:: wikimiki.org ::

Papež

Papež

(1526)]] Papež (latinsky papa), nazývaný též Svatý otec, je hlava katolické církve a suverén Městského státu Vatikán, biskup Říma a patriarcha Západu. Podle katolického učení je papež náměstkem Ježíše Krista na zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů.

Stručné dějiny papežství

Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18-19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy. 1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který zaznamenává přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Kléméns Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385 – 399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590 – 604). Titul papež označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě (takto po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451 označuje titulem papež i koptská církev). Teprve později se takto začal označovat jedině římský biskup. Od dob Lva I. (440 – 461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky a situaci, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se mění v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi a s bojem o investituru. Volba papeže je svěřena konkláve kardinálů. Roku 1309 po své volbě Klement V. stěhuje své sídlo do francouzského Avignonu, odkud se papežové vrátí do Říma teprve roku 1376. Toto avignonské zajetí bude mít dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové, od roku 1409, kdy Pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve Kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417 – 1431). Po období renesančních papežů přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Nové chápání papežství souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církvi nejvyšší jurisdikci.

Poznámky

Tento spis také dosvědčuje přítomnost a mučednickou smrt apoštolů Petra a Pavla v Římě.

Související odkazy

- Seznam papežů
- Vzdoropapež
- Seznam vzdoropapežů

Reference

- GELMI, J. Papežové. Praha : Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0457-0.
- HALAS, F. X. Fenomén Vatikán. Brno : CDK, 2004. ISBN 80-7325-034-9.

Externí odkazy

- [http://http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php?id_select=736 Heslo papež v Encyklopedii náboženství]
- [http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php?id_select=739 Heslo papežství v Encyklopedii náboženství] (viz také další pod P)
- [http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200411/so11a00d.asp Jak umírají papežové] - článek ve 100+1 ZZ
- [http://www.katechismus.cz/rejstrik-slovo.php?slovo=papež Záznam rejstříku na katechismus.cz] Kategorie:Křesťanství Kategorie:Papežové als:Papst ja:ローマ教皇 ko:교황 ms:Paus (Katholik) nb:Pave simple:Pope th:พระสันตะปาปา

1526

Století: 15. století - 16. století - 17. století Roky: 1521 1522 1523 1524 1525 1526 1527 1528 1529 1530 1531 ----

Události

- Na konci srpna 1526 byla v bitvě u Moháče tureckou armádou tvrdě rozdrcena armáda krále Ludvíka Jagellonského. Po bitvě na útěku utonul i samotný mladý král a tak se uprázdnilo místo na uherském a českém královském trůnu.
- České stavy volí Ferdinanda Habsburského za svého krále

Narození

Úmrtí

Kategorie:16. století ko:1526년

Církev

Církev (řecky κυριακή ἐκκλησία shromáždění Pánovo [z κύριος Pán - tj. Ježíš Kristus a ἐκκαλεὶν svolávat], latinsky ecclesia shromáždění, hebrejsky קהל qahal slavnostní shromáždění Božího lidu, do češtiny přes staroslověnské crky, gen. crkve církev) je českým právem chápána jako křesťanská náboženská společnost. Slova se užívá v těchto významech: # Ve smyslu společenství všech křesťanů; tomuto významu odpovídá teologický pojem tělo Kristovo, v němž jsou jednotliví věřící částmi tohoto těla a Kristus duchovní hlavou. Viz křesťanství. # Ve smyslu jednotlivé církve, tj. vyznání nebo denominace. V protestantských církvích se pro tento význam užívá též pojmu sbor ve smyslu jednotlivého shromáždění věřících. Pojem denominace (z latinského denominare vyjmenovávat) se používá pro označení takovéto jednotlivé církve. Podobně se používá i pojmů vyznání (náboženské) nebo konfese (z lat. confessio). Tomuto významu se věnuje tento článek. # V katolickém prostředí se tímto samotným pojmem označuje sama Katolická církev. # Teologicky se pojmu církev věnuje teologické odvětví ekleziologie, která se snaží popsat, jak církev sama sebe chápe.

Členění církví (resp. denominací)

O vzniku různých církví pojednávají dějiny církve.
- Katolická církev
- Římskokatolická církev
- další církve v jednotě s Petrovým stolcem (římskou církví), které mají svou vlastní organizace a bohoslužbu
- Starokatolická církev
- Anglikánská církev
- Protestantství
- luteránské církve
- reformované církve
- Pravoslavná církev
- Východní monofyzitské církve
- Nestoriánské církve Nestoriánské církve Některé skupiny nepovažuje většina křesťanů za součást křesťanství, ačkoliv oni sami se za křesťanské církve či společnosti považují. Mezi ně patří např.
- Svědkové Jehovovi
- mormoni

Seznam registrovaných církví v České republice

# Apoštolská církev # Bratrská jednota baptistů # Církev adventistů sedmého dne # Církev bratrská # Církev československá husitská # Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice # Církev řeckokatolická # Církev římskokatolická # Českobratrská církev evangelická # Evangelická církev augsburského vyznání v České republice # Evangelická církev metodistická # Jednota bratrská # Křesťanské sbory # Luterská evangelická církev a. v. v České republice # Novoapoštolská církev v České republice # Pravoslavná církev v českých zemích # Slezská církev evangelická augsburského vyznání # Starokatolická církev v České republice # Církev Křesťanská společenství # Obec křesťanů v České republice # Náboženská společnost českých unitářů – ostatními církvemi není považována za církev # Náboženská společnost Svědkové Jehovovi – ostatními církvemi není považována za církev

Zastoupení křesťanských církví v České republice

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi

	1950	1991	2001
Církev československá husitská	946 497	178 036	99 103
Církev římskokatolická	6 792 651	4 021 385	2 740 780
Českobratrská církev evangelická	401 729	203 996	117 212
Ostatní	212 405	120 317	330 993
bez vyznání	519 962	4 112 864	6 039 991
nezjištěno	228 890	1 665 617	901 981

Zastoupení věřících obyvatel v české společnosti

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Náboženská společnost Svědkové Jehovovi Následující grafy ukazují, jak jsou věřící zastoupeni v jednotlivých věkových skupinách a jaký je samotný profil věřících podle věkové skupiny.

