:: wikimiki.org ::

Jan Palach

Jan Palach

Jan Palach (11. srpna 1948 – 19. ledna 1969) byl český student filozofie na Univerzitě Karlově, který na protest proti okupaci Československa armádami Sovětského svazu a dalších států Varšavské smlouvy počínaje srpnem 1968 spáchal sebevraždu upálením v horní části Václavského náměstí v Praze. Pohřeb Jana Palacha se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Asi o měsíc později, 25. února 1969 se upálil na stejném místě jiný student, Jan Zajíc, a v dubnu 1969 je následoval v Jihlavě Evžen Plocek. Ačkoliv tyto protestní sebevraždy hluboce otřásly veřejným míněním, neměly trvalejší dopad na politickou situaci v tehdejším Československu. Jan Palach je pohřben v rodných Všetatech. Palach, Jan Palach, Jan Palach, Jan Palach, Jan ko:얀 팔라흐

11. srpen

11. srpen je 223. den roku podle gregoriánského kalendáře (224. v přestupném roce). Do konce roku zbývá 142 dní.

Události

Česko
- Svět
- 1914 Francie vypověděla válku Rakousko-Uhersku
- 2003 nad vojenskými jenotkami v Afghánistánu převzalo kontrolu NATO.

Narození

Česko
- 1899 Jindřich Štyrský, český malíř († 21. březen 1942) Svět
- 1898 Karolina Lanckorońska, polská vědkyně († 25. srpna 2002)

Úmrtí

Česko
- 1689 Jan Václav Rosa, český básník, filolog a právník (
- asi 1620)
- 1892 Ladislav Stroupežnický, český dramaturg (
- 6. leden 1850)
- 2002 Jiří Kolář, český básník a výtvarník (
- 24. září 1914) Svět
- 1890 John Henry Newman, anglikánský teolog (
- 21. února 1801)

Svátky

Česko
- Zuzana Svět
-

Viz také:

- 10. srpen 12. srpen - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Srpen ja:8月11日 ko:8월 11일 ms:11 Ogos simple:August 11 th:11 สิงหาคม

1948

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1943 1944 1945 1946 1947 - 1948 - 1949 1950 1951 1952 1953 ----

Události

Československo
- 25. února - dovršen komunistický převrat v Československu, tzv. Vítězný únor. Svět
- 14. května - Izrael vyhlašuje nezávislost
- 15. května - Libanon, Syrie, Irák, Egypt, Transjordánsko a palestinští Arabové útočí na židovský stát. Začátek třináctiměsíční arabsko-izraelské války.

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

Úmrtí

- 10. březen - Jan Masaryk, československý ministr zahraničí
- Edvard Beneš

Hlava státu

- Edvard Beneš
- Klement Gottwald Kategorie:20. století als:1948 ja:1948年 ko:1948년 simple:1948

1969

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1964 1965 1966 1967 1968 - 1969 - 1970 1971 1972 1973 1974 ----

Události

Česko
- Hrubý Jeseník byl vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí Jeseníky Svět
- 3. únor byl Jásir Arafat jmenován vůdcem OOP.
- Vytvořena experimentální počítačová síť ARPANET, zárodek dnešního Internetu.
- prezident USA Richard Nixon zakázal výrobu chemických a biologických válečných materiálů ve Spojených státech

Vědy a umění

- 7. dubna vydán první První RFC dokument
- 20. července První lidé přistáli na Měsíci. (Apollo 11)
- 14. - 24. listopadu Americká kosmická loď Apollo 12 uskutečnila 2. přistání na Měsíci s lidskou posádkou. Charles Conrad mladší a Alan L. Bean se tak stali třetím a čtvrtým člověkem, který kdy stanul na Měsíci.
- japonští geologové našli v Antarktidě meteority
- vědečtí pracovníci na Harwardově univerzitě oznámili, že se jim podařilo izolovat gen
- Albert Ghiorso a jeho kolegové objevili 104. chemický prvek rutherfordium
- Ken Thompson a Dennis Ritchie vytvořili UNIX

Nobelova cena

Narození

Česko
- 30. říjen - Stanislav Gross, český politik Svět

Úmrtí

Česko
- 6. května Bohumil Bydžovský, český matematik (
- 14. března 1880)
- 10. května Josef Váchal, český výtvarný umělec, básník a spisovatel Svět
- 11. leden - Václav Hlavatý, český matematik (
- 1894)
- 11. únor - Dario Beni, italský cyklista
- 21. října Jack Kerouac, americký spisovatel (
- 12. března 1922)

Hlava státu

Ludvík Svoboda Kategorie:20. století ja:1969年 ko:1969년 simple:1969 th:พ.ศ. 2512

Filozofie

Filosofie (řecky φιλοσοφία, složenina ze slov φιλώ (filó) miluji, objímám, líbám a σοφία (sofía) moudrost) je věda zkoumající neempirické otázky: o smyslu života, možnostech poznání, podstatě světa a vesmíru apod. Podle své etymologie je filosofie láska k moudrosti. V antice byla filosofie souhrn veškerého vědění. V sémantickém významu je filozofie zkoumání, jak můžeme věci vědět, zda můžeme vědět něco o budoucnosti, když jediné, co známe, je minulost; co je hodnota a jak ji poznáme; co je eticky přípustné a co není. Filosofie stojí mimo empirické (reálné) vědy na jedné straně, a nekontrolované, nekritické, libovolné myšlení na druhé straně. Běžná mluva používá pojem filozofie také pro názor.

Hlavní filosofické disciplíny

- Ontologie, neboli teorie bytí
- Epistemologii neboli Filosofie vědy a vědění.
- Gnozeologie či Noetika, teorie poznání
- Axiologie, neboli teorie hodnoty.
- Etika, neboli teorie morálky.

Hlavní filosofické pozice

- Atomismus vs. Holismus
- Monismus vs. Dualismus a Pluralismus
- Materialismus vs. Idealismus
- Empirismus vs. Racionalismus
- Historicismus, Perspektivismus, Psychologismus a Nominalismus vs. Pozitivismus a Realismus
- Hedonismus
- Humanismus
- Naturalismus
- Pragmatismus
- Novopozitivismus
- Objektivismus

Filosofové

Filosofem je člověk studovaný, logicky uvažující, zkoumající podstatu věci, doposlouchávající, a také si uvědomující, že na něm pracovaly generace předků. Že staré umí vidět nově, a nové umí podat i starým.

