První písemná zmínka je z roku 1252, kdy zde král Václav I. podepsal listinu práv plaskému klášteru. Již tehdy patřila Dobříš mezi královská lovecká sídla. Král Jan Lucemburský tu vybudoval hrad Vargač se sídlem úřadu královského lovčího. Jezdívali sem na lov i jeho synové, Karel IV. a Václav IV., který povýšil Dobříš na městečko.
V období Husitských válek městečko zažilo několik vojenských tažení a zpustlo. Bývalá práva udělil opět král Ferdinand roku 1543. Další práva a výsady, včetně městského znaku udělil císař Maxmilián II..
Roku 1630 koupil dobříšský zámek a statky Bruno, hrabě z Mansfeldu. Tento rod, který roku 1780 přešel sňatkem v rod Colloredo-Mansfeldů, vlastní zámek Dobříš s rozsáhlým francouzským a anglickým parkem dosud.
Školství a zdravotnictví
- Základní školy: 2 + ZVŠ
- ZUŠ
- Gymnázium Karla Čapka - Střední odborné školy: 1
- Mateřské školy: 3
- Zdravotnické zařízení: 2
- Léčebna dlouhodobě nemocných
- Domov důchodců
- Dům s pečovatelskou službou
Památky a okolí
- Mezi nejvýznamější pamětihodnosti patří zámek patřící rodu Colloredo-Mansfeld. Za dob totality v něm sídlil klub Československých spisovatelů, někteří (např. Bohumil Říha) zde i zemřeli. Zámek je přísupnný veřejnosti
- U zámku je Anglický a Francouzský park
- V minulosti zde převládal kožedělný průmysl, město proslulo výrobou rukavic, kterou sem přinesl v 19. století Šalamoun Abeles. Židovská obec je připomínána již koncem 16. století. Z této doby pochází i nejstarší náhrobky na Židovském hřbitově
- Ve Staré Huti u Dobříše je u rybníka Strž dům, kde bydlel Karel Čapek - V blízkosti Dobříše jsou zbytky dvou hradišť, jedno u hájovny Obora, druhé na kopci Hradec (628 m) - Kostel Nejsvětější Trojice byl vybudován naproti zámku v letech 1791 – 1797.
- Nad městem bylo ve 30. letech 20. století postaveno Masarykovo sanatorium pro choroby nervové a vnitřní. Za dob totality zde bývala léčebna pro význačné osoby. Dnes je z něj Léčebna dlouhodobě nemocných.
- Obora u Dobříše je místem, kde byl vysazen Jelenec virginský - Na Huťském rybníce byla poprvé v evropě vysazena Ondatra. Na ostrůvku je pomník této události.
Město je obec, které byl byl udělen status města. V Česku je celkem 526 měst, z toho 19 měst se statutem statutárního města.
Historie
Vznik měst na Blízkém východě v době prehistorické
Antická města
Vznik středověkých měst
Kontinuita antických měst
statutárního města
Se zánikem západořímské říše došlo k náhlému civilizačnímu poklesu nejen ve Středomoří, ale společenské změny se dotkly všech oblastí, kam v Evropě zasahovala moc Římanů. S tímto trendem souvisel i částečný nebo úplný zánik antických měst na území římských provincií. Během doby stěhování národů došlo k opuštění velkého množství z nich, z mnohých se stala pouze nevelká sídliště osídlená nově příchozími barbary. Mezi historiky se uvažuje o určité kontinuitě antických měst hlavně v Porýní během raného středověku. Je pravdou, že část těchto kdysi měst zůstala osídlena, ale jednalo se spíše o utilistické užití antických monumentálních budov elitou, hlavně církví. Nejednalo se o pokračování města v jeho antické podobě a jeho centrálních funkcích. Je také pravdou, že se tato trvale osídlená místa (většinou s hiátem v 5. století) stala základem pro mnohá raně středověká centra, z kterých se během vrcholného středověku vyvinula města. Příkladem takového sídla může být Trevír, který "přežil" pád západořímské říše, byl osídlen Franky, kteří užívali některé antické budovy: z baziliky se stal královský palác, císařské lázně byly přeměněny na soudní dvůr. Celek ovšem fungoval jinak a neplnil již ony funkce, které zastával dřive Trevír i např. jako císařské sídlo a křesťanské centrum s populací 60 – 80 tisíc (nyní pokleslé na 2 – 4 tisíce).
Vznik raně středověkých center
Během raného středověku (konkrétní doba se lišila region od regionu) začala vznikat polyfunkční centrální místa, zpravidla hustěji osídlená obyvatelstvem, které se živilo jinak než zemědělskou výrobou. Jednalo se většinou o místa v blízkosti hradů, hradišť či šlechtických nebo biskupských sídel, kde se v řemeslnicko-trhových osadách kumulovali řemeslníci a obchodníci zásobující elitu, ale také vojáci nutní k politické kontrole oblasti. Typickým příkladem může být Praha nebo Litoměřice. Jako další přirozené centrum sloužila církevní sídla, hlavně kláštery, kde bylo nutné obhospodařovat jejich hospodářské zázemí. Takovým typickým klášterem s centrálními funkcemi se stal např. St. Gallen. Dále se takto zasidlovaly i výhodné pozice při obchodních cestách a na křižovatkách cest, u brodů apod.
Znaky vrcholně středověkého města
Některá tato centra se mezi 11. a 13. stoletím přerodila ve vrcholně středověká města. Historikové dodnes vedou živou diskuzi, jaké přesně byly rozdíly mezi raně středověkými centry a vrcholně středověkými městy, tj. kdy můžeme o určité lokalitě říct, že to už je město. Někteří argumentují, že město vzniká až tehdy, když získá právní status města. Je nutné si ovšem i uvědomit, že dlouhou dobu existovala sídliště, plnící funkce města (netýká se jen hmotných a prostorových stránek, ale i institucí, ekonomie, sociální struktury, myšlení, způsobu života, hodnot a celé kultury), která status získala až mnohem později (např. Štětín, Danzig, u nás Lovosice), pokud vůbec. Zároveň je nutné vzít na vědomí, že existovala sídliště, která status města získala, ale vlivem jiných faktorů tuto funkci ve skutečnosti nikdy neplnila a časem zanikla nebo zůstala vesnicí. Seznam měst definovaných právně se tedy nekryje se seznamem měst fungujicích společensko-ekonomicky. Proto se historikové snaží najít sadu typických znaků, podle kterých definovat středověké město:
- stanovení hranic města (hradby)
Hradby nejen chránily obyvatelstvo, ale také vyznačovaly místo nadané městskými právy a privilegii a demonstrovaly samostatnost obce a připravenost k obraně.
Nutno dodat, že známe i města bez hradeb a naopak opevněné vesnice (u nás Žumberk).
- utvoření nového, polyfunkčního centra
Většinou bylo spojeno s obchodními aktivitami, pro které bylo vymezeno speciální místo - tržiště, ale zároveň toto místo sloužilo i jako středisko městské samosprávy a manifestace moci a zámožnosti. Konaly se zde veřejné exekuce, slavnosti a zábavy, stála zde budova radnice a farní kostel.
- zahuštění struktury města (ať už pravidelného nebo nepravidelného půdorysu)
- parcelace
Souvisela s hustotou zástavby, nutností toto osídlení organizovat a tedy i s organickou zástavbou rozčleněnou pravidelnými systémy ulic.
- sociální diferenciace obyvatelstva
Příliv obyvatelstva z venkova vedl ke společenskému rozrůznění, zároveň ve městech existovaly i speciální skupiny jako např. cizí kupci nebo Židé.
- rozrůzněná ekonomická základna
Město bylo nejen centrem řemeslnické výroby a obchodu, ale svůj podíl zde mělo i specializované zemědělství. Zároveň města vytvářela vlastní závislé zemědělské oblasti, ze kterých také ekonomicky těžila.
