Pojem bůh odkazuje na mocnou nadpřirozenoubytost, obvykle nesmrtelnou. Pokud v náboženství existuje více druhů nadpřirozených bytostí, jako bohy označujeme ty na nejvyšších stupních hierarchie, zatímco nižší nadpřirozené bytosti se nazývají duchové, démoni, andělé a podobně.
Slovem bůh byli také označováni někteří vynikající lidé:
- Božská kvalita mohla být připisována náboženským divotvorcům a prorokům. Nejdůležitějším příkladem je Ježíš z Nazareta, o němž hlavní proud křesťanství věří, že je boží syn a Bůh.
- Jako bohové byli uctíváni vládcové některých říší především v antice, například předkonstantinovští římští císaři. Božství se zpravidla stávalo součástí jejich oficiální titulatury.
- Dnes je občas používáno zpola žertovné označení bůh pro obdivovanou osobu, idol. Příkladem může být volání fanoušků "Hašek je bůh," oslavující úspěchy tohoto slavného brankáře 90. let 20. století.
V dějinách myšlení nalezneme nejrůznější, často zcela neslučitelné, názory na Boha a bohy.
Jednou možnou pozicí je filozofický teismus. Podle něho je Bůh nejvyšší bytostí, která je příčinou všeho, co existuje. Bůh podle něho má atributy spojené jednak s existencí (nekonečnost, nehybnost a dokonalost) a jednak s vůlí (všemohoucnost, vševědoucnost, moudrost, spravedlnost, dobrota).
Slabší verzí filozofického přitakání boží existenci je deismus. Bůh je chápán především jako odpověď na nejzákladnější otázku – proč vůbec existuje svět? Podle deistů Bůh jako První hybatel svět vytvořil, ale již do jeho vývoje nezasahuje.
Odlišným filozofickým postojem k otázce boží existence je agnosticismus. Tento názor má za to, že existence či neexistence Boha či bohů je neprokazatelná. V této otázce tedy podle něho my lidé nemůžeme mít nikdy dostatečnou jistotu.
A konečně na opačném pólu se nachází filozofický ateismus. Ten má za jisté, že žádný bůh neexistuje. Proto považuje bohy za lidský vynález, jehož reálný základ může být například v psychologickém mechanismu projekce (Ludwig Feuerbach, Sigmund Freud) anebo v přání vládnoucích vrstev udržet ovládané na uzdě nadpřirozeným strašákem (Karl Marx).
V západním myšlení posledních staletí se hlavní proud postupně přesunul od teismu přes deismus k ateismu a agnosticismu.
Důvody pro boží existenci
Filozofické argumenty (tzv. důkazy) pro boží existenci byly jako součást přirozené teologie a teodiceje vytvořeny scholastickými filozofy, přičemž hlavní vklad přinesli Anselm z Canterbury a Tomáš Akvinský.
- Ontologický důkaz se snaží doložit, že bůh existuje nutně či samotnou definicí boha, tj. boží existence je přímým důsledkem vlastností boží přirozenosti.
- Kosmologický důkaz se snaží doložit, že existence vesmíru je kontingentní skutečností závislou na existenci boha.
- Teleologický důkaz tvrdí, že struktura a různé vlastnosti vesmíru, např. pozorovaná vysoká míra jeho komplexity závisející na přesném nastavení fyzikálních konstant, vyžaduje boha, který vesmír takto navrhl či zamýšlel.
- Mravní důkaz zakládá boží existenci na prosté existenci konceptu dobra a zla.
Další argumenty pro boha, již nepocházející ze scholastické tradice a nemající charakter filozofického důkazu, jsou argument zkušeností (= bůh je, protože jsem pocítil jeho působení na vlastní kůži) a tzv. Pascalova sázka (viz Blaise Pascal), podle níž je životní strategie orientovaná na boha výhodnější, jelikož věřící získá víc než ateista, pokud měl pravdu a bůh opravdu existuje, a ztratí stejně tolik jako ateista, pokud se ve své víře mýlil.
Důvody proti boží existenci
Důvody proti boží existenci, resp. argumenty snažící se vyvrátit výše uvedené důkazy boží existence, byly vypracovávány především počínaje osvícenstvím.
- Problém zla čili teodiceje nastoluje problém utrpení, které je neslučitelné s představou všemocného a laskavého boha.
