, železa, titanu, vápníku, hliníku a vodíku. Při bombardování kosmickým zářením vyzařuje každý prvek zpět do vesmíru vlastní radiaci jako gama paprsky. Některé prvky jako uran, thorium a draslík jsou radioaktivní a produkují gama paprsky samy o sobě. Gama paprsky jsou však, nezávisle na tom, co je způsobuje, pro každý prvek navzájem různé — všechny produkují jedinečné spektrální čáry, detekovatelné spektrometrem.
Kompletní globální zmapování Měsíce podle míry výskytu těchto prvků dosud nebylo provedeno. Některé kosmické lodě jej však uskutečnily na části Měsíce; sonda Galileo se touto činností zabývala během svého průletu kolem Měsíce v roce 1992. [http://photojournal.jpl.nasa.gov/catalog/PIA00131] Věří se, že celkové složení Měsíce je podobné jako zemské až na nedostatek těkavých prvků a železa.
Geografie povrchu
1992]
Měsíc je pokryt desítkami tisíc kráterů o průměru větším než 1 kilometr. Většina je stará stovky miliónů nebo miliardy let; nepřítomnost atmosféry, počasí a nových geologických procesů zajišťuje, že většina z nich zůstane prakticky navždy zachována.
Největší kráter na Měsíci a vskutku největší známý kráter ve sluneční soustavě tvoří pánev South Pole-Aitken. Tento kráter se nachází na odvrácené straně poblíž jižního pólu, má 2 240 km v průměru a hloubku 13 km.
Tmavé a relativně jednotvárné měsíční pláně se nazývají moře (latinsky mare, v množném čísle maria), protože staří astronomové věřili, že jde o moře naplněná vodou. Ve skutečnosti se jedná o rozlehlé prastaré čedičové proudy lávy, které vyplnily pánve velkých impaktních kráterů. Světlejší vrchoviny se označují jako pevniny (latinsky terra, v množném čísle terrae). Moře se nacházejí téměř výhradně na přivrácené straně Měsíce, na odvrácené je pouze několik rozptýlených fleků. Vědci se domnívají, že asymetrie v měsíční kůře je způsobena synchronizací mezi měsíční rotací a oběhem kolem Země. Tato synchronizace vystavuje odvrácenou stranu Měsíce častějším dopadům asteroidů a meteoridů než přivrácenou stranu, u níž nebyla moře překryta krátery tak rychle.
Nejsvrchnější část měsíční kůry tvoří nesoudržná kamenná vrstva rozdrcených hornin a prachu zvaná regolit. Kůra i regolit nejsou po celém Měsíci rozloženy stejnoměrně. Mocnost kůry kolísá od 60 km na přivrácené straně do 100 km na odvrácené straně. Tloušťka regolitu se pohybuje od 3 do 5 m v mořích a od 10 do 20 m ve vrchovinách.
V roce 2004 zjistil tým vedený Dr. Benem Busseym z Univerzity Johna Hopkinse na základě snímků získaných sondou Clementine, že čtyři hornaté oblasti lemující 73 km široký kráter Peary na měsíčním severním pólu se zdají být osvětleny po celý měsíční den. Tyto nejmenované „hory věčného světla“ mohou existovat díky extrémně malé výchylce měsíční osy, která na druhé straně umožňuje také existenci věčného stínu na dnech mnoha polárních kráterů. Na méně hornatém jižním pólu oblasti věčného světla nenajdeme, i když okraj kráteru Shackleton je osvětlen po 80% měsíčniho dne. Obrázky z Clementine byly získány, když severní měsíční polokoule zažívala letní období a není známo, zda se tyto čtyři hory v zimním období přece jen neskryjí do stínu.
Přítomnost vody
V průběhu času je Měsíc vytrvale bombardován kometami a meteoroidy. Mnoho z těchto objektů je bohatých na vodu. Sluneční energie ji následně disociuje (rozštěpí) na její základní prvky vodík a kyslík, které okamžitě unikají do vesmíru. Navzdory tomu existuje hypotéza, že na Měsíci mohou zůstávat významné zbytky vody buďto na povrchu nebo uvězněny v kůře. Výsledky mise Clementine naznačují, že malé zmrzlé kapsy ledu (zbytky po dopadu na vodu bohatých komet) mohou být nerozmraženy uchovány uvnitř měsíční kůry. Přestože se o kapsách uvažuje jako o malých, celkové předpokládané množství vody je dost významné — 1 km3.
Jiné vodní molekuly mohly poletovat při povrchu a být zachyceny uvnitř kráterů na měsíčních pólech. Díky velmi mírné výchylce měsíční osy, jen 1,5°, do některých z těchto hlubokých kráterů nikdy nezasvitne světlo Slunce — je v nich trvalý stín. Clementine zmapovala ([http://www.lpi.usra.edu/research/clemen/clemen.html]) krátery na měsíčním jižním pólu ([http://www.lpi.usra.edu/research/clemen/2polar.gif]), které jsou zastíněny tímto způsobem. Je-li na Měsíci vůbec voda, pak by podle vědců měla být právě v těchto kráterech. Pokud tam je, led by mohl být těžen a rozštěpen na vodík a kyslík elektrárnami založenými na solárních panelech nebo nukleárním reaktorem. Přítomnost použitelného množství vody na Měsíci je důležitým faktorem pro osídlení Měsíce, neboť nákladnost přepravy vody (nebo vodíku a kyslíku) ze Země by podobný projekt prakticky znemožnila.
