:: wikimiki.org ::
| Druhá Světová Válka |
Druhá světová válkaII. světová válka (1. září 1939 - 2. září 1945) je dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles, Velká hospodářská recese na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versaillského systému.
Válka zasáhla prakticky celý svět - bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů. Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení - zatímco ještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly bombardování měst jako barbarismus, posléze sami začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst a to dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediska velmi sporná.
Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti - holokaust (nacistické Německo + jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocida porobených národů (Nacistické Německo, SSSR)). Z jistého úhlu pohledu (nesdíleného všemi historiky) k nim lze přiřadit ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb.
Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie SSSR a vytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v tzv. Studenou válku, která se krom politických třenic projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, Arabsko-izraelské války etc.)
Druhá světová válka jako pokračování první
Druhá světová válka vzešla z výsledků první světové války, která zrodila až příliš mnoho států neuspokojených, pokořených a toužících po odvetě a vytvořila z politického hlediska nestabilní uspořádání Evropy i světa. Postupně se začala profilovat skupina nespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přepracovat a dosáhnout postavení, které jim právem náleží. Tito nespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených, tak ze skupiny vítězných. Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího, než byl ten předchozí.
Nespokojení a jejich požadavky
Poražení nespokojenci
Skupina poražených nespokojenců představovala nesourodou skupinku států, které během první světové války skončily na straně poražených a ztratily obrovská území. Jejich pokoření spolu s nacionalistickými vášněmi a celosvětovou recesí vytvořilo podhoubí pro vznik militaristických režimů, jejichž cílem byla pomsta a minimálně napravení těch nejpodstatnějších "křivd" (s jídlem však roste chuť a s vítězstvím sebevědomí). Nejdůležitější státy této skupiny jsou Německo, Maďarsko a Sovětský svaz.
¨¨
Německo
Sovětský svaz
Německo bylo nejvýznamnějším a nejagresívnějším evropským nespokojencem. Jeho územní ztráty byly rozsáhlé, Německo bylo částečně roztříštěno a milióny Němců se ocitly mimo v nově vzniklých "nepřirozených" a "slabých" státech pod nadvládou jiných národů. Němci to pociťovali jako nespravedlnost zejména v souvislosti s tím, že se na jejich území vůbec nebojovalo. Většina řadových vojáků a nižších důstojníků, jakož i obyvatel, se cítila podvedena poválečným uspořádáním, které pro ně bylo mnohem horší, než které jim v době kapitulace sliboval americký prezident Wilson, a vlastně ani nechápala, proč bylo nutno kapitulovat. Nechápali naprostou beznadějnost postavení Centrálních mocností v roce 1918 a výsledek války pro ně byl trpkou zradou, kterou zinscenovala Dohoda a německé vedení. Mohutná hospodářská recese, která v Německu po válce propukla a vygradovala na přelomu dvacátých a třicátých let vynesla k moci Adolfa Hitlera, charismatického řečníka, který se prosadil zvládnutím hospodářské recese a inflace (byť v mnoha ohledech pouze umělým a dočasným), jednak agresívním programem ve vztahu k zahraničí, který měl vrátit Německu jeho velikost.
Hitler vsadil na nacionalismus a antisemitismus, které se v poválečných podmínkách v Německu rozbujely. Jeho program vycházel z odmítnutí versailleského systému. Pod jeho vedením Německo přestalo platit reparace, znovu vyzbrojilo armádu a začalo ji rozšiřovat, obsadilo demilitarizované Porýní, připojilo k Německu zpět Sársko. Otevřeně začalo hovořit o spojení se s Rakouskem (což v roce 1938 napůl násilně provedlo) a začalo vznášet územní nároky proti Československu a po jejich prosazení i proti Polsku. S každým krokem tohoto plánu, který byl doprovázen ústupkem ze strany Anglie a Francie, které již ničím nepřipomínaly sebevědomé vítěze, rostla Hitlerova popularita a podpora mezi lidem. Velmi dovedně přitom využíval sporů a bolavých ran mezi svými nepřáteli, jako byl spor o Těšínsko mezi Československem a Polskem. Definitivní důvěru a absolutní moc získal v roce 1939, když bez boje a za skoro již směšných protestů Francie a Velké Británie dorazil Československo (podle některých historiků se tak stalo již o půl roku dříve uzavřením Mnichovské dohody). S podporou Itálie, Maďarska a dalších satelitů Hitlerova odvaha ještě vzrostla a když se mu podařilo dohodnout se o rozdělení sfér vlivu se Stalinem (viz Pakt Ribbentrop-Molotov a s ním související smlouvy a dodatky) a získat tak důležitého spojence, byla pro něj válka otevřena. První obětí, která se bránila, bylo Polsko.
Maďarsko
válka
Maďarsko bylo druhým velkým poraženým první světové války. Zatímco na jejím začátku zahrnovalo polovinu Rakousko-Uherska. I v jeho případě se mnoho Maďarů ocitlo mimo zmenšený stát. Za nejbolestivější byla považována ztráta Slovenska a Podkarpatské Rusi, další územní požadavky však byly vznášeny proti Rumunsku a Jugoslávii. Nutno však říci, že Maďaři včele s regentem Horthym sice chtěli ztracená území zpět, ale zpočátku o ně nehodlali vážněji bojovat. Připojili se sice k územní požadavkům Německa proti Československu v roce 1938, ale drtivá většina tehdejších politiků, stejně jako dnešních historiků, se shoduje na tom, že se nehodlalo podílet na případném válečném řešení dříve, než by bylo jasné, že Československo je zcela ztraceno. V dalších letech se Maďarsko ocitalo stále více pod vlivem a tlakem Německa, které je do války "vzalo s sebou". Společně s Německem se podílelo na likvidaci Československa v roce 1939. Maďarská karta byla pro Němce skvělým způsobem, jak si zajistit absolutní poslušnost svého nejvěrnějšího satelita - Slovensko. Možnost, že by bylo celé předáno zpět Maďarsku, děsila slovenské politiky natolik, že pro iluzi samostatnosti v přátelství s Německem udělali prakticky cokoliv (viz Slovenský štát).
SSSR
Slovenský štát
Posledním velkým poraženým, který se nehodlal s omezením své moci smířit, byl SSSR. Sovětský svaz se považoval za zvěstovatele a vůdce komunistického hnutí, které se mělo spolu s ním rozšířit po celém světě. Již v roce 1920 plánovalo vedení ruských bolševiků a Rudé armády v čele se Stalinem a Tuchačevským dobytí většiny Evropy, když hodlali spojit své síly s bouřícími se komunisty v Maďarsku, Německu a Francii. Těžko říci, byl-li to reálný cíl, rozhodně se stal bezpředmětným v okamžiku, kdy Poláci materiálně podporovaní zbytkem Evropy rozdrtili Tuchačevského v bitvě u Varšavy (tzv. Zázrak na Visle) a v následujících několika měsících poráželi Rudou armádu v jedné bitvě za druhou. Proti SSSR se postavila hrozivá koalice Polska, Francie, Anglie, nedemobilizovaných německých jednotek, ruských Bílých gard, Finů, Pobaltský států a Japonska. Ukázalo se sice, že Francie a Velká Británie nemyslí celou věc úplně vážně, nicméně i tak výsledkem bylo, že SSSR neudržel ani celé území carského Ruska, za jehož nástupce se považoval. Ztratil Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, část Polska a posledně jmenovanému musel odstoupit významné části Běloruska a Ukrajiny. Ani hranice s Rumunskem se neodvíjela podle jeho představ.