- Důkaz nekonzistentních zjevení vychází z mnohosti různých náboženství, což zpochybňuje platnost pravdy přítomné v různých náboženských tradicích.
- Důkaz sporných vlastností vychází z toho, že některé vlastnosti připisované bohu se zdají být navzájem nekonzistentní.
- Důkazní břemeno je logická pozice, že boží existence je mimořádné tvrzení, které by mělo být odmítnuto, pokud není dokázáno jako pravdivé mimořádným důkazem. (Jinak řečeno, břemeno důkazu nese ten, kdo něco neobvyklého tvrdí.)
Hebrejská a arabská boží jména
Z hlediska poznání náboženství je důležitý i způsob, jak se bůh označuje. Jméno obsahuje důležitou informaci o tom, jak jeho uživatelé chápou či chápali pojmenovaný předmět. Mnohé antické národy připisovaly jménu doslova magickou moc a nejdůležitější ze všech jmen bylo jméno boží.
- יהוה jhvh, hebrejské slovo překládané jako „Hospodin“. Toto boží jméno židé nevyslovují, avšak většinou je přepisují jiným slovem, např. אדני adonáj „pán“ či שם šem „jméno“. Více viz YHVH. Toto užití božího jména v Pentateuchu je typické pro tzv. jahvistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- אלהים elohímhebrejsky „Bůh“. Jde o plurálovou formu slova אל, bůh, tzv. plurál maiesticus, slovo אלהים lze přeložit správně jak Bůh, tak i bohové. Toto pojmenování Boha pochází ze starosemitskéhoUl, jež znamená „cíl“. Pojmenování Boha tímto jménem v Pentateuchu (Tóře) je typické pro tzv. elohistický pramen (viz Teorie vzniku Pentateuchu).
- الله arabsky „Bůh“. Toto označení pro Boha v arabštině není typické pouze pro islám, nýbrž je obecným pojmenováním Boha, jehož užívají též např. arabští křesťané. Chápe se zpravidla jako al-iláh, kde určitý člen al má podobný význam, jako psaní velkého „B“ v českém „Bůh“, tedy zdůrazňuje výjimečnost Boha oproti jiným božstvům.
Kategorie:FilosofieKategorie:NáboženstvíKategorie:Teologieja:神ko:하느님ms:Tuhansimple:God
Tento článek pojednává o náboženském termínu anděl. Jiné významy viz Anděl (rozcestník).Anděl (rozcestník)
Anděl (z řeckého ἄγγελος angelos "posel") je nadpřirozená duchovní bytost podřízená Bohu či bohům. V židovství se prvotní význam jako "Boží posel" (v hebrejštině řeckému ἄγγελος odpovídá přesně termín מלאך male'ách "posel") vyvinul v pojednání o bytosti duchovního řádu mezi Bohem a člověkem (pozdní židovství a křesťanství) a rovněž si zachoval charakteristiky prostředníka mezi Bohem a člověkem.
Anděl v islámu
V islámu má anděl charakter bytosti plně poslušné Bohu. Andělé tvoří Boží dvůr, zaznamenávají činy lidí, vedou lidi k poslednímu soudu a jsou strážci pekla. Anděl Gabriel je výslovně zmiňován jako duch od Boha, který přináší Mohamedovi Korán. Andělé v islámu nemají (stejně jako kdokoliv jiný) moc přímluvy u Boha, což znamená, že modlit se lze jen přímo k Bohu.
Podle islámské tradice (neuvedené v Koránu) navštíví každého mrtvého ihned po smrti andělé Munkar a Nakír], kteří se dotazují na jeho víru.
Výjimku z plné poslušnosti tvoří padlý anděl Ibís (ďábel), který se odmítl poklonit před Adamem. Ibís je ale jinde zmiňován i jako džin, podobně jako je občas coby džin zmiňován šajtán (satan).
Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.
Život Ježíše Krista
Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia.
Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia IosephaŽidovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku.
Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako taumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením (podle tradice) byl vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.
Tradiční křesťanské podání
Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovskéhokrále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen a popraven ukřižováním. Jeho učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Dalším učedníkům se údajně po své smrti zjevoval.
Historicita Ježíše
Hlavní písemné prameny o Ježíšově životě jsou čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Většina historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány za živé paměti Ježíšova života. Připouští tedy, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto staré historie) o historické existenci Ježíše a základních faktech o jeho životě a smrti.