Odluka církve od státu

Odluka církve od státu znamená, že se stát nestará o církve více než o ostatní spolky a církve se nemluví do záležitostí státu. Prototypem tohoto modelu je Francie. V ČR nebyla dosud provedena; kněží jsou placeni ze státního rozpočtu na základě zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve znění pozdějších předpisů.

Externí odkazy

- [http://www.cirkve.cz České církve] Kategorie:Křesťanství Kategorie:Církev ja:教会 nb:Kirke simple:Church

Biskup

: Biskup (z řeckého έπίσκοπος episkopos dohlížitel, moderátor, ochránce, zodpovědný; < έπι-σκέπτεσθαι episkeptesthai dohlížet) je v křesťanství nejvyšším představitelem diecéze, jenž je považován za nástupce apoštolů, které ustanovil Ježíš.

Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj

Pojem biskup v křesťanských církvích označuje různé druhy administrátorů (což může být jeden z dobrých překladů slova). V Novém zákoně apoštolové po nanebevstoupení Ježíše Krista ustanovili další učedníky, aby spravovali jimi založené církevní obce. Ti jsou pak označováni jako biskupové. Ustanovení těchto biskupů se děje vzkládáním rukou nad ustavovaného a modlitbou. Tato praxe svěcení nových biskupů se dochovala dodnes. Biskup může podobně sám vzkládáním rukou a modlitbou ustanovit jako své spolupracovníky jáhny a kněze (tj. presbytery).

Biskup v různých církvích

Váha a náplň tohoto úřadu se mezi jednotlivými církvemi liší, obecně lze říci, že vyšší je u těch církví, které si zachovaly tzv. apoštolskou posloupnost: (katolická církev, pravoslavné církve, anglikánská církev a další), kde se biskupské hodnosti většinou dosahuje svěcením a jde zde o hodnost doživotní. Naproti tomu u většiny protestantských denominací jsou biskupové voleni a jejich pravomoci bývají zpravidla menší.

Katolický pohled

Pro katolíky je biskupské svěcení svátostí, které předávají společně alespoň tři další biskupové, kteří jsou ve společenství s římským biskupem (papežem) a kteří sami jsou platně vysvěceni. Biskup je služebník církve, který má pravomoc nad diecézí čili biskupstvím. Má spravovat partikulární církev, což se týká především liturgie a vyučování ve víře. K tomu mu pomáhají kněží a jáhni.

Další označení biskupů v římskokatolické církvi

V praxi se lze setkat s dalším konkrétnějším určením jednotlivých biskupů, které tvoří buď čestné označení daného biskupa anebo jeho označení v rámci kanonického práva.
- Arcibiskup -- biskup v historicky významné diecézi -- arcidiecézi. Tento titul je často spojen s titulem metropolity -- představitele příslušné církevní provincie.
- Sídelní biskup je biskup spravující konkrétní existující diecézi. Titulární biskup je biskup příslušící již neexistující (zaniklé diecézi), který je obvykle pověřen zvláštními úkoly v rámci církve (typickým příkladem jsou nunciové).
- Pomocný biskup, též světící či auxiliární biskup je biskup, který vypomáhá ve správě diecéze sídelnímu biskupovi v záležitostech, které jsou vyhrazeny biskuppům; zůstává podřízen sídelnímu biskupovi.
- Biskup-koadjuktor, též biskup spolusprávce, je biskup, který bývá jmenován jako spolusprávce diecéze k dlouhodoběji nemocnému či přestárlému biskupovi. Po úmrtí sídelního biskupa se stává automaticky jeho nástupcem.
- Sufragánní biskup je sídelní biskup diecéze náležející k církevní provincii, který je podřízen metropolitovi.
- Papež je biskup církve města Říma.

Podívejte se také na

- Abecední encyklopedie náboženství on-line: (česky)
- episkopát http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=258
- biskup http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=105
- svěcení http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=1067
- ordinace http://kna.cz/encyklopedie.php?id_select=711
- Merriam-Webster Online Dictionary: (anglicky)
- bishop http://www.m-w.com/cgi-bin/dictionary?book=Dictionary&va=bishop&x=12&y=10 Co říká Tomáš Akvinský o heslu biskup: → Seznam základních teologických a filozofických pojmů Kategorie:Církev ja:司教 ko:주교

Řím

Řím (Roma) je hlavním městem Itálie, regionu Lazio a provincie Roma (RM). Jedno z nejstarších měst Evropy, bylo založeno před více jak 2 700 lety. Jako středisko římské říše a později katolické církve měl nesmírný vliv na svět. Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů. Historie Říma je ohromující, jsou tu dochované památky, které pokrývají víc jak dvě tisíciletí. Řím vznikl v době železné v polovině 8. století př. n. l. spojením několika místních osad. V roce 616 př. n. l. se dostali k moci sousední Etruskové. Podle etruského rodu Ruma snad bylo i město nazváno. V roce 509 př. n. l., kdy byla zřízena římská republika, byli Etruskové vyhnáni. Do roku 270 př.n.l. republika postupně zabrala většinu území apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu demokracie. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města postaveného dosud převážně z kamene stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fora, lázně, cirky, paláce - hlavním stavebním mateiálem se stává mramor. Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli pronásledováni až do 4. století, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu, ale s jeho upadajícím vlivem, upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobitím. Roku 410 Město dobili a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha. Město zůstalo témeř po celou dobu středověku papežským sídlem. Během tzv. avignonského zajetí papežů však bylo opuštěno velkou částí vyšších vrstev, což vedlo k dalšímu období úpadku. V roce 1378, kdy se vrací papežové, nebyl Řím o nic větší než vesnice uprostřed ruin. Řím své postavení křesťanského středobodu znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let ho zkrášlovali největší renesanční a barokní umělci. Nakonec v roce 1870 získal Řím statut hlavního města nově sjednocené Itálie.