Filosofie orientální

- Filosofie Indická: Védské písně
- Filosofie Čínská: Konfucius, Laozi, Zhuangzi
- Filosofie Japonská: Zen

Současné filozofické směry v České republice

- Na dnešních českých univerzitách se většinou přednáší fenomenologie a existencialismus. Krom toho se na nekterých místech dobře daří i analytické filozofii (zejména Praha a Plzeň). Nezanedbatelnou roli hraje i aristotelská filozofie.
- Více podob má dnes i aristotelská filozofie: o rehabilitaci aristotelských témat, zejména ve scholastické podobě, v rámci analytické filozofie se snaží okruh filozofů kolem prof. S. Sousedíka (FF UK, KTF UK): Petr Dvořák (FF UK, CMTF UP), Tomáš Machula, Lukáš Novák, Daniel Heider (všichni TF JU), David Svoboda (KTF UK). Východiskem je dílo Tomáše Akvinského (1225-1274), J. D. Scota (1266-1308) a autorů tzv. druhé scholastiky 16.-17. století (tomismus, scotismus, jezuitská scholastika), které vykazuje mnoho styčných bodů s dnešní metafyzikou a logickou sémantikou v rámci analytické filozofie. v linii ortodoxnější novoscholastiky, z níž nejvýznamnější je novotomismus, vycházející z Tomášova díla, píše a přednáší mimoakademičtí filozofové Jiří Fuchs, Roman Cardal a teolog Václav Wolf. Jiří Fuchs přednáší mimo akademické kruhy už z dob před listopadem 1989 v současnosti v kontaktu s Občanským institutem. Spíše než tomistická, je Fuchsova pozice suareziánská. Tato skupina se od předchozí liší menší otevřeností vůči podnětům novověké filozofie a moderní logiky.

Filosofie jazyka

- Ludwig Wittgenstein, Ferdinand de Sausure, Noam Chomsky, Umberto Eco

Filosofie anglicky mluvících: pragmatická a analytická

- Bertrand Russell, George Edward Moore, Rudolf Carnap V devatenáctém století žil filosof a ekonom John Stuart Mill. Ve dvacátém století žili filosofové Karl Popper, Paul Karl Feyerabend a Thomas Kuhn. Názory na to, kteří z těto uvedených jsou skuteční myslitelé a kteří se snaží vyvolat zdání filosofie pomocí používání modního slovníku a nejasných výroků, se různí.

Pravopis

Jazyky píšící latinkou: # ph: :de:Philosophie, :en:Philosophy, :fr:Philosophie, :ia:Philosophia, :la:Philosophia, :simple:Philosophy, :tl:Pilosopiya # s: :af:Filosofie, :ca:Filosofia, :da:Filosofi, :es:Filosofía, :et:Filosoofia, :fi:Filosofia, :fy:Filosofy, :gl:Filosofía, :id:Filsafat, :it:Filosofia, :lt:Filosofija, :nl:Filosofie, :no:Filosofi, :pt:Filosofia, :sv:Filosofi, :tr:Felsefe, :vo:Filosop # z: :bs:Filozofija, :eo:Filozofio, :hr:Filozofija, :hu:Filozófia, :lv:Filozofija, :pl:Filozofia, :ro:Filozofie, :sk:Filozofia, :sl:Filozofija Jazyky nepíšící latinkou: # s: :ru:Философия, :uk:Філософія, :bg:Философия Podle § 99 Pravidel českého pravopisu z roku 1957 se "v latinské příponě -ismus píše jen s; rovněž tak v několika slovech humanistické tradice filosofie, gymnasium, president, presidium, universita (a v jejich odvozeninách); jen s se ovšem píše též v slovech nezdomácnělých, jako např. cirrhosis, gnose, gnoseologie, konsensus, spasmus, tenesmus, a rovněž v některých vlastních jménech osobních a zeměpisných (viz § 108 – 113)." Toto pravidlo bylo zrušeno v PČP 1983, kdy bylo zavedeno psaní z, avšak psaní s též povoleno. V PČP 1993 bylo z stanoveno jako jediná možnost. Závazný Pilipův dodatek se však vrátil ke stavu z roku 1983.

Podívejte se též na

- Morální realismus
- Filozofické poradenství

Vnější odkazy

- [http://filosofie.cz filosofie.cz]
- [http://wikisource.org/wiki/Wikisource:Biblioth%C3%A8que_philosophique Wikisource] Category:Filosofie ja:哲学 ko:철학 ms:Falsafah simple:Philosophy th:ปรัชญา

Univerzita Karlova

Univerzita Karlova v Praze je nejstarší univerzita ve střední Evropě a přední české vysoké učení, které se skládá z 17 fakult sídlících především v Praze.

Založení

Kdy přesně byla založena (tj. který ze dvou komplementárních právních aktů je primární pro její formální existenci), je předmětem sporů. Naprostá většina literatury již od Ottova slovníku naučného, údajně snad v souvislosti s rozvojem antiklerikalismu v 19. století, uvádí 7. duben 1348. Menšinový názor však obhajuje 26. leden 1347 s touto argumentací: Ve sporu o investituru získala Římskokatolická církev nezávislost na státu. Stát plně respektoval autonomii Církve, včetně oprávnění zakládat vlastní právnické osoby, např. církevní řády. K potvrzení světských imunit církevních právnických osob však obvykle bylo nezbytné rozhodnutí světské moci. Tak i pražská univerzita byla jako každá církevní korporace založena rozhodnutím Církve, zde bullou papeže Klementa VI., danou v Avignonu 26. ledna 1347. Po vzniku univerzity potvrdila exempci ze světské moci listina římského a českého krále Karla IV. ze 7. dubna 1348. Univerzita byla založena jako úplná, tj. se všemi 4 fakultami – přípravnou fakultou svobodných umění (dnešní filosofickou) a pokračovacími fakultami právnickou, lékařskou a teologickou. Na univerzitě působily 4 národy: český, bavorský, saský a polský. V roce 1403 bylo na univerzitě zakázáno šířit učení Johna Wyclifa, které však získávalo větší popularitu. V roce 1409 upravil král Václav IV. Kutnohorským dekretem rozhodovací pravomoce ve prospěch Čechů, což vedlo k odchodu některých profesorů a studetů na univerzitu v Lipsku.

Název

Pražská univerzita původně žádný název neměla. Brzy se však vžil název Universita Karlova. Po spojení Karolina a Klementina univerzita přijala název Universita Karlo-Ferdinandova. V roce 1882 byla zákonem č. 24/1882 ř. z. rozdělena na dvě části. Jedna se jmenovala "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a druhá "Německá universita Karlo-Ferdinandova". Zákon č. 135/1920 Sb. z. a n., o poměru pražských univerzit, pak v § 1 al. 2 stanovil: "Jména obou pražských universit, ustanovená zákonem ze dne 28. února 1882, č. 24 ř. z.: "Česká universita Karlo-Ferdinandova" a "Německá universita Karlo-Ferdinandova" se zrušují. České univerzitě vrací se jméno "Universita Karlova". O jménu německé university rozhodne se zvláštním zákonem." Podle zákona č. 111/1998 Sb. je dnes jméno univerzity: "Univerzita Karlova v Praze".

Dnešní stav

UK připravuje odborníky pro širokou oblast humanitních věd, přírodních věd a věd o umění, dále teology, právníky, lékaře, farmaceuty, filology, tlumočníky a překladatele, knihovníky, žurnalisty, učitele aj.