Stalin od počátku třicátých let urputně budoval armádu a připravoval se na vlastní renesanci impéria. Byl však opatrný, zřejmě se obával, aby se proti němu svět nespojil jako ve dvacátých letech. Hodlal pracovat hezky pomalu, postupně, jeden cíl zpracovávat po druhém. Aby si kryl záda, začal před válkou vyjednávat s různými státy - Francií, Velkou Británií a Německem. Francouzi byli docela vstřícní, Britové však reagovali na veškeré návrhy spíše chladně a dali Stalinovi najevo, že nehodlají garantovat jeho územní požadavky. Stalin se tedy rozhodl dohodnout s Německem, které sice proti němu organizovalo mezinárodní koalice (viz článek Osa Berlín-Řím-Tokio), nicméně jako každý diktátorský režim bylo schopno své předsudky a principiální postoje bez problémů překonat, šlo-li o zisk. Uzavření Paktu o neútočení a s ním souvisejících dodatků a dokumentů tak i Sovětskému svazu rozvázalo ruce a on se společně se svým novým spojencem chystal na válku.
Ostatní
Byli zde samozřejmě i další nespokojenci a potenciální spojenci nespokojenců, z nichž nejdůležitějším bylo Turecko. Tyto státy se ale nakonec moudře rozhodly zůstat stranou konfliktu.
Vítězní nespokojenci
Druhou skupinou byla skupina zklamaných vítězů - států, které se po váhání připojily k Dohodě, neboť od toho očekávaly nějaký zisk a posílení svých pozic. Nejvýznamnějšími státy tohoto typu byly Japonsko a Itálie.
Itálie
Itálie byla největším evropským nespokojencem. V roce 1915 se připojila na stranu Dohody vyloženě s cílem rozšířit své panství. Nárokovala si prostor a dominantní roli ve Středozemním moři, Jižní Tyrolsko, Terst, dominantní vliv na Balkáně a německé kolonie v Africe. V tomto ohledu však zůstaly její tužby převážně nevyslyšeny, nakonec získala jen Jižní Tyrolsko, Terst a několik nepříliš významných ostrůvků ve východním Středomoří. Její koloniální touhy a balkánské plány zůstaly z velké části nenaplněny a Itálie brzy dospěla k názoru, že byla zneuctěna. Do čela Itálie se dostali fašisté v čele s Benitem Mussolinim, který se rozhodl vrátit Itálii zpět na výsluní a dobýt jí postavení velmoci. Jeho koloniální snahy v Africe, které vygradovaly v invazi do Habeše, se však nesetkaly s pochopením a vedly k ostrakizaci Itálie ze spolku civilizovaných zemí, což logicky jen upevnilo její spojení s Německem. V následných letech se Mussolini po boku Německa nerozhodně potácel mezi válečným nadšením a nabádáním k opatrnosti, nicméně v rozhodujících chvílích se k Německu připojil.
Japonsko
Habeš
Jestliže Itálie představovala zhrzeného spojence, kterého nebylo nutno brát zase až tak vážně, Japonsko bylo dřímajícím asijským obrem, který se nedal brát na lehkou váhu. Když se Japonsko připojilo na stranu Dohody, očekávalo, že zaujme postavení velmoci na Dálném východě. Převzetí správy německých kolonií, volná ruka v Koreji a Mandžunsku, dominantní role v Tichomoří a Číně, po propuknutí VŘSR ještě nějaká ruská východní území - to byla minimalistická očekávání Japonců. V drtivé většině z nich se však zklamali. Namísto toho se dočkali mezinárodních smluv, které definovaly poměr námořních sil, jejichž hlavním účelem bylo zachovat námořní převahu Británie a znemožnit jakoukoliv hegemonii Japonska. Japonsko na to zareagovalo rozhořčením a pevným odhodláním si svou zaslouženou pozici vydobýt. Po určité době odstoupili od smluv, které omezovaly jejich námořní výrobu a začali budovat námořní a armádní síly, které jim měly zajistit prostředky k ovládnutí vysněného impéria silou. Jejich vojáci získávali obrovské zkušenosti při bojích proti Číně, které byly předehrou ke druhé světové válce v Asii. Japonsko se připojilo k paktu Berlín - Řím a bylo odhodláno si svoji novou pozici vybojovat. Velká Británie, Francie a posléze i USA si tuto skutečnost dobře uvědomili, jejich tragédie však spočívala v tom, že Japonsko hrubě podcenili. Zejména Velká Británie se dlouho domnívala, že na východní barbary docela postačí druhořadé jednotky, a teprve řetěz zdrcujících porážek jí ukázal, jak hrubá to byla chyba...
Slabost vítězů
Další skupinou, která se zde vyskytovala byli spokojení vítězové. Jednak šlo o vítězné velmoci (USA, Francie, Velká Británie), jednak o nové státy, které vznikly demontáží Centrálních mocností a carského Ruska (Polsko, Československo, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko). Obě podskupiny byl se současným stavem spokojeny a hodlaly jej udržet. Společně se snažily vytvořit jednak rozumný a stabilní systém smluv a záruk, jednak mezinárodní organizaci, která by dohlížela na mír a spolupráci ve světě - Společnost národů. Ani v jednom ohledu však příliš neuspěli. Nejzásadnější problém zpočíval v tom, že všechny tři velmoci zcela zanedbaly své ozbrojené síly, takže za jejich smlouvami a Společností národů neexistovalo reálná síla, která by je mohla podpořit a zaštítit.
Velmoci
USA
USA se po konci první světové války pomalu vrátily ke svému izolacionismu a radikálně omezily své ozbrojené síly. Jejich pozemní armáda v době těsně před válkou byla podle evropských měřítek natolik směšná, že prostě nebyly schopny reálně zastrašit vůbec nikoho. Pouze americké loďstvo mohlo představovat hrozbu, ale ani to nebylo tak velké, jak by si Američané přáli. Například Japonci se celkem oprávněně domnívali, že jejich flotila je lepší a dokáže USA porazit. Pokud měli někteří japonští admirálové v čele s Isoroku Jamamotem výhrady k válce s USA, bylo to proto, že je děsila představa flotily, kterou by Spojené státy americké dokázaly postavit, ne té reálně existující. V evropském kontextu byl vliv USA na "inkubaci války" v většině ohledů marginální.
Francie
Francie byla vlastně jediným evropským státem, který měl silnou a početnou pozemní armádu. Když Německo přestalo platit reparace, francouzská armáda obsadila Porýní. Nedostalo se jí však patřičné podpory ani od nejbližších spojenců a proto se posléze stáhla, aniž by obnovené placení prosadila, a co hůř, vzala si z toho poučení a přestala o podobných akcích uvažovat. Francie měla problematickou smlouvu s SSSR a klíčovou smlouvu s Velkou Británií. Francie též garantovala bezpečnost Československu a Polsku. Vzrůstající neochota používat své ozbrojené síly a evidentní obavy francouzských představitelů z další světové války však Francii i její armádu diskvalifikovala.
Co bylo ještě horší, Hitler i němečtí generálové shodně dospěli k názoru, že francouzská armáda je sice velká, ale neefektivní, že myšlenkami i koncepcí stále vězí v první světové válce a pro nová a moderně uspořádaná a vedená německá vojska nebude důstojným soupeřem. jejich sebevědomí rostlo s tím, jak Francie začala pomalu kupit jeden ústupek za druhým ve snaze vyhnout se střetům. Když Hitler vyhlásil své územní požadavky proti Československu, byl si již téměř jist, že Francie svého spojence bránit nebude. Francie sice zpočátku tvrdila, že spojence ochrání, ale když zjistila, že Velká Británie jí v tom nepomůže, ustoupila a požadavky Německa akceptovala s tím, že se vzdá jakýchkoliv dalších územních požadavků. Zároveň vyhlásila spolu s Velkou Británií nejvyšší garance československé druhé republice. Likvidace tohoto torza bývalého spojence v roce 1939 Německem a Maďarskem ukázala, nakolik se Francie v očích protivníků změnila z velmoci na obyčejného šaška.
