:: wikimiki.org ::

Deštný Prales

Deštný prales

] Tropický deštný prales je zalesněný biom s trvale teplým a vlhkým klimatem. Obvykle se uvádí jako dolní hranice celoročních srážek 2000 mm (v různých pojetích 1700-2500 mm). Podmínkou je, aby klima bylo vlhké skutečně celoročně, tzn. aby i v nejsušších měsících spadlo minimálně 60 mm srážek. Tento biom nalezneme zejména v rovníkových oblastech Země, byť některé okrajové enklávy mohou díky místním specifikům zasahovat až do subtropů. Nejrozsáhlejší je Amazonský deštný prales, dále Kongžský deštný prales a pralesy na polostrovech Přední a Zadní Indie. Krom nich ještě existují menší ostrovní pralesy v Karibiku, Indickém oceánu a rovníkové oblasti Pacifiku.

Abiotické faktory

V tropickém deštném pralese mohou celoroční srážky činit 2000 až 12 000 mm. Za takto vysoké srážky zodpovídá Intertropická konvergenční zóna - pásmo nízkého tlaku okolo rovníku, jehož účinek může být umocněn místními podmínkami (např. návětrná strana velehor). Vlhkost vzduchu vysoká až 100%, teplota je relativně stálá, rozdíly mezi jednotlivými ročními obdobími jsou malé nebo prakticky nulové. Živiny a pro život důležité látky jsou vázány v biomase, půda sama je chudá, protože časté deště vyplaví vše, co vyplavit lze, a rychlý bakteriální rozklad, kterému klima přeje, vykoná zbytek. Koncentrace oxidů železa a hliníku procesem laterizace způsobuje světlečervenou barvu oxisolí a někdy produkuje těžitelná ložiska (např. bauxitu). Na mladších substrátech, zvlášť vulkanického původu, mohou být tropické půdy relativně úrodné. Pokud je prales vypálen, popel obohatí půdu, která je tak velmi úrodná, nicméně díky dešťům jednak dochází k rychlé půdní erozi, jednak jsou živiny rychle vyplaveny, takže již po 2-3 letech se získaná oblast nedá pro zemědělství použít.

Biotické podmínky

Tropický deštný prales je biom s největším počtem druhů organismů (viz druhová diverzita), většina z nich je nejspíše dosud nepoznána. Odhaduje se, že v tropických pralesech žijí 2/3 všech známých rostlinných a živočišných druhů této planety.

Stromové patro

Tropické stromy mohou mít některé vlastnosti, které nejsou běžné u stromů vyšších šířek. Vzhledem k obrovské konkurenci o světlo, které přispívá hustota vegetace i podnebí přející rychlému růstu biomasy, je tropický prales místo, kde rostou nejvyšší stromy. Vzhledem k rozsáhlosti stromového patra pralesa a odlišným podmínkám, které v jeho různých částech panují, si je biologové dělí na pásma (resp. vrstvy nebo úrovně, např. A-C, přičemž A je nahoře). Někteří ještě speciálně vyčleňují pásmo pro ojedinělé stromy výrazně přerůstající své okolí. Následuje seznam některých výjimečností tropických stromů (které se ovšem nevyskytují u všech a už vůbec ne vždy naráz): Mnoho druhů má široké dřevěné obruby (kořenový náběh) na spodku kmene. Původně se myslelo, že slouží na podporu stromu, ale teď vychází, že kanály kořenového náběhu proudí rozpuštěné živiny z kořenů. Velké listy jsou společné stromům vrstvy C. Mladé stromy určené pro vrstvy A a B též mohou mít velké listy. Když dosáhnou koruny stromů úrovně A, nové listy budou menší. Velký povrch listů pomáhá zachytit světlo v nižších vrstvách pralesu. Odkapávací cípy ulehčují odvedení srážek z listu na podporu transpirace (vypařování). Vyskytují se v nižších vrstvách a mezi mladými stromy druhů vynořující se vrstvy A. Stromy jsou často dobře spojeny ve vrchní vrstvě speciálně růstem dřevěných popínavých rostlin nebo lián. Rostliny s epifytickou adaptací rostou na povrchu existujících stromů a dělí se s nimi o sluneční světlo. Kůra stromů často bývá velmi tenká, často jen 1-2 mm hrubá. Obvykle je velmi jemná, ale někdy ji chrání trny. Objevuje se u nich vývin květů (a z toho plody) přímo z kmenu, namísto na větvích (angličtina má na to slovo "cauliflory").

Podrost

Podrost v deštném pralese je často omezen nedostatkem světla na spodní úrovni. To umožňuje lidem a zvířatům se v pralese pohybovat. Jsou-li koruny stromů z nějakého důvodu poškozeny nebo ztenčeny, země pod nimi je brzy kolonizována hustou spletí popínavých rostlin, křoví a malých stromů zvaných džungle.

Stabilita pralesa

Prales se jeví jako stabilní klimaxový porost, který jeví velikou odolnost vůči narušení. Drobné mýtiny, ať už se objeví z jakéhokoliv důvodu, jsou velice rychle zarosteny. Pokud však dojde k masívní destrukci rozsáhlé oblasti (prakticky výhradně činností člověka), je tato vlívem půdní eroze a ztráty styku s původním typem porostu velice brzy znehodnocena tak, že se sem prales "jen tak vrátit" nemůže. Přirozená obnova pralesa na místě, které bylo zplundrováno člověkem, je otázkou staletí až tisíciletí. Člověk sám pro ni může udělat jen minimum.

Praktické informace

Köppenova klasifikace podnebí označuje deštné pralesy jako (Af).

Význam

Tropické deštné pralesy se nazývají "klenoty Země", "plíce Země" a "největší lékárna světa".

Zdroje léků

Tropické deštné pralesy se nazývají 'největší lékárna světa' pro výskyt velkého počtu přírodních léčiv. Téměř polovina užívaných léků pochází z deštných pralesů. Např. deštné pralesy obsahují "základní ingredienty ptačích kontrolních hormonů, stimulantů a sedativ". Vědci doufají, že zde bude v budoucnu objevena řada dalších léků. Tuto ideu ilustruje film Medicine Man (Léčitel).

Producent kyslíku

Existující deštný prales má nulovou až jen velmi mírně kladnou bilanci pokud jde o produkci kyslíku. Je v něm ale vázáno obrovské množství oxidu uhličítého a pralesy mají obrovský podíl na kyslíku už vytvořeném - vyprodukovaly ho v době, když rostly. Jejich likvidace (zejména vypalování) spotřebovává jimi kdysi vyrobený kyslík a vrací v jejich biomase vázaný oxid uhličitý zpět do atmosféry.

Likvidace pralesa

V současné době je prales otřesnou rychlostí likvidován. Dochází jednak k jeho kácení (kvůli obrovské spotřebě dřeva jako paliva i výrobní suroviny) či vypalování (pro zisk nové zemdělské půdy, která ovšem vydrží, jak již bylo řečeno, průměrně tak 2-3 roky, výjimečně 4). Za posledních 100 let již zmizelo z povrchu zemského více než 50% rozlohy tropických deštných pralesů (na poč. století byla rozloha tropických deštných pralesů asi 16 mil. km², dnes je to cca 7 mil. km²) a navzdory různým aktivitám ochránců přírody a vyhlašování nových obrovských rezervací a národních parků se tempo příliš nezpomalilo. Odhaduje se, že pokud nedojde k radikální změně, do poloviny 21. století tropické deštné pralesy zcela zmizí. Nad otázkou následků tohoto drancování vedou vědci vášnivé diskuse. Zatímco místní dopady jsou v podstatě jednoznačné (masová eroze půdy, ochuzení genofondu, vznik nehostinné krajiny, slabý sekundární porost, který nedokáže prales nahradit, dalekosáhlé změny koloběhu vody), otázkou zůstávají následky globální. Krom zjevných dopadů (zhoršení kvality ovzduší, změny v koloběhu vody a srážek) se diskutuje nad příspěvkem procesu ničení pralesů ke globálnímu oteplování, odnosu živin do oceánů a dalším klimatickým procesům. ja:%E7%86%B1%E5%B8%AF%E9%9B%A8%E6%9E%97 Kategorie:Biomy

Les

Les je porost, v němž je vyvinuto stromové patro. Dle obecně přijímané lesnické definice se za les považuje porost, v němž stromy dosahují výšky alespoň 5 m a zápoje korun alespoň 25 %.

