:: wikimiki.org ::

Lou Andreas-Salomé

Lou Andreas-Salomé

Lou Andreas-Salomé (
- 12. únor 1861 v Petrohradu - † 5. únor 1937 v Göttingenu) byla rusko-německá spisovatelka a psycholožka. Byla dcerou ruského generála Gustava von Salomé (1804-1879), jehož předkové pocházeli z francouzské protestantské rodiny, a Louisy von Salomé, roz. Wilm (1823-1913). Měla pět bratrů. V roce 1880, po soukromých studiích v Rusku, začala v Curychu studovat teologii, filosfii a dějiny umění. Při následné cestě po Itálii se Lou v Římě seznámila se spisovatelem Paulem Rée, který ji zanedlouho spřátelil s německým filosofem Friedrichem Nietzschem. Jejich společné cesty ukončilo až Nietzscheho vyznání lásky a žádost o ruku Lou, která jeho cit neopětovala a rozešla se s ním. Stejně tak odmítla později návrh Rainera Maria Rilka. Lou, odpůrkyně manželského stavu, se nakonec provdala za německého lingvistu Carla Friedricha Andrease. Přestože udržovala blízké přátelství i s jinými muži, jako právě s Rilkem, kterého blízce seznámila s ruskou kulturou, s Andreasem zůstali manželé až do jeho smrti v roce 1930. V Berlíně, kde manželé žili, se stýkala s předními evropskými kulturními osobnostmi, jako byli Gerhart Hauptmann, August Strindberg nebo Arthur Schnitzler. Při svých četných cestách po Evropě se seznámila s mnohými dalšími, jako např. s Frankem Wedekindem. V roce 1911 začala u Sigmunda Freuda studovat psychoanalýzu, načež si v Göttingenu otevřela vlastní psychoanalystickou praxi. Její úspěšná terapeutická kariéra trvala přes dvacet let. Krom vědecké práce a společenského života se věnovala i literární činnosti, napsala patnáct románů a řadu literárně-vědeckých či psychologických prací (např. studii o ženských postavách v Ibsenových dramatech nebo o lásce Die Erotik. Napsala knihu o Friedrichu Nietzschem. Psala německy. V češtině vyšla knižně její korespondence s Rainerem Maria Rilkem. Andreas-Salomé, Lou Andreas-Salomé, Lou Andreas-Salomé, Lou Andreas-Salomé, Lou

12. únor

12. únor je 43. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 322 dní (323 v přestupném roce).

Události

Česko
- Svět
- 1950 - Albert Einstein varoval v televizním vystoupení před výrobou vodíkové bomby, kterou požadoval prezident Harry S. Truman

Narození

Česko Svět
- 1950 - Michael Ironside kanadský herec

Úmrtí

Česko
- 1958 Petr Bezruč, český spisovatel (
- 15. září 1867) Svět
-

Svátky

Česko
- Slavěna Svět
-

Viz také:

- 11. únor 13. únor - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Únor ja:2月12日 ko:2월 12일 simple:February 12 th:12 กุมภาพันธ์

Petrohrad

Petrohrad (současný oficiální název je Sankt-Petěrburg, rusky: Санкт-Петербург , v letech 1924-1991 se město nazývalo Leningrad) je se 4 700 000 obyvatel druhé největší město Ruské federace, leží v severozápadní části Ruska při Finském zálivu, který je součástí Baltského moře. V roce 1703 bylo město založeno carem Petrem Velikým. Brzy poté se stalo hlavním městem Ruské říše a toto postavení si udrželo až do vzniku sovětského Ruska začátkem 20. století. 24. května 2003 oslavilo 300 let od svého založení. Město je dnes kulturním střediskem celého Ruska, důležitý je také petrohradský přístav.

Benátky severu

2003 2003 2003 2003 Petrohrad je městem mnoha historicky významných událostí, car Petr Veliký ho založil v močálech v deltě Něvy ústící do Finského zálivu na více jak 40 ostrovech spojených 300 mosty. Pro ruského cara měl být Petrohrad oknem do Evropy. Dnes vyzařuje toto město se svými širokými bulváry, parky, pobřežními promenádami do světa stále ještě své otevřené, seversky zdrženlivé fluidum. Mezi nejoblíbenější atrakce patří první stavba v Petrohradu - Petropavlovská pevnost s Katedrálou Petra a Pavla, palác Admirality, který svou věží dominuje městu, Triumfální oblouk jako památka na vítězství nad Napoleonem, žulový monolit – Alexandrův sloup, Kazaňský chrám, Křižník Aurora, Vasilevský ostrov, Smolenská katedrála a další. Tepnou města je 4km dlouhý Něvský prospekt. Nejskvostnější stavbu Petrohradu nechala postavit dcera Petra Velikého, Alžběta. Je jí Zimní palác. Z této italské barokní kompozice architekta Bartolomea Rastelliho provedené v bílé a zelené barvě, k níž byla později klasicistní přistavba, učinila velká milovnice umění Kateřina Veliká roku 1764 galerii Ermitráž (Ermitáž). V celé Evropě pro ni nakupovala umělecké skvosty. Dnes je tato sbírka čítající skoro tři milióny uměleckých děl největší obrazárnou na světě. Katedrála sv. Izáka (Isakijevský chrám), kterou stavělo 440 tisíc dělníků po 40let, se řadí mezi jednu z největších katedrál na světě. Vypíná se do výšky 100 metrů. Nabízí 14 000 míst pro návštěvníky a skvostný pohled na skutečnou symfonii z mramoru, drahokamů a polodrahokamů všech barev. Zlatá kupole je obložena 100 kg čistého zlata. Odsud se nabízí výhled na nejkrásnější místa historického jádra města, které bylo zcela oprávněně v roce 1990 prohlášeno za světové kulturní dědictví UNESCO.

Petrodvorec

1990 Z Petrohradu je díky vzdálenosti velice snadno dostupný i slavný Petrodvorec (Petrodvorce, Petergof). V tomhle pozoruhodném palácovém a parkovém celku z 18. a 19. století, který se rozkládá na ploše přes 800 ha, je umístěno přes 170 fontán různých velikostí. Nejznámější fontány jsou např. socha Samsona bojujícího se lvem, kaskády Zlatá hora, Šachová hora, Velká kaskáda, Římské fontány a fontána Slunce. Překrásný Velký palác rozděluje areál na Horní a Dolní park. Dále je k vidění palác Petra I., paláce Marli a Montplaisir a také pavilón Ermitráž. Petrodvorec byl výrazně poničen a rozkraden německými nacisty za druhé světové války. Obnova trvala celou druhou polovinu 20. století a v dnešní době se Petrodvorec opět podobá původnímu a je jednou z nejvýznamnějších turistických atrakcí Ruska.

Externí odkazy

- [http://www.spb.ru Oficiální stránky města (rusky)] Kategorie:Subjekty Ruské federace Kategorie:Ruská města Kategorie:Petrohrad als:Sankt-Petersburg ja:サンクトペテルブルク ko:상트페테르부르크

5. únor

5. únor je 36. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 329 dní (330 v přestupném roce).