Velká Británie
1939
Velká Británie trpěla podobnými problémy jako ostatní velmoci. Nominálně zůstávala světovou velmocí číslo 1, faktem však bylo, že tato skutečnost byla reálně podpořena pouze námořní silou, pozemní vojska Velké Británie byla v žalostném stavu. A ani námořnictvo nebylo v tak dobrém stavu, jakém by mělo být, bylo sice početně silné, nicméně jeho náskok se snížil a jeho připravenost na válku byla problematická. Dalším základním problémem Británie byl její vlastní izolacionismus vycházející z přesvědčení, že dění v Evropě se jí zas až tak nemusí týkat, neboť její loďstvo jí spolu s průlivem La Manche zajišťuje naprostou nedobytnost. V případě Tichomoří se pak přidalo ještě naprosto zcestné podceňování potenciálního protivníka. Velká Británie zapadla do iluze, že Japonci jsou zaostalí barbaři s druhořadou technikou, a teprve japonský útok, který smetl velkou část jejích držav na Dálném východě, jí ukázal, jak tragický omyl to byl.
Velká Británie byla hlavním hráčem prosazujícím vůči Hitlerovi politiku ústupků. V této otázce byla její politická scéna relativně konzistentní, i když důvody různých politiků byly různé. Skalní pacifisté se domnívali, že Hitlera nakrmí a až bude spokojen, tak se dohodnou. Izolacionisté věřili, že se celý problém Británie netýká a že by bylo zločinem posílat své muže do války za pár nezajímavých státečků v Evropě. Antikomunisté se domnívali, že je třeba vypěstovat silné Německo, které by bylo protiváhou Sovětského svazu. Politiků, kteří si uvědomovali, jak hrozné nebezpečí tu roste, jako byl například Winston Churchill, byla menšina.
Politika ústupků (appeasementu) vyvrcholila v politice premiéra Neville Chamberlaina, který přivedl Británii i s Francií k Mnichovské dohodě, v níž obětoval československé pohraničí. Měl to být poslední a největší ústupek, při kterém si vymínil od Hitlera písemné ujištění o nedotknutelnosti zbytku Československa a o tom, že tím jsou jeho veškeré územní nároky vůči sousedům ukončeny. Chamberllain smlouvu o novém uspořádání hranic vydával za velké vítězství a záruku míru pro věčné časy. Při projevu po návratu z Mnichova pronesl nanejvýš úsměvné prohlášení: „My good friends, for the second time in our history, a British Prime Minister has returned from Germany bringing peace with honour. I believe it is peace for our time.“ („Milí přátelé, po druhé v naší historii se britský premiér vrací z Německa, aby nám se ctí přinesl mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“ Pokud tomu skutečně věřil (mnoho historiků se domnívá, že nikoliv), čekalo jej o půlroku později kruté vystřízlivění, když Hitler zlikvidoval Československo a s armádou dovyzbrojenou československými zbraněmi vznesl nároky proti Polsku. Německo již Velkou Británii jako neporazitelnou velmoc nevnímalo. Hitler si jí sice ještě stále vážil, ale už se jí neobával. A smlouvy pro něj nic neznamenaly.
Nové státy
Konec první světové války spojený s rozpadem Rakouska-Uherska a ořezáním Německa a carského Ruska (SSSR) vyústil ve vznik několika nových států. Tyto nově vzniklé útvary byly buďto smluvně vázány s vítěznými mocnostmi, nebo se jim alespoň snažily přiblížit, neboť samy byly příliš slabé a nedokázaly by vzdorovat nárokům sousedních mocností, byť dočasně oslabených. Faktem je, že u všech následně vyjmenovaných států došlo k tomu, že s počátkem války veškeré jejich smluvní záruky (respektive alternativní způsoby zajištění bezpečnosti) selhaly a tyto státy byly rozparcelovány mezi Německo a SSSR. Jedinou výjimku představovalo Finsko, kteréžto však taktéž nevyvázlo bez šrámů a za své přežití zaplatilo strašlivou cenu.
Československo
Československo vzniklo jako jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska. Mělo explicitní spojenecké smluvní závazky s Francií a navíc hrálo hlavní roli ve vlastním obranném spolku (poněkud posměšně nazývaném Malá dohoda) s Rumunskem a Jugoslávií. Československo v této době představovalo jednoho z nejvýznamnějších světových exportérů zbraní a tomu také odpovídalo prvotřídní vybavení Československé armády. Tento stát navíc v druhé polovině 30. let intenzívně budoval systém pohraničního opevnění, který mu měl usnadnit obranu.
Ačkoliv však Československo pro svoji obranu udělalo nejvíce z potenciálních obětí německého agresora, nemělo to stačit. Anšlus Rakouska rozšířil jeho hranice s nepřáteli o další úsek, kde nebylo pohraniční opevnění dostatečně dokončeno. Polsko vystoupilo se svými nároky na Těšínsko, čímž Československo doplatilo na hrubou chybu Beneše a Masaryka z roku 1919, kteří tehdy dospěli k závěru, že Polsko v boji s SSSR prohrává, a rozhodli se řešit spor o Těšínsko silou.
K Polsku se po Mnichovu přidalo s nároky na ČS území Maďarsko požadující alespoň "jednoznačně maďarskou část Horních Uher" (rozuměj část Slovenska s maďarskou většinou) a Podkarpatskou Rus. Geografická pozice Československa a poměr sil prakticky neumožňovaly úspěšnou obranu bez pomoci Francie, ale ta se odmítla angažovat. Malá dohoda, zaměřená původně proti Maďarsku, se tváří v tvář německé přesile zhroutila. Československo, zmítané rozbroji mezi Čechy a Slováky, s početnými německými a maďarskými menšinami v kritickém pohraničí, se samo ubránit nemohlo. Mnichovská dohoda je přiměla odstoupit pohraničí, čímž je dostala z vojenského hlediska do zcela zoufalé situace. V březnu 1939 byla existence Československa ukončena. Někteří historikové obviňují prezidenta Háchu ze zrady, když vydal příkaz ke kapitulaci, což ovšem většina historiků a zejména vojenských odborníku zpochybňuje. Bojovat mělo smysl v roce 1938, situace v roce 1939 už byla zcela jiná, československá armáda už neměla možnost účinného odporu, mohla se pouze nechat zmasakrovat.
Se zkázou Československa však měla jeden velmi neblahý důsledek pro vítězné velmoci – do rukou Německa padl bez boje nepoškozený československý válečný průmysl a arzenál Československé armády, včetně výborného dělostřelectva a zejména vynikajících lehkých tanků LT-35 a LT-38 (Němci převzato jako Pz 35(t) a Pz 38(t)), které se kvalitou vyrovnaly nejlepším německým obrněncům a umožnily Wehrmachtu vytvořit nová tanková uskupení (tanky Pz 38(t) se účastnily ještě operace Barbarossa).
Veškeré lehké tanky (jednalo se spíš o tančíky) se ukázaly v nadcházející válce jako omyl.
Více informací:
- Československé pohraniční opevnění
- Malá Dohoda
- Československo-polský spor o Těšínsko
Polsko
Československo-polský spor o Těšínsko
Tragédií Polska bylo to, že se po svém vzniku ocitlo v kleštích mezi Německem a SSSR. Oba státy proti němu měly územní požadavky a hodlaly si je propadit. Celá situace byla ještě zhoršena faktem, že Polsko samo sebe považovalo za regionální mocnost a mělo územní spory s ostatními sousedy - Litvou (Vilnius) a Československem (Těšínsko a několik vesnic na hranicích se Slovenskem).
Polsko mělo spojenecké smlouvy s Francií a bezpečnostní záruky Anglie. S Německem uzavřelo pakt o neútočení. Jako hlavního nepřítele Poláci identifikovali Sovětský svaz. Nebyl to tak úplně špatný odhad, koneckonců útoku na Polsko předcházela dohoda mezi Německem a Sovětským svazem o společném postupu proti němu, ovšem první a zásadní úder připravilo Německo. Polsko si fakt, že Německo je stejně, resp. ještě víc nebezpečné než SSSR, uvědomilo až později. Dalším problémem Polska byla zastaralá armáda nedisponující dostatečným počtem dopravních prostředků, kterou Polsko i jeho spojenci přeceňovalo. Stejně tak Poláci přeceňovali schopnost svých spojenců přispět jim na pomoc a naopak podceňovali schopnosti svých nepřátel - Rusů i Němců.
