:: wikimiki.org ::

Vigilius

Vigilius

Vigilius byl od roku 537 do 7. července 555 papežem. Narodil se kolem roku 500 ve významné římské rodině. Jeho otec byl konzulem, bratr senátorem. Již Bonifác II. jej chtěl učinit svým nástupcem, avšak římský klérus mu odepřel souhlas. Papež Agapetus I. jej vyslal jako apokrisiáře do Konstantinopole. Zde se začal klonit k monofyzitismu a do Říma se po smrti Agapeta I. vracel coby císařovnou Theodorou upřednostňovaný favorit volby. Justinián I. si od volby Vigilia sliboval též vyřešení sporu mezi zastánci Chalkedonského koncilu a monofyzity. Avšak po Vigiliově návratu se papežem stal na nátlak ostrogótského krále Theodabada Silverius. Vigilius se stal na nátlak z Konstantinopole 29. března 537 vzdoropapežem a byl obecně po Silveriově smrti uznán jako jeho nástupce. Navzdory očekávání císaře se však Vigilius začal stavět proti monofyzitismu. Následně roku 543/544 Justinián odsoudil spisy tří významných antiošských teologů (viz Spor o Tři kapitoly). Tomuto výnosu, který zároveň zpochybňoval autoritu Chalkedonského koncilu, se však postavili západní biskupové a Vigilius, kteří odmítli Tři kapitoly odsoudit. Vigilius odcestoval do Konstantinopole, kde roku 548 pod nátlakem a ke zděšení západních biskupů ve svém Iudicatum podepsal odsouzení Tří kapitol. Za to byl na jedné africké synodě dokonce exkomunikován ze strany některých západních biskupů. V této situaci uzavírá Vigilius s Justiniánem tichou dohodu, že bude v celé záležitosti svolán ekumenický koncil, který rozhodne; až do té doby neměla žádná strana konat další kroky. Justinián však přesto roku 551 znovu Tři kapitoly odsoudil, proti čemuž Vigilius protestoval a nakonec se uchýlil do baziliky sv. Petra, z níž však byl dovlečen do Konstantinopole. V květnu 551 církevní synod v Konstantinopoli Tři kapitoly odsoudil, avšak Vigilius se postavil zásadně proti. Císař jej za to zesměšnil a dokonce nechal exkomunikovat. Vigilius se v tzv. druhém protokolu vyjádřil v souladu s touto synodou. Přinejmenším domnělá bezzásadovost přivedla Vigilia do naprosté izolace na Západě i na Východě. Ve váhávosti nadále pokračoval a nakonec přijal i usnesení 2. konstantinopolského koncilu (553), který nepřijal odsouzení zmiňovaných Tří kapitol. Autoritou papeže coby patriarchy Západu Vigiliovo chování v celé záležitosti otřáslo na více než 150 let. Vigilius zemřel na cestě domů 7. července 555 v Syrakusách. O mnoho staletí později se Vigiliovo počínání během celé kontroverze stalo v 19. století významným vzhledem k rozpravě o papežské neomylnosti.

Viz též

- 2. konstantinopolský koncil
- Spor o Tři kapitoly
- Papežská neomylnost

Bibliografie

- GELMI, J. Papežové. Praha: Mladá Fronta, 1994. ISBN 80-204-0457-0. Kategorie:Papežové Kategorie:Narození 5. století Kategorie:Úmrtí 6. století ko:교황 비질리오

537

Století: 5. století - 6. století - 7. století Roky: 532 533 534 535 536 537 538 539 540 541 542 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

- Papež
- Silverius (536-537)
- Vigilius (537-555) Kategorie:6. století ko:537년

555

Století: 5. století - 6. století - 7. století Roky: 550 551 552 553 554 555 556 557 558 559 560 ----

Události

- Taliesin se stává dvorním bardem Brochfaela, krále Powysu (přibližné datum)

Narození

Úmrtí

- 7. července papež Vigilius (Syrakusy)

Hlavy států

- Papež
- Vigilius (537-555) Kategorie:6. století als:555 ko:555년

Papež

(1526)]] Papež (latinsky papa), nazývaný též Svatý otec, je hlava katolické církve a suverén Městského státu Vatikán, biskup Říma a patriarcha Západu. Podle katolického učení je papež náměstkem Ježíše Krista na zemi a nástupcem svatého apoštola Petra a je neodvolatelný. Pokud stávající papež zemře, nebo pokud se vzdá úřadu, sejdou se za účelem volby nového kardinálové, kteří jsou mladší 80 let, na konkláve. Papež musí být zvolen alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů přítomných kardinálů.

