:: wikimiki.org ::
| Jonáš |
JonášJonáš (hebr. יונה, "holubice"), starozákonní prorok, hlavní postava stejnojmenné biblické knihy Jonáš. Je známý především svým příběhem o útěku před Bohem. Aby nemusel uposlechnout Božího hlasu, uprchl na moře. Při bouři byl však na vlastní žádost námořníky hozen do moře, kde ho spolkla velká ryba. Po třech dnech ho ryba na Boží příkaz vyplivla zpět na souš.
Jonáš se stal častým uměleckým námětem, neboť kromě pohádkového líčení jeho pobytu v břiše ryby se stal v křesťanském chápání předznamenáním Krista. Jako Jonáš byl v břichu ryby tři dny a pak byl osvobozen, tak i Kristus po třech dnech v hrobu vstal z mrtvých.
Viz Mt 12,38-40; Lk 11,29-32.
Podívejte se také na:
Biblická kniha Jonáš
kategorie:Biblické postavy
Hebrejština
Hebrejština (עברית) v dnešním slova smyslu označuje moderní hebrejštinu (ivrit), tedy jazyk, jímž se hovoří ve státu Izrael. Vedle toho však lze označovat jako hebrejštinu i klasickou hebrejštinu, tj. biblickou hebrejštinu.
Hebrejština patří do rodiny semitských jazyků, k jejich severozápadní skupině, tzv. kananejské formě. Její původ sahá zřejmě do pozdní kananejštiny. Nejstarší stopy kananejské řeči s hebrejskými idiomaty objevili archeologové v Ras Šamra (Ugaritu) a pocházejí z 20. století př. Kr.
Hebrejské písmo
Hebrejským písmem se píše zprava doleva. Jeho psaná podoba, tzv. kvadrátní čili čtvercová, pochází z aramejštiny používané v Persii v 5. století př. n. l. Předtím však hebrejština užívala vlastní formy vyvinuté asi v 13. století př. n. l. ve Fénicii; tuto podobu písma používá dodnes u Samaritánů. Odtud pochází fakt, že hebrejština má 22 znaků pro souhlásky; samohlásky se nepsaly. Pro rozlišení vokalizace se používá tzv. punktace vyvinutá židovskými učenci a použitá např. v masoretském textu. Blíže viz heslo hebrejské písmo.
Biblická hebrejština
Biblickou hebrejštinu můžeme sledovat ve tří obdobích.
# Od Mojžíše do začátku království (asi 1500 -- 1000 př. Kr.). Jedná se o archaickou podobu jazyka.
# Od počátků království do babylónského zajetí (1000 -- 586 př. Kr. -- zlatý věk hebrejštiny.
# Od babylónského zajetí je hebrejština stále více znamenána výpůjčkami z aramejštiny a řečtiny.
Gramatika biblické hebrejštiny
Gramatika hebrejštiny je ryze semitská a má velmi mnoho spoolečných rysů s ostatními semitskými jazyky. Ve svém vývoji je však velmi vyvinutá - na rozdíl od starší starobabylónštiny např. ztratila schopnost skloňovat pomocí pádových koncovek, velmi se zjednodušil i systém zájmen a jejich skloňování. Jednoduchá je však i vzhledem např. k arabštině, která si (alespoň ve své spisovné formě) zachovala skloňování a také starší vokalizaci.
Charakteristickým rysem jazyka základní kořen slova určený většinou třemi souhláskami -- ten je pak shodný pro substantiva, adjektiva i slovesa. Proto je zvykem řadit jednotlivá slova ve slovníku sice podle abecedy, ale řadí se tak nikoli jednotlivá slova, ale kmeny. Podobně se slovesa udávají v 3. osobě sg. m. perfekta, neboť tento tvar větršinou plně odpovídá prostému kořeni bez přípon a předpon, jejichž pomocí se časuje.