Fakulty

Podívejte se též na

- Katolická teologická fakulta
- Evangelická teologická fakulta
- Husitská teologická fakulta
- Právnická fakulta
- 1. lékařská fakulta
- 2. lékařská fakulta
- 3. lékařská fakulta
- Lékařská fakulta v Plzni
- Lékařská fakulta v Hradci Králové
- Farmaceutická fakulta v Hradci Králové
- Filozofická fakulta
- Přírodovědecká fakulta
- Matematicko-fyzikální fakulta
- Pedagogická fakulta
- Fakulta sociálních věd
- Fakulta tělesné výchovy a sportu
- Fakulta humanitních studií

Reference

- Jiří Spěváček: Založení Univerzity Karlovy. Slovo k historii 15. Melantrich, Praha 1988, 40 pp.

Externí odkazy

- [http://www.cuni.cz www.cuni.cz] – Oficiální stránky
- http://www.cuni.cz/cuni/history/listinac.html
- http://www.cuni.cz/cuni/history/historie.html.cs
- [http://cupress.cuni.cz/cgi-bin/caroshow/recenze/r4.htm#sktf Recenze historické práce obhajující datum 1347] Kategorie:Univerzita Karlova ko:카를 대학교

Československo

Československo, také Česko-Slovensko (krátce ale opakovaně, od října 1918 po listopad 1989 ale i po něm). Formálněji Československá republika (ČSR), Československá socialistická republika (ČSSR), Česká a Slovenská federativní republika (ČSFR). Stát ve střední Evropě, který existoval od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Vznikl po 1. světové válce jako nástupnický stát rozpadlého Rakouska-Uherska. Zahrnoval území Čech, Moravy, Českého Slezska (jižní část Slezska), Slovenska a Podkarpatské Rusi („Horní Uhry“).

Tři čtvrtě století, 1918–1992

Mezi dvěma válkami, 1918–1938

Po vzniku Československa bylo snahou zakladatelů Československa - reprezentovaných např. T.G. Masarykem, E. Benešem a dalšími - bylo vytvořit jednotný, centralistický „národní stát“ založený na ideji čechoslovakismu, příkladem a garantem se stala Francie. A sice na území, kde se hovořilo více jak půl tuctem jazyků - česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky a dalšími nářečími ukrajinštiny. Mezi další jazyky patřily jidiš, rómština, rumunština a jejich nářečí. Tehdy navrhované federativní uspořádání s ochranou a integrací menšin, podle příkladu Švýcarské konfederace, bylo zakladateli ČSR odmítnuto. Za státní jazyk byl prohlášen jazyk československý. Prvním československým prezidentem se stal Tomáš Garrigue Masaryk (T. G. M.), kterého v roce 1935 vystřídal Edvard Beneš. Do československých poměrů vážně zasáhla celosvětová hospodářská krize první poloviny třicátých let, v roce 1933 tak byl v Československu téměř 1 000 000 nezaměstnaných.

Druhá světová válka, 1938–1945

Ústup české politiky před „mnichovskou dohodou“, diktátu podepsaného 29. září 1938, znamenal konec předválečné ČSR, první republiky. České pohraničí, tzv. Sudety, bylo o den později, 30. září 1938, postoupeno Německu a na Těšínsku částečně Polsku. Podobně byla Maďarsku na jeho severních hranicích postoupena slovenská území. K rozpadu zbylého Česko-Slovenska, druhé republiky, došlo 14. března 1939. Slovensko toho dne vyhlásilo samostatnost a stalo se satelitem hitlerovského Německa. Zbylé území dnešního Česka se stalo 15. března 1939 tzv. Protektorátem Čechy a Morava. Odešla první vlna emigrace. Mnozí z těch, co zůstali, zejména Židé, Romové i jiné národnosti, jakož i odbojáři, zahynuli v koncentračních táborech nebo byli popraveni. V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanoveno Prozatímní státní zřízení ČSR, vznikla tedy československá exilová vláda.

Tři roky po válce, 1945–1948

Po skončení války v květnu 1945 bylo Československo obnoveno, ale bez území Podkarpatské Rusi, které bylo připojeno k sovětské Ukrajině v rámci expanze SSSR na západ. Podstatná část obyvatel, 3 až 4 miliony, německé a maďarské národnosti, byla „odsunuta“, resp. „vyhnána“, na základě Benešových dekretů v pojetí kolektivní viny se souhlasem spojenců. První vlna znárodnění převedla jak za války „arizované“, tak i další majetky do rukou nomenklaturních kádrů. Samostatnost poválečné ČSR byla oslabena. Již tehdy se v československé politice začala prosazovat závislost na Sovětském svazu, připravovaná Komunistickou stranou Československa (KSČ) za války v Moskvě. Jak Beneš, tak i někteří další členové jeho exilové vlády v Londýně tyto přípravy nakonec přinejmenším pasivně tolerovali. Předpokládá se, že Jan Masaryk, syn T. G. M., exilový a poválečný ministr zahraničí, svůj nesouhlas s touto politikou, krátce po únorovém puči v březnu 1948, nakonec zaplatil životem (existuje však i verze o jeho sebevraždě).

První poválečné parlamentní volby

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby, které vyhrála v českých zemích se ziskem 40 % hlasů KSČ. Vytěžila nejen maximum z poválečného růstu popularity levice a SSSR jako vítěze nad fašismem, ale díky slibům další pozemkové reformy získala většinu hlasů venkovského obyvatelstva. Zklamání naopak zažili národní socialisté s pouhými 24 %. Jako třetí se umístila lidová strana s 20 % a na posledním místě sociální demokraté (15 %). Zato na Slovensku jasně zvítězila Demokratická strana a komunisté vzdor agresivní kampani, která místy hraničila s terorem, získala jen 30 %. Ale i přes neúspěch na Slovensku získali komunisté 30 % hlasů a stali se nejsilnější stranou v zemi. Výsledek voleb se odrazil ve složení vlády. Komunisté si podrželi nejen vlivná místa na ministerstva vnitra, informací a zemědělství, ale získali i křeslo premiéra, do něhož usedl předseda strany Klement Gottwald. Ministem obrany se stal tajný člen KSČ generál Ludvík Svoboda, který navenek vystupoval jako nestraník.