Stručné dějiny papežství

Papež je podle katolického pojetí a podle pojetí některých dalších církví nástupcem apoštola Petra, který byl prvním biskupem města Říma a zřejmě zemřel roku 67 v Římě mučednickou smrtí. Podle zmiňovaného pojetí, které se zakládá na výkladu Matouše 16,18-19, má Petr, resp. jeho nástupci, přednostní postavení před ostatními apoštoly, resp. biskupy. 1. list Klementův (kolem roku 98) je raným historickým dokumentem, který zaznamenává přednostní postavení římské církevní obce, když se její biskup, Kléméns Římský, snažil vyřešit spory v Korintě. Užití titulu papež je poprvé dosvědčeno v době papeže Marcellina († 304), který je takto nazván na jednom náhrobku. Oficiálně se však papa poprvé nazval Siricius (385 – 399), tento titul je pak fixován v době Řehoře Velikého (590 – 604). Titul papež označoval v raných dobách i ostatní biskupy, patriarchy a opaty především na Východě (takto po schizmatu, které následovalo po Chalkedonském koncilu roku 451 označuje titulem papež i koptská církev). Teprve později se takto začal označovat jedině římský biskup. Od dob Lva I. (440 – 461) nese římský biskup označení pontifex maximus, které až do císaře Gratiana náleželo římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Po klasickém období dějin papežství dochází od konce 9. do začátku 11. století k tzv. temnému období papežství, kdy prestiž papežů výrazně opadla vlivem jejich pokleslé morálky a situaci, kdy významné římské šlechtické rody měly výrazný vliv na volbu a vládu jednotlivých papežů (viz též pornokracie). Tato situace se mění v souvislosti s obnovnými hnutími v církvi a s bojem o investituru. Volba papeže je svěřena konkláve kardinálů. Roku 1309 po své volbě Klement V. stěhuje své sídlo do francouzského Avignonu, odkud se papežové vrátí do Říma teprve roku 1376. Toto avignonské zajetí bude mít dohru ve velkém schizmatu, kdy současně vládli z Říma a Avignonu dva papežové, od roku 1409, kdy Pisánský koncil zvolil Alexandra V., dokonce tři. Tuto roztržku ukončil teprve Kostnický koncil, který roku 1417 zvolil nového papeže, Martina V. (1417 – 1431). Po období renesančních papežů přichází období tzv. katolické reformace, kterou vyvolala protestantská reformace a následný Tridentský koncil. Nové chápání papežství souvisí s 1. vatikánským koncilem, který definoval dogma o papežské neomylnosti a přiznal papeži v rámci římskokatolické církvi nejvyšší jurisdikci.

Poznámky

Tento spis také dosvědčuje přítomnost a mučednickou smrt apoštolů Petra a Pavla v Římě.

Související odkazy

- Seznam papežů
- Vzdoropapež
- Seznam vzdoropapežů

Reference

- GELMI, J. Papežové. Praha : Mladá fronta, 1994. ISBN 80-204-0457-0.
- HALAS, F. X. Fenomén Vatikán. Brno : CDK, 2004. ISBN 80-7325-034-9.

Externí odkazy

- [http://http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php?id_select=736 Heslo papež v Encyklopedii náboženství]
- [http://www.karmelitanske-nakladatelstvi.cz/encyklopedie.php?id_select=739 Heslo papežství v Encyklopedii náboženství] (viz také další pod P)
- [http://stoplusjedna.newtonit.cz/stare/200411/so11a00d.asp Jak umírají papežové] - článek ve 100+1 ZZ
- [http://www.katechismus.cz/rejstrik-slovo.php?slovo=papež Záznam rejstříku na katechismus.cz] Kategorie:Křesťanství Kategorie:Papežové als:Papst ja:ローマ教皇 ko:교황 ms:Paus (Katholik) nb:Pave simple:Pope th:พระสันตะปาปา

500

Století: 4. století - 5. století - 6. století Roky: 495 496 497 498 499 500 501 502 503 504 505 ----

Události

Vědy a umění

Narození

- Theodora – pozdější byzantská císařovna (manželka Justiniána I.)

Úmrtí

Hlavy států

- Papež
- Symmachus (498-514)
- Laurentius (vzdoropapež) (498-505) Kategorie:5. století ko:500년

Konstantinopol

Konstantinopol (též Konstantinopolis, slovanským označením Cařihrad, řecky Κωνσταντινούπολις, latinsky Constantinopolis) je dřívější jméno pro dnešní turecký İstanbul. V současném městě zahrnovala Konstantinopol prostor od přístavu Zlatý roh až k pobřeží Marmarského moře.

Znovuzaložení města

Na místě Konstantinopole stávala původně řecká osada Byzantion (Byzantium), založená již v 7. století př. n. l. Římský císař Constantinus I. se rozhodl vytvořit protiváhu městu Římu ve východní části říše a k tomu si vybral strategické místo, kterým osada Byzantion vždy byla. Dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Konstantinopol, tj. město Konstantinovo. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše, městu se dostalo též označení Nova Roma (tj. Nový Řím). Constantinus město obdařil rozsáhlými privilegii, obdobnými těm, která od nepaměti náležela městu Římu; dokonce i zásobování města egyptským obilím odpovídalo zásobování starého hlavního města obilím z provincie Africa. Nadto bylo město obdařeno ius Italicum a bylo tak vyňato z placení pozemkové daně. Celé město bylo nadáno rozsáhlou autonomií, v jeho čele stál prokonzul, který byl teprve roku 359 vystřídán městským prefektem. Při založení města se počítalo se zásobováním 80 tisíc obyvatel, avšak již na konci 4. století počet obyvatel dosáhl 400 tisíc a ve 2. polovině 6. století dokonce 600 tisíc obyvatel. Konstantinopol byla od 4. století politickým, ekonomickým a kulturním centrem východořímské říše, pro kterou se v době humanismu ujalo označení Byzantská říše. Význam Konstantinopole však dalece přesahoval hranice Byzantské říše, město bylo jedno z nejbohatších a nejlidnatějších na světě. Město se také stalo čtyřikrát místem zasedání ekumenických koncilů. Oproti starému Římu se město lišilo především ve dvou ohledech: zatímco jazykem starého Říma byla především latina, obyvatelstvo Konstantinopole hovořilo převážně řecky. Druhý rozdíl spočíval v tom, že si Řím ještě dlouho uchovával antický vzhled, avšak Constantinus vybudoval nový Řím již se záměrem postavit město v zásadě křesťanské, takže v jeho stavebním plánu nechybělo místo pro kostely. V roce 1204 byla Konstantinopol během čtvrté křížové výpravy vydrancována a obsazena křižáky. Až roku 1261 bylo v Konstantinopoli obnoveno byzantské císařství Michalem VIII. Dne 29. května 1453 Byzantská říše definitivně zanikla dobytím Konstantinopole Osmanskými Turky. Turci město přejmenovali na Stambul (z řeckého spojení εἰς τὴν πόλιν eis tén polin do Města) a učinili ho hlavním městem Osmanské říše. Roku 1923 byla založena Turecká republika a hlavní město se přesunulo do Ankary.