Kameny z měsíčního rovníku sesbírané astronauty z Apolla neobsahovaly žádné stopy vody. Sonda Lunar Prospector ani dřívější mapování Měsíce, organizované například Smithsonovým ústavem, nepřinesly žádný přímý důkaz měsíční vody, ledu nebo vodních par. Pozorování sondy Lunar Prospector však přesto naznačují přítomnost vodíku v oblastech stálého stínu, který by se mohl nacházet ve formě vodního ledu.
Magnetické pole
Oproti Zemi má Měsíc velmi slabé magnetické pole. Zatímco část měsíčního magnetismu je považována za jeho vlastní (jako pásmo měsíční kůry zvané Rima Sirsalis), je možné, že kolize s jinými nebeskými tělesy jeho magnetické vlastnosti posílila. To, zda těleso sluneční soustavy bez atmosféry jako Měsíc může získat magnetismus díky dopadům komet a asteroidů, je vskutku dlouhotrvající vědeckou otázkou. Magnetická měření mohou poskytnout také informace o velikosti a elektrické vodivosti měsíčního jádra — tyto výsledky by vědcům pomohly lépe porozumět původu Měsíce. Například, pokud by se ukázalo, že jádro obsahuje více magnetických prvků (jako je železo) než Země, ubralo by to teorii velkého impaktu na věrohodnosti (i když jsou zde alternativní vysvětlení, podle kterých by měsíční kůra měla také obsahovat méně železa).
Atmosféra
Měsíc má relativně nevýznamnou a řídkou atmosféru. Jedním ze zdrojů této atmosféry je odplynování — uvolňování plynů, například radonu, který pochází hluboko z měsíčního nitra. Dalším důležitým zdrojem plynů je sluneční vítr, který je rychle zachycován měsíční gravitací.
Zatmění
Ač jde vskutku jen o shodu okolností, úhlové průměry Měsíce a Slunce viděné ze Země jsou v rámci svých změn schopny se navzájem překrývat, takže je možné jak úplné tak i prstencové zatmění Slunce. Při úplném zatmění Měsíc kompletně zakrývá sluneční disk a sluneční koróna je vidět pouhým okem.
Protože se vzdálenost mezi Měsícem a Zemí během času velmi pomalu zvětšuje, úhlový průměr Měsíce se zmenšuje. To znamená, že před několika milióny let při slunečním zatmění Měsíc Slunce vždycky úplně zakryl a nemohlo nastat žádné prstencové zatmění. Na druhou stranu, za několik miliónů už nebude Měsíc schopen Slunce úplně zakrýt a žádná úplná zatmění už nebudou nastávat.
Zatmění nastávají jen když jsou Slunce, Země a Měsíc v jedné přímce. Sluneční zatmění mohou nastat jen pokud je Měsíc v novu; zatmění Měsíce jen je-li v úplňku.
Podívejte se také na Zatmění Slunce a Zatmění Měsíce.
Pozorování Měsíce
Zatmění Měsíce
Měsíc (a také Slunce) se zdají být většími, když se přiblíží k horizontu. Je to čistě psychologický efekt (podívejte se na Měsíční iluze). Úhlový průměr Měsíce ze Země je asi půl stupně.
Různé světleji a tmavěji zabarvené oblasti (především moře) tvoří vzor viděný různými kulturami jako Muž na Měsíci, králík a bizon i jinak. Krátery a horské hřbety také patří mezi nápadné měsíční rysy.
Během nejjasnějšícho úplňku může mít Měsíc magnitudu asi −12,6. Pro srovnání, Slunce má magnitudu −26,8.
Měsíc je nejjasnější v noci, ale občas je možné ho vidět i ve dne.
Pro libovolné místo na Zemi kolísá největší výška Měsíce ve dne ve stejných mezích jako největší výška Slunce a závisí na ročním období a měsíční fázi. Například v zimě putuje Měsíc nejvýše, pokud je v úplňku a v úplňku putuje nejvýše právě v zimě.
Podívejte se také na: Měsíční fáze.
Průzkum Měsíce
Měsíční fáze se připravuje na sestup k povrchu Měsíce]]
Měsíční fáze stojí vedle balvanu na Taurus-Littrow během třetí EVA]]
První člověkem vyrobený předmět, který dosáhl Měsíce, byla automatická sovětská sonda Luna 2, která na něj dopadla 4. září 1959 ve 21:02:24 Z. Odvrácená strana byla poprvé vyfotografována 7. října 1959 sovětskou sondou Luna 3. Luna 9 byla první sondou, která měkce přistála na Měsíci a 3. února 1966 přenesla obrázky měsíčního povrchu. Prvním umělým satelitem Měsíce byla sovětská sonda Luna 10 (odstartovala 31. března 1966).