Pobaltské státy
Pobaltské státy na tom byly opravdu špatně. Neměly prakticky žádné záruky od nikoho, jejich vlastní armády nebyly nijak zvlášť oslňující a SSSR dával jednoznačně najevo, že očekává, že tyto budoucí svazové republiky budou začleněny zpět do jeho impéria. Sice se vyskytly určité nesmělé pokusy utvořit obranný pakt Pobaltskými státy a Finskem, nicméně tyto snahy zkrachovaly na striktní finské neutralitě a snaze všech zúčastněných států neprovokovat Sovětský svaz. Německo a SSSR si Pobaltské státy mezi sebou původně rozdělily: Litva připadla Německu a Lotyšsko s Estonskem SSSR. SSSR však nakonec násilně zabral všechny tři, což Hitler se skřípěním zubů akceptoval - aby se vzápětí revanšoval ve finské otázce...
Finsko
Vilnius
Finsko bylo stejně jako Pobaltské státy "budoucí svazovou republikou". Jako prostředek k zajištění své bezpečnosti zvolilo postoj striktní neutrality a aktivní členství ve Společnosti národů. Nijak zvlášť nerozvíjelo armádu (vlastně ji, pokud jde o materiální stránku věci, hrubě zanedbávalo) a pečlivě se snažilo neprovokovat SSSR. V roce 1932 s ním uzavřelo pakt o neútočení (v roce 1934 se prodloužila jeho platnost o deset let). Tento pakt však nebránil sovětskému stranickému rozhlasu a tisku vést štvavou kampaň proti Finsku a Stalinovi označovat je za budoucí svazovou republiku. V paktu mezi Hitlerem a Stalinem bylo Finsko přiděleno do sféry SSSR. Narozdíl od Pobaltských zemí se však Finsko postavilo na odpor a k obrovskému překvapení všech se ukázalo jako mnohem tužší oříšek, než se předpokládalo - SSSR si je nedokázal na jediný zátah podmanit (viz Zimní válka). Hitler toho vzápětí využil, aby vrátil Stalinovi jeho žertík s Litvou, a nabídl Finům podporu. Sovětský svaz tak dokázal husarský kousek, když "předělal" striktně neutrální stát v odhodlaného nepřítele a věrného spolubojovníka Německa.
Jugoslávie
Ostatní hráči
Poslední skupinou hráčů byly staré státy, které se již vzdaly jakýchkoliv myšlenek na hegemonii a soustředily se sami na sebe. Jednalo se především o neutrální státy, leckdy nevhodně umístěné.
Belgie, Nizozemí a Lucembursko
Belgie, Nizozemí a Lucembursko byly jakožto malé státy vklíněné mezi Německo a Francii ve velmi nepříjemné situaci. Osobně deklarovaly svoji neutralitu (sporná byla u Belgie) a zárukou jim měla být blízkost Francie a Velké Británie, u nichž bylo jisté, že nestrpí agresívní hegemonii Německa v těsné blízkosti svých hranic. Na druhé straně toto znamenalo i strašlivou nevýhodu, neboť tyto tří státy vyloženě překážely nejvhodnějšímu směru německého úderu na Francii. Tyto státy si toho byly vědomy a přijaly opatření (relativně silná armáda, silné opevnění), která měla buďto Německo odradit od útoku jejich směrem, nebo alespoň zadržet nápor nepřítele, dokud nepřijde pomoc. Nakonec se však přes předchozí varování německý úder ukázal natolik zničující, že se veškeré plány na úspěšnou obranu padly a akce francouzské a britské armády směřující na podporu hroutícím se armádám Belgie a Nizozemí se staly jednou z příčin jejich porážky.
Dánsko, Norsko, Švédsko
Tyto tři Severské země podobně jako Finsko propagovaly přísnou neutralitu. Pevně doufaly, že se konfliktu zcela vyhnou, ale celá věc byla komplikována enormním významem švédské železné rudy pro Třetí říši a blízkostí agresívního Sovětského svazu. Zatímco druhá hrozba byla nakonec díky neúspěchům Rudé armády v Zimní válce alespoň částečně zažehnána, hrozba ze západu se nakonec realizovala. Význam železné rudy ze Švédska byl natolik zásadní, že ani Německo, ani Velká Británie z Francií nehodlaly respektovat neutralitu Severských zemí. Velká Británie s Francií několikráte porušily neutralitu norských výsostných vod a během Zimní války pod záminkou pomoci Finsku Severským zemím vyhrožovaly a zjevně připravovaly invazi, která by, pokud by se uskutečnila, zcela zničila německý válečný průmysl. Německo, které pravděpodobně zprvu plánovalo neutralitu severských zemí dodržet (možná s vyjímkou Dánska), pod tlakem výše zmíněných událostí raději změnilo názor a v roce 1940 provedlo invazi do Dánska a Norska, aby své životně důležité zdroje ochránilo. Neutralita Švédska zůstala z větší části nedotčeny, byť se to neobešlo bez mnohých ústupků.
Španělsko a Portugalsko
Státy Pyrenejského poloostrova se v druhé světové válce výrazněji neangažovaly. Portugalsko představovalo neutrální území, které se zásadně nemíchalo do konfliktu vůbec.
Španělsko zase zápasilo s vlastními problémy. Země byla po celá třicátá léta zmítána politickými střety mezi tzv. "Rudým" a "Černým" Španělskem. Situace se prudce zradikalizovala po volbách v roce 1936, které vyhrály levicové strany. Radikální strany levicové koalice hlásící se ke komunismu a anarchismu se rozhodly využít příležitosti a začaly si vyřizovat účty se svými oponenty z řad fašistů, konzervativců a římskokatolické církve nejen pomocí ne vždy demokratických zákonů, ale také násilím a vraždami, které levicová vláda minimálně tolerovala, v některých případech dokonce podporovala.
Rudý teror sílil a jeho bezprostředním následkem bylo, že 17. července propuklo v zemi povstání vedené generálem Franciscem Francem. Tato Španělská občanská válka je někdy považována za přímou předehru druhé světové války, nebo dokonce za její součást. Zatímco provládní "Rudé", resp. "Republikánské" straně se dostalo podpory ze strany Francie a Sověstkého svazu, povstalecká "Černá", resp. "Nacionalistická" strana byla podpořena Německem a Itálií. Španělsko se tak stalo zemí, kde si tyto státy poměřily síly a vyzkoušely nové zbraně a bojové taktiky. Německo si zde vyzkoušelo zásady tankového boje, nasazení vojenského letectva a některá nová děla, zejména 37 mm protitankové dělo a víceúčelové 88 mm protiletadlové dělo.
Rozhodlo-li však něco tuto válku, spíše než zahraniční pomoc (zhruba vyrovnaná) to byly vnitřní faktory: omezené schopnosti republikánských velitelů, nejednotnost jejich velení a zejména vnitřní rozpory a boje, které nakonec vyústily v to, že tuto stranu zcela ovládly radikální anarchistické a komunistické oddíly, které se navzájem vyvražďovaly a svým chováním přesvědčily většinu obyvatelstva, že Francovi nacionalisté a fašisté představují "menší zlo".
Po vítězství Franca, který měl být proč zavázán fašistickému táboru, to nejdříve vypadalo, že Německo a Itálie získaly nového spojence, brzy se však ukázalo, že to je omyl. Španělsko sice omezilo průchod uprchlíků před nacismem skrze své území a souhlasilo s odchodem dobrovolníků na východní frontu, ale tím se jeho ochota k angažovanosti vyčerpala. Odmítlo se připojit k válčení Osy, odmítlo povolit průchod jednotek Osy přes své území (čímž pohřbilo plány Německa na likvidaci Gibraltaru) i další požadavky. Francovi tak druhá světová válka přinesla v očích některých historiků pověst "machiavellistického génia", který si od Hitlera vzal mnoho, aby mu pak na oplátku nedal nic.