Podívejte se také na

- Constantinus I.
- İstanbul
- Byzantská říše

Externí odkazy

- [http://www.unc.edu/awmc/downloads/connorConstLblMed.jpg Plánek Konstantinopole]
- [http://www.orthodoxia.cz/unie/1204-800.htm 800 let od přepadení Konstantinopole západními křesťany] Kategorie:Byzantská říše Kategorie:Antický Řím Kategorie:Města ja:コンスタンティノポリス ko:콘스탄티노폴리스

Řím

Řím (Roma) je hlavním městem Itálie, regionu Lazio a provincie Roma (RM). Jedno z nejstarších měst Evropy, bylo založeno před více jak 2 700 lety. Jako středisko římské říše a později katolické církve měl nesmírný vliv na svět. Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů. Historie Říma je ohromující, jsou tu dochované památky, které pokrývají víc jak dvě tisíciletí. Řím vznikl v době železné v polovině 8. století př. n. l. spojením několika místních osad. V roce 616 př. n. l. se dostali k moci sousední Etruskové. Podle etruského rodu Ruma snad bylo i město nazváno. V roce 509 př. n. l., kdy byla zřízena římská republika, byli Etruskové vyhnáni. Do roku 270 př.n.l. republika postupně zabrala většinu území apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu demokracie. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města postaveného dosud převážně z kamene stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fora, lázně, cirky, paláce - hlavním stavebním mateiálem se stává mramor. Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli pronásledováni až do 4. století, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu, ale s jeho upadajícím vlivem, upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobitím. Roku 410 Město dobili a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha. Město zůstalo témeř po celou dobu středověku papežským sídlem. Během tzv. avignonského zajetí papežů však bylo opuštěno velkou částí vyšších vrstev, což vedlo k dalšímu období úpadku. V roce 1378, kdy se vrací papežové, nebyl Řím o nic větší než vesnice uprostřed ruin. Řím své postavení křesťanského středobodu znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let ho zkrášlovali největší renesanční a barokní umělci. Nakonec v roce 1870 získal Řím statut hlavního města nově sjednocené Itálie.

Historie Říma

Hlavní článek: Antický Řím

Středověk

- 496 – Anastasius II. Je prvním papežem, který získal titul pontifex maximus (nejvyšší kněz)
- 590 - 604 – Papež Řehoř I. upevňuje papežství
- 609 – Pantheon je vysvěcen na křesťanský kostel
- 725 – Král Ine z Wessexu zakládá první ubytovnu pro poutníky v Borgu
- 778 – Karel Veliký, francký král dobývá severní Itálii
- 800 – Karel Veliký je korunován na císaře v bazilice sv. Petra
- 852 – Po nájezdu Saracénů je Vatikán opevněn hradbami
- 880 - 932 – Římu vládnou dvě ženy: Teodora a poté její dcera Marozia
- 962 – Východofranský král Ota I. Veliký je korunován římským císařem, a obnovuje tak středověkou římskou říši, pro niž sepo zději ujal název Svatá říše římská
- 1108 – Přestavba San Clemente
- 1200 – Řím se stává nezávislou obcí
- 1300 – Papež Bonifác VIII. vyhlašuje první svatý rok.
- 1347 – Cola di Rienzo se pokouší obnovit římskou republiku
- 1348 – Vypuká epidemie moru

Renesance

- 1452 – Začíná se bourat stará bazilika sv. Petra
- 1475 – Narození Michelangela (u Florencie)
- 1483 – Narození Raffaela
- 1486 – Výstavba Palazzo della Cancelleria
- 1506 – Papež Julius II. Začína se stavbou chrámu sv. Petra
- 1508 – Michelangelo maluje strop Sixtinské kaple
- 1527 – Karel V. drancuje Řím
- 1547 – Papež Pavel III. Jmenuje Michelangela architektem chrámu sv. Petra

Baroko

- 1585 – Papež Sixtus V. navrhuje nové ulice
- 1600 – Upálen Giordano Bruno
- 1626 – Dokončení chrámu sv. Petra
- 1633 – Galileo Galilei odsouzen k smrti
- 1651 – Bernini přestavuje Piazza Navona
- 1732 – začátek stavby Fontány de Trevi
- 1735 – Navrženy Španělské schody

Sjednocení

- 1762 – Dokončení Fontány de Trevi
- 1797 – Napoleon dobyl Řím
- 1800 – Napoleon znovu zabírá Itálii
- 1820 – Nepokoje v celé Itálii
- 1848 – povstání nacionalistů v Římě. Papež prchá a je vyhlášena republika
- 1849 – Papež se znovu dostává k moci za podpory francouzských jednotek
- 1860 – Garibaldi osvobozuje Sicílii a Neapol
- 1861 – vytvoření italského království se sídlem v Turíně

Moderní Řím

Oblasti Říma

- Kapitol
- Forum Romanum
- Palatin
- Piazza della Rotonda
- Piazza Navona
- Piazza di Spagna
- Campo de' Fiori
- Kvirinál
- Eskvilin
- Laterán
- Caracalla
- Aventin
- Trastevere
- Janicul
- Vatikán
- Via Veneto

