Home About us Products Services Contact us Bookmark
:: wikimiki.org ::
Knut Hamsun

Knut Hamsun

] Knut Hamsun (4. srpna 1859 Lome, Norsko - 19. února 1952 Voerholmen, Norsko), vlastním jménem Knud Pedersen, byl norský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Narodil se v rodině krejčího, vyrůstal na severu Norska. V deseti letech byl rodiči poslán za strýcem, od kterého záhy utekl a následně pracoval coby učeň v obchodě. Roku 1879 odešel do Kodaně, kde neuspěl u vydavatele . Vrátil se tedy do Norska, od roku 1882 do roku 1888 žil v USA, pracoval jako rybář a průvodčí. Zde také začal hluboce nesouhlasit s "anglickým a americkým tržním a nemorálním pohledem na společnost". V roce 1888 se navrátil do Kodaně, roku 1893 odešel do Paříže. V letech 1898-1899 cestoval se svou manželkou po Evropě a Asii. Dále žil opět v Dánsku, od roku 1918 v Norsku poblíž Narviku. Prvního uznání se Hamsunovi dostalo za částečně autobiografický román Sult (Hlad), vydaný roku 1890, ve kterém popisuje šílenství mladého spisovatele způsobené hladem a chudobou. Využívá přitom propracovaných psychologických monologů. V mnohém tento román předpovídá dílo Franze Kafky a dalších spisovatelů ze začátku 20. století, kteří se taktéž věnovali problematice životních podmínek jedince. Hamsunovým mistrovským dílem se staly romány Mystérie či Pan. Za román Matka Země obdržel roku 1920 Nobelovu cenu za literaturu. Ve všech těchto dílech je ústřední postavou osamocený hrdina, který ztratil důvěru ke svému okolí. Hrdina je nakonec poražen, smeten k zemi společenskými pravidly a sobeckostí, a to díky neodvratitelným zákonům vítězství silnějšího (Hamsun se v tomto inspiruje Nietzscheho filosofií). Ve svých dalších dílech se Hamsun s oblibou věnuje tématům z norské přírody či nejniternější lidské psychologie. Stal se uznávanou osobností celého Norska, známou po celém světě. Se začátkem druhé světové války začal Hamsun ve svém pokročilém věku podporovat pronacistický režim norského kolaboranta Vidkuna Quislinga, na tomto jeho kroku měla významný podíl i Hamsunova manželka. Hamsun se postupně stále více kompromitoval a ztrácel popularitu. Roku 1943 se například sešel s Josephem Goebbelsem a věnoval mu svou medaili Nobelovy ceny. Hamsun se setkal dokonce i s Adolfem Hitlerem, kterého se pokusil přesvědčit o nutnosti odvolat říšského komisaře v Norsku Josefa Terbovena. Po Hitlerově smrti byly v novinách otištěny Hamsunovy články, ve kterých je Hitler nekriticky vychvalován. Po válce byl Hamsun umístěn do psychiatrické léčebny, následně do domova důchodců. Během vyšetřování Hamsunova případu byly norskými lékaři jeho psychické schopnosti označeny za "trvale oslabené". Nakonec byl za kolaboraci odsouzen k pokutě 325 000 norských korun. Hamsun sám toto vyšetřování popsal v knize Po zarostlých stezkách, vydané roku 1949, kde kromě své obhajoby dokazuje nadhled a schopnost sebereflexe. Po Hamsunově smrti byla témata o jeho díle a životě na dlouhou dobu tabuizována. V roce 1996 švédský režisér Jan Troell natočil filmovou biografii Hamsun. Knuta Hamsuna ve filmu ztvárnil Max von Sydow, kterému se za roli dostalo několika ocenění.

Dílo


- Sult (Hlad, 1890)
- Pan (1894)
- Victoria (1898)
- Markens gröde (Matka Země, 1917)
- Men Livet lever (Po roku a dni, trilogie, 1933)
- Paa gjengrodde Stier (Po zarostlých stezkách, 1949) a další.

Externí odkazy


- [http://literatura.kvalitne.cz/ham.htm Hamsunova bibliografie]
- [http://www.hamsun.dk Knut Hamsun Online] (anglicky, německy, dánsky, norsky aj.) Hamsun, Knut Hamsun, Knut Hamsun, Knut Hamsun, Knut

1859

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1854 1855 1856 1857 1858 - 1859 - 1860 1861 1862 1863 1864 ----

Události

Vědy a umění

Narození

Česko
- 4. leden - Karel Václav Rais, český spisovatel († 8. červenec 1926) Svět
- 4. srpen - Knut Hamsun, norský spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu
- 18. říjen - Henri Bergson, francouzský filosof († 4. leden 1941)

Úmrtí


- 15. září - Václav Kliment Klicpera, český spisovatel a dramatik (
- 23. listopad 1792)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1859년 ms:1859 simple:1859 th:พ.ศ. 2402

19. únor

19. únor je 50. den roku podle gregoriánského kalendáře. Do konce roku zbývá 315 dní (316 v přestupném roce).

Události

Česko
- 1920 byl v ČSR přijat zákon č. 135 “O poměru pražských univerzit” Svět
- 1918 byl v SSSR přijat zákon o socialisaci půdy 19.2.1920 ,

Narození

Česko
- 1894 Zdeněk Němeček, český spisovatel († 5. července 1957) Svět
- 1473 - Mikuláš Koperník, polský astronom a matematik († 21. květen 1543)
- 1859 - Svante Arrhenius, švédský fyzik a chemik
- 1876 - Constantin Brâncuşi, rumunský sochař
- 1924 - Lee Marvin, americký herec
- 1941 - David Jonathan Gross, americký fyzik

Úmrtí

Česko
- Svět
- 1799 - Jean-Charles de Borda, francouzský matematik
- 1916 - Ernst Mach, český fyzik a filozof, rodák z moravských Chrlic
- 1951 - André Gide, francouzský spisovatel (
- 22. listopad 1869)
- 1952 - Knut Hamsun, norský spisovatel
- 1957 - Maurice Garin, italský cyklista
- 1997 - Teng Siao Pching, čínský politik

Svátky

Česko
- Patrik Svět
-

Viz také:


- 18. únor 20. únor - kalendář
- leden únor březen duben květen červen červenec srpen září říjen listopad prosinec Kategorie:Únor ja:2月19日 ko:2월 19일 simple:February 19 th:19 กุมภาพันธ์

Nobelova cena za literaturu

Nobelova cena za literaturu je jednou z pěti Nobelových cen, udělovanou, dle Nobelovy závěti "za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru". Jediným Čechem, jemuž byla Nobelova cena za literaturu udělena je Jaroslav Seifert. Slovensko zatím nezískalo žádněho držitele Nobelovy ceny.

Držitelé Nobelovy ceny za literaturu

1901–1910

1911–1920

1921–1930

1931–1940

1941–1950

1951–1960

1961–1970

1971–1980

1981–1990

1991–2000

2001–2005

Externí odkazy

http://nobelprize.org/literature/ – Oficiální stránky (anglicky) Kategorie:Ceny za literaturu Kategorie:Osobnosti Literatura ja:ノーベル文学賞 ko:노벨 문학상 th:รายชื่อผู้ได้รับรางวัลโนเบลสาขาวรรณกรรม

Škoda

Toto slovo může mít více významů:
- škoda (právo) – obecný termín škoda označuje újmu, kterou někdo utrpí
- Škoda (firma) – strojírenská firma
- Emil Škoda – významný strojař, podle kterého se jmenuje firma Škoda
- Škoda Auto – česká automobilka, nyní součást koncernu Volkswagen

1882

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1877 1878 1879 1880 1881 - 1882 - 1883 1884 1885 1886 1887 ----

Události

Česko
- Univerzita Karlova byla rozdělena na českou a německou
- německé městské divadlo v Brně je jako první v Evropě osvětleno Edisonovými žárovkami Svět
- byla postavena první vodní elektrárna Appleton, stát Wisconsin; USA
- byl vybudován železniční tunel St. Gotthard (15 km); Švýcarsko

Vědy a umění


- Robert Koch prokazuje původ Tuberkulosy
- Thomas Alva Edison patentoval elektrocentrálu

Narození

Česko
- 6. ledna Ivan Olbracht, český spisovatel († 20. prosince 1952)
- 1. února Marie Majerová, česká spisovatelka († 16. ledna 1967)
- 16. dubna Jaromír John, český spisovatel († 24. duben 1952)
- 7. června Rudolf Těsnohlídek, český spisavatel († 12. ledna 1928, sebevražda)
- 12. prosince Jiří Mahen, český spisovatel († 22. květen 1939) Svět
- 30. leden - Franklin Delano Roosevelt Budoucí americký prezident
- 18. říjen - Lucien Petit-Breton francouzský cyklista, vlastním jménem Lucien Georges Mazan

Úmrtí

Česko Svět
- 17. březen František Matouš Klácel, český básník, novinář a filosof (
- 7. duben 1808)
- 19. dubna Charles Darwin, anglický přírodovědec (
- 12. února 1809)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1882년 simple:1882

USA

Spojené státy americké – anglicky United States of America, zkratka USA – jsou federativní prezidentská republika v Severní Americe, rozkládající se od Atlantického po Tichý oceán, díky exklávě Aljaška vlastni USA i břehy Severního ledového oceánu a na některých tichomořských ostrovech (zejména Havaj). Spojené státy se skládají z 50 států, federálního území s hlavním městem a sídlem vlády a Kongresu (District of Columbia), přidružených států s vnitřní samosprávou (Portoriko, Severní Mariany a další) a samosprávných území Spojených států (Guam, Panenské ostrovy, Americká Samoa a další).