Události

Česko
- Svět
- 2005
- Javier Solana, vysoký představitel Evropské unie pro zahraniční politiku, označil případný vojenský útok na iránská jaderná zařízení za chybu. Nová ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová před několika dny prohlásila, že útok na Irán není "na pořadu dne", nicméně vyzvala Evropu k jednotné opozici vůči iránskému jadernému programu. USA opakovaně obvinily Irán, že se snaží vyvinout jaderné zbraně, což však Irán popírá.
- Při útocích povstalců v Iráku bylo zabito 21 Iráčanů, většinou příslušníků vládních ozbrojených sil, a dva američtí vojáci. Při výbuchu pozemní miny zemřely dvě irácké děti.

Narození

Česko
- 1846 Ladislav Quis, český spisovatel a básník († 1. září 1913) Svět
- 1914 William Seward Burroughs, americký spisovatel († 2. srpna 1997)

Úmrtí

Česko
- Svět
- 2005 Gnassingbe Eyadéma, prezident Toga (
- 26. prosinec 1937)

Svátky

Česko
- Dobromila Svět
- Slovenský kalendář a Římskokatolický církevní kalendář - Agáta

Viz také:

- 4. únor 6. únor - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Únor ja:2月5日 ko:2월 5일 simple:February 5 th:5 กุมภาพันธ์

Teologie

Teologie, původním pravopisem theologia (θεολογία) z řeckých slov θέος (Bůh) a λόγος (slovo), je nauka o Bohu, bohosloví. Věda, jejímž předmětem je náboženství se však nazývá religionistika. Zjednodušeně řečeno vychází teologie z toho, že bůh existuje, zatímco religionistika se snaží vědecky zkoumat různá náboženství a existence nebo neexistence boha pro ni z tohoto hlediska není podstatná.

Rozdělení teologie

Teologii můžeme rozdělit na mnoho oborů podle různých měřítek. Toto rozdělení se věnuje akademickým odvětvím teologie v křesťanství:
- biblická teologie -- se zaměřuje na výzkum a interpretaci Bible (biblická textová kritika, biblická exegeze, ...),
- dějiny teologie -- se věnují výzkumu rozvoje náboženského nebo teologického myšlení,
- patristická teologie -- též patrologie či patristika, zkoumá období církevních Otců (do cca. roku 800),
- scholastická teologie -- období středověké „školské“ teologie a její druhé vlny v 16. století,
- církevní dějiny -- někdy též dějiny církve, pojímají církev v jejích historických souvislostech,
- systematická teologie, dogmatická teologie či dogmatika -- se snaží rozčlenit a systematizovat jednotlivé teologické koncepty,
- morální teologie -- zkoumá teologické důvody, proč by měl člověk konat dobro a nekonat zlo,
- spirituální teologie -- se věnuje teologickému zkoumání díla různých duchovních autorů a náboženských skupin či hnutí, modlitba,
- srovnávací teologie -- se věnuje srovnání jednotlivých témat mezi různými náboženstvími,
- praktická teologie -- má za cíl zkoumat praktické uplatnění teologických myšlenek, patří do ní např.:
- pastorální teologie
- homiletika
- katechetika Podle svého předmětu (locus)) můžeme teologii dělit takto:
- teologie v úzkém slova smyslu -- Bůh, jeho vlastnosti, vztah ke světu,
- teodicea -- snaží se ospravedlnit existenci zla a utrpení ve světě ve srovnání s Boží mocí,
- trinitární teologie -- zkoumá Boha jako společenství tří osob: Trojice,
- christologie (pouze v křesťanství) -- Ježíš Kristus, jeho přirozenost, vztah mezi božským a lidským v Kristu,
- pneumatologie - Duch svatý,
- teologická antropologie -- člověk, stvoření,
- nauka o milosti,
- hamartologie -- hřích, vykoupení,
- soteriologie -- spása, vykoupení,
- biblistika -- Bible, biblická textová kritika, interpretace Bible, exegeze,
- ekleziologie -- církev,
- misiologie -- misie, evangelizace
- sakramentální teologie -- teologie svátostí (křest, ...),
- eschatologie -- „poslední věci“: smrt, věčný život, poslední soud,
- angelologie -- andělé, neviditelný svět,
- démonologie -- Satan, démoni, zlí duchové. Podle své povahy lze dělit teologii na:
- přirozená teologie -- diskuse o těch aspektech, které lze zkoumat bez pomoci konceptu zjevení, Bible nebo tradice,
- pozitivní teologie či katafatická teologie -- protějšek přirozené teologie; zkoumá s pomocí zjevení, bible a tradice,
- negativní teologie či apofatická teologie -- diskuse o tom, co Bůh není. Podle příslušnosti teologa k jednotlivému náboženství nebo skupině církví lze dělit teologii na:
- ekumenická teologie,
- evangelická teologie,
- katolická teologie,
- pravoslavná teologie,
- scholastická teologie,
- liberální teologie,
- postliberální teologie,
- postmoderní teologie,
- transcendentální teologie,
- feministická teologie,
- teologie osvobození,
- teologie „po Osvětimi“ (hrůzy holokaustu vyvolaly zvláště u židovských teologů potřebu přehodnotit některé pohledy -- viz teodicea.

Přehled významných teologů

Ve východní křesťanské tradici se vlastním jménem Teolog (ὁ Θεολόγος) nazývají pouze tři postavy: sv. Jan Evangelista, sv. Řehoř z Nazianzu a Symeon Nový Teolog. Více viz
- Seznam křesťanských teologů
- Seznam českých teologů

Podívejte se také na

- Tomáš Akvinský
- Seznam základních teologických a filozofických pojmů Kategorie:Teologie

Itálie

Itálie je země ležící v jižní Evropě na Apeninském poloostrově. Na severu hraničí s Francií (488 km), Švýcarskem (740 km), Rakouskem (430 km) a Slovinskem (232 km). Uvnitř Itálie leží dva městské státy: Vatikán (3,2 km) a San Marino (39 km). Z východu Itálii omývá Jaderské moře, z jihu Jónské moře a ze západu Tyrhénské moře. Celková délka pobřeží je 7600 km. K Itálii patří dva velké ostrovy ve Středozemním moři: Sardinie a Sicílie. Itálie je členskou zemí Evropské unie a NATO.
- Stručná historie: Itálie vznikla roku 1861 spojením městských států na poloostrově. Po první světové válce se v Itálii chopili moci fašisté v čele s Benito Mussolinim. Během druhé světové války se Itálie přidala na stranu hitlerovského Německa, což nakonec vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno republikou. Itálie je zakládajícím členem EU a NATO.
- Nejníže položené místo: Středozemní moře, 0 m n. m.
- Nejvýše položené místo: Mont Blanc (Monte Bianco) de Courmayeur, 4748 m n. m. (vedlejší vrchol Mont Blancu)
- Turistická místa: Řím, Florencie, Bologna, Neapol, Cinqueterre, Capri

Historie

Starověk a středověk

Již ve starověku zde existovalo mnoho městských států, částečně založených v rámci řecké kolonizace a také, hlavně v severní části, pak města Etrusků. V 8. století př. n. l. pak se konsoliduje z několika osad nové město, Řím, které neustálým růstem určuje dění na Apeninském poloostrově (a nejen na něm) po více než tisíc let. Římská říše se rozpadá a definitivně zaniká roku 476 n. l. Sám Řím zůstává centrem křesťanství i po tomto zhroucení, kdy je Apeninský poloostrov ovládnut barbary.