Památky a zajímavosti

Kostely a chrámy

Řím se jako centrum křesťanství pyšní bohatstvím krásných a působyvých kostelů, počínaje velkolepými bazilikami, jež měly zdůrazňovat význam středověké a renesanční katolické církve, a konče menšími skromějšími budovami, v níchž se se často tajně sházeli první křesťané. Mezi nejkrásnější rané kostely patří stánky z původně antických římských chrámů. Jeden z nich zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven Pantheon. Ostatní antické hrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda, Santa Constanza. Seznam římských kostelů:
- Baptisterium u San Giovanni
- Chiesa Nuova
- Domine Quo Vadis
- Il Gesù
- La Maddalena
- Oratorio del Filippini
- Pantheon
- Sanť Agata dei Goti
- Sanť Agnese In Agone
- Sanť Agnese fuori le Mura
- Santi Ambrogio e Carlo al Corso
- Sanť Anastasia
- Sanť Andrea delle Fratte
- Sanť Andrea al Quirinale
- Sanť Andrea della Valle
- Sanť Angelo in Pescheria
- Sanť Anselmo
- Sanť Apollinare
- Santi Apostoli
- Santa Balbina
- San Bartolomeo alľ Isola
- Bazilika sv. Petra

Links

- [http://www.compart-multimedia.com/virtuale/ Virtual Rome]: Virtual panoramas and photo gallery (ita/ing) Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Italská města als:Rom ja:ローマ ko:로마 simple:Rome

Chalkedonský koncil

Chalkedonský koncil (8. října -- 1. listopadu 451) byl čtvrtý ekumenický koncil, který zasedal v Chalkedonu v Bithýnii v Malé Asii. Jako závazný jej pro svou nauku považují katolická církev a pravoslaví. Koncil odsoudil Eutychův monofyzitismus a vyhlásil Chalkedonské vyznání víry, které vyznává plné lidství a plné božství Ježíše Krista, druhé osoby Nejsvětější Trojice. Církev odmítají orientální církve.

Dějinné pozadí

Pozůstatky nestorianismu

I poté, co Efeský koncil odsoudil nestoriánství, přetrvával konflikt mezi patriarchy Janem z Antiochie a Cyrilem z Alexandrie. Cyril tvrdil, že Jan zůstal nestoriánem, a Jan obviňoval Cyrila, že se stal přívržencem apollinarismu. Oba se snažili dojít ke smíru za prostřednictví berojského biskupa Acacia při jednání 12. dubna 433. Následujícího roku přistoupil k jejich formulaci i Theodorétos z Kyrrhu. V této době však byla přeložena do syrštiny díla dvou dávno zemřelých antiošských teologů, Diodora z Tarsu a Theodora z Mopsuestie, a jejich spisy napomohly novému rozkvětu hereze mezi Armény. Oba teologové byli intervencí konstantinopolského patriarchy Prokla odsouzeni na celém křesťanském Východě, avšak

Eutychovská kontroverze

Asi dva roky po Cyrilově smrti roku 444 začal konstantinopolský mnich Eutychés učit mírně pozměněné christologické učení, aby zabránil novému šíření nestoriánství (jak zmiňuje ve svém listu papeži Lvu I. roku 448). Tvrdil o sobě, že je věrným žákem Cyrilovým, které prohlásilo za ortodoxní setkání roku 433. Cyril pak učil, že „existuje pouze jedna φύσις fýsis, totiž vtělení Boha-Slova“. Cyril chápal řecký pojem φύσις zřejmě ve smyslu odpovídajícím latinskému pojmu persona (osoba), zatímco řečtí filozofové by jej překládali do latiny slovem natura (přirozenost). Mnozí tak rozuměli Eutychovu učení v tom smyslu, že se pokouší o renesanci ariánství -- Areios odmítal božství -- božskou přirozenost -- Ježíše, zatímco Eutychés odmítal jeho lidství, tj. lidskou přirozenost. Papež Lev I. se vyslovil v tom smyslu, že Eutychův omyl pramení spíše z nedostatku jeho nadání než ze zlé vůle. Jeho strana se v celém sporu snažila nezapojit se do sporu s protivníky, který neumožňoval, aby se ujasnilo, v čem došlo k nedorozumění. Eutychovo učení se rychle šířilo po celém křesťanském Východě. V listopadu 447 byl na místní synodě v Konstantinopoli Eutychés označen za heretika dorylajským biskupem Eusebiem, který žádal, aby byl sesazen ze svého úřadu. Flavianos z Konstantinopole však nehodlal otázku vzhledem k výborné Eutychově reputaci rozřešit, avšak nakonec byl Eutychés sesazen a označen za heretika. Císař Theodosius II. a alexandrijský biskup Dioskúros nepřijali rozhodnutí synody. Dioskúros uspořádal vlastní synodu, která vrátila Eutycha do jeho úřadu a císař svolal koncil do Efesu na rok 449 a pozval též papeže Lva I., který měl být zastoupen svými legáty.

Latrocinium v Efesu

Flavianos mezitím dospěl k názoru, že Eutychés zastává mylné učení, a zpravil o tom též papeže Lva I. Papež proto napsal koncilu list, v němž žádal přijetí svého stanoviska, avšak odsouzení Eutycha přenechal samotnému koncilu. Koncil svolaný Theodosiem II. se sešel 8. srpna 449 v počtu 130 biskupů a za předsednictví Dioskúra. Dioskúros zabránil papežským legátům, aby přečetli papežův list a císař zabránil, aby hlasoval kdokoli, kdo hlasoval o dva roky dříve pro Eutychovo sesazení. V důsledku toho se koncil rozhodl podpořit Eutycha a patriarchu Flaviana sesadil a odsoudil k exilu, krátce nato Flavianos zemřel. Papežským legátům se podařilo s papežovým listem Flavianovi uniknout. Při druhém zasedání koncilu, tentokrát již bez zastoupení legátů, bylo sesazeno několik dalších biskupů, včetně Iby z Edessy, Ireneje z Tyru (blízkého přítele Nestoriova), Domna z Antiochie a Theodoréta z Kyrrhu. Rozhodnutí tohoto koncilu vyhrotilo vztahy mezi Východem a Západem, takže hrozilo schizma; vždyť koncil se vyslovil přímo proti papežově prohlášení. Papež sám pak tento koncil nazval „synodou zlodějů“ -- latrocinium -- a odmítl přijmout její závěry.