- soubor církevních organizací
Existovalo zde více kostelů i další církevní instituce. Podle Le Goffa je dokonce na vzniku měst závislý i přichod žebravých řádů do střední Evropy (hlavně dominikáni a minorité). S církevními institucemi souvisí i kulturní rozvoj, existence škol, umělecké a literární činnosti.
- soudní středisko (tj. existence městských soudů)
Problémem zůstává, že i raně středověká centra mohla mít jeden nebo více z těchto rysů, dále že vlastně u žádného centra neznáme přesně ten bod, kdy se mění ve vrcholně středověké město. Navíc se seznam základních rysů středověkého města mezi jednostivými historiky liší.
minorité
Vznik vrcholně středověkých měst
Důvody
Vznik vrcholně středověkých měst se váže k 11. - 13. století a souvisel s příhodnými ekonomickými podmínkami. Zdokonalení technik obdělávání pole ve 11.-12. století vedlo ke zvýšení produkce a také zvýšené možnosti živit i osoby, které stály mimo bezprostřední zemědělskou produkci. Zároveň došlo ke stabilizaci státu, která souvisela s existencí plošné správní organizace (u nás se jednalo o hradskou organizaci) a ve svém důsledku vedla ke zvýšení hustoty obyvatelstva a opět i produktivity. Vlivem přebytků se rozvíjel obchod nejen se zemědělskými potravinami, ale s výrobky řemeslníků.
Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s upevněním královské moci (ne náhodou nejvíce měst u nás vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého). V Čechách a na Moravě měl jediné právo udělit městský status panovník (jednalo se o regál) a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst.
Silným podnětem pro rozvoj východoevropských a středoevropských středověkých měst jak v právním slova smyslu, tak i na ekonomické rovině, se stala německá kolonizace východní Evropy. Tento příliv kolonistů se zároveň postaral o nekončící kontroverze ohledně jejich podílu na vzniku vrcholně středověké společnosti (potažmo společnosti moderní), kteréžto s politickým podtextem dodnes ovlivňují asi nejvíce, ale nejen polskou historiografickou obec. Někteří historikové považují představu, že se ze západu na východ šířila města za zastaralou. Podle nich se nešířila města, ale městské zřízení s jeho svobodami. Ovšem toto převzetí práv urychlilo rozvoj měst na východě. Němečtí osadníci k nám s sebou přivedli dva systémy městských práv, které se staly vzorem pro právní řady prakticky všech českých měst.
Kolonisté proudící ze severu si s sebou přinášeli právo magdeburské nebo-li právo saské a jižní větev většinou právo švábské.
Akt založení města
Založením města byla obvykle pověřena zvláštní osoba - lokátor. Ten měl za povinnost vyměřit panovníkem určené místo, najít a usídlit zde obyvatelstvo, zajistit právní i faktickou existenci sídliště. Samozřejmě, že město jako organismus nevzniklo během několika měsíců či dokonce let a to i přesto, že nová osada měla několikaleté úlevy na daních. Tato sídliště se po učitou dobu nacházela v provizorním stádiu, o jehož délce trvání nemáme jistoty. Archeologicky bylo na našem území prozkoumáno jedno takové provizorní sídliště Hradišťko u Davle, které zaniklo ještě než se mohlo vyvinout do vrcholně středověkého města a i v ostatních městech se nachází pozůstatky této přechodné etapy v podobě polozahloubených objektů o jejichž přesném účelu se vedou hojné diskuze.
Královská a věnná města města
Královská města spolu s královskými hrady byla důležitou součástí přímého královského majetku. Tato královská doména měla být nezcizitelná a neměla být panovníkem zastavována, ale praxe řady králů na to nebrala ohled. Měst královských a věnných (z nich měla příjem královna) bylo v 16. století v českých zemích kolem 40. Privilegované postavení značně rozšiřovalo, jak práva města jako celku (královská města tvořila v pohusitském období třetí (městský) stav) ale i osobní práva a postavení měšťanů.
Do přímého majetku krále (královské komory) patřila i města kamerální (též někdy komorní), která však neměla výsady a postavení královských měst. Tato města musela plnit poddanské povinnosti vůči královské komoře a král je mohl kdykoli prodat. V praxi se však rozdíl mezi královskými a kamerálními městy stíral.
Měšťanství bylo především sociálním statusem, jehož bylo nabýváno právním aktem přijetí. Jeho podmínkou bylo zakoupení domu, uplynutí příslušné doby, po kterou žadatel s městem „trpěl“, a v neposlední řadě předložení listu dokazujícího řádný manželský původ, případně listu výhostního, pokud žadatel přicházel z poddanského prostředí. Bylo také možno si měšťanství koupit nebo se přiženit do domu měšťanské rodiny. Města někdy také nabízela zadarmo měšťanství vzdělaným lidem.
Práva a povinnosti měšťanů se mohly v jednotlivých městech výrazně lišit, což bylo dáno i postavením samotného města. I v rámci skupiny plnoprávných měšťanů existovala určitá hierarchie osob. Postavení jednotlivých osob bylo vyjádřeno celou řadou vnějších projevů – například pořadím, v němž měšťané přistupovali k přijímání, místem, kde seděli v kostele apod.
V 19. století, až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, se centralistickáhabsburskáVídeň bránila konkurenci rozkvétající Prahy zakládáním samostatných královských měst místo jejich spojení s ní – jako např. Královské město Vinohrady.
Poddanská města
Poddanská města byla součástí panství a jejich obyvatelé byli poddanými vrchnosti stejně jako vesničtí sedláci. V principu by od nich vrchnost mohla vyžadovat robotu a jiné poddanské povinnosti, ale v praxi jim většinou udělovala různá privilegia. Nejvýznamnější poddanská města měla práva blížící se královským městům.
Současnost
Družebními městy jsou dvě města ve dvou různých státech, která se dohodla na zvlástním partnerství v kulturní, někdy také v ekonomické oblasti.
Václav I. (1205 – 23. září1253), zvaný též Jednooký, byl český král z rodu Přemyslovců.
Byl druhým synem Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Jeho sestrou byla Anežka Přemyslovna, později Svatá Anežka Česká, bratrem markrabě moravský Přemysl. Králem byl zvolen v roce 1216 a korunován v roce 1228, ještě za vlády svého otce jako "mladší král". Samostatně, i když pod silným vlivem své matky a sestry, začal vládnout po otcově smrti v roce 1230. Jedinou ženou Václava I. byla dcera římského krále Filipa ŠvábskéhoKunhuta Štaufská, se kterou byl zasnouben už v dětském věku. Měl pět dětí: Vladislava, Přemysla (pozdějšího krále), Boženu (Beatrix), Anežku a ještě jednu dceru, jejíž jméno se nedochovalo.
Václav I. si liboval v zábavách, hlavně v lovech zvěře a při jednom z nich přišel o oko. V jeho době do Čech přichází gotický životní styl, rytířská kultura, turnaje, šíří se obliba dvorské poezie a zpěvů. Jeho vláda je spojována s upevněním české státnosti, zvětšením českého vlivu v Evropě, vzestupem české šlechty, výstavbou a rozvojem měst, obchodu a řemesel.
V letech 1233 a 1237 se Václav I. dostává do konfliktu se svým mladším bratrem Přemyslem, markrabětemmoravským, který sídlil v Olomouci. Příčinou sporu bylo předání BřeclavskaOldřichu Korutanskému, synovi nejstarší Václavovy sestry Jitky. Václav s početným vojskem přitáhl na Moravu a Přemysl uprchl do Uher ke králi Bélovi IV. Jeho přičiněním se bratři smířili a Přemyslova vláda na Moravě byla omezena jen na Olomoucko a Opavsko.