Historie

Poprvé přistáli u břehů Ameriky Vikingové již okolo roku 1000 (Leif Eriksson), ale pro Evropu byl tzv. Nový svět objeven až výpravou Kryštofa Kolumba roku 1492. V dalších stoletích se Severní Amerika stala cílem kolonizačních snah Španělska (Mexiko, Florida, území západně od Mississippi), Nizozemska (část východního pobřeží), Francie (Kanada, povodí Mississippi) a v malé míře i Švédska (Nové Švédsko). Pro historii budoucích Spojených států měla největší význam anglická kolonizace atlantického pobřeží. Od roku 1664 se Británie postupně zmocnila nizozemských a části francouzských osad v Severní Americe a do roku 1773 vytvořila na pobřeží 13 kolonií (Massachusetts, New Jersey, New York, Rhode Island, Connecticut, New Hampshire, Pennsylvania, Delaware, Virginia, Maryland, North Carolina, South Carolina, Georgia), základ budoucích USA. Bezohledné zásahy mateřské země do poměrů v koloniích vyvolaly protibritskou opozici, která vyvrcholila roku 1775 vypuknutím otevřené války mezi koloniemi a Velkou Británií. 4. července 1776 vydal druhý Kontinentální kongres Deklaraci nezávislosti, která vyhlašovala vznik Spojených států amerických. Podle Konfederačních článků z roku 1781 si každý ze států Unie zachoval samostatnou vnitřní a ekonomickou politiku. Válka za nezávislost skončila roku 1783 britským uznáním nového státu. Roku 1787 byl konfederativní charakter Spojených států nahrazen systémem federativním, roku 1789 byla schválena (ratifikace ukončena 1791) tzv. Bill of Rights (listina práv, prvních 10 doplňků ústavy). Od konce 18. století pak začala územní expanze Spojených států směrem na západ a na jih. Postupně byly do Unie přijaty další státy: Vermont (1791), Kentucky (1792), Tennessee (1796), Ohio (1803). Roku 1803 byla od Francie odkoupena Louisiana (její část přijata do Unie jako stejnojmenný stát roku 1812). Pokračující agresivní politika Velké Británie vůči USA (útoky na americké lodě, zajímání amerických námořníků etc.) vedla k britsko-americké válce (někdy nazývána druhá válka za nezávislost) (1812-1814), ve které sice jednoznačně nezvítězil žádný z obou států, ale obnovení předválečného stavu fakticky posílilo postaveni USA a nakrátko způsobilo zapříčinilo faktickou vládu jedné strany (dnes označována jako demokraté-republikáni) v USA (tzv. era of good feelings, éra dobré shody). Z jednotlivých teritorií byly postupně vytvářeny další státy: Indiana (1816), Mississippi (1817), Illinois (1818), Alabama (1819), Maine (1820), Missouri (1821). Roku 1819 získaly USA od Španělska Floridu (stát od 1845). Roku 1845 byl anektován Texas a po americko-mexické válce z let 1846-1848 Kalifornie (stát od 1850) a další území. Do počátku 60. let byly do Unie přijaty další státy: Arkansas (1836), Michigan (1837), Iowa (1846), Wisconsin (1848), Minnesota (1858), Oregon (1859). Rozpory mezi otrokářským Jihem a svobodným Severem vedly v letech 1860-1861 k secesi (odtržení) 11 jižních států (Jižní Karolína, Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana, Texas, Virginia, Arkansas, Severní Karolína, Tennessee), které vyhlásily Konfederované státy americké, a následně k občanské válce. Válka mezi Jihem (Konfederací) a Severem (Unií) trvala do roku 1865 a skončila vítězstvím Severu. Od státu Virginie se odtrhla část, která chtěla zůstat u Unie a vytvořila posléze stát nový (Západní Virgine). Mohutný hospodářský rozvoj (kolem roku 1890 se USA staly hospodářsky nejsilnější zemí světa) po skončení občanské války byl doprovázen další expanzí na západ. Do 1. světové války zde vzniklo 15 dalších států: Kansas (1861), Západní Virginie (1863), Nevada (1864), Nebraska (1867), Colorado (1876), Severní Dakota, Jižní Dakota, Montana, Washington (1889), Idaho, Wyoming (1890), Utah (1896), Oklahoma (1907), Arizona, Nové Mexiko (1912). Roku 1867 odkoupila americká vláda od Ruska Aljašku a od 80. let 19. století pak Spojené státy expandovaly i mimo vlastní americkou pevninu především do karibské oblasti a do Tichomoří (protektorát nad Portorikem a Kubou, ostrov Guam, Filipíny, anexe Havajských ostrovů roku 1898, rozdělení ostrovů Samoa s Německem roku 1899, Průplavové pásmo v Panamě atd.). Kromě západné polokoule (resp. Ameriky) se však USA ve světové politice až do 1. světové války neangažovaly, jejich politika byla silně izolacionistická (Monroeova doktrína) Americká účast v obou světových válkách na straně Dohody resp. Spojenců významně přispěla k jejich vítězství. Po 2. světové válce bylo USA svěřeno do správy poručenské území OSN v Tichém oceáně a většina z něj nově konstituovaných států se později stala volně přidruženými státy Spojené státy (Marshallovy ostrovy, Mariany, Mikronésie atd.). Roku 1959 byly vytvořeny 2 až dosud poslední státy Unie - Aljaška a Havaj. Za 2. světové války, která přímo nezasáhla území USA (kromě Havajských ostrovů), se průmyslová výroba zdvojnásobila a USA se staly v protiváze k SSSR rozhodující vojenskou velmocí. Roli vedoucí světové mocnosti zvýraznil pád komunistických režimů ve východní Evropě po roce 1989 a následný rozpad SSSR.

Administrativní členění

Spojené státy se skládají z 50 států (state / mn. č. states), jednoho federálního distriktu – District of Columbia, v němž leží federální hlavní město Washington, spadá přímo pod jurisdikci Kongresu, nespadá pod žádný stát a oficiálně není státem (i když mezi ně bývá často řazen) – a dalších území, např. ostrovních teritorií či indiánských rezervací. Při podepsání americké Deklarace nezávislosti se Unie skládala ze 13 zakládajících států, které byly do té doby britskými koloniemi. Počet států se posléze rozrostl při expanzi na západ, dobytím či nákupem nových území americkou vládou a dělením existujících států (Západní Viginie).

- Alabama
- Aljaška (Alaska)
- Arizona
- Arkansas
- Colorado
- Connecticut
- Delaware
- Florida
- Georgia
- Havaj (Hawaii)
- Idaho
- Illinois
- Indiana
- Iowa
- Jižní Dakota (South Dakota)
- Jižní Karolína (South Carolina)
- Kalifornie (California)
- Kansas
- Kentucky
- Louisiana
- Maine
- Maryland
- Massachusetts
- Michigan
- Minnesota
- Mississippi
- Missouri
- Montana
- Nebraska
- Nevada
- New Hampshire
- New Jersey
- New York
- Nové Mexiko (New Mexico)
- Ohio
- Oklahoma
- Oregon
- Pensylvánie (Pennsylvania)
- Rhode Island
- Severní Dakota (North Dakota)
- Severní Karolína (North Carolina)
- Tennessee
- Texas
- Utah
- Vermont
- Virginie (Virginia)
- Washington
- Wisconsin
- Wyoming
- Západní Virginie (West Virginia)
Západní Virginie

Podívejte se též na


- Seznam amerických prezidentů
- Saul Alinsky
- Jerry Mander Kategorie:Spojené státy americké ja:アメリカ合衆国 ko:미국 ms:Amerika Syarikat simple:United States th:สหรัฐอเมริกา zh-min-nan:Bí-kok

1893

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1888 1889 1890 1891 1892 - 1893 - 1894 1895 1896 1897 1898 ----