Průběh koncilu

Situace se nadále zhoršovala: papež požadoval svolání nového koncilu a císař odmítl ustoupit, byť o píď. Avšak ke zvratu došlo úmrtím Theodosia II. a nástupem Marciana na císařský trůn, neboť Marcianus obhajoval nauku Flaviana a Lva. Císař souhlasil se svoláním nového koncilu, ale nikoli do Italie, nýbrž opět na Východ. Papež však byl pozván, aby koncilu předsedal. Vyhoštění biskupové se mohli navrátit do svých diecézí a Flavianovo tělo bylo přeneseno do hlavního města a pohřbeno se všemi poctami. Koncil se původně měl sejít v Nikaji, avšak byl přesunut na poslední chvíli do Chalkedonu, kde začal 8. října 451. Papežský legát Paschanius byl vyslán, aby koncilu předsedal. Lev I. koncilu poslal dopis, který odsuzuje latrocinium a popisuje správnou nauku o Vtělení, kterou lze nalézt již v předchozím listu Flavianovi. Jednalo se o nejhojněji zastoupený koncil ve starověku, účastnilo se jej zhruba 600 biskupů. Paschanius odmítl hlasovací právo Dioskúrovi, který na předešlém koncilu exkomunikoval papeže. Marcianus si přál, aby koncil proběhl rychle a proto jej požádal, aby se vyslovil v otázce Vtělení dříve, než pokročí se samotným soudem. Koncilní Otcové však považovali za nezbytné shodnout se na novém znění vyznání víry a zároveň poukazovali na skutečnost, že jejich názor na dotyčnou nauku obsahuje již Lvův List Flavianovi (zvaný též Tomus). Po přečtení tohoto listu sami účastníci koncilu vzkřikli památné: „Ústy Lva promluvil Petr. To je ono, co věříme. Toto je víra apoštolů. Lev a Cyril učí tutéž věc.“ Koncil pokračoval soudem nad Dioskúrem, ten však odmítl před koncil předstoupit. Jednohlasně byl odsouzen a jeho dekrety byly anulovány. Marcianus poslal tedy Dioskúra do exilu. Biskupové byli požádáni, aby podepsali svůj souhlas s naukou obsaženou v Tomu, ale skupina třinácti Egypťanů odmítla. Císař proto rozhodl, že má být sestaveno nové krédo a jeho text předložen koncilním Otcům. Nedošlo ke konsensu a navrhovaný text se ani nedochoval. Paschanius hrozil, že se vrátí do Říma a svolá koncil tam. Marcianus jej podpořil s tím, že pokud se biskupové nedohodnou na dodatku ke krédu, bude nutné koncil přemístit. Tento dodatek byl posléze schválen, hovoří se v něm o spojení dvou přirozeností v jediné osobě Krista. :Více viz Chalkedonské vyznání. Závěrečná ustanovení koncilu tvoří 28 kánonů. Biskupům byla svěřena pravomoc nad jejich diecézemi a směli zakládat a rušit vzniklé kláštery. Dále získali možnost svěřit svému zástupci (vikáři) starost o časné záležitosti a svolávat dvakrát ročně diecézní synodu. Kléru koncil zakázal přecházet libovolně z diecéze do diecéze a sloužit v armádě. Konstantinopol coby biskupské sídlo bylo deklarováno jako druhé co do významu hned po Římě. Proti tomuto poslednímu kánonu protestovali posléze papežští legáti, kteří jej odmítli podepsat.

Důsledky koncilu

Bezprostředním důsledkem koncilu bylo nové schisma. Biskupové, kterým nebyl jazyk papežova Tomu blízký, koncil odmítli a tvrdili, že nauka o dvou φύσεις čili přirozenostech je shodná s nestoriánstvím. Zde mají svůj počátek tzv. orientální církve, které až dodnes odmítají usnesení koncilu. V nedávných letech zintenzivnil dialog zvláště mezi katolickou církví a orientálními církvemi. Ve vzájemných diskusích se poukazuje především na skutečnost, že historický rozdíl v nauce je spíše terminologickým nedorozjměním než skutečnou roztržkou a několik orientálních církví tak znovu navázalo společenství buď s katolickými nebo pravoslavnými církvemi.

Externí odkazy

- [http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej3.htm#2-2 Evagrius Scholasticus: Církevní dějiny] Kategorie:Koncily Kategorie:5. století ja:カルケドン公会議

Silverius

Sv. Silverius byl papež (536–537). Jeho otec byl papež sv. Hormisdas (514–523). Silverius byl neochvějný zastánce pravověří v porovnáním s kacířstvím císařovny Theodory. Ta nařídila generálovi Belisariovi, aby vstoupil do Říma a Silveria vyhnal (9. prosince 536). Vojáci heretické císařovny s sebou přivedli nového papeže Vigilia, vyslance v Cařihradu. Na jaře 537 Řím oblehli Góthové. Silverius byl obviněn z vlastnizrady, že se s nimi spolčil. Jako trest byl degradován na mnicha. Odvolal se k císaři Justiniánovi, který ho poslal zpátky do Říma. Nový papež Vigilius ho však násilím převezl na ostrov poblíž Neapole, kde byl zavražděn, pravděpodobně umučen hladem. Kategorie:Papežové Kategorie:Úmrtí 6. století

537

Století: 5. století - 6. století - 7. století Roky: 532 533 534 535 536 537 538 539 540 541 542 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

- Papež
- Silverius (536-537)
- Vigilius (537-555) Kategorie:6. století ko:537년

543

Století: 5. století - 6. století - 7. století Roky: 538 539 540 541 542 543 544 545 546 547 548 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

- Svatý Benedikt z Nursie, zakladatel řádu benedektinů

Hlavy států

- Papež
- Vigilius Kategorie:6. století ko:543년

Teolog

Teolog (z řec. θεολόγος) je v širším či uzším významu ten, kdo mluví o Bohu či ten, kdo se zabývá teologií, česky též bohoslovec. Křesťanská tradice připisuje přízvisko Teolog pouze třem významným postavám dějin církve, totiž sv. Janu Evangelistovi, sv. Řehoři z Nazianzu a sv. Symeonu Novému Teologovi.