V roce 1236 se z pověření císaře Fridricha II., ale i kvůli vlastním rozporům, střetl s rakouským vévodou Fridrichem Babenberským, řečeným Bojovný. Dobyl Dolní Rakousy i Vídeň a uzavřel s Bedřichem mír. Bedřich zaslíbil svou neteř a dědičku Babenberského panství kněžnu Gertrudu Václavovu nejstaršímu synovi, který si ji po průtazích způsobených dalšími spory s Bedřichem v roce 1246 vzal. Tak došlo k rozšíření českého státu o rakouské země v Podunají. Po roce 1247, kdy Vladislav náhle zemřel, však Václav I. k značné nelibosti české šlechty o vliv v Rakousku postupně přichází a i jinak zanedbává vládu. Šlechtici proti Václavovi povstanou v čele s královým druhým synem Přemyslem, ale povstání je potlačeno, viníci tvrdě potrestáni a Přemysl uvězněn. V roce 1249 otec donutil syna ke smíru a v následujícím roce se Přemysl, budoucí král, oženil s o mnoho starší vdovou po králi Jindřichu VII.Markétou Babenberskou, čímž se stal rakouským vévodou a Přemyslovci opět ovládli rakouské země.
Václav I. se značnou měrou zasloužil o odražení mongolského (tatarského) vpádu do střední Evropy. V několika bitvách je porazil a v roce 1241 se svým vojskem u Dunaje zabránil tatarským vojskům vedeným chánem Bátú v postupu k Vídni, čímž velmi vzrostla jeho prestiž. Zanedlouho potom chán zemřel a mongolská vojska odešla zpět na východ.
Václav I. zemřel ve 48 letech a je pochován v Anežském klášteře v Praze na Františku.
Královská města (pravděpodobně) založená během vlády Václava I.
Klášter byl založen knížetem Vladislavem II. roku 1144, když pro klášter vydal zakládající listinu. Klášter je osazen řeholníky z bavorskéhoLangheimu, prvních devět řeholníků získává od Vladislava II. knížecí dvorec Plasy a vesnice v okolí – Kaznějov, Sechutice, Vrážné a Nebřeziny. Klášter vzniká na místě močálu v údolní nivě řeky Střely, dnes ležícího uprostřed městečka Plasy. Cisterciáci získávají postupně další vesnice a území, obdarováváni jsou nejen vládnoucím rodem, ale i šlechtou, některé vsi kupují, jiné vzdálené směňují za blízké lokality. Např. od knížete Soběslava II. získává klášter roku 1175 dva újezdy, s knížetem Bedřichem mění ves Tuškov za dvory Kočín a Dolní Sechutice.
Řádové statuty cisterciákům ukládaly kultivaci neosídlených území pomocí velkých hospodářských dvorů (grangia) a zemědělským hospodařením, čímž zároveň byla zajištěna soběstačnost kláštera. V okolí Plas byla krajina osídlená, takže řeholníci přeměňovali některá získaná místa na hospodářské dvory, kde potřebnou manuální práci vykonávají mniši a laičtí konvrši.
V letech 1154–1204 je vybudován klášter a konventní kostel, románská kamenná bazilika Nanebevzetí Panny Marie.
V době největší rozkvětu za vlády Václava I., který prý sám v klášteře několikrát pobýval, vzniká kolem roku 1260 tzv. Královská kaple, postavená po vzoru francouzských dvoupatrových palácových kaplí. Zachovaly se v ní fresky z doby kolem roku 1300, kaple je jediným svědkem gotického období kláštera.
Od třicátých let 14. století přestává klášter lpět na svých řádových statutech a počíná vybírat peněžní feudální rentu, dříve zapovězenou. Stává se tak běžnou feudální vrchností. V druhé polovině 14. století se klášter dostává do finančních potíží, které zvýšil vysokými daněmi na sklonku své vlády Václav IV.. Přesto je klášter do husitských válek na vzestupu a ve 14. století ovládá 70 vesnic.
Husitský útlum
Za husitských válek, když královská koruna žádné neměla z kláštera žádné příjmy, odebírá roku 1420 král Zikmund klášteru 14 vesnic (Všehrdy, Bílov, Brodeslavy, …) a spolu s městečkem Kralovice je nechává zapsat bratřím Hanušovi a Bedřichovi z Kolovrat na Libštejně a Krašově. V březnu následujícího roku 1421 byl klášter vypálen husitskými vojsky, načež král Zikmund do roku 1425 postupně prodává zbývající statky kláštera.
Klášter na dlouho dobu upadá a jeho vývoj stagnuje. V 16. století musel klášter odvádět vysoké daně, na které shání peníze zapůjčením zbývajících vesnic a hospodářských dvorů sousedním šlechticům. Zchudlým mnichům nakonec zůstává jen pět vesnic a několik pozemků s pustými vesnicemi. Za vlády opata Adama se některé vsi vracejí do majetku kláštera, ale již v roce 1543 opat Bohuslav zastavuje téměř všechny klášterní statky Floriánu Gryspekovi, aby mohl zaplatit dávky na válku s Turky. Na konci 16. století jsou poddaní přetíženi robotou a odmítají poslušnost opatovi. Navíc řádí mor a povodně. Císař Rudolf II. se snaží plaskému klášteru pomoci a přiděluje mu probošství v České Lípě, ale je to málo. Na začátku 17. století v roce 1608 zbývají v klášteře dva řeholníci.
Opat Jiří Wasmutius se při Stavovském povstání postavil jednoznačně na stranu Habsburků: byl setníkem u dělostřelectva a při dobývání Plzně vedl obranu před vojsky generála Mansfelda. Po dobytí Plzně byl zajat a odsouzen k smrti, ale vyplatil se.
Po Bílé hoře
Renesance kláštera nastává až po bitvě na Bílé hoře, kdy se majetkové poměry kláštera od roku 1623 jednoznačně zlepšují díky rozhodnutí vítězného císaře vrátit klášteru dřívější majetky konfiskované vzbouřencům. Jiří Wassmutius po roce 1623 začíná s obnovou kláštera likvidací zřícených staveb a pokračuje dostavbou raně barokního konventu na starých gotických základech. Probíhající třicetiletá válka a průtahy vojsk obou stran však znemožňovala rozvoj panství, řada vesnic zpustla.
Hospodářství kláštera se skutečně vzmáhá až po skončení války. Okolo roku 1660 za opata Tenglera je obnovována bazilika, husity zničená ze dvou třetin. Nejstarší a největší bazilika českých zemích byla obnovena jen v přibližně poloviční délce, bylo jí vystaveno nové průčelí a zásadně změněna loď, závěr i interiér. Obnovený kostel je první uměleckým projevem raného baroka v západních Čechách.
Postupně jsou opraveny budovy kláštera v Plasích a jsou přikupovány okolní statky – například opat Benenedikt Engelken kupuje od rodu Miseronů z Lisonu roku 1678 hrad Krašov i s panstvím.
Barokní rozvoj
Opat Trojer
Již prosperující klášter si může dovolit velkorysý rozvoj. Opat Ondřej Trojer se do architektonické podoby opatství v Plasech zapsal především spoluprací s francouzským architektem Janem Baptistou Matheyem. Opat jej podle vlastních slov považoval za architekta nejzkušenějšího a ze všech pražských nejvýtečnějíšího. Trojer také využívá potlačeného selského povstání proti klášteru z roku 1680 a odsouzence zavazuje k robotě při výstavbě v Plasích. Během let 1685–86 byla podle Matheyových plánů rozšířena bývalá královská kaple na barokní sýpku, do roku 1690 barokně přestavěl gotický hřbitovní kostel sv. Václava a především pak novou prelaturu, která byla dokončena až po Matheyově smrti v roce 1698 pod dohledem pražského architekta Pavla Ignáce Bayera.
Opat Trojer podle plánů Matheye ješte začal stavět kapli sv. Kateřiny v Nynicích, ale v roce 1699 opat umírá a kapli dokončuje jeho nástupce Evžen Tyttl v roce 1701.