Od „Února“ k „Listopadu“, 1948–1989

Komunistický puč, dovršený 25. února 1948, vedl k převzetí veškeré moci KSČ a k jednomu z totalitních režimů bývalé zájmové sféry Sovětského svazu. Tento den byl jako "Vítězný Únor", následně jeden z hlavních státních svátků, režimem oslavován až do roku 1989. Po roce 1948 odešla druhá vlna emigrace. Režim konsolidoval svou moc vykonstruovanými procesy, popravami, vězněním a vládou strachu. Druhá vlna znárodnění a kolektivizace převedla další majetky do rukou vznikající "nové třídy" (Milovan Džilas). Krátké období tání v Sovětském svazu v polovině šedesátých let vedlo i k uvolnění v tehdejší ČSSR a k Pražskému jaru v roce 1968. Naděje na "socialismus s lidskou tváří" byly na rozkaz Moskvy rázně ukončeny invazí států Varšavské smlouvy, oficiálně nazvanou „bratrská pomoc“. Tehdejší českoslovenští politici (Alexander Dubček a další) neviděli jinou možnost než opět, jako před třiceti lety, nátlaku ustoupit. V této době odešla třetí vlna emigrace. Nastoupila tzv. normalizace. Následující dvě desetiletí jsou označována za vládu „šedé zóny“, vládu konformismu. Po uvolnění poměrů uvnitř Sovětského svazu a prosazení perestrojky v druhé polovině osmdesátých let se v listopadu 1989 i socialistické Československo otevřelo okolnímu světu a vydalo se na cestu k demokracii a tržnímu hospodářství.

1989–1992

Jako důsledek vleklých národnostních sporů Československo zaniklo k 1. lednu 1993, kdy na jeho území vznikly dva samostatné státy, Česká republika a Slovenská republika.

Od vzniku k zániku, přehled

Výhrady ke koncepci Československa (revisionismus)

Území, jež bylo v r. 1918 spojeno do nového státního útvaru, netvořilo nikdy předtím společný stát, navíc jím byla značně neorganicky propojena do jednoho celku historicky i kulturně velice odlišná entika - německý Eger (Cheb) a Karlsbad (Karlovy Vary) se staly součástí téhož unitárního státu jako dnes ukrajinský Užhorod a Čop. Dalším problémem byl politický koncept čechoslovakismu, jkterý ovšem opomíjel zásadní rozdíly mezi historií, kulturou a politickými ambicemi Čechů a Slováků a usiloval o to, aby v novém státě mohla být třímilionová německá komunita prohlášena za regulérní národnostní menšinu, spojil Čechy a Slováky do jediného fiktivního etnika (tzv. československého národa), jemuž připsal užívání neméně fiktivního "československého" jazyka. Tvářnost 1. československé republiky poznamenaly značnou měrou politické koncepce z doby národního obrození, zejména teze, že dějinným posláním Čechů je být hrází Slovanů proti německému živlu, a odpor ke katolické církvi, jež byla Čechy vnímána jako opora bývalé monarchie. Po vzniku republiky byla proto také založena církev Československá. Je proto logické, že ani Němci, ani Maďaři, ale ani Slováci se s takto pojatou státní ideou nikdy neidentifikovali a hledali pro své národní aspirace jiný rámec než společný stát s Čechy. V případě neslovanských obyvatel Československa k tomu přistoupil jazykový zákon č. 122/1920 Sb. a první reforma veřejné správy v letech 1920-1921, při níž byli československou státní správu nuceni opustit kariérní němečtí a maďarští úředníci. Značná nerovnost mezi národnostními skupinami československých obyvatel se nejvíc projevila v době velké hospodářské krize, kdy - Němců zbavený - státní aparát upřednostňoval české obyvatelstvo před německým, přestože důsledky krize postihly tíže sudetské okresy, jejichž průmysl byl orientován na výrobu zbytného spotřebního zboží (oděvy, bižuterii, sklo...). Toto napětí eskalovalo přijetím zákona o obraně státu (č. 136/1936 Sb.), podle něhož mohla okresní policejní ředitelství - bez odůvodnění a s velmi omezenou možností soudního přezkumu - označit kteroukoli osobu za státně nespolehlivou. Státně nespolehlivé osoby pak nesměly pracovat v podnicích, které dostávaly zakázky související s obranou země, a pokud v nich již pracovaly, zaměstnavatel byl povinen je propustit (§ 21 odst. 4 zákona o obraně státu dokonce stanovil, že "pravoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní"). Nadpráví Čechů nad Němci, kteří se stali ve vlastní zemi občany druhé kategorie, spolu s protiněmeckým sentimentem vládnoucích (českých) elit, jež namnoze v 1. republice spatřovaly odvetu za "300 let habsburské poroby", zneužil posléze pro vlastní politické cíle Hitler. To však nemůže zpochybnit racionální jádro nespokojenosti neslovanských národů, které v novém státě žily a které oprávněně usilovaly o emancipaci (heslo "Heim ins Reich!"). Idea Československa tedy představovala dokonalé a konečné naplnění národnostních a politických ambicí pro Čechy, kteří se s novým státem plně ztotožnili (viz např. novinářská a publicistická díla Karla Čapka), pro ostatní národy byla však druhořadým, dočasným řešením, z něhož legitimně a posléze úspěšně usilovaly se vymanit.

Podívejte se též na

;Dějiny
- Dějiny Česka, Rakousko-Uhersko, Vznik Československa ;Části Československa
- Česko, Morava, České Slezsko, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus ;Sousedé
- Německo, NSR, NDR, Maďarsko, Polsko, Rakousko, Ukrajina, SSSR, Rumunsko ;Představitelé
- Seznam československých prezidentů, československých premiérů, hlav českého státu
- Edvard Beneš, Tomáš G. Masaryk, Milan R. Štefánik – ČSR
- Andrej Hlinka, Jozef Tiso – Slovenský štát
- Václav Klaus, Vladimír Mečiar – rozdělení ČSFR, vznik ČR a SR Kategorie:České dějiny Kategorie:Československo ja:チェコスロヴァキア ko:체코슬로바키아

