:: wikimiki.org ::

Lepton

Lepton

Ve fyzice je lepton částice na kterou nepůsobí silná jaderná síla, Jméno "lepton" pochází z řečtiny a znamená lehký. Avšak po zavedení tohoto pojmu byl objeven tauon, který je téměř dvakrát tak těžký než proton. Všechny leptony mají spin ½ a jsou tedy fermiony. Známe 12 leptonů, 3 částice (elektron, mion a tauon), 3 odpovídající neutrina, a 6 jejich antičástic. Antičástice mají stejnou hmotnost jako částice. Hmotnost neutrin, je-li nenulová, je velmi malá. Dále mají leptonová čísla ta jsou tři – elektronové, mionové a tauonové. Částice a neutrino příslušné skupiny je má 1, jejich antičástice –1, zbývajících 8 leptonů je má 0. Kategorie:Leptony ja:レプトン

Fyzika

Fyzika (z řeckého φυσικός (physikos): přírodní, ze základu φύσις (physis): příroda) je vědní obor, který zkoumá hmotu, její vlastnosti a chování během dějů. Vlastnosti a vztahy mezi nimi popisuje zpravidla jazykem matematiky.

Rozdělení fyziky

Fyzikální výzkum lze velmi obecně rozdělit na teoretickou fyziku, experimentální fyziku a počítačové modelování. Ani jedno odvětví dnes nemůže existovat bez zbylých dvou. Teoretická fyzika se snaží vyvodit z experimentálních výsledků obecně platné zákony, naopak experimentální fyzika se snaží potvrdit nebo vyvrátit existující teorie, přitom často objevuje zcela nové jevy. Třetí větev je poměrně mladá, ale s rozvojem počítačů se jí v moderní fyzice dostává stále větší důležitosti. Jejím úkolem jsou předpovědi a ověřování teorií na komplexních jevech, kdy je chování jejích jednotlivých částí dáno relativně jednoduchým vztahem, ze kterého ale ihned neplyne chování celého souboru.

Fyzikální obory

Asi nejobvyklejší dělení fyziky je podle oborů zájmu
- Akustika
- Astrofyzika
- Agrofyzika
- Biofyzika
- Elektřina a magnetismus
- Fyzika částic
- Fyzika kondenzovaného stavu
- Fyzika plazmatu
- Kosmologie a gravitace
- Mechanika
- Meteorologie a Klimatologie
- Optika
- Počítačová fyzika
- Termodynamika

Vztah fyziky k dalším vědám

Fyzika se někdy označuje jako věda fundamentální. Kdybychom disponovali neomezenou výpočetní silou, celá chemie by se redukovala na řešení rovnic kvantové teorie. Skutečnost je ale taková, že přímé výpočty ze základních rovnic jsou dnes proveditelné jen pro jednodušší případy. Proto chemie vychází z fyziky jen částečně. Obdobný vztah (přinejmenším podle redukcionistického pohledu) platí pro biologii, ale protože biologické systémy jsou ještě složitější, přímé výpočty jsou ještě méně praktické. Na pomezí mezi fyzikou, biologií a chemií leží biofyzika. Kromě výpočtů chování molekul mají velké uplatnění v biologii i lékařství zobrazovací metody založené na složitějších fyzikálních základech (NMR, PET, spektroskopie a další). Fyzika těsně souvisí s astronomií.