Potrestaní sedláci robotují kromě Plas také na rozšíření kostela v Mariánském Týnci a jako součást trestu k ní vysazují lipovou alej z Kralovic, jejímž posledním zbytkem je Radimova lípa. K novému kostelu nechal přistavět kryté ambity s obytnou budovou a Mariánský Týnec povyšuje na probošství.
Opat Tyttl
Evžen Tyttl, který byl zvolen opatem ve věku třiatřiceti let, na Trojerovo dílo navázal více než důstojným způsobem. S energií se vrhl do zvelebování celého panství i samotného kláštera v Plasích, zřejmě i proto, že se o architekturu sám zajímal a byl v této oblasti mezi českými cisterciáckými opaty výraznou autoritou. Někteří pozdější historikové jej považovali za architekta a ani dnes není příliš jisté, do jaké míry ovlivňoval architekty a stavitele.
Stavební rozvoj plaského panství za opata Trojera je spojen s jedním z největších českých architektů Janem Blažejem Santini-Aichelem, který pro klášter pracuje nejpozději od roku 1707 až do své smrti v roce 1723. Santini začal projektem kaple Panny Marie v Mladoticích, která nahradila zchátralou kapli sv. Kateřiny z 16. století stojící na místě románské kaple sv. Hedisy. Stavba kaple je protkána motivy šesticípé hvězdy: v exteriéru především svým šestiúhelníkovým půdorysem s konkávně prohnutými zdmi, v interéru pak vytvářejí hvězdy v klenbě a lucerně díky světelným podmínkám zdání jedné Mariánské dvanácticípé hvězdy. Velká okna v ose stěn vytvářejí ambientní osvětlení nad hlavami návštěvníků, prostor samotné lucerny je pak díky svému přesvícení a od něj sestupujícímu světlu živým symbolem zářící hvězdy.
Na relativně malém prostoru kaple předvedl Santini své mistrovství a získal plnou opatovu důvěru. Do roku 1810 jsou vytvořeny a opatem schváleny i plány dvou dalších významných staveb – kostela Zázračné Panny Marie s novým proboštvím v Mariánském Týnci u Kralovic a budovu nového konventu s chrámem přímo v Plasích.
Starý gotickýkonvent je zbořen a na jeho místě v letech 1711–1740 vystavěn velkolepý barokní. Při jeho zakládání byla použita obdivuhodná technika – je postaven na dřevěném roštu, který leží na štěrkovém podloží. Rošt je v některých místech umístěn na dubových pilotech zaražených do bahnitého podloží, jejich počet je uváděn cca 5100. Trvanlivost základů zajišťuje jejich trvalé uložení ve vodě zavodněných přes systém kanálů napájených místními prameny a nouzově vodou ze Střely. Tabulka u východního zrcadla (závěr schodiště) nese vzkaz stavitelů, že bez vody se stavba zřítí. Vodní systém kláštera je považován za technickou památku evropského významu.
Přestavba kláštera ani samotného konventu nebyla dokončena v plánovaném rozsahu – 9. listopadu 1785 je klášter Josefem II. zrušen, majetek kláštera připadá správě Náboženského fondu.
Poslední opat Celestin Werner se dlouhá léta a nikoliv beznadějné snažil o obnovení kláštera, jeho snahy neuspěly především pro neochotu bývalých mnichů vrátit se zpět do konventu. Zemské stavy totiž po smrti císaře Josefa II. žadaly obnovení těch zrušených klášterů, které vedli opati se zastoupením na zemském sněmu, aby umrtím opatů nedošlo k oslabení hlasu duchovních. Zemský výbor předložil roku 1790 císaři návrh na obnovení klášterů, které zatím nebyly využívány pro veřejné účely či zbořeny. Císař do týdne přislíbil zastavení pronájmu statků plaského, doksanského a chotěšovského kláštera. V lednu roku 1792 však rozhodl, že pro příště nebudou takové návrhy vůbec přijímány.
Opat Werner se pokusil v roce 1798 do kláštera usadit řád trapistů, ale neuspěl. Další žádost o obnovení kláštera směřoval opat přímo císaři, načež vláštní komise přezkoumala stav kláštera a shledala jej nevhodným pro využití jako kasárna. V lednu 1803 byl opat Werner vyzván, aby předložil písemné vyjádření žijících členů konventu, že žádají obnovení kláštera. Z původních šedesáti mnichů odpovědělo kladně pouze 14. Klášter již nebyl nikdy obnoven.
Metternichové
Za napolenských válek se vyprázdnila státní pokladna a to přispělo k tomu, že panství bývalého kláštera včetně budov bylo v roce 1826 odprodáno tehdejší nejmocnější politické osobnosti Rakouska-Uherska kancléři Klementu Václavu Lotharovi Nepomukovi Metternichovi. Ten upravuje bývalou klášterní prelaturu na zámek, z krypty hřbitovního kostela sv. Václava nechává odstranit pozůstatky mnichů a zřizuje v něm rodovou hrobku, do které posléze nechává převézt 9. srpna 1828 ostatky členů rodiny. Klement je v ní po své smrti v červnu 1859 také pochován. Posledním členem metterrnichovské rodiny pohřbeným v kryptě, je Klementův syn – Klement Václav Lothar Richard, který zemřel až v roce 1895. Samotný kostel sv. Václava nechavá přestavět z původní barokní podoby do podoby empírové.
Následně Klement Metternich vybudoval v Plasích továrnu na zpracování železné rudy – litiny. Nechal zbořit např. kostel, který spojoval bývalou prelaturu s hospodářským dvorem. Materiál ze zbouraných staveb použil na výstavbu hutě (werku), správních a obytných budov pro dělníky. Vzhledem ke špatné dostupnosti železné rudy továrna brzy krachuje. Metternich se zde ještě pokoušel založit výrobu barev, ale i ta končí neúspěchem.
Při požáru přilehlého pivovaru v roce 1894 byly shořely střechy a 2. patro konventu, čímž byly zničeny nástropní malby v tomto patře, a také stropní freska v letním refektáři, pojmenovaná "Zázračné nasycení pěti tisíců" (Mat 14, 17-21). Následky požáru byly odstraněny již v roce 1895.
Dvacáté století
Ke konci války sloužil klášter ruským vojákům – přes Plasy procházela tzv. demarkační čára. V roce 1945 bylo panství na základě Benešových dekretů znárodněno.
Po roce 1948 objekt chátral a byl využívám k různým účelům, např. zde sídlila Okresní stavební správa. Za působení těchto "organizací" se klášteru dostalo opravdu hrubého zacházení, a také spousty nesmyslných stavebních zásahů, které stav kláštera ještě zhoršovaly.
V rozmezí let 1995 a 1996 bylo provedeno několik sond v okolí kláštera, i v klášteře samotném, a byla potvrzena "pověst" o stavbě na vodě – byly nalezeny původní piloty i dubový rošt, na kterém je stavba kláštera založena. Byly také nalezeny separace – místnost pro fyzické tresty obyvatel kláštera.
V roce 1998 bylo dokončena restaurování osmi velkoformátních obrazů (4×2,5m), původem z letního refektáře – výjevů ze Starého a Nového Zákona. Ty jsou nyní umístěny v jednom z rondelů konventu kláštera.
V roce 1999–2000 byl po mnoha letech vystěhován Okresní archiv z druhého patra konventu do nově postavené budovy na Sokolce, zůstal zde pouze depositář Památkového ústavu. Zároveň byla utlumena činnost Lidové školy umění, která měla své prostory ve spodním patře konventu.
V roce 2004 ukradl nový kastelán Martin Mejchar cca 50 starých tisků z konventu (depozit Národního muzea), část z nich zpeněžil, některé se již nikdy do depozitu plaského kláštera nikdy nevrátí – např. Atlas z 18. století.
Současnost
Dnes je klášter ve správě Památkového ústavu západočeského kraje a prochází rozsáhlou rekonstrukcí.