Členové posádky Apolla 8, Frank Borman, James Lovell a William Anders, se 24. prosince 1968 stali prvními lidmi, kteří na vlastní oči viděli odvrácenou stranu Měsíce.
Lidé poprvé přistáli na Měsíci 20. června 1969, čímž vyvrcholil studenou válkou inspirovaný vesmírný závod mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Prvním mužem kráčejícím po měsíčním povrchu byl Neil Armstrong, velitel americké mise Apollo 11. Posledním člověkem, který stál na Měsíci, byl Eugene Cernan, který v rámci mise Apollo 17 kráčel po Měsíci v prosinci 1972. Podívejte se také na: Kompletní seznam měsíčních astronautů.
Posádka Apolla 11 nechala na Měsíci 23×18 cm destičku z nerez oceli na oslavu přistání, která je schopna přinést základní informace o návštěvě jakýmkoliv jiným bytostem, které by ji mohly vidět. Nápis na ní praví:
:Zde se lidé z planety Země poprvé dotkli nohama Měsíce. Červenec, LP 1969.
:Přišli jsme v míru jménem celého lidstva.
Destička zobrazuje dvě strany planety Země a je podepsána třemi astronauty a prezidentem USA Richardem Nixonem.
Měsíční vzorky přivezené na Zemi pocházejí z šesti misí s lidskou posádkou a ze tří misí Luna (číslo 16, 20 a 24).
V únoru 2004 se americký prezident George W. Bush přihlásil k plánu na obnovení letů k Měsíci s posádkou do roku 2020. V září 2005 organizace NASA upřesnila tyto plány a oznámila jako cílové datum nového přistání lidí na Měsíci rok 2018.
Evropská vesmírná agentura stejně jako Čínská lidová republika, Japonsko a Indie mají také plán na brzké vypuštění sond na průzkum Měsíce. Evropská sonda Smart 1 odstartovala 27. září 2003 a vstoupila na měsíční oběžnou dráhu 15. listopadu 2004. Bude sledovat měsíční povrch a vytvářet jeho rentgenovou mapu.
[http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/2818551.stm]
[http://sci.esa.int/science-e/www/object/index.cfm?fobjectid=36091]
Čína deklarovala ambiciózní plány na výzkum Měsíce a zkoumání vhodných nalezišť pro těžbu na Měsíci, zvláště hledání izotop hélium 3 využitelného jako energetický zdroj na Zemi. [http://space.com/missionlaunches/china_moon_030304.html]
Japonsko a Indie se také chystají k Měsíci. Japonci již načrtli plány svých nadcházejících misí k našemu sousedovi: Lunar-A [http://www.jaxa.jp/missions/projects/sat/exploration/lunar_a/index_e.html] a Selene [http://www.jaxa.jp/missions/projects/sat/exploration/selene/index_e.html]. Japonskou vesmírnou agenturou (JAXA) je dokonce plánována obydlená lunární základna. Prvním pokusem Indie byl automatický orbitální satelit Chandrayan.
Pokud jsme na povrchu Měsíce a chceme se odpoutat jak od Měsíce tak i od Země, potřebná úniková rychlost je druhou odmocninou součtu čtverců jednotlivých únikových rychlostí — 2,4 km/s (od Měsíce) a 1,5 km/s (od Země) dají celkově 2,8 km/s. Využijeme-li tedy orbitální rychlost 1,1 km/s a urychlíme-li se o 2,4 km/s, je to dohromady dost nejen k opuštění Měsíce, ale také k opuštění Země.
Lidské poznání Měsíce
Mýty a lidová kultura
Podívejte se na: Měsíc (mytologie).
Astrologie
Podívejte se na: Měsíc (astrologie)
Vědecké poznání
5 000 let starý otesaný kámen v irském Knowth asi reprezentuje měsíc a je-li tomu tak, jde o nejstarší dosud objevené zobrazení. Ve středověku, ještě před objevením dalekohledu, již někteří lidé uznali Měsíc za sféru, i když si mysleli, že je „dokonale hladký“.
sféru Měsíci]]
Leonardo da Vinci v Leicesteerském kodexu (napsán mezi 1506 a 1510), poprvé prohlásil, že Měsíc je hmotné těleso těžší než vzduch; současně správně vysvětlil jev tzv. popelavého svitu jako odraz záře Země od měsíčního povrchu[http://www.amnh.org/exhibitions/codex/2A2r.html]. V roce 1609 nakreslil Galileo Galilei do své knihy Sidereus Nuncius jednu ze svých prvních kreseb Měsíce pozorovaného dalekohledem a poznamenal, že není hladký, ale má krátery. Později v 17. století nakreslili Giovanni Battista Riccioli a Francesco Maria Grimaldi mapu Měsíce a pojmenovali řadu kráterů jmény, která známe dodnes.
