Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Giovanni Domenico Cassini

Giovanni Domenico Cassini

Giovanni Domenico Cassini (8. června 162514. září 1712) byl italsko-francouzský astronom a inženýr. Narodil se v PerinalduJanovské republice.

Astronomie

V roce 1644 Cassini začal působit jako asistent na observatoři v Panzanu, a od roku 1648 až do 1669 zde pracoval jako astronom. V roce 1650 se stal profesorem na Universitě v Bologni a v roce 1671 byl jmenován ředitelem Pařížské observatoře. Beze zbytku se ztotožnil se svou novou vlastí a ve Francii a okolních zemích je známý jako Jean-Dominique Cassini. Společně s Hookem je Cassinimu připisován objev Velké rudé skvrny na Jupiteru (kolem roku 1665). Cassini jako první spatřil čtyři Saturnovy měsíce a objevil také Cassiniho dělení (1675). Kolem roku 1690 Cassini jako první pozoroval diferenciální rotaci Jupiterovy atmosféry. V roce 1672 poslal svého kolegu Jeana Richera do Cayenne ve Francouzské Guyaně, zatímco sám zůstal v Paříži. Oba dělali současná pozorování Marsu, našli jeho paralaxu a odvodili jeho vzdálenost. Toto měření poprvé ukázalo skutečné vzdálenosti ve sluneční soustavě. Cassini také jako první uskutečnil měření zeměpisné délky metodou navrženou Galileem, použitím zatmění Jupiterových měsíců jako hodin.

Astrologie

Když se ve svém mládí nadchl pro nebesa, spíše ho zajímala astrologie než astronomie. Později se ve svém životě zaměřil téměř výhradně na astronomii a jak se stále více zapojoval do vědecké revoluce a pěstoval racionální myšlení, začal astrologii kritizovat. V mládí studoval astrologii velmi intenzívně a načerpal v tomto oboru rozsáhlé znalosti; je kuriózní, že právě ty ho vedly k rozhodnutí stát se spíše astronomem. V roce 1644 senátor Bologne Marquis Cornelio Malvasia, který se velmi zajímal o astrologii, pozval do Bologne Cassiniho a nabídl mu místo v observatoři v Panzanu, která se právě stavěla. Spolu s ostatními trávil většinu času počítáním nových, lepších a přesnějších efemerid pro astrologické účely za použití rychle se rozvíjejících astronomických metod a nástrojů té doby. Roku 1669 se Cassini přestěhoval do Francie a díky grantu Ludvíka XIV. Francouzského mohl založit Pařížskou observatoř, která byla otevřena v roce 1671. Cassini zůstal jejím ředitelem až do konce své kariéry, do své smrti v roce 1712. Přestože ve Francii Cassini sloužil po 41 let jako královský astronom/astrolog Ludvíka XIV. Francouzského ("Krále Slunce"), ve své dvojité roli drtivou většinu času věnoval astronomii; astrologii, kterou tak intenzívně studoval v mládí, zanedbával.

Inženýrství

Papež Klement IX. najal Cassiniho na stavbu opevněníregulaci koryta řeky Pád na ochranu před záplavami.

Pojmenováno po Cassinim


- Mise Cassini-Huygens k Saturnu
- Cassiniho dělení prstenců Saturnu
- Cassini Regio, temná oblast na měsíci Japetus
- Cassiniho kráter na Marsu
- Cassiniho kráter na Měsíci Cassini, Giovanni Domenico Cassini, Giovanni Domenico Cassini, Giovanni Domenico ja:ジョヴァンニ・カッシーニ

1625

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1620 1621 1622 1623 1624 1625 1626 1627 1628 1629 1630 ----

Události

Narození

Svět
- 8. červnaGiovanni Domenico Cassini, italsko-francouzský astronom († 14. září 1712)

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1625년 ms:1625

1712

Století: 17. století - 18. století - 19. století Roky: 1707 1708 1709 1710 1711 - 1712 - 1713 1714 1715 1716 1717 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Svět
- 28. červnaJean Jacques Rousseau, francouzský filosof a spisovatel († 2. července 1778)

Úmrtí

Svět
- 14. záříGiovanni Domenico Cassini, italsko-francouzský astronom (
- 8. června 1625)

Hlava státu

Kategorie:18. století ko:1712년

Itálie

Itálie je země ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO.
- Stručná historie: Itálie vznikla roku 1861 spojením městských států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benito Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
- Nejníže položené místo: Středozemní moře, 0 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Mont Blanc (Monte Bianco) de Courmayeur, 4748 m n. m. (vedlejší vrchol Mont Blancu)
- Turistická místa: Řím, Florencie, Bologna, Neapol, Cinqueterre, Capri

Historie

Starověk a středověk

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsoliduje z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určuje dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadá a definitivně zaniká roku 476 n. l. Sám Řím zůstává centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy je Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk

Až do roku 1861 existovalo na Apeninském poloostrově více městských států. Tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem. Na počátku 20. let 20. století se moci uchopil Benito Mussolini, který v Itálii vytvořil fašistickou diktaturu. Jeho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství.

Administrativní rozdělení

Itálie se dělí na 20 oblastí, z toho 5 má autonomní status: Oblasti se dále dělí na celkem 95 provincií.

Podívejte se též na


- Zeměpis
- Evropa Category:Itálie als:Italien fiu-vro:Itaalia ja:イタリア ko:이탈리아 ms:Itali simple:Italy th:ประเทศอิตาลี zh-min-nan:Italia

Astronom

Astronomie, řecky αστρονομία z άστρον (astron) hvězda a νόμος (nomos) zákon, česky též hvězdářství, je věda, která se zabývá jevy za hranicemi zemské atmosféry. Zvláště tedy výzkumem vesmírných těles, jejich soustav, různých dějů ve vesmíru i vesmírem jako celkem.