V klášteře se zachovaly unikátní barokní prevety (WC), zajímavá je i expozice zaměřená na historii plaského lékárenství v obnoveném nemocničním křídle, galerie malířů Strettiů – plaských rodáků.
Klášter Plasy je od roku 1995národní kulturní památkou (dle Nařízení vlády č. 262/1995 Sb. ze dne 16.8.1995). Součástí NKP jsou čísla popisná 1, 2, 6, 11, tj. to je bývalý klášterní konvent, bývalá prelatura, sýpky, kostel Nanebevzetí Panny Marie, socha
sv. Bernarda, sloup, kašna se sochou sv. Jana Nepomuckého, litinová kašna, dva litinové kandelábry,
hřbitovní kostel sv. Václava se hřbitovem, hrobníkův dům a bývalý klášterní dvůr.
Karel IV. byl synem Elišky Přemyslovny, sestry českého krále Václava III., a Jana Lucemburského. Narodil se jako Václav. V dětství byl jeho vychovatelem v Čechách Vilém Zajíc z Valdeka.
Malý Václav byl poslán do Paříže na vychování k francouzskému královskému dvoru, kam dorazil 4. dubna1323. Téhož roku nebo o rok později byl biřmován a od svého kmotra, jímž byl francouzský král Karel IV. Sličný (1322–1328) přijal jméno Karel. Zároveň se oženil s Blankou z Valois.
V Paříži získal Karel rozsáhlé vzdělání: budoucí císař uměl německy, francouzsky, latinsky, italsky a česky. V letech 1330–1331 pobýval Karel v Lucembursku, v letech 1331–1333 působil jako zástupce svého otce (generální místodržitel) v severoitalské lucemburské signorii.
Na konci října 1333 se Karel vrátil do Čech a spravoval České království místo nepřítomného otce. Od ledna 1334 byl moravským markrabětem.
Od počátku čtyřicátých let byl Karel favoritem papežské kurie na hodnost římského panovníka proti císaři Ludvíku Bavorovi – i proto papež Klement VI. povýšil pražské biskupství30. dubna1344 na arcibiskupství. 21. listopadu 1344 byla zahájena stavba metropolitní katedrály sv. Víta.
Dne 11. července roku 1346 byl Karel hlasy pěti kurfiřtů zvolen u Rhens na Rýně římským vzdorokrálem a 26. listopadu 1346 v Bonnu korunován.
Českým králem se Karel stal smrtí svého otce 26. srpna1346. Korunován byl 2. září1347. K této příležitosti dal Karel zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu, později se podílel na formulování korunovačního řádu.
Po náhlé smrti císaře Ludvíka Bavora 11. října1347 ztratil Karel svého rivala. Bavorův syn Ludvík Braniborský sice v boji pokračoval, zajistil zvolení anglického krále Eduarda III. jako římského vzdorokrále, ale jeho boj byl marný. Eduard III. brzy na říšský trůn resignoval. Od roku 1349 byl Karel uznáván jako jediný římský panovník.
Dne 26. března1348 bylo zahájeno společné zasedání říšského a českého sněmu – první generální sněm. Pod vedením Karla IV. 7. dubna1348 přijal mnoho zásadních rozhodnutí. Byla potvrzena privilegia Českého království, jako „zvlášť vznešeného článku Říše římské“, v originále ipsum regnum Boemie Romani regni membrum fore nobilius.
Poprvé byl užit pojem „země České koruny“, čímž bylo odstraněno staré pojetí jako osobního majetku panovníka a přílišná personalisace v jeho osobě. Napříště měla především země krále, nikoliv pouze král zemi. Součástí zemí České koruny bylo Království české, Markrabství moravské, nově slezské knížectví a Horní Lužice; od roku 1368Dolní Lužice a 1373Braniborsko.
Ve stejný den, tedy 7. dubna 1348, udělil Karel IV. Univerzitě Karlově imunitu před zásahy světské moci, což je mylně interpretováno jako její založení. Univerzita Karlova, nejstarší univerzita na sever od Alp, byla jako každá církevní korporace založena rozhodnutím Církve, zde bullou Klementa VI., danou v Avignonu 26. ledna1347.
České království se stalo centrem římské říše a jako takové bylo i náležitě zvelebováno – Praha se stala Karlovým sídelním městem, bylo založeno Nové Město pražské (1348) a byl postaven i nový pražský kamenný most (dokončen 1357), který dnes nese název Karlův most. Karel IV. též založil hrad Karlštejn pro uložení říšských korunovačních klenotů.
Dne 1. srpna1348 Karlovi zemřela žena Blanka. V březnu 1349 uzavřel sňatek s Annou Falckou. Ta však zemřela již 2. února 1353. Proto se 27. května1353 oženil s Annou Svídnickou.
Na Hod boží velikonoční 5. dubna1355 byl Karel v Římě korunován římským císařem. Jeho oficiální titul byl latinský a zněl takto: Karolus Quartus divina favente clemencia Romanorum imperator semper augustus et Boemie rex.
Ve stejném roce se Karel IV. pokusil vydat zemský zákoník Majestas Carolina, návrh však musel stáhnout pro odpor panstva.
Koncem roku 1356 Karel vydal Zlatou bullu Karla IV., zákoník, který platil ve Svaté říši římské až do roku 1806.
Anna Svídnická zemřela při porodu 11. července1362. Karel IV. se znovu oženil 21. května1363, když si vzal Alžbětu Pomořanskou.
Karel IV. byl celkem čtyřikrát ženat – poprvé s Blankou z Valois, s níž měl dvě dcery, Markétu a Kateřinu, podruhé s Annou Falckou, s níž měl syna Václava, který zemřel v dětství. Třetí Karlovou ženou se stala Anna Svídnická, která mu porodila Alžbětu a Václava IV., a čtvrtou pak Alžběta (Eliška) Pomořanská, se kterou měl Annu, Zikmunda, Jana Zhořeleckého, Karla, Markétu a Jindřicha.
Význam Karla IV. Lucemburského pro Česko je obrovský – za jeho vlády se České království stalo centrem Evropy, Praha byla sídelním městem Svaté říše římské, celá země zažívala neobyčejný hospodářský, umělecký a kulturní rozvoj. Již Karlovi současníci si byli jeho významu vědomi – v pohřební řeči po jeho smrti 29. listopadu roku 1378 byl císař Karel IV. poprvé nazván Otcem vlasti.
Karel IV. je pohřben v královské hrobce, kterou nechal sám postavit v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Literární činnost
Karel IV. byl mj. i literárně činný, všechna díla psal v latině, přeložena do češtiny byla ještě za jeho života.
- Vita Caroli – Život Karlův, vlastní životopis. Má dva díly – první obsahuje rady nástupcům a životopis do r. 1340, druhý díl je z let 1344–1346, nezachoval se, je složen podle zápisků Karla IV.
- Život svatého Václava - Výklady a naučení duchovní
Dále ještě napsal několik právnických a teologických spisů.
Reference
- Jiří Spěváček: Karel IV. Život a dílo (1316–1378). Svoboda, Praha 1980, 721 pp.
- Kavka, František, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378) Díl 1. (1355-1364), Karolinum, Praha 1993, 252 pp., ISBN 8070666951.
- Kavka, František, Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355–1378) Díl 2. (1364-1378), Karolinum, Praha 1993, Vyd. 1., 292 pp., ISBN 8070667605.
- Kavka, František, Karel IV.: historie života velkého vladaře, Mladá fronta, Praha 1998, Vyd. 1., 361 pp., ISBN 8020407537.
- Seibt, Ferdinand, Karel IV.: císař v Evropě (1346–1378), NLN, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999, 524 pp., ISBN 8071062650
- Ottův slovník naučný XIII. Otto, Praha 1898, pp. 1032–1035
Ferdinand je jménogermánského původu. Znamenat má „Riskující mír“, nebo „Připravující se k jízdě“. V českém občanském kalendáři jeho svátek připadá na 30. květen.