Význam lesa

- Cenný krajinný prvek s vysokou biodiverzitou. Vysoká biodiverzita je posílena především vertikální strukturou porostu - v přírodním lese jsou většinou zastoupena všechna vegetační patra a věkové kategorie stromů. Tropické pralesy jsou považovány za místo s největší biodiverzitou na Zemi (tzv. biodiversity hot-spot).
- Místo pro rekreaci. Je prokázáno, že les působí blahodárně na lidskou psychiku. Za turisticky nejatraktivnější krajinu je Čechy považována krajina, v níž les a bezlesí jsou v poměru cca 2:1.
- "Plíce planety" Země. Lesy jsou nejvýznamnějším zdrojem kyslíku na Zemi, spolu s planktonními řasami oceánů. Les dále zachycuje prachové částice a podílí se na odstraňování některých škodlivých látek ze vzduchu. Lesy ve své biomase poutají významné množství oxidu uhličitého, což je důvod, proč je výsadba nových lesů považována za jeden ze způsobů eliminace zvyšování koncentrace tohoto plynu v atmosféře.
- Protierozní funkce. Výsadba lesních pásů snižuje odnos půdy zejména ve svažitých terénech na naprosté minimum. 1 cm půdy z kukuřičného pole zmizí v průměru za 15 let, z obilného cca za 300 let, ale z lesa až za několik tisíc les (tempo vytváření nové půdy je zde rychlejší).
- Stabilizace klimatu. Les představuje ekosystém s největší konstantou drsnosti, tj. klade největší odpor proti větrům. Dále se v lese vytváří specifické mikroklima, které snižuje teplotní extrémy a udržuje stabilně vlhčí ovzduší. Při srážkách dochází k jejich rovnoměrnějšímu rozdělení, neboť intercepce listy stromů představuje až 30 % celkových srážek. ("V lese prší dvakrát" - jednou během deště a podruhé po něm, když kape voda ze stromů.)
- Protipovodňová ochrana. Rovnoměrnější rozdělení srážek spolu s vysokou schopností sorpce mechového patra snižuje extrémní odtoky z lesních povodí a tím i riziko vzniku povodní. Je známým faktem, že extrémní "stoleté" povodně, které známe v současnosti, začaly vznikat až v souvislosti se středověkým odlesňováním pohraničních pohoří. Ochranná protipovodňová úloha smrkových stejnověkých monokultur je navíc o něco nižší než u přirozených smíšených lesů.
- Zdroj dřeva. Zejména v rozvojových zemích je úloha lesa často redukována na tuto, jedinou ekonomicky vyčíslitelnou funkci. V současné době jsou ve většině vyspělejších zemí zavedeny nástroje, které znemožňují nadměrnou exploataci lesních porostů za cílem získat dřevní hmotu a dá se tak s jistou nadsázkou říci, že lesnictví je prvním odvětvím lidského hospodářství, kde se již v 18. století začaly uplatňovat myšlenky trvale udržitelného rozvoje. (Více viz samostatný článek Lesnictví).

Hranice lesa

Hranice lesa definuje nadmořskou výšku či zeměpisnou šířku, za kterou už les nevyskytuje, neboť zde již nejsou podmínky umožňující růst souvislého lesního porostu. Za tyto podmínky je především považována průměrná denní teplota +10 °C a více alespoň po 30 dní v roce. Dále průměrné roční srážky alespoň 250 mm (v subtropických a tropických oblastech s ohledem na vyšší intenzitu výparu a tím silnější hrozbě vodního deficitu minimálně 400 - 500 mm). Na území Česka lze uvažovat hranici lesa pouze pokud jde o nadmořskou výšku, a to v pohořích Krkonoše, Jeseníky a Kralický Sněžník. Hranice lesa zde kolísá zhruba mezi 1250 - 1350 metrů nad mořem.

Typy lesa dle jeho přirozenosti

Kralický Sněžníku]]
- Prales
- Člověkem ošetřovaný les
- Kulturní les

Typy přirozených lesních porostů světa (lesní biomy)

- tropický deštný prales
- tropický mlžný les
- suchý tropický les
- subtropické lesní a křovinné porosty
- opadavý les mírného pásu
- severský jehličnatý les (tajga)

Typy přirozených lesních porostů Česka (popř. střední Evropy)

- lužní les
- vrbotopolové "měkké" luhy, svaz Salicion albae
- dubové "tvrdé" luhy, svaz Alnion incanae, podsvaz Ulmenion
- olšiny, svaz Alnion incanae, podsvaz Alnenion glutinoso-incanae
- doubravy
- teplomilné doubravy, svaz Quercion pubescenti-petrae
- acidofilní doubravy, svaz Genisto germanicae-Quercion
- dubohabřiny, svaz Carpinion
- bučiny
- květnaté bučiny, svaz Eu-Fagion
- kyselé bučiny, svaz Luzulo-Fagion
- vápnomilné bučiny, svaz Cephalanthero-Fagion
- smrčiny
- klimaxové (horské) smrčiny, svaz Athyrio alpestris-Piceion
- podmáčené smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Mastigobryo-Piceetum
- rašelinné smrčiny, svaz Piceion excelsae, asociace Sphagno-Piceetum
- reliktní bory, svaz Dicrano-Pinion Více o rozmístění jednotlivých lesních biotopů v Česku viz článek Vertikální stupňovitost.

Ochrana lesů v Česku

V Česku se lesní hospodaření řídí lesním zákonem. Jeho základním principem je pokud možno nesnižovat procentuální podíl lesů v zemi. Dále předepisuje např. určitý podíl melioračních dřevin, maximální velikost holiny 1 ha (až na výjimky), nutnost nově zalesnit do 2 let od vytěžení předchozího porostu, do 5 let pak provést tzv. zajištění porostu. Každý les je chráněn podle zákona o ochraně přírody a krajiny jako významný krajinný prvek. V praxi to znamená, že zásah do lesního porostu musí být konzultován též s příslušným orgánem ochrany přírody, především jestli nedochází k narušení krajinného rázu. Přirozených lesů je u nás již málo, v drtivé většině došlo k minulosti alespoň k částečným zásahům do struktury či druhového složení porostů. Ve většině případů byla zcela pozměněna druhová skladba, takže nyní u nás převládají lesy smrkové (63 % lesů), popř. v písčitých oblastech borové (19 % lesů). Nejhojnější dřevinou by přitom měl být v Česku buk (cca 40 % plochy).

Ochrana ve velkoplošných chráněných územích

Větší koncentrace porostů s významnějším podílem přirozených dřevin je u nás v těchto velkoplošných chráněných územích.
- Národní parky:
- Podyjí
- Chráněné krajinné oblasti:
- Bílé Karpaty
- Křivoklátsko
- Litovelské Pomoraví
- Pálava
- Poodří

Maloplošná chráněná území

Cennější porosty s alespoň částečně přirozeným druhovým složením a rozrůzněnější věkovou strukturou jsou často chráněny jako maloplošná chráněná území. Nejcennější porosty, které jsou ponechány zcela bez zásahu a jsou v nich pouze sledovány přirozené procesy, jsou chráněny jako národní přírodní rezervace. Tyto porosty jsou často označovány jako pralesy, i když jde vesměs o lesy, v nichž v minulosti k zásahům člověka docházelo. Nejednalo se ovšem o zásahy velkého rozsahu a důsledek těchto zásahů nebývá již po desítkách a někdy více než stovce let přirozeného vývoje patrný. Příklady pralesů v Česku:
- Nejstarší pralesy:
- od r. 1838 - Žofínský prales
- od r. 1838 - Prales Hojná Voda
- od r. 1858 - Boubínský prales
- Další pralesy, vesměs vyhlášené v počátkem 20. století:
- Cahnov-Soutok - Soutok Moravy a Dyje
- Jezeří - Krušné hory
- Keprnický prales - Jeseníky
- Kohoutov - Křivoklátsko
- Milešický prales - Šumava
- Prales Jizera - Jizerské hory
- Jiné typy lesů ponechaných bez zásahu člověka (nebývají označovány za pralesy, i když jde rovněž o porosty blízké přirozeným porostům - jsou ovšem podmíněny specifickým terénem, nikoliv klimatem)
- Rašelinné lesy, např. Červené blato
- Skalní lesy, např. Čertova stěna-Luč

Ohrožení lesů

Kácení

V Česku nelze lesy považovat za ohrožené kácením, neboť dochází spíše k zvyšování jejich podílu vlivem útlumu zemědělské výroby (koncem 18. století byl podíl lesů v Česku jen 23 %, nyní dosahuje 34 % a předpokládá se, že do roku 2020 stoupne na 35-36 %). Jinak je tomu v rozvojových zemích, kde dochází k masivnímu kácení tropického pralesa, především ve snaze získat zemědělskou půdu pro neustále rostoucí populaci a také pro ceněné tropické dřevo. Zemědělská půda na místě pralesů je ovšem díky rychlému koloběhu organické hmoty plodná pouze pro omezené období, max. 3-5 let, poté výnosy rychle klesají, navíc vlivem vysokých srážek dochází též k intenzivní erozi. Odhaduje se, že tropické pralesy v současné době zabírají jen cca 50 - 60 % původní rozlohy, nejrychleji přitom mizí v Amazonii a na některých přelidněných ostrovech Indonésie (např. Jáva). Dlouhodobý dopad toho drancování pralesů lze jen těžko odhadovat, každopádně vede jejich zánik ke snižování biodiverzity (vymírání druhů především bezobratlých, z nichž řada nikdy nebyla popsána), narušování klimatu a zvyšování podílu oxidu uhličitého v atmosféře. Tropický deštný prales je navíc velmi složitý ekosystém, jeho vývoj trvá nejspíš několik set let.

