:: wikimiki.org ::
| Sókratés |
Sókratés
Sókratés (4. června 469 v Athénách – 399 př. n. l. v Athénách), řecky Σωκράτης, bez diakritiky Sokrates, byl athénský filozof, učitel Platónův. Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie, neboť položil základy západního myšlení. Jak praví Cicero, „snesl filozofii z nebe na zem“.
Život Sókratův
Sókratés sám nezanechal po sobě žádných filozofických spisů. Thúkydidovy Dějiny peloponéské války zaznamenávají jeho službu v armádě. Aristofanés si ze Sókrata, jemuž tehdy bylo po čtyřicítce, dělá legraci ve své komedii Oblaka a v dalších hrách (např. Ptáci, Kalliás, Eupolis a Telekleidés). Hlavním pramenem informací o Sókratovi jsou spisy dvou jeho žáků -- Xenofónta a Platóna (Obrana Sókratova, Kritón, Faidón, Symposion, Theaitétos, Parmenidés). Další informace lze nalézt v díle Platónova žáka Aristotela. Sochy a busty, které jej znázorňují jako šeredného muže, si berou za svůj vzor Sókratův popis z pera Platónova.
Otcem Sókratovým byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Antiochidova a narodil se v 3. roce 77. Olympiády. O jeho mládí nevíme mnoho, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout -- gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala studium Homéra, Hésioda a dalších básníků. Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny. Sókratés sám se zmiňoval o tom, že když se naučil žít s Xantippou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými. Mezi Sókratovy zábavy patřily návštěvy symposií, tedy pitek, v nichž nezůstával pozadu; naopak si vyzískal bezkonkurenční pověst pijana.
Účastnil se bitvy u Potidají, bitvy u Délia a bitvy u Amfipole. Z Platónova Symposia se dovídáme, že byl dokonce vyznamenán pro statečnost. V nebezpečné situaci zůstal se zraněným Alkibiadem a zřejmě mu tak zachránil život.
Alkibiadem
Sókratés žil na přelomu zlatého období athénské demokracie a jejího úpadku po porážce Athén a jejich spojenců v Peloponéské válce. V době, kdy se Athény snažily vzpamatovat ze zdrcující porážky, athénský lidový soud veden třemi významnými osobami vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. Byl shledán vinným a odsouzen k trestu smrti požitím bolehlavu.
Někteří historikové zastávají teorii, že Sókratés je pouze fiktivní postavou, kterou vynalezl Platón a zpopularizoval Xenofón s Aristofanem, kteří do postavy promítali své názory, které by společnost nemohla přijmout jako názory jejich. Tento pohled je však velmi menšinový.
Sókratovské dialogy
Sókratovské dialogy jsou dialogy Platónovy, literární forma rozhovoru mezi (fiktivním) Sókratem a dalšími postavami doby. Ideje, které se Platón snaží zprostředkovat, nevycházejí přímo z úst jednotlivých postav, ale objevují se postupně prostředním sókratovské metody a pod jeho vedením. Tato dialogické metoda nabývá své vrcholné podoby v dialogu o zbožnosti, Euthyfrón.
V Platónově filozofickém systému je učení procesem vzpomínání či upamatování. Duše, dříve než se vtělí do těla, přebývala ve světě idejí (či nebi). Tam viděla věci, tak jak skutečně jsou, a nikoli jen stíny či obtisky těchto věcí, které pozorujeme na zemi. Procesem tázání může být duše přivedena k tomu, aby se upamatovala na ideje v jejich čisté podobě a došla tak moudrosti.
Sókratovská či maieutická metoda
Největším přínosem západnímu myšlení je Sókratova dialogická metoda tázání, která se nazývá sókratovská či maieutická. Jde o negativní metodu vylučování hypotéz, kdy lepší hypotézy jsou zastávány a horší vylučovány, pokud vedou ke sporu. Postupně se dospívá k hypotézám, tvrzením a axiomům, na nichž tyto hypotézy stojí a které nevědomě vytvářejí názor člověka na danou otázku (převážně etického charakteru). Název maieutická metoda či maieutika pochází ze samotné metody, která přivádí na svět implicitní názory tázaného, kterým pak sám lépe porozumí (řecké μαιεύτρια maieutria znamená porodní bába).
Kategorie:Antičtí filozofové
Kategorie:Antické Řecko
ja:ソクラテス
ko:소크라테스
ms:Socrates
469 př. n. l.Století: 6. století př. n. l. - 5. století př. n. l. - 4. století př. n. l.
Roky: 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464
----
Události
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
Hlava státu
Kategorie:5. století př. n. l.
399 př. n. l.5. století př. n. l. - 4. století př. n. l. - 3. století př. n. l.
Roky: 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394
----
Události
- V Athénach byl k smrti odsouzen Sókratés za to, že „kazil mládež, byl bezbožný a záváděl nová božstva, ze slabších argumentů činil silnější“.
Vědy a umění
Narození
Úmrtí
Hlava státu
Perská říše:
- Artaxerxés II.
Kategorie:4. století př. n. l.
AtényAthény, řecky: Αθήνα [athina], jsou hlavním městem Řecka. Rozkládají se na poloostově Attika poblíž Sarónského zálivu. S okolními městy, jako je například přístav Pireus vytvářejí aglomeraci čítající přes 3 miliony obyvatel.