Události

České země
- proces s Omladinou Svět
- 1. leden - Japonsko převzalo gregoriánský kalendář
- 17. leden - americké námořnictvo provedlo ozbrojenou intervenci na Havaji a svrhlo vládu královny Liliukalani
- 10. březen - Pobřeží slonoviny se stává francouzskou kolonií
- 22. červen - Victoria, vlajková loď britské středomořské flotily se během nacvičování změny sestavy srazila s lodí Camperdown a během deseti minut se potopila. Viceadmirál sir George Tryon zahynul.
- 27. srpen - Sea Islands Hurricane zasáhl Savannah, Charleston a Sea Islands, přes 1000 mrtvých
- 7. listopad - stát Colorado udělil ženám volební právo

Vědy a umění

České země Svět
- 1. únor - Thomas A. Edison dokončil stavbu prvního filmového studia
- 23. únor - Rudolf Diesel získal patent na dieselový motor
- 9. květen - první veřejná prezentace Edisonova 11/2 filmového projektoru

Narození

České země
- 8. června Marie Pujmanová, česká spisovatelka († 19. května 1958)
- 29. června - Eduard Čech, český matematik
- 18. srpen Čestmír Jeřábek, český spisovatel († 15. říjen 1981) Svět
- 12. leden - Hermann Göring, nacistický prominent
- 12. leden - Alfred Rosemberg, nacistický prominent
- 10. únor - Jimmy Durante
- 12. únor - Omar Bradley, americký generál
- 3. duben - Leslie Howard, americký herec
- 20. duben - Joan Miró, španělský malíř
- 23. duben - Allan Dulles, ředitel CIA
- 25. červen - Kurt "Martti" Wallenius, finský generál, politik a spisovatel
- 19. červenec Vladimír Vladimirovič Majakovskij, ruský básník a dramatik († 14. duben 1930)
- 26. prosinec - Mao Zedong

Úmrtí

Hlavy států


- Rakousko-Uhersko
  - František Josef I.
- Papež
  - Lev XIII. Kategorie:19. století ko:1893년 simple:1893

1898

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1893 1894 1895 1896 1897 - 1898 - 1899 1900 1901 1902 1903 ----

Události

Česko Svět
- 12. června Filipíny vyhlásily nezávislost
- 10. prosinec konec španělsko-americké války, Španělsko uznalo ztrátu svých kolonií v Karibiku.
  - Kuba získala nezávislost, ale do 20. května 1902 byla spravována USA
- USA obsadily Havajské ostrovy
- Začátek výroby automobilů Wartburg

Vědy a umění


- Objeveny prvky krypton, neon, polonium, radium, xenon

Narození

Česko
- 26. únor Konstantin Biebl, český básník († 12. listopad 1951 - sebevražda)
- 28. října František Běhounek, český fyzik a spisovatel († 1. ledna 1973) Svět
- 1. leden Dario Beni, italský cyklista († 11. únor 1969)
- 24. leden Karl Hermann Frank, nacistický politik († 22. květen 1946, popraven)
- 10. února Bertolt Brecht, německý dramatik († 14. srpna 1956)
- 28. únor Hugh O'Flaherty, kněz, vatikánský diplomat a bojoník proti fašismu
- 5. červen Federico García Lorca, španělský básník a dramatik († 19. srpen 1936)
- 9. června Luigi Fagioli, italský pilot formule 1 († 20. červen 1952)
- 22. červen Erich Maria Remarque, německý spisovatel († 25. září 1970)
- 21. červenec Ernest Hemingway, americký spisovatel († 2. červenec 1961)
- 11. srpen Karolina Lanckorońska, polská vědkyně († 25. srpen 2002)
- 10. říjen Eugen Wüster, rakouský technik († 29. březen 1977)
- 28. prosinec Carl-Gustav Arvid Rossby, švédsko-americký meteorolog († 19. srpen 1957)
- 9. června Curzio Malaparte, italský spisovatel († 19. července 1957)
- Alvar Aalto, finský architekt († 1976)

Úmrtí

Česko
- 15. červen Karel Hlaváček, český básník a výtvarník (
- 24. srpen 1874) Svět
- 14. ledna Lewis Carroll, anglický spisovatel a matematik († 27. ledna 1832)
- 9. září Stéphane Mallarmé, francouzský básník (
- 18. březen 1842)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1898년 simple:1898

1918

Století: 19. století - 20. století - 21. století Roky: 1913 1914 1915 1916 1917 - 1918 - 1919 1920 1921 19221923 ----

Události

Česko
- 14. října - Prohlášení Prozatimní československé vlády.
- 14. října - Generální stávka v českých zemích na protest proti vývozu potravin z českých zemí do Rakouska.
- 28. října - Vznik Československa
- 14. listopadu Tomáš Garrigue Masaryk zvolen prvním presidentem Svět
- 3. března uzavřela ruská vláda s ústředními mocnostmi brestlitevský mír
- 25. března Bělorusko vyhlásilo nezávislost
- 1. listopadu bitva o Lvov mezi Poláky a Ukrajinci, kterou Poláci vyhráli.
- 1. listopadu začala u Padovy v severní Itálii jednání mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska o příměří
- 3. listopadu příměří mezi zmocněnci Dohody a Rakousko-Uherska bylo podepsáno
- 8. listopadu moc v Sasku převzaly dělnicko-vojenské rady
- 10. listopadu vyhlášena Saskou republiku
- 11. listopadu Císař Karel I. podepsal abdikační listinu, Rakousko-Uhersko se rozpadlo.
- 11. listopadu - obnovení samostatnosti Polska (státní svátek Polska)
- 13. listopadu poslední král z rodu Wettinů Friedrich August III. abdikoval na zámku Guteborn u Ruhlandu; Sasko
- 30. listopadu Lotyšsko vyhlásilo nezávislost
- 1. prosince Island vyhlásil nezávislost
- 1. prosince vyhlášení sjednocení Království Srbska - vznik Jugoslávie
- Rusko přijalo Gregoriánský kalendář
- Halič připadla Polsku
- Monako se stalo smluvním protektorátem Francie

Vědy a umění


- 19. října byl založen American National Standards Institute
- Ernest Rutherford objevil proton

Nobelova cena

Narození

Česko
- 26. června Jiří Krejčík, český režisér
- 10. listopadu Miroslav Horníček, český herec († 15. února 2003) Svět
- 19. ledna Eric Lambert, anglo-australský spisovatel († 16. dubna 1966)
- 16. duben - Dick Gibson, britský automobilový závodník
- 11. května Richard Feynman, americký fyzik († 15. února 1988)
- 13. červenec - Alberto Ascari, italský automobilový závodník
- 18. červenec - Nelson Mandela, jihoafrický politik
- 16. říjen - Tony Rolt, britský pilot formule 1.
- 11. prosince - Alexandr Isajevič Solženicyn, ruský spisovatel
- Leonard Bernstein, americký dirigent († 1990)
- asi Rosario Stroscio, italský římskokatolický kněz

Úmrtí

Česko Svět
- 6. ledna Georg Cantor, matematik (
- 3. března 1845)
- 9. listopad Guillaume Apollinaire, francouzský básník (
- 26. srpen 1880)
- Stanislav Schulhof, lékař a básník píšící v esperantu (
- 1864)

Hlava státu


- Karel I. - císař rakousko-uherské monarchie, jejíž součástí byly i české země
- Tomáš Garrigue Masaryk - československý prezident Kategorie:20. století ja:1918年 ko:1918년 simple:1918

1890

Století: 18. století - 19. století - 20. století Roky: 1885 1886 1887 1888 1889 - 1890 - 1891 1892 1893 1894 1895 ----

Události

Česko
- Praha stoletá povodeň, zaplavení Starého Města až po Staroměstské náměstí, zřícení několika oblouků Karlova mostu Svět
- Idaho a Wyoming - součást USA
- vyroben první čtyřkolový automobil poháněný Daimlerovým benzinovým motorem; Peugeot

Vědy a umění

Narození

Česko
- 8. ledna – Rudolf Medek, český spisovatel a voják († 22. srpna 1940)
- 9. ledna – Karel Čapek, český spisovatel († 25. prosince 1938)
- 29. září – Alois Eliáš, český politik a voják († 19. června 1942 - popraven)
- 9. listopadu – Rudolf Hromada, český esperantista († 26. října 1964)
- 8. prosince – Karel Nový, český spisovatel († 23. listopadu 1980) Svět
- 10. února – Boris Leonidovič Pasternak, ruský básník a spisovatel († 30. května 1960)
- 15. září Agatha Christie, anglická spisovatelka († 12. ledna 1976)
- 22. listopadu – Charles de Gaulle, francouzský politik a voják († 9. listopadu 1970)
- 20. prosince – Jaroslav Heyrovský, český chemik († 20. března 1967)
- Vasilij Erošenko, ruský spisovatel esperanta († 1952)
- Hjalmar Riiser-Larsen, norský letec, polárník, podnikatel a voják († 3. června 1965)