Raná nekřesťanská svědectví
Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincieBithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého.
Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti:
:„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost“ (Annales 15,44,2n.).
Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti.
Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.
Zpochybnění historicity Ježíšova života
Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala. I ti, kteří jeho existenci připouští, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků.
Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či OsirisDionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty.
Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabínJešua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale v zápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.
Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona.
Základními důrazy jeho učení bylo
- navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
- evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.
- požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
- nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
- podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
- milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
- smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
- odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
- podpora racionálního uvažování a rozeznávání "znamení doby"
- oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
- extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem
Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.
Citáty k článku
- Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Matouš 5,20)
- Dobře prorokoval Izajáš o vás pokrytcích, jak je psáno: Tento lid ctí mé rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. (Marek 7,6)
- Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě... Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (Jan 4,21)
- Kdo z vás je bez hříchu, hoď první na ni kamenem (...) Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. (Jan 8,7)
- Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Matouš 9,13)
Ježíš jako předmět víry
Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.
Křesťanství
Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologickádogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace "jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají.
Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi).
Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván "Pantokrátór", vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud.
Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistickéhoimitatio Dei (napodobování Boha).
Islám
Ježíš je pro muslimy jedním z proroků, kteří předcházeli poslednímu a největšímu Prorokovi, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že by byl ukřižován nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by byl Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží.
Židovství
Jelikož byl Ježíš Žid, považují ho někteří Židé za rabína a učitele, jiní za zakladatele původně židovské sekty, která se později (kolem roku 100 po Kr.) s židovstvím definitivně rozešla pro neslučitelné názory.
Svět je pojem, kterým lidé označují prostor okolo sebe. V moderním pojetí nejčastěji označuje planetu Zemi, kterou lidstvo obývá. V tomto významu např. mapa světa označuje mapu povrchu Země. Pojem svět může také popisovat lidskou populaci všeobecně nebo jako určitou skupinu lidí.
Pojem svět může dále označovat
- jinou planetu nebo měsíc;
- celý vesmír;
- souhrn všeho, co je člověk schopen vnímat;
- kontinent (starý a nový svět);
- nějaký fiktivní prostor, území nebo planetu (svět Pána prstenů);
- zahraničí;
- první svět, druhý svět a třetí svět jako rozdělení zemí podle politických sfér vlivu po druhé světové válce.
Kategorie:ZeměKategorie:Kosmologieja:世界
Polyteismus
Polyteismus (mnohobožství) na rozdíl od monoteismu je představa víry většiny historických i současných náboženství. Polyteismus zná více bohů jako samostatné bytostné osobnosti, které požívají úcty a kultu.
Kategorie:Náboženstvíja:多神教
Válka
:
Válka je konflikt mezi relativně velkými skupinami lidí, kteří v boji používají fyzické násilí a zbraně. Alternativní termíny jsou ozbrojený konflikt nebo vojenská akce. V některých případech může dojít k eufemistickému zastírání podstaty věci a nazývání konfliktu, který bezpochyby splňuje parametry války např. jako policejní akce nebo zajištění bezpečnoti etc.
Válka kontrastuje s mírem, který je definován jako absence války.
Válka se odehrává buďto mezi dvěma státy (viz zde), nebo uvnitř státu (viz Občanská válka
Historie válčení
Morálka války
Omezení války
Příčiny války
Typy válek
Můžeme rozlišovat tyto typy válek:
ozbrojené konfliky
- omezená válka
- totální válka
- konvenční válka
- jaderná válka
- chemická válka
- biologická válka
- náboženská válka
neozbrojené konflikty, často jsou předehrou těch vojenských
Slovo láska může mít víc významů, od něčeho bytostně důležitého (láska mezi mužem a ženou, vlastenectví - láska k vlasti) po vyjádření spokojenosti nad chvílí zábavy ("Miluji ten film"). Termín "láska" může popisovat intenzivní pocit náklonnosti nebo emocionální stav. Nejčastěji však láska označuje vysoce pozitivní vztah mezi osobami (zvláště mezi mužem a ženou). Pro svůj velký psychologický význam je láska jedním z nejdůležitějších námětů v umění. Většina filmů opisuje příběh lásky a většina populární hudby je o lásce.