Na mapách se temné části měsíčního povrchu nazývají „moře“ (latinsky mare, v množném čísle maria) a světlejší části jsou pevniny (latinsky terra, v množném čísle terrae). Možnost existence vegetace na Měsíci či dokonce osídlení „selenity“ byla seriózně zmiňována některými významnými astronomy až do prvních desetiletí 19. století.
Ještě v roce 1835 se řada lidí nechala napálit sérií článků v deníku New York Sun o smyšleném objevu exotických zvířat žijících na Měsíci. Naproti tomu prakticky ve stejné době (během let 1834–1836) publikovali Wilhelm Beer a Johann Heinrich Mädler své čtyřdílné kartografické dílo Mappa Selenographica a v roce 1837 knihu Der Mond, která solidním způsobem zdůvodnila závěr, že Měsíc nemá žádné vodní plochy ani patrnou atmosféru.
Spornou otázkou zůstávalo, zda rysy Měsíce mohou podléhat změnám. Někteří pozorovatelé prohlašovali, že jisté malé krátery se objevují a zase mizí, ve 20. století se však zjistilo, že jde o omyly, vzniklé pravděpodobně odlišnými světelnými podmínkami nebo nepřesnostmi ve starých nákresech. Na druhou stranu dnes víme, že občas dochází k jevu odplynování.
Během nacistického období v Německu prosazovali nacističtí vůdci teorii Welteislehre, která prohlašovala, že Měsíc je tvořen pevným ledem.
Odvrácená strana Měsíce byla zcela neznámá až do průletu sondy Luna 3 v roce 1959. Její rozsáhlé zmapování bylo provedeno v rámci programu Lunar Orbiter v 60. letech 20. století.
Podívejte se také na
- Modrý měsíc
- Detailní fotografie Měsíce v úplňku
- Lunární geologická časová osa
- Měsíční moře
- Kolonizace Měsíce
- Seléne, řecká bohyně měsíce
- Chang'e (mytologie), čínská bohyně měsíce
- Dočasné měsíční úkazy
- Měsíční meteority
Externí odkazy
Měsíční fáze
- [http://tycho.usno.navy.mil/vphase.html US Naval Observatory: fáze Měsíce pro libovolný datum a čas 1800–2199 n.l.] (anglicky)
- [http://www.amastro.org/at/mo/mopo.gif Schéma měsíčních fází] (anglicky)
Vesmírné mise
- [http://www.lpi.usra.edu/research/lunar_orbiter/ Digitální fotografický atlas Měsíce z programu Luar Orbiter] (anglicky)
- [http://www.apolloarchive.com/apollo_archive.html Archív projektu Apollo] (anglicky)
- [http://www.cmf.nrl.navy.mil/clementine/clib/ Prohlížeč obrázků Měsíce ze sondy Clementine] (anglicky)
Vědecké
- http://moon.astronomy.cz/
- [http://www.solarviews.com/eng/moon.htm The Moon – od Rosanny a Calvina Hamiltonových] (anglicky)
- [http://seds.lpl.arizona.edu/nineplanets/nineplanets/luna.html The Moon – od Billa Arnetta] (anglicky)
- [http://www.inconstantmoon.com „Nestálý Měsíc“ – od Kevina Clarka] (anglicky)
- [http://www.moonsociety.org The Moon Society (neziskový výukový web)] (anglicky)
- [http://cps.earth.northwestern.edu/GHM/ Geologická historie Měsíce od Dona Wilhelmse] (anglicky)
Mýty a folklór
- [http://www.straightdope.com/classics/a2_337.html „Nestávají se podivné věci, když je měsíc v úplňku?“ od Cecila Adamse] (The Straight Dope, anglicky)
- [http://www.infoplease.com/spot/bluemoon1.html „Jednou za modrý (uherský) měsíc - Co je to modrý měsíc?“ od Ann-Marie Imbornoni] (anglicky)
- [http://www.suite101.com/article.cfm/folklore/10667 „Měsíc ve folklóru“ - od Virginie Marin] (anglicky)
- [http://www.laputanlogic.com/articles/2004/04/05-0001.html „Králík na Měsíci“ - od Johna Hardyho] (anglicky)
Jiné
- [http://www.perseus.gr/Astro-Lunar-Scenes-Apo-Perigee.htm Měsíc v apogeu a perigeu] (pozoruhodné fotografické porovnání, anglicky)
- [http://www.straightdope.com/classics/a2_110.html Proč se zdá Měsíc větší poblíž horizontu?] (The Straight Dope, anglicky)
- [http://www.badastronomy.com Špatná astronomie]: Dr. Philip Plait, profesor astronomie na Státní univerzitě v Sonomě v Kalifornii, na tomto webu vysvětluje mnoho případů nekorektní astronomie a fyziky prezentované veřejnosti, včetně astrologie a označování programu Apollo za podvod. (anglicky)
- [http://news.bbc.co.uk/2/hi/world/monitoring/media_reports/1399132.stm 'Falšované' snímky Měsíce – zpráva BBC] (anglicky)
- [http://www.redzero.demon.co.uk/moonhoax/ Web Moonhoax] (anglicky)
- [http://www.moonpeople.com Úplná příručka k zemskému Měsíci] (včetně diskusního fóra, anglicky)
- [http://astrosurf.com/avl/ Virtuální atlas Měsíce, program, včetně české lokalizace]
Kategorie:Země
Kategorie:Měsíce
ja:月
ko:달
ms:Bulan (satelit)
simple:Moon
th:ดวงจันทร์
zh-min-nan:Go̍eh-niû
AljaškaAljaška je 49. stát USA (od 3. ledna 1959). Má asi 627 000 obyvatel (626 932 v roce 2000). Hraničí s Britskou Kolumbií (Kanada) a Yukonským teritoriem na východě a s Tichým oceánem na západě. Její rozloha je 1 717 854 km², z toho 13% tvoří vodní plocha. Pod kontrolu USA se Aljaška dostala v roce 1867, kdy ji koupily od Ruska, jehož kolonií byla, za 7 000 000 dolarů (asi 90 000 000 v roce 2003).