Historie Říma

Hlavní článek: Antický Řím

Středověk

- 496 – Anastasius II. Je prvním papežem, který získal titul pontifex maximus (nejvyšší kněz)
- 590 - 604 – Papež Řehoř I. upevňuje papežství
- 609 – Pantheon je vysvěcen na křesťanský kostel
- 725 – Král Ine z Wessexu zakládá první ubytovnu pro poutníky v Borgu
- 778 – Karel Veliký, francký král dobývá severní Itálii
- 800 – Karel Veliký je korunován na císaře v bazilice sv. Petra
- 852 – Po nájezdu Saracénů je Vatikán opevněn hradbami
- 880 - 932 – Římu vládnou dvě ženy: Teodora a poté její dcera Marozia
- 962 – Východofranský král Ota I. Veliký je korunován římským císařem, a obnovuje tak středověkou římskou říši, pro niž sepo zději ujal název Svatá říše římská
- 1108 – Přestavba San Clemente
- 1200 – Řím se stává nezávislou obcí
- 1300 – Papež Bonifác VIII. vyhlašuje první svatý rok.
- 1347 – Cola di Rienzo se pokouší obnovit římskou republiku
- 1348 – Vypuká epidemie moru

Renesance

- 1452 – Začíná se bourat stará bazilika sv. Petra
- 1475 – Narození Michelangela (u Florencie)
- 1483 – Narození Raffaela
- 1486 – Výstavba Palazzo della Cancelleria
- 1506 – Papež Julius II. Začína se stavbou chrámu sv. Petra
- 1508 – Michelangelo maluje strop Sixtinské kaple
- 1527 – Karel V. drancuje Řím
- 1547 – Papež Pavel III. Jmenuje Michelangela architektem chrámu sv. Petra

Baroko

- 1585 – Papež Sixtus V. navrhuje nové ulice
- 1600 – Upálen Giordano Bruno
- 1626 – Dokončení chrámu sv. Petra
- 1633 – Galileo Galilei odsouzen k smrti
- 1651 – Bernini přestavuje Piazza Navona
- 1732 – začátek stavby Fontány de Trevi
- 1735 – Navrženy Španělské schody

Sjednocení

- 1762 – Dokončení Fontány de Trevi
- 1797 – Napoleon dobyl Řím
- 1800 – Napoleon znovu zabírá Itálii
- 1820 – Nepokoje v celé Itálii
- 1848 – povstání nacionalistů v Římě. Papež prchá a je vyhlášena republika
- 1849 – Papež se znovu dostává k moci za podpory francouzských jednotek
- 1860 – Garibaldi osvobozuje Sicílii a Neapol
- 1861 – vytvoření italského království se sídlem v Turíně

Moderní Řím

Oblasti Říma

- Kapitol
- Forum Romanum
- Palatin
- Piazza della Rotonda
- Piazza Navona
- Piazza di Spagna
- Campo de' Fiori
- Kvirinál
- Eskvilin
- Laterán
- Caracalla
- Aventin
- Trastevere
- Janicul
- Vatikán
- Via Veneto

Památky a zajímavosti

Kostely a chrámy

Řím se jako centrum křesťanství pyšní bohatstvím krásných a působyvých kostelů, počínaje velkolepými bazilikami, jež měly zdůrazňovat význam středověké a renesanční katolické církve, a konče menšími skromějšími budovami, v níchž se se často tajně sházeli první křesťané. Mezi nejkrásnější rané kostely patří stánky z původně antických římských chrámů. Jeden z nich zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven Pantheon. Ostatní antické hrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda, Santa Constanza. Seznam římských kostelů:
- Baptisterium u San Giovanni
- Chiesa Nuova
- Domine Quo Vadis
- Il Gesù
- La Maddalena
- Oratorio del Filippini
- Pantheon
- Sanť Agata dei Goti
- Sanť Agnese In Agone
- Sanť Agnese fuori le Mura
- Santi Ambrogio e Carlo al Corso
- Sanť Anastasia
- Sanť Andrea delle Fratte
- Sanť Andrea al Quirinale
- Sanť Andrea della Valle
- Sanť Angelo in Pescheria
- Sanť Anselmo
- Sanť Apollinare
- Santi Apostoli
- Santa Balbina
- San Bartolomeo alľ Isola
- Bazilika sv. Petra

Links

- [http://www.compart-multimedia.com/virtuale/ Virtual Rome]: Virtual panoramas and photo gallery (ita/ing) Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Italská města als:Rom ja:ローマ ko:로마 simple:Rome

Patriarcha

Patriarcha, řecky πατριάρχης (patriarchés), je představitel patriarchátu (řecky πατριαρχία). Patriarcha byl na základě původní definice (patriarcha je mužský člen rodiny či klanu, jenž požívá nejvyšší autority) v židovství, křesťanství a islámu jeden z biblických praotců (Abrahám, Izák, Jákob). Později začalo být v křesťanství pojem patriarchát používán pro partikulární církve založené apoštolem: Řím, Antiochie, Alexandrie, Konstantinopol a Jeruzalém. Postupem doby byl tento titul udělován i jiným biskupstvím. V církvích sjednocených s Římem je to titul současného hlavního představitele této církve (např. Arménská katolická církev). To platí i pro některé nekatholické církve, např. nejvyšší představitel Církve československé husitské je patriarcha. V historiografii označuje patriarchát období v pravěku, které následovalo po matriarchátu.