Viz též

- Teologie
- Křesťanství
- Seznam křesťanských teologů
- Seznam českých teologů Kategorie:Teologie

Spor o Tři kapitoly

Spor o Tři kapitoly se nazývá jedna z vnitrocírkevních kontroverzí 6. století, která se zabývala vztahem božské a lidské přirozenosti v Kristu. Císař Justinián I. (527-565) nastolil ve své náboženské politice z nutnosti a také pod vlivem císařovny Theodory kurs nakloněný monofyzitským kruhům. Pokusil se dosáhnout církevní jednoty mezi těmi, kdo odmítli rozhodnutí Chalkedonského koncilu a těmi, kdo jej přijímali, tj. většinou církve. Od roku 532 císař usiloval o odsouzení hlavních původců nestoriánské hereze v 5. století. Těmito původci měli být třemi teologové antiošské školy - Ibas z Edessy († 457), Theodorétos z Kyrrhu († 466) a Theodoros z Mopsuestie († 428). Pojmem Tři kapitoly se tito teologové a jejich spisy, které císař Justinián svým dekretem z konce roku 543 nebo začátku roku 544 odsoudil. Císař si od tohoto dekretu sliboval sjednocení církve a přijetí výsledků Chalkedonského koncilu a Tomu ad Flavianum papeže Lva I. ze strany monofyzitů. Císař se pokoušel vynutit podpis dekretu ze strany biskupů, avšak tady narazil na rázné protesty, neboť podepsat tento dekret znamenalo postavit se proti některým z ustanovení Chalkedonského koncilu, který navrátil Theodorétovi i Ibasovi jejich biskupství poté, co podepsali odsouzení Nestoria. Odpor k podpisu ze strany řecky mluvících biskupů byl záhy zlomen, avšak s daleko větším odporem vůči dekretu se postavili latinští biskupové. Mezitím došlo též ke ztrátě církevního společenství mezi jednotlivými církevními obcemi Východu a Západu. Velmi kolísavou úlohu v celé kauze pak sehrál papež Vigilius. Velký problém ovšem sehrála zvětšující se jazyková bariéra mezi řecky a latinsky mluvícími biskupy, neboť latiníci již nebyli schopni Theodorétova díla číst v původním jazyce a utvořit si tak na celou záležitost vlastní názor. Roku 548 vydal v Konstantinopoli a zřejmě pod nátlakem Vigilius své Iudicatum, v němž Tři kapitoly odsoudil. Záhy je však odvolal, když zjistil, s jakým odporem se toto odsouzení mezi biskupy setkalo. Několik západních biskupů, mezi nimi aquilejský a milánský, však odmítlo odsoudit Tři kapitoly a exkomunikovali papeže. Protože tito biskupové nyní již patřili k lombardské říši, nesahal k nim císařův a papežův vliv, a jejich schizma trvalo až do 7. století. V této situaci uzavírá papež s císařem tichou dohodu, podle níž má být svolán ekumenický koncil, který rozhodne; až do té doby neměla žádná strana konat další kroky. Justinián však přesto roku 551 znovu Tři kapitoly odsoudil, proti čemuž Vigilius protestoval a nakonec se uchýlil do baziliky sv. Petra, z níž však byl dovlečen do Konstantinopole. V květnu 551 církevní synod v Konstantinopoli Tři kapitoly odsoudil, avšak Vigilius se postavil zásadně proti. Císař jej za to zesměšnil a dokonce nechal exkomunikovat. Vigilius se v tzv. druhém protokolu vyjádřil v souladu s touto synodou. Přinejmenším domnělá bezzásadovost přivedla Vigilia do naprosté izolace na Západě i na Východě. Ve váhávosti Vigilius nadále pokračoval a nakonec přijal i usnesení 2. konstantinopolského koncilu (553), který nepřijal odsouzení zmiňovaných Tří kapitol. Kromě zmiňovaného schismatu s lombardskými biskupy spor o Tři kapitoly nijak nevyřešil situaci monofyzitských církví; ty však byly v 7. století smeteny islámskou invazí. Vzhledem k velmi diskutabilnímu jednání a rozhodování papeže Vigilia se někdy tímto sporem argumentuje v otázce zpochybnění katolického dogmatu o papežské neomylnosti.

Viz též

- Monofyzitismus
- 2. konstantinopolský koncil
- Papežská neomylnost Kategorie:Pozdní antika Kategorie:Teologie

Synod

Koncil (z lat. concilium rada, porada) nebo též synod a synoda (z řec. σύνοδος setkání) je církevní sněm biskupů, který má za cíl projednat a urovnat záležitosti týkající se církevní nauky a praxe. Ekumenický či všeobecný koncil je biskupský sněm, který se týká celocírkevních záležitostí, místní koncily či synody jsou sněmy všech biskupů dané oblasti, provincie či patriarchátu. V katolické a pravoslavné církvi se koncil či synoda sestává z biskupů. V anglikánské církvi je generální synoda volena klérem a laiky. V lutherských církvích se užívá slova synoda pro administrativní oblast (ekvivalent diecéze či eparchie).