Kategorie:Státy USA
ja:アラスカ州
ko:알래스카 주
ms:Alaska
simple:Alaska
th:มลรัฐอะแลสกา
zh-min-nan:Alaska
Sníh
Sníh je jednou z atmosferických srážek, má podobu ledových krystalků a tvar převážně šestiramenných hvězdiček, které se spojují do sněhových vloček
Sníh je také vrstva sněhových srážek čili sněhová pokrývka, která leží na povrchu země, rostlinách a budovách. Sněhová pokrývka funguje jako izolace a chrání půdu a rostliny před silnými mrazy (holomrazy).
Podívejte se také na
- led
- voda
Kategorie:Voda
Kategorie:Glaciologie
Kategorie:Meteorologie
ja:雪
ko:눈 (날씨)
simple:Snow
th:หิมะ
PalíPáli (ISO 639-1: pi; ISO 639-2: pli) je některými badateli považován za středo-indoárijský prákrt (široká skupina jazyků starověké Indie). Patří k nejslavnějším prákrtům, jelikož jsou v něm sepsány texty théravádového buddhismu (známé jako pálijský kánon nebo Tipitaka), celý kánon byl sepsán na Srí Lance v 1. století p.n.l.
Páli je psáno v mnoha druzích písma – brahmí, devanágarí a dalších typech indického písma, dokonce i v latince. Přepis do latinky byl navržen T.W.Rhys Davidsem, zakladatelem Pali Text Society.
Původ jazyka a jeho vývoj
Slovo páli samo znamená „řádek“ nebo „(kanonický) text“, z čehož vyplývá, že název pro tento jazyk má původ v komentářové tradici théravádového buddhismu. Tehdy výraz páli (ve smyslu citovaného řádku původního textu) označoval komentovaný text, který byl odlišný od komentářů (atthakatha) nebo dialektu, který v rukopisu za původním textem následoval. Každopádně otázka původu jazyka páli způsobila mnoho horlivých debat mezi učenci všech dob. Stejně tak se liší i názory, jak by mělo být slovo páli vyslovováno. Existují čtyři různé způsoby výslovnosti a všechny můžeme najít v učebnicích páli.
Je nejisté, jestli páli bylo vůbec někdy mluveným jazykem, který lidé používali ke vzájemné komunikaci. Každopádně páli je a bylo jazykem, ve kterém théravádoví buddhisté recitují. V současné době se řadí mezi literární jazyky.
Obecně se věří, že Gótama Buddha hovořil buď hovorovou magadhštinou nebo jiným středoindickým indoárijským dialektem, který byl jazykem obyvatel Benárésu (dnes Váránasí) v severovýchodní části střední Indie. Pálí je považováno za jazyk podobný staré magadhštině (Magadhí) nebo některému přímému pokračovateli tohoto jazyka. Mnoho théravádových pramenů spojuje páli ze starou magadhštinou či jazykem Magadhska. Také mnozí badatelé považují páli za druh magadhského dialektu, jenž mohl být mateřštinou Buddhy a možná sloužil jako hovorová řeč magadhské elity. Podobně Walleser v něm vidí mluvu Pátaliputty (dnešní Patna) hlavního města Magadhska. Avšak nápisy nalezené v oblasti bývalého Magadhska ukazují patrné rozdíly mezi páli a tímto prákrtem. Zatímco magadhština je východoindický jazyk, páli více připomíná západoindické nápisy. Rhys Davids zastává názor, že pálí představovalo dialekt Kósaly na severovýchodě ganžské kotliny. Lamotte zastává názor, že páli je středoindický dialekt, tedy jeden ze starých prákrtů. Oskar von Hinuber spekuluje, že páli možná vzniklo jako forma lingua franca nebo jako obchodní jazyk používaný v době Ašókovy říše, čili v době rozšíření buddhismu na Srí Lanku (podle buddhistických pramenů vyslal na Srí Lanku císař Ašóka mnichy vedené svým synem arahantem Mahindou). Páli bylo již tehdy zcela zřejmě literární jazyk, který byl používán k záznamu celé Tipitaky. Poté co byl pálijský kánon přenesen na Srí Lanku, byl stále uchováván jako celek v páli, zatímco komentářová tradice, která ho doprovázela (dle informací poskytnutých Buddhaghóšou) byla přeložena do sinhálštiny a uchovávána v místních jazycích po několik generací.