Historické patriarcháty

Od 2. století si v církvi začaly získávat zvláštní autoritu (auctoritas) jisté církevní obce, které odvozovaly svůj původ od apoštolů (apoštolská posloupnost), od níž odvozovaly též svou důstojnost (dignitas). Biskupové těchto církevních obcí byli považováni vzkládáním rukou za přímé následníky apoštolů. 1. nikajský koncil roku 325 ustanovil, že tyto tři biskupská sídla -- Alexandrie, Řím a Antiochie mají zvláštní právní i učitelskou pravomoc nad ostatními církvemi (Alexandrie nad Egyptem, Řím nad Západem a Antiochie nad Sýrií). 1. konstantinopolský koncil přiřadil tuto pozici též Konstantinopoli a zařadil ji co do důstojnosti hned za Řím. Od dob Justiniána I. se těmto obcím začalo říkat patriarcháty. Jejich pořadí bylo koncily pevně určeno: #Řím, založený apoštoly Petrem a Pavlem #Konstantinopol, založená apoštolem Ondřejem #Alexandrie, založená evangelistou Markem #Antiochie, založená apoštoly Petrem a Pavlem #Jeruzalém, založený všemi apoštoly Prostřednictvím církevního společenství (communio) si navzájem tato biskupství udělovala jurisdikci nad všemi místními církevními obcemi. Byly považovány za garanty jednoty církve. K řešení vzájemných konfliktů sloužily ekumenické koncily. Tato společná autorita patriarchátů zanikla velkým schizmatem mezi západní a východní církví roku 1054.

Římskokatolické patriarcháty

V římskokatolické církvi existují dodnes biskupství, které jsou označovány jako patriarcháty, které však právně nemají zvláštní učitelskou či právní autoritu:
- Patriarchát Západu – Řím: totožný s papežem, je jediným katolickým patriarchátem, jenž má svou autoritu ze starověku,
- Latinský patriarchát v Jeruzalémě od roku 1099,
- Patriarcha východní Indie – arcibiskup v Goa od roku 1886,
- Arcibiskup v Benátkách – přesunuto roku 1451 z Grado,
- Arcibiskup v Lisabonu – od roku 1716,
- Patriarcha západní Indie – nejvyšší kaplan španělského panovníka v letech 1524–1963 (úřad náležel od roku 1540 do roku 1920 arcibiskupovi v Toledu),
- Arcibiskup v Aquileji – zrušen 1751,
- Latinský patriarcha Antiochie – zrušen 1964,
- Latinský patriarcha Konstantinopole – zrušen 1964,
- Latinský patriarcha Alexandrie – zrušen 1964.

Pravoslavné patriarcháty

Pravoslavná církev uznává čtyři z pěti starověkých patriarchátů (kromě Říma). Nověji byly založeny:
- Patriarchát moskevský a celého Ruska (od roku 1589 pátý co do pořadí autority)
- Patriarchát gruzínský od 11. století
- Patriarchát Srbský v Bělehradě od 14. století
- Patriarchát bulharský od roku 918 v Sofii
- Patriarchát rumunský v Bukurešti
- Patriarchát ukrajinský v Kyjevě

Etymologie

Jedná se o spojení slovo πατήρ (patér) otec a αρχή (arché) počátek, vláda.

Externí odkazy

- [http://www.greece.org/gopatalex/Home2.html The Greek Orthodox Patriarchate of Alexandria and All Africa] Kategorie:Církev Kategorie:Dějiny křesťanství Kategorie:Bible Kategorie:Sociologie ja:総主教

Ježíš Kristus

Ježíš Kristus (pravděpodobně mezi roky 6 a 4 př. n. l. – mezi roky 29 a 33), známý také jako Ježíš z Nazareta, je ústřední postavou křesťanského náboženství a od jeho narození je tradičně odvozován dnes používaný letopočet. Zatímco „Ježíš“ je hebrejské vlastní jméno, slovo „Kristus“ je původně řeckého původu a znamená „pomazaný“, „spasitel“, „mesiáš“, „Bohem vyvolený král“.

Život Ježíše Krista

Většina informací o životě Ježíše Krista, který žil v Galileji, Judsku a Samaří na počátku 1. století, pochází ze spisů Nového zákona, které byly sepsány někdy po roce 40. Jedná se zejména o nejstarší Pavlovy listy a evangelia. Zprávy z jiných zdrojů jsou spíše druhotného charakteru. Často se uvádí zmínka o Ježíšovi v díle Flavia Iosepha Židovské starožitnosti (tzv. Testimonium flavianum), která však bývá zpochybňována s poukazem, že se může jednat o pozdější vsuvku. Většina údajů o Ježíšově životě je sporných a diskutovaných. Narodil se někdy mezi rokem 6 a 4 př. n. l.. Místem narození je podle tradice judské město Betlém, někdy se uvádí také Nazaret. Většinu svého života strávil v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako taumaturg a vykladač Zákona. Pro neshody s židovským vedením (podle tradice) byl vydán římské moci, která jej odsoudila k smrti ukřižováním. Tak se stalo mezi roky 29 a 33. Za svého života shromáždil skupinu učedníků (apoštolů), kteří po Ježíšově smrti rozšířili jeho učení a víru v jeho vzkříšení po celém tehdy známém světě. Lidé, kteří uvěřili této zvěsti, se začali krátce nato nazývat křesťané.

Tradiční křesťanské podání

Ježíš se podle Nového zákona narodil v Palestině za vlády židovského krále Heroda Velikého pod římskou správou a ačkoliv byl pouze synem tesaře, jeho narození bylo předem ohlašováno různými znameními (např. astronomickými úkazy - tzv. betlémská hvězda). Přibližně ve věku třiceti let přijal křest od proroka Jana Křtitele a stal se známým jako učitel a uzdravovatel. V různých podáních je považován za Mesiáše, proroka i Boha samotného. Křesťané očekávali, že přinese spásu židům i ostatním národům. Velká důležitost je přikládána událostem spojeným s Ježíšovou smrtí, kterou předpověděl. Před svátkem pesach proto uspořádal společně se svými dvanácti učedníky poslední večeři. Jidáš, jeden z učedníků, Ježíše zradil a vydal židovské veleradě (sanhedrin), která jej odsoudila za rouhání a vydala římské moci k potrestání, neboť se prohlašoval za nového židovského krále. Ježíš byl odsouzen a popraven ukřižováním. Jeho učedníci ho z kříže sňali a pohřbili, ale tělo po třech dnech zmizelo. Někteří z učedníků oznámili, že měli zjevení andělů, kteří jim oznámili, že Ježíš byl vzkříšen a vstal z mrtvých. Dalším učedníkům se údajně po své smrti zjevoval.