Kyselé deště

V Česku hlavní ohrožení pro lesní porosty představují kyselé deště a acidifikace půdního horizontu. Kyselé deště se nejvýznamnější začaly projevovat v 70. letech 20. století, kdy prudce vzrostly emise oxidu siřičitého. Dálkové přenosy emisí ovlivnily i porosty zcela mimo průmyslové oblasti. Ani velkoplošné vápnění z letadel nedokázalo zastavit pokračující katastrofu. Nejvíc poškozené jsou porosty v Krušných horách, Lužických horách, Jizerských horách a Krkonoších. Zde se vytvořily rozsáhlé imisní holiny. Monokultury smrku jsou ke kyselým dešťům nejnáchylnější, porosty listnatých stromů na rozdíl od smrčin většinou přežily, i když ve zhoršeném zdravotním stavu. Koncem 80. let byly do těchto oblastí introdukovány odolnější dřeviny - smrk pichlavý, douglaska tisolistá. Omezení produkce oxidu siřičitého se pozitivně projevilo i na zdravotním stavu lesů. Další umírání lesů se zastavilo a nově vysázené porosty většinou dobře přežívají i na exponovaných místech. Půda je ovšem nadále kyselá, snížila se dostupnost některých prvků, především hořčíku, který je významnou stavební látkou pro zelené barvivo chlorofyl. Jehličí tak žloutne, jeho životnost je výrazně zkrácena. Jako dobrá prevence tomuto žloutnutí se zatím ukazuje bodové vápnění ke kořenům v prvních letech růstu smrků.

Lesní škůdci

Mezi nejvýznamnější škůdce lesů patří bekyně mniška, bekyně velkohlavá, obaleči a kůrovcovití brouci (především lýkožrout smrkový). Za škůdce jsou považovány též některé dřevokazné houby, především houby působící u dubů tzv. tracheomykózu Většina škůdců za normálních podmínek napadá pouze oslabené stromy, ovšem během kalamitního přemnožení, daného často kombinací většího oslabení stromů (např. vlivem kyselých dešťů, delšího sucha) a klimatických podmínek. Nejznámnějším případem kalamitního přemnožení jsou kůrovcové kalamity na Šumavě - především ta z 70. let 19. století a z přelomu 20. a 21. století. Viz heslo Národní park Šumava.

Podívejte se též na

Lesnictví Kategorie:Lesy ja:森林 simple:Forest

Klima

Podnebí neboli klima je dlouhodobý charakteristický režim počasí, podmíněný energetickou bilancí, cirkulací atmosféry, charakterem aktivního povrchu a dnes i člověkem. Podle měřítka rozsahu, v němž se podnebí uplatňuje, se rozeznává makroklima, mezoklima, místní klima a mikroklima. Mikroklima uzavřených prostor se označuje jako kryptoklima. Studiem podnebí se zabývá klimatologie. Popis podnebí pro určitou oblast, obvykle pro hydrometeorologicky uzavřený celek – povodí, se nazývá klimatografie. Podnebí se popisuje pomocí klimatických prvků, což jsou statistické charakteristiky odvozené z prvků meteorologických. Základními jsou průměry teploty vzduchu a průměrné úhrny srážek. Stručné a souhrnné informce jsou nejčastěji prezentovány v klimagramech (klimogramech). Na Zemi rozlišujeme různé podnebné (klimatické) pásy: tropický, subtropický, mírných šířek a polární (arktický a antarktický). Pro každý pás jsou stanoveny intervaly hodnot základních klimatických prvků teplota, srážky, sluneční svit, ale i další. Dále rozlišujeme klima měst, klima hor, klima uzavřených prostor, apod. Slovo klima má původ v řeckém klimein = sklánět se.

Podívejte se též na

- Klasifikace podnebí
- Počasí
- Povětrnost Kategorie:Geografie Kategorie:Meteorologie Kategorie:Země ko:기후 ja:気候 simple:Climate

Rovník

Rovník je nejdelší rovnoběžka o zeměpisné šířce 0°. Je to pomyslná čára vedoucí po povrchu planety, přesně na půli cesty mezi planetárními póly. Rovník rozděluje povrch planety na severní a jižní polokouli. Délka zemského rovníku je asi 40 070 km.

Podívejte se také na

- poledník Kategorie:Geografie

Země

O jejích dějinách, vývoji názoru na ní, viz Země (dějiny). Země, známá též pod názvy latinského původu Terra, Tellus a pod řeckým Gaia je třetí planetou Sluneční soustavy. Jde o největší terestrickou planetu ve Sluneční soustavě a jediné planetární těleso, na němž je dle současných vědeckých poznatků potvrzen život. Planeta vznikla před 4,57 miliardami let a krátce po svém vzniku (před 4,533 miliardami let) získala svůj jediný přirozený satelit – Měsíc. Měsíc Její astronomický symbol sestává z kříže v kruhu, reprezentujícího poledník a rovník; v jiných variantách je kříž vysunut nad kruh (Unicode: ⊕ nebo ♁). Kromě slov odvozených od Terra, jako je terestrický, obsahují pojmy vztahující se k Zemi také prefix telur- nebo tellur- (např. telurický, tellurit podle bohyně Tellūs) a geo- (např. geocentrický model, geologie).

Fyzikální charakteristiky

Tvar Země

Střední poloměr Země je skoro 6,5 tisíce kilometrů, z čehož plyne relativně malá křivost povrchu. Zakřivení způsobená geologickou aktivitou jsou mnohem výraznější než zakřivení v důsledku kulatosti. Proto se lidé v minulosti domnívali, že Země je celkově plochá. Proti tomuto názoru ale postupně svědčily různé vědecké poznatky a pozorování, například zatmění Měsíce a obeplutí Země na lodích. Éra kosmických letů pak přinesla přímá pozorování a fotografie jako konečný důkaz, že Země je kulatá. Kulatost Země (stejně jako jiných planet, Slunce i Měsíce) je dána vlastnostmi gravitační síly, která působí centrálně kolem těžiště a má sférickou symetrii. Tvar dokonalé koule je však narušen. Lepším přiblížením skutečnosti je rotační elipsoid s malou excentricitou. Vzdálenost pólů je přibližně o 43 km menší, než střední průměr rovníku. To je způsobeno rotací Země kolem své osy, která způsobuje odstředivou sílu. Ta směřuje od osy rotace a vektorově se skládá s gravitační silou, z čehož plyne, že na pólech je největší tíhové zrychlení a na rovníku nejmenší. Rovnoběžky jsou tedy kružnice, zatímco poledníky jsou elipsy s malou výstředností. Skutečný tvar je ještě složitější a pro jeho matematický popis se užívá pojem geoid. Poznámky:
- Ještě během druhé světové války někteří němečtí nacističtí vůdci věřili, že ve skutečnosti žijeme na vnitřním povrchu duté země a tento "poznatek" chtěli využít pro vojenské účely
- Na internetu existují recesistické stránky [http://www.alaska.net/~clund/e_djublonskopf/Flatearthsociety.htm Flat Earth Society] (anglicky), propagující "teorii" placaté Země. :Viz též: Země (dějiny).

Složení

Vnitřek Země je, stejně jako u jiných terestrických planet, rozdělen na vnější křemíkovou pevnou kůru a vysoce viskózní plášť, tekuté vnější jádro, které je mnohem méně viskózní než plášť a pevné vnitřní jádro. Tekuté vnější jádro umožňuje existenci slabého magnetického pole díky konvekci jeho elektricky vodivého materiálu. Nový materiál se dostává na povrch skrz vulkány a trhliny v oceánských deskách (vizte kontinentální drift). Mnoho hornin, z nichž je zemská kůra tvořena, se vytvořilo před méně než 100 milióny let; nejstarší známé žíly minerálů jsou však 4,4 miliardy let staré, což znamená, že Země měla pevnou kůru přinejmenším po tuto dobu [http://spaceflightnow.com/news/n0101/14earthwater/]. Globální zemské složení podle hmotnosti [http://earthref.org/cgi-bin/er.cgi?s=erda.cgi?n=547] je:

Vnitřní stavba

Struktura Země (podle hloubky pod povrchem):
- 0 až 60 km – litosféra (místně kolísá 5-200 km)
- 0 až 35 km – kůra (místně kolísá mezi 5-70 km)
- 35 až 60 km – svrchní plášť
- 35 až 2890 km – plášť
- 100 až 700 km – astenosféra
- 2890 až 5100 km – vnější jádro
- 5100 až 6378 km – vniřní jádro

Zemská kůra

:Viz hlavní článek: Zemská kůra Tloušťka kůry kolísá od 5 do 70 km. Nejtenší částí je oceánská kůra na dně oceánů složená z (mafických) hornin bohatých na křemík, železo a hořčík. Silnější je kontinentální kůra, která má menší hustotu, a obsahuje především vrstvu složenou z (felsických) hornin bohatých na křemík, sodík, draslík a hliník. Za rozhraní mezi kůrou a pláštěm lze označit dva fyzikálně odlišné jevy. Především existuje diskontinuita v rychlosti seismických vln, která je známá jako Mohorovičičova diskontinuita. Ze příčinu této diskontinuity je považována změna ve složení hornin od hornin obsahující plagioklasy (nahoře) až po horniny, které žádné živce neobsahují (dole). Jiným jevem je chemická diskontinuita mezi ultramafickými horninami a natavenými harzburgity, jak ji lze pozorovat v hlubokých částech oceánské kůry, které byly obdukovány do kontinentální kůry a uchovány jako ofiolitické sekvence. ofiolitické sekvence