Historie
Vznik Athén sahá až do 3. tisíciletí před naším letopočtem. Kolem roku 1400 př. n. l. byl na Akropoli jako první vybudován královský hrad. Písemně doložené dějiny Athén začínají v 8. století před naším letopočtem. Stát byl tehdy řízen šlechtou. Během času však získávali do té doby bezprávní rolníci a řemeslníci stále více svobody a možností spolurozhodování. Ještě předtím, v roce 642 př. n. l. zaznamenal Drakon tehdy platné zákony. Ašak Drakon stanovil tak přísné tresty za majetkové přečiny, že se staly příslovečnými jako „drakonické“. Tak za pouhou krádež obilí byl trest smrti.
Významným mezníkem v dějinách Athén byl rok 549 př. Kr., kdy byla zavedena Solonova ústava, jež umožnila všem občanům podílet se na soudní moci. Vrcholu demokracie dosáhli Athény za vlády Periklovy. V tomto „zlatém období“ v Athénách působil filozof Sokrates a představitelé antické tragédie jako např. Sofokles, Aischylos nebo Euripidés.
Několik let po Periklově smrti v roce 429 př. Kr. se dominantní postavení Athén v Egejské oblasti zhroutilo. Aristokracií ovládaná Sparta a její peloponéští spojenci porazili Athény v peloponéské válce. V následujícím století byly Athény stále ještě významným městem, ale již nikoli politickou velmocí. Ke kulturnímu úpadku ovšem nedošlo – 4. století bylo dobou velkých filozofů.
Když si Římané v roce 146 př. n. l. podmanili Řecko, Athény ušetřili. Někteří římští císařové, zejména Hadrián, věnovali Athénám, četné nové stavby. Císař Hadrián např. dokončil chrám Dia Olympského nebo bohatý římský občan Herodes Attikus, který nechal postavit po sobě nazvané divadlo, Odeon Heroda Attika.
S vítězstvím křesťanství v římské říši ve 4. století n. l. pak začal definitivní úpadek města. Pohanské náboženství bylo zakázáno, filozofické školy zavřeny a Parthenon byl v 6. století změněn na křesťanský chrám.
Roku 1456 padly Athény do rukou Turkům. Ti udělali z Parthenonu mešitu, v Propylajích se usídlil turecký místodržitel a v Erechtheiu byl umístěn harém. Athény se pak pozvolna stávaly vesnicí.
Zvrat nastal až roku 1834, kdy král Ota I. učinil hlavním městem novodobého řeckého státu.Turci uznali nový řecký stát již o pět let později, roku 1829, ale nejprve bylo hlavním městem Nauplio. V té době ležely starobylé památky většinou v rozvalinách uprostřed města. Athény byly zanedbanou vesnicí s pouhými sedmi tisíci obyvateli.
V roce 1851 měly Athény pouhých 31 000 obyvatel, tedy asi přibližně stejně jako Písek a do roku 1971 vzrostl jejich počet na 2 miliony. Dnes žije v celé aglomeraci téměř 3,5 milionu obyvatel.
Údaje o městě
- Hlavní město Řecka a světová metropole.
- Ve městě je nespočet antických památek a jedním z hlavních zdrojů příjmů města je cestovní ruch.
- BÖTIG (1991) uvádí, že Athény mají vlastní letiště, přístav a jednu linku metra, jež spojuje přístav Pierus s předměstskou čtvrtí Kifissia.
- Celá aglomerace se skládá z 38 osad, kde dohromady žije 3,5 milionu obyvatel, z čehož pouhých 40% tvoří Řekové – BÖTIG (1991). Je zde mnoho Albánců nebo Poláků, kteří sem přišli počátkem 90. let, po pádu železné opony.
- Na ulicích zde jezdí na 4 000 autobusů a nejméně 14 000 taxíků.
- Ve starověku zde byl uctíván bůh plodnosti, vína a veselí Dionýsos a bohyně moudrosti a věd Athéna.
- Dnes zde můžete navštívit 140 divadel – což je více než v Londýně – DUBIN (2001).
- BÖTIG (1991) píše, že je zde velmi vysoká hustota zabydlení a čtvrť Kipseli na severu Athén je po Hong-Kongu nejhustěji osídlené území na světě.
- Podle světové zdravotnické organizace je to nejhlučnější město na světě – BÖTIG (1991) a dodává, že
- Athény patří mezi města s nejnižším poměrem zelených ploch na osobu v Evropě – oficiálně mají jen dva čtvereční metry zeleně na obyvatele.
Přípravy na olympijské hry 2004
- Vzniklo 65 000 stálých pracovních míst.
- Bylo postaveno 120 km nových silnic.
- Bylo vysazeno 290 000 nových stromů.
- Bylo postaveno nové mezinárodní letiště – 2. v Aténách.
- Byly rozšířeny linky aténského metra a postaveno 24 km tramvajových tratí.
- Nárůst cestovního ruchu.
- O 35 % se zvýšila kvalita životního prostředí.
Významné aténské stavby
Park Zappion
Klasicistní budova Zapion, kde se pořádají výstavy a kongresy. Při olympiádě zde bylo tiskové středisko.