Karel Čapek ( - 9. ledna1890Malé Svatoňovice – 25. prosince1938Praha) byl český spisovatel, novinář, dramatik, filosof a překladatel.
Narodil se sice v Malých Svatoňovicích, brzy se však přestěhovali do Úpice. Studoval gymnázium v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přetoupit do Brna. Roku 1915 ukončil studium na filosofické fakultě v Praze, poté studoval filosofii v Berlíně a Paříži.
Pro svou nemoc, nebyl odveden a nemusel se účastnit bojů v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn.
Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině, brzy však přešel k novinařině. Působil jako redaktor v několika časopisech: Národních listech (1917–1921), Nebojsa (1918–1920), Lidových novinách (od r. 1921).
V letech 1921–1923 byl dramaturgem Vinohradského divadla.
V letech 1925–1933 byl předsedou československého PEN klubu.
Ke konci života se oženil se svou dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou, manželství ale pravděpodobně nebylo šťastné.
Po Mnichovské dohodě a Benešově opuštění této země (1938) se stal terčem politických útoků – převážně od Čechů.
Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Dnes je zde jeho památník.
Roku 1995 mu byl in memoriam propůjčen řád T. G. Masaryka.
Rodinné poměry:
- Manželka: Olga Scheinpflugová - Bratr: Josef Čapek - Sestra: Helena Čapková
- Matka: Božena Čapková
- Otec: MUDr. Antonín Čapek
Dílo
Svoji literární tvorbu zahájil před první světovou válkou, zpočátku tvořil se svým bratrem Josefem, který byl především malířem. Na jeho tvorbu mělo velký vliv jeho filosofické a estetické vzdělání, především pragmatismus a expresionismus, dále ho velmi ovlivnila vědeckotechnická revoluce v mnoha dílech vyjadřoval obavu, že jednou technika získá moc nad člověkem.
Typický znakem jeho děl je využívání obrovské slovní zásoby, používání neobvyklých slov, několikanásobných větných členů a rozvitých souvětí. Čapek uměl velmi dobře využívat českého jazyka a jeho zvláštností.
V dílech K. Čapka se uplatňuje individualistický přístup, a z toho vyplývající uznávání silných jedinců, neuznává jednoznačnou pravdu, ale pouze pravdu z pohledu jednotlivce.
Jeho dílo samozřejmě také ovlivnila první světová válka a později blížící se druhá světová válka.
Protože je jeho dílo velmi obsáhlé bývá z praktických důvodů děleno na dvě základní části:
# část zabývající se vnitřním životem člověka jako jedince a jehož prostřednictvím se Čapek pokouší zkoumat možnosti i hranice lidského poznání. (Boží muka, trilogie Hordubal, ...).
# utopická část – sem řadíme jeho utopické romány a dramata, ve kterých Čapek kritizuje společenské problémy celé moderní společnosti, zároveň je zde často vyjadřována obava ze zneužití techniky proti člověku a v dílech je i patrná obava z nastupujícího fašismu.
:Kritičnost jeho děl často oslabuje idylizující, nebo harmonizující závěr, ve svých vrcholných dílech tuto tendenci opustil.
:Pro tato díla bývá občas K. Čapek považován za předchůdce sci-fi.
Jeho novinářská činnost je velmi zajímavá, vzhledem k jeho přátelství s T. G. Masarykem lze pochybovat o její objektivitě. S jistotou lze tvrdit, že Čapek psal velmi promasarykovsky a stal se jakýmsi oficiálním, hradním novinářem.
Novinařina mu poskytla řadu tvůrčích podnětů a ovlivnila vnitřní organizaci jeho literárních děl, jejich jazyk, sloh, ale i výraz a tvar. Je třeba říci, že jeho tvorba výrazně ovlivnila podobu tradičních i nově vzniklých novinářských útvarů. A to především jazykovou svěžestí a slovesnou propracovaností.
Jeho novinářská činnost je spojena především s Lidovými novinami, kde v jistém slova smyslu navazoval na Nerudu. Napsal velké množství fejetonů, které později vycházely v různých souborech. Dále se vyjadřoval k aktuálním problémům – sloupky. Tento druh novinařiny vymyslel a jako první ho používal.
Próza
- Zářivé hlubiny – (1916), jedná se o knižní vydání jeho povídek otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem - Boží muka – (1917) filosofické povídky, které se zamýšlejí (filosofují) nad záhadami lidské duše a osudovými náhodami v životě člověka, napsáno spolu bratrem Josefem.
- Krakonošova zahrada (1918), jedná se o knižní vydání jeho próz otiskovaných v časopisech, napsaných spolu s bratrem Josefem. Většina prací pochází z let 1908–1911.
- Kritika slov (1918) v tomto díle pomocí sloupků podrobil rozboru frázi a její zneužití.
- Trapné povídky (1921) skepticky uvažuje o smyslu lidské existence a jeho duševna.
- Továrna na absolutno – (1922), fejetonový román. V tomto románu lidstvo získá od českého vynálezce, ing. Marka, vynález motoru, kterému může jako palivo, sloužit jakákoliv látka a kterou spálí beze zbytku. Spolu s tímto zdrojem energie lidstvo postupně získá blahobyt. Při spalování se, ale uvolňuje záření – absolutno, které dělá z lidí náboženské fanatiky. Postupně těchto lidí přibývá a s tím začíná chaos. Nakonec vypuká válka, která končí úplným vyčerpáním, pak si teprve lidé uvědomí viníka a všechny motory zničí.
- Krakatit – (1922, zfilmováno v r. 1948), román. Ing. Prokop objeví novou, velmi silnou trhavinu, schopnou zničit celý svět. Jeho přítel Tomeš, získá kvůli penězům tajemství krakatitu a uteče. Prokop se ho vydá hledat, aby zabránil zneužití. Na konci se setkává s pohádkovým stařečkem a rozmlouvají spolu o smyslu života. Závěr je postaven na myšlence, že člověk nemá dělat velké skutky, ale jen takové, které mu mají sloužit.
- O nejbližších věcech – (1925), knižní vydání jeho sloupků, drobné úvahy
- Skandální aféra Josefa Holouška – (1927)
- Povídky z jedné kapsy – (1929)
- Povídky z druhé kapsy – (1929), jde o povídky s detektivní tématikou. Jejich příběh je podáván humornou formou. Hrdina většinou není velký zločinec, ale malý zlodějíček, také kriminalista je obyčejný člověk. V těchto dílech jde především o vystižení různých typů osob.
- Zahradníkův rok – (1929), jedná se o fejetony o zahradničení, zároveň zde pomocí reakcí na děje související se zahradničením (např. počasí) vystihuje českou povahu.
- Marsyas čili na okraj literatury – (1931) zde se v několika esejích zabývá tzv. brakovou literaturou – dochází k závěru, že její existence je nutná. Jedná o poměrně kvalitní rozbor toho žánru.
- Apokryfy – (1932), povídky
- O věcech obecných čili Zoon politikon – (1932), fejetony a stati
Následující díla tvoří volnou trilogii spojenou spíše stejnými filosofickými myšlenkami a závěry. Tato trilogie patří k vrcholům jeho díla, projevuje se zde plně jeho pragmatismus. Ukazuje, že ze stejných fakt vyvozují různí lidé odlišné závěry.
: - Hordubal – (1933, zfilmováno v r. 1937). Základem této novely je skutečná událost, kdy se sedlák (Hordubal) po několika letech práce v Americe vrátil domů (Podkarpatská Rus) a byl zavražděn svojí ženou a jejím milencem. Čapek si zde klade otázky typu jsme vůbec oprávněni spravedlivě soudit vinu?