Zemský plášť

Zemský plášť zasahuje do hloubky 2890 km. Tlak ve spodní části pláště je ~140 GPa (1,4×10⁶atmosfér). Z větší části je složen z materiálů bohatých na železo a hořčík. Jejich bod tání závisí na tlaku, jemuž jsou vystaveny. Protože je zde žár a při cestě do hloubky se zvyšuje tlak, spodní části této oblasti jsou považovány za pevné, zatímco horní jsou tvárné (polotekuté). Viskozita svrchního pláště se pohybuje od 10²¹ do 10²⁴ Pa·s, v závislosti na hloubce [http://www2.uni-jena.de/chemie/geowiss/geodyn/poster2.html]. Materiál svrchního pláště tedy může téct jen velmi zvolna. Proč si vědci myslí, že vnitřní jádro je pevné, vnější jádro tekuté a plášť polotekutý? Bod tání materiálů bohatých na železo je vyšší než železa samotného. Jádro je složeno téměř zcela z čistého železa, zatímco železem bohaté materiály se hojně vyskytují především mimo něj. Na povrchu jsou materiály bohaté na železo pevné, ve svrchním plášti polotekuté (neboť je horký a panuje zde ještě relativně malý tlak), ve spodním plášti pevné (neboť jsou pod velkým tlakem), čisté železo vnějšího jádra je tekuté, neboť má velmi nízký bod tání (navzdory enormnímu tlaku), naproti tomu vnitřní jádro je pevné kvůli extrémnímu tlaku ve středu planety.

Zemské jádro

:Viz hlavní článek: Zemské jádro Průměrná hustota Země je 5515 kg/m³, což ji činí nejhustší planetou ve Sluneční soustavě. Průměrná hustota materiálu na povrchu však činí jen asi 3000 kg/m³, těžší materiály se proto musí nacházet v zemském jádru. V raném období před asi 4,5 miliardami (4,5×10⁹) let byl povrch Země roztaven a hustší hmota klesala ke středu v procesu zvaném planetární diferenciace, zatímco lehčí materiály vyplavaly do kůry. Následkem toho je jádro tvořeno především železem (80%) spolu s niklem a jedním nebo více lehčími prvky; těžší prvky jako olovo nebo uran jsou buďto příliš vzácné než aby byly významnými nebo mají sklon se slučovat s lehčími prvky a zůstaly proto v kůře (viz felsické horniny). Jádro se dělí na dvě části, na pevné vnitřní jádro s poloměrem ~1250 km a tekuté vnější jádro o poloměru ~3500 km, které se rozprostírá se kolem něj. Všeobecně se předpokládá, že vnitřní jádro je pevné a složené především ze železa a z menší části z niklu. Někteří obhajují názor, že vnitřní jádro by mohlo být ve formě jediného krystalu železa. O vnějším jádru obklopujícím vnitřní se soudí, že je složeno ze směsi tekutého železa a niklu a stopového množství lehčích prvků. Obecně se věří, že konvekce ve vnějším jádru kombinovaná s mícháním způsobeným zemskou rotací (viz Coriolisova síla) způsobuje zemské magnetické pole procesem popsaným teorií dynama. Pevné vnitřní jádro je příliš horké, než aby bylo nositelem stálého magnetického pole (viz Curiova teplota), pravděpodobně však přispívá ke stabilizaci pole generovaného tekutým vnějším jádrem. Poslední důkazy naznačují, že vnitřní jádro Země nejspíš rotuje poněkud rychleji než zbytek planety o asi ~0-2° za rok (Comins DEU-str.82).

Zemský povrch

Výškové extrémy: (měřené relativně k úrovni moře)
- Nejnižší suchozemský bod: hladina Mrtvého moře −417 m
- Nejnižší bod vůbec: Mariánský příkop v Tichém oceánu −10 911 m ([http://web-japan.org/atlas/technology/tec03.html měření] z roku 1995)
- Nejvyšší bod: Mount Everest 8 850 m (měření z roku 1999)

Hydrosféra

1999 Země je jedinou planetou naší sluneční soustavy, jejíž povrch je pokryt kapalnou vodou. Hydrosféra pokrývá 71 % zemského povrchu (97 % z toho je mořská voda a 3 % sladká voda) a tvoří ji o oceány a moře, na kontinentech pak řeky a jezera. Oběžná dráha, vulkanismus, gravitace, skleníkový efekt, magnetické pole a na kyslík bohatá atmosféra jsou jedinečné vlastnosti, které dohromady vytvořily ze Země vodní planetu. Oběžná dráha Země leží za hranicí oběžných drah zaručujících dostatečné teplo pro kapalnou vodu. Bez nějaké formy skleníkového efektu by byla voda na Zemi zamrzlá. Paleontologické nálezy naznačují, že v jednom okamžiku poté, co modrozelené sinice (Cyanobacteria) kolonizovaly oceány a vyčerpaly z atmosféry oxid uhličitý, selhal skleníkový efekt a zemské oceány nejspíš zcela zamrzly na 10 až 100 miliónů let (Země-ledová koule). Na jiných planetách, jako je např. Venuše, byly molekuly vodních par rozloženy slunečním ultrafialovým zářením a vodík byl ionizován a odvanut slunečním větrem. Tento proces je pomalý, ale neúprosný. Jde o jednu z hypotéz vysvětlujících, proč nemá Venuše žádnou vodu. Bez vodíku kyslík reaguje s materiálem povrchu a ukládá se v pevných minerálech. V zemské atmosféře existuje ve stratosféře tenká vrstva ozónu, která absorbuje většinu vysokoenergetického ultrafialového záření a efekt rozbíjení molekul tak potlačuje. Ozón se může tvořit jen v atmosféře s vysokým podílem volného dvouatomového kyslíku, jehož existence je závislá na biosféře (rostlinách). Magnetosféra také chrání ionosféru před přímým odfukováním slunečním větrem. Nakonec, vulkanickou činností se na povrch neustále dostává voda zevnitř planety. Zemská desková tektonika v procesu recyklace subdukuje do pláště uhlík a vodu ve formě vápencových hornin a uvolňuje je při vulkanické činnosti jako plynný oxid uhličitý a páru. Odhaduje se, že horniny v plášti mohou obsahovat až 10× více vody než je nyní v oceánech, většina z této zadržované vody však nikdy nebude uvolněna. Celková hmotnost hydrosféry je asi 1,4×10²¹ kg, přibližně 0,023 % z celkové hmotnosti Země.

Atmosféra

Země má relativně hustou atmosféru složenou ze 78 % dusíku, 21 % kyslíku, 1 % argonu a stopového množství jiných plynů včetně oxidu uhličitého a vodních par. Atmosféra chrání povrch Země před dopadem některých druhů slunečního záření. Její složení je nestabilní a silně ovlivněno biosférou. Jde především o velké množství volného dvouatomového kyslíku, který vyrábějí pozemské rostliny a bez nichž by se kyslík v atmosféře v geologicky krátkém čase sloučil s materiály z povrchu Země. Volný kyslík v atmosféře je známkou života. Tloušťka jednotlivých vrstev atmosféry (troposféry, stratosféry, mezosféry, termosféry a exosféry) na různých místech planety kolísá v závislosti na sezónních vlivech. Celková hmotnost atmosféry je asi 5,1×10¹⁸ kg, tedy přibližně 0,000 000 9 celkové hmotnosti Země.

Země jako těleso ve Sluneční soustavě

Rotace Země kolem její osy spojující severní a jižní pól trvá 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekund (1 siderický den). Ze Země se hlavní část zdánlivého pohybu nebeských těles na obloze (kromě meteorů, které jsou mezi atmosférou a nízko obíhajícími satelity) jeví jako pohyb směrem na západ o rychlosti 15 °/h = 15'/min, tedy o sluneční nebo měsíční průměr každé dvě minuty. Země oběhne Slunce za 365,2564 průměrných slunečních dní (1 siderický rok). Ze Země to dává zdánlivý pohyb Slunce vzhledem ke hvězdám o rychlosti 1 °/den, tj. pohyb směrem na východ o sluneční či měsíční průměr za každých 12 hodin. Rychlost oběhu Země je v průměru asi 30 km/s, což stačí k uražení vzdálenosti zemského průměru (~12 700 km) za 7 minut a vzdálenosti Země–Měsíc (384 000 km) za 4 hodiny. Země má jeden přirozený satelit, Měsíc, který kolem ní oběhne jednou za 27 1/3 dnů. Ze Země se to jeví jako pohyb Měsíce vzhledem ke Slunci a hvězdám o rychlosti 12 °/den, tj. o měsíční poloměr směrem na východ každou hodinu. Viděno ze zemského severního pólu jsou pohyb Země, jejího měsíce a její rotace kolem osy všechny proti směru hodiných ručiček. Roviny orbity a rotace se přesně nekryjí. Zemská osa je vychýlena zhruba o 23,5 stupňů proti rovině Země–Slunce (které způsobuje roční období); a rovina Země–Měsíc má sklon asi 5 stupňů proti rovině Země–Slunce (jinak bychom pozorovali zatmění každý měsíc). Poloměr Hillovy sféry (sféry vlivu) Země je asi 1,5 Gm (1,5 miliónu km), do čehož se oběžná dráha jediného přirozeného satelitu (Měsíce) pohodlně vejde. V inerciální vztažné soustavě podléhá zemská osa pomalému precesnímu pohybu s periodou dobrých 25 800 let, stejně jako nutaci s hlavní periodou 18,6 let. Tyto pohyby jsou způsobeny diferenciálním vlivem Slunce a Měsíce na rovníkovou deformaci způsobenou zploštěním Země. Ve vztažné soustavě spojené se zemským tělesem je její rotace také lehce nepravidelná kvůli pohybu pólů. Pohyb pólu je kvaziperiodický, obsahující roční složku a složku se čtrnáctiměsíčním cyklem zvanou Chandlerova perioda. Rychlost rotace vlivem slapových sil v průběhu času klesá, jev je známý jako proměnná délka dne. V současné době nastává zemský perihel vždy kolem 3. ledna a afel kolem 4. července. V jiných dobách tomu bylo jinak, viz precese a Milankovičovy cykly.