Poslední kroky k válce
Ještě na počátku roku existovaly v Evropě (potažmo ve světě) tři bloky, které již pomalu šly do války a které byly navzájem znepřáteleny mezi sebou navzájem: Osa a s ní spojené státy, Francie a Velká Británie plus malé státy pod jejich ochranou a SSSR. Pokud se vůbec očekávalo nějaké překvapení a změna rovnováhy sil, tak se hledalo ve vztahu mezi Francií a SSSR, neboť vztahy mezi těmito státy se zlepšovaly a v občanské válce ve Španělsku bojovaly na stejné straně. Jak však již bylo řečeno, Velká Británie odmítla garantovat a podporovat Stalinovu hegemonii a ten tudíž pragmaticky dospěl k závěru, že Německo mu může nabídnout více. Novým lidovým komisařem zahraničních věcí se stal Vjačeslav Michajlovič Molotov, který neváhal veřejně prohlásit, že nejraději jedná s diktátory, neboť tam je to vždycky jednodušší. 23. srpna 1939 uzavřela Hitlerova Třetí říše prostřednictvím svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa se Sovětským svazem (za který se podepsal Molotov) pakt o neútočení, který vešel ve známost jako Pakt Ribbentrop-Molotov, který zcela rozvrátil veškerou rovnováhu v Evropě a uvolnil Hitlerovi i Stalinovi ruce k zahájení expanze. A ačkoliv již samotný pakt vyděsil Velkou Británii, Francii i jejich spojence, nebyl nic proti tajnému dodatku, který obsahoval jmenovité rozdělení sfér vlivu mezi SSSR a Německem a který výslovně připouštěl likvidaci Polska. Cesta k válce byla volná.
Průběh války
1939
Pakt Ribbentrop-Molotov
Invaze do Polska
Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo "jen" mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka (1937-1945), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila společně se Slovenskem invazi do Polska. Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku Velká Británie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada, Jihoafrická unie...). Ovšem tyto věci měly mít vliv až v dlouhodobém horizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západní frontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat a Polsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutil a 17. září utrpěl rozhodující úder, když se SSSR připojil k německému útoku a Polsko tak "dorazil". Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, které chtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec jej však počasí a obstrukce jeho generálů přinutily akci odložit.
Zimní válka
Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo se na další fázi bojů, tentokráte proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupně přinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou a vojenskou spoluprácí (včetně rozmístění svých jednotek na jejich území), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro další expanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i od něj. Nejdříve přišel se "seriózními návrhy", posléze přešel k hrubým výhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30. listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl. Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba 14-21 dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěch politický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora, kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útok očekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudé armády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami - ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik a přípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativní úloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborů obou armád - zatímco kvalita finského velení byla je ve všech stupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhá popsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovaném světě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, jí staví velice nízko). Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalina představoval směs neuvěřitelného diletantismu a naprosto mylných předpokladů a rozhodně nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a Severské země.
1940
SSSR zahájil druhou fázi operací proti Finsku 1. února 1940. Proti unavené finské armádě, která již trpěla akutním nedostatkem munice, byly vrženy obrovské síly (poměr mužů bojových liniích byl 1:10 až 1:15 ve prospěch Rudé armády). Po 15 dnech intenzívních bojů prolomila sovětská vojska hlavní opevnění Mannerheimovy linie a po dalších 21 dnech překročila Viipurský záliv. Finská armáda byla k smrti vyčerpána a ztráty bojových jednotek dosáhly 40% původních stavů, nicméně stále ještě držela frontovou linii. 13. března 1940 bylo uzavřeno příměří, podle jehož podmínek poskytlo Finsko SSSR velkou část svého území a další ústupky.
Zimní válka měla za následek tři věci:
- prudký pokles reputace Rudé armády
- reorganizaci a mnohá zlepšení v Rudé armádě + odstranění Vorošilova z jejího vedení (někteří odborníci zastávají názor, že bez tohoto by Rudá armáda byla v roce 1941 rozdrcena a SSSR zlikvidován)
- zpečetila osud Norska, neboť přesvědčila Hitlera o neochotě Francie a Británie respektovat Norskou neutralitu a tudíž i nutnosti Dánsko a Norsko obsadit.
Konec Zimní války zastihl Velkou Británii a Francii v poslední fázi příprav invaze do Skandinávie (přesněji řečeno Norska a Švédska) a sebral jim záminku pro tuto operaci. Obě země i nadále pokračovaly váhavě v přípravách, ale zdlouhavé rozhodování, jak zdůvodnit narušení tradiční neutrality těchto zemí, dalo Německu, které se k akci rozhodlo až na poslední chvíli, šanci dohnat ztrátu. Nakonec obě strany spustily své akce prakticky současně: 8. dubna zahájilo britské loďstvo zaminovávání norských výsostných vod. Na druhý den přinesla řádná vydání novin obsáhlé zdůvodnění britské vlády, proč se rozhodla narušit Norskou neutralitu, rozhlas a mimořádná vydání pak oznámily, že Německo zahájilo invazi do Dánska a Norska, aby (dle vlastního odůvodnění) ochránilo neutralitu těchto států (viz Operace Weserübung).
Pro západní spojence představovala německá invaze šok, byť podle odborníků nejdříve spíše příjemný. Postupem času se však ukázalo, že odborníci se buďto mýlili, nebo to britské námořnictvo a expediční sbor nenapravitelně zpackaly (pravda bude asi někde uprostřed). Německo rázným a skvěle připraveným útokem (byť místy až příliš riskantním a velkorysým - viz Narvik a Oslo), obsadilo všechny klíčové body a porazilo Norsko dříve, než se to zmohlo na odpor (pokračující odpor norských jednotek ve vnitrozemí už nemohl být dostatečně účinný). Britské vylodění u Narviku nepředstavovalo adekvátní protitah, navíc německé letectvo si nad Norskem v té době už dávno vypracovalo absolutní vzdušnou převahu a britský expediční sbor by byl odsouzen ke zkáze nebo evakuaci, i kdyby zkáza Francie a stupňující se bitva o Atlantik nepřinutila Velkou Británii přesměrovat většinu kapacit jinam.
Bitva o Francii
10. května zahájilo nacistické Německo útočné operace na západní frontě. Jeho vojska vyrazila vpřed ve dvou směrech. První směřoval proti Belgii a Nizozemí a měl vzbudit ve francouzsko-britských silách dojem, že jde o hlavní útok a že se Německo podobně jako za první světové války drží tzv. Schieffenova plánu. Západní spojenci tomu uvěřili a již předem vysunuli do tohoto prostoru své elitní oddíly. Druhý německý útok, ten skutečn2 hlavní, však směřoval jižněji - přes Ardeny (které byly tehdy západními spojenci považovány za "nepřekročitelné" pro tankovou techniku) do relativně malé mezery mezi Maginotovou linií a jádrem hlavního britsko-francouzského uskupení. Jeho ideou bylo hlavní francouzsko-britské síly obklíčit a zničit. To se také podařilo (až na většinu anglického kontingentu, který byl (bez těžkých zbraní) evakuován od Dunkerque. Velkou úlohu sehrála okolnost, že francouzské velení nedokázalo na německý plán adekvátně zareagovat ani tehdy, když už byl zřejmý. Správně a včas zareagovala pouze část britského expedičního sboru, který se u Arrasu pokusil zboku udeřit proti pronikajícím německým kolonám. Tento úder byl však příliš izolovaný a neměl potřebnou sílu, aby mohl uspět, byť německé velení notně znervóznil. Velmi se projevila německá převaha ve vzduchu a fakt, že francouzské letectvo nebylo schopno narozdíl od německého účinně napadat pozemní jednotky nepřítele.
Po zničení hlavních sil francouzské armády a spěšné evakuace britských jednotek už byl konec jen otázkou času. Selhaly pokusy francouzského velení opevnit se na Bretaňském poloostrově i snaha o vytvoření nové obranné linie ve střední Francii. Jediným úspěchem francouzských vojsk byl výprask uštědřený Italům. Itálie totiž ve snaze získat podíl na kořisti vstoupila do války a zaútočila na jižní Francii, její jednotky však utrpěly od několikanásobně slabších francouzských rezerv ostudnou porážku.