Úmrtí

Česko
- 14. říjen Josef Václav Frič, český spisovatel, novinář a politik (
- 5. září 1829)
- Karel Bohuš Kober, český sportovec (
- 1849) Svět
- 11. srpna John Henry Newman, anglikánský teolog a filozof (
- 21. února 1801)
- 26. října Carlo Collodi, italský novinář a spisovatel (
- 24. listopadu 1826)
- 15. prosince - zavražděn Sedící Býk, náčelník indiánského kmene Siouxů (
- březen 1831)

Hlava státu

František Josef I. Kategorie:19. století ko:1890년 simple:1890

20. století

Dějepis > Století ja:20世紀 ko:20세기 simple:20th century

Friedrich Nietzsche

Friedrich Wilhelm Nietzsche (15. října 1844 Röcken u Lützenu poblíž Lipska – 25. srpna 1900 Výmar) byl německý filozof. Jakožto brilantní student se už v roce 1869 stal profesorem klasické filologie na univerzitě v Basileji, ale roku 1879 musel ze zdravotních důvodů školu opustit. Následujících 10 let strávil na cestách po Evropě, kde napsal většinu svých velkých děl. V lednu 1889 v Turíně se nervově zhroutil a zbytek života strávil jako duševně nemocný (progresivní paralýza). Byl ovlivněn především dílem Schopenhauera a Wagnera, od kterých se později odvrátil. Sepsal řadu filozofických děl, která měla velký vliv na myšlení 20. století. Vůdčím pojmem je "vůle k moci", která se postupně stává základním metafyzickým principem, pronikajícím celek skutečnosti. Vůle k moci je nepodmíněným principem neustálého sebe-přemáhání, tj. úsilím o to být více než doposud. O něco dříve publikoval Charles Darwin své evoluční teorie o přírodním výběru, které se dají popsat jako "vůle života po zachování". Vůle k moci nesměřuje k žádnému jinému cíli, proto celek skutečnosti jako takový nemá žádný jiný smysl než překonání dosavadních úspěchů jedince či skupiny v boji o přežití a v tom spočívá tzv. "nihilismus". Tomuto nihilismu (hrůze z toho, že žijeme nadarmo) se snažili četní myslitelé čelit tím, že koncipovali tzv. "morálku", v níž ustanovili tzv. nejvyšší hodnoty, v nichž však dochází k zfalšování (pasivní nihilismus) skutečné povahy bytí, jež bezcílně směřuje pouze k tomu, aby bylo více (a déle) než doposud (aktivní nihilismus, v němž přitakáme absenci smyslu a cílů a účelu a žijeme tvořivě tak, abychom si tak vždy znovu chtěli zvolit po celou věčnost, jelikož nám stejně ani nic jiného nezbývá - viz "věčný návrat téhož".) Ale protože možnosti skutečnosti jsou omezené a konečné, musí vůle k moci jednou vyčerpat všechny kombinace svého projevu a nekonečněkrát procházet znovu a v nezměněné podobě svými fázemi. Pro tuto "nejhlubší myšlenku" Nietzsche razí označení "věčný návrat téhož". Věčný návrat téhož je způsobem, jak vůle k moci se projevuje a uskutečňuje. "Vše je vůle k moci - a nic mimo to", jak Nietzsche praví v závěrečném paragrafu knihy "Wille zur Macht" (1901), který svévolně koncipovala Nietzscheho sestra Elizabeth Förster-Nietzsche, jež se o nemocného bratra starala až do konce jeho života. Poté založila ve Výmaru Nietzscheův archiv, kde přivítala i Adolfa Hitlera, jemuž věnovala bratrovu vycházkovou hůl. Samotný Nietzsche však odmítal antisemitismus i německý nacionalismus své doby – na mnoha místech se o nich vyjadřuje výsměšně. Přitakání bezcílnému sebe-přemáhání vůle k moci se pro Nietzscheho nejadekvátnějí odehrává v umění, jež cíleně a vědomě "falšuje" skutečnost a žehná jí a svým způsobem ospravedlňuje, čímž však Nietzsche upadá do stejné iluze, jako jím kritizovaní moralisté, tj. Sókratés, Platón, Immanuel Kant a jiní.

Dílo

(nekompletní seznam)
- Das Geburt der Tragödie im Geiste der Musik (Zrození tragédie z ducha hudby) 1872
- Morgenröthe (Ranní červánky) 1881
- La Gaya Scienza (Radostná věda) 1882
- Also sprach Zarathustra (Tak pravil Zarathustra) 1885
- Jenseits von Gut und Böse (Mimo dobro a zlo) 1886
- Zur Genealogie der Moral (Genealogie morálky) 1887
- Der Antichrist (Antikrist) 1895
- Ecce Homo 1908 - pokus o autobiografii

Vliv


- Na psychoanalysu:
  - na Sigmunda Freuda
  - na C. G. Junga
  - na Ludvíka Binswangera
- Na filozofii:
  - na existencialismus
  - na fenomenologii, především na Heideggera
- Na literaturu:
  - na Ladislava Klímu
- [http://www.agellus.org/nietzsche/ Wiki Nietzsche] Nietzsche, Friedrich Nietzsche, Friedrich Nietzsche, Friedrich ja:フリードリヒ・ニーチェ ko:프리드리히 니체

Druhá světová válka

II. světová válka (1. září 1939 - 2. září 1945) je dosud největší ozbrojený konflikt v dějinách lidstva, který stál život asi 45 až 60 milionů lidí. Jejími bezprostředními příčinami bylo pnutí vyvolané chybně koncipovanou Smlouvou z Versailles, Velká hospodářská recese na přelomu 20. a 30. letech, která kriticky oslabila všechny státy a jejich vlády a slabost Společnosti národů a mocností, které měly udržovat světový mír a dohlížet na dodržování versaillského systému. Válka zasáhla prakticky celý svět - bojovalo se ve všech oceánech a do boje zasáhly státy všech obydlených kontinentů. Válka v mnoha ohledech změnila pohled na civilizované válčení - zatímco ještě v roce 1940 civilizované státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly bombardování měst jako barbarismus, posléze sami začaly používat plošné bombardování nepřátelských měst a to dokonce i přesto, že jeho efektivita byla z vojenského hlediska velmi sporná. Druhou světovou válku provázely otřesné zločiny proti lidskosti - holokaust (nacistické Německo + jeho satelity), zacházení s válečnými zajatci (nacistické Německo, SSSR, Japonsko, Čína), genocida porobených národů (Nacistické Německo, SSSR)). Z jistého úhlu pohledu (nesdíleného všemi historiky) k nim lze přiřadit ještě přiřadit cílené bombardování měst a civilních cílů (nacistické Německo, SSSR, Velká Británie, USA), včetně nasazení atomových bomb. Mezi důsledky druhé světové války patří hegemonie SSSR a vytvoření dvou bloků: západního bloku, který se zformoval v NATO, a východního bloku, který na sebe vzal podobu Varšavské smlouvy tvořené SSSR a jeho satelity. Vztahy mezi těmito dvěma bloky byly značně napjaté a brzy přerostly v tzv. Studenou válku, která se krom politických třenic projevila i v některých vojenských konfliktech (korejská válka, vietnamská válka, Arabsko-izraelské války etc.)

Druhá světová válka jako pokračování první

Druhá světová válka vzešla z výsledků první světové války, která zrodila až příliš mnoho států neuspokojených, pokořených a toužících po odvetě a vytvořila z politického hlediska nestabilní uspořádání Evropy i světa. Postupně se začala profilovat skupina nespokojených, kteří hodlali nové uspořádání zásadně přepracovat a dosáhnout postavení, které jim právem náleží. Tito nespokojenci se rekrutovali jak ze skupiny států poražených, tak ze skupiny vítězných. Ve spojení s neutěšenou hospodářskou situací na přelomu dvacátých a třicátých let, neschopností vítězných mocností udržet alespoň zdání síly a novou vlnou izolacionismu v USA tak vznikl základ nového konfliktu, ještě strašnějšího, než byl ten předchozí.