Olympion
DUBIN (2001): chrám Olympion je největší dochovaný v Řecku. Z původních 104 koryntských sloupů se dochovalo jen patnáct o výšce 17 metrů. Na délku chrám čítal asi 96 m a na šířku zhruba 40 m.
Hadriánův oblouk
BÖTIG (2001) uvádí, že je téměř 1900 let starý a pochází z počátku našeho letopočtu. Tehdy, když byli Athény pod římskou nadvládou, nechal císař Hadrián rozšířit město o celou jednu městskou čtvrť. Brána stojí na hranici mezi Starým a Novým městem. Směrem k Akropoli na ní je napsáno „Toto je město Théseovo, staré město“ a na druhé straně je napsáno „Toto je město Hadriánovo, nikoli Théseovo“.
Dionýsovo divadlo
Místo zrodu evropského divadla. Od 6. století př. n. l. zde staří Řekové každoročně uctívali tancem a zpěvem boha plodnosti, vína a veselí Dionýsa.
V roce 534 př. n. l. se těchto oslav zúčastnil jistý Thespis. Postavil vedle jednoho sboru jiný – tak se zrodil dialog a tím i divadlo. V těchto dobách sledovali diváci hru ještě prostě ze svahu kopce. Podle DUBINA (2001) pojalo až 17000 diváků. Poté zde byli zbudovány dřevěné lavice a ty byli v roce 330 př. n. l. nahrazeny kamennými a divadlo dostalo přibližně dnešní podobu.
Za doby panování císaře Nerona bylo divadlo upraveno aby se zde mohli konat gladiátorské hry a zápasy. Z této doby pocházejí také reliéfy na předscéně, které zobrazují mytické výjevy: vlevo zrození Dionýsa a vedle oběť bohu, vpravo uctívání boha bohy a lidmi.
Akropolis
Stejně jako je Pražský hrad symbolem a dominantou Prahy, je Akropolis dominantou a symbolem Athén. Akropole byla ve starověku a pak i ve středověku díky své poloze pevností.
Na Akropoli vládl Perikles, který jako první položil základy demokratických principů. V Dionýsově divadle pod Akropolí (nejstarším známém divadle na světě) bývaly premiéry her Aischylových, Aristofanových, Euripidových a Sofoklových her.
Na Akropoli stál také jeden ze sedmi divů světa – socha Pallas Athény , ochránkyně města. Geniální sochař Feidiás ji vytvořil ze zlata a slonoviny, avšak Athéňané jej obvinili, že zpronevěřil zlato určené na její výzdobu. Zklamaný umělec se odstěhoval a založil svoji dílnu v Delfách. Její prokazatelně pravé zbytky našli archeologové ve 20. století.
Planina na Akropoli je 300 metrů dlouhá a 150 metrů široká.
Parthenon – začal se budovat v roce 447 před Kristem. Ústředním bodem Parthenonu byla obří socha Athény. BARTOŇEK – BARTOŇKOVÁ (1993) uvádí rozměry 70 x 31 m. Při obléhání Akropole Benátčany došlo k zasažení Parthenonu, ve kterém Turci zřídili prachárnu, dělovou koulí a následné explozi, která chrám značně poničila – DUBIN (2001).
Erechteion – zbudován v letech 421-406 př. Kr. na nejposvátnějším okrsku Akropole. Sloupy ve tvaru žen – karyatidy.
Boulého pevnostní brána je pojmenovaná podle jejího francouzského objevitele v minulém století, Boulého.
Muzeum na Akropoli – archeologické muzeum v Athénách patří mezi nejkrásnější a co do sbírek nejbohatší muzea světa, zabývající se antikou. Mimo jiné se zde nacházejí i tyto sochy:
- Moschoforos – muž, který nese jalovici. Mimořádně jemná soška vousatého mladého muže, který nese na zádech tele jako oběť bohyni Athéně. Socha pochází z roku 570 př. Kr. – DUBIN (2001).
- Karyatidy – panny, podpírající střechu průčelí Erechtheionu.
Athénská agora
Centrum antických i dnešních Athén tvoří starověká Agora. I když pojem agora znamená tržiště, v žádném případě to ani dnes, natož v dobách největší slávy, nebylo jen obchodní centrum. Stály zde administrativní budovy, chrámy i soudy. Zde mohl občan města najít veřejné služby i vše, co potřeboval k běžnému životu. Tady se nakupovalo a prodávalo, ale zároveň se dělala politika, pomlouvala vláda i bližní.
Nejstarší památky můžeme datovat až do neolitického období, obdivovat můžeme památky od klasického období až po kostel z 11. století našeho letopočtu.
- Chrám Theseion-Hefaisteion
Tento chrám je zasvěcen bohu Hefaistovi a ochránkyni města, bohyni Athéně. Byl vybudován r. 449 př. Kr. a je dnes nejzachovalejším antickým chrámem vůbec.
- Řecká agora
Stojí nedaleko Římské agory a je to centrum Athén za doby řecké nadvlády. Není zde mnoho zachovaných památek. Nacházely se zde údajně první veřejné záchodky na světě.
- Věž větrů
Jedná se o kombinace vodních a slunečních hodin – DUBIN (2001). Tato osmiboká stavba má na každé ze svých stran (ukazují do čtyřech světových stran) reliéfy příslušných větrů.