Avšak na indické pevnině bylo nakonec páli nahrazeno sanskrtem, literárním a náboženským jazykem po sestavení klasického sanskrtu učencem Paninim. Páli na Srí Lance vstoupilo do období úpadku pravděpodobně kolem 5. století n.l. (zatímco význam sanskrtu na pevnině vzrůstal), ale nakonec přežilo. Dílo Buddhaghóšovo neslo zásadní podíl na znovuoživení páli jako významného jazyka buddhistických učenců. Vissudhimagga a další komentáře, které Buddhaghóša zkompiloval, kodifikovaly a završily sinhálskou komentářovou tradici, která byla uchovávána a rozšiřována na Srí Lance od 3. století.
V současné době je páli studováno hlavně jako prostředek z získání přístupu k buddhistickým textům a je v něm recitováno při rituálech théravádového buddhismu. Světská pálijská literatura jako kroniky, lékařské texty a nápisy má také obrovský historický význam. Velká centra výuky páli se nacházejí v tradičních théravádových zemích jako Srí Lanka a země jihovýchodní Asie jako Myanmar , Thajsko, Laos a Kambodža. Úpadek pálijské učenosti na indickém subkontinentu byl završen muslimským vpádem do Indie ve 12. století. Od 19. století nejrůznější společnosti pro obnovení studia páli v Indii začaly strhávat pozornost na jazyk a jeho literaturu, snad mezi nejvýznamnější patří Maha Bodhi Society založená Anagárikou Dharmapálou.
V Evropě Pali Text Society se sídlem ve Velké Británii byla hlavní silou v prosazování studia páli mezi západními učenci od jejího založení v roce 1881. Společnost publikovala romanizované edice páli společně s mnoha anglickými překlady těchto pramenů. Jedním z důvodů založení Pali Text Society byla snaha kompenzovat nedostatek finančních prostředků shromažďovaných ke konci 19. století v Anglii na rozvoj indologie. Anglie nebyla zdaleka tak mocná ve studiu sanskrtu a prákrtských jazyků jako Německo, Rusko a dokonce Dánsko. Mnozí jsou toho názoru, že taková situace přetrvává do dnes. Bez inspirace pocházející z držby kolonií (např. Brity okupovaná Srí Lanka a Barma) instituce jako Dánská královská knihovna vybudovaly významnou sbírku pálijských rukopisů a silnou tradici studia páli.
Slovní zásoba
Páli sdílí obecnou etymologii pro prakticky každé slovo v jazyce s ostatními středo-indoevropskými jazyky (např. džinistickými prákrty - tj. jazyk v němž je sepsán džinistický kánon). Vztah k ranému sanskrtu (popř. jazyku Véd) je méně přímý a více komplikovaný; podobnost jazyka páli k sanskrtu je často přeháněna jeho srovnáváním s nedávnou sanskrtskou poezií – přičemž ta je ovlivněna jazykem páli a staletími dalšího vývoje středo-indoevropského jazyka. Z historického hlediska bylo pociťováno ovlivňování mezi sanskrtem a páli jako obousměrné. Např. to je zřetelně zjevné na příkladu Ašvaghóši, v páli vzdělaného buddhistického mnicha, který se stal prvním autorem sanskrtského druhu poezie tzv. kavja, která měla následně velký vliv na poezii psanou v sanskrtu. Podobně sanskrtské postbuddhistické školy jako Šankárova Védanta byly přímo ovlivněny jak buddhistickou filozofií a argumentací s průvodním vlivem na použití samotného jazyka.
Postkanonické páli (tj. páli z doby po sestavení pálijského kánonu) ukazuje některá přímá osvojení technického slovníku ze sanskrtu a několik vypůjčených slov z místních jazyků v zemích, kde páli bylo používáno (např. na Srí Lance byla přidána do páli sinhálská slova). Tato použití cizích slov odlišuje páli nalézané v Suttapitace od pozdějších kompilací jako jsou komentáře k pálijskému kánonu nebo lidové Džátaky. Na základě těchto vypůjčených slov se provádí srovnávací studie a datování jednotlivých textů.
Skutečnost, že páli nebylo výlučně používáno ke sdělování Buddhova učení je zřetelná z existence mnoha světských textů, jako např. knih o lékařské vědě a z lékařských instrukcí. Avšak ze zcela jasných důvodů byl odborný zájem o páli na Západě zaměřen na náboženskou a filozofickou literaturu.