Nespokojení a jejich požadavky

Poražení nespokojenci

Skupina poražených nespokojenců představovala nesourodou skupinku států, které během první světové války skončily na straně poražených a ztratily obrovská území. Jejich pokoření spolu s nacionalistickými vášněmi a celosvětovou recesí vytvořilo podhoubí pro vznik militaristických režimů, jejichž cílem byla pomsta a minimálně napravení těch nejpodstatnějších "křivd" (s jídlem však roste chuť a s vítězstvím sebevědomí). Nejdůležitější státy této skupiny jsou Německo, Maďarsko a Sovětský svaz. ¨¨

Německo

Sovětský svaz Německo bylo nejvýznamnějším a nejagresívnějším evropským nespokojencem. Jeho územní ztráty byly rozsáhlé, Německo bylo částečně roztříštěno a milióny Němců se ocitly mimo v nově vzniklých "nepřirozených" a "slabých" státech pod nadvládou jiných národů. Němci to pociťovali jako nespravedlnost zejména v souvislosti s tím, že se na jejich území vůbec nebojovalo. Většina řadových vojáků a nižších důstojníků, jakož i obyvatel, se cítila podvedena poválečným uspořádáním, které pro ně bylo mnohem horší, než které jim v době kapitulace sliboval americký prezident Wilson, a vlastně ani nechápala, proč bylo nutno kapitulovat. Nechápali naprostou beznadějnost postavení Centrálních mocností v roce 1918 a výsledek války pro ně byl trpkou zradou, kterou zinscenovala Dohoda a německé vedení. Mohutná hospodářská recese, která v Německu po válce propukla a vygradovala na přelomu dvacátých a třicátých let vynesla k moci Adolfa Hitlera, charismatického řečníka, který se prosadil zvládnutím hospodářské recese a inflace (byť v mnoha ohledech pouze umělým a dočasným), jednak agresívním programem ve vztahu k zahraničí, který měl vrátit Německu jeho velikost. Hitler vsadil na nacionalismus a antisemitismus, které se v poválečných podmínkách v Německu rozbujely. Jeho program vycházel z odmítnutí versailleského systému. Pod jeho vedením Německo přestalo platit reparace, znovu vyzbrojilo armádu a začalo ji rozšiřovat, obsadilo demilitarizované Porýní, připojilo k Německu zpět Sársko. Otevřeně začalo hovořit o spojení se s Rakouskem (což v roce 1938 napůl násilně provedlo) a začalo vznášet územní nároky proti Československu a po jejich prosazení i proti Polsku. S každým krokem tohoto plánu, který byl doprovázen ústupkem ze strany Anglie a Francie, které již ničím nepřipomínaly sebevědomé vítěze, rostla Hitlerova popularita a podpora mezi lidem. Velmi dovedně přitom využíval sporů a bolavých ran mezi svými nepřáteli, jako byl spor o Těšínsko mezi Československem a Polskem. Definitivní důvěru a absolutní moc získal v roce 1939, když bez boje a za skoro již směšných protestů Francie a Velké Británie dorazil Československo (podle některých historiků se tak stalo již o půl roku dříve uzavřením Mnichovské dohody). S podporou Itálie, Maďarska a dalších satelitů Hitlerova odvaha ještě vzrostla a když se mu podařilo dohodnout se o rozdělení sfér vlivu se Stalinem (viz Pakt Ribbentrop-Molotov a s ním související smlouvy a dodatky) a získat tak důležitého spojence, byla pro něj válka otevřena. První obětí, která se bránila, bylo Polsko.

Maďarsko

válka Maďarsko bylo druhým velkým poraženým první světové války. Zatímco na jejím začátku zahrnovalo polovinu Rakousko-Uherska. I v jeho případě se mnoho Maďarů ocitlo mimo zmenšený stát. Za nejbolestivější byla považována ztráta Slovenska a Podkarpatské Rusi, další územní požadavky však byly vznášeny proti Rumunsku a Jugoslávii. Nutno však říci, že Maďaři včele s regentem Horthym sice chtěli ztracená území zpět, ale zpočátku o ně nehodlali vážněji bojovat. Připojili se sice k územní požadavkům Německa proti Československu v roce 1938, ale drtivá většina tehdejších politiků, stejně jako dnešních historiků, se shoduje na tom, že se nehodlalo podílet na případném válečném řešení dříve, než by bylo jasné, že Československo je zcela ztraceno. V dalších letech se Maďarsko ocitalo stále více pod vlivem a tlakem Německa, které je do války "vzalo s sebou". Společně s Německem se podílelo na likvidaci Československa v roce 1939. Maďarská karta byla pro Němce skvělým způsobem, jak si zajistit absolutní poslušnost svého nejvěrnějšího satelita - Slovensko. Možnost, že by bylo celé předáno zpět Maďarsku, děsila slovenské politiky natolik, že pro iluzi samostatnosti v přátelství s Německem udělali prakticky cokoliv (viz Slovenský štát).

SSSR

Slovenský štát Posledním velkým poraženým, který se nehodlal s omezením své moci smířit, byl SSSR. Sovětský svaz se považoval za zvěstovatele a vůdce komunistického hnutí, které se mělo spolu s ním rozšířit po celém světě. Již v roce 1920 plánovalo vedení ruských bolševiků a Rudé armády v čele se Stalinem a Tuchačevským dobytí většiny Evropy, když hodlali spojit své síly s bouřícími se komunisty v Maďarsku, Německu a Francii. Těžko říci, byl-li to reálný cíl, rozhodně se stal bezpředmětným v okamžiku, kdy Poláci materiálně podporovaní zbytkem Evropy rozdrtili Tuchačevského v bitvě u Varšavy (tzv. Zázrak na Visle) a v následujících několika měsících poráželi Rudou armádu v jedné bitvě za druhou. Proti SSSR se postavila hrozivá koalice Polska, Francie, Anglie, nedemobilizovaných německých jednotek, ruských Bílých gard, Finů, Pobaltský států a Japonska. Ukázalo se sice, že Francie a Velká Británie nemyslí celou věc úplně vážně, nicméně i tak výsledkem bylo, že SSSR neudržel ani celé území carského Ruska, za jehož nástupce se považoval. Ztratil Finsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, část Polska a posledně jmenovanému musel odstoupit významné části Běloruska a Ukrajiny. Ani hranice s Rumunskem se neodvíjela podle jeho představ. Stalin od počátku třicátých let urputně budoval armádu a připravoval se na vlastní renesanci impéria. Byl však opatrný, zřejmě se obával, aby se proti němu svět nespojil jako ve dvacátých letech. Hodlal pracovat hezky pomalu, postupně, jeden cíl zpracovávat po druhém. Aby si kryl záda, začal před válkou vyjednávat s různými státy - Francií, Velkou Británií a Německem. Francouzi byli docela vstřícní, Britové však reagovali na veškeré návrhy spíše chladně a dali Stalinovi najevo, že nehodlají garantovat jeho územní požadavky. Stalin se tedy rozhodl dohodnout s Německem, které sice proti němu organizovalo mezinárodní koalice (viz článek Osa Berlín-Řím-Tokio), nicméně jako každý diktátorský režim bylo schopno své předsudky a principiální postoje bez problémů překonat, šlo-li o zisk. Uzavření Paktu o neútočení a s ním souvisejících dodatků a dokumentů tak i Sovětskému svazu rozvázalo ruce a on se společně se svým novým spojencem chystal na válku.

Ostatní

Byli zde samozřejmě i další nespokojenci a potenciální spojenci nespokojenců, z nichž nejdůležitějším bylo Turecko. Tyto státy se ale nakonec moudře rozhodly zůstat stranou konfliktu.

Vítězní nespokojenci

Druhou skupinou byla skupina zklamaných vítězů - států, které se po váhání připojily k Dohodě, neboť od toho očekávaly nějaký zisk a posílení svých pozic. Nejvýznamnějšími státy tohoto typu byly Japonsko a Itálie.

Itálie

Itálie byla největším evropským nespokojencem. V roce 1915 se připojila na stranu Dohody vyloženě s cílem rozšířit své panství. Nárokovala si prostor a dominantní roli ve Středozemním moři, Jižní Tyrolsko, Terst, dominantní vliv na Balkáně a německé kolonie v Africe. V tomto ohledu však zůstaly její tužby převážně nevyslyšeny, nakonec získala jen Jižní Tyrolsko, Terst a několik nepříliš významných ostrůvků ve východním Středomoří. Její koloniální touhy a balkánské plány zůstaly z velké části nenaplněny a Itálie brzy dospěla k názoru, že byla zneuctěna. Do čela Itálie se dostali fašisté v čele s Benitem Mussolinim, který se rozhodl vrátit Itálii zpět na výsluní a dobýt jí postavení velmoci. Jeho koloniální snahy v Africe, které vygradovaly v invazi do Habeše, se však nesetkaly s pochopením a vedly k ostrakizaci Itálie ze spolku civilizovaných zemí, což logicky jen upevnilo její spojení s Německem. V následných letech se Mussolini po boku Německa nerozhodně potácel mezi válečným nadšením a nabádáním k opatrnosti, nicméně v rozhodujících chvílích se k Německu připojil.