Podívejte se též na

- Ekumenický koncil
- Seznam koncilů a synod Kategorie:Dějiny křesťanství Kategorie:Koncily ja:公会議 ko:공의회

Ekumenický koncil

Ekumenický koncil (řec. οἰκουμένη obydlený svět) neboli všeobecný sněm je setkání biskupů (koncil) celé církve na celém světě. Pojem celá církev je vykládán pravoslavím tak, že zahrnuje všechny orthodoxní církve v plném spojení mezi sebou navzájem, zatímco katolická církev vyžadují krom toho plné společenství s římskou církví, tj. s papežem (kán. 336 – 341 CIC 1983).

Seznam ekumenických koncilů

Související odkazy

- Koncil
- Seznam koncilů a synod Kategorie:Koncily

Bazilika sv. Petra

Bazilika sv. Petra ve Vatikánu (San Pietro in Vaticano, nazývaná někdy též Vatikánská bazilika) je jednou ze čtyř římských patriarchálních či velkých bazilik.

Původní bazilika

Původní bazilika byla postavena za císaře Constantina I. na místě, kde byl podle tradice pohřben po svém umučení sv. Petr a kde stála již v polovině 2. století memoria (modlitební prostor kolem apoštolova hrobu), kam putovali křesťané. Tehdy to bylo za městskými hradbami Říma. Stavba byla zahájena roku 324, roku 329 byla bazilika vysvěcena papežem Silvestrem I.). V dalších stoletích se chrám opravoval a zdobil. V letch 390-395 byla vystavěna jižně od příčné lodi hrobka císaře Theodosia I. a obou jeho manželek. V tehdejší době nesídlili papeži ještě ve Vatikánu, ale ve svém paláci v Lateránu. Teprve papež Symachus přesídlil kolem roku 500 do Vatikánu a nechal u baziliky postavit své sídlo. V dalších stoletích se obytné stavby kolem baziliky dále rozrůstaly. 25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánoční mše v bazilice sv. Petra franského krále Karla Velikého císařem. Při příchodu na svoji korunovaci do chrámu poklekali budoucí císařové na velký tmavěčervený kámen kulatého tvaru, který je dodnes umístěn v podlaze nedaleko vchodu. Roku 847 zachvátil baziliku požár, takže musela být znovu vyzdobena. Tehdy papež znovu přenesl své sídlo do Lateránu. Ve 13. století získala bazilika gotický charakter. Vatikán tehdy začal mít mít pevnostní charakter, neboť papežové tu zřejmě chtěli mít útočiště v dobách ohrožení. V podstatě však tato stavba ve vrcholném středověku dost zchátrala, především v době avignonského zajetí ve 14. století. Proto vydal roku 1451 papež Mikuláš V. dekret na výstavbu nového chrámu sv. Petra.

Výstavba nového chrámu

Mikuláš V. Výstavba dnešní vatikánské baziliky probíhala v letech 1505 - 1629, s pracemi bylo započato za pontifikátu Julia II. Projekt nové baziliky vypracoval Donato Bramante (projekt tehdy třicetiletého Michelangela Buonarroti, který pracoval v Římě na náhrobku Julia II., nebyl přijat). Kostel měl mít tvar řeckého kříže s obrovskou ústřední kupolí a čtyřmi postranními kupolemi. Ústřední kupole byla inspirována Brunelleschiho chrámem ve Florencii. Po Bramantově smrti (1514) vedl stavbu Raffael Santi (do své smrti roku 1520). Roku 1527 nastaly problémy, když Řím vydrancovali němečtí lancknechti císaře Karla V. (tzv. sacco di Roma) a město se vylidnilo. Stavba se začala značně vléct. sacco di Roma Roku 1547 převzal vedení stavby 72letý Michelangelo. Papežem byl ustanoven stavitelem baziliky na doživotí (roku 1541 dokončil fresku Posledního soudu v Sixtinské kapli). Michelangelo zčásti pozměnil Bramanteho koncepci - chrám měl mít pouze jedinou majestátní kopuli, ale stále se počítalo s půdorysem ve tvaru řeckého kříže. Michelangelo vystavěl apsidu a střed kříže. V letech 1564 - 1573 stavbu po Michelangelově smrti vedl Vignola se svým synem. Teprve roku 1590 byla Domenicem Fontanou dokončena kupole. Roku 1606 se začalo s demolicí zbytků staré baziliky. Roku 1602 zvítězil Carlo Maderna v soutěži na dostavbu baziliky do tvaru latinského kříže, který lépe vyhovoval liturgickým požadavkům tridentského koncilu. Protáhl střední loď, a částečně tak zastínil kopuli. Dokončil průčelí, fasádu a atrium baziliky ve stylu raného baroka. Roku 1629 se po Madernově smrti stal hlavním stavitelem Gian Lorenzo Bernini. Rozšířil Madernou plánované náměstí sv. Petra, oddálil křídla od sebe a upravil přístup k bazilice, aby tak zvýraznil průčelí chrámu. 18. listopadu 1629 nový chrám sv. Petra konečně vysvětil papež Urban VIII.