Historie fyziky

Počátky fyziky lze hledat ve starověku. Fyzika převážně patřila do filosofie, rozvíjela se kosmologie. Převažující metodou poznání byla úvaha a pozorování. Aristotelova fyzika tak odpovídá přirozené, vypozorované zkušenosti - vržený předmět se zastaví, těžké předměty padají dolů, lehké míří nahoru. (Přestože v porovnání se současnou mechanikou se taková teorie zdá úplně špatná, v určitém smyslu pořád platí - je limitou mechaniky ve viskózním prostředí). Výjimkou značně předbíhající dobu byl Archimédés, který prováděl experimenty a odvodil některé přesné kvantitativní zákony. Arisotelovo učení se stalo vrcholem poznání na tisíc let. Pokroků v chemii a astronomii dosáhli arabští učenci, ale ve fyzice vývoj nastal teprve v renesanci. V Itálii Galileo Galilei začal systematicky provádět experimenty, což se stalo základem rozvoje fyziky a vědecké metody vůbec. Galilei také odvodil některé výsledky v mechanice, mimo jiné princip relativity. V astronomii Mikuláš Koperník navrhl heliocentrický systém a Johannes Kepler odvodil zákony pohybu nebeských těles. René Descartes a další položili základy pozdější matematizace fyziky (kartézské souřadnice). Ke konci 17. stol Isaac Newton vydává asi nejvýznamnější dílo v dějinách fyziky vůbec Philosophiae Naturalis Principia Mathematica (Matematické základy filosofie přírody). Vyslovuje zákony pohybu, které jsou základem mechaniky až do 20. století. V jednotném rámci s mechanikou formuluje univerzální zákon gravitace a odvozuje z něj Keplerovy zákony. Newton vymyslel i potřebný matematický aparát, integrál a derivace. Klasickou mechaniku rozvíjejí Lagrange, Hamilton, Euler, Laplace a další. Úspěšně popisují mechaniku tekutin. Coulomb, Volta a Ampere studují elektrické jevy. Oersted objevuje magnetické účinky elektrického proudu. Michael Faraday objevuje indukci. V druhé polovině 19. století James Clerk Maxwell přichází s teorií elektromagnetického pole, která spojuje a vysvětluje veškeré elektrické a magnetické jevy. Jako důsledek teorie předpovídá elektromagnetické vlny, a přivádí tak na stejný základ i optiku. Předpověď experimentálně ověřil Herz. Roku 1895 Roentgen objevuje "paprsky X" (rentgenovské záření), o rok později Becquerel objevuje radioaktivitu, o další rok později Thompson elektron. Jáchymovské rádium studují Piere a Marie Curie-Skłodowská. Vzniká tak jaderná fyzika. V zázračném roce 1905 Albert Einstein zveřejňuje speciální teorii relativity, popisující chování časoprostoru při rychlostech větších než malých (časoprostorovou interpetaci STR popsal Minkowski). Kvantové vysvětluje fotoefekt - Einstein byl první, kdo vzal kvanta vážně. O desetiletí později pak Einstein představuje obecnou teorii relativity, geometrickou relativistickou čtyřrozměrnou teorii gravitace. Rozdělení záření černého tělesa objevené Planckem, fotoefekt, potíže s modelem atomu, vztahy mezi polohami spektrálních čar a další jevy s diskrétní energetickou strukturou vedly počátkem 20. století k prvním kvantovým hypotézám (Bohr a další). Ucelené teorie kvantové mechaniky ve dvacátých letech formulovali Heisenberg ("maticová mechanika") a Schrödinger ("vlnová mechanika"), který dokázal ekvivalenci obou přístupů. Teorii značně zdokonalili Paul Dirac a John von Neumann. Souběžně s kvantovou mechanikou se fyzici snažili popsat kvantově i pole. V jazyce kvantové teorie pole se pak na přelomu 20. století podařilo popsat elektromagnetismus, o což se zvláště zasloužili Richard Feynman a Julian Schwinger. V druhé polovině 20. století pak byla v rámci jedné teorie popsána i slabá a silná interakce, a zároveň předpovězena či vysvětlena existence mnoha elementárních částic. Současnou všeobecně uznávanou teorií elementárních částic a interakcí je standardní model. Rozvíjela se také kosmologie - všechny současné teorie vycházejí z hypotézy Velkého třesku, a obvykle i z inflace. Poněkud stranou zájmu široké veřejnosti se vývoj odehrával také ve fyzice pevných látek a statistické fyzice. Obě oblasti se zabývají kvantovým popisem systémů mnoha částic, a tedy i projevy kvantového chování na makroskopické úrovni. Tento směr fyzikálního výzkumu měl a dosud má ohromný vliv na techniku. Kromě toho ve fyzice pevných látech vznikla i řada teoretických konceptů, které našly uplatnění např. při sjednocování intrakcí. Na pomezí fyziky, matematiky a počítačové vědy od 70. let 20. století vznikl nový směr poznání, nazvývaný např. věda o chaosu. Předmětem zkoumání jsou fraktály a nelineární systémy. UNESCO vyhlásilo rok 2005 Světovým rokem fyziky.