Části astronomie

Astronomie se podobně jako další vědy začala rozvíjet ve starověku. První se z astronomie rozvíjela astrometrie, zabývající se měřením poloh hvězd a planet na obloze. Tato oblast astronomie měla velký význam pro navigaci. Podstatnou částí astrometrie je sférická astronomie sloužící k popisu poloh objektů na nebeské sféře, zavádí souřadnice a popisuje významné křivky a body na nebeské sféře. Pojmy ze sférické astronomie se také používají při měření času. Další oblastí astronomie, která se rozvinula, byla nebeská mechanika. Zabývá se pohybem těles v gravitačním poli, například planet ve Sluneční soustavě. Základem nebeské mechaniky jsou práce Keplera a Newtona. Od novověku do současnosti se astronomie nesmírně rozšířila a vznikla celá řada nových oblastí výzkumu, které lze velmi zhruba rozdělit na pozorování a teorii, nebo podle objekt zájmu.

Astronomické pozorování

Astronom, česky hvězdář, se zabývá zkoumáním vesmíru. Kromě profesionálních astronomů se astronomii věnuje i řada astronomů amatérských. Nejvýznamnějším zdrojem informací o vesmíru je elektromagnetické záření. Část jeho vlnových délek, vnímatelná očima, je světlo. Obory astronomického pozorování podle využívaných vlnových délek jsou
- gama-astronomie
- rentgenovská astronomie
- ultrafialová astronomie
- optická astronomie
- infračervená astronomie
- mikrovlná astronomie
- radioastronomie Nejstarší a nejdůležitější je optická astronomie, využívající světlo. Rozvoj dalších oborů souvisel s vývojem techniky. Například radioastronomie se začala rozvíjet ve 30. letech 20. století, kdy Karl Guthe Jansky při zkoumání zdrojů šumu rušících rádiové hovory objevil rádiové emise centra naší Galaxie. Atmosféra Země mnoho vlnových délek účině pohlcuje, takže gama a rentgenovské pozorování se mohlo konat jen pomocí stratosférických balónů a výrazný rozvoj se dostavil teprve s pokrokem kosmonautiky. Ještě exotičtější je pozorování jiných částic než elektromagnetického záření.
- neutrinová astronomie pozoruje neutrina, teleskopy jsou v současnosti velké prostory hluboko pod zemí, zaplněné vodou nebo jiným pozorovacím médiem
- studium kosmického záření, vysokoenergetických částic mimozemského původu. Využívá metod jaderné fyziky (v kosmickém záření se vyskytují i částice s o mnoho řádů větší energií než jaká je dosažitelná na urychlovačích). Hypotetická gravitační astronomie by měla pozorovat gravitační vlny. V současnosti jsou převažujícím způsobem detekce velké interferometry, nadějný projekt LIGO je ve stádiu ověřování.

Astronomická teorie

Obecným teoretickým oborem je astrofyzika. Zabývá se fyzikou hvězd a mezihvězdné hmoty (hustotou, teplotou, chemickým složením atd.). Kosmologie studuje Vesmír jako celek a zvláště jeho vznik, vývoj, a budoucí vývoj. Astrobiologie se zabývá možnostmi existence života ve vesmíru.

Astronomie podle objektu zájmu

Hvězdná astronomie se zabývá hvězdami, včetně Slunce. Galaktická astronomie - zkoumání struktury, součástí a vývoje galaxií, v prvé řadě naší Galaxie. Extragalaktická astronomie - objekty za hranicemi naší Galaxie. Planetární vědy zkoumají planety v naší Sluneční soustavě. Řadí se do astronomie, ale jejich části mají často užší spojitost s odpovídajícími vědami o planetě Zemi. (Například geologie Marsu).

Vztah astronomie k dalším vědám

Astronomie má nejužší vztah s fyzikou. Astronomická teorie je v podstatě fyzika astronomických systémů. Naopak astronomické systémy jsou pro velkou část fyzikální teorie nejdůležitější "laboratoří", přirozeně především ve velkých prostorových a časových měřítkách se projevuje gravitace a testuje obecná teorie relativity. Ve vesmíru se vyskytují i extrémní podmínky, které nejsou zatím dosažitelné v laboratořích, například tlak, hustota, teplota, magnetické pole a další.

Podívejte se také na


- Astrofyzika
- Galaxie
- Hvězda
- Hvězdárna Suhora
- Kometa
- Obzor
- Planeta
- Planetka
- Sluneční soustava
- Slunovrat
- Vesmír
- Významní astronomové Kategorie:Astronomie Kategorie:Pozorování vesmíru Kategorie:Znalosti a technika ja:天文学 ko:천문학 ms:Astronomi simple:Astronomy th:ดาราศาสตร์

1644

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1639 1640 1641 1642 1643 1644 1645 1646 1647 1648 1649 ----

Události

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1644년

1648

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1643 1644 1645 1646 1647 1648 1649 1650 1651 1652 1653 ----

Události

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1648년

1650

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1645 1646 1647 1648 1649 1650 1651 1652 1653 1654 1655 ----

Události

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1650년 simple:1650

Profesor

Titul profesor je vědecký titul vysokoškolského pedagoga, nejvyšší vědeckopedagogická hodnost. V přeneseném smyslu pak označuje libovolného učitele, termínem profesor se všeobecně oslovují učitelé na střední škole, třebaže dané hodnosti zpravidla nedosáhli. Profesorem se stává kandidát po úspěšném habilitačním řízení na základě rozhodnutí akreditační komise a vědecké rady dané vysoké školy. (U vysokých škol uměleckého směru v tomto procesu působí umělecká rada.) Vědecká rada po ukončení řízení kandidáta navrhne prostřednictvím Ministerstva školství prezidentovi republiky, který ho poté jmenuje profesorem pro určitý obor.