Hebrejština nezná české (či obecně v indoevropských jazycích obvyklé) pojetí slovesných časů. Neexistuje přítomný, minulý nebo budoucí čas. Ten se buď opisuje nebo závisí na kontextu. Zato hebrejština překypuje mnoha slovesnými formami. "Čas" zaznamenává hebrejština dvěma rozlišovacími formami -- dokonavou a nedokonavou (tzv. perfektum a imperfektum). Proto může i perfektum i imperfektum vyjadřovat ve své podstatě kterýkoli čas. Každý z těchto časů má několik možných modů (způsobů, které upřesňují a mění význam slovesa. Zkladní jsou: qal (prostý význam slovesa, "poslal"), nifal (zvratný význam, "poslal se" resp. "byl poslán"), piel (intensivní význam, "vyhnal"), hifil (kauzativní význam, "nechal poslat"), pual (pasivní význam, "byl poslán"), hofal (kauzativní pasivum), hitpael (intensivní reflexivum, "vyhnal se"), případně další odvozené způsoby.
Zájmena se obvykle připojují k slovesům, předložkám a jménům ve formě sufixů.
Původní skloňování pomocí koncovek biblická hebrejština již nezná. Větná struktura v hebrejštině nezná vedlejších vět ani pomocných sloves, zato využívá hojně jmenných tvarů sloves.
Pro hebrejštinu je významný jeden jev, který jen těžko najdeme jinde, a to je "waw conversivum". Jedná se o syntaktický jev, využívaný při souvislém vyprávění. Hebrejština upřednostňuje všude parataxi, čili souřadná souvětí spojené spojkou "waw", česky "a", a to ve významu slučovacím, vylučovací či jiném. V tomto případě prostého sledu událostí vyprávění pak se uplatňuje pravidlo, že sloveso, kterému předchází tato spojka "waw" mění svůj "čas". Tzn. je-li to perfektum, má význam imperfekta a obráceně. Je docela možné, že se jedná o pozůstatek třetí slovesné formy ("času", "konjunktivu"), který se používal po této předložce "waw", která svým tvarem splynula s imperfektem. Známkou toho mohou být občas se vyskytující zvláštní sufixy a tvary, které se vyskytují jen v případě, že je sloveso spojeno s "waw conversivum".
Z této gramatické struktury vyplývá i nám v lecčem vzdálený způsob uvažování -- hebrejské uvažování není na rozdíl od evropského abstraktní, ale zcela konkrétní.
Kategorie:Semitské jazyky
Kategorie:Bible
ja:ヘブライ語
ko:히브리어
simple:Hebrew language
th:ภาษาฮีบรู
Starý zákonStarý zákon je delší a starší část Bible. Jedná se původně o sbírku posvátných židovských knih, kterou přejalo z židovství vzniklé křesťanství. V otázce šíře biblického kánonu nepanuje shoda. Protestantství přijalo židovský kánon ustálený okolo roku 100 a spolu s dnešním židovstvím uznává 39 samostatných knih (Židé udávají 22 knih, ale odlišnost je jen ve způsobu dělení knih, nikoli v šíři kánonu). Katolická církev uznává kánon o něco širší, neboť vychází z alexandrijské židovské tradice, a považuje za závazných celkem 46 spisů.
Označení Starý zákon je křesťanské a "starý zde stojí v protikladu/doplnění k Novému zákonu, druhé části křesťanské Bible. Židé "Starý zákon", který je pro ně celým Písmem, nazývají obvykle Tanach (zkratka z Tóra - Neviím - Ketuvím, podle tří částí, z nichž se skládá).
Podle klasického židovského dělení má 3 části: Tóra, Spisy a Proroci. Křesťané jej obvykle dělí na 4 části: 5 knih Mojžíšových (Pentateuch), historické spisy, mudroslovné knihy a prorocké knihy.