Novověk

Až do roku 1861 existovalo na Apeninském poloostrově více městských států. Tyto státy byly sjednoceny králem Viktorem Emanuelem. Na počátku 20. let 20. století se moci uchopil Benito Mussolini, který v Itálii vytvořil fašistickou diktaturu. Jeho spojenectví s hitlerovským Německem za druhé světové války vedlo k porážce Itálie. Království bylo v roce 1946 nahrazeno demokratickou republikou. Itálie se stala zakládajícím členem NATO a Evropského hospodářského společenství.

Administrativní rozdělení

Itálie se dělí na 20 oblastí, z toho 5 má autonomní status: Oblasti se dále dělí na celkem 95 provincií.

Podívejte se též na

- Zeměpis
- Evropa Category:Itálie als:Italien fiu-vro:Itaalia ja:イタリア ko:이탈리아 ms:Itali simple:Italy th:ประเทศอิตาลี zh-min-nan:Italia

Řím

Řím (Roma) je hlavním městem Itálie, regionu Lazio a provincie Roma (RM). Jedno z nejstarších měst Evropy, bylo založeno před více jak 2 700 lety. Jako středisko římské říše a později katolické církve měl nesmírný vliv na svět. Latina dala základ mnoha evropským jazykům, římské právo se stalo vzorem mnoha právních a politických systémů. Historie Říma je ohromující, jsou tu dochované památky, které pokrývají víc jak dvě tisíciletí. Řím vznikl v době železné v polovině 8. století př. n. l. spojením několika místních osad. V roce 616 př. n. l. se dostali k moci sousední Etruskové. Podle etruského rodu Ruma snad bylo i město nazváno. V roce 509 př. n. l., kdy byla zřízena římská republika, byli Etruskové vyhnáni. Do roku 270 př.n.l. republika postupně zabrala většinu území apeninského poloostrova a pak obrátila pozornost k zámořským državám. Do 1. století n. l. se zmocnila Španělska, severní Afriky a Řecka. Rozpínající se říše nabízela příležitosti mocichtivým jednotlivcům a konflikty mezi silnými osobnostmi vedly nakonec k rozpadu demokracie. Nějakou dobu jí vládl diktátorský Julius Caesar a jeho synovec Octavianus jako první římský císař přijal titul Augustus (Vznešený). Za Augusta se z města postaveného dosud převážně z kamene stává reprezentativní střed říše. Vznikají veřejné budovy, fora, lázně, cirky, paláce - hlavním stavebním mateiálem se stává mramor. Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus, a přestože křesťané byli pronásledováni až do 4. století, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu, ale s jeho upadajícím vlivem, upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobitím. Roku 410 Město dobili a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha. Město zůstalo témeř po celou dobu středověku papežským sídlem. Během tzv. avignonského zajetí papežů však bylo opuštěno velkou částí vyšších vrstev, což vedlo k dalšímu období úpadku. V roce 1378, kdy se vrací papežové, nebyl Řím o nic větší než vesnice uprostřed ruin. Řím své postavení křesťanského středobodu znovu získal v polovině 15. století, kdy za papeže Mikuláše V. začala nákladná přestavba města v renesančním duchu. Dalších 200 let ho zkrášlovali největší renesanční a barokní umělci. Nakonec v roce 1870 získal Řím statut hlavního města nově sjednocené Itálie.

Historie Říma

Hlavní článek: Antický Řím

Středověk

- 496 – Anastasius II. Je prvním papežem, který získal titul pontifex maximus (nejvyšší kněz)
- 590 - 604 – Papež Řehoř I. upevňuje papežství
- 609 – Pantheon je vysvěcen na křesťanský kostel
- 725 – Král Ine z Wessexu zakládá první ubytovnu pro poutníky v Borgu
- 778 – Karel Veliký, francký král dobývá severní Itálii
- 800 – Karel Veliký je korunován na císaře v bazilice sv. Petra
- 852 – Po nájezdu Saracénů je Vatikán opevněn hradbami
- 880 - 932 – Římu vládnou dvě ženy: Teodora a poté její dcera Marozia
- 962 – Východofranský král Ota I. Veliký je korunován římským císařem, a obnovuje tak středověkou římskou říši, pro niž sepo zději ujal název Svatá říše římská
- 1108 – Přestavba San Clemente
- 1200 – Řím se stává nezávislou obcí
- 1300 – Papež Bonifác VIII. vyhlašuje první svatý rok.
- 1347 – Cola di Rienzo se pokouší obnovit římskou republiku
- 1348 – Vypuká epidemie moru

Renesance

- 1452 – Začíná se bourat stará bazilika sv. Petra
- 1475 – Narození Michelangela (u Florencie)
- 1483 – Narození Raffaela
- 1486 – Výstavba Palazzo della Cancelleria
- 1506 – Papež Julius II. Začína se stavbou chrámu sv. Petra
- 1508 – Michelangelo maluje strop Sixtinské kaple
- 1527 – Karel V. drancuje Řím
- 1547 – Papež Pavel III. Jmenuje Michelangela architektem chrámu sv. Petra

Baroko

- 1585 – Papež Sixtus V. navrhuje nové ulice
- 1600 – Upálen Giordano Bruno
- 1626 – Dokončení chrámu sv. Petra
- 1633 – Galileo Galilei odsouzen k smrti
- 1651 – Bernini přestavuje Piazza Navona
- 1732 – začátek stavby Fontány de Trevi
- 1735 – Navrženy Španělské schody

Sjednocení

- 1762 – Dokončení Fontány de Trevi
- 1797 – Napoleon dobyl Řím
- 1800 – Napoleon znovu zabírá Itálii
- 1820 – Nepokoje v celé Itálii
- 1848 – povstání nacionalistů v Římě. Papež prchá a je vyhlášena republika
- 1849 – Papež se znovu dostává k moci za podpory francouzských jednotek
- 1860 – Garibaldi osvobozuje Sicílii a Neapol
- 1861 – vytvoření italského království se sídlem v Turíně

Moderní Řím

Oblasti Říma

- Kapitol
- Forum Romanum
- Palatin
- Piazza della Rotonda
- Piazza Navona
- Piazza di Spagna
- Campo de' Fiori
- Kvirinál
- Eskvilin
- Laterán
- Caracalla
- Aventin
- Trastevere
- Janicul
- Vatikán
- Via Veneto

Památky a zajímavosti

Kostely a chrámy

Řím se jako centrum křesťanství pyšní bohatstvím krásných a působyvých kostelů, počínaje velkolepými bazilikami, jež měly zdůrazňovat význam středověké a renesanční katolické církve, a konče menšími skromějšími budovami, v níchž se se často tajně sházeli první křesťané. Mezi nejkrásnější rané kostely patří stánky z původně antických římských chrámů. Jeden z nich zůstal téměř nezměněn od 2. století, kdy byl postaven Pantheon. Ostatní antické hrámy se v různých dobách začlenily do křesťanských kostelů: Santi Cosma e Damiano, San Lorenzo in Miranda, Santa Constanza. Seznam římských kostelů:
- Baptisterium u San Giovanni
- Chiesa Nuova
- Domine Quo Vadis
- Il Gesù
- La Maddalena
- Oratorio del Filippini
- Pantheon
- Sanť Agata dei Goti
- Sanť Agnese In Agone
- Sanť Agnese fuori le Mura
- Santi Ambrogio e Carlo al Corso
- Sanť Anastasia
- Sanť Andrea delle Fratte
- Sanť Andrea al Quirinale
- Sanť Andrea della Valle
- Sanť Angelo in Pescheria
- Sanť Anselmo
- Sanť Apollinare
- Santi Apostoli
- Santa Balbina
- San Bartolomeo alľ Isola
- Bazilika sv. Petra