Historie pojmenování

Professor byl ve starověkém Římě veřejný, vládou ustanovený a placený učitel (z latinského slova profitare = mít užitek). Od 17. století byli univerzitními profesory:
- professores ordinarii – profesoři řádní, tvoří sbor univerzity, vybaveni určitými právy, mohou být voleni děkany a rektory,
- professorres extraordinarii – profesoři mimořádní, vyučující předměty, které nejsou státem systemizovány, nemohou být voleni děkany a rektory. Univerzitní profesoři byli též zváni doctores nebo magistri. Existují také:
- professores honoraii – profesoři čestní, s právem, nikoli povinností vyučovat na univerzitě,
- suplující profesoři, kteří zastupují řádné profesory; dostávají za to peněžitou odměnu k platu (remuneraci). Studenti univerzit byli zváni scholares.

Externí odkazy


- http://fph.vse.cz/fakulta/organy_fakulty/vedecka_rada/vr_rizeni.asp
- http://www.mff.cuni.cz/veda/habilitace/krit20pr.pdf
- http://intranet.vsup.cz/intranet/zakldok/doc/habilitacni_rad.rtf Kategorie:Školství Kategorie:Tituly ja:教授 simple:Professor

1671

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1666 1667 1668 1669 1670 1671 1672 1673 1674 1675 1676 ----

Události

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1671년

1665

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1660 1661 1662 1663 1664 1665 1666 1667 1668 1669 1670 ----

Události


- odhadovaný rok Cassiniho-Hookova objevu Jupiterovy Velké rudé skvrny

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1665년

Saturn (planeta)

Saturn je šestou planetou Sluneční soustavy, po Jupiteru druhou největší.

Historie

Saturn je pozorovatelný pouhým okem. Lidé jej proto znali již od pravěku. V roce 1610 se pozorováním Saturnu zabýval Galileo Galilei. Díky nedokonalé optice použitých dalekohledů neodhalil podstatu saturnových prstenců a pokládal je za dvě samostatná tělesa, doprovázející vlastní planetu. Teprve asi o 50 let později přinesl správné vysvětlení pozorovaných jevů holandský astronom, matematik a fyzik Christiaan Huygens a jako první prohlásil, že Saturn je obklopen kruhovým prstencem. Skutečnost, že pozorovaný prstenec se ve skutečnosti skládá z řady vzájemně oddělených prstenců zjistil jako první francouzský astronom Giovanni Domenico Cassini. Jím objevená mezera mezi prstenci se dodnes označuje termínem Cassiniho dělení. Teprve v 19. století prokázal J. E. Keller, že jednotlivé prstence nejsou jednolité, ale skládají se z nesmírného počtu malých částic. Současná astronomie čerpá většinu detailních znalostí o Saturnu ze snímků, pořízených sondou Pioneer 11, která prolétla v blízkosti Saturnu roku 1979. Dalšími průzkumníky Saturnu byly sondy Voyager 1 a 2, které snímkovaly Saturn v letech 1980 a 1981. V roce 1997 odstartovala z kosmodromu na mysu Canaveral raketa Titan, nesoucí na palubě planetární sondu Cassini-Huygens. Tato sonda se skládá ze dvou částí, jedna z nich, sonda (Cassini), by měla obihat minimálně 4 roky kolem planety, studovat magnetické pole Saturnu a fotografovat a spektroskopicky zkoumat planetu, její prstence a měsíce. Druhá část, sonda (Huygens), úspěšně přistála na Saturnově měsíci Titanu a odeslala na Zemi množství údajů o tomto zajímavém tělese.

Prstence a měsíce

Saturnovy prstence mají celkový průměr 420 000 km, ale tlusté jsou jen několik málo set metrů. Jsou tvořeny ledovými úlomky, prachem, kamením a balvany, které nemají průměr větší než několik metrů. Mezi prstenci leží dráhy nejvnitřnějších měsíců. Měsíc Pan obíhá v mezeře nazývané Enckeho dělení ve vnější části prstence A. Jiný měsíc Atlas obíhá na okraji prstence A, zatímco Prometheus a Pandora obíhají každý z jedné strany prstence F. Některé měsíce nalezneme na shodných drahách.

Prstence

Nejvzdálenější část systému Saturnových prstenců viditelných ze Země tvoří prstenec A, který má průměr téměř 275 000 km. Prstenec A je od nejširšího a nejjasnějšího prstence B oddělen tmavou mezerou širokou 4500 km zvanou Cassiniho dělení, která je viditelná v dalekohledu o průměru alespoň 7,5 cm. Následuje částečně průhledný prstenec C. Slabší prstence D a F leží uvnitř a vně viditelných prstenců. Jiné dva prstence G a E leží za prstencem F. V roce 2004 objevila sonda Cassini náznaky dalších prstenců, které dostaly předběžná označení R/2004 S1 a R/2004 S2.

Měsíce

2004 Doposud je známo 47 měsíců Saturnu. Největší z nich je Titan o průměru 5150 km. Po Ganymedovi je druhým největším měsícem Sluneční soustavy a je jediným měsícem s hustou atmosférou.