Měsíc

Milankovičovy cykly 1968.]] :Viz hlavní článek: Měsíc (Země) Měsíc, nazývaný též Luna, je relativně velká terestrická planetě podobná oběžnice, jejíž průměr je asi jedna čtvrtina zemského. S výjimkou Plutova Charona je to v poměru k velikosti planety největší měsíc ve sluneční soustavě. Přirozené satelity obíhající kolem planet se nazývají „měsíce“ právě podle pozemského Měsíce. Gravitační síly mezi Zemí a Měsícem způsobují na Zemi příliv. Tatáž síla působící na Měsíc vedla k jeho vázané rotaci: jeho rotační perioda je rovna době, která je potřebná k jeho oběhu Země. Následkem toho ukazuje planetě stále stejnou stranu. Jak Měsíc obíhá Zemi, jsou Sluncem osvětlovány jeho různé části, což vede k měsíčním fázím: Temná polokoule je oddělena od osvětlené slunečním terminátorem. Měsíc dramaticky ovlivnil vývoj života tím, že brání prudkým změnám podnebí. Paleontologické důkazy a počítačové simulace ukazují, že výchylka zemské osy je stabilizována jeho slapovými interakcemi. Někteří teoretikové věří, že bez této stabilizace by točivý moment od Slunce a planet na zemskou rovníkovou deformaci způsobil chaotickou nestabilitu rotační osy, jako je tomu u Marsu. Pokud by se zemská osa rotace přiblížila rovině ekliptiky, podnebí by začalo být extrémně nepříznivé s obrovskými sezónními rozdíly. V létě by byl pól nasměrován přímo směrem ke Slunci, zatímco po celou zimu by byl od Slunce odvrácen. Planetologové, kteří tento jev studovali, prohlašují, že by vedl k vyhynutí všech větších zvířat a vyšších forem života. Toto téma však zůstává kontroverzním, další studie Marsu — který sdílí zemskou rotační periodu a vychýlení osy, nikoliv však velký měsíc ani tekuté jádro — mohou poskytnout na tuto problematiku jiný náhled. Měsíc je dost vzdálený, aby měl, viděno ze Země, téměř stejnou zdánlivou úhlovou velikost jako Slunce (Slunce je ovšem 400× vzdálenější). Díky tomu lze na Zemi pozorovat úplná i prstencovitá zatmění. Zde je diagram ukazující relativní velikost Země a Měsíce a velikost mezi nimi (kliknutím možno zvětšit): zatmění Široce přijímaná teorie o původu Měsíce prohlašuje, že se zformoval po kolizi rané Země s protoplanetou velikosti Marsu (teorie velkého impaktu). Tato hypotéza (mezi jinými věcmi) vysvětluje relativní nedostatek železa a těkavých prvků na Měsíci a fakt, že jeho složení je téměř identické se zemskou kůrou. Země má také minimálně jeden asteroid, který s ní má sladěnou oběžnou dráhu – 3753 Cruithne.

Biosféra

Lidská společnost

Kategorie:Země ja:地球 ko:지구 ms:Bumi simple:Earth th:โลก zh-min-nan:Tē-kiû

Subtropy

Subtropický podnebný pás Kategorie:Geografie Kategorie:Země

Indický oceán

Indický oceán je třetím největším oceánem. Nachází se mezi Afrikou, Asií, Austrálií a Antarktidou a pokrývá 20% zemského povrchu (asi 73 556 000 km²). Obsahuje 292 131 000 km³ vody. V tomto oceánu dochází k minimálnímu výlovu ryb. Z přírodních krás oceán ukrývá korálové útesy (Lakadivy, Maledivy) - tím se stává atraktivním pro potápění. Z přírodního bohatství skýtá množství nerostných zdrojů. Vedou zde důležité obchodní trasy pro vývoz. Proto se tohoto oceánu také majoritně týká problematika pirátství. V oblastech východních moří Indického oceánu proudí monzunové větry.
- Nejhlubší místo: Jávský příkop −7 209 m
- Podíl na rozloze Země: 14,9 % Největším zálivem je Bengálský záliv (největší na Zemi). Nejteplejšími zálivy jsou Perský záliv a Rudé moře. Díky své poloze je nejteplejším oceánem Země.

Význačné přístavy

- Perth (Austrálie)
- Karáčí
- Kalkata (Indie)
- Bombai (Indie)
- Colombo
- Mogadisho (Somálsko) Kategorie:Moře a oceány ja:インド洋 ko:인도양 simple:Indian Ocean th:มหาสมุทรอินเดีย zh-min-nan:Ìn-tō·-iûⁿ

Pacifik

Tichý oceán (též Pacifik) je největší oceán na Zemi. Zabírá třetinu zemského povrchu. Nachází se v něm asi 25,000 ostrovů (více než ve všech ostatních oceánech dohromady), většina ostrovů je situována na jih od rovníku. V Pacifiku dochází k největšímu výlovu ryb.
- Rozloha včetně okrajových moří: 179 680 000 km²
- Průměrná hloubka: 3 780 m
- Nejhlubší místo: příkop Vitjaz, Mariánský příkop, 10 924 m
- Největší moře: Filipínské moře 5 726 000 km²
- Největší záliv: Kalifornský záliv 177 000 km² Kategorie:Moře a oceány ja:太平洋 ko:태평양 simple:Pacific Ocean th:มหาสมุทรแปซิฟิก zh-min-nan:Thài-pêng-iûⁿ

Biomasa

Pojem biomasa označuje veškerou organickou hmotu vzniklou prostřednictvím fotosyntézy, nebo hmotu živočišného původu. Tímto pojmem je často označována rostlinná biomasu využitelná pro energetické účely jako obnovitelný zdroj energie. Energetické využití biomasy zahrnuje:

Skupina	Technologie	Produkty	Výstupy
	Spalování		Teplo, elektřina
Chemické přeměny	Zplyňování	Olej, plyn, dehet, metan, čpavek, metanol	Elektřina, teplo, pohon vozidel
Chemické přeměny	Rychlá pyrolýza	Olej, plyn, dehet, metan, čpavek, metanol	Elektřina, teplo, pohon vozidel
Chemické přeměny ve vodním prostředí	Zkapalňování	Olej
Chemické přeměny ve vodním prostředí	Esterifikace	Metylester řepkového oleje (MEŘO)	Pohon vozidel
Biologické procesy	Anaerobní digesce	Bioplyn, metan	Elektřina, teplo, pohon vozidel
	Alkoholové kvašení	Etanol	Pohon vozidel
	Kompostování		Teplo (z chlazení kompostu)

Rozeznáváme především zbytkovou (odpadní) biomasu - dřevní odpady z lesního hospodářství a celulózo-papírenského, dřevařského a nábytkářského průmyslu, rostlinné zbytky ze zemědělské prvovýroby a údržby krajiny, komunální bioodpad a odpady z potravinářského průmyslu - a cíleně pěstovanou biomasu - energetické byliny a rychlerostoucí dřeviny. (Biologie) Biomasa je souhrn látek tvořících těla organismů. Stanovuje se vážením, popřípadě odhadem z objemu nebo délky těla. U čerstvě nalovených organismů se stanovuje živá nebo čerstvá biomasa. Přesnější je stanovení biomasy suché (sušiny) a sušiny bez popelovin. Energetická hodnota biomasy se stanovuje buď spálením v joulometru, nebo na základě podílu bílkovin, cukrů a tuků. (Ekologie) Biomasa je celková hmota jedinců určitého druhu, skupiny druhů nebo všech druhů společenstva na určité ploše. U rostlin se vyjadřuje v hmotnosti sušiny, u živočichů také v čerstvé hmotnosti (v joulech, dříve i v kaloriích, obsahu uhlíku ap.). U půdních a vodních organismů se vztahuje také k objemu (litr, cm³, m³). U rostlin se rozlišuje biomasa podzemní nebo nadzemní, biomasa živá nebo mrtvá (stařina). Statková hnojiva jsou podle § 2 zák. č. 308/2000 Sb. "o hnojivech" hnůj, hnojůvka, močůvka, kejda, sláma, jakož i jiné zbytky rostlinného původu vznikající zejména v zemědělské prvovýrobě, nejsou-li dále upravovány. Zařízení, která produkuji z biomasy výrobky získávané obvykle pouze z ropy se nazývají biorafinérie.