Historicita Ježíše

Hlavní písemné prameny o Ježíšově životě jsou čtyři kanonická evangelia a několik evangelií apokryfních. Většina historiků se shoduje na tom, že dokumenty, ze kterých evangelia vychází, byly napsány za živé paměti Ježíšova života. Připouští tedy, že evangelia poskytují dostatek důkazů (na poměry takto staré historie) o historické existenci Ježíše a základních faktech o jeho životě a smrti.

Raná nekřesťanská svědectví

Existují raná svědectví římských úředníků resp. historiků ze začátku 2. století, která svědčí o tom, že v dané době se i v nekřesťanských kruzích zacházelo s Ježíšovým životem jako s faktem. Takto se dotazuje Gaius Plinius Caecilius Secundus mladší, místodržící římské provincie Bithýnie v letech 111-113, císaře Traiana, jak má nakládat s křesťany, kteří uctívají Krista, modlí se k němu a slaví rituály k jeho poctě, ač mimo to nečiní nic zlého. Římský historik Publius Cornelius Tacitus ve svých Annales píše mj. o požáru města Říma za císaře Nerona, a přitom se zmiňuje o křesťanech a o Kristu coby historické osobnosti: :„Skrze lidskou pomoc, skrze dárky císaře, skrze oběti na uspokojení bohů se nedala vyvrátit špatná zvěst o tom, že požár byl založen z rozkazu. Proto Nero, aby všemu udělal konec a utišit řeči, obžaloval jiné z tohoto zločinu, a trestal je nejkrutějšími mukami – ty, kteří byli kvůli svým zločinů lidem nenáviděni a byli nazýváni christiani. Původce toho jména, Kristus, byl za vlády Tiberiovy popraven prokurátorem Pilátem z Pontia. Ač na okamžik potlačena, pověra ta vybuchla s novou silou, nejen v Judsku, odkud pochází, ale i v Římě, kde se sbírá z celého světa zlo a ohavnost“ (Annales 15,44,2n.). Zřejmě nejstarším fragmentem, který se nám zachoval v díle Iulia Africana, Chronografoi, pochází z pera Tiberiova historika Thalla, s nímž Iulius polemizuje ohledně popisovaných okolností Ježíšovy smrti. Argumentem často užívaným pro historicitu samotného Ježíšova života je tzv. důkaz ex silentio, podle něhož o Ježíšově životě jako takovém nepochyboval nikdo z raných odpůrců nového náboženství. Mezi ty patří např. Frontón z Kyrty či Kelsos, Flavius Iosephus a Filostratos, avšak žádný z nich, ač potírají křesťanství především na základě filozofické argumentace, nepopírá fakt Ježíšova života. Argumentem může být též skutečnost, že křesťanství obsahuje několik tvrzení, která byla natolik pohoršlivá jak pro pohanské i židovské obyvatelstvo římské říše, že je nepředstavitelné, aby toto náboženství vzniklo bez vlivu určité historické postavy.

Zpochybnění historicity Ježíšova života

Někteří historikové se však domnívají, že osoba Ježíše nikdy neexistovala. I ti, kteří jeho existenci připouští, se neshodují na historické věrohodnosti evangelií. Někteří tvrdí, že záznamy v evangeliích nejsou důvěryhodné a objektivní prameny, protože byly sepsány Ježíšovými stoupenci. Ti, kteří na historii hledí jako na exaktní vědu, jsou skeptičtí ohledně některých událostí, o nichž je v evangeliích zmínka – např. vzkříšení a dalších zázraků. Existuje několik podobností mezi příběhy Ježíše a příběhy pohanských bohů, jako je Mithra, Apollón, Attis či Osiris Dionýsos, což vede k dohadům, zda raní křesťané nepřevzali pohanské mýty. Benjamin Urrutia tvrdí, že historickým Ježíšem ve skutečnosti byl rabín Ješua bar Aba, který vedl úspěšný nenásilný odpor proti Pilátovu plánu umístit na Chrámové hoře v Jeruzalémě římské orly, symbol Jovova kultu. Tento příběh popisuje Josef Flavius, který jméno vůdce nezmiňuje, ale v zápětí píše o tom, že Pilát nechal ukřižovat Ježíše.

Související odkazy

- Testimonium flavianum

Ježíšovo učení a působení

Třebaže pozdější křesťanství navazuje na Ježíšovo učení, důrazy se v něm přesunuly a rozvinuly v jiném kulturním kontextu. Některé myšlenkové a společenské proudy navazující na Ježíšovo působení byly představiteli oficiálního křesťanství (hlavního proudu křesťanství) odmítnuty jako hereze a nejsou obecně pokládány za typicky křesťanské. Rekonstruovat původní Ježíšovo učení oproštěním od pozdějších kulturních nánosů a interpretací je nesnadným úkolem. Nejschůdnější cestou je historicko-kritické čtení spisů Nového zákona. Základními důrazy jeho učení bylo
- navázání na tradici židovského náboženství, jeho obnova a reforma v rámci židovství a v návaznosti zejména na tradici proroků, např. Izajáše.
- evangelium, eu-angelion, dobrá zpráva: osvobození od jha formálních a rituálních náboženských požadavků a znovuobjevení a posílení jejich jednotících principů: autentičnost, plnost a neokázalost v lásce k Bohu a k bližnímu. Toto osvobození je spojeno s pokáním, obrácením, změnou smýšlení.