Největší měsíce

Jak již bylo zmíněno největším měsícem je Titan. Následuje výčet dalších velkých měsíců směrem od planety: Pan, Atlas, Pandora, Prometheus, Janus, Epimetheus, Mimas, Enceladus, Tethys, Calipso, Telesto, Dione, Helene, Rhea, Titan, Hyperion, Japetus, Phoebe zpět: Fyzika - Astrofyzika - Sluneční soustava Kategorie: Planety ja:土星 ko:토성 ms:Zuhal simple:Saturn (planet) th:ดาวเสาร์ zh-min-nan:Thó·-chheⁿ

1690

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1685 1686 1687 1688 1689 1690 1691 1692 1693 1694 1695 ----

Události


- Giovanni Domenico Cassini pozoruje diferenciální rotaci Jupiterovy atmosféry
- v Norimberku byl vynalezen klarinet

Narození

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1690년

Jupiter (planeta)

Jupiter je největší planeta Sluneční soustavy, v pořadí pátá od Slunce. Sluneční soustava je někdy popisována jako systém skládající se ze Slunce, Jupiteru a různého smetí. On a ostatní plynní obři Saturn, Uran, and Neptun jsou občas označovány jako jupiterovské planety. Je pojmenován po římském bohu Jupiterovi (též zvaném Jova). Symbolem planety je stylizované znázornění božského blesku (v Unicode: ♃).

Přehled

Jupiter je 2,5× hmotnější než všechny ostatní planety dohromady, tak hmotný, že se hmotný střed soustavy Jupiter-Slunce nachází nad slunečním povrchem (ve vzdálenosti 1,068 slunečního poloměru od středu Slunce). Je 318× hmotnější než Země, poloměr má 11× větší a objem 1300× větší než Země. Často je označován za nedokončenou hvězdu ačkoliv toto srovnání je stejného druhu jako označit asteroid za "nedokončenou Zemi". To, že nalezené extrasolární planety jsou mnohem hmotnější než Jupiter, je způsobeno výběrovým efektem, protože hmotnější průvodci jiných hvězd se současnými prostředky snáze detekují. Naproti tomu velikost poloměru podobné planety už prakticky nezávisí na její hmotnosti, protože větší hmotnost způsobuje pouze další smršťování (dokud nedojde k nastartování termonukleárních reakcí). Neexistuje přesná definice odlišující velké hmotné planety jako Jupiter od hnědých trpaslíků, jadernou syntézu sice provázejí specifické spektrální čáry, nicméně v každém případě by potřeboval být alespoň 70× hmotnější, aby se mohl stát hvězdou. Jupiter se vyznačuje nejrychlejší rotací mezi všemi planetami sluneční soustavy, což způsobuje jeho zplošťování viditelné i pomocí dalekohledu. Nejvýznačnějším rysem je pravděpodobně Velká rudá skvrna, bouře větší než Země. Planeta je nepřetržitě zahalena vrstvou mraků. Jupiter je obvykle čtvrtým nejjasnějším objektem na obloze (po Slunci, Měsíci a Venuši; ačkoliv v některých chvílích se jeví Mars jasnější než Jupiter a v jiných zase Jupiter jasnější než Venuše). To je známé již od dávných časů. V roce 1610 Galileo Galilei a nezávisle na něm pravděpodobně i Simon Marius objevil čtyři velké Jupiterovy měsíce Io, Europu, Ganymedes a Callisto (nyní známé jako galileovské měsíce), u jejichž nebeského pohybu bylo zřetelné, že jeho centrem není Země. Tato skutečnost byla hlavním bodem obhajoby Koperníkovy heliocentrické teorie o pohybu planet; Galileiho vyhlášení podpory Koperníkově teorii jej dostalo do problémů s inkvizicí.

Fyzikální charakteristiky

Stavba planety

Jupiter je složen z relativně malého kamenného jádra, obklopeného kovovým vodíkem, posléze kapalným vodíkem, až nakonec plynným vodíkem. Neexistují přesné hranice přechodu mezi různými fázemi vodíku; podmínky se pozvolna plynule mění z plynu na kapalinu.

Atmosféra

Atmosféra Jupiteru se zkládá z přibližně 86% vodíku a 14% hélia (podle počtu atomů, podle hmotnosti jde o procentuální poměr přibližně 75/24; s 1% hmotnosti připisovaným jiným složkám – vnitřek obsahuje hustší materiály, kde se procentuální poměr mění na přibližně 71/24/5). Atmosféra obsahuje stopové množství methanu, vodních par, amoniaku a "kamení". Nalézají se zde také napatrná množství uhlíku, ethanu, sirovodíku, neonu, kyslíku, fosfinu a síry. Složení atmosféry se velmi podobá složení sluneční mlhoviny. Saturn má podobné složení, ale UranNeptun mají mnohem méně vodíku a hélia. Jednotlivé pásy Jupiterovy atmosféry rotují různou rychlostí; tento efekt byl poprvé pozorován Cassinim (1690). Rotace Jupiterovy polární atmosféry je o 5 minut delší než rotace jeho rovníkové atmosféry. Navíc se pásy mraků různé šíře pohybují proti sobě ve směru stálých větrů. Na hranicích těchto konfliktních proudů vznikají bouře a turbulence. Rychlost větru 600 km/h zde není neobvyklá. Nejsvrchnější vrstvy atmosféry obsahují krystaly zmrzlého amoniaku.