SSSR

Sovětský svaz (celým názvem Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR, rus. (СССР), byl komunistický svazový stát ve východní Evropě a severní části Asie existující v rozmezí let 1922 až 1991. Sovětský svaz byl formálně federací Sovětských socialistických republik (SSR). První z nich byly založeny krátce po roce 1917. Formálně byly autonomní, ale ovládány centrální komunistickou stranou (KSSS). Co se týče způsobu vlády, jednalo se po celou dobu jeho existence o totalitní stát. V Leninově a Stalinově éře zmizely miliony lidí na Sibiři v sovětské verzi koncentračních táborů - gulazích. Tato skutečnost byla před světem a vlastními občany úspěšně zakrývána propagandou a tajnou policií. V roce 1922 byly čtyři republiky sloučeny do Sovětského svazu – Ruská SFSR, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR a Zakavkazská SSR. V letech 1922 a 1940 SSSR vzrostl počet republik na 16 – některé z nich byla Sovětským svazem dobytá nebo okupovaná území, některé vznikly rozdělením stávajících republik. Sovětské republiky mimo území SSSR po I. světové válce :
- Maďarská republika rad od 21. března do začátku srpna 1919 :
- Bavorská republika rad od dubna do května 1919 :
- Slovenská republika rad na jižním a východním Slovensku od 16. června do 7. července 1919. :
- Lucemburská republika rad po dobu tří dnů, také v roce 1919. Expanse SSSR a změny před II. světovou válkou, během ní a po ní :
- 1939 - část Polska, známá jako Kresy, Východní Polsko, nebo Západní Bělorusko, okupována a připojena k Běloruské SSR, podle dohody s Hitlerem (Molotovův-Ribbentropův pakt, Hitlerův-Stalinův pakt, Nacisticko-Sovětský pakt) :
- 1940 - z autonomní oblasti založena Karelofinská SSR jako část příprav k okupaci Finska (viz též finsko-ruská Zimní válka) :
- 1940 - okupovány a připojeny baltské země – Estonsko, Litevsko, Lotyšsko – a přejmenovány na Estonská SSR, Litevská SSR, Lotyšská SSR :
- 1940 - okupováno Moldavsko, část tehdy rumunského území, a připojeno k autonomní oblasti Ukrajinské SSR, pojmenováno Moldavská SSR :
- 1944 - represe kavkazských a krymských obyvatel, deportace :
- 1945 - část Východního Pruska, část Německa, okupována a připojena k Ruské SFSR, jako Kaliningradská oblast, dnes exkláva Ruska :
- 1945 - Volyňské Vojvodství poválečného Polska, okupována a připojeno k Ukrajinské SSR jako Volyňský region :
- 1945 - Kurilské ostrovy a jižní část Sachalinu připojeny k Ruské SFSR :
- 1945 - Podkarpatsko odstoupeno Československem a připojeno k Ukrajinské SSR Po válce :
- 1954 - Krym přesunut od Ruské SFSR k Ukrajinské SSR :
- 1956 - Karelofinská SSR se zase stala autonomní oblastí Ruské SFSR

Sovětské hospodářství

Sovětský kosmický program

Na konci 50. let SSSR s pomocí inženýrů a technologií dovezených z poraženého Německa, zkonstruovali Rusové první umělou družici - Sputnik 1 a předběhli tak USA. Poté následovaly další úspěšné satelity, a byli vysláni i pokusní psi. 12. dubna 1961 se po mnoha pokusech, častokrát neúspěšných vyslán kosmonaut Jurij Gagarin. Ten několikrát obletěl zemi a úspěšně přistál v kazašské stepi. V té době se v ruských projekčních kancelářích rýsovaly první plány raketoplánů a orbitálnich stanic, tomu však nakonec zamezily osobní spory mezi projektanty a vedením. Prvním velkým fiaskem pro SSSR bylo přistání američanů na Měsíci, kdy rusové nebyli schopni v dostatečné době odpovědět američanům stejným projektem. V 70. letech se začaly rýsovat konkrétnější návrhy konstrukce raketoplánu, avšak nedostatky, hlavně v elektronickém průmyslu (rychlé přehřívání elektroniky) odsunuly program až ke konci 80. let. První raketoplán, Buran letěl v roce 1988 a to bez lidské posádky. Další raketoplán, Ptička, skončil rozestavěný protože v roce 1991 byl projekt raketoplánů zrušen. Pro jejich vypuštění do vesmíru existuje dnes nevyužívaná supersilná raketa Eněrgija, která je nejsilnější na světě. Na konci 80. let se podařil Sovětskému Svazu ještě jeden kousek - vyslat orbitální stanici Mir. Byla vystavěna na konstrukci vojenské stanice Almaz, a její úkoly byly čistě civilní a výzkumné. V 90. letech byla jedinou orbitální stanicí v provozu (Provoz amerického Skylabu byl ukončen z důvodu nedostatku financí), byly na něj dodány další moduly, i americké. Technický stav stanice se však , hlavně po požáru, rychle zhoršoval, takže bylo rozhodnuto v roce 2001, že bude stanice navedena do atmosféry, kde shoří.

Správní rozdělení

SSSR od roku 1956 zahrnoval 15 sovětských socialistických republik (SSR), základní správní jednotkou byl rajón (tj. okres), některé svazové republiky dále měly: :
- oblasti :
- kraje :
- národnostní okruhy (NO) :
- autonomní oblasti (AO) :
- autonomní republiky (ASSR)

Seznam svazových republik (k roku 1967):

- Ruská sovětská federativní socialistická republika (RSFSR) (dnešní Rusko)
- hl. město: Moskva
- další dělení: 16 ASSR, 5 AO, 10 NO, kraje, oblasti
- Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) (dnešní Ukrajina)
- hl. město: Kyjev
- další dělení: oblasti
- Běloruská SSR (dnešní Bělorusko)
- hl. město: Minsk
- další dělení: oblasti
- Uzbecká SSR (dnešní Uzbekistán)
- hl. město: Taškent
- další dělení: 1 ASSR, oblasti
- Kazašská SSR (dnešní Kazachstán)
- hl. město: Alma-Ata
- další dělení: oblasti
- Gruzínská SSR (dnešní Gruzie)
- hl. město Tbilisi
- další dělení: 2 ASSR, autonomní oblasti
- Ázerbájdžánská SSR (dnešní Ázerbájdžán)
- hl. město: Baku
- další dělení: 1 ASSR, autonomní oblasti
- Litevská SSR (dnešní Litva)
- hl. město: Vilnius
- Moldavská SSR (dnešní Moldavsko )
- hl. město: Kišiněv
- Lotyšská SSR (dnešní Lotyšsko)
- hl. město Riga
- Kyrgyzská SSR (dnešní Kyrgyzstán)
- hl. město: Frunze
- další dělení: 1 oblast
- Tádžická SSR (dnešní Tádžikistán)
- hl. město: Dušanbe
- další dělení: 1 autonomní oblast
- Arménská SSR (dnešní Arménie)
- hl. město: Jerevan
- Turkmenská SSR (dnešní Turkmenistán)
- hl. město: Ašchabad
- Estonská SSR (dnešní Estonsko)
- hl. měto Tallin

Podívejte se též na

- Seznam představitelů Sovětského svazu
- Dějiny Ruska

Doporučená literatura

- Crozier, B. (2004) Vzestup a pád Sovětské říše. Kategorie:Sovětský svaz Kategorie:Zaniklé státy Evropy ja:ソビエト連邦 ko:소비에트 연방 simple:Soviet Union th:สหภาพโซเวียต