Láska v křesťanství
Láska k Bohu a bližnímu je v křesťanství považována za největší ze třech nejvyšších ctností (což jsou Víra, Naděje a Láska).
Láska z vědeckého pohledu
Když poprvé spatříme nějakého člověka, lidské oko přenese jeho obraz do mozku, který vyhodnotí zda se tento člověk hodí právě k nám. Někteří psychologové se domnívají, že nosíme ve svém podvědomí zapsány určité charakteristické rysy. Všechny tyto rysy dáváme najevo řečí těla - tím jak se pohybujeme, tváříme a chováme.
Když se na nás podívá osoba opačného pohlaví, její mozek během vteřiny vyhodnotí, jestli neseme stejné znaky. Pokud mozek vyhodnotí, že jsme osobou vhodnou k seznamování, spouští se další reakce v lidském těle.
Vzruchy přenesou do nadledvinek pokyn, aby začaly produkovat hormonadrenalin. Dále se uvolňuje fenylethylamin . Fenylethylamin vyvolává euforii podobně, jako drogaamfetamin. Dalšími uvolňovanými látkami jsou dopamin, který zlepšuje náladu a nonadrenalin, jenž se podílí na přenosu vzruchů do mozku. Na tváři zamilovaného člověka se objeví malé červené flíčky, což je zase způsobeno prokrvením cév.
Zamilovaný člověk začíná být postupně na fenylethylaminu závislý. Pokud nedostane svojí dávku, tak nejí, nespí a nepracuje.
Fenylethylamin se vylučuje pokaždé, když jsme v přítomnosti milované osoby. Vylučování fenylethylaminu se později snižuje a nahrazuje jej jiný hormon - endorfin. Pokud nejsou lidé připraveni na fakt, že jejich láska pomalu vyprchá (snížení hladiny fenylethylaminu), dochází k rozchodu.
Definice lásky
Je mnoho forem lásky i mnoho typů milujících. Láska existuje ve všech kulturách a typ lásky existující v dané kultuře naznačuje individuální chápání, co láska je. Proto univerzální definice co láska opravdu je zatím neexistuje.
Existuje mnoho různých typů lásky:
- láska k partnerovi
- láska k dětem
- láska k rodičům
- láska k Bohu
- láska k lidstvu
- láska k zákonům a spravedlnosti
- láska k zdraví (pohodě)
- láska k přírodě
- láska k jídlu
- láska k vědomostem
- láska ke sportu
- láska ke slávě, uznání atd.
Různí lidé hodnotí různé typy lásky odlišně. Láska je abstraktní a existuje kolem ní mnoho otázek.
Láska mezi lidmi (interpersonální)
Interpersonální láska je láska mezi lidmi a znamená mnohem víc než jen že se někdo někomu velmi líbí. I když pocity jsou obvykle reciproční (vzájemné), může též vzniknout neopětovaná láska. Interpersonální láska existuje obvykle v interpersonálních vztazích, např. mezi páry, členy rodiny a přátely. Ale lidé často vyjádřují lásku k jiným osobám i mimo těchto vztahů, např. různými dary nebo dobrovolnictvím.
Některé prvky často přítomné v interpersonální lásce:
- Náklonnost: uznání druhého
- Propojenost: uspokojování základních emocionálních potřeb
- Reciprocita: když je láska vzájemná
- Závazek: snaha uržet lásku
- Emocionální intimita: sdílení emocí a pocitů
- Příbuzenství: rodinné vazby
- Vášeň: sexuální touha
- Fyzická intimita: sdílení osobního prostoru
- Péče: snaha pomoct
Sexuální energie může být nejdůležitějším prvkem určujícím formu vztahu. Zatímco sexuální přitažlivost často podněcuje novou vazbu, sexuální vztah je považován za nežádoucí nebo nevhodný v určitých vazbách lásky. Mnoho etických systémů odsuzuje sexuální vztahy mezi členy rodiny, u dětí nebo mimo závazného vztahu. Ale existuje mnoho způsobů vyjádřit vášnivou lásku bez sexu. Náklonnost, emocionální intimita a vzájemný zájem jsou obvyklé u příbuzných a přátel všude ve světě.
Náboženství je ustálená soustava věr ve Vyšší moc, v Boha, Bohyni nebo bohy a/nebo bohyně.
Z dogmatického (věroučného) hlediska zkoumá náboženství teologie, z vědeckého religionistika.