Japonsko

Habeš Jestliže Itálie představovala zhrzeného spojence, kterého nebylo nutno brát zase až tak vážně, Japonsko bylo dřímajícím asijským obrem, který se nedal brát na lehkou váhu. Když se Japonsko připojilo na stranu Dohody, očekávalo, že zaujme postavení velmoci na Dálném východě. Převzetí správy německých kolonií, volná ruka v Koreji a Mandžunsku, dominantní role v Tichomoří a Číně, po propuknutí VŘSR ještě nějaká ruská východní území - to byla minimalistická očekávání Japonců. V drtivé většině z nich se však zklamali. Namísto toho se dočkali mezinárodních smluv, které definovaly poměr námořních sil, jejichž hlavním účelem bylo zachovat námořní převahu Británie a znemožnit jakoukoliv hegemonii Japonska. Japonsko na to zareagovalo rozhořčením a pevným odhodláním si svou zaslouženou pozici vydobýt. Po určité době odstoupili od smluv, které omezovaly jejich námořní výrobu a začali budovat námořní a armádní síly, které jim měly zajistit prostředky k ovládnutí vysněného impéria silou. Jejich vojáci získávali obrovské zkušenosti při bojích proti Číně, které byly předehrou ke druhé světové válce v Asii. Japonsko se připojilo k paktu Berlín - Řím a bylo odhodláno si svoji novou pozici vybojovat. Velká Británie, Francie a posléze i USA si tuto skutečnost dobře uvědomili, jejich tragédie však spočívala v tom, že Japonsko hrubě podcenili. Zejména Velká Británie se dlouho domnívala, že na východní barbary docela postačí druhořadé jednotky, a teprve řetěz zdrcujících porážek jí ukázal, jak hrubá to byla chyba...

Slabost vítězů

Další skupinou, která se zde vyskytovala byli spokojení vítězové. Jednak šlo o vítězné velmoci (USA, Francie, Velká Británie), jednak o nové státy, které vznikly demontáží Centrálních mocností a carského Ruska (Polsko, Československo, Jugoslávie, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Finsko). Obě podskupiny byl se současným stavem spokojeny a hodlaly jej udržet. Společně se snažily vytvořit jednak rozumný a stabilní systém smluv a záruk, jednak mezinárodní organizaci, která by dohlížela na mír a spolupráci ve světě - Společnost národů. Ani v jednom ohledu však příliš neuspěli. Nejzásadnější problém zpočíval v tom, že všechny tři velmoci zcela zanedbaly své ozbrojené síly, takže za jejich smlouvami a Společností národů neexistovalo reálná síla, která by je mohla podpořit a zaštítit.

Velmoci

USA

USA se po konci první světové války pomalu vrátily ke svému izolacionismu a radikálně omezily své ozbrojené síly. Jejich pozemní armáda v době těsně před válkou byla podle evropských měřítek natolik směšná, že prostě nebyly schopny reálně zastrašit vůbec nikoho. Pouze americké loďstvo mohlo představovat hrozbu, ale ani to nebylo tak velké, jak by si Američané přáli. Například Japonci se celkem oprávněně domnívali, že jejich flotila je lepší a dokáže USA porazit. Pokud měli někteří japonští admirálové v čele s Isoroku Jamamotem výhrady k válce s USA, bylo to proto, že je děsila představa flotily, kterou by Spojené státy americké dokázaly postavit, ne té reálně existující. V evropském kontextu byl vliv USA na "inkubaci války" v většině ohledů marginální.

Francie

Francie byla vlastně jediným evropským státem, který měl silnou a početnou pozemní armádu. Když Německo přestalo platit reparace, francouzská armáda obsadila Porýní. Nedostalo se jí však patřičné podpory ani od nejbližších spojenců a proto se posléze stáhla, aniž by obnovené placení prosadila, a co hůř, vzala si z toho poučení a přestala o podobných akcích uvažovat. Francie měla problematickou smlouvu s SSSR a klíčovou smlouvu s Velkou Británií. Francie též garantovala bezpečnost Československu a Polsku. Vzrůstající neochota používat své ozbrojené síly a evidentní obavy francouzských představitelů z další světové války však Francii i její armádu diskvalifikovala. Co bylo ještě horší, Hitler i němečtí generálové shodně dospěli k názoru, že francouzská armáda je sice velká, ale neefektivní, že myšlenkami i koncepcí stále vězí v první světové válce a pro nová a moderně uspořádaná a vedená německá vojska nebude důstojným soupeřem. jejich sebevědomí rostlo s tím, jak Francie začala pomalu kupit jeden ústupek za druhým ve snaze vyhnout se střetům. Když Hitler vyhlásil své územní požadavky proti Československu, byl si již téměř jist, že Francie svého spojence bránit nebude. Francie sice zpočátku tvrdila, že spojence ochrání, ale když zjistila, že Velká Británie jí v tom nepomůže, ustoupila a požadavky Německa akceptovala s tím, že se vzdá jakýchkoliv dalších územních požadavků. Zároveň vyhlásila spolu s Velkou Británií nejvyšší garance československé druhé republice. Likvidace tohoto torza bývalého spojence v roce 1939 Německem a Maďarskem ukázala, nakolik se Francie v očích protivníků změnila z velmoci na obyčejného šaška.

Velká Británie

1939 Velká Británie trpěla podobnými problémy jako ostatní velmoci. Nominálně zůstávala světovou velmocí číslo 1, faktem však bylo, že tato skutečnost byla reálně podpořena pouze námořní silou, pozemní vojska Velké Británie byla v žalostném stavu. A ani námořnictvo nebylo v tak dobrém stavu, jakém by mělo být, bylo sice početně silné, nicméně jeho náskok se snížil a jeho připravenost na válku byla problematická. Dalším základním problémem Británie byl její vlastní izolacionismus vycházející z přesvědčení, že dění v Evropě se jí zas až tak nemusí týkat, neboť její loďstvo jí spolu s průlivem La Manche zajišťuje naprostou nedobytnost. V případě Tichomoří se pak přidalo ještě naprosto zcestné podceňování potenciálního protivníka. Velká Británie zapadla do iluze, že Japonci jsou zaostalí barbaři s druhořadou technikou, a teprve japonský útok, který smetl velkou část jejích držav na Dálném východě, jí ukázal, jak tragický omyl to byl. Velká Británie byla hlavním hráčem prosazujícím vůči Hitlerovi politiku ústupků. V této otázce byla její politická scéna relativně konzistentní, i když důvody různých politiků byly různé. Skalní pacifisté se domnívali, že Hitlera nakrmí a až bude spokojen, tak se dohodnou. Izolacionisté věřili, že se celý problém Británie netýká a že by bylo zločinem posílat své muže do války za pár nezajímavých státečků v Evropě. Antikomunisté se domnívali, že je třeba vypěstovat silné Německo, které by bylo protiváhou Sovětského svazu. Politiků, kteří si uvědomovali, jak hrozné nebezpečí tu roste, jako byl například Winston Churchill, byla menšina. Politika ústupků (appeasementu) vyvrcholila v politice premiéra Neville Chamberlaina, který přivedl Británii i s Francií k Mnichovské dohodě, v níž obětoval československé pohraničí. Měl to být poslední a největší ústupek, při kterém si vymínil od Hitlera písemné ujištění o nedotknutelnosti zbytku Československa a o tom, že tím jsou jeho veškeré územní nároky vůči sousedům ukončeny. Chamberllain smlouvu o novém uspořádání hranic vydával za velké vítězství a záruku míru pro věčné časy. Při projevu po návratu z Mnichova pronesl nanejvýš úsměvné prohlášení: „My good friends, for the second time in our history, a British Prime Minister has returned from Germany bringing peace with honour. I believe it is peace for our time.“ („Milí přátelé, po druhé v naší historii se britský premiér vrací z Německa, aby nám se ctí přinesl mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“ Pokud tomu skutečně věřil (mnoho historiků se domnívá, že nikoliv), čekalo jej o půlroku později kruté vystřízlivění, když Hitler zlikvidoval Československo a s armádou dovyzbrojenou československými zbraněmi vznesl nároky proti Polsku. Německo již Velkou Británii jako neporazitelnou velmoc nevnímalo. Hitler si jí sice ještě stále vážil, ale už se jí neobával. A smlouvy pro něj nic neznamenaly.

Nové státy

Konec první světové války spojený s rozpadem Rakouska-Uherska a ořezáním Německa a carského Ruska (SSSR) vyústil ve vznik několika nových států. Tyto nově vzniklé útvary byly buďto smluvně vázány s vítěznými mocnostmi, nebo se jim alespoň snažily přiblížit, neboť samy byly příliš slabé a nedokázaly by vzdorovat nárokům sousedních mocností, byť dočasně oslabených. Faktem je, že u všech následně vyjmenovaných států došlo k tomu, že s počátkem války veškeré jejich smluvní záruky (respektive alternativní způsoby zajištění bezpečnosti) selhaly a tyto státy byly rozparcelovány mezi Německo a SSSR. Jedinou výjimku představovalo Finsko, kteréžto však taktéž nevyvázlo bez šrámů a za své přežití zaplatilo strašlivou cenu.