Varšavská smlouva

Varšavská smlouva byl vojenský pakt evropských zemí východního bloku. Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, NDR, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě. Formálně byl reakcí na zřízení Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup SRN do NATO. Ve skutečnosti je však pravděpodobné, že cílem bylo hlavně upevnění kontroly SSSR nad východním blokem. Smlouva byla uzavřena na 20 let s automatickým prodloužením o 10 let pro státy, které ji rok před uplynutím lhůty nevypoví. Albánie se přestala zúčastňovat činnosti Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 ji na protest proti intervenci armád 5 členských zemí do Československa vypověděla. Intervence se nezúčastnilo rovněž Rumunsko. V květnu 1985 byla smlouva prodloužena o dalších 20 let, avšak po rozpadu sovětského impéria a zániku NDR byla na konferenci hlav 6 zbývajících států v Moskvě 31. března 1991 k 1. červnu 1991 rozpuštěna. Deklarativně byla cílem Varšavské smlouvy koordinace politiky a vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě, resp. spolupráce ve vojenské oblasti při společné obraně socialismu, suverenity a nezávislosti, ve skutečnosti byla především mocenským nástrojem SSSR, zajišťujícím jeho hegemonii ve východoevropském prostoru, jako protipól severoatlantického paktu řízeného USA. Nejvyšším politickým orgánem Varšavské smlouvy byl oficiálně Politický poradní výbor složený z nejvyšších stranických a státních představitelů členských zemí. V praxi však direktivy Spojenému velení a štábu Spojených ozbrojených sil přicházely z Kremlu. Velení sídlilo v Moskvě a v jeho čele stáli pouze sovětští vojenští představitelé. Zástupci ozbrojených sil ostatních států byli pouze styčnými důstojníky, přinášejícími instrukce sovětského velení. Otázky strategie a taktiky v obecné rovině neřešilo velení a štáb Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy, nýbrž generální štáb sovětských ozbrojených sil. Hlavními veliteli Varšavské smlouvy byli maršálové SSSR Koněv (1955–1960), Grečko (1960–1967), Jakubovskij (1967–1976), Kulikov (1977–1986) a Ogarkov (1986–1991). Kategorie:Mezinárodní spolupráce ja:ワルシャワ条約機構 ko:바르샤바 조약 기구

Sebevražda

Sebevražda je akt vědomého odebrání si života. Člověk který tento čin provede se nazývá sebevrah.

Zvláštní typy sebevraždy

život) svá poslední slova před spácháním seppuku.]] Harakiri (hara-kiri, 腹切り), resp. (seppuku, 切腹) je japonská rituální sebevražda.

Sebevražedné útoky

- Kamikaze (神風) (česky: Božský vítr) je japonský termín, který původně označoval tajfun, který zničil mongolské invazní loďstvo, které se připravovalo na dobytí Japonska. Na konci druhé světové války byl tento pojem použit pro označení pilotů, kteří se s letouny napěchovanými trhavinou vrhali na spojenecké lodě. V zemích mimo Japonsko je toto slovo používáno při označení sebevražedného útočníka.

Související témata

Tzv. asistovaná sebevražda je pomoc (většinou poskytovaná lékařem) nevyléčitelně nemocným, trpícím atp. lidem, kteří si přejí zemřít. Bývá také označována jako euthanasie, což vede k určité terminologické nejednoznačnosti. pozn.: na [http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_famous_suicides en.wikipedia.org] je seznam některých lidí u kterých je pravděpodobné, že spáchali sebevraždu.
- 10. září - Světový den prevence sebevražd Kategorie:Sociologie ja:自殺 ko:자살

Praha

Praha – od roku 1920 Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha – je hlavním a součastně největším městem České republiky.

Poloha a charakteristika

České republiky]] Do dnešní podoby se vyvíjela jedenáct století. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů, kde žije zhruba 1 170 000 obyvatel (údaj ČSÚ za rok 2005). Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu je památkovou rezervací UNESCO. Praha je statutárním městem a vyšším územním samosprávným celkem na úrovni kraje. Leží uprostřed území Čech na řece Vltavě a je ze všech stran obklopena Středočeským krajem, jehož správní úřady rovněž sídlí v Praze.

Historie

:Hlavní článek: Dějiny Prahy

Počátky hradu a města Prahy

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6.století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou zvaný Žiži (nebo Sizi), kde později docházelo k obřadnímu nastolování knížat "kmene" Čechů. Na tomto místě nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9.století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10.století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Středověk

Počátkem 12.století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze koncem 11.století. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinským terminem Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již od 10.století. Tak vzniklo Nové, později Menší Město Pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku – v roce 1348 založil další Nové Město pražské a vytýčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. "Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Sjednocení pražských měst

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha neexistovala dlouho. Zanikla již roku 1528. Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice. Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Tehdy se stala jedním z předních průmyslových a obchodních center Evropy. Roku 1893 byla asanována severní část Starého Města; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se zároveň připojil Karlín a Libeň.

Velká Praha

Na konci první světové války byla vyhlášena nezávislost českého státu, ke kterému se vzápětí připojilo Slovensko. V Praze docházelo k ničení symbolů rakouského mocnářství, jakým byl například Mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Mariánský sloup Jako hlavní město nově ustanoveného Československa byla Praha i nadále modernizována a rozšiřována. Roku 1922 byla založena Velká Praha, do které byla zahrnuta všechna předměstí včetně do té doby samostatných měst jakými byly Vinohrady nebo Košíře. Praha, v niž vedle sebe žilo obyvatelstvo českého, německého a židovského původu, se stala pozoruhodným kulturním centrem. Historizující styl, v němž bylo postaveno např. Národní divadlo, pseudogotické chrámy sv. Prokopa na Žižkově a sv. Ludmily na Náměstí Míru, či přestavěna vyšehradská bazilika, rázně odvrhla secese přelomu století (Obecní dům, nová budova Hlavního nádraží, Hotel Central v Hybernské ulici, Petřínská rozhledna a Průmyslový palác v Holešovicích, Husův pomník na Staroměstském náměstí). Desetileté secesní období přerušila světová válka. Na konci dvacátých let 20. století se začal v architektuře projevovat funkcionalismus - vznikly první moderní budovy a byla také dostavěna gotická Svatovítská katedrála. Světově unikátní je architektura kubistická - jedině v Praze přešel kubismus z malířských pláten do architektury (Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol), ambiciózním plánem bylo založení kubistického sídliště na Vyšehradě. Pod vlivem nastupujícího nacismu ve druhé polovině 30.let Prahu začaly opouštět první obyvatelé.

Druhá světová válka

Za války bylo z Prahy odsunuto v transportech do koncentračních táborů židovské obyvatelstvo, stejně jako cikánské (tehdejší běžné označení) a další její obyvatelé tzv. "méněcenných ras". Běžné byly popravy a věznění odpůrců nacistického režimu. Nechvalně proslulou se v této souvislosti stala například úřadovna Gestapa v Pečkově paláci nebo Střelnice v Kobylisích. Stavby Prahy byly uchráněny. K lehkému poškození došlo pouze za bombardování americkými letadly na konci války (věže kláštera v Emauzích), ale plánovanou likvidaci už nemohl v té době oslabený a ustupující nacistický režim provést. Podle vůle komunistických předáků pražského povstání (Smrkovský) a předem stanovených smluv mezi spojenci z protihitlerovské koalice Prahu musela osvobodit Rudá armáda, zatímco Americká armáda vyčkávala u Plzně. Dříve než sovětská vojska do města dorazila, vypuklo zde 5.května 1945Pražské květnové povstání, které ukončil 9.května příjezd Rudé armády.