V kontextu náboženských spisů podobně znějící slova sanskrtu mohou mít zcela odlišný význam než v páli. Neustálé znovu-definování a znovu-objevování náboženského významu přiřazeného určitým klíčovým termínům (jako např. dharma/dhamma) bylo pramenem filozofických debat po mnoho století a buddhistické, džinistické a různé školy hinduismu měly konkurenční názory na hodnotu a význam těchto termínů.
Filozofie raného mahájánového buddhismu uchovaná v sanskrtu a buddhismus zaznamenaný v páli jsou v mnoha ohledech vzájemně protikladné, i když z historických pramenů vyplývá, že tyto školy a tyto dva jazyky nebyly jediné, které se účastnily debat na buddhistickém poli. Sice se nedochovala buddhistická literatura v práktrském jazyku paišáči ( v páli pésáčí), ale tento a ostatní jazyky byly spojeny s historicky doloženými specifickými filozofickými přístupy k buddhistické nauce (se specifickými sektářskými vlivy).
Je nutné zmínit, že stále existuje propast mezi filozofií raného buddhismu a souběžným brahmánským učením středoindické periody. Tyto rozdíly zahrnují i představy ohledně samotných posvátných jazyků. Zatímco o sanskrtských slovech se v hinduismu věří, že jsou součástí jevu, který popisují, naopak v buddhismu se o pálijských pojmech míní, že mají pouze konvenční význam. Sanskrt, páli a džinistické prákrty byly v lidové literatuře příslušného regionu často popisovány jako jazyky, jimž hovořili bohové nebo významné duchovní osobnosti (dle théravádové tradice jazykem páli hovořil Buddha) a zastánci těchto jazyků o nich tvrdili, že mají nadpřirozený původ nebo nadpřirozený účinek. Do dnes je v mnoha théravádových zemích rozšířena představa, že recitace některých veršů či sutt v pálí má zvláštní účinek, přikladem může být recitace Angulimálových veršů v pálí, o kterých se na Srí Lance věří, že mohou zmírnit porodní bolesti. V Thajsku je rozšířena víra, že recitace části Abhidhammapitaky je prospěšná nedávno zesnulým příbuzným a tato ceremonie pravidelně zabírá až sedm dní. Je zajímavé, že v pozdějších textech není nic, co by se vztahovalo k této thajské představě a původ tohoto zvyku je nejasný.
Abeceda páli
Historicky je doloženo, že první záznam pálijského kánonu byl pořízen na Srí Lance. Tento záznam vycházel z předchozí ústní tradice. Při převodu psaného páli byl vytvořen univerzální systém hlásek, ale psané páli je vyjádřeno ve mnoha druzích konkrétních písem. To je matoucí pro většinu "Zápaďáků", kteří mají tendenci předpokládat, že jedno písmo musí být nevyhnutelně spojeno s jedním fonetickým souborem fonémů (významovotvorná hláska v jazyce). Rané pálijské nápisy vytvořené během vlády císaře Ašóky byly psané v písmu brahmí. Na Srí Lance byly texty zaznamenány v sinhálském písmu. Další místní písma (nejvýznamnější barmské a thajské) byly používány k záznamu páli a v 19. století byl zaveden standardní romanizovaný systém, aby bylo umožněno snadnější studium páli na Západě. Nedávno byly pálijské texty reprodukovány také v devanágarí a mongolskému písmu, aby tak bylo usnadněno rozsáhlejší studium.
Externí odkazy:
Stručný pálijsko-český slovník:
[http://www.mujweb.cz/www/dhammafriends/slovnik.htm]
Poznámka k přepisu pálijských slov:
[http://www.mujweb.cz/www/dhammafriends/prepis-pali.htm]
Recenze ke knize: M. Frýba; Páli - jazyk, texty, kultura:
[http://www.mujweb.cz/www/dhammafriends/pali-jazyk.htm]
Kategorie:Indoíránské jazyky
Kategorie:Buddhismus
ja:パーリ語
th:ภาษาบาลี
Antarktida
Antarktida je kontinent rozprostírající se na jižním pólu Země. Je téměř celý pokrytý ledem. Objeven, tedy poprvé spatřen, byl v roce 1820 nezávisle na sobě Bellingshausenem, Bransfieldem a Palmerem.
Antarktida je s 13,2 miliony km² pátým největším kontinentem po Asii, Africe, Severní Americe a Jižní Americe. Vzhledem k přírodním podmínkám je obýván pouze pracovníky výzkumných stanic.
Rozloha: 13,2 mil. km2
Plocha zaledněného území: 13 802 000 km2
Střední výška: 2 000 m n.m.
Nejvyšší vrchol: Vinson Massif, Ellsworthovo pohoří, 4 897 m n.m.
Nejvyšší činná sopka: Mt. Erebus, Rossův ostrov, 3 794 m n.m.