Rozměry baziliky

Nová bazilika sv. Petra se stala největším křesťanským chrámem světa (dosud jím byla římská bazilika sv. Pavla za hradbami). Byla jím až do roku 1990, kdy Jan Pavel II. vysvětil baziliku Panny Marie Vítězné v Pobřeží Slonoviny v západní Africe (Yamoussoukro - výška její kopule činí 158 m). Rozměry baziliky sv. Petra ve Vatikánu jsou vskutku velkolepé:
- délka s absidou: 211,5 m
- vnitřní průměr kopule: 42,56 m (Pantheon, který je největší kopulí na světě, má 43,22 m)
- výška v kupoli: 136,57 m (kupole ční nad střechou 93 m, kříž je vysoký 5 m
- výška střední lodě: 46,20 m
- vnitřní plocha: 15.160 m² - chrám pojme 60 tisíc lidí a má 30 oltářů

Viz též

- Vatikán Kategorie:Baziliky Kategorie:Vatikán ja:サン・ピエトロ大聖堂

Konstantinopol

Znovuzaložení města

Podívejte se také na

- Constantinus I.
- İstanbul
- Byzantská říše

Externí odkazy

553

Století: 5. století - 6. století - 7. století Roky: 548 549 550 551 552 553 554 555 556 557 558 ----

Události

- V Konstantinopoli se schází 2. konstantinopolský koncil, 5. z řady ekumenických koncilů starověku

Vědy a umění

Narození

Úmrtí

Hlavy států

- Papež
- Vigilius (537-555) Kategorie:6. století als:553 ko:553년

Cleopatra VII ng Egypt

Si Cleopatra VII Filopátor (Gryego: Κλεοπάτρα θεά φιλοπάτωρ) (Disyembre 70 BCE o Enero 69 BCE–Agosto 12, 30 BCE) ang reyna ng makalumang Ehipto. Siya rin ang huling miyembro ng dinastiyang Macedonian Ptolemaic, at dahil dito, sya rin ang huling Griyegong namuno sa Ehipto. Ang kaniyang ama ay si Ptolemy XII Auletes. Ang pangalang "Cleopatra" ay hango sa Griyegong salita na ang ibig sabihin ay "luwalhati ng ama". Ang kaniyang buong pangalan ay Kleopátra Theá Filopátor na may pakahulugang "ang Diyosa Cleopatra, Minamahal ng Kaniyang Ama". Sa kasalukuyan, marahil isa na siya sa pinakatanyag sa lahat ng namuno sa makalumang Ehipto; at kinilalarin sa pangalang "Cleopatra". Ang lahat ng kaniyang sinundan ay nakalimutan na. Sa katunayan, hindi namunong magisa si Cleopatra. Kapinuno, o kasama niyang namuno ang kaniyang ama, kapatid na lalaki, kapatid-asawa, at anak. Gayumpaman, sa lahat ng mga pagkakataong ito, ang mga kapinuno niya ay hari lamang sa pangalan dahil si Cleopatra ang may tunay na kapangyarihan. Nagpakamatay si Cleopatra kasama si Marcus Antonius noong 30 BCE. Cleopatra 07 ng Egypt Cleopatra 07 ng Egypt ja:クレオパトラ7世 ja:クレオパトラ7世 simple:Cleopatra th:คลีโอพัตรา

domeny Ci��a dating ads site video poker jednor�ki bandyta

:: RELATED NEWS ::

Migrationssaldo
Das Bevölkerungswachstum bezeichnet die Zu- oder Abnahme der Zahl der Einwohner eines Gebietes. Es ist eines der zentralen Untersuchungsgebiete der Demografie.

Demografische Grundgleichung

Es existieren zwei zentrale Einflussfaktoren für das Bevölkerungswachstum in einer einzelnen Raumeinheit:
- Das natürliche Wachstum, das heißt Veränderungen aufgrund der Zahl der Geburten und Sterbefälle (Geburtenrate und Kommunismus richtet. Antikommunisten vertreten keine einheitliche Weltanschauung. Antikommunismus kann sich aus einer demokratischen Überzeugung heraus definieren, aber auch Teil eines totalitären Weltbildes sein. Es existieren auch die verwandten Begriffe Antimarxismus und Antibolschewismus. Antimarxismus stellt sich dabei als die Ablehnung der durch Kar

Erlaubte Tagesdosis
Die erlaubte Tagesdosis (ETD) (engl.: Acceptable Daily Intake, ADI) bezeichnet die Dosis einer Substanz, wie etwa eines Lebensmittelzusatzstoffs, Pestizids oder eines Medikaments, die bei lebenslanger täglicher Einnahme als medizinisch unbedenklich betrachtet wird. Dies gilt allerdings mit der Maßgabe, dass es sich um einen gesunden Erwachsenen mit normalem Körpergewicht handelt und dass d

ADI-Wert
Die erlaubte Tagesdosis (ETD) (engl.: Acceptable Daily Intake, ADI) bezeichnet die Dosis einer Substanz, wie etwa eines Lebensmittelzusatzstoffs, Pestizids oder eines Medikaments, die bei lebenslanger täglicher Einnahme als medizinisch unbedenklich betrachtet wird. Dies gilt allerdings mit der Maßgabe, dass es sich um einen gesunden Erwachsenen mit normalem Körpergewicht handelt und dass d

ADI
Die Abkürzung ADI steht für:
- Acceptable Daily Intake
- Advanced Distance Integration, eine Blitzlichtmessung von Minolta
- ADI Germany GmbH, ein Hersteller von Röhrenmonitoren
- Die Weltgesundheitsorganisation (engl.: World Health Organization, WHO) ist eine UN-Spezialorganisation, die ihren Hauptsitz in Genf (Schweiz) hat. Sie wurde am 7. April 1948 gegründet und zählt 192 Mitgliedstaaten. Sie ist die Koordinationsb

Urkanton
Die Urkantone, auch genannt Waldstätte, sind die drei ersten Kantone der Eidgenossenschaft, Uri, Schwyz und Unterwalden. Als Datum ihres Zusammenschlusses gilt das Unterzeichnungsdatum des Eine Krone (lateinisch corona - der Kranz, griechisch κορώνα - Kranz, Krone) ist eine kostbare, meist aus Gold und Edelsteinen gearbeite Kopfzierde vorwiegend christlich-abendländischer Herrscher, Ausdruck ihrer Macht und Würde sowie Symbol ihrer Herrschaft über ein bestimmtes Volk oder ein Territorium