Links

- [http://www.compart-multimedia.com/virtuale/ Virtual Rome]: Virtual panoramas and photo gallery (ita/ing) Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Italská města als:Rom ja:ローマ ko:로마 simple:Rome

Friedrich Nietzsche

Friedrich Wilhelm Nietzsche (15. října 1844 Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900 Výmar) byl německý filozof. Jakožto brilantní student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil jako duševně nemocný (progresivní paralýza). Byl ovlivněn především dílem Schopenhauera a Wagnera, od kterých se později odvrátil. Sepsal řadu filozofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Vůdčím pojmem je "vůle k moci", která se postupně stává základním metafyzickým principem, pronikajícím celek skutečnosti. Vůle k moci je nepodmíněným principem neustálého sebe-přemáhání, tj. úsilím o to být více než doposud. O něco dříve publikoval Charles Darwin své evoluční teorie o přírodním výběru, které se dají popsat jako "vůle života po zachování". Vůle k moci nesměřuje k žádnému jinému cíli, proto celek skutečnosti jako takový nemá žádný jiný smysl než překonání dosavadních úspěchů jedince či skupiny v boji o přežití a v tom spočívá tzv. "nihilismus". Tomuto nihilismu (hrůze z toho, že žijeme nadarmo) se snažili četní myslitelé čelit tím, že koncipovali tzv. "morálku", v níž ustanovili tzv. nejvyšší hodnoty, v nichž však dochází k zfalšování (pasivní nihilismus) skutečné povahy bytí, jež bezcílně směřuje pouze k tomu, aby bylo více (a déle) než doposud (aktivní nihilismus, v němž přitakáme absenci smyslu a cílů a účelu a žijeme tvořivě tak, abychom si tak vždy znovu chtěli zvolit po celou věčnost, jelikož nám stejně ani nic jiného nezbývá - viz "věčný návrat téhož".) Ale protože možnosti skutečnosti jsou omezené a konečné, musí vůle k moci jednou vyčerpat všechny kombinace svého projevu a nekonečněkrát procházet znovu a v nezměněné podobě svými fázemi. Pro tuto "nejhlubší myšlenku" Nietzsche razí označení "věčný návrat téhož". Věčný návrat téhož je způsobem, jak vůle k moci se projevuje a uskutečňuje. "Vše je vůle k moci - a nic mimo to", jak Nietzsche praví v závěrečném paragrafu knihy "Wille zur Macht" (1901), který svévolně koncipovala Nietzscheho sestra Elizabeth Förster-Nietzsche, jež se o nemocného bratra starala až do konce jeho života. Poté založila ve Výmaru Nietzscheův archiv, kde přivítala i Adolfa Hitlera, jemuž věnovala bratrovu vycházkovou hůl. Samotný Nietzsche však odmítal antisemitismus i německý nacionalismus své doby – na mnoha místech se o nich vyjadřuje výsměšně. Přitakání bezcílnému sebe-přemáhání vůle k moci se pro Nietzscheho nejadekvátnějí odehrává v umění, jež cíleně a vědomě "falšuje" skutečnost a žehná jí a svým způsobem ospravedlňuje, čímž však Nietzsche upadá do stejné iluze, jako jím kritizovaní moralisté, tj. Sókratés, Platón, Immanuel Kant a jiní.

Dílo

(nekompletní seznam)
- Das Geburt der Tragödie im Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby) 1872
- Morgenröthe (Ranní červánky) 1881
- La Gaya Scienza (Radostná věda) 1882
- Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra) 1885
- Jenseits von Gut und Böse (Mimo dobro a zlo) 1886
- Zur Genealogie der Moral (Genealogie morálky) 1887
- Der Antichrist (Antikrist) 1895
- Ecce Homo 1908 - pokus o autobiografii

Vliv

- Na psychoanalysu:
- na Sigmunda Freuda
- na C. G. Junga
- na Ludvíka Binswangera
- Na filozofii:
- na existencialismus
- na fenomenologii, především na Heideggera
- Na literaturu:
- na Ladislava Klímu
- [http://www.agellus.org/nietzsche/ Wiki Nietzsche] Nietzsche, Friedrich Nietzsche, Friedrich Nietzsche, Friedrich ja:フリードリヒ・ニーチェ ko:프리드리히 니체

Rainer Maria Rilke

Rainer Maria Rilke (4. prosinec 1875 Praha - 29. prosinec 1926 v sanatoriu Valmont u Montreux ve Švýcarsku) byl jeden z nejvýznamějších německy píšících básníků přelomu 19. a 20. století. Napsal také jeden román a několik povídek.

Život

Dětství a mládí

Rilke (celým jménem René Karl Wilhelm Johann Josef Maria Rilke) se narodil v rodině pražského německého úředníka Josefa Rilka. Zásadní skutečností jeho dětství bylo, že jeho matka Sophie jej až do pěti let nutila nosit dívčí šaty a oslovovala jej "Sophie", čímž se vyrovnávala se ztrátou starší dcery Sophie. Tento přístup Rilke matce později vyčítal, ale byla to právě ona, která ho přivedla k poezii a vyžadovala od něj, aby se učil mnohé Schillerovy básně zpaměti. Když bylo Rilkovi devět, rodiče se rozešli. Byl poslán na Vojenskou kadetní školu v Hranicích na Moravě (na stejné studoval i Robert Musil a inspirovala jej k románu Zmatky chovance Törlesse). Později studoval literaturu, dějiny umění a filosofii na univerzitách v Praze a Mnichově, Mekce tehdejší německé kultury. Po odchodu z Prahy v roce 1896 si změnil jméno "René" na "Rainer".

Raná léta

Neukotvené zázemí v dětství mělo vliv na jeho pozdější psychiku a Rilke se celý život nechával vydržovat/opečovávat staršími, zámožnými dámami. První z nich byla o patnáct let starší oduševnělá ruská literátka Lou Andreas-Salomé a bývalá přítelkyně filosofa Friedricha Nietzscheho, se kterou se seznámil v roce 1897 v Mnichově a Lou se stala jeho milenkou a rádkyní. Jejich vztah vydržel až do roku 1900. Ovšem i později byla Lou Rilkovou přitelkyní a poradkyní, přičemž využívala i svých psychoanalitických zkušeností, které nabyla jako žačka Sigmunda Freuda v letech 1912 až 1913. (později si otevřela svou vlastní psychoanalytickou ordinaci). S Lou poznal Rilke Berlín, Itálii a také díky ní dvakrát spolu navštívil Rusko, kde Rilke propadl okamžitému rusofilství, začal se učit rusky a později překládal z děl Tolstého a Čechova. Při návštěvě Rodinova sochařského ateliéru v Paříži v roce 1900 se seznámil se sochařkou Clarou Westhoffovou (1878-1954), se kterou se následujícího roku oženil. V prosinci 1901 se jim narodila dcera Ruth (1901-1972). Přestože se nikdy oficiálně nerozešli, Rilke, neschopný vést konvenční rodinný život, často cestoval a pobýval u svých šlechtických patronek. Claru po ročním manželství opustil a znovu odjel do Paříže.