Biopaliva

biorafinérie Biopalivo je palivo z biomasy. Biopaliva mohou být tuhá, kapalná a plynná. V současnosti je chemická energie z biopaliv uvolňována hlavně jejich spalováním. Jsou vyvíjeny jiné účinnější metody pro jejich využití k výrobě elektřiny pomocí palivových článků. Biopaliva pokrývají 15% celkové světové spotřeby energie, především ve Třetím světě, kde slouží převážně k vaření a vytápění domácností, ale relativně vysoký podíl mají biopaliva i ve Švédsku a Finsku (17% a 19%). Vzhledem k možnému budoucímu nedostatku ropy a k tomu, že využívání biomasy nepřispívá ke globálnímu oteplování, bude role biopaliv v budoucnu s velkou pravděpodobností růst. Nevýhodou bopaliv ale zůstává malá plošná výtěžnost (v přepočtu 2-6 kW stálého tepelného nebo 1-2 kW mechanického či elektrického výkonu z hektaru u nejlepších energetických bylin) a relativně velká spotřeba energie a lidské práce (tato položka se obvykle propaguje jako podpora zaměstnatosti) na jejich získávání.

Literatura

- Biomasa, i-EKIS, http://www.i-ekis.cz/?page=zdroje_biomasa
- Encyklopedie CoJeCo, http://www.cojeco.cz

Externí odkazy

- [http://www.alternativni-zdroje.cz Alternativní zdroje energie - výroba energie z biomasy]
- [http://www.ekowatt.cz/library/infolisty/infolisty2002/infolisty2002.pdf Energie biomasy - www.ekowatt.cz] Kategorie:Biomasa Kategorie:Obnovitelné zdroje energie ja:バイオマス

Půda

Slovo půda může označovat:
- zem, hlínu – viz země (půda),
- prostor pod střechou – viz půda (stavebnictví).

Vulkán

Vulkán nebo-li sopka je geomorfologický útvar obvykle tvaru hory, kde roztavená skála magma vystupuje na zemský povrch. Na naší planetě se obvykle vyskytují podél hranic litosférických desek a v takzvaných horkých bodech (angl. hotspot). Horkým bodem je například pod Havajským souostrovím. Sopky se vyskytují na v jiných tělesech sluneční soustavy, například na Jupiterově měsíci Io. Vulkány odedávna přitahují pozornost člověka. Vzbuzují respekt i úctu zároveň. Mnohé národy v minulosti, ale i dnes, považují sopky za posvátné anebo sídla bohů. Již staří Řekové uctívali boha ohně Hefaista, který sídlil pod činnými sopkami. Římané tohoto boha převzali a přejmenovali na Vulkána a odtud pochází i název pro sopky - vulkány. Nám, kteří žijeme na "vyhaslé půdě" se v souvislosti se sopkami vybavují katastrofální erupce, které si vyžádaly mnoho lidských obětí a zničení měst. Muselo v historii dojít k tolika katastrofám? Kdyby lidé žijící ve vulkanických oblastech si života sopek více všímali, určitě by k tolika obětem na životech nedošlo. Vulkány totiž před erupcí varují dost zjevnými úkazy, kterými jsou slabší nebo silnější místní zemětřesení (vulkanické zemětřesení v oblasti sopky) unikající kouř (fumaroly) houstne a tmavne (zvyšuje se podíl sirných i dalších plynů, unikají nejdrobnější částice popelu), dochází i ke zvukovým efektům - dunění, změny tvaru vulkánu (sklonu svahů), pokud je v blízkosti moře, může stoupnout i teplota vody... Jsou to jakési varovné signály, na které instinktivně reagují živočichové a hromadně opouštějí místo, kde hrozí nebezpečí - zejména plazi jsou citliví i na malé seismické záchvěvy, odlétají ptáci a prchají i další živočichové. Lidé, bohužel, v minulosti těmto úkazům nevěnovali moc pozornosti. I Vesuv varoval menšími i většími záchvěvy. K silnějšímu zemětřesení došlo v roce 62 n. l., kdy bylo v Pompejích pobořeno několik domů. Protože Pompejané od doby založení města (asi v 7. století př. n. l.) nepamatovali žádnou erupci Vesuvu, považovali vulkán za vyhaslý, a zemětřesení považovali za projev hněvu bohů a nedávali je do souvislosti s vulkánem. To se jim stalo osudné. Pompejích Erupce Vesuvu upoutávaly později pozornost přírodovědců. V letech 1842-1845 byla na západním svahu Vesuvu (608 m n. m.) vybudována první vulkanologická observatoř na světě, kde byly umístěny seismografické a další přístroje. Vesuv byl pravidelně sledován i v období klidu od roku 1913. V roce 1912 byla na vulkánu Kilauea na Havajských ostrovech vybudována další observatoř, která byla však smetena lávou a nová observatoř znovu vybudována v roce 1924. V současné době jsou na světě na všech nebezpečnějších sopkách vulkanologické observatoře, které jsou propojeny internetovou sítí. Tak jako meteorologové sledují jevy v atmosféře, tak vulkanologové sledují soustavně projevy vulkánu. Například na Vesuvu je rozmístěno několik seismografických stanic na různých místech, které soustavně pořizují záznamy. Pravidelně jsou prováděny chemické rozbory fumarol a měřeny jejich teploty. Pokud jsou v kráterech některých sopek jezera, provádějí se chemické rozbory vody, stejně tak jsou sledovány event. prameny, vyvěrající ze svahů. Speciálními přístroji se měří sklony svahů vulkánu, který je sledován z výšky i satelity. Pomocí infračerveného záření se pořizují snímky, které ukazují barevně magmatický krb a eventuální pohyby magmatu. Častější seismické záchvěvy, jejichž intervaly se zkracují, změny chemického složení fumarol ve prospěch sirných plynů, amoniaku, metanu, vzácných plynů, zvyšování jejich teploty, zvyšování kyselosti vody (obsah kyseliny sírové), změny tvaru sopky, záznamy o pohybech magmatu - to vše nasvědčuje tomu, že vulkán se začíná probouzet. Určitou dobu trvá, než plyny a magma prorazí na povrch. A tak erupci, která se připravuje, lze předpovědět nejméně týden dopředu, takže je možné obyvatele ohrožených oblastí včas vystěhovat. Pro oblast kolem Vesuvu byl už vypracován evakuační plán. Vědě se podařilo mnohé o erupcích a jejich souvislostech se složením a hustotou (viskozitou) tu odhalit. Hustější a kyselejší magma, které bývá uloženo v menších hloubkách je příčinou mnohem nebezpečnějších výbuchů, kdy je vyvrhováno obrovské množství plynů a popelu, než magma řídké, zásaditější a vystupující z větších hloubky. Ale nedá se přesně předpovědět kdy k erupci dojde. Zde je možné provádět pouze odhady na základě toho, jak se vulkán projevuje - některé se probouzejí častěji - např. Etna i několikrát během jednoho desetiletí, zatímco jiné mají delší intervaly mezi erupcemi, často i nepravidelné - například Vesuv měl ve 20. století erupce v letech 1906, 1912, 1929, 1933 a 1944. Od té doby je v klidu, takže má určité "zpoždění" ale v posledních letech dochází k častějším seismickým otřesům. Erupce je tedy v očekávání. Může to být kdykoliv, ale také později, třeba za desítky let. Některá tajemství příroda zřejmě člověku nevydá... Dostatečně mohutná sopečná erupce může silně zasáhnout nejen do života lidí žijících na svazích sopky a v jejím blízkém okolí, může ovlivnit i oblasti mnohem vzdálenější. Velké množství do vzduchu vymrštěného popela a nečistot totiž může vést k rozsáhlým podnebným změnám přetrvávajícím rok i déle na celé polokouli. Kapitolou samou o sobě jsou pak exploze sopečných ostrovů, které mohou být doprovázeny obrovskými tsunami (viz např. Krakatoa, Santorin).

Externí zdroje

- [http://www.spacedaily.com/news/climate-05zzt.html Sopky a klima] Kategorie:Vulkanologie Kategorie:Země ja:火山 ms:Gunung berapi simple:Volcano th:ภูเขาไฟ

Druh (biologie)

Druh (species) je základní kategorie biologické nomenklatury. Z taxonomického hlediska je nejnižší základní a jedinou přirozeně vymezenou kategorií hierarchické klasifikace organismů. Označuje dvouslovným latinským názvem (viz též binominální nomenklatura), ke kterému bývá připojeno jméno autora názvu (tj. kdo jej poprvé popsal) a rok popisu, např.:
- Elephas maximus Linné, 1758 (tj. slon indický, popsaný Linnéem 1758). Druhy se seskupují do rodů, některé se člení na poddruhy.