Současný vývoj

:Poznámka: Oproti popisu historického vývoje má popis současného stavu nutně spekulativnější charakter. Významná část fyziků považuje za obecný cíl snažení fyziky jednotný popis fyzikálních jevu, nejlépe v rámci jedné teorie (teorie všeho, finální teorie atp.). Z tohoto pohledu je největším problémem soudobé fyziky rozpor mezi standardním modelem, popisujícím tři interakce v rámci kvantové teorie pole, a Einsteinovou obecnou teorií relativity, popisující čtvrtou interakci - gravitaci - která kvantová není. Po desetiletích pokusů se stalo zřejmé, že kvantovou teorie gravitace (nebo obecněji "teorie všeho") nelze vytvořit v rámci jazyka kvantové teorie pole. Většina fyziků považuje za nadějného kandidáta na rámec, ve kterém kvantovou teorii gravitace bude možné formulovat, teorii strun. Teorie strun se rozvíjí přibližně od 80. let 20. století a je nezpochybnitelné, že matematický aparát udělal ohromný krok kupředu. Na druhou stranu, teorie strun rozhodně není hotová. Pesimisté pochybují o vztahu současné teorie strun k realitě a vytýkají jí např. nedostatek nových testovatelných předpovědí. Kromě tohoto hlubokého a velmi a velmi abstraktního problému existuje řada dalších otevřených problémů, z nichž některé mohou souviset. Některé z nich jsou natolik kontroverzní, že část fyziků vůbec zpochybňuje, že otázka patří do fyziky.
- "Fyzika po Standardním modelu" - supersymetrie, vysvětlení parametrů std. modelu. Přestože je standardní model všeobecně uznáván, má problémy s vysvětlením některých jevů a některé jeho předpovědi nejsou dosud ověřené experimentálně. Velké úsilí se v současnosti věnuje nalezení Higgsova bosonu.
- Problémy v kosmologiii a astrofyzice - otázka temné hmoty, detaily popisu akrečních disků, fyziky černých děr, záblesků gama záření.
- Interpretace kvantové mechaniky. Vztah kvantové teorie a "běžně vnímaného" makroskopického světa není ani po mnoha desetiltích jasný. Fyzika se zde podle některých kritiků tohoto směru výzkumu dostává do nebezpečné blízkosti filosofie.
- Šipka času - jak souvisí preferovaný směr času z hlediska statické fyziky, kosmologie, a času, který vnímáme? Existují stroje času?

Významní fyzikové

- Seznam všech článků o fyzicích Category:Fyzika als:Physik ja:物理学 ko:물리학 ms:Fizik simple:Physics th:ฟิสิกส์ zh-min-nan:Bu̍t-lí-ha̍k

Tauon

Zatřídění

Tauon

Vlastnosti

Hmotnost:	1777 MeV/c²
Elektrický náboj:	-1.6 × 10⁻¹⁹ C
Spin:	1/2

Tauon (neboli tau lepton) je záporně nabitá elementární částice s poločasem rozpadu 3x10^-13 s a hmotností 1777 MeV (srovnej s 939 MeV protonu a 0,511 MeV elektronu). Jeho antičásticí je antitauon. Rovněž mu přináleží neutrino. Tauon patří do třetí rodiny částic. Zaujímá v ní stejné postavení jako elektron v první a mion v druhé. Podobně jako elektron a mion se tauon zdá být bodový; nebyla pozorována žádná vnitřní struktura a pokud existuje musí být menší než 10^-18 m. A rovněž stejně jako elektron a mion má spin ½ a záporný elektrický elementární náboj.. Neboť leptonové číslo zůstává zachováno (jen přibližně vzhledem k oscilaci neutrin), tauonové neutrino vznikne při rozpadu tauonu na mion či elektron. Tauon je je jediný lepton, který se může rozpadat na hadrony. Ostatní leptony nemají dostatečnou hmotnost. Jako ostatní rozpady je i tento zprostředkován slabou interakcí. Kategorie:Leptony

Mion

Zatřídění

Mion

Vlastnosti

Hmotnost:	105,7 MeV/c²
Elektrický náboj:	-1.6 × 10⁻¹⁹ C
Spin:	1/2

Podle standardního modelu částicové fyziky je mion (řecky μείον = 'mínus') nestabilní elementární částice se záporným elementárním elektrickým nábojem a spinem 1/2. Společně s elektronem, tauonem a těmto částicím přináležícím antičásticím (mionu odpovídající se jmenuje antimion) a neutrinům (mionové neutrino a antineutrino), je příslušníkem kategorie leptonů, skupiny fermionů. Z historických důvodů jej občas označujeme jako mí meson, přestože nepatří do skupiny mesonů dle moderní částicové fyziky (vizte sekci Historie). Hmotnost mionu je 207× větší než hmotnost elektronu (105,6 MeV). Mion běžně značíme μ^- a antimion μ⁺. Na Zemi přirozeně vzniká při rozpadu pionu. Piony vznikají v horních vrstvách atmosféry v důsledku její interakce s kosmickým zářením a velmi rychle, v průběhu několika nanosekund, se rozpadají. Vzniklé miony se rovněž velmi rychle rozpadají během asi 2,2 mikrosekundy. Protože se však pohybují v atmosféře velmi rychle, v důsledku dilatace času, jednoho z efektů speciální teorie relativity, dokonce dopadají na zemský povrch (čas rozpadu je měřen v soustavě, kde je mion v klidu, ale z pohledu pozemského pozorovatele jde o mnohem delší čas). Jako i jiné nabité leptony má odpovídající neutrino. Mionové neutrino se značí ν_μ. Mion se samovolně rozpadá na elektron, elektronové antineutrino, a mionové neutrino.