: - Povětroň – (1934), v této novele je z trosek letadla vytažen bez jakýchkoliv dokladů člověk. Tři svědci jeho umírání (zdravotní sestra, básník a jasnovidec) si tak na základě vlastních představ a zkušeností vytvářejí představu o umírajícím.
: - Obyčejný život – (1934)
- Válka s mloky – (1936) Protifašistický román, alegorie. Lidé objevují zvláštní tvory – mloky, inteligentní živočichy, které lidé začnou cvičit jako levnou pracovní sílu. Mloci se však vzbouří, začnou organizovat svůj vlastní stát, zvolí si svého vůdce a žádají pro sebe „životní prostor“. Vše spěje nevyhnutelně k válečnému konfliktu.
- První parta – (1937, zfilmováno v r. 1959) děj tohoto románu se odehrává v dole, kde po závalu zůstane několik horníků a vedení dolu hledá dobrovolníky na jejich záchranu. Toto dílo je oslavou lidské solidarity.
- Jak se co dělá – soubor causerií
- Život a dílo skladatele Foltýna – (1939 – vydáno posmrtně), nedokončený román
Drama
- Lásky hra osudná (napsáno 1910, vydáno 1922), jednoaktovka; napsáno spolu bratrem Josefem.
- Loupežník – (1920, zfilmováno v roce 1931), komedie zabývající se vztahem mladé a starší generace. Loupežníkem je student s pověstí lehkovážného mladíka, který se zamiluje do dcery svého profesora, který o jejich lásce nechce ani slyšet. Loupežník nakonec využívá nepřítomnosti rodičů a zamkne se se svou láskou v jejich domě a odmítá je pustit dovnitř. Nakonec donutí pana profesora k přiznání, že mladá generace není tak špatná, jak si jeho generace představuje.
- R.U.R. (Rossum's Universal Robots – Rossumovi Universální Roboti, 1920). V tomto vědeckofantastickémdramatu poprvé zaznělo slovo robot, které Čapkovi poradil bratr Josef. Čapek zde varuje před zneužitím techniky. Továrník Rossum vyrábí dokonalé roboty, kteří jsou k nerozeznání od lidí. Roboti postupně vykonávají stále více práce a lidi postupně degenerují. Roboti se vzbouří a začnou vyvražďovat lidi, nakonec vyvraždí všechny až na starého Alquista. Robotům hrozí zánik, protože nejsou schopni vyrábět sami sebe; po Alquistovi chtějí, aby zase objevil tajemství jejich výroby. Alquist se snaží všemožně zjistit informace o konstrukci robotů, dojde i na vivisekci. Mezitím se na scéně objeví roboti z poslední série, Primus a Helena, kteří mají některé lidské vlastnosti, jež ostatním robotům chybí. Alquist zjistí, že se milují, a požehná jim jako zakladatelům nového rodu.
- Ze života hmyzu – (1921) alegorický pohled na svět hmyzu, který představuje různé lidské vlastnosti a lidské typy. Na záchranu skutečných hodnot vystupuje tulák, který nejprve mraveniště nezaujatě pozoruje, ale nakonec se z pozorovatele stane aktivním účastníkem děje a rozšlapává mravenčího vůdce. Napsáno spolu bratrem Josefem.
- Věc Makropulos – (1922, zhudebněno L. Janáčkem). Zde se tajemná žena – Elina Makropulos – prozradí, že je jí ve skutečnosti 300 let. Je dcerou alchymisty, který působil na dvoře Rudolfa II., a který vymyslel elixír mládí. Císař mu nařídil, aby tento přípravek vyzkoušel na své dceři. Mnoho lidí ji závidí, ale ona touží zemřít, protože lidský život je těžký a jeho normální délka stačí.
- Adam stvořitel – (1927). Adam je nespokojen se světem jaký je, proto jej zničí a vytvoří nový. Je zklamán, protože brzy zjišťuje, že nový svět není lepší než ten, který zničil. Napsáno spolu bratrem Josefem.
- Bílá nemoc – (1937, zfilmováno roku 1937). Objevuje se diktátor, který chce válku (Adolf Hitler), ale zároveň s ním se objevuje strašlivá nemoc, která zabijí lidi. Touto nemocí onemocní i diktátor, jeden mírumilovný lékař (Galén) nachází lék. Nabízí diktátorovi, že ho vyléčí výměnou za mír. Diktátor nakonec přijímá, ale lékař je zabit, zfanatizovaným davem, cestou k němu. Na konci díla vypuká válka.
- Matka – (1938). Antifašistické drama, kde otevřeně vyhlašuje nutnost boje proti fašismu. V tomto dramatu hlavní hrdinka matka se svými rozhovory snaží zabránit svému dítěti – Tonimu (její starší synové i manžel již padli), aby odešel bojovat. Teprve poznání, že nepřítel zabíjí i malé děti a že není sama, kdo prožívá ztrátu svých synů ji donutí dát Tonimu pušku a pustit ho do války. Její zemřelí synové a manžel vystupují ve hře jako normální postavy.
Cestopisy
V Čapkových cestopisech nejede o zeměpisnou studii, ale o zachycení zvláštností, zvyků a životního stylu. V těchto dílech je velmi bohatý jazyk, který byl později často napodobován, ale nikdo nebyl schopen se Čapkovi přiblížit. Tyto cestopisy jsou velmi pěkné, ale v mnoha směrech již zastaralé, jazykovou bohatost zde lze označit i za trochu nečtivou. Popisuje své vlastní cesty. Forma jakou tyto cestopisy psal připomíná jeho sloupky. Nejdříve cestopisy posílal do Lidových novin, až později vyšly knižně.
- Italské listy – (1923)
- Anglické listy – (1924)
- Výlet do Španěl – (1930)
- Obrázky z Holandska – (1932)
- Cesta na sever – (1936) – spolu s Olgou Scheinpflugovou
Pro děti
- Devatero pohádek a ještě jedna od Josefa Čapka jako přívažek – (1932) pohádky z různých zaměstnání, kde Čapek dětem sděluje určité principy lidského chování (např. listovní tajemství).
- Dášeňka čili život štěněte – (1933). Toto dílo, napsané a fotografované s Josefem Čapkem, je vyprávění o narození a růstu štěňátka – foxteriéra Dášeňky. Karel Čapek vypráví tomuto pejskovi psí pohádky, které jsou tak trochu také bajkami.
Filosofická díla
- Pragmatismus čili Filosofie praktického života (1918)
Překlady
- Francouzská poezie nové doby (1920), tento překlad moderních francouzských básníků výrazně ovlivnil vývoj české literatury. Tyto překlady byly dokonale propracované, na dlouhou dobu se staly vzorem překladu.
Politická díla
- Hovory s TGM (1928–1935, 3 svazky) – Toto dílo je velkou zvláštností v literatuře a to nejen naší. Je samozřejmé, že k tomuto dílu existuje několik možných přístupů. Při hodnocení tohoto díla je nutné hledět na něj z hlediska doby, kdy vznikalo. Toto dílo bývá považováno za jedinečné svědectví o Masarykovi (jeho názorech nejen politických, ale i lidských, jeho vzpomínek), ale lze o něm i říci, že je nepřirozené, aby si prezident vytvořil hradní novináře a aby s jedním z nich sepsal knihu, tento specifický přístup není v demokracii běžný a mnoho kritiků se domnívá, že toto dílo bylo sepsáno za účelem propagandy T. G. Masaryka.
- Mlčení s T. G. Masarykem – doplnění hovorů, esej z roku 1935.
Posmrtně vydáno
Po smrti K. Čapka byly sebrány a vydány jeho novinové články, fejetony, atp.