Definice druhu

V podstatě neexistuje definice, která by jednoznačně určila, co to je druh. Jedna z nejrozšířenějších definic praví, že druh je soubor populací s jedinečným vývojovým původem a historií, tvořený navzájem si podobnými jedinci, kteří se mezi sebou mohou plodně křížit a jsou reprodukčně izolováni od jiných podobných skupin. Tato definice má některé zásadní nevýhody, které v určitých konkrétních případech ztěžují či znemožňují nalézt shodu na rozlišení příbuzných organismů na druhy. Pomineme-li organismy nemající pohlavní rozmnožování (bakterie, čistě apomikticky se množící rostliny), u nichž takto koncipovaná definice postrádá smysl, vyskytují se problémy při odlišení druhů a poddruhů u organismů, jejichž reprodukční izolaci zajišťují "zvyky" a "geografické umístění". Zde se dá rozlišit přístup, který rozděluje druhy podle toho, zda se kříží v přírodě, či dle toho, zda (přinuceni k rozmnožování) spolu produkují plodné potomstvo. Vyskytují se však i další kompromisní přístupy. Další komplikací je tradiční snaha některých škol vylučovat vyšlechtěná domácí a hospodářská zvířata do samostatných druhů, ačkoliv jsou stále schopna křížení s divokými předky (viz např. pes), který je ve smyslu předchozí definice poddruhem vlka, ale občas je, spíše tradičně, označován za samostaný druh. U umělě šlechtěných organismů se pak taky objevují problémy ohledně "podobnosti" jedinců. Jakkoliv je třeba přiznat, že srnčí pinč je stále do značné míry podobný malamutovi, tak je zase nutno připustit, že šakal se malamutovi minimálně při zběžném pohledu podobá víc, byť jde o jiný druh.. Kategorie: Systematika ja:種 (生物) ms:Spesies th:สปีชีส์

Rostliny

- Nižší rostliny (Thallobionta)
- Glaucophyta
- Červené řasy (Rhodophyta)
- Obrněnky (Dinophyta)
- Skrytěnky (Cryptophyta)
- Hnědé řasy (Chromophyta)
- Zlativky (Chrysophycae)
- Rozsivky (Bacillariophycae)
- Chloromonády (Raphidophycae)
- Eustigmatophyceae
- Xanthophyceae
- Chaluhy (Phaeophycae)
- Haptophyta
- Krásnoočka (Euglenophyta)
- Chlorarachniophyta
- Zelené řasy (Chlorophyta)
- Prasinophycae
- Pláštěnky (Chlamydophycae)
- Zelenivky (Chlorophyceae)
- Ulvophycae
- Trebouxiophycae
- Spájivky (Conjugatophyceae)
- Parožnatky (Charophyceae)
- Vyšší rostliny (Cormobionita)
- Mechorosty (Bryophyta)
- Játrovky (Hepatopsida)
- Hlevíky (Anthoceropsida)
- Mechy (Bryopsida)
- Kapraďorosty (Pteridophyta)
- Plavuně (Lycopodiopsida)
- Přesličky (Equisetophyta)
- Kapradiny (Pteridophyta)
- Psilotopsida
- Ophioglossopsida
- Semenné rostliny (Spermatophyta)
- Cycadophytina
- Kapraďosemenné(Lyginodendropsida)
- Cykasy (Cycadopsida)
- Coniferophytina
- Jinany (Ginkgopsida)
- Jehličnany (Pinopsida)
- Liánovce (Gnetopsida)
- Krytosemenné (Angiospermophytina)
- Jednoděložné (Liliopsida)
- Dvouděložné (Magnoliopsida) Rostliny (též zelené rostliny, v opozici k houbám), tvoří jednu z říší mnohobuněčných organismů.

Význam rostlin

Rostliny stojí na počátku potravního řetězce – produkují organickou hmotu hmotu, kyslík, a tím umožňují život organismů. Jejich kořeny zadržují vodu a zpevňují půdu, čímž brání erozi. V průmyslu se rostliny používají k výrobě léčiv. Kategorie:Botanika ms:Tumbuhan zh-min-nan:Si̍t-bu̍t simple:Plant th:พืช ja:植物 ko:식물

Strom

Strom je růstová forma vyšších rostlin. Prýt (nadzemní část) stromu se skládá z kmene, který se v určité výšce nad zemí dělí na jednotlivé větve (na rozdíl od keře, kde k větvení dochází již u země, nebo těsně nad zemí). Horní část stromu, kde dochází k větvení, se nazývá koruna.

Vnitřní stavba kmene

Na povrchu stromu je kůra, která může mít různou podobu, od tenké několikamilimetrové, až po rozbrázděnou mnohavrstevnou kůru, která se postupně odlupuje. Takto rozbrázděná kůra se nazývá borka. Pod kůrou se nachází lýko, které je v podstatě jedinou živou částí kmene. Lýkem prochází sítkovice, které rozvádí organické látky po celé rostlině. Největší část kmene je vyplněna dřevem, což je v podstatě mrtvá hmota cév, skládající se z celulózy a ligninu. Mezi lýkem a dřevní částí se nalézá kambium, které se významně podílí na růstu kmene.

Růst stromu

Strom roste do délky běžným prodlužovacím růstem. Jeho zvláštností je růst do šířky. Při něm dochází k sekundárnímu tloustnutí. Při sekundárním tloustnutí se uplatňuje dva druhy pletiv, sekundárních meristémů - kambium a felogén. Kambium se zakládá jako prstenec meristematických buněk, které se nacházejí jak v cévních svazcích (tzv. fascikulární kambium - odděluje vnější lýkovou a vnitřní dřevní část cévního svazku), tak mimo ně (interfascikulární kambium). Tloustnutí se děje tak, že fascikulární kambium produkuje směrem ven lýko (sekundární floém) a směrem do centra kmene dřevo (sekundární xylém). Tato produkce se děje především na jaře (v dřevní části vznikají řidší cévy o větším průměru - světlejší zbarvení), o něco pomaleji pak v létě (hustší cévy o menším průměru - tmavší zbarvení), na podzim a v zimě ustává, čímž se vytváří charakteristické útvary, tzv. letokruhy. Felogén se nachází na povrchu lýkové části a také produkuje buňky ven i dovnitř. Směren ven jde o buňky korku (felému), směrem dovnitř pak buňky felodermu, které obsahují chloroplasty. Buňky nad felogénem postupně odumírají, neboť vznikající korek jim zamezí v přístupu živin (které se k nim ze sítkovic a cév nedostanou).

Zařazení v rostlinné taxonomii

Mezi stromy jsou v současné době takřka výhradně pouze rostliny krytosemenné dvouděložné (Magnoliopsida) a nahosemenné (zde jde výhradně o dřeviny) - jinany (Gingkoopsida, jediný druh) a jehličnany (Pinopsida). Stromové formy vytváří i třída cykasů (Cycadopsida), která dominovala ve druhohorách a v současné době je její druhové spektrum výrazně omezeno. Jednoděložné rostliny (Liliopsida) druhotného tloustnutí schopné nejsou, dřevnatění u palem je projevem primárního tloustnutí. Stromy jsou obecně více zastoupeny mezi tropickými druhy a mezi vývojově primitivnějšími čeleděmi. Stromové formy vytvářely v minulosti i četní zástupci výtrusných rostlin - plavuně, přesličky, kapradiny. Z jejich zuhelnatělých kmenů vzniklo černé uhlí. Do současnosti přežilo jen několik rodů stromových kapradin, např. r. Cyathea nebo r. Dicksonia.

Ekologická funkce

Stromy jsou dominantní růstovou formou většiny přírodních ekosystémů. Například v ČR by přirozená vegetace bez vlivu člověka byla tvořena z 99 % lesními porosty. Množství stromů na planetě Zemi bylo prudce sníženo člověkem především kvůli zemědělství a využití dřeva pro průmysl a na palivo. Stromy mají výrazný vliv především na:
- propustnost slunečního záření, v porostech se stromovým patrem je podíl dopadajícího záření oproti nezastíněným porostům snížena cca na 1/10 (v tropickém deštném pralese až na 1/50)
- bilanci uhlíku v přírodě (ten se akumuluje v jejich dřevě)
- koloběh vody (výpar ze stromů výrazně posiluje podíl vody procházející malým koloběhem vody oproti velkému koloběhu)
- fyzikálně-chemické vlastnosti půdy, tedy např.:
- vylučování cizorodých látek - alelopatie
- spad listů či jehlic - ovlivnění pH, rychlosti dekompozice
- růst kořenů - vyčerpání živin či vody (tzv. biologické meliorace, hojně využívané v lesnictví)
- celkový vliv na faunu a flóru v okolí

Kulturní a estetický význam

Stromy mají díky své dlouhověkosti a velikosti odedávna význam jako duchovní symboly, kulturní památky i jako orientační body. Řada primitivních náboženství využívá v nějaké míře stromy. Odedávna se stromy vysazují podél významných stezek, na rozcestích, u drobných sakrálních staveb (kapličky, křížky, kostelíky). Již od středověku byly zakládány parky, v nichž byly vysazovány různé původní i nepůvodní druhy stromů, včetně speciálně vyšlechtěných kultivarů. Stromy (především duby) na hrázích rybníků pomáhají zpevňovat svými kořeny těleso hráze. Liniové výsadby stromů se často využívají k pohledovému oddělení různých částí kulturní krajiny, ale také se podílejí na omezení hluku a znečištění. V rovné krajině pak plní funkci jako větrolamy.