Mionické atomy

Mion byl první pozorovanou elementární částicí nenacházející se v běžných atomech. Miony však mohou tvořit zvláštní atomy, kde mion zastává funkci elektronu. Mionové atomy jsou však mnohem menší než normální atomy, protože kvůli kvantovým vlastnostem momentu hybnosti musí být hmotnější mion mnohem blíže atomovému jádru, než by byl na jeho místě elektron.

Historie

Miony objevil Carl D. Anderson roku 1936 při studiu kosmického záření. Pozoroval částice, které se při průchodu magnetickým polem stáčely pod větším úhlem než elektrony, ale menším než protony. Předpokládal, že nová částice má stejnou velikost náboje a hmotnost mezi elektronem a protonem. Proto ji Anderson pojmenoval mesotron, kde předpona meso- je z řeckého slova pro "střední". Krátce po tom byly objeveny další částice střední hmotnosti, které začaly být nazývány mesony. Mion mezi nimi nesl název mí meson. Později se ukázaly velké rozdíly mezi μ mesonem a ostatními mesony (např. nerozpadá se na další mesony, ale na leptony), proto byl přejmenován na mion.

Využití

Miony procházejí předměty. Prvky s hustými jádry a s velkým množstvím protonů (např. uran, plutonium) je vychylují.
- Miony tak lze použít např. k detekci těchto radiokativních např. v uzavřeném vozidle. Vůz musí být v detekčním zařízení.
- Zjistění z jakého materiálu jsou předměty (např. archeologické artefakty) vyrobeny.
- Zjistění, jak odolávají materiály různým vnějším vlivům. Jako doplnění poznatků zjištěných rentgenem nebo laserem. Kategorie:Leptony ja:ミュー粒子 ko:뮤온

Tauon

Zatřídění

Tauon

Vlastnosti

Hmotnost:	1777 MeV/c²
Elektrický náboj:	-1.6 × 10⁻¹⁹ C
Spin:	1/2

Intrapersonal communication

Intrapersonal communication is a communication that a person has with him or herself. And may be regarded as "self-communication", thought, preception etc.. (NOTE): Self-communication although intrapersonal extends to reciprocal systems and renewal.
- see automation,artificial intelligence a-life. A=A a thing is it self. Plato. Although some might take the position that no communication is needed if only one party is involved, we communicate with ourselves all the time. In Communication: The Social Matrix of Psychiatry, Jurgen Ruesch and Gregory Bateson argue that intrapersonal communication is indeed a special case of interpersonal communication, as dialogue is the foundation for all discourse. Intrapersonal communication can encompass:
- Sense-making (see Karl Weick) e.g. interpreting maps, texts, signs, and symbols
- Interpreting non-verbal communication (see Albert Mehrabian) e.g. gestures, eye contact
- Communication between body parts; e.g. "My stomach is telling me it's time for lunch."
- Speaking aloud ("talking to oneself"), reading aloud, repeating what one hears; the additional activities of speaking and hearing (in the third case of hearing again) what one thinks, reads or hears may increase concentration and retention.
- Writing (by hand, or with a wordprocessor, etc.) one's thoughts or observations: the additional activities, on top of thinking, of writing and reading back may again increase self-understanding ("How do I know what I mean until I see what I say?") and concentration. It aids ordering one's thoughts; in addition it produces a record that can be used later again. Copying text to aid memorizing also falls in this category.
- Making gestures while thinking: the additional activity, on top of thinking, of body motions, may again increase concentration, assist in problem solving, and assist memory.
- Day-dreaming
- Nocturnal dreaming

Lepton

Fyzika

Rozdělení fyziky

Fyzikální obory

Vztah fyziky k dalším vědám

Historie fyziky

Současný vývoj

Významní fyzikové

Tauon

Mion

Mionické atomy

Historie

Využití

Tauon

Intrapersonal communication

See also