Podle definice prof. Pertolda je náboženství city provázené a jimi určené vědomí závislosti na něčem, blíže určeném tradicí, co na onom stupni kulturního vývoje člověka přesahuje schopnost poznávací, kteréžto vědomí pod vlivem citu a tradice vyvolává v člověku volní stavy, vedoucí ke snaze buď obměnit onu závislost nebo vykonávat vliv na předpokládanou příčinu oné závislosti.
Tradiční náboženství
Světové názory v náboženství je možno dělit na dualismus jako základ teismu, na monismus jako základ ateismu, popř. panteismu. Pokud věřící věří pouze v jednoho Boha, jedná se o monoteismus, pokud ve více, jedná se o polyteismus čili pohanství. Pokud ztotožňují Boha s přírodou, jedná se o panteismus jakožto formu monismu. Panteismu je velmi podobný teopanismus. Na rozdíl od panteismu, což je víra, že všechno je Bůh, teopanismus tvrdí, že všechno je v Bohu, který ovšem existuje i mimo toto "všechno", je tedy vlastně i formou teismu.
Nejrozšířenějšími monoteistickými náboženstvími současnosti jsou židovství (judaismus), křesťanství a islám. Věřící všech těchto náboženství jsou lidé Knihy, neboť věří ve stejného Boha a Starý zákon považují za posvátný - inspirovaný samotným Bohem. Křesťané kromě Starého zákona uznávají též Nový zákon. Muslimové Starý i Nový zákon v dnešní formě neuznávají, neboť je považují za pozměněné vůči jejich původní zjevené formě, avšak uznávají je principielně. Jejich Knihou je Korán.
Mezi monoteismem a polyteismem jsou střední posice. Inklusivní monoteismus tvrdí, že uctívání kteréhokoliv boha je uctíváním toho samého Boha. Jedná se tedy o uctívání jednoho Boha v mnoha podobách. Henoteismus (řeckyheis Theos, jeden Bůh), monolatrie (řecky moné latreia - jediné uctívání) či katenoteismus (řeckykath'hena theon, jeden Bůh v čase) uctívá jen jednoho boha, ale připouští existenci dalších.
Jsou-li věřící nějak organizováni, je takové sdružení označováno jako, moderně, náboženská společnost, nebo, historicky, tradičně, náboženská obec. Křesťanská náboženská společnost se jmenuje církev. V pojetí křesťanů je jejich církev Církví, tedy tou pravou, členství v níž je nejjistější cestou ke spáse. To ostatně o sobě tvrdí i mnohá jiná náboženství. Většina křesťanských církví – výjimku tvoří snad jen některé menší – však připouští i možnost dosažení spásy mimo Církev či před jejím vznikem, na základě spravedlivého života v souladu se svědomím, a to i u nekřesťanů či dokonce ateistů.
Každé náboženství má jinou interpretaci pojmu Bůh, podle potřeb té či oné společnosti, ve které vzniklo, a podle doby vzniku. To je společný jmenovatel a podstata všech náboženství, s výjimkou monistických. V pojetí některých monoteistů je Bůh synonymem slova Pravda. Náboženství se tak jeví hledáním Pravdy. V pojetí jiných monoteistů je Bůh pojem, který nekonečně transcenduje všechny nám známé i dosud neznámé pojmy. Proto není možné Jej omezit na jeden z nich, ať sebevznešenější, jako je Pravda, Láska nebo Spravedlnost. V pojetí vulgárních materialistů je bůh dědeček na obláčku.
Věřící připouští zneužívání náboženství, ale pozitiva náboženství podle nich převažují nad negativy. Zejména je kladen veliký důraz na morálku, která je ve všech náboženských systémech velice propracovaná.
Věřící obvykle nejsou pokrokáři, jsou spíše konservativní. Sekularizovaný životní styl vede některé věřící k chiliasmu: "Biblické varování, že národ, který se odvrátí od Boha, je odsouzen k záhubě, racionálně přeloženo znamená, že pokud nebude společnost používat dosavadní osvědčená pravidla, pozvolna se rozpadne."
Odluka církve od státu
V moderní době, od dob osvícení, proběhla v některých státech, zpravidla ve vyvinutějších demokraciích, odluka církve od státu – konsekventní dělení politiky a víry, podobně jako i jiných oblastí veřejného života. Jejím důsledkem je mimo jiné to, že náboženská výchova ve školách není povinná. Dalším požadavkem společnosti je, aby státem uznané církve byly prokazatelně obecně prospěšné, dobročinné.