Ochrana stromů

Vlastník pozemku smí pokácet strom, jehož obvod nepřesahuje 80 cm. U větších stromů musí žádat o povolení obecní úřad. Výjimkou je situace, kdy strom je prokazatelně zcela uschlý, ohrožuje životy či zdraví lidí či ohrožuje majetek. V takovém případě lze strom pokácet ihned, ovšem je nutné strom před pokácením zdokumentovat a do 15 dnů pokácení ohlásit obecnímu úřadu, který může případně rozhodnout o jeho neoprávněnosti. Významné stromy může obecní úřad vyhlásit za památný strom, takto je možno vyhlásit i celou alej či stromořadí. Nelesní zeleň se často stává součástí územních systémů ekologické stability (především biokoridorů), popřípadě významných krajinných prvků. Ochrana lesních stromů je zajištěna především pomocí lesního zákona. Navíc každý les je ze zákona o ochraně přírody a krajiny významným krajinným prvkem.

Pár čísel

Stáří

Stromy jsou z hlediska životní formy fanerofyty, tj. nepříznivé období (zimu) přežívají pomocí pupenů uložených vysoko nad povrchem země. Stromy jsou rostliny vytrvalé a zpravidla velice dlouhověké, většina druhů stromů je schopna se dožít několika set let. Rekordmanem je borovice osinatá (Pinus aristata), jejíž stáří bylo stanoveno na 4 767 let. V českých zemích je nejvíce dlouhověkým druhem tis červený (Taxus baccata), který se může dožít i přes 1 000 let. Naopak krátkověké jsou některé druhy pionýrských dřevin, např. bříza bělokorá (Betula pendula) se jen málokdy dožije přes 70 let.

Rozměry

Výška stromů se pohybuje od několika metrů po více než 100 metrů. Nejvyšším stromem je sekvoje vždyzelená (Sequoia sempervirens) "Stratosphere Giant" v Kalifornii s výškou 112 m. Strom s největším objemem je sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum) "General Sherman" v Národním parku Sequoia v USA, který dosahuje objemu 1 473,4 m³, výšky 83,8 m, jeho průměr u země je přes 11 m a průměr hlavní větve je 2,1 m. Strom, který dosáhl největšího známého obvodu kmene na světě, je Castagno dei Cento Cavalli, rostoucí v městečku Sant'Alfio na Sicílii. V roce 1780 mu byl naměřen obvod 57,9 m. V současnosti je jeho kmen rozdělený na tři části, ale stále je vitální. Nejvyšším českým stromem byl Král smrků v Boubínském pralese. Tento strom měl před svým pádem výšku 57,2 m a objem téměř 30 m³. Nejmenší známý kvetoucí strom je asi jedinec druhu Monanthes polyphylla, který je vysoký 1,8 cm [http://zpravy.idnes.cz/zajimavosti.asp?r=zajimavosti&c=A050916_105131_zajimavosti_miz].

Metabolismus

Stromy s ohledem na své velké rozměry mají rovněž poměrně intenzivní metabolismus. Např. průměrně vzrostlý stoletý soliterní strom za jeden letní den vyprodukuje při fotosyntéze asi 1 000 litrů kyslíku (člověk za stejné období spotřebuje při dýchání asi 300 litrů). Díky potřebě chlazení tentýž strom odpaří za den přes 100 litrů vody, což odpovídá energii asi 70 kWh (která se promění ve vodní páru místo v teplo - lze tedy říct, že funguje stejně účinně jako klimatizační jednotka o výkonu 3 až 5 kW).

Podívejte se též na

- Keř
- Bylina
- Les
- Dřevo Kategorie:Stromy ja:木 ms:Pokok simple:Tree th:ต้นไม้

Bronisław Ferdynand Trentowski

Bronisław Ferdynand Trentowski ( 1808 – 1869) był jednym z najwybitniejszych polskich filozofów i pedagogów. Po klęsce powstania listopadowego ( 1830 - 1831) przebywał na emigracji w Niemczech. Tam powstało jedno z najważniejszych dzieł jego życia pt.Chowanna, czyli system pedagogiki narodowej jako umiejętności wychowania, nauki i oświaty, słowem wykształcenia naszej młodzieży. Pierwsze wydanie tego dwutomowego dzieła ukazało się w 1842 roku. Na jego cześć nazwano ulicę na bydgoskim Miedzyniu. Dydaktyczne prawidła Bronisława Ferdynanda Trentowskiego:
- Wszystkie te przepisy są w tętnie swej istoty niczym więcej, tylko środkiem do urzeczywistnienia najpierwszego dydaktycznego prawa, które, jak już wiadomo, brzmi: rozwijaj w wychowańcu twym wszystkość, jedność i całość.
- Nauczyciel posiadający z natury talent do swego zawodu, czyli tak zwane donum didactium, obejdzie się wprawdzie bez pedagogicznych przepisów nauczania. Wyśledzi sam środki stosowne, które mu pracę ułatwią i niezawodnie do zamierzonego celu doprowadzą. Jednakże nie każdy urodził się już dzielnym nauczycielem, a wola nasza ma także swe prawa. Jej wszechmocą można naturę zniewolić, a pracą i usilnością zastąpić godnie brak przyrodzony. Sam dar nauczycielski potrzebuje orientacyjnej wskazówki. Wszystko to składa nam pod nogi niniejsza cześć Dydaktyki, a że jest właściwą dydaktyką, dydaktyka. Umiejętność ta jest szczególniej pod tym względem ważna, że usposabia młodego nauczyciela do jego powołania przyszłego i że radami swymi oddala niejedno smutne doświadczenie, które by dopiero na uczniu swym zrobić musiał. Jest to piękna nauczycielskiego stanu mądrości spuścizna. Kto jest jej dziedzicem ? Młody nauczyciel. Obowiązkiem więc jego poznać po czcigodnych przodkach spadłą na siebie pozostałość. Trentowski Trentowski

Lektury pharmacy gry sportowe Karty grafiki online slots

:: RELATED NEWS ::

18. septembar
18. rujna (18.9.) je 261. dan godine po gregorijanskom kalendaru (262. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 104 dana.

Događaji

Rođenja

- 1895. - Ivo Tijardović, hrvatski skladatelj, literat i slikar († 1976.)
- 1905. -

19. rujna
19. rujna (19.9.) je 262. dan godine po gregorijanskom kalendaru (263. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 103 dana.

Događaji

- 1918. - Bitka kod Megida

Rođenja

- 86. - Antonin Pio, rimski car († 161.)
-

19. septembar
19. rujna (19.9.) je 262. dan godine po gregorijanskom kalendaru (263. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 103 dana.

Događaji

- 1918. - Bitka kod Megida

Rođenja

- 86. - Antonin Pio, rimski car († 161.)
-

20. rujna
20. rujna (20.9.) je 263. dan godine po gregorijanskom kalendaru (264. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 102 dana.

Događaji

- 451. - Bitka na Katalaunskim poljima (danas Chalons u Francuskoj), rimski vojskovođa Flavije Aecije pobjeđuje

20. septembar
20. rujna (20.9.) je 263. dan godine po gregorijanskom kalendaru (264. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 102 dana.

Događaji

- 451. - Bitka na Katalaunskim poljima (danas Chalons u Francuskoj), rimski vojskovođa Flavije Aecije pobjeđuje

21. rujna
21. rujna (21.9.) je 264. dan godine po gregorijanskom kalendaru (265. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 101 dan.

Događaji

Rođenja

- 1919. - Mirko Božić, hrvatski književnik († 1995.)

Smrti

- 1832. -

22. rujna
22. rujna (22.9.) je 265. dan godine po gregorijanskom kalendaru (266. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 100 dana.

Događaji

- 1862. - Američki predsjednik Abraham Lincoln objavio je kraj ropstva u južnim državama SAD, no ropstvo je ukinuto tek nakon građanskog rata (1861

21. septembar
21. rujna (21.9.) je 264. dan godine po gregorijanskom kalendaru (265. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 101 dan.

Događaji

Rođenja

- 1919. - Mirko Božić, hrvatski književnik († 1995.)

Smrti

- 1832. -

23. rujna
23. rujna (23.9.) je 266. dan godine po gregorijanskom kalendaru (267. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 99 dana.

Događaji

Rođenja

- 63 p.n.e. - August, Gaius Julius Caesar Octavianus Augustus, prvi Rimski car

Smrti

- 1939. - <

22. septembar
22. rujna (22.9.) je 265. dan godine po gregorijanskom kalendaru (266. u prijestupnoj godini). Do kraja godine ima još 100 dana.

Događaji

- 1862. - Američki predsjednik Abraham Lincoln objavio je kraj ropstva u južnim državama SAD, no ropstvo je ukinuto tek nakon građanskog rata (1861