- požadavky zaměřeny na odpovědnost (smýšlení) jednotlivců, nikoliv na vzpouru vůči státnímu nebo náboženskému systému jako celku
- nadřazení etických principů sounáležitosti a milosrdenství k bližním nad náboženskou, etnickou či rodinnou příslušností i nad servilitou vůči Bohu
- podpora pokorným, upřímným, statečným, spravedlivým, utiskovaným, nemocným atd., výstraha pyšným, pokrytcům, lidem parazitujícím na náboženství k vlastnímu prospěchu
- milosrdenství, odpuštění, láska k nepřátelům, sebekritičnost
- smysl sebezáporu, utrpení a snášení obtíží
- odpovědnost za aktivní využití života (podobenství o hřivnách, Matouš 25,14 n.)
- podpora racionálního uvažování a rozeznávání "znamení doby"
- oceňování důvěry (víry) v Boží moc (pomoc). Zázraky nebyly vnímány jako porušování přírodních zákonů (takový pojem tehdy neexistoval), ale jako znamení Boží moci, prorockého vhledu do skutečnosti.
- extenzivnost nauky - úmyslné, promyšlené a organizované šíření příkladem i výkladem Ježíšovo sebepojetí není z evangelií jednoznačně zřejmé, což se promítá i v teologických sporech raného křesťanství.

Citáty k článku

- Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Matouš 5,20)

- Dobře prorokoval Izajáš o vás pokrytcích, jak je psáno: Tento lid ctí mé rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými. (Marek 7,6)

- Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě... Přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (Jan 4,21)

- Kdo z vás je bez hříchu, hoď první na ni kamenem (...) Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil? Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš. (Jan 8,7)

- Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a učte se, co to je: Milosrdenství chci, a ne oběť. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Matouš 9,13)

Ježíš jako předmět víry

Ježíš (pro některá náboženství s titulem Kristus) byl z kulturně náboženského hlediska významnou osobou, která kromě křesťanství pronikla i do jiných náboženství.

Křesťanství

Víra v to, kým Ježíš skutečně byl, se vyvíjela velmi intenzivně a dlouhodobě. Hlavními etapami tohoto vývoje jsou ekumenické koncily, které formulovaly hlavní christologická dogmata křesťanské víry v Ježíše Krista. Pro pochopení křesťanské víry v Ježíše Krista je pravděpodobně nejvýznamnějším čtvrtý, Chalcedonský koncil (451) a jeho formulace "jedna osoba ve dvou přirozenostech (tj. božské a lidské), bez smíšení, beze změny, bez oddělení a bez rozloučení". Ne všechny křesťanské církve však tento koncil přijímají. Ježíš Kristus je křesťany považován za Božího syna, který se vtělil, stal se člověkem a žil mezi lidmi, nakonec byl zabit (ukřižován) a po třech dnech vstal z mrtvých, byl vzkříšen a tato zázračná událost přináší všem jeho následovníkům spásu. Jeho život a působení je středem křesťanské víry. Křesťané ho považují za zakladatele křesťanské víry (v religionistice se někdy můžeme setkat s přisuzováním založení křesťanství sv. Pavlovi). Pro křesťany je Ježíš Kristus očekávaným Mesiášem, spasitelem, Bohem, který lidem přinesl spásu. Je jediným prostředníkem mezi Bohem a lidmi, je vyvrcholením Božího zjevení. Veškeré dějiny spásy mají v něm svůj střed - o něm hovořili proroci a celý Starý zákon, k němu a k jeho království směřují dějiny. Řecky je někdy nazýván "Pantokrátór", vševládný. Je též tím, kdo povede poslední soud. Podle křesťanské tradice byl Ježíš Kristus i dokonalým člověkem, je vzorem pro jednání křesťana a základem jeho morálky. Jednání křesťana má odpovídat tomu, co Ježíš učil a jak jednal. Tento princip se latinsky označuje imitatio Christi (napodobování Krista) a je obdobou judaistického imitatio Dei (napodobování Boha).

Islám

Ježíš je pro muslimy jedním z proroků, kteří předcházeli poslednímu a největšímu Prorokovi, Muhammadovi. Muslimové nevěří, že by byl ukřižován nebo že by po své smrti byl vzkříšen, a odmítají, že by byl Božím synem. Toto tvrzení naopak považují za rouhání proti jedinosti a jedinečnosti Boží.

Židovství

Jelikož byl Ježíš Žid, považují ho někteří Židé za rabína a učitele, jiní za zakladatele původně židovské sekty, která se později (kolem roku 100 po Kr.) s židovstvím definitivně rozešla pro neslučitelné názory.

Podívej se také na

- Ježíš
- Kristus
- Křesťanství
- Islám
- Christologie Kategorie:Křesťanství Kategorie:Teologie Kategorie:Islám Kategorie:Náboženství ko:예수 그리스도 ms:Yesus Kristus ja:イエス・キリスト simple:Jesus th:เยซู คริสต์ zh-cn:耶穌基督 zh-tw:耶穌基督

Kardinál

: Pojem kardinál (z lat. cardinalis - hlavní) původně znamenal hlavního faráře v Římě, dnes označuje příslušníka sboru kardinálů - nejvyšších hodnostářů římskokatolické církve jmenovaných papežem. Kardinálové se podílejí na řízení římskokatolické církve a pokud jsou mladší 80 let, jsou povinni se účastnit konkláve, které volí papeže.

Hierarchie kardinálů

- Kardinál-jáhen - kardinál mající titul jedné ze 14 římských chudinských kurií, po deseti letech bývá povýšen na kardinála kněze.
- Kardinál-kněz - kardinál mající sídelní povinost a titul vztahující se k některému z římských kostelů.
- Kardinál-biskup - kardinál, který je i římským sídelním biskupem. Kardinál - biskup ostijský je děkanem sboru kardinálů.