Československo

Československo vzniklo jako jeden z nástupnických států Rakousko-Uherska. Mělo explicitní spojenecké smluvní závazky s Francií a navíc hrálo hlavní roli ve vlastním obranném spolku (poněkud posměšně nazývaném Malá dohoda) s Rumunskem a Jugoslávií. Československo v této době představovalo jednoho z nejvýznamnějších světových exportérů zbraní a tomu také odpovídalo prvotřídní vybavení Československé armády. Tento stát navíc v druhé polovině 30. let intenzívně budoval systém pohraničního opevnění, který mu měl usnadnit obranu. Ačkoliv však Československo pro svoji obranu udělalo nejvíce z potenciálních obětí německého agresora, nemělo to stačit. Anšlus Rakouska rozšířil jeho hranice s nepřáteli o další úsek, kde nebylo pohraniční opevnění dostatečně dokončeno. Polsko vystoupilo se svými nároky na Těšínsko, čímž Československo doplatilo na hrubou chybu Beneše a Masaryka z roku 1919, kteří tehdy dospěli k závěru, že Polsko v boji s SSSR prohrává, a rozhodli se řešit spor o Těšínsko silou. K Polsku se po Mnichovu přidalo s nároky na ČS území Maďarsko požadující alespoň "jednoznačně maďarskou část Horních Uher" (rozuměj část Slovenska s maďarskou většinou) a Podkarpatskou Rus. Geografická pozice Československa a poměr sil prakticky neumožňovaly úspěšnou obranu bez pomoci Francie, ale ta se odmítla angažovat. Malá dohoda, zaměřená původně proti Maďarsku, se tváří v tvář německé přesile zhroutila. Československo, zmítané rozbroji mezi Čechy a Slováky, s početnými německými a maďarskými menšinami v kritickém pohraničí, se samo ubránit nemohlo. Mnichovská dohoda je přiměla odstoupit pohraničí, čímž je dostala z vojenského hlediska do zcela zoufalé situace. V březnu 1939 byla existence Československa ukončena. Někteří historikové obviňují prezidenta Háchu ze zrady, když vydal příkaz ke kapitulaci, což ovšem většina historiků a zejména vojenských odborníku zpochybňuje. Bojovat mělo smysl v roce 1938, situace v roce 1939 už byla zcela jiná, československá armáda už neměla možnost účinného odporu, mohla se pouze nechat zmasakrovat. Se zkázou Československa však měla jeden velmi neblahý důsledek pro vítězné velmoci – do rukou Německa padl bez boje nepoškozený československý válečný průmysl a arzenál Československé armády, včetně výborného dělostřelectva a zejména vynikajících lehkých tanků LT-35 a LT-38 (Němci převzato jako Pz 35(t) a Pz 38(t)), které se kvalitou vyrovnaly nejlepším německým obrněncům a umožnily Wehrmachtu vytvořit nová tanková uskupení (tanky Pz 38(t) se účastnily ještě operace Barbarossa). Veškeré lehké tanky (jednalo se spíš o tančíky) se ukázaly v nadcházející válce jako omyl. Více informací:
- Československé pohraniční opevnění
- Malá Dohoda
- Československo-polský spor o Těšínsko

Polsko

Československo-polský spor o Těšínsko Tragédií Polska bylo to, že se po svém vzniku ocitlo v kleštích mezi Německem a SSSR. Oba státy proti němu měly územní požadavky a hodlaly si je propadit. Celá situace byla ještě zhoršena faktem, že Polsko samo sebe považovalo za regionální mocnost a mělo územní spory s ostatními sousedy - Litvou (Vilnius) a Československem (Těšínsko a několik vesnic na hranicích se Slovenskem). Polsko mělo spojenecké smlouvy s Francií a bezpečnostní záruky Anglie. S Německem uzavřelo pakt o neútočení. Jako hlavního nepřítele Poláci identifikovali Sovětský svaz. Nebyl to tak úplně špatný odhad, koneckonců útoku na Polsko předcházela dohoda mezi Německem a Sovětským svazem o společném postupu proti němu, ovšem první a zásadní úder připravilo Německo. Polsko si fakt, že Německo je stejně, resp. ještě víc nebezpečné než SSSR, uvědomilo až později. Dalším problémem Polska byla zastaralá armáda nedisponující dostatečným počtem dopravních prostředků, kterou Polsko i jeho spojenci přeceňovalo. Stejně tak Poláci přeceňovali schopnost svých spojenců přispět jim na pomoc a naopak podceňovali schopnosti svých nepřátel - Rusů i Němců.

Pobaltské státy

Pobaltské státy na tom byly opravdu špatně. Neměly prakticky žádné záruky od nikoho, jejich vlastní armády nebyly nijak zvlášť oslňující a SSSR dával jednoznačně najevo, že očekává, že tyto budoucí svazové republiky budou začleněny zpět do jeho impéria. Sice se vyskytly určité nesmělé pokusy utvořit obranný pakt Pobaltskými státy a Finskem, nicméně tyto snahy zkrachovaly na striktní finské neutralitě a snaze všech zúčastněných států neprovokovat Sovětský svaz. Německo a SSSR si Pobaltské státy mezi sebou původně rozdělily: Litva připadla Německu a Lotyšsko s Estonskem SSSR. SSSR však nakonec násilně zabral všechny tři, což Hitler se skřípěním zubů akceptoval - aby se vzápětí revanšoval ve finské otázce...

Finsko

Vilnius Finsko bylo stejně jako Pobaltské státy "budoucí svazovou republikou". Jako prostředek k zajištění své bezpečnosti zvolilo postoj striktní neutrality a aktivní členství ve Společnosti národů. Nijak zvlášť nerozvíjelo armádu (vlastně ji, pokud jde o materiální stránku věci, hrubě zanedbávalo) a pečlivě se snažilo neprovokovat SSSR. V roce 1932 s ním uzavřelo pakt o neútočení (v roce 1934 se prodloužila jeho platnost o deset let). Tento pakt však nebránil sovětskému stranickému rozhlasu a tisku vést štvavou kampaň proti Finsku a Stalinovi označovat je za budoucí svazovou republiku. V paktu mezi Hitlerem a Stalinem bylo Finsko přiděleno do sféry SSSR. Narozdíl od Pobaltských zemí se však Finsko postavilo na odpor a k obrovskému překvapení všech se ukázalo jako mnohem tužší oříšek, než se předpokládalo - SSSR si je nedokázal na jediný zátah podmanit (viz Zimní válka). Hitler toho vzápětí využil, aby vrátil Stalinovi jeho žertík s Litvou, a nabídl Finům podporu. Sovětský svaz tak dokázal husarský kousek, když "předělal" striktně neutrální stát v odhodlaného nepřítele a věrného spolubojovníka Německa.

Jugoslávie

Ostatní hráči

Poslední skupinou hráčů byly staré státy, které se již vzdaly jakýchkoliv myšlenek na hegemonii a soustředily se sami na sebe. Jednalo se především o neutrální státy, leckdy nevhodně umístěné.

Belgie, Nizozemí a Lucembursko

Belgie, Nizozemí a Lucembursko byly jakožto malé státy vklíněné mezi Německo a Francii ve velmi nepříjemné situaci. Osobně deklarovaly svoji neutralitu (sporná byla u Belgie) a zárukou jim měla být blízkost Francie a Velké Británie, u nichž bylo jisté, že nestrpí agresívní hegemonii Německa v těsné blízkosti svých hranic. Na druhé straně toto znamenalo i strašlivou nevýhodu, neboť tyto tří státy vyloženě překážely nejvhodnějšímu směru německého úderu na Francii. Tyto státy si toho byly vědomy a přijaly opatření (relativně silná armáda, silné opevnění), která měla buďto Německo odradit od útoku jejich směrem, nebo alespoň zadržet nápor nepřítele, dokud nepřijde pomoc. Nakonec se však přes předchozí varování německý úder ukázal natolik zničující, že se veškeré plány na úspěšnou obranu padly a akce francouzské a britské armády směřující na podporu hroutícím se armádám Belgie a Nizozemí se staly jednou z příčin jejich porážky.