Praha jako hlavní město socialistického Československa

V únoru 1948 se chopili moci komunisté, plánování a výstavba města začaly probíhat v duchu "socialistického realismu". Vznikla tak první sídliště (Dvouletky) a později i první panelové sídliště na Petřinách. V letech 1960, 1968, 1970 a 1974 bylo k Praze připojeno dalších celkem více než 60 obcí. V 60. a 70. letech se zmodernizovaly důležité dopravní stavby jako letiště a Hlavní nádraží, začalo se budovat metro a takzvaný ZÁKOS - systém kapacitních městských komunikací, z nichž jedna oddělila Národní muzeum od Václavského náměstí. Pro obyvatele, kteří přicházeli do Prahy z celé republiky, byla na zelených loukách okolo Prahy budována panelová sídliště (největší z nich je Jižní Město). Postupující ekonomický úpadek země zasáhl i Prahu, což se projevilo v zanedbaném vzhledu města i ve zhoršování služeb. Mocenský monopol komunistické strany ukončila Sametová revoluce. Sametová revoluce

Praha po sametové revoluci

Otevření státních hranic přivedlo do města početné davy turistů. Rozvoj soukromého podnikání se projevil na mnoha starších, leckdy chátrajících budovách i menších domech, které byly opraveny. Došlo k výstavbě mnoha obchodních komplexů, ve městě se zmnohonásobil dopravní provoz, který působí řadu problémů.

Hospodářství

Hlavní město Praha patří tradičně k nejdůležitějším hospodářským centrům Česka. Vedle význačného filmového průmyslu, dnes ale upadajícího, a zřejmě nejvýznačnějšího odvětví, turistiky, se zde nachází i mnoho závodů zpracovatelského průmyslu. Sametová revoluce Hrubý domácí důchod (HDP) v pražském kraji obnášel roku 2002 kolem 620 miliard Kč (tzn. 25,7 % celkového HDP v tržních cenách; v přepočtu na hlavu to činí 226 % celorepublikového průměru).

Zpracovatelský průmysl

Zpracovatelský průmysl hlavního města Prahy zaujímá s 7,6 procenty celkové průmyslové výroby páté místo v regionální struktuře všech 14 regiónů. Průmyslové závody se soustřeďují zejména na severovýchodě a jihozápadě města. Na území hlavního města bylo roku 2003 registrováno 733 průmyslových závodů (s více než 20 zaměstnanci) s celkem 111 tisíci pracujících. Objemem své výroby se v Praze jednoznačně prosazují dvě odvětví: produkce potravin a produkce elektrických a optických přístrojů, obě odvětví s přibližně 33 miliardami Kč v roce 2002 nebo podílem 12 procent na produkci odvětví v celé republice (tržby za vlastní výrobky a služby v běžných cenách; viz i diagramy). Význačnou roli zde hraje především výroba rozhlasových a televizních přijímačů (20 procent celkové produkce země a současně i první místo v regionální struktuře). Sametová revoluce Tato odvětví jsou následována polygrafickým průmyslem s téměř 24,5 miliardami Kč tržeb. Význam tohoto odvětví vyplývá ze skutečnosti, že v hlavním městě se toto odvětví silně koncentruje (44 procent celkové produkce) a Praha zde zaujímá první místo ze všech regiónů. Sametová revoluce Mimo to se však v Praze nacházejí i další význačné závody tradičních průmyslových sektorů a odvětví, které přispívají k velkému významu hlavního města jako průmyslového střediska:
- výroba kovodělných výrobků
- výroba strojů a zařízení
- chemie a farmaceutický průmysl
- průmysl výrobků ze skla, keramiky a porcelánu, stavební hmoty
- výroba dopravních prostředků (mimo výroby automobilů), zde zejména kolejní soupravy, motocykly, lehká letadla a jiné Další odvětví hrají spíše podřadnou roli.

Doprava

:Hlavní článek: Hlavní článek: Pražská doprava Praha je hlavním dopravním uzlem v Česku a významnou křižovatkou ve střední Evropě. Má rozsáhlou dopravní infrastrukturu, jak veřejné, tak i automobilové dopravy.

Členění Prahy

: Podrobněji o částech Prahy a o jejím členění od roku 1784 do současností čtěte v článcích Královské hlavní město Praha, Velká Praha a Části Prahy.

Katastrální členění

Do roku 1949 byly správní obvody až na jednu výjimku z roku 1947 tvořeny jedním nebo více celými katastrálními celky, bývalými obcemi či městy. Od roku 1947 došlo k zásadní změně správního členění. Od té doby hranice mnoha městských částí jsou nezávislé na hranicích katastrálních území (čtvrtí). Katastrální území (například Vinohrady, Smíchov) jsou nadále rozhodující zejména pro evidenci pozemků a nemovitostí a číslování budov.

Správní členění

Praha má 57 samosprávných městských částí, které jsou spravovány voleným zastupitelstvem, radou, starostou a úřadem městské části. Od 1. července 2001) mají úřady 22 z těchto městských částí rozšířenou působnost státní správy pro své území nebo i pro několik dalších městských částí. Vzniklo tak 22 správních obvodů. Tyto obvody (s výjimkou Prahy 1 až Prahy 3) však nejsou totožné s územními obvody podle zákona o územním členění státu, které byly do roku 2001 správními obvody a do roku 1990 i samosprávnými.

22 správních obvodů

V seznamu je nejprve uveden městský správní obvod. V závorce jsou pak uvedeny městské části, které do správního obvodu spadají, přičemž městská část, jejímuž úřadu působnost státní správy přísluší, je uvedena tučně. Od 1. ledna 2002 mají všechny tyto městské části stejný název jako celý jejich správní obvod, tedy pouze slovo Praha s číslovkou. Pro lepší orientaci je v seznamu uveden i původní název městské části. 2002
- Praha 1
- Praha 2
- Praha 3
- Praha 4 (Praha 4, Kunratice)
- Praha 5 (Praha 5, Slivenec)
- Praha 6 (Praha 6, Suchdol, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry)
- Praha 9
- Praha 10
- Praha 11 (Praha 11, Šeberov, Újezd u Průhonic, Křeslice)
- Praha 12 (Praha 12, Libuš)
- Praha 13 (Praha 13, Řeporyje)
- Praha 14 (Praha 14, Dolní Počernice)
- Praha 15 (Praha 15, Dolní Měcholupy, Štěrboholy, Petrovice, Dubeč)
- Praha 16 (Radotín, Velká Chuchle, Lochkov, Zbraslav, Lipence)
- Praha 17 (Řepy, Zličín)
- Praha 18 (Letňany)
- Praha 19 (Kbely, Vinoř, Satalice, Čakovice)
- Praha 20 (Horní Počernice)
- Praha 21 (Újezd nad Lesy, Klánovice, Koloděje, Běchovice)
- Praha 22 (Uhříněves, Královice, Nedvězí, Kolovraty, Benice)

Územní členění

V roce 1960 bylo zřízeno deset městských obvodů a tyto obvody, rozšířené o nově přidružené obce, platí podle Zákona o územním členění státu dodnes. Původně byly i správními a samosprávnými obvody. Obyvatelé většiny území obvodů podléhali přímo obvodnímu národnímu výboru (později obvodnímu úřadu), v později připojených obcích však zůstaly jako mezičlánek místní národní výbory (místní úřady), které zároveň spadaly i pod působnost příslušného obvodu. Od roku 1990 však nejsou tyto obvody samosprávnými celky a od roku 2001 nejsou ani územně-správními obvody. Dnes již podle nich jsou organizovány jen soudy, pošty nebo různé správní firmy.