- Mitrópoli
Katedrála, kterou nechal vystavět první řecký král Ota I. v letech 1840 až 1862. Uvnitř se nachází pozůstatky sv. Filothéi a sv. Řehoře.
Externí odkazy
- http://www.athina.gr/
Category:Řecko
Kategorie:Hlavní města Evropy
ja:アテネ
ko:아테네
simple:Athens
th:เอเธนส์
zh-min-nan:Athína
Platón
Řecký filosof Platón se narodil roku 427 př. n. l. Dětství směl prožívat jako syn jedné z předních athénských rodin.
Bylo mu 20 let, když se setkal se Sókratem. Osm let mu naslouchal co by jeho pilný žák. Po odsouzení učitele a jeho popravě, rodné město opouští. Odešel do Megary. Podnikal tam odtud mnohé cesty. Snad byl i v Egyptě, a také v Indii (mnohé v jeho díle to potvrzuje.)
Nějakou dobu se zdržoval v Syrákúsách, na dvoře tyrana Dióna.
Roku 387 př. n. l., založil ve své zahradě v Athénách školu, která dlouhá staletí po jeho skonu měla existovat pod jménem „platónská Akadémie“. Zde vyučoval bezplatně. Platón dosáhl úctyhodného věku 80 let, a zesnul uprostřed práce.
Nauka o idejích
Erós
K poznávání idejí se může povznést pouze ten, kdo má filosofický pud. Tento pud nazývá Platón „Erós“. Tím dává tomuto slovu zduchovnělý (vyšší) význam. Erós je puzením smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti.
Pojem „platonická láska“ ve smyslu neopětované či „duchovní“ lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučen sexuální styk, spočívá na nepochopení Platónova textu. Na příslušném místě lze číst:
„Špatný je nízký, přízemní milovník, který více než duši, miluje pouhé tělo.“
Dialektika
Nazírání krásy je přípravou, avšak vlastním prostředkem k poznávání idejí, je dialektické myšlení (pojmové myšlení).
Při tvoření pojmů je třeba, vyvarovat se toho, abychom z pouhých slov chtěli získat poučení, jež nám může poskytnout jen pojem věcí. (viz Kratylos).
Dialektika je umění proniknout společným hledáním v rozhovoru k tomu, co je všeobecně platné.
Bytí idejí
Ideje - řecky eidos, nebo ideá, původně obraz.
„Ideu předpokládáme tam, kde řadu věcí označujeme týmž jménem.“
Ideje jsou podle Platóna, formy, rody, obecné rysy bytí. (podrobnosti viz „podobenství o jeskyni“ Ústava). Vězením je náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Ideje jsou veskrze reálné, jak nám ukazuje podobenství o jeskyni, jedině ony mají pravou (metafyzickou) realitu. Jednotlivé věci jsou pomíjivé, ale ideje trvají jako jejich nepomíjivé pravzory.
Idea a jev
Jak vzniká svět stínů, viditelný svět? Jak dochází k tomu, že se ideje, které existují ve vyšší sféře mimo svět, zjevují byť nedokonale a oslabeně, v předmětech smyslového světa? Musí být přece ještě něco druhé, materiál v němž se ideje obrážejí. V Tímaiovi Platón toto popisuje jako (prázdný) prostor. Ale jaká síla vypůsobuje, aby se ideje jako pouhé v sobě spočívající praobrazy vůbec v látce obrážely? Je nutný ještě třetí princip, který by mezi oběma prvními prostředkoval nebo stál nad nimi.
Duše a nesmrtelnost
Duše má podle Platóna tři části:
- Myšlení (je v hlavě – je jedinou nesmrtelnou částí duše), vůli (cit se nalézá v hrudi) a žádostivost (má své místo v podbřišku).
- Nesmrtelná duše, podle Platóna, nemá počátek ani konec, proto hledání a poznávání je tedy vzpomínání (anamnésis, podrobněji viz dialog Menón).
- Zdatnost (ctnost)
V říší idejí stojí nejvýše idea nejvyššího dobra. V jistém smyslu je ideou idejí. Je nejvyšší cíl, je závěrem a koncem světa.
Platónova etika je důsledkem spojení této ideje nejvyššího dobra a názoru, že na světě idejí se člověk spolupodílí nesmrtelnou duší. Proto je cílem a smyslem člověka osvojit si nejvyšší ideu tím, že se pozdvihuje do nadsmyslového světa.
Tělo a smysly jsou pouta, jež zabraňují.
Sóma séma – tělo (je) hrob (duše)
Nauka o státu
Polis správné uspořádání státu.
Nejvyšší myslitelná forma mravního života, je mravní život společenství v dobrém státě.
Ústav je tolik druhů, kolik je druhů lidí.
- Aristokracie vláda nejlepších
- Oligarchie vláda bohatých
- Demokracie vláda svobody
- Tyranie vláda násilí
Vadná zřízení jsou podle Platóna: krétský model, oligarchie, demokracie, tyranis.
Ideální stát podle Platóna
Stát má tři přirozené úkoly
# výživu a zisk jako základ
# obranu navenek
# řízení rozumem
Stát má tři přirozené stavy
# řemeslníky
# strážce, vojáky
# vládce
Dílo
Platón sám nikde souvislý systém nepodal. Ani ze spisů, které se dochovaly, nelze takový systém vystopovat. Jako první pracuje s filosofickým pojmovým jazykem.