Planetární prstence

Jupiter má nezřetelný systém planetárních prstenců složený z částic podobných kouři, jež byly po dopadech meteoridů vymrštěny z jeho měsíců. Hlavní prstenec je tvořen prachem ze satelitů Adrastea a Metis. Dva široké jemné prstence, které obklopují hlavní, pocházejí z Thebe a Amalthea. Existuje také velmi řídký a vzdálený vnější prstenec, který krouží kolem Jupiteru opačným směrem. Jeho původ je nejistý, snad je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.

Magnetosféra

Jupiter má velmi rozsáhlou a silnou magnetosféru. Jeho magnetické pole lze vidět i ze Země, může se jevit až 5× větší než Měsíc v úplňku, přestože je mnohem vzdálenější. Toto magnetické pole vytváří mohutné výrony urychlených částic v Jupiterových radiačních pásech, interaguje s měsícem Io a vytváří vodivou trubici a plazmový prstenec okolo něj. Jupiterova magnetosféra je největší strukturou sluneční soustavy (je větší než magnetosféra Slunce). Sonda Pioneer potvrdila existenci Jupiterova mohutného magnetického pole, které je 10× silnější než zemské a obsahuje 20 000× více energie. Citlivé přístroje na palubě odhalily, že jupiterovský "severní" magnetický pól je na jižním geografickém pólu planety s odchylkou 11 stupňů od jupiterovské osy rotace a se středem pole posunutým mimo střed Jupitera podobně jako je tomu u magnetického pole Země. Pioneer zaznamenal rázovou vlnu jupiterovské magnetosféry ještě ve vzdálenosti 26 miliónů kilometrů a magnetický ohon dosahující až za Saturnovu oběžnou dráhu. Údaje ukazují, že velikost tohoto magnetické pole na straně obrácené ke Slunci rychle kolísá, v důsledku změn tlaku slunečního větru, tento jev byl blíže zkoumán při dvou misích Voyager. Bylo objeveno, že proudy vysokoenergetických částic jsou vyvrhovány až k oběžné dráze Země. V jupiterovských radiačních pásech byly nalezeny a naměřeny vysokoenergetické protony, ukázalo se, že mezi Jupiterem a některými jeho měsíci (zvláště Io) protékají elektrické proudy.

Výzkum Jupiteru

Jupiter je znám už odpradávna, protože je na noční obloze viditelný pouhým okem. V roce 1610 objevil Galileo Galilei svým teleskopem čtyři největší Jupiterovy měsíce — šlo o první pozorování mimozemských měsíců. Do dnešní doby navštívilo Jupiter už mnoho výzkumných sond.

Průlety sond Pioneer

Pioneer 10 proletěl kolem Jupiteru v prosinci 1973, následován Pioneerem 11 přesně o rok později. Sondy poskytly nová důležitá data o Jupiterově magntosféře a získaly několik fotografií planety s nízkým rozlišením.

Průlety sond Voyager

Pioneerem 11 Voyager 1 prolétl v březnu 1979 následován Voyagerem 2 v červenci téhož roku. Voyagery nesmírně zlepšily naše znalosti o galileovských měsících a zaznamenaly Jupiterovy prstence. Získaly také detailnější záběry atmosféry planety.

Oběžná sonda Galileo

Sonda Galileo byla navedena na oběžnou dráhu kolem Jupiteru v roce 1995. Před tím vypustila do atmosféry Jupiteru sondu pro přímé měření jejích fyzikálních vlastností a chemického složení. V průběhu mnohokrát prodlužované mise uskutečnila mnoho blízkých průletů kolem všech galileovských měsíců. Sonda Galileo se stala také svědkem dopadu komety Shoemaker-Levy 9 na Jupiter, která zasáhla planetu v roce 1994, dávaje vynikající pozorovací bod pro tuto velkolepou událost. V září 2003 její mise skončila záměrným navedením do vyšších vrstev Jupiterovy atmosféry, kde shořela.

Průlet sondy Cassini

V roce 2000 prolétla sonda Cassini po cestě k Saturnu kolem Jupiteru a poskytla několik snímků zatím největší úrovně rozlišení.

Plánované mise

Po prozkoumání kapalných oceánů na Jupiterových měsících Europa plánuje NASA výpravu věnovanou ledovým měsícům. Očekává se, že sonda JIMO (Jupiter Icy Moons Orbiter) bude vypuštěna někdy po roce 2012; v současné dpobě (2005) je však tento projekt pozastaven. Na rok 2007 je též plánován průlet sondy New Horizons kolem Jupiteru na její cestě k Plutu.

Jupiterovy měsíce

Plutu Jupiter má přinejmenším 63 měsíců. Pro jejich kompletní seznam se podívejte na Jupiterovy měsíce. Pro časovou osu jejich objevů viz Časová osa objevů těles sluneční soustavy. Čtyři největší měsíce, známé jako "galileovské měsíce" jsou Io, Europa, GanymedesCallisto.

Galileovské měsíce

Oběžné dráhy Io, Europy a Ganymeda tvoří vzor známý jako Laplaceova rezonance; pro každé čtyři oběhy Io kolem Jupiteru provede Europa přesně dva oběhy a Ganymedes přesně jeden. Tato rezonance způsobuje gravitační efekt deformující dráhy těchto tří měsíců do eliptických křivek, poněvadž každý z těchto měsíců obdrží vždy na stejném místě oběžné dráhy od svých sousedů tah navíc. Na druhou stranu slapové síly Jupiteru mají tendenci držet měsíce v kruhových drahách. Tato přetahovaná způsobuje pravidelné změny tvarů těchto tří měsíců, Jupiterova gravitace napíná měsíce mnohem silněji v jemu bližší části oběžné dráhy a dovoluje opětovné smrštění do kulovitějšího tvaru ve vzdálenější části dráhy. Tyto změny tvaru způsobují slapové ohřívání jader měsíců. Nejdramatičtěji se to projevuje neobyčejnou vulkanickou aktivitou Io a o něco méně dramaticky geologicky mladým povrchem Europy značícím nedávné zalití povrchu tekutou hmotou z nitra.