- Měl jsem psa a kočku – 1939, prózy a fejetony
- Kalendář – 1940, sloupky
- O lidech – 1940, sloupky
- Vzrušené tance – 1946, básně
- Bajky a podpovídky – 1946 - Sedm rozhlásků K.Č. – 1946 - Ratolest a vavřín – 1947, sloupky
- Obrázky z domova – 1953, fejetony a sloupky
- Věci kolem nás – 1954, fejetony a sloupky
- Sloupkový ambit – 1957 - Poznámky o tvorbě – 1959, výbor z prací o literatuře
- Na břehu dnů – 1966, výbor z novinářských prací
- Místo pro Jonathana! – 1970, výbor ze statí o literatuře a kultuře
- Listy Olze – 1971, dopisy Olze Scheinpflugové
- Drobty pod stolem doby – 1975, veršované komentáře ke dni
- Listy Anielce – 1978, dopisy Anně Nepeřené z roce 1905 - Dopisy ze zásuvky – 1980, dopisy Věře Hrůzové z let 1920–1931
- Filmová libreta – 1988
Externí odkazy
- [http://capek.misto.cz Stránky věnované Karlu Čapkovi]
- [http://www.capek-karel-pamatnik.cz/ Památník Karla Čapka]
Jeho dílo podporovalo socialistickou politiku, zvláště se angažoval v otázkách kolektivizace vesnice, kterou propagoval i v dětské tvorbě. Bohumil Říha byl považován za jeden z pilířů "pokrokové (tj. socialistické) české literatury".
- Čech Země dokořán, 1950
- Dvě jara, 1952
- Venkovan, 1955 - první díl, 1958 - druhý díl
- Doktor Meluzin, 1973 zfilmováno pod názvem Dým bramborové natě - Divný člověk - O rezavém rváči a huňatém pánovi, 1971, tento název lidé používali jako metaforu na rok 1968
Trilogie o vládě Jiřího z Poděbrad:
- Přede mnou poklekni, 1971
- Čekání na krále, 1977
- A zbyl jen meč, 1978
Pro děti
- O lékaři Pingovi, 1941
- O třech penízcích, 1941
- Honzíkova cesta, 1954
- O letadélku Káněti, 1957
- Pět bohů táhne přes moře - Jak vodníci udobřili sumce - Dva kluci v palbě - Velká obrázková knížka pro malé děti, 1959 psáno s M. Lukešovou
- Divoký koník RynŘíha, BohumilŘíha, BohumilŘíha, BohumilŘíha, BohumilŘíha, Bohumil
Stará Huť je obec ležící v jižní části Středočeského kraje asi 1 km východně od města Dobříš. Rozkládá se na úpatí Brd nad údolím řeky Kocáby.
Historie
Obec byla založena okolo roku 1674, kdy zde majitel dobříského panství, František Maxmilián Mansfeld nechal postavit hutě a hamry zpracovávající železnou rudu. Osadě se říkalo Huť, Hutě Železné či Hutě Železné Dobříšské, teprve, když byla v Obecnici postavena další huť, začalo se této obci říkat Stará huť.
Hutě, slévárny a později strojírny zde fungovaly po dlouhá léta, byla zde zřízena první válcovna železa v Čechách i v celém Rakousku. Úpadek zaznamenává hutnictví ve dvacátých letech 20. století, definitivně železárna zavírá roku 1926.
Hradec (628 m n. mořem) je kopec asi 6 km severozápadně od Dobříše na Brdech
Na jeho jižním úbočí se rozkládá rezervace původních bukových a dubových porostů. Je to pás široký 200 - 300 m plošně zabírající 43 ha.
Hradec je tvořen slepenci.
Nachází se zde zbytky opevněného hradiště (odtud i název místa), dodnes se ale přesně neví, z jaké doby pocházelo. Hovoří se již o předslovanských národech. Dodnes se dají v terénu rozeznat zbytky valů. V pozdějších dobách (např. ve středověku) již Hradec jako místo pro opevněnou stavbu nikdy využit nebyl, ačkoliv leží nedaleko od tzv. Zlaté stezky z Prahy do Českých Budějovic a Lince v přibližně jejíž stopě dnes vede silnice R4.
Kategorie:Horské vrcholyKAtegorie:Okres PříbramKategorie:Přírodní rezervace ČR
Jelenec běloocasý, synonymum jelenec virginský (Odocoileus virginianus, Zimmermann, 1780) je importovaný druh spárkaté zvěře ČR
Velikost
- Hmotnost u nás se pohybuje mezi 30-70 kg, v Americe mají samci až 150 kg, délka 1,8-2 m
Popis
Jelenec běloocasý vypadá podobně jako daněk skvrnitý, na rozdíl od kterého má štíhlejší postavu a nemá skvrnitou srst. Hlavním rozlišovacím znakem je neobvyklý košíčkovitý tvar paroží se 4 i více nahoru směřujícími výsadami. Nápadný je i delší ocas sahající až pod úroveň břicha, který při běhu drží svisle vzhůru, takže vyniká jeho čistě bílá spodní strana, zatímco svrchu je hnědý. Rovněž zrcátko na zadku je čistě bílé. Letní srst bývá žlutohnědá až rezavohnědá a neskvrnitá, v zimě jednobarevně šedá, na břiše i naspodu hlavy a krku je světlejší.
Rozšíření
Původní areál výskytu je Amerika od jižní Kanady po severní Brazílii, vysazen byl v různých oblastech Evropy (dobře se aklimatizoval zejména ve Finsku).
V ČR nepůvodní druh, původně chován v oborách, dnes tvoří i volně žijící populace, z nichž největší se vyskytuje v Brdech.
Za ist der 17. Buchstabe des arabischen Alphabets. Ihm ist der Zahlenwert 900 zugeordnet.
Entstehung
Im Gegensatz zu den meisten anderen arabischen Buchstaben ist das Za nicht direkt aus einem phönizischen Buchstaben hervorgegangen. In der Frühzeit der arabischen Sprache fehlten noch die diakritischen Punkte, Za wurde genau so wie das Ta geschrieben. Zur Unterscheidung der beiden Buchstaben wurde dem Za später ein Punkt hinzugefügt.
Lautwert und Umschrift
Das Za gehört zu den vier sogenannten emphatischen Lauten und hat keine Entsprechung im Deutschen. Die Artikulationsstelle ist dieselbe wie beim Zay (= stimmhaftes „s“), der Sprechapparat wird jedoch leicht angespannt und der hintere Teil der Zunge zum Gaumen angehoben. In der DMG-Umschrift wird Dad mit einem punktierten z (ẓ) wiedergegeben. In der nichtwissenschaftlichen Umschrift wird meist „z“ verwendet, wobei die Unterscheidung vom Zay verlorengeht.
Das Za ist ein Sonnenbuchstabe, d. h., ein vorausgehendes al- (bestimmter Artikel) wird assimiliert.
Prix David di Donatello David di Donatello, Prix
Les Prix David di Donatello sont des récompenses décernées chaque année par lAcadémie du Cinéma italien (Accademia del Cinema Italiano) et, plus précisément, par lEnte (Association) David di Donatello, destinées à la meilleure production cinématographique italienne et étrangère, « avec les mêmes critères que les Oscars d'Hollywood mais en se donnant comme réf
Effet Miller
On nomme Effet Miller la variation de l'impédance d'entrée d'un amplificateur en fonction de son gain. En effet, lorsqu'on calcule l'impédance d'entrée de l'amplificateur, on constate que l'impédance entre l'entrée de l'amplificateur et sa sortie apparaît multipliée par , étant le gain de l'amplificateur.
Cet effet explique entre autres l'augmentation de la capacité d'entrée d'un étage amplificateur inverseur due à la capacité base-collecteur (dan
Charlemagne (cuirassé)
Les 3 cuirassés pré-dréadnought de la classe Charlemagne furent le Charlemagne,lancé en 1894 et entré en service en 1895, le Gaulois et le St Louis entrés en service en 1896.
Caractéristiques
Ils furent les premiers cuirassés Français à adopter l'agencement de deux grosses piéces de chasse et deux de retraite, que préféraient le