Zralost

Pobyt v Paříži byl pro Rilka negativním zážitkem, což později vylíčil ve svém jediném románu Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge (česky Zápisky Malta Lauridse Brigga), nicméně právě zde se krom Augusta Rodina, který jej v letech 1905 až 1906 zaměstnával jako svého sekretáře, setkával např. s impresionistickým malířem Paulem Cézannem. V Paříži vytvořil několik básnických sbírek, např. Neuen Gedichte (1907), Der neuen Gedichte anderer Teil (1908), dvě básně Requiem (1909) a již zmíněný román Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge, fiktivní deník mladého dánského umělce Paříži, jenž prochází duševní krizí, na kterém začal pracovat v roce 1904, ale hotov byl až roku 1910. První velký triumf mu přinesla novoromantická próza Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke z roku 1906. V roce 1906 se rovněž setkal s českou hraběnkou Sidonií Nádhernou, která byla až do Rilkovy smrti básníkovou blízkou přítelkyní a jíž několikrát navštívil na jejím zámku Vrchotovy Janovice v Čechách. Jí také důrazně rozmluvil svatbu se spisovatelem a novinářem Karlem Krausem, který se o ní vážně ucházel. V roce 1910 se Rilke sblížil se svou další přítelkyní a podporovatelkou, kněžnou Marií Thurn und Taxis-Hohenlohe, jež se stala jeho doživotní obdivovatelkou a dala mu k dispozici svůj palác v Benátkách i zámek v Loučeni. Její zámek Duino na Jadranu nedaleko Terstu, jeho krásné okolí a později i jeho ruiny, neboť byl zničen za první světové války), Rilka inspiroval k dlouholeté práci na sbírce Duineser Elegien (česky Elegie z Duina). Rilke se přátelil s řadou významných osobností a dopisoval si s nimi. Mezi ně patřili např. Hugo von Hofmannsthal, André Gide, Stefan Zweig či Rilkův velký obdivovatel Boris Pasternak. Během první světové války, kdy byl nucen narukovat jako rakouský voják, udržoval intimní poměr s malířkou Lou Albert-Lasard a později statkářkou Herthou Königovou.

Vrcholná léta

Po válce, kdy vznikla Rilkova vrcholná díla, žil převážně ve Švýcarsku. Během intenzivní práce několika týdnů v únoru 1922 dokončil Rilke na zámku Muzot ve Švýcarsku jednu ze svý vrcholných sbírek, Duineser Elegien (česky Elegie z Duina), dedikovanou své nejvěrnější mecenášce, hraběnce Thrun und Taxis. Duineser Elegien jsou básnickým pokusem vystihnout smysl lidského utrpení. Tato lyrická sbírka patří svou mnohovýkladovostí a symbolikou k nejsložitějším dílům mladší německé poezie. V krátké době nato, v roce 1923 vytvořil Rilke druhé významné dílo, Sonette an Orpheus (česky Sonety Orfeovy), které jsou společně s The Waste Land (1922, česky Pustá země) anglo-amerického básníka T. S. Eliota románem Ulysses (1922, česky Odysseus) irského spisovatele Jamese Joyce považovány za myšlenkové východisko celé moderní literatury 20. století. Od roku 1923 trpěl vážnými a dlouhodobými zdravotními problémy. Poslední léta života strávil převážně na zámku Muzot. Složil ještě několik básní. Zemřel na leukémii v roce 1926 v sanatoriu Valmont u Montreux ve Švýcarsku.

Dílo

Rilke vytvořil dlouhou řadu básnických sbírek, z nichž jsou zde uvedeny jen ty nejvýznamnější, mnoho osamocených básní (ke konci života i francouzsky) a několik próz, zvláště povídek (zejm. v raném období, řada z nich je inspirována pražským dětstvím). Pro své temné, spirituální básně byl nazýván "mágem sensibility" či "básníkem smrti".
- Leben un Lieder, 1894, básnická sbírka.
- Larenopfer, 1895, (česky Muj domov, překl. Miloš Kareš, 1941), básnická sbírka.
- Traumgekrönt, 1897, básnická sbírka.
- Advent, 1898, básnická sbírka.
- Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke, 1906, (česky Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, překl. mj. Ludvík Kundera, 1958), novela.
- Das Buch der Bilder, 1902 - 1906, básnická sbírka.
- Das Stundenbuch, 1904.
- Requiem, 1908, (česky Rekviem, překl. mj. Bohuslav Reynek a Vladimír Holan, prvně v tomto překladu 1937), básnická sbírka.
- Die Aufzeichnungen des Malte Laurids Brigge, 1910, (česky Zápisky Malta Lauridse Brigge, překl. mj. Jan Zahradníček 1933), román.
- Das Marien-Leben, 1912, básnická sbírka.
- Duineser Elegien, 1912 - 1922, (česky Elegie z Duina, překl. Pavel Eisner, 1930 a Jiří Gruša, 1999 a 2002), básnická sbírka.
- Die Sonette an Orpheus, 1922, (česky Sonety Orfeovy, překl. Václav Renč, prvně 1937), básnická sbírka. Rilke, Rainer Maria Rilke, Rainer Maria Rilke, Rainer Maria

Berlín

Berlín, německy Berlin, je spolkovou zemí Spolkové republiky Německo, od roku 1991 i jejím hlavním městem. Po sjednocení Německa (a tím i obou částí města) patří Berlín k největším městům v Evropě.

Všeobecný přehled

Spolkové republiky Německo Berlín leží na severovýchodě Německa, zhruba 70 km západně od hranic s Polskem, je obklopen spolkovou zemí Braniborsko (Brandenburg). Městem protéká řeka Spréva (Spree), vodní plochy (především jezera) tvoří 6,6 procent celkové plochy; mimo mnoha parků a obdobných zelených ploch se na území města nachází i lesní porosty (17,9 procent celkové plochy). Průměrná výška nad mořem: 34 m n. m. Nejvyšší bod: Teufelsberg, 115 m n. m. (jedná se o umělý násyp, vzniklý ze zbytků stavebního materiálu vybombardovaných domů). Vzdálenost Berlín - Praha činí kolem 350 km, cesta vlakem necelých pět hodin, cesta letadlem kolem 40 minut.