V jednotlivých zemích světa převažující náboženství
- Úvod do vědy náboženské, Otakar Pertold, 1947
- Netradiční náboženství u nás, Zdeněk Vojtíšek, Dingir, 1998
- Encyklopedie náboženských směrů v České republice – Náboženství, církve, sekty, duchovní společenství, Zdeněk Vojtíšek, Portál, 2004
Moudrostí není počet vystudovaných vysokých škol, ani získané tituly (ať už akademické, tak politické, nebo jiné), a dokonce ani pokročilý věk (starší člověk může být moudřejší svými zkušenostmi, spíše ale většinou přichází fyzická i psychická sešlost, a také demence). Tedy co jest moudrost?
Člověk může jednat rozumně (racionálně), např. soudce (tlačený politickým režimem k určitému cíli), avšak nemusí to být spravedlivé, a už vůbec ne moudré.
Moudré jednání nějakým způsobem převyšuje racionalitu. Rozumem např. chápeme, že pokud někdo udělá přestupek, musí být potrestán (např. vězením apod.). Pokud ale pochopíme emoce chybujícího člověka, pokud se odhodláme k odpuštění a neiniciujeme trest (např. udáním orgánům v trestním řízení, nebo vlastnoručním potrestáním viníka), pak s odstupem času s překvapením zjišťujeme, že viník se polepšil, udělal časem velký kus práce pro ostatní (místo např. aby zahynul v doživotním vězení) a pochopíme, že jsme jednali moudře.
Moudrostí se po staletí zabývají různé filosofické školy, různá náboženství (v bibli máme tzv. Knihy moudrosti), a je příznačné, že všechny dosavadní totalitní režimy tento pojem nemoudře přehlížely.
(Prosíme, editujte s odvahou, toto heslo potřebuje vaši pomoc v citacích z nejrůznějších zdrojů; Wikipedie potřebuje vědět, co je moudré jednání.)
Zeeëngte
Een zeestraat, zee-engte of zeeëngte is een smalle doorgang tussen twee zeeën en daarmee tevens de scheiding tussen twee landmassa's. Zeestraten zijn essentieel voor de scheepvaart en daarmee van groot economisch en militair belang. De beroemdste zeestraten in Europa zijn de Straat van Gibraltar, de
Denotatie
De denotatie van een woord is datgene wat door het woord wordt aangeduid – de concrete betekenis van het woord. Het woord denotatie is afgeleid van het Franse dénotation. ;
Denotatie kan niet los gezien worden van connotatie, de gevoelswaarde.
Bijvoorbeeld, de denotatie van het woord minderheid is "een groep personen die minder dan de helft van het totaal aantal personen vormt". Het woord minderheid kan echter de connotatie van "on
Thermogravimetrische analyse
Thermo-Gravimetrische Analyse (TGA) is een analytische methode waarbij men het gewicht van een monster meet tijdens verhitting.
Het principe is eenvoudig. Het monster wordt gelegd op een klein schaaltje gemaakt van een vuurvast en inert materiaal, bijvoorbeeld platina of aluminiumoxide. Het wordt gehangen aan een arm van een weegschaal en een oven wordt om het schaaltje omhooggebracht. Een thermokoppel vlak naast het schaaltje meet de temperatuur. Het gewicht in het schaaltje wordt gemeten in afhan
Single-sideband modulation
Single Side Band-modulatie (SSB) of minder gebruikelijk Enkelzijbandmodulatie (EZB)is een vorm van modulatie waarbij van het oorspronkelijk AM-gemoduleerde signaal alleen één zijband wordt uitgezonden, soms zelfs zonder de eigenlijke draaggolf.
Vanwege de beperkte ruimte op de kortegolf banden (3..30 MHz) en de wens om met beschikbaar vermogen een maximale overdracht te verkrijgen, is Single Side
USB (radio)
USB ofwel Upper Side Band is een modulatiewijze van een radio-signaal waarbij alleen het signaal van hoge zijband (spectrum-deel boven de draaggolf) wordt uitgezonden. USB is een vorm van Single-sideband modulation.
Naast de zijband kan ook de draaggolf, al dan niet onderdrukt, worden meegezonden.