Starý zákon byl sepsán v průběhu cca 800 let mnoha autory. Nejstarší texty pocházejí z předmonarchického izraelského období, tj. snad před rokem 1000 př. Kr., nejmladší texty jsou z posledních staletí př. Kr. Starý zákon začíná vyprávěním o stvoření světa a dále pokračuje sledováním dějin židovských praotců a židovského národa jako zkušenosti lidí s Hospodinem až zhruba do 2. století př. Kr. (makabejské povstání). Obsažené knihy jsou nejrůznějšího typu: Výpravné, historické, sbírky výroků, vidění, úvahy, modlitby, písně apod. Je napsán z větší části hebrejsky, některé části spisů aramejsky a řecky.
Odkazy
- Masoretský text
- Biblický kánon
Kategorie:Bible
ja:旧約聖書
zh-min-nan:Kū-iok Sèng-keng
ProrokV běžné řeči je prorok člověk schopný předvídat budoucnost. V tomto smyslu prorokuje či vyslovuje proroctví.
Prorok v Bibli
V Bibli (především ve Starém zákoně) je prorok jedním z klíčových slov. Používá se pro něj nejčastěji hebrejského termínu נביא náví (prorok), někdy חוזה chózé nebo (vidoucí), řečtina používá termínu profétés. Narozdíl od dnešního pojetí se nejedná o člověka, jenž by předvídal budoucnost, ale o Božího prostředníka, o člověka (muže nebo v starších textech i ženu), který zprostředkovává styk mezi Bohem a lidmi. To má dva aspekty: 1) Prorok zprostředkovává Boží slovo a jeho vůli lidem; 2) přednáší Bohu prosby lidí a přimlouvá se za ně.
Největším prorokem podle biblického podání a vzorem všech ostatních proroků je Mojžíš, který mluvil s Bohem tváří v tvář a skrze nějž dal Bůh svému lidu zákon. Dalším významným prorokem je Eliáš, který nezemřel, ale byl vzat přímo k Bohu v ohnivém voze.
Ve Starém zákoně se obvykle rozlišují dvě skupiny proroků: proroci "nepíšící" a proroci "píšící", podle toho, zda se nám zachovaly knihy s jejich výroky nebo nikoli. Celkem zná židovská tradice 48 proroků a 7 prorokyň.
Nepíšící proroci
Je to starší skupina proroků. Řadí se sem např. Samuel, Nátan, Gad, Eliáš, Elíša, Achijáš, Míkajáš, Jehú a další. O těchto mužích se nám zachovaly zprávy v různých knihách, především v knihách Samuelových a knihách královských. Jejich zprostředkovatelská činnost se projevuje především v boji a v politice a jejich funkce více odpovídá pojmu proroctví v Kenaánu na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. Kr. Kromě těchto proroků najdeme i zmínky o prorockých školách a o dvorních prorocích, kteří bývají často kritizováni jako falešní, neboť prorokovali (tj. mluvili jménem Božím a zvěstovali to, co prohlašovali za Boží vůli) podle svých osobních nebo stranických zájmů.
Píšící proroci
Od těchto proroků se nám dochovaly spisy a výroky. Některé pochájzejí přímo od nich, jiné jim byly připsány o něco později. Jedná se o následující proroky (podle biblického pořadí): Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel, Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš, Malachiáš. Křesťané řadí mezi proroky ještě Daniela. Ti se dále dělí na větší a menší (Izajáš, Jeremiáš a Ezechiel (Daniel) větší, zbytel menší) nebo na předexilní, exilní a poexilní (podle doby působení; exilem se myslí babylonské zajetí).
Hlavním zájmem předexilních proroků, ať už působili v Izraeli nebo v Judsku, bylo většinou napomínat lid a vytýkat mu Božím jménem jeho viny. Ty se týkaly především dvou oblastí, především sociální sféry (nespravedlnost, úplatné soudy, útisk, vydírání apod.) a sféry náboženské (odpadlictví od kultu jediného Boha, obětování jiným bohům, nekromancie apod. Obě sféry jsou však pro proroky neoddělitelné. V případě, že se lid neobrátí a setrvá ve své zatvrzelosti a zlobě, hrozí Božím trestem, v případě obrácení naopak slibují, že se Bůh o svůj lid postará, jak slíbil jejich předkům. Někteří proroci přidávají i politická témata. Např. Jeremjáš a Izajáš se snaží přimět Judsko, aby v době velkých politických zvratů na světové scéně složilo svou důvěru v Boha, a nikoli v cizí mocnosti.