Dějiny města

: Viz i hlavní článek Dějiny Berlína a Berlín – rozdělené město První historicky doložené zmínění Berlína pochází z roku 1244. Roku 1451 se Berlín stává vládním městem braniborských markrabích a kurfiřtů, 1701 pak hlavním městem Pruského království, 1871 hlavním městem nově založené Německé říše. Berlín byl v minulosti tolerantním městem, kde nalezlo útočiště mnoho pronásledovaných uprchlíků, mimo jiné hugenoti z Francie (po r. 1685) a protestanti z Čech (po r. 1730), jejichž někteří potomci, žijící v tzv. České vesnici (Böhmisches Dorf), až do druhé poloviny minulého století ještě hovořili česky. Ve dvacátých letech minulého století se z Berlína stává evropská metropole s bohatým politickým, vědeckým a hlavně kulturním životem. Tolerantnost končí roku 1933 příchodem Hitlera k moci. Po druhé světové válce, kdy město bylo z velké části zničeno (např. 40 procent obytné plochy), je Berlín rozdělen do čtyř sektorů. Počátkem studené války se Berlín dostává do středu konfliktů mezi vítěznými mocnostmi. Již roku 1948 dochází k Berlínské blokádě (kdy veškeré zásobování města se koná výlučně leteckým spojením) a posléze k politickému rozdělení města. K faktickému rozdělení dochází stavbou Berlínské zdi 13. srpna 1961. Po pádu Berlínské zdi roku 1989 začíná nová kapitola města. Berlín se stává městem se zázemím a hlavním městem SRN.

Obyvatelstvo

Struktura obyvatelstva podle věku a zaměstnání

Věková struktura se po sjednocení Berlína normalizovala. Dřívější západní část města trpěla svou polohou: přes vysoký počet studentů bylo přestárnutí obyvatelstva aktuálním problémem, zejména vzhledem k omezenému počtu nových pracovních míst. Ve struktuře obyvatelstva podle zaměstnání je v popředí výrazně sektor služeb. Současná situace je charakterizována následujícími čísly (koncem roku 2002): :

Struktura obyvatelstva podle národností

Již Západní Berlín se vyznačoval relativně vysokým podílem cizinců. Z celkového počtu 1,8 milionu obyvatel (roku 1989) ve městě bydlelo např. 128.000 obyvatel turecké národnosti (43,2 % všech cizinců). Dnešní situace je obdobná. Celkový počet občanů neněmecké národnosti činíl koncem roku 2003 441.404 (13 % obyvatelstva města). K největším národnostním menšinám patří: :
- turecká národnost (121.696, t.j. 27,6 % všech cizinců), jejíž příslušníci žijí v Berlíně částečně již ve třetí a čtvrté generaci :
- národnosti států bývalé Jugoslávie (54.619, t.j. 12,4 % všech cizinců) :
- polská národnost (31.392, t.j. 7,1 % všech cizinců) :
- Arabové (20.253, t.j. 4,6 % všech cizinců), zejména uprchlíci z občansklé války v Libanonu, přičemž největší skupinu zde tvoří kategorie "národnost nevyjasněna" V Berlíně dále žije velký počet občanů států Evropské unie (2003 přes 15 % všech cizinců), existuje zde i největší židovská obec v Německu (13.000 členů). Tato čísla je ovšem třeba brát s rezervou. Německo nerozlišuje mezi národností a státní příslušností. V Berlíně žije např. i velká skupina tzv. vystěhovalců ze zemí bývalého SSSR, kteří jakýmkoliv způsobem prokázali svůj německý původ a získali tím německé občanství. I když jejich znalosti němčiny jsou v mnoha případech mizivé, nejsou ve výše uvedených číslech zachyceni. V důsledku koncentrace obyvatel jiných národností do jistých obvodů nebo jejich částí má tento stav mimo kulturní pestrosti i negativní stránky – základní školy, kde podíl cizinců činí i přes 90 procent žáků, nejsou v některých čtvrtích Berlína výjimkou.

Politické zřízení

Spolková země Berlín je vedle Hamburku a Brém jedním ze tří městských států Spolkové republiky Německo. V čele města stojí primátor (regierender Bürgermeister), volený poslaneckou sněmovnou (Abgeordnetenhaus), který jmenuje jednotlivé senátory exekutivního orgánu města, jímž je senát. Sídlem berlínského senátu je dnes tzv. Rudá radnice ve čtvrti Berlin-Mitte. Poslanecká sněmovna má být volena každých pět let. Po posledních volbách v říjnu 2001 došlo k vytvoření koalice mezi sociálnědemokratickou SPD a PDS (vzešlé z komunistické SED bývalé NDR) v čele s primátorem Klausem Wowereitem (SPD) poté, co ztroskotaly koaliční rozhovory mezi SPD, Zelenými a svobodnými demokraty FDP. Z berlínských primátorů, jejichž známost přesáhla hranice města, lze jmenovat následující: Ernst Reuter (SPD, 1948 - 1953), Willi Brand (SPD, 1957 – 1966, později kancléř SRN), Friedrich von Weizsäcker (CDU, 1981 – 1984, později prezident SRN), Eberhard Diepgen (CDU, 1984 - 1989 a 1991 - 2001). (Všichni ze Západního Berlína.) Ve spolkových orgánech Německa je Berlín zastoupen 23 mandáty ve spolkovém sněmu a 4 mandáty ve spolkové radě.

Administrativní dělení

:Viz i Berlín – rozdělené město (1945-1990 – administrativní dělení spojeneckých sektorů, i s poznámkami k terminologii názvů města). Berlín se tradičně dělí do obvodů (Bezirk). Po sjednocení města měl Berlín 23 obvodů, zákonem o územní reformě z roku 1998 byl jejich počet k 1. lednu 2001 snížen na 12, přičemž v některých případech došlo ke sloučení bývalých západních a východních obvodů. Jednotlivé obvody (počet obyvatel koncem roku 2002): Již dlouhou dobu se uvažuje o sloučení Berlína s Braniborskem. V referendu roku 1996 bylo toto však zamítnuto (především voliči v Braniborsku m.j. vzhledem k velké zadluženosti Berlína). Termín nového referenda není zatím udán.

Finance a hospodářství

: Viz hlavní článek Berlín – finance a hospodářství Sjednocený Berlín se v mnoha ohledech stal symbolem nové doby, skončení studené války. Tyto pozitivní aspekty se ovšem netýkají současného stavu hospodářství hlavního města Německa, a již v žádném případě její finanční situace. Celkem lze říci, že Berlín se stal obětí své polohy a trpí silnými vlivy hospodářsky zaostalých tzv. nových spolkových zemí, jež se dodnes nacházejí na seznamech podprůměrně vyvinutých regiónů Evropské unie. Důležité parametry hospodářského vývoje jsou většinou vysoce neuspokojivé, zejména nezaměstnanost je jedna z nejvyšších v Německu. K tomu se přidružuje i extrémně negativní situace financí, vyplývající nejen z vnějších faktorů, ale částečně zaviněná i neschopností a korupcí místních politiků.