Rozdělení měsíců Jupiteru

Dříve se mělo za to, že Jupiterovy měsíce lze elegantně rozdělit do čtyř skupin po čtyřech, ale protože poslední objevy mnoha nových malých vzdálených měsíců zkomplikovaly toto rozdělení, nyní převládá členění na šest hlavních skupin, i když některé jsou různorodější než jiné. #Vnitřní skupina čtyř malých měsíců o průměrech menších než 200 km s oběžnými drahami o poloměru menším než 200 000 km a se sklonem dráhy menším než půl stupně. #Skupina čtyř galileovských měsíců objevených Galileo Galileim s oběžnými drahami 400 000–2 000 000 km od Jupiteru, která obsahuje největší měsíce ve sluneční soustavě. #Themisto je skupinou sám o sobě, obíhá na půl cesty mezi galileovskými měsíci a další skupinou. #Himalia je těsně svázanou skupinou měsíců s oběžnými drahami o poloměrech 11-12 miliónů kilometrů. #Carme je výraznou skupinou průměrně 23 404 000 km od Jupiteru s průměrným sklonem dráhy 165 stupňů. #Skupina Ananke má dost nejasné hranice s průměrnými poloměry oběžných drah 21 276 000 km a průměrným sklonem dráhy 149 stupňů. #Pasiphaë je rozptýlená a neurčitá skupina obsahující všechny nejvzdálenější měsíce. Rozdělení do skupin může mít hlubší význam, protože některé skupiny mohly vzniknout ze společného základu — většího měsíce nebo zachyceného tělesa, které se rozbilo na více kusů.

Dopad komety

Pasiphaë V období 16. července22. července 1994 dopadlo na jižní polokouli Jupiteru více než 20 částí rozpadlého jádra komety Shoemaker-Levy 9, což dalo příležitost k prvnímu přímému pozorování srážky dvou těles ve sluneční soustavě. Velká hmotnost Jupiteru a jeho umístění blízko vnitřní části sluneční soustavy způsobuje jeho časté srážky s jádry komet.

Podívejte se také na


- [http://commons.wikimedia.org/wiki/Jupiter Galerii] fotografií Jupiteru na [http://commons.wikimedia.org/ Wikimedia Commons]

Externí odkazy


- [http://nssdc.gsfc.nasa.gov/planetary/factsheet/jupiterfact.html Seznam údajů o Jupiteru od NASA (anglicky)]
- http://planety.astro.cz/jupiter.html
- http://www.aldebaran.cz/astrofyzika/sunsystem/jupiter.html - článek na serveru sdružení propagujícího astrofyziku a fyziku plazmatu
- http://www.boskowan.com/www/jirka/vesmir/planets/jupiter/jupiter.htm

Příbuzná témata


- Fyzika: Astrofyzika, Sluneční soustava Kategorie:Planety Kategorie:Jupiter als:Jupiter (Planet) ja:木星 ko:목성 ms:Musytari simple:Jupiter (planet) th:ดาวพฤหัสบดี

1672

Století: 16. století - 17. století - 18. století Roky: 1667 1668 1669 1670 1671 1672 1673 1674 1675 1676 1677 ----

Události

Narození


- 1. květnaJoseph Addison, anglický politik a spisovatel († 17. června 1719)

Úmrtí

Kategorie:17. století ko:1672년

Paříž

Paříž (franc.: Paris) je hlavní město Francie. Je také zároveň centrem regionu Île-de-France, zahrnujícího Paříž a její předměstí, a současně sama tvoří jeden z francouzských departementů (franc.: département de Paris). Paříž vytváří se svými předměstími a satelitními městy tzv. Velkou Paříž, sídelní aglomeraci, jejíž populace byla v r. 2004 odhadována na 11,5 miliónu obyvatel (poslední sčítání lidu v r. 1999 zjistilo 11 174 743 obyvatel). Paříž tak přestavuje nejlidnatější metropolitní oblast Evropské unie po Londýnu. Vlastní obvod města (v zásadě vymezený okružní dálnicí a dvěma lesíky), z historických důvodů poměrně malý, má naproti tomu podle odhadů z r. 2004 pouhých 2 142 800 obyvatel (2 125 246 při sčítání r. 1999) na ploše 86,928 km² (bez Bouloňského a Vincenneského lesíka). Celá metropolitní oblast (aire urbaine) čítající 1584 obcí (commune) má rozlohu 14 518 km². Hustota osídlení je ve vnitřním městě 24 448/km², v celé oblasti pařížské aglomerace pak 770/km² (podle údajů z r. 1999).