Exilní a poexilní proroci kladou většinou důraz na pokání, Boží věrnost a později na očistu kultu. Začínají se objevovat a silněji projevovat apokalyptické a eschatologické tendence.
Podle tradičního křesťanského pojetí jednou z hlavních funkcí starozákonních proroků bylo i předpovědět příchod Mesiáše (tj. Krista).
Prorok v Koránu
Korán (a islám) má podobné pojetí proroka jako židovství a křesťanství. Prorok je ten, komu Bůh svěřil hlásání a obnovu pravé víry v jediného Boha. Avšak snad častěji než o prorocích (arabsky "nabí") hovoří Korán o poslech (arabsky رسول "rasúl"), což umožňuje správnější pochopení poslání těchto osob.
Korán zná mnoho proroků, ať už jsou to biblické postavy jako Noe, Mojžíš, Jonáš, Ježíš či jiní, nebo i nebiblické. Každá doba a každý národ má svého proroka, který k němu byl poslán a kterého mají poslouchat. Tak Židé mají v prvé řadě Mojžíše a křesťané Ježíše. Ti, pokud jejich učení není překrucováno (jak se stalo v křesťanství nebo židovství), jsou pravými Božími posly. Proto křesťané i Židé jsou z hlediska Koránu vyznavači pravých Božích poslů, jen si Boží poselství překroutili a pozměnili. Existují však výroky Koránu, které praví, že křesťané a Židé nejsou vázáni Koránem, ale svými spisy od svých proroků, které za nimi Bůh svého času poslal.
Islámský Prorok par excellence je však Mohamed, který byl poslán k Arabům, aby jim v pravý čas zvětoval pravou abrahámovskou víru. Islám je podle muslimů na rozdíl od křesťanství a židovství jediným velkým náboženstvím, které si uchovalo původní pravé Boží poselství.
Související odkazy:
- Prorocké knihy
kategorie:náboženství
kategorie:islám
kategorie:židovství
kategorie:křesťanství
ja:預言者
Evangelium podle MatoušeEvangelium podle Matouše je první (i když ne nejstarší) knihou v pořadí Nového zákona. Je jedním ze čtyř kanonických evangelií. Spolu s Markovým a Lukášovým evangliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Datuje se obvykle do let 80-90 po Kr. Místem sepsání byla pravděpodobně syrská židokřesťanská komunita, snad v Antiochii.
Jako ostatní evangelisté, i autor prvního evanglelia sesbíral různé materiály pojednávající o životě a smrti (a vzkříšení) Ježíše Krista a sestavil z nich ucelené vyprávění.
Kategorie:Knihy Nového zákona
ja:マタイによる福音書
ko:마태오 복음서
Evangelium podle LukášeEvangelium podle Lukáše je třetí knihou v pořadí Nového zákona. Je nejkratší ze čtyř kanonických evangelií. Spolu s Matoušovým a Markovým evangliem patří mezi tzv. synoptická evangelia. Lukášovo evangelium je spolu se Skutky apoštolů, které tvoří druhou část jednotného Lukášova díla, adresováno jistému Teofilovi, aby si adresát mohl učinit přesnější obraz o věcech, o kterých již slyšel mnoho nejednotných zpráv. Spis vznikl přibližně v 80. nebo 90. letech 1. století.
Jako ostatní evangelisté, i autor třetího evanglelia sesbíral různé materiály pojednávající o životě a smrti (a vzkříšení) Ježíše Krista a sestavil z nich ucelené vyprávění.
Kategorie:Knihy Nového zákona
ja:ルカによる福音書
ko:루카 복음서
Kategorie:Biblické postavyKategorie:Bible Ocean Springs, MSOcean Springs, Mississippi
apartment madrid narty we francji gry mieszne zdjcia Rolety
|
|
|
|