Spojení a městská doprava

Berlín je dobře napojen na celoněmeckou i evropskou síť dálnic. Kolem Berlína vede vnější, zcela uzavřený dálniční okruh; vnitřní okruh byl plánován, ale v blízké budoucnosti zřejmě realizován nebude. I železniční spojení je uspokojivé (z/do Prahy pět rychlíků Eurocity denně v pravidelných intervalech). Největší nádraží jsou Zoologisches Garten, Ostbahnhof a (t. č. rozestavěné) budoucí hlavní nádraží Lehrter Bahnhof. Berlín momentálně disponuje třemi letišti: Tempelhof, Tegel a Schönefeld (:de:Flughafen Berlin-Schönefeld). První dvě, ležící uvnitř města (v bývalém Západním Berlíně, s historií z blokády), mají být v budoucnosti uzavřena ve prospěch (dříve východoberlínského a po sjednocení méně využívaného) letiště Schönefeld, ležícího na jihovýchod od Berlína, které má být rozšířeno. Síť městské hromadné dopravy patří k nejhustším mezi evropskými městy; po sloučení obou částí města byla propojena a dále rozšířena. Jedná se o kombinaci následujících dopravních prostředků:
- městská rychlodráha (S-Bahn nebo Stadtschnellbahn), sahající daleko za městské hranice (délka trasy 329 km, 164 stanic, z toho 32 na území Braniborska, 15 linií)
- metro, částečně nadpovrchové (délka trasy 144 km, 170 stanic, 9 linií)
- autobusová doprava (délka trasy 1271 km, 2730 stanic, 161 linií)
- tramvajová doprava, především v bývalých východních obvodech města (délka trasy 187 km, 377 stanic, 27 linií)

Kultura, umění, věda, památky

tramvaj Berlín se vyznačuje velkým počtem kulturních a vědeckých zařízení, z nichž některé dosáhly velké známosti a popularity i v zahraničí. Kulturní pestrost a tolerance se přitom traduje hlavně z doby Západního Berlína, který se stal v tomto smyslu "svobodným" městem podle hesla "pro každého něco". Současná situace a výhledy do budoucnosti jsou však silně ovlivněny finanční krizí města (diskuse o zavření nebo sloučení oper, o subvencích pro kulturní a vědecká zařízení atd.). Z kulturních, uměleckých a vědeckých zařízení a událostí lze jmenovat jen výběr:
- vedle nesčetných divadel, malých forem a kabaretů celkem tři opery: Státní opera, Německá opera a Komická opera (Staatsoper, Deutsche Oper, Komische Oper)
- velké množství muzeí, z nichž nejznámější jsou Pergamonské muzeum, Egyptské muzeum (s originálem sošky Nofretete)
- Národní galerie, často s výstavami jiných galerií (roku 2004 zde hostovalo Museum of Modern Art z New Yorku)
- Berlínský filmový festival
- Love Parade, dnes již světoznámý festival techno-kultury
- Karneval kultur (Karneval der Kulturen), velký průvod městem, většinou o letnicích, kde se během asi tří dnů prezentuje většina v Berlíně žijících národností (2004: asi 1,5 milionu účinkujících a návštěvníků)
- Berlínská filharmonie (kde dříve dirigoval Herbert von Karajan)
- tři univerzity: Svobodná univerzita, Humboldtova univerzita a Technická univerzita), mimo to další vědecká a výzkumná zařízení a instituty
- k dalším celosvětově známým událostem patří i každoroční maratonský běh městem. Z dalších pozoruhodností a památek je možno jmenovat Říšský sněm (Reichstag), Braniborskou bránu, světoznámou třídu Unter den Linden stejně tak jako Karl-Marx-Allee, zámek Schloss Charlottenburg, bývalý přechod Checkpoint Charlie, East Side Gallery (zbytek Berlínské zdi), televizní věž Fernsehturm, chrám Berliner Dom a zříceninu kostela Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche, Kurfürstendamm a Alexanderplatz (bývalé "západní" a "východní" centrum města), celý nový komplex na Postupimském náměstí (Potsdamer Platz) a v nejbližším okolí (kde v devadesátých letech minulého století vznikla více méně celá nová čtvrt‘), v neposlední řadě pak i památky v blízké Postupimi. V důsledku své minulosti má Berlín i mnoho památek, souvisejících s berlínskou židovskou obcí. K těm nejznámějším patří
- Nová synagoga
- Židovské muzeum
- Židovský památník

Podívejte se také na

- Berlín – finance a hospodářství, Dějiny Berlína
- Berlín – rozdělené město, Berlínská blokáda, Berlínská zeď, Východní Berlín, Západní Berlín, Čtyřmocenský status, Okupační zóny Německa

Externí odkazy

- [http://www.berlin.de Oficiální strana Berlína]
- [http://web2.cylex.de/branchenbuch/Berlin.asp Telefonní seznam firem, úřadů atp.]
- [http://www.berliner-stadtplan.com Plán Berlína] Kategorie:Hlavní města Evropy Kategorie:Berlín ja:ベルリン ko:베를린 simple:Berlin th:เบอร์ลิน

Arthur Schnitzler

Arthur Schnitzler (15. května 1862 Vídeň – 21. října 1931 Vídeň) byl rakouský prozaik, dramatik a lékař.

Život

Arthur Schnitzler se narodil v roce 1862 ve Vídni jako syn předního laryngologa Johanna Schnitzlera a jeho ženy Louisy. Již jako dítě se zajímal o literaturu, psal básně a hrál na klavír. Šel však ve šlépějích svého otce a na vídeňské univerzitě vystudoval medicínu. Přispíval do lékařského časopisu svého otce Internationale Klinische Rundschau. Zajímal se o psychologii, praxi vykonával u psychiatra Theodora Meynerta, u nějž se seznámil s užitím hypnózy a sugesce. Tyto poznatky měly pozdější vliv na jeho literární tvorbu. Dále pracoval ve vídeňské Všeobecné nemocnici, jako asistent svého otce a nakonec si otevřel vlastní privátní praxi. Jeho literární kariéra začala v roce 1893, když zemřel jeho otec. Ve stejném roce vzbudilo jeho drama Anatol zájem veřejnosti i kritiky. To v roce 1900 následoval soubor deseti konverzačních jednoaktovek Der Reigen (česky většinou Rej nebo Kolo) o milostných vztazích vídeňské společnosti, které prostupují všemi společenskými vrstvami (od prostitutky přes vojáka, panskou, jejího pána atd. až k hraběti, který se stýká s prostitutkou z první aktovky), které zachycují jejich rozhovor před milostným aktem a po něm. Inscenování i knižní vydání této hry bylo cenzurou zakázáno a Schnitzler ji vydal samonákladem. Poprvé byla uvedena na jevišti až v Berlíně v roce 1920 a vyvolala skandál nedozírných obzorů. Pro svou otevřenou sexualitu byly i další jeho práce cenzurovány. Psal povídky, novely, divadelní hry a dva romány. Jeho dílo bylo silně poznamenáno jeho lékařskou profesí a hlavně psychologickými a psychiatrickými poznatky. Často je poznačován jako literární protipól Sigmunda Freuda. Oba se však setkali pouze jednou, krátce poté, co Freud gratuloval Schnitzlerovi k 60. narozeninám. Schnitzlerova povídka Lietenant Gustl z roku 1900 je první případ užití proudu vědomí v německy psané literatuře. Schnitzler byl členem avantgardní umělecké skupiny Jung Wien. Ve vídeňských kavárnách Griensteidl a Herrenhoff, které byly pulzujícím srdcem vídeňského uměleckého světa, se setkával se spisovatelem Hugo von Hofmannstahlem. Tito dva, Hugo von Hofmannsthal a Arthur Schnitzler, jsou považováni za jedny z největších německy píšících dramatiků počátku 20. století. Přestože kritizoval společnost za pokrytectví v oblasti sexu a erotiky a předsudkům vůči ženám, které se k těmto otázkám stavěly otevřeně, sám se odmítal oženit s ženou podobné pověsti. Před sňatkem s o dvacet let mladší herečkou Olgou Gussmanovou, se často stýkal s předními ženami vídeňské společnosti, aniž by bral v úvahu jejich společenské postavení. Po řadě bouřlivých let, naplněných hádkami, se rozvedli v roce 1921. Další ranou v jeho soukromém životě byla sebevražda jeho dcery Lily v Benátkách v roce 1929. V roce 1926 vyšla jedna z Schnitzlerových dodnes nejoblíbenějších prací, novela Traumnovelle (česky Snová novela) o volnosti sexuální fantazie a váze naplněné manželské nevěry ve snu a nenaplněné nevěry ve skutečnosti, která se stala předlohou posledního filmu Stanleyho Kubricka Eyes wide shut. Krom své literární činnosti si Schnitzler vedl od svých sedmnácti let až do smrti deník. V něm si zaznamenával všechny své přítelkyně (měl jich často více najednou) a vedl si pečlivé údaje o každém orgasmu. Zemřel v roce 1931 na krvácení do mozku.