Porážka ve Francii navíc samozřejmě ovlivnila i další bojiště. 10. června (dva dny po evakuaci britských jednotek) kapitulovalo Norsko. Francie sama se vzdala 22. června. Kapitulace Francie navíc vedla k prudké roztržce mezi bývalými spojenci a Británie pro jistotu napadla francouzské loďstvo, aby nepadlo do rukou nepřítele, což značně pošramotilo francouzsko-britské vztahy a zkomplikovalo budoucí spolupráci. Na východě zatím SSSR násilně zabral Pobaltské státy a anektoval rumunskou Bessarábii a Severní Bukovinu. O měsíc později zahájila Luftwaffe dlouhou sérii vzdušných útoků proti Británii s cílem eliminovat její letectvo a připravit tak vhodné podmínky pro invazi (viz Bitva o Anglii. Nové britsko-italské fronty se po vstupu Itálie do války otevřely v Severní Africe a v oblasti Somálska a Etiopie, koncem října pak Itálie zahájila vojenské operace proti Řecku (28. říjen). Zároveň začala gradovat Bitva o Atlantik.
Podzim však přinesl Ose první neúspěchy. Luftwafe neuspěla ve své snaze zničit RAF a Hitler se rozhodl odložit invazi do Anglie na později. Momentálně ho zajímala spíše situace na východě a on se rozhodl zcela se soustředit na Operaci Barbarossa. Skutečné katastrofy ale čekaly Itálii. Její invaze do Řecka skončila debaklem (nejenže byl italský útok odražen, ale Řekové dokonce začali vytlačovat italské jednotky z východní Albánie) a vážnou porážku utrpěly i její síly v severní Africe. Obsazení Britského Somálska rozhodně nebylo adekvátní náhradou, navíc značné posily vyslané Brity do Keni a Egypta dávaly tušit, že zde dosažené výsledky nemusejí být definitivní.
V Asii pokračovalo Japonsko v dobývání Číny, zabralo francouzskou Indočínu a vyhlásilo podporu Německu a Itálii. To dále zhoršilo jeho vztahy s Velkou Británií a USA a vedlo k široce pojatému embargu vůči této zemi.
1941
1943
1944
1945
Jaltská konference
Výsledky války
Vítězové a poražení
Nové technologie
Studená válka
Podívejte se též na
- První světová válka
- Pařížské předměstské smlouvy – k poválečnému uspořádání, německým reparacím
- Mnichovská dohoda
- Protektorát Čechy a Morava
- Holocaust
- Španělská občanská válka (1936-1938)
- kamikaze
Externí odkazy
- [http://www.cafebabel.com/en/dossier.asp?id=169 WWII, divisive memories (en)] na cafebabel.com
- [http://www.fronta.cz Kvalitní web o 2. světové válce]
Kategorie:Druhá světová válka
----
als:Zweiter Weltkrieg
ja:第二次世界大戦
ko:제2차 세계 대전
ms:Perang Dunia II
simple:World War II
th:สงครามโลกครั้งที่สอง
1. září
1. září je 244. den roku podle gregoriánského kalendáře (245. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 121 dní.
Události
Česko
- 1868 - Slavnostní otevření trati Plzeň - České Budějovice, součásti Dráhy císaře Františka Josefa I.
Svět
- 1804 - Německý astronom Karl Ludwig Harding objevil asteroid Juno.
- 1939 - Polsko bylo napadeno hitlerovským Německem; začátek 2. světové války
- 1951 - USA, Austrálie a Nový Zéland podepsaly smlouvu o vzájemnou obraně, zvanou ANZUS.
- 1969 - Převrat v Libyi, moci se ujímá plukovník Muammar Kaddáfí.
- 1979 - Americká vesmírná sonda Pioneer 11 prolétá ve vzdálenosti 21 000 km kolem Saturnu.
- 1985 - objevení vraku Titanicu
Narození
Česko
-
Svět
- 1953 Ahmad Šáh Masúd, afghánský politik (9. září 2001)
Úmrtí
Česko
- 1913 – Ladislav Quis, český spisovatel a básník (
- 5. února 1846)
- 1941 – Jiří Orten, český básník († 30. srpna 1919)
- 1600 – Tadeáš Hájek z Hájku, český matematik (
- 1. prosince 1525)
- 2005 – Richard Honzovič, český hlasatel a voiceover
Svět
- 1715 – Po 72 letech vlády zemřel francouzský král Ludvík XIV.
- 1924 – Joseph Henry Blackburne, britský šachysta (
- 10. prosinec 1841)
- 2005 – Sir Józef Rotblat, lékař (
- 4. listopadu 1908), nositel Nobelovy ceny za mír
Svátky
Česko
- Linda, Samuel
Svět
- Světový den míru
- Den Hnutí nezúčastněných zemí
- začíná Byzantský liturgický rok
Viz také:
- 31. srpen 2. září - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
Kategorie:Září
ja:9月1日
ko:9월 1일
simple:September 1
th:1 กันยายน
2. září
2. září je 245. den roku podle gregoriánského kalendáře (246. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 120 dní.
Události
Česko
-
Svět
-
Narození
Česko
- 1944 Václav Dušek, český spisovatel
Svět
- 1966- Olivier Panis- francouzský automobilový závodník
Úmrtí
Česko
-
Svět
- 1973 - John Ronald Reuel Tolkien, spisovatel, lingvista, tvůrce knihy Pán prstenů.
- 1865 William Rowan Hamilton , Irský matematik, fyzik a astronom.
Svátky
Česko
- Adéla
- Socialistický kalendář: Státní svátek Vietnamské socialistické republiky
Svět
-
Viz také:
- 1. září 3. září - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec
Kategorie:Září
ja:9月2日
ko:9월 2일
simple:September 2
Oceán
Oceán je souvislý vodní obal planety Země.
Světový oceán
Převážná většina povrchové vody na planetě je soustředěna ve Světovém oceánu Země. Ten tvoří souvislou vodní plochu se společnou hladinou. Pokrývá celkem 361,3 mil. km2, což představuje 71% povrchu planety. Souš pokrývá 149 mil. km2. Průměrná hloubka oceánu je 3790 m.
Voda oceánu a moří představuje 96,54% celosvětových zásob vody. Sladká voda představuje pouze 2,53%. Z toho je ale většina sladké vody, celkem 68,4%, vázána v ledovcích.
Voda světového oceánu je slaná. Jedná se o roztok různých minerálních a organických látek. V tomto roztoku neustále probíhají různé fyzikální, chemické a biologické procesy. Hlavním zdrojem hořkoslané chuti je chlorid sodný, chlorid hořečnatý a síran hořečnatý. Průměrná slanost vody (salanita) je 35 promile, ale skutečná slanost na různých místech oceánu značně kolísá. Ovlivňuje jí mnoho faktorů, např. výpar vody, mořské proudy, množství srážek, sladkovodní přítoky apod.
Oceán, vzhledem ke své rozloze, zachytává asi 85% slunečního světla a tepla. Působí proto jako velmi významný regulátor teploty a zabraňuje výkyvům teplot na povrchu planety. Má zásadní vliv na biosféru a život na Zemi. Světový oceán váže velkou část oxidu uhličitého. Fotoplankton je zdrojem až 50% kyslíku.
Zajímavých úkazem je příliv a odliv. Gravitačním působením Slunce a Měsíce pravidelně kolísá hladina světového oceánu.
Voda oceánů je v neustálém pohybu. Vodou pohybují mořské proudy. Na hladině vznikají vlny, které významným způsobem mění tvář pevniny. Mohou vznikat i ničivé vlny tsunami.
Ani rozložení souše a oceánu na planetě není rovnoměrné. Proto na severní polokouli je asi 100 mil. km2 a na jižní polokouli pouze 49 mil. km2 souše.
Přehled
Světový oceán je v současné době tvořen čtyřmi oceány.
Historické oceány:
- Panthalassa
- Tethys
Vznik oceánů
První oceány se objevily na Zemi asi před 3,8 miliardami let. Vznikly kondenzací vodní páry. Po ochlazení povrchu Země se vodní pára z ovzduší měnila v mohutné přívaly deště, které pomalu zaplavovaly rozsáhlé nížiny.