Co se Platón snaží překonat je sofistika. Jako základní omyl se jeví Prótagorova věta, že člověk je mírou všech věcí a že nemůže existovat žádná všeobecná míra. Na to říká Platón, taková nauka nutně ničí základy vědy a mravnosti. Rétorika sofistů jako umění jen přemlouvat nemůže být metodou filosofie. Stejně, jako podle Hérakleita, každá věc potřebuje svůj protiklad, tak potřebuje filosof mít protivníka.
Co ale má Platón společného se sofisty
Kromě dialektické metody především dvě věci
# Ani on nedůvěřuje běžnému vědění
# Nedůvěřuje obvyklé představě o ctnosti
Co ale nemá Platón společného se sofisty
O to výrazněji se od sofistů odlišuje, pokud jde o důsledky, které je potřeba vyvodit z poznání nedostatečnosti dosavadního poznání a tehdejší nauky o ctnosti. Platón jde mnohem dále než sofisté, a jeho učitel Sókratés. Učitelovo „Vím, že nic nevím“, nahrazuje naukou o idejích. V nich je dána míra, jíž lze myšlenkově uchopit a vytušit.
U Platóna je temný, záhadný a obrazivý základ světa potlačen; jeho filosofie je „metafyzikou světla“.
Platónova díla mají vesměs formu dialogu (rozhovoru). Ve spisech vystupuje Sókratés jako hlavní postava.
Nejdůležitější dochované Platónovy dialogy jsou:
# Obrana Sókratova
# Kritón
# Prótagorás
# Gorgiás
# Menón
# Kratylos
# Symposion (Hostina)
# Faidón
# Políteiá (Ústava)
# Faidros
# Theaitétos
# Tímaios
# Kritiás
# Polítikos
# Zákony (Nomoi)
Závěr
Platónův vliv na filosofii je nedozírný. Prvního obnovení se dočkal v novoplatónismu, který byl stěžejním filosofickým směrem pozdní antiky. Ve středověku nesmírně ovlivnil teologii a také filosofii. Filosofický zájem se k němu dnes opět obrací.
Odkazy
- František Novotný — překladatel Platónových dialogů do češtiny
Kategorie:Antičtí filozofové
ja:プラトン
ko:플라톤
ms:Plato
simple:Plato
th:เพลโต
Evropa
Tento článek je o kontinentu. O Jupiterově měsíci si můžete číst zde.
Evropa je s 10 532 000 km² malý světadíl (pouze Austrálie je menší), avšak velmi hustě zalidněný – v roce 2000 měla 729 000 000 obyvatel. Mluví se zde 209 různými jazyky ze 6 jazykových rodin; naprostá většina mluvčích však připadá na jazyky indoevropské. Historicky a kulturně měla Evropa veliký vliv na světovou civilizaci a běh světových dějin.
Na severu Evropu ohraničuje Severní ledový oceán, na východě pohoří Ural a řeka Ural, na jihovýchodě Kaspické moře, řeky Kuma a Manyč (popř. pohoří Kavkaz) a Černé moře, na jihu Středozemní moře a na západě Atlantský oceán.
Přírodní podmínky
Obrys Evropy je nejčlenitější ze všech světadílů; pobřeží dosahuje délky přes 37 000 km a poloostrovy a ostrovy představují 34 % rozlohy Evropy.
Většinu území zaujímají nížiny (43 %) a pahorkatiny; na velehory přes 2 000 m výšky připadají jen 2 % plochy. Evropa je tak s průměrnou nadmořskou výškou 292 m spolu s Austrálií nejníže položeným kontinentem. Nejvyšším bodem je Mont Blanc (4 807 m) v Alpách na pomezí Francie a Itálie, nejníže se pak nachází hladina Kaspického moře (28 m pod hladinou světového oceánu).
V okrajových částech Evropy, zejména na Islandu a v jižní Itálii stále probíhá vulkanická činnost; ze známých sopek stojí za zmínku Hekla, Vesuv, Etna, či Stromboli.
Větší část Evropy spadá do oblasti mírného podnebí; jižní Evropa má klima subtropické (středomořské), nejzašší severovýchod Evropy a ostrovy dále k severu pak má podnebí polární (arktické). Z evropské pevniny bývá nejtepleji v létě na jihozápadě ve Španělsku (teplotní rekord Sevilla +47 °C), nejchladněji v zimě na sverovýchodě v Rusku (Pustozersk -58 °C). To jsou však extrémy a vcelku platí, že podnebí Evropy je díky převládajícímu západnímu proudění od Atlantského oceánu znatelně teplejší a mírnější, než by odpovídalo její zeměpisné šířce. Největším množstvím srážek se vyznačují návětrné horské a přímořské oblasti, zejména při západním pobřeží. Vůbec nejdeštivějším místem je Boka Kotorská v Černé Hoře (průměrný roční úhrn 4 600 mm), ale zpravidla se roční množství srážek ve vnitrozemí střední Evropy pohybuje od 500 do 800 mm.