Dílo

- Anatol, 1893. Řada jednoaktovek.
- Sterben, 1895. Novela.
- Liebelei, 1895. Divadelní hra.
- Reigen. Zehn Dialoge, 1897. Řada jednoaktovek (česky mj. Rej, překl. Josef Balvín, 1986).
- Paracelsus, 1899. Divadelní hra.
- Der grüne Kakadu, 1899. Groteska (česky Zelený papoušek, překl. Jan Tomek, 1966).
- Leutnant Gustl, 1901. Povídka.
- Der einsame Weg, 1904. Divadelní hra.
- Der Weg ins Freie, 1908. Román.
- Komtesse Mizzi oder Der Familientag, 1909. Divadelní hra.
- Der junge Medardus, 1910.
- Das weite Land, 1911. Tragikomedie.
- Professor Bernhardi, 1912. Divadelní hra.
- Casanovas Heimfahrt, 1918. Novela.
- Komödie der Verführung , 1924. Divadelní hra.
- Fräulein Else, 1924. Povídka, (česky Slečna Elsa, překl. Vladimír Tomeš, 1977).
- Traumnovelle , 1926. Novela (česky Snová novela, překl. Gabriela Veselá, 1992).
- Spiel im Morgengrauen (Erzählung, 1927. Povídka.
- Therese. Chronik eines Frauenlebens, 1928.Román.
- Flucht in die Finsternis, 1931. Povídka (česky Útěk do temnoty, překl. Gabriela Veselá, 1992).
- Jugend in Wien, 1968. Autobiografie. Vydán byl Schnitzlerův deník a jeho četná korespondence. Schnitzler, Arthur Schnitzler, Arthur Schnitzler, Arthur Schnitzler, Arthur ja:アルトゥル・シュニッツラー

Sigmund Freud

Sigmund Freud (6. května 1856 Příbor – 23. září 1939 Londýn) byl známým vídeňským lékařem a psychiatrem. Je znám především jako autor teorie psychoanalýzy. Byl nejstarším ze šesti dětí židovského obchodníka s látkami. Od roku 1859 ale rodina žila ve Vídni. Mladý Freud absolvoval základní i střední školu jako jeden z nejlepších žáků. Poté se rozhodl studovat medicínu. Zabýval se stavbou mozku, o níž publikoval několik prací. Kromě toho si přivydělával praxí na interně a později psychyatrii vídeňské nemocnice. Roku 1884 zastával místo primáře, 1885 se stal docentem. Po návratu z ročního stipendijním pobytu v Paříži u pofesora Charcota se vrátil v roce 1886 do Vídně, kde se oženil a začal se zabývat léčením neuróz a hysterických afázií. O svých výzkumech a hypotézách sepsal řadu prací. Velice významný je například Výklad snů z roku 1900. Svou metodu psychoanalýzy dále zdokonaloval až do své smrti. Její základní myšlenkou je nalezení nevědomých sexuálních příčin psychických obtíží. Těsně před válkou uprchl před fašismem (byl Žid) do Londýna, kde zemřel. Jeho čtyři sestry, které zůstaly v Rakousku, se staly obětí holocaustu. Freudovy teorie a metody byly nejdříve velmi kontroverzní, později velmi módní. Ač se dnes zdá, že část jeho hypotéz nebyla zcela správná (přeceňoval zřejmě například vliv sexuality), značná část jeho názorů na léčení lidské psychiky platí dodnes.

Dílo

- Studie o hysterii
- Výklad snů
- Totem a tabu Freud, Sigmund Freud, Sigmund Freud, Sigmund ja:ジークムント・フロイト ko:지그문트 프로이트

Henrik Ibsen

Henrik Johan Ibsen (20. března 1828, Skien – 23. května 1906, Oslo) byl norský dramatik, spisovatel a malíř. Žil v Itálii a v Německu. Zakladatel realistického dramatu. Ve svých hrách se opíral o současnost a často kritizoval měšťáckou společnost.

Dílo

Dramata

- Catilina, 1848
- Válečníci na Helgelandu,1854
- Slavnost na Solhaugu, 1856
- Nápadníci trůnu, 1863
- Brand, 1866
- Peer Gynt, 1867
- Spolek mladých, 1869
- Císař Galilejský, 1873
- Opory společnosti, 1877
- Nora (Domeček pro panenky) (Domov loutek), 1879
- Strašidla (Přízraky), 1881
- Nepřítel lidu, 1882
- Divoká kachna, 1884
- Rosmersholm (Bílí koně), 1886
- Paní z námoří (Paní z moře), 1888
- Hedda Gablerová, 1890
- Stavitel Solness, 1892
- Malý Eyolf (Eyolfek), 1894
- John Gabriel Borkman, 1896
- Když my mrtví procitneme (Když z mrtvých procitáme), 1899

Básnické sbírky

- Bratr v nouzi, 1864
- Básně, 1872
- Balónový dopis, 1875

Odkazy

- [http://www.ibsen.net Oficiální stránka Norské národní společnosti Henrika Ibsena] (v norštine, angličtině a němčině) Ibsen, Henrik Johan Ibsen, Henrik Johan Ibsen, Henrik Johan ja:ヘンリック・イプセン

Rainer Maria Rilke

Život

Dětství a mládí

Raná léta

Zralost

Vrcholná léta

Dílo

Kategorie:Lékaři

Kategorie:Lékařství Kategorie:Profese

Kategorie:Narození 1861

Template:Wlinkx

[/wiki/ ]

kreatyna spielautomaten prace magisterskie Hotels Warsaw witaminy

:: RELATED NEWS ::

251 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 256 255 254 253 252

250 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 255 254 253 252 251

Veněra 4
Veněra 4 (azbukou Венера-4, v ruštině obvykle psáno s pomlčkou) byla sonda sovětského programu Veněra pro výzkum Venuše. Veněru 4 spolu s dalšími nezbytnými zařízeními vynesla na oběžnou dráhu kolem Země raketa typu Molnija-M. Brzy poté byla navedena pomocí uryc

249 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 254 253 252 251 250

248 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 253 252 251 250 249

247 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 252 251 250 249 248

246 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 251 250 249 248 247

245 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 250 249 248 247 246

244 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 249 248 247 246 245

243 př. n. l.
Staletí: 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l. - 2. století př. n. l. Roky: 248 247 246 245 244