Zvláštní typy a členění kardinálů

- Kardinál kuriální je kardinál se sídelní povinností v Římě, zpravidla vede některé z vatikánských ministerstev. Je členem Kurie.(dikastérií). Kardinál extrakuriální sídelní povinnost v Římě nemá.
- Kardinál in pectore je ten, komu papež udělil hodnost kardinála tajně (lat. in pectore - v srdci) a zveřejnění tohoto aktu si nechal na vhodnější dobu. Je často používáno u osob ze zemí, kde je církev pronásledována, aby se tak předešlo politickým střetům a perzekucím proti této církvi nebo těmto osobám. Kategorie:Katolictví Kategorie:Kardinálové ja:枢機卿 ko:추기경 th:พระคาร์ดินัล

Konkláve

Konkláve (z lat. cum clave - uzamčen na klíč) je shromáždění kardinálů volící papeže, popřípadě místo konání tohoto shromáždění. Zúčastnit se ho je povinností všech kardinálů, kteří doposavad nepřekročili věk osmdesáti let (hranici stanovil papež Pavel VI. v roce 1970). Sejít se musí 15-20 dnů po papežově smrti. Po každém hlasování (hlasuje se tajně) se hlasovací lístky spálí - pokud je volba neúspěšná, kouř se přísadami obarví na černo (černý dým stoupající nad Sixtinskou kapli znamená, že hlasování bylo neúspěšné), pokud je volba úspěšná, zabarví se na bílo. Sixtinskou kapliK úspěšné volbě papeže je zapotřebí, aby kandidát získal 2/3 hlasů přítomných kardinálů. Pokud se tak nestane ani po 30 kolech volby, stačí pak ke zvolení papeže hlasy prosté většiny přítomných kardinálů (pravidlo stanovil papež Jan Pavel II., dosud nebylo použito). Kardinálové nesmějí konkláve opustit, dokud není nový papež zvolen a po tuto dobu se ani nesmějí stýkat s veřejností. Nesmějí mít telefonické spojení se světem, nesmějí číst noviny, poslouchat rádio nebo se dívat na televizi. Taktéž nesmějí hovořit s personálem a kleriky, kteří pomáhají konkláve organizovat. Všichni účastnící konkláve (jakož i personál, který ho zabezpečuje) jsou pod trestem exkomunikace vázáni mlčenlivostí o průběhu volby, pokud je jí papež výslovně nezbaví. Kategorie:Dějiny křesťanství Kategorie:Katolictví

Katolictví

Katolictví je dnes nejrozšířenější součástí křesťanství. Slovo pochází z řeckého καθολικός obecný, univerzální (< καθ῾ ὅλου dohromady, obecně). Vyjadřuje přesvědčení církve, že je přístupná nikoliv jedné rase nebo národu (Židům, nebo pohanům), nýbrž všem lidem. První doklad slova katolický pochází z listu Smyrnenským sv. Ignáce z Antiochie, který zní: „Kde biskup, tam ať je i lid, jako kde je Kristus, tam je i katolická církev“ (Ign. Smyrn. 8,2). #Pojmem katolictví se označují vnější známky (metodou religionistiky, fenomenologickou metodou nebo metodou sociologickou); avšak katolické církve samy se takto neoznačují. V tomto smyslu se katolictví věnuje toto heslo. #Původně slovo odlišovalo velkou církev ve starověku od heretických skupin a sekt, které se omezovaly jenom na určitou zeměpisnou oblast. #Kvůli historickému i současnému vlivu římskokatolické církve se slova katolictví často užívá pro věroučný systém této církve. #V ostatních případech se slova používá o všech církvích, které jsou povahou katolické, které samy vyznávají, že se drží katolické víry a nárokují si apoštolskou posloupnost. Mezi tyto církve ovšem nepatří pravoslavné církve. Pod tímto pojmem se tedy označují katolická církev coby pojem sdružující římskokatolickou církev a východní katolické církve, starokatolickou církev, která se oddělila od římskokatolické církve po 1. vatikánském koncillu (1870). Nárok katolicity na sebe vztahuje i anglikánská církev, protože se podle svého pohledu drží katolické víry. #Lze se setkat i s původním významem termínu katolický, tj. jako otevřený všem, všeobecný. V tomto případě se tak někdy označují i pravoslavné církve, stejně jako se katolické církve (dle bodu 4) označují za ortodoxní, tj. pravověrné. Z věroučného hlediska se katolictví vyznačuje naukou o svátostech, jichž uznává sedm, stejně jako pravoslaví. Vyznačuje se určitými výlučnými dogmaty a učeními, které většina ostatních církví nepřijímá (Dogma o neposkvrněném početí Panny Marie, Dogma o nanebevzetí Panny Marie, Dogma o papežské neomylnosti). Katolíci chovají úctu k Ježíšově matce Marii. Jako hlavu církve uznávají Ježíše Krista, jako její viditelnou hlavu a zástupce Krista na zemi římského biskupa (papež). Kritici vytýkají katolické církvi nedemokratické struktury, postoje k antikoncepci a interrupcím, v minulosti také k některým vědeckým objevům a násilí spáchané jménem církve. Velmi kriticky je také vnímána církev po sexuálních skandálech některých kněží v USA.

Podívejte se též na

- Katolická církev
- Římskokatolická církev Kategorie:Křesťanství Kategorie:Katolictví ja:カトリック教会 ko:카톨릭 simple:Roman Catholicism

Církev

Členění církví (resp. denominací)

Seznam registrovaných církví v České republice

Zastoupení křesťanských církví v České republice

Náboženská společnost Svědkové Jehovovi

	1950	1991	2001
Církev československá husitská	946 497	178 036	99 103
Církev římskokatolická	6 792 651	4 021 385	2 740 780
Českobratrská církev evangelická	401 729	203 996	117 212
Ostatní	212 405	120 317	330 993
bez vyznání	519 962	4 112 864	6 039 991
nezjištěno	228 890	1 665 617	901 981

Zastoupení věřících obyvatel v české společnosti

Odluka církve od státu

Externí odkazy

- [http://www.cirkve.cz České církve] Kategorie:Křesťanství Kategorie:Církev ja:教会 nb:Kirke simple:Church

Biskup

Poslání biskupa a jeho dějinný vývoj

Biskup v různých církvích

Katolický pohled

Další označení biskupů v římskokatolické církvi

Podívejte se také na

67

Století: 1. století př. n. l. - 1. století - 2. století Roky: 62 63 64 65 66 - 67 - 68 69 70 71 72 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

- sv. Petr (pravděpodobně)
- sv. Pavel z Tarsu (pravděpodobně)

Hlavy států

- Papež
- Petr (42-67)
- Linus (67-77) Kategorie:1. století ko:67년

Apoštol

Apoštol (z řec. ἀπόστολος apostolos poslaný) je v křesťanském chápání ten, koho Ježíš Kristus vyslal,, aby hlásal evangelium. V uzším slova smyslu se jím rozumí Dvanáct Ježíšových učedníků, které „ustanovil, aby byli s ním, aby je posílal kázat s mocí vyhánět zlé duchy“ (Mk 3,14-15). Podle učení katolické a pravoslavné církve je na dvanácti Ježíšových apoštolech (coby symbolu obnovy dvanácti izraelských kmenů) založena církev. Proto je pro tyto církve důležitá apoštolská posloupnost čili doslova fyzické pojítko mezi současnými biskupy a Dvanácti.