10 městských obvodů, jejich městské části

Seznam deseti obvodů, v závorce jsou uvedeny městské části, které tvoří území obvodu: městských obvodů
- Praha 1 (Praha 1)
- Praha 2 (Praha 2)
- Praha 3 (Praha 3)
- Praha 4 (Praha 4, Praha 11, Praha 12, Libuš, Kunratice, Újezd, Šeberov)
- Praha 5 (Praha 5, Velká Chuchle, Slivenec, Lochkov, Praha 16–Radotín, Lipence, Zbraslav, Praha 13, Řeporyje, Zličín)
- Praha 6 (Praha 6, Lysolaje, Nebušice, Přední Kopanina, Praha 17–Řepy, Suchdol)
- Praha 7 (Praha 7, Troja)
- Praha 8 (Praha 8, Březiněves, Dolní Chabry, Ďáblice)
- Praha 9 (Praha 9, Praha 14, Běchovice, Čakovice, Dolní Počernice, Praha 20–Horní Počernice, Praha 19–Kbely, Klánovice, Koloděje, Praha 18–Letňany, Satalice, Praha 21–Újezd nad Lesy, Vinoř)
- Praha 10 (Praha 10, Praha 15, Benice, Dolní Měcholupy, Dubeč, Kolovraty, Královice, Křeslice, Nedvězí, Petrovice, Štěrboholy, Praha 22–Uhříněves)

Významné čtvrti

Podívejte se také na

- Královské hlavní město Praha
- Velká Praha

Externí odkazy

- [http://www.praha-mesto.cz praha-mesto.cz] – Informační server hlavního města Prahy
- [http://www.vpraze.info vpraze.info] – Wiki stránky o Praze
- [http://www.czso.cz/xa/redakce.nsf/i/home Hlavní město Praha] na stránkách ČSÚ
- [http://www.firmy-praha.cz Firmy Praha] firmy v Praze Kategorie:České kraje Kategorie:České okresy Kategorie:Praha Kategorie:Česká města Kategorie:Čechy Kategorie:Hlavní města Evropy ja:プラハ ko:프라하 simple:Prague

25. únor

25. únor je 56. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 309 dní (310 v přestupném roce).

Události

Česko
- 1948 - dovršen komunistický převrat v Československu, tzv. Vítězný únor.
- 2005 Obyvatelé obcí Horní Jiřetín a Černice se v místním referendu většinou pro zachování územních limitů těžby hnědého uhlí. Svět
- 1947 Rozhodnutím spojenecké kontrolní komise oficiálně zaniká Pruský stát.
- 2005
- naklonován kastrovaný kůň Pieraz (světový šampión ve vytvalostním běhu 1994 a 1996) jméno klonu: hřebec Pieraz-Cryozootech-Stallion (klonování z obchodního hlediska)
- Neznámí ozbrojenci přepadli mírové jednotky OSN rozmístěné v Demokratické republice Kongo a zabili devět bangladéšských vojáků.
- Na pobřežní promenádě v Tel Avivu se odpálil palestinský sebevražedný útočník. Útok si vyžádal pět mrtvých a asi 50 zraněných, z toho 20 vážně. K útoku se přihlásil Islámský džihád ústy svého mluvčího v Bejrútu, zatímco podle jiných zpráv útok provedl člen palestinské radikální skupiny Brigády mučedníků od Al-Aksá, ovšem na pokyn agenta Hizballáhu. Jak libanonský Hizballáh, tak představitelé Islámského džihádu v Pásmu Gazy však popřeli odpovědnost za útok.
- Ozbrojenci v Iráku zabili tři americké vojáky a osm zranili při výbuchu nastražené pumy severně od Bagdádu. Při dopravní nehodě zahynul v Iráku také jeden polský voják.

Narození

Česko
- 1337 - Václav český, spisovatel († 1. prosinec 1383)
- 1877 - Karel Toman, český básník († 12. červen 1946) Svět
- 1950 - Neil Jordan irský režisér

Úmrtí

Česko
- 1634 - zavražděn Albrecht z Valdštejna, český vojevůdce (
- 24. září 1583) Svět
- 1983 Tennessee Williams, americký dramatik (
- 26. března 1911)
- 2005 Peter Benenson, britský právník, zakladatel Amnesty International (
- 31. července 1921)

Svátky

Česko
- Liliana
- Socialistický kalendář: Vítězství československého pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky Svět
-

Viz také:

- 24. únor 26. únor - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Únor ja:2月25日 ko:2월 25일 simple:February 25 th:25 กุมภาพันธ์

Jan Palach

11. srpen

Události

Narození

Úmrtí

Svátky

Viz také:

1948

Události

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

Úmrtí

Hlava státu

1969

Události

Vědy a umění

Nobelova cena

Narození

Úmrtí

Hlava státu

Filozofie

Hlavní filosofické disciplíny

Hlavní filosofické pozice

Filosofové

Filosofie orientální

Filosofie antická

Filosofie středověku

Filosofie renesance, baroka a osvícenství

Filosofie romantiky a idealismus

Fenomenologie a existencialismus

Objektivismus

Současné filozofické směry v České republice

Filosofie jazyka

Filosofie anglicky mluvících: pragmatická a analytická

Pravopis

Podívejte se též na

Vnější odkazy

Univerzita Karlova

Založení

Název

Dnešní stav

Fakulty

Podívejte se též na

Reference

Externí odkazy

Československo

Tři čtvrtě století, 1918–1992

Mezi dvěma válkami, 1918–1938

Druhá světová válka, 1938–1945

Tři roky po válce, 1945–1948

První poválečné parlamentní volby

Od „Února“ k „Listopadu“, 1948–1989

1989–1992

Od vzniku k zániku, přehled

Výhrady ke koncepci Československa (revisionismus)

Podívejte se též na

SSSR

Sovětské hospodářství

Sovětský kosmický program

Správní rozdělení

Seznam svazových republik (k roku 1967):

Podívejte se též na

Doporučená literatura

Varšavská smlouva

Sebevražda

Zvláštní typy sebevraždy

Sebevražedné útoky

Související témata

Praha

Poloha a charakteristika

Historie

Počátky hradu a města Prahy

Středověk

Sjednocení pražských měst

Velká Praha

Druhá světová válka

Praha jako hlavní město socialistického Československa

Praha po sametové revoluci

Hospodářství