Evropa tvoří západní pětinu superkontinentu Eurasie, zbytek připadá Asii. Evropa a Asie jsou rozlišovány spíše z historických a kulturních než z fyzicko-zeměpisných důvodů. Hranice mezi nimi je z větší části umělá. Tradičně se za ni považují mj. řeky Kuma a Manyč v nížině na sever od Kavkazu, což znamená, že celý Kavkaz včetně ruského severního podhůří už leží v Asii. Alternativně se nabízí vést hranici po hlavním hřebenu Kavkazu (popř. po hranici Ruska s Gruzií a Ázerbájdžánem), což také svého času předkládali sovětští zeměpisci - nejvyšší horou Evropy by pak totiž nebyl Mont Blanc v Alpách, ale Elbrus (5 642 m) na Kavkaze.
Dějiny
Hlavní článek: Dějiny Evropy
Evropa má po dlouhou dobu velký kulturní a politický vliv, už od doby bronzové. Obecně se soudí, že západní kultura pochází ze starověkého Řecka a Římské říše. Ta ovládala po mnoho staletí téměř celý kontinent. Po pádu Římské říše v Evropě dlouho trvalo období stagnace, známé jako temný středověk. Toto období ukončila renesance, která znamenala dobu objevů a zkoumání. Od 15. stol. vytvářely země jako Španělsko, Portugalsko, Francie nebo Anglie velké koloniální panství s rozsáhlými državami v Africe, Americe a Asii. Průmyslová revoluce v Evropě propukla v 18. stol. a znamenala ještě větší blahobyt, který způsobil velký nárůst obyvatelstva. Po druhé světové válce během studené války byla Evropa rozdělena na dva významné politické a ekonomické bloky: socialistický blok ve východní Evropě a na kapitalistické země v západní Evropě. Východní blok se rozpadl na konci 80. let.
Státy
Evropa má 44 nezávislých zemí:
S výjimkou Běloruska a Vatikánuu jsou všechny evropské země členy Rady Evropy. Nejvýznamnějším politickým uskupením současné Evropy je potom Evropská unie sdružující 24 evropských zemí a Kypr, který je geograficky přičítán převážně Asii, politicky, historicky a kulturně pak spíše Evropě.
Části Evropy
- Střední Evropa
- Východní Evropa
- Západní Evropa
- Severní Evropa
- Jižní Evropa
- Jihovýchodní Evropa
Další:
- Balkán
- Benelux
- Britské ostrovy
- Skandinávie
- Višegrádská skupina
Satelitní pohled
Višegrádská skupina
Viz také
- seznam bývalých států v Evropě
- střed Evropy
Category: Evropa
als:Europa
ja:ヨーロッパ
ko:유럽
ms:Eropah
roa-rup:Evropa
simple:Europe
th:ทวีปยุโรป
zh-min-nan:Europa
FilozofieFilosofie (řecky φιλοσοφία, složenina ze slov φιλώ (filó) miluji, objímám, líbám a σοφία (sofía) moudrost) je věda zkoumající neempirické otázky: o smyslu života, možnostech poznání, podstatě světa a vesmíru apod.
Podle své etymologie je filosofie láska k moudrosti. V antice byla filosofie souhrn veškerého vědění. V sémantickém významu je filozofie zkoumání, jak můžeme věci vědět, zda můžeme vědět něco o budoucnosti, když jediné, co známe, je minulost; co je hodnota a jak ji poznáme; co je eticky přípustné a co není. Filosofie stojí mimo empirické (reálné) vědy na jedné straně, a nekontrolované, nekritické, libovolné myšlení na druhé straně.
Běžná mluva používá pojem filozofie také pro názor.
Hlavní filosofické disciplíny
- Ontologie, neboli teorie bytí
- Epistemologii neboli Filosofie vědy a vědění.
- Gnozeologie či Noetika, teorie poznání
- Axiologie, neboli teorie hodnoty.
- Etika, neboli teorie morálky.
Hlavní filosofické pozice
- Atomismus vs. Holismus
- Monismus vs. Dualismus a Pluralismus
- Materialismus vs. Idealismus
- Empirismus vs. Racionalismus
- Historicismus, Perspektivismus, Psychologismus a Nominalismus vs. Pozitivismus a Realismus
- Hedonismus
- Humanismus
- Naturalismus
- Pragmatismus
- Novopozitivismus
- Objektivismus
Filosofové
Filosofem je člověk studovaný, logicky uvažující, zkoumající podstatu věci, doposlouchávající, a také si uvědomující, že na něm pracovaly generace předků. Že staré umí vidět nově, a nové umí podat i starým.
Filosofie orientální
- Filosofie Indická: Védské písně
- Filosofie Čínská: Konfucius, Laozi, Zhuangzi
- Filosofie Japonská: Zen
Filosofie antická
- Předsókratikové: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Pythagoras, Démokritos, Parmenidés, Hérakleitos, Empedoklés, Anaxagorás
- Vrcholné období: Sókratés, Platón a Aristotelés
- Helénismus: Stoicismus, Epikurejství, Skepticismus, Eklektismus
Filosofie středověku
- Patristika: Aurelius Augustin
- Scholastika: Tomáš Akvinský, William Ockham
Filosofie renesance, baroka a osvícenství
- Baroko: René Descartes, Baruch Spinoza, Gottfried Leibniz, Thomas Hobbes a Isaac Newton
- Osvícenství: John Locke, George Berkeley, David Hume, a Immanuel Kant
Filosofie romantiky a idealismus
- Gottlieb Fichte, Friedrich Wilhelm Joseph von Schelling a Georg Wilhelm Friedrich Hegel
- Perspektivismus a psychologie: Arthur Schopenhauer, Friedrich Nietzsche, Søren Kierkegaard, Ladislav Klíma
- Dialektický materialismus: Karl Marx
Fenomenologie a existencialismus
- Edmund Husserl, Martin Heidegger, Hans-Georg Gadamer.
- Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Maurice Merleau-Ponty, Paul Ricoeur
- Jan Patočka
Objektivismus
- Ayn Rand, Leonard Peikoff, David E. Kelley
Současné filozofické směry v České republice
- Na dnešních českých univerzitách se většinou přednáší fenomenologie a existencialismus. Krom toho se na nekterých místech dobře daří i analytické filozofii (zejména Praha a Plzeň). Nezanedbatelnou roli hraje i aristotelská filozofie.
- Více podob má dnes i aristotelská filozofie:
o rehabilitaci aristotelských témat, zejména ve scholastické podobě, v rámci analytické filozofie se snaží okruh filozofů kolem prof. S. Sousedíka (FF UK, KTF UK): Petr Dvořák (FF UK, CMTF UP), Tomáš Machula, Lukáš Novák, Daniel Heider (všichni TF JU), David Svoboda (KTF UK). Východiskem je dílo Tomáše Akvinského (1225-1274), J. D. Scota (1266-1308) a autorů tzv. druhé scholastiky 16.-17. století (tomismus, scotismus, jezuitská scholastika), které vykazuje mnoho styčných bodů s dnešní metafyzikou a logickou sémantikou v rámci analytické filozofie.
v linii ortodoxnější novoscholastiky, z níž nejvýznamnější je novotomismus, vycházející z Tomášova díla, píše a přednáší mimoakademičtí filozofové Jiří Fuchs, Roman Cardal a teolog Václav Wolf. Jiří Fuchs přednáší mimo akademické kruhy už z dob před listopadem 1989 v současnosti v kontaktu s Občanským institutem. Spíše než tomistická, je Fuchsova pozice suareziánská. Tato skupina se od předchozí liší menší otevřeností vůči podnětům novověké filozofie a moderní logiky.
Filosofie jazyka
- Ludwig Wittgenstein, Ferdinand de Sausure, Noam Chomsky, Umberto Eco
Filosofie anglicky mluvících: pragmatická a analytická
- Bertrand Russell, George Edward Moore, Rudolf Carnap
V devatenáctém století žil filosof a ekonom John Stuart Mill.
Ve dvacátém století žili filosofové Karl Popper, Paul Karl Feyerabend a Thomas Kuhn.
Názory na to, kteří z těto uvedených jsou skuteční myslitelé a kteří se snaží vyvolat zdání filosofie pomocí používání modního slovníku a nejasných výroků, se různí.
Pravopis
Jazyky píšící latinkou:
# ph: :de:Philosophie, :en:Philosophy, :fr:Philosophie, :ia:Philosophia, :la:Philosophia, :simple:Philosophy, :tl:Pilosopiya
# s: :af:Filosofie, :ca:Filosofia, :da:Filosofi, :es:Filosofía, :et:Filosoofia, :fi:Filosofia, :fy:Filosofy, :gl:Filosofía, :id:Filsafat, :it:Filosofia, :lt:Filosofija, :nl:Filosofie, :no:Filosofi, :pt:Filosofia, :sv:Filosofi, :tr:Felsefe, :vo:Filosop
# z: :bs:Filozofija, :eo:Filozofio, :hr:Filozofija, :hu:Filozófia, :lv:Filozofija, :pl:Filozofia, :ro:Filozofie, :sk:Filozofia, :sl:Filozofija
Jazyky nepíšící latinkou:
# s: :ru:Философия, :uk:Філософія, :bg:Философия
Podle § 99 Pravidel českého pravopisu z roku 1957 se "v latinské příponě -ismus píše jen s; rovněž tak v několika slovech humanistické tradice filosofie, gymnasium, president, presidium, universita (a v jejich odvozeninách); jen s se ovšem píše též v slovech nezdomácnělých, jako např. cirrhosis, gnose, gnoseologie, konsensus, spasmus, tenesmus, a rovněž v některých vlastních jménech osobních a zeměpisných (viz § 108 – 113)." Toto pravidlo bylo zrušeno v PČP 1983, kdy bylo zavedeno psaní z, avšak psaní s též povoleno. V PČP 1993 bylo z stanoveno jako jediná možnost. Závazný Pilipův dodatek se však vrátil ke stavu z roku 1983.
Podívejte se též na
- Morální realismus
- Filozofické poradenství
Vnější odkazy
- [http://filosofie.cz filosofie.cz]
- [http://wikisource.org/wiki/Wikisource:Biblioth%C3%A8que_philosophique Wikisource]
Category:Filosofie
ja:哲学
ko:철학
ms:Falsafah
simple:Philosophy
th:ปรัชญา
KomedieKomedie je literární nebo dramatický útvar, který vždy skončí šťastně (stejně jako pohádka). Opakem komedie je tragedie.