Pro vznik oceánů je ale potřeba ohromné množství vody. Jedna z teorií předpokládá, že voda pochází z komet, neboť komety jsou vlastně obrovské ledovce.
Podívejte se též na
- Oceánografie
Externí odkazy
- [http://ekosystem-oceany.rozne.sk Oceány - slovensky]
- [http://www.oceansatlas.com United Nations Atlas of the Oceans]
Kategorie:Moře a oceány
Kategorie:Hydrologie
Varšavská smlouvaVaršavská smlouva byl vojenský pakt evropských zemí východního bloku.
Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě.
Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup SRN do NATO. Ve skutečnosti je však pravděpodobné, že cílem bylo hlavně upevnění kontroly SSSR nad východním blokem.
Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád 5 členských zemí do Československa vypověděla. Intervence se nezúčastnilo rovněž Rumunsko.
V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla na konferenci hlav 6 zbývajících států v Moskvě 31. března 1991 k 1. červnu 1991 rozpuštěna.
Deklarativně byla cílem Varšavské smlouvy koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, ve skutečnosti byla především mocenským nástrojem SSSR, zajišťujícím jeho hegemonii ve východoevropském prostoru, jako protipól severoatlantického paktu řízeného USA. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu.
Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil. Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové SSSR Koněv (1955–1960), Grečko (1960–1967), Jakubovskij (1967–1976), Kulikov (1977–1986) a Ogarkov (1986–1991).
Kategorie:Mezinárodní spolupráce
ja:ワルシャワ条約機構
ko:바르샤바 조약 기구
Arabsko-izraelské války
Arabsko-izraelské války představují soubor pěti ozbrojených konfliktů mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy. V některých materiálech se může mluvit o čtyřech konfliktech (vynechávají tzv. Opotřebovávací válku) a nebo o šesti, když navíc přidávají ještě jako šestý konflikt invazi do Libanonu.
Pět válek
První arabsko-izraelská válka
Palestinská válka, resp. Válka o nezávislost ze strany Židů a Katastrofa ze strany Arabů: (15. květen 1948 - 20. červenec 1949). Soupeři Izraele: Jordánsko, Egypt, Irák, Libanon, Sýrie, Jemen (omezená účast) a Saudská Arábie (omezená účast). Stát Izrael [byl vyhlášen 14.května 1948. Hned po vzniku byl napaden arabskými státy, jejichž jasně deklarovaným cílem byla naprostá likvidace Izraele. Po počátečních potížích začal Izrael získávat vojenskou převahu (nemalou zásluhu na tom měly i dodávky zbraní z Československé republiky).
Dne 11. června bylo uzavřeno první příměří, které bylo brzy porušeno. 18. července bylo uzavřeno další, ale zmocněnec OSN hrabě Bernadotte byl zabit sionisty a válka vypukla nanovo. V této době již Izrael obsazoval i území, která mu nebyla přisouzena OSN, zmocnil se dokonce Sinajského poloostrova. Na počátku března 1949 Izrael obsadil Negevskou poušť, získal přístup až k Akabskému zálivu s přístavem Ejlátem. Od února do července 1949 postupně uzavřel příměří se všemi nepřátelskými státy (jeho existenci ovšem ani jeden neuznal). Izrael obsadil některá území původně určená pro vytvoření arabského státu v Palestině a západní Jeruzalém.
Druhá arabsko-izraelská válka
Sinajská válka, která byla součástí Suezské krize, započala izraelským útokem na Egypt 29. října 1956 poté, co egyptský prezident Gamál Abdal Násir zahájil blokádu izraelského přístavu Elját a hlavně znárodnil Suezský průplav, jehož největšími podílníky byli britští a francouzští akcionáři. (Získané finance měly jít na stavbu Asuánské přehrady). Izraelský útok byl podle dohody z 23. října 1956 ze Sèvres podpořen jednotkami Velké Británie a Francie. (Oba státy se svou účastí také snažily upevnit své postavení v arabském světě - vliv mělo britské vyklizení vojenských základen na Sinaji, u Francie se zde odrazila ztráta Maroka a Tunisu, a krizový vývoj v Alžiru).
Společná akce Izraele, Velké Británie a Francie vyvolala negativní odezvu hlavně USA. Pod jejich vlivem OSN 2. listopadu přijala rezoluci, která vyzývala zůčastněně k ukončení bojových akcí a vyklizení obsazených území. Velká Británie a Francie se stáhly až po hrozbě Moskvy (bombardovat Londýn a Paříž) a hrozbě USA, že zastaví půjčky z Mezinárodního měnového fondu.
Válka skončila rozpačitým výsledkem - pro Francii a Velkou Británii znamenala diplomatický debakl, pro Izrael vítězství, neboť dosáhl svého cíle - likvidace vojenského potenciálu Egypta. Dále obsadil pásmo Gazy a zajistil si nerušený přístup k Akabskému zálivu. Do roku 1957 také držel Sinajský polostrov. Toto vítězství však bylo výrazně znehodnoceno sblížením Egypta, Jordánska, Sýrie a SSSR.
Třetí arabsko-izraelská válka
Šestidenní válka započala leteckým útokem Izraele na Egypt brzy ráno 5. června 1967. Brzy nato izraelská armáda pod vedením Moše Dajana obsadila Sinajský poloostrov a další jednotky dobily Jeruzalém, celý Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny na hranicích se Sýrií (významné pro svou strategickou polohu. Z jejich vrcholků může být ostřelována velká část severní části Izraele včetně životně důležitého vodovodu spojujícícho severní a jižní část státu).
Navzdory tomuto je obvykle jakožto agresor uváděn Egypt, neboť Izrael pouze reagoval na to, že Egypt uzavřel pro izraelské lodě Tiranskou úžinu, což i dle nejužšího výkladu mezinárodního práva představovalo jednoznačný válečný akt. Přestože Egypt byl na útok "připraven" a přispěchaly mu na pomoc další arabské státy (Jordánsko a Sýrie), skončila šestidenní válka zdrcující porážkou arabské koalice. Izrael v průběhu této války obsadil Gazu, Východní Jeruzalém, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.
Čtvrtá arabsko-izraelská válka
Opotřebovací válka začala 21. října 1967 potopením izraelského torpedoborce Eljat dvěma raketovými čluny egyptského námořnictva. Pokračovala sériemi lokálních přeshraničních incidentů a výpadů, které však nebyly spojeny s klasickými frontovými boji a obsazováním země. Skončila 7. srpna 1970 se šrámy na obou stranách (přičemž ty arabské byly větší). Na arabské straně se angažovaly zejména Egypt a Jordánsko plus arabské obyvatelstvo obsazených území.
Pátá arabsko-izraelská válka
Jomkippurská válka či Válka Jom Kippur propukla nečekaným útokem Sýrie a Egypta na Izrael 6. října 1973. Egyptská vojska překročila Suezský průplav a syrská zaútočila na Golanské výšiny. Obě armáda byly poraženy, protiútok izraelské armády proti Egyptu pronikl až na západní břez Suezského průplavu. Příměří bylo uzavřeno 25. října 1973. V konfliktu se v omezené míře angažovaly též jednotky Iráku a Jordánska.
Citát
z rozhovoru Johana Galtunga s curyšskou Weltwoche (36/02, 5. 9. 2002):
:"...věcně pracovat na řešeních. A to je většinou pro zúčastněné dobrá zpráva, neboť se domnívali, že nejsou žádné alternativy.
- Jako například v Izraeli.
:I tady jsou řešení, ale ne bilaterální. Na dvoustraný dialog je tu příliš mnoho nenávisti, utrpení, prolité krve. Taková řešení se dají najít za účasti okolních zemí. Stejně jako kdysi nebylo možné řešení jen mezi Německem a Francií, ale spolu s ostatními evropskými zeměmi to šlo. Odstranit bilaterální nenávist v multilaterálním prostředí. Tento přístup jsem navrhoval už mnohokrát, a zdá se mi, že se pomalu dostává do povědomí. Možná že do pěti let se něco v tomto směru pohne.