Dánsko, Norsko, Švédsko

Tyto tři Severské země podobně jako Finsko propagovaly přísnou neutralitu. Pevně doufaly, že se konfliktu zcela vyhnou, ale celá věc byla komplikována enormním významem švédské železné rudy pro Třetí říši a blízkostí agresívního Sovětského svazu. Zatímco druhá hrozba byla nakonec díky neúspěchům Rudé armády v Zimní válce alespoň částečně zažehnána, hrozba ze západu se nakonec realizovala. Význam železné rudy ze Švédska byl natolik zásadní, že ani Německo, ani Velká Británie z Francií nehodlaly respektovat neutralitu Severských zemí. Velká Británie s Francií několikráte porušily neutralitu norských výsostných vod a během Zimní války pod záminkou pomoci Finsku Severským zemím vyhrožovaly a zjevně připravovaly invazi, která by, pokud by se uskutečnila, zcela zničila německý válečný průmysl. Německo, které pravděpodobně zprvu plánovalo neutralitu severských zemí dodržet (možná s vyjímkou Dánska), pod tlakem výše zmíněných událostí raději změnilo názor a v roce 1940 provedlo invazi do Dánska a Norska, aby své životně důležité zdroje ochránilo. Neutralita Švédska zůstala z větší části nedotčeny, byť se to neobešlo bez mnohých ústupků.

Španělsko a Portugalsko

Státy Pyrenejského poloostrova se v druhé světové válce výrazněji neangažovaly. Portugalsko představovalo neutrální území, které se zásadně nemíchalo do konfliktu vůbec. Španělsko zase zápasilo s vlastními problémy. Země byla po celá třicátá léta zmítána politickými střety mezi tzv. "Rudým" a "Černým" Španělskem. Situace se prudce zradikalizovala po volbách v roce 1936, které vyhrály levicové strany. Radikální strany levicové koalice hlásící se ke komunismu a anarchismu se rozhodly využít příležitosti a začaly si vyřizovat účty se svými oponenty z řad fašistů, konzervativců a římskokatolické církve nejen pomocí ne vždy demokratických zákonů, ale také násilím a vraždami, které levicová vláda minimálně tolerovala, v některých případech dokonce podporovala. Rudý teror sílil a jeho bezprostředním následkem bylo, že 17. července propuklo v zemi povstání vedené generálem Franciscem Francem. Tato Španělská občanská válka je někdy považována za přímou předehru druhé světové války, nebo dokonce za její součást. Zatímco provládní "Rudé", resp. "Republikánské" straně se dostalo podpory ze strany Francie a Sověstkého svazu, povstalecká "Černá", resp. "Nacionalistická" strana byla podpořena Německem a Itálií. Španělsko se tak stalo zemí, kde si tyto státy poměřily síly a vyzkoušely nové zbraně a bojové taktiky. Německo si zde vyzkoušelo zásady tankového boje, nasazení vojenského letectva a některá nová děla, zejména 37 mm protitankové dělo a víceúčelové 88 mm protiletadlové dělo. Rozhodlo-li však něco tuto válku, spíše než zahraniční pomoc (zhruba vyrovnaná) to byly vnitřní faktory: omezené schopnosti republikánských velitelů, nejednotnost jejich velení a zejména vnitřní rozpory a boje, které nakonec vyústily v to, že tuto stranu zcela ovládly radikální anarchistické a komunistické oddíly, které se navzájem vyvražďovaly a svým chováním přesvědčily většinu obyvatelstva, že Francovi nacionalisté a fašisté představují "menší zlo". Po vítězství Franca, který měl být proč zavázán fašistickému táboru, to nejdříve vypadalo, že Německo a Itálie získaly nového spojence, brzy se však ukázalo, že to je omyl. Španělsko sice omezilo průchod uprchlíků před nacismem skrze své území a souhlasilo s odchodem dobrovolníků na východní frontu, ale tím se jeho ochota k angažovanosti vyčerpala. Odmítlo se připojit k válčení Osy, odmítlo povolit průchod jednotek Osy přes své území (čímž pohřbilo plány Německa na likvidaci Gibraltaru) i další požadavky. Francovi tak druhá světová válka přinesla v očích některých historiků pověst "machiavellistického génia", který si od Hitlera vzal mnoho, aby mu pak na oplátku nedal nic.

Poslední kroky k válce

Ještě na počátku roku existovaly v Evropě (potažmo ve světě) tři bloky, které již pomalu šly do války a které byly navzájem znepřáteleny mezi sebou navzájem: Osa a s ní spojené státy, Francie a Velká Británie plus malé státy pod jejich ochranou a SSSR. Pokud se vůbec očekávalo nějaké překvapení a změna rovnováhy sil, tak se hledalo ve vztahu mezi Francií a SSSR, neboť vztahy mezi těmito státy se zlepšovaly a v občanské válce ve Španělsku bojovaly na stejné straně. Jak však již bylo řečeno, Velká Británie odmítla garantovat a podporovat Stalinovu hegemonii a ten tudíž pragmaticky dospěl k závěru, že Německo mu může nabídnout více. Novým lidovým komisařem zahraničních věcí se stal Vjačeslav Michajlovič Molotov, který neváhal veřejně prohlásit, že nejraději jedná s diktátory, neboť tam je to vždycky jednodušší. 23. srpna 1939 uzavřela Hitlerova Třetí říše prostřednictvím svého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa se Sovětským svazem (za který se podepsal Molotov) pakt o neútočení, který vešel ve známost jako Pakt Ribbentrop-Molotov, který zcela rozvrátil veškerou rovnováhu v Evropě a uvolnil Hitlerovi i Stalinovi ruce k zahájení expanze. A ačkoliv již samotný pakt vyděsil Velkou Británii, Francii i jejich spojence, nebyl nic proti tajnému dodatku, který obsahoval jmenovité rozdělení sfér vlivu mezi SSSR a Německem a který výslovně připouštěl likvidaci Polska. Cesta k válce byla volná.

Průběh války

1939

Pakt Ribbentrop-Molotov Invaze do Polska Zatímco v Asii se již od roku 1937 bojovalo "jen" mezi Čínou a Japonskem (viz Čínsko-japonská válka (1937-1945), skutečná světová válka započala 1. září 1939 v Evropě, kdy německá vojska po předchozích provokacích a zinscenovaných incidentech zahájila společně se Slovenskem invazi do Polska. Tento úder spustil řetězovou reakci: Německu vyhlásily válku Velká Británie, Francie a jejich spojenci a přidružené země (Kanada, Jihoafrická unie...). Ovšem tyto věci měly mít vliv až v dlouhodobém horizontu. Zatímco boje na moři a ve vzduchu vzplanuly i na západní frontě, pozemní úder nebyly schopny západní mocnosti zrealizovat a Polsko samo nedokázalo německému úderu vzdorovat. Jeho odpor se hroutil a 17. září utrpěl rozhodující úder, když se SSSR připojil k německému útoku a Polsko tak "dorazil". Hitler se pak soustředil na přípravu západního tažení, které chtěl realizovat ještě v roce 1939, nakonec jej však počasí a obstrukce jeho generálů přinutily akci odložit. Zimní válka Zatímco se Německo po svém vítězství připravovalo se na další fázi bojů, tentokráte proti Francii, SSSR pokračoval v expanzi. Postupně přinutil Pobaltské státy k souhlasu s pro ně nevýhodnou ekonomickou a vojenskou spoluprácí (včetně rozmístění svých jednotek na jejich území), čímž si připravil půdu pro jejich anexi a základny pro další expanzi. Poté se obrátil na Finsko, aby si podobné ústupky vynutil i od něj. Nejdříve přišel se "seriózními návrhy", posléze přešel k hrubým výhrůžkám a když ani to nepomohlo a Finové jeho návrhy odmítli, 30. listopadu 1939 je bez vyhlášení války napadl. Cílem útoku bylo naprosté vojenské podmanění země (během zhruba 14-21 dnů). Celá akce se však poněkud nepovedla. Jako první přišel neúspěch politický - Společnost národů se nenechala oklamat ani Sovětským svazem zinscenovanými pohraničními incidenty, ani loutkovou Kuusinenovou vládou a SSSR se stal jediným státem v její historii, kterého vyloučila za nevyprovokovanou útočnou válku (na základě definice agresora, kterou SSSR sám předložil). Ani průběh války nebyl ideální, Finsko útok očekávalo a bylo v mezích svých možností připraveno. První nápor Rudé armády byl navzdory četným posilám odražen s otřesnými ztrátami - ukázalo se, že početní a technická převaha nedokáže nahradit výcvik a přípravu na polární podmínky. Svou roli sehrála též vysoce negativní úloha rudých komisařů a nesouměřitelnost kvalit důstojnických sborů obou armád - zatímco kvalita finského velení byla je ve všech stupních hodnocena jako vysoce nadprůměrná, mnoho odborníků neváhá popsat kvalitu důstojníků Rudé armády jako nejhorší v civilizovaném světě (a i většina z těch, co s tímto nesouhlasí, jí staví velice nízko). Každopádně je jisté, že plán útoku vypracovaný Mereckovem podle pokynů Vorošilova a Stalina představoval směs neuvěřitelného diletantismu a naprosto mylných předpokladů a rozhodně nemohl být cestou k snadnému vítězství. Masové bombardování civilních cílů a měst za použití tříštivých a zápalných bomb pobouřilo civilizovaný svět, zejména USA, Velkou Británii, Vatikán a