Od komedie se očekává humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností. Humor je základním aspektem tohoto útvaru. Problémy hrdiny se podaří nakonec vyřešit a vše se v dobré obrátí.
Příbuzná témata
- tragédie
- fraška
- groteska
- satira
Kategorie:Divadlo
Kategorie:Filmové žánry
ja:喜劇
ko:희극
simple:Comedy
Busta]
Busta (spisovný tvar také bysta) je sochařské ztvárnění lidského poprsí, obvykle umínstěné na podstavci. Busta dává vyniknout individualitě ztvárněného jedince. Bývá vytvořena zpravidla z mramoru, bronzu, nebo z jiného trvanlivého materiál, případně ze dřeva.
Slovo, převzaté z francouzského buste a italského busto, snad pochází z antického latinského výrazu bustum, označujícího původně 'žároviště' (místo, kde byli spalováni mrtví), později 'hrob' na takovém místě a přeneseně jeho plastickou výzdobu.
Kategorie:Sochařství
HudbaHudba (od slova housti, hráti) je termín, který označoval hru na strunný nástroj (odtud hudebník). Později se termín začal ve stejném kontextu jako muzika (odtud muzikant).
Definice hudby: Hudba je organizovaný systém zvuků. Výběr zvuků, jejich rytmické členění a jejich uspořádání určují kvalitu, funkci a estetické působení hudby. Toto estetické působení hudby se může uplatnit pouze v rámci historicky proměnných pravidel a dobovému vkusu.
Hudba byla velmi dlouho vázána na ritus a za samostatné umění byla uznána poměrně pozdě.
Odborná disciplína, která zkoumá všechny hudbu a vše, co je s ní spojené, se nazývá muzikologie.
Teorie o vzniku hudby
Existuje mnoho různých teorií o vzniku hudby. Vzhledem k tomu že na rozdíl od ostatních druhů umění se u hudby nelze příliš spolehnout na přímé důkazy, jsou tyto teorie nutně částečně spekulativní. Existují následující názory:
- Hudba se vyvinula napodobováním zpěvu ptáků, respektive přírodních zvuků obecně. Její povaha je tedy mimetická. Pro tento pohled hovoří pojetí hudby některých primitivních kulturách.
- Hudba vznikla jako doprovod společné práce. Rytmická složka hudby pomáhala udržovat pracovní tempo.
- Hudba se vyvinula společně s řečí. Tato teorie je zložena na povaze tzv. tónových jazyků (například Čínština), kde se význam vyjadřuje velkou měrou pomocí melodie.
Ačkoliv pro žádnou z těchto teorií neexistují nezvratné důkazy, je třeba si uvědomit, že se navzájem nevylučují. Je tedy možné, že platí více než jedna. Důvodem odlišného pojetí hudby v různých kulturách může být také právě rozdílný zdroj jejího vzniku.
Druhy hudby
Hudba se dá dělit do kategorií podle různých kritérií. Mezi nejčastější dělení patří následující:
Podle vztahu ke spiritualitě:
- Duchovní - váže se k duchovnu, náboženství
- Liturgická - určena jako doprovod k náboženským obřadům
- Světská - zahrnuje ostatní témata, náměty. Spadá sem hudba milostná, taneční.
Podle původu:
- Umělá (artificiální) - je výsledkem práce konkrétního jednotlivce, autora
- Lidová - autor je zde kolektivní, tato hudba se postupně mění, vytváří
Tyto kategorie jsou samozřejmě orientační a nejsou proto striktně oddělené, naopak často se vyskytují i jejich kombinace, například lidová duchovní hudba (gospel)
Podívejte se též na
- Alikvotní zpěv
- Hlas
- Hudební stupnice
- Porta
- Seznam hudebních skladatelů
- Seznam hudebních skupin a zpěváků
- Seznam hudebních stylů
- Pěvecký sbor
Kategorie:Hudba
fiu-vro:Muusiga
ja:音楽
ko:음악
ms:Muzik
simple:Music
th:ดนตรี
MluvniceMluvnice je věda, která se zabývá jednotkami jazyka (například slovy) a pravidly jejich používání a spojování.
Kategorie:Jazyky
als:Grammatik
ja:文法
simple:Grammar
th:ไวยากรณ์
HomérHomér (řecky Ὅμηρος Hómēros)
Pokud se vůbec jedná o historickou osobu potom působil mezi léty 1200 až 700 před naším letopočtem. (Obvykle se ovšem uvádí počátek osmého století před naším letopočtem jako nejzazší hranice jeho života. Dřívější datum
udává jen několik badatelů.)
Eposy Ilias a Odysseia jsou připisovány Homérovi.
Na ostrově Délos žili Homérovci, zvaní též Homérovi synové. Tato skupina rhapsódů prý uchovávala text Homérových básní předtím, než byly sepsány.
Kategorie:Náboženští spisovatelé antického Řecka
Kategorie:Básníci antického Řecka
ja:ホメロス
ko:호메로스
ms:Homer
simple:Homer
th:โฮเมอร์
Flokkur:1624Flokkur:1621-1630
BIELIZNA cheap tickets wagi cheap tickets Reklama
|
|
|
|
|