- Proč by měl silnější ustoupit?
:Protože by jinak zůstal tím ve skutečnosti slabším. Silně jen vypadá..."
Podívejte se také na
- Intifáda
Kategorie:Arabsko-izraelské války
ja:中東戦争
Spojené státy americké
Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – jsou federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantického po Tichý oceán, díky exklávě Aljaška vlastni USA i břehy Severního ledového oceánu a na některých tichomořských ostrovech (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu (District of Columbia), přidružených států s vnitřní samosprávou (Portoriko, Severní Mariany a další) a samosprávných území Spojených států (Guam, Panenské ostrovy, Americká Samoa a další).
Historie
Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000 (Leif Eriksson), ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492.
V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantického pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia), základ budoucích USA.
Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena (ratifikace ukončena 1791) tzv. Bill of Rights (listina práv, prvních 10 doplňků ústavy).
Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796), Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (její část přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812). Pokračující agresivní politika Velké Británie vůči USA (útoky na americké lodě, zajímání amerických námořníků etc.) vedla k britsko-americké válce (někdy nazývána druhá válka za nezávislost) (1812-1814), ve které sice jednoznačně nezvítězil žádný z obou států, ale obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko způsobilo zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni) v USA (tzv. era of good feelings, éra dobré shody). Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820), Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie (stát od 1850) a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858), Oregon (1859).
Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi (odtržení) 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem (Konfederací) a Severem (Unií) trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový (Západní Virgine).
Mohutný hospodářský rozvoj (kolem roku 1890 se USA staly hospodářsky nejsilnější zemí světa) po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867), Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona, Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do karibské oblasti a do Tichomoří (protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německem roku 1899, Průplavové pásmo v Panamě atd.). Kromě západné polokoule (resp. Ameriky) se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická (Monroeova doktrína)
Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců významně přispěla k jejich vítězství.
Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojené státy (Marshallovy ostrovy, Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj.
Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území USA (kromě Havajských ostrovů), se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.
Administrativní členění
Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když mezi ně bývá často řazen) – a dalších území, např. ostrovních teritorií či indiánských rezervací.
Při podepsání americké Deklarace nezávislosti se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Viginie).
Západní Virginie
Podívejte se též na
- Seznam amerických prezidentů
- Saul Alinsky
- Jerry Mander
Kategorie:Spojené státy americké
ja:アメリカ合衆国
ko:미국
ms:Amerika Syarikat
simple:United States
th:สหรัฐอเมริกา
zh-min-nan:Bí-kok
Maďarsko
Maďarsko je vnitrozemský stát ležící ve střední Evropě. Maďarsko hraničí s Rakouskem (366 km) a Slovinskem (102 km) na západě, s Chorvatskem (329 km) a Srbskem (151 km) na jihu, s Rumunskem (443 km) a Ukrajinou (103 km) na východě a se Slovenskem (677 km) na severu. Maďarsko je členskou zemí Severoatlantické aliance (NATO) a od r. 2004 novou členskou zemí Evropské unie.
Evropské unie
Historie
Na konci prvního tisíciletí byla země obydlena hunskými kmeny, které se vzdaly výbojů a začaly obdělávat úrodnou panonskou nížinu. Zhrubá v této době také přijali křesťanství. Ve středověku žili Maďaři v Avarské říši, jejíž vlády se načas zmocnil i český král. Historické Uhersko zahrnovalo panonskou nížinu, Slovensko, Podkarpatskou Rus, Slavonii, Vojvodinu a Transylvánii. Od 16. století bylo ohrožováno a na čas i zničeno Osmanskou říší, turecká vojska obsadila nížinu a postoupila až k Vídni, kde byla poražena. Poté už výboje Osmanů nebyly tak zničující. Na začátku 19. století bylo v Rakousku-Uhersku Uhersko určeno jako zemědělská země. Maďarsko bylo až do roku 1918 jednou ze dvou částí Rakousko-Uherska. Po rozpadu Rakousko-Uherska Maďarsko ztratilo skoro dvě třetiny své původní rozlohy, což v meziválečné době určovalo jeho vztahy k sousedním zemím s maďarskými menšinami a významně je ovlivňuje i dnes. Po druhé světové válce, jíž se účastnilo na straně nacistického Německa a získalo tak dočasně zpět Transylvánii, se Maďarsko stalo jednou ze zemí komunistického bloku. Na podzim 1956 rostoucí protikomunistické cítění vyústilo ve změnu vlády, kterou však v tuhých pouličních bojích smetly sovětské tanky. Nový režim zejména od 60. let však zachoval jisté liberální prvky především v ekonomické oblasti ("gulášový socialismus") a tak se v 80. letech Maďarsko mohlo vydat cestou pozvolných reforem a předání moci demokratické opozici. V roce 1999 se Maďarsko stalo členem NATO, po průběhu úspěšných reforem v roce 2004 členem EU.
Administrativní rozdělení
19 žup:
Podívejte se též na
- Zeměpis
- Seznam maďarských měst
Užitečné odkazy
- [http://hungary.budapesthotelservice.com/ Rezervační systém pro ubytování v Maďarsku] (in English)
Kategorie:Maďarsko
als:Ungarn
fiu-vro:Ungari
ja:ハンガリー
ko:헝가리
ms:Hungary
simple:Hungary
th:ประเทศฮังการี
zh-min-nan:Magyar-kok
KapitulaceKapitulace představuje takový typ ukončení boje (resp. války), kdy jedna ze stran uzná marnost dalšího boje, "složí zbraně" a vydá se na milost (nebo nemilost) vítězné straně. Kapitulovat může stát a veškerá jeho ozbrojené síly (viz Transvaal a Oranžsko 1902, Polsko 1939, Německo 1945) nebo jen dílčí jednotka, respektive jednotky na určitém území (viz kapitulace Singapuru 1942 nebo kapitulace amerických jednotek na Filipínách téhož roku).
Kapitulace může být bezpodmínečná (Německo 1945, Japonsko 1945) nebo s podmínkami (viz kapitulace Singapuru 1942, kde podmínkou byl (později porušený) příslib slušného zacházení se zajatci ze strany Japonců).
Zásadní praktický rozdíl mezi kapitulací s podmínkami a příměřím za nevýhodných podmínek (např. příměří mezi Finskem a SSSR v letech 1940 a 1944), je (většinou) nesložení zbraní slabší stranou a její možnost posléze pokračovat v boji v případě příměří. V případě kapitulace však obvykle ztrácí slabší strana možnost dalšího plnohodnotného odporu, neboť součástí podmínek je prakticky vždy odevzdání minimálně klíčových zbraní a (minimálně dočasná) ztráta kontroly nad z vojenského hlediska strategicky nepostradatelnými oblastmi.
Kategorie: Válečná diplomacie
Centrální mocnostiCentrální mocnosti (resp. Ústřední mocnosti) je pojem zahrnující počátkem 20. století a za první světové války významné státy střední Evropy a Středomoří, které se díky historickému vývoji a poloze nedostaly včas k založení a získání kolonií a musely se bez nich buď obejít, nebo se spokojit se „zbytky“. Tyto státy se staly iniciátory první světové války, v níž bojovaly vesměs na stejné straně. Jejich protivníkem bylo uskupení, které se nazývalo Dohoda.
Do této skupiny se zahrnovaly tyto země: Německé císařství, Rakousko-Uhersko, Turecko (které se přidalo v roce 1914) a Bulharsko (1915). Někdy k nim bývá připočítána i Itálie, která však nakonec bojovala na straně Dohody, když u ní nakonec převážilo s rozsáhlými územními požadavky spojené přirozené nepřátelství vůči Rakousko-Uhersku a větší výhody jí poskytovalo spojenectví s Dohodou.
Kategorie:Evropské dějiny
Kategorie:První světová válka
ja:中央同盟国
ko:동맹국
1918Století: 19. století - 20. století - | | |