Největší ostrov: o. Alexandra I., 43 200 km2
Největší poloostrov: Antarktický pol. 300 000 km2
Nejvyšší naměřená teplota: argentinská polární stanice Esperanza, +14°C
Nejnižší naměřená teplota: ruská polární stanice Vostok -82,2°C
Category: Antarktida
ja:南極大陸
nb:Antarktis
simple:Antarctica
th:ทวีปแอนตาร์กติกา
Kategorie:SvětloKategorie:Optika
Kategorie:Meteorologie
Hlavní článek: Meteorologie
Meteorologie je věda zabývající se atmosférou. Studuje její složení, stavbu, vlastnosti, jevy a děje v ní probíhající.
Kategorie:Přírodní vědy
ja:Category:気象学
ko:분류:기상학
th:Category:อุตุนิยมวิทยา
Danger bayDanger Bay was a television series filmed in British Columbia, Canada that ran on the CBC & Disney Channel from 1985-1990. It followed the day to day exploits of the Roberts family, led by Grant "Doc" Roberts, a marine veterinarian and his two children, Nicole and Jonah. Each episode was thirty minutes long. Cast members included Donnelly Rhodes, Christopher Crabb, Ocean Hellman, Hagan Beggs, Michele B. Chan, Susan Walden, and Deborah Wakeham. The Vancouver Aquarium was frequently seen in almost every episode.
Most episodes focused on environmental issues such as pollution, wildlife endangerment, forestry and many others.
External link
- [http://www.tvtome.com/tvtome/servlet/ShowMainServlet/showid-3576/Danger_Bay/ TV Tome Episode Guide]
Category:Disney Channel shows
Hotels Warsaw ebay Doda i Virgin online casinos Barcellona hotel
|
|
|
| :: RELATED NEWS :: |
Hideto Matsumoto
Hideto Matsumoto (13. joulukuuta 1964-2. toukokuuta 1998), tai hide, oli Japanissa suositun X Japanin toinen kitaristi. hiden tavaramerkkinä toimivat hänen pinkit hiuksensa, jotka oli usein muotoiltu villisti. X Japanin hajottua vuonna 1997, hidellä jäi enemmän aikaa omalle pr
|
Spacesynth
Spacesynth (joskus synthdance) on elektronisen tanssimusiikin tyylisuunta, joka syntyi 1980-luvun puolessä välissä. Sitä voidaan pitää instrumentaalisena italodiskona. 1980-luvulla tyylin tunnetuimpia esittäjiä olivat muun muassa Cyber People, KOTO ja Laserdance.
Spacesynthin kliseiksi muodostuivat 1/16-bassolinja, sointuiskut, tarttuvat melodiat ja Linn Drum -rumpukoneen omalaatuiset soundit. Tyylisuunta lähes kuoli 1990-luvun alussa, mutta heräsi henkiin 1980-luvun soundin s
|
Kyrönjoki
Kyrönjoki on Etelä-Pohjanmaan suurin joki. Kolmasosa joen valuma-alueesta on peltoa, viidesosa suota ja kaksi viidesosaa metsää. Kyrönjoen viljelylakeudet on valittu yhdeksi Suomen kansallismaisemista. Kyrönjoen valuma-alueeseen kuuluu osittain tai kokonaan 23 kuntaa, joista suurimmat ovat Vähäkyrö, Isokyrö, Ylistaro, Ilmajoki,
|
Tsadi
Tsadi on heprealaisen, foinikialaisen ja aramealaisen kirjaimiston kahdeksastoista kirjain. Se on mahdollisesti kyrillisen kirjaimiston Ц:n edeltäjä.
Tsadi on heprealaisen, foinikialaisen ja aramealaisen kirjaimiston kahdeksastoista kirjain. Se on mahdollisesti kyrillisen kirjaimiston Ц:n edeltäjä.
Italodisko on elektronista tanssimusiikkia jonka suosion huippu ajoittui 1980-luvulle. Amerikassa soulista ja funkista syntyneeseen diskomusiikkiin verrattuna italodiskoa luonnehtivat mm. syntetisaattori
|
Kof
Kof on heprealaisen, foinikialaisen ja aramealaisen kirjaimiston yhdeksästoista kirjain. Se on latinalaisen Q:n edeltäjä. Myös kreikkalaisessa kirjaimistossa on ollut vastaava kirjain Microsoftin Windows-käyttöjärjestelmiä edeltänyt käyttöympäristöperhe, jota julkaistiin vuosina 1990-1994. Versio 3.0 oli ensimmäinen laajan suosion saavuttanut Windows-versio. Se julkaistiin 22. toukoku
|
Äm-irk
mIRC on suosittu IRC-keskusteluohjelma Windows-käyttöjärjestelmille. Useimpien muiden suosittujen
IRC-asiakasohjelmien tavoin se tukee myös tiedostojen jakoa ja skriptikielipohjaisia laajennuksia.
mIRC on englanninkielinen, eikä muille kielille käännettyjä versioita ole tällä hetkellä olemassa. mIRC-ohjelman käyttö ei kuitenkaan ole kovin vaikeaa englantia osaamattomallekaan, sillä painikkeet, ominaisuudet ja toiminnot ova
|
|