Seznamy apoštolů

Následující tabulka obsahuje seznamy apoštolů, tak jak je uvádějí jednotlivé knihy Nového zákona, evangelia a Skutky apoštolů.

Další apoštolové

Názvem apoštol jsou též pojmenováni někteří důležití křesťané prvních let křesťanství, zvláště sv. Pavel z Tarsu, „apoštol národů“ a sv. Barnabáš. V listu Římanům (16,7) je zmiňován jako apoštol Andronikos a Iúnia (či Iúnias). List Efezanům (4,11) zmiňuje úřad apoštola mezi ostatními službami -- proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů. Konečně jako „apoštola a velekněze“ popisuje List Židům samotného Ježíše Krista. Tři ženy, které velikonočního rána přišly k Ježíšovu hrobu pomazat jeho mrtvé tělo a zjistily, že byl Ježíš vzkříšen, zvěstovaly zprávu o tom apoštolům -- a proto jsou někdy nazývány jako „apoštolky apoštolů“.

Apoštolové v dějinách církve

Za nástupce apoštolů, nikoli za apoštoly samé, jsou v katolické a pravoslavné církvi zváni biskupové. Apoštolští Otcové, skupina autorů křesťanských spisů z 1. poloviny 2. století, jsou považováni za žáky apoštolů -- a jako jejich očití svědkové požívají ve zmíněných církvích jejich spisy velké autority. V širším smyslu se za apoštoly považují také ti, kdo přinesli křesťanskou víru nějakému národu nebo na nějaké území, např.:
- Sv. Irenej z Lyonu (130 -- 200), apoštol Galie
- Sv. Dionýsios (3. století), apoštol Franků
- Sv. Řehoř Thaumatúrgos (256 -- 331), apoštol Arménů
- Sv. Martin z Tours (338 -- 401), apoštol Galie
- Sv. Patrik (373 -- 463), apoštol Irska
- Sv. Ninian (5. století), apoštol Piktů
- Sv. Columba (521 -- 597), apoštol Skotska
- Sv. Augustin z Canterbury († 604) -- apoštol Anglie
- Sv. Bonifác (680 -- 775, apoštol Germánů
- Sv. Ansgar (801 -- 864), apoštol Skandinávie
- Sv. Cyril († 869 a Metoděj († 885), apoštolové Slovanů
- Sv. František Xaverský (1506 -- 1552), apoštol Dálného východu

Mimokřesťanský kontext

Za apoštoly se někdy v sekulárním užití prohlašují osoby, kteří se zasloužili o prosazení určité nauky nebo názoru (v původním řeckém smyslu slova: vyslanec).

Související odkazy

- Apoštolská posloupnost
- Apoštolští Otcové
- Evangelium
- Učedník
- Nový zákon Kategorie:Křesťanství Kategorie:Bible ja:使徒 ko:사도

399

Století: 3. století - 4. století - 5. století Roky: 394 395 396 397 398 399 400 401 402 403 404 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

- Východořímská říše
- Arcadius
- Západořímská říše
- Honorius
- Papež
- Siricius (384-399)
- Anastasius (399-401) Kategorie:4. století ko:399년

590

Století: 5. století - 6. století - 7. století Roky: 585 586 587 588 589 - 590 - 591 592 593 594 595 ----

Události

- počátek roku - revolta Bahráma Čóvéna proti perskému králi Hormizdu IV.
- 6. února - svržení Hormizda IV.
- 28. února - útěk Hormizdova syna Husrava II. do Byzance.

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

- únor - perský král Hormizd IV. (zavražděn)

Hlavy států

- Papež
- Pelagius II. (579-590)
- Řehoř I. Veliký (590-604)
- Byzantská říše:
- Maurikios
- Perská říše:
- Hormizd IV. (do února)
- Husrav II. (od 6. února do 28. února)
- Bahrám VI. Čóvén Kategorie:6. století ko:590년

Patriarcha

Historické patriarcháty

Římskokatolické patriarcháty

Pravoslavné patriarcháty

Etymologie

Jedná se o spojení slovo πατήρ (patér) otec a αρχή (arché) počátek, vláda.

Externí odkazy

Schizma

Slovo schizma pochází z řeckého σχίσμα rozdělení (< σχίζω rozdělovat, půlit) a znamená rozdělení nebo roztržení, obvykle v nějaké organizaci. Schizmatik je osoba, která vytváří nebo zapříčiňuje schizma anebo člen odtrhující se skupiny.

Schizma v křesťanství

Dějiny církve poskytují asi největší skupinu užití termínu, neboť zde schizma označuje rozdělení v církvi. Schizmatik je pak osoba, která vyvolává schisma v církvi anebo člen odtržené církve. Používá se také adjektiva schizmatický (např. schizmatická skupina). Schizma je antonymem ke společenství, které vyjadřuje vztah jednoty v dané církvi nebo mezi nimi. Používá se tedy ve významu: #rozdělení mezi křesťany, #zánik společenství mezi dvěma skupinami křesťanů, takže tito již společně neslaví bohoslužbu, #Velké schizma značí jednu z těchto historických událostí: #
- rozdělení západní a východní církve (1054) #
- čtyřicetileté období dvojpapežství (resp. později trojpapežství na Západě mezi lety 1378 a 1417) #kterékoli křesťanské skupiny, která opustila