Dějiny Paříže

První nálezy osídlení oblasti Paříže pocházejí z období kolem r. 4500 př. n. l. Kolem roku 300 př. n. l. osídlili kraj Galové z kmene Parisiů; od v r. 52 př. n. l. kraj dobyli Římané a pojmenovali jej Lutetia (francouzsky Lutèce; tj. „bažinaté místo“), respektive Lutetia Parisiorum. V té době byl osídlen pouze dnešní ostrov Île de la Cité, kde dnes stojí katedrála Notre-Dame. Římské osídlení rychle rostlo a během padesáti let se začalo šířit i na levý břeh Seiny. Po pádu římské nadvlády v r. 508 Chlodvík I. učinil z města hlavní město Francké říše. Chlodvík I. zahájil v r. 511 výstavbu katedrály sv. Etienna na Île de la Cité. Tam také vyrostla pevnost na obranu před Vikingy po r. 800, avšak 28. března 845 byla Paříž vikingskými nájezdníky dobyta. Slabost posledních karolínských francouzských králů vedla k postupnému nárůstu moci pařížských hrabat. Odo, hrabě pařížský byl zvolen králem Francie navzdory nárokům Karel III. Dynastický spor byl vyřešen až v roce 987, kdy byl Hugo Kapet, hrabě pařížský, zvolen po smrti posledního krále z rodu Karlovců za francouzského krále. V průběhu 11. století se město rozšířilo také na pravý břeh řeky. Během 12. a 13. stol. za vlády Filipa II. Augusta město dále mohutně rostlo, což souviselo hlavně s vysušením rozsáhlých močálů. Hlavní cesty byly dlážděny, byl vybudován první Louvre jako mocná pevnost a byla zahájena i výstavba několika katedrál, mimo jiné katedrály Notre-Dame. Několik škol na levém břehu bylo sjednoceno pod názvem Sorbonna, na níž studovali m.j. Albert Veliký a sv. Tomáš Akvinský. Během Středověku Paříž prosperovala jako obchodní i intelektuální centrum, její rozvoj dočasně přerušovaly morové epidemie ve 14. století a pak zejména Stoleté války s Anglií v 15. století, které vedly k tomu, že dvůr město přechodně dokonce opustil. Za vlády krále Ludvíka XIV., Krále Slunce (1643 - 1715) byla královská rezidence přesunuta do blízkých Versailles. V této době, označované jako Le Grand Siècle (tj. "Velké Století"), bylo ale ve městě vybudováno velké množství velkolepých paláců a dalších budov. Francouzská revoluce začala dobytím Bastilly 14. července 1789. V roce 1799 se díky nestabilitě nové vlády chopil moci Napoleon Bonaparte, nejprve jako první konzul, v roce 1804 se pak sám korunoval v katedrále Notre-Dame francouzským císařem. Chtěl z Paříže vytvořit nejkrásnější město na světě. Za jeho vlády vyrostlo v Paříži zejména množství velkolepých pomníků. V roce 1814 ale byla Paříž dobyta anglickými, pruskými, rakouskými a ruskými vojsky a Napoleon byl vypovězen na ostrov Elbu. Do Paříže se sice po útěku z ostrova v roce 1815 vrátil, ale po porážce u Waterloo byl definitivně sesazen a deportován na Ostrov Svaté Heleny, kde v roce 1821 zemřel. 1821 Po druhé revoluci v r. 1848, která svrhla krátce trvající monarchii, se v čase nejistoty chopil moci státním převratem Napoleonův synovec, který se jako Napoleon III. prohlásil v r. 1851 císařem. Za jeho vlády Paříž rozkvetla v nejkrásnější město Evropy. Za to vděčí především baronu Hausmannovi, který realizoval velkolepou přeměnu středověkého města na město s vzdušnými bulváry a třídami. Císařství ukončila v roce 1870 prohraná Prusko-francouzská válka, končící obléháním Paříže, následovaném Pařížskou komunou. Konec 19. století ale představuje opět období velkého rozmachu Paříže, nazývané také La Belle Époque (čili "Krásné období"), které dokumentuje pořádání Světové výstavy v r. 1889, pro niž byla vybudována Eiffelova věž, dnešní symbol Paříže. Paříž se stala výstavným městem, plným nově budovaných budov ve stylu secese. V r. 1900 Paříž pořádala Letní olympijské hry a znovu v r. 1924. V 60. letech se Paříž opět stala centrem rozvoje a moderní architektury. To bylo symbolizováno především výstavbou obchodní čtvrti La Défense na západním okraji města, která se stala moderním administrativním centrem Evropy. Komplex byl v roce 1989 doplněn budovou La Grande Arche ("Velký Oblouk"), ohromná krychle, do níž by se vešla i katedrála Notre-Dame.Další významnou stavbou byl také mrakodrap Tour Montparnasse, vybudovaný v r. 1973, v době stavby nejvyšší budova v Evropě.

Pamětihodnosti

Paříž oplývá množstvím památek z dob keltských až po současnost. Z historické Paříže však po rekonstrukcích v 18. a 19. století zbylo jen málo z původní tváře. Mezi nejznámější památky patří:
- Katedrála Notre-Dame
- Louvre
- Vítězný oblouk
- Invalidovna
- Conciergerie a Sainte-Chapelle
- Bazilika Sacre Coeur

Moderní architektura

V Paříži se nacházejí památky snad ze všech architektonických slohů. Kromě Eiffelovy věže a Louvre se skleněnými pyramidami před vchodem, je zde také supermoderní čtvrť La Défense, plná mrakodrapů a supermoderních staveb. Zde stojí také nejznámější moderní stavba Paříže - Grande Arche, vybudovaný roku 1989 k 200. výročí Francouzské revoluce. "Jen v Paříži je možné, aby si architekti postavili to, co je napadne" - to je zkušenost, kterou získala Paříž po výstavbě Pompidouova centra přímo v centru města.

Nejvýznamnější čtvrti

Pompidouova centra
- Île de la Cité a Île St-Louis: Nejstarší osídlení města je spojeno právě s ostrovem Île de la Cité ("Městský ostrov"), kde vyrostla první galská osada, později přeměněná na římské město. Také v pozdějším období zde bylo jedno z center města, takže tady najdeme významné památky jako katedrálu Notre-Dame, bývalou věznici z doby Francouzské revoluce Conciergerie s úžasnou gotickou kaplí Sainte-Chapelle v areálu dnešního Justičního paláce. Ostrov Île St-Louis ("Ostrov Sv. Ludvíka") byl tvořen dlouho jen bažinatými pastvinami a až v 17. stol. zde vyrostla obytná čtvrť.
- Marais: Jedna z nejzajímavějších čtvrtí města. Název čtvrti dokumentuje, že zde původně byly bažiny (marais znamená bažinu). Po vysušení mokřin se však stala oblíbenou oblastí, zvláště pak v 17. století, kdy zde vyrostlo velké množství paláců. Čtvrť se stala také sídlem královského dvora - královské urbanistické úsilí lze vidět na Place des Vosges. Z mnoha paláců stojí za zmínku především Hôtel de Sully, z dalších pak Hôtel de Rohan, Hôtel de Sens aj. Zde také stávala proslulá pevnost a věznice Bastilla. Na nábřeží Seiny se nachází překrásná radnice ze 17. stol. (franc. Hôtel de Ville).
- Beaubourg a Les Halles: Dominantou této části jsou modernistické náměstí Forum des Halles a avantgardní stavba Pompidouova centra.
- Tuileries: Čtvrť mezi Náměstím Svornosti (franc. Place de Concorde) a Louvrem, kde sídlili francouzští králové, dnes také sídlo řady špičkových hotelů, butiků a dalších obchodů. Z dalších památek je třeba zmínit palác Palais Royal.
- Opéra: Dominantou čtvrti je divadlo Opéra National de Paris. Významnou stavbou je také kostel St. Madeleine, vybudovaný Napoleonem jako ohromná stavba vzhledu antických chrámů.
- Champs-Elysees: Čtvrť pojmenovaná podle široké třídy Avenue Champs-Elysees, proslulá především Vítězným obloukem. Nacházejí se zde také Elysejský palác, sídlo francouzského prezidenta, či výstavní pavilony Grand Palais a Petit Palais, postavené u příležitosti Světové výstavy v r. 1900. Z nich "Velký palác" ohromuje svými rozměry. Od něj vede přes řeku Seinu nádherný Most Alexandra III. (vybudovaný při stejné příležitosti) k Invalidovně.
- Montmartre: Čtvrť umělců na vyvýšenině na Paříží, proslulá jak svým nočním životem (zejména v oblasti náměstí Pigalle - nachází se zde také proslulý podnik Moulin Rouge), tak bělostnou bazilikou Sacre Coeur, tyčící se vysoko nad střechami čtvrti. Na hřbitově Montmartre jsou pohřbeni mj. Heinrich Heine, Edgar Degas, Hector Berlioz či Jacques Offenbach.
- Invalides: tato čtvrť je proslulá především Eiffelovou věží a monumentálním komplexem Invalidovny, podle níž má svůj název. Nachází se zde také Bourbonský palác, dnes sídlo Národního shromáždění.
- St-Germain-des-Prés: Kdysi jedna z nejstarších čtvrtí města, kde stojí nejstarší kostel v Paříži - opatský kostel St-Germain-des-Prés, se po 2. světové válce stala centrem intelektuálského dění, soustředěného kolem kaváren a barů. Z významných staveb je nutné zmínit Museum Orsay, muzeum výtvarného umění, umístěné v nádherně modernizované budově bývalého nádraží.
- Latinská čtvrť: Tato starobylá čtvrť je proslulá především svou školskou historií, ostatně její jméno pochází od prvních latinsky mluvících studentů. Zde stojí slavná Sorbonna, nacházejí se tu i proslulá lycea. Jinak je čtvrť spojována s umělci, intelektuály a bohémským způsobem života. Z významných památek se zde nachází také Pantheon.
- Luxembourg: Klidnější čtvrť kolem Lucemburských zahrad s významnými objekty Lucemburským palácem a kostelem St. Sulpice.
- Montparnasse: Do 2. světové války umělecké a literární centrum, později vystavena značnému úpadku, jemuž měla zabránit výstavba administrativního centra s mrakodrapem Tour Montparnasse. Z dalších zajímavostí se zde nachází vstup do pařížských katakomb. Na montparnasském hřbitově nalezli poslední odpočinek mj. Guy de Maupassant, André Citroën, Frédéric Auguste Bartholdi, Charles Baudelaire, Samuel Beckett či Jean-Paul Sartre.

Doprava

Paříž má od 19. století široké bulváry, které však automobilové dopravě často nestačí. Městská doprava má 4 druhy:
- Métro (14 tras, poslední 2001, linka 14 - automatická)
- RER - příměstská železnice, rychlejší než metro s vzdálenejšími stanicemi. 5 tras značených písmeny A-E a číslicemi např A1-A5 podle větví dané linky
- autobusy - v Paříži jezdí asi 4000 autobusů
- tramvaje - nové tratě na severu u hranice se čtvrtí Saint Denis Paříž má dvě letiště - starší Orly a letiště Charlese de Gaulla. letiště Charlese de Gaulla Kategorie:Francie Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Paříž als:Paris (Stadt) ko:파리 시 ja:パリ simple:Paris th:ปารีส

Wikipedia:Votes for deletion/Randomocracy



dieta kopenhaska hotels Amsterdam narty we francji Nurkowanie Rolety










































:: RELATED NEWS ::
All Rights Reserved 2005 